–

[ve znění oprav provedených usnesením ze dne 29. září 2021] za XY L. Jessem, Rechtsanwalt,

–

za Hauptzollamt B G. Rittenauerem, jako zmocněncem,

–

za německou vládu J. Möllerem a S. Heimerl, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi A. Armenia a R. Pethkem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 17 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (Úř. věst. 2003, L 283, s. 51; Zvl. vyd. 09/01, s. 405).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi XY a Hauptzollamt B (Hlavní celní úřad B, Německo) ve věci dodatečného daňového výměru týkajícího se zdanění spotřeby elektřiny odebírané XY, zejména existence nároku posledně uvedeného podniku na zaplacení úroků z prodlení z částky daně z elektřiny, kterou zaplatil bez právního důvodu, a která mu tak byla vrácena.

3

Body 3 až 5 odůvodnění směrnice 2003/96 uvádějí:

4

Článek 1 této směrnice zní:

„Členské státy zdaní energetické produkty a elektřinu v souladu s touto směrnicí.“

5

Článek 5 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy mohou pod finanční kontrolou uplatňovat rozlišené sazby, pokud tyto sazby nejsou nižší než minimální úrovně zdanění předepsané touto směrnicí a pokud jsou slučitelné s právními předpisy [Unie], a to v následujících případech:

6

Článek 17 téže směrnice uvádí:

„1.   Pokud jsou minimální úrovně zdanění předepsané v této směrnici v průměru dodržovány pro každý podnik, mohou členské státy uplatňovat snížení daní na spotřebu energetických produktů použitých k topení nebo pro účely podle čl. 8 odst. 2 písm. b) a c) a pro elektřinu v následujících případech:

2.   Bez ohledu na čl. 4 odst. 1 mohou členské státy uplatňovat až nulovou úroveň zdanění na energetické produkty a elektřinu podle článku 2, pokud jsou tyto produkty a elektřina používány energeticky náročnými podniky podle odstavce 1 tohoto článku.

3.   Bez ohledu na čl. 4 odst. 1 mohou členské státy uplatňovat úroveň zdanění sníženou až na 50 % minimálních úrovní zdanění stanovených v této směrnici na energetické produkty a elektřinu podle článku 2, pokud jsou tyto produkty a elektřina používány podniky podle článku 11, které nejsou energeticky náročnými podniky podle odstavce 1 tohoto článku.

4.   Pro podniky, které využívají možností uvedených v odstavcích 2 a 3, platí dohody, režimy obchodovatelných licencí nebo rovnocenná opatření, jak je uvedeno v odst. 1 písm. b). Tyto dohody, režimy obchodovatelných licencí nebo rovnocenná opatření musí vést k dosahování cílů v oblasti životního prostředí nebo ke zlepšování energetické účinnosti, a to přibližně se stejnými výsledky, jakých by bylo dosaženo při dodržení obvyklých minimálních sazeb Společenství.“

7

Na základě článků 7, 15, 16 a 19 směrnice 2003/96 mohou členské státy uplatňovat osvobození od daně nebo sníženou úroveň zdanění rovněž v případech, které jsou v nich uvedeny.

8

Článek 21 odst. 5 první věta této směrnice stanoví:

„Pro účely článků 5 a 6 směrnice [Rady] 92/12/EHS [ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani (Úř. věst. 1992, L 76, s. 1), ve znění směrnice Rady 2000/47/ES ze dne 20. července 2000 (Úř. věst. 2000, L 193, s. 73)], podléhají elektřina a zemní plyn zdanění a jsou zdanitelné v okamžiku dodání distributorem nebo redistributorem.“

9

Stromsteuergesetz (zákon o dani z elektřiny) ze dne 24. března 1999 (BGBl. 1999 I, s. 378, a BGBl. 2000 I, s. 147), ve znění zákona ze dne 19. prosince 2008 (BGBl. 2008 I, s. 2794) (dále jen „StromStG“), v § 3, nadepsaném „Sazba daně“, uvádí:

„Daň činí 20,50 eura za jednu megawatthodinu.“

10

Ustanovení § 9 StromStG, nadepsané „Osvobození od daně a snížení daně“, v odstavci 3 stanoví:

„S výjimkou případů uvedených v odst. 2 bodě 2 podléhá elektřina snížené sazbě daně ve výši 12,30 eura za jednu megawatthodinu, pokud je výrobním podnikem nebo zemědělským a lesnickým podnikem odebírána pro obchodní účely a není od daně osvobozena podle odstavce 1.“

11

XY je výrobním podnikem, který v roce 2010 v rámci svých činností odebíral elektřinu z distribuční soustavy za účelem nabíjení akumulátorů.

12

XY v daňovém přiznání k dani z elektřiny za rok 2010 uvedl množství elektřiny odebrané pro vlastní spotřebu a zvolil uplatnění snížené sazby daně podle § 9 odst. 3 StromStG. Hlavní celní úřad B nicméně v příslušném daňovém výměru uplatnil základní sazbu daně z elektřiny, proti čemuž XY podal opravný prostředek.

13

Poté, co bylo v rámci soudního řízení týkajícího se roku 2006 konstatováno, že se uplatní snížená sazba daně stanovená v § 9 odst. 3 StromStG, Hlavní celní úřad B přezkoumal své rozhodnutí stran roku 2010 a měl v konečném důsledku za to, že XY je oprávněn požadovat uplatnění této sazby, a dne 27. srpna 2013 změnil daňový výměr XY a vrátil částku, kterou XY bez právního důvodu zaplatil za rok 2010.

14

XY v prosinci 2014 požádal, aby částka vrácená za rok 2010 byla navýšena o úroky z prodlení, což Hlavní celní úřad B odmítl.

15

Žaloba, kterou XY podal a kterou se domáhal zaplacení těchto úroků z prodlení, byla Finanzgericht (finanční soud, Německo) zamítnuta z důvodu, že XY na ně nemá nárok podle unijního práva ani podle německého práva. Unijní právo podle uvedeného soudu konkrétně neukládá navýšení vrácené částky o úroky z prodlení. Odběr elektřiny za účelem nabíjení akumulátorů totiž nespadá do působnosti směrnice 2003/96. Dále uvedl, že uplatnění snížení daně dotčeného v původním řízení je v každém případě fakultativní, takže unijní právo nevyžaduje zaplacení úroků z prodlení v případě vrácení.

16

XY podal proti danému rozsudku opravný prostředek „Revision“ k Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud, Německo), který je předkládajícím soudem. Podle XY je třeba v souladu s judikaturou Soudního dvora zaplatit úroky z prodlení v případě vrácení daní vybraných v rozporu s unijním právem, a to i v případě uplatnění fakultativních snížení daně. Nabíjení baterie je ostatně podle jeho názoru vratným procesem, který spadá do působnosti směrnice 2003/96.

17

Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud) má na rozdíl od Finanzgericht (finanční soud) za to, že činnost XY spadá do působnosti směrnice 2003/96 a klade si pouze otázku, zda částka daně z elektřiny, která byla zaplacena bez právního důvodu a vrácena XY, musí být navýšena o úroky z prodlení.

18

Za těchto podmínek se Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Stanoví unijní právo povinnost úročit nárok na vrácení neoprávněně vyměřené daně z elektřiny, pokud vyměření daně z elektřiny v nižší výši bylo založeno na fakultativním snížení daně podle čl. 17 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96 a vyměření daně v nadměrné výši se zakládalo výlučně na pochybení při použití vnitrostátního ustanovení, které bylo přijato za účelem provedení čl. 17 odst. 1 písm. a) této směrnice, na daný případ?“

19

Na úvod je třeba poznamenat, že německá vláda, aniž vznáší námitku nepřípustnosti, má ve svém vyjádření v podstatě za to, že na základě čl. 21 odst. 5 směrnice 2003/96 musí být elektřina, která je dodávaná za účelem skladování v akumulátorech, zdaněna nebo rovněž zdaněna v okamžiku její následné distribuce třetím osobám. Tento názor se liší od předpokladu předkládajícího soudu, který má za to, že dodávání elektřiny za účelem skladování v akumulátorech je jediným zdanitelným plněním dotyčné daně.

20

Tímto vyjádřením není dotčena přípustnost položené otázky.

21

Podle ustálené judikatury Soudního dvora se totiž na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout vydat rozhodnutí o žádosti podané vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny, jakož i pro pochopení důvodů, proč má vnitrostátní soud za to, že potřebuje odpovědi na tyto otázky pro účely vyřešení sporu, který před ním probíhá (rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 27, a rozsudek ze dne 12. prosince 2019, Slovenské elektrárne, C‑376/18, EU:C:2019:1068, bod 24 a citovaná judikatura).

22

Z položené otázky vyplývá, že má vztah k realitě a k předmětu sporu v původním řízení, který se netýká výkladu ustanovení směrnice 2003/96, ale podmínek vrácení daně vybrané na základě nesprávného použití vnitrostátní právní úpravy, která provádí možnost stanovenou v této směrnici.

23

Německá vláda dále uvádí, že v položené otázce nemělo být odkazováno na čl. 17 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96, ale na její čl. 5 čtvrtou odrážku.

24

V tomto ohledu generální advokát v bodě 56 svého stanoviska poznamenal, že je třeba uvést, že jak úlevy na dani pro energeticky náročné podniky, stanovené v čl. 17 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/96, tak uplatňování rozlišených sazeb daně v závislosti na obchodní nebo neobchodní povaze používání elektřiny podle čl. 5 čtvrté odrážky této směrnice jsou pro členské státy fakultativní. Řešení právní problematiky nastolené v položené otázce proto může být důležité pro výsledek sporu v původním řízení bez ohledu na právní základ, o který se německý zákonodárce opíral při zavedení rozdílného uplatňování dotyčných sazeb daně.

25

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že předkládající soud se v podstatě táže, zda unijní právo vyžaduje, aby v případě vrácení částky daně z elektřiny neoprávněně vybrané z důvodu nesprávného uplatnění vnitrostátního ustanovení, které bylo přijato na základě možnosti přiznané členským státům směrnicí 2003/96, byla tato částka navýšena o úroky.

26

Je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že nárok na vrácení daní, jež byly v členském státě vybrány v rozporu s pravidly unijního práva, je důsledkem a doplňkem práv, která jsou jednotlivcům přiznána ustanoveními unijního práva, jak byla vyložena Soudním dvorem. Členské státy tedy musí v zásadě vrátit daně vybrané v rozporu s unijním právem (rozsudek ze dne 19. července 2012, Littlewoods Retail a další, C‑591/10, EU:C:2012:478, bod 24 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 23. dubna 2020, Sole-Mizo a Dalmandi Mezőgazdasági, C‑13/18 a C‑126/18, EU:C:2020:292, bod 34 a citovaná judikatura).

27

Soudní dvůr dále rozhodl, že pokud členský stát vybral daně v rozporu s pravidly unijního práva, jednotlivci mají nárok na vrácení nejen neoprávněně vybrané daně, ale rovněž částek zaplacených tomuto státu nebo tímto státem zadržených v přímé souvislosti s touto daní. To zahrnuje rovněž ztráty představované nemožností disponovat peněžními částkami v důsledku předčasné splatnosti daně. Z této judikatury vyplývá, že zásada ukládající členskému státu povinnost vrátit částky daní vybrané v rozporu s unijním právem spolu s úroky vyplývá z tohoto práva (rozsudek ze dne 19. července 2012, Littlewoods Retail a další, C‑591/10, EU:C:2012:478, body 25 a 26 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 23. dubna 2020, Sole-Mizo a Dalmandi Mezőgazdasági, C‑13/18 a C‑126/18, EU:C:2020:292, body 35 a 36 a citovaná judikatura).

28

Jak uvedl generální advokát v bodě 74 svého stanoviska, je třeba upřesnit, že povinnost navýšit částku daní vybraných v rozporu s unijním právem o úroky se uplatní rovněž tehdy, když toto porušení vyplývá z nedodržení obecných zásad tohoto práva.

29

Je třeba připomenout, že cílem směrnice 2003/96, jak vyplývá z bodů 3 až 5 jejího odůvodnění a z jejího článku 1, je stanovení harmonizovaného systému zdanění energetických produktů a elektřiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2020, Repsol Petróleo, C‑44/19, EU:C:2020:982, bod 21).

30

V rámci tohoto systému unijní normotvůrce zejména na základě článků 5, 7, 15 až 17 a 19 této směrnice přiznal členským státům řadu oprávnění za účelem zavedení rozlišných sazeb daně, osvobození od daně nebo snížených sazeb spotřební daně, přičemž tato oprávnění jsou nedílnou součástí harmonizovaného systému zdanění zavedeného danou směrnicí.

31

V tomto ohledu jsou podle judikatury Soudního dvora členské státy povinny při výkonu diskreční pravomoci, kterou disponují na základě těchto článků, dodržovat unijní právo a jeho obecné zásady a zejména zásadu rovného zacházení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2020, Autoservizi Giordano, C‑513/18, EU:C:2020:59, bod 35 a citovaná judikatura). Tento požadavek se mimoto týká jak opatření, kterými je tato diskreční pravomoc vykonávána, tak jejich uplatňování.

32

Zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek ze dne 30. ledna 2020, Autoservizi Giordano, C‑513/18, EU:C:2020:59, bod 37 a citovaná judikatura).

33

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že z hlediska neoprávněně vybrané částky daně a odpovídající povinnosti vrácení se hospodářský subjekt, který na základě ustanovení vnitrostátního práva, které provádí možnost stanovenou ve směrnici 2003/96, podléhá snížené sazbě daně z elektřiny, jejíž částka byla neoprávněně vybrána, nachází v situaci srovnatelné se situací hospodářského subjektu, který na základě ustanovení této směrnice podléhá základní sazbě této daně, jejíž částka byla neoprávněně vybrána.

34

S těmito dvěma situacemi by nemělo být zacházeno odlišně, což s sebou v případě vrácení nese povinnost navýšit částku neoprávněně vybrané daně o úroky.

35

Hospodářské subjekty musí být totiž porovnány podle toho, zda jim vznikly ztráty způsobené nemožností disponovat peněžními částkami v důsledku nesprávné splatnosti daně ve smyslu judikatury citované v bodě 27 tohoto rozsudku, ať již se na ně vztahuje základní nebo snížená sazba této daně, neboť obě sazby spadají pod tentýž harmonizovaný systém zavedený směrnicí 2003/96.

36

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že unijní právo vyžaduje, aby v případě vrácení částky daně z elektřiny neoprávněně vybrané z důvodu nesprávného uplatnění vnitrostátního ustanovení, které bylo přijato na základě možnosti přiznané členským státům směrnicí 2003/96, byla tato částka navýšena o úroky.

37

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že vyžaduje, aby v případě vrácení částky daně z elektřiny neoprávněně vybrané z důvodu nesprávného uplatnění vnitrostátního ustanovení, které bylo přijato na základě možnosti přiznané členským státům směrnicí Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny, byla tato částka navýšena o úroky.