–

za Raad van bestuur van het Uitvoeringsinstituut werknemersverzekeringen (Uwv) M. Mollee, jako zmocněnkyní,

–

za nizozemskou vládu K. Bulterman a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyněmi,

–

za českou vládu M. Smolkem, J. Vláčilem a J. Pavlišem, jako zmocněnci,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi D. Martinem a F. van Schaik, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72, a oprava Úř. věst. 2013, L 188, s. 10), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 465/2012 ze dne 22. května 2012 (Úř. věst. 2012, L 149, s. 4, dále jen „nařízení č. 883/2004“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi K a Raad van bestuur van het Uitvoeringsinstituut werknemersverzekeringen (Uwv) (správní rada Institutu pro správu sociálního zabezpečení zaměstnanců, Nizozemsko) (dále jen „Institut pro správu sociálního zabezpečení zaměstnanců“) ve věci odmítnutí posledně uvedeného vyplácet K dávky v nezaměstnanosti po ukončení pracovní neschopnosti v jiném členském státě než v Nizozemském království, po dobu které pobíral dávky v nemoci vyplácené tímto jiným členským státem.

3

V bodech 4 a 45 odůvodnění nařízení č. 883/2004 se uvádí:

[…]

4

Článek 1 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]“

5

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Osobní oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na státní příslušníky členského státu, osoby bez státní příslušnosti a uprchlíky bydlící v některém členském státě, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky a pozůstalé.“

6

Hlava II uvedeného nařízení, nadepsaná „Určení použitelných právních předpisů“, obsahuje články 11 až 16.

7

Článek 11 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Obecná pravidla“, v odstavci 2 stanoví:

„U osob pobírajících peněžité dávky z důvodu nebo v důsledku jejich zaměstnání nebo samostatné výdělečně činnosti se pro účely této hlavy má za to, že uvedenou činnost vykonávají. To se netýká invalidních, starobních a pozůstalostních důchodů nebo důchodů při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání ani peněžitých dávek v nemoci poskytovaných při časově neomezené léčebné péči.“

8

Hlava III tohoto nařízení, nadepsaná „Zvláštní ustanovení o různých druzích dávek“, v kapitole 6, která obsahuje články 61 až 65a, stanoví pravidla týkající se dávek v nezaměstnanosti.

9

Článek 65 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Nezaměstnané osoby, které měly bydliště v jiném než příslušném členském státě“, v odstavcích 2 a 5 stanoví:

„2.   Zcela nezaměstnaná osoba, která měla během svého posledního zaměstnání, nebo své samostatné výdělečné činnosti bydliště v jiném členském státě než v příslušném členském státě a bydlí v něm i nadále nebo se do něj vrací, musí být k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém má bydliště. Aniž je dotčen článek 64, doplňkově může být [zcela] nezaměstnaná osoba k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém naposledy vykonávala činnost jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná.

Nezaměstnaná osoba, která není příhraničním pracovníkem a která se nevrací do členského státu, v němž má bydliště, musí být k dispozici službám zaměstnanosti v členském státě, jehož právní předpisy se na ni naposledy vztahovaly.

[…]

5.   

10

Žalobce v původním řízení opustil Turecko a v roce 1979 se usadil v Nizozemsku, kde pracoval pro různé zaměstnavatele až do roku 2015.

11

Od roku 2005 bydlel žalobce v původním řízení se svou rodinou v Německu.

12

Dne 1. května 2015 nastoupil do zaměstnání u zaměstnavatele v Německu.

13

Dne 24. srpna 2015 nastoupil žalobce v původním řízení do pracovní neschopnosti z důvodu nemoci a od tohoto data své zaměstnání již fakticky nevykonával.

14

Zpočátku mu byla nadále vyplácena mzda a od 14. října 2015 pobíral dávky v nemoci v Německu.

15

Dne 2. února 2016 se žalobce v původním řízení přestěhoval ke svému bratrovi do Nizozemska a odhlásil se z evidence obyvatel v Německu.

16

Dne 15. února 2016 s ním ukončil zaměstnavatel v Německu pracovní poměr.

17

Dne 16. února 2016 se žalobce v původním řízení podrobil operaci v nemocnici v Německu, kde pobýval do 19. února 2016.

18

Dne 4. března 2016 se žalobce v původním řízení přihlásil do evidence obyvatel v Nizozemsku na adrese svého bratra.

19

Dne 15. března 2016 nabylo ukončení pracovního poměru mezi žalobcem v původním řízení a jeho zaměstnavatelem v Německu účinnosti.

20

Dne 4. dubna 2016 měla příslušná německá instituce za to, že žalobce v původním řízení je opět schopen vykonávat práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu, a tudíž mu přestala vyplácet dávku v nemoci.

21

Dne 22. dubna 2016 podal žalobce v původním řízení u Institutu pro správu sociálního zabezpečení zaměstnanců žádost o dávku v nezaměstnanosti s účinností od 4. dubna 2016.

22

Rozhodnutím ze dne 7. července 2016 se Institut pro správu sociálního zabezpečení zaměstnanců prohlásil za nepříslušný pro rozhodování o nároku žalobce v původním řízení na dávky v nezaměstnanosti.

23

Žalobce v původním řízení podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, která byla rozhodnutím Institutu pro správu sociálního zabezpečení zaměstnanců ze dne 14. září 2016 zamítnuta. Institut setrval na svém stanovisku, že není oprávněn rozhodnout o žádosti dotyčné osoby o dávky v nezaměstnanosti. Podle jeho názoru je členským státem příslušným v tomto ohledu Spolková republika Německo jakožto poslední stát zaměstnání, protože žalobce v původním řízení až do 24. srpna 2015 fakticky vykonával zaměstnání v Německu a nebyl příhraničním pracovníkem.

24

Žalobce v původním řízení podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k rechtbank Overijssel (soud pro Overijssel, Nizozemsko), který ji zamítl jako neopodstatněnou. Uvedený soud měl za to, že Institut pro správu sociálního zabezpečení zaměstnanců správně určil, že žalobce v původním řízení není příhraničním pracovníkem a nemá na základě článku 65 nařízení č. 883/2004 nárok na dávky v nezaměstnanosti v Nizozemsku.

25

Předkládající soud, k němuž bylo podáno odvolání proti rozsudku rechtbank Overijssel (soud pro Overijssel), uvádí, že účastníci řízení se neshodují v otázce, zda se žalobce v původním řízení může dovolávat nároku na dávky v nezaměstnanosti v Nizozemsku na základě čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004.

26

V této souvislosti zdůrazňuje, že žalobce v původním řízení bydlel a pracoval v Německu a od 14. října 2015 byl v Německu v pracovní neschopnosti a pobíral tam dávky v nemoci, a to až do 4. dubna 2016, kdy se stal zcela nezaměstnaným. Vzhledem k tomu, že dne 2. února 2016 přemístil žalobce v původním řízení své bydliště do Nizozemska, měl od tohoto data bydliště v jiném než příslušném členském státě ve smyslu čl. 1 písm. q) a s) nařízení č. 883/2004, kterým je Německo.

27

Podle předkládajícího soudu vyvstává ve sporu v původním řízení otázka, zda se na situaci, kdy dotyčná osoba před tím, než byla zcela nezaměstnaná, fakticky nevykonávala zaměstnání v příslušném členském státě, ale byla v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, a z tohoto důvodu pobírala dávky v nemoci vyplácené tímto členským státem, použije čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004.

28

Předkládající soud má za to, že takovou situaci je třeba považovat za právní situaci srovnatelnou s výkonem zaměstnání, takže na tuto otázku je třeba odpovědět kladně. V tomto ohledu uvádí, že článek 11 nařízení č. 883/2004, který je součástí hlavy II tohoto nařízení, staví nárok na dávku v nemoci na roveň výkonu závislé činnosti, a má za to, že toto postavení na roveň musí platit obdobně i pro účely čl. 65 odst. 2 a 5 uvedeného nařízení. Tento názor odůvodňuje tím, že logický a soudržný výklad pojmu „výkon zaměstnání“ vyžaduje, aby byl tento pojem vykládán v ustanoveních různých hlav téhož nařízení stejně.

29

Předkládající soud dále uvádí, že pro projednávanou věc je relevantní ustálená judikatura Soudního dvora k čl. 71 odst. 1 písm. b) bodu ii) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3) (dále jen „nařízení č. 1408/71“), který byl předchůdcem článku 65 nařízení č. 883/2004 (rozsudky ze dne 27. ledna 1994, Maitland Toosey, C‑287/92, EU:C:1994:27, bod 13, jakož i ze dne 29. června 1995, van Gestel, C‑454/93, EU:C:1995:205, body 13, 20 a 24).

30

Připomíná, že podle této judikatury je jedinou skutečností, která je pro použití čl. 71 odst. 1 písm. b) bodu ii) nařízení č. 1408/71 rozhodující, okolnost, že dotyčná osoba má bydliště v jiném členském státě, než je členský stát, jehož právním předpisům podléhala během svého posledního zaměstnání. Kromě toho Soudní dvůr uznal, že se toto ustanovení použije na osobu, jejíž pracovněprávní vztah nadále trvá po dobu dovolené a která tak fakticky nevykonává svou činnost (rozsudek ze dne 22. září 1988, Bergemann, 236/87, EU:C:1988:443). Předkládající soud z toho vyvozuje, že článek 65 nařízení č. 883/2004 se vztahuje nejen na skutečný výkon posledního zaměstnání, ale také na situaci, kdy dotyčná osoba svou činnost fakticky nevykonává. Uvedený soud má také za to, že důvody, z kterých dotyčná osoba přemístila své bydliště do jiného než příslušného členského státu, nejsou relevantní.

31

Předkládající soud uvádí, že tento výklad nemůže být zpochybněn tím, že Soudní dvůr rozhodl, že čl. 71 odst. 1 písm. b) bod ii) nařízení č. 1408/71 musí být vykládán striktně, zejména za účelem předcházení zneužití (rozsudek ze dne 17. února 1977, Di Paolo, 76/76, EU:C:1977:32, bod 13). Tento výklad je ostatně v souladu s cílem sledovaným tímto ustanovením, kterým je zajistit, aby migrující pracovníci získali dávky v nezaměstnanosti za nejpříznivějších podmínek (rozsudky ze dne 22. září 1988, Bergemann, 236/87, EU:C:1988:443, body 18 a 20, jakož i ze dne 29. června 1995, van Gestel, C‑454/93, EU:C:1995:205, bod 20). Vazba na členský stát bydliště totiž dotčené osobě nabízí v zásadě nejlepší šance na opětovné pracovní začlenění v tomto členském státě.

32

Centrale Raad van Beroep (odvolací soud ve věcech sociálního zabezpečení a veřejné služby) dospěl k názoru, že v jím projednávané věci vyvstaly otázky, které nelze vyřešit bez důvodných pochybností, a rozhodl se tedy přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

33

Úvodem je třeba připomenout, že čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004 stanoví, že zcela nezaměstnaná osoba, která měla během svého posledního zaměstnání, nebo své samostatné výdělečné činnosti bydliště v jiném členském státě než v příslušném členském státě a bydlí v něm i nadále nebo se do něj vrací, musí být k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém má bydliště.

34

Článek 65 odst. 5 písm. a) uvedeného nařízení upřesňuje, že nezaměstnaná osoba uvedená v první a druhé větě odstavce 2 téhož článku pobírá dávky podle právních předpisů členského státu svého bydliště, jako by se na ni tyto předpisy vztahovaly během její poslední činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné. Tyto dávky poskytuje instituce místa bydliště.

35

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci vyplývá, že první otázka musí být chápána tak, že její podstatou je, zda musí být čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004 vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci, kdy dotyčná osoba před tím, než se stala zcela nezaměstnanou, měla bydliště v jiném než příslušném členském státě a fakticky nevykonávala zaměstnání, ale byla v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, a z tohoto důvodu pobírala dávky v nemoci vyplácené příslušným členským státem.

36

Z toho vyplývá, že k poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu je třeba určit, zda se výraz „během svého posledního zaměstnání“ uvedený v čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004 týká výlučně skutečného výkonu zaměstnání dotyčné osoby v příslušném členském státě, nebo zda se vztahuje i na situaci, kdy tato osoba fakticky nevykonává zaměstnání, ale pobírá dávky v nemoci vyplácené tímto členským státem.

37

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co uvádí předkládající soud a tvrdí česká i polská vláda, čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004, který je obsažen v hlavě III tohoto nařízení, nelze vykládat vzhledem k čl. 11 odst. 2 uvedeného nařízení, protože ze znění posledně zmíněného uvedeného ustanovení – ocitovaného v bodě 7 tohoto rozsudku – výslovně vyplývá, že se použije pro účely hlavy II téhož nařízení.

38

Výraz „během svého posledního zaměstnání“ uvedený v čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004 musí být naproti tomu vykládán s ohledem na čl. 1 písm. a) tohoto nařízení. Toto ustanovení definuje totiž pojem „zaměstnání“ pro účely tohoto nařízení, a to tak, že se jím rozumí „každá činnost nebo obdobná situace, která je za takovou považována pro účely právních předpisů sociálního zabezpečení členského státu, v němž taková činnost nebo obdobná situace existuje“.

39

Z toho vyplývá, že situace, kdy dotyčná osoba v příslušném členském státě fakticky nevykonává zaměstnání, ale je v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, a z tohoto důvodu pobírá dávky v nemoci vyplácené tímto členským státem, může být považována za právní situaci srovnatelnou se situací, ve které se nachází osoba, která vykonává zaměstnání, a spadá tudíž do oblasti působnosti čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004, pokud je podle vnitrostátního práva příslušného členského státu pobírání takových dávek rovnocenné výkonu zaměstnání.

40

Na první otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci, kdy dotyčná osoba před tím, než se stala zcela nezaměstnanou, měla bydliště v jiném než příslušném členském státě a fakticky nevykonávala zaměstnání, ale byla v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, a z tohoto důvodu pobírala dávky v nemoci vyplácené příslušným členským státem, ovšem za podmínky, že pobírání takových dávek je podle vnitrostátního práva příslušného členského státu rovnocenné výkonu zaměstnání.

41

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004 vykládán v tom smyslu, že pro účely použití tohoto ustanovení jsou relevantní důvody, zejména rodinné, z nichž dotyčná osoba přemístila své bydliště do jiného než příslušného členského státu.

42

Je třeba poznamenat, že ze znění uvedených ustanovení – citovaných v bodech 33 a 34 tohoto rozsudku – nevyplývá, že by důvody pro přemístění bydliště dotyčné osoby měly v tomto ohledu jakýkoli význam. Je totiž třeba připomenout, že podle bodů 4 a 45 odůvodnění nařízení č. 883/2004 je účelem tohoto nařízení koordinovat vnitrostátní systémy sociálního zabezpečení členských států k zaručení možnosti účinného výkonu práva volného pohybu osob. Uvedené nařízení aktualizovalo a zjednodušilo pravidla obsažená v nařízení č. 1408/71, přičemž se zároveň zachoval cíl posledně uvedeného nařízení (rozsudek ze dne 21. března 2018, Klein Schiphorst, C‑551/16, EU:C:2018:200, bod 31).

43

Z ustálené judikatury k článku 71 nařízení č. 1408/71 – která je vzhledem k výše uvedenému použitelná na kontext článku 65 nařízení č. 883/2004, protože toto ustanovení nahradilo řečený článek 71 – přitom plyne, že jeho cílem je vytvořit pro nezaměstnané osoby, které mají bydliště v jiném než příslušném členském státě, nejpříznivější podmínky pro hledání nového zaměstnání (rozsudky ze dne 22. září 1988, Bergemann, 236/87, EU:C:1988:443, bod 18; ze dne 8. července 1992, Knoch, C‑102/91, EU:C:1992:303, bod 14, a ze dne 29. června 1995, van Gestel, C‑454/93, EU:C:1995:205, bod 20).

44

Kdyby tedy měl být čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004 vykládán v tom smyslu, že se vztahuje jen na osoby, které své bydliště přemístily z určitých důvodů, například rodinných, vedlo by to k omezení oblasti působnosti tohoto ustanovení, potažmo k tomu, že by dotyčným osobám bylo ztíženo hledání zaměstnání v členském státě bydliště, kde se předpokládá, že mají pro hledání nového zaměstnání nejpříznivější podmínky, a to tím spíše že k takovému přemístění zpravidla vede více důvodů. Takový výklad by proto byl v rozporu s cílem sledovaným uvedeným ustanovením.

45

V důsledku toho je třeba na druhou otázku odpovědět, že čl. 65 odst. 2 a 5 nařízení č. 883/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely použití tohoto ustanovení není namístě přihlížet k důvodům, zejména rodinným, z nichž dotyčná osoba přemístila své bydliště do jiného než příslušného členského státu.

46

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: