1.

Svým kasačním opravným prostředkem se společnosti Casino, Guichard-Perrachon (dále jen „společnost Casino“) a Achats Marchandises Casino SAS (dále jen „AMC“ a společně se společností Casino dále jen „navrhovatelky“) domáhají částečného zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 5. října 2020, Casino, Guichard-Perrachon a AMC v. Komise ( 2 ) (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál částečně zamítl jejich žalobu podanou na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2017) 1054 final ze dne 9. února 2017 ( 3 ) (dále jen „sporné rozhodnutí“), kterým se společnosti Casino, jakož i všem společnostem, které přímo nebo nepřímo kontroluje, nařizuje podrobit se kontrole v souladu s čl. 20 odst. 1 a 4 nařízení (ES) č. 1/2003 ( 4 ).

2.

Skutečnosti předcházející sporu, které jsou uvedeny v bodech 2 až 8 napadeného rozsudku, lze pro potřeby tohoto řízení shrnout následovně.

3.

Společnost Casino je mateřskou společností skupiny Casino vykonávající činnost zejména ve Francii převážně v odvětví distribuce potravin a nepotravinářských výrobků. Její dceřiná společnost AMC je centrální nákupčí, která vyjednává podmínky nákupu u dodavatelů pro řetězce skupiny Casino ve Francii.

4.

Poté, co Evropská komise obdržela informace o výměně informací mezi společností Casino a dalšími podniky nebo sdruženími podniků, zejména Intermarché, což je společnost, která rovněž provozuje činnost v odvětví distribuce potravin a nepotravinářských výrobků, přijala sporné rozhodnutí.

5.

Výroková část tohoto rozhodnutí zní takto:

„Článek 1

Společnost Casino […], jakož i všechny společnosti, které přímo nebo nepřímo kontroluje, jsou povinny se podrobit kontrole jejich možné účasti na jednáních ve vzájemné shodě v rozporu s článkem 101 [SFEU] na trzích s dodávkami zboží běžné spotřeby, na trhu prodeje služeb výrobcům značkových výrobků a na trzích prodeje zboží běžné spotřeby spotřebitelům. Tato jednání ve vzájemné shodě spočívají:

Tato kontrola může být provedena v jakémkoliv prostoru podniku […]

Společnost Casino umožní úředníkům a dalším osobám pověřeným Komisí k provedení kontroly a úředníkům a dalším osobám pověřeným orgánem pro hospodářskou soutěž dotčeného členského státu k tomu, aby jim pomáhali, nebo jmenovaným uvedeným orgánem k tomuto účelu, přístup do všech svých prostor a dopravních prostředků v běžné pracovní době. Společnost Casino předloží ke kontrole účetní knihy a ostatní obchodní záznamy bez ohledu na to, v jaké formě jsou uloženy, pokud o ně úředníci a jiné pověřené osoby požádají, a umožní jim je na místě zkoumat a kopírovat nebo z nich v jakékoli formě získávat kopie nebo výpisy. Společnost Casino umožní zapečetění všech podnikatelských prostor a účetních knih nebo záznamů po dobu a v rozsahu, v němž je to pro kontrolu nezbytné. Společnost Casino poskytne přímo na místě ústní vysvětlení týkající se předmětu a účelu kontroly, pokud o to úředníci nebo pověřené osoby požádají, a zmocní každého zástupce nebo zaměstnance k poskytnutí takových vysvětlení. Společnost Casino svolí, aby tato vysvětlení byla zaznamenána v jakékoliv formě.

Článek 2

Kontrola může začít dne 20. února 2017 nebo krátce poté.

Článek 3

Toto rozhodnutí je určeno společnosti Casino, jakož i všem společnostem, které přímo nebo nepřímo kontroluje.

Toto rozhodnutí se bezprostředně před kontrolou oznámí podniku, kterému je určeno, v souladu s čl. 297 odst. 2 [SFEU].“

6.

Francouzský Autorité de la concurrence (orgán pro ochranu hospodářské soutěže) se poté, co ho Komise o této kontrole informovala, obrátil na soudce příslušné ve věcech osobní svobody u tribunaux de grande instance (soudy prvního stupně) v Créteil a Paříži (Francie), aby je požádal o povolení k prohlídce a zajištění věci v prostorách navrhovatelek. Usneseními ze dne 17. února 2017 tito soudci příslušní ve věcech osobní svobody povolili prohledání a zajištění věcí, o něž bylo požádáno jako o předběžné opatření (dále jen „usnesení ze dne 17. února 2017“). Vzhledem k tomu, že žádné z opatření přijatých při kontrole nevyžadovalo použití „donucovacích pravomocí“ ve smyslu čl. 20 odst. 6 až 8 nařízení č. 1/2003, nebyla tato usnesení navrhovatelkám oznámena.

7.

Kontrola začala dne 20. února 2017, což je datum, kdy se inspektoři Komise spolu se zástupci francouzského Autorité de la concurrence (orgán pro ochranu hospodářské soutěže) dostavili do pařížského sídla skupiny Casino, jakož i do prostor ACM a oznámili navrhovatelkám [sporné] rozhodnutí.

8.

Komise v rámci kontroly zejména prohledala kanceláře, shromáždila materiál, především výpočetní techniku (notebooky, mobilní telefony, tablety, zařízení k ukládání dat), vyslechla několik osob a zkopírovala obsah shromážděného materiálu.

9.

Navrhovatelky jednotlivě zaslaly Komisi dopisy ze dne 24. února 2017, v nichž vyjádřily výhrady ke [spornému] rozhodnutí a k průběhu kontroly provedené na jeho základě.

10.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. dubna 2017 podaly navrhovatelky na základě článku 263 SFEU žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí. Radě Evropské unie byl povolen vstup do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Komise.

11.

Na podporu své žaloby navrhovatelky uplatňovaly v podstatě tři žalobní důvody. První vycházel z námitky protiprávnosti článku 20 nařízení č. 1/2003, druhý vycházel z porušení povinnosti uvést odůvodnění a třetí z porušení práva na nedotknutelnost obydlí. V rámci tohoto třetího žalobního důvodu navrhovatelky namítaly nepřiměřený zásah do soukromé sféry mimo jiné s ohledem na společnosti a prostory, na které se vztahuje sporné rozhodnutí.

12.

V napadeném rozsudku Tribunál rozhodl, že Komise neměla k dispozici dostatečně závažné indicie odůvodňující podezření z existence protiprávního jednání spočívajícího ve výměně informací mezi společnostmi Casino a Intermarché týkajících se jejich budoucích obchodních strategií, a zrušil čl. 1 písm. b) sporného rozhodnutí ( 5 ). Ve zbývající části Tribunál žalobu zamítl ( 6 ).

13.

Na podporu kasačního opravného prostředků uvádějí navrhovatelky čtyři důvody. První důvod vychází z toho, že se Tribunál údajně dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že o ústních prohlášeních shromážděných Komisí nebylo potřeba pořizovat záznam proto, aby mohly sloužit jako indicie odůvodňující sporné rozhodnutí. Druhý důvod vychází z toho, že se Tribunál údajně dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že základní právo na nedotknutelnost obydlí nevyžaduje, aby rozhodnutí stanovilo časové omezení pro výkon kontrolních pravomocí Komise. Třetí důvod vychází z toho, že se Tribunál údajně dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že základní právo na nedotknutelnost obydlí nevyžaduje, aby sporné rozhodnutí stanovilo omezení, pokud jde o osoby a prostory, které mohou být kontrolovány. Čtvrtý důvod vychází z toho, že se Tribunál údajně dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že základní právo na účinnou právní ochranu nevyžaduje autonomní a okamžitý opravný prostředek proti průběhu kontrol.

14.

Navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr zrušil bod 2 výroku napadeného rozsudku, vyhověl jejich návrhovým žádáním předloženým v prvním stupni, a tudíž zrušil sporné rozhodnutí a uložil Komisi náhradu nákladů řízení vynaložených v souvislosti s řízením o projednávaném kasačním opravném prostředku, jakož i nákladů řízení vynaložených v řízení před Tribunálem.

15.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

16.

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek v rozsahu, v němž navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že základní právo na účinnou právní ochranu nevyžaduje autonomní a okamžitý opravný prostředek proti průběhu kontrol, a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.

17.

V souladu s požadavkem Soudního dvora se ve své analýze budu zabývat třetím důvodem kasačního opravného prostředku.

18.

Třetím důvodem kasačního opravného prostředku, který vychází z toho, že se Tribunál údajně dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že základní právo na nedotknutelnost obydlí nevyžaduje, aby sporné rozhodnutí stanovilo omezení, pokud jde o osoby a prostory, které mohou být kontrolovány, navrhovatelky zpochybňují zejména body 144 až 147 napadeného rozsudku.

19.

Nejprve shrnu úvahy Tribunálu, které jsou předmětem kritiky ze strany navrhovatelek, a poté postupně přezkoumám čtyři výtky obsažené v posuzovaném důvodu.

20.

V bodě 133 napadeného rozsudku Tribunál nejprve konstatoval, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že ani společnosti, ani prostory podléhající kontrole nejsou jmenovitě označeny, neboť v čl. 1 druhém pododstavci sporného rozhodnutí je uvedeno, že „kontrola může být provedena v kterémkoliv prostoru podniku“, poté následuje výraz „a zejména“, po kterém jsou uvedeny dvě adresy, a dále je v čl. 1 prvním pododstavci a v čl. 3 prvním pododstavci tohoto rozhodnutí uvedeno, že se rozhodnutí o kontrole vztahuje „na společnost Casino […], jakož i na všechny společnosti, které přímo nebo nepřímo kontroluje“.

21.

Tribunál dále v bodě 135 napadeného rozsudku konstatoval, že judikatura nedospěla k závěru, že by velmi široký rozsah kontroly, ke kterému takové formulace vedou, představoval nepřiměřený zásah do sféry soukromé činnosti podniků.

22.

Poté, co v bodech 137 až 141 napadeného rozsudku Tribunál připomněl judikaturu, podle níž výkon rozsáhlých kontrolních pravomocí, které Komisi přiznává nařízení č. 1/2003, podléhá podmínkám, které zaručují dodržování práv dotčených podniků, odpověděl na výtku vznesenou navrhovatelkami, že Komise měla v projednávaném případě z důvodu záruk směřujících k jejich ochraně před nepřiměřenými zásahy určit přesněji společnosti a prostory, kterých se kontrola týká, následovně.

23.

Zaprvé v bodě 144 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že informace obsažené ve sporném rozhodnutí umožňují společně určit společnosti a prostory, kterých se kontrola týká. V tomto ohledu upřesnil, že „díky určení předmětu a účelu kontroly, a zejména trhů s dotčenými výrobky a službami a upřesnění, podle kterého jsou dotčeny Casino a její dceřiné společnosti, jakož i jejich prostory, lze z napadeného rozhodnutí snadno vyvodit, že se kontrola týká společnosti Casino a jejích dceřiných společností působících v odvětvích dotčených předpokládaným protiprávním jednáním – tedy na trzích s dodávkami zboží běžné spotřeby (potravinářské výrobky, hygienické výrobky a čisticí výrobky), trzích prodeje tohoto zboží spotřebitelům a trhu prodeje služeb výrobcům značkových výrobků v odvětví zboží běžné spotřeby – a že kontrola bude moci být provedena ve všech prostorách“. Za těchto okolností Tribunál rozhodl, že „[p]řesnější určení rozsahu kontroly tedy nebylo nezbytné k ochraně práv žalobkyň“.

24.

Zadruhé v bodě 145 napadeného rozsudku Tribunál odmítl kritiku navrhovatelek, že rozsah kontroly byl z důvodu chybějícího určení společností a prostor, na které se vztahuje, příliš široký. V tomto ohledu Tribunál rovněž uvedl, že Komise ve sporném rozhodnutí uvedla „základní subjekt práva hospodářské soutěže, kterým je podnik zahrnující nejčastěji mateřskou společnost, jakož i její dceřinou společnost nebo společnosti, kterému lze přičítat protiprávní jednání, a zejména protiprávní jednání předpokládaná v projednávaném případě, která odůvodňují, aby [ve sporném] rozhodnutí byly uvedeny jak mateřská společnost Casino, tak její dceřiné společnosti“.

25.

Zatřetí v bodě 146 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že „nedostatek přesného označení dotčených společností a prostor přispívá k řádnému průběhu kontrol Komise, jelikož jí poskytuje nezbytný manévrovací prostor pro shromáždění maxima možných důkazů a jelikož umožňuje zachovat účinek překvapení, který je nezbytný k zabránění nebezpečí zničení nebo zatajení těchto důkazů“.

26.

Konečně v bodě 147 napadeného rozsudku Tribunál poznamenal, že usnesení ze dne 17. února 2017, uvedená v bodě 6 tohoto stanoviska, kterými byly ve formě předběžného opatření povoleny dotčené prohlídky a zajištění věci pro případ odporu proti kontrole, určila výslovně a taxativně prostory, v nichž tyto prohlídky a zajištění věci mohou probíhat. Podle Tribunálu byla tedy uznána dodatečná záruka spočívající v označení prostor, které mohou být prohledány, pokud by byl zásah vyplývající z kontroly zásadnější, zejména protože by kontrola byla vedena navzdory odporu kontrolovaných společností s pomocí policie na základě čl. 20 odst. 6 až 8 nařízení č. 1/2003. Vzhledem k tomu, že navrhovatelky kontrole neodporovaly, nebylo této dodatečné záruky v projednávané věci třeba.

27.

Navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že porušil článek 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a požadavek na ochranu vůči svévolným zásahům veřejné moci do soukromé sféry osoby. Navrhovatelky v podstatě tvrdí, že se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení tím, že nerozhodl, že sporné rozhodnutí, v němž nebyly označeny jednotlivě osoby, na které se kontrola vztahuje, ani prostory, v nichž byla kontrola povolena, bylo zjevně protiprávní v rozsahu, v němž porušilo právo na nedotknutelnost obydlí.

28.

Jak je uvedeno výše, navrhovatelky předkládají na podporu třetího důvodu kasačního opravného prostředku čtyři výtky.

29.

V první výtce navrhovatelky tvrdí, že na rozdíl od závěru Tribunálu obsaženého zejména v bodě 144 napadeného rozsudku nemůže vymezení předmětu a účelu kontroly zhojit neexistenci omezení pravomocí Komise, pokud jde o určení osob a prostor, které mohou být kontrolovány. S odvoláním na rozsudek německého ústavního soudu ( 7 ) navrhovatelky dodávají, že je nepřijatelné, aby nositelé práva na nedotknutelnost obydlí – v projednávané věci každá právnická osoba, která je součástí skupiny Casino – byli povinni z vymezení předmětu šetření, a tedy při příchodu inspektorů, vyvodit, že spadají mezi subjekty, na které se kontrola vztahuje.

30.

V tomto ohledu úvodem poznamenávám, že jak správně zdůraznila Komise a na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, Tribunál nerozhodl, že vymezení předmětu a účelu kontroly zhojilo údajnou neexistenci omezení pravomocí Komise.

31.

Tribunál naopak zaprvé rozhodl, že dodržování práva na nedotknutelnost obydlí nevyžaduje, aby byly v rozhodnutí o kontrole společnosti a prostory podléhající kontrole označeny jmenovitě. V tomto ohledu připomněl, že podobné formulace jako formulace obsažené ve sporném rozhodnutí byly uvedeny v rozhodnutích dotčených v jiných věcech, v nichž Tribunál rozhodoval ( 8 ), a že judikatura nedospěla k závěru, že by velmi široký rozsah kontroly, ke kterému takové formulace vedou, představoval nepřiměřený zásah do sféry soukromé činnosti podniků.

32.

Zadruhé Tribunál rozhodl, že v projednávané věci bylo určení rozsahu kontroly obsažené ve sporném rozhodnutí dostatečné k tomu, aby umožnilo určit společnosti a prostory, kterých se kontrola týká, a že přesnější určení nebylo nezbytné k ochraně práv navrhovatelek. Při přijetí tohoto závěru Tribunál zohlednil nejen údaje týkající se předmětu a účelu kontroly uvedené ve sporném rozhodnutí, a zejména určení trhů s relevantními výrobky a službami, ale také upřesnění, obsažené v tomto rozhodnutí, podle kterého „jsou dotčeny Casino a její dceřiné společnosti, jakož i jejich prostory“. Tribunál ostatně uvedl, že tyto údaje souhrnně umožňují snadno vyvodit ze sporného rozhodnutí, že se kontrola týká pouze společnosti Casino a jejích dceřiných společností, které jsou činné na relevantních trzích.

33.

Výše popsanému přístupu, k němuž se přiklonil Tribunál, přitom podle mého názoru nebrání judikatura Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v oblasti prohlídek v obchodních prostorách společností, zejména za účelem kontrol s cílem stíhat porušování práva hospodářské soutěže, ani tento přístup neopravňuje Komisi k přijetí opatření porušujících právo na nedotknutelnost obydlí uvedené v článku 7 Listiny a v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), která by byla nepřiměřená nebo svévolná.

34.

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že, jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise ( 9 ) (dále jen „rozsudek Deutsche Bahn“), ačkoli z judikatury ESLP plyne, že ochrana stanovená v článku 8 EÚLP se může vztahovat na některé obchodní prostory, nic to nemění na tom, že ESLP rozhodl, že veřejné zásahy mohou zacházet dále v případech, kdy jde o profesní či obchodní prostory či činnosti, než v jiných případech.

35.

Dále je třeba zdůraznit, že kontrolní pravomoc, kterou disponuje Komise na základě čl. 20 odst. 2 nařízení č. 1/2003, se omezuje na to, že úředníci Komise mají mimo jiné právo na vstup do prostor, které určí, právo žádat o předložení dokumentů a pořizovat z nich kopie, a právo na to, aby jim byl ukázán obsah movitostí, které určí ( 10 ). Článek 20 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení konkrétně upřesňuje, že úředníci a ostatní doprovázející osoby zmocněné Komisí ke kontrole jsou mimo jiné oprávněni vstupovat do všech prostorů, na pozemky a do dopravních prostředků podniků a sdružení podniků. Soudní dvůr měl přitom příležitost upřesnit, že toto oprávnění má zvláštní význam, jelikož má Komisi umožnit shromáždění důkazů o porušení pravidel hospodářské soutěže v místech, kde se zpravidla nacházejí, to znamená v obchodních prostorách podniků, a že jak cíl nařízení č. 1/2003, tak výčet pravomocí, které jsou svěřeny úředníkům Komise, obsažené v článku 20 tohoto nařízení, ukazují, že kontroly mohou mít velmi široký rozsah ( 11 ).

36.

Konečně je třeba připomenout, že výkon kontrolních pravomocí Komise je spojen s dostatečnými zárukami, které poskytují ochranu před svévolnými zásahy veřejné moci ( 12 ) – mezi nimiž, jak Soudní dvůr upřesnil, má prvořadou roli povinnost zvláštního odůvodnění rozhodnutí o kontrole ( 13 ) – a že kontroly, které probíhají na základě čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, jako v projednávaném případě, nezahrnují výkon donucovacích pravomocí, které mohou vykonávat pouze vnitrostátní orgány v případě postupu upraveného v čl. 20 odst. 6 až 8 tohoto nařízení.

37.

Za těchto okolností tedy podle mého názoru nelze Tribunálu vytýkat, že dospěl k závěru, že pokud nejsou společnosti a prostory podléhající kontrole jmenovitě označeny v rozhodnutí o kontrole, avšak odůvodnění tohoto rozhodnutí umožňuje snadno, a tudíž, aniž je zároveň třeba vynaložit nadměrné úsilí ke zjištění jeho správného výkladu, vyvodit, kterých právnických osob a jejich prostor se tyto kontroly konkrétně týkají, nedochází k porušení zásady proporcionality, jež musí být dodržována při přijímání opatření zahrnujících zásah do článku 7 Listiny ( 14 ).

38.

ESLP zaujal obdobný přístup v rozsudku ze dne 20. prosince 2010, Société Canal Plus a další v. Francie ( 15 ), ve kterém rozhodl, že skutečnost, že některá z kontrolovaných společností ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, nebyla konkrétně uvedena v usnesení o povolení dotčených domovních prohlídek, „nezpochyb[nila] legalitu zásahu, neboť usnesení o povolení se obecně týkalo prostor „Canal Plus“, „bez upřesnění formy společnosti jednotlivých dotčených entit z tohoto titulu, které však jistě byly součástí této skupiny“.

39.

Pokud jde o rozsudek německého ústavního soudu, kterého se dovolávají navrhovatelky, uvádím, že v tomto rozhodnutí tento soud dospěl k závěru o porušení práva na nedotknutelnost obydlí v rozsahu, v němž dotčené usnesení o prohlídce neumožňovalo určit společnost, v jejichž prostorách měla být uskutečněna prohlídka, a bylo tudíž neurčité.

40.

Německý ústavní soud dospěl k tomuto závěru poté, co konstatoval, že žádný podnik s obchodní firmou uvedenou v usnesení o prohlídce nevyužíval prostory na adrese uvedené v tomto usnesení a že mezi podniky, které provozovaly na této adrese kanceláře a jejichž obchodní firma se skládala ze slov použitých v uvedeném usnesení, po nichž následoval doplňkový údaj, nebylo možné určit, kterého z nich se měla prohlídka týkat. Tento soud kromě toho konstatoval, že nejistotu ohledně společnosti, které se měla prohlídka týkat, nebylo možné rozptýlit při zohlednění dalších údajů obsažených v příkazu k prohlídce.

41.

Tímto rozhodnutím tedy tento soud nevyloučil možnost, že není-li v aktu, kterým se nařizují domovní prohlídky označena jmenovitě společnost, které se tyto prohlídky týkají, lze tuto společnost nepřímo identifikovat na základě obsahu aktu. V tomto ohledu je třeba uvést, že německý ústavní soud se postavil proti možnosti, že by taková identifikace mohla být provedena na základě informací, které nejsou obsaženy v dotčeném příkazu k prohlídce, jako je vyšetřovací spis.

42.

V projednávané věci však Tribunál zohlednil pouze údaje obsažené ve sporném rozhodnutí, když rozhodl, že společnosti, kterých se týká toto rozhodnutí, byly jasně identifikovatelné.

43.

Je třeba rovněž poznamenat, že jedním z faktorů, které vedly k neurčitosti identifikace společnosti dotčené daným příkazem k prohlídce ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek německého ústavního soudu, byl nedostatečný popis odvětví činnosti této společnosti. Sporné rozhodnutí přitom jasně uvádí trhy, na kterých mělo dojít k údajnému porušení článku 101 SFEU, a tudíž umožňuje jasně identifikovat odvětví činnosti společností, kterých se týká kontrola.

44.

Druhou výtkou třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že pojem „podnik“ – což je ekonomický a čistě funkční pojem používaný výhradně pro účely uplatnění hmotněprávních pravidel práva hospodářské soutěže jako je kvalifikace kartelové dohody – nemůže bránit dodržování základních práv spojených s pojmem „právnická osoba“. V případě společností je jediným nositelem práva na nedotknutelnost obydlí právnická osoba, a nikoliv podnik, který nemá právní subjektivitu. V této souvislosti navrhovatelky odkazují na rozsudek ze dne 25. října 2011, Uralita v. Komise ( 16 ), ve kterém Tribunál uvedl, že Komise při přijímání rozhodnutí podle článku 101 SFEU uvedeného ustanovení musí označit fyzickou nebo právnickou osobu či osoby, kterým lze přičíst odpovědnost za jednání dotyčného podniku a uložit jim z tohoto důvodu sankci.

45.

V tomto ohledu uvádím, že argumenty uvedené navrhovatelkami v rámci této druhé výtky nemohou zpochybnit platnost přístupu Tribunálu a závěr, ke kterému dospěl v bodě 144 napadeného rozsudku.

46.

Dále na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, podle mého názoru z bodu 145 napadeného rozsudku jasně vyplývá, že když Tribunál odkázal na podnik jakožto „základní subjekt práva hospodářské soutěže“, neměl v úmyslu tvrdit, že „podnik“ ve smyslu práva hospodářské soutěže, a nikoliv právnické osoby, které jej tvoří, musí být považován za nositele základního práva na nedotknutelnost obydlí omezeného přijetím kontrolního opatření. Tento odkaz má být spíše chápán jako upřesnění ohledně dosahu, který je třeba přiznat zmínce uvedené v čl. 1 prvním pododstavci a v čl. 3 prvním pododstavci tohoto rozhodnutí, podle níž jsou povinny se podrobit kontrole „společnost Casino […], jakož i všechny společnosti, které přímo nebo nepřímo kontroluje“, za účelem řádného vymezení osobní působnosti tohoto rozhodnutí.

47.

V tomto kontextu nemůže být odkaz učiněný navrhovatelkami na rozsudek ze dne 25. října 2011, Uralita v. Komise ( 17 ), který se týká rozhodnutí, kterým se konstatuje, že došlo k protiprávnímu jednání, a nikoliv rozhodnutí o kontrole, jak správně uvedla Komise, pro navrhovatelky nijak prospěšný. Kontroly proběhly ve fázi, ve které Komise dosud nedisponovala podrobnými informacemi, včetně pachatelů protiprávního jednání, a musela nejprve ověřit opodstatněnost svých podezření, jakož i rozsah jednání, ke kterému došlo, neboť cílem kontroly je právě shromáždění důkazů ve vztahu k domnělému protiprávnímu jednání.

48.

Třetí výtkou třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky napadají tvrzení Tribunálu v bodě 146 napadeného rozsudku, že nedostatek přesného označení dotčených společností a prostor přispívá k řádnému průběhu kontrol. Navrhovatelky tvrdí, že příklad judikatury, v níž bylo vyžadováno označení dotčených společností nebo prostor, ukazuje, že tato přesnost neškodí řádnému průběhu domovních prohlídek.

49.

V tomto ohledu je třeba uvést, že i kdyby Tribunál z hlediska účinnosti kontrol nesprávně posoudil nebo přecenil výhody spojené s nedostatkem přesného označení společností a prostor, kterých se kontrola týká, nestačilo by to ke zpochybnění platnosti jeho přístupu a závěru, ke kterému dospěl v bodě 144 napadeného rozsudku.

50.

Dále je třeba připomenout, že vnitrostátní legislativní postupy nebo soudní praxe, i kdyby byly společné všem členským státům, nemohou mít přednost před použitím pravidel hospodářské soutěže Smlouvy ( 18 ).

51.

Konečně čtvrtou výtkou třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že na rozdíl od toho, co rozhodl Tribunál v bodě 147 napadeného rozsudku, nelze tvrdit, že riziko svévolného jednání spojené s nedostatkem přesnosti sporného rozhodnutí, pokud jde o osoby a prostory, které mohou být kontrolovány, bylo vyváženo stupněm podpůrné ochrany, kterou poskytuje případný výkon usnesení ze dne 17. února 2017. Unijní právo by totiž mělo postačovat samo o sobě tím, že poskytuje přímo jednotlivcům veškeré záruky vyžadované pro ochranu jejich základních práv, a nemělo by spočívat na ustanoveních vnitrostátního práva, která lze jinak použít. Navíc proto, aby byla tato usnesení vykonatelná, neměly navrhovatelky umožnit úředníkům Komise přístup do jejich prostor, čímž by je donutily vyžádat si zásah ze strany francouzských orgánů. Takový odpor by je vystavil riziku, že jim bude uložena vysoká pokuta.

52.

Argumentace navrhovatelek je podle mého názoru i v tomto případě založena na nesprávném výkladu napadeného rozsudku. Tribunál totiž nedospěl k závěru, že nesrovnalost vyplývající z nedostatečně přesného označení společností a prostor podléhajících kontrole byla vyvážena výslovným určením prostor, které mohou být prohledány, v usneseních ze dne 17. února 2017. Tribunál totiž pouze uvedl, že v případě, že by zásah Komise vedl z důvodu odporu ze strany navrhovatelek k použití donucovacích pravomocí, požívaly by navrhovatelky dodatečnou záruku spočívající ve výslovném a taxativním určení prostor, kterých se kontrola týká.

53.

Na základě všech výše uvedených úvah jsem toho názoru, že třetí důvod kasačního opravného prostředku nemůže obstát.

54.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby zamítl třetí důvod kasačního opravného prostředku jako neopodstatněný.