1

Svým kasačním opravným prostředkem se společnost Intermarché Casino Achats SARL domáhá částečného zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 5. října 2020, Intermarché Casino Achats v. Komise (T‑254/17, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2020:459), kterým tento soud částečně zamítl její žalobu založenou na článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2017) 1056 final ze dne 9. února 2017, jímž se společnosti Intermarché Casino Achats, jakož i všem společnostem, které přímo nebo nepřímo kontroluje, nařizuje podřídit se kontrole podle čl. 20 odst. 1 a 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 (AT.40466 – Tute 1) (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Bod 25 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) zní:

„Zjišťování protiprávního jednání odporujícího pravidlům hospodářské soutěže je stále obtížnější a kvůli účinné ochraně hospodářské soutěže je třeba doplnit vyšetřovací pravomoci [Evropské] [k]omise. Komise by měla být zejména zmocněna dotazovat se osob, které mohou znát užitečné informace, a jejich výpovědi zaznamenávat. Během kontrol by úředníci zmocnění Komisí měli mít právo po dobu nezbytnou ke kontrole pečetit. Pečeti by obvykle neměly být umístěny na dobu delší než 72 hodin. Úředníci zmocnění Komisí by rovněž měli mít právo žádat informace týkající se předmětu a důvodu kontroly.“

3

V kapitole V nazvané „Vyšetřovací pravomoci“ je článek 17 tohoto nařízení nadepsán „Šetření hospodářských odvětví a druhů dohod“ a ve svém odstavci 1 uvádí:

„Pokud vývoj obchodu mezi členskými státy, stabilita cen nebo jiné okolnosti naznačují, že hospodářská soutěž na společném trhu může být omezena nebo narušena, může Komise provést šetření určitého hospodářského odvětví nebo určitého druhu dohod v různých odvětvích. V průběhu tohoto šetření si může Komise vyžádat od dotyčných podniků nebo sdružení podniků informace nezbytné pro použití článků [101] a [102 SFEU] a může provádět jakékoli kontroly, které jsou k tomuto účelu nezbytné.“

4

Článek 19 uvedeného nařízení, nadepsaný „Pravomoc dotazování“, stanoví:

„1.   Za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením se může Komise dotazovat každé fyzické či právnické osoby, která s tím souhlasí, za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu šetření.

2.   Pokud se dotazování podle odstavce 1 koná v prostorách podniku, informuje Komise orgán pro hospodářskou soutěž členského státu, na jehož území se dotazování koná. Pokud o to orgán pro hospodářskou soutěž tohoto členského státu požádá, mohou jeho úředníci při dotazování pomáhat úředníkům a ostatním doprovázejícím osobám zmocněným Komisí.“

5

Článek 20 tohoto nařízení, nadepsaný „Kontrolní pravomoci Komise“, stanoví:

„1.   Za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením může Komise provádět veškeré nezbytné kontroly podniků a sdružení podniků.

2.   Úředníci a ostatní doprovázející osoby zmocněné Komisí ke kontrole jsou oprávněni:

3.   Úředníci a ostatní doprovázející osoby zmocněné Komisí ke kontrole vykonávají své pravomoci po předložení písemného zmocnění, v němž je uveden předmět a účel kontroly a sankce podle článku 23 pro případ, že požadované účetní knihy nebo jiné záznamy týkající se podnikání jsou předloženy neúplné, nebo že odpovědi na otázky podle odstavce 2 tohoto článku jsou nesprávné nebo zavádějící. Komise musí včas před uskutečněním kontroly zaslat oznámení o kontrole orgánu pro hospodářskou soutěž členského státu, na jehož území se má provést.

4.   Podniky a sdružení podniků se musí podřídit kontrolám nařízeným na základě rozhodnutí Komise. Rozhodnutí musí stanovit předmět a účel kontroly, stanovit datum, kdy má začít, a uvést sankce podle článků 23 a 24 a právo na přezkoumání rozhodnutí Soudním dvorem [Evropské unie]. Komise přijímá taková rozhodnutí po konzultaci s orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu, na jehož území se má kontrola provést.

5.   Úředníci a osoby zmocněné nebo jmenované orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu, na jehož území se má kontrola provést, na žádost tohoto orgánu nebo Komise aktivně pomáhají úředníkům a ostatním doprovázejícím osobám zmocněným Komisí. Za tímto účelem jsou vybaveni pravomocemi uvedenými v odstavci 2.

6.   Pokud úředníci a ostatní doprovázející osoby zmocněné Komisí zjistí, že podnik odmítá kontrolu nařízenou podle tohoto článku, poskytne jim dotyčný členský stát nezbytnou pomoc a podle potřeby požádá o pomoc policii nebo rovnocenný donucovací orgán, aby jim umožnil kontrolu provést.

7.   Pokud pomoc podle odstavce 6 vyžaduje podle vnitrostátních předpisů povolení soudu, musí být o takové povolení zažádáno. O takové povolení lze žádat také jako o předběžné opatření.

8.   Pokud je podána žádost o povolení podle odstavce 7, vnitrostátní soud přezkoumá, zda je rozhodnutí Komise pravé a zda navrhovaná donucovací opatření nejsou svévolná ani nepřiměřená vzhledem k předmětu kontroly. Při přezkoumávání přiměřenosti donucovacích opatření může vnitrostátní soud požádat Komisi, přímo nebo prostřednictvím orgánu pro hospodářskou soutěž členského státu, o podrobné vysvětlení zejména důvodů, na základě kterých má Komise podezření, že došlo k jednání v rozporu s články [101] a [102 SFEU], dále závažnosti takového předpokládaného protiprávního jednání a způsobu zapojení dotyčného podniku. Vnitrostátní soud však nesmí zpochybnit nezbytnost kontroly ani požadovat informace ze spisu Komise. Zákonnost rozhodnutí Komise může přezkoumat pouze Soudní dvůr.“

6

Článek 23 nařízení č. 1/2003, nadepsaný „Pokuty“, v odstavci 1 stanoví:

„Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty nepřesahující 1 % celkového obratu za předchozí hospodářský rok, pokud úmyslně nebo z nedbalosti:

[...]

7

Článek 2 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81), nadepsaný „Zahájení řízení“, v odstavci 3 stanoví:

„Komise může využít svých vyšetřovacích pravomocí podle hlavy V nařízení [č. 1/2003] ještě před zahájením řízení.“

8

V kapitole III nazvané „Šetření Komise“ se v článku 3 nařízení č. 773/2004 nadepsaném „Pravomoc dotazování“ uvádí:

„1.   Jestliže se Komise dotazuje osob s jejich souhlasem podle článku 19 nařízení [č. 1/2003], sdělí na začátku dotazování právní základ stejně jako účel dotazování a připomene dobrovolný charakter dotazování. Dále sdělí dotazované osobě svůj úmysl pořizovat záznam dotazování.

2.   Dotazování může probíhat jakýmkoli způsobem, včetně prostřednictvím telefonu nebo elektronicky.

3.   Komise může pořizovat záznam výpovědí dotazované osoby jakoukoli formou. Dotazované osobě se předá kopie záznamu ke schválení. Komise stanoví v případě potřeby lhůtu, během které může dotazovaná osoba sdělit jakékoli opravy své výpovědi.“

9

Skutečnosti předcházející sporu byly shrnuty v bodech 2 až 8 napadeného rozsudku takto:

„2. Společnost Intermarché Casino Achats [...] je společnou dceřinou společností EMC Distribution, která je sama dceřinou společností Casino, Guichard-Perrachon (dále jen ‚Casino‘), a ITM Alimentaire International, která je sama dceřinou společností společnosti ITM Entreprises (dále jen ‚Intermarché‘), jež působí zejména v oblasti distribuce potravin a nepotravinářských výrobků. Jejím hlavním úkolem je jménem a na účet mateřských společností sjednávat podmínky nákupu výrobků a uzavírat s dodavateli roční smlouvy stanovené francouzským právem.

3. Po obdržení informací o výměně informací mezi společnostmi Casino a Intermarché v oblasti zboží denní spotřeby přijala Evropská komise [sporné rozhodnutí].

4. Výroková část [sporného] rozhodnutí zní takto:

‚Článek 1

Společnost Intermarché Casino Achats […], jakož i všechny společnosti, které přímo nebo nepřímo kontroluje, jsou povinny se [podřídit] kontrole [týkající se] jejich možné účasti na jednáních ve vzájemné shodě v rozporu s článkem 101 [SFEU] na trzích s dodávkami zboží běžné spotřeby, na trhu [poskytování] služeb výrobcům značkových výrobků a na trzích prodeje zboží běžné spotřeby spotřebitelům. Tato jednání ve vzájemné shodě spočívají:

Tato kontrola může být provedena v jakémkoliv prostoru podniku [...]

Společnost [Intermarché Casino Achats] umožní úředníkům a dalším osobám pověřeným Komisí k provedení kontroly a úředníkům a dalším osobám pověřeným orgánem pro hospodářskou soutěž dotčeného členského státu k tomu, aby jim pomáhali, nebo jmenovaným uvedeným orgánem k tomuto účelu, přístup do všech svých prostor a dopravních prostředků v běžné pracovní době. [Tato] společnost předloží ke kontrole účetní knihy a ostatní obchodní záznamy bez ohledu na to, v jaké formě jsou uloženy, pokud o ně úředníci a jiné pověřené osoby požádají, a umožní jim je na místě zkoumat nebo z nich v jakékoli formě [získat či pořídit] kopie nebo výpisy. Umožní zapečetění všech podnikatelských prostor a účetních knih nebo záznamů po dobu ]kontroly] a v rozsahu, [který je pro kontrolu nezbytný]. Přímo na místě poskytne ústní vysvětlení týkající se předmětu a účelu kontroly, pokud o to tito úředníci nebo osoby požádají, a umožní všem zástupcům nebo zaměstnancům, aby taková vysvětlení poskytli. Umožní zaznamenání těchto vysvětlení v jakékoliv formě.

Článek 2

Kontrola může začít dne 20. února 2017 nebo krátce poté.

Článek 3

Toto rozhodnutí je určeno společnosti [Intermarché Casino Achats], jakož i všem společnostem, které přímo nebo nepřímo kontroluje.

Toto rozhodnutí se bezprostředně před kontrolou oznámí podniku, kterému je určeno, v souladu s čl. 297 odst. 2 [SFEU].‘

5. Autorité de la concurrence (orgán pro hospodářskou soutěž, Francie) se poté, co ho Komise o této kontrole informovala, obrátil na soudce příslušného pro rozhodování ve věcech zbavení osobní svobody a vazby u tribunal de grande instance de Créteil (soud prvního stupně v Créteil, Francie), aby jej požádal o povolení k provedení prohlídek a zajištění věcí v prostorách [navrhovatelky]. Usnesením ze dne 17. února 2017 tento soudce příslušný pro rozhodování ve věcech zbavení osobní svobody a vazby povolil provedení prohlídek a zajištění věcí, o něž bylo požádáno jako o předběžné opatření. Vzhledem k tomu, že žádné z opatření přijatých při kontrole nevyžadovalo použití ‚donucovacích pravomocí‘ ve smyslu čl. 20 odst. 6 až 8 nařízení č. 1/2003, nebylo toto usnesení [navrhovatelce] oznámeno.

6. Kontrola začala dne 20. února 2017, což je datum, kdy se inspektoři Komise spolu se zástupci francouzského orgánu pro hospodářskou soutěž dostavili do sídla [navrhovatelky] a oznámili jí [sporné] rozhodnutí.

7. Komise v rámci kontroly zejména prohledala kanceláře, shromáždila materiál, především výpočetní techniku (notebooky, mobilní telefony, tablety, zařízení k ukládání dat), vyslechla několik osob a zkopírovala obsah shromážděného materiálu.

8. [Navrhovatelka] zaslala Komisi dopis ze dne 24. února 2017, v němž vyjádřila výhrady k legalitě slyšení a obecněji k legalitě kontroly. Tyto výhrady byly doplněny dopisem zaslaným Komisi dne 13. března 2017.“

10

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. dubna 2017 podala navrhovatelka na základě článku 263 SFEU žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí. Na podporu žaloby navrhovatelka uplatnila v podstatě tři důvody. První vycházel z námitky protiprávnosti čl. 20 odst. 1 a 4 nařízení č. 1/2003, druhý vycházel z porušení povinnosti uvést odůvodnění a třetí z porušení práva na nedotknutelnost obydlí.

11

V rámci organizačních procesních opatření vyzval Tribunál Komisi, aby předložila indicie o údajných protiprávních jednáních, které měla k dispozici ke dni vydání sporného rozhodnutí.

12

V odpovědi na tuto výzvu Komise předložila mimo jiné zápisy dotazování vedeného v letech 2016 a 2017 se třinácti dotčenými dodavateli zboží běžné spotřeby, kteří pravidelně uzavírali smlouvy se společnostmi Casino a Intermarché (přílohy Q.1 až Q.13 odpovědi Komise ze dne 10. ledna 2019) (dále jen „dotazování dodavatelů“).

13

V napadeném rozsudku Tribunál rozhodl, že Komise neměla k dispozici dostatečně závažné indicie odůvodňující podezření z existence protiprávního jednání spočívajícího ve výměně informací mezi společnostmi Casino a Intermarché týkajících se jejich budoucích obchodních strategií, a zrušil čl. 1 písm. b) sporného rozhodnutí. Ve zbývající části Tribunál žalobu zamítl a rozhodl, že účastnice řízení ponesou každá vlastní náklady řízení.

14

Navrhovatelka v kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:

15

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

16

Rada Evropské unie navrhuje, aby Soudní dvůr:

17

Na podporu svého kasačního opravného prostředku předkládá navrhovatelka tři důvody. První důvod kasačního opravného prostředku vychází z toho, že se Tribunál dopustil několika nesprávných právních posouzení, když zamítl námitku protiprávnosti čl. 20 odst. 1 a 4 nařízení č. 1/2003 z důvodu neexistence prostředků nápravy proti postupu provádění kontrol. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z toho, že Tribunál porušil článek 19 nařízení č. 1/2003, článek 3 nařízení č. 773/2004 a článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) tím, že měl za to, že zápisy předložené Komisí za účelem odůvodnění dostatečně závažné povahy indicií, které měla k dispozici, nebyly stiženy formální vadou, jež by měla vliv na jejich důkazní hodnotu. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z toho, že Tribunál porušil právo na nedotknutelnost obydlí tím, že odmítl argumentaci navrhovatelky založenou na neexistenci časového omezení kontroly ve sporném rozhodnutí.

18

Navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil několika nesprávných právních posouzení, když v bodech 46 až 79 napadeného rozsudku zamítl námitku protiprávnosti čl. 20 odst. 1 a 4 nařízení č. 1/2003 z důvodu neexistence prostředků nápravy proti postupu provádění kontrol.

19

V rámci první výtky navrhovatelka tvrdí, že v rozporu s tvrzením Tribunálu v bodě 51 napadeného rozsudku nestanovil Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v rozsudcích ze dne 21. února 2008, Ravon a další v. Francie (CE:ECHR:2008:0221JUD001849703), ze dne 21. prosince 2010, Société Canal Plus a další v. Francie (CE:ECHR:2010:1221JUD002940808), ze dne 21. prosince 2010, Compagnie des gaz de pétrole Primagaz v. Francie (CE:ECHR:2010:1221JUD002961308), jakož i ze dne 2. října 2014, Delta Pekárny a.s. v. Česká republika (EC:ECHR:2014:1002JUD000009711), že opravné prostředky musí být posuzovány jako celek, aby byly splněny požadavky tohoto soudu týkající se práva na účinný prostředek nápravy. Závěr Tribunálu v bodě 69 napadeného rozsudku, že existenci účinného prostředku nápravy lze posoudit na základě analýzy několika prostředků nápravy, které jednotlivě nesplňují požadavky stanovené ESLP, jako celku, je proto stižen nesprávným právním posouzením.

20

Druhou výtkou navrhovatelka tvrdí, že Tribunál se v každém případě dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že existující prostředky nápravy umožňují předložit unijnímu soudu všechny námitky týkající se postupu provádění kontrol.

21

V prvé řadě připomíná, že Tribunál neprovedl úplnou analýzu prostředků nápravy proti rozhodnutím přijatým v rámci kontrol, ale – což je úsměvné – odkazuje na žalobu proti aktům Komise, kterými byla zamítnuta žádost o ochranu důvěrnosti komunikace mezi advokáty a jejich klienty, a na žalobu proti aktům Komise, jimiž byla zamítnuta žádost o ochranu soukromí zaměstnanců podniku, které Tribunál zmiňuje v bodech 61 a 62 napadeného rozsudku. Druhý z uvedených prostředků nápravy je navíc dosud nejistý a jako takový je neúčinný (ESLP, 10. září 2010, Mac Farlane v. Irsko, EC:ECHR:2010:0910JUD003133306).

22

Ve druhé řadě Tribunál neoznačil žádný okamžitý prostředek nápravy, který by umožnil napadnout jiná opatření přijatá na základě rozhodnutí o kontrole, jako je zajištění dokumentů nad rámec rozsahu působnosti kontroly. Jak vyplývá z judikatury Tribunálu, kontrolovaný podnik by musel vyčkat na konečné rozhodnutí, kterým se ukončí řízení podle článku 101 SFEU, aby mohl taková opatření napadnout. Takový prostředek nápravy však ESLP v rozsudcích ze dne 21. prosince 2010, Société Canal Plus a další v. Francie (CE:ECHR:2010:1221JUD002940808), jakož i ze dne 21. prosince 2010, Compagnie des gaz de pétrole Primagaz v. Francie (CE:ECHR:2010:1221JUD002961308), označil za nedostatečný, neboť je nejistý a není možné ho uplatnit v přiměřené lhůtě.

23

Ve třetí řadě ani ostatní opravné prostředky, na které Tribunál v napadeném rozsudku odkazuje, nesplňují požadavky Listiny.

24

Zaprvé žaloba uvedená v bodě 59 napadeného rozsudku proti rozhodnutí o kontrole je zjevně nedostatečná, neboť se z povahy věci netýká postupu provádění kontroly.

25

Kromě toho by žaloba proti případnému novému rozhodnutí o kontrole, založenému na použití dokumentů protiprávně zajištěných po prvním rozhodnutí o kontrole, které je uvedeno v bodě 69 napadeného rozsudku, byla nejistá a hypotetická.

26

Zadruhé možnost podniku, uvedená v bodě 60 napadeného rozsudku, vznést námitky proti kontrolním opatřením a následně podat žalobu proti rozhodnutí o uložení sankce za maření kontroly a v této souvislosti napadnout postup provádění kontroly nepředstavuje účinný prostředek nápravy, jak nedávno konstatoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Právo podat žalobu proti žádosti o informace v daňových záležitostech) (C‑245/19 a C‑246/19, EU:C:2020:795, bod 66) a jak ESLP již dávno uznal. Kromě toho by to, že je existence této žaloby nejistá, neboť je podmíněna přijetím rozhodnutí o sankci ze strany Komise, znamenalo, že by společnost musela podstoupit riziko pokuty.

27

Zatřetí vzhledem k tomu, že proti provedení kontroly nelze, s výjimkou některých zvláštních opatření, podat prostředek nápravy, nebylo by možné podat návrh na vydání předběžného opatření.

28

Začtvrté pokud jde o žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti uvedenou v napadeném rozsudku, navrhovatelka připomíná, že ESLP v rozsudku ze dne 21. února 2008, Ravon a další v. Francie (CE:ECHR:2008:0221JUD001849703, bod 33) rozhodl, že možnost získat náhradu škody nenahrazuje účinný soudní přezkum, neboť neumožňuje přezkoumat legalitu opatření přijatých na základě prohlídky.

29

Tribunál se proto dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že stávající prostředky nápravy, ať už podané jednotlivě nebo společně, poskytují účinný prostředek nápravy proti postupu provádění kontrol podle judikatury ESLP a článku 47 Listiny.

30

Ve čtvrté řadě navrhovatelka tvrdí, že složitá kombinace různých prostředků nápravy, kterou předpokládá Tribunál, je v každém případě neslučitelná s požadavky transparentnosti a srozumitelnosti právního pravidla pro jednotlivce, a to tím spíše, pokud jde o základní právo. Navrhovatelka dále uvádí, že taková složitost není nutná. Unie by totiž mohla po vzoru francouzského práva snadno stanovit okamžité právo podat žalobu proti provádění kontrol.

31

Komise a Rada argumenty navrhovatelky zpochybňují.

32

Úvodem je třeba uvést, že body 46 až 79 napadeného rozsudku, které navrhovatelka napadá v prvním důvodu kasačního opravného prostředku, patří mezi důvody, na jejichž základě Tribunál zamítl námitku protiprávnosti čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, vycházející z porušení práva na účinný prostředek nápravy z důvodu neexistence prostředku nápravy proti opatřením přijatým v průběhu kontroly.

33

Konkrétně v bodech 46 až 50 napadeného rozsudku Tribunál nejprve připomněl, že právo na účinný prostředek nápravy je zakotveno v článku 47 Listiny a v článcích 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). Poté, co Tribunál zdůraznil, že dokud Unie nepřistoupí k EÚLP, není tato úmluva právním předpisem formálně začleněným do právního řádu Unie, takže přezkum legality musí být prováděn výhradně s ohledem na základní práva zaručená Listinou, konstatoval, že jak z článku 52 Listiny, tak z vysvětlení k tomuto článku vyplývá, že při výkladu a použití ustanovení Listiny v daném případě je třeba zohlednit ustanovení EÚLP a judikaturu ESLP týkající se těchto ustanovení.

34

V tomto ohledu se domníval, že podle judikatury ESLP musí být dodržování práva na účinný prostředek nápravy v případě domovních prohlídek zkoumáno z hlediska čtyř podmínek, a sice zaprvé musí existovat účinný soudní přezkum legality rozhodnutí o provedení těchto prohlídek nebo opatření přijatých v jejich rámci, a to jak po skutkové, tak po právní stránce, zadruhé dostupný prostředek nebo prostředky nápravy musí v případě zjištění protiprávnosti umožnit buď zabránit provedení úkonu, nebo, pokud již byl protiprávní úkon proveden, poskytnout dotčené osobě odpovídající nápravu, zatřetí dostupnost daného prostředku nápravy musí být jistá a začtvrté soudní přezkum musí proběhnout v přiměřené lhůtě.

35

V bodě 51 napadeného rozsudku pak Tribunál uvedl, že z této judikatury rovněž vyplývá, že provedení kontroly musí být možné účinně přezkoumat soudem a tato kontrola musí být za konkrétních okolností projednávaného případu účinná, z čehož vyplývá, že je třeba zohlednit soubor všech právních prostředků, které má podnik, jenž je předmětem kontroly, k dispozici, a provést tedy analýzu těchto právních prostředků nápravy jako celku. Tribunál v bodech 54 a 55 napadeného rozsudku rozhodl, že vzhledem k tomu, že ověření dodržování práva na účinný prostředek nápravy musí být založeno na analýze právních prostředků nápravy, které mohou vést k přezkumu opatření přijatých v rámci kontroly, jako celku, je irelevantní skutečnost, že každý z posuzovaných právních prostředků nápravy jednotlivě nesplňuje podmínky požadované pro uznání existence práva na účinný prostředek nápravy.

36

Dále Tribunál v bodech 56 a 57 napadeného rozsudku uvedl, že kromě možnosti podávat žádosti úředníkovi Komise pro slyšení existuje šest právních prostředků nápravy, kterými lze u unijního soudu napadnout kontrolu, konkrétně žaloba proti rozhodnutí o kontrole, žaloba proti rozhodnutí Komise, kterým se ukládá sankce za maření kontroly na základě čl. 23 odst. 1 písm. c) až e) nařízení č. 1/2003, žaloba proti jakémukoli aktu, který splňuje judikaturou vyvozené podmínky napadnutelnosti aktu přijatého Komisí v návaznosti na rozhodnutí o kontrole a v rámci provádění kontroly, jako je rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o ochranu dokumentů z důvodu důvěrnosti komunikace mezi advokáty a klienty, žaloba proti rozhodnutí, kterým bylo ukončeno řízení podle článku 101 SFEU, návrh na vydání předběžného opatření a žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti.

37

V bodech 58 až 66 napadeného rozsudku Tribunál vysvětlil, proč se domnívá, že tyto právní prostředky nápravy umožňují napadnout u unijního soudu provádění kontrol.

38

A konečně, Tribunál po analýze provedené v bodech 68 až 78 napadeného rozsudku rozhodl, že systém kontroly provádění kontrol, který se skládá ze všech právních prostředků nápravy uvedených v bodě 36 tohoto rozsudku, lze považovat za vyhovující čtyřem podmínkám vyplývajícím z judikatury ESLP.

39

V bodě 79 napadeného rozsudku tak Tribunál zamítl námitku protiprávnosti čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 založenou na porušení práva na účinný prostředek nápravy.

40

Pokud jde o první výtku, kterou je Tribunálu vytýkáno, že měl provést individuální přezkum různých prostředků nápravy, aby zjistil, zda je zajištěno právo na účinný prostředek nápravy proti opatřením přijatým v rámci kontroly, je třeba připomenout, že právo na účinný prostředek nápravy je zakotveno v článku 47 Listiny.

41

Kromě toho je třeba připomenout, že čl. 52 odst. 3 Listiny upřesňuje, že pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá tato úmluva [rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu) (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 116).

42

Jak přitom vyplývá z vysvětlení k článku 47 Listiny, ke kterým je nutno podle čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny při jejím výkladu přihlížet, první a druhý pododstavec tohoto článku 47 odpovídají v uvedeném pořadí článku 13 a čl. 6 odst. 1 EÚLP [rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu) (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 117]. Podle judikatury ESLP představuje čl. 6 odst. 1 EÚLP lex specialis ve vztahu k článku 13 EÚLP, neboť požadavky druhého z těchto ustanovení jsou obsaženy v přísnějších požadavcích ustanovení prvního (ESLP, 15. března 2022, Grzęda v. Polsko, CE:ECHR:2022:0315JUD004357218, bod 352 a citovaná judikatura).

43

Soudní dvůr kromě toho konstatoval, že musí usilovat o to, aby jím podaný výklad čl. 47 prvního pododstavce Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která neporušuje úroveň, jež je zaručena článkem 13 EÚLP, tak jak jej vykládá ESLP [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2018, Belastingdienst v. Toeslagen (Odkladný účinek odvolání), C‑175/17, EU:C:2018:776, bod 35].

44

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že z judikatury ESLP vyplývá, že ochrana poskytovaná článkem 13 EÚLP nejde tak daleko, aby vyžadovala konkrétní formu nápravy (ESLP, 20. března 2008, Budajeva a další v. Rusko, EC:ECHR:2008:0320JUD001533902, bod 190), a i když žádný opravný prostředek, který nabízí vnitrostátní právo, posuzovaný samostatně nesplňuje požadavky tohoto článku 13, může tomu být jinak v případě posouzení těchto opravných prostředků jako celku (ESLP, 10. července 2020, Mugemangango v. Belgie, EC:ECHR:2020:0710JUD000031015, bod 131 a citovaná judikatura).

45

Kromě toho v případě porušení práva na respektování soukromého života zakotveného v článku 8 EÚLP je opravný prostředek ve smyslu článku 13 EÚLP účinný, pokud má žalobce přístup k řízení, které mu umožňuje napadnout legalitu provedených kontrol na místě a zajišťovacích opatření a dosáhnout přiměřené nápravy, pokud byly nařízeny nebo provedeny protiprávně (ESLP, 19. ledna 2017, Posevini v. Bulharsko, EC:ECHR:2017:0119JUD006363814, bod 84).

46

V tomto ohledu je z judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 nebo článku 8 EÚLP zřejmé, že v případě domovních prohlídek může být nevydání předchozího soudního povolení ke kontrole na místě, jímž mohl příslušný soudce omezit nebo kontrolovat provádění takové kontroly, vyváženo soudním přezkumem legality a nezbytnosti takového vyšetřovacího opatření ex post facto, pokud je takový přezkum za konkrétních okolností daného případu účinný. To znamená, že dotčené osoby by měly mít možnost dosáhnout účinného soudního přezkumu sporného opatření a jeho provádění, jak po skutkové, tak po právní stránce. Pokud již došlo k úkonu, u něhož byla zjištěna nesrovnalost, musí být dostupný opravný prostředek nebo prostředky dostatečné k tomu, aby dotčené osobě poskytly přiměřenou nápravu (ESLP, 2. října 2014, Delta Pekárny a.s. v. Česká republika, EC:ECHR:2014:1002JUD000009711, body 86 a 87, jakož i citovaná judikatura).

47

Vzhledem k tomu, že tedy následný soudní přezkum kontroly může za určitých podmínek vyvážit neexistenci soudního přezkumu, který by této kontrole předcházel, a přiměřená náprava musí být poskytnuta prostřednictvím „dostupného prostředku nebo prostředků nápravy“, je třeba mít za to, že pro určení, zda jsou splněny požadavky článku 47 Listiny, je třeba v zásadě zohlednit všechny dostupné prostředky nápravy.

48

Kromě toho, jelikož se žalobkyně v původním řízení prostřednictvím námitky dovolávaly protiprávnosti článku 20 nařízení č. 1/2003, byl Tribunál – jak zdůraznil generální advokát v bodě 51 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578) – povinen za účelem rozhodnutí o této námitce provést celkové posouzení systému soudního přezkumu opatření přijatých v rámci kontrol, které překračuje konkrétní okolnosti projednávané věci.

49

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že se žalobkyně v původním řízení mýlí, když tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že provedl analýzu všech právních prostředků nápravy, které byly k dispozici pro napadení postupu provádění kontrol, jako celku.

50

První výtku je proto třeba zamítnout.

51

Pokud jde o druhou výtku, je třeba v prvé řadě konstatovat – jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 66 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578) –, že neexistence ustálené soudní praxe nemůže být rozhodující pro popření účinnosti prostředku nápravy.

52

Kromě toho možnost podat žalobu proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ochranu soukromí zaměstnanců podniku, na kterou Tribunál odkazuje v bodě 62 napadeného rozsudku, je pouze použitím na konkrétní případ ustálené judikatury, podle níž opatření vyvolávající závazné právní účinky, jež se mohou dotknout zájmů žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení, představují akty, proti nimž lze podat žalobu na neplatnost ve smyslu článku 263 SFEU, jak zdůraznil generální advokát v bodě 67 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578).

53

Ve druhé řadě, pokud jde o argument navrhovatelky, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když neoznačil prostředek okamžité nápravy umožňující napadnout zajištění dokumentů nad rámec působnosti kontroly, je třeba uvést, jak vyplývá z bodu 69 napadeného rozsudku, který navrhovatelka zpochybňuje, že tento argument se týká situace, kdy by dotčená kontrola, při níž by mohly být zajištěny dokumenty nad rámec působnosti kontroly, nevedla k rozhodnutí konstatujícímu protiprávní jednání a k uložení sankce, ale k zahájení nového šetření a přijetí nového rozhodnutí o kontrole.

54

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v uvedeném bodě 69 Tribunál odkázal na různé právní prostředky nápravy, které přezkoumal v bodech 57 až 66 napadeného rozsudku, a zejména v bodě 59 tohoto rozsudku konstatoval, že kontrolované podniky mohly podat žalobu na neplatnost nového rozhodnutí o kontrole, a zpochybnit tak legalitu indicií, na nichž bylo toto rozhodnutí založeno, jakožto indicií protiprávně získaných během předchozí kontroly.

55

Kromě toho, pokud jde o okamžité prostředky nápravy proti opatřením přijatým na základě rozhodnutí o kontrole, je třeba zdůraznit, že Tribunál v bodech 56 a 57 napadeného rozsudku správně v podstatě konstatoval, že tyto podniky mají možnost podat žalobu proti jakémukoli aktu přijatému Komisí na základě rozhodnutí o kontrole, a to i v průběhu provádění kontroly, za předpokladu, že tento akt lze takto napadnout s ohledem na podmínky stanovené judikaturou.

56

Ve třetí řadě, pokud jde o posouzení provedené v napadeném rozsudku Tribunálem ohledně žaloby proti rozhodnutí o kontrole, žaloby proti rozhodnutí Komise, kterým se ukládá sankce za maření kontroly na základě čl. 23 odst. 1 písm. c) až e) nařízení č. 1/2003, návrhu na vydání předběžného opatření a žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti, z bodu 47 tohoto rozsudku vyplývá, že Tribunál neměl vyloučit žádný právní prostředek nápravy, který má k dispozici podnik, u něhož byla provedena kontrola, pokud tento prostředek umožňuje napadnout jedno nebo více opatření přijatých v rámci této kontroly.

57

V této souvislosti je třeba zaprvé poznamenat, že žaloba proti rozhodnutí o kontrole sice nemůže představovat prostředek nápravy proti opatřením, která byla následně přijata v rámci kontroly, neboť legalita aktu musí být posuzována s ohledem na právní a skutkové okolnosti existující v době přijetí tohoto rozhodnutí, takže akty následující po přijetí rozhodnutí nemohou mít na platnost tohoto rozhodnutí vliv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. října 2019, Alcogroup a Alcodis v. Komise, C‑403/18 P, EU:C:2019:870, body 45 a 46 a citovaná judikatura).

58

Jak však zdůraznil Tribunál v bodě 69 napadeného rozsudku, v případě, kdy by dotčená kontrola nevedla k rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání a sankce, ale k zahájení nového šetření a přijetí nového rozhodnutí o kontrole, by kontrolované podniky mohly podat žalobu na neplatnost uvedeného rozhodnutí a zpochybnit legalitu indicií, na nichž bylo založeno, jako protiprávně získaných při předchozí kontrole.

59

Jak však vyplývá z bodu 59 napadeného rozsudku, taková žaloba může vést ke zrušení tohoto nového rozhodnutí o kontrole, pokud opatření přijatá Komisí během předchozí kontroly nespadají do působnosti rozhodnutí, kterými byla nařízena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑583/13 P, EU:C:2015:404, body 56 až 67 a 71). Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když tento prostředek nápravy zohlednil.

60

Zadruhé, pokud jde o žalobu podle článku 263 SFEU proti rozhodnutí Komise, kterým se ukládá sankce za maření kontroly na základě čl. 23 odst. 1 písm. c) až e) nařízení č. 1/2003, je pravda, že Soudní dvůr již rozhodl, že vnitrostátní právní úprava, která vylučuje možnost, aby držitel informací, vůči němuž vydá příslušný vnitrostátní orgán rozhodnutí o uložení povinnosti sdělit tyto informace, podal proti tomuto rozhodnutí přímou žalobu, nedodržuje podstatu práva na účinný prostředek nápravy zaručeného článkem 47 Listiny, v důsledku čehož takové právní úpravě brání čl. 52 odst. 1 Listiny [rozsudek ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Právo podat žalobu proti žádosti o informace v daňových záležitostech), C‑245/19 a C‑246/19, EU:C:2020:795, bod 69].

61

Soudní dvůr však dospěl k tomuto výkladu z důvodu, že tomuto držiteli informací, který je odlišný od daňového poplatníka, jenž je předmětem šetření, které vedlo k vydání rozhodnutí o uložení povinnosti sdělit informace, není umožněn přístup k soudu, ledaže by toto rozhodnutí porušil tím, že by odmítl splnit povinnost v něm uloženou, a vystavil se tak sankci spojené s nevyhověním tomuto rozhodnutí [rozsudek ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Právo podat žalobu proti žádosti o informace v daňových záležitostech), C‑245/19 a C‑246/19, EU:C:2020:795, bod 68].

62

Situace podniků, na které se vztahuje rozhodnutí o kontrole, však není srovnatelná. Jak zdůraznil generální advokát v bodě 79 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578), žaloba proti rozhodnutí Komise přijatému podle čl. 23 odst. 1 nařízení č. 1/2003 v případě maření kontroly není jediným právním prostředkem nápravy, který mají kontrolované podniky k dispozici, aby zpochybnily legalitu provádění kontrol.

63

Zatřetí, pokud jde o argument navrhovatelky, jenž v podstatě zpochybňuje účinnost návrhu na vydání předběžného opatření, na který Tribunál odkazuje v bodech 64 a 65 napadeného rozsudku, z toho důvodu, že provedení kontroly nemůže být, s výjimkou určitých zvláštních opatření, předmětem žaloby v hlavním řízení, postačí připomenout, že opatření uvedená v bodech 61 a 62 napadeného rozsudku, která mohou být předmětem žaloby podle článku 263 SFEU, byla Tribunálem uvedena pouze jako příklad.

64

Začtvrté, pokud jde o žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti, ačkoli z bodu 33 rozsudku ESLP ze dne 21. února 2008, Ravon a další v. Francie (CE:ECHR:2008:0221JUD001849703), vyplývá, že v případě domovních prohlídek nemůže samotná žaloba na náhradu škody zaručit dodržování práva na spravedlivý proces a práva na respektování soukromého a rodinného života, což neznamená, že taková žaloba nemůže být součástí prostředků nápravy, které mají dotčené podniky k dispozici, a nabídnout jim přiměřenou nápravu, zejména v případě, že již provedená kontrola byla posouzena jako protiprávní.

65

Tribunál proto, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, zohlednil i tento prostředek nápravy v rámci své celkové analýzy možnosti podniků napadnout opatření přijatá v rámci kontrol.

66

Navíc, jak uvedl Tribunál v bodě 78 napadeného rozsudku, nejistá povaha a lhůta k přijímání rozhodnutí o ukončení řízení podle článku 101 SFEU musí být vnímány s ohledem na skutečnost, že až do přijetí tohoto rozhodnutí Komise nezaujímá konečné stanovisko k existenci protiprávního jednání a k následné sankci uložené kontrolovanému podniku. Určité nepříznivé důsledky způsobené podniku nesrovnalostmi, k nimž došlo během kontroly, se však mohou projevit pouze tehdy, je-li takové rozhodnutí přijato, jak zdůraznil generální advokát v bodě 59 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578).

67

Na druhou stranu, jak Tribunál rovněž uvedl v bodě 78 napadeného rozsudku, pokud by v tomto období nastaly pro kontrolovaný podnik jiné škodlivé následky, jako je jednání Komise způsobující újmu nebo přijetí nového rozhodnutí o kontrole na základě shromážděných informací, mohl by tento podnik okamžitě a bez čekání na výsledek řízení o protiprávním jednání podat k soudu žalobu na náhradu škody nebo na neplatnost nového rozhodnutí o kontrole.

68

A konečně ve čtvrté řadě, pokud jde o tvrzení navrhovatelky týkající se složitosti systému právních prostředků nápravy za účelem napadení postupu provádění kontrol, je třeba zdůraznit, že podle judikatury ESLP připomenuté v bodě 46 tohoto rozsudku je pro splnění požadavků čl. 6 odst. 1 EÚLP důležité, aby podniky dotčené domovní prohlídkou měly možnost dosáhnout přezkoumání obsahu svých námitek a přiměřené nápravy. Naproti tomu není nutné, aby všechny výtky, jež mohou být vzneseny proti opatřením přijatým veřejným orgánem na základě rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky, byly vzneseny v rámci jediného prostředku nápravy.

69

Druhá výtka tedy musí být zamítnuta, a proto i první důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu.

70

Druhým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Tribunál porušil článek 19 nařízení č. 1/2003, článek 3 nařízení č. 773/2004 a článek 47 Listiny tím, že měl v bodech 190 až 202 napadeného rozsudku za to, že zápisy předložené Komisí za účelem odůvodnění dostatečně závažné povahy indicií, které měla k dispozici, nebyly stiženy formální vadou, jež by mohla mít vliv na jejich důkazní hodnotu.

71

Zaprvé tím, že Tribunál v bodě 190 napadeného rozsudku rozhodl, že pravidla kapitoly V nařízení č. 1/2003 nazvané „Vyšetřovací pravomoci“ se nepoužijí před zahájením formálního šetření, zavedl rozlišení mezi dvěma fázemi řízení – a to fází před zahájením formálního šetření a fází po tomto zahájení –, které nevyplývá z nařízení č. 1/2003 ani nařízení č. 773/2004.

72

Kapitola V nařízení č. 1/2003, v níž je článek 19 uvedeného nařízení obsažen, nestanoví žádné rozlišení mezi formálním a neformálním šetřením nebo předběžným a hlavním šetřením. Takové rozlišení by navíc způsobilo neřešitelné problémy s vymezením a hranicemi. Nařízení č. 773/2004 navíc připomíná, že Komise může vykonávat své vyšetřovací pravomoci podle této kapitoly V před zahájením řízení. Z odpovědí Komise na písemné otázky Tribunálu navíc vyplývá, že sama Komise měla za to, že článek 19 nařízení č. 1/2003 a článek 3 nařízení č. 773/2004 se vztahují na dotazování dodavatelů.

73

Zadruhé tvrzení Tribunálu, že formální náležitosti stanovené v těchto ustanoveních nejsou v projednávané věci použitelné, není podložený judikaturou uvedenou v bodě 91 napadeného rozsudku, která se týkala posouzení přiměřenosti délky správního řízení.

74

Rozdíl zavedený Tribunálem v napadeném rozsudku mezi předběžným šetřením a hlavním šetřením je navíc stejné povahy jako rozdíl, který odmítl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise (C‑413/14 P, EU:C:2017:632).

75

Zatřetí by tento výklad byl rovněž v rozporu s judikaturou týkající se provádění ústních důkazů. Podle navrhovatelky je totiž ústní dokazování ve správním řízení přípustné pouze tehdy, pokud jsou informace podané ústně veřejné správě v rámci schůzky běžně zaznamenávány a uchovávány prostřednictvím zvukového záznamu nebo písemně vyhotoveny formou protokolu.

76

Z přípravných prací k nařízení č. 1/2003 totiž vyplývá, že jedním z důvodů článku 19 tohoto nařízení bylo umožnit předložit ústní výpovědi jako důkazní prostředek. Stejně tak z přípravných prací k nařízení č. 773/2004 vyplývá, že potvrzení obsahu záznamu vyslechnutou osobou mělo zajistit přesnost výpovědí.

77

To potvrzují i body 31 a 32 sdělení o shovívavosti z roku 2006, které stanoví, že povinnost pořídit záznam platí od prvních ústních výpovědí získaných Komisí, aby se zajistila přesnost shromážděných důkazů.

78

Začtvrté tvrzení Tribunálu v bodě 190 napadeného rozsudku, že indicie podléhají menšímu formálním náležitostem než důkazy, nemá oporu v judikatuře a je v rozporu s praxí Komise pořídit záznam žádostí o shovívavost.

79

Výklad provedený Tribunálem je neslučitelný s úmyslem normotvůrce vytvořit prostřednictvím článku 19 nařízení č. 773/2004 právní základ pro to, aby Komise mohla do spisu řízení zařadit ústní výpovědi, a zároveň v článku 3 nařízení č. 773/2004 stanovit formální pravidla, která mají zajistit přesnost těchto výpovědí.

80

Nelze připustit, aby Komise mohla shromažďovat indicie ve fázi před zahájením šetření, aniž by dodržela ustanovení článku 19 nařízení č. 1/2003. Takový výklad by Komisi umožnil provádět šetření mimo jakýkoli právní rámec a soudní kontrolu.

81

Navrhovatelka se domnívá, že ačkoli Komise může získat informace od třetích osob neformálním způsobem, nemůže se na ně odvolávat, aniž by byly dodrženy formální náležitosti, které mají zajistit úplnost a spolehlivost těchto informací.

82

Zapáté možnost Tribunálu klást svědkům otázky nemůže nahradit nepořízení záznamu z dotazování.

83

Zašesté, pokud jde o odkaz Tribunálu v bodě 201 napadeného rozsudku na možné odrazující účinky formálního dotazování na ochotu svědků poskytovat informace a oznamovat protiprávní jednání, těmto účinkům lze podle navrhovatelky zabránit zajištěním anonymity zdrojů informací. Kromě toho, jak navrhovatelka tvrdila před Tribunálem, vysoce standardizovaná povaha údajných zápisů, odmítnutí Komise uvést datum jejich pořízení a zjištěné věcné chyby zpochybňují přesnost těchto dokumentů ve vztahu ke skutečně vedeným jednáním.

84

Zasedmé potřeba rychlosti při přijímání rozhodnutí o kontrole nemůže ospravedlnit nepřiměřený zásah do základních práv. Kromě toho nic nebrání tomu, aby byly ústní výpovědi zaznamenány nebo aby byl bezprostředně po dotazování alespoň pořízen záznam potvrzený dotčenými podniky.

85

Zaosmé skutečnost, že výpovědi získané bez formálních náležitostí podle článku 19 nařízení č. 1/2003 nelze použít jako důkaz protiprávního jednání, nepředstavuje nápravu porušení práva na obhajobu v případě žaloby proti rozhodnutí o kontrole. Takové řešení by oslabilo účinnost šetření, protože by znamenalo, že ústní výpovědi získané před kontrolou by nemohly být použity k prokázání protiprávního jednání.

86

Navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 202 a 218 napadeného rozsudku rozhodl, že dokumenty předložené Komisí mohou být zohledněny při posuzování existence dostatečně závažných indicií odůvodňujících rozhodnutí o protiprávním jednání, přestože nebyla dodržena formální pravidla pro záznam ústních výpovědí. Závěr Tribunálu, že Komise měla k dispozici takové indicie o prvním protiprávním jednání, je proto stižen vadou. Tento závěr je založen výlučně na dokumentech, které nesplňují požadavky článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004, jak vyplývá z bodů 250, 252, 253 a 256 napadeného rozsudku.

87

Komise zpochybňuje tuto argumentaci.

88

Úvodem Komise upřesňuje, že zahájení šetření se liší jak od založení spisu, tak od zahájení řízení ve smyslu článku 2 nařízení č. 773/2004. K zahájení šetření dochází při prvním využití jejích vyšetřovacích pravomocí a přijetí opatření, která zahrnují výtku, že bylo spácháno protiprávní jednání, a mají významný dopad na situaci podezřelých subjektů. Založení spisu je interním aktem kanceláře generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž Komise, když přiděluje číslo věci, a jehož jediným účelem je uchovávat dokumenty. Zahájení řízení odpovídá datu, kdy Komise přijme rozhodnutí podle článku 2 nařízení č. 773/2004 za účelem přijetí rozhodnutí podle kapitoly III nařízení č. 1/2003.

89

Za této situace Komise v prvé řadě tvrdí, že tvrzení navrhovatelky, že Tribunál v napadeném rozsudku rozlišuje mezi dvěma fázemi, a to fází před zahájením formálního šetření a fází po tomto zahájení, vyplývá z nesprávného výkladu tohoto rozsudku. Navrhovatelka zaměňuje zahájení šetření se zahájením řízení. Napadený rozsudek se však týká pouze povinnosti použít článek 19 nařízení č. 1/2003 před zahájením šetření, a nikoliv během delšího období, které končí zahájením řízení ve smyslu článku 2 nařízení č. 773/2004.

90

V každém případě rozdělení řízení na dvě fáze, před a po zahájení šetření, nepředstavuje „neřešitelné problémy s vymezením a hranicemi“. Naopak datum, kdy Komise poprvé využila své vyšetřovací pravomoci, je objektivním a snadno zjistitelným kritériem.

91

V druhé řadě, na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, je rozlišení mezi těmito dvěma fázemi řízení, které provedl Tribunál, podloženo judikaturou Soudního dvora. Z judikatury uvedené v bodě 191 napadeného rozsudku vyplývá, že zahájení šetření odpovídá dni, kdy Komise poprvé využije své vyšetřovací pravomoci. Komise připomíná, že ze znění článku 19 nařízení č. 1/2003 vyplývá, že „dotazování“ ve smyslu tohoto článku musí být zaměřeno na „shromáždění informací týkajících se předmětu šetření“, které musí být z podstaty věci zahájeno před tím. Jak potvrzují přípravné práce na tomto nařízení, toto ustanovení poskytuje právní základ pro zaznamenávání ústních výpovědí „v rámci šetření“ s cílem předložit je nikoli jako pouhé indicie, ale jako „důkazy“.

92

Komise zaprvé dodává, že není relevantní, že před Tribunálem tvrdila, že zápisy dotazování dodavatelů představují záznamy na základě článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004, neboť Tribunál se k tomuto tvrzení nevyjádřil.

93

Zadruhé rozlišení, které Tribunál učinil mezi fází řízení před prvním použitím vyšetřovacích pravomocí Komise a fází po tomto použití, není srovnatelné s rozlišením mezi formálním a neformálním dotazováním, které Soudní dvůr odmítl v rozsudku ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise (C‑413/14 P, EU:C:2017:632). Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, se schůzka, u níž Soudní dvůr dospěl k závěru, že se na ni vztahuje povinnost pořídit záznam, konala po přijetí rozhodnutí o kontrole. Týkala se tedy již zahájeného šetření a shromažďování důkazů, které by mohly být ve prospěch či neprospěch. Naproti tomu v projednávané věci se dotazování dodavatelů uskutečnilo před přijetím sporného rozhodnutí nebo jiného vyšetřovacího opatření. Toto dotazování se tedy týkalo pouze shromažďování indicií.

94

Ve třetí řadě, tvrzení navrhovatelky, že chybějící formální náležitosti, pokud jde o získávání ústních výpovědí před kontrolou, brání Tribunálu ve výkonu soudního přezkumu přiměřenosti a správnosti kontroly, je v rozporu s přezkumem indicií provedeným Tribunálem v této věci, který vedl k částečnému zrušení sporného rozhodnutí. Kromě toho i v případě, že ústní svědectví nebylo zaznamenáno, má Tribunál možnost vyslechnout svědky v souladu s článkem 94 svého jednacího řádu.

95

Uplatnění formálních náležitostí nařízení č. 1/2003 a č. 773/2004 před zahájením šetření by narušilo prosazování práva hospodářské soutěže ze strany Komise, neboť by jí znemožnilo shromažďovat a využívat ústně získané indicie. Bránění Komisi ve shromažďování indicií v ústní formě by oslabilo účinnost šetření tím, že by se zpozdilo zahájení kontrol.

96

Komise dodává, že v unijním právu převažuje zásada volného hodnocení či provádění důkazů, z níž vyplývá, že jediným relevantním kritériem pro posouzení důkazní hodnoty řádně předložených důkazů je jejich věrohodnost (rozsudek ze dne 26. září 2018, Infineon Technologies v. Komise, C‑99/17 P, EU:C:2018:773, bod 65). Kromě toho je třeba pro posouzení důkazní hodnoty důkazu ověřit věrohodnost informací, které jsou v něm obsaženy, a zohlednit zejména jejich původ, okolnosti jejich vypracování a jejich adresáta, jakož i to, zda se na základě svého obsahu jeví jako smysluplné a spolehlivé (usnesení ze dne 12. června 2019, OY v. Komise, C‑816/18 P, nezveřejněné, EU:C:2019:486, bod 6). Tyto zásady se a fortiori vztahují na indicie, které mají ze své podstaty nižší důkazní hodnotu.

97

Ve čtvrté řadě Komise zaprvé tvrdí, že není relevantní, že ve svém sdělení o shovívavosti z roku 2006 stanovila povinnost pořídit záznam ústních žádostí o shovívavost podaných před prvním použitím svých vyšetřovacích pravomocí podle článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004.

98

Zadruhé uvádí, že tvrzení navrhovatelky, že napadený rozsudek umožňuje Komisi provádět šetření mimo jakýkoli právní rámec před zahájením formálního šetření, vychází z nesprávného výkladu tohoto rozsudku. Napadený rozsudek se týká pouze období do prvního použití vyšetřovacích pravomocí Komisí, a nikoli období do zahájení řízení ve smyslu článku 2 nařízení č. 773/2004. Kromě toho podrobení indicií menší míře formálnosti než v případě důkazů umožňuje sladit na jedné straně potřebu rychlosti při přijímání rozhodnutí o kontrole a účinnosti šetření Komise a na druhé straně zachování práv na obhajobu dotčených společností.

99

Zatřetí podrobení indicií menší míře formálnosti než v případě důkazů také nesnižuje účinnost šetření. Věcný prvek, který nerespektuje formální náležitosti nařízení č. 1/2003 a č. 773/2004, totiž může být použit k prokázání protiprávního jednání, i když jeho důkazní hodnota bude snížena.

100

V páté řadě Komise připomíná, že Tribunál v bodě 201 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odhalování protiprávního jednání a výkon vyšetřovacích pravomocí Komise by byly vážně narušeny, pokud by byla povinna zaznamenávat jakékoli ústní výpovědi před zahájením šetření.

101

Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka v podstatě vytýká Tribunálu, že se v bodě 190 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise není povinna splnit povinnost pořídit záznam dotazování vyplývající z ustanovení článku 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s článkem 3 nařízení č. 773/2004 před formálním zahájením šetření a využitím vyšetřovacích pravomocí, které jí byly svěřeny zejména články 18 až 20 nařízení č. 1/2003.

102

V tomto ohledu je zapotřebí připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou vyžaduje výklad ustanovení unijního práva, aby bylo zohledněno nejen znění takového ustanovení, ale i kontext, do něhož spadá, jakož i cíle a účel, které sleduje akt, jehož je součástí (rozsudek ze dne 1. srpna 2022, HOLD Alapkezelő, C‑352/20, EU:C:2022:606, bod 42 a citovaná judikatura).

103

V první řadě ze znění čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 vyplývá, že se má použít na jakékoli dotazování, jehož účelem je shromažďování informací týkajících se předmětu šetření (rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 84).

104

Článek 3 nařízení č. 773/2004, který podřizuje dotazování založené na čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 určitým formálním náležitostem, neobjasňuje působnost posledně uvedeného ustanovení.

105

Je však třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že podle čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004 má Komise na základě článku 19 nařízení č. 1/2003 povinnost pořídit záznam ve formě, jakou si zvolí, z každého dotazování, jež provádí za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu jejího šetření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, body 90 a 91).

106

Je proto třeba vyjasnit, že je třeba rozlišovat podle účelu dotazování prováděných Komisí, neboť pouze dotazování zaměřená na shromažďování informací týkajících se předmětu šetření Komise spadají do působnosti čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003, a tedy do působnosti povinnosti pořídit záznam.

107

Ze znění ustanovení čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 ani článku 3 nařízení č. 773/2004 však nevyplývá, že by uplatnění této povinnosti pořídit záznam záviselo na tom, zda se dotazování vedené Komisí uskutečnilo před formálním zahájením šetření za účelem shromáždění důkazů o protiprávním jednání, nebo až po něm.

108

Tato ustanovení totiž nečiní uplatnění povinnosti pořídit záznam závislé na tom, zda informace, které jsou předmětem této povinnosti, lze kvalifikovat jako indicii nebo jako důkaz. Naopak, vzhledem k obecné povaze pojmu „informace“ v čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 je třeba mít za to, že se toto ustanovení vztahuje bez rozdílu na každou z těchto kategorií.

109

Pojmy „indicie“ a „důkaz“ samozřejmě nemohou být zaměňovány, protože indicie ze své podstaty, na rozdíl od důkazu, nemůže být dostatečná k prokázání dané skutečnosti.

110

Nic to však nemění na tom, že kvalifikace jako indicie nebo jako důkaz nezávisí na konkrétní fázi řízení, ale na důkazní hodnotě dotčených informací, neboť dostatečně závažné a shodující se indicie shromážděné v „souboru“ mohou samy o sobě prokázat protiprávní jednání a být použity v konečném rozhodnutí Komise přijatém na základě článku 101 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2010, Knauf Gips v. Komise, C‑407/08 P, EU:C:2010:389, bod 47).

111

Jak tedy zdůraznil generální advokát v bodě 141 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578), povinnost pořídit záznam z dotazování nemůže záviset na kvalifikaci shromážděných informací jako indicií nebo jako důkazů, neboť důkazní hodnotu těchto informací může Komise posoudit až na konci tohoto dotazování, v průběhu dalších fází řízení.

112

Kromě toho čl. 19 odst. 1 nařízení č.1/2003 a článek 3 nařízení č. 773/2004 nestanoví, že by uplatnění povinnosti pořídit záznam záviselo na fázi řízení, v níž se dotazování provádí. Je sice pravda, že čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 stanoví, že dotazování na základě tohoto ustanovení je dotazování prováděné za účelem shromažďování informací týkajících se předmětu šetření, což předpokládá, že šetření probíhá. Z tohoto ustanovení však nevyplývá, že toto dotazování musí proběhnout po formálním zahájení šetření, jak jej definoval Tribunál v bodě 190 napadeného rozsudku, a to jako okamžik, kdy Komise přijme opatření zahrnující výtku, že bylo spácháno protiprávní jednání.

113

Ve druhé řadě, pokud jde o kontext čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003, je třeba poznamenat, že tento článek je obsažen v kapitole V uvedeného nařízení, která se zabývá vyšetřovacími pravomocemi Komise. Použití ustanovení této kapitoly však není nutně podmíněno přijetím opatření tohoto orgánu, jež zahrnuje výtku, že bylo spácháno protiprávní jednání.

114

Komise tedy může v souladu s článkem 17 uvedeného nařízení provádět odvětvová šetření, která nevyžadují předchozí přijetí opatření této povahy ve vztahu k podnikům.

115

Je třeba rovněž poznamenat, že čl. 2 odst. 3 nařízení č. 773/2004, podle něhož „Komise může využít svých vyšetřovacích pravomocí podle hlavy V [nařízení č. 1/2003] ještě před zahájením řízení“, podporuje výklad, podle něhož ustanovení o vyšetřovacích pravomocích Komise uvedená v této kapitole – včetně článku 19 – lze použít před formálním zahájením šetření, což je v rozporu s tím, co vyplývá z bodu 193 napadeného rozsudku.

116

Je pravda, že ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise (C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, bod 182), a ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise (C‑105/04 P, EU:C:2006:592, bod 38), uvedené v bodě 191 napadeného rozsudku, Soudní dvůr určil počátek předběžného šetření Komise ve věcech hospodářské soutěže jako den, kdy tento orgán s využitím pravomocí svěřených mu unijním normotvůrcem přijme opatření, která zahrnují výtku, že bylo spácháno protiprávní jednání a mají významný dopad na situaci podezřelých podniků.

117

Věci, v nichž byly vydány uvedené rozsudky, se však týkaly určení počátku správního řízení za účelem ověření, zda Komise dodržuje zásadu přiměřené lhůty. Toto ověření však vyžaduje zkoumání, zda daný orgán jednal s řádnou péčí od data, kdy podnik, který je podezřelý z porušení unijního práva hospodářské soutěže, informoval o existenci šetření.

118

Toto datum však nelze zohlednit pro účely určení, od kdy je Komise povinna dodržovat povinnost pořídit záznam dotazování vyplývající z ustanovení článku 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s článkem 3 nařízení č. 773/2004. Jak uvedl generální advokát v bodě 150 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578), podniku se mohou výpovědi třetích osob učiněné během takového dotazování týkat, aniž by o tom věděl. Zohlednění tohoto data by tedy znamenalo odložení uplatnění povinnosti pořídit záznam a souvisejících procesních záruk stanovených v těchto ustanoveních ve prospěch dotazovaných třetích osob a podezřelého podniku, dokud Komise nepřijme opatření, kterým tento podnik informuje o existenci podezření vůči němu. V důsledku tohoto odkladu by dotazování třetích osob provedené před tímto opatřením bylo vyloučeno z působnosti povinnosti pořídit záznam dotazování a procesních záruk, které se na ně vztahují.

119

A konečně ve třetí řadě, pokud jde o účel nařízení č. 1/2003, z bodu 25 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že vzhledem k tomu, že zjišťování protiprávního jednání odporujícího pravidlům hospodářské soutěže je stále obtížnější, je cílem čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 doplnit vyšetřovací pravomoci Komise tím, že jí umožní mimo jiné dotazovat se osob, které mohou znát užitečné informace, a jejich výpovědi zaznamenávat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 85). Výraz „zjišťování protiprávního jednání“ v tomto bodě odůvodnění přitom podporuje výklad, že do působnosti čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 spadá rovněž dotazování prováděné Komisí v předběžné fázi za účelem shromáždění indicií týkajících se předmětu šetření.

120

Dále je důležité vyjasnit, že podle čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004 má Komise možnost pořizovat záznamy dotazování v jakékoli formě. Komise proto nemůže oprávněně namítat, že uložení povinnosti pořídit záznam by jí znemožnilo shromažďovat a využívat indicie v případech, kdy mohou být poskytnuty pouze ústně, a ohrozilo by účinnost šetření tím, že by se zpozdilo zahájení kontroly. Stejně tak Komise nemůže tvrdit, že taková povinnost má odrazující účinek, protože má možnost chránit totožnost dotazovaných osob.

121

Za těchto okolností je třeba konstatovat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 190 napadeného rozsudku rozhodl, že z působnosti nařízení č. 1/2003 je třeba vyloučit dotazování, během nichž byly shromážděny indicie, které se následně staly základem rozhodnutí o nařízení kontroly podniku, z důvodu, že v té době nebylo zahájeno šetření ve smyslu kapitoly V uvedeného nařízení, neboť Komise nepřijala žádné opatření zahrnující výtku, že se podnik dopustil protiprávního jednání. Za účelem určení, zda tato dotazování spadala do této působnosti, měl Tribunál přezkoumat, zda byla zaměřena na shromažďování informací týkajících se předmětu šetření, s přihlédnutím k jejich obsahu a kontextu.

122

V projednávané věci – jak vyplývá z bodu 202 napadeného rozsudku – Tribunál rozhodl, že indicie získané z dotazování dodavatelů nemohou být odmítnuty jako formálně vadné z důvodu nesplnění povinnosti pořídit záznam stanovené v článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004, zejména proto, že se toto dotazování konalo před zahájením šetření podle nařízení č. 1/2003 a nezahrnovalo žádnou výtku ve vztahu k žalobkyním v původním řízení, natož dodavatelům, že bylo spácháno protiprávní jednání.

123

Jak uvedl generální advokát v bodě 155 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578), postačí v tomto ohledu konstatovat, že pokud Komise provádí dotazování tohoto druhu, jehož předmět je předem definován a jehož účelem je otevřeně získat informace o fungování daného trhu a o chování subjektů na tomto trhu s cílem odhalit případné protiprávní chování nebo upevnit své podezření ohledně existence takového chování, vykonává svou pravomoc shromažďovat informace podle článku 19 nařízení č. 1/2003.

124

Proto dotazování dodavatelů spadalo do působnosti čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a Komise byla povinna pořídit jeho záznam v souladu s článkem 3 nařízení č. 773/2004.

125

Z toho vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 202 napadeného rozsudku rozhodl, že povinnost pořídit záznam stanovená v článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004 se nevztahuje na dotazování dodavatelů a indicie získané z tohoto dotazování nejsou stiženy formální vadou.

126

Z výše uvedeného vyplývá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je opodstatněný, a proto je třeba kasačnímu opravnému prostředku vyhovět a bod 2 výroku napadeného rozsudku zrušit, aniž je nutné rozhodnout o třetím důvodu kasačního opravného prostředku. Proto je třeba zrušit rovněž bod 3 výroku napadeného rozsudku, který se týká nákladů řízení.

127

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie platí, že zruší-li Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu, může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

128

A to je případ projednávané věci.

129

Je proto třeba přezkoumat výtku vznesenou navrhovatelkou před Tribunálem v rámci jejího žalobního důvodu týkajícího se porušení práva na nedotknutelnost obydlí, která v podstatě vychází z toho, že indicie získané z dotazování dodavatelů nelze zohlednit z důvodu nedodržení článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004 ze strany Komise.

130

Na podporu této výtky navrhovatelka uvádí, že v případě zápisů dotazování dodavatelů se nejednalo o záznamy, které by odpovídaly požadavkům těchto ustanovení, ale o jednostranné rekonstrukce Komise z jejích jednání s dodavateli.

131

Komise tvrdí, že splnila svou povinnost pořídit záznam tím, že vypracovala podrobné zápisy, jež přesně odrážejí obsah výpovědí dodavatelů, a tím, že je založila do spisu pod úředním identifikačním číslem. Podle Komise je tento typ zápisu jednou z forem záznamu, které jí umožňuje čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, stejně jako zvukový či audiovizuální záznam nebo doslovný přepis.

132

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že čl. 3 odst. 3 první věta nařízení č. 773/2004, ve které se upřesňuje, že Komise „může pořizovat záznam výpovědí dotazované osoby jakoukoli formou“, znamená, že pokud se Komise se souhlasem dotazované osoby rozhodne provést dotazování na základě čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003, je povinna zaznamenat celé toto dotazování, čímž není dotčena skutečnost, že je Komisi ponechána volba formy tohoto záznamu (rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 90).

133

Kromě toho z čl. 3 odst. 3 druhé a třetí věty nařízení č. 773/2004 vyplývá, že Komise má povinnost předat dotazované osobě kopii záznamu ke schválení a v případě potřeby stanovit lhůtu, během které může dotazovaná osoba sdělit jakékoli opravy své výpovědi.

134

V projednávané věci Komise netvrdila – a tím spíše neprokázala –, že zápisy, které vypracovala, poskytla dodavatelům ke schválení.

135

Povinnost Komise poskytnout kopii záznamu dotazované osobě ke schválení, stanovená v článku 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, má však zejména zajistit pravost výpovědí dotazované osoby tím, že zaručuje, že tyto výpovědi musí být skutečně připsány dotazované osobě a jejich obsah věrně a v plném rozsahu odráží tyto výpovědi, a nikoli jejich výklad provedený Komisí.

136

Indicie vycházející z výpovědi získané Komisí, aniž by byl splněn tento požadavek stanovený v článku 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, je proto třeba považovat za nepřípustné, a tedy je odmítnout.

137

Tyto zápisy čistě interní povahy tedy nelze považovat za záznamy splňující požadavky čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, který se vztahuje na dotazování spadající do působnosti článku 19 nařízení č.1/2003.

138

Tento závěr nemůže zvrátit argumentace Komise, shrnutá v bodě 96 tohoto rozsudku, vycházející z bodů 65 až 69 rozsudku ze dne 26. září 2018, Infineon Technologies v. Komise (C‑99/17 P, EU:C:2018:773).

139

Soudní dvůr sice konstatoval, že v unijním právu platí zásada volného hodnocení důkazů, z níž vyplývá, že jediným relevantním kritériem pro posouzení důkazní hodnoty řádně předložených důkazů je jejich věrohodnost a proto důkazní hodnota důkazu musí být posuzována globálně, takže vznesení pouhých nepodložených pochybností o pravosti důkazu nestačí k tomu, aby byla zpochybněna jeho věrohodnost (rozsudek ze dne 26. září 2018, Infineon Technologies v. Komise, C‑99/17 P, EU:C:2018:773, body 65 až 69).

140

Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, však byl důkazem, jehož pravost byla zpochybněna, interní e-mail společnosti, a nikoli záznam výpovědi získaný Komisí, který byl v rozporu s článkem 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004.

141

Nelze se tedy dovolávat zásady volného hodnocení důkazů s cílem vyhnout se formálním pravidlům platným pro záznamy výpovědí získaných Komisí podle článku 19 nařízení č. 1/2003. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že zjištění nesrovnalosti při shromažďování indicií ve smyslu článku 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004 spočívá v tom, že Komise nemůže tyto indicie použít v dalších fázích řízení (obdobně viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑583/13 P, EU:C:2015:404, bod 45, jakož i citovaná judikatura).

142

Vzhledem k tomu, že projednávané věci – jak uvedl generální advokát v bodě 208 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578) – informace z dotazování dodavatelů představovaly podstatné indicie, na nichž bylo založeno sporné rozhodnutí, a toto rozhodnutí je stiženo formální vadou z důvodu nesplnění povinnosti pořídit záznam stanovené v článku 3 nařízení č. 773/2004, je třeba dospět k závěru, že Komise neměla ke dni přijetí sporného rozhodnutí dostatečně závažné indicie, které by byla oprávněna použít a odůvodňovaly by domněnky uvedené v čl. 1 písm. a) tohoto rozhodnutí. S ohledem na veškeré předcházející úvahy je třeba uvedené rozhodnutí zrušit v plném rozsahu.

143

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

144

Článek 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, stanoví, že účastníku řízení, jenž neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka požadovala, aby byla Komisi uložena náhrada nákladů řízení, a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené navrhovatelkou v rámci tohoto kasačního opravného prostředku. Kromě toho, jelikož je sporné rozhodnutí zrušeno, ukládá se Komisi náhrada veškerých nákladů řízení vynaložených navrhovatelkou v řízení v prvním stupni.

145

Podle čl. 184 odst. 4 jednacího řádu Soudního dvora platí, že nepodal-li kasační opravný prostředek sám vedlejší účastník řízení v prvním stupni, může mu být uložena náhrada nákladů řízení o kasačním opravném prostředku jen tehdy, účastnil-li se písemné nebo ústní části řízení před Soudním dvorem. Pokud se řízení účastní, může Soudní dvůr rozhodnout, že tento účastník řízení nese vlastní náklady řízení. Vzhledem k tomu, že se Rada jakožto vedlejší účastnice v prvním stupni účastnila jak písemné, tak ústní části řízení před Soudním dvorem, je třeba rozhodnout, že ponese vlastní náklady vynaložené v řízení o kasačním opravném prostředku i v řízení v prvním stupni.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: