1.

Kasačním opravným prostředkem se sdružení Danske Slagtermestre domáhá zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 1. prosince 2020, Danske Slagtermestre v. Komise (T‑486/18, nezveřejněné, dále jen „napadené usnesení“, EU:T:2020:576), kterým Tribunál odmítl jako nepřípustnou její žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Evropské komise C(2018) 2259 final ze dne 19. dubna 2018 týkajícího se státní podpory SA.37433 (2017/FC) – Dánsko (dále jen „sporné rozhodnutí“), jímž bylo po ukončení předběžné fáze zkoumání rozhodnuto, že příspěvek zavedený lov nr. 902/2013 om ændring af lov om betalingsregler for spildevandsforsyningsselskaber m.v. (Betalingsstruktur for vandafledningsbidrag, bemyndigelse til opgørelse af særbidrag for behandling af særlig forurenet spildevand m.v.) [zákon č. 902/2013, kterým se mění zákon upravující příspěvky hospodářským subjektům čistícím odpadní vody (struktura příspěvků na odvod odpadních vod povolující zavedení zvláštních příspěvků na čištění zvláště znečištěných odpadních vod atd.)] ze dne 4. července 2013 (dále jen „sporné opatření“) není státní podporou ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

2.

Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost vyjasnit podmínky přípustnosti pro podání žaloby ze strany soutěžitelů příjemců podpor v rámci třetí hypotézy uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, a konkrétně pojmy „bezprostřední dotčení“ a „prováděcí opatření“, jak jsou vykládány Soudním dvorem v rozsudku ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci ( 2 ).

3.

Danske Slagtermestre je profesní sdružení, které zastupuje dánské maloobchodní řeznictví, jatka, velkoobchodníky a zpracovatelské podniky. Dne 26. září 2013 toto sdružení podalo Komisi stížnost z důvodu, že Dánské království přijetím sporného opatření poskytlo státní podporu ve prospěch velkokapacitních jatek v podobě snížení příspěvků na odvod odpadních vod.

4.

Toto opatření změnilo systém příspěvků za odvod odpadních vod ( 3 ) a zavedlo „vícestupňový“ degresivní systém, který stanovil cenu za metr krychlový odpadních vod v závislosti na objemu vypouštěných odpadních vod ve třech skupinách (dále jen „vícestupňový systém“), kde první skupina odpovídá roční spotřebě vody v maximálním objemu 500 m3 za nemovitost, druhá skupina odpovídá roční spotřebě v rozmezí 500 m3 a 20000 m3 za nemovitost a stanoví cenu za metr krychlový o 20 % nižší, než je cena v případě první skupiny, a třetí skupina odpovídá roční spotřebě vody přesahující 20000 m3 za nemovitost a stanoví cenu za metr krychlový o 60 % nižší, než je cena v případě první skupiny ( 4 ).

5.

Po ukončení předběžné fáze řízení Komise přijala sporné rozhodnutí, v němž měla za to, že nový sazebník zavedený sporným opatřením nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

6.

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 15. srpna 2018 podal navrhovatel žalobu na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení sporného rozhodnutí.

7.

Napadeným usnesením Tribunál prohlásil žalobu za nepřípustnou z důvodu, že navrhovatel neměl aktivní legitimaci k podání žaloby, a to ani svým vlastním jménem ani jako zástupce zájmů svých členů. Konkrétně Tribunál rozhodl, že navrhovatel neměl aktivní legitimaci k podání žaloby z důvodu svého postavení jako zúčastněné osoby (jelikož v žalobě neuplatňoval porušení svých procesních práv), ani z důvodu bezprostředního a osobního dotčení svých členů.

8.

Pokud jde o konkrétně o přípustnost této žaloby ve smyslu třetí hypotézy uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU ( 5 ), Tribunál sice uznal, že sporné rozhodnutí je „nařizovací akte“ ve smyslu tohoto ustanovení (body 94 až 96 napadeného usnesení), nicméně rozhodl, že toto rozhodnutí se nedotýkalo bezprostředně navrhovatele (body 97 až 104 tohoto usnesení), takže žaloba podaná tímto navrhovatelem je nepřípustná, aniž je třeba určit, zda uvedené rozhodnutí vyžaduje přijetí prováděcích opatření (bod 105 uvedeného usnesení).

9.

Dne 17. února 2021 podalo sdružení Danske Slagtermestre kasační opravný prostředek proti napadenému usnesení. Navrhuje, aby Soudní dvůr toto usnesení zrušil ( 6 ).

10.

Komise, podporovaná Dánským královstvím, navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení.

11.

Účastníci řízení rovněž písemně odpověděli na otázky položené Soudním dvorem. Soudní dvůr rozhodl v souladu s čl. 76 odst. 2 svého jednacího řádu, že bude rozhodnuto bez konání jednání.

12.

Na podporu kasačního opravného prostředku uplatňuje Danske Slagtermestre pět důvodů kasačního opravného prostředku, které v podstatě vycházejí z nesprávného výkladu a nesprávného použití ze strany Tribunálu podmínky „bezprostředního dotčení“ ve smyslu třetí hypotézy čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, jak je vykládána Soudním dvorem v rozsudku Montessori.

13.

Komise úvodem vyjadřuje pochybnosti o přípustnosti kasačního opravného prostředku z toho důvodu, že návrhová žádání navrhovatele směřují pouze ke zrušení napadeného usnesení, kdežto podle čl. 170 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora musí návrhové žádání v kasačním opravném prostředku směřovat k tomu, aby bylo úplně nebo částečně vyhověno návrhovému žádání, které bylo vzneseno v prvním stupni. K věci samé Komise, podporovaná dánskou vládou, navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek odmítnut, a podpůrně, pokud by měl Soudní dvůr za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, pokud jde o posouzení bezprostředního dotčení navrhovatele, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut z důvodu, že sporné rozhodnutí je nařizovacím aktem, který vyžaduje přijetí prováděcích opatření ve smyslu třetí hypotézy čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, a nahrazeno odůvodnění napadeného usnesení.

14.

Úvodem, pokud jde o přípustnost kasačního opravného prostředku ve smyslu čl. 170 odst. 1 jednacího řádu, i když je skutečností, že navrhovatel výslovně nenavrhuje, aby bylo vyhověno návrhovému žádání, které bylo vzneseno v prvním stupni, či dokonce zrušeno sporné rozhodnutí ( 7 ), nelze podle mého názoru na jeho návrhové žádání nahlížet jinak než jako na návrhová žádání směřující v podstatě k témuž výsledku, neboť jinak by se jednalo o nadměrný formalismus ( 8 ). Mám tedy za to, že kasační opravný prostředek je přípustný.

15.

Dále v tomto stanovisku provedu nejprve analýzu pěti důvodů kasačního opravného prostředku ve vztahu k posouzení Tribunálu ohledně bezprostředního dotčení navrhovatele (část A). Poté budu zkoumat přípustnost žaloby v prvním stupni v případě, že Soudní dvůr přijme uvažování, které mu navrhuji, a napadené usnesení zruší (část B), pokud jde jednak o bezprostřední dotčení navrhovatele (část B.1) a jednak o otázku případné neexistence prováděcích opatření, která nebyla analyzována Tribunálem v napadeném usnesení (část B.2).

16.

První z pěti důvodů kasačního opravného prostředku, které je třeba posoudit společně, vychází z nesprávného použití pojmu „bezprostřední dotčení“, druhý důvod vychází z toho, že Tribunál zaměnil posouzení bezprostředního dotčení s posouzením osobního dotčení, třetí důvod vychází z toho, že kritéria stanovená rozsudkem Montessori ohledně bezprostředního dotčení jsou v projednávané věci splněna, čtvrtý důvod vychází z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že navrhovatel neprokázal, že jsou jeho členové vystaveni hospodářské soutěži, která je narušena, a pátý důvod vychází z toho, že Tribunál nesprávně vyložil kritéria týkající se osobního dotčení, pokud jsou tato kritéria relevantní pro posouzení takového dotčení.

17.

Úvodem je třeba připomenout, že čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny (první hypotéza) nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají (druhá hypotéza ( 9 )), jakož i proti právním aktům s obecnou působností, které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření (třetí hypotéza ( 10 )).

18.

Kromě toho vzhledem k tomu, že výraz „které se jí bezprostředně dotýkají“ je uveden v totožném znění v druhé i třetí hypotéze stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, bylo již rozhodnuto, že pojem „bezprostřední dotčení“ spadající pod třetí hypotézu nemůže být předmětem restriktivnějšího výkladu než tento pojem spadající pod druhou hypotézu ( 11 ).

19.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že taková podmínka, která je stanovena v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU – podle níž fyzická nebo právnická osoba musí být rozhodnutím, které je předmětem žaloby, dotčena bezprostředně – vyžaduje splnění dvou kumulativních kritérií, a sice že zpochybněné opatření jednak vyvolává bezprostřední účinky na právní postavení jednotlivce a jednak neponechává žádnou posuzovací pravomoc adresátům pověřeným jeho provedením, přičemž toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy, aniž je třeba použít další zprostředkující předpisy ( 12 ).

20.

Pokud jde o pravidla týkající se státních podpor, je třeba zdůraznit, že jejich cílem je ochrana hospodářské soutěže. V této oblasti tudíž skutečnost, že rozhodnutí Komise zachovává v plném rozsahu účinky vnitrostátních opatření, v souvislosti s nimiž stěžovatel ve stížnosti adresované tomuto orgánu uvedl, že nejsou slučitelná s tímto cílem a způsobují, že je v nevýhodném soutěžním postavení, umožňuje dospět k závěru, že tímto rozhodnutím je bezprostředně dotčeno jeho právní postavení, zvláště jeho právo vyplývající z ustanovení Smlouvy o FEU v oblasti státních podpor, aby v důsledku dotčených vnitrostátních opatření nebyla narušena hospodářská soutěž ( 13 ).

21.

Pokud jde konkrétně o použití prvního z obou kritérií uvedených v bodě 19 tohoto stanoviska, Soudní dvůr uvedl, že ačkoli unijnímu soudu nepřísluší, aby se ve fázi přezkumu přípustnosti žaloby vyslovil s konečnou platností k existenci konkurenčních vztahů mezi žalobcem a příjemci vnitrostátních opatření posuzovaných v takovém rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor, jako je sporné rozhodnutí, nelze bezprostřední dotčení takového žalobce vyvozovat pouze z potenciality konkurenčního vztahu ( 14 ).

22.

Vzhledem k tomu, že podmínka týkající se bezprostředního dotčení vyžaduje, aby zpochybněný akt vyvolával bezprostřední účinky na právní postavení žalobce, musí unijní soud ověřit, zda žalobce „patřičným způsobem uvedl důvody, pro něž rozhodnutí Komise může způsobit, že se bude nacházet v nevýhodném soutěžním postavení, a tudíž vyvolat účinky na jeho právní postavení“ ( 15 ).

23.

V projednávané věci je tedy potřeba přezkoumat použití tohoto kritéria, jak je vykládáno judikaturou Soudního dvora, a konkrétně rozsudkem Montessori.

24.

V tomto ohledu připomínám, že v judikatuře před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost bylo posouzení bezprostředního dotčení ve smyslu druhé hypotézy uvedené v čl. 230 čtvrtém pododstavci ES (nyní čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU), které bylo v porovnání s posouzením osobního dotčení často okrajové ( 16 ), spíše zaměřeno na druhé kritérium bezprostředního dotčení, a sice neexistenci prostoru pro uvážení orgánu pověřeného provedením ( 17 ), zatímco veškeré analýzy hmotněprávních účinků sporného opatření byly zohledněny především z hlediska osobního dotčení. V důsledku zavedení třetí hypotézy uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU Lisabonskou smlouvou vykládá unijní soud, který má přezkoumat podmínku bezprostředního dotčení žalobce bez ohledu na jakékoli úvahy ohledně jeho osobního dotčení, toto kritérium stále přísněji ( 18 ), přičemž bere v úvahu prvky faktické povahy, které jsou v podstatě velmi blízké těm prvkům, které byly dosud součástí přezkumu osobního dotčení ( 19 ).

25.

Navzdory tomuto vývoji judikatury však nelze podle mého názoru popřít, že posouzení bezprostředního dotčení je převážně spojeno s prvky právní povahy, jak vyplývá ze stejného znění formulace, která je soustavně používána Soudním dvorem, a sice podmínka, že napadené opatření má bezprostřední účinky na právní postavení jednotlivce ( 20 ), zatímco podmínka osobního dotčení vyžaduje skutečné věcné posouzení faktické situace žalobce založené zejména na ukazatelích hospodářské povahy ( 21 ).

26.

Zaprvé Tribunál poté, co připomněl s odkazem na zásady stanovené rozsudkem Montessori, že pokud jde o otázku, zda napadené rozhodnutí má bezprostřední účinky na právní postavení navrhovatele, „unijní soud musí ověřit, zda žalobce patřičným způsobem uvedl důvody, pro něž rozhodnutí Komise může způsobit, že se bude nacházet v nevýhodném soutěžním postavení, a tudíž vyvolat účinky na jeho právní postavení ( 22 )“, uvedl s odkazem na body 71 až 77 napadeného usnesení, že „v projednávané věci žalobce neprokázal, že jeho členové či někteří z nich byli konkrétně dotčeni dotčeným opatřením, a tím méně, jaké byly důsledky tohoto opatření na jejich soutěžní postavení“, a dospěl k závěru, že „[ž]alobce tedy patřičným způsobem neprokázal, že napadené rozhodnutí může způsobit, že se jeho členové budou nacházet v nevýhodném soutěžním postavení, a tudíž je tímto rozhodnutím bezprostředně dotčeno jejich právní postavení, konkrétně jejich právo, aby v důsledku uvedeného opatření nebyla narušena hospodářská soutěž na relevantním trhu ( 23 )“.

27.

Jak tvrdí navrhovatel, použitím slovesa „prokázat“ Tribunál podle mého názoru podřídil podmínku bezprostředního dotčení ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU požadavkům, které jdou nad rámec požadavků, které vyplývají z výkladu této podmínky Soudním dvorem v rozsudku Montessori. V tomto rozsudku totiž Soudní dvůr upřesnil, že i když nelze bezprostřední dotčení žalobce vyvozovat pouze z potenciality konkurenčního vztahu ( 24 ), Soudní dvůr musí ověřit, zda žalobce „patřičným způsobem uvedl“, že existuje „potencialita nevýhodného soutěžního postavení ( 25 )“. Mám přitom vážné pochybnosti, že použití této zásady v projednávaném případě vyžaduje, že byl navrhovatel povinen „prokázat“, že někteří z jeho členů „byli konkrétně dotčeni dotčeným opatřením“ a „jaké byly důsledky tohoto opatření na jejich soutěžní postavení“.

28.

Podle mého názoru je tím posouzení Tribunálu stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení ve vztahu k výkladu poskytnutému Soudním dvorem v rozsudku Montessori.

29.

Zadruhé a v každém případě, abychom se neomezili na nadměrně formalistické posouzení, je třeba posoudit bez ohledu na použité kritérium, zda skutečnosti zmiňované Tribunálem nicméně stačí k tomu, aby podložily závěr, podle něhož navrhovatel „patřičným způsobem neuvedl důvody, pro něž rozhodnutí Komise může způsobit, že se bude nacházet v nevýhodném soutěžním postavení“.

30.

Jak uvádí navrhovatel, pokud jde o posouzení týkající se neexistence bezprostředního dotčení jeho členů v projednávaném případě, Tribunál v bodě 103 napadeného usnesení pouze odkázal na body 71 až 77 tohoto usnesení, které se výslovně týkají velmi odlišného posouzení ohledně neexistence osobního dotčení jeho členů ( 26 ).

31.

Tyto body napadeného usnesení se v podstatě týkají „prokázání podstatného dotčení postavení soutěžitele na trhu“. Kritérium týkající se „podstatného dotčení soutěžního postavení“ navrhovatele, které je relevantní pro účely analýzy osobního dotčení, je přitom nesporně odlišným parametrem od parametru „potencialita nevýhodného soutěžního postavení“, který je relevantní pro účely analýzy bezprostředního dotčení. Podle ustálené judikatury Soudního dvora citované v bodě 69 napadeného usnesení totiž platí, že k prokázání osobního dotčení se podnik nemůže spoléhat výlučně na své postavení soutěžitele ve vztahu k podniku-příjemci, ale musí mimoto prokázat, že se nachází v takové faktické situaci, která jej individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým byl individualizován adresát sporného rozhodnutí ( 27 ), zatímco k prokázání bezprostředního dotčení postačuje, aby takový podnik patřičným způsobem uvedl důvody, pro něž rozhodnutí Komise může způsobit, že se bude nacházet v nevýhodném soutěžním postavení, a tudíž vyvolat účinky na jeho právní postavení ( 28 ).

32.

Jak uvedla Komise, v projednávané věci zajisté nelze vyloučit, že skutečnosti, na nichž bylo založeno posouzení týkající se neexistence osobního dotčení členů navrhovatele, či spíše některé z těchto skutečností, mohou být rovněž relevantní pro zjištění, že navrhovatel „patřičným způsobem neuvedl důvody, pro něž rozhodnutí Komise může způsobit, že se bude nacházet v nevýhodném soutěžním postavení“. Tribunál nicméně v tomto ohledu neposkytl sebemenší vysvětlení.

33.

Podle mého názoru je ostatně jasné, že skutečnosti zmíněné Tribunálem v bodech 71 až 77 napadeného usnesení nemohou podpořit závěr Tribunálu, pokud jde o neexistenci bezprostředního dotčení členů navrhovatele ( 29 ).

34.

Nejprve v rozporu se závěry Tribunálu uvedenými v bodech 71, 72 a 74 napadeného usnesení se totiž nesmí posouzení bezprostředního dotčení navrhovatele zakládat na konkrétních výších podílů navrhovatele na trhu, ani na výši jeho obratu nebo příjmech jeho členů. Toto posouzení ani nevyžaduje, v rozporu se závěry Tribunálu uvedenými v bodech 73 a 75 napadeného usnesení, prokázání, že se poplatky za čištění odpadních vod promítly do cen, které členové navrhovatele uplatňují vůči svým zákazníkům nebo nabízejí svým dodavatelům ( 30 ).

35.

Dále v bodě 76 napadeného usnesení Tribunál v podstatě požadoval srovnávací analýzu nevýhod tohoto opatření z hlediska konkurenceschopnosti vůči velkým dánským podnikům a zvýhodnění vyplývajících ze snížení nákladů malých a středních dánských podniků v porovnání s konkurenčními podniky usazenými v jiných členských státech. I když přitom může být taková analýza relevantní k prokázání narušení hospodářské soutěže, které je jedním ze základních prvků pojmů „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, podle mého názoru není taková analýza nezbytná pro účely posouzení bezprostředního dotčení členů navrhovatele ( 31 ).

36.

Konečně, je zřejmé, jak jsem připomněl v bodě 31 tohoto stanoviska, že kritérium podstatného dotčení soutěžního postavení členů navrhovatele uvedené v bodech 77 a 78 napadeného usnesení odkazuje na typické kritérium týkající se osobního dotčení ( 32 ).

37.

Mám tudíž za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při posouzení bezprostředního dotčení navrhovatele, když neexistenci bezprostředního dotčení jeho členů v podstatě odůvodnil neexistencí osobního dotčení jeho členů.

38.

Navrhuji tedy přijmout první důvod kasačního opravného prostředku a v důsledku toho napadené usnesení zrušit.

39.

Podle článku 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

40.

Přestože Soudní dvůr nemůže v této fázi řízení vydat sám rozhodnutí o žalobě podané k Tribunálu ve věci samé, má naproti tomu k dispozici poznatky nezbytné k tomu, aby vydal konečné rozhodnutí o otázce přípustnosti uvedené žaloby podané proti spornému rozhodnutí. Otázka aktivní legitimace navrhovatele k podání žaloby ve smyslu třetí hypotézy stanovené v článku 263 SFEU totiž byla předmětem kontradiktorní diskuze před Tribunálem a její přezkum nevyžaduje přijetí žádného dodatečného procesního opatření nebo provedení dokazování.

41.

Je tedy třeba především přezkoumat přípustnost žaloby v prvním stupni a následně, pokud bude žaloba shledána přípustnou, věc vrátit zpět Tribunálu, aby rozhodl ve věci samé.

42.

V projednávané věci Tribunál odmítl žalobu jako nepřípustnou z důvodu nedostatku aktivní legitimace navrhovatele k podání žaloby, zaprvé z důvodu dotčení jeho vlastních zájmů jako sdružení a zadruhé jako zástupce zájmů jeho členů, pokud jde o jejich aktivní legitimaci ve smyslu všech hypotéz stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU.

43.

Bez dalšího se budu zabývat přípustností žaloby, pokud jde o aktivní legitimaci navrhovatele jako zástupce zájmů jeho členů ve vztahu k třetí hypotéze stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU. Vzhledem k tomu, že o kvalifikaci napadeného rozhodnutí jako „nařizovacího aktu“ není sporu a tato kvalifikace ostatně ani nebyla zpochybněna ( 33 ), zaměřím svou analýzu na bezprostřední dotčení navrhovatele (část B.1) a na neexistenci prováděcích opatření (část B.2).

44.

Úvodem připomínám, že k tomu, aby byl jednotlivec bezprostředně dotčen, je třeba, aby zpochybněné opatření jednak vyvolávalo bezprostřední účinky na právní postavení tohoto jednotlivce a jednak neponechávalo žádnou posuzovací pravomoc adresátům pověřeným jeho provedením, přičemž toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy, aniž je třeba použít další zprostředkující předpisy ( 34 ).

45.

Vzhledem k tomu, že druhá část této podmínky není ve skutečnosti v projednávané věci projednávána ( 35 ), zaměřím svou analýzu na otázku, zda sporné rozhodnutí vyvolává bezprostřední účinky na právní postavení navrhovatele a konkrétně jeho členů.

46.

V souladu s poznatky vyplývajícími z judikatury citované v bodech 21 a 22 tohoto stanoviska je třeba posoudit, zda navrhovatel „patřičným způsobem uvedl důvody, pro něž sporné rozhodnutí může způsobit, že se bude nacházet v nevýhodném soutěžním postavení, a tudíž vyvolat účinky na jeho právní postavení“.

47.

V bodě 50 rozsudku Montessori Soudní dvůr uznal, že navrhovatelé tyto požadavky splnili, když uvedli své důvody „podpořené důkazy[,] a Komise jim v tomto ohledu neodporovala“. Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, navrhovatelé tvrdili, že se jejich příslušná zařízení nacházejí v bezprostřední blízkosti institucí, které vykonávají podobné činnosti, a tedy působí na stejném trhu se službami a na stejném zeměpisném trhu, a že tyto instituce a priori splňovaly požadavky pro přiznání sporných opatření. Domnívám se tedy, že se Soudní dvůr v podstatě spokojil se zjištěním, že navrhovatelé uplatňovali existenci konkurenčního vztahu s potenciálními příjemci dotčeného opatření.

48.

Tytéž požadavky, které vyžadují posouzení v každém konkrétním případě, byly více či méně široce vyloženy v pozdější judikatuře Tribunálu ( 36 ).

49.

V rozsahu, v němž je to relevantní pro účely tohoto posouzení, navrhovatel nejprve tvrdí, že je profesní sdružení, které zastupuje dánské maloobchodní řeznictví, jatka, velkoobchodníky a zpracovatelské podniky, dále, že někteří z jeho členů jsou z důvodu své činnosti v konkurenčním vztahu vůči velkému podniku, který působí ve stejné oblasti na území Dánska, a sice Danish Crown, který má velmi vysoké významné podíly na trhu, a to 95 % a 63 % v porážce prasat a jalovic, a konečně, že Danish Crown je z důvodu svého vysokého objemu odpadních vod povinen na základě sporného opatření platit poplatek stanovený pro třetí skupinu vícestupňového systému ( 37 ), což jej opravňuje k placení nižších příspěvků než jsou příspěvky splatné jeho členy, kteří jsou povinni platit vyšší příspěvky stanovené pro první a druhou skupinu tohoto systému.

50.

Je zajisté pravda, že odůvodnění navrhovatele v prvním stupni je velmi vykonstruované a kromě toho jasně nerozlišuje jednotlivé podmínky přípustnosti žaloby. Nicméně pokud jde o výše uvedená tvrzení, která nebyla Komisí a Dánským královstvím v průběhu řízení platně zpochybněna, nelze vážně zpochybnit, že navrhovatel uvedl relevantní skutečnosti, na jejichž základě je vysoce pravděpodobné, že jeho členové (nebo přinejmenším někteří z nich) konkurují společnosti, která vykonává stejnou činnost na území Dánska a která podle jeho tvrzení může mít prospěch ze sporných opatření ( 38 ).

51.

Za těchto okolností, jelikož unijnímu soudu nepřísluší, aby se ve fázi přezkumu přípustnosti vyslovil s konečnou platností k existenci konkurenčních vztahů mezi navrhovatelem a příjemci sporného opatření ( 39 ), je podle mého názoru třeba mít za to, že navrhovatel „patřičným způsobem uvedl“, že sporné rozhodnutí, které v plném rozsahu zachovává účinky sporného opatření, může způsobit, že se jeho členové budou nacházet v nevýhodném soutěžním postavení, a že se toto rozhodnutí tudíž bezprostředně dotýká jejich právního postavení, zvláště jejich práva, aby v důsledku tohoto opatření nebyla narušena hospodářská soutěž na tomto trhu.

52.

Mám tedy za to, navrhovatel je bezprostředně dotčen sporným rozhodnutím ve smyslu třetí hypotézy stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU.

53.

Podle Komise a dánské vlády v projednávané věci existují prováděcí opatření ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, takže se třetí hypotéza stanovená v tomto ustanovení nepoužije. Konkrétně tvrdí, že podle režimu zavedeného sporným opatřením provozovatelé zařízení pro čištění stanoví každým rokem sazebník použitelný pro tři skupiny vícestupňového systému a příslušná obecní zastupitelstva tento sazebník schvalují. Dále každý dánský podnik, který vypouští odpadní vody, obdrží daňový výměr týkající se platby svého poplatku za čištění jím vypuštěných odpadních vod. Z toho důvodu mohou členové navrhovatele tento daňový výměr zpochybnit před vnitrostátním soudem a namítat, že dotčený režim představuje protiprávní státní podporu ve prospěch podniků, kteří spotřebovávají velké množství vody.

54.

Úvodem připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že výraz „nevyžadují přijetí prováděcích opatření“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU je nutno vykládat ve světle cíle tohoto ustanovení, kterým je, jak vyplývá z historie jeho vzniku, zabránit tomu, aby byl jednotlivec nejprve nucen právo porušit, aby se poté mohl obrátit na soud. Má-li nařizovací akt bezprostřední účinky na právní postavení fyzické či právnické osoby, aniž vyžaduje přijetí prováděcích opatření, hrozilo by přitom této osobě nebezpečí, že by se jí nedostalo účinné právní ochrany, pokud by za účelem zpochybnění legality tohoto nařizovacího aktu nedisponovala možností podat přímou žalobu k unijnímu soudu. V případě neexistence prováděcích opatření by totiž fyzická či právnická osoba, přestože je dotyčným aktem bezprostředně dotčena, byla schopna dosáhnout soudního přezkumu tohoto aktu až poté, co by ustanovení uvedeného aktu porušila a odvolala by se na protiprávnost těchto ustanovení v rámci řízení, jež by proti ní bylo zahájeno před vnitrostátními soudy ( 40 ).

55.

Naproti tomu vyžaduje-li nařizovací akt přijetí prováděcích opatření, je soudní přezkum dodržení unijního právního řádu zajištěn nezávisle na otázce, zda uvedená opatření byla přijata Unií či členskými státy. Fyzické či právnické osoby, které z důvodu podmínek přípustnosti stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU nemohou unijní nařizovací akt napadnout přímo u unijního soudu, jsou před použitím takovéhoto aktu vůči nim chráněny tím, že mají možnost napadnout prováděcí opatření, jež tento akt vyžaduje ( 41 ).

56.

Jak již kromě toho Soudní dvůr opakovaně rozhodl, je pro účely posouzení, zda nařizovací akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření, nutno vycházet z postavení té osoby, která se na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU dovolává práva podat žalobu. Otázka, zda vůči ostatním osobám vyžaduje dotčený akt přijetí prováděcích opatření, je proto irelevantní. Kromě toho v rámci tohoto posouzení je třeba vycházet výlučně z předmětu žaloby ( 42 ).

57.

Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že ačkoliv ve vztahu k příjemcům režimu podpor vnitrostátní ustanovení zavádějící tento režim a akty provádějící tato ustanovení, jako je daňový výměr, představují prováděcí opatření, které vyžaduje rozhodnutí prohlašující uvedený režim za neslučitelný s vnitřním trhem nebo prohlašující tentýž režim za slučitelný s tímto trhem s výhradou dodržení závazků přijatých dotčeným členským státem ( 43 ), tuto judikaturu nelze vztáhnout na situaci takových konkurentů příjemců vnitrostátního opatření, které bylo považováno za nepředstavující státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, z důvodu, že situace takového soutěžitele se liší od situace příjemců podpor uvedených v téže judikatuře v rozsahu, v němž tento soutěžitel nesplňuje podmínky stanovené v dotčeném vnitrostátním opatření k tomu, aby se na něj toto opatření vztahovalo ( 44 ).

58.

V projednávané věci jednak neexistuje prováděcí opatření napadeného rozhodnutí pocházející od Komise nebo od jiných unijních orgánů a jednak podle mého názoru nejsou členové navrhovatele dotčeni vnitrostátními prováděcími opatřeními.

59.

Je pravda, že v projednávané věci je situace navrhovatele do jisté míry odlišná od situace, která byla předmětem rozsudku Montessori, v tom smyslu, že sami jeho členové jsou dotčeni sporným režimem a je jim zasílán daňový výměr stejně jako údajnému příjemci státní podpory. Nicméně situace těchto členů se liší od situace příjemců sporného opatření v rozsahu, v němž tito členové nemají nárok na využití výhodnější ceny stanovené tímto opatřením v rámci třetí skupiny, která podle jejich tvrzení představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

60.

Za těchto podmínek by bylo podle mého názoru vykonstruované, pokud by se tito členové museli domáhat toho, aby vůči nim byla uplatněna tato cena, o které je jim známo, že na ni nemají nárok, a to výlučně za účelem zpochybnit odmítnutí u vnitrostátního soudu s cílem přimět tento soud, aby se dotázal Soudního dvora na platnost sporného rozhodnutí ( 45 ).

61.

Závěrem mám za to, že sporné rozhodnutí je nařizovacím aktem, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, pokud jde o navrhovatele, ve smyslu třetí hypotézy stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU.

62.

Proto navrhuji, aby Soudní dvůr prohlásil žalobu v prvním stupni za přípustnou.

63.

Pokud jde o otázku, zda je sporné rozhodnutí protiprávní, připomínám, že Tribunál odmítl žalobu jako nepřípustnou, aniž přezkoumal důvody vznesené proti tomuto rozhodnutí ve věci samé. Tyto důvody přitom vyžadují, aby byla provedena skutková posouzení, k nimž není Soudní dvůr příslušný ( 46 ).

64.

Z toho důvodu mám za to, že se jedná o věc, ve které soudní řízení nedovoluje rozhodnout ve věci samé, a že v souladu s čl. 61 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie je třeba věc vrátit Tribunálu, aby rozhodl o opodstatněnosti žaloby.

65.

Podle článku 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

66.

Na základě čl. 138 odst. 1 tohoto řádu, použitelného na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 tohoto řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

67.

Na základě čl. 140 odst. 1 uvedeného řádu, použitelného na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 tohoto řádu, členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

68.

V projednávané věci, pokud Soudní dvůr rozhodne o vrácení věci Tribunálu, nebude třeba rozhodnout o nákladech řízení ( 47 ).

69.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr: