–

za Asociación Estatal de Entidades de Servicios de Atención a Domicilio (ASADE) A. Martínez Gradoli, procuradora, a Y. Puiggròs Jiménez de Anta, abogada,

–

za Consejería de Igualdad y Políticas Inclusivas I. Sánchez Lázaro, abogada,

–

za španělskou vládu S. Jiménez Garcíou a J. Rodríguez de la Rúa Puigem, jako zmocněnci,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s S. L. Vitalem, avvocato dello Stato,

–

za nizozemskou vládu M. K. Bulterman, M. H. S. Gijzen a J. Langerem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi L. Armati, M. Jáuregui Gómez, P. Ondrůškem, E. Sanfrutos Cano a G. Wilsem, jako zmocněnci,

–

za norskou vládu J. T. Kaasin a H. Røstumem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 49 a 56 SFEU, článků 76 a 77 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES (Úř. věst. 2014, L 94, s. 65), ve spojení s jejím článkem 74 a přílohou XIV, a dále čl. 15 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. 2006, L 376, s. 36).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení o žalobě Asociación Estatal de Entidades de Servicios de Atención a Domicilio (ASADE) (celostátní asociace organizací poskytujících služby domácí péče) ve věci legality Decreto 181/2017 del Consell, por el que se desarrolla la acción concertada para la prestación de servicios sociales en el ámbito de la Comunitat Valenciana por entidades de iniciativa social (nařízení vlády Valencijského společenství 181/2017, kterým se upravuje součinnost při poskytování sociálních služeb na území Valencijského společenství subjekty sociální iniciativy) ze dne 17. listopadu 2017 (dále jen „nařízení 181/2017“).

3

Článek 1 protokolu (č. 26) o službách obecného zájmu, připojeného ke Smlouvě o FEU (dále jen „protokol č. 26“), stanoví:

„Společné hodnoty Unie ve vztahu ke službám obecného hospodářského zájmu ve smyslu článku 14 Smlouvy o fungování Evropské unie zahrnují zejména:

4

Body 4, 6 a 114 odůvodnění směrnice 2014/24 znějí:

[…]

[…]

5

Článek 1 této směrnice stanoví:

„1.   Tato směrnice stanoví pravidla pro zadávání veřejných zakázek a organizování soutěží o návrh veřejnými zadavateli, jejichž odhadovaná hodnota dosahuje alespoň finančních limitů stanovených v článku 4.

[…]

5.   Touto směrnicí není dotčen způsob, jakým členské státy organizují své systémy sociálního zabezpečení.

[…]“

6

Článek 2 této směrnice stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se použijí následující definice:

[…]

[…]

[…]“

7

Článek 10 směrnice 2014/24, nadepsaný „Zvláštní výjimky pro veřejné zakázky na služby“, stanoví:

„Tato směrnice se nevztahuje na veřejné zakázky na služby, které se týkají:

[…]

[…]“

8

Hlava III této směrnice, nadepsaná „Zvláštní režimy zadávání veřejných zakázek“, obsahuje mimo jiné kapitolu I týkající se „sociálních a jiných zvláštních služeb“, v níž jsou zařazeny články 74 až 77 směrnice.

9

Článek 74 směrnice 2014/24 stanoví:

„Veřejné zakázky na sociální a jiné zvláštní služby uvedené v příloze XIV musí být zadávány v souladu s touto kapitolou, pokud se hodnota veřejných zakázek rovná finančnímu limitu stanovenému v čl. 4 písm. d), nebo je vyšší.“

10

Článek 75 této směrnice stanoví:

„1.   Veřejní zadavatelé, kteří hodlají zadat veřejnou zakázku na služby uvedené v článku 74, musí oznámit svůj úmysl některým z těchto způsobů:

První pododstavec se nicméně nepoužije, pokud by pro zadání veřejné zakázky na služby mohlo být v souladu s článkem 32 použito jednací řízení bez uveřejnění.

2.   Veřejní zadavatelé, kteří zadali veřejnou zakázku na služby uvedené v článku 74, musí uveřejnit výsledky zadávacího řízení prostřednictvím oznámení o výsledku zadávacího řízení, které obsahuje informace uvedené v části J přílohy V, v souladu se standardními formuláři uvedenými v článku 51. Mohou však tato oznámení sdružit po čtvrtletích. V takovém případě odesílají sdružená oznámení do 30 dnů od konce každého čtvrtletí.

3.   Komise stanoví standardní formuláře uvedené v odstavcích 1 a 2 tohoto článku prostřednictvím prováděcích aktů. Uvedené prováděcí akty se přijímají poradním postupem podle čl. 89 odst. 2.

4.   Oznámení uvedená v tomto článku se uveřejňují v souladu s článkem 51.“

11

Článek 76 této směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zavedou vnitrostátní pravidla pro zadávání veřejných zakázek, na které se vztahuje tato kapitola, aby bylo zajištěno, že veřejní zadavatelé dodržují zásady transparentnosti a rovného zacházení s hospodářskými subjekty. Členské státy mohou samy stanovit příslušná procesní pravidla, pokud tato pravidla umožní, aby veřejní zadavatelé zohlednili specifika dotčených služeb.

2.   Členské státy zajistí, aby veřejní zadavatelé mohli zohlednit potřebu zajištění kvality, návaznosti, přístupnosti, přijatelných cen, dostupnosti a komplexnosti služeb, zvláštní potřeby různých kategorií uživatelů, včetně znevýhodněných a zranitelných skupin, účast a posílení možností uživatelů a inovace. Členské státy mohou rovněž stanovit, že výběr poskytovatele služeb bude uskutečňován podle toho, která nabídka představuje nejlepší poměr mezi cenou a kvalitou, přičemž bude zohledněna kvalita a kritéria udržitelnosti sociálních služeb.“

12

Článek 77 této směrnice stanoví:

„1.   Členské státy mohou stanovit, že veřejní zadavatelé mohou vyhradit organizacím právo na účast na řízeních o zadání veřejných zakázek výlučně na služby v oblasti zdravotní péče a sociální péče a kulturní služby uvedené v článku 74 a kódů CPV 75121000-0, 75122000-7, 75123000-4, 79622000-0, 79624000-4, 79625000-1, 80110000-8, 80300000-7, 80420000-4, 80430000-7, 80511000-9, 80520000-5, 80590000-6, od 85000000-9 do 85323000-9, 92500000-6, 92600000-7, 98133000-4, 98133110-8.

2.   Organizace uvedená v odstavci 1 musí splňovat všechny tyto podmínky:

3.   Maximální doba trvání veřejné zakázky nesmí překročit tři roky.

4.   Výzva k účasti v soutěži odkazuje na tento článek.

5.   Bez ohledu na článek 92 posoudí Komise účinky tohoto článku a podá o nich zprávu Evropskému parlamentu a Radě do 18. dubna 2019.“

13

Bod 27 odůvodnění směrnice 2006/23 zní:

„Tato směrnice by se neměla vztahovat na sociální služby v oblasti bydlení, péče o děti a podpory rodin a osob v nouzi, které jsou poskytovány státem na celostátní, regionální nebo místní úrovni, poskytovateli pověřenými státem nebo charitativními organizacemi uznanými za takové státem s cílem zajistit podporu osobám, které se trvale nebo dočasně nacházejí ve stavu nouze z důvodů nedostatečného rodinného příjmu či plné nebo částečné nesamostatnosti, a osobám, kterým hrozí riziko, že se ocitnou na okraji společnosti. Tyto služby jsou nezbytné pro zaručení základních práv na lidskou důstojnost a čest a jsou vyjádřením zásad sociální soudržnosti a solidarity a neměly by být touto směrnicí dotčeny.“

14

Článek 2 této směrnice stanoví:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na služby poskytované poskytovateli usazenými v některém členském státě.

2.   Tato směrnice se nevztahuje na tyto činnosti:

[…]

[…]

[…]“

15

Podle čl. 49 odst. 1 bodu 24 Ley Orgánica 5/1982, de Estatuto de Autonomía de la Comunidad Valenciana (organický zákon 5/1982 o autonomním postavení Valencijského společenství) ze dne 1. července 1982 (BOE č. 164 ze dne 10. července 1982), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, má Valencijské společenství výlučnou pravomoc v oblasti sociálních služeb a veřejných ústavů ochrany a pomoci pro nezletilé osoby, mladistvé, přistěhovalce, osoby třetího věku, zdravotně postižené osoby a jiné skupiny či úseky vyžadující sociální ochranu.

16

Pravomoci náležející Valencijskému společenství v souladu s organickým zákonem 5/1982 byly podrobně upraveny v Ley 5/1997 de la Generalitat Valenciana por la cual se regula el Sistema de Servicios Sociales en el ambito de la Comunidad Valenciana (zákon vlády Valencijského společenství 5/1997 o úpravě systému sociálních služeb na území Valencijského společenství) ze dne 26. června 1997 (BOE č. 192 ze dne 12. srpna 1997, s. 24405).

17

Tento zákon byl změněn prostřednictvím Ley 13/2016, de medidas fiscales, de gestión administrativa y financiera, y de organización de la Generalitat (zákon Valencijského společenství 13/2016 o daňových, správních a finančních opatřeních a o organizaci vlády Valencijského společenství) ze dne 29. prosince 2016 (BOE č. 34 ze dne 9. února 2017, s. 8694), a poté zrušen prostřednictvím Ley 3/2019 de servicios sociales inclusivos de la Comunitat Valenciana (zákon Valencijského společenství 3/2019 o inkluzivních sociálních službách Valencijského společenství) ze dne 18. února 2019 (BOE č. 61 ze dne 12. března 2019, s. 23249) (dále jen „zákon 3/2019“).

18

Článek 44a zákona 5/1997, ve znění zákona 13/2016 (dále jen „zákon 5/1997), nadepsaný „Způsoby poskytování služeb z veřejného systému sociálních služeb“, stanoví:

„1.   Orgány veřejné správy tvořící součást veřejného systému sociálních služeb poskytují osobám služby stanovené zákonem nebo katalogem sociálních služeb následujícími způsoby:

2.   Poskytování sociálních služeb středisky nebo útvary jiného správního orgánu, než je příslušný správní orgán, se uskutečňuje některou z forem spolupráce mezi orgány veřejné správy stanovených zákonem“.

19

Článek 53 tohoto zákona, nadepsaný „Součinnost se soukromými subjekty sociální iniciativy“, stanoví:

„1.   Orgány veřejné správy příslušné v oblasti sociálních služeb mohou svěřit soukromým subjektům sociální iniciativy poskytování služeb uvedených v katalogu sociálních služeb prostřednictvím dohod o součinnosti za podmínky, že tyto subjekty mají odpovídající správní akreditaci a jsou jako takové zapsány do příslušného rejstříku sociálních subjektů, středisek a útvarů.

2.   V mezích ustanovení zákona je právní režim stanoven prováděcím předpisem pro každé specifické odvětví činnosti, a to se stanovením podmínek činnosti soukromých středisek, s nimiž je sjednána součinnost a která jsou zapojena do systému sociálních služeb v rámci veřejného sektoru, a podmínek přístupu, služebních podmínek, výběrových řízení, maximální doby trvání a důvodů ukončení dohody, jakož i povinností smluvních stran.

3.   Dohoda uzavřená mezi správním orgánem a soukromým subjektem upravuje práva a povinnosti stran, pokud jde o její hospodářský režim, dobu trvání, prodloužení a zánik, jakož i případně počet a druh jednotek zajišťujících součinnost a další zákonné podmínky.

4.   Přístup na místa, která jsou předmětem dohody se soukromými subjekty sociální iniciativy, se uskutečňuje vždy prostřednictvím správního orgánu, s nímž byla dohoda o součinnosti uzavřena.

5.   Subjekty sociální iniciativy jsou nadace, spolky, dobrovolnické organizace a další neziskové subjekty vykonávající činnosti sociální služby. Za subjekty sociální iniciativy se považují zejména družstva kvalifikovaná jako neziskové subjekty v souladu se svými zvláštními předpisy.“

20

Článek 56 tohoto zákona, nadepsaný „Dohody“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Generalitat [vláda Valencijského společenství] finančně přispívá na rozvoji a zvyšování kompetencí místních subjektů, jakož i na podporu programů se sociálním obsahem prováděných neziskovými subjekty.

2.   Stejně tak Generalitat každoročně přiděluje do příslušných rozpočtů prostředky nezbytné na financování dohod o součinnosti se soukromými subjekty sociální iniciativy.“

21

Hlava VI tohoto zákona, nadepsaná „Součinnost“, obsahuje články 62 až 66.

22

Článek 62 zákona 5/1997, nadepsaný „Pojem, obecný režim a zásady součinnosti“, stanoví:

„1.   Dohody o součinnosti jsou organizačními nástroji mimosmluvní povahy, jimiž příslušné orgány mohou organizovat poskytování osobních služeb sociální povahy, jejichž financování, zpřístupnění a kontrola spadají do jejich pravomoci, v souladu s postupem a požadavky stanovenými tímto zákonem a použitelnou odvětvovou právní úpravou.

2.   Orgány veřejné správy zajistí, aby jejich součinnost se třetími osobami za účelem poskytování osobních sociálních služeb byla v souladu s následujícími zásadami:

23

Článek 63 tohoto zákona, nadepsaný „Věcný rozsah a podmínky součinnosti“, stanoví:

„1.   V oblasti sociálních služeb jsou osobní služby, které mohou být předmětem součinnosti, určeny prováděcím předpisem ze služeb stanovených v katalogu služeb.

2.   Předmětem součinnosti může být:

3.   Vede-li poskytování služby k postupům vyžadujícím různé druhy činností v různých střediscích nebo útvarech, může příslušný správní orgán uzavřít s několika subjekty jedinou dohodu o součinnosti stanovící závazné mechanismy spolupráce.

4.   Přístup k režimu součinnosti je umožněn soukromým subjektům sociální iniciativy poskytujícím sociální služby, které mají správní akreditaci a jsou zapsány do příslušného rejstříku sociálních subjektů, středisek a útvarů.

5.   Režim součinnosti je neslučitelný s poskytováním hospodářských dotací na financování činností nebo služeb, které jsou předmětem součinnosti.“

24

Článek 64 tohoto zákona, nadepsaný „Postup pro uzavírání dohod po součinnosti a prioritní kritéria“, stanoví:

„1.   Odvětvová pravidla stanoví postupy, aby subjekty splňující stanovená kritéria mohly vstoupit do režimu součinnosti v souladu s obecnými zásadami stanovenými v článku 62 tohoto zákona.

2.   Pro přijetí dohod o součinnosti stanoví odvětvová právní úprava kritéria výběru subjektů, pokud se takový výběr ukáže nezbytným v závislosti na rozpočtových limitech nebo počtu a povaze služeb, které mohou být předmětem součinnosti.

3.   Výběr subjektů může být založen na následujících kritériích:

[…]“

25

Článek 65 tohoto zákona, nadepsaný „Formalizace a účinky součinnosti“, stanoví:

„1.   Dohody o součinnosti jsou formalizovány ve správních dokumentech o součinnosti, jejichž obsah je stanoven použitelnou odvětvovou právní úpravou.

2.   Dohody o součinnosti ukládají subjektu povinnost poskytovat osobám služby sociální povahy za podmínek stanovených použitelnou odvětvovou právní úpravou a dohodou o součinnosti přijatou v souladu s touto právní úpravou.

3.   Kromě stanovených poplatků nemohou být uživatelům za poskytování služeb v rámci součinnosti účtovány žádné částky.

4.   Výběr jakékoli formy odměny za poskytování doplňkových služeb od uživatelů a její výše musí být předem schváleny správním orgánem uzavírajícím dohodu o součinnosti.“

26

Článek 66 zákona 5/1997, nadepsaný „Financování součinnosti“, stanoví:

„1.   Každá výzva k podávání přihlášek stanoví výši ekonomických modulů odpovídajících každé službě, která může být předmětem součinnosti.

2.   Maximální sazby nebo ekonomické moduly pokrývají nanejvýše variabilní, režijní a dlouhodobé náklady služeb a zajišťují hospodářskou neutralitu pro poskytovatele služeb, ale nezahrnují obchodní zisk.

3.   Částky plynoucí ze součinnosti se vyplácejí poté, co subjekt předloží příslušnou fakturu, a to čerpáním z rozpočtové položky určené na financování běžných výdajů správního orgánu.“

27

Článek 67 tohoto zákona, nadepsaný „Doba trvání dohod o součinnosti“, stanoví:

„Doba trvání dohod o součinnosti nesmí překročit čtyři roky. Je-li v dohodě o součinnosti výslovně upraveno její případné prodloužení, může být dohoda prodlužována až na celkovou dobu deseti let. Na konci tohoto období může příslušný orgán uzavřít novou dohodu.“

28

Předmětem nařízení 181/2017, které bylo přijato k provedení zákona 5/1997, je v souladu s jeho článkem 1 úprava požadavků, výběrových řízení, obsahu a základních podmínek pro zavedení, provádění a další rozvoj dohod o součinnosti jakožto způsobu správy sociálních služeb soukromými subjekty sociální iniciativy s cílem poskytovat osobám sociální služby stanovené zákonem a katalogem sociálních služeb nebo jejich prováděcími akty.

29

Článek 3 písm. e) tohoto nařízení přiznává postavení soukromých subjektů sociální iniciativy „nadacím, spolkům, dobrovolnickým organizacím a dalším neziskovým subjektům poskytujícím sociální služby“, jakož i družstvům kvalifikovaným jako neziskové subjekty v souladu s jejich zvláštní právní úpravou.

30

Přestože byl zákon 5/1997 zrušen zákonem 3/2019, zůstává nařízení 181/2017 v platnosti v souladu s jediným zrušovacím ustanovením posledně uvedeného zákona.

31

Asociace ASADE podala u Tribunal Superior de Justicia de la Comunidad Valenciana (Nejvyšší soud Valencijského společenství, Španělsko) žalobu na zrušení nařízení 181/2017, na jejíž podporu uvádí, že čl. 44a odst. 1 písm. c), článek 53, čl. 56 odst. 2 a hlava VI zákona 5/1997, k jejichž provedení bylo toto nařízení přijato, jsou v rozporu s unijním právem z důvodu, že vylučují subjekty, jejichž cílem je dosahování zisku, z možnosti poskytovat určité sociální služby osobní asistence v rámci režimu součinnosti, zatímco všem neziskovým subjektům, a nikoli jen dobrovolnickým organizacím, umožňují poskytovat tyto služby za odměnu bez nutnosti absolvovat transparentní veřejnou soutěž zajišťující rovné zacházení se zainteresovanými hospodářskými subjekty.

32

Předkládající soud si klade otázku, zda je využívání dohod o součinnosti podle zákona 5/1997 v souladu s články 49 a 56 SFEU, s články 76 a 77 směrnice 2014/24 a s čl. 15 odst. 2 směrnice 2006/123. Zdůrazňuje, že výklad těchto ustanovení unijního práva je i nadále nezbytný navzdory zrušení zákona 5/1997 zákonem 3/2019, neboť režim součinnosti pro poskytování sociálních služeb nebyl posledně uvedeným zákonem změněn. Podle něj je za účelem posouzení legality tohoto nařízení rovněž nezbytné ověřit, zda jím prováděný zákon 5/1997 byl či nebyl v souladu s unijním právem.

33

Za těchto podmínek se Tribunal Superior de Justicia de la Comunidad Valenciana (Nejvyšší soud Valencijského společenství) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

34

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se k otázkám týkajícím se unijního práva váže domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout vydat rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, EU:C:1995:463, body 59 a 61, a ze dne 25. listopadu 2021, État luxembourgeois (Informace o skupině daňových poplatníků), C‑437/19, EU:C:2021:953, bod 81].

35

Nezbytnost dospět k takovému výkladu unijního práva, který bude užitečný pro vnitrostátní soud, mimoto vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož spadají jím položené otázky, nebo alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž jsou tyto otázky založeny. Předkládací rozhodnutí musí kromě toho uvést přesné důvody, které vedly vnitrostátní soud k tomu, aby si kladl otázky ohledně výkladu unijního práva a usoudil, že je nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku [rozsudek ze dne 10. března 2022, Commissioners for Her Majesty’s Revenue and Customs (Komplexní zdravotní pojištění), C‑247/20, EU:C:2022:177, bod 75 a citovaná judikatura].

36

Ve světle těchto úvodních poznámek je třeba posoudit přípustnost předběžných otázek.

37

Žalovaná v původním řízení namítá nepřípustnost předběžných otázek z důvodu, že zákon 5/1997, jehož soulad s unijním právem je incidenčně zpochybněn v rámci žaloby v původním řízení, byl zrušen zákonem 3/2019.

38

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v tomto ohledu jasně vyplývá, že předkládající soud má rozhodnout o legalitě nařízení 181/2017 ke dni jeho přijetí. Je přitom nesporné, že k tomuto dni byl zákon 5/1997, k jehož provedení bylo toto nařízení přijato, ještě v platnosti. Dále není zpochybňováno, že uvedený zákon odpíral subjektům, jejichž cílem je dosahování zisku, možnost uzavřít dohodou o součinnosti a umožňoval použít při uzavírání takové dohody kritérium usazení v místě poskytování služby.

39

Za těchto podmínek si předběžné otázky nadále uchovávají vztah k předmětu sporu v původním řízení.

40

Španělská, italská a nizozemská vláda vyjadřují pochybnosti o použitelnosti směrnice 2014/24 na dohody o součinnosti stanovené vnitrostátní právní úpravou, o niž jde ve věci v původním řízení.

41

V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud jako v projednávané věci není zjevné, že výklad ustanovení unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, námitka vycházející z nepoužitelnosti tohoto ustanovení na věc v původním řízení se netýká přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, ale týká se merita položených otázek (rozsudky ze dne 12. prosince 2019, Slovenské elektrárne, C‑376/18, EU:C:2019:1068, bod 29, a ze dne 28. října 2021, Komisia za protivodejstvie na korupcijata i za otnemane na nezakonno pridobitoto imuštestvo, C‑319/19, EU:C:2021:883, bod 25).

42

Směrnice 2006/123 se podle jejího čl. 2 odst. 2 písm. j) nevztahuje na sociální služby v oblasti sociálního bydlení, péče o děti a podpory rodin a osob, které se trvale nebo dočasně nacházejí ve stavu nouze, poskytované mimo jiné státem pověřenými poskytovateli nebo státem uznávanými charitativními organizacemi.

43

Jak přitom v podstatě uvedla generální advokátka v bodech 145 až 150 svého stanoviska, na základě spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, se nelze ujistit o tom, že sociální služby osobní asistence, kterých se týká vnitrostátní právní úprava, o niž jde ve věci v původním řízení, nepatří mezi služby vyloučené z působnosti směrnice 2006/123 na základě jejího čl. 2 odst. 2 písm. j), jak jej vyložil Soudní dvůr v bodech 42 až 49 rozsudku ze dne 11. července 2013, Femarbel (C‑57/12, EU:C:2013:517).

44

Dále skutečnost, že v tomto ohledu chybí v předkládacím rozhodnutí jakéhokoli upřesnění, neumožňuje Soudnímu dvoru určit, zda i za předpokladu, že se na některé sociální služby osobní asistence uvedené ve vnitrostátní právní úpravě, o niž jde ve věci v původním řízení, nevztahuje výjimka stanovená v čl. 2 odst. 2 písm. j) této směrnice, tyto služby nespadají do působnosti jiné z výjimek stanovených v tomto čl. 2 odst. 2, a zejména v jeho písmenech f) a i).

45

Vzhledem k tomu, že předkládající soud neumožnil Soudnímu dvoru ujistit se o tom, že skutkový předpoklad, na němž je založena třetí předběžná otázka, skutečně spadá do působnosti směrnice 2006/123, je za daných podmínek tato otázka v rozsahu, v němž se týká výkladu čl. 15 odst. 2 této směrnice, nepřípustná.

46

Konečně je třeba uvést, že ačkoli se veškeré skutkové okolnosti sporu v původním řízení soustředí uvnitř jediného členského státu, týkají se předběžné otázky mimo jiné výkladu článků 49 a 56 SFEU.

47

V takové situaci je na předkládajícím soudu, aby Soudnímu dvoru v souladu s tím, co vyžaduje článek 94 jednacího řádu Soudního dvora, sdělil, jakou souvislost – kvůli níž je požadovaný výklad v rámci řízení o předběžné otázce nezbytný pro řešení sporu, který je před ním veden – má tento spor s ustanoveními unijního práva týkajícími se základních svobod i přes svoji čistě vnitrostátní povahu (rozsudek ze dne 15. listopadu 2016, Ullens de Schooten (C‑268/15, EU:C:2016:874, bod 55, a usnesení ze dne 6. května 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca a další, C‑571/20, nezveřejněné, EU:C:2021:364, bod 23).

48

Předkládající soud přitom nevysvětluje, proč je navzdory čistě vnitrostátní povaze sporu, který mu byl předložen, třeba vyložit články 49 a 56 SFEU. Konkrétně pak tento soud výslovně neuvádí, že by se před ním jednalo o některý z případů uvedených v bodech 50 až 53 rozsudku ze dne 15. listopadu 2016, Ullens de Schooten (C‑268/15, EU:C:2016:874).

49

V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora platí, že zadávání zakázek, které vzhledem ke své hodnotě nespadají do působnosti směrnic v oblasti zadávání veřejných zakázek, sice podléhá základním pravidlům a obecným zásadám Smlouvy o FEU, zejména zásadám rovného zacházení a zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, jakož i povinnosti transparentnosti, která z nich vyplývá, mají-li tyto zakázky nepochybný přeshraniční význam, avšak předkládající soud se nemůže spokojit s tím, že by Soudnímu dvoru v tomto ohledu předložil skutečnosti, podle nichž existenci takového významu nelze vyloučit, nýbrž musí naopak poskytnout skutečnosti, jimiž lze jeho existenci prokázat (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 12. listopadu 2020, Novart Engineering, C‑170/20, nezveřejněné, EU:C:2020:908, body 33 a 35). Předkládající soud přitom Soudnímu dvoru takové skutečnosti v projednávané věci neposkytl.

50

Předběžné otázky jsou tudíž v rozsahu, v němž se týkají výkladu článků 49 a 56 SFEU, nepřípustné.

51

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že předběžné otázky jsou přípustné s výjimkou té jejich části, v níž se týkají výkladu článků 49 a 56 SFEU a čl. 15 odst. 2 směrnice 2006/123.

52

Podstatou prvních dvou předběžných otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být články 76 a 77 směrnice 2014/24 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která soukromým neziskovým subjektům vyhrazuje možnost uzavírat dohody, na základě kterých tyto subjekty poskytují sociální služby osobní asistence za náhradu jimi vynaložených nákladů, a to bez ohledu na odhadovanou hodnotu těchto služeb, a nevyžaduje, aby tyto subjekty dodržovaly požadavky stanovené v uvedeném článku 77.

53

K zodpovězení těchto otázek je třeba úvodem určit, zda takové dohody, o jaké jde ve věci v původním řízení, jsou veřejnými zakázkami, na které se vztahuje směrnice 2014/24.

54

V tomto ohledu směrnice 2014/24 v souladu se svým článkem 1 stanoví pravidla pro zadávání veřejných zakázek a organizování soutěží o návrh veřejnými zadavateli, jejichž odhadovaná hodnota dosahuje alespoň finančních limitů stanovených v článku 4 této směrnice. Článek 2 odst. 1 bod 5 uvedené směrnice definuje pro účely směrnice veřejné zakázky jako úplatné smlouvy uzavřené písemnou formou mezi jedním nebo více hospodářskými subjekty a jedním nebo více veřejnými zadavateli, jejichž předmětem je provedení stavebních prací, dodání výrobků nebo poskytnutí služeb.

55

Z tohoto hlediska je třeba na prvním místě uvést, že jelikož je pojem „veřejná zakázka“ pojmem unijního práva, je irelevantní, jak jsou dohody o součinnosti kvalifikovány ve španělském právu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. října 2005, Komise v. Francie, C‑264/03, EU:C:2005:620, bod 36, a ze dne 22. dubna 2021, Komise v. Rakousko (Nájem dosud nepostavené budovy), C‑537/19, EU:C:2021:319, bod 43].

56

Upřesnění v čl. 62 odst. 1 zákona 5/1997, že takové dohody jsou „organizačními nástroji mimosmluvní povahy“, tudíž nestačí k jejich vynětí z působnosti směrnice 2014/24.

57

Na rozdíl od toho, co tvrdí nizozemská vláda, dále z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nevyplývá, že by tyto dohody o součinnosti měly být fakticky stavěny na roveň jednostranným správním aktům zavazujícím již na základě pouhé vůle veřejných zadavatelů soukromé neziskové subjekty, které s nimi dohodu uzavírají (v tomto ohledu viz rozsudky ze dne 19. dubna 2007, Asemfo, C‑295/05, EU:C:2007:227, body 52 až 55, a ze dne 18. prosince 2007, Asociación Profesional de Empresas de Reparto y Manipulado de Correspondencia, C‑220/06, EU:C:2007:815, body 51 až 55).

58

Na druhém místě, aby dohody o součinnosti, o něž jde ve věci v původním řízení, spadaly do působnosti směrnice 2014/24, musí se jednat o veřejné zakázky na služby ve smyslu čl. 2 odst. 1 bodu 9 této směrnice.

59

V tomto ohledu musí být zaprvé pojem „služby“ ve smyslu tohoto ustanovení vykládán ve světle volného pohybu služeb zakotveného v článku 56 SFEU, jehož působnost je omezena na hospodářské činnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. dubna 2010, Komise v. Německo, C‑160/08, EU:C:2010:230, body 73 a 74, a ze dne 23. února 2016, Komise v. Maďarsko, C‑179/14, EU:C:2016:108, bod 154).

60

Konkrétně je třeba uvést, že služby poskytované zpravidla za úplatu jsou hospodářskými činnostmi, přičemž základní charakteristika úplaty spočívá ve skutečnosti, že úplata představuje hospodářské protiplnění za příslušné plnění, aniž musí být placena příjemcem této služby (rozsudek ze dne 23. února 2016, Komise v. Maďarsko, C‑179/14, EU:C:2016:108, body 153 až 155). Z článku 62 SFEU ve spojení s článkem 51 SFEU mimoto vyplývá, že se volný pohyb služeb nevztahuje na činnosti, které jsou v členském státě spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci.

61

Jak potvrzuje bod 6 odůvodnění směrnice 2014/24, pouze činnosti hospodářské povahy ve smyslu předchozího bodu tedy mohou být předmětem veřejné zakázky na služby ve smyslu čl. 2 odst. 1 bodu 9 této směrnice. Takový výklad je ostatně podepřen ustanovením čl. 2 odst. 1 bodu 10 uvedené směrnice, podle kterého se hospodářský subjekt ve smyslu této směrnice vyznačuje tím, že na trhu nabízí provedení stavebních prací nebo stavby, dodání výrobků nebo poskytování služeb.

62

Okolnost, že je smlouva uzavřena s neziskovým subjektem, však nevylučuje, že by tento subjekt mohl vykonávat hospodářskou činnost ve smyslu směrnice 2014/24, takže tato okolnost není relevantní pro účely použití pravidel unijního práva v oblasti veřejných zakázek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. června 2014, Centro Hospitalar de Setúbal a SUCH, C‑574/12, EU:C:2014:2004, bod 33 a citovaná judikatura, a ze dne 28. ledna 2016, CASTA a další, C‑50/14, EU:C:2016:56, bod 52).

63

Za hospodářské činnosti mimoto mohou být považovány služby poskytované za úplatu, které byť nejsou výkonem výsad veřejné moci, jsou zajišťovány ve veřejném zájmu a bez účelu dosažení zisku a zároveň konkurují činnostem nabízeným subjekty usilujícími o dosažení zisku (obdobně viz rozsudek ze dne 6. září 2011, Scattolon, C‑108/10, EU:C:2011:542, bod 44 a citovaná judikatura).]

64

Zadruhé, pokud jde konkrétně o poskytování služeb, které mají stejně jako v projednávané věci sociální účel, je třeba připustit, že podle čl. 1 bodu 5 směrnice 2014/24 není touto směrnicí dotčen způsob, jakým členské státy organizují své systémy sociálního zabezpečení. Dále podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že činnosti subjektů spravujících systém sociálního zabezpečení v zásadě nepředstavují hospodářskou činnost, pokud spočívají na zásadě solidarity a pokud tyto činnosti podléhají dohledu státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise a Slovenská republika v. Dôvera zdravotná poisťovňa, C‑262/18 P a C‑271/18 P, EU:C:2020:450, bod 31 a citovaná judikatura).

65

Tak tomu však nutně není v případě zvláštních sociálních služeb, které jsou poskytovány soukromými hospodářskými subjekty a jejichž náklady jsou hrazeny buď samotným státem, nebo těmito orgány sociálního zabezpečení. Z judikatury Soudního dvora totiž rovněž vyplývá, že sledování sociálního cíle nebo zohlednění zásady solidarity v rámci poskytování služeb samo o sobě nebrání tomu, aby byla tato služba považována za hospodářskou činnost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. listopadu 2007, Komise v. Itálie, C‑119/06, nezveřejněný, EU:C:2007:729, body 36 až 41, a ze dne 12. září 2000, Pavlov a další, C‑180/98 až C‑184/98, EU:C:2000:428, bod 118).

66

Jak uvedla generální advokátka v bodech 55 až 61 svého stanoviska, v projednávané věci je patrné, že přinejmenším některé sociální služby osobní asistence spadající do působnosti vnitrostátní právní úpravy, o niž jde ve věci v původním řízení, jsou poskytovány za úplatu a nejsou spjaty s výkonem veřejné moci, takže takové činnosti lze považovat za činnosti hospodářské povahy, a tudíž za služby ve smyslu směrnice 2014/24.

67

Na třetím místě pak úplatná povaha veřejné zakázky předpokládá, že každá ze stran se zavazuje provést plnění výměnou za jiné, aniž by však vylučovala, aby protiplnění veřejného zadavatele spočívalo pouze v náhradě nákladů vynaložených na poskytnutí sjednané služby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2020, Tax-Fin-Lex, C‑367/19, EU:C:2020:685, body 25 a 26 a citovaná judikatura). Není tedy možné, aby určitá smlouva nespadala pod pojem „veřejná zakázka na služby“ pouze z toho důvodu – jak je tomu patrně v projednávaném případě – že se stanovená odměna omezuje na náhradu výdajů vynaložených na poskytnutí sjednané služby (rozsudek ze dne 28. ledna 2016, CASTA a další, C‑50/14, EU:C:2016:56, bod 52).

68

Na čtvrtém místě, jak potvrzuje bod 4 odůvodnění a bod 114 poslední pododstavec odůvodnění směrnice 2014/24, postupy, kdy veřejný zadavatel upustí od srovnání a seřazení přijatelných nabídek a od určení jednoho nebo více hospodářských subjektů, kterým je přiznána exkluzivita na zakázku, nespadají do působnosti této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. června 2016, Falk Pharma, C‑410/14, EU:C:2016:399, body 37 až 42, a ze dne 1. března 2018, Tirkkonen, C‑9/17, EU:C:2018:142, body 29 až 35).

69

Z odpovědí ASADE, španělské vlády a žalované v původním řízení na otázky položené Soudním dvorem však vyplývá, že rozhodnutí o uzavření dohody o součinnosti v praxi předchází výběr ze soukromých neziskových subjektů, jež projevily zájem poskytovat sociální služby osobní asistence, které jsou jejím předmětem, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

70

Na pátém místě z první předběžné otázky výslovně vyplývá, že se vnitrostátní právní úprava, o niž jde ve věci v původním řízení, použije na všechny dohody o součinnosti bez ohledu na jejich odhadovanou hodnotu. Nelze tedy vyloučit, že se tato právní úprava, jejíž soulad s unijním právem má soud posoudit, může týkat dohod o součinnosti, jejichž odhadovaná hodnota se rovná nebo je vyšší než prahové hodnoty stanovené v článku 4 směrnice 2014/24.

71

S ohledem na výše uvedené je patrné, že právní úprava, o niž jde ve věci v původním řízení, přinejmenším zčásti upravuje zadávání veřejných zakázek, na které se vztahuje směrnice 2014/24.

72

Konečně je třeba dodat, že v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce sice nejsou vyjmenovány přesné kategorie sociálních služeb osobní asistence, na něž se vztahuje vnitrostátní právní úprava, o niž jde ve věci v původním řízení, což je politováníhodné, to však nebrání Soudnímu dvoru – na rozdíl od toho, co patrně tvrdí italská vláda – aby se ujistil, že výklad směrnice 2014/24 nepostrádá jakýkoli vztah k předmětu sporu v původním řízení.

73

Jednak totiž ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že přinejmenším část sociálních služeb osobní asistence, které mohou být předmětem dohody o součinnosti, spadá mezi služby vyjmenované v příloze XIV směrnice 2014/24, a jednak se předběžné otázky netýkají výkladu ustanovení této směrnice obecně použitelných na postupy při zadávání veřejných zakázek, nýbrž pouze jejích článků 74 až 77, které zavádějí právě zjednodušený režim zadávání veřejných zakázek na služby, na něž se vztahuje tato příloha.

74

Tyto otázky je tudíž třeba zkoumat pouze z hlediska článků 74 až 77 směrnice 2014/24.

75

Pro účely ověření, zda články 74 až 77 směrnice 2014/24 brání takové právní úpravě, o jakou jde ve věci v původním řízení, je třeba na prvním místě uvést, že zjednodušený režim zadávání veřejných zakázek stanovený v těchto článcích je odůvodněn, jak je uvedeno v bodě 114 odůvodnění směrnice 2014/24, omezeným přeshraničním rozměrem služeb uvedených v příloze XIV směrnice, jakož i skutečností, že tyto služby jsou poskytovány v rámci určitého kontextu, který se v jednotlivých členských státech kvůli různým kulturním tradicím zásadním způsobem liší.

76

Na druhém místě článek 77 směrnice 2014/24 stanoví, že u některých služeb uvedených v příloze XIV této směrnice mohou členské státy umožnit veřejným zadavatelům, aby vyhradili „organizacím“ definovaným v odstavci 2 tohoto článku právo na účast na řízeních o zadání veřejných zakázek, jejichž předmětem je poskytování takových služeb.

77

Článek 77 odst. 2 směrnice 2014/24 upřesňuje striktní podmínky, za kterých lze hospodářský subjekt považovat za „organizaci“ ve smyslu tohoto článku. V souladu s ním se vyžaduje, aby tento hospodářský subjekt měl za cíl plnit úkoly veřejné služby související s poskytováním sociálních nebo zvláštních služeb uvedených v tomto článku, aby zisky tohoto hospodářského subjektu byly znovu investovány za účelem dosažení takového cíle a aby v případě, že jsou tyto zisky rozdělovány nebo přerozdělovány, taková operace vycházela z participačních kritérií. Dále musí struktury řízení nebo vlastnictví tohoto hospodářského subjektu vycházet z podílu zaměstnanců na vlastnictví či z participačních zásad, nebo musí vyžadovat aktivní účast zaměstnanců, uživatelů či zúčastněných stran.

78

Kromě toho z čl. 77 odst. 2 písm. d) a odst. 3 směrnice 2014/24 vyplývá, že veřejný zadavatel může zadat veřejnou zakázku „organizaci“ na základě postupu stanoveného v tomto článku pouze na dobu nepřesahující tři roky a za podmínky, že tento zadavatel již této „organizaci“ nezadal zakázku na služby uvedené v tomto článku během posledních tří let.

79

V projednávaném případě, jak potvrzuje znění první předběžné otázky, ukládá vnitrostátní právní úprava, o niž jde ve věci v původním řízení, aby byla soukromým neziskovým subjektům vyhrazena možnost účastnit se řízení o uzavření dohod o součinnosti, aniž je požadováno, aby tyto organizace dodržovaly všechny podmínky stanovené v článku 77 směrnice 2014/24.

80

Z této okolnosti však nelze vyvodit závěr, že je taková právní úprava nutně neslučitelná se zjednodušeným režimem stanoveným v článcích 74 až 77 směrnice 2014/24.

81

Článek 77 této směrnice má totiž velmi specifický dosah, neboť členským státům výslovně zaručuje, že u některých služeb, na které se vztahuje zjednodušený režim, mohou veřejným zadavatelům povolit, aby bez dalšího vyhradili pouze hospodářským subjektům splňujícím všechny podmínky stanovené v tomto článku možnost účastnit se zadávacích řízení na veřejné zakázky, jejichž předmětem jsou takové služby.

82

S ohledem na zvláštnosti právního režimu zavedeného článkem 77 směrnice 2014/24 a s ohledem na strukturu článků 74 až 77 této směrnice tedy nelze mít za to, že její článek 77 pokrývá beze zbytku všechny případy, ve kterých mohou být veřejné zakázky, jejichž předmětem je poskytování některé ze služeb uvedených v příloze XIV směrnice, vyhrazeny určitým kategoriím hospodářských subjektů.

83

Na třetím místě je třeba zdůraznit, že článek 76 směrnice 2014/24 stanoví pravidla, která se odchylují od obecného režimu a jsou použitelná na zadávání všech veřejných zakázek týkajících se sociálních a jiných zvláštních služeb uvedených v příloze XIV této směrnice.

84

Podle tohoto článku 76 musí členské státy jednak zavést pravidla pro zadávání zakázek, na jejichž základě budou veřejní zadavatelé povinně dodržovat zásady transparentnosti a rovného zacházení s hospodářskými subjekty, a jednak zajistit, aby tato pravidla umožnila veřejným zadavatelům zohlednit specifika služeb, které jsou předmětem takových zadávacích řízení. V tomto posledně uvedeném ohledu musí členské státy umožnit veřejným zadavatelům, aby zohlednili potřebu zajištění kvality, návaznosti, přístupnosti, přijatelných cen, dostupnosti a komplexnosti těchto služeb, zvláštní potřeby různých kategorií uživatelů, účast a posílení možností uživatelů a inovace.

85

Jak potvrzuje bod 114 odůvodnění směrnice 2014/24, právní režim, který tato směrnice zavádí v článku 76, se tedy vyznačuje širokou posuzovací pravomocí členských států při organizování výběru poskytovatelů služeb uvedených v příloze XIV této směrnice způsobem, který považují za nejvhodnější. Z tohoto bodu odůvodnění dále vyplývá, že členské státy musí mít rovněž na zřeteli protokol č. 26, který zakotvuje zejména širokou rozhodovací pravomoc vnitrostátních orgánů při pořizování služeb obecného hospodářského zájmu, aby tyto služby co nejlépe odpovídaly potřebám uživatelů.

86

Je tedy třeba zkoumat, zda zásady rovného zacházení a transparentnosti, jak jsou uvedeny v článku 76 směrnice 2014/24, brání vnitrostátní právní úpravě, která vyhrazuje soukromým neziskovým subjektům, včetně případu, kdy nesplňují podmínky stanovené v článku 77 této směrnice, právo účastnit se zadávacích řízení na veřejné zakázky, jejichž předmětem je poskytování sociálních služeb osobní asistence, na něž se vztahuje příloha XIV uvedené směrnice.

87

Pokud jde zaprvé o zásadu rovného zacházení s hospodářskými subjekty, skutečnost, že soukromé subjekty mající za cíl dosahování zisku jsou připraveny o možnost účastnit se takových zadávacích řízení na veřejné zakázky, představuje rozdílné zacházení s hospodářskými subjekty, které je v rozporu s touto zásadou, ledaže by toto rozdílné zacházení bylo odůvodněno objektivními důvody (obdobně viz rozsudky ze dne 11. prosince 2014, Azienda sanitaria locale n. 5Spezzino a další, C‑113/13, EU:C:2014:2440, bod 52, a ze dne 28. ledna 2016, CASTA a další, C‑50/14, EU:C:2016:56, bod 56).

88

V tomto ohledu je třeba připomenout, že členský stát může v rámci pravomoci, kterou si ponechal k úpravě systému sociálního zabezpečení, stanovit, že systém sociální pomoci nutně vyžaduje, aby připuštění soukromých subjektů do tohoto systému jako poskytovatelů služeb sociální pomoci bylo podřízeno podmínce, že nesledují žádný výdělečný cíl (rozsudky ze dne 17. června 1997, Sodemare a další, C‑70/95, EU:C:1997:301, bod 32, a ze dne 11. prosince 2014, Azienda sanitaria locale n. 5Spezzino a další, C‑113/13, EU:C:2014:2440, bod 58).

89

V projednávaném případě z vnitrostátní právní úpravy, o niž jde ve věci v původním řízení, a z odpovědí na otázky položené Soudním dvorem vyplývá, že dohody o součinnosti stanovené touto právní úpravou musí být mimo jiné v souladu se zásadami solidarity a rozpočtové efektivity. Konkrétně musí být sociální služby osobní asistence, které mohou být předmětem takových dohod, nabízeny všem v zásadě bezplatně a výše případného poplatku, který může být doplňkově vybírán od uživatelů, závisí na jejich finančních možnostech. Dále mohou neziskové soukromé organizace, kterých se uvedené dohody týkají, získat pouze náhradu variabilních, režijních a dlouhodobých nákladů vynaložených za účelem poskytování sociálních služeb osobní asistence, které jsou předmětem těchto dohod, přičemž dosahování obchodního zisku je výslovně vyloučeno.

90

Výhradní využívání soukromých neziskových subjektů k zajišťování takových sociálních služeb tak může být vedeno jak zásadami univerzality a solidarity, které jsou se systémem sociální pomoci neoddělitelně spjaty, tak důvody ekonomické efektivity a vhodnosti, neboť umožňuje, aby tyto služby obecného zájmu byly z rozpočtového hlediska poskytovány za podmínek ekonomické rovnováhy subjekty založenými především za účelem sloužit obecnému zájmu, jejichž rozhodnutí se neřídí – jak uvádí španělská vláda – čistě obchodními úvahami (obdobně viz rozsudek ze dne 28. ledna 2016, CASTA a další, C‑50/14, EU:C:2016:56, bod 57).

91

Je-li v případě soukromých subjektů majících za cíl dosahování zisku jejich vyloučení z postupů zadávání veřejných zakázek na poskytování takových sociálních služeb odůvodněno takovýmito úvahami, pak není v rozporu se zásadou rovnosti, pokud toto vyloučení účinně přispívá k naplňování sociálního účelu, jakož i cílů solidarity a rozpočtové efektivity, na kterých je tento systém založen (obdobně viz rozsudky ze dne 11. prosince 2014, Azienda sanitaria locale n. 5Spezzino a další, C‑113/13, EU:C:2014:2440, bod 60, a ze dne 28. ledna 2016, CASTA a další, C‑50/14, EU:C:2016:56, bod 63).

92

V tomto ohledu již měl Soudní dvůr příležitost upřesnit, pokud jde o veřejné zakázky, na které se směrnice 2014/24 dosud nevztahovala, že za účelem splnění těchto požadavků nemohou soukromé subjekty, kterým jsou takové zakázky na základě právní úpravy dotyčného členského státu vyhrazeny, sledovat jiné cíle, než jsou cíle uvedené v předchozím bodě, ani poskytováním svých služeb dosahovat žádného zisku, byť nepřímého, a to bez ohledu na náhradu variabilních, režijních a dlouhodobých nákladů na jejich poskytování. Žádný zisk nemohou přinášet ani svým členům. Mimoto nelze použití této právní úpravy rozšířit tak, aby se vztahovala i na zneužívající praktiky těchto subjektů nebo jejich členů. Uvedené subjekty tak smí využívat zaměstnanců pouze v míře nezbytné pro jejich řádné fungování a při dodržení požadavků stanovených pro ně vnitrostátními právními předpisy, přičemž dobrovolníkům smí být nahrazovány výlučně výdaje skutečně vynaložené na poskytovanou činnost, a to v mezích předem stanovených samotnými soukromými subjekty (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. prosince 2014, Azienda sanitaria locale n. 5Spezzino a další, C‑113/13, EU:C:2014:2440, body 61 a 62, a ze dne 28. ledna 2016, CASTA a další, C‑50/14, EU:C:2016:56, body 64 a 65).

93

Dále z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že zásada rovného zacházení použitelná v rámci svobody usazování zakotvené v článcích 49 až 55 SFEU nebrání tomu, aby členský stát vyhradil postavení poskytovatelů sociálních služeb osobní asistence soukromým neziskovým subjektům, včetně těch, které nejsou striktně dobrovolnické (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. června 1997, Sodemare a další, C‑70/95, EU:C:1997:301, body 32 až 34).

94

Tato judikatura zůstává relevantní i pro účely výkladu článku 76 směrnice 2014/24, který nyní výslovně zakotvuje existenci zjednodušeného režimu zadávání sociálních veřejných zakázek.

95

Z toho vyplývá, že zásada rovného zacházení s hospodářskými subjekty, jak je nyní zakotvena v článku 76 směrnice 2014/24, umožňuje členským státům vyhradit právo účastnit se řízení o zadání veřejných zakázek na sociální služby osobní asistence soukromým neziskovým subjektům, včetně těch, které nejsou striktně dobrovolnické, pokud tyto subjekty znovu investují případné zisky plynoucí z plnění těchto zakázek za účelem naplňování svého sociálního cíle obecného zájmu a pokud jsou splněny všechny podmínky připomenuté v bodech 90 a 91 tohoto rozsudku.

96

Je třeba ještě dodat, že článek 76 směrnice 2014/24 naproti tomu brání možnosti zadávat takové veřejné zakázky přímo jinému než dobrovolnickému neziskovému subjektu bez veřejné soutěže (v posledně uvedeného ohledu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2016, CASTA a další, C‑50/14, EU:C:2016:56, bod 70). Tento článek naopak vyžaduje, aby veřejný zadavatel před zadáním takové zakázky srovnal a seřadil příslušné nabídky různých neziskových subjektů, které projevily zájem, zejména s ohledem na cenu těchto nabídek, i kdyby tato cena byla jako v projednávaném případě tvořena celkovými náklady, jejichž náhradu musí veřejný zadavatel zajistit.

97

Pokud jde zadruhé o zásadu transparentnosti, ta od veřejného zadavatele vyžaduje odpovídající stupeň zveřejnění, který umožňuje provést jednak výběrové řízení a jednak kontrolu nestrannosti zadávacího řízení, aby se každý zainteresovaný subjekt mohl rozhodnout, zda nabídku předloží, na základě všech relevantních informací a aby se vyloučilo riziko upřednostňování a svévole ze strany veřejného zadavatele. Povinnost transparentnosti tedy předpokládá, že všechny podmínky a způsoby zadávacího řízení budou formulovány jasně, přesně a jednoznačně tak, aby na jedné straně všichni přiměřeně informovaní uchazeči, kteří postupují s běžnou řádnou péčí, mohli pochopit jejich přesný význam a vykládat je stejným způsobem a na druhé straně byla omezena diskreční pravomoc veřejného zadavatele a tento byl schopen skutečně ověřit, zda nabídky uchazečů splňují kritéria, kterými se dotčené řízení řídí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. února 2012, Costa a Cifone, C‑72/10 a C‑77/10, EU:C:2012:80, bod 73, a ze dne 4. dubna 2019, Allianz Vorsorgekasse, C‑699/17, EU:C:2019:290, body 61 a 62 a citovaná judikatura).

98

V projednávaném případě ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by vnitrostátní právní úprava, o niž jde ve věci v původním řízení, nenabízela dostatečné záruky umožňující chránit soukromé neziskové subjekty před rizikem upřednostňování nebo svévole veřejného zadavatele v průběhu zadávacího řízení na uzavření dohody o součinnosti.

99

Dále pak článek 75 směrnice 2014/24 upřesňuje pro postupy při zadávání veřejných zakázek, na něž se vztahuje zjednodušený režim zavedený v článcích 74 až 77 této směrnice, požadavky na uveřejňování plynoucí ze zásady transparentnosti, jak je připomenuta v bodě 97 tohoto rozsudku.

100

Podle tohoto článku 75 přitom veřejní zadavatelé, kteří hodlají zadat veřejnou zakázku na služby uvedené v příloze XIV směrnice 2014/24, musí v zásadě oznámit svůj úmysl prostřednictvím oznámení o zahájení zadávacího řízení nebo prostřednictvím předběžného oznámení, které je v souladu s článkem 51 této směrnice uveřejněno Úřadem pro publikace Evropské unie či v případě předběžného oznámení eventuálně na jejich profilech kupujícího.

101

V projednávaném případě, jak uvedla generální advokátka v bodě 116 svého stanoviska, je z vnitrostátní právní úpravy, o niž jde ve věci v původním řízení, patrné, že tam upravené uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení je zajištěno pouze uveřejněním v Diari Oficial de la Generalitat Valenciana (Úřední věstník vlády Valencijského společenství). Pokud by tomu tak bylo, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, takové uveřejnění by nebylo v souladu s uveřejněním podle článku 75 směrnice 2014/24.

102

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že články 76 a 77 směrnice 2014/24 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která soukromým neziskovým subjektům vyhrazuje možnost uzavírat prostřednictvím veřejné soutěže dohody, na jejichž základě tyto subjekty poskytují sociální služby osobní asistence za náhradu jimi vynaložených nákladů, a to bez ohledu na odhadovanou hodnotu těchto služeb, i když tyto subjekty nesplňují požadavky stanovené v uvedeném článku 77, pokud zákonný a dohodnutý rámec, v němž se odvíjí činnost těchto subjektů, účinně přispívá k naplňování sociálního účelu, jakož i cílů solidarity a rozpočtové efektivity, na nichž je tato právní úprava založena, a pokud je dodržena zásada transparentnosti, tak jak je upřesněna zejména v článku 75 této směrnice.

103

Úvodem je třeba poukázat na to, že podle čl. 64 odst. 3 zákona 5/1997 je usazení neziskových soukromých organizací v místě poskytování služby jedním z kritérií výběru, která může veřejný zadavatel při uzavírání dohody o součinnosti použít. S výhradou ověření předkládajícím soudem tak vše nasvědčuje tomu, že veřejný zadavatel může na základě takového kritéria požadovat, aby uchazeči byli od okamžiku podání svých nabídek usazeni v místě, kde mají být sociální služby poskytovány.

104

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu tedy je, zda musí být články 76 a 77 směrnice 2014/24 vykládány v tom smyslu, že v rámci zadávání veřejné zakázky na sociální služby uvedené v příloze XIV této směrnice umožňují, aby usazení hospodářského subjektu v místě, kde mají být služby poskytovány, bylo kritériem výběru hospodářských subjektů ještě před posouzením jejich nabídek.

105

Na prvním místě je třeba připomenout, že jak bylo zdůrazněno v bodě 84 tohoto rozsudku, článek 76 uvedené směrnice vyžaduje, aby toto kritérium usazení v místě poskytování služeb bylo slučitelné se zásadou rovného zacházení s hospodářskými subjekty.

106

Takové kritérium přitom zavádí rozdílné zacházení s hospodářskými subjekty podle toho, zda jsou, či nejsou usazeny v místě poskytování dané sociální služby. Vzhledem k tomu, že situace těchto subjektů je srovnatelná z hlediska zadání veřejné zakázky, jejímž předmětem je služba uvedená v příloze XIV této směrnice, je takové rozdílné zacházení slučitelné se zásadou rovnosti pouze tehdy, může-li být odůvodněno legitimním cílem.

107

Na druhém místě z písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že cílem kritéria výběru založeného na usazení hospodářského subjektu v místě, kde mají být služby poskytovány, je zejména zajistit blízkost a přístupnost sociálních služeb, které jsou předmětem dohody o součinnosti.

108

Je pravda, že tento cíl je z hlediska unijního práva legitimním cílem a je ostatně uznán jak v článku 1 protokolu č. 26, tak v článku 76 směrnice 2014/24, přičemž posledně uvedený článek ukládá členským státům povinnost – jak bylo připomenuto v bodě 84 tohoto rozsudku – zajistit, aby veřejní zadavatelé mohli zohlednit potřebu zajištění zejména přístupnosti a dostupnosti služeb uvedených v příloze XIV této směrnice.

109

Kritérium ukládající, jako v projednávaném případě, aby uchazeči byli od okamžiku podání svých nabídek usazeni v místě, kde mají být sociální služby poskytovány, je však zjevně nepřiměřené ve vztahu k naplňování takového cíle (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 2005, Contse a další, C‑234/03, EU:C:2005:644, bod 43). I za předpokladu, že by usazení hospodářského subjektu v místě, kde má poskytovat dané sociální služby, bylo nezbytné k zajištění blízkosti a přístupnosti těchto služeb, by totiž takového cíle mohlo být v každém případě dosaženo stejně účinným způsobem tak, že by tomuto hospodářskému subjektu bylo uloženo, aby tuto podmínku splňoval až v samotné fázi plnění předmětné veřejné zakázky.

110

S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí předběžnou otázku odpovědět tak, že článek 76 směrnice 2014/24 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které v rámci zadávání veřejné zakázky na sociální služby uvedené v příloze XIV této směrnice je usazení hospodářského subjektu v místě, kde mají být služby poskytovány, kritériem výběru hospodářských subjektů ještě před posouzením jejich nabídek.

111

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: