1

Svým kasačním opravným prostředkem se společnosti Casino, Guichard-Perrachon SA (dále jen „společnost Casino“) a Achats Marchandises Casino SAS (AMC) domáhají částečného zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 5. října 2020, Casino, Guichard-Perrachon a AMC v. Komise (T‑249/17, EU:T:2020:458, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál částečně zamítl jejich žalobu podanou na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2017) 1054 final ze dne 9. února 2017, jímž se společnosti Casino, jakož i všem společnostem, které přímo nebo nepřímo kontroluje, nařizuje podřídit se kontrole v souladu s čl. 20 odst. 1 a 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 (AT.40466) – Tute 1) (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Bod 25 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) zní:

„Zjišťování protiprávního jednání odporujícího pravidlům hospodářské soutěže je stále obtížnější a kvůli účinné ochraně hospodářské soutěže je třeba doplnit vyšetřovací pravomoci [Evropské] [k]omise. Komise by měla být zejména zmocněna dotazovat se osob, které mohou znát užitečné informace, a jejich výpovědi zaznamenávat. Během kontrol by úředníci zmocnění Komisí měli mít právo po dobu nezbytnou ke kontrole pečetit. Pečeti by obvykle neměly být umístěny na dobu delší než 72 hodin. Úředníci zmocnění Komisí by rovněž měli mít právo žádat informace týkající se předmětu a důvodu kontroly.“

3

V kapitole V nazvané „Vyšetřovací pravomoci“ je článek 17 tohoto nařízení nadepsán „Šetření hospodářských odvětví a druhů dohod“ a ve svém odstavci 1 uvádí:

„Pokud vývoj obchodu mezi členskými státy, stabilita cen nebo jiné okolnosti naznačují, že hospodářská soutěž na společném trhu může být omezena nebo narušena, může Komise provést šetření určitého hospodářského odvětví nebo určitého druhu dohod v různých odvětvích. V průběhu tohoto šetření si může Komise vyžádat od dotyčných podniků nebo sdružení podniků informace nezbytné pro použití článků [101] a [102 SFEU] a může provádět jakékoli kontroly, které jsou k tomuto účelu nezbytné.“

4

Článek 19 uvedeného nařízení, nadepsaný „Pravomoc dotazování“, stanoví:

„1.   Za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením se může Komise dotazovat každé fyzické či právnické osoby, která s tím souhlasí, za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu šetření.

2.   Pokud se dotazování podle odstavce 1 koná v prostorách podniku, informuje Komise orgán pro hospodářskou soutěž členského státu, na jehož území se dotazování koná. Pokud o to orgán pro hospodářskou soutěž tohoto členského státu požádá, mohou jeho úředníci při dotazování pomáhat úředníkům a ostatním doprovázejícím osobám zmocněným Komisí.“

5

Článek 20 téhož nařízení, nadepsaný „Kontrolní pravomoci Komise“, stanoví:

„1.   Za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením může Komise provádět veškeré nezbytné kontroly podniků a sdružení podniků.

2.   Úředníci a ostatní doprovázející osoby zmocněné Komisí ke kontrole jsou oprávněni:

3.   Úředníci a ostatní doprovázející osoby zmocněné Komisí ke kontrole vykonávají své pravomoci po předložení písemného zmocnění, v němž je uveden předmět a účel kontroly a sankce podle článku 23 pro případ, že požadované účetní knihy nebo jiné záznamy týkající se podnikání jsou předloženy neúplné, nebo že odpovědi na otázky podle odstavce 2 tohoto článku jsou nesprávné nebo zavádějící. Komise musí včas před uskutečněním kontroly zaslat oznámení o kontrole orgánu pro hospodářskou soutěž členského státu, na jehož území se má provést.

4.   Podniky a sdružení podniků se musí podřídit kontrolám nařízeným na základě rozhodnutí Komise. Rozhodnutí musí stanovit předmět a účel kontroly, stanovit datum, kdy má začít, a uvést sankce podle článků 23 a 24 a právo na přezkoumání rozhodnutí Soudním dvorem [Evropské unie]. Komise přijímá taková rozhodnutí po konzultaci s orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu, na jehož území se má kontrola provést.

5.   Úředníci a osoby zmocněné nebo jmenované orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu, na jehož území se má kontrola provést, na žádost tohoto orgánu nebo Komise aktivně pomáhají úředníkům a ostatním doprovázejícím osobám zmocněným Komisí. Za tímto účelem jsou vybaveni pravomocemi uvedenými v odstavci 2.

6.   Pokud úředníci a ostatní doprovázející osoby zmocněné Komisí zjistí, že podnik odmítá kontrolu nařízenou podle tohoto článku, poskytne jim dotyčný členský stát nezbytnou pomoc a podle potřeby požádá o pomoc policii nebo rovnocenný donucovací orgán, aby jim umožnil kontrolu provést.

7.   Pokud pomoc podle odstavce 6 vyžaduje podle vnitrostátních předpisů povolení soudu, musí být o takové povolení zažádáno. O takové povolení lze žádat také jako o předběžné opatření.

8.   Pokud je podána žádost o povolení podle odstavce 7, vnitrostátní soud přezkoumá, zda je rozhodnutí Komise pravé a zda navrhovaná donucovací opatření nejsou svévolná ani nepřiměřená vzhledem k předmětu kontroly. Při přezkoumávání přiměřenosti donucovacích opatření může vnitrostátní soud požádat Komisi, přímo nebo prostřednictvím orgánu pro hospodářskou soutěž členského státu, o podrobné vysvětlení zejména důvodů, na základě kterých má Komise podezření, že došlo k jednání v rozporu s články [101] a [102 SFEU], dále závažnosti takového předpokládaného protiprávního jednání a způsobu zapojení dotyčného podniku. Vnitrostátní soud však nesmí zpochybnit nezbytnost kontroly ani požadovat informace ze spisu Komise. Zákonnost rozhodnutí Komise může přezkoumat pouze Soudní dvůr.“

6

Článek 23 nařízení č. 1/2003, nadepsaný „Pokuty“, v odstavci 1 stanoví:

„Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty nepřesahující 1 % celkového obratu za předchozí hospodářský rok, pokud úmyslně nebo z nedbalosti:

[…]

7

Článek 2 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81), nadepsaný „Zahájení řízení“, v odstavci 3 stanoví:

„Komise může využít svých vyšetřovacích pravomocí podle hlavy V nařízení [č. 1/2003] ještě před zahájením řízení.“

8

V kapitole III nazvané „Šetření Komise“, se v článku 3 nařízení č. 773/2004 nadepsaném „Pravomoc dotazování“ uvádí:

„1.   Jestliže se Komise dotazuje osob s jejich souhlasem podle článku 19 nařízení [č. 1/2003], sdělí na začátku dotazování právní základ stejně jako účel dotazování a připomene dobrovolný charakter dotazování. Dále sdělí dotazované osobě svůj úmysl pořizovat záznam dotazování.

2.   Dotazování může probíhat jakýmkoli způsobem, včetně prostřednictvím telefonu nebo elektronicky.

3.   Komise může pořizovat záznam výpovědí dotazované osoby jakoukoli formou. Dotazované osobě se předá kopie záznamu ke schválení. Komise stanoví v případě potřeby lhůtu, během které může dotazovaná osoba sdělit jakékoli opravy své výpovědi.“

9

Skutečnosti předcházející sporu byly shrnuty v bodech 2 až 8 napadeného rozsudku takto:

„2. Společnost [Casino], první žalobkyně […], je mateřskou společností skupiny Casino vykonávající činnost zejména ve Francii převážně v odvětví distribuce potravin a nepotravinářských výrobků. Její dceřiná společnost Achats Marchandises Casino SAS (AMC), dříve EMC Distribution, druhá žalobkyně, je centrální nákupčí, která vyjednává podmínky nákupu u dodavatelů pro řetězce skupiny Casino ve Francii.

3. Poté, co Evropská komise obdržela informace o výměně informací mezi první žalobkyní a dalšími podniky nebo sdruženími podniků, zejména Intermarché, což je společnost, která rovněž provozuje činnost v odvětví distribuce potravin a nepotravinářských výrobků, přijala [sporné rozhodnutí].

4. Výroková část [sporného] rozhodnutí zní takto:

‚Článek 1

Společnost Casino […], jakož i všechny společnosti, které přímo nebo nepřímo kontroluje, jsou povinny se [podřídit] kontrole [týkající se] jejich možné účasti na jednáních ve vzájemné shodě v rozporu s článkem 101 [SFEU] na trzích s dodávkami zboží běžné spotřeby, na trhu [poskytování] služeb výrobcům značkových výrobků a na trzích prodeje zboží běžné spotřeby spotřebitelům. Tato jednání ve vzájemné shodě spočívají:

Tato kontrola může být provedena v jakémkoliv prostoru podniku […]

Společnost Casino umožní úředníkům a dalším osobám pověřeným Komisí k provedení kontroly a úředníkům a dalším osobám pověřeným orgánem pro hospodářskou soutěž dotčeného členského státu k tomu, aby jim pomáhali, nebo jmenovaným uvedeným orgánem k tomuto účelu, přístup do všech svých prostor a dopravních prostředků v běžné pracovní době. [Tato] společnost předloží ke kontrole účetní knihy a ostatní obchodní záznamy bez ohledu na to, v jaké formě jsou uloženy, pokud o ně úředníci a jiné pověřené osoby požádají, a umožní jim je na místě zkoumat [nebo z nich v jakékoli formě získat či pořídit] kopie nebo výpisy. Společnost Casino umožní zapečetění všech podnikatelských prostor a účetních knih nebo záznamů po dobu [kontroly] a v rozsahu, [který je pro kontrolu nezbytný]. Společnost Casino poskytne přímo na místě ústní vysvětlení týkající se předmětu a účelu kontroly, pokud o to úředníci nebo pověřené osoby požádají, a zmocní každého zástupce nebo zaměstnance k poskytnutí takových vysvětlení. Společnost Casino [umožní zaznamenání těchto vysvětlení] v jakékoliv formě.

Článek 2

Kontrola může začít dne 20. února 2017 nebo krátce poté.

Článek 3

Toto rozhodnutí je určeno společnosti Casino, jakož i všem společnostem, které přímo nebo nepřímo kontroluje.

Toto rozhodnutí se bezprostředně před kontrolou oznámí podniku, kterému je určeno, v souladu s čl. 297 odst. 2 [SFEU].‘

5. Autorité de la concurrence (orgán pro hospodářskou soutěž, Francie) se poté, co ho Komise o této kontrole informovala, obrátil na soudce příslušné pro rozhodování ve věcech zbavení osobní svobody a vazby u tribunaux de grande instance (soudy prvního stupně) v Créteil a Paříži (Francie), aby je požádal o povolení k provedení prohlídek a zajištění věcí v prostorách žalobkyň. Usneseními ze dne 17. února 2017 tito soudci příslušní pro rozhodování ve věcech zbavení osobní svobody a vazby povolili provedení prohlídek a zajištění věcí, o něž bylo požádáno jako o předběžné opatření. Vzhledem k tomu, že žádné z opatření přijatých při kontrole nevyžadovalo použití ‚donucovacích pravomocí‘ ve smyslu čl. 20 odst. 6 až 8 nařízení č. 1/2003, nebyla tato usnesení žalobkyním oznámena.

6. Kontrola začala dne 20. února 2017, což je datum, kdy se inspektoři Komise spolu se zástupci francouzského orgánu pro hospodářskou soutěž dostavili do pařížského sídla skupiny Casino, jakož i do prostor druhé žalobkyně a oznámili žalobkyním [sporné] rozhodnutí.

7. Komise v rámci kontroly zejména prohledala kanceláře, shromáždila materiál, především výpočetní techniku (notebooky, mobilní telefony, tablety, zařízení k ukládání dat), vyslechla několik osob a zkopírovala obsah shromážděného materiálu.

8. Žalobkyně jednotlivě zaslaly Komisi dopisy ze dne 24. února 2017, v nichž vyjádřily výhrady ke [spornému] rozhodnutí a k průběhu kontroly provedené na jeho základě.“

10

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. dubna 2017 podaly navrhovatelky na základě článku 263 SFEU žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí. Na podporu své žaloby navrhovatelky uplatňovaly v podstatě tři žalobní důvody. První vycházel z námitky protiprávnosti článku 20 nařízení č. 1/2003, druhý vycházel z porušení povinnosti uvést odůvodnění a třetí z porušení práva na nedotknutelnost obydlí.

11

V rámci organizačních procesních opatření vyzval Tribunál Komisi, aby předložila indicie o údajných protiprávních jednáních, které měla k dispozici ke dni vydání sporného rozhodnutí.

12

V odpovědi na tuto výzvu Komise mimo jiné předložila zápisy dotazování vedeného v letech 2016 a 2017 se třinácti dotčenými dodavateli zboží běžné spotřeby, kteří pravidelně uzavírali smlouvy se společnostmi Casino a Intermarché (přílohy Q.1 až Q.13 odpovědi Komise ze dne 10. ledna 2019) (dále jen „dotazování dodavatelů“).

13

V napadeném rozsudku Tribunál rozhodl, že Komise neměla k dispozici dostatečně závažné indicie odůvodňující podezření z existence protiprávního jednání spočívajícího ve výměně informací mezi společnostmi Casino a Intermarché týkajících se jejich budoucích obchodních strategií, a proto zrušil čl. 1 písm. b) sporného rozhodnutí a ve zbývající části žalobu zamítl.

14

Navrhovatelky svým kasačním opravným prostředkem navrhují, aby Soudní dvůr:

15

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

16

Rada Evropské unie navrhuje, aby Soudní dvůr:

17

Na podporu kasačního opravného prostředku navrhovatelky předkládají čtyři důvody. První důvod vychází z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že nebylo třeba pořídit záznam ústních výpovědí získaných Komisí, aby tyto mohly sloužit jako indicie pro odůvodnění sporného rozhodnutí. Druhý a třetí důvod vychází z toho, že se Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení tím, že rozhodl, že základní právo na nedotknutelnost obydlí nevyžaduje, aby sporné rozhodnutí časově omezovalo výkon vyšetřovacích pravomocí Komise a omezovalo osoby a prostory, které mohou být kontrolovány. Čtvrtý důvod vychází z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že základní právo na účinný prostředek nápravy nevyžaduje samostatný a okamžitý opravný prostředek proti průběhu kontrol.

18

Vzhledem k tomu, že čtvrtý důvod směřuje ke zpochybnění právního základu sporného rozhodnutí, považuje Soudní dvůr za vhodné jej posoudit na prvním místě.

19

Navrhovatelky napadají zejména body 51, 55 a 69 napadeného rozsudku.

20

Úvodem navrhovatelky připomínají, že před Tribunálem namítaly, že ustanovení, na němž je sporné rozhodnutí založeno, totiž článek 20 nařízení č. 1/2003, porušuje článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), neboť nestanoví účinný prostředek nápravy proti opatřením přijatým v rámci kontroly. Tvrdí, že v rozporu s požadavky, které vyplývají mimo jiné z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 21. února 2008, Ravon a další v. Francie (EC:ECHR:2008:0221JUD001849703, bod 28), ze dne 21. prosince 2010, Compagnie des Gaz de Pétrole Primagaz v. Francie (EC:ECHR:2010:1221JUD002961308, bod 36 a násl.), jakož i ze dne 21. prosince 2010, Société Canal Plus a další v. Francie (EC:ECHR:2010:1221JUD002940808, bod 24 a násl.), nařízení č. 1/2003, které ve svém čl. 20 odst. 4 odkazuje pouze na přezkoumání rozhodnutí o kontrole, nestanoví žádný samostatný a okamžitý opravný prostředek proti těmto opatřením.

21

V rámci první výtky navrhovatelky tvrdí, že v rozporu s tím, co Tribunál uvedl v bodech 51 a 55 napadeného rozsudku, judikatura ESLP práva nestanoví, že opravné prostředky musí být posuzovány jako celek, aby byly splněny požadavky na účinný prostředek nápravy.

22

Druhou výtkou navrhovatelky podpůrně tvrdí, že Tribunál nemohl, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, dospět k závěru, že opravné prostředky, které zkoumal, se jako celek rovnají účinnému prostředku nápravy, neboť neoznačil žádný okamžitý opravný prostředek proti zajištění dokumentů nad rámec působnosti kontroly. Aby mohl kontrolovaný podnik napadnout opatření přijatá v průběhu kontrol, musel by počkat na rozhodnutí, kterým se ukončuje řízení podle článku 101 SFEU. Takový prostředek nápravy přitom ESLP považoval za nedostatečný ve svých rozsudcích ze dne 21. prosince 2010, Compagnie des gaz de pétrole Primagaz v. Francie (EC:ECHR:2010:1221JUD002961308, bod 28), jakož i ze dne 21. prosince 2010, Société Canal Plus a další v. Francie (EC:ECHR:2010:1221JUD002940808, bod 40).

23

Komise a Rada argumentaci navrhovatelek zpochybňují.

24

Úvodem je třeba podotknout, že body 51, 55 a 69 napadeného rozsudku, které navrhovatelky napadají v rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, patří mezi důvody, na jejichž základě Tribunál zamítl námitku protiprávnosti čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, vycházející z porušení práva na účinný prostředek nápravy z důvodu neexistence opravného prostředku proti opatřením přijatým v průběhu kontroly.

25

Konkrétně v bodech 46 až 50 napadeného rozsudku Tribunál nejprve připomněl, že právo na účinný prostředek nápravy je zakotveno v článku 47 Listiny a v článcích 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). Poté, co Tribunál zdůraznil, že dokud Unie nepřistoupí k EÚLP, není tato úmluva právním předpisem formálně začleněným do právního řádu Unie, takže přezkum legality musí být prováděn výhradně s ohledem na základní práva zaručená Listinou, konstatoval, že jak z článku 52 Listiny, tak z vysvětlení k tomuto článku vyplývá, že při výkladu a použití ustanovení Listiny v daném případě je třeba zohlednit ustanovení EÚLP a judikaturu ESLP týkající se těchto ustanovení.

26

V tomto ohledu se domníval, že podle judikatury ESLP musí být dodržování práva na účinný prostředek nápravy zkoumáno z hlediska čtyř podmínek, a sice zaprvé musí existovat účinný soudní přezkum legality rozhodnutí o provedení těchto prohlídek nebo opatření přijatých v jejich rámci, a to jak po skutkové, tak po právní stránce, zadruhé dostupný prostředek nebo prostředky nápravy musí v případě zjištění protiprávnosti umožnit buď zabránit provedení úkonu, nebo, pokud již byl protiprávní úkon proveden, poskytnout dotčené osobě odpovídající nápravu, zatřetí dostupnost daného prostředku nápravy musí být jistá a začtvrté soudní přezkum musí proběhnout v přiměřené lhůtě.

27

V bodě 51 napadeného rozsudku pak Tribunál uvedl, že z této judikatury rovněž vyplývá, že provedení kontroly musí být možné účinně přezkoumat soudem a tento přezkum musí být za konkrétních okolností projednávaného případu účinný, z čehož vyplývá, že je třeba zohlednit soubor všech právních prostředků, které má podnik, jenž je předmětem kontroly, k dispozici, a provést tedy analýzu těchto právních prostředků jako celku. Tribunál v bodech 54 a 55 napadeného rozsudku rozhodl, že vzhledem k tomu, že ověření dodržování práva na účinný prostředek nápravy musí být založeno na analýze právních prostředků, které mohou vést k přezkumu opatření přijatých v rámci kontroly, jako celku, je irelevantní skutečnost, že každý z posuzovaných právních prostředků nápravy jednotlivě nesplňuje podmínky požadované pro uznání existence práva na účinný prostředek nápravy.

28

V této souvislosti Tribunál dále v bodech 57 a 58 napadeného rozsudku uvedl, že kromě možnosti podávat žádosti úředníkovi Komise pro slyšení existuje šest právních prostředků nápravy, kterými lze u unijního soudu napadnout kontrolu, konkrétně žaloba proti rozhodnutí o kontrole, žaloba proti rozhodnutí Komise, jímž se ukládá sankce za maření kontroly na základě čl. 23 odst. 1 písm. c) až e) nařízení č. 1/2003, žaloba proti jakémukoli aktu, který splňuje judikaturou vyvozené podmínky napadnutelnosti aktu přijatého Komisí v návaznosti na rozhodnutí o kontrole a v rámci provádění kontroly, jako je rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o ochranu dokumentů z důvodu důvěrnosti komunikace mezi advokáty a klienty, žaloba proti rozhodnutí, kterým bylo ukončeno řízení podle článku 101 SFEU, návrh na vydání předběžného opatření a žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti.

29

V bodech 58 až 66 napadeného rozsudku Tribunál vysvětlil, proč se domnívá, že tyto právní prostředky nápravy umožňují napadnout u unijního soudu provádění kontrol.

30

A konečně, Tribunál po analýze provedené v bodech 67 až 80 napadeného rozsudku rozhodl, že systém přezkumu provádění kontrol, který se skládá ze všech právních prostředků nápravy uvedených v bodě 28 tohoto rozsudku, lze považovat za vyhovující čtyřem podmínkám vyplývajícím z judikatury ESLP.

31

V bodě 81 napadeného rozsudku tak Tribunál zamítl námitku protiprávnosti čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 založenou na porušení práva na účinný prostředek nápravy.

32

Pokud jde o první výtku, kterou je Tribunálu vytýkáno, že nesprávně provedl celkový přezkum různých prostředků nápravy, aby zjistil, zda je zajištěno právo na účinný prostředek nápravy proti opatřením přijatým v rámci kontroly, je třeba připomenout, že právo na účinný prostředek nápravy je zakotveno v článku 47 Listiny.

33

Kromě toho je třeba připomenout, že čl. 52 odst. 3 Listiny upřesňuje, že pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá tato úmluva [rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 116].

34

Jak přitom vyplývá z vysvětlení k článku 47 Listiny, ke kterým je nutno podle čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny při jejím výkladu přihlížet, první a druhý pododstavec tohoto článku 47 odpovídají v uvedeném pořadí článku 13 a čl. 6 odst. 1 EÚLP [rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 117]. Podle judikatury ESLP představuje čl. 6 odst. 1 EÚLP lex specialis ve vztahu k článku 13 EÚLP, neboť požadavky druhého z těchto ustanovení jsou obsaženy v přísnějších požadavcích ustanovení prvního (ESLP, 15. března 2022, Grzęda v. Polsko, CE:ECHR:2022:0315JUD004357218, bod 352, jakož i citovaná judikatura).

35

Soudní dvůr kromě toho konstatoval, že musí usilovat o to, aby jím podaný výklad čl. 47 prvního pododstavce Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která neporušuje úroveň, jež je zaručena článkem 13 EÚLP, tak jak jej vykládá ESLP [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2018, Belastingdienst v. Toeslagen (Odkladný účinek odvolání), C‑175/17, EU:C:2018:776, bod 35].

36

V této souvislosti je třeba poznamenat, že z judikatury ESLP vyplývá, že ochrana poskytovaná článkem 13 EÚLP nejde tak daleko, aby vyžadovala konkrétní formu nápravy (ESLP, 20. března 2008, Budajeva a další v. Rusko, EC:ECHR:2008:0320JUD001533902, bod 190), a i když žádný opravný prostředek, který nabízí vnitrostátní právo, posuzovaný samostatně nesplňuje požadavky tohoto článku 13, může tomu být jinak v případě posouzení těchto opravných prostředků jako celku (ESLP, 10. července 2020, Mugemangango v. Belgie, EC:ECHR:2020:0710JUD000031015, bod 131 a citovaná judikatura).

37

Kromě toho v případě porušení práva na respektování soukromého života zakotveného v článku 8 EÚLP je opravný prostředek ve smyslu článku 13 EÚLP účinný, pokud má žalobce přístup k řízení, které mu umožňuje napadnout legalitu provedených kontrol na místě a zajišťovacích opatření a dosáhnout přiměřené nápravy, pokud byly nařízeny nebo provedeny protiprávně (ESLP, 19. ledna 2017, Posevini v. Bulharsko, EC:ECHR:2017:0119JUD006363814, bod 84).

38

V tomto ohledu je z judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 nebo článku 8 EÚLP zřejmé, že v případě domovních prohlídek může být nevydání předchozího soudního povolení ke kontrole na místě, jímž mohl příslušný soudce omezit nebo kontrolovat provádění takové kontroly, vyváženo soudním přezkumem legality a nezbytnosti takového vyšetřovacího opatření ex post facto, pokud je takový přezkum za konkrétních okolností daného případu účinný. To znamená, že dotčené osoby by měly mít možnost dosáhnout účinného soudního přezkumu sporného opatření a jeho provádění, jak po skutkové, tak po právní stránce; pokud již došlo k úkonu, u něhož byla zjištěna nesrovnalost, musí být dostupný opravný prostředek nebo prostředky dostatečné k tomu, aby dotčené osobě poskytly přiměřenou nápravu (ESLP, 2. října 2014, Delta Pekárny a.s. v. Česká republika, EC:ECHR:2014:1002JUD000009711, body 86 a 87, jakož i citovaná judikatura).

39

Vzhledem k tomu, že tedy následný soudní přezkum kontroly může za určitých podmínek vyvážit neexistenci soudního přezkumu, který by této kontrole předcházel, a přiměřená náprava musí být poskytnuta prostřednictvím „dostupného prostředku nebo prostředků nápravy“, je třeba mít za to, že pro určení, zda jsou splněny požadavky článku 47 Listiny, je třeba v zásadě zohlednit všechny dostupné prostředky nápravy.

40

Kromě toho, jelikož se navrhovatelky prostřednictvím námitky dovolávaly protiprávnosti článku 20 nařízení č. 1/2003, byl Tribunál, jak zdůraznil generální advokát v bodě 51 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578), povinen za účelem rozhodnutí o této námitce provést celkové posouzení systému soudního přezkumu opatření přijatých v rámci kontrol, které překračuje konkrétní okolnosti projednávané věci.

41

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že se navrhovatelky mýlí, když tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že provedl celkovou analýzu všech právních prostředků nápravy, které byly k dispozici pro napadení postupu provádění kontrol.

42

První výtku je proto třeba zamítnout.

43

Pokud jde o druhou výtku, podle níž se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když neoznačil prostředek okamžité nápravy umožňující napadnout zajištění dokumentů nad rámec působnosti kontroly, je třeba uvést, jak vyplývá z bodu 69 napadeného rozsudku, který navrhovatelky zpochybňují, že tento argument se týká situace, kdy by dotčená kontrola, při níž by mohly být zajištěny dokumenty nad rámec působnosti kontroly, nevedla ani k rozhodnutí konstatujícímu protiprávní jednání a k uložení sankce, ale k zahájení nového šetření a přijetí nového rozhodnutí o kontrole.

44

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v uvedeném bodě 69 Tribunál odkázal na různé právní prostředky nápravy, které přezkoumal v bodech 57 až 66 napadeného rozsudku. V bodě 59 tohoto rozsudku zejména konstatoval, že kontrolované podniky mohly podat žalobu na neplatnost nového rozhodnutí o kontrole, a zpochybnit tak legalitu indicií, na nichž bylo toto rozhodnutí založeno, jakožto indicií protiprávně získaných během předchozí kontroly.

45

Kromě toho, pokud jde o okamžité opravné prostředky proti opatřením přijatým na základě rozhodnutí o kontrole, je třeba zdůraznit, že Tribunál v bodech 56 a 57 napadeného rozsudku správně v podstatě konstatoval, že tyto podniky mají možnost podat žalobu proti jakémukoli aktu, který Komise přijala v návaznosti na rozhodnutí o kontrole, a to i v průběhu kontroly, za předpokladu, že toto opatření lze napadnout s ohledem na podmínky stanovené judikaturou.

46

Je tedy třeba konstatovat, že druhá výtka je založena na nesprávném výkladu napadeného rozsudku, zejména jeho bodů 55 až 69, a musí být proto zamítnuta. Je tedy třeba zamítnout čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu.

47

Prvním důvodem vycházejícím z porušení článku 7 Listiny, jakož i článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004 napadají navrhovatelky zejména body 183 až 198 napadeného rozsudku.

48

Tento důvod je rozdělen do dvou částí.

49

V první části navrhovatelky tvrdí, že Tribunál porušil základní právo na nedotknutelnost obydlí zakotvené v článku 7 Listiny tím, že rozhodl, že zápisy ústních výpovědí, které jednostranně sepsala Komise, představují platný důkaz o existenci indicií odůvodňujících kontrolu.

50

Připomínají, že judikatura Soudního dvora mimo jiné vyžaduje, aby se Tribunál při projednávání žaloby proti rozhodnutí o kontrole ujistil, že toto rozhodnutí není svévolné a nebylo přijato při neexistenci skutkových okolností, které by mohly odůvodnit kontrolu. Judikatura ESLP rovněž vyžaduje, aby přezkum oprávněnosti domovní prohlídky byl zvláště účinný a konkrétní v případech, kdy, jako v tomto případě, může správní orgán o takovém opatření rozhodnout sám. V projednávaném případě Tribunál rezignoval na účinný soudní přezkum rizika svévolného zásahu Komise tím, že připustil, aby Komise byla sama důkazem pro indicie, které má k dispozici.

51

Podle názoru navrhovatelek by pouze záznam, ať už by byl pořízen jakoukoli metodou, umožnil osvědčit obsah ústních výpovědí a správnost jejich přepisu, a měl by tak vlastnosti, které z něj činí důkaz, jenž může soud přezkoumat, jak vyplývá z judikatury Tribunálu.

52

Povinnost pořídit záznam ústních výpovědí nemůže být zpochybněna rozlišením, které Tribunál učinil mezi indiciemi požadovanými ve fázi rozhodnutí o kontrole a důkazy o protiprávním jednání požadovanými pro přijetí rozhodnutí o uložení sankce. Podle navrhovatelek nemá toto rozlišení, jež se týká úrovně požadovaného důkazu, totiž žádný vliv na formu, kterou musí mít určitá skutečnost, aby mohla být platně zohledněna, ať už jako indicie nebo jako důkaz protiprávního jednání.

53

Tribunál tím, že konstatoval, že rozhodnutí o kontrole může být odůvodněno pouze na základě zápisů Komise, jejichž obsah není potvrzen žádnou třetí osobou ani záznamem, umožnil Komisi, aby byla sama důkazem pro svá tvrzení. Tribunál by se tak vzdal jakékoli účinné kontroly a zbavil by užitečného účinku judikaturu, která vyžaduje, aby Komise zasahovala do soukromé sféry činnosti pouze po shromáždění dostatečně závažných indicií.

54

Druhou částí prvního důvodu navrhovatelky tvrdí, že Tribunál porušil článek 19 nařízení č. 1/2003 a článek 3 nařízení č. 773/2004 tím, že rozhodl, že Komise nebyla povinna pořídit záznam ústních výpovědí dodavatelů.

55

Navrhovatelky nejprve připomínají, že sama Komise nikdy nezpochybnila, že je podle článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004 povinna zaznamenat dotčené ústní výpovědi. Před Tribunálem dokonce tvrdila, že zápisy, které mu předložila, představují záznamy, jež jsou v souladu s těmito ustanoveními. Na základě zásady, podle které nikdo nemůže zpochybnit to, co již dříve uznal, přitom Komise není oprávněna zpochybnit použitelnost těchto ustanovení před Soudním dvorem.

56

Za této situace navrhovatelky v prvé řadě tvrdí, že judikatura uvedená Tribunálem v bodě 187 napadeného rozsudku, která se týká počátku, jenž je třeba zohlednit při posuzování přiměřenosti délky správního řízení, neposkytuje žádné vodítko, pokud jde o počátek šetření ve smyslu kapitoly V nařízení č. 1/2003.

57

Ve druhé řadě navrhovatelky zaprvé tvrdí, že přípustnost písemného oznámení osoby, která nemá oprávněný zájem vyžadovaný čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1/2003, na něž Tribunál odkazuje v bodě 188 napadeného rozsudku, jako indicie odůvodňující kontrolu, nezpochybňuje jejich argumentaci. Pokud je totiž takové oznámení písemné, není jeho důkazní hodnota jakožto indicie zpochybnitelná.

58

Zadruhé sdělení o shovívavosti z roku 2006 stanoví, že povinnost pořídit záznam podle článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004 platí od prvních ústních výpovědí, které Komise získá. V projednávaném případě přitom Komise získala výpovědi dodavatelů ve stejné fázi řízení jako výpověď žadatele o shovívavost. V obou případech se jednalo o první důkazy, které Komise shromáždila a na jejichž základě mohla mimo jiné rozhodnout o nařízení kontroly. Proto měly být výpovědi dodavatelů zaznamenány stejným způsobem jako výpovědi žadatele o shovívavost.

59

Zatřetí interní manuál Komise týkající se řízení podle článků 101 a 102 SFEU ze dne 12. března 2012, na který se Tribunál odvolává v bodě 194 napadeného rozsudku, postrádá jakoukoli právní hodnotu.

60

Začtvrté stanovisko generálního advokáta Wahla ve věci Intel Corporation v. Komise (C‑413/14 P, EU:C:2016:788) nepodporuje analýzu provedenou v napadeném rozsudku.

61

Ve třetí řadě navrhovatelky tvrdí, že úvahy v bodech 197 a 202 napadeného rozsudku týkající se účinnosti výkonu vyšetřovacích pravomocí Komise jsou neúčinné a nemohou právně odůvodnit analýzu provedenou Tribunálem.

62

V tomto ohledu navrhovatelky zejména tvrdí, že vypracování protokolu, který by zaznamenal výpovědi získané Komisí, by neodradilo od oznamování protiprávních jednání více než jednostranné vypracování zápisu ze strany Komise. Dotazované třetí strany si zajisté mohou přát zůstat v anonymitě. Ochrana této anonymity by však byla zaručena vypracováním důvěrných verzí. Kromě toho by Komise měla možnost okamžitě pořídit zvukový nebo audiovizuální záznam.

63

Ve čtvrté řadě navrhovatelky tvrdí, že dotazování dodavatelů zjevně proběhlo v rámci šetření.

64

„Neformální“ charakter tohoto šetření je irelevantní. Soudní dvůr totiž kategoricky odmítl možnost Komise provádět „neformální“ dotazování, které by jí umožnilo vyhnout se procesním povinnostem uloženým nařízením č. 1/2003 a nařízením č. 773/2004 (rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise,C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 88).

65

Navrhovatelky konečně poukazují na to, že v případě neexistence záznamu nemají výpovědi dodavatelů žádnou důkazní hodnotu.

66

Zápisy těchto výpovědí proto nelze považovat za dostatečně závažné indicie.

67

Navrhovatelky se proto domnívají, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že se na dotazování prováděná Komisí s dodavateli nevztahují ustanovení čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 ve spojení s článkem 3 nařízení č. 773/2004.

68

Dále navrhovatelky zdůrazňují, že pokud by Soudní dvůr nebyl přesvědčen o tom, že nedostatek důkazní hodnoty interních zápisů po právní stránce postačuje ke zrušení sporného rozhodnutí v plném rozsahu, měl by vrátit věc Tribunálu, aby znovu posoudil skutkový stav a nepřihlížel k zápisům, které postrádají důkazní hodnotu.

69

Komise tuto argumentaci zpochybňuje.

70

Úvodem Komise upřesňuje, že zahájení šetření se liší jak od založení spisu, tak od zahájení řízení ve smyslu článku 2 nařízení č. 773/2004. K zahájení šetření dochází při prvním využití jejích vyšetřovacích pravomocí a přijetí opatření, která zahrnují výtku, že bylo spácháno protiprávní jednání, a mají významný dopad na situaci podezřelých subjektů. Založení spisu je interním aktem kanceláře generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž Komise, když přiděluje číslo věci, a jehož jediným účelem je uchovávat dokumenty. Zahájení řízení odpovídá datu, kdy Komise přijme rozhodnutí podle článku 2 nařízení č. 773/2004 za účelem přijetí rozhodnutí podle kapitoly III nařízení č. 1/2003.

71

Vzhledem k tomu Komise v prvé řadě tvrdí, že tvrzení navrhovatelek, podle něhož by umožnění Komisi jednostranně vypracovávat zápisy ústních výpovědí bránilo Tribunálu ve výkonu soudního přezkumu přiměřenosti a správnosti kontroly, je v rozporu s přezkumem indicií provedeným Tribunálem v této věci, který vedl k částečnému zrušení sporného rozhodnutí. Kromě toho i v případě, že ústní svědectví nebylo zaznamenáno, má Tribunál možnost vyslechnout svědky v souladu s článkem 94 svého jednacího řádu.

72

Uplatnění formálních náležitostí nařízení č. 1/2003 a č. 773/2004 před zahájením šetření by narušilo prosazování práva hospodářské soutěže ze strany Komise, neboť by jí znemožnilo shromažďovat a využívat ústně získané indicie. Mimoto by to znamenalo, že indicie by nikdy nemohly existovat v ústní formě, což by ohrozilo účinnost vyšetřování Komise zdržením zahájení kontroly.

73

Kromě toho je zaprvé judikatura, na kterou se navrhovatelky odvolávají, irelevantní, neboť se týká použití ústních výpovědí jako důkazu, a nikoli jako indicie.

74

Zadruhé v případě neexistence záznamu měl Soudní dvůr v bodech 99 až 101 rozsudku ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise (C‑413/14 P, EU:C:2017:632), za to, že zápis vypracovaný Komisí může potvrdit obsah jednání, která měla být zaznamenána, a umožnit Soudnímu dvoru účinný soudní přezkum.

75

Zatřetí důkazy podléhají menší míře formálnosti než důkazy. Zahájení šetření totiž představuje počátek správního řízení a odpovídá dni, kdy Komise poprvé využije své vyšetřovací pravomoci. Jak potvrzují přípravné práce na nařízení č. 1/2003, čl. 19 odst. 1 tohoto nařízení poskytuje právní základ pro zaznamenávání ústních výpovědí „v rámci šetření“ s cílem předložit je nikoli jako pouhé indicie, ale jako „důkazy“.

76

Ve druhé řadě Komise tvrdí, že nezahájila šetření ještě před přijetím sporného rozhodnutí. Podle ustálené judikatury Soudního dvora totiž platí, že zahájení šetření představuje počátek správního řízení a odpovídá dni, kdy Komise poprvé využije své vyšetřovací pravomoci.

77

Komise zaprvé dodává, že není relevantní, že před Tribunálem tvrdila, že zápisy dotazování dodavatelů představují záznamy na základě článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004, neboť Tribunál se k tomuto argumentu nevyjádřil. Zadruhé platnost oznámení učiněného v rámci stížnosti, které nesplňuje formální náležitosti čl. 7 odst. 2 nařízení č. 773/2004, jako indicie podporuje závěr, že se povinnost pořídit záznam v projednávaném případě nepoužije. Tím se totiž potvrzuje, že věcný důkaz může být indicií, i když nesplňuje určité formální náležitosti.

78

Zatřetí není relevantní, že Komise ve svém sdělení o shovívavosti z roku 2006 stanovila povinnost pořídit záznam ústních žádostí o shovívavost podaných před prvním použitím jejích vyšetřovacích pravomocí podle článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004.

79

Začtvrté rozlišení, které Tribunál učinil mezi fází před prvním použitím vyšetřovacích pravomocí Komise a fází po tomto použití, není srovnatelné s rozlišením mezi formálním a neformálním dotazováním, které Soudní dvůr odmítl v rozsudku ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise (C‑413/14 P, EU:C:2017:632).

80

Ve třetí řadě Komise připomíná, že Tribunál v bodě 197 napadeného rozsudku dospěl k závěru, byť jen navíc, že odhalování protiprávních jednání ze strany Komise a výkon jejích vyšetřovacích pravomocí by byly vážně narušeny, pokud by byla povinna zaznamenávat veškeré ústní výpovědi před zahájením šetření.

81

Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě Tribunálu vytýkají, že se v bodě 186 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise není povinna plnit povinnost pořídit záznam dotazování vyplývající z ustanovení článku 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s článkem 3 nařízení č. 773/2004 před formálním zahájením šetření a využitím vyšetřovacích pravomocí, které jí byly svěřeny zejména články 18 až 20 nařízení č. 1/2003.

82

V tomto ohledu je zapotřebí připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou vyžaduje výklad ustanovení unijního práva, aby bylo zohledněno nejen znění takového ustanovení, ale i kontext, do něhož spadá, jakož i cíle a účel, které sleduje akt, jehož je součástí (rozsudek ze dne 1. srpna 2022, HOLD Alapkezelő,C‑352/20, EU:C:2022:606, bod 42 a citovaná judikatura).

83

V první řadě ze samotného znění čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 vyplývá, že se má použít na jakékoli dotazování, jehož účelem je shromažďování informací týkajících se předmětu šetření (rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise,C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 84).

84

Článek 3 nařízení č. 773/2004, který podřizuje dotazování založené na čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 určitým formálním náležitostem, neobjasňuje oblast působnosti posledně uvedeného ustanovení.

85

Je přitom třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že podle čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004 má Komise na základě článku 19 nařízení č. 1/2003 povinnost pořídit záznam ve formě, jakou si zvolí, z každého dotazování, jež provádí za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu jejího šetření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise,C‑413/14 P, EU:C:2017:632, body 90 a 91).

86

Je proto třeba upřesnit, že je třeba rozlišovat podle účelu dotazování prováděných Komisí, neboť pouze dotazování zaměřená na shromažďování informací týkajících se předmětu šetření Komise spadají do působnosti čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003, a tedy do působnosti povinnosti pořídit záznam.

87

Ze znění ustanovení čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 ani článku 3 nařízení č. 773/2004 však nevyplývá, že by uplatnění této povinnosti pořídit záznam záviselo na tom, zda se dotazování vedené Komisí uskutečnilo před formálním zahájením šetření za účelem shromáždění důkazů o protiprávním jednání, nebo až po něm.

88

Tato ustanovení totiž nečiní uplatnění povinnosti pořídit záznam závislé na tom, zda informace, které jsou předmětem této povinnosti, lze kvalifikovat jako indicii nebo jako důkaz. Naopak, vzhledem k obecné povaze pojmu „informace“ v čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 je třeba mít za to, že se toto ustanovení vztahuje bez rozdílu na každou z těchto kategorií.

89

Pojmy „indicie“ a „důkaz“ samozřejmě nemohou být zaměňovány, protože indicie ze své podstaty, na rozdíl od důkazu, nemůže být dostatečná k prokázání dané skutečnosti.

90

Nic to však nemění na tom, že kvalifikace jako indicie nebo jako důkaz nezávisí na konkrétní fázi řízení, ale na důkazní hodnotě dotčených informací, neboť dostatečně závažné a shodující se indicie shromážděné v „souboru“ mohou samy o sobě prokázat protiprávní jednání a být použity v konečném rozhodnutí Komise přijatém na základě článku 101 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2010, Knauf Gips v. Komise,C‑407/08 P, EU:C:2010:389, bod 47).

91

Jak tedy zdůraznil generální advokát v bodě 141 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578), povinnost pořídit záznam dotazování nemůže záviset na kvalifikaci shromážděných informací jako indicií nebo jako důkazů, neboť důkazní hodnotu těchto informací může Komise posoudit až na konci tohoto dotazování, v průběhu dalších fází řízení.

92

Kromě toho čl. 19 odst. 1 nařízení č.1/2003 ani článek 3 nařízení č. 773/2004 nestanoví, že by uplatnění povinnosti pořídit záznam záviselo na fázi řízení, v níž se dotazování provádí. Je sice pravda, že čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 stanoví, že dotazování na základě tohoto ustanovení je prováděno za účelem shromažďování informací týkajících se předmětu šetření, což předpokládá, že šetření probíhá. Z tohoto ustanovení však nevyplývá, že toto dotazování musí proběhnout po formálním zahájení šetření, jak jej definoval Tribunál v bodě 186 napadeného rozsudku, a to jako okamžik, kdy Komise přijme opatření zahrnující výtku, že bylo spácháno protiprávní jednání.

93

Ve druhé řadě, pokud jde o kontext čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003, je třeba poznamenat, že tento článek je obsažen v kapitole V uvedeného nařízení, která se zabývá vyšetřovacími pravomocemi Komise. Použití ustanovení této kapitoly přitom není nutně podmíněno přijetím opatření tímto orgánem, jež zahrnuje výtku, že bylo spácháno protiprávní jednání.

94

Komise tedy může v souladu s článkem 17 uvedeného nařízení provádět odvětvová šetření, která nevyžadují předchozí přijetí opatření této povahy ve vztahu k podnikům.

95

Je třeba rovněž poznamenat, že čl. 2 odst. 3 nařízení č. 773/2004, podle něhož „Komise může využít svých vyšetřovacích pravomocí podle hlavy V [nařízení č. 1/2003] ještě před zahájením řízení“, podporuje výklad, podle něhož ustanovení o vyšetřovacích pravomocích Komise uvedená v této kapitole – včetně článku 19 – lze použít před formálním zahájením šetření, což je v rozporu s tím, co vyplývá z bodu 193 napadeného rozsudku.

96

Je pravda, že ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise (C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, bod 182), jakož i ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise (C‑105/04 P, EU:C:2006:592, bod 38), uvedené v bodě 187 napadeného rozsudku, Soudní dvůr určil počátek předběžného šetření Komise ve věcech hospodářské soutěže jako den, kdy tento orgán s využitím pravomocí svěřených mu unijním normotvůrcem přijme opatření, která zahrnují výtku, že bylo spácháno protiprávní jednání, a mají významný dopad na situaci podezřelých podniků.

97

Věci, v nichž byly vydány tyto rozsudky, se však týkaly určení počátku správního řízení za účelem ověření, zda Komise dodržuje zásadu přiměřené lhůty. Toto ověření přitom vyžaduje zkoumání, zda tento orgán jednal s řádnou péčí od data, kdy podnik, který je podezřelý z porušení unijního práva hospodářské soutěže, informoval o existenci šetření.

98

Toto datum však nelze zohlednit pro účely určení, od kdy je Komise povinna dodržovat povinnost pořídit záznam dotazování vyplývající z ustanovení článku 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s článkem 3 nařízení č. 773/2004. Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 150 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578), podniku se mohou výpovědi třetích osob učiněné během takového dotazování týkat, aniž by o tom věděl. Zohlednění tohoto data by tedy znamenalo odložení uplatnění povinnosti pořídit záznam a souvisejících procesních záruk stanovených v těchto ustanoveních ve prospěch dotazovaných třetích osob a podezřelého podniku, dokud Komise nepřijme opatření, kterým tento podnik informuje o existenci podezření vůči němu. V důsledku tohoto odkladu by dotazování třetích osob provedené před tímto opatřením bylo vyloučeno z působnosti povinnosti pořídit záznam dotazování a procesních záruk, které se na ně vztahují.

99

A konečně ve třetí řadě, pokud jde o účel nařízení č. 1/2003, z bodu 25 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že vzhledem k tomu, že zjišťování protiprávního jednání odporujícího pravidlům hospodářské soutěže je stále obtížnější, je cílem čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 doplnit vyšetřovací pravomoci Komise tím, že jí umožní mimo jiné dotazovat se osob, které mohou znát užitečné informace, a jejich výpovědi zaznamenávat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise,C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 85). Výraz „zjišťování protiprávního jednání“ v tomto bodě odůvodnění přitom podporuje výklad, že do působnosti čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 spadá rovněž dotazování prováděné Komisí v předběžné fázi za účelem shromáždění indicií týkajících se předmětu šetření.

100

Dále je důležité upřesnit, že podle čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004 má Komise možnost pořizovat záznamy dotazování v jakékoli formě. Komise proto nemůže oprávněně namítat, že uložení povinnosti pořídit záznam by jí znemožnilo shromažďovat a využívat indicie v případech, kdy mohou být poskytnuty pouze ústně, a ohrozilo by účinnost šetření tím, že by se zpozdilo zahájení kontroly. Stejně tak Komise nemůže tvrdit, že taková povinnost má odrazující účinek, protože má možnost chránit totožnost dotazovaných osob.

101

Za těchto okolností je třeba konstatovat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 193 napadeného rozsudku rozhodl, že z působnosti nařízení č. 1/2003 je třeba vyloučit dotazování, během nichž byly shromážděny indicie, které se následně staly základem rozhodnutí o nařízení kontroly podniku, z důvodu, že v té době nebylo zahájeno šetření ve smyslu kapitoly V uvedeného nařízení, neboť Komise nepřijala žádné opatření zahrnující výtku, že se podnik dopustil protiprávního jednání. Za účelem určení, zda tato dotazování spadala do této působnosti, měl Tribunál přezkoumat, zda byla zaměřena na shromažďování informací týkajících se předmětu šetření, s přihlédnutím k jejich obsahu a kontextu.

102

V projednávané věci – jak vyplývá z bodu 198 napadeného rozsudku – Tribunál rozhodl, že indicie získané z dotazování dodavatelů nemohou být odmítnuty jako formálně vadné z důvodu nesplnění povinnosti pořídit záznam stanovené v článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004, zejména proto, že se tato dotazování konala před zahájením šetření podle nařízení č. 1/2003 a nezahrnovala žádnou výtku ve vztahu k navrhovatelkám, natož dodavatelům, že bylo spácháno protiprávní jednání.

103

Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 155 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578), postačí v tomto ohledu konstatovat, že pokud Komise provádí dotazování tohoto druhu, jehož předmět je předem definován a jehož účelem je otevřeně získat informace o fungování daného trhu a o chování subjektů na tomto trhu s cílem odhalit případné protiprávní chování nebo upevnit své podezření ohledně existence takového chování, vykonává svou pravomoc shromažďovat informace podle článku 19 nařízení č. 1/2003.

104

Proto dotazování dodavatelů spadalo do působnosti čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a Komise byla povinna pořídit jeho záznam v souladu s článkem 3 nařízení č. 773/2004.

105

Z toho vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 198 napadeného rozsudku rozhodl, že povinnost pořídit záznam stanovená v článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004 se nevztahuje na dotazování dodavatelů a indicie získané z těchto dotazování nejsou stiženy formální vadou.

106

Z výše uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku je opodstatněný, a proto je třeba kasačnímu opravnému prostředku vyhovět a bod 2 výroku napadeného rozsudku zrušit, aniž je nutné rozhodnout o ostatních důvodech kasačního opravného prostředku. Proto musí být zrušen i bod 3 výroku napadeného rozsudku týkající se nákladů řízení.

107

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie platí, že zruší-li Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu, může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

108

A to je případ projednávané věci.

109

Je proto třeba přezkoumat výtku vznesenou navrhovatelkami před Tribunálem v rámci jejich žalobního důvodu týkajícího se porušení práva na nedotknutelnost obydlí, která v podstatě vychází z toho, že indicie získané z dotazování dodavatelů nelze zohlednit z důvodu nedodržení článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004 ze strany Komise.

110

Na podporu této výtky navrhovatelky tvrdí, že se v případě zápisů dotazování dodavatelů nejednalo o záznamy, jež by byly v souladu s těmito ustanoveními, protože byly jednostranně sepsány Komisí a nepředstavovaly záznamy všech těchto dotazování.

111

Komise tvrdí, že splnila svou povinnost pořídit záznam tím, že vypracovala podrobné zápisy, které přesně odrážejí obsah výpovědí dodavatelů, a tím, že je založila do spisu pod úředním identifikačním číslem. Podle Komise je tento typ zápisu jednou z forem záznamu, jež jí umožňuje čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, stejně jako zvukový či audiovizuální záznam nebo doslovný přepis.

112

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že čl. 3 odst. 3 první věta nařízení č. 773/2004, ve které se upřesňuje, že Komise „může pořizovat záznam výpovědí dotazované osoby jakoukoli formou“, znamená, že pokud se Komise se souhlasem dotazované osoby rozhodne provést dotazování na základě čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003, je povinna zaznamenat celé toto dotazování, čímž není dotčena skutečnost, že je Komisi ponechána volba formy tohoto záznamu (rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise,C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 90).

113

Kromě toho z čl. 3 odst. 3 druhé a třetí věty nařízení č. 773/2004 vyplývá, že Komise má povinnost předat dotazované osobě kopii záznamu ke schválení a v případě potřeby stanovit lhůtu, během které může dotazovaná osoba sdělit jakékoli opravy své výpovědi.

114

V projednávané věci Komise netvrdila – a tím spíše neprokázala –, že zápisy, které vypracovala, poskytla dodavatelům ke schválení.

115

Povinnost Komise poskytnout kopii záznamu dotazované osobě ke schválení, stanovená v článku 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, má přitom zejména zajistit pravost výpovědí dotazované osoby tím, že zaručuje, že tyto výpovědi musí být skutečně připsány dotazované osobě a jejich obsah věrně a v plném rozsahu odráží tyto výpovědi, a nikoli jejich výklad provedený Komisí.

116

Indicie vycházející z výpovědi získané Komisí, aniž je splněn tento požadavek stanovený v článku 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, je proto třeba považovat za nepřípustné, a tedy je odmítnout.

117

Tyto zápisy čistě interní povahy tedy nelze považovat za záznamy splňující požadavky čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, který se vztahuje na dotazování spadající do působnosti článku 19 nařízení č.1/2003.

118

Tento závěr nelze vyvrátit body 65 až 69 rozsudku ze dne 26. září 2018, Infineon Technologies v. Komise (C‑99/17 P, EU:C:2018:773), jehož se dovolávala Komise na jednání.

119

V tomto ohledu Soudní dvůr sice konstatoval, že v unijním právu platí zásada volného hodnocení důkazů, z níž vyplývá, že jediným relevantním kritériem pro posouzení důkazní hodnoty řádně předložených důkazů je jejich věrohodnost a důkazní hodnota důkazu proto musí být posuzována globálně, takže vznesení pouhých nepodložených pochybností o pravosti důkazu nestačí k tomu, aby byla zpochybněna jeho věrohodnost (rozsudek ze dne 26. září 2018, Infineon Technologies v. Komise,C‑99/17 P, EU:C:2018:773, body 65 až 69).

120

Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, však byl důkazem, jehož pravost byla zpochybněna, interní e-mail společnosti, a nikoli záznam výpovědi získaný Komisí, který byl v rozporu s článkem 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004.

121

Nelze se tedy dovolávat zásady volného hodnocení důkazů s cílem vyhnout se formálním pravidlům platným pro záznamy výpovědí získaných Komisí podle článku 19 nařízení č. 1/2003. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že zjištění nesrovnalosti při shromažďování indicií ve smyslu článku 19 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004 spočívá v tom, že Komise nemůže tyto indicie použít v dalších fázích řízení (obdobně viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑583/13 P, EU:C:2015:404, bod 45 a citovaná judikatura).

122

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci – jak uvedl generální advokát v bodě 208 svého stanoviska ve věci Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (C‑682/20 P, EU:C:2022:578) – informace z dotazování dodavatelů představovaly podstatné indicie, na nichž bylo založeno sporné rozhodnutí, a toto rozhodnutí je stiženo formální vadou z důvodu nesplnění povinnosti pořídit záznam stanovené v článku 3 nařízení č. 773/2004, je třeba dospět k závěru, že Komise neměla ke dni přijetí sporného rozhodnutí dostatečně závažné indicie, které by byla oprávněna použít a které by odůvodňovaly domněnky uvedené v čl. 1 písm. a) tohoto rozhodnutí. S ohledem na veškeré předcházející úvahy je třeba uvedené rozhodnutí zrušit v plném rozsahu.

123

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

124

Článek 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, stanoví, že účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, jenž měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že navrhovatelky požadovaly, aby byla Komisi uložena náhrada nákladů řízení, a že Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené navrhovatelkami v rámci tohoto kasačního opravného prostředku. Vzhledem k tomu, že sporné rozhodnutí bylo zrušeno, ukládá se dále Komisi náhrada veškerých nákladů řízení vynaložených navrhovatelkami v řízení v prvním stupni.

125

Podle čl. 184 odst. 4 jednacího řádu Soudního dvora platí, že nepodal-li kasační opravný prostředek sám vedlejší účastník řízení v prvním stupni, může mu být uložena náhrada nákladů řízení o kasačním opravném prostředku jen tehdy, účastnil-li se písemné nebo ústní části řízení před Soudním dvorem. Pokud se řízení účastní, může Soudní dvůr rozhodnout, že tento účastník řízení nese vlastní náklady řízení. Vzhledem k tomu, že se Rada jakožto vedlejší účastnice v prvním stupni, účastnila jak písemné, tak ústní části řízení před Soudním dvorem, je třeba rozhodnout, že ponese vlastní náklady vynaložené v řízení o kasačním opravném prostředku i v řízení v prvním stupni.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: