–

za chorvatskou vládu G. Vidović Mesarek, jako zmocněnkyní,

–

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jakož i I. Gavrilovou, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi M. Heller a M. Mataijou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 5 bodu 3 a čl. 22 bodu 5 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi HRVATSKE ŠUME d.o.o., Zagreb, společností se sídlem v Chorvatsku, právní nástupkyní společnosti HRVATSKE ŠUME javno poduzeće za gospodarenje šumama i šumskim zemljištima u Republici Hrvatskoj p.o., Zagreb a BP Europa SE Hambourg, společností se sídlem v Německu, právní nástupkyní společnosti Deutsche BP AG, která je právní nástupkyní společnosti The Burmah Oil (Deutschland) GmbH, týkajícího se vymáhání neoprávněně vyplacené částky v rámci řízení o výkonu rozhodnutí, který byl později prohlášen za neplatný, na základě bezdůvodného obohacení.

3

Body 2, 8, 11 a 12 odůvodnění nařízení č. 44/2001 uvádějí:

[...]

[...]

4

Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

5

Článek 3 uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.

2.   Na tyto osoby nelze použít zejména pravidla pro určení příslušnosti uvedená v příloze 1.“

6

Článek 5 tohoto nařízení, který se nachází v oddíle 2 uvedeného nařízení nadepsaném „Zvláštní příslušnost“, stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[...]

[...]“

7

Článek 22 nařízení č. 44/2001, který se nachází v oddílu 6 uvedeného nařízení nadepsaném „Výlučná příslušnost“, stanoví:

„Bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost:

[…]

8

Bod 34 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1) uvádí:

„Měla by být zajištěna kontinuita mezi Bruselskou úmluvou [ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě, dále jen ‚Bruselská úmluva‘], nařízením [č. 44/2001] a tímto nařízením a za tímto účelem by měla být přijata přechodná ustanovení. Stejná potřeba kontinuity trvá, i pokud jde o výklad [Bruselské úmluvy] a nařízení, která ji nahrazují, Soudním dvorem Evropské unie.“

9

Článek 66 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje pouze na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm.

2.   Aniž je dotčen článek 80, použije se nařízení [č. 44/2001] i nadále na rozhodnutí vydaná v zahájených řízeních, veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a soudní smíry schválené či uzavřené přede dnem 10. ledna 2015 a spadající do oblasti působnosti nařízení [č. 44/2001].“

10

Článek 80 první věta nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Toto nařízení zrušuje nařízení [č. 44/2001].“

11

Bod 7 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) ) (Úř. věst. 2007, L 199, s. 40) uvádí:

„Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením [č. 44/2001] a s nástroji upravujícími právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy.“

12

Článek 2 nařízení č. 864/2007, nadepsaný „Mimosmluvní závazkové vztahy“, v odst. 1 stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení zahrnuje škoda jakékoli následky civilního deliktu, bezdůvodného obohacení, jednatelství bez příkazu nebo předsmluvního jednání.“

13

Článek 10 tohoto nařízení, nadepsaný „Bezdůvodné obohacení“, stanoví:

„1.   Souvisí-li mimosmluvní závazkový vztah, který vzniká z bezdůvodného obohacení, včetně úhrady neexistujícího dluhu, s již existujícím vztahem mezi stranami, jako například smluvním vztahem nebo vztahem vyplývajícím z civilního deliktu, který úzce souvisí s tímto bezdůvodným obohacením, je rozhodným právem právo, kterým se řídí uvedený existující vztah.

2.   Nemůže-li být rozhodné právo určeno na základě odstavce 1 a strany mají v okamžiku, kdy došlo ke skutečnosti, jež vedla k bezdůvodnému obohacení, obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země.

3.   Nemůže-li být rozhodné právo určeno na základě odstavců 1 a 2, je jím právo země, kde k bezdůvodnému obohacení došlo.

4.   Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je mimosmluvní závazkový vztah, který vzniká z bezdůvodného obohacení, zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 1, 2 a 3, použije se právo této jiné země.“

14

Článek 12 uvedeného nařízení nadepsaný „Předsmluvní odpovědnost“ v odst. 1 stanoví:

„Rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z předsmluvního jednání, je bez ohledu na to, zda došlo ke skutečnému uzavření smlouvy, právo, které se použije na smlouvu nebo které by se na ni použilo, kdyby byla uzavřena.“

15

V souladu s usnesením Trgovačkogo suda u Zagrebu (obchodní soud v Záhřebu, Chorvatsko) o výkonu rozhodnutí dosáhla žalovaná v původním řízení dne 11. března 2003 vymožení pohledávky ve výši 3792600,87 chorvatských kun (HRK) (přibližně 500000 eur) formou odepsání této částky z účtu žalobkyně v původním řízení. Žalobkyně v původním řízení nato podala návrh na zahájení řízení za účelem určení neplatnosti soudního výkonu rozhodnutí. V rámci tohoto řízení Vrhovni sud (Nejvyšší soud, Chorvatsko) vydal dne 21. května 2009 konečný rozsudek, ve kterém rozhodl, že tento výkon rozhodnutí je neplatný. Žalovaná v původním řízení, která je příjemkyní bezdůvodného obohacení, byla tedy povinna vrátit žalobkyni v původním řízení neoprávněně vyplacené částky navýšené o zákonné úroky.

16

V návaznosti na tento rozsudek nemohla žalobkyně v původním řízení na základě vnitrostátních procesních pravidel podat návrh na vrácení v rámci téhož řízení o výkonu rozhodnutí, neboť uplynula lhůta jednoho roku ode dne provedení výkonu rozhodnutí, stanovená pro podání takového návrhu. Dne 1. října 2014 tedy podala návrh na zahájení odlišného soudního řízení o vydání bezdůvodného obohacení u Trgovačkogo suda u Zagrebu (obchodní soud v Záhřebu, Chorvatsko), který na základě ustanovení nařízení č. 1215/2012 prohlásil, že je nepříslušný ve věci rozhodovat. Posledně uvedený soud měl totiž za to, že vzhledem k tomu, že podle něj neexistuje zvláštní použitelné pravidlo pro určení příslušnosti, se musí použít obecné pravidlo pro určení mezinárodní příslušnosti, a že jsou tudíž mezinárodně příslušné soudy členského státu sídla žalované v původním řízení, a sice německé soudy.

17

Žalobkyně v původním řízení proti usnesení Trgovačkogo suda u Zagrebu (obchodní soud v Záhřebu) podala odvolání k Visokimu trgovačkimu sudu (odvolací obchodní soud, Chorvatsko), který je předkládajícím soudem v projednávané věci. Tento soud má za to, že soud prvního stupně nařízení č. 1215/2012 použil neprávem, jelikož podle jeho čl. 66 odst. 1 se toto nařízení použije pouze na řízení zahájená ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm, zatímco původní řízení bylo zahájeno dříve. Ratione temporis je tedy použitelné nařízení č. 44/2001.

18

Předkládající soud má však zaprvé pochybnosti o správném výkladu pojmu „kvazidelikt“ a vyjadřuje rozpaky, co se týče výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001. Uvádí, že institut bezdůvodného obohacení spadá pod kvazidelikty, což v zásadě odůvodňuje použití tohoto ustanovení ve věci v původním řízení a zakládá mezinárodní příslušnost chorvatských soudů. Použití uvedeného ustanovení je však obtížné, jelikož hraničním určovatelem, který toto ustanovení stanoví, je škodní událost a v případě bezdůvodného obohacení škodní událost neexistuje.

19

Judikatura Soudního dvora na tuto otázku nedává odpověď, i když některé skutečnosti mohou být relevantní. Předkládající soud uvádí, že zejména podle rozsudku ze dne 28. ledna 2015, Kolassa (C‑375/13, EU:C:2015:37), pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ zahrnuje všechny návrhy, které znějí na určení odpovědnosti žalovaného a nesouvisí se „smlouvou nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001. V tomtéž smyslu Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Austro-Mechana (C‑572/14, EU:C:2016:286), rozhodl, že čl. 5 bod 3 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že návrh směřující k získání platby jakožto „spravedlivé odměny“ ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10) spadá pod věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti. Generální advokát N. Wahl ve svém stanovisku ve věci Siemens Aktiengesellschaft Österreich (C‑102/15, EU:C:2016:225) naproti tomu navrhl, aby Soudní dvůr vyložil čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 v tom smyslu, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nespadá pod věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti.

20

Zadruhé si předkládající soud klade otázku ohledně výkladu čl. 22 bodu 5 nařízení č. 44/2001, který se použije pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí, neboť projednávaná žaloba na vydání bezdůvodného obohacení spadá do rámce řízení o výkonu rozhodnutí. Předkládající soud v tomto ohledu upřesňuje, že žalobkyně v původním řízení podala návrh na zahájení odlišného soudního řízení pouze vzhledem k tomu, že lhůta stanovená vnitrostátním právem pro podání návrhu na vrácení v rámci řízení o výkonu rozhodnutí uplynula.

21

Za těchto podmínek se Visoki trgovački sud (odvolací obchodní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22

Úvodem je třeba zaprvé připomenout, že podle čl. 80 první věty nařízení č. 1215/2012 toto nařízení ruší a nahrazuje nařízení č. 44/2001, které nahradilo Bruselskou úmluvu uvedenou v bodě 9 tohoto rozsudku. Výklad poskytnutý Soudním dvorem, pokud jde o ustanovení nařízení č. 1215/2012 nebo této úmluvy, je tudíž platný rovněž pro ustanovení nařízení č. 44/2001 v případech, kdy tato ustanovení mohou být kvalifikována jako „rovnocenná“. To platí zejména pro čl. 5 bod 3 uvedené úmluvy a nařízení č. 44/2001 na straně jedné a čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 na straně druhé (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Wikingerhof, C‑59/19, EU:C:2020:950, bod 20 a citovaná judikatura).

23

Pokud jde zadruhé o určení právních předpisů použitelných ratione temporis na spor v původním řízení, je třeba blíže uvést, že čl. 66 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 stanoví, že nařízení č. 44/2001 se použije i nadále na rozhodnutí vydaná v zahájených řízeních, veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a soudní smíry schválené či uzavřené přede dnem 10. ledna 2015 a spadající do oblasti působnosti nařízení č. 44/2001.

24

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že návrh na zahájení hlavního řízení o vydání bezdůvodného obohacení byl u chorvatských soudů podán dne 1. října 2014.

25

Z toho vyplývá, jak ostatně uvedl předkládající soud, že na spor v původním řízení je použitelné ratione temporis nařízení č. 44/2001.

26

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba zkoumat na prvním místě, je, zda čl. 22 bod 5 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se na žalobu na vydání bezdůvodného obohacení vztahuje výlučná příslušnost stanovená v tomto ustanovení, jestliže byla tato žaloba podána z důvodu uplynutí lhůty, v níž vrácení částek neoprávněně vyplacených v rámci řízení o výkonu rozhodnutí může být uplatňováno v rámci téhož řízení o výkonu rozhodnutí.

27

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zatímco nařízení č. 44/2001 stanoví v čl. 2 odst. 1 jako obecné pravidlo příslušnost soudů členského státu, v němž má žalovaný bydliště, totéž nařízení stanoví rovněž zvláštní pravidla umožňující žalobci v určitých případech žalovat žalovaného u soudů jiného členského státu.

28

Pravidla o zvláštní příslušnosti, jež stanoví tato jiná kritéria, je však třeba vykládat striktně v tom smyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovně upravené v uvedeném nařízení (rozsudek ze dne 4. října 2018, Feniks, C‑337/17, EU:C:2018:805, bod 37 a citovaná judikatura).

29

Článek 22 bod 5 nařízení č. 44/2001 tudíž stanoví, že bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí, soudy členského státu, na jehož území výkon rozhodnutí byl nebo má být proveden, pouze jako výjimku z obecného pravidla. Toto ustanovení jakožto výjimka z obecného pravidla příslušnosti nesmí být vykládáno v širším smyslu, než vyžaduje jeho účel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. března 2018, E.ON Czech Holding, C‑560/16, EU:C:2018:167, body 26 a 27 a citovaná judikatura).

30

Z bodů 2 a 11 odůvodnění tohoto nařízení přitom vyplývá, že cílem tohoto nařízení je sjednocení pravidel o soudní příslušnosti v občanských a obchodních věcech prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti, která budou vysoce předvídatelná. Toto nařízení tak sleduje cíl právní jistoty, který spočívá v posílení právní ochrany osob usazených v Evropské unii tím, že umožňuje zároveň žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován (rozsudek ze dne 7. března 2018, E.ON Czech Holding, C‑560/16, EU:C:2018:167, bod 28 a citovaná judikatura).

31

V tomto kontextu do působnosti čl. 22 bodu 5 nařízení č. 44/2001 spadají žaloby, jejichž cílem je získání rozhodnutí v řízeních týkajících se použití síly, donucení nebo zabavení movitého nebo nemovitého majetku za účelem zajištění účinného provádění rozhodnutí a aktů (obdobně viz rozsudek ze dne 3. září 2020, Supreme Site Services a další, C‑186/19, EU:C:2020:638, bod 72, jakož i citovaná judikatura).

32

Naproti tomu cílem žaloby, jejímž předmětem je návrh na vydání bezdůvodného obohacení, není získání rozhodnutí v řízeních týkajících se použití síly, donucení nebo zabavení movitého nebo nemovitého majetku za účelem zajištění účinného provádění rozhodnutí nebo aktu ve smyslu judikatury citované v předchozím bodě. Jedná se o samostatnou žalobu zahajující řízení, které jako takové není řízením o výkonu rozhodnutí, ani opravným prostředkem proti takovému řízení. Z toho vyplývá, že taková žaloba nespadá do působnosti čl. 22 bodu 5 nařízení č. 44/2001, i kdyby toto bezdůvodné obohacení vyplývalo ze zrušení výkonu rozhodnutí.

33

V projednávaném případě chorvatská vláda v podstatě uvádí, že mezi řízením o vydání bezdůvodného obohacení v původní věci a řízením o výkonu rozhodnutí existuje úzká vazba, jelikož jednak neplatnost soudního rozhodnutí zpochybněného v rámci řízení o výkonu rozhodnutí je základem pro toto bezdůvodné obohacení a jednak by vrácení neoprávněně získané částky mohlo být uplatňováno v rámci řízení o výkonu rozhodnutí, pokud by lhůta stanovená za tímto účelem neuplynula, přičemž posledně uvedená skutečnost nevyplývá z žádné nedbalosti ze strany žalobkyně v původním řízení.

34

Je však třeba uvést, že jak obecná systematika nařízení č. 44/2001, která vede k použití striktního výkladu ustanovení jeho článku 22, tak požadavek vykládat pravidla tohoto nařízení ve smyslu vysoké předvídatelnosti, jak vyplývá z bodu 11 odůvodnění uvedeného nařízení, vedou k tomu, že je z působnosti čl. 22 bodu 5 téhož nařízení vyloučena žaloba na vydání bezdůvodného obohacení podaná z důvodu uplynutí lhůty, v níž vrácení částek neoprávněně vyplacených v rámci řízení o výkonu rozhodnutí mohlo být uplatňováno v rámci téhož řízení o výkonu rozhodnutí.

35

Soudní dvůr navíc v souvislosti s čl. 16 odst. 5 Bruselské úmluvy, jehož znění bylo převzato do čl. 22 bodu 5 nařízení č. 44/2001, rozhodl, že hlavním důvodem výlučné příslušnosti soudů místa výkonu rozsudku je to, že přísluší pouze soudům členského státu, na jehož území je výkon rozhodnutí požadován, aby uplatňovaly pravidla týkající se činnosti orgánů pověřených výkonem rozhodnutí prováděné na tomto území (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 1992, Reichert a Kockler, C‑261/90, EU:C:1992:149, bod 26).

36

Vzhledem k neexistenci návrhu na výkon rozhodnutí přitom žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nespadá do působnosti čl. 22 bodu 5 nařízení č. 44/2001.

37

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je tedy třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 22 bod 5 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se na žalobu na vydání bezdůvodného obohacení nevztahuje výlučná příslušnost stanovená v tomto ustanovení, třebaže byla tato žaloba podána z důvodu uplynutí lhůty, v níž vrácení částek neoprávněně vyplacených v rámci řízení o výkonu rozhodnutí může být uplatňováno v rámci téhož řízení o výkonu rozhodnutí.

38

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se na žalobu na vydání bezdůvodného obohacení vztahuje základ pro určení příslušnosti stanovený v tomto ustanovení.

39

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zatímco čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví obecnou příslušnost soudů členského státu žalovaného, čl. 5 bod 1 písm. a) tohoto nařízení stanoví pravidla o zvláštní příslušnosti, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy a čl. 5 bod 3 tohoto nařízení stanoví pravidla o zvláštní příslušnosti ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, umožňující žalobci podat žalobu u soudů jiných členských států. Jak bylo připomenuto v bodě 28 tohoto rozsudku, tato pravidla o zvláštní příslušnosti musí být vykládána striktně.

40

Kromě toho musí být obě pravidla o zvláštní příslušnosti stanovená v uvedených ustanoveních vykládána autonomně s odkazem na systematiku a cíle nařízení č. 44/2001, aby bylo zajištěno jeho jednotné používání ve všech členských státech. Tento požadavek, který platí zejména pro vymezení příslušných oblastí působnosti obou těchto pravidel, znamená, že pojmy „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ a „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ nelze chápat jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu dotčeného v řízení před vnitrostátním soudem příslušným vnitrostátním právem (obdobně viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Wikingerhof, C‑59/19, EU:C:2020:950, bod 25 a citovaná judikatura).

41

Pokud jde o žaloby týkající se smluv nebo nároků ze smlouvy, čl. 5 bod 1 písm. a) uvedeného nařízení tak umožňuje žalobci obrátit se na soud místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, zatímco v případě žalob ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti čl. 5 bod 3 téhož nařízení stanoví, že tyto žaloby mohou být podány u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodní události.

42

Pokud jde konkrétně o žaloby ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Soudního dvora zahrnuje pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 všechny návrhy směřující k určení odpovědnosti žalovaného, které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení (obdobně viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Wikingerhof, C‑59/19, EU:C:2020:950, bod 23 a citovaná judikatura).

43

Z toho vyplývá, že pro určení, zda žaloba na vydání bezdůvodného obohacení spadá mezi věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 bodu 3 tohoto nařízení, je třeba ověřit, zda jsou splněny dvě podmínky, a sice že jednak tato žaloba nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) uvedeného nařízení a jednak že tato žaloba směřuje k určení odpovědnosti žalovaného.

44

Pokud jde o první podmínku, věci týkající se smluv nebo nároků ze smluv ve smyslu posledně uvedeného článku zahrnují všechny návrhy vycházející ze závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2020, Ellmes Property Services, C‑433/19, EU:C:2020:900, bod 37 a citovaná judikatura).

45

Je přitom třeba poznamenat, jak uvedl generální advokát v bodě 45 svého stanoviska, že v rámci žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nevyplývá závazek vrácení, kterého se dovolává žalobkyně, obecně z dobrovolného závazku žalovaného vůči ní, ale vznikl nezávisle na vůli žalované. Z toho vyplývá, že taková žaloba na vydání v zásadě nespadá pod věci týkající se smluv nebo nároků ze smluv ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001.

46

Tento výklad je podpořen výkladem čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 ve spojení s článkem 2 nařízení č. 864/2007, který je v oblasti kolizních norem protějškem toho, co v oblasti sporů o příslušnost představuje tento čl. 5 bod 3, přičemž je třeba připomenout, že obě tato nařízení musí být v co největším možném rozsahu vykládána soudržně. Článek 2 odst. 1 nařízení č. 864/2007 totiž stanoví, že se povinnost vydat bezdůvodné obohacení považuje za mimosmluvní závazkový vztah, na nějž se vztahuje toto nařízení a v souladu s článkem 10 uvedeného nařízení je předmětem specifických kolizních norem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, ERGO Insurance a Gjensidige Baltic, C‑359/14 a C‑475/14, EU:C:2016:40, body 45 a 46).

47

Za účelem poskytnutí úplné odpovědi předkládajícímu soudu je však třeba dodat, jak uvedl generální advokát v bodech 48 až 52 svého stanoviska, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení může za určitých okolností úzce souviset se smluvním vztahem mezi stranami sporu, a v důsledku toho může být považována za žalobu spadající pod „věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení.

48

Mezi tyto okolnosti patří okolnost, kdy žaloba na vydání bezdůvodného obohacení souvisí s již existujícím smluvním vztahem mezi stranami. Tak je tomu například v případě, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 50 svého stanoviska, když se žalobce dovolává bezdůvodného obohacení v úzké souvislosti se smluvním závazkem, který považuje za neplatný nebo který nebyl žalovaným splněn anebo o němž se domnívá, že ho „přeplnil“, aby odůvodnil své právo na vrácení.

49

V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že žaloba na vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy pod takové věci spadá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. dubna 2016, Profit Investment SIM, C‑366/13, EU:C:2016:282, body 55 a 58).

50

Taková souvislost je ostatně v souladu s cíli blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti, které sleduje čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 a které předpokládají, že soud rozhodující ve sporech vyplývajících ze smluv může rozhodnout o důsledcích jejich neplatnosti, nesplnění nebo „přeplnění“, a tudíž o případných vráceních, která z toho vyplývají, pokud existuje zvláště úzká souvislost mezi žalobou a soudem místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn ve smyslu tohoto ustanovení.

51

Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nespadá mezi věci, jejichž předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, a splňuje tak první podmínku uvedenou v bodě 43 tohoto rozsudku, ledaže tato žaloba úzce souvisí s již existujícím smluvním vztahem mezi stranami.

52

Pokud jde o druhou podmínku uvedenou v témže bodě 43 tohoto rozsudku, je třeba ověřit, zda žaloba na vydání bezdůvodného obohacení směřuje k určení odpovědnosti žalovaného.

53

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že tomu tak je v případě, kdy škodní událost ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 může být přičítána žalovanému v rozsahu, v němž je mu vytýkáno jednání nebo opomenutí, které je v rozporu s povinností nebo zákazem uloženým zákonem. Deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost totiž může přicházet v úvahu pouze za podmínky, že je možné mezi újmou a protiprávním jednáním, které vedlo k této újmě, prokázat příčinnou souvislost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Austro-Mechana, C‑572/14, EU:C:2016:286, body 40, 41a 50, jakož i citovaná judikatura).

54

Je třeba dodat, jak uvedl generální advokát v bodě 61 svého stanoviska, že tato upřesnění platí bez rozdílu pro všechny věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, aniž je třeba specificky rozlišovat věci týkající se kvazideliktní odpovědnosti. Kromě skutečnosti, že výraz „kvazideliktní“ není uveden v dánské, estonské, nizozemské, portugalské, slovenské, finské a švédské verzi čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, pojem „kvazidelikt“ totiž odkazuje nikoli na situace vyznačující se neexistencí škodní události, ale spíše na situace, v nichž ke škodní události došlo z neopatrnosti nebo nedbalosti. Žaloba tedy nemůže spadat pod věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, pokud uplatňovaná odpovědnost žalovaného není založena na existenci škodní události ve smyslu uvedeném v předchozím bodě.

55

Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení je přitom založena na povinnosti, která nemá základ ve škodní události. Tato povinnost totiž vzniká nezávisle na jednání žalovaného, takže neexistuje příčinná souvislost, která by mohla být prokázána mezi újmou a případným protiprávním jednáním nebo opomenutím, kterého se žalovaný dopustil.

56

Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení tudíž nemůže spadat pod věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001.

57

Tomuto závěru nemůže odporovat rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Austro-Mechana (C‑572/14, EU:C:2016:286), v němž měl Soudní dvůr za to, že návrh společnosti pro kolektivní správu autorských práv týkající se povinnosti zaplatit „spravedlivou odměnu“ ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29, která podle vnitrostátního práva přísluší podnikům, které v tuzemsku uvedou jako první do oběhu záznamové nosiče pro komerční účely a za úplatu, spadá pod věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001. Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 72 svého stanoviska, povinnost, na níž se tento návrh zakládal, měla základ ve škodní události, a sice újmě nositelů autorských práv související se soukromými rozmnoženinami na záznamových nosičích uvedených na trh.

58

Dále je třeba ještě poznamenat, že je možné, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nespadá do oblasti smluv nebo nároků ze smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, ani do oblasti deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 bodu 3 tohoto nařízení. Tak je tomu totiž v případě, kdy tato žaloba úzce nesouvisí s již existujícím smluvním vztahem mezi stranami dotčeného sporu.

59

V takové situaci se na žalobu na vydání bezdůvodného obohacení vztahuje základ pro určení příslušnosti soudů členského státu, v němž má žalovaný bydliště, v souladu s obecným pravidlem stanoveným v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001.

60

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se na žalobu na vydání bezdůvodného obohacení nevztahuje základ pro určení příslušnosti stanovený v tomto ustanovení.

61

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: