1

Žalobou založenou na článku 270 SFEU se žalobce, OQ, domáhá zrušení rozhodnutí výběrové komise ve výběrovém řízení (dále jen „výběrová komise“) ze dne 3. září 2020 o jeho nepřipuštění do další fáze otevřeného výběrového řízení EPSO/AD/378/20 za účelem sestavení rezervního seznamu právníků-lingvistů chorvatského jazyka pro Soudní dvůr Evropské unie. Žalobce rovněž navrhuje zrušení zamítnutí jeho žádosti o přezkum tohoto rozhodnutí, které bylo přijato rozhodnutím výběrové komise ze dne 12. října 2020.

2

Žalobce, chorvatský státní příslušník, absolvoval vysokoškolské studium práva v Itálii a ve Francii. V roce 2012 získal v posledně uvedeném státě magisterský titul v oboru „právo, ekonomie, management, zaměření soukromé právo, specializace právník-lingvista“, vydaný univerzitou v Poitiers, který byl v Chorvatsku uznán v rámci „uznávání odborných kvalifikací“ pro účely výkonu zaměstnání. Žalobce pracoval po dobu krátce přesahující tři roky, od konce roku 2013 do začátku roku 2017, jako překladatel v Evropském parlamentu v oddělení chorvatského jazyka a od podzimu 2018 jako advokátní koncipient v Chorvatsku, kteréžto pracovní místo zastával v dubnu 2020, kdy podal přihlášku do výběrového řízení uvedeného v bodě 1 výše. Tyto jednotlivé skutečnosti uvedl ve své přihlášce do tohoto výběrového řízení.

3

Oznámení o výběrovém řízení týkající se výběrového řízení, jehož se žalobce zúčastnil (Úř. věst. 2020, C 72 A, s. 1, dále jen „oznámení o výběrovém řízení“) zejména uvádělo, že pokud jde o zvláštní podmínky pro přijetí, není vyžadována žádná odborná praxe, a pokud jde o „požadovanou kvalifikaci“, která se vztahuje jak k jazykovým znalostem, tak k získání diplomů a osvědčení, že co se týče posledně uvedeného aspektu je požadováno „vzdělání na úrovni, která odpovídá dokončenému vysokoškolskému vzdělání, doložené jedním z následujících diplomů v oboru chorvatského práva: Diploma iz hrvatskog prava stečena na sveučilišnom studiju (magistar/magistra prava ili diplomirani pravnik/diplomirana pravnica)“. Bylo upřesněno, že při stanovení toho, zda má uchazeč vzdělání na úrovni, která odpovídá dokončenému vysokoškolskému vzdělání, výběrová komise zohlední pravidla platná ke dni získání diplomu.

4

Ve svém rozhodnutí ze dne 3. září 2020 výběrová komise žalobci oznámila:

„Na základě údajů uvedených ve Vaší přihlášce nesplňujete podmínky pro přijetí týkající se dokladů o dosažené kvalifikaci: nedosáhl jste úrovně vzdělání odpovídající ukončenému vysokoškolskému studiu osvědčenému jedním z [požadovaných] diplomů v oboru chorvatského práva.“

5

Ve své žádosti o přezkum žalobce tvrdil, že jeho francouzský magisterský diplom byl v Chorvatsku uznán za rovnocenný chorvatskému magisterskému diplomu typu 2 usnesením příslušného orgánu, které přiložil. Rozsah takového usnesení v chorvatském právním řádu byl upřesněn v rozhodnutích Ustavni sud (Ústavní soud, Chorvatsko) a Vrhovni sud (Nejvyšší soud, Chorvatsko), která žalobce rovněž přiložil. S odkazem na rozsudek ze dne 13. října 2017, Brouillard v. Komise (T‑572/16, nezveřejněný, dále jen rozsudek Brouillard III, EU:T:2017:720), žalobce tvrdil, že výběrová komise je povinna zohlednit právní účinky výše uvedeného usnesení, a sice že podle chorvatského práva má jeho francouzský magisterský diplom stejné účinky jako magisterský diplom typu 2 získaný v Chorvatsku.

6

Výběrová komise ve svém rozhodnutí ze dne 12. října 2020 zamítla žádost o přezkum z důvodu, že byla vázána oznámením o výběrovém řízení, které určovalo kvalifikaci požadovanou pro obsazovaná pracovní místa, a že všechny přihlášky byly s ohledem na toto oznámení posuzovány stejným způsobem. Zdůraznila, že právníci-lingvisté Soudního dvora Evropské unie musí být schopni překládat často složité právní nebo legislativní texty přinejmenším ze dvou dalších jazyků do „jazyka výběrového řízení“, což podle ní v tomto případě vyžadovalo důkladnou znalost chorvatského právního systému a terminologie, kterou opět mohlo zajistit pouze dosažení vysokoškolského diplomu v chorvatském právu. Výběrová komise v tomto ohledu zdůraznila, že studium žalobce se netýkalo chorvatského práva. Uznání jeho francouzského diplomu pro účely výkonu zaměstnání v Chorvatsku podle ní rovněž nepotvrdilo znalosti chorvatského právního systému a terminologie.

7

Žalobce navrhuje zrušit rozhodnutí výběrové komise ze dne 3. září a 12. října 2020 a uložit náhradu nákladů řízení Evropské komisi.

8

Komise navrhuje zamítnout žalobu a uložit žalobci náhradu nákladů řízení.

9

Úvodem je třeba připomenout, že článek 4 rozhodnutí 2002/620/ES Evropského parlamentu, Rady, Komise, Soudního dvora, Účetního dvora, Hospodářského a sociálního výboru, Výboru regionů a Veřejného ochránce práv ze dne 25. července 2002 o zřízení Úřadu pro výběr personálu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 197, s. 53, Zvl. vyd. 01/04, s. 46) stanoví:

„Žádosti a stížnosti v souvislosti s výkonem pravomocí svěřených podle čl. 2 odst. 1 a 2 tohoto rozhodnutí se podle článku 91a služebního řádu podávají úřadu. Veškerá odvolání v těchto oblastech jsou namířena proti Komisi.“

10

Z tohoto důvodu je žalovanou v projednávané věci Komise, i když se jedná o rozhodnutí výběrové komise výběrového řízení uspořádaného Evropským úřadem pro výběr personálu (EPSO) pro Soudní dvůr Evropské unie. V odpovědi na otázku Tribunálu totiž žalobce uvedl, že jako žalovanou ve skutečnosti chtěl označit Komisi, přestože v žalobě původně uvedl EPSO (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2013, Itálie v. Komise, T‑248/10, nezveřejněný, EU:T:2013:534, body 25 a 26 a citovaná judikatura).

11

Je třeba rovněž připomenout, že pokud uchazeč ve výběrovém řízení požádá o přezkum rozhodnutí přijatého výběrovou komisí v souladu s pravidlem stanoveným v oznámení o výběrovém řízení, jako je tomu v projednávané věci, rozhodnutí přijaté výběrovou komisí po přezkumu situace uchazeče nahrazuje původní rozhodnutí výběrové komise, a představuje tedy akt nepříznivě zasahující do právního postavení (rozsudky ze dne 16. prosince 1987, Beiten v. Komise,206/85, EU:C:1987:559, bod 8; ze dne 11. února 1992, Panagiotopoulou v. Parlament,T‑16/90, EU:T:1992:11, bod 20, a ze dne 5. září 2018, Villeneuve v. Komise,T‑671/16, EU:T:2018:519, bod 24).

12

V projednávané věci je proto třeba na návrhová žádání směřující ke zrušení nahlížet tak, že směřují proti jedinému rozhodnutí nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, a sice rozhodnutí výběrové komise ze dne 12. října 2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), přijatému v odpovědi na žádost o přezkum jejího rozhodnutí ze dne 3. září 2020, které nahrazuje.

13

Jako žalobní důvody směřující ke zrušení žalobce uplatňuje překročení pravomoci výběrové komise, která nezohlednila uznání jeho francouzského diplomu v Chorvatsku, a zjevně nesprávné posouzení výběrové komise, zejména z důvodu nezohlednění jeho odborné praxe.

14

Ve svém prvním žalobním důvodu žalobce tvrdí, že výběrová komise zasáhla do pravomocí chorvatských orgánů, které uznaly jeho francouzský diplom jako rovnocenný chorvatskému diplomu na základě odborného uznávání zahraničních vysokoškolských diplomů pro účely výkonu zaměstnání v Chorvatsku. Toto uznávací řízení zohledňuje pouze úroveň získaných znalostí, dovedností a kompetencí bez porovnání studijních oborů, a proto podle žalobce výběrová komise nemohla pro účely vyloučení jeho přihlášky vycházet z toho, že v tomto řízení nedošlo ke srovnání studijního oboru, v němž žalobce získal francouzský diplom, s chorvatskými diplomy požadovanými v oznámení o výběrovém řízení, ani z toho, že chorvatské orgány neověřily vědomosti žalobce v oboru chorvatského práva. Žalobcův francouzský diplom mu umožnil v Chorvatsku působit jako advokátní koncipient u advokátní komory v Záhřebu (Chorvatsko), postupně ve dvou advokátních kancelářích, přestože jednou ze zásadních podmínek pro výkon tohoto povolání je absolvování úplného vysokoškolského studia na právnické fakultě v Chorvatsku. To podle něj ukazuje, že podle chorvatského práva byl žalobcův právnický diplom považován za plně rovnocenný právnickému diplomu vydanému v Chorvatsku. Žalobce tvrdí, že tyto skutečnosti, včetně jeho odborné praxe uvedené ve formuláři přihlášky, prokazují, že má úroveň, která je jak z věcného, tak z formálního hlediska zcela rovnocenná úrovni doložené diplomy požadovanými v oznámení o výběrovém řízení. Rozhodnutí výběrové komise tedy představuje zásah do jeho základních práv občana Evropské unie, jak jsou zakotvena v Listině základních práv Evropské unie, zejména práva pracovat a práva na rovnost, jakož i porušení zákazu diskriminace.

15

Ve svém druhém žalobním důvodu žalobce tvrdí, že se výběrová komise tím, že nezohlednila tyto skutečnosti, dopustila zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, zejména pokud jde o úroveň jeho znalostí chorvatského práva. Jelikož se výběrová komise dopustila tohoto pochybení, nezohlednila přínos jeho zkušeností, a to jak v oblasti chorvatské právní praxe, tak v oblasti překladatelství. Žalobce uvádí, že ostatně několik měsíců po podání své přihlášky složil „justiční zkoušku“, k níž se mohou advokátní koncipienti přihlásit po 18 měsících výkonu praxe v Chorvatsku, která jim umožňuje vykonávat v této zemi veškerou advokátní činnost. To a posteriori prokazuje, že měl znalosti chorvatského právního systému a terminologie požadované v oznámení o výběrovém řízení. V tomto ohledu v podstatě kritizuje nesoulad mezi zamítnutím jeho přihlášky a přijetím přihlášek osob, které měly o chorvatském právu pouze teoretické znalosti.

16

V replice žalobce odpovídá Komisi, aniž svou argumentaci přiřazuje k jednomu nebo druhému ze svých žalobních důvodů směřujících ke zrušení, přičemž sama Komise odpověděla na tyto žalobní důvody souhrnně z důvodu, že se do značné míry překrývaly. Žalobce uvádí, že výběrová komise porušila čl. 5 odst. 3 písm. c) a článek 27 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), které se týkají minimální úrovně vzdělání úředníků a zásad, jimiž se má řídit jejich přijímání. Obecně tvrdí, že podmínky účasti ve výběrovém řízení nemohou být v rozporu s unijní právní úpravou a že výběrová komise nemůže mít neomezenou diskreční pravomoc pro účely určení, zda kvalifikace a odborná praxe uchazečů odpovídají úrovni požadované v oznámení o výběrovém řízení. Uvádí, že hierarchie norem, které musí výběrová komise použít, je následující: zakládající smlouvy, služební řád a oznámení o výběrovém řízení. V tomto ohledu tvrdí, že výběrová komise porušila článek 45 SFEU týkající se volného pohybu pracovníků v Unii, který je použitelný na přijímání jak v rámci unijních orgánů, tak v rámci členských států. Na tomto základě má žalobce za to, že výběrová komise měla uplatnit zásady stanovené v rozsudku ze dne 6. října 2015, Brouillard (C‑298/14, dále jen rozsudek Brouillard I, EU:C:2015:652), a sice zohlednit všechny jeho diplomy, osvědčení a jiné doklady o dosažené kvalifikaci, jakož i jeho relevantní odbornou praxi porovnáním takto doložené kvalifikace s kvalifikací požadovanou v oznámení o výběrovém řízení.

17

Pokud jde o věc samou, Komise na doplnění k tomu, co výběrová komise uvedla ve svém rozhodnutí ze dne 3. září 2020 a v napadeném rozhodnutí, odpovídá, že s ohledem na potřeby funkce právníka-lingvisty chorvatského jazyka u Soudního dvora Evropské unie oznámení o výběrovém řízení jasně a přesně uvádí požadavky týkající se kvalifikace a diplomů pro účast ve výběrovém řízení: úroveň vysokoškolského studia, předmět studia, tedy chorvatské právo, a diplomy, a sice jeden z uvedených diplomů v oboru chorvatského práva. V duplice Komise upřesňuje, že se v oznámení o výběrovém řízení nevyžadovalo, aby celé studium proběhlo v Chorvatsku. Žalobce nesplnil druhý a třetí z výše uvedených požadavků. Jak bylo přitom opakovaně rozhodnuto, výběrová komise je povinna dodržovat znění oznámení o výběrovém řízení. Uznání francouzského magisterského diplomu žalobce v Chorvatsku pro účely výkonu zaměstnání v Chorvatsku, dokonce ani pro účely přístupu k povolání advokátního koncipienta, z tohoto diplomu neučinilo jeden z diplomů v oboru chorvatského práva požadovaných pro účast ve výběrovém řízení, kterého se žalobce zúčastnil za účelem výkonu funkce právníka-lingvisty, a nikoli za účelem výkonu povolání v Chorvatsku. Výběrová komise v tomto ohledu nezasáhla do pravomocí chorvatských orgánů. Odborná praxe žalobce není relevantní, jelikož oznámení o výběrovém řízení uvádělo, že se žádná odborná praxe nevyžaduje. Pokud by ji výběrová komise vzala v úvahu, porušila by oznámení o výběrovém řízení.

18

Kromě toho Komise v duplice vznesla námitku nepřípustnosti proti tomu, že se žalobce ve fázi repliky dovolával čl. 5 odst. 3 písm. c) a článku 27 služebního řádu, jakož i článku 45 SFEU. Podle jejího názoru žalobce v průběhu řízení vznesl nové žalobní důvody v rozporu s ustanoveními čl. 84 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.

19

Tribunál dále společně přezkoumá obě výtky uvedené v žalobě jako žalobní důvody směřující ke zrušení. Jak uvedla Komise, tyto se do značné míry překrývají. Kromě toho jsou pod výtky nadepsané „překročení pravomoci“ a „zjevně nesprávné posouzení“ ve skutečnosti zahrnuty různé žalobní důvody a argumenty, které Tribunál v případě potřeby přezkoumá.

20

Jak zdůrazňuje Komise, výběrová komise je vázána zněním oznámení o tomto výběrovém řízení. Článek 5 první pododstavec přílohy III služebního řádu týkající se výběrového řízení stanoví, že „[p]o přezkoumání těchto spisů vypracuje výběrová komise seznam kandidátů, kteří splňují požadavky stanovené ve vyhlášení výběrového řízení [oznámení o výběrovém řízení].“ Cílem tohoto ustanovení je zejména respektovat zásadní úlohu, kterou musí mít oznámení o výběrovém řízení podle služebního řádu, která spočívá právě v tom, že jsou zúčastnění co nejpřesněji informováni o povaze podmínek požadovaných pro obsazení pracovního místa, o které se jedná, aby jim bylo umožněno posoudit jednak, zda se mají přihlásit, a dále které doklady jsou důležité pro práci výběrové komise, a musí být proto připojeny k přihlášce (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. června 1979, Anselme a Constant v. Komise, 255/78, EU:C:1979:175, bod 9, a ze dne 28. listopadu 1991, Van Hecken v. HSV, T‑158/89, EU:T:1991:63, bod 23). Výběrová komise tak nemůže ani doplnit výběrová kritéria ke kritériím uvedeným v oznámení o výběrovém řízení, jak bylo rozhodnuto ve věcech, ve kterých byly vydány oba rozsudky uvedené v tomto bodě, ani je naopak nemůže odebrat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2018, UR v. Komise, T‑761/17, nezveřejněný, EU:T:2018:968, bod 67).

21

V projednávané věci, jak je uvedeno v bodě 3 výše, oznámení o výběrovém řízení uvádělo, že pokud jde o kvalifikaci, požaduje se „úroveň vzdělání odpovídající ukončenému vysokoškolskému studiu osvědčenému jedním z následujících diplomů v oboru chorvatského práva: Diploma iz hrvatskog prava stečena na sveučilišnom studiju (magistar/magistra prava ili diplomirani pravnik/diplomirana pravnica)“. Toto ustanovení, které se výslovně týká diplomů v oboru chorvatského práva, nemohla výběrová komise vykládat tak, že jí v souladu s oznámením o výběrovém řízení umožňuje připustit rovnocennost ve vztahu k držení těchto diplomů. To ostatně posoudila výběrová komise, když ve svém rozhodnutí ze dne 3. září 2020 uvedla:

„Na základě údajů uvedených ve Vaší přihlášce nesplňujete podmínky pro přijetí týkající se dokladů o dosažené kvalifikaci: nemáte vzdělání na úrovni odpovídající úplnému vysokoškolskému studiu doložené jedním z [požadovaných] diplomů v oboru chorvatského práva.“

22

Je tedy třeba mít za to, že žalobce vytýká výběrové komisi, že jednala v souladu s protiprávním oznámením o výběrovém řízení. Jinými slovy je třeba mít za to, že žalobce zejména prostřednictvím žalobních důvodů a argumentů uvedených v bodech 14 až 16 výše vznáší námitku protiprávnosti ve smyslu článku 277 SFEU, pokud jde o ustanovení oznámení o výběrovém řízení, které se týká požadované kvalifikace a diplomů, zejména z důvodu porušení článku 45 SFEU.

23

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že v unijním právu neexistuje požadavek, aby byla formálně vznesena námitka protiprávnosti. Námitka protiprávnosti totiž může být vznesena implicitně, jestliže z žaloby relativně jasně vyplývá, že žalobce takovou výtku ve skutečnosti formuluje (viz rozsudek ze dne 27. listopadu 2018, Hnutí za Evropu národů a svobody v. Parlament, T‑829/16, EU:T:2018:840, bod 66 a citovaná judikatura).

24

Kromě toho na rozdíl od toho, co tvrdí Komise v duplice, není uplatnění článku 45 SFEU žalobcem ve fázi repliky, zejména v souvislosti s výkladem, který byl podán v rozsudku Brouillard I, v tomto řízení opožděné, a není z tohoto důvodu nepřípustné s ohledem na čl. 84 odst. 1 jednacího řádu, který zakazuje předkládání nových důvodů v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Jak totiž vyplývá z bodu 16 výše, odkaz na článek 45 SFEU v replice představuje pouze rozšíření žalobních důvodů výslovně uvedených v žalobě, neboť žalobce v žalobě v podstatě namítal, že nebyla zohledněna hodnota jeho francouzského diplomu v Chorvatsku a jeho odborné zkušenosti částečně získané mimo Chorvatsko, které jsou skutečnostmi, které mohou být přímo relevantní v rámci posouzení aktu s ohledem na požadavky vyplývající z tohoto ustanovení, jak byly vyloženy v rozsudku Brouillard I (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 19. května 1983, Verros v. Parlament,306/81, EU:C:1983:143, body 9 a 10, a ze dne 26. února 2016, Bodson a další v. EIB, T‑240/14 P, EU:T:2016:104, bod 30). Pokud jde konkrétně o odkaz na rozsudek Brouillard I, je třeba upřesnit, že žalobci nic nebrání předložit doplňující precedenty v judikatuře v průběhu řízení, pokud podporují žalobní důvod, který je sám přípustný.

25

Komise naproti tomu správně namítá nepřípustnost žalobních důvodů, uplatněných v replice, vycházejících z porušení čl. 5 odst. 3 písm. c) a článku 27 služebního řádu. Argumentace uvedená v žalobě totiž není dostatečně přímo a jasně spojena s možností prokázat, že tato ustanovení byla porušena, a během řízení nebyla předložena žádná nová skutečnost, která by odůvodňovala předložení těchto nových žalobních důvodů ve fázi repliky.

26

Po upřesnění těchto skutečností je třeba nejprve přezkoumat žalobní důvod, podle něhož oznámení o výběrovém řízení vedlo výběrovou komisi k zásahu do pravomocí chorvatských orgánů, které uznaly francouzský diplom žalobce za rovnocenný chorvatskému diplomu na základě odborného uznávání zahraničních vysokoškolských diplomů pro účely výkonu zaměstnání v Chorvatsku.

27

Tento žalobní důvod je třeba zamítnout. Oznámení o výběrovém řízení nevedlo výběrovou komisi ke zpochybnění skutečnosti, že francouzský diplom žalobce byl podle rozhodnutí příslušného chorvatského orgánu uznán za rovnocenný chorvatskému diplomu na základě odborného uznávání zahraničních vysokoškolských diplomů pro účely výkonu zaměstnání v Chorvatsku. Toto vnitrostátní uznání pro tyto účely však neznamenalo, že by tento francouzský diplom měl být pro účely výběrového řízení pro přijetí do zaměstnání v unijním orgánu automaticky uznán za rovnocenný chorvatským diplomům požadovaným v oznámení o výběrovém řízení. Chorvatské orgány totiž nemají pravomoc určovat podmínky přijímání do takového orgánu. V projednávané věci tedy oznámení o výběrovém řízení nemohlo vést výběrovou komisi k zásahu do pravomocí chorvatských orgánů. Je však třeba již nyní upřesnit, že toto konstatování neznamená, že unijní orgán, který organizuje přijímací výběrové řízení, nesmí v žádném případě zohlednit takové vnitrostátní uznání při posuzování přihlášek do tohoto výběrového řízení.

28

Dále je třeba přezkoumat žalobní důvod, podle něhož je oznámení o výběrovém řízení zveřejněné v projednávané věci pro Soudní dvůr Evropské unie s ohledem na situaci žalobce, jak ji vysvětlil ve své přihlášce, v rozporu s článkem 45 SFEU.

29

Článek 45 SFEU zejména stanoví, že je zajištěn volný pohyb pracovníků v Unii a že s výhradou omezení a podmínek, které nejsou v projednávané věci relevantní, zahrnuje právo ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa, pohybovat se za tímto účelem volně na území členských států a pobývat tam za účelem výkonu zaměstnání.

30

V případě, že pracovník využil své svobody pohybu mezi členskými státy, může se dovolávat článku 45 SFEU u unijního orgánu stejným způsobem jako u orgánů členských států, jsou-li splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz společně rozsudky ze dne 15. března 1989, Echternach a Moritz, 389/87 a 390/87, EU:C:1989:130, bod 11; ze dne 6. října 2016, Adrien a další, C‑466/15, EU:C:2016:749, bod 25, a ze dne 14. září 2015, Brouillard v. Soudní dvůr, T‑420/13, nezveřejněný, dále jen rozsudek Brouillard II, EU:T:2015:633, bod 93).

31

V projednávané věci se žalobce, který absolvoval vysokoškolské studium v jiných členských státech, než je stát, jehož je státním příslušníkem, tedy v Chorvatsku, může účinně dovolávat článku 45 SFEU v rámci získání přístupu k zaměstnání v unijním orgánu, pokud tento orgán za tímto účelem neuznává za rovnocenný diplom v oboru právo, který získal ve Francii, a diplomy v oboru právo na rovnocenné úrovni vydané v Chorvatsku, které byly požadované v oznámení o výběrovém řízení. Volný pohyb příslušníků členských států stanovený Smlouvou o FEU by totiž nebyl v plném rozsahu uskutečněn, pokud by prospěch z tohoto ustanovení byl odepřen těm státním příslušníkům, kteří využili možností stanovených unijním právem a kteří díky nim získali odbornou nebo vysokoškolskou kvalifikaci v jiných členských státech, než je členský stát, jehož jsou příslušníky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 31. března 1993, Kraus,C‑19/92, EU:C:1993:125, body 16 a 17, a Brouillard I, body 27 až 29).

32

Dále je třeba uvést, že oznámení o výběrovém řízení, které uvádí, že pokud jde o kvalifikaci, požadovalo se „vzdělání na úrovni odpovídající úplnému vysokoškolskému studiu doložené jedním z [vyjmenovaných] diplomů v oboru chorvatského práva“, je v tomto ohledu formulováno jako oznámení o výběrovém řízení dotčené ve věci, v níž byl vydán rozsudek Brouillard III. V tomto rozsudku bylo přitom rozhodnuto, že takové znění sice ukazuje, že se vyžaduje dosažení jednoho z uvedených diplomů v oboru právo, ale nikoli absolvování kurzu nebo osvojení si některých konkrétních disciplín v rámci kurzu vedoucího k dosažení jednoho z těchto diplomů (rozsudek Brouillard III, body 49 a 50). Tribunál nemá důvod se od tohoto výkladu v projednávané věci odchýlit, což Komise potvrzuje, jak je uvedeno v bodě 17 výše. Uchazeči, kteří absolvovali část studia mimo Chorvatsko, proto nebyli vyloučeni z dotčeného výběrového řízení v projednávané věci z tohoto pouhého důvodu.

33

Dále je třeba konstatovat, že článek 45 SFEU při neexistenci harmonizačních opatření přijatých za tímto účelem na základě článku 46 SFEU neukládá subjektu, který při přijímání pracovníka vyžaduje od uchazečů, aby byli držiteli konkrétních diplomů, že má bez dalšího akceptovat jako rovnocenné těmto diplomům jiné diplomy vydané v jiných členských státech, i když posledně uvedené diplomy potvrzují ukončení stejné úrovně studia v témže oboru.

34

V případě, kdy neexistuje uvedená harmonizace, může takový subjekt vymezit znalosti a kvalifikaci nezbytné k výkonu tohoto povolání a požadovat předložení diplomu prokazujícího získání těchto znalostí a této kvalifikace (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. května 1991, Vlassopoulou,C‑340/89, EU:C:1991:193, bod 9, a Brouillard I, body 48 až 50). Konkrétně má unijní orgán – s výhradou minimálních požadavků definovaných ve služebním řádu – širokou posuzovací pravomoc pro stanovení kritérií způsobilosti vyžadovaných pro obsazovaná pracovní místa (rozsudky ze dne 16. října 1975, Deboeck v. Komise,90/74, EU:C:1975:128, bod 29, a ze dne 27. září 2006, Blackler v. Parlament,T‑420/04, EU:T:2006:282, bod 45). V projednávané věci se žalobce ostatně nezabýval nutností, že uchazeči výběrového řízení, kterého se zúčastnil a které se konalo za účelem přijetí právníků-lingvistů chorvatského jazyka pro práci u Soudního dvora Evropské unie, mají mít důkladnou znalost chorvatského právního systému a terminologie, což měly potvrdit požadované chorvatské právní diplomy.

35

I když článek 45 SFEU ukládá povinnost zohlednit jiné diplomy vydané v jiných členských státech, předložené uchazeči pro účely srovnání mezi kompetencemi, které tyto posledně uvedené diplomy potvrzují, a kompetencemi doloženými diplomy požadovanými dotčeným subjektem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. května 1991, Vlassopoulou,C‑340/89, EU:C:1991:193, body 16 až 19, a Brouillard I, body 54 a 55), toto ustanovení neukládá žádné automatické uznávání rovnocennosti těchto jednotlivých diplomů.

36

Oznámení o výběrovém řízení, jehož se žalobce zúčastnil, tedy není v rozporu s článkem 45 SFEU pouze z důvodu, že nestanoví, že právní diplomy vydané v jiných členských státech než v Chorvatsku po ukončení stejné úrovně studia, jako je úroveň doložená požadovanými chorvatskými diplomy, a to i kdyby byly chorvatskými orgány uznány za rovnocenné těmto diplomům, jsou v rámci tohoto výběrového řízení bez dalšího uznány za rovnocenné.

37

Nezohlednění studia doloženého diplomy a odborné praxe, kterou pracovník, který se uchází o zaměstnání, absolvoval a získal na základě svobody pohybu mezi členskými státy zakotvené v článku 45 SFEU, by nicméně vedlo k omezení rozsahu této základní svobody zaručené Smlouvou o FEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 31. března 1993, Kraus,C‑19/92, EU:C:1993:125, bod 32, a ze dne 10. prosince 2009, Peśla,C‑345/08, EU:C:2009:771, bod 36). V projednávané věci žalobce v tomto ohledu odkazuje zejména na věc, v níž byl vydán rozsudek Brouillard I.

38

Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Brouillard I, zahájil belgický státní příslušník A. Brouillard své vysokoškolské studium v Belgii a následně získal ve Francii stejný magisterský titul jako žalobce v projednávané věci, a sice magistr v oboru „právo, ekonomie, management, zaměření soukromé právo, specializace právník-lingvista“ univerzity v Poitiers. V roce 2011, kdy již pracoval u belgického Cour de cassation, se přihlásil do výběrového řízení na místa referendářů u tohoto soudu. Jeho žádost byla prohlášena za nepřípustnou z důvodu, že by musel být držitelem diplomu doktora, licenciáta nebo magistra v oboru právo získaného na belgické univerzitě, aby byla zajištěna jeho způsobilost pro toto pracovní místo. Jeho žádost o uznání rovnocennosti jeho francouzského magisterského diplomu s belgickým magisterským diplomem byla navíc příslušným belgickým orgánem následně zamítnuta z důvodu, že jeho studium absolvované v zahraničí neodpovídá požadavkům belgických právních fakult, které by ho připravily na výkon právnických povolání v belgickém právním řádu. Konkrétně zúčastněný během svého studia nezískal určité kompetence v belgickém právu. Poté, co A. Brouillard podal žalobu proti rozhodnutí o nepřípustnosti jeho žádosti o pracovní místo, položila belgická Conseil d’État (Státní rada) Soudnímu dvoru několik předběžných otázek.

39

V bodě 47 rozsudku Brouillard I Soudní dvůr shrnul relevantní otázky takto:

„Podstatou […] otázky předkládajícího soudu je, zda článek 45 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby výběrová komise pro přijetí referendářů k soudu členského státu, pokud posuzuje přihlášku do tohoto výběrového řízení předloženou státním příslušníkem tohoto členského státu, podřídila účast v tomto výběrovém řízení držení diplomů vyžadovaných právní úpravou tohoto členského státu nebo uznání akademické rovnocennosti magisterského diplomu vydaného univerzitou jiného členského státu, aniž by zohlednila všechny diplomy, osvědčení a jiné doklady, jakož i relevantní odbornou praxi dotyčné osoby tím, že provede srovnání odborné kvalifikace, kterou tyto doklady osvědčují, s odbornou kvalifikací požadovanou touto právní úpravou.“

40

Tímto zněním Soudní dvůr rozlišil mezi na jedné straně obecnou rovnocenností diplomu vydaného v jiném členském státě, uznanou či neuznanou v jednom členském státě, a na straně druhé posouzením in concreto, které může výběrová komise nezávisle na tom provést, pokud jde o to, zda kvalifikace, včetně kvalifikace nabyté odbornou praxí, kterou získal uchazeč, jenž využil svého práva na volný pohyb mezi členskými státy, odpovídá kvalifikaci požadované k tomu, aby se mohl zúčastnit tohoto výběrového řízení. V bodě 50 rozsudku Brouillard I upřesnil Soudní dvůr, že v projednávané věci mohl dotyčný členský stát volně určit znalosti a kvalifikaci považované za nezbytné pro přijetí do uvedených funkcí.

41

V bodech 53 a 54 rozsudku Brouillard I připomněl Soudní dvůr, že vnitrostátní pravidla, která stanoví kvalifikační podmínky, i když se uplatní nediskriminačně, mohou mít za následek ztížení výkonu uvedených základních svobod, pokud dotčená vnitrostátní pravidla nezohledňují znalosti a kvalifikaci, které dotyčná osoba již získala v jiném členském státě. Vyvodil z toho, že orgány členského státu rozhodující o žádosti o povolení výkonu povolání, k němuž je přístup podle vnitrostátní právní úpravy podřízen dosažení diplomu, odborné kvalifikace nebo doby odborné praxe, podané státním příslušníkem Unie, jsou povinny zohlednit všechny diplomy, osvědčení a ostatní doklady, jakož i relevantní praxi dotyčné osoby tím, že srovnají dovednosti osvědčené těmito doklady a tuto praxi se znalostmi a kvalifikací požadovanou vnitrostátní právní úpravou.

42

V bodě 57 rozsudku Brouillard I připomněl Soudní dvůr, že pokud porovnání diplomů získaných v jiných členských státech s požadovanými vnitrostátními diplomy vede ke zjištění pouze částečné shody mezi kvalifikacemi potvrzenými těmito různými diplomy, zejména z důvodu rozdílů v právním rámci mezi členskými státy, může příslušný orgán požadovat, aby dotyčná osoba prokázala, že získala chybějící znalosti a kvalifikaci.

43

V bodech 58 a 59 rozsudku Brouillard I upřesnil Soudní dvůr v tomto ohledu, že je na příslušných vnitrostátních orgánech, aby posoudily, zda znalosti získané v hostitelském členském státě buď v rámci studia, nebo v rámci praktických zkušeností, mohou být postačující jako důkaz chybějících znalostí, a že jakékoliv praktické zkušenosti s výkonem souvisejících činností mohou zvyšovat znalosti žadatele, a proto příslušný orgán musí zohlednit veškeré praktické zkušenosti užitečné pro výkon povolání, ke kterému je žádán přístup. Soudní dvůr doplnil, že konkrétní hodnota, kterou je třeba této zkušenosti přisoudit, musí být příslušným orgánem určena ve světle vykonávaných specifických funkcí, znalostí získaných a uplatňovaných při výkonu těchto funkcí, jakož i odpovědnosti a stupně nezávislosti svěřených dotčenému zájemci.

44

V bodě 65 rozsudku Brouillard I Soudní dvůr zejména poznamenal, že odborná praxe A. Brouillarda, zejména odborná praxe získaná u belgického Cour de cassation (Kasační soud), se může jevit jako relevantní.

45

Soudní dvůr tedy předkládajícímu soudu sdělil, že článek 45 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti ve sporu v původním řízení, výběrová komise pro přijetí referendářů k soudu členského státu, pokud posuzuje přihlášku do tohoto výběrového řízení předloženou státním příslušníkem tohoto členského státu, podřídila účast ve výběrovém řízení držení diplomů vyžadovaných právní úpravou tohoto členského státu nebo uznání akademické rovnocennosti magisterského diplomu vydaného univerzitou jiného členského státu, aniž zohlednila všechny diplomy, osvědčení a jiné doklady, jakož i relevantní odbornou praxi dotyčné osoby tím, že provede srovnání odborné kvalifikace, kterou tyto doklady osvědčují, s odbornou kvalifikací požadovanou touto právní úpravou.

46

Vzhledem k tomu, jak je uvedeno v bodě 30 výše, že unijní orgány jsou stejně jako orgány členských států vázány zásadami vyplývajícími z článku 45 SFEU v situacích, kdy se tento článek použije, je třeba konstatovat velmi úzkou analogii mezi situací, která vedla k vydání rozsudku Brouillard I, jehož se žalobce dovolává, a situací, která vedla k projednávané věci.

47

Proto jak tvrdí žalobce, jeho přihláška do otevřeného výběrového řízení, kterého se zúčastnil, nemohla být vyloučena pouze z toho důvodu, že nebyl držitelem jednoho z diplomů v oboru chorvatského práva požadovaných v oznámení o výběrovém řízení, jelikož ve své přihlášce uvedl nejen to, že je držitelem magisterského titulu v oboru francouzského práva na rovnocenné úrovni, který je v Chorvatsku jednoznačně uznán pro přístup k povolání advokáta, ale také odbornou praxi o něco málo přes 3 roky jako překladatel v Evropském parlamentu v oddělení chorvatského jazyka a 18 měsíců jako advokátní koncipient v Chorvatsku. Takové důkazy totiž mohly přispět k prokázání, že žalobce měl stejnou kvalifikaci, jako je kvalifikace doložená požadovanými diplomy v oboru chorvatského práva, ale kterou získal jinak, zejména v rámci výkonu volného pohybu v Unii, což měla výběrová komise být schopna ověřit. Jak přitom vyplývá z bodu 6 výše, vzhledem ke znění oznámení o výběrovém řízení připomenutému v bodě 3 výše nemohla výběrová komise při přezkumu přihlášky žalobce jít nad rámec zjištění, že žalobce není držitelem ani jednoho z požadovaných chorvatských diplomů a že jeho francouzský diplom, stejně jako jeho uznání za účelem výkonu zaměstnání v Chorvatsku, neprokazovaly znalosti chorvatského právního systému a terminologie. Výběrová komise tedy nemohla zkoumat skutečný rozsah uznání francouzského diplomu žalobce pro výkon právnické funkce v Chorvatsku, ani zda tato skutečnost spolu s jeho celou odbornou praxí mohla osvědčit u žalobce stejnou úroveň znalostí chorvatského právního systému a terminologie, jakou prokazuje získání požadovaných diplomů v oblasti chorvatského práva.

48

Je třeba upřesnit, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nemůže ustanovení obsažené v oznámení o výběrovém řízení, a to ve zvláštních podmínkách pro přijetí, podle něhož se nevyžaduje žádná odborná praxe – ostatně v rozporu s jiným ustanovením, které stanoví, že tato praxe je jedním z kritérií pro případný výběr „na základě kvalifikace“ a označovaný jako „přehled schopností“, který se provádí na základě údajů uvedených v přihláškách, kterým by v případě potřeby byl snížen počet uchazečů připuštěných ke zkouškám na dvacetinásobek plánovaného počtu úspěšných uchazečů – bránit tomu, aby byla v souladu s výkladem článku 45 SFEU uvedeným v judikatuře zohledněna odborná praxe za účelem ověření, zda kvalifikaci doloženou vnitrostátními diplomy požadovanými v oznámení o výběrovém řízení jiným způsobem splňuje uchazeč, který tyto diplomy nemá a který se může dovolat ustanovení článku 45 SFEU.

49

Z výše uvedeného vyplývá, že s ohledem na situaci žalobce je oznámení o výběrovém řízení tím, že neumožnilo výběrové komisi posoudit jeho přihlášku v souladu se zásadami vyplývajícími z článku 45 SFEU, stiženo protiprávností v rozsahu, v němž jeho ustanovení o kvalifikaci a diplomech vedlo k zamítnutí této přihlášky pouze z toho důvodu, že žalobce nebyl držitelem ani jednoho z diplomů v oboru chorvatského práva požadovaných v tomto oznámení. Vzhledem k tomu, že výběrová komise založila napadené rozhodnutí na tomto ustanovení oznámení o výběrovém řízení, které musí být prohlášeno za nepoužitelné na žalobce na základě článku 277 SFEU, musí být napadené rozhodnutí zrušeno, aniž je třeba zkoumat zbývající část argumentace účastníků řízení.

50

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto: