1.

Svým kasačním opravným prostředkem se PV domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 30. ledna 2020, PV v. Komise (spojené věci T‑786/16 a T‑224/18, dále jen „napadený rozsudek“, nezveřejněný, EU:T:2020:17), kterým Tribunál zamítl jeho návrhy znějící na určení, že se stal obětí psychického obtěžování, na zrušení několika aktů a na to, aby byla Evropské komisi uložena náhrada majetkové a nemajetkové újmy, která mu údajně vznikla v době, kdy byl úředníkem Komise.

2.

Tento kasační opravný prostředek, který vychází z evropského práva veřejné služby, obsahuje deset důvodů kasačního opravného prostředku, které v podstatě zpochybňují většinu podstatných závěrů Tribunálu v napadeném rozsudku týkajících se návrhových žádání znějících na neplatnost předložených PV. V souladu s požadavkem Soudního dvora bude toto stanovisko zaměřeno na první dva důvody kasačního opravného prostředku a na osmý důvod kasačního opravného prostředku. V rámci přezkumu těchto důvodů kasačního opravného prostředku posoudím řadu nových právních otázek, a to použitelnost trestního práva členských států na úředníky Unie, povinnost nestrannosti v rámci veřejné služby a právo úředníka podat k Tribunálu žalobu na neplatnost správního rozhodnutí po jeho zpětném odvolání.

3.

Článek 11a služebního řádu Evropské unie, ve znění použitelném v době sporu (dále jen „služební řád“), stanoví:

„1.   Není-li dále stanoveno jinak, úředník se při plnění svých služebních povinností nesmí zabývat záležitostí, na které má, přímo nebo nepřímo, osobní, zvláště rodinný nebo finanční zájem, jenž by mohl ohrozit jeho nezávislost.

2.   Každý úředník, který by se měl v rámci plnění svých služebních povinností zabývat záležitostí ve smyslu odstavce 1, musí neprodleně uvědomit orgán oprávněný ke jmenování. Orgán oprávněný ke jmenování přijme vhodná opatření, především může úředníka zbavit úkolů souvisejících s touto záležitostí.

3.   Úředník si nesmí ponechat ani přijmout, přímo či nepřímo, v podnicích, které podléhají kontrole jeho orgánu nebo které udržují s uvedeným orgánem vztahy, žádný podíl, který by vzhledem ke svému druhu nebo velikosti mohl ohrozit nezávislost úředníka při plnění jeho služebních povinností.“

4.

Článek 12a služebního řádu stanoví:

„1.   Úředník se zdrží veškerých projevů psychického nebo sexuálního obtěžování.

2.   Úředník, který se stal obětí psychického nebo sexuálního obtěžování, nesmí utrpět žádnou újmu ze strany orgánu. Úředník, který předložil důkazy o psychickém nebo sexuálním obtěžování, nesmí utrpět žádnou újmu ze strany orgánu, pokud jednal v dobré víře.

3.   ‚Psychickým obtěžováním‘ se rozumí každé nepřístojné chování, které trvá po delší dobu, je opakované nebo systematické a zahrnuje mluvené nebo psané projevy, úmyslná jednání nebo gesta učiněná úmyslně, které mohou těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka.

[…]“

5.

Článek 19 první pododstavec služebního řádu stanoví:

„Úředník nesmí bez souhlasu orgánu oprávněného ke jmenování při řízení před soudem prozradit z jakéhokoli důvodu jakékoli skutečnosti, které se dozvěděl při plnění svých povinností. Tento souhlas lze odepřít, pouze pokud to vyžadují zájmy Unie a pokud z tohoto odepření nevyplývají pro úředníka trestněprávní důsledky. Touto povinností zůstává úředník vázán i po skončení služebního poměru.“

6.

Článek 21a služebního řádu zní:

„1.   Úředník, který obdrží pokyny, které považuje za nesprávné nebo o kterých se domnívá, že by mohly vést k závažným obtížím, neprodleně uvědomí svého přímého nadřízeného, jenž na uvedenou informaci, byla-li předložena písemně, písemně odpoví. Potvrdí-li přímý nadřízený platnost pokynů, a domnívá-li se úředník, že uvedené potvrzení nepředstavuje náležitou odpověď na příčiny jeho obav, obrátí se, s výhradou odstavce 2, s písemným dotazem na nejbližšího vyššího nadřízeného podle služební hierarchie. Potvrdí-li tento písemně uvedené pokyny, úředník je provede, pokud nejsou zjevně protiprávní nebo v rozporu s odpovídajícími bezpečnostními normami.

2.   Domnívá-li se přímý nadřízený, že pokyny musí být neprodleně provedeny, úředník je provede, pokud nejsou zjevně protiprávní nebo v rozporu s odpovídajícími bezpečnostními normami. Na žádost úředníka je přímý nadřízený povinen vydat uvedené pokyny písemně.

3.   Úředník, který své nadřízené uvědomí o pokynech, které považuje za nestandardní nebo o kterých se domnívá, že by mohly vést k závažným obtížím, nesmí utrpět z tohoto důvodu žádnou újmu.“

7.

Článek 23 první pododstavec služebního řádu stanoví:

„Výsady a imunity požívané úředníky se poskytují výlučně v zájmu Unie. S výhradou protokolu o výsadách a imunitách nejsou úředníci osvobozeni od plnění soukromých povinností nebo dodržování platných právních a policejních předpisů.“

8.

Článek 24 služebního řádu zní:

„Unie pomáhá všem úředníkům zejména při postupu proti jakékoli osobě, která se dopustila vyhrožování, urážky nebo pomluvy nebo jiného útoku vůči osobě nebo majetku, kterému je tato osoba nebo člen její rodiny vystavena z důvodů svého postavení nebo služebních povinností.

Společně a nerozdílně nahradí úředníkovi škody utrpěné v takových případech, pokud úředník nezpůsobil škodu úmyslně nebo hrubou nedbalostí a nemůže-li získat náhradu způsobené škody od jejího původce.“

9.

Článek 59 odst. 1 a 3 služebního řádu stanoví:

„1.   Úředník, který prokáže neschopnost vykonávat své služební povinnosti z důvodu nemoci nebo úrazu, má nárok na volno z důvodu nemoci.

Dotčený úředník co nejdříve informuje orgán o své pracovní neschopnosti a zároveň oznámí svoji současnou adresu. Pokud jeho nepřítomnost přesáhne tři dny, předloží lékařské potvrzení. Toto potvrzení musí být odesláno nejpozději pátý den nepřítomnosti, čemuž odpovídá datum na poštovním razítku. Pokud tak úředník neučiní, ledaže k odeslání potvrzení nedojde z důvodů, které úředník nemůže ovlivnit, považuje se nepřítomnost úředníka na pracovišti za nepovolenou.

Úředník může být kdykoli podroben lékařskému vyšetření, které zprostředkuje orgán. Nemůže-li se lékařské vyšetření konat z důvodů na straně úředníka, považuje se jeho nepřítomnost za nepovolenou ode dne stanoveného pro uvedené vyšetření.

Je-li podle nálezu uvedeného vyšetření úředník schopen vykonávat své služební povinnosti, považuje se jeho nepřítomnost, s výhradou následujícího pododstavce, ode dne vyšetření za neoprávněnou.

Považuje-li úředník závěry lékařského vyšetření zprostředkovaného orgánem oprávněným ke jmenování za neoprávněné z lékařského hlediska, může on sám nebo lékař jednající v jeho zastoupení podat do dvou dnů žádost orgánu, aby byla záležitost předložena k posouzení nezávislému lékaři.

Orgán neprodleně předá žádost jinému lékaři, na němž se dohodl úředníkův lékař s pověřeným lékařem služebního orgánu. Není-li do pěti dnů ode dne žádosti dosaženo uvedené dohody, vybere orgán osobu ze seznamu nezávislých lékařů, jenž je pro tento účel každým rokem stanoven vzájemnou dohodou mezi orgánem oprávněným ke jmenování a Výborem pro služební řád. Úředník může do dvou pracovních dnů vyjádřit námitku k volbě provedené orgánem, na základě čehož orgán vybere jinou osobu ze seznamu a tato volba je konečná.

Stanovisko nezávislého lékaře přednesené po projednání s úředníkovým lékařem a pověřeným lékařem služebního orgánu je závazné. Potvrdí-li stanovisko nezávislého lékaře závěr vyšetření zprostředkovaného orgánem, považuje se nepřítomnost za neoprávněnou ode dne uvedeného vyšetření. Nepotvrdí-li stanovisko nezávislého lékaře závěr uvedeného vyšetření, považuje se nepřítomnost pro všechny účely za oprávněnou.

[…]

3.   Aniž je dotčeno uplatňování pravidel disciplinárního řízení, každá nepřítomnost úředníka, považovaná podle odstavců 1 a 2 za neoprávněnou, se případně odečte od dovolené za kalendářní rok dotčeného úředníka. Vyčerpal-li již svou dovolenou za kalendářní rok, neobdrží odměnu ve výši odpovídající zameškané době.“

10.

Článek 60 první pododstavec služebního řádu zní:

„Kromě případů onemocnění nebo úrazu nesmí být úředník nepřítomen bez předchozího svolení svého bezprostředního nadřízeného. Aniž jsou dotčena jakákoli disciplinární opatření, která mohou být použita, každá neoprávněná řádně zjištěná nepřítomnost se odečte od dovolené za kalendářní rok dotyčného úředníka. Vyčerpal-li již svou dovolenou za kalendářní rok, neobdrží odměnu ve výši odpovídající zameškané době.“

11.

Článek 6 odst. 5 přílohy IX služebního řádu stanoví:

„Dotčený úředník má právo do pěti dnů od zřízení komise zamítnout účast jednoho z členů v komisi. Také orgán je oprávněn jednoho z členů komise zamítnout.

Ve stejné lhůtě mohou členové komise požádat o uvolnění z funkce z oprávněných důvodů a odstoupit v případě střetu zájmů.

[…]“

12.

Skutečnosti předcházející sporu jsou vylíčeny v bodech 1 až 33 napadeného rozsudku. Pro účely tohoto řízení je lze shrnout následovně.

13.

PV, který byl úředníkem Komise od 16. července 2007, byl do 30. září 2009 zařazen ke Generálnímu ředitelství (GŘ) Komise pro zaměstnanost, sociální věci a sociální začleňování.

14.

Dne 5. srpna 2009 podal PV žádost o pomoc na základě článku 24 a čl. 90 odst. 1 služebního řádu z důvodu, že se podle svého názoru stal obětí obtěžování. Toto řízení bylo ukončeno dne 9. června 2010 po skončení vyšetřování provedeného Úřadem Komise pro vyšetřování a disciplinární opatření, který dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 12a odst. 3 služebního řádu pro kvalifikaci určitého jednání jako psychického obtěžování, a poté, co byl PV dne 1. října 2009 převeden ke Generálnímu ředitelství Komise pro rozpočet.

15.

Dne 1. dubna 2013 byl PV zařazen do oddělení „Rozpočtové a finanční řízení“ GŘ Komise pro tlumočení.

16.

Dne 12. listopadu 2013 podal vedoucí tohoto oddělení na PV disciplinární stížnost z důvodu problémů s chováním, nedodržování platných postupů a neuspokojivé výkonnosti.

17.

Dne 8. května 2014 přestal PV docházet do práce, jelikož se domníval, že je obětí psychického obtěžování, přičemž zaslal lékařská potvrzení vystavená svým praktickým lékařem.

18.

Ve dnech 27. června a 10. října 2014 vydali pověření lékaři Komise lékařské posudky, v nichž uvedli, že PV je schopen návratu do práce. Následně byl PV vyzván, aby se dostavil na lékařské prohlídky, avšak těmto výzvám nevyhověl.

19.

Dne 23. prosince 2014 podal PV druhou žádost o pomoc podle článku 24 služebního řádu. Orgán oprávněný ke jmenování svým rozhodnutím ze dne 12. března 2015 rozhodl, že neexistují žádné skutečnosti svědčící o psychickém obtěžování PV, a dospěl k závěru, že tudíž nejsou odůvodněná mimořádná opatření spočívající v přeložení.

20.

Vzhledem k tomu, že nepřítomnost PV byla neoprávněná, přijala Komise několik rozhodnutí o srážkách z platu PV.

21.

Dne 10. července 2015 zahájila Komise proti PV disciplinární řízení CMS 13/087 pro opakované porušení kázně při výkonu služby, nevhodné chování a nepovolenou nepřítomnost na pracovišti.

22.

Rozhodnutími ze dne 31. května a 5. července 2016 prohlásil orgán oprávněný ke jmenování nepřítomnost PV na pracovišti v období od 5. února do 31. března 2016 a od 4. dubna do 31. května 2016 za neoprávněnou.

23.

Rozhodnutím ze dne 11. července 2016 rozhodl Úřad pro správu a výplatu individuálních nároků (PMO) o pozastavení výplaty platu navrhovatele od 1. července 2016.

24.

Rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 26. července 2016, přijatým v návaznosti na závěry disciplinárního řízení CMS 13/087, byl PV s účinností od 1. srpna 2016 zbaven funkce (dále jen „rozhodnutí o zbavení funkce ze dne 26. července 2016“). PV podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 2. února 2017.

25.

Sdělením ze dne 31. července 2016 oznámil generální ředitel GŘ pro tlumočení PV svůj záměr považovat jeho nepřítomnost v období od 2. června do 31. července 2016 za neoprávněnou a provést odpovídající srážky z jeho platu. PV podal proti tomuto sdělení stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 17. ledna 2017.

26.

Dopisem ze dne 21. září 2016 PMO předběžně informoval PV, že dluží Komisi částku 42704,74 eura, která odpovídá jeho neoprávněné nepřítomnosti. PV podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 17. ledna 2017.

27.

Dne 24. července 2017 orgán oprávněný ke jmenování zpětně odvolal své rozhodnutí o zbavení funkce ze dne 26. července 2016 a PV byl sdělením generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost informován, že bude dne 16. září 2017 přijat zpět a zařazen do oddělení „Počítačové a konferenční systémy“ GŘ pro tlumočení. PV podal proti rozhodnutí, jímž bylo jeho zbavení funkce zpětně odvoláno, stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 15. ledna 2018.

28.

Sdělením ze dne 12. září 2017 ředitel úřadu PMO započetl částky, na něž měl PV nárok za období, kdy byl zbaven funkce, proti jeho dluhům vůči Komisi, přičemž z tohoto titulu byla PV vyplacena částka 9550 eur. PV podal proti tomuto sdělení o započtení stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 9. března 2018.

29.

Dne 20. září 2017 byl PV informován, že jeho nepřítomnost v době od 16. září 2017 je považována za neoprávněnou.

30.

Dne 6. října 2017 zahájila Komise disciplinární řízení CMS 17/025 pro stejná porušení, pro která bylo vedeno disciplinární řízení CMS 13/087. PV podal proti zahájení nového disciplinárního řízení stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 2. května 2018.

31.

Dne 13. října 2017 přijala Komise rozhodnutí o stanovení nulového platu PV počínaje 1. říjnem 2017.

32.

E-mailem ze dne 15. listopadu 2017 byl PV vyzván k účasti na postupu hodnocení za rok 2016. PV podal proti této výzvě stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 16. března 2018.

33.

E-mailem ze dne 22. února 2018 byl PV vyzván k účasti na postupu hodnocení za rok 2017. PV podal proti této výzvě stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 1. června 2018.

34.

Rozhodnutím ze dne 21. října 2019 Komise na základě závěrů disciplinárního řízení CMS 17/025 zbavila PV funkce. Toto zbavení funkce vstoupilo v platnost dne 1. listopadu 2019.

35.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. prosince 2017 podal PV, kterému byla předsedou Tribunálu přiznána bezplatná právní pomoc, k Tribunálu žalobu znějící na zrušení řady aktů a na to, aby bylo Komisi uloženo zaplatit mu částku 889000 eur z titulu náhrady tvrzené nemajetkové újmy a částku 132828,67 eura z titulu náhrady tvrzené majetkové újmy.

36.

Na podporu této žaloby uvedl PV pět žalobních důvodů, vycházejících mimo jiné zaprvé z porušení článku 12a služebního řádu, zadruhé z porušení článků 11a, 21a a 23 služebního řádu, jakož i zásady legality a správnosti správních aktů, zatřetí z porušení zásady náležité péče a povinnosti poskytnout pomoc stanovené v článku 24 služebního řádu a začtvrté z porušení článků 59 a 60 služebního řádu.

37.

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 11. dubna 2018 podal PV k Tribunálu žalobu znějící na určení, že se stal obětí psychického obtěžování, na zrušení dalších aktů a na to, aby bylo Komisi uloženo zaplatit mu částku 98000 eur z titulu náhrady tvrzené nemajetkové újmy a částku 23190,44 eura z titulu náhrady tvrzené majetkové újmy.

38.

Na podporu této žaloby uvádí PV sedm žalobních důvodů, vycházejících mimo jiné zaprvé z porušení článku 12a služebního řádu, zadruhé z porušení článků 21a a 23 služebního řádu, jakož i zásady legality a správnosti správních aktů, zatřetí z porušení článku 11a služebního řádu a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), začtvrté z porušení zásady náležité péče a zapáté z porušení zásady exceptio non adimpleti contractus (práva odepřít plnění) a zásady legality.

39.

Tribunál napadeným rozsudkem žaloby podané PV zamítl v plném rozsahu.

40.

Zaprvé prohlásil za nepřípustná návrhová žádání PV znějící na určení, že je obětí psychického obtěžování, jakož i návrhová žádání znějící na zrušení mimo jiné rozhodnutí o zbavení funkce ze dne 26. července 2016 a rozhodnutí napadených podpůrně ve věci T‑786/16, včetně rozhodnutí o srážkách z platu, rozhodnutí o zamítnutí žádostí o pomoc a lékařských posudků o neoprávněné nepřítomnosti na pracovišti.

41.

Zadruhé Tribunál zamítl návrhová žádání znějící na neplatnost obsažená v obou žalobách jako neopodstatněná.

42.

Tribunál dospěl v první řadě k závěru, že skutečnosti, které podle tvrzení PV zakládaly psychické obtěžování, nebyly prokázány právně dostačujícím způsobem.

43.

Zatřetí Tribunál odmítl argumenty PV týkající se porušení článků 11a, 21a a 23 služebního řádu a zásad legality a správnosti správních aktů, zásady náležité péče a povinnosti poskytnout pomoc stanovené v článku 24 služebního řádu, článků 59 a 60 služebního řádu a zásady exceptio non adimpleti contractus a zásady legality.

44.

Začtvrté Tribunál zamítl návrhová žádání PV znějící na náhradu škody s odůvodněním, že v podstatě vycházejí z tvrzené nezákonnosti rozhodnutí napadených žalobami na neplatnost, jejichž nezákonnost přitom nebyla prokázána.

45.

Soudní dvůr v souladu s čl. 76 odst. 2 jednacího řádu rozhodl, že se nebude konat jednání.

46.

PV podal dne 23. listopadu 2020 kasační opravný prostředek, který byl zapsán do rejstříku soudní kanceláře Soudního dvora dne 30. listopadu 2020. PV navrhuje, aby Soudní dvůr:

47.

Komise podala dne 22. dubna 2021 kasační odpověď, která byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 23. dubna 2021 a v níž Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

48.

Jak jsem zmínil v úvodu, toto stanovisko se soustředí na první dva důvody kasačního opravného prostředku a na osmý důvod kasačního opravného prostředku. Posuzované právní otázky se v podstatě týkají použitelnosti trestního práva členských států na úředníky Unie, povinnosti nestrannosti v rámci veřejné služby a práva úředníka podat k Tribunálu žalobu na neplatnost správního rozhodnutí poté, co bylo toto rozhodnutí zpětně odvoláno. Posouzení těchto právních otázek s ohledem na konkrétní kontext projednávané věci se zdá být nezbytné pro rozhodnutí sporu.

49.

Vzhledem ke složitosti skutkových okolností této věci považuji za vhodné připomenout nejprve pravidla upravující řízení o kasačním opravném prostředku. V souladu s čl. 256 odst. 1 druhým pododstavcem SFEU a čl. 58 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie je kasační opravný prostředek omezen na právní otázky. Jak totiž potvrzuje ustálená judikatura, ke zjišťování skutkového stavu a k jeho posuzování je příslušný výhradně Tribunál. Naproti tomu Soudní dvůr není příslušný ke zjišťování skutkového stavu ani v zásadě k přezkoumávání důkazů, které Tribunál přijal na podporu tohoto skutkového stavu. Posouzení důkazů předložených Tribunálu tudíž nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora ( 2 ).

50.

Pokud však Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, Soudní dvůr je na základě článku 256 SFEU příslušný k přezkumu právní kvalifikace těchto skutkových okolností a právních důsledků, které z nich Tribunál vyvodil. Ve výjimečných případech může Soudní dvůr přezkoumat posouzení skutkového stavu Tribunálem, pokud navrhovatel tvrdí, že došlo ke zkreslení důkazů Tribunálem ( 3 ). V takovém případě musí navrhovatel přesně uvést, které důkazy byly zkresleny, a prokázat nesprávná právní posouzení, která podle jeho názoru k tomuto zkreslení vedla. Podle ustálené judikatury se o takové zkreslení jedná, pokud se posouzení existujících důkazů jeví zjevně nesprávné, aniž byly uplatněny nové důkazy ( 4 ).

51.

Tyto předběžné poznámky jsou v kontextu projednávané věci obzvláště důležité, jelikož PV zpochybňuje posouzení různých skutkových okolností, jakož i některé závěry, které z nich Tribunál vyvodil. Jde zejména o tvrzené psychické obtěžování, kterému byl PV údajně vystaven ze strany jiných úředníků při plnění svých služebních povinností, avšak nebyl schopen je v řízení v prvním stupni prokázat. V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál ve svém rozsudku konstatoval, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, že z informací, jež PV poskytl, nelze dovodit existenci takového psychického obtěžování ( 5 ). Dále je třeba podotknout, že Tribunál správně uvedl, že řada opatření vytýkaných Komisi, která podle PV mohou zakládat obtěžování, jako například pozastavení platu z důvodu neoprávněné nepřítomnosti na pracovišti a hodnocení způsobilosti, výkonnosti a chování ve službě každého úředníka, je výslovně upravena ve služebním řádu ( 6 ). Je zřejmé, že při neexistenci důkazů o opaku nelze zákonnost těchto opatření důvodně zpochybnit.

52.

Z uvedeného vyplývá, že ačkoli PV zpochybňuje odůvodnění napadeného rozsudku, nelze řízení o kasačním opravném prostředku zneužít k tomu, aby byl Soudní dvůr nucen sám přezkoumat skutkový stav. Naopak, s ohledem na jasné rozdělení pravomocí mezi unijními soudy, popsané v předchozích bodech, musí být přezkum kasačního opravného prostředku omezen čistě na analýzu právních otázek položených Soudnímu dvoru.

53.

V rámci prvního důvodu svého kasačního opravného prostředku kritizuje PV způsob, jakým Tribunál v bodech 184 a 185 napadeného rozsudku posoudil argumenty vycházející v prvním stupni z porušení článků 21a a 23 služebního řádu.

54.

Zaprvé podle něj Tribunál porušil jednak článek 2 SEU a jednak čl. 67 odst. 3 a článek 270 SFEU, když v bodě 185 napadeného rozsudku rozhodl, že pracovní poměr mezi úředníkem a orgánem, k němuž je přiřazen, se řídí výlučně služebním řádem, ačkoli jsou údajně relevantní i jiné právní prameny, mimo jiné trestní právo členského státu, na jehož území dotyčný úředník pracuje. Každý trestný čin spáchaný zaměstnancem tak podle něj představuje porušení článku 23 služebního řádu. Psychické obtěžování, padělání veřejných listin, nepravdivé lékařské posudky a úplatkářství jsou přitom podle belgického trestního zákoníku trestným činem.

55.

Zadruhé Tribunál podle něj zkreslil skutkový stav v důsledku opomenutí, když nezohlednil řadu rozhodujících skutečností. PV zmiňuje v první řadě usnesení belgického vyšetřujícího soudce, kterými nařídil výslech určitých úředníků Komise, kteří se podíleli na přijetí některých napadených aktů, v režimu „Salduz III“, a která podle něj dokládají, že tyto osoby jsou považovány za podezřelé ze spáchání vytýkaných činů. Dále odkazuje na zabavení disciplinárního spisu CMS 17/025 vyšetřujícím soudcem jako usvědčujícího důkazu o spáchání trestného činu „padělání veřejné listiny“, k němuž mělo dojít dne 19. září 2018.

56.

Zatřetí se Tribunál údajně dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 184 napadeného rozsudku rozhodl, že existenci psychického obtěžování nebo padělání veřejné listiny lze prokázat jedině odsuzujícím rozsudkem, a odmítl zohlednit usnesení vydaná v souvislosti s těmito skutkovými okolnostmi v rámci vyšetřování vedeného v Belgii.

57.

Komise tvrdí zaprvé, že výtka PV, že se Tribunál dopustil v bodě 185 napadeného rozsudku nesprávného právního posouzení, vyplývá z nesprávného pochopení tohoto rozsudku. Tribunál podle ní v tomto bodě pouze připomněl, že pracovní poměr mezi úředníkem a orgánem, k němuž je přiřazen, se řídí služebním řádem a že Tribunál uplatňuje pouze právo veřejné služby, a nikoliv vnitrostátní právo.

58.

Zadruhé podle Komise Tribunál konstatoval, aniž se dopustil zkreslování skutkového stavu, že belgické soudy o skutkových okolnostech tvrzených PV dosud nerozhodly. V tomto ohledu předvolání některých úředníků Komise k výslechu v režimu „Salduz III“ v žádném případě neznamená uznání jejich viny. Komise dále tvrdí, že Tribunál nezkreslil skutkový stav ani tím, že nevyvodil žádné závěry z údajného zabavení spisu z disciplinárního řízení CMS 17/025 belgickým vyšetřujícím soudcem na podnět PV, z čehož v žádném případě nelze dovozovat, že by bylo prokázáno „padělání veřejných listin“.

59.

Zatřetí podle ní Tribunál správně dospěl k závěru, že trestní oznámení podaná v průběhu vyšetřování nemohou prokazovat existenci psychického obtěžování nebo padělání listin.

60.

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku PV tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 185 napadeného rozsudku rozhodl, že pracovní poměr mezi úředníkem a orgánem, k němuž je přiřazen, se řídí „výlučně“ služebním řádem. Své rozhodnutí v tomto bodě Tribunál odůvodnil tím, že na základě článku 270 SFEU vyloučil jakoukoli relevanci vnitrostátního práva, zejména trestního práva, pro posuzování otázky, zda orgán oprávněný ke jmenování porušil přijetím rozhodnutí napadených v prvním stupni články 21 a 23 služebního řádu. Podle PV přitom Tribunál opomněl zohlednit „jiné právní prameny“, kterými se tento pracovní poměr řídí, mimo jiné trestní právo členského státu, v němž je úředník zaměstnán.

61.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v řízení u Tribunálu PV tvrdil, že dotčená rozhodnutí jsou nezákonná, jelikož jsou založena na skutcích zakládajících trestné činy spáchané úředníky a ostatními zaměstnanci Komise na belgickém území. PV tvrdil, že podle čl. 21a odst. 2 služebního řádu musí úředník nebo zaměstnanec Unie odmítnout provést nezákonná jednání a že podle článku 23 služebního řádu je tento úředník nebo zaměstnanec povinen dodržovat policejní předpisy státu, ve kterém pracuje. Z tohoto důvodu se PV domnívá, že orgán oprávněný ke jmenování měl vzít v potaz rozhodnutí belgických soudních orgánů přijatá na základě trestních oznámení, která podal jako poškozený proti mnoha osobám.

62.

Úvodem je třeba podotknout, že, jak uvádí PV ve svém vyjádření, právní ustanovení upravující veřejnou službu jsou obsažena v normách na všech úrovních hierarchie právního řádu Unie, tedy v primárním právu, v obecných zásadách i v sekundárních právních předpisech. V této souvislosti nesmíme samozřejmě zapomínat na cenná upřesnění předpisů použitelných na úředníky a ostatní zaměstnance, která přinesla judikatura Soudního dvora a Tribunálu. Podle článku 266 SFEU jsou jejich rozsudky pro unijní orgány závazné. Nehledě na výše uvedené má pro posouzení prvního důvodu kasačního opravného prostředku klíčový význam kodifikované právo a jeho vztah k vnitrostátním právním řádům.

63.

Primární právo tvoří především zakládající smlouvy a jejich protokoly, a dále Listina. Ve Smlouvách je zakotvena řada základních zásad, které jsou pro úředníky při výkonu jejich služby závazné. Patří mezi ně například hodnoty a cíle Unie stanovené v článcích 2 a 3 SEU. Kromě toho čl. 298 odst. 1 stanoví, že při plnění svých úkolů se orgány, instituce a jiné subjekty Unie opírají o otevřenou, efektivní a nezávislou evropskou správu. Naproti tomu jiná ustanovení primárního práva musí být konkretizována přijetím sekundárních právních předpisů ze strany unijních orgánů. Tak je tomu v případě článku 336 SFEU, který stanoví, že Evropský parlament a Rada přijmou řádným legislativním postupem a po konzultaci s dalšími zúčastněnými orgány formou nařízení služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Unie.

64.

Článek 270 svěřuje Soudnímu dvoru Evropské unie pravomoc rozhodovat všechny spory mezi Unií a jejími zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu a pracovním řádu ostatních zaměstnanců Unie. Článek 340 SFEU stanoví, že Unie je povinna nahradit v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce a že osobní odpovědnost zaměstnanců vůči Unii se řídí služebním nebo pracovním řádem, který se na ně vztahuje. Konkrétně článek 339 SFEU ukládá úředníkům a jiným zaměstnancům povinnost nevyzrazovat takové informace, které jsou profesním tajemstvím, zejména údaje o podnicích, o jejich obchodních stycích nebo o struktuře jejich nákladů.

65.

V souladu s článkem 51 SEU mají protokoly stejnou právní sílu jako Smlouvy a tvoří nedílnou součást primárního práva. Jeden z nich, konkrétně protokol č. 7 o výsadách a imunitách Unie (dále jen „protokol č. 7“), se v několika svých ustanoveních vztahuje přímo na úředníky a ostatní zaměstnance, kterým je věnována kapitola V. Tento protokol obsahuje zásadní ustanovení pro veřejnou službu, zejména v oblasti daňové imunity a imunity spočívající ve vynětí z pravomoci soudů, k nimž se vrátím ve své analýze níže ( 7 ).

66.

Listina, která má v souladu s čl. 6 odst. 1 SEU stejnou právní sílu jako Smlouvy, se použije na všechny akty sekundárního práva Unie, včetně služebního řádu. Úředníci požívají práva chráněná Listinou, a naopak při výkonu svých služebních povinností musí dodržovat základní práva občanů. V tomto ohledu má zvláštní význam článek 41 Listiny, který zakotvuje právo na řádnou správu ( 8 ).

67.

Během procesu evropské integrace vypracoval Soudní dvůr řadu obecných zásad unijního práva. V oblasti veřejné služby se tyto zásady týkají hlavně základních práv chráněných Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). Podle čl. 6 odst. 3 SEU tvoří základní práva, která jsou zaručena EÚLP, obecné zásady práva Unie. Než se stala obecně závaznou Listina, byla EÚLP základním zdrojem v oblasti ochrany občanů, včetně úředníků.

68.

Je pravda, že dnes má převažující význam Listina, nicméně unijní soud se nadále odkazuje v případě potřeby na EÚLP a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva za účelem výkladu ustanovení Listiny nebo dokonce doplnění ochrany jimi zaručené. Význam EÚLP pro rozvoj unijního práva nezanikl, jelikož čl. 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva, přičemž toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.

69.

Služební řád upravuje podrobně režim použitelný na úředníky pracující v orgánech Unie, mimo jiné pokud jde o jejich přijímání a služební postup, pracovní podmínky, práva a povinnosti, příjmy a disciplinární opatření ( 9 ). Služební řád má právní formu nařízení, což znamená, že je závazný v plném rozsahu a vztahuje se jak na orgány a instituce Unie, tak na členské státy. Jak zdůraznil Soudní dvůr ve své judikatuře, „[z] toho vyplývá, že kromě účinků, které služební řád vyvolává ve vnitřním řádu unijní administrativy, zavazuje i členské státy v celém rozsahu, v němž je pro účely jeho provedení nezbytná jejich součinnost“ ( 10 ), což znamená, že pokud ustanovení služebního řádu vyžaduje vnitrostátní prováděcí opatření, „členské státy jsou povinny přijmout veškerá příslušná obecná nebo zvláštní opatření“ ( 11 ).

70.

Právní pravidla, která se použijí na vztah mezi úředníkem a orgánem, k němuž je přiřazen, jsou určena ustanoveními služebního řádu přijatými formou nařízení, a tudíž mohou být Parlamentem a Radou v případě potřeby změněna. Jde tedy o pracovní poměr upravený veřejným právem a ze strany příslušného orgánu se jedná o přímou správu, což znamená, že veškerá rozhodnutí, která se mohou úředníka dotknout, jsou přijímána tímto orgánem jednostranně podle pravidel a postupů stanovených služebním řádem nebo obecnými prováděcími předpisy a představují správní opatření. Režim stanovený služebním řádem se použije v plném rozsahu na úředníka Unie, tedy jakoukoli osobu, která byla jmenována za podmínek stanovených tímto služebním řádem na místo zaměstnance jednoho z orgánů Unie na základě úřední listiny vydané orgánem oprávněným ke jmenování.

71.

Jakkoli je služební řád hlavním textem sekundárního unijního práva veřejné služby ( 12 ), existují i další akty, kterými se provádějí jednotlivá ustanovení služebního řádu, upravující například daňový režim, jazykový režim, ochranu osobních údajů, postupy vydávání průkazů a přijímání zaměstnanců v případě rozšíření. Tato oblast se vyznačuje různorodostí norem, kterými se provádějí nebo vykládají ustanovení služebního řádu. Obecně se rozlišují akty výslovně stanovené služebním řádem a akty sui generis. Vyčerpávající výčet těchto aktů by nicméně přesahoval rozsah tohoto stanoviska a šel by nad rámec mého cíle. V této fázi analýzy je nicméně důležité připomenout, že nehledě na různorodost normativních aktů vyžaduje zásada jednoty režimu stanoveného služebním řádem, aby prováděcí texty byly ve všech orgánech stejné a zabránilo se příliš rozdílným výkladům. Tento požadavek odpovídá zájmu zaručit jednotu evropské veřejné služby, která je zakotvena jako zásada v čl. 9 odst. 3 Amsterodamské smlouvy ( 13 ) a vyjádřena v článcích 1 a 1a služebního řádu.

72.

Z výše uvedených bodů vyplývá, že právní řád Unie stanoví vlastní pravidla upravující vztah mezi úředníkem a orgánem, k němuž je přiřazen, z nichž převážná většina byla kodifikována ve služebním řádu. Z tohoto důvodu na něj odkazuje řada ustanovení, včetně ustanovení primárního práva ( 14 ), jako právě článek 270 SFEU, který Tribunál cituje v napadeném rozsudku za účelem připomenutí výlučné příslušnosti unijních soudů k rozhodování sporů týkajících se veřejné služby ( 15 ).

73.

Na základě své organizační autonomie je správa Unie do značné míry nezávislá na vnitrostátních právních řádech, což nevylučuje, že některá pravidla musí být případně provedena samotnými orgány Unie nebo členskými státy, aby bylo zajištěno řádné fungování Unie jako nadnárodní organizace. Tento aspekt však sám o sobě nepostačuje k tomu, aby bylo možné tvrdit, že vnitrostátní právo jakýmkoli způsobem ovlivňuje fungování unijní správy. Takové tvrzení by bylo nesprávné, a to s ohledem na zjevnou vůli zakladatelů Unie vytvořit „nezávislou“ evropskou veřejnou službu ve smyslu čl. 298 odst. 1 SFEU, která se ostatně odráží v právní povaze předpisů upravujících tuto službu a institucionální struktuře této nadnárodní organizace ( 16 ).

74.

Z tohoto úhlu pohledu není tvrzení Tribunálu v bodě 185 napadeného rozsudku, že „pracovní poměr mezi úředníkem a orgánem, k němuž je přiřazen, se řídí výlučně služebním řádem“, právně chybné. Na jednu stranu si lze klást otázku, zda je s ohledem na množství pramenů služebního práva z právního hlediska dostatečně přesné použít v této souvislosti příslovce „výlučně“. Na druhou stranu se takové tvrzení jeví jako zcela oprávněné s ohledem na výše uvedenou zásadu jednoty služebního řádu, podle které všichni úředníci všech orgánů Unie podléhají jedinému služebnímu řádu, a tedy stejným právním ustanovením. Zaprvé je nesporné, že služební řád představuje základní prvek právního korpusu složeného z různých právních norem. Zadruhé je zřejmé, že všichni úředníci Komise, včetně PV, podléhají ustanovením služebního řádu. Domnívám se tudíž, že bod 185 napadeného rozsudku musí být vykládán v tom smyslu, že záměrem Tribunálu bylo připomenout, že na úředníky Komise se použijí ustanovení služebního řádu, což je z právního hlediska nesporné.

75.

PV vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když neuznal relevanci vnitrostátního trestního práva. Podle PV neměla být rozhodnutí napadená v prvním stupni přijata, jelikož nejsou v souladu s belgickým trestním právem. Je však třeba podotknout, že Tribunál odkazoval pouze na „pracovní poměr mezi úředníkem a orgánem, k němuž je přiřazen“, který se skutečně řídí služebním řádem. Projednávaná věc se totiž týká sporu, který spadá výhradně do oblasti veřejné služby Unie a jeho předmětem je profesní činnost PV u Komise.

76.

Otázka, zda je v projednávané věci použitelné belgické trestní právo, tudíž není předmětem posouzení. Soudům Unie nepřísluší pravomoc vykládat belgické trestní právo. Žaloba směřující k výkladu vnitrostátního práva by byla zjevně nepřípustná. Právě to chtěl Tribunál podle mého názoru odkazem na článek 270 SFEU vyjádřit. Ostatně je třeba připomenout, že ani vnitrostátní soudy nemají pravomoc vyslovovat se k výkladu právních ustanovení služebního řádu, což podtrhuje nezávislost Unie při řízení veřejné služby.

77.

Nehledě na tyto úvahy je pravda, že podle čl. 23 prvního pododstavce služebního řádu mají úředníci Unie povinnost k „dodržování platných právních a policejních předpisů“, což samozřejmě zahrnuje i trestní právo. Porušení uvedených právních a správních předpisů státu, v němž má orgán sídlo, může vyžadovat zbavení imunity úředníka v souladu s článkem 17 protokolu č. 7, aby mohlo být případně proti tomuto úředníkovi vedeno trestní vyšetřování. Jak upřesnil Soudní dvůr ve věci Komise v. RQ ( 17 ), „rozhodnutí o zbavení úředníka imunity […] mění [jeho] právní situaci […] v důsledku samotného účinku zrušení ochrany přiznané uvedenému úředníkovi imunitou spočívající ve vynětí z pravomoci soudů podle článku 11 písm. a) protokolu č. 7 tím, že obnovuje jeho postavení osoby podléhající obecnému právu členských států a vystavuje jej, aniž by bylo zapotřebí jakéhokoli zprostředkujícího předpisu, zejména zadržení a soudnímu stíhání zavedeným tímto obecným právem“ ( 18 )..

78.

V této souvislosti je nicméně třeba zmínit, že jednání PV jako úředníka, o něž v projednávané věci jde, nebylo předmětem trestního vyšetřování ze strany belgických soudních orgánů. Naopak, PV obviňuje své spolupracovníky, že se dopustili porušení belgického trestního práva. Na tuto skutečnost ostatně upozorňuje i sám Tribunál v bodě 187 napadeného rozsudku. S ohledem na výše uvedené není jasné, jaký vliv by mohla mít tvrzená použitelnost belgického trestního práva na třetí osoby na jeho status úředníka.

79.

Kromě těchto pochybností ohledně relevantnosti vnitrostátního trestního práva v projednávané věci je třeba uvést, že s ohledem na svůj zvláštní účel by toto právo mělo obecně pouze nepřímý dopad na pracovní vztah mezi úředníkem a orgánem, k němuž je přiřazen. Předmětem trestního řízení je totiž dodržování pravidel zajišťujících zachování veřejného pořádku, která byla zakotvena k zajištění řádného fungování společnosti jako celku ( 19 ). Toto právo naproti tomu neupravuje pracovní poměr úředníka v rámci orgánu Unie.

80.

Nicméně je třeba uznat, že porušení trestního práva může mít za určitých okolností vliv na pracovní poměr a vést k uložení disciplinárního trestu, zejména pokud byl trestný čin spáchán úředníkem při výkonu jeho služebních povinností a dotýká se zájmů Unie. Cílem disciplinárního řízení je totiž zajistit dodržování pravidel zaručujících řádné fungování orgánu ( 20 ), takže okolnosti dané věci mohou být důvodem pro zahájení takového řízení.

81.

V tomto ohledu je však třeba uvést, že i když určité jednání může zakládat porušení jak trestního, tak disciplinárního předpisu, důsledky, které je třeba z něj vyvodit, se určují podle služebního řádu. Disciplinární sankce se totiž posuzuje ve vztahu k disciplinárnímu režimu, nikoli ve vztahu k trestní sankci. Disciplinární orgán tudíž nemůže mít povinnost zohlednit při volbě vhodné disciplinární sankce bez výhrad trestní sankce přijaté v rámci trestního řízení týkajícího se téže osoby ( 21 ). To vyplývá ze skutečnosti, že trestní a disciplinární řízení sledují každé jiný účel, ale rovněž z nezávislosti Unie při řízení veřejné služby.

82.

Z výše uvedených důvodů je třeba v této fázi analýzy učinit závěr, že na rozdíl od toho, co zřejmě naznačuje PV ve svém písemném vyjádření, není vnitrostátní trestní právo relevantní pro fungování evropské veřejné služby.

83.

Kromě toho bych rád zdůraznil, že otázka použitelnosti belgického trestního práva na jiné úředníky, kteří se podle PV dopustili trestných činů, je pro rozhodnutí tohoto sporu zřejmě irelevantní, jak vysvětlím níže. Zaprvé je nesporné, že Tribunál nezjistil žádné případy, které by bylo možné považovat za psychické obtěžování, a neexistuje žádná skutečnost, z níž by bylo možné dovozovat, že by Tribunál při hodnocení důkazů zkresloval skutkový stav ( 22 ). Zadruhé není ani nijak doloženo, že tvrzené trestné činy byly skutečně spáchány, jelikož belgické soudy o těchto obviněních dosud pravomocně nerozhodly.

84.

Jediné, co je PV schopen předložit jako důkaz, jsou předvolání k výslechu vydaná belgickými soudy vůči některým úředníkům. Je však třeba podotknout, že takové soudní opatření nepředstavuje „důkaz“ v právním smyslu, jelikož dokud nebyl vynesen odsuzující rozsudek, platí presumpce neviny. Presumpce neviny je zakotvena v článku 48 Listiny, který odpovídá čl. 6 odst. 2 a 3 EÚLP ( 23 ). Na úrovni sekundárního práva Unie je presumpce neviny zakotvena ve směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem ( 24 ), kterou jsou členské státy, včetně Belgického království, povinny provést do svých vnitrostátních právních řádů.

85.

Postavení „podezřelého“, které mají spolupracovníci PV podle belgického trestního práva, zohledňuje tuto presumpci neviny. Konkrétně postavení „podezřelého“ obecně přiznává osobě, proti níž je vedeno vyšetřování, určitá práva v rámci obhajoby před soudními orgány, jako je právo na pomoc obhájce a právo být informován o obvinění, které proti němu bylo vzneseno, stanovená ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody ( 25 ). Z tohoto důvodu všechny právní řády členských států jasně rozlišují jednotlivá postavení dotyčné osoby v trestním řízení. Toto postavení se mění podle míry konkrétního podezření spočívajícího na osobě, která údajně spáchala trestný čin ( 26 ).

86.

Pro úplnost je třeba v této souvislosti uvést, že i právo veřejné služby zohledňuje presumpci neviny, jelikož článek 25 přílohy IX služebního řádu výslovně stanoví, že pokud je úředník trestně stíhán za činy, které byly důvodem pro zahájení disciplinárního řízení, bude konečné rozhodnutí o jeho situaci učiněno až po vynesení konečného rozsudku soudem, který o věci jedná. Toto pravidlo je odůvodněno rovněž skutečností, že trestní soudy mají větší vyšetřovací pravomoci než orgán oprávněný ke jmenování v rámci správy. Z výše uvedeného vyplývá, že presumpce neviny jako záruka spravedlivého procesu musí být zohledněna jak v trestních, tak v disciplinárních věcech.

87.

Pokud jde o okolnosti projednávané věci, vše nasvědčuje tomu, že trestní vyšetřování je ještě ve fázi přípravného řízení, takže není známo, zda se podezření potvrdí. Opatření přijatá belgickými soudy v této fázi, na něž odkazuje PV, slouží pouze k zajištění potřebných důkazů. Navíc je třeba uvést, že „zákon Salduz“, na který odkazuje PV ve svém vyjádření, poskytuje práva a záruky každé osobě, která je vyslýchána soudními orgány v jakémkoli postavení, v souladu se zásadami spravedlivého procesu ( 27 ). Z toho vyplývá, že z použití ustanovení zmíněného zákona nelze dovozovat žádný závěr ohledně údajné viny úředníků vyslechnutých belgickými soudními orgány, dokud nebude trestní řízení ukončeno. Kromě toho je třeba zdůraznit, že na rozdíl od toho, co zřejmě naznačuje PV ve svém vyjádření, nemůže „vytvořit“ tyto důkazy pouze tím, že na dotyčné úředníky podá trestní oznámení, ale že naopak soudní orgány musí posoudit skutkový stav a zjistit, zda shromážděné informace představují platné důkazy.

88.

V tomto ohledu je třeba uvést, že soudní orgány mají obecně povinnost zajistit, aby vyšetřování směřovalo k prokázání pravdy a bylo vedeno ve prospěch obžaloby i obhajoby, což znamená, že musí zjišťovat jak důkazy svědčící o nevině obviněného, tak důkazy svědčící o jeho vině ( 28 ). Soudní orgány tudíž zahájí trestní stíhání pouze v případě, že po skončení vyšetřování jsou k dispozici dostatečné důkazy ( 29 ). Argumentace PV, který dovozuje vinu dotyčných úředníků pouze ze skutečnosti, že jsou vyšetřováni, tedy podle mého názoru vychází z nepochopení zásad trestního řízení.

89.

Z výše uvedených důvodů, souvisejících zejména s nezávislostí Unie při správě veřejné služby a irelevantností vnitrostátního trestního práva za okolností projednávané věci, mám za to, že argument PV, podle kterého jsou rozhodnutí napadená v prvním stupni nezákonná z důvodu, že jsou založena na skutcích zakládajících trestné činy spáchané úředníky Komise na belgickém území a že orgán oprávněný ke jmenování je podle belgického trestního práva nesměl přijmout, musí být odmítnut.

90.

Konstatování Tribunálu v bodě 185 napadeného rozsudku, že „pracovní poměr mezi úředníkem a orgánem, k němuž je přiřazen, se řídí výlučně služebním řádem“, není stiženo vadou nesprávného právního posouzení, jelikož je třeba jej vykládat v tom smyslu, že jím Tribunál odmítá argument PV, jenž v podstatě tvrdí, že vnitrostátní trestní právo má přednost před unijním právem veřejné služby, respektive že vnitrostátní trestní právo je přinejmenším „pramenem“ unijního práva veřejné služby. Vzhledem k tomu, že tento argument vychází z nesprávného pochopení unijního práva, je třeba jej odmítnout.

91.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby byl první důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

92.

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku PV kritizuje posouzení provedené Tribunálem v bodech 184 a 192 napadeného rozsudku.

93.

Zaprvé PV tvrdí, že závěr Tribunálu v bodě 184 napadeného rozsudku, podle kterého žádný ze skutků, jež PV označuje za psychické obtěžování nebo falešné tvrzení, nesplňuje tuto kvalifikaci, ani za něj nebyl belgickým vnitrostátním soudem uložen trest, je důsledkem „sabotování“ trestního vyšetřování ze strany Komise. Komise podle něj zneužila svou funkční imunitu tím, že systematicky odmítala udělit souhlas s výslechem podezřelých osob, což je v rozporu se zásadou loajální spolupráce stanovenou v článku 4 SEU, ačkoli nebyl dotčen žádný akt veřejné moci.

94.

Zadruhé se podle něj Tribunál v bodě 192 napadeného rozsudku dopustil zkreslení skutkového stavu, když založil zamítnutí výtky PV vycházející z porušení článku 11a služebního řádu na závěru, že pouhé trestní oznámení podané úředníkem na osoby odpovědné za rozhodování v jeho věci nemůže samo o sobě zakládat střet zájmů na jejich straně, ačkoli na základě trestních oznámení podaných PV na dva ze tří členů orgánu oprávněného ke jmenování bylo zahájeno trestní vyšetřování. Podle PV měl na základě této skutkové okolnosti Tribunál konstatovat existenci střetu zájmů na straně těchto členů orgánu oprávněného ke jmenování v disciplinárních řízeních CMS 13/087 a CMS 17/025, jakož i v rámci rozhodnutí o zbavení funkce ze dne 21. října 2019 vydaného v posledně uvedeném disciplinárním řízení. Tribunál měl tudíž podle něj rozhodnout, že došlo k porušení článku 41 Listiny, článku 11a služebního řádu a čl. 6 odst. 5 přílohy IX služebního řádu.

95.

Podle Komise je výtka vycházející z porušení zásady loajální spolupráce s belgickými soudními orgány z důvodu systematického odmítání udělit souhlas s výslechem podezřelých osob vyšetřujícím soudcem nová, a tudíž nelze Tribunálu vytýkat, že o tomto bodě nerozhodl. Podpůrně má Komise za to, že byla oprávněna odmítnout žádosti belgických soudních orgánů podle článku 19 služebního řádu.

96.

Pokud jde o výtku vycházející z porušení článku 11a služebního řádu, Komise tvrdí, že PV nekritizuje judikaturu, z níž vycházel Tribunál, ale opírá se o skutkové úvahy, které zakládají nepřípustnost této výtky a v každém případě neumožňují zpochybnit závěr, k němuž dospěl Tribunál v bodě 192 napadeného rozsudku. Tato výtka podle ní navíc směřuje proti dvěma řízením, která Tribunál výslovně vyloučil ze svého přezkumu, jelikož v prvním z nich bylo přijaté rozhodnutí o zbavení funkce následně zpětně odvoláno a druhé bylo předmětem jiného sporu.

97.

V rámci posouzení druhého důvodu kasačního opravného prostředku se zaměřím na odůvodnění Tribunálu obsažené v bodě 192 napadeného rozsudku, kde Tribunál odmítl tvrzení PV, že dva ze tří členů orgánu oprávněného ke jmenování, kteří přijali rozhodnutí napadená v prvním stupni, byli ve střetu zájmů, jelikož byli oba zúčastněni na trestním řízení vedeném v Belgii pro psychické obtěžování, respektive padělání veřejné listiny. PV tvrdí, že došlo k porušení zásady nestrannosti zaručené článkem 41 odst. 1 Listiny a článkem 11a služebního řádu. Kromě toho se domnívá, že tvrzení Tribunálu, podle kterého není účast dotyčných osob ve zmíněném řízení dostatečným důvodem ke zpochybnění jejich nestrannosti, představuje zkreslení skutkového stavu uváděním nepravdivých tvrzení, jelikož Tribunál vychází z předpokladu, že dotčená řízení byla zahájena na základě trestních oznámení podaných navrhovatelem s cílem vyhnout se disciplinárnímu řízení.

98.

Je třeba předeslat, že podle čl. 41 odst. 1 Listiny má každý právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně. Požadavek nestrannosti má zajistit rovné zacházení, které je základem Unie. Dále připomínám, že Soudní dvůr nedávno v rozsudku Parlament v. UZ potvrdil, že požadavek nestrannosti se vztahuje i na oblast veřejné služby ( 30 ). V této souvislosti si dovoluji odkázat na své stanovisko přednesené v téže věci, v němž jsem uvedl, že „pokud jak vnitřní fungování, tak vnější obraz orgánů, institucí a jiných subjektů závisí na dodržení tohoto požadavku, musí se tento požadavek nutně vztahovat na všechny oblasti činnosti unijní správy, včetně aspektů spojených se správou veřejné služby, jako je jmenování, povýšení a postih personálu“ ( 31 ). Je tudíž zcela nesporné, že požadavek nestrannosti platí i v takovém disciplinárním řízení, jako je řízení dotčené v projednávané věci.

99.

Článek 11a služebního řádu, na který PV odkazuje ve svém vyjádření, obsahuje zvláštní pravidla, jejichž cílem je zajistit, aby se úředník při výkonu svých služebních povinností nedostal do střetu zájmů, který by ovlivňoval výkon jeho služby ( 32 ). Odstavec 1 tohoto článku stanoví, že úředník se při plnění svých služebních povinností nesmí zabývat záležitostí, na které má, přímo nebo nepřímo, osobní, zvláště rodinný nebo finanční zájem, jenž by mohl ohrozit jeho nezávislost. Vzhledem k tomu, že tato pravidla jsou vyjádřením požadavku nestrannosti v širším slova smyslu, musí být podle mého názoru vykládána s ohledem na pojem „nestrannost“ vyplývající z judikatury Soudního dvora. Právě takový postup zřejmě zvolil Tribunál, když v bodě 190 napadeného rozsudku uvedl, že článku 11a služebního řádu „je třeba přiznat širokou oblast působnosti“, a to s ohledem na základní povahu cílů nezávislosti a bezúhonnosti, které toto ustanovení sleduje, a na obecnou povahu této povinnosti uložené úředníkům a ostatním zaměstnancům“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

100.

Soudní dvůr ve své judikatuře vychází z pojetí pojmu „nestrannost“, který má dvě složky. Na jedné straně je to subjektivní nestrannost, tzn. že žádný člen dotyčného orgánu nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a objektivní nestrannost, to znamená, že tento orgán musí poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých legitimních pochybností o případné zaujatosti. V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že není nutné prokázat existenci nedostatku nestrannosti, aby bylo prokázáno, že organizace správního řízení neskýtá dostatečné záruky k vyloučení jakýchkoliv legitimních pochybností o případné zaujatosti. Postačuje, že v tomto ohledu existuje legitimní pochybnost, která nemůže být rozptýlena ( 33 ). Odůvodnění Tribunálu je třeba posoudit s ohledem na tyto výše uvedené úvahy.

101.

Pokud jde o objektivní nestrannost, je třeba uvést, že Tribunál nejprve v bodech 180 a 191 napadeného rozsudku představil argumenty navrhovatele týkající se existence střetu zájmů z důvodu účasti osob, jež přijaly rozhodnutí v disciplinárním řízení vedeném proti němu, v trestním řízení vedeném pro psychické obtěžování, respektive padělání veřejných listin, a poté v bodech 193 a 194 téhož rozsudku konstatoval, že tyto argumenty nejsou podloženy žádnými důkazy. Je třeba podotknout, že ani v rámci tohoto kasačního opravného prostředku nepředkládá PV žádné důkazy, které by tento aspekt blíže dokládaly.

102.

Podle mého názoru je tudíž třeba vycházet z předpokladu, že v projednávané věci nedošlo k psychickému obtěžování, jak jsem již uvedl výše ( 34 ). Totéž platí i pro obvinění ze spáchání trestných činů vznesené proti členům tříčlenného orgánu oprávněného ke jmenování, jelikož v trestním řízení zahájeném v Belgii nebyl vydán odsuzující rozsudek, což Tribunál správně zdůraznil v bodě 184 napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že se dotyčné osoby mohou oprávněně dovolávat presumpce neviny, je podle mého názoru jasné, že pouhé podání trestního oznámení samo o sobě nepostačuje k vyvolání pochybnosti o nestrannosti dotčených členů, pokud neexistují další důkazy, z nichž by bylo možné dovodit existenci střetu zájmů. Opačný závěr by vedl ke zpochybnění práva na presumpci neviny jakožto záruky spravedlivého procesu a přenesení důkazního břemene v trestním řízení na druhou stranu, což považuji za neslučitelné s principem právního státu.

103.

Již tyto úvahy umožňují odmítnout velkou část argumentů vznesených PV ohledně tvrzeného zkreslení skutkového stavu, kterého se měl Tribunál dopustit v odůvodnění obsaženém v bodě 192 napadeného rozsudku. Považuji nicméně za nezbytné tuto výtku posoudit do hloubky, abych vyloučil jakékoli pochybnosti ohledně zákonnosti odůvodnění uvedeného rozsudku.

104.

Tribunál ve výše uvedeném bodě uvedl, že „pokud bychom přistoupili na tvrzení žalobce, že podání trestního oznámení je dostatečným důvodem zakládajícím střet zájmů, znamenalo by to, že každý úředník by mohl zmařit přijetí disciplinárních opatření proti němu“, a dodal, že „úředník, proti němuž bylo zahájeno disciplinární řízení, by mohl jednoduše podat trestní oznámení na osoby odpovědné za přijetí rozhodnutí v jeho věci a následně se dovolávat jejich vyloučení z rozhodování podle článku 11a služebního řádu“. V tomto ohledu PV tvrdí, že řízení vedená u belgických soudů nemohou být považována za „pouhá trestní oznámení“, která údajně podal, aby se vyhnul disciplinárnímu řízení. Podle PV o tom, zda jde o střet zájmů, rozhoduje výsledek trestního vyšetřování.

105.

Z odůvodnění Tribunálu citovaného v předchozím bodě je zřejmá snaha zaručit nestrannost disciplinárního řízení a zároveň zajistit řádné fungování správy. Na jedné straně z bodů 189 a 190 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál si byl plně vědom významu článku 11a služebního řádu, když připomněl, že toto ustanovení „má zaručit nezávislost, bezúhonnost a nestrannost úředníků a ostatních zaměstnanců“. Na druhé straně Tribunál správně uznal, že výklad pojmu „nestrannost“ v tom smyslu, že členové orgánu oprávněného ke jmenování zapojení do trestního vyšetřování se neměli podílet na disciplinárním řízení, který prosazuje PV, nemůže z právního hlediska obstát, jelikož nejenže neexistoval žádný objektivní důvod k pochybnostem o nestrannosti dotyčných osob, ale zároveň existovalo značné riziko, že bude zmařena činnost správního orgánu, pokud by byl takový výklad přijat.

106.

Konkrétně Tribunál zmínil riziko, že úředník by mohl podání trestního oznámení využít – způsobem, který lze označit za „zneužití“ – k tomu, aby vyvolal střet zájmů a mohl se následně dovolávat vyloučení osob odpovědných za rozhodování v jeho věci, a zmařit tak cíl disciplinárního řízení. V tomto ohledu je třeba upozornit na skutečnost, že PV podal velké množství trestních oznámení, na jejichž základě bylo obviněno přibližně čtyřicet úředníků a ostatních zaměstnanců Komise. Na základě podnětu PV tak bylo proti velkému počtu pracovníků tohoto orgánu vzneseno obvinění z psychického obtěžování a trestného činu. Tato okolnost je podstatná a zaslouží si několik právních připomínek.

107.

Podle mého názoru nelze vyloučit, že za určitých okolností může být výkon práva, například práva požadovat vyloučení úředníka z výkonu povinností z důvodu údajného střetu zájmů, kvalifikován jako zneužití práva. Soudní dvůr několikrát uvedl, že podle obecné právní zásady platné v unijním právu se jednotlivci nemohou norem unijního práva dovolávat podvodně nebo zneužívajícím způsobem ( 35 ). Z judikatury Soudního dvora tak vyplývá, že důkaz o zneužití vyžaduje souhrn objektivních okolností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených unijní právní úpravou nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou, a subjektivní znak spočívající v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání ( 36 ).

108.

Je pravda, že i když Tribunál jednání PV výslovně nekvalifikoval jako „zneužití práva“ podle kritérií stanovených v judikatuře, z bodu 192 napadeného rozsudku vyplývá, že měl vážné pochybnosti o opodstatněnosti trestních oznámení, jež PV podal na dotyčné úředníky. V této souvislosti mám za to, že Tribunál měl oprávněný důvod vyjádřit určité obavy ohledně rizika, které by výklad podporovaný PV mohl představovat pro řádný průběh disciplinárního řízení, zejména s ohledem na zvlášť vysoký počet trestních oznámení podaných na různé úředníky Komise a s ohledem na neexistenci důkazů o psychickém obtěžování a trestných činech za dotčených okolností.

109.

Pokud by totiž tato trestní oznámení nebyla podána pouze s cílem maření činnosti orgánu oprávněného ke jmenování, dalo by se očekávat, že PV bude schopen prokázat konkrétní případy obtěžování, což se zjevně nestalo. Vzhledem k absenci důkazů o opaku vyvstává otázka, zda PV skutečně jednal v dobré víře, jak vyžaduje unijní právo, nebo zda se naopak nesnažil využít ochrany poskytované článkem 11a služebního řádu, vykládaným s ohledem na požadavek nestrannosti, aby dosáhl cílů nezamýšlených unijním normotvůrcem, a to umožnit úředníkovi, aby sabotoval práci správy a poškodil své spolupracovníky.

110.

Pokud by tomu tak bylo, toto jednání by nepochybně splňovalo kritéria vyžadovaná pro jeho kvalifikaci jako zneužití práva, a tudíž by bylo nutné odepřít výkon práva přiznaného výše uvedeným ustanovením ( 37 ). Jinými slovy, PV by se nemohl platně dovolávat ustanovení článku 11a služebního řádu. Nehledě na výše uvedené je třeba uvést, že v konečném důsledku jde o skutkovou otázku, s níž se Tribunál na základě posouzení skutkového stavu zřejmě dostatečně jasně vypořádal. Obezřetnost, s níž Tribunál přistupoval k postoji PV vůči správě, zejména v rámci dotčeného disciplinárního řízení, se mi jeví být za konkrétních okolností projednávané věci jako opodstatněná. Z těchto důvodů jsem dospěl k závěru, že v odůvodnění se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení.

111.

Nehledě na výše uvedené úvahy není podle mého nutné, aby se Soudní dvůr vyslovoval obšírně k otázce, zda byl Tribunál oprávněn odmítnout argument PV s odůvodněním, že jde z jeho strany o zneužití práva, jelikož v každém případě dodržení presumpce neviny a neexistence důkazů o opaku představují samy o sobě pádné argumenty odůvodňující závěr, že nedošlo k porušení požadavku nestrannosti tím, že se na přijetí rozhodnutí podíleli někteří členové orgánu oprávněného ke jmenování, na něž PV podal trestní oznámení. Nutnost zabránit případům zneužívání práva obecně, na kterou odkazuje Tribunál, je podle mého jen dalším argumentem na podporu již dostatečně přesvědčivého odůvodnění.

112.

Na základě posouzení druhého důvodu kasačního opravného prostředku, konkrétně pokud jde o odůvodnění obsažené v bodech 189 až 194 napadeného rozsudku, nebylo zjištěno, že by došlo k nesprávnému právnímu posouzení. Naopak je třeba vycházet z toho, že Tribunál správně určil rozsah působnosti článku 11a služebního řádu, vykládaného s ohledem na zásadu nestrannosti stanovenou v čl. 41 odst. 1 Listiny, a po právu rozhodl, že účast některých členů orgánu oprávněného ke jmenování, na které podal PV trestní oznámení, nepředstavuje střet zájmů, který by mohl zakládat nezákonnost rozhodnutí přijatých vůči PV v disciplinárním řízení.

113.

Nebezpečí, že by zneužití zásady nestrannosti mohlo ohrozit řádné fungování správy, zejména řádný průběh dotčeného disciplinárního řízení, na něž upozorňuje Tribunál v bodě 192, je dáno zvláštními okolnostmi projednávané věci, konkrétně skutečností, že PV podal velké množství trestních oznámení na různé úředníky Komise, přestože neexistovaly důkazy, že se dotyční dopustili psychického obtěžování a trestných činů. Mám tudíž za to, že argument PV vycházející z tvrzeného porušení požadavku nestrannosti je třeba odmítnout.

114.

Na základě této analýzy jsem dospěl k závěru, že druhému důvodu kasačního opravného prostředku nelze vyhovět. Navrhuji, aby byl zamítnut jako neopodstatněný.

115.

V rámci osmého důvodu kasačního opravného prostředku PV tvrdí, že posouzení přípustnosti jeho návrhu na neplatnost rozhodnutí o zbavení funkce ze dne 26. července 2016 provedené Tribunálem je ve dvou ohledech stiženo nesprávným právním posouzením.

116.

Zaprvé podle něj Tribunál nemohl v bodě 81 napadeného rozsudku platně konstatovat, že orgán oprávněný ke jmenování započetl dluhy PV vůči Komisi proti částkám splatným Komisí navrhovateli. Zpětným odvoláním rozhodnutí o zbavení funkce podle něj zanikly se zpětnou účinností veškeré účinky tohoto rozhodnutí, včetně závěrů o neoprávněné nepřítomnosti v práci. Z toho podle něj vyplývá, že zpětným odvoláním uvedeného rozhodnutí dluhy zanikly a srážky z jeho platu mu měly být nahrazeny, takže nemělo být provedeno započtení.

117.

Zadruhé se podle jeho tvrzení Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 82 napadeného rozsudku konstatoval, že finanční účinky rozhodnutí o zbavení funkce byly neutralizovány před podáním žaloby ve věci T‑786/16. Orgán oprávněný ke jmenování podle něj nekompenzoval finanční důsledky svého rozhodnutí o zbavení funkce, jelikož za tímto účelem měl zaplatit PV náhradu majetkové a nemajetkové újmy.

118.

Komise zaprvé tvrdí, že zrušením disciplinárního řízení z důvodu neprovedeného vyšetřování nezanikla dříve přijatá rozhodnutí, která byla důvodem pro zahájení tohoto řízení a která jsou podle ní plně oddělitelná a nezávislá na uvedeném řízení. Zadruhé finanční účinky zpětného odvolání rozhodnutí o zbavení funkce byly podle ní skutečně neutralizovány.

119.

Na žádost Soudního dvora se v posouzení osmého žalobního důvodu soustředím na odůvodnění Tribunálu obsažené v bodech 81 a 82 napadeného rozsudku, kde Tribunál prohlásil žalobu na neplatnost rozhodnutí o zbavení funkce ze dne 26. července 2016 podanou PV za nepřípustnou. PV konkrétně zpochybňuje závěr Tribunálu uvedený v bodě 82 napadeného rozsudku, že návrh na neplatnost rozhodnutí o zbavení funkce ze dne 26. července 2016 je bezpředmětný, jelikož toto rozhodnutí bylo zpětně odvoláno a jeho finanční účinky byly neutralizovány před podáním žaloby ve věci T‑786/16. Podle PV orgán oprávněný ke jmenování nekompenzoval finanční důsledky rozhodnutí o zbavení funkce, jelikož mu měl zaplatit náhradu majetkové a nemajetkové újmy, která mu v důsledku tohoto zbavení funkce vznikla.

120.

Jak vysvětlila generální advokátka J. Kokott ve svém stanovisku ve věci Wunenburger v. Komise ( 38 ), požadavkem žalobního zájmu je na procesní rovině zaručeno, aby soudy nebyly žádány o svůj názor u čistě hypotetických právních otázek. Žalobní zájem je tedy nutnou podmínkou přípustnosti, která může být relevantní v různých fázích řízení. Musí bez pochyb existovat v okamžiku podání příslušné žaloby. Dále však musí trvat rovněž od okamžiku podání žaloby do rozhodnutí soudu ve věci samé ( 39 ).

121.

Avšak pokud žalobce ztratí žalobní zájem až během probíhajícího soudního řízení, vydání rozhodnutí soudu ve věci samé již samozřejmě není důvodné. Stejně tak by ovšem nebylo možné vyžadovat, aby žalobce akceptoval, že jeho žaloba, kterou podal původně přípustným způsobem, by nyní byla bez dalšího zamítnuta, a že by nesl náklady řízení. V takovém případě je naopak vhodné nevydat ve věci samé rozhodnutí, čímž je na jedné straně vyjádřeno, že základ žaloby přestal existovat teprve po jejím podání, a na druhé straně, že je možné vyhnout se rozhodnutí o nákladech řízení v neprospěch žalobce.

122.

Podle judikatury může zachování žalobního zájmu vyplývat zaprvé z rizika opakování (domnělého) protiprávního jednání orgánu Unie. Článek 266 odst. 1 SFEU totiž stanoví povinnost orgánu, jehož akt byl prohlášen za neplatný, „přijmout opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora“, což v praxi znamená, že tento orgán je povinen zohlednit důvody neplatnosti uvedené ve zmíněném rozsudku, pokud se později rozhodne akt, který byl prohlášen za neplatný, nahradit ( 40 ). Zadruhé žalobní zájem může nadále existovat v případě, že rozhodnutí o podané žalobě na neplatnost má význam pro případný nárok na náhradu škody ze strany žalobce. Zatřetí žalobce v určitých případech, zejména ve sporech z veřejné služby, může mít zájem na odstranění negativních výroků o své osobě, aby byl pro budoucnost rehabilitován.

123.

Napadený rozsudek se týká druhého z těchto tří případů, tedy nároku žalobce na náhradu škody. Soudní dvůr rozhodl, že přetrvávání právního zájmu žalobce na řízení je třeba posuzovat in concreto, a zejména s ohledem na důsledky tvrzené protiprávnosti a na povahu údajně utrpěné újmy ( 41 ). Situaci PV v projednávané věci je třeba posuzovat s ohledem na tyto zásady. V rámci přezkumu bude dále nutné ověřit, zda jsou tyto zásady zohledněny v odůvodnění Tribunálu.

124.

V tomto ohledu je třeba předně upozornit na skutečnost, že PV se nenachází v situaci popsané v bodě 121 tohoto stanoviska. Žaloba na neplatnost podaná PV není „bezpředmětná“ z důvodu, že by v průběhu probíhajícího soudního řízení zanikl žalobní zájem, ale proto, že napadené rozhodnutí zaniklo ještě před podáním žaloby. Připomínám totiž, že orgán oprávněný ke jmenování zpětně odvolal své rozhodnutí o zbavení funkce dne 24. července 2017, tedy před podáním žaloby k Tribunálu. V tomto kontextu Tribunál nejprve v bodě 80 napadeného rozsudku připomněl zásadní rozdíl mezi „zrušením“, kterým rozhodnutí zaniká pouze do budoucna ( 42 ), a „zpětným odvoláním“ takového rozhodnutí, které má zpětnou účinnost. Tribunál poté v bodě 82 napadeného rozsudku konstatoval, že zpětným odvoláním dotčeného rozhodnutí o zbavení funkce toto rozhodnutí zaniklo se zpětnou účinností, což znamená, že jelikož napadené rozhodnutí již neexistovalo, nemohlo mít nadále pro PV nepříznivé důsledky. Mám za to, že tomuto závěru nelze z právního hlediska nic vytknout.

125.

Pokud jde o existenci právního zájmu na řízení o náhradu škody, je třeba připomenout rozhodnutí Soudního dvora, podle kterého je žaloba na náhradu škody „samostatný“ procesní prostředek se svou vlastní funkcí v rámci systému procesních prostředků a podléhá podmínkám, které jsou přizpůsobeny jeho zvláštnímu účelu ( 43 ). Podání žaloby na neplatnost aktu tudíž není nezbytným předpokladem pro podání žaloby na náhradu škody směřující k získání náhrady škody způsobené tímto aktem ( 44 ). V kontextu projednávané věci je třeba poznamenat, že PV skutečně připojil ke své žalobě na neplatnost i návrh na náhradu škody. Mám tudíž za to, že neexistence zájmu na podání žaloby na neplatnost není relevantní pro určení přípustnosti jeho návrhu na náhradu škody. Naproti tomu je podle mého názoru nutné určit, zda byly v projednávané věci splněny podmínky přípustnosti uvedené žaloby a podmínky stanovené v čl. 340 druhém pododstavci SFEU, a to právě s ohledem na její „autonomní“ povahu.

126.

Pokud jde o podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody ( 45 ), mám určité pochybnosti o tom, zda jsou v projednávané věci splněny. Zejména není podle mého názoru jisté, zda by mohla existovat příčinná souvislost mezi rozhodnutím o zbavení funkce, které zpětně odvolal sám orgán oprávněný ke jmenování, a majetkovou újmou, která měla vzniknout PV. Jak uvedl Tribunál v bodě 81 napadeného rozsudku, v důsledku zpětného odvolání rozhodnutí o zbavení funkce dne 24. července 2017 byl na jedné straně PV přijat zpět ke Komisi počínaje dnem 16. září 2017, a na druhé straně mu byly zpětně přiznány odměny a dny dovolené za kalendářní rok za období od 1. srpna 2016 do 15. září 2017.

127.

Navíc je třeba uvést, že orgán oprávněný ke jmenování započetl dluhy PV vůči Komisi proti částkám splatným Komisí PV za výše uvedené období, a z tohoto titulu vyplatil PV zůstatek ve výši 9550 eur. To znamená, jak správně uvedl Tribunál v bodě 82 napadeného rozsudku, že rozhodnutí o zbavení funkce ze dne 26. července 2016 bylo zpětně odvoláno a jeho finanční účinky byly neutralizovány. Pokud PV ve svém kasačním opravném prostředku tvrdí, že tato náhrada byla neoprávněná, je třeba mu odpovědět, že zpětným odvoláním rozhodnutí o zbavení funkce nezanikla předchozí rozhodnutí o neoprávněné nepřítomnosti v práci, která byla důvodem pro zahájení disciplinárního řízení. Tribunál tedy po právu potvrdil provedené započtení dluhů žalobce vzniklých z důvodu jeho neoprávněné nepřítomnosti proti částkám, které měla Komise zaplatit navrhovateli za dotčené období. Za těchto okolností lze těžko pochopit, jak mohla PV vzniknout majetková újma.

128.

Na základě přezkumu odůvodnění Tribunálu obsaženého v bodech 81 a 82 napadeného rozsudku nelze dospět k závěru, že by obsahovalo nesprávné právní posouzení. S ohledem na výše uvedené úvahy mám shodně s Tribunálem za to, že není dán žalobní zájem, zejména vzhledem k neexistenci aktu, který by se nepříznivě dotýkal PV. Vše totiž nasvědčuje tomu, že rozhodnutí o zbavení funkce, jež PV napadl, bylo zpětně odvoláno se zpětnou účinností ještě před podáním žaloby na neplatnost, takže již nemá žádné účinky, které by mu mohly způsobovat újmu. Tribunál tedy po právu rozhodl, že žaloba na neplatnost je nepřípustná.

129.

Pokud jde o návrh na náhradu škody podaný PV, mám za to, že argumenty jím předložené neumožňují posoudit, do jaké míry mu mohla vzniknout majetková újma, když náhrada vyplacená Komisí byla opodstatněná, jak konstatoval Tribunál ve svém rozsudku. S ohledem na výše uvedené se domnívám, že argumentaci PV na podporu tvrzeného nároku na náhradu škody je třeba odmítnout.

130.

Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby byl osmý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

131.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby první, druhý a osmý důvod kasačního opravného prostředku prohlásil za neopodstatněné.