–

za EL a TP P. Gabeiras Vázquez, abogada,

–

za Caixabank SA J. Gutiérrezem de Cabiedes Hidalgo de Caviedes, abogado,

–

za španělskou vládu J. Rodríguezem de la Rúa Puig a S. Centeno Huerta, jako zmocněnci,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi N. Ruiz Garcíou a J. Baquero Cruzem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi EL a TP na straně jedné a Caixabank SA na straně druhé ve věci nahraditelných nákladů řízení vynaložených z titulu odměny advokátky dlužné v návaznosti na soudní řízení o žalobě na určení zneužívající povahy smluvního ujednání.

3

Ve dvacátém čtvrtém bodě odůvodnění směrnice 93/13 se uvádí, že „soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici odpovídající a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách se spotřebiteli“.

4

Článek 4 této směrnice stanoví:

„1.   Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

2.   Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

5

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

6

Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

7

Článek 8 této směrnice upřesňuje:

„Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“

8

Článek 243 odst. 1 Ley 1/2000 de Enjuiciamiento Civil (zákon č. 1/2000, občanský soudní řád) ze dne 7. ledna 2000 (BOE č. 7 ze dne 8. ledna 2000, s. 575; dále jen „LEC“) stanoví, že výpočet nákladů řízení provádí mimo jiné soudní tajemník příslušný k výkonu rozhodnutí. Tento tajemník má povinnost snížit částku nákladů řízení požadovaných z titulu odměn advokátů a jiných odborníků, na něž se nevztahuje zvláštní tarif, pokud tyto odměny přesáhnou horní hranici stanovenou v čl. 394 odst. 3.

9

Článek 251 body 1 a 8 LEC stanoví:

„Hodnota předmětu řízení se stanoví v závislosti na hospodářském významu žalobního nároku, který se vypočte podle následujících pravidel:

1. Je-li požadována určitá peněžitá částka, představuje hodnotu předmětu řízení tato částka, a není-li částka určena, a to ani relativně, je hodnota předmětu řízení považována za neurčitou.

[…]

8. V řízeních týkajících se existence, platnosti nebo účinnosti závazku odpovídá hodnota tohoto řízení celkové výši dluhu, i pokud je splatný ve splátkách. Tento způsob určování hodnoty se uplatní v řízeních, jejichž předmětem je vznik, změna nebo zánik závazku nebo práva osobní povahy, pokud se neuplatní jiné pravidlo tohoto článku.“

10

Článek 253 LEC stanoví:

„1.   Žalobce uvádí hodnotu předmětu řízení a odůvodní ji v návrhu na zahájení řízení. Uvedená hodnota se každopádně vypočítá v souladu s pravidly uvedenými v předchozích ustanoveních.

Změna hodnoty majetku, který je předmětem sporu, k níž dojde po podání žaloby, nemá za následek změnu hodnoty předmětu řízení ani typu řízení.

2.   Hodnota předmětu řízení musí být vyjádřena jasně a přesně. Může ovšem být uvedena relativně, pokud žalobce řádně prokáže, že hospodářský význam žalobního nároku se rovná alespoň minimální hodnotě odpovídající řádnému řízení nebo nepřesahuje maximální částku stanovenou pro zjednodušené řízení. Žalobce v žádném případě nemůže uvést jen typ řízení, které má být vedeno, ani přenést určení hodnoty předmětu řízení na žalovaného.

3.   Nemůže-li hodnotu předmětu řízení určit žalobce, a to ani relativně, protože předmět řízení nemá hospodářský význam, protože tento význam nelze vypočítat podle žádné právní normy pro určování hodnoty předmětu řízení, nebo proto, že použitelná právní norma pro výpočet hodnoty předmětu řízení sice existuje, avšak tuto hodnotu nelze určit v okamžiku podání žaloby, bude žaloba projednána v souladu s pravidly pro řádné řízení.“

11

Článek 394 odst. 3 LEC stanoví:

„Pokud byla na základě odstavce 1 tohoto článku účastníkovi řízení, který neměl ve věci úspěch, uložena náhrada nákladů řízení, nesmí celková částka, kterou je povinen zaplatit na náhradě odměny advokátů nebo jiných odborníků, na něž se nevztahuje sazebník nákladů či tarif, přesáhnout jednu třetinu hodnoty předmětu řízení ve prospěch každého účastníka řízení, kterému byla přiznána náhrada nákladů řízení; jen pro tyto účely se stanoví, že hodnota návrhových žádání, jejichž hodnotu nelze určit, činí 18000 eur, nerozhodne-li soud s ohledem na složitost věci jinak.“

12

Článek 411 LEC zní:

„Změny v bydlišti účastníků řízení, situaci sporné věci a v předmětu řízení, ke kterým dojde po zahájení řízení, nemění příslušnost ani pravomoc soudu určenou na základě skutečností konstatovaných v okamžiku zahájení řízení.“

13

Dne 25. dubna 2008 uzavřeli žalobci v původním řízení a Caixabank smlouvu o úvěru zajištěném zástavním právem k nemovitosti na částku 159000 eur vyjádřenou v cizí měně.

14

V roce 2016 podali žalobci v původním řízení k předkládajícímu soudu žalobu na určení částečné neplatnosti této smlouvy, přičemž se dovolávali zneužívající povahy ujednání týkajících se splácení v cizí měně.

15

V této žalobě žalobci v původním řízení uvedli, že i když ke dni jejího podání činil dlužný zůstatek 127269,15 eura, musí být výše žalobního nároku považována za neurčitou. Vzhledem k tomu, že dotčená žaloba zněla na zrušení ujednání týkajících se splácení úvěru, může být skutečná výše nároku vypočtena teprve ve fázi výkonu případného rozhodnutí, kterým bude žalobě vyhověno.

16

Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2018 předkládající soud vyhověl žalobě žalobců v původním řízení, neboť určil, že smluvní ujednání týkající se splácení v cizí měně je neplatné, a nařídil přepočet dlužného zůstatku s přihlédnutím k částce, která by byla žalobci v původním řízení již splacena, kdyby již uhrazené měsíční splátky byly zaplaceny v eurech, a nikoli v cizí měně. Vzhledem k tomu, že Caixabank neměla ve věci úspěch, byla jí uložena náhrada nákladů řízení.

17

Rozhodnutím ze dne 1. října 2019 určil soudní tajemník hodnotu předmětu řízení pro účely nákladů řízení na 30000 eur pro výpočet odměny advokáta podle kritéria 15 směrnic advokátní komory v Barceloně (Španělsko) a na 18000 eur pro výpočet nákladů na procesní zastoupení podle čl. 394 odst. 3 LEC. Kromě toho podle posledně uvedeného ustanovení celková výše odměn advokátů, kterou lze uložit účastníkovi řízení, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, nesmí přesáhnout jednu třetinu částky, o kterou se vede spor, tedy v projednávané věci 10000 eur, přičemž na procuradores (procesní zástupci) se vztahuje zvláštní tarif.

18

Žalobci v původním řízení podali proti rozhodnutí soudního tajemníka ze dne 1. října 2019 opravný prostředek, v rámci jehož projednávání podal předkládající soud, který má pochybnosti o slučitelnosti španělské právní úpravy výpočtu nákladů řízení se směrnicí 93/13, tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

19

Předkládající soud cituje rozsudek Audiencia Provincial de Barcelona (provinciální soud v Barceloně, Španělsko) ze dne 15. února 2011 (ES:APB:2011:1791), v němž je uvedena relevantní judikatura Tribunal Constitucional (Ústavní soud, Španělsko) a Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko).

20

Podle tohoto rozsudku z ustálené judikatury Tribunal Constitucional (Ústavní soud) vyplývá, že hodnota předmětu řízení tak, jak je určena v žalobě, nemůže být později nijak změněna, a to ani před soudy vyššího stupně.

21

Dále podle téhož rozsudku vyplývá z ustálené judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), že v případě neexistence rozporu mezi účastníky řízení se hodnota předmětu řízení určuje s konečnou platností v žalobě a žalobní odpovědi, takže v případě odvolání nebo zpochybnění výpočtu nákladů řízení nemohou již účastníci řízení tuto hodnotu změnit.

22

Podle předkládajícího soudu rozhodnutí soudního tajemníka ze dne 1. října 2019 odráží tuto ustálenou judikaturu Tribunal Constitucional (Ústavní soud) a Tribunal Supremo (Nejvyšší soud).

23

Předkládající soud nicméně uvádí, že ve vnitrostátní judikatuře existuje i jiný proud, podle kterého musí být odměna advokáta bez ohledu na hodnotu předmětu řízení vypočtena v závislosti na její skutečné hospodářské hodnotě a na práci odvedené dotyčným odborníkem. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) ze dne 5. října 2001 (ES:TS:2001:7567).

24

Za těchto podmínek se Juzgado de Primera Instancia no 49 de Barcelona (soud prvního stupně č. 49 v Barceloně, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Caixabank a španělská vláda zpochybňují pravomoc Soudního dvora rozhodnout o uvedených dvou předběžných otázkách. Mají totiž v podstatě za to, že směrnice 93/13 není použitelná, protože řízení o posuzování smluvního ujednání dotčeného ve věci v původním řízení již skončilo rozsudkem, kterým byla konstatována zneužívající povaha tohoto ujednání, a projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je podána v rámci akcesorického řízení o určení výše nákladů řízení, jejíž výpočet spadá výlučně do působnosti vnitrostátních právních předpisů.

26

Je pravda, že režim určování výše nákladů řízení dotčený ve věci v původním řízení je zvláštním řízením před vnitrostátními soudy, a spadá tedy v zásadě do působnosti španělského procesního práva.

27

Z předkládacího rozhodnutí ovšem vyplývá, že řízení o určení výše nákladů řízení, v rámci kterého byla podána projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, je úzce spjato se soudním řízením, které vedlo ke konstatování zneužívající povahy smluvního ujednání a toto řízení o určení výše nákladů je vůči němu řízení akcesorické. Caixabank a španělská vláda se tedy nemohou dovolávat nepoužitelnosti směrnice 93/13, neboť je nezbytné ověřit, zda režim určování výše nákladů řízení dotčený ve věci v původním řízení nemůže spotřebitele odradit od využití práva na účinnou ochranu vyžadovanou článkem 7 této směrnice ve vztahu ke zneužívajícím smluvním ujednáním z důvodu nákladů, které by pro ně soudní řízení znamenalo (obdobně viz rozsudek ze dne 16. července 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C‑224/19 a C‑259/19, EU:C:2020:578, body 44 a 45).

28

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že Soudní dvůr má pravomoc k rozhodnutí o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

29

Caixabank a španělská vláda namítají rovněž nepřípustnost předběžných otázek.

30

Zaprvé v podstatě tvrdí, že předkládací rozhodnutí neobsahuje skutkové nebo právní poznatky nezbytné k tomu, aby Soudní dvůr mohl na položené otázky užitečně odpovědět. Dodávají, že z předkládacího usnesení nevyplývá, jaká byla výše odměn účtovaná žalobcům v původním řízení ani jakou částku z tohoto titulu skutečně zaplatili. Vzhledem k tomu, že Caixabank souhlasila se zaplacením částky 7018 eur, která je vyšší než pevná část odměny ve výši 1200 eur sjednaná v dohodě o odměně, je třeba mít za to, že žalobcům v původním řízení byly jejich náklady zcela nahrazeny a předběžné otázky jsou hypotetické.

31

Zadruhé Caixabank a španělská vláda poukazují na neshodu o částce sloužící jako základ pro výpočet odměny advokátky, jež může být žalobcům v původním řízení nahrazena. V tomto ohledu znění první otázky není v souladu s obsahem předkládacího rozhodnutí.

32

Zatřetí španělská vláda vznáší námitku nepřípustnosti první otázky v rozsahu, v němž se týká výkladu článku 411 LEC.

33

Úvodem je třeba připomenout, že je pouze na vnitrostátním soudu, který rozhoduje spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal, C‑882/19, EU:C:2021:800, bod 27 a citovaná judikatura).

34

Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se výkladu unijního práva, položeným vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, se váže domněnka relevance. Soudní dvůr smí žádost položenou vnitrostátním soudem odmítnout pouze, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal, C‑882/19, EU:C:2021:800, bod 28 a citovaná judikatura).

35

Kromě toho vzhledem k duchu spolupráce, kterým se řídí vztahy mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem v rámci řízení o předběžné otázce, nemá nedostatek některých zjištění vnitrostátního soudu nutně za následek nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, pokud je Soudní dvůr navzdory těmto nedostatkům na základě skutečností, které vyplývají ze spisu, toho názoru, že může předkládajícímu soudu poskytnout užitečnou odpověď (rozsudek ze dne 17. října 2019, Comida paralela 12, C‑579/18, EU:C:2019:875, bod 21).

36

V projednávané věci je třeba zaprvé shledat, že předkládající soud v předběžných otázkách uvedl skutkový předpoklad, podle kterého žalobci v původním řízení musí nést část odměny požadované jejich advokátkou, která přesahuje výši odměny nahrazené společností Caixabank. Předběžné otázky se tudíž nejeví jako hypotetické.

37

Předkládající soud sice dále neuvedl všechny skutečnosti, na které poukazuje společnost Caixabank, avšak popis skutkových okolností uvedený v předkládacím rozhodnutí je dostačující k tomu, aby Soudní dvůr mohl poskytnout na předběžné otázky užitečnou odpověď. Řečený soud v tomto ohledu zejména upřesňuje finanční újmu, která žalobcům v původním řízení vznikla uplatněním režimu určování výše nákladů řízení dotčeného v původním řízení.

38

Soudnímu dvoru mimoto, jak bylo připomenuto v bodě 34 tohoto rozsudku, přísluší vzít v rámci rozdělení pravomocí mezi unijní soudy a vnitrostátní soudy v úvahu skutkový a legislativní kontext, s odkazem na nějž byla vznesena předběžná otázka, jak je vymezena předkládacím rozhodnutím. Bez ohledu na kritiku společnosti Caixabank a španělské vlády týkající se skutkových posouzení předkládajícího soudu je tudíž nutné zkoumat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě těchto posouzení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2020, A. P. (Probační opatření), C‑2/19, EU:C:2020:237, bod 27 a citovaná judikatura].

39

Zadruhé i za předpokladu existence neshody o částce, jež slouží jako základ pro výpočet odměny advokátky, která může být žalobcům v původním řízení nahrazena, není tato částka rozhodující pro zodpovězení otázky, zda musí být čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vykládány v tom smyslu, že brání použití režimu určování výše nákladů řízení, který je předmětem sporu v původním řízení.

40

Zatřetí stran argumentů předložených španělskou vládou na podporu nepřípustnosti první otázky v rozsahu, v němž se tato otázka týká článku 411 LEC, je třeba shledat, že tyto argumenty se podle všeho týkají, jak konstatoval generální advokát v bodě 28 svého stanoviska, věci samé, a nikoli přípustnosti.

41

S ohledem na výše uvedené je proto třeba konstatovat, že předběžné otázky jsou přípustné.

42

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba se zabývat nejprve, je, zda musí být čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vykládány vzhledem k zásadě efektivity v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v rámci určování výše nákladů řízení o žalobě týkající se zneužívající povahy smluvního ujednání stanoví horní hranici použitelnou na odměnu advokáta, jejíž náhrada může být přiznána spotřebiteli, který ve sporu věcně uspěl, k tíži prodávajícího nebo poskytovatele, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení.

43

Úvodem je třeba připomenout, že smluvní ujednání, které bylo prohlášeno za zneužívající, musí být v zásadě považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo, takže nemůže mít účinky vůči spotřebiteli. Důsledkem soudního rozhodnutí o zneužívající povaze takového ujednání musí být v zásadě obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo sjednáno (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 61).

44

Je třeba podotknout, že ve věci v původním řízení bylo smluvní ujednání o splacení úvěru v cizí měně, jehož zrušení se dotčení spotřebitelé domáhali, prohlášeno za zneužívající a dotčené bance byla uložena povinnost přepočítat dlužný zůstatek s přihlédnutím k částce, která by byla již splacena, kdyby již uhrazené měsíční splátky byly zaplaceny v eurech, a nikoli v cizí měně. Ve vztahu k úvěru, který dotčení spotřebitelé sjednali, lze tedy mít za to, že ve smyslu judikatury Soudního dvora došlo k obnovení právní a faktické situace, ve které by se tito spotřebitelé nacházeli, kdyby ujednání prohlášené za zneužívající nebylo sjednáno.

45

V projednávané věci se předkládající soud nicméně táže na soulad použitelné vnitrostátní právní úpravy s čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vzhledem k určení výše nákladů řízení, které je předmětem akcesorického řízení.

46

V tomto ohledu je třeba poznamenat, jak uvedl generální advokát v bodě 51 svého stanoviska, že pravidla týkající se určení výše nákladů řízení v občanskoprávních sporech jsou procesními pravidly, která nejsou – pokud jde o náklady řízení o určení zneužívající povahy smluvního ujednání – směrnicí 93/13 stanovena.

47

Soudní dvůr přitom již rozhodl, že neexistuje-li zvláštní unijní právní úprava v dané oblasti, řídí se způsoby ochrany spotřebitele stanovené v čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 na základě zásady procesní autonomie členských států jejich vnitrostátním právním řádem. Tyto způsoby ochrany však nesmí být méně příznivé než ty, jimiž se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity). Z toho vyplývá, že rozdělení nákladů soudního řízení u vnitrostátních soudů spadá do procesní autonomie členských států s výhradou, že musí být dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (rozsudek ze dne 16. července 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C‑224/19 a C‑259/19, EU:C:2020:578, body 83 a 95 a citovaná judikatura).

48

Co se týče zásady efektivity, která jediná je dotčená ve věci v původním řízení, Soudní dvůr již rozhodl, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, je třeba analyzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního právního systému, jako například ochranu práva na procesní obranu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení (rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, bod 48 a citovaná judikatura).

49

V projednávané věci přiznává směrnice 93/13 spotřebiteli právo obrátit se na soud, aby určil zneužívající povahu smluvního ujednání a vyloučil jeho použití. Soudní dvůr přitom již rozhodl, že rozhodnutí o rozdělení nákladů takového řízení pouze v závislosti na částkách, které byly bezdůvodně zaplaceny a jejichž vrácení je nařízeno, může odradit spotřebitele od výkonu uvedeného práva z důvodu nákladů, k nimž by vedlo podání žaloby. Soudní dvůr z toho dovodil, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 této směrnice, jakož i zásada efektivity musí být vykládány v tom smyslu, že brání režimu, který umožňuje uložit část procesních nákladů spotřebiteli v závislosti na výši bezdůvodně zaplacených částek, jež mu jsou vráceny poté, co byla konstatována neplatnost smluvního ujednání z důvodu jeho zneužívající povahy, jelikož takový režim vytváří podstatnou překážku, která může odradit spotřebitele od výkonu práva na účinný soudní přezkum potenciálně zneužívající povahy smluvních ujednání, které jim přiznává uvedená směrnice (rozsudek ze dne 16. července 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C‑224/19 a C‑259/19, EU:C:2020:578, body 98 a 99 a citovaná judikatura).

50

Tuto právní situaci je ovšem třeba odlišit od situace, kdy jsou náklady řízení stejně jako ve věci v původním řízení uloženy jen prodávajícímu nebo poskytovateli, který uzavřel smlouvu se spotřebitelem, jenž se domohl zrušení zneužívajícího ujednání, avšak s omezením – určeným hodnotou předmětu řízení – maximální výše nákladů řízení, jejichž náhradu k tíži smluvního partnera spotřebitele lze tomuto spotřebiteli přiznat.

51

Jak uvedl generální advokát v bodě 52 svého stanoviska, zásada efektivity obecně nebrání tomu, aby spotřebitel nesl část nákladů právního zastoupení, pokud podal žalobu na určení zneužívající povahy smluvního ujednání. Kromě toho je nesporné, že odměna advokáta obvykle tvoří podstatnou část nákladů vynaložených spotřebitelem v souvislosti se soudním řízením (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. července 2016, United Video Properties, C‑57/15, EU:C:2016:611, bod 22).

52

Z toho vyplývá, že v zásadě není v rozporu se zásadou efektivity, aby spotřebiteli, který měl ve věci úspěch, nebyla odměna advokáta, kterou spotřebitel zaplatil, nahrazena účastníkem řízení, který úspěch neměl, v plné výši.

53

Vzhledem k tomu, že si spotřebitel zvolil advokáta, kterého pověřil svou procesní obranou, a že si s ním sjednal odměnu, která advokátovi náleží, nelze vyloučit, že se tyto náklady právního zastoupení ukážou jako nepřiměřené z důvodu neobvykle vysoké odměny sjednané mezi účastníkem řízení, který měl ve věci úspěch, a jeho advokátem. V této souvislosti Soudní dvůr již uznal, že právní úprava, která stanoví paušální sazby úhrady odměny advokátů, může být v zásadě ospravedlněna, zajišťuje-li, že jsou hrazeny pouze rozumné náklady s ohledem na takové okolnosti, jako je například předmět sporu, jeho hodnota či činnost, kterou je nutno vykonat v zájmu obrany dotčeného práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. července 2016, United Video Properties, C‑57/15, EU:C:2016:611, bod 25).

54

V tomto ohledu je nicméně třeba zdůraznit, že procesní podmínky, které by měly za následek příliš vysoké náklady pro spotřebitele, by mohly vést k odrazení spotřebitele od toho, aby s ohledem na náklady na soudní řízení, které vzniknou v poměru k částce sporného dluhu, podal žalobu nebo aby užitečným způsobem jednal na obranu svých práv před soudem, u něhož prodávající či poskytovatel zahájil řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska, C‑176/17, EU:C:2018:711, bod 69, a ze dne 3. dubna 2019, Aqua Med, C‑266/18, EU:C:2019:282, bod 54).

55

Náklady právního zastoupení, jejichž nahrazení se spotřebitel, jenž měl ve věci úspěch, musí být schopen domoci, musí proto být v dostatečné výši ve vztahu k celkovým nákladům soudního řízení, aby neměly na spotřebitele odrazující účinek co do uplatnění právní ochrany, kterou mu přiznává směrnice 93/13.

56

Je tedy na členských státech, aby v případě, že v rámci své procesní autonomie stanoví režim nahrazování odměn advokátů, jenž zahrnuje omezení částky, kterou má uhradit prodávající nebo poskytovatel, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, stanovily limit umožňující spotřebiteli získat náhradu jím vynaložených nákladů ve výši, která je přiměřená a úměrná nákladům soudního řízení týkajícího se zneužívající povahy smluvního ujednání.

57

Ověřit, zda takový případ nastal ve věci v původním řízení, musí vnitrostátní soud.

58

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vzhledem k zásadě efektivity vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která v rámci řízení o určení výše nákladů souvisejících s žalobou na určení zneužívající povahy smluvního ujednání stanoví horní hranici použitelnou na odměnu advokáta, jejíž náhrada může být přiznána spotřebiteli, který ve sporu věcně uspěl, k tíži prodávajícího nebo poskytovatele, jemuž byla uložena náhrada nákladů, za podmínky, že tato horní hranice umožňuje spotřebiteli získat z tohoto titulu částku, která je přiměřená a úměrná nákladům právního zastoupení, jež musel objektivně vynaložit na podání takové žaloby.

59

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vykládány vzhledem k zásadě efektivity, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které musí být hodnota předmětu řízení, která je základem pro výpočet náhrady nákladů řízení přiznatelné spotřebiteli, jenž měl úspěch v řízení o žalobě týkající se zneužívajícího smluvního ujednání, určena v žalobě nebo, není-li to možné, stanovena v této právní úpravě a není možné ji později změnit.

60

Zaprvé je třeba připomenout, že podle informací ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení stanoví, že částka, kterou má účastník řízení, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, nahradit – zejména z titulu odměn advokátů – nesmí přesáhnout jednu třetinu hodnoty předmětu řízení. Tato hodnota musí být podle článku 253 LEC uvedena v návrhu na zahájení řízení. Kromě toho z článku 251 LEC vyplývá, že je-li požadována peněžitá částka a není-li tato částka určena, je hodnota předmětu řízení považována za neurčitou. Konečně čl. 394 odst. 3 LEC stanoví, že jen pro účely výpočtu částky, kterou může být účastník řízení, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, povinen zaplatit z titulu odměn advokátů, se stanoví, že hodnota návrhových žádání, jejichž hodnotu nelze určit, činí 18000 eur, nerozhodne-li soud s ohledem na složitost věci jinak.

61

K posledně zmíněnému ustanovení je tedy třeba poznamenat, že hodnota předmětu řízení zřejmě není neměnná, neboť ji může změnit soudní tajemník příslušného soudu nebo soud, který v důsledku složitosti věci rozhoduje in fine o určení výše nákladů řízení. V této souvislosti ze skutečností uvedených v předkládacím rozhodnutí vyplývá, že žalobci v původním řízení v návrhu na zahájení řízení sice neurčili hodnotu předmětu řízení, ovšem tato hodnota byla následně v akcesorickém řízení o určení výše nákladů řízení stanovena na 30000 eur.

62

Zadruhé je třeba uvést, jak bylo již připomenuto v bodě 48 tohoto rozsudku, že ochrana práv, která spotřebiteli vyplývají ze směrnice 93/13, se posuzuje vzhledem k zásadě efektivity, jejíž dodržování členskými státy se posuzuje zejména s ohledem na zásadu právní jistoty.

63

Určení hodnoty předmětu řízení již při podání návrhu na zahájení řízení je přitom podle všeho v souladu se zásadou právní jistoty, protože takové určení, jak uvedl generální advokát v bodě 76 svého stanoviska, umožňuje stranám znát již na počátku řízení potenciální ekonomické náklady sporu.

64

Co se dále týče výše nákladů řízení, jejichž náhrady se spotřebitel může domáhat po účastníkovi řízení, který neměl ve věci úspěch, z titulu vynaložených odměn advokátů, nic nenasvědčuje tomu, že by v rozporu se zásadou efektivity bylo, aby vnitrostátní právní úprava v souladu se zásadou právní jistoty stanovila nemožnost změnit v průběhu soudního řízení hodnotu předmětu tohoto řízení, jelikož skutečnou náhradu výdajů vynaložených spotřebitelem je třeba zajistit na konci řízení, a to s přihlédnutím k výši odměn, jejichž náhrady se s přihlédnutím k hodnotě přiznané předmětu řízení lze po prodávajícím nebo poskytovateli, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, domáhat.

65

V tomto ohledu již přitom bylo v bodech 62 a 64 tohoto rozsudku zdůrazněno, že účinnost ochrany zamýšlené směrnicí 93/13 musí být zajištěna zárukou pro spotřebitele, že jim budou náklady, které vynaložili, nahrazeny ve výši, která je přiměřená a úměrná nákladům na odměnu advokáta v soudním řízení o žalobě na určení zneužívající povahy smluvního ujednání. Zajistit, že dotčená vnitrostátní právní úprava neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje spotřebiteli výkon jeho práv vyplývajících ze směrnice, musí tedy vnitrostátní soud příslušný in fine k určení výše nákladů řízení.

66

V projednávané věci skutečnost, že hodnota předmětu řízení byla při určování výše nákladů řízení stanovena na 30000 eur, svědčí o tom, že soudní tajemník příslušného soudu – podléhající kontrole soudu příslušného in fine – disponuje prostorem pro uvážení nezbytným k tomu, aby hodnotu dotyčného předmětu řízení mohl posoudit s přihlédnutím k horní hranici přiznatelné náhrady nákladů řízení stanovené zákonem na jednu třetinu této hodnoty. Zajistit, že náklady řízení, které musí s ohledem na toto zákonné omezení být skutečně nahrazeny, odpovídají částce, která je přiměřená a úměrná nákladům právního zastoupení, které spotřebitel musel objektivně vynaložit na podání dotčené žaloby, musí při svých výpočtech vnitrostátní soud příslušný in fine k rozhodnutí o určení výše nákladů řízení.

67

S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vzhledem k zásadě efektivity vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které musí být hodnota předmětu řízení, která je základem pro výpočet náhrady nákladů řízení přiznatelné spotřebiteli, jenž měl úspěch v řízení o žalobě týkající se zneužívajícího smluvního ujednání, určena v žalobě nebo, není-li to možné, stanovena v této právní úpravě a není možné ji později změnit, jestliže soud, který rozhoduje in fine o určení výše nákladů řízení, může bez omezení určit skutečnou hodnotu předmětu řízení pro spotřebitele a zajistit tomuto spotřebiteli nárok na náhradu částky, která je přiměřená a úměrná nákladům právního zastoupení, jež musel objektivně vynaložit na podání takové žaloby.

68

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: