–

za Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände –Verbraucherzentrale Bundesverband eV T. Raderem, Rechtsanwalt,

–

za Vodafone GmbH D. Herrmann, Rechtsanwältin,

–

za německou vládu J. Möllerem a D. Klebsem, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu K. Bulterman a M. Noort, jako zmocněnkyněmi,

–

za rakouskou vládu A. Posch, jako zmocněncem,

–

za rumunskou vládu E. Gane, A. Wellman a L. Liţu, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi G. Braunem a T. Scharfem, jakož i L. Nicolae, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací a nařízení (EU) č. 531/2012 o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii (Úř. věst. 2015, L 310, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände Verbraucherzentrale Bundesverband eV (Spolkový svaz spotřebitelských center a sdružení, dále jen „Bundesverband“) a společností Vodafone GmbH, jehož předmětem je skutečnost, že posledně uvedená společnost používá ve svých smlouvách určitá standardizovaná ujednání.

3

Body 6, 8 a 9 odůvodnění nařízení 2015/2120 zní takto:

[…]

4

Článek 1 téhož nařízení, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Toto nařízení stanoví společná pravidla pro zajištění rovného a nediskriminačního nakládání s provozem při poskytování služeb přístupu k internetu a zajištění souvisejících práv koncových uživatelů.“

5

Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zajištění přístupu k otevřenému internetu“, v odstavcích 1 až 3 stanoví:

„1.   Koncoví uživatelé mají právo na přístup k informacím a obsahu a jejich šíření, využívání a poskytování aplikací a služeb a využívání koncového zařízení podle svého vlastního výběru bez ohledu na polohu koncového uživatele nebo poskytovatele či polohu, původ nebo určení dané informace, obsahu, aplikace nebo služby, a to prostřednictvím své služby přístupu k internetu.

[…]

2.   Dohody mezi poskytovateli služeb přístupu k internetu a koncovými uživateli o obchodních a technických podmínkách a vlastnostech služeb přístupu k internetu, jako je cena, objem dat nebo rychlost, a veškeré obchodní praktiky poskytovatelů služeb přístupu k internetu neomezují výkon práv koncových uživatelů stanovených v odstavci 1.

3.   Poskytovatelé služeb přístupu k internetu nakládají při poskytování služeb přístupu k internetu s veškerým provozem stejně, bez diskriminace, omezení nebo narušování a bez ohledu na odesílatele a příjemce, na obsah, ke kterému se přistupuje nebo který se šíří, na používané či poskytované aplikace nebo služby nebo na použité koncové zařízení.

První pododstavec nebrání poskytovatelům služeb přístupu k internetu v zavádění opatření přiměřeného řízení provozu. Aby mohla být tato opatření považována za přiměřená, musí být transparentní, nediskriminační a přiměřená, a nesmí být založena na obchodních cílech, nýbrž na objektivně odlišných požadavcích určitých kategorií provozu na technickou kvalitu služeb. Tato opatření nesmí sledovat konkrétní obsah a nesmí být uplatňována po dobu delší, než je nezbytné.

Poskytovatelé služeb přístupu k internetu nesmějí provádět opatření řízení provozu, která jdou nad rámec opatření stanovených v druhém pododstavci, a zejména nesmějí blokovat, zpomalovat, měnit, omezovat, narušovat, zhoršovat nebo diskriminovat konkrétní obsah, aplikace nebo služby nebo jejich konkrétní kategorie, s výjimkou případů, kdy je to nezbytné, a pouze na nezbytně nutnou dobu za účelem:

6

Bundesverband je svaz sdružující šestnáct organizací na ochranu spotřebitelů ve spolkových zemích, jakož i další organizace působící v oblasti ochrany spotřebitelů v Německu.

7

Vodafone je podnikem působícím v odvětví informačních a komunikačních technologií. Tento podnik nabízí svým zákazníkům, aby si vedle základního paušálního tarifu sjednali bezplatné tarifní varianty, tzv. „nulové tarify“, zvané Vodafone Passy („Video Pass“, „Music Pass“, „Chat Pass“ a „Social Pass“). Tyto tarifní varianty umožňují využívat služby partnerských podniků společnosti Vodafone a objem dat spotřebovaný při využívání těchto služeb se neodečítá od objemu dat obsažených v základním paušálním tarifu. Snížení přenosové rychlosti stanovené při vyčerpání objemu dat zahrnutých v základním paušálním tarifu se nicméně použije rovněž na využívání služeb partnerských podniků. První zvolená tarifní varianta je již zahrnuta v základním paušálním tarifu a zákazníci si mohou za příplatek sjednat další tarifní varianty.

8

U těchto tarifních variant obsahují všeobecné smluvní podmínky mimo jiné toto standardizované ujednání: „Spotřeba dat při používání prostřednictvím sdíleného internetového připojení (bezdrátového přístupového bodu nebo ‚hotspotu‘) […] se odečítá z objemu dat zahrnutých v paušálním tarifu.“

9

Bundesnetzagentur für Elektrizität, Gas, Telekommunikation, Post und Eisenbahnen (Spolková agentura pro sítě elektřiny, plynu, telekomunikací, pošty a železnic, Německo, dále jen „Bundesnetzagentur“), jakožto orgán dozoru ukončil řízení týkající se legality tohoto ujednání.

10

Bundesverband podal k Landgericht Düsseldorf (zemský soud v Düsseldorfu, Německo) žalobu, kterou se domáhal, aby bylo zakázáno používání výše uvedeného ujednání. Tento soud poté, co vyslechl Bundesnetzagentur, tuto žalobu zamítl z důvodu, že sdílené internetové připojení nebylo smluvně vyloučeno a je navíc technicky možné.

11

Odvolání bylo podáno u předkládajícího soudu, Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo), který se zabývá platností uvedeného ujednání s ohledem na čl. 3 odst. 1 a 2 nařízení 2015/2120.

12

Za těchto podmínek se Oberlandesgericht Düsseldorf (vrchní zemský soud v Düsseldorfu), který měl za to, že pro rozhodnutí sporu v původním řízení je nezbytný výklad unijního práva, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

13

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být článek 3 nařízení 2015/2120 vykládán v tom smyslu, že omezení sdílení internetového připojení koncovými uživateli z důvodu aktivace tarifní varianty zvané „nulový tarif“ je neslučitelné s povinnostmi vyplývajícími z odstavců 1 a 2 tohoto článku.

14

Úvodem je třeba upřesnit, že tarifní varianta zvaná „nulový tarif“ je obchodní praktika, kdy poskytovatel internetového připojení uplatňuje „nulový tarif“ nebo výhodnější tarif na veškerý datový provoz nebo jeho část spojenou s určitou aplikací nebo kategorií specifických aplikací nabízených partnery tohoto poskytovatele. Tato data se proto neodečítají z objemu dat zakoupených v rámci základního paušálního tarifu. Taková varianta, nabízená v rámci omezených balíčků, tedy umožňuje poskytovatelům internetového připojení zvýšit atraktivitu své nabídky.

15

Otázky položené Soudnímu dvoru, jejichž cílem je umožnit předkládajícímu soudu rozhodnout o legalitě podmínek používání spojených s tarifní variantou zvanou „nulový tarif“, tedy vycházejí z předpokladu, že taková tarifní varianta je sama o sobě slučitelná s unijním právem, zejména s článkem 3 nařízení 2015/2120, kterým chtěl normotvůrce zakotvit zásady otevřenosti a neutrality internetu.

16

Článek 3 odst. 1 nařízení 2015/2120 ve spojení s bodem 6 odůvodnění tohoto nařízení stanoví právo koncových uživatelů nejen na přístup k informacím a obsahu, využívání aplikací a služeb, šíření informací a obsahu, ale rovněž na poskytování aplikací a služeb.

17

Podle čl. 3 odst. 2 nařízení 2015/2120 platí, že dohody uzavřené mezi poskytovateli služeb přístupu k internetu a koncovými uživateli a obchodní praktiky těchto poskytovatelů nesmějí omezovat výkon práv koncových uživatelů, která jsou zakotvena v odstavci 1 tohoto článku.

18

Článek 3 odst. 3 nařízení 2015/2120 předně v prvním pododstavci stanoví, že poskytovatelé služeb přístupu k internetu musí nakládat s veškerým provozem stejně, bez diskriminace, omezení nebo narušování, a to mimo jiné bez ohledu na používané aplikace nebo služby.

19

Tento článek 3 odst. 3 ve druhém pododstavci dále uvádí, že jeho první pododstavec nebrání poskytovatelům služeb přístupu k internetu v zavádění opatření přiměřeného řízení provozu, přičemž je v něm upřesněno, že aby mohla být taková opatření považována za přiměřená, musí být zaprvé transparentní, nediskriminační a přiměřená, zadruhé nesmí být založena na obchodních cílech, nýbrž na objektivně odlišných technických požadavcích určitých kategorií provozu a zatřetí nesmí sledovat obsah a nesmí být uplatňována po dobu delší, než je nezbytné.

20

Ve třetím pododstavci zmíněného článku 3 odst. 3 je konečně uvedeno, že poskytovatelé služeb přístupu k internetu nesmějí provádět opatření řízení provozu, která jdou nad rámec opatření stanovených v jeho druhém pododstavci, a zejména nesmějí blokovat, zpomalovat, měnit, omezovat, narušovat, zhoršovat nebo diskriminovat konkrétní aplikace, kategorie aplikací, služby nebo kategorie služeb, s výjimkou případů, kdy je to nezbytné, a na určitou dobu za účelem dodržení unijních legislativních aktů, vnitrostátních právních předpisů, které jsou v souladu s právem Unie, nebo opatření provádějících tyto legislativní akty či vnitrostátní právní předpisy, nebo za účelem zachování integrity a bezpečnosti sítě, služeb poskytovaných jejím prostřednictvím a koncových zařízení koncových uživatelů, nebo za účelem zabránění přetížení sítě či zmírnění jeho účinků.

21

Cílem těchto různých ustanovení je, jak vyplývá z článku 1 nařízení 2015/2120, zajistit rovné a nediskriminační nakládání s provozem při poskytování služeb přístupu k internetu, jakož i související práva koncových uživatelů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2020, Telenor Magyarország, C‑807/18 a C‑39/19, EU:C:2020:708, body 23 až 27).

22

Zaprvé je třeba připomenout, že Soudní dvůr měl příležitost upřesnit, že je-li jednání poskytovatele služeb přístupu k internetu neslučitelné s čl. 3 odst. 3 nařízení 2015/2120, nemusí se určovat, zda je toto jednání v souladu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 3 odst. 2 uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2020, Telenor Magyarország, C‑807/18 et C‑39/19, EU:C:2020:708, bod 28).

23

Nesplnění povinnosti rovného nakládání s různými druhy provozu tudíž nemůže být odůvodněno na základě zásady smluvní volnosti zakotvené v čl. 3 odst. 2 téhož nařízení.

24

Zadruhé Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že čl. 3 odst. 3 nařízení 2015/2120 brání jakémukoli opatření, které je v rozporu s povinností rovného nakládání s provozem, pokud je takové opatření založeno na obchodních cílech.

25

Nejprve je třeba poznamenat, jak vyplývá z bodu 18 tohoto rozsudku, že v prvním pododstavci čl. 3 odst. 3 nařízení 2015/2120, ve spojení s bodem 8 odůvodnění tohoto nařízení, je poskytovatelům služeb přístupu k internetu uložena obecná povinnost nakládat s provozem stejně, bez diskriminace, omezení nebo narušování, kterou v žádném případě nelze porušovat prostřednictvím obchodních praktik těchto poskytovatelů nebo dohod, které uzavírají s koncovými uživateli (rozsudek ze dne 15. září 2020, Telenor Magyarország, C‑807/18 a C‑39/19, EU:C:2020:708, bod 47).

26

Z druhého pododstavce čl. 3 odst. 3, jakož i z bodu 9 odůvodnění nařízení 2015/2120, v jehož světle je třeba tento pododstavec vykládat, dále vyplývá, že ačkoliv poskytovatelé služeb přístupu k internetu musí tuto obecnou povinnost dodržovat, i nadále mají možnost přijímat opatření přiměřeného řízení provozu. Tato možnost je nicméně podmíněna mimo jiné tím, že taková opatření musí být založena na „objektivně odlišných požadavcích určitých kategorií provozu na technickou kvalitu služeb“, a nikoli na „obchodních cílech“. Za opatření založené na takových „obchodních cílech“ je třeba konkrétně považovat každé opatření poskytovatele služeb přístupu k internetu přijaté vůči koncovému uživateli, které nevychází z takových objektivně odlišných požadavků a přitom vede k tomu, že s obsahem, aplikacemi nebo službami, které nabízí jednotliví poskytovatelé obsahu, aplikací nebo služeb, není nakládáno stejně a bez diskriminace (rozsudek ze dne 15. září 2020, Telenor Magyarország, C‑807/18 a C‑39/19, EU:C:2020:708, bod 48).

27

Taková tarifní varianta zvaná „nulový tarif“, jako je tarifní varianta dotčená ve věci v původním řízení, přitom rozlišuje v rámci internetového provozu na základě obchodních cílů tím, že ze základního paušálního tarifu neodečítá provoz aplikací partnerských podniků. Taková obchodní praktika proto nesplňuje obecnou povinnost rovného nakládání s provozem bez diskriminace nebo narušování, zakotvenou v čl. 3 odst. 3 prvním pododstavci nařízení 2015/2120.

28

Je třeba zdůraznit, že toto nesplnění povinnosti, které vyplývá ze samotné povahy takové tarifní varianty z důvodu pobídky, která z ní plyne, přetrvává nezávisle na případné možnosti pokračovat volně v přístupu k obsahu poskytovanému partnery poskytovatele internetového připojení po vyčerpání základního paušálního tarifu.

29

Nezáleží ani na tom, zda taková varianta spadá pod dohodu ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení 2015/2120, jak bylo připomenuto v bodě 23 tohoto rozsudku, nebo zda je jejím cílem uspokojit skutečnou poptávku zákazníka nebo dodavatele obsahu.

30

Konečně výjimky stanovené pro řídicí opatření nelze brát v úvahu, neboť podle čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce nařízení 2015/2120 taková opatření nemohou být založena na obchodních strategiích naplňovaných poskytovatelem internetového připojení.

31

Z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že omezení sdílení internetového připojení, kterého se týkají všechny otázky položené tímto soudem, se uplatní pouze z důvodu aktivace tarifní varianty zvané „nulový tarif“.

32

Pokud je přitom taková tarifní varianta v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 3 odst. 3 nařízení 2015/2120, tento rozpor přetrvává bez ohledu na formu nebo povahu podmínek používání spojených s nabízenými tarifními variantami, jako je omezení sdílení internetového připojení ve sporu v původním řízení.

33

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že článek 3 nařízení 2015/2120 musí být vykládán v tom smyslu, že omezení sdílení internetového připojení z důvodu aktivace tarifní varianty zvané „nulový tarif“ je neslučitelné s povinnostmi vyplývajícími z odstavce 3 tohoto článku.

34

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původních řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporům probíhajícím před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

Článek 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací a nařízení (EU) č. 531/2012 o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii, musí být vykládán v tom smyslu, že omezení sdílení internetového připojení z důvodu aktivace tarifní varianty zvané „nulový tarif“ je neslučitelné s povinnostmi vyplývajícími z odstavce 3 tohoto článku.