1.

Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 ( 2 ) ukládá členským státům povinnost zajistit, že zneužívající ujednání použitá ve spotřebitelských smlouvách nejsou pro spotřebitele závazná. Smlouva přitom má být podle možností zachována bez dotyčných zneužívajících ujednání. Je-li výjimečně zneužívající ujednání v takovéto smlouvě nahrazeno zákonodárným zásahem novým ujednáním, musí být podle ustálené judikatury zajištěno, aby tak došlo k obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo sjednáno. Spotřebitel musí mít zejména možnost požadovat vrácení veškerého prospěchu, který k jeho tíži neoprávněně získal prodávající nebo poskytovatel na základě zneužívajících ujednání (tzv. restituční účinek) ( 3 ).

2.

V původním řízení má žalobkyně v zásadě za to, že reforma chorvatského zákonodárce z roku 2015, která zakotvila právo spotřebitelů přeměnit se zpětnou platností úvěry denominované ve švýcarských francích na úvěr v eurech, nebyla v tomto ohledu dostatečná. Tvrdí, že zákonem stanovené změny zejména nevedly k tomu, že spotřebitelům byly vráceny všechny částky zaplacené neoprávněně.

3.

Zvláštnost případu spočívá v tom, že úvěrová smlouva žalobkyně byla uzavřena již v roce 2007, a tedy před přistoupením Chorvatské republiky k Evropské unii. Zneužívající ujednání ovšem byla na základě uvedené reformy zákona nahrazena až po přistoupení. V této souvislosti v řízení vyvstává otázka časové použitelnosti čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 v původním řízení s ohledem na restituční účinek dotčené zákonné úpravy. Jinými slovy, je nutno vyjasnit, zda právní úprava přijatá po přistoupení členského státu musí zajistit tento restituční účinek rovněž pro zneužívající ujednání ve smlouvě, která byla uzavřena před přistoupením.

4.

Podle čl. 3 odst. 3 Smlouvy mezi členskými státy Evropské unie a Chorvatskou republikou o přistoupení Chorvatské republiky k Evropské unii ( 4 ) vstupuje tato smlouva v platnost dnem 1. července 2013 za podmínky, že všechny ratifikační listiny budou uloženy před tímto dnem.

5.

Článek 2 Aktu o podmínkách přistoupení Chorvatské republiky a o úpravách Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii ( 5 ) stanoví ve svém prvním pododstavci:

„Ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány před přistoupením stávají závaznými pro Chorvatsko a uplatňují se v Chorvatsku za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu.“

6.

Podle čl. 46 první věty aktu o přistoupení z roku 2012 se v souladu s původními smlouvami směrnice a rozhodnutí ve smyslu článku 288 Smlouvy o fungování EU od dne přistoupení považují za určené Chorvatsku.

7.

Bod 13 odůvodnění směrnice 93/13 zní následovně:

„vzhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní ustanovení členských států, která přímo nebo nepřímo určují podmínky spotřebitelských smluv, neobsahují nepřiměřené podmínky; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovení této směrnice podmínky, které odrážení závazná právní […] ustanovení […]; že v tomto ohledu znění ‘závazná právní nebo prováděcí ustanovení’ v čl. 1 odst. 2 zahrnuje také pravidla, která se v souladu s právními předpisy používají mezi smluvními stranami, pokud nevznikla žádná jiná ujednání;“.

8.

Článek 1 odst. 2 směrnice proto stanoví:

„Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“

9.

Článek 6 odst. 1 směrnice zní takto:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

10.

Podle čl. 7 odst. 1 směrnice platí, že „členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

11.

Článek 10 odst. 1 směrnice zní takto:

„Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 31. prosince 1994. Neprodleně o tom uvědomí Komisi.

Tato ustanovení jsou použitelná pro všechny smlouvy uzavřené po 31. prosince 1994.“

12.

Dne 30. září 2015 byl schválen Zakon o izmjeni i dopunama Zakona o potrošačkom kreditiranju (zákon o změně zákona o spotřebitelském úvěru, dále jen „zákon z roku 2015“) ( 6 ), kterým byla spotřebitelům nabídnuta možnost přeměnit své úvěrové závazky ze švýcarského franku na euro. Článek 19e zákona z roku 2015 ukládá věřitelům, aby do 45 dnů od vstupu zákona v platnost nabídli spotřebitelům buď novou úvěrovou smlouvu, nebo dodatek ke stávající úvěrové smlouvě. Spotřebitelé mohou přeměnu úvěru přijmout ve lhůtě 30 dnů. V opačném případě musí být úvěr splacen za nezměněných podmínek.

13.

Zákon z roku 2015 stanoví pro přeměnu určitý postup výpočtu nové výše dluhu spotřebitele. Ten v zásadě spočívá v porovnání skutečných splátek úvěru spotřebitele s fiktivním úvěrem v eurech. Tak se k 30. září 2015 stanoví nová nesplacená výše úvěru v eurech, která je od tohoto okamžiku rozhodující pro splacení úvěru dlužníkem.

14.

Cílem zákona z roku 2015 je, jak vyplývá z jeho článku 19b, zrovnoprávnění dlužníků z úvěrů vázaných ve švýcarských francích s dlužníky z úvěrů denominovaných v eurech.

15.

Zakon o obveznim odnosima (zákon o závazkovém právu) ve znění z 5. dubna 2018 ( 7 ) upravuje v čl. 148 odst. 1 a článku 326, že neplatná smlouva se pozdějším odpadnutím důvodu neplatnosti nebo novací nestává platnou. Podle článku 322 tohoto zákona se má za to, že neplatné právní jednání nikdy neexistovalo a účastníci jej nemohou potvrdit, nahradit nebo určit jeho právoplatnost právním jednáním.

16.

Podle předkládacího rozhodnutí uzavřela A. H., žalobkyně v původním řízení, dne 15. října 2007 jako spotřebitelka s bankou Zagrebačka banka, žalovanou v původním řízení, smlouvu o hypotéčním úvěru na částku denominovanou ve švýcarských francích, avšak vyplacenou v chorvatských kunách. Ve formulářové smlouvě smluvní strany mimo jiné sjednaly, že výše splátky úvěru byla vázána na švýcarský frank a banka mohla použitou proměnlivou úrokovou sazbu jednostranně měnit.

17.

Dne 30. září 2015 byl schválen zákon o změně zákona o spotřebitelském úvěru (zákon z roku 2015) ( 8 ).

18.

Na to žalobkyně v původním řízení a Zagrebačka banka uzavřely dne 8. ledna 2016 dodatek k úvěrové smlouvě, kterým byla provedena přeměna stanovená v zákoně z roku 2015, nově vypočtená jistina úvěru proto byla od 30. září 2015 vázána na euro a byla použita jiná metoda výpočtu úroků.

19.

Dne 12. června 2019 podala žalobkyně v původním řízení žalobu proti Zagrebačka banka k předkládajícímu soudu, kterým je Općinski građanski sud u Zagrebu (městský soud pro občanské věci v Záhřebu). Svou žalobou se žalobkyně domáhá zaprvé určení, že ujednání o indexaci ve švýcarských francích a ujednání o proměnlivé úrokové sazbě je zneužívající jak podle chorvatského, tak podle unijního práva, a proto je neplatné. K odůvodnění se odvolává na řízení o hromadné žalobě podané k Trgovački sud u Zagrebu (obchodní soud v Záhřebu, Chorvatsko), v němž byla konstatována zneužívající povaha takových ujednání o cizí měně, jako je ujednání sporné v původním řízení.

20.

Zadruhé žalobkyně na základě posudku, který si nechala vyhotovit, navrhuje, aby bance bylo uloženo vrátit jí veškerý prospěch, který banka na základě těchto ujednání bezdůvodně získala. Žalobkyně v původním řízení má za to, že ustanovení zákona z roku 2015, resp. zákonem stanovený dodatek totiž v plném rozsahu neobnovuje situaci, ve které by se nacházela, kdyby původní smlouva neobsahovala zneužívající ujednání. Žalobkyně se ani žádným způsobem nevzdala těchto práv, která jí přísluší jako spotřebitelce.

21.

Dne 4. března 2020 rozhodl Vrhovni sud Republike Hrvatske (Nejvyšší soud Chorvatské republiky) ve vzorovém řízení pro všechny nižší stupně závazně, že dodatek uzavřený na základě zákona z roku 2015 vyvolává právní účinky a je platný rovněž tehdy, pokud jsou ujednání úvěrové smlouvy o proměnlivé úrokové sazbě a o svázání s cizí měnou neplatná. Otázku odškodnění spotřebitele navzdory přeměně přitom výslovně nezodpověděl.

22.

Banka má za to, že toto rozhodnutí však musí být chápáno tak, že v důsledku přeměny stanovené zákonem z roku 2015 a uzavření dodatku k úvěrové smlouvě již neexistuje právní základ pro konstatování zneužitelnosti ujednání původní smlouvy, a tím pro odpovídající odškodnění, protože úvěr byl se zpětnou platností vypočten tak, jako by byl denominován v eurech.

23.

Předkládající soud konstatuje, že se žalobkyně v původním řízení nevzdala úplného odškodnění a soudní ochrany svých zájmů. Mimoto má za prokázané, že nesplacená část úvěru je navzdory přeměně vyšší, než jaká by byla v případě nepřihlédnutí ke zneužívajícím ujednáním. Výši částky, kterou banka získala z důvodu zneužívající povahy těchto ujednání, lze určit.

24.

Za těchto podmínek se Općinski građanski sud u Zagrebu (městský soud pro občanskoprávní věci v Zagrebu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU následující předběžné otázky:

25.

V řízení před Soudním dvorem předložily písemná vyjádření žalobkyně v původním řízení, Zagrebačka banka, chorvatská vláda a Evropská komise k těmto předběžným otázkám.

26.

Svou první otázkou se předkládající soud v zásadě táže, zda čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 brání vnitrostátní právní úpravě přijaté po přistoupení členského státu k Unii, která ukládá bankám povinnost nabídnout spotřebiteli, s nímž před přistoupením tohoto členského státu uzavřely určitý typ smlouvy, dodatek ke smlouvě, jestliže jeho zákonem stanovený obsah nevede k vrácení veškerého prospěchu získaného bankou ze zneužívajících ujednání, která byla původně obsažena v úvěrové smlouvě.

27.

Jinými slovy, soud se ptá, zda chorvatský zákonodárce ustanoveními zákona z roku 2015 vyhověl požadavkům čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, zejména ve vztahu k restitučnímu účinku požadovanému judikaturou ( 9 ).

28.

V této souvislosti má zejména pochybnosti, zda může s ohledem na čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 přezkoumat slučitelnost dodatku uzavřeného na základě zákona z roku 2015 s čl. 6 odst. 1 této směrnice ( 10 ). Podle prvně uvedeného ustanovení totiž nejsou předmětem ustanovení této směrnice smluvní podmínky, které odrážejí závazná právní a správní ustanovení.

29.

Předně je však nutno vyjasnit, zda se směrnice 93/13, zejména článek 6 odst. 1, použijí na dotčený skutkový stav. Podmínkou pravomoci Soudního dvora odpovědět na předběžnou otázku týkající se ustanovení unijního práva totiž podle ustálené judikatury je, že se toto ustanovení použije na věc v původním řízení ( 11 ).

30.

Původní úvěrovou smlouvu denominovanou na švýcarský frank uzavřely žalobkyně v původním řízení a Zagrebačka banka dne 15. října 2007. Chorvatská republika ovšem přistoupila k Unii až s účinností k 1. červenci 2013. Dne 8. ledna 2016 strany uzavřely na základě zákona z roku 2015 dodatek, jímž byl úvěr se zpětnou platností svázán s eurem.

31.

Soudní dvůr má pravomoc vykládat unijní právo v novém členském státě výlučně, pokud jde o jeho použití od data přistoupení tohoto členského státu k Evropské unii ( 12 ). V zásadě nelze unijní právo bez dalšího používat na události před přistoupením nového členského státu. Zároveň je akt o přistoupení nového členského státu založen především na obecné zásadě okamžitého a úplného použití ustanovení unijního práva na uvedený stát, přičemž odchylky jsou přípustné pouze v rozsahu, v němž jsou výslovně upraveny přechodnými ustanoveními ( 13 ). Nestanoví-li smlouva o přistoupení nového členského státu jinak, platí tedy unijní právo zásadně od data přistoupení rovněž pro budoucí účinky skutkových okolností, které nastaly před přistoupením ( 14 ).

32.

Ovšem pokud jde o směrnici 93/13, ta obsahuje speciální úpravu týkající se její časové použitelnosti.

33.

Podle čl. 10 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 93/13 jsou ustanovení směrnice použitelná pouze na smlouvy uzavřené po 31. prosinci 1994, tedy datu uplynutí lhůty k jejímu provedení. Soudní dvůr z toho dovozuje, že pro časovou použitelnost ustanovení směrnice 93/13 na spotřebitelskou smlouvu je třeba vycházet pouze z data uzavření této smlouvy, takže období, během něhož tato smlouva vyvolává účinky, není relevantní ( 15 ). S ohledem na členské státy, které přistoupily k Unii až po 31. prosinci 1994 a pro které se směrnice 93/13 stala závaznou až s jejich přistoupením, se proto tato směrnice použije pouze na smlouvy, které byly uzavřeny po datu přistoupení dotčeného členského státu ( 16 ).

34.

Z toho vyplývá, že se směrnice 93/13 tedy na původní úvěrovou smlouvu z října 2007 nepoužije.

35.

Důvodem pro uplatnění unijního práva, který spadá do doby po přistoupení Chorvatské republiky k Unii, tak zůstává pouze uzavření dodatku v roce 2016 resp. přijetí zákona z roku 2015.

36.

Předmětem původního řízení ale právě není údajná zneužívající povaha ujednání dodatku jako takového, který se zakládá na zákoně z roku 2015, nebo vrácení z něj získaného prospěchu ( 17 ). Požadavek žalobkyně v původním řízení spíše směřuje k vrácení veškerého prospěchu, který banka získala z údajné zneužívající povahy ustanovení obsažených ve smlouvě z roku 2007. V této souvislosti se předkládající soud táže, zda zákon z roku 2015 a z něj vycházející dodatek k úvěrové smlouvě případně omezují práva žalobkyně ohledně zneužívající povahy těchto původních ustanovení.

37.

Vzhledem k tomu se podobně jako ve věcech Dunai a OTP Jelzálogbank a další ( 18 ) jedná o účinky tohoto dodatku, resp. zákona z roku 2015 na povinnost Chorvatské republiky zajistit vrácení veškerého prospěchu získaného bankou v souvislosti s ujednáními obsaženými původně v úvěrové smlouvě, která vyplývá z čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13.

38.

Takováto povinnost však může z čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vyplývat pouze v případě, je-li směrnice použitelná na původní smlouvu ( 19 ). Tomu ovšem tak není, jak již bylo vyloženo ( 20 ).

39.

Totiž i po přistoupení Chorvatska k Unii, a tedy v době přijetí zákona z roku 2015, z pohledu unijního práva neměl tento členský stát povinnost přijmout opatření týkající se spotřebitelských smluv uzavřených před přistoupením k Unii tak, aby zneužívající ujednání případně obsažená v těchto smlouvách nebyla pro spotřebitele závazná (čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13). Chorvatsko ani nemuselo ohledně takovýchto smluv přijmout odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ze strany prodávajících nebo poskytovatelů (viz čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13). Bez takovéto povinnosti ovšem ani nemůže případné omezení možností vrácení zákonem resp. dodatkem založeným na tomto zákoně spadat do oblasti působnosti směrnice 93/13.

40.

Povinnost zajistit úplné vrácení neplatí ani s ohledem na prospěch, který banka z takovéto smlouvy získala až po přistoupení, tedy v projednávané věci v době od 1. července 2013 do 8. ledna 2016. Rovněž tento prospěch se totiž zakládá na možné zneužívající povaze ujednání ze smlouvy před rokem 2007, které ovšem nemůže směrnice 93/13 s ohledem na svou časovou nepoužitelnost napravit.

41.

Takovéto rozdělení na dobu před přistoupením a dobu po něm, jak bylo provedeno například ve věci Milivojević ohledně použití základních svobod ( 21 ), není u použití směrnice 93/13 možné. To by totiž bylo v rozporu s účelem jejího čl. 10 odst. 1 druhého pododstavce. Podle tohoto ustanovení se směrnice buď celkově použije na smlouvu včetně všech jejích právních účinků, nebo se, pokud byla smlouva uzavřena před 1. lednem 1995, resp. před přistoupením dotčeného členského státu, nepoužije vůbec, a to ani v případě, že smlouva vyvolává účinky ještě po tomto datu ( 22 ).

42.

Článek 10 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 93/13 v této souvislosti dokresluje, že zákonodárce nepožadoval, aby smlouva již uzavřená mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem byla od okamžiku, kdy se směrnice v členských státech stává plně závaznou, nebo dokonce se zpětnou platností, v souladu s ustanoveními směrnice. Skutečnosti spadající do doby před tímto okamžikem nemají být nově posouzeny podle hmotného práva ( 23 ).

43.

Nelze proto souhlasit s argumentem Komise, která má za to, že rozhodující je pouze to, že zákon z roku 2015 byl přijat po datu, kdy byla Chorvatská republika vázána směrnicí 93/13 a zákon proto musí splňovat její požadavky, zejména požadavky jejího čl. 6 odst. 1. Původní řízení se totiž netýká abstraktní slučitelnosti zákona z roku 2015 s ustanoveními směrnice. Ta by se už vůbec nemohla samostatně stát předmětem výkladové otázky týkající se směrnice 93/13; naopak je vždy zapotřebí vazba na spotřebitelskou smlouvu ( 24 ).

44.

Podobně Soudní dvůr rozhodl ve věci SKP, že účelem směrnice 93/13 je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem. V důsledku toho se směrnice týká pouze ujednání obsažených v takových smlouvách, a nikoliv například vnitrostátních (procesních) předpisů ( 25 ). Avšak vzhledem k tomu, že jedinou smlouvou, která v tomto řízení hrála roli, byla smlouva uzavřená před přistoupením Slovenské republiky, prohlásil Soudní dvůr dotčenou předběžnou otázku za zjevně nepřípustnou ( 26 ).

45.

Ve výsledku je proto s ohledem na návrh žalobkyně v původním řízení a předmět předběžných otázek relevantní pouze použitelnost směrnice 93/13 na původní úvěrovou smlouvu. Vzhledem k tomu, že směrnice použitelná není, nemá Soudní dvůr pravomoc odpovědět na předběžné otázky.

46.

Je pravda, že se předběžné otázky týkají výlučně pouze povinnosti vrácení veškerého prospěchu z ujednání původně obsažených v úvěrové smlouvě. Předkládací rozhodnutí ovšem naznačuje, že žalobkyně v původním řízení rovněž tvrdí, že při přeměně na základě dodatku byly použity zneužívající proměnlivé úrokové sazby.

47.

V rozsahu, v němž tedy v původním řízení jde (rovněž) o zneužívající povahu ujednání obsažených v dodatku samotném, což přísluší posoudit předkládajícímu soudu, je sice směrnice 93/13 časově použitelná. Přesto je však přezkum obsahu dotčených ujednání vyloučen.

48.

Dodatek uzavřený podle zákona z roku 2015 je totiž podle čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 z její oblasti působnosti vyloučen. Podle něj nejsou předmětem ustanovení této směrnice smluvní podmínky, které odrážejí závazná právní ustanovení.

49.

Soudní dvůr vykládá čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 v tom smyslu, že do oblasti působnosti této směrnice nespadají ujednání odrážející kogentní právní ustanovení, která se po uzavření úvěrové smlouvy se spotřebitelem stala na základě zákona součástí této smlouvy a mají nahradit neplatné ujednání obsažené ve smlouvě ( 27 ).

50.

Na rozdíl od věcí citovaných v předchozím bodě sice v projednávané věci není ujednání přímo nahrazeno zákonem z roku 2015. Spíše závisí na souhlasu spotřebitele. Zákon tak stranám nabízí možnost buď uzavřít novou úvěrovou smlouvu, nebo uzavřít dodatek ke stávající úvěrové smlouvě. Pouhý požadavek souhlasu spotřebitele ovšem nemá za následek, že ujednání nelze považovat za taková, která odrážejí závazná zákonná ustanovení. V projednávané věci zákon z roku 2015 ukládá bankám povinnost předložit spotřebitelům příslušnou nabídku ve stanovené lhůtě. Pro spotřebitele je jedinou alternativou k souhlasu zachování původní smlouvy včetně ujednání, která jsou podle názoru zákonodárce zneužívající a pro ně nevýhodná. Kromě toho je obsah potenciálního dodatku zcela určen zákonem, a nikoli stanoven prodávajícím nebo poskytovatelem.

51.

Článek 1 odst. 2 směrnice 93/13 se podle jejího bodu 13 odůvodnění zakládá na předpokladu, že právní předpisy členských států, které přímo či nepřímo stanoví ujednání pro spotřebitelské smlouvy, neobsahují žádná zneužívající ujednání, nýbrž vytváří rovnováhu mezi právy spotřebitelů a prodávajících nebo poskytovatelů ( 28 ). Jak vyplývá z předkládajícího rozhodnutí, bylo právě to rovněž cílem chorvatského zákonodárce. Za těchto okolností je nutno vycházet z toho, že dotčená ujednání „odrážejí“ závazný zákonný předpis ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13.

52.

Z toho vyplývá, že věc nespadá ani do věcné oblasti působnosti směrnice 93/13.

53.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět na předběžnou otázku položenou Općinski građanski sud u Zagrebu (městský soud pro občanskoprávní věci v Záhřebu) následovně:

„Soudní dvůr Evropské unie nemá pravomoc k podání odpovědi na otázky, které položil Općinski građanski sud u Zagrebu (městský soud pro občanskoprávní věci v Záhřebu) v rozhodnutí ze dne 15. října 2020.“