1.

Problematika přezkumu důvodu vycházejícího z porušení unijního práva vnitrostátním soudem z moci úřední byla Soudním dvorem několikrát zkoumána v různých oblastech unijního práva. Náhled na tuto problematiku v kontextu zajištění státních příslušníků třetích zemí s cílem chránit právo na svobodu ( 2 ) umožňuje do značné míry obnovit přístup, který byl doposud zastáván. Význam tohoto práva a zásadní úloha, kterou má soud při ochraně posledně uvedeného práva, totiž vedou k tomu, že se bude s určitou nedůvěrou nahlížet na procesní pravidla, která omezují úlohu soudu v této oblasti.

2.

Projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se v podstatě týkají výkladu článku 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ( 3 ), článku 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu ( 4 ) a článku 28 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států ( 5 ), vykládaných ve spojení s články 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

3.

Tyto žádosti byly podány v rámci sporů mezi B, C a X, státními příslušníky třetích zemí, a Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko, dále jen „státní tajemník“) týkajících se zákonnosti opatření spočívajících v zajištění nebo trvání zajištění.

4.

Hlavní otázkou, kterou nastoluje projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, je, zda může být vnitrostátní soud při výkonu přezkumu zákonnosti zajištění nebo trvání zajištění, který mu přísluší, omezen vnitrostátním procesním pravidlem, které mu brání zohlednit důvody nebo argumenty, které žalobce neuplatnil. Jde tedy o to určit, zda podle unijního práva tento soud může, či případně musí zkoumat z moci úřední podmínky zákonnosti zajištění.

5.

Vzhledem k rozmanitosti modelů zavedených členskými státy za účelem přezkumu zákonnosti zajištění státních příslušníků třetích zemí není úkolem Soudního dvora rozhodovat, zda je určitý model lepší než jiný. Jeho úkolem je ověřit, zda vnitrostátní procesní pravidla představují přijatelné prostředky plnění povinností vyplývajících ze sekundárního práva Unie, nebo zda naopak taková pravidla narušují účinnost unijního práva, a vnitrostátní soudy by je proto měly odmítnout použít.

6.

V tomto stanovisku navrhnu, aby Soudní dvůr v odpovědi na předběžnou otázku týkající se přezkumu podmínek zákonnosti zajištění z moci úřední rozhodl, že článek 15 směrnice 2008/115, článek 9 směrnice 2013/33 a článek 28 nařízení č. 604/2013, vykládané ve spojení s články 6 a 47 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který má přezkoumat zákonnost zajištění nebo trvání zajištění státního příslušníka třetí země, musí ověřit na základě skutkových a právních okolností, které považuje za relevantní, dodržování obecných a abstraktních pravidel, která stanoví podmínky a způsoby provádění zajištění, a to nezávisle na důvodech a argumentech uplatněných státním příslušníkem třetí země na podporu jeho opravného prostředku. Tatáž ustanovení brání vnitrostátnímu procesnímu pravidlu, jehož účinkem je, že tomuto soudu zabraňuje, aby z moci úřední provedl toto ověření a propustil státního příslušníka třetí země, i kdyby konstatoval, že takové zajištění je v rozporu s unijním právem.

7.

Článek 15 směrnice 2008/115, články 8 a 9 směrnice 2013/33, článek 28 nařízení č. 604/2013, jakož i články 6 a 47 Listiny jsou ústředními ustanoveními v projednávaných věcech.

8.

Článek 59 odst. 1 úvodní věta a písm. a) Vreemdelingenwet 2000 (zákon o cizincích z roku 2000) ze dne 23. listopadu 2000, ve znění platném s účinností ke dni 31. prosince 2011 za účelem provedení směrnice 2008/115 do nizozemského práva ( 6 ), stanoví, že státní tajemník může za účelem vyhoštění zajistit cizího státního příslušníka s neoprávněným pobytem, pokud to vyžaduje zájem veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti.

9.

Článek 59 odst. 5 Vw 2000 stanoví, že zajištění uvedené v odst. 1 tohoto článku v zásadě nemůže přesáhnout dobu šesti měsíců. Podle čl. 59 odst. 6 Vw 2000 však může být doba uvedená v odstavci 5 prodloužena o dalších dvanáct měsíců, pokud je navzdory veškerému přiměřenému úsilí pravděpodobné, že vyhoštění bude trvat déle, jelikož cizí státní příslušník nespolupracuje nebo doklady pocházející ze třetích zemí nezbytné za tímto účelem ještě nebyly předloženy.

10.

Článek 59a Vw 2000 stanoví, že cizí státní příslušníci, na které se vztahuje [nařízení č. 604/2013], mohou být v souladu s článkem 28 tohoto nařízení zajištěni za účelem jejich přemístění do příslušného členského státu.

11.

Článek 59b Vw 2000 stanoví, že někteří cizí státní příslušníci, kteří požádali o povolení k pobytu, mohou být zajištěni, je-li to nezbytné ke zjištění totožnosti nebo státní příslušnosti žadatele nebo k určení jiných skutečností nezbytných k posouzení žádosti, zvláště existuje-li riziko skrývání se.

12.

Článek 91 Vw 2000 v odst. 2 stanoví:

„Má-li [Afdeling bestuursrechtspraak van de Raad van State (oddělení správního soudnictví Státní rady, Nizozemsko] za to, že uplatněná vytýkaná skutečnost nemůže vést ke zrušení, může se omezit na toto posouzení v odůvodnění svého rozhodnutí.“

13.

Článek 94 Vw 2000 zní následovně:

„1.   Jestliže [státní tajemník] přijal rozhodnutí ukládající opatření spojené se zbavením osobní svobody uvedené v článcích […] 59, 59a a 59b, uvědomí o tom [příslušný soud] nejpozději do dvaceti osmi dnů po oznámení tohoto rozhodnutí, ledaže cizí státní příslušník již sám podal opravný prostředek. Jakmile je [o tom soud uvědomen], má se za to, že cizí státní příslušník podal opravný prostředek proti rozhodnutí ukládajícímu opatření spojené se zbavením osobní svobody. Opravný prostředek směřuje rovněž k získání náhrady škody.

[…]

4.   Soud okamžitě stanoví datum jednání, na němž se věc projedná. Jednání se koná nejpozději čtrnáctý den po obdržení návrhu nebo stanoviska. […]

5.   […] Písemný rozsudek se vydá do sedmi dnů od ukončení jednání. […]

6.   Má-li soud, jemuž byla věc předložena, za to, že použití nebo provedení opatření je v rozporu s tímto zákonem, nebo pokud má po zvážení všech dotčených zájmů za to, že opatření není odůvodněné, opravnému prostředku vyhoví. V takovém případě soud nařídí zrušení opatření nebo změnu pravidel k jeho provedení.

[…]“

14.

Článek 96 Vw 2000 stanoví:

„1.   Je-li opravný prostředek uvedený v článku 94 prohlášen za neopodstatněný a cizí státní příslušník podá opravný prostředek proti prodloužení zbavení svobody, soud ukončí přípravné řízení ve lhůtě jednoho týdne od přijetí návrhu. […]

[…]

3.   Má-li soud, jemuž byla věc předložena, za to, že použití nebo provedení opatření je v rozporu s tímto zákonem, nebo pokud má po zvážení všech dotčených zájmů za to, že opatření není přiměřeně odůvodněné, opravnému prostředku vyhoví. V takovém případě soud nařídí zrušení opatření nebo změnu pravidel k jeho provedení.“

15.

Článek 8:69 Algemene wet bestuursrecht (obecný zákon o správním právu) ( 7 ) ze dne 4. června 1992 stanoví:

„1.   Soud, jemuž byla věc předložena, rozhodne na základě žaloby, předložených písemností, přípravného řízení a projednání věci na jednání.

2.   Soud doplní právní důvody z moci úřední.

3.   Soud může doplnit skutečnosti z moci úřední.“

16.

Článek 8:77 Awb stanoví:

„1.   V písemném rozhodnutí je uvedeno:

[…]

[…]“

17.

B, který má alžírskou státní příslušnost, vyjádřil úmysl podat žádost o azyl v Nizozemsku. Rozhodnutím ze dne 3. června 2019 jej státní tajemník zajistil na základě článku 59b Vw 2000 zejména za účelem určení skutečností nezbytných k posouzení žádosti.

18.

B podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch, Nizozemsko).

19.

Rozsudkem ze dne 18. června 2019 tento soud, aniž se vyjádřil k důvodům uplatněným na podporu žaloby, této žalobě vyhověl z důvodu, který B neuplatnil, že státní tajemník nejednal s náležitou pečlivostí. Uvedený soud proto nařídil zrušení opatření spočívajícího v zajištění a přiznal B náhradu škody.

20.

C je státním příslušníkem Sierra Leone. Rozhodnutím ze dne 5. června 2019 jej státní tajemník na základě článku 59 Vw 2000 zajistil za účelem zajištění jeho přemístění do Itálie na základě nařízení č. 604/2013.

21.

C podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch).

22.

Rozsudkem ze dne 19. června 2019 tento soud rozhodl, že důvody uplatněné C opodstatněné nejsou, avšak žalobě vyhověl z důvodu, že státní tajemník nezajistil přemístění do Itálie s náležitou pečlivostí. Uvedený soud proto nařídil zrušení opatření spočívajícího v zajištění a přiznal C náhradu škody.

23.

Státní tajemník podal proti oběma těmto rozsudkům odvolání k Raad van State (Státní rada, Nizozemsko). Raad van State žádá, aby se Soudní dvůr vyjádřil k tezi zastávané B a C, jakož i některými nizozemskými soudy, podle níž unijní právo ukládá soudům povinnost přezkoumat z moci úřední všechny podmínky, které musí opatření spočívající v zajištění splňovat, aby bylo zákonné.

24.

Předkládající soud konstatuje, že když byli B a C zajištění, v Nizozemsku pobývali oprávněně. Tento soud, který má v důsledku toho za to, že relevantními pravidly v oblasti zajištění jsou v projednávané věci pravidla obsažená ve směrnici 2013/33 a v nařízení č. 604/2013, žádá, aby byla při přezkumu položené otázky zohledněna rovněž směrnice 2008/115, jelikož tato směrnice upravuje značné množství aspektů zajištění.

25.

Uvedený soud uvádí, že každé zajištění stanovené těmito nástroji unijního práva spadá v Nizozemsku do působnosti práva správního řízení, které neumožňuje nizozemským soudům zkoumat z moci úřední, zda byly dodrženy podmínky zákonnosti, které dotyčný neuplatnil. Jediná výjimka z této zásady se týká přezkumu dodržování kogentních norem, jako jsou normy týkající se přístupu k soudu, pravomoci a přípustnosti.

26.

Podle předkládajícího soudu patří mezi podmínky zákonnosti zajištění státního příslušníka třetí země zejména takové podmínky, které se týkají legitimování, ověřování totožnosti, státní příslušnosti a práva pobytu, přemístění do místa, kde se bude konat výslech, použití pout, práva na konzulární pomoc, jakož i přítomnost zástupce a tlumočníka při výslechu, práva na obhajobu, existence nebezpečí útěku nebo skrývání se, předpokladu pro vyhoštění nebo přemístění, pečlivosti, kterou vykázal státní tajemník, procesních aspektů, jako je podpis a okamžik přijetí opatření spočívajícího v zajištění, a otázky, zda je zajištění v souladu se zásadou proporcionality.

27.

Tento soud má za to, že povinnost zkoumat všechny tyto podmínky zákonnosti z moci úřední z unijního práva nevyplývá. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek ze dne 7. června 2007, van der Weerd a další ( 8 ). Z tohoto rozsudku podle něj vyplývá, že unijní právo neukládá soudu povinnost ověřit z moci úřední v rámci řízení týkajícího se zákonnosti správního aktu dodržování pravidel unijního práva, ledaže tato pravidla zaujímají v unijním právním řádu postavení srovnatelné s kogentními pravidly nebo účastníci řízení nemohou uplatnit důvod vycházející z porušení unijního práva v dotčeném řízení. Podmínky v oblasti zajištění přitom podle uvedeného soudu nemají stejnou právní sílu jako vnitrostátní kogentní normy a v Nizozemsku může cizí státní příslušník vznést důvody vycházející z porušení podmínek zajištění.

28.

Státní tajemník ve svém odvolání vycházel z judikatury předkládajícího soudu, který uplatnil tento rozsudek Soudního dvora v oblasti zajištění. Tento soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že Soudní dvůr dosud nerozhodl o tom, zda je závěr vyplývající z uvedeného rozsudku použitelný rovněž v oblasti zajištění.

29.

Za účelem vysvětlení důvodů svého dotazu v této souvislosti uvedený soud uvádí určité charakteristické rysy soudního přezkumu správního řízení v nizozemském právu. Podle čl. 8:69 odst. 1 Awb tak rámec sporu určuje podaná žaloba, přičemž soud je povinen uplatnit z moci úřední pouze porušení kogentních norem. V souladu s čl. 8:69 odst. 2 Awb musí soud z moci úřední doplnit právní důvody, což znamená, že žalobce musí řádně uvést pouze žalobní důvody, přičemž soud musí následně tyto důvody převést do právní roviny. Soud je kromě toho oprávněn podle čl. 8:69 odst. 3 Awb doplnit skutečnosti z moci úřední. Od účastníků řízení se tak očekává, že předloží neúplný důkaz, přičemž soud jej může následně doplnit, například položením otázek nebo vyslechnutím svědků.

30.

Předkládající soud uvádí rovněž doplňující pravidla a záruky použitelné v rámci soudního přezkumu v oblasti zajištění, jako je podrobení opatření spočívajícího v zajištění z moci úřední přezkumu soudu, povinnost vyslechnout osobně státního příslušníka třetí země, soudní rozhodnutí o zákonnosti zajištění v krátké lhůtě a právo na bezplatnou pomoc advokáta.

31.

Podle předkládajícího soudu by zásada procesní autonomie členských států mohla svědčit ve prospěch toho, že soudům bude zakázána možnost, aby při soudním přezkumu opatření spočívajících v zajištění vznesly skutečnosti nebo důvody z moci úřední. V tomto ohledu tento soud uvádí, že v této fázi neshledává žádný důvod odchýlit se od své současné judikatury, podle níž zásady rovnocennosti a efektivity nutně nebrání použití nizozemských procesních pravidel v oblasti zajištění.

32.

Pokud jde o zásadu rovnocennosti, uvedený soud uvádí, že opatření spočívající v zajištění podléhají řízení podle správního práva a že zásadou použitelnou na všechna řízení této povahy je, že soud neprovádí přezkum z moci úřední, ledaže se jedná o kogentní normu. Podmínky v oblasti zajištění přitom v unijním právním řádu nezaujímají postavení srovnatelné s postavením vnitrostátních kogentních norem.

33.

Pokud jde o jiná vnitrostátní řízení, která jsou srovnatelná se zajištěním státních příslušníků třetích zemí, předkládající soud uvádí, že se článek 8:69 Awb použije na jiná opatření, na která se vztahuje správní právo a která se týkají zadržení těchto státních příslušníků, zejména za účelem ověření jejich totožnosti a práva pobytu nebo v rámci udržování veřejného pořádku.

34.

Naproti tomu se v rámci trestního řízení v oblasti vazby nepoužije článek 8:69 Awb, ani žádné podobné ustanovení. Trestní soud tedy není povinen omezit se na důvody nebo argumenty uplatněné podezřelým nebo officier van justitie (státní zastupitelství, Nizozemsko) ohledně zbavení osobní svobody. Předkládající soud však zdůrazňuje, že v rámci trestního řízení ukládá opatření spojené se zbavením osobní svobody samotný trestní soud, což představuje významný rozdíl oproti opatřením spadajícím do oblasti správního práva, která ostatně nemají sankční účel. Jediným možným srovnávacím kritériem s přezkumem opatření spočívajícího v zajištění z moci úřední soudem může být z pohledu tohoto soudu přezkum zákonnosti zadržení, který provádí trestní soud, v rámci něhož tento soud není povinen omezit se na důvody vznesené podezřelým. I zde však rozdíly mezi oběma typy řízení brání závěru, že procesní pravidla použitelná v oblasti zajištění jsou neslučitelná se zásadou rovnocennosti.

35.

Podle předkládajícího soudu článek 8:69 Awb neporušuje ani zásadu efektivity, neboť zajištění státní příslušníci třetích zemí mají rychlý a bezplatný přístup ke spravedlnosti a mohou uplatnit všechny důvody, které uplatnit chtějí. Tento závěr není judikaturou Soudního dvora vyvrácen. Je zajisté pravda, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 4. října 2012, Byankov ( 9 ), rozhodl, že nemožnost přezkoumat správní akt, který omezuje volný pohyb občana Unie, je neslučitelná se zásadou efektivity. Opatření spočívající v zajištění však mají odlišný dosah a možnost je znovu přezkoumat je zajištěna jak unijním, tak nizozemským právem.

36.

Tento soud rovněž poznamenává, že B a C uvádějí, že pravomoc soudů, které přezkoumávají opatření spočívající v zajištění, konat z moci úřední musí být vyvozena zaprvé z rozsudků ze dne 5. června 2014, Mahdi ( 10 ), a ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság ( 11 ), z nichž vyplývá, že podmínky zákonnosti musejí být zkoumány nezávisle na vznesených důvodech, a zadruhé zejména z rozsudků ze dne 17. prosince 2009, Martín Martín ( 12 ), a ze dne 17. května 2018, Karel de Grote – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen ( 13 ), které jsou podle nich relevantní per analogiam vzhledem k tomu, že Soudní dvůr uložil povinnost, aby byl z moci úřední proveden přezkum v oblasti práv spotřebitelů za účelem narovnání nerovného postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem.

37.

Podle předkládajícího soudu rozsudky ze dne 5. června 2014, Mahdi ( 14 ), a ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság ( 15 ), blíže neuvádějí, zda existuje či nikoliv povinnost zkoumat z moci úřední všechny podmínky, které musí být podle unijního práva splněny, aby zajištění bylo zákonné.

38.

Pokud jde o judikaturu Soudního dvora v oblasti práv spotřebitelů, předkládající soud sice uznává, že zajištěné osoby představují do určité míry, podobně jako někteří spotřebitelé, zranitelnou skupinu ve vztahu k státnímu tajemníkovi, a že tedy existuje nerovné postavení, zdůrazňuje však rozdíl mezi věcmi v oblasti spotřebitelů, v nichž jsou protistrany osobami soukromého práva, a věcmi v oblasti zajištění, v nichž určitá fyzická osoba vede spor se správním orgánem. Vzhledem k tomu, že posledně uvedený orgán musí jednat v obecném zájmu a dodržovat obecné zásady řádné správy, je nerovné postavení mezi stranami sporu méně výrazné, jelikož právo správního řízení bylo koncipováno právě k nápravě této nerovnosti. Právo občanského soudního řízení naopak v zásadě vychází z myšlenky, že účastníci mají rovné postavení, což v oblasti práv spotřebitelů vyžaduje nápravu nerovného postavení, které se vyskytuje vzhledem k tomu, že v této oblasti jednotlivec obvykle vede spor proti velké společnosti.

39.

Pokud jde konečně o článek 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( 16 ), jehož odstavec 4 stanoví, že „[k]aždý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné“, předkládající soud konstatuje, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nikdy nerozhodoval o tom, že by soudy měly podmínky zákonnosti zbavení svobody přezkoumávat z moci úřední. ESLP naopak rozhodl, že soud nemusí zákonnost zadržení posuzovat automaticky ( 17 ). Z judikatury ESLP nevyplývá ani to, že by existovala domněnka nezákonnosti zadržení a že by toto zadržení bylo tedy nezákonné, dokud by soud výslovně nekonstatoval jeho zákonnost. Tento soud naproti tomu zdůraznil význam práva zadrženého zahájit soudní řízení, a požádat tak soud, aby urychleně rozhodl o zákonnosti zbavení svobody ( 18 ).

40.

Zároveň má předkládající soud za to, že z výše uvedených skutečností nelze nutně vyvodit, že článek 6 Listiny, který zaručuje právo na účinnou právní ochranu, neukládá soudu, aby přezkoumával zákonnost zajištění z moci úřední. Unijní právo totiž může poskytnout rozsáhlejší ochranu než práva zaručená EÚLP.

41.

Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Ukládá unijní právo, konkrétně čl. 15 odst. 2 [směrnice 2008/115] a článek 9 [směrnice 2013/33], vykládané ve spojení s článkem 6 [Listiny], povinnost soudu provést z moci úřední přezkum v tom smyslu, že soud musí i bez návrhu (ex officio) posoudit, zda jsou splněny všechny podmínky pro zajištění, zejména podmínky, jejichž porušení cizí státní příslušník nenamítal, ačkoliv měl skutečně možnost je namítat?“

42.

X je marockým státním příslušníkem narozeným v roce 1973. Rozhodnutím ze dne 1. listopadu 2020 jej státní tajemník zajistil na základě čl. 59 odst. 1 úvodní věty a písm. a) Vw 2000, který patří mezi ustanovení, kterými Nizozemsko provedlo směrnici 2008/115. Toto zajištění je odůvodněno ochranou veřejného pořádku, neboť existuje riziko, že se X bude vyhýbat kontrolám a bude bránit vyhoštění.

43.

Rozsudkem ze dne 14. prosince 2020 rechtbank Den Haag, zittingsplaats’ s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch) zamítl žalobu podanou X proti tomuto opatření spočívajícímu v zajištění. X podal proti tomuto rozsudku odvolání. Raad van State (Státní rada) rozsudkem ze dne 2. června 2021 ( 19 ) rozhodla, že odvolání X je neopodstatněné.

44.

Dne 8. ledna 2021 podal X k rechtbank Den Haag, zittingsplaats’ s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch) žalobu proti trvání opatření spočívajícího v zajištění. Tento soud podal v rámci řízení o této žalobě žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

45.

Předkládající soud upřesňuje, že zákonnost trvání zajištění X bude posuzovat až od 8. prosince 2020. Zákonnost zajištění do 7. prosince 2020 byla totiž posuzována v jeho rozsudku ze dne 14. prosince 2020.

46.

X na podporu své žaloby uplatňuje neexistenci předpokladu pro vyhoštění v přiměřené lhůtě. Státní tajemník v odpověď uvádí, že řízení o žádosti o cestovní doklad stále probíhá a že marocké orgány neuvedly, že takový doklad nebude předložen.

47.

Předkládající soud považuje za nezbytné získat vyjasnění týkající se požadavků, které vyplývají z unijního práva, pokud jde o intenzitu soudního přezkumu v případech zajištění státních příslušníků třetích zemí.

48.

Tento soud sice uznává význam zásady procesní autonomie členských států, nevylučuje však, že jak požadavky rovnocennosti a efektivity, se kterými je tato zásada spojena, tak základní práva zakotvená v článcích 6, 24 a 47 Listiny brání omezením uloženým nizozemským soudům, pokud jde o jejich přezkum zákonnosti zajištění státních příslušníků třetích zemí v situacích uvedených ve směrnici 2008/115, směrnici 2013/33 a nařízení č. 604/2013.

49.

Předkládající soud poté, co připomněl nizozemské procesní pravidlo, které zakazuje, aby soud při věcném přezkumu zákonnosti zajištění uplatnil z moci úřední skutkové nebo právní okolnosti, poznamenává, že takový zákaz se použije stejně tak v případě, kdy je dotyčný „zranitelnou osobou“ ve smyslu unijního práva, jako je nezletilá osoba.

50.

Tento soud uvádí, že v případech, kdy soud, jemuž byla předložena žaloba podaná proti opatření spočívajícímu v zajištění, přesto uplatní z moci úřední skutkové nebo právní okolnosti, státní tajemník systematicky využívá odvolání k Raad van State (Státní rada) a je mu vždy vyhověno.

51.

V rámci původního řízení má předkládající soud k dispozici pro období začínající dnem 8. prosince 2020 zprávu o pohovoru v rozsahu poloviny jedné strany a monitorovací zprávu ze dne 8. ledna 2021, nazvanou „Vzor 120 – Informace týkající se vyhoštění“. Posledně uvedenou zprávou, která se skládá ze čtyř stran, je pouze formulář, na němž orgány uvádějí konkrétní opatření, která přijmou k provedení vyhoštění. Z této zprávy v podstatě vyplývá, že orgány písemně kontaktovaly marocké orgány, aby zjistily, zda je vyřizována žádost o cestovní doklad a že X při pohovoru při svém odjezdu ze dne 6. ledna 2021 uvedl, že z místa svého zajištění nepodnikl nic, aby urychlil návrat do Maroka.

52.

Tento soud má za to, že z takového stručného spisu nelze vyvodit všechny relevantní skutečnosti pro posouzení, zda je trvání zajištění zákonné. V projednávaném případě chce předkládající soud zjistit, proč nizozemské orgány mají zaprvé za to, že existuje reálný předpoklad pro vyhoštění, přestože již bylo učiněno 21 písemných upomínek směřujících k získání cestovního dokladu, a zadruhé za to, že nelze uvažovat o uložení mírnějšího donucovacího opatření, než je zajištění. Kromě toho, i kdyby tyto orgány byly schopny právně dostačujícím způsobem odůvodnit, že jiná opatření by neumožnila připravit dopravení na hraniční přechod, přičemž jinak by uvedenému dopravení bylo zabráněno tím, že se X bude skrývat, chce předkládající soud zjistit, proč z osobní situace X nicméně nevyplývá, že orgány od zajištění upustí. V posledně uvedeném ohledu ze spisu vyplývá zejména to, že X čelí problematice závislosti. V důsledku toho je třeba zjistit, které specifické útvary existují v zajišťovacím zařízení, aby byla X poskytnuta pomoc v rámci této problematiky.

53.

Vzhledem k tomu, že předkládající soud není oprávněn zkoumat takové skutečnosti z moci úřední, má za to, že je zbaven možnosti posoudit zákonnost trvání zajištění s ohledem na všechny relevantní skutečnosti. Taková situace by mohla být považována za neslučitelnou se základním právem na účinnou právní ochranu zakotveným v článku 47 Listiny, a to tím spíše, že nelze podat odvolání proti rozsudkům, které se týkají trvání opatření spočívajících v zajištění.

54.

Aby soudní ochrana byla v tomto typu věcí účinná, je podle předkládajícího soudu třeba, aby byl soud schopen plně zajistit dodržování základního práva na svobodu zakotveného v článku 6 Listiny. S ohledem na článek 5 EÚLP, článek 6 a čl. 52 odst. 1 Listiny je třeba, aby soud mohl zajistit dodržování pravidla, podle kterého nikdo nesmí být zbaven svobody, s výjimkou určitých taxativně vyjmenovaných případů a v souladu s řízením stanoveným zákonem. V případě zajištění podle článku 15 směrnice 2008/115 tak musí být soud schopen úplným a důkladným způsobem ověřit, zda jsou dodrženy požadavky stanovené tímto článkem. Nizozemské právo, jak jej vykládá Raad van State (Státní rada), takový úplný přezkum nezaručuje.

55.

Podle předkládajícího soudu z unijního práva vyplývá, že soud, kterému byla předložena žaloba proti zajištění podle směrnice 2008/115, směrnice 2013/33 nebo nařízení č. 604/2013, musí s ohledem na závažnost takového opatření přezkoumat a posoudit aktivně a důkladně z moci úřední všechny relevantní okolnosti a skutečnosti týkající se zákonnosti zajištění, aby mohl ve všech případech, kdy má za to, že je toto zajištění nezákonné, nařídit okamžité propuštění dotyčné osoby.

56.

Pokud jde o judikaturu Soudního dvora, předkládající soud uvádí, že v bodě 49 rozsudku ze dne 6. listopadu 2012, Otis a další ( 20 ), bylo uvedeno, že aby soud „mohl rozhodovat o sporech týkajících se práv a povinností vyplývajících z unijního práva v souladu s článkem 47 Listiny, je nutné, aby měl pravomoc zkoumat všechny skutkové a právní otázky relevantní pro spor, o němž rozhoduje“. Odkazuje rovněž na body 36 a 40 rozsudku ze dne 15. března 2017, Al Chodor ( 21 ), podle nichž zajištění představuje závažný zásah do výkonu základního práva na svobodu zakotveného v článku 6 Listiny, jakož i na body 62 a 63 rozsudku ze dne 5. června 2014, Mahdi ( 22 ), ve kterých Soudní dvůr zejména rozhodl, že nad rámec skutkových okolností a důkazů uplatněných správním orgánem, který nařídil počáteční zajištění, a případných vyjádření dotčeného státního příslušníka třetí země, musí být soudní orgán rozhodující o žádosti o prodloužení zajištění schopen zjistit si jakoukoliv jinou skutečnost relevantní pro rozhodnutí v případě, že to považuje za nutné, přičemž jeho pravomoci v rámci přezkumu nemohou být v žádném případě omezeny pouze na skutečnosti předložené správním orgánem.

57.

Předkládající soud kromě toho cituje body 140 a 142 rozsudku ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság ( 23 ), v nichž Soudní dvůr zdůraznil, že článek 47 Listiny nemusí být upřesněn ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno uplatnitelné právo a že i když přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany individuálních práv vyplývajících z unijního právního řádu, jsou členské státy zodpovědné za to, aby v každém případě zajistily dodržování práva na účinnou soudní ochranu těchto práv.

58.

Předkládající soud dále ještě poznamenává, že pokud jde o povinnost uvést odůvodnění stanovenou v čl. 8:77 odst. 1 písm. b) Awb, je v čl. 91 odst. 2 Vw 2000 stanovena výjimka v tom smyslu, že Raad van State (Státní rada), která rozhoduje o odvolání proti rozsudkům o zajištění, může rozhodnout prostřednictvím zkráceného odůvodnění, které se omezuje především na uvedení, že dotyčný nevznesl platné vytýkané skutečnosti.

59.

Podle předkládajícího soudu taková výjimka zbavuje dotyčné osoby jejich práva na účinnou právní ochranu. Článek 47 Listiny by měl být podle jeho názoru vykládán v tom smyslu, že přístup ke spravedlnosti v oblasti cizineckého práva zahrnuje rovněž právo na vydání meritorně odůvodněného rozhodnutí soudu rozhodujícího ve druhém a posledním stupni, přinejmenším pokud jako v projednávaném případě všechna ostatní správní, trestní a občanskoprávní soudní řízení dotčeného členského státu povinnosti uvést odůvodnění podléhají.

60.

Za těchto podmínek se rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

61.

Soudní dvůr nejprve rozhodl o zahájení naléhavého řízení o předběžné otázce ve věci C‑39/21 PPU, jelikož byl X v okamžiku podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zajištěn, a byl tedy zbaven svobody, přičemž odpověď Soudního dvora na předběžné otázky mohla být kromě toho rozhodující pro ukončení nebo trvání tohoto zajištění. Z důvodu spojitosti s touto věcí bylo ve věci C‑704/20 postupováno stejně.

62.

Následně Soudní dvůr rozhodl, že obě tyto věci musí být projednány v řádném řízení. Toto rozhodnutí bylo vydáno v návaznosti na sdělení rechtbank Den Haag, zittingsplaat’ s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch) ze dne 31. března 2021, podle něhož mezitímním rozhodnutím ze dne 26. března 2021 ukončil zajištění X.

63.

Rozhodnutím ze dne 26. dubna 2021 rechtbank Den Haag, zittingsplaats’ s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch) přiznal X náhradu škody z důvodu, že jeho zajištění bylo nezákonné a že mu způsobilo újmu. Tento soud však do doby, než Soudní dvůr odpoví na jeho předběžné otázky, přerušil řízení o tom, zda X může být přiznáno zvýšené odškodnění.

64.

Písemná vyjádření předložili X, nizozemská vláda a Evropská komise. Předtím v průběhu naléhavého řízení o předběžné otázce vyjádření předložil rovněž C. Jednání se konalo dne 1. března 2022.

65.

Úvodem upřesňuji, že ustanoveními, která je třeba vyložit, jsou ve věci C‑39/21 článek 15 směrnice 2008/115 a ve věci C‑704/20 článek 9 směrnice 2013/33, jakož i čl. 28 odst. 4 nařízení č. 604/2013 ( 24 ). Třebaže se věc C‑704/20 týká soudního přezkumu zajištění a věc C‑39/21 se týká soudního přezkumu trvání zajištění, činím vědomě volbu zaměřit se na článek 15 směrnice 2008/115 a článek 9 směrnice 2013/33 jako celek, jelikož jak vysvětlím v následujících vývodech, jeví se mi, že je třeba závěry vyvodit z několika ustanovení každého z těchto článků, která je třeba vykládat společně ( 25 ).

66.

V rámci společných norem přijatých unijním normotvůrcem jsou právním základem zajištění, pokud jde o neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí, především články 15 až 17 směrnice 2008/115 a, pokud jde o státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti, které podaly žádost o mezinárodní ochranu, články 8 až 11 směrnice 2013/33, jakož i článek 28 nařízení č. 604/2013.

67.

Důvody zajištění stanovené unijním právem jsou pro neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí uvedeny v článku 15 směrnice 2008/115 a pro státní příslušníky třetích zemí, kteří podali žádost o mezinárodní ochranu, v článku 8 směrnice 2013/33, jakož i v článku 28 nařízení č. 604/2013. Tato ustanovení, která definují režim použitelný na zajištění a trvání zajištění, umožňují určit podmínky zákonnosti opatření spočívajících v zajištění. Tyto podmínky se týkají zejména pravomoci orgánu, který akt o zajištění přijal, nebezpečí skrývání se zajištěné osoby, dostatečnosti jiných méně omezujících opatření než zajištění, pečlivosti správního orgánu při řízení o vyhoštění, jakož i ochrany, jež je přiznána zranitelným osobám.

68.

Po těchto upřesněních přezkoumám společně předběžnou otázku ve věci C‑704/20 a první předběžnou otázku ve věci C‑39/21. Jeví se mi totiž, že úloha soudu nemusí být podstatně odlišná podle toho, zda musí rozhodnout o zákonnosti zajištění nebo o zákonnosti trvání zajištění ( 26 ), nebo podle toho, zda jde o zajištění, o němž bylo rozhodnuto v rámci směrnice 2008/115, směrnice 2013/33 nebo nařízení č. 604/2013. I když důvody zajištění nebo trvání zajištění nejsou totožné, jsou hlavní zásady umožňující vymezit úlohu soudu pro tyto případy společné.

69.

Na úvod uvádím, že unijní normotvůrce stanovil určitá společná pravidla týkající se soudního přezkumu zajištění a trvání zajištění státních příslušníků třetích zemí.

70.

Zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země tak musí být v souladu s čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/115 ( 27 ) nařízeno správním nebo soudním orgánem na základě písemného a odůvodněného rozhodnutí. Pokud je zajištění nařízeno správním orgánem, má dotyčný členský stát povinnost buď [případ čl. 15 odst. 2 písm. a) této směrnice] „zajist[it] rychlý soudní přezkum zákonnosti zajištění“, nebo [případ čl. 15 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice] „dotčenému státnímu příslušníkovi třetí země zaruč[it] právo zahájit rychlé soudní řízení ve věci přezkumu zákonnosti zajištění“. Kromě toho čl. 15 odst. 3 téže směrnice stanoví, že zajištění musí být „přezkoumáváno v přiměřených časových odstupech na žádost dotčeného státního příslušníka třetí země nebo z moci úřední“ a že „[v] případě dlouhodobého zajištění podléhá tento přezkum soudnímu dohledu“.

71.

Pokud jde o státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti, kteří podali žádost o mezinárodní ochranu, směrnice 2013/33 stanoví obdobná pravidla jak pro soudní přezkum zajištění (čl. 9 odst. 3 této směrnice), tak pro soudní přezkum trvání zajištění (čl. 9 odst. 5 uvedené směrnice).

72.

Ve všech těchto ustanoveních unijní normotvůrce stanoví soudní přezkum, který lze provést buď na návrh dotyčného státního příslušníka třetí země, nebo i bez návrhu. Uvedená ustanovení, která jsou s ohledem na význam základního práva na svobodu a na závažnost zásahu do tohoto práva, kterým je zajištění ( 28 ), určena k ochraně státních příslušníků třetích zemí před svévolným zadržením, tak mají za cíl zajistit, aby ve všech členských státech existoval soudní přezkum rozhodnutí o zajištění a trvání zajištění za účelem ověření zákonnosti těchto rozhodnutí.

73.

Tento normotvůrce však nestanovil společné normy, pokud jde o rozsah přezkumu, který musí provést soud za účelem ověření zákonnosti zajištění nebo trvání zajištění. Uvedený normotvůrce konkrétně výslovně nestanovil, že soud musí při přezkumu zákonnosti zajištění přezkoumat všechny skutkové a právní okolnosti, které považuje za relevantní, nezávisle na důvodech a argumentech, které jsou před ním uplatněny. Podmínky tohoto přezkumu tedy spadají do procesní autonomie členských států.

74.

Je třeba ověřit, zda je čl. 8:69 odst. 1 Awb v rozsahu, v němž omezuje úlohu soudu, který má zkoumat zákonnost zajištění nebo trvání zajištění, pouze na důvody a argumenty uplatněné státním příslušníkem třetí země, v souladu s mezemi ohraničujícími procesní autonomii členských států.

75.

V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury platí, že v případě neexistence unijní právní úpravy v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv právních subjektů, přičemž tyto podmínky nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných situací na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), ani upravené takovým způsobem, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) ( 29 ).

76.

Z toho plyne, že k tomu, aby členský stát mohl uplatnit zásadu procesní autonomie v situacích, které se řídí unijním právem, musí být splněny dvě kumulativní podmínky, a sice dodržení zásad rovnocennosti a efektivity ( 30 ).

77.

Pokud jde o zásadu efektivity, Soudní dvůr již rozhodl, že je třeba každý případ, ve kterém vystává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, posuzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v celém řízení, průběhu řízení a zvláštnostem řízení před různými vnitrostátními orgány. Z tohoto hlediska je třeba zohlednit případně takové zásady, na nichž je založen vnitrostátní soudní systém, jako je ochrana práva na obhajobu, zásada právní jistoty a řádný průběh řízení ( 31 ).

78.

Je však nutno zdůraznit, že zásada efektivity je dodržena pouze za podmínky, že je dotčené procesní pravidlo v souladu s právem na účinnou soudní ochranu zaručeným v článku 47 Listiny ( 32 ). Povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, tak zahrnuje požadavek soudní ochrany, zakotvený v článku 47 Listiny, který musí vnitrostátní soud respektovat. Tato ochrana se musí uplatnit při určení soudů příslušných k rozhodování o žalobách založených na unijním právu i při stanovení procesních podmínek souvisejících s takovými žalobami ( 33 ).

79.

Podstatu problematiky, o niž jde v projednávaných věcech, lze tedy formulovat takto: je vnitrostátní procesní pravidlo, které brání tomu, aby vnitrostátní soud přezkoumal z moci úřední důvody vycházející z porušení unijního práva, v rozsahu, v němž jeho účinkem účinkem je, že tomuto soudu zabraňuje, aby přezkoumal zákonnost opatření spočívajícího v zajištění nebo trvání zajištění s ohledem na všechny důvody, které jsou způsobilé takové opatření ospravedlnit, když by případně šel nad rámec důvodů a argumentů uplatněných navrhovatelem, v souladu s právem na účinnou soudní ochranu zaručeným článkem 47 Listiny?

80.

Soudní dvůr již rozhodl v jiných kontextech, kdy nebylo dotčeno právo na svobodu zaručené článkem 6 Listiny, že zásada efektivity od vnitrostátních soudů v zásadě nevyžaduje, aby uplatnily z moci úřední důvod vycházející z porušení ustanovení unijního práva, jestliže by kvůli posouzení takového důvodu musely vykročit z rámce sporu vymezeného účastníky řízení a vycházet z jiných skutečností a okolností, než na kterých účastník řízení, který má zájem na uplatnění uvedených ustanovení, založil svůj návrh ( 34 ).

81.

Podle Soudního dvora je toto omezení pravomoci vnitrostátního soudu odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení, a pokud vnitrostátní procesní právo poskytuje dotčenému účastníkovi řízení skutečnou možnost uplatnit důvod opírající se o unijní právo, vnitrostátní soud tudíž může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy jeho zásah vyžaduje veřejný zájem ( 35 ).

82.

V tomto ohledu uvádím, že účinkem čl. 8:69 odst. 1 Awb není zabránit státním příslušníkům třetích zemí, aby uplatnili jeden nebo několik důvodů vycházejících z neslučitelnosti jejich zajištění nebo trvání jejich zajištění s podmínkami stanovenými relevantními normami sekundárního práva Unie ( 36 ). Soudu, jemuž byla věc předložena, tedy toto vnitrostátní ustanovení nebrání v tom, aby přezkoumal důvody vycházející z porušení unijního práva, která uplatnil žalobce na podporu žaloby proti jeho zadržení nebo trvání zadržení. Tento soud tedy může s ohledem na důvody, které byly před ním uplatněny, vykonat přezkum v plné jurisdikci, jehož význam Soudní dvůr potvrdil ve svém rozsudku ze dne 5. června 2014, Mahdi ( 37 ).

83.

V tomto ohledu připomínám, že podle Soudního dvora musí mít vnitrostátní soud v rámci přezkumu, který musí provést, možnost rozhodnout o všech skutkových a právních okolnostech relevantních pro určení, zda je zajištění dotyčného státního příslušníka třetí země odůvodněné. Tento soud tak musí být schopen vzít v úvahu jak věcné okolnosti a důkazy uplatněné správním orgánem žádajícím o zajištění, tak i veškerá případná vyjádření dotyčného státního příslušníka třetí země. Nadto musí být schopen zjistit si jakoukoliv jinou skutečnost relevantní pro rozhodnutí v případě, že to považuje za nutné. Z toho vyplývá, že pravomoci soudního orgánu nemohou být v žádném případě omezeny pouze na skutečnosti předložené dotčeným správním orgánem ( 38 ). Mimoto, pokud původně nařízené zajištění již není odůvodněné, musí být příslušný soudní orgán schopen nahradit svým vlastním rozhodnutím rozhodnutí správního orgánu ( 39 ).

84.

Nizozemská vláda za účelem obrany slučitelnosti čl. 8:69 odst. 1 Awb s unijním právem ve specifickém kontextu zajištění uvádí, podobně jak jsem uvedl výše, že není omezena možnost státních příslušníků třetích zemí předložit vnitrostátnímu soudu všechny vytýkané skutečnosti, které považují za relevantní, přičemž posledně uvedený soud má ostatně schopnost převést skutkové okolnosti uvedené těmito státními příslušníky do právní roviny. Tato vláda dodává, že na rozdíl od toho, co existuje v obecném správním právu, jsou v oblasti zajištění stanoveny dodatečné záruky, jako je systematický přezkum soudem, a to i v případě nepodání opravného prostředku, jednání a pomoc advokáta specializovaného v této oblasti. Kromě toho má příslušný správní orgán povinnost ověřit kritéria zákonnosti zajištění a trvání zajištění, což odůvodňuje, že soud není povinen znovu provést tak rozsáhlý přezkum, který by šel nad rámec vytýkaných skutečností vznesených dotyčnou osobou.

85.

Nedomnívám se však, že by právě uvedené záruky mohly zajistit účinnost soudní ochrany, která musí být poskytnuta státním příslušníkům třetích zemí, na něž se vztahuje opatření spočívající v zajištění nebo jejichž zajištění trvá, jelikož čl. 8:69 odst. 1 Awb může narušit plnou účinnost opravného prostředku směřujícího k tomu, aby soud rozhodl o zákonnosti takového opatření.

86.

Pokud jde o právo na svobodu, které je zaručeno článkem 6 Listiny, nesmí právo na účinnou soudní ochranu trpět žádnými nedostatky a netoleruje žádný mrtvý úhel. Ačkoli se rozsah posledně uvedeného práva mění v závislosti na specifickém kontextu a specifických okolnostech každého konkrétního případu, zejména na povaze dotčeného aktu, kontextu jeho přijetí a právních pravidlech upravujících dotyčnou oblast ( 40 ), mám za to, že jde-li o právo na svobodu, musí být právo na účinnou soudní ochranu přísně a striktně zaručeno, když umožní úplný přezkum, co se týče jeho rozsahu a intenzity, zákonnosti opatření spojených se zbavením osobní svobody. Tyto skutečnosti podle mého názoru svědčí ve prospěch takového přístupu k problematice týkající se toho, že vnitrostátní soudy z moci úřední přezkoumají důvody vycházejících z porušení unijního práva, že by takový přezkum měl být specificky zaměřen na ověření případných zásahů do práva na svobodu.

87.

V tomto ohledu zdůrazňuji, že Soudní dvůr již rozhodl, že s ohledem na význam práva na svobodu a závažnost zásahu do tohoto práva, který představuje opatření spočívající v zajištění, musí být omezení výkonu uvedeného práva činěna v mezích toho, co je naprosto nezbytné ( 41 ). Každé zajištění, na které se vztahuje směrnice 2008/115, směrnice 2013/33 nebo nařízení č. 604/2013, je tedy striktně vymezeno ustanoveními těchto směrnic a tohoto nařízení, aby bylo zajištěno dodržení zásady proporcionality s ohledem na užité prostředky a sledované cíle, a dále dodržení základních práv dotčených osob ( 42 ). Opatření spočívající v zajištění přijatá na základě relevantních ustanovení sekundárního práva Unie tak nesmějí být v rozporu s právem státních příslušníků třetích zemí, na něž se vztahují taková opatření, na svobodu, jak je zaručeno v článku 6 Listiny ( 43 ).

88.

Navíc vlastnosti opravných prostředků zavedených členskými státy, aby bylo státním příslušníkům třetích zemí umožněno uplatnit jejich práva, musejí být určeny v souladu s článkem 47 Listiny, podle něhož každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem ( 44 ). Členské státy jsou totiž při provádění unijního práva povinny zajistit dodržování práva na účinnou právní ochranu zakotveného v čl. 47 prvním pododstavci Listiny, který je potvrzením zásady účinné soudní ochrany ( 45 ).

89.

Kromě toho je nutno uvést, že podle Soudního dvora vzhledem k tomu, že rozhodnutí nařizující zajištění nebo prodloužení zajištění dotyčného státního příslušníka třetí země může porušovat jeho právo na svobodu zakotvené v článku 6 Listiny, je podmíněno dodržením striktních záruk, a to mimo jiné ochranou před svévolí. Taková ochrana přitom mimo jiné znamená, že zajištění může být nařízeno nebo prodlouženo pouze v souladu s obecnými a abstraktními pravidly, která stanoví podmínky a způsoby zajištění ( 46 ). Právě účinnost soudního přezkumu zajištění nebo trvání zajištění umožňuje zaručit státním příslušníkům třetích zemí práva, která pro ně vyplývají z těchto pravidel ( 47 ).

90.

Je třeba rovněž uvést, že omezení rozsahu přezkumu, který musí soud provést, přezkoumává-li zákonnost zajištění nebo trvání zajištění, představuje omezení práva na účinnou právní ochranu před soudem ve smyslu článku 47 Listiny, které je v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny odůvodněno pouze tehdy, je-li stanoveno zákonem, respektuje-li podstatu uvedeného práva a při dodržení zásady proporcionality je nezbytné a skutečně odpovídá cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého ( 48 ).

91.

Mám přitom za to, že by bylo v rozporu s podstatou práva na účinnou soudní ochranu zaručeného článkem 47 Listiny, které musí mít zajištěná osoba, a zároveň s její ochranou před svévolným zadržením, vyplývající z článku 6 Listiny, kdyby bylo možné soudu zabránit v tom, aby takovou osobu propustil, i když by na základě skutečností, které má k dispozici, konstatoval, že je takové zajištění nezákonné. Jakýkoli jiný výklad by vytvářel nedostatečnou ochranu před svévolným zadržením, což by bylo v rozporu s významem, jaký má osobní svoboda v demokratické společnosti ( 49 ).

92.

Okolnost, že soud může odpovědět pouze na důvody a argumenty, které jsou před ním uplatněny, aniž by mohl uplatnit z moci úřední i jiné důvody a argumenty, může totiž vést k tomu, že určitá osoba bude zajištěna a její zajištění bude trvat, ačkoli podmínky zajištění nejsou splněny. Z několika ustanovení sekundárního práva Unie, která konkretizují právo na účinnou soudní ochranu zaručené článkem 47 Listiny, a ochranu před svévolným zadržením vyplývající z článku 6 Listiny, přitom vyplývá, že okamžité propuštění má imperativní povahu, pokud je zajištění nezákonné nebo již není odůvodněné. V poslední větě čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/115 je tak uvedeno, že „[p]okud je zajištění nezákonné, musí být dotčený státní příslušník třetí země okamžitě propuštěn“. Okamžité propuštění dotyčné osoby je uloženo rovněž čl. 15 odst. 4 této směrnice, pokud zajištění již není odůvodněné, tedy „[u]káže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1“. Kromě toho čl. 9 odst. 3 směrnice 2013/33 stanoví, že „[j]e-li zajištění shledáno v rámci soudního přezkumu jako nezákonné, musí být dotčený žadatel neprodleně propuštěn“.

93.

Procesní záruky uváděné nizozemskou vládou podle mého názoru neumožňují zabránit jakémukoli riziku, že vzhledem k tomu, že soud, jemuž byla věc předložena, nemůže uplatnit z moci úřední určité důvody a argumenty, bude vůči určité osobě přijato opatření spočívající v zajištění nebo bude její zajištění trvat, i když podmínky pro takové opatření nejsou splněny, což je v přímém rozporu s ustanoveními sekundárního práva Unie, která jsem právě citoval a která musí být vykládána v souladu se základními právy chráněnými Listinou.

94.

V takové situaci podle mého názoru soudní ochranu, která tato osobě přísluší, nelze kvalifikovat jako účinnou. V kontextu opravného prostředku proti opatření spočívajícímu v zajištění nebo trvání zajištění musí být totiž účinnost tohoto opravného prostředku posuzována ve vztahu k imperativní povaze propuštění státního příslušníka třetí země v případě, že nejsou splněny podmínky, které umožňují přijetí takového opatření. Z toho vyplývá, že účinná soudní ochrana státního příslušníka třetí země, na kterého se vztahuje opatření spočívající v zajištění nebo jehož zajištění trvá, není zaručena, pokud soud, jehož úkolem je přezkum zákonnosti tohoto opatření, nemůže na základě vnitrostátního procesního pravidla propustit tohoto státního příslušníka, ačkoli na základě informací, které má k dispozici, konstatuje, že nelze identifikovat žádný platný důvod pro zajištění. Použití takového procesního pravidla v kontextu zajištění může mimoto narušit plný účinek obecných a abstraktních pravidel, která stanoví podmínky a způsoby zajištění, tím, že dotyčným státním příslušníkům třetích zemí upírá práva, která pro ně vyplývají z těchto pravidel.

95.

Mám tak za to, že omezení rozsahu soudního přezkumu pouze na důvody a argumenty uplatněné navrhovatelem může vést k porušení ustanovení sekundárního práva Unie, která ukládají vnitrostátním orgánům povinnost propusti osobu, vůči které bylo vydáno nezákonné opatření spočívající ve zbavení osobní svobody. Automatická a imperativní povaha propuštění, pokud nejsou splněny podmínky pro zajištění nebo trvání zajištění, tedy podle mého názoru omezuje rozhodovací prostor, který mají členské státy při vymezení procesních podmínek soudních opravných prostředků, tím, že jim ukládá povinnost dosáhnout výsledku. Tato povinnost dosáhnout výsledku spočívá v zajištění toho, aby tyto opravné prostředky byly organizovány tak, aby umožnily státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou zajištěni, dosáhnout toho, aby příslušné vnitrostátní orgány nemohly toto zajištění zachovat, pokud nejsou splněny podmínky takového opatření. S ohledem na význam práva na svobodu, který Soudní dvůr mnohokrát zdůraznil, se mi jeví jako zvláště nevhodné připustit, že by vnitrostátní procesní norma mohla přispět k tomu, že by přetrvávaly pochybnosti o zákonnosti aktu, který zahrnuje zajištění nebo trvání zajištění ( 50 ).

96.

Pokud jde o argument uplatněný nizozemskou vládou, který jsem uvedl výše, podle něhož má příslušný správní orgán povinnost ověřit kritéria zákonnosti zajištění a trvání zajištění, což odůvodňuje, že soud není povinen znovu provést tak rozsáhlý přezkum, který by šel nad rámec vytýkaných skutečností vznesených dotyčnou osobou, uvádím podobně jako Komise, že podmínky zákonnosti zajištění jsou závazné jak pro příslušný správní orgán, tak pro soud. Mám tedy za to, že je sporné mít za to, že je tento orgán povinen přezkoumat v každém jednotlivém případě, zda jsou takové podmínky splněny, zatímco úloha soudu bude v tomto ohledu omezena na základě procesního pravidla, které mu brání rozhodnout nad rámec vytýkaných skutečností vznesených dotyčnou osobou. Jinými slovy, jeví se mi, že omezení pravomoci soudu, zatímco pravomoc správního orgánu omezena není, je rozporuplné a zároveň neslučitelné s imperativní povahou podmínek zákonnosti zajištění.

97.

Kromě toho připomínám, že soud je strážcem individuální svobody ( 51 ). V důsledku toho se jeví, že systém, podle kterého je příslušný správní orgán povinen provést vyčerpávající přezkum podmínek zajištění, zatímco soud, který má přezkoumat zákonnost takového opatření, tak rozsáhlou pravomoc nemá, je nevyvážený a nemůže státnímu příslušníkovi třetí země zaručit účinnou soudní ochranu. Přísluší soudu, a nikoliv tomuto správnímu orgánu, aby měl poslední slovo, pokud jde o otázku, zda opatření spočívající v zajištění nebo trvání zajištění splňuje imperativní podmínky stanovené zákonem.

98.

Z předcházejícího vyplývá, že má-li soud přezkoumávat zákonnost zajištění nebo trvání zajištění, musí tento soud ověřit dodržení obecných a abstraktních pravidel, která stanoví podmínky a způsoby zajištění ( 52 ). Použití čl. 8:69 odst. 1 Awb v kontextu přezkumu zákonnosti opatření spočívajícího v zajištění je podle mého názoru v rozsahu, v němž se toto ověření omezuje na důvody a argumenty uplatněné navrhovatelem, neslučitelné s unijním právem, jelikož nerespektuje zásadu efektivity.

99.

Na podporu tohoto konstatování neslučitelnosti rovněž uvádím, že toto procesní pravidlo vede k tomu, že opatření spojené se zbavením osobní svobody podléhá soudnímu přezkumu, jehož rozsah se liší podle toho, zda se jedná o zajištění, o kterém rozhodl správní orgán, nebo o zadržení, o kterém rozhodl trestní soud.

100.

V tomto ohledu připomínám, že Raad van State (Státní rada) ve svém předkládacím rozhodnutí uvádí, že článek 8:69 Awb se na trestní řízení nevztahuje. Z toho vyplývá, že trestní soud není povinen omezit se na důvody nebo argumenty uplatněné podezřelým nebo státním zástupcem v rámci přezkumu dotčeného opatření spojeného s odnětím svobody. Raad van State (Státní rada) v tomto ohledu zdůrazňuje, že takové opatření tedy ukládá sám trestní soud, což podle jejího názoru představuje významný rozdíl oproti přijetí opatření spočívajícího v zajištění příslušným správním orgánem.

101.

I když oba tyto druhy opatření sledují odlišné cíle, to však nic nemění na tom, že se v obou případech jedná o opatření spojené se zbavením osobní svobody, o němž musí být rozhodnuto pouze na základě zákonem stanovených podmínek. Považuji za nedostatečné odůvodnit rozdíl, pokud jde o rozsah soudního přezkumu, skutečností, že opatření spojená se zbavením osobní svobody spadají do dvou různých oblastí vnitrostátního práva, a sice zaprvé do trestního práva, a zadruhé do správního práva. Navíc by bylo paradoxní, kdyby osoba podezřelá ze spáchání trestného činu požívala vyšší soudní ochrany, než osoba, která ze spáchání takového trestného činu podezřelá není.

102.

Dodávám, že dotčené vnitrostátní procesní pravidlo je podle mého názoru neslučitelné se skutečností, že důkazní břemeno ohledně nezbytnosti a přiměřenosti opatření spočívajícího v zajištění nebo trvání zajištění nese orgán, který se rozhodl přijmout takové opatření. Toto pravidlo totiž může vést k tomu, že pokud navrhovatel neuplatní specifický důvod nebo argument, bude soud, jemuž byla věc předložena, zbaven možnosti ověřit zejména to, zda příslušný správní orgán řádně prokázal, že by méně omezující opatření nebylo dostatečné. Domnívám se přitom, že bez ohledu na důvody a argumenty uplatněné navrhovatelem musí mít tento soud pravomoc ověřit, zda tento orgán řádně unesl důkazní břemeno, které mu přísluší. Pokud má uvedený soud za to, že spis, který mu uvedený orgán předkládá, případně doplněný důkazy shromážděnými v rámci u něj probíhající kontradiktorní diskuse, nepostačuje k odůvodnění opatření spočívajícího v zajištění nebo trvání zajištění, mu žádné vnitrostátní procesní pravidlo nesmí bránit v tom, aby okamžitě propustil osobu, na kterou se takové opatření vztahuje.

103.

Mám rovněž za to, že svévolné zadržení nelze rozumně odůvodnit zásadou právní jistoty. Pokud jde o řádný průběh řízení, zejména pokud jde o průtahy v důsledku posuzování nových důvodů ( 53 ), mám za to, že rychlost, s níž musí být soudní přezkum proveden, nemůže odůvodnit částečný přezkum zákonnosti zajištění.

104.

Kromě toho je nutno zdůraznit, že podle unijního práva může o opatření spočívajícím v zajištění nebo trvání zajištění rozhodnout buď soudní orgán, nebo správní orgán.

105.

Mám za to, že přezkum prováděný soudem, je-li mu předložen opravný prostředek proti opatření spočívajícímu v zajištění nebo trvání zajištění, by měl být takové intenzity a takového rozsahu, které odpovídají intenzitě a rozsahu přezkumu, který vykonává tentýž soud, pokud mu přísluší takové rozhodnutí přijmout podle vnitrostátního práva.

106.

Použití takového procesního pravidla, jako je pravidlo dotčené ve věci v původním řízení, přitom podle mého názoru může narušit požadavek jednotnosti přezkumu zákonnosti zajištění mezi členskými státy. Mám za to, že přezkum legality zajištění s proměnnou geometrií je neslučitelný se zjištěním, že podmínky, na jejichž základě lze o zajištění rozhodnout, jsou harmonizovány sekundárním právem Unie. Rozdíly v rozsahu této kontroly mezi členskými státy tak mohou narušit účinnost hmotněprávních pravidel, která na úrovni Unie upravují podmínky zajištění nebo trvání zajištění státního příslušníka třetí země.

107.

Výklad příslušných ustanovení sekundárního práva Unie v tom smyslu, že ukládají soudu, jemuž byla věc předložena, aby přezkoumal dodržení podmínek, které jsou vyžadovány k zajištění nebo trvání zajištění státního příslušníka třetí země, bez ohledu na důvody a argumenty uplatněné tímto státním příslušníkem, tak vede k omezení rozdílů, pokud jde o rozsah soudní ochrany, která takovému státnímu příslušníku přísluší, podle toho, zda se dotyčný členský stát rozhodl svěřit pravomoc přijmout opatření spočívající v zajištění nebo trvání zajištění soudnímu orgánu nebo správnímu orgánu. Jednotná soudní ochrana ve všech členských státech zajisté přispívá k zajištění účinnosti této ochrany v souladu s článkem 47 Listiny.

108.

Podle mého názoru stejný požadavek jednotnosti při soudním přezkumu zákonnosti zajištění platí rovněž podle toho, zda se členský stát rozhodl provádět automatický přezkum nebo přezkum na základě návrhu dotyčné osoby.

109.

Stručně řečeno, mám za to, že volba, která je ponechána členským státům, mezi přijetím opatření spočívajícího v zajištění nebo trvání zajištění správním orgánem nebo soudním orgánem a mezi soudním přezkumem takového opatření, o němž rozhodl správní orgán, z moci úřední nebo na základě opravného prostředku nesmí v praxi vést k rozdílům mezi členskými státy, pokud jde o rozsah soudního přezkumu zákonnosti tohoto opatření.

110.

Všechny tyto skutečnosti mě vedou k tomu, že navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou ve věci C‑704/20 a na první předběžnou otázku položenou ve věci C‑39/21 tak, že článek 15 směrnice 2008/115, článek 9 směrnice 2013/33 a článek 28 nařízení č. 604/2013, vykládané ve spojení s články 6 a 47 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který má přezkoumat zákonnost zajištění nebo trvání zajištění státního příslušníka třetí země, musí ověřit na základě skutkových a právních okolností, které považuje za relevantní, dodržování obecných a abstraktních pravidel, která stanoví podmínky a způsoby provádění zajištění, a to nezávisle na důvodech a argumentech uplatněných státním příslušníkem třetí země na podporu jeho opravného prostředku. Tatáž ustanovení brání vnitrostátnímu procesnímu pravidlu, jehož účinkem je, že tomuto soudu zabraňuje, aby z moci úřední provedl toto ověření a propustil státního příslušníka třetí země, i kdyby konstatoval, že takové zajištění je v rozporu s unijním právem.

111.

Připomínám, že podle čl. 8:77 odst. 1 písm. b) Awb musí soud, jemuž byla věc předložena, vydat písemné rozhodnutí, které je odůvodněno. Článek 91 odst. 2 Vw 2000 však stanoví výjimku, která se uplatní v případě, kdy Raad van State (Státní rada) rozhoduje v odvolacím řízení proti rozsudkům týkajícím se zajištění. V tomto případě, má-li tento soud „za to, že uplatněná vytýkaná skutečnost nemůže vést ke zrušení, může se omezit na toto posouzení v odůvodnění svého rozhodnutí“.

112.

Předkládající soud vyjadřuje pochybnosti o tom, zda je tato možnost zkráceného odůvodnění, která je tak přiznaná Raad van State (Státní rada) v případě, že rozhoduje ve druhém a posledním stupni o zákonnosti rozhodnutí o zajištění, slučitelná s unijním právem.

113.

Nizozemská vláda má za to, že třetí předběžná otázka vznesená ve věci C‑39/21 je nepřípustná.

114.

Je sice pravda, že pravidlo stanovené v čl. 91 odst. 2 Vw 2000, které zmírňuje povinnost uvést odůvodnění v odvolacích řízeních, se nemá použít v rámci řízení probíhajícího u rechtbank Den Haag, zitsplatingats’ s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch) (věc C‑39/21), ale má se použít pouze v rámci odvolacího řízení zahájeného před Raad van State (Státní rada) (věc C‑704/20). Navzdory těmto okolnostem se však domnívám, že je obtížné mít za to, že je třetí předběžná otázka vznesená ve věci C‑39/21 zcela irelevantní v rámci řízení před rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch), které se týká trvání zajištění státního příslušníka třetí země.

115.

Podotýkám totiž, že rechtbank Den Haag, zittingsplaats’ s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch) ve svém předkládacím rozhodnutí uvádí důvody, proč může mít zkrácené odůvodnění rozhodnutí vydaných Raad van State (Státní rada) v odvolacím řízení, pokud jde o zajištění státního příslušníka třetí země, dopad na vedení následného řízení u něj, týkajícího trvání jeho zajištění. V tomto ohledu rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch) klade důraz na význam, který má rozhodnutí v posledním stupni na celé řízení, přičemž zdůrazňuje, že po rozhodnutí Raad van State (Státní rada) zamítajícím opravný prostředek proti opatření ukládajícímu zajištění může toto opatření přetrvávat, přičemž státní příslušník třetí země nemusí znát důvody tohoto rozhodnutí ( 54 ). V rámci zpochybnění trvání zajištění takového státního příslušníka přitom přísluší podle nizozemského práva advokátovi tohoto státního příslušníka, aby určil rozsah sporu, přičemž předloží skutečnosti a okolnosti, které soud musí přezkoumat, aby rozhodl o zákonnosti zajištění. Podle rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch) může být tento úkol v praxi komplikovaný, pokud tento advokát nezná důvody, proč Raad van State (Státní rada) nevyhověla vytýkaným skutečnostem, které předtím uplatnil vůči rozhodnutí o zajištění ( 55 ).

116.

Kromě toho vzhledem k tomu, že rechtbank Den Haag, zittingsplaats’ s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v’ s-Hertogenbosch) uvádí s odkazem na rozhodnutí Raad van State (Státní rada), že Raad van State (Státní rada) si nepřála položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku k tomuto bodu ( 56 ), shledávám jen stěží, jakým jiným způsobem než tím, který tento soud použil, by problematika týkající se slučitelnosti zkráceného odůvodnění rozhodnutí vydaných Raad van State (Státní rada) v odvolacím řízení s unijním právem mohla být předložena Soudnímu dvoru, přinejmenším pokud jde o řízení o předběžné otázce ( 57 ).

117.

S ohledem na všechny tyto skutečnosti není podle mého názoru zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo že je uvedený problém hypotetický ( 58 ), neboť odpověď na otázku položenou rechtbank Den Haag, zittingsplaat’ s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v’ s-Hertogenbosch), pokud jde o zkrácené odůvodnění rozsudků, které v odvolacím řízení vydal Raad van State (Státní rada) v oblasti zajištění, může mít dopad na taková následná řízení týkající se téhož zajištění, jako je řízení, v rámci něhož je trvání zajištění dotyčné osoby zpochybněno, což je právě případ sporu v původním řízení ve věci C‑39/21.

118.

V důsledku toho mám za to, že v rozsahu, v němž se třetí předběžná otázka položená v této věci týká souladu praxe Raad van State (Státní rada), která spočívá ve zkráceném odůvodnění jejího rozhodnutí v případě, že rozhoduje ve druhém a posledním stupni o zákonnosti opatření spočívajícího v zajištění, s unijním právem, se na ni musí vztahovat domněnka relevance a Soudní dvůr na ni musí odpovědět z meritorního hlediska. O tom ostatně svědčí spojení věcí C‑704/20 a C‑39/21, neboť umožňuje pochopit celé nizozemské řízení týkající se přezkumu zajištění a trvání zajištění v jednotlivých stupních s ohledem na právo na účinnou soudní ochranu zaručené článkem 47 Listiny.

119.

Pokud jde o věc samou, uvádím, že zavedení druhého stupně soudních řízení ve věcech, v nichž jsou napadena rozhodnutí o zajištění, jakož i pravidlo, které umožňuje Raad van State (Státní rada) přijmout zkrácené odůvodnění v případě, že zamítne opravný prostředek, který byl u ní podán, jsou procesními podmínkami, jimiž se uplatňuje právo na účinnou právní ochranu proti takovým rozhodnutím, jak je konkretizováno v čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/115, relevantní pouze ve věci C‑39/21 ( 59 ). Takové procesní podmínky musí dodržovat zásady rovnocennosti a efektivity ( 60 ). Dodržování těchto zásad musí být analyzováno s přihlédnutím k místu dotčených pravidel v řízení jako celku, k průběhu tohoto řízení a zvláštnostem těchto pravidel u různých vnitrostátních orgánů ( 61 ).

120.

Z hlediska zásady rovnocennosti předkládající soud ve věci C‑39/21 zdůrazňuje, že výjimka z povinnosti uvést odůvodnění a pravomoc Raad van State (Státní rada), rozhodující ve druhém a posledním stupni, rozhodovat bez poskytnutí meritorního odůvodnění existuje pouze ve správních řízeních týkajících se cizineckého práva zahájených na návrh státních příslušníků třetích zemí a občanů Unie.

121.

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že dodržování zásady rovnocennosti vyžaduje rovné zacházení se žalobami založenými na porušení vnitrostátního práva a podobnými žalobami založenými na porušení unijního práva, nikoli však rovnocennost vnitrostátních procesních pravidel, která se použijí na spory odlišné povahy ( 62 ). Je tedy třeba identifikovat srovnatelná řízení či prostředky právní nápravy a dále určit, zda je s prostředky právní nápravy založenými na vnitrostátním právu zacházeno příznivěji než s prostředky právní nápravy, jež jsou spojeny s ochranou práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva ( 63 ). Pokud jde o srovnatelnost prostředků právní nápravy, posouzení podobnosti dotyčných prostředků právní nápravy z hlediska jejich předmětu, důvodu a podstatných náležitostí je na vnitrostátním soudu, který je přímo obeznámen s použitelnými procesními podmínkami ( 64 ). Stran obdobného zacházení s prostředky právní nápravy je třeba připomenout, že každý případ, ve kterém vyvstává otázka, zda je vnitrostátní procesní ustanovení týkající se prostředků právní nápravy založených na unijním právu méně příznivé než ustanovení týkající se obdobných prostředků právní nápravy vnitrostátní povahy, musí být posuzován vnitrostátním soudem s přihlédnutím k místu dotčených pravidel v řízení jako celku, k průběhu uvedeného řízení a zvláštnostem těchto pravidel u různých vnitrostátních orgánů ( 65 ).

122.

Mám za to, že poznatky, které má Soudní dvůr k dispozici, mu neumožňují konstatovat, že pravidlo stanovené v čl. 91 odst. 2 Vw 2000 porušuje zásadu rovnocennosti, jelikož se mi nejeví, že by byla prokázána existence příznivějšího zacházení, které by bylo vyhrazeno podobným prostředkům právní nápravy založeným na vnitrostátním právu. Za těchto podmínek přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil dodržení této zásady s přihlédnutím ke skutečnostem vycházejícím z judikatury, kterou jsem právě připomněl.

123.

Stran zásady efektivity jsem výše uvedl, že tato zásada neobsahuje požadavky, které by šly nad rámec požadavků, které vyplývají ze základních práv, zejména z práva na účinnou soudní ochranu zaručeného Listinou ( 66 ).

124.

Právo na účinnou soudní ochranu proti rozhodnutí o zajištění, jak je materializováno v čl. 15 odst. 2 ( 67 ) směrnice 2008/115, přitom vyžaduje buď soudní přezkum z moci úřední, nebo existenci soudního prostředku nápravy z podnětu dotyčné osoby, aniž je vyžadováno zavedení dvoustupňového soudního řízení. Takový požadavek není uveden ani v čl. 15 odst. 3 této směrnice, pokud jde o trvání zajištění nebo jeho prodloužení.

125.

Navíc, co se mi s ohledem na právo na účinnou soudní ochranu jeví jako zásadní, je aby státní příslušník třetí země, který napadne své zajištění, a následně, jako v projednávané věci, trvání svého zajištění, věděl o důvodech zamítnutí svého opravného prostředku proti rozhodnutí o zajištění, čemuž tak je, neboť podle nizozemského práva musí být rozhodnutí o tomto opravném prostředku vydané soudem prvního stupně odůvodněno. Dodávám, že pokud Soudní dvůr přijme odpověď, kterou navrhuji, pokud jde o přezkum podmínek zákonnosti zajištění soudem z moci úřední, toto odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tím bude moci být jen posíleno.

126.

Kromě toho uvádím, že podmínky pro použití zkráceného odůvodnění Raad van State (Státní rada) jsou upraveny nizozemským právem. Z vysvětlení poskytnutých nizozemskou vládou totiž vyplývá, že zkrácené odůvodnění může být přijato pouze v případě zamítnutí odvolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Kromě toho vzhledem k tomu, že cílem odvolacího řízení je umožnit Raad van State (Státní rada), aby zajistil jednotnost a vývoj práva, může tento soud využít zkráceného odůvodnění pouze za podmínky, že oba tyto požadavky nevyžadují věcné odůvodnění. Použití této formy odůvodnění tak podle mého chápání dotčeného procesního pravidla vyjadřuje, že se Raad van State (Státní rada) připojí k odůvodnění a výsledku rozsudku vydaného v prvním stupni.

127.

S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že takto chápané procesní pravidlo stanovené v čl. 91 odst. 2 Vw 2000 dodržuje zásadu efektivity.

128.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že článek 15 směrnice 2008/115 vykládaný ve spojení s články 6 a 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že s výhradou dodržení zásady rovnocennosti, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které vnitrostátní soud, který rozhoduje ve druhém a posledním stupni o odvolání proti rozsudku vydanému v prvním stupni, který rozhodoval o zákonnosti zajištění, může svůj rozsudek odůvodnit zkráceným způsobem, a to v rozsahu, v němž to znamená, že se připojí k odůvodnění a výsledku rozsudku vydaného v prvním stupni.

129.

Předkládající soud se Soudního dvora táže, zda by odpovědi na jeho první a třetí předběžnou otázku byly odlišné, kdyby byl zajištěný státní příslušník třetí země nezletilý.

130.

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je postup stanovený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy. Z toho vyplývá, že je věcí pouze vnitrostátních soudů, kterým byl spor předložen a jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy otázky položené vnitrostátními soudy týkají výkladu ustanovení unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout ( 68 ).

131.

Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem je však možné zejména tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jestliže se jedná o hypotetický problém ( 69 ).

132.

Druhá otázka a třetí otázka in fine ve věci C‑39/21 přitom spadá právě pod posledně uvedený případ. Je totiž zjevné, že tyto otázky nemají žádný vztah k předmětu sporu v původním řízení, který se netýká nezletilého. Uvedené otázky jsou tudíž hypotetické.

133.

Z toho vyplývá, že druhá otázka a třetí otázka in fine ve věci C‑39/21 jsou podle mého názoru nepřípustné.

134.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) ve věci C‑704/20 a rechtbank Den Haag, zittingsplaats’ s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v’ s-Hertogenbosch, Nizozemsko) ve věci C‑39/21 následovně: