–

za Prokuraturu Rejonowu Łódź-Bałuty par J. Szubertem, Prokuratorom Regionalnym,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za nizozemskou vládu K. Bulterman a P. Huurnink, jakož i J. Langer, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi M. Rynkowskim a M. Wasmeierem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (Úř. věst. 2005, L 76, s. 16), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného Centraal Justitieel Incassobureau, Ministerie van Veiligheid en Justitie [Centrální soudní inkasní úřad, ministerstvo bezpečnosti a spravedlnosti (CJIB), Nizozemsko] za účelem dosažení uznání a vymáhání v Polsku peněžitého trestu uloženého D. P. v Nizozemsku z důvodu porušení pravidel silničního provozu.

3

Body 1 a 2 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2005/214 uvádějí:

4

Článek 1 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí:

[…]“

5

Článek 3 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Základní práva“, stanoví:

„Toto rámcové rozhodnutí se nedotýká povinnosti dodržovat základní práva a obecné právní zásady podle článku 6 Smlouvy [o EU].“

6

Článek 4 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Předávání rozhodnutí a zapojení ústředního orgánu“, v odstavci 1 stanoví:

„Rozhodnutí spolu s osvědčením podle tohoto článku může být předáno příslušným orgánům členského státu, ve kterém má fyzická nebo právnická osoba, proti níž bylo rozhodnutí vydáno, majetek nebo příjmy nebo ve kterém má fyzická osoba obvyklé bydliště nebo právnická osoba sídlo.“

7

Článek 5 rámcového rozhodnutí 2005/214, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví v odstavci 1:

„Za podmínek tohoto rámcového rozhodnutí a bez ověření oboustranné trestnosti činu jsou podkladem k uznání a výkonu rozhodnutí tyto trestné činy a přestupky, pokud jsou trestné ve vydávajícím státě a pokud jsou vymezeny v právu vydávajícího státu:

[…]

[…]“

8

Článek 6 tohoto rámcového rozhodnutí zní takto:

„Příslušné úřady vykonávajícího státu uznají bez dalších formalit rozhodnutí předané v souladu s článkem 4 a neprodleně přijmou veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon, neodvolají-li se na některý z důvodů k odmítnutí uznání nebo výkonu podle článku 7.“

9

Článek 7 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody k odmítnutí uznání a výkonu“, stanoví:

„[…]

2.   Příslušný orgán vykonávajícího státu může rovněž odmítnout uznat a vykonat rozhodnutí, pokud se zjistí, že:

[…]

[…]

3.   V případech uvedených v odstavci 1 a odst. 2 písm. c), g), i) a j) konzultuje příslušný orgán vykonávajícího státu předtím, než učiní rozhodnutí, že zcela nebo částečně rozhodnutí neuzná a nevykoná, veškerými vhodnými způsoby příslušný orgán vydávajícího státu a případně jej požádá o neprodlené poskytnutí veškerých nezbytných informací.“

10

Podle čl. 20 odst. 3 téhož rámcového rozhodnutí:

„Každý členský stát může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, pokud osvědčení podle článku 4 vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle článku 6 Smlouvy. Použije se postup podle čl. 7 odst. 3.“

11

Článek 611ff odst. 1 Kodeksu postępowania karnego (trestní řád), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví:

„Pokud členský stát [Unie], označovaný v této kapitole jako ‚vydávající stát‘, žádá o výkon pravomocného rozhodnutí o peněžitém trestu, vykoná toto rozhodnutí okresní soud, v jehož obvodu má pachatel majetek nebo příjmy nebo ve kterém má trvalý nebo dočasný pobyt […]“

12

Článek 611fg odst. 1 bod 9 trestního řádu, ve znění použitelném na spor v původním řízení, přiznává polskému soudu pravomoc odmítnout výkon rozhodnutí, když z obsahu osvědčení vyplývá, že osoba, které se rozhodnutí týká, nebyla řádně poučena o možnosti a právu podat proti uvedenému rozhodnutí opravný prostředek.

13

Podle údajů uvedených v předkládacím rozhodnutí je CJIB ústřední správní orgán odpovědný za výběr a vymáhání pohledávek vyplývajících z pokut uložených za skutky spáchané na území Nizozemského království.

14

Proti rozhodnutí o uložení pokuty vydaném CJIB lze podat ve lhůtě 6 týdnů odvolání ke státnímu zastupitelství v L.

15

Dne 21. ledna 2020 podal CJIB k předkládajícímu soudu, kterým je Sąd Rejonowy dla Łodzi-Śródmieścia w Łodzi (okresní soud Lodž-střed v Lodži, Polsko), návrh na uznání a výkon svého rozhodnutí ze dne 22. července 2019, které nabylo právní moci dne 2. září 2019 a kterým se D. P., který má trvalé bydliště v Polsku, ukládá pokutu ve výši 210 eur z důvodu porušení pravidel silničního provozu, neboť řídil vozidlo, jehož dvě pneumatiky nesplňovaly požadované podmínky, jehož se dopustil dne 11. července 2019.

16

V odpovědi na žádost o informace zaslanou tímto soudem CJIB, posledně uvedený uvedl, že rozhodnutí ze dne 22. července 2019 nebylo adresátovi doručeno spolu s jeho překladem do polského jazyka. Dodal, že toto rozhodnutí bylo sepsáno v nizozemském jazyce a byla k němu přiložena doplňující vysvětlení v anglickém, francouzském a německém jazyce, jakož i odkaz na internetovou stránku www.cjib.nl, na které jsou uvedeny informace v polském jazyce týkající se mimo jiné způsobu, jakým může dotčená osoba zaplatit pokutu, podat v souvislosti s ní opravný prostředek a kontaktovat CJIB za účelem položení otázek nebo získání dodatečných vysvětlení.

17

Na jednání před předkládajícím soudem D. P. vysvětlil, že někdy počátkem prosince 2019 obdržel dopis pocházející z Nizozemska, který neobsahoval překlad do polského jazyka, takže vzhledem k tomu, že nerozuměl jeho obsahu, nemohl na tento dopis odpovědět.

18

I když předkládající soud uznává, že rámcové rozhodnutí 2005/214 neobsahuje žádné ustanovení, z něhož by výslovně vyplývalo, že je třeba adresátovi rozhodnutí o uložení peněžité sankce doručit překlad tohoto rozhodnutí, má nicméně předkládající soud za to, že podobně jako doručení týkající se deliktů spadajících do působnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/413 ze dne 11. března 2015 o usnadnění přeshraniční výměny informací o dopravních deliktech v oblasti bezpečnosti silničního provozu (Úř. věst. 2015, L 68, s. 9), a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (Úř. věst. 2010, L 280, s. 1), musí být každé rozhodnutí o uložení peněžitého trestu nebo pokuty ve smyslu rámcového rozhodnutí 2005/214 odsouzenému doručeno v jazyce, kterému rozumí, aby mohl uplatnit právo na obhajobu a aby bylo zaručeno jeho právo na spravedlivý proces.

19

V této souvislosti předkládající soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), a mimo jiné na rozsudky ESLP ze dne 28. srpna 2018, Vizgirda v. Slovinsko (CE:ECHR:2018:0828JUD 005986808), a ze dne 21. února 1984, Öztürk v. Německo (CE:ECHR:1984:1023JUD000854479), z nichž vyplývá, že právo na obdržení překladu rozhodnutí a poučení o příslušném opravném prostředku jedním ze základních prvků práva na spravedlivý proces a dále, že práva zaručená článkem 6 EÚLP se uplatní rovněž v méně závažných věcech, včetně věcí týkajících se přestupků. Sám Soudní dvůr měl v rozsudku ze dne 12. října 2017, Sleutjes (C‑278/16, EU:C:2017:757), za to, že povinnost překladu se vztahuje i na věci týkající se méně závažných deliktů.

20

Za těchto okolností se Sąd Rejonowy dla Łodzi-Śródmieścia w Łodzi (okresní soud Lodž-střed v Lodži) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Může orgán vykonávajícího státu v případě, kdy je odsouzenému doručeno rozhodnutí o uložení peněžitého trestu, aniž je zajištěn jeho překlad do jazyka, kterému adresát rozumí, odmítnout na základě ustanovení provádějících čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí [2005/214] výkon tohoto rozhodnutí vzhledem k porušení práva na spravedlivý proces?“

21

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214 musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje orgánu vykonávajícího členského státu odmítnout výkon rozhodnutí ve smyslu čl. 1 písm. a) tohoto rámcového rozhodnutí, kterým se ukládá peněžitá sankce, pokud bylo toto rozhodnutí oznámeno tomu, komu je určeno, aniž k němu byl připojen překlad tohoto rozhodnutí do jazyka, kterému rozumí.

22

Úvodem je třeba připomenout, že jak vyplývá zejména z článků 1 a 6 rámcového rozhodnutí a z bodů 1 a 2 jeho odůvodnění, toto rámcové rozhodnutí má za cíl zavést účinný mechanismus přeshraničního uznávání a výkonu pravomocných rozhodnutí požadujících úhradu peněžitého trestu nebo pokuty fyzickou nebo právnickou osobou po spáchání některého z trestných činů či přestupků vyjmenovaných v jeho článku 5 (rozsudek ze dne 4. března 2020, Bank BGŻ BNP Paribas, C‑183/18, EU:C:2020:153, bod 48 a citovaná judikatura).

23

Cílem rámcového rozhodnutí 2005/214 je totiž zajistit, bez harmonizace právních předpisů členských států v oblasti trestního práva, výkon peněžitých trestů a pokut v těchto státech pomocí zásady vzájemného uznávání (rozsudek ze dne 4. března 2020, Bank BGŻ BNP Paribas, C‑183/18, EU:C:2020:153, bod 49).

24

Vzhledem k tomu, že zásada vzájemného uznávání, na níž stojí celý systém rámcového rozhodnutí 2005/214, podle jeho článku 6 znamená, že jsou členské státy v zásadě povinny uznat bez dalších formalit rozhodnutí požadující úhradu peněžitého trestu nebo pokuty předané v souladu s článkem 4 rámcového rozhodnutí a neprodleně přijmout veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon, musí být důvody k odmítnutí uznání nebo výkonu takového rozhodnutí vykládány restriktivně (rozsudek ze dne 4. března 2020, Bank BGŻ BNP Paribas, C‑183/18, EU:C:2020:153, bod 50 a citovaná judikatura).

25

Pokud jde zejména o takové důvody pro odmítnutí výkonu, článek 7 rámcového rozhodnutí 2005/214 v odstavcích 1 a 2 výslovně vyjmenovává důvody pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí spadajících do jeho oblasti působnosti.

26

Kromě toho podle článku 3 rámcového rozhodnutí 2005/214 se toto rozhodnutí nedotýká povinnosti dodržovat základní práva a obecné právní zásady podle článku 6 SEU, a proto čl. 20 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí také stanoví, že uznání a výkon rozhodnutí, kterým se ukládá peněžitý trest nebo pokuta, mohou být odmítnuty příslušným orgánem vykonávajícího členského státu v případě porušení základních práv nebo obecných právních zásad definovaných v článku 6 SEU [rozsudek ze dne 5. prosince 2019, Centraal Justitieel Incassobureau (Uznání a výkon peněžitých trestů a pokut), C‑671/18, EU:C:2019:1054, bod 37].

27

Pokud tedy osvědčení podle článku 4 rámcového rozhodnutí 2005/214, připojené k rozhodnutí požadujícímu úhradu peněžitého trestu nebo pokuty, vyvolává dojem, že mohlo dojít k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle článku 6 SEU, mohou příslušné orgány vykonávajícího státu odmítnout takové rozhodnutí uznat a vykonat, jsou-li dány důvody k odmítnutí uznání a výkonu vyjmenované v čl. 7 odst. 1 a 2 tohoto rámcového rozhodnutí, jakož i na základě jeho čl. 20 odst. 3 [rozsudek ze dne 5. prosince 2019, Centraal Justitieel Incassobureau (Uznání a výkon peněžitých trestů a pokut), C‑671/18, EU:C:2019:1054, bod 30, jakož i citovaná judikatura].

28

Mezi tato základní práva patří jednak právo na spravedlivý proces, které je nedílnou součástí práva na účinnou soudní ochranu, a jednak právo na obhajobu zakotvené v čl. 47 druhém pododstavci a v čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, které podle vysvětlení k této Listině (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17) odpovídají čl. 6 odst. 1 a 3 EÚLP.

29

Jak uvedl generální advokát v bodě 75 svého stanoviska, Soud totiž uznal, že přestupek v dopravě představuje „trestný čin“ [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body), C‑439/19, EU:C:2021:504, body 86 až 93 a citovaná judikatura]. V důsledku toho, a jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 6 EÚLP, kterou je třeba podle čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv zohlednit pro účely výkladu čl. 47 druhého pododstavce a čl. 48 odst. 2 uvedené Listiny, spadá řízení týkající se peněžité sankce uložené za takový trestný čin, včetně fáze předcházející fázi soudního rozhodování, do působnosti čl. 6 odst. 1 a 3 EÚLP (v tomto smyslu viz rozsudky ESLP ze dne 19. října 2004, Falk v. Nizozemsko, CE:ECHR:2004:1019DEC006627301, a ze dne 20. října 2015, Dvorski v. Chorvatsko, CE:ECHR:2015:1020JUD 0025, § 76, jakož i citovaná judikatura).

30

Adresáti rozhodnutí spadajícího do působnosti rámcového rozhodnutí 2005/214 jsou tedy oprávněni dovolávat se základních práv zakotvených v čl. 47 druhém pododstavci a v čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv, a orgány členských států tedy musí zajistit dodržování těchto práv.

31

Je tedy třeba určit případné povinnosti překladu, které jsou uloženy orgánům vydávajícího členského státu podle těchto ustanovení při doručení takového rozhodnutí.

32

V tomto ohledu je třeba uvést, že rámcové rozhodnutí 2005/214 nestanoví konkrétní způsob, jakým osoba, jíž je určeno rozhodnutí ve smyslu čl. 1 písm. a) tohoto rámcového rozhodnutí, kterým jí byla uložena peněžitá sankce za dopravní delikt, o něm musí být informována. Článek 7 odst. 2 písm. g) uvedeného rámcového rozhodnutí se totiž omezuje na uvedení, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu může odmítnout uznání a výkon takového rozhodnutí, pokud se prokáže, že podle osvědčení stanoveného v článku 4 téhož rámcového rozhodnutí nebyl tento adresát, v případě písemného řízení, informován v souladu s právními předpisy vydávajícího členského státu osobně nebo zástupcem příslušným podle vnitrostátních právních předpisů o svém právu na podání opravného prostředku a o lhůtě k tomuto podání.

33

Unijní zákonodárce tím, že odkázal na právní předpisy členských států, ponechal na těchto státech, aby rozhodly o způsobu, jakým bude dotyčná osoba informována o právu podat opravný prostředek, lhůtě pro jeho podání, jakož i okamžiku, kdy taková lhůta začíná běžet, za předpokladu, že oznámení je účinné a je zaručen výkon práva na obhajobu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2019, Centraal Justitieel Incassobureau (Uznání a výkon peněžitých trestů a pokut), C‑671/18, EU:C:2019:1054, bod 35 a citovaná judikatura].

34

V této souvislosti je třeba připomenout, že dodržování práva na účinnou soudní ochranu vyžaduje nejen záruku skutečného a účinného přijetí rozhodnutí, tedy jejich doručení adresátům [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2019, Centraal Justitieel Incassobureau (Uznání a výkon peněžitých trestů a pokut), C‑671/18, EU:C:2019:1054, bod 39 a citovaná judikatura], ale také, aby takové doručení umožnilo posledně uvedeným přesně se seznámit s důvody, na nichž je založeno rozhodnutí přijaté vůči nim, jakož i s opravnými prostředky proti takovému rozhodnutí a lhůtou stanovenou za tímto účelem, aby byli schopni účinně hájit svá práva a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je užitečné napadnout uvedené rozhodnutí u soudu (obdobně viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 100, jakož i citovaná judikatura)

35

Kromě toho podle čl. 6 odst. 3 EÚLP respektování práva na obhajobu zahrnuje právo dotyčné osoby být co nejdříve „v jazyce, jemuž rozumí“ a podrobně seznámena s povahou a důvodem obvinění proti ní.

36

V tomto ohledu Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že toto ustanovení přiznává obviněnému právo být seznámen nejen s důvodem obvinění, tedy se skutky, které jsou mu kladeny za vinu a o něž se obvinění opírá, ale rovněž s provedenou právní kvalifikací těchto skutků, a to podrobným způsobem s přesnými a úplnými informace o obviněních vznesených vůči obviněnému, a tedy s právní kvalifikací, kterou by soud mohl použít vzhledem ke skutkům, které jsou mu kladeny za vinu, což je základní podmínkou spravedlivého řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 25. března 1999, Pélissier a Sassi v. Francie, CE:ECHR:1999:0325JUD 002544494, §§ 51 a 52).

37

Kromě toho Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že i když čl. 6 odst. 3 EÚLP nestanoví povinnost poskytnout zahraničnímu obviněnému písemný překlad všech listinných důkazů nebo úřední písemnosti ve spisu, toto ustanovení nicméně vyžaduje, aby „obvinění“ této osobě bylo sděleno s nejvyšší obezřetností. Podle tohoto soudu má totiž sdělení obvinění rozhodující úlohu v trestním stíhání, jelikož obviněný je od jejího doručení oficiálně písemně informován o právním a skutkovém základu skutků, které jsou mu vytýkány. Z toho vyplývá, že obviněný, který nezná jazyk používaný soudem, se v praxi může ocitnout v nevýhodě, pokud mu není poskytnut také překlad obvinění, vyhotovený v jazyce, kterému rozumí (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 28. srpna 2018, Vizgirda v. Slovinsko, CE:ECHR:2018:0828JUD 005986808, §§ 75 až 78).

38

Kromě toho ověření jazykových znalostí obviněného, který dostatečně neovládá jazyk řízení, vnitrostátními orgány za účelem konstatování potřeby jazykové pomoci obviněnému, musí být provedeno v závislosti na různých skutečnostech, jako jsou povaha protiprávního jednání a sdělení zaslaná obviněnému vnitrostátními orgány, přičemž k prokázání uvedených potřeb může postačovat několik otevřených otázek (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 28. srpna 2018, Vizgirda v. Slovinsko, CE:ECHR:2018:0828JUD 005986808, § 84).

39

Z bodů 34 až 38 tohoto rozsudku vyplývá, že dodržování práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu ukládá orgánům členských států, které ukládají peněžitou sankci ve smyslu čl. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí 2005/214, povinnost zajistit, aby při doručení rozhodnutí obsahujícího tuto sankci byla dotyčná osoba v jazyce, kterému rozumí, informována o částech uvedeného rozhodnutí, které jsou podstatné pro to, aby jí bylo umožněno porozumět tomu, co je jí vytýkáno, a aby byla schopna plně vykonat své právo na obhajobu, nebo o možnosti v případě potřeby získat překlad těchto částí. Uvedené části zahrnují zejména skutkové okolnosti, které jsou základem pro oznámené rozhodnutí, zjištěné protiprávní jednání, uloženou sankci, opravné prostředky proti tomuto rozhodnutí, lhůtu stanovenou za tímto účelem a určení orgánu, u něhož má být opravný prostředek podán. V případě, že dotyčná osoba tvrdí, že je nezbytný překlad, je na příslušných orgánech vydávajícího členského státu, aby přijaly veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že překlad bude proveden co nejdříve.

40

Příslušný orgán vykonávajícího členského státu proto může na základě čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214 odmítnout uznání a výkon rozhodnutí ve smyslu čl. 1 písm. a) tohoto rámcového rozhodnutí, kterým se ukládá peněžitá sankce osobě, jíž je toto rozhodnutí určeno, je-li jí toto rozhodnutí doručeno, aniž by k němu byl připojen překlad údajů uvedených v předchozím bodě do jazyka, kterému rozumí, a aniž by jí případně dalo možnost takový překlad získat.

41

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že na jedné straně přísluší tomuto orgánu, aby konkrétně a přesně ověřil, zejména s ohledem na povahu protiprávního jednání, sdělení určená uvedenému adresátovi vnitrostátními orgány a na skutkové okolnosti, na nichž je založeno oznámené rozhodnutí, zda adresát rozumí jazyku, ve kterém mu bylo oznámeno.

42

Jak Soudní dvůr již rozhodl, porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu musí být totiž posuzováno v závislosti na specifických okolnostech každého konkrétního případu, zejména na povaze dotčeného aktu, kontextu jeho přijetí a právních pravidlech upravujících dotyčnou oblast (rozsudek ze dne 26. července 2017, Sacko, C‑348/16, EU:C:2017:591, bod 41 a citovaná judikatura).

43

Na druhé straně, jak správně poznamenala Evropská komise ve svých písemných vyjádřeních, než orgán vykonávajícího členského státu odmítne uznat a vykonat rozhodnutí, ve smyslu čl. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí 2005/214, je povinen podle čl. 7 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí vyžádat si od vydávajícího orgánu všechny potřebné informace a vydávající orgán je povinen mu je poskytnout [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2019, Centraal Justitieel Incassobureau (Uznání a výkon peněžitých trestů a pokut), C‑671/18, EU:C:2019:1054, C‑671/18, body 44 a 45 a citovaná judikatura].

44

S ohledem na předcházející úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214 musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje orgánu vykonávajícího členského státu odmítnout vykonat rozhodnutí ve smyslu čl. 1 písm. a) tohoto rámcového rozhodnutí o uložení peněžitého trestu nebo pokuty za dopravní delikt, pokud toto rozhodnutí bylo jeho adresátovi doručeno, aniž k němu byl připojen překlad částí rozhodnutí, které jsou podstatné, do jazyka, kterému rozumí, aby mu bylo umožněno porozumět tomu, co je mu vytýkáno, a aby byl schopen plně vykonat své právo na obhajobu, a aniž mu byla dána možnost obdržet takový překlad na požádání.

45

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje orgánu vykonávajícího členského státu odmítnout vykonat rozhodnutí ve smyslu čl. 1 písm. a) tohoto rámcového rozhodnutí o uložení peněžitého trestu nebo pokuty za dopravní delikt, pokud toto rozhodnutí bylo jeho adresátovi doručeno, aniž k němu byl připojen překlad částí rozhodnutí, které jsou podstatné, do jazyka, kterému rozumí, aby mu bylo umožněno porozumět tomu, co je mu vytýkáno, a aby byl schopen plně vykonat své právo na obhajobu, a aniž mu byla dána možnost obdržet takový překlad na požádání.