1.

Evropská komise se svou žalobou domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Rakouská republika tím, že zavedla:

2.

Komise má v podstatě za to, že za současného stavu unijního práva toto právo nepřiznává členským státům prostor pro uvážení k úpravě výše jimi vyplácených rodinných dávek na úroveň cen státu bydliště dotyčného dítěte a že tato úprava, jakož i úprava některých daňových výhod poskytovaných rodinám je diskriminační a nelze ji považovat za nezbytné a přiměřené opatření.

3.

V tomto stanovisku vysvětlím důvody, proč mám za to, že žalobní důvody vznesené Komisí jsou opodstatněné.

4.

Body 8, 12 a 16 odůvodnění nařízení č. 883/2004 znějí:

[…]

[…]

5.

Článek 1 písm. z) tohoto nařízení stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se:

[…]

6.

Článek 3 odst. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004 stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na veškeré právní předpisy týkající se těchto oblastí sociálního zabezpečení:

[…]

7.

Článek 4 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Rovnost zacházení“, stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, požívají osoby, na které se toto nařízení vztahuje, stejné dávky a mají podle právních předpisů kteréhokoliv členského státu stejné povinnosti jako jeho státní příslušníci.“

8.

Článek 5 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Rovné nakládání s dávkami, příjmy, skutečnostmi nebo událostmi“, zní následovně:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak a s ohledem na zvláštní prováděcí předpisy, použije se toto:

9.

Článek 7 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Upuštění od pravidel týkajících se bydliště“, stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, peněžité dávky náležející podle právních předpisů jednoho nebo více členských států nebo podle tohoto nařízení nelze snížit, změnit, pozastavit, odejmout nebo konfiskovat z toho důvodu, že příjemce nebo jeho rodinní příslušníci bydlí v jiném členském státě než ve státě, ve kterém se nachází instituce odpovědná za poskytování dávek.“

10.

Článek 67 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Rodinní příslušníci bydlící v jiném členském státě“, stanoví:

„Osoba má nárok na rodinné dávky v souladu s právními předpisy příslušného členského státu, včetně dávek pro rodinné příslušníky, kteří bydlí v jiném členském státě, jako by bydleli v příslušném členském státě. Důchodce však má nárok na rodinné dávky v souladu s právními předpisy členského státu příslušného pro poskytování jeho důchodu.“

11.

V kapitole I nařízení č. 492/2011 v čl. 7 odst. 1 a 2, obsaženém v oddíle 2, nadepsaném „Výkon zaměstnání a rovnost zacházení“, se stanoví:

„1.   S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu zacházeno z důvodu jeho státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, skončení pracovního poměru a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.

2.   Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.“

12.

Podle § 1 Bundesgesetz betreffend den Familienlastenausgleich durch Beihilfen (spolkový zákon o vyrovnání rodinných výdajů prostřednictvím dávek) ( 4 ) ze dne 24. října 1967 se stanovené dávky „poskytují k vyrovnání výdajů v zájmu rodiny“.

13.

Ustanovení § 2 odst. 1 a 8 FLAG zní:

„(1)   Osoby, které mají bydliště nebo místo obvyklého pobytu na spolkovém území, mají nárok na rodinné dávky

[…]

(8)   Osoby mají nárok na rodinné přídavky pouze tehdy, pokud se středisko jejich zájmů nachází na spolkovém území. Středisko zájmů osoby se nachází ve státě, k němuž má tato osoba nejužší osobní a ekonomické vztahy.“

14.

Ustanovení § 4 FLAG zní:

„(1)   Osoby, které mají nárok na rovnocennou dávku poskytovanou jiným státem, nemají nárok na rodinné přídavky.

(2)   Rakouští státní příslušníci, kteří jsou vyloučeni z nároku na rodinné přídavky podle odstavce 1 nebo § 5 odst. [4], mají nárok na vyrovnávací příspěvek, pokud je výše rovnocenné dávky poskytované jiným státem, na kterou mají tito rakouští státní příslušníci nebo jiná osoba nárok (§ 5 odst. [4]), nižší než rodinné přídavky, které by jim v případě neexistence výše uvedené rovnocenné dávky měly být poskytnuty na základě tohoto spolkového zákona.

(3)   Vyrovnávací příspěvek odpovídá rozdílu mezi rovnocennou dávkou přiznanou jiným státem a rodinným přídavkem, který by měl být poskytnut na základě tohoto spolkového zákona.

[…]

(6)   Vyrovnávací příspěvky se považují za rodinné přídavky ve smyslu tohoto spolkového zákona, avšak ustanovení týkající se výše rodinných přídavků se na vyrovnávací příspěvky nepoužijí.

[…]„

15.

Ustanovení § 5 odst. 3 a 4 FLAG zní takto:

„(3)   Nárok na rodinné přídavky na děti, které mají trvalý pobyt v zahraničí, neexistuje.

(4)   Nárok na rodinné přídavky na děti, pro které existuje nárok na vyplacení rovnocenné dávky poskytované jiným státem, neexistuje. To nevylučuje poskytnutí vyrovnávacího příspěvku (§ 4 odst. 2).“

16.

Ustanovení § 8 FLAG stanoví:

„(1)   Výše rodinných přídavků náležejících určité osobě se určí podle počtu a věku dětí, na které se rodinné přídavky přiznávají.

(2)   Měsíční výše rodinných přídavků činí

[…]

(3)   Rodinné přídavky na každé dítě se měsíčně zvyšují

[…]

(4)   Rodinné přídavky se měsíčně zvyšují na každé dítě s vážným zdravotním postižením

[…]

(8)   Na každé dítě, které v průběhu kalendářního roku již dovršilo nebo dovrší šesti let a dosud nedovršilo šestnácti let, se rodinné přídavky zvýší o 100 eur od [měsíce] září téhož kalendářního roku.“

17.

Ustanovení § 8a FLAG zní:

„(1)   Výše rodinných přídavků (§ 8) na děti, které mají trvalý pobyt na území jiného členského státu Evropské unie […], jiné smluvní strany Dohody o Evropském hospodářském prostoru [ze dne 2. května 1992 ( 5 )] nebo Švýcarska, se určí na základě srovnávací úrovně cen zveřejněné Statistickým úřadem Evropské unie [Eurostatem] pro každý z členských států Unie […], pro každou ze stran Dohody o [EHP] a Švýcarsko v poměru k Rakousku.

(2)   Výše rodinných přídavků podle odstavce 1 se použijí od 1. ledna 2019 na základě hodnot uvedených v odstavci 1 zveřejněných dne 1. června 2018. Tyto částky se následně upravují každé dva roky na základě hodnot zveřejňovaných ke dni 1. června předchozího roku.

(3)   Bundesministers für Frauen, Familien und Jugend [spolkový ministr pro ženy, rodinu a mládež, Rakousko] zveřejňuje prostřednictvím vyhlášky přijaté společně s Bundesministers für Finanzen [spolkový ministr financí, Rakousko] základy pro výpočet a částky uvedené v odstavcích 1 a 2, jakož i částky uvedené v § 33 odst. 3 bodu 2 [Bundesgesetz über die Besteuerung des Einkommens natürlicher Personende (spolkový zákon o daních z příjmů fyzických osob) ( 6 ) ze dne 7. července 1988 ( 7 )].“

18.

Ustanovení § 53 FLAG stanoví:

„(1)   V rámci tohoto spolkového zákona jsou státní příslušníci smluvních stran Dohody o [EHP] v rozsahu, v němž to vyplývá z výše uvedené dohody, pokládáni za rakouské státní příslušníky. V tomto kontextu musí být trvalý pobyt dítěte ve státě Evropského hospodářského prostoru [EHP] v souladu s ustanoveními Společenství pokládán za trvalý pobyt dítěte v Rakousku.

[…]

(4)   Odstavec 1 druhá věta se nepoužije ve vztahu k § 8a odst. 1 až 3.

(5)   Ustanovení § 26 odst. 3 Bundesabgabenordnung [spolkový daňový řád] […] se použije do 31. prosince 2018, pokud jde o dávky uvedené v tomto spolkovém zákoně. Od 1. ledna 2019 se § 26 odst. 3 spolkového daňového řádu vztahuje, pokud jde o dávky uvedené v tomto spolkovém zákoně, pouze na osoby s místem zaměstnání v zahraničí, které jsou činní pro územní samosprávný celek, jakož i na jejich manžele a děti.“

19.

Ustanovení § 33 EStG stanoví:

„[…]

(2)   Slevy na dani musí být odečteny od [částky daně] vyplývající z použití odstavce 1 v následujícím pořadí:

(3)   Daňoví poplatníci, kteří mají nárok na rodinné přídavky na základě [FLAG], mají souběžně s vyplácením rodinných přídavků nárok na slevu na dani ve výši 58,40 eur měsíčně na každé dítě. Jinak je tomu v následujících případech:

[…]

(3a)   Pro dítě, na které jsou čerpány rodinné přídavky na základě [FLAG] a jež trvale pobývá v členském státě Unie […] nebo na území jiné smluvní strany Dohody o [EHP] nebo ve Švýcarsku, je na základě žádosti nárok na rodinný bonus ‚plus‘ v souladu s následujícími ustanoveními:

[…]

[…]

(4)   Kromě toho, pokud má dítě trvalý pobyt v členském státě Unie […] nebo na území jiné smluvní strany Dohody o [EHP] nebo ve Švýcarsku, použijí se tyto slevy na dani:

[…]

(7)   Je-li daň z příjmu podle odstavce 1 nižší než 250 eur a pokud se využije sleva na dani pro domácnost s jedinou výdělečně činnou osobou nebo sleva na dani pro rodiče samoživitele, použijí se v případě jednoho dítěte následující ustanovení (§ 106 odst. 1):

[…]

Tato částka se zvyšuje za každé další dítě (§ 106 odst. 1) o částku 250 eur nebo o částku, která jí nahrazuje.

(8)   

[…]“

20.

Ustanovení § 26 spolkového daňového řádu stanoví:

„(1)   Osoba má bydliště ve smyslu daňových předpisů tam, kde má obydlí za podmínek umožňujících dospět k závěru, že si toto obydlí ponechá a bude ho využívat.

(2)   Osoba má obvyklé bydliště ve smyslu daňových předpisů tam, kde pobývá, za podmínek, které nasvědčují tomu, že v tomto místě nebo v této zemi nepobývá pouze dočasně. […]

(3)   S rakouskými státními příslušníky, kteří mají pracovní smlouvu s veřejným orgánem a jejichž místo zaměstnání se nachází v zahraničí (úředníci v zahraničí), se zachází jako s osobami s obvyklým bydlištěm v místě, kde se nachází organizační složka, která jim poskytuje odměnu. Totéž platí pro jejich manžele, pokud manželé tvoří stálou společnou domácnost, a pro jejich nezletilé děti, které jsou součástí této domácnosti.“

21.

Výzvou dopisem ze dne 25. ledna 2019 upozornila Komise Rakouskou republiku na obavy, které u ní vzbuzuje od 1. ledna 2019 zavedený mechanismus úpravy výše rodinných dávek, jakož i sociálních a daňových výhod poskytovaných Rakouskou republikou pracovníkům s dětmi v závislosti na obecné cenové úrovni členského státu, v němž má dítě trvalý pobyt.

22.

Komise měla za to, že úprava výše rodinné dávky v závislosti na místě bydliště dítěte je v rozporu s články 7 a 67 nařízení č. 883/2004, podle nichž peněžité dávky nemohou být nijak sníženy z důvodu, že rodinný příslušník, jako je dítě, má bydliště v jiném členském státě. Mimoto jsou to především pracovníci z jiných členských států, a nikoliv rakouští pracovníci, kteří jsou dotčeni úpravou dávek a výhod pro děti poskytovaných Rakouskou republikou. Taková nepřímá diskriminace je podle Komise v rozporu se zásadou rovného zacházení uvedenou v článku 4 nařízení č. 883/2004 a v článku 7 nařízení č. 492/2011.

23.

Ve své odpovědi na výzvu dopisem ze dne 25. března 2019 Rakouská republika uvedla, že:

24.

Vzhledem k tomu, že Komise nebyla s touto odpovědí spokojena, vydala dne 26. července 2019 odůvodněné stanovisko, v němž v podstatě setrvala na svém postoji. Upřesnila, že v unijním právu neexistuje relevantní odpovídající ustanovení, a poukázala na skutečnost, že přiznané částky jsou paušální bez jejich úpravy v závislosti na úrovni cen v jednotlivých regionech Rakouské republiky podle trvalého pobytu dítěte. Rozdíl v úrovni dávek a výhod poskytovaných na děti, které mají bydliště v jiném členském státě, tak představuje nepřímou diskriminaci, protože postihuje migrující pracovníky více než rakouské pracovníky. Paušální povaha výše těchto dávek a výhod prokazuje, že nezávisí na skutečných nákladech spojených s péčí o dítě, a že tedy nezaručují spravedlivější rozdělení nákladů, které nesou rodiny na výživu dětí.

25.

Rakouská republika odpověděla na toto odůvodněné stanovisko dopisem ze dne 24. října 2019, v němž uvedla, že částky rodinných dávek, jakož i dotčené sociální a daňové výhody nejsou pouze paušální, ale odpovídají skutečným potřebám. Mimoto skutečnost, že dotčené dávky a výhody jsou přiznány ve formě paušálních částek, nebrání jejich úpravě v závislosti na úrovni cen v místě bydliště dětí. Taková úprava nepředstavuje nerovné zacházení, ale zaručuje, že pracovník, který čerpá dávky a výhody, těží v každém případě ze stejného snížení nákladů bez ohledu na skutečné místo pobytu dítěte. Za předpokladu, že by existovala nepřímá diskriminace, je tato diskriminace odůvodněna zejména dosažením vyrovnaných výdajů systému sociálního zabezpečení, jakož i cílem zohlednění daňové platební schopnosti příjemců.

26.

Vzhledem k tomu, že Komise nepovažovala tuto odpověď za přesvědčivou, podala projednávanou žalobu na základě čl. 258 SFEU.

27.

Svou žalobou se Komise domáhá, aby Soudní dvůr:

28.

Rakouská republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

29.

Rozhodnutími předsedy Soudního dvora bylo povoleno vedlejší účastenství České republiky (6. listopadu 2020), Chorvatské republiky (20. listopadu 2020), Polské republiky (19. listopadu 2020), Rumunska (12. listopadu 2020), Slovinské republiky (22. října 2020) a Slovenské republiky (22. října 2020) na podporu návrhových žádání Komise.

30.

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora bylo povoleno vedlejší účastenství Dánského království (20. listopadu 2020) na podporu návrhových žádání Rakouské republiky.

31.

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 18. prosince 2020 bylo povoleno vedlejší účastenství Kontrolního úřadu ESVO na podporu návrhových žádání Komise a Norského království na podporu návrhových žádání Rakouské republiky.

32.

Komise uzavírá své vyjádření ke spisům vedlejších účastníků v tom smyslu, že spisy České republiky, Chorvatské republiky, Polské republiky, Rumunska, Slovinské republiky, Slovenské republiky a Kontrolního úřadu ESVO v celém rozsahu potvrzují její argumenty, zatímco argumentace uvedená ve spisech vedlejších účastníků Dánského království a Norského království je nemůže vyvrátit.

33.

Rakouská republika ve svém vyjádření ke spisům vedlejších účastníků uvádí, že se plně ztotožňuje s vyjádřením Dánského království, jakož i Norského království, a podotýká, že vedlejší účastníci řízení na podporu Komise neuplatňují žádný nový argument. V celém rozsahu trvá na svých návrhových žádáních, tak jak byla formulována v žalobní odpovědi a převzata do dupliky.

34.

Komise uvádí dva žalobní důvody na podporu své žaloby založené na tvrzení, že Rakouská republika tím, že se odchyluje od paušální částky stanovené zákonem, zavádí úpravu výše rodinného přídavku a slevy na dani na vyživované dítě, jakož i různých jiných daňových výhod, a to rodinného bonusu „plus“, slevy na dani pro domácnost s jediným příjmem, slevy na dani pro rodiče samoživitele a slevy na dani z důvodu výživného v závislosti na úrovni cen členského státu ( 9 ), v němž má dítě, na které jsou tyto dávky čerpány, trvalý pobyt.

35.

První žalobní důvod vychází z porušení článků 7 a 67 nařízení č. 883/2004. Druhý žalobní důvod vychází z porušení zásady rovného zacházení stanovené v článku 4 nařízení č. 883/2004 a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011.

36.

Svým prvním žalobním důvodem Komise dospěla k závěru, že Rakouská republika porušila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 7 a 67 nařízení č. 883/2004, vzhledem k tomu, že právní úprava tohoto členského státu zavedla úpravu rodinných přídavků a slevy na dani na vyživované dítě pro pracovníky, kteří jsou pojištěni v rakouském systému sociálního zabezpečení, ale jejichž děti mají bydliště v jiném členském státě.

37.

Komise uvádí, že:

38.

Komise tvrdí, že:

39.

V tomto ohledu Komise v odpovědi na tvrzení Dánského království, že čl. 5 písm. b) nařízení č. 883/2004 hovoří rovněž ve prospěch legality úpravy rodinných dávek podle místa bydliště dítěte, tvrdí, že naopak tatáž fikce bydliště v příslušném členském státě ve smyslu tohoto ustanovení je v něm uvedena, pokud tento členský stát musí zohlednit skutečnosti nebo události, ke kterým došlo v jiném členském státě, což potvrzuje její výklad článků 7 a 67 tohoto nařízení.

40.

Kromě toho, pokud jde o rozhodnutí hlav států a předsedů vlád zasedajících v Evropské radě o novém řešení pro Spojené království v rámci Evropské unie ( 16 ), kterého se Rakouská republika dovolává, protože toto rozhodnutí stanovilo, že Komise předloží návrh na změnu nařízení č. 883/2004 s cílem umožnit členským státům indexovat sociální dávky na děti, které mají bydliště v jiném členském státě, než ve kterém má bydliště pracovník, Komise na jedné straně zdůrazňuje, že z důvodu vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Unie ke změně tohoto nařízení nedošlo. Na druhé straně se domnívá, že z posouzení dopadu změny tohoto nařízení, které citovala Rakouská republika, nevyplývá vzhledem k tomu, že jedna ze zamýšlených možností spočívala v úpravě rodinných dávek převáděných do zahraničí podle životní úrovně členského státu bydliště dětí ( 17 ), že taková indexace byla v souladu s platným unijním právem, jelikož toto posouzení vlivu zahrnuje v tomto ohledu výhrady ( 18 ) a Komise tuto možnost nezohlednila.

41.

Zaprvé, pokud jde o rodinné přídavky, Rakouská republika uvádí, že podle § 1 FLAG je cílem poskytování rodinných přídavků vyrovnání výdajů v zájmu rodiny a že zvýšení jejich částky stanovené v § 8 odst. 2 FLAG v závislosti na věku dítěte, na němž závisí výše výdajů, odpovídá tomuto cíli. Připomíná, že FLAG spojil do jediné podpory různé podpory rodinám, které byly poskytovány již v prvních letech po druhé světové válce, původně ve formě věcných dávek, za účelem cílené podpory rodin.

42.

Rakouská republika, opírajíc se o ustanovení § 8 FLAG, zdůrazňuje, že:

43.

Rakouská republika upřesňuje, že výše rodinných přídavků odpovídající průměrným životním nákladům nebo základním potřebám byla zvýšena v závislosti na výši mezd a cen, jakož i na inflaci. Naopak mohla být snížena z důvodů týkajících se státního rozpočtu.

44.

Pokud jde o financování a podmínky poskytování rodinných přídavků, Rakouská republika vysvětluje, že:

45.

Zadruhé, pokud jde o slevu na dani na vyživované dítě, Rakouská republika uvádí, že podle § 33 odst. 3 EStG má daňový poplatník, který pobírá rodinné přídavky na základě FLAG, na každé ze svých dětí nárok na slevu na dani na vyživované dítě ve výši 58,40 eur, vyplácenou současně s rodinnými přídavky. Z ekonomického hlediska má tedy sleva na dani na vyživované dítě povahu zvýšení rodinných přídavků. Na rozdíl od rodinných přídavků se však sleva na dani na vyživované dítě nefinancuje ze zdrojů kompenzačního fondu pro rodinné přídavky, ale z obecných daňových příjmů.

46.

Naproti tomu rodinný bonus „plus“ a ostatní dotčené daňové výhody ( 26 ) nepředstavují příspěvek na výživu dětí, ale kompenzaci prostřednictvím snížení daňového zatížení z důvodu, že při stejných příjmech mají daňoví poplatníci, kteří vykonávají výdělečnou činnost a mají děti, menší daňovou platební schopnost než daňoví poplatníci, kteří vykonávají výdělečnou činnost a nemají děti. Tato schopnost se posuzuje s ohledem na základní materiální potřeby (nebo průměrné potřeby) na výživu dítěte včetně činností nezbytných pro jeho život.

47.

Rakouská republika vysvětluje svoje rozhodnutí upravovat výši dotčených rodinných dávek a daňových výhod ( 27 ) podle státu bydliště dítěte na základě srovnávacích úrovní cen zveřejněných Eurostatem zejména účelem rodinných přídavků a slevy na dani na vyživované dítě, jímž je nahradit rodičům část výdajů, které musí obvykle vynaložit na výživu svého dítěte, jakož i skutečností, že tyto výdaje v podstatě závisí na úrovni cen v místě trvalého pobytu.

48.

Zvýšení volného pohybu pracovníků v rámci Unie a nediferencovaný vývoz rodinných přídavků a slevy na dani na vyživované dítě, který z toho vyplynul nezávisle na státu trvalého pobytu dětí, na něž byly dávky poskytovány, vedly k stále většímu narušování systému těchto dávek. Pokud dítě žilo v členském státě s nízkou kupní silou, účinek podpory překračoval předpokládané snížení ( 28 ). Naopak, pokud dítě žilo v členském státě s vyšší kupní silou, snížení nedosahovalo cílené míry.

49.

Zatřetí má Rakouská republika v odpovědi na první žalobní důvod Komise za to, že články 7 a 67 nařízení č. 883/2004 nezakazují mechanismus úpravy výše rodinného přídavku a slevy na dani na vyživované dítě pro všechny pracovníky bez ohledu na to, zda jsou rakouští státní příslušníci.

50.

Rakouská republika tvrdí, že:

51.

V tomto ohledu Rakouská republika rovněž odkazuje:

52.

Rakouská republika se tak zaprvé domnívá, že Komise nemůže s odkazem na rozsudky Lenoir a Moser tvrdit, že dávky poskytované ve formě paušální částky na rozdíl od dávek poskytovaných přímo na základě skutečné situace příjemců nemohou být v žádném případě upraveny. V tomto ohledu zastává Rakouská republika názor, že dotčené dávky jsou srovnatelné s těmi, které byly předmětem rozsudku Lenoir. Tvrdí, že náklady na nákup předmětů každodenní potřeby, které souvisí nejenom, ale i se začátkem školního roku, se v rámci rodinných přídavků, které vyplácí, rovněž nahrazují paušálně. Mimoto zdůrazňuje, že zohlednění cíle dávky dotčené v rozsudku Moser je použitelné na projednávaný případ.

53.

Rakouská republika konkrétně tvrdí, že rodinné přídavky upravené podle kupní síly v členském státě bydliště dětí na základě přizpůsobovacího mechanismu jsou stále v určitých členských státech s koeficientem nižším než 100 % ‐ z části dokonce i výrazně ‐ vyšší než dávka stanovená v místě bydliště dětí. Uvádí dva následující příklady týkající se částky vyplacené rodině s jediným dítětem, novorozencem: zatímco výše rodinných přídavků v Maďarsku činila v roce 2020 12 200 maďarských forintů (HUF) měsíčně, tj. přibližně 34 eur, upravené rodinné přídavky a sleva na dani na vyživované dítě vyplácené Rakouskou republikou dosahovaly 99,13 eur, tedy téměř trojnásobku. Stejně tak, zatímco rodinné přídavky na Slovensku dosahovaly v roce 2020 přibližně 24,95 eur měsíčně, upravené rodinné přídavky a sleva na dani na vyživované dítě dosahovaly částky 122,57 eur, tedy téměř pětinásobku výše slovenského přídavku ( 33 ).

54.

Zadruhé je Rakouská republika toho názoru, že Komise nemůže vycházet z rozsudku Pinna, jelikož se týkal vnitrostátní právní úpravy vylučující poskytování rodinných dávek, což ji odlišuje od mechanismu úpravy částky vyplácených dávek, který zavedla.

55.

Dodává, že s ohledem na předmět francouzské právní úpravy dotčené ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, Soudní dvůr úvahy generálního advokáta Manciniho ( 34 ) týkající se právních úprav, jež upravují výši exportovaných dávek, právě nevzal v potaz. Kromě toho tento názor nelze použít na rakouské rodinné přídavky z důvodu, že zohledňují životní náklady a že ani rodinné přídavky, ani sleva na dani na vyživované dítě nejsou „doplňkem základní mzdy“ ( 35 ), jelikož jsou poskytovány nezávisle na případném příjmu z výdělečné činnosti.

56.

Zatřetí, pokud jde o argument Komise vycházející z toho, že nové řešení pro Spojené království nikdy nevstoupilo v účinnost ( 36 ), Rakouská republika podotýká, že závazek vůči Spojenému království nicméně směřoval k zohlednění různých úrovní cen v Unii, jakož i – na rozdíl od právních úprav, které musí být posouzeny v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti – výše dávek poskytovaných na děti ve státě bydliště. Rovněž konstatuje, že Evropská rada v bodě 2 svých závěrů uvedla, že ustanovení, která přijala, jsou „plně slučitelná se Smlouvami“ ( 37 ) a že Komise měla za to, že zvolená možnost neporušuje čl. 48 SFEU ( 38 ).

57.

V tomto ohledu Rakouská republika zdůrazňuje, že se zajisté uvažovalo o úpravě nařízení č. 883/2004, avšak v případě nařízení č. 492/2011 tomu tak nebylo. Vyvozuje z toho, že článek 7 tohoto nařízení – stejně jako článek 4 nařízení č. 883/2004 – neobsahuje zásadu nediskriminace, která by šla nad rámec zásady zakotvené v primárním právu.

58.

Na závěr Rakouská republika zdůrazňuje, že změna nařízení č. 883/2004 by nebyla nutná pro případy, kdy členský stát v případě vývozu rodinné dávky spjaté s ekonomickou a sociální situací v členském státě upraví její výši v souladu s objektivními pravidly „směrem nahoru“ nebo „dolů“, jako je tomu v případě její právní úpravy, která musí být v důsledku toho odlišena od opatření zamýšlených v roce 2016 pro Spojené království.

59.

Předmětem žaloby pro nesplnění povinnosti podané Komisí je rakouská právní úprava, která od 1. ledna 2019 zavádí úpravu výše některých rodinných dávek, jakož i sociálních a daňových výhod směrem nahoru nebo dolů v závislosti na obecné úrovni cen v členském státě, ve kterém mají trvalý pobyt děti zakládající nárok na tyto dávky, na základě poměru mezi srovnávacími úrovněmi cen zveřejněnými Eurostatem pro každý z členských států Unie a úrovní cen Rakouské republiky ( 39 ).

60.

První žalobní důvod vycházející z porušení článků 7 a 67 nařízení č. 883/2004 se týká rodinných přídavků a slevy na dani na vyživované dítě.

61.

Podle čl. 3 odst. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004 se toto nařízení použije na všechny právní předpisy upravující odvětví sociálního zabezpečení týkající se rodinných dávek.

62.

V projednávaném případě je nesporné, že dotčené rakouské dávky představují „rodinné dávky“ ve smyslu čl. 1 písm. z) uvedeného nařízení, přičemž tento výraz označuje všechny věcné nebo peněžité dávky určené k vyrovnání rodinných výdajů, s výjimkou záloh na výživné a zvláštních dávek při narození dítěte a při osvojení dítěte uvedených v příloze I téhož nařízení ( 40 ).

63.

V důsledku toho, jak správně tvrdí Komise, tyto dávky podléhají obecnému pravidlu uvedenému v článku 7 nařízení č. 883/2004, nadepsaném „Upuštění od pravidel týkajících se bydliště“, které se týká zejména výše peněžitých dávek, jelikož tento článek stanoví, že tyto dávky nelze snížit nebo změnit z toho důvodu, že příjemce nebo jeho rodinní příslušníci bydlí v jiném členském státě než ve státě, ve kterém se nachází instituce odpovědná za poskytování dávek.

64.

Toto pravidlo opakuje zásadu přenositelnosti dávek sociálního zabezpečení do zahraničí zakotvenou v čl. 48 prvním pododstavci písm. b) SFEU. Stanovení výše těchto dávek v závislosti na bydlišti rodinných příslušníků tedy představuje zásah do práva volného pohybu přiznaného občanům Unie ( 41 ).

65.

Je pravda, že článek 7 nařízení č. 883/2004 připouští výhrady výslovně v něm uvedené ( 42 ). Článek 67 tohoto nařízení však k těmto výhradám nepatří. Naopak, jak tvrdí Komise a většina členských států, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci na její podporu, toto ustanovení v kapitole 8 uvedeného nařízení, věnované rodinným dávkám, je provedením zásady, že nezáleží na tom, že bydliště rodinných příslušníků je v jiném členském státě, než je ten, který tyto dávky poskytuje.

66.

V tomto ohledu Soudní dvůr nedávno též připomněl, že cílem článku 67 nařízení č. 883/2004 je zabránit tomu, aby členský stát mohl podmínit přiznání nebo výši rodinných dávek bydlištěm rodinných příslušníků pracovníka v členském státě poskytujícím dávky ( 43 ).

67.

Jsem proto toho názoru, že s ohledem na pravidlo právní fikce, že má pracovník bydliště v členském státě, v němž vykonal své právo na volný pohyb, a že tam má bydliště celá jeho rodina ( 44 ), uvedené v článku 67 nařízení č. 883/2004, který zajišťuje rovné zacházení s migrujícími pracovníky, není přípustné beze změny tohoto ustanovení ( 45 ), aby členský stát ve své právní úpravě zavedl výjimku ze zásady striktní rovnocennosti výše rodinných dávek s tím, že tento požadavek lze splnit pouze z hlediska hodnoty, v souladu s cílem sledovaným vnitrostátním zákonodárcem, který spočívá ve vyrovnání rodinných výdajů.

68.

Tato analýza je potvrzena jednak obecnou systematikou nařízení č. 883/2004, jehož článek 68 stanoví pravidla přednosti určená k zabránění neodůvodněnému souběhu dávek, pokud jsou dávky pro tutéž dobu a pro stejné rodinné příslušníky stanoveny právními předpisy více než jednoho členského státu ( 46 ), a jednak článkem 60 nařízení (ES) č. 987/2009 ( 47 ) citovaným Kontrolním úřadem ESVO a Českou republikou, který definuje postup pro použití článků 67 a 68 nařízení č. 883/2004. V tomto ohledu Soudní dvůr připomněl, že sledovaným cílem je zaručit příjemci dávek vyplácených několika členskými státy celkovou výši dávek, která bude rovna nejpříznivější částce, jež mu náleží podle právních předpisů jednoho z těchto států ( 48 ). Tento systém vychází z obecné myšlenky, že pokud migrující pracovník platí sociální příspěvky a daně v členském státě, musí mít nárok na stejné dávky jako státní příslušníci tohoto členského státu ( 49 ). Uvedený systém by byl zbaven účinku, pokud by jeden z členských států měl právo upravit výši dávek podle místa bydliště příjemce.

69.

Argumenty Rakouské republiky podporované Dánským královstvím a Norským královstvím odporující tomuto výkladu vycházejí z rozsudků Pinna ( 50 ), Lenoir ( 51 ) a Moser ( 52 ). Domnívám se, že je třeba tyto argumenty odmítnout z důvodu vývoje obsahu nařízení použitelných v oblasti sociálního zabezpečení a dosahu těchto rozsudků.

70.

Zaprvé je třeba zdůraznit, že zásada přenositelnosti rodinných dávek do zahraničí byla přijata Soudním dvorem v rozsudku Pinna, posléze v rozsudku Lenoir který na něj odkazuje ( 53 ). Z argumentů účastníků řízení připomenutých Soudním dvorem v rozsudku Pinna ( 54 ) lze dokonce poukázat na to, že předmětem sporu, ve kterém byl vydán tento rozsudek, byl rozdíl, pokud jde o výši nebo sazbu dávek podle státu, ve kterém měli dotčení rodinní příslušníci bydliště, což mělo za následek zpochybnění nabytých práv pracovníka v souladu se zákonem, který se na něj vztahoval, a tedy cíle zajistit volný pohyb pracovníků.

71.

Zadruhé mám za to, že výjimka přijatá v rozsudku Lenoir v případě poskytování dávek, které úzce souvisí se sociálním prostředím ( 55 ), má omezený dosah.

72.

Toto rozhodnutí je totiž třeba zasadit do právního rámce, na jehož základě bylo vydáno, a to čl. 1 písm. u) nařízení č. 1408/71, který rozlišoval mezi rodinnými přídavky – tento výraz označuje pravidelně se opakující peněžité dávky poskytované výlučně s ohledem na počet a případně věk rodinných příslušníků – a rodinnými dávkami – přičemž tento výraz označuje všechny věcné i peněžité dávky určené k pokrytí rodinných výdajů s výjimkou zvláštních příspěvků při narození uvedených v příloze I ( 56 ).

73.

Mimoto, jak zdůraznila Polská republika, výjimka ze zásady přenositelnosti dávek sociálního zabezpečení do zahraničí, kterou Soudní dvůr připustil v rozsudku Lenoir, byla rozšířena na další zvláštní nepříspěvkové dávky ( 57 ).

74.

Unijní normotvůrce však v čl. 1 písm. z) nařízení č. 883/2004 takové rozlišování mezi různými dávkami určenými rodinám nepřevzal. Kromě toho, jako výjimka z obecné zásady uvedené v článku 7 tohoto nařízení týkajícím se pravidel ohledně bydliště, bylo kritérium ekonomické a sociální situace připuštěno pouze v případě dávek spadajících do věcné působnosti článku 70 uvedeného nařízení ( 58 ).

75.

Zatřetí, pokud jde o rozsudek Moser, který podle Rakouské republiky a Norského království odůvodňuje závěr, že rozhodující je účel dotyčné dávky, jsem toho názoru, že tento výklad Soudního dvora nelze použít. Věc, ve které byl vydán tento rozsudek, se totiž týkala přídavku na péči o dítě, který ve variantě odvozené od příjmu představoval dávku nahrazující příjem z výdělečné činnosti. Jeho výše výslovně závisela na výši předchozího příjmu, což odůvodnilo, aby Soudní dvůr provedl výklad v souladu s cílem vyrovnat ztrátu na výdělku, přičemž měl za to, že výše přídavku musí být vypočtena na základě skutečné mzdy. Řešení přijaté Soudním dvorem v uvedeném rozsudku tak není založeno na možnosti upravit rodinnou dávku v závislosti na ekonomické a sociální situaci podle místa bydliště jejího příjemce.

76.

V projednávaném případě odkaz na rozsudek Moser není tím spíše relevantní pro odůvodnění úpravy výše rodinných dávek, pokud tato částka nezávisí na skutečných nákladech a je určena bez jakéhokoliv individuálního a diskrečního posouzení osobních potřeb příjemců na základě zákonem stanovené situace ( 59 ).

77.

Podobně jako Komise a členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci na její podporu, poukazuji na to, že z písemností ve spise předloženém Soudnímu dvoru vyplývá, že rodinné přídavky poskytované Rakouskou republikou odpovídají definici obsažené v nařízení č. 1408/71, a sice že se jedná o pravidelně se opakující peněžité dávky poskytované výlučně s ohledem na počet a případně věk rodinných příslušníků.

78.

V tomto ohledu zaprvé podotýkám, že podle znění § 8 FLAG se výše rodinných přídavků, na které má osoba nárok, určuje podle počtu a věku dětí, na něž se tyto rodinné přídavky poskytují. Zadruhé nejsou uvedeny žádné bližší údaje ohledně vztahu mezi výší této dávky a skutečnou úrovní cen, na jejichž základě se vypočítává ( 60 ). Rakouská republika se tedy nemůže omezit na tvrzení, že skutečnost, že výše této dávky roste s věkem, ukazuje, že tato dávka je „ze zásady“ spojena s náklady na výživu dítěte.

79.

Obecně z dotčené vnitrostátní právní úpravy nevyplývá, jaké běžné výdaje přesně slouží jako základ pro stanovení paušální částky rodinných dávek ( 61 ), ani jaké jiné skutečnosti než věk nebo počet dětí by mohly odůvodnit jejich zvýšení nebo v jakém poměru by ho mohly odůvodnit. Za těchto podmínek Komise oprávněně tvrdí, že nejsou zohledněny skutečné výdaje ( 62 ) související s konkrétními potřebami, což potvrzuje jednotnost částek na celém rakouském území bez ohledu na změny související s úrovní cen v Rakousku.

80.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že první žalobní důvod vznesený Komisí je opodstatněný.

81.

Ve svém druhém žalobním důvodu Komise dospívá k závěru, že Rakouská republika porušila zásadu rovného zacházení stanovenou jednak v článku 4 nařízení č. 883/2004 a v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 v rozsahu, v němž právní úprava tohoto členského státu zavádí úpravu rodinného přídavku, jakož i slevy na dani na vyživované dítě, a jednak v čl. 7 odst. 2 posledně uvedeného nařízení v rozsahu, v němž právní úprava uvedeného členského státu stanoví úpravu rodinného bonusu „plus“, slevy na dani pro domácnost s jedinou výdělečně činnou osobou, pro rodiče samoživitele a z důvodu výživného podle místa bydliště dítěte.

82.

Komise uvádí, že:

83.

Komise tvrdí, že:

84.

Komise v této souvislosti podotýká, že:

85.

Komise dodává, že rakouská právní úprava nicméně vylučuje případy dětí, které jsou rodinnými příslušníky rakouského úředníka a jež ho následovaly, když byl vyslán do jiného členského státu v rámci služebního úkolu, když dávky posuzuje tak, jako by měly bydliště v Rakousku.

86.

Podle tohoto orgánu se přitom s ohledem na kritéria posouzení srovnatelnosti situací stanovených Soudním dvorem ( 66 ) situace příhraničních pracovníků, kteří žijí se svými dětmi, neliší od postavení vyslaných rakouských úředníků. Pokud jsou znevýhodněni tím, že byli vysláni do členských států, ve kterých jsou životní náklady vyšší než životní náklady v Rakouské republice, je jejich počet mnohem nižší než počet migrujících pracovníků. Komise je rovněž toho názoru, že mezinárodní, evropské a vnitrostátní právní rozdíly, kterých se tento členský stát dovolává, jsou irelevantní.

87.

Komise z toho vyvozuje, že Rakouská republika vytváří nepřímou diskriminaci v neprospěch migrujících pracovníků, kterou patrně nelze odůvodnit žádným legitimním cílem.

88.

V odpovědi na argumenty Rakouské republiky, podle kterých v první řadě nedochází k diskriminaci z důvodu, že zásada rovného zacházení vyžaduje, aby výše finančních výhod na výživu dítěte, na které má nárok pracovník, odpovídala výši jeho výdajů v místě bydliště tohoto dítěte ( 67 ), Komise poznamenává, že dotčené rodinné dávky, jakož i dotčené sociální a daňové výhody nejsou obecně vypočítávány podle skutečné úrovně cen v tomto místě a že jejich paušální částka je na celém státním území jednotná i přes rozdílnost kupní síly v jednotlivých regionálních celcích. V tomto ohledu uvádí, že vysvětlení poskytnuté Dánským královstvím na podporu vysvětlení Rakouské republiky, podle kterého tato jednotnost vyplývá z výpočtu výše rodinných přídavků a slevy na dani na vyživované dítě s odkazem na kategorii osob s nejnižším příjmem, není založeno na žádné skutečnosti uvedené Rakouskou republikou.

89.

Komise rovněž upřesňuje, že je obtížné si představit, jak může tento členský stát tvrdit, že rodinné dávky, jakož i sociální a daňové výhody, které přiznává, mají skutečný vztah k výdajům vynaloženým na děti, přičemž má za to, že musí například ve vztahu k Německu a Itálii upravit tyto dávky a výhody z důvodu rozdílu kupní síly pouze ve výši 2,6 % a 5,2 %, který je mnohem nižší než 8 % rozdíl kupní síly v rámci Rakouské republiky mezi spolkovou zemí Vídeň a spolkovou zemí Dolní Rakousy, který se nezohledňuje ( 68 ).

90.

Komise dodává, že mechanismus úpravy stanovený v Rakousku uplatňovaný podle místa bydliště dítěte není srovnatelný s opravnými koeficienty uplatňovanými na odměny a finanční podpory stanovené unijními akty z důvodu, že jsou závislé na místě zaměstnání úředníka Unie nebo na místě, kde mají být tyto podpory vypláceny, a že rakouské rodinné přídavky jsou vypláceny migrujícímu pracovníkovi na jeho děti, a nikoli pro něj.

91.

Komise mimoto podotýká, že Dánské království nemůže tvrdit, že s odlišnými situacemi musí být zacházeno odlišně a zároveň že členské státy nejsou povinny upravit výši dávek, pokud je kupní síla vyšší v členském státě bydliště dětí.

92.

Pokud jde v druhé řadě o odůvodnění Rakouské republiky ohledně existence případné diskriminace, které vychází ze sledovaného cíle spočívajícího v ochraně před rizikem narušení finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení ( 69 ), Komise připomíná, že toto riziko musí být vážné ( 70 ). Poukazuje přitom, že ze zprávy Rechnungshof (Účetní dvůr, Rakousko), které se dovolávala sama Rakouská republika během postupu před zahájením soudního řízení na podporu tohoto údajného odůvodnění, vyplývá, že zaprvé podpora ze státního rozpočtu na financování rodinných dávek se stala nezbytnou po zvýšení paušálních částek a současném snížení zdrojů financování rodinných dávek ( 71 ).

93.

Zadruhé část rodinných dávek určených dětem, které pobývají v jiném členském státě než v Rakouské republice, odpovídá přibližně 6 % všech plateb.

94.

Zatřetí, i když má poskytování těchto dávek dopad na financování rodinných dávek, je tomu tak především z důvodu neexistence přiměřené kontroly podmínek poskytování těchto dávek rakouskými orgány ( 72 ).

95.

Začtvrté úprava rodinných dávek podle úrovně cen v dotyčném členském státě ve vztahu k úrovni cen v Rakouské republice ztěžuje správu těchto dávek z technického a ekonomického hlediska z důvodu systému vyplácení vyrovnávacího doplatku ve vztahu k rodinným dávkám poskytovaným v členském státě bydliště dítěte. Tento systém zavedený čl. 68 odst. 2 nařízení č. 883/2004 je uplatňován ve třech čtvrtinách případů vyplácení rodinných dávek na děti s bydlištěm v jiných členských státech.

96.

Pokud jde v třetí řadě o odůvodnění existence diskriminace podpůrně uváděné Rakouskou republikou, vycházející z cíle zaručit rovnocennou hodnotu finanční podpory a snížení výdajů v Rakousku ve vztahu k ostatním členským státům v závislosti na bydlišti dítěte, Komise tvrdí, že toto odůvodnění nepředstavuje uznaný naléhavý důvod obecného zájmu a spočívá na argumentech týkajících se neexistence nerovného zacházení a soudržnosti mechanismu úpravy, kterým navíc odporuje výjimka z tohoto mechanismu ve prospěch vyslaných rakouských úředníků.

97.

Kromě toho je Komise podporovaná Slovenskou republikou toho názoru, že Rakouská republika tím, že se domnívala, že musí reagovat na narušení systému vyplývající z toho, že finanční podpora migrujících pracovníků přesahuje úroveň snížení jejich výdajů, zřejmě ztrácí ze zřetele skutečnost, že pracovníci pocházející z jiných členských států přispívají k financování rakouského sociálního a daňového systému stejným způsobem jako rakouští pracovníci bez ohledu na místo bydliště jejich dětí. Komise zdůrazňuje, že příjem, který tito pracovníci pobírají v Rakousku jako protiplnění za jejich ekonomickou činnost, je zohledněn ve stejné výši, a to jak při výpočtu příspěvku hrazeného zaměstnavateli za účelem financování rodinných přídavků, tak při výpočtu daně.

98.

Podle Rakouské republiky nevede mechanismus úpravy k nerovnému zacházení se stejnými situacemi, ale zaručuje, že s odlišnými situacemi bude zacházeno rovněž odlišně. Rakouská republika připomíná, že cílem sledovaným rakouským zákonodárcem přiznáním sociálních a daňových výhod rodičům, kteří vyživují děti, je umožnit jim nést část jejich výdajů vynaložených na výživu jejich dětí. Tento cíl vede k potřebě odlišit situaci pracovníků s dětmi pobývajícími v zahraničí od situace pracovníků s dětmi pobývajícími v Rakousku, které nejsou věcně srovnatelné z důvodu rozdílů v životních nákladech v členských státech, a tedy výše výdajů na rovnocenné nákupy.

99.

Stejně jako Dánské království rovněž poznamenává, že podle stanoviska Evropského výboru pro sociální práva, pověřeného dohledem nad prováděním Evropské sociální charty ( 73 ) a této pozměněné charty ze dne 3. května 1996, požadavek nediskriminace, pokud jde o dávky sociálního zabezpečení podle čl. 12 odst. 4 uvedené charty, nebrání jejich úpravě, pokud má dítě bydliště ve státě, ve kterém jsou značně nižší životní náklady ( 74 ).

100.

Rakouská republika konstatuje, že záruka stejné kupní síly podle životních nákladů v různých státech je rovněž prováděna nejen prostřednictvím koeficientu pro odměňování úředníků Unie, včetně rodinných přídavků, pokud jsou vypláceny jiné osobě než těmto úředníkům ( 75 ), což vede k zohlednění místa bydliště dětí, ale i zařazením zemí účastnících se programu Erasmus+ do tří kategorií za účelem úpravy výše příspěvku na ubytování a cestovní výdaje studentů ( 76 ).

101.

Rakouská republika kromě toho odkazuje na závěry Rady ze dne 9. října 2020 o posílení ochrany minimálního příjmu v zájmu boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení v souvislosti s pandemií COVID-19 a dalším vývojem ( 77 ). Poukazuje na to, že Rada s odkazem na doporučení Rady 92/441/EHS ze dne 24. června 1992 o společných kritériích, pokud jde o dostatečné prostředky a sociální pomoc v systémech sociální ochrany ( 78 ) identifikovala mezi třemi podstatnými zásadami zásadu „[p]řiměřenosti“, jež ji vede k závěru, že „by dávky minimálního příjmu zohledňující životní úroveň a cenovou hladinu […] v dotčeném členském státě měly přiměřeně pokrýt základní potřeby“.

102.

Pokud jde o argumenty Komise vycházející z nejednotnosti kupní síly na rakouském území, Rakouská republika předně tvrdí, že rozdíly v kupní síle jsou velmi malé ve srovnání s těmi, které existují v členských státech ( 79 ), a že v těchto státech by rovněž měla být zavedena úprava podle regionů. Obtíže, které by takový systém vyvolával, odůvodňují, aby Eurostat vypočetl průměrnou hodnotu podle státu, což má výhodu spočívající v tom, že jde o objektivní kritérium, které umožňuje nezabývat se případy, v nichž existují drobné rozdíly v kupní síle, například v Německu nebo v Itálii.

103.

Rakouská republika se dále domnívá, že podle judikatury Soudního dvora je takový odkaz na jednotné a přibližné částky ( 80 ) legální, stejně jako výběr kritéria rozdílu životních nákladů ( 81 ). V tomto ohledu odkazuje rovněž na stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Hosse ( 82 ), podle kterého „by [bylo] případně možné přiznat poskytujícímu státu právo dávku upravit, v případě zřetelně odlišné úrovně nákladů ve státě místa bydliště oprávněného, pokud tomu nařízení č. 1408/71 nebrání. V žádném případě však tento argument nemůže vést k tomu, dotčenému dávku zcela odepřít“.

104.

Rakouská republika nakonec poznamenává, že Unie poukazuje na regiony, které v žádném případě nenáležejí k více než jednomu členskému státu, a to zejména v rámci posouzení splnění podmínek pro regionální podporu, jejímž cílem je právě podporovat soudržnosti, a tím harmonizovat životní podmínky v rámci Unie ( 83 ). Má za to, že pokud by argumentace hájená Komisí v tomto řízení byla správná, pouze stěží by bylo možné kvalifikovat jako přiměřenou skutečnost, že regiony Burgenlandu (Rakousko), Bratislavy (Slovensko) a Západního Zadunají (Maďarsko) – s přímo sousedními obcemi Deutsch Jahrndorf (Rakousko), Rusovce (Slovensko) a Rajka (Maďarsko) – mají velmi odlišné nároky na prostředky z regionální podpory Unie, třebaže spolu přímo sousedí.

105.

Zaprvé Rakouská republika tvrdí, že Komise citovala dokumenty, které nedokládají, že sledovala specifický cíl spočívající v dosažení úspor a že její analýza byla vyvrácena přípravnými pracemi na vnitrostátní právní úpravě ( 84 ), a zejména hodnocením jejích důsledků z hlediska účinnosti ( 85 ).

106.

Zadruhé, pokud jde o rodinné přídavky a slevu na dani na vyživované dítě, Rakouská republika připomíná, že podle ustálené judikatury Soudního dvora ( 86 ) přísluší členským státům, aby si uspořádaly své příslušné systémy sociálního zabezpečení, a že v tomto rámci Rakouská republika změnila způsob výpočtu dávek v závislosti na skutečných životních nákladech, směrem nahoru nebo dolů, aby tyto dávky odpovídaly cílům převzetí části nákladů typicky spojených s péčí o děti a spravedlivosti sociálního systému z hlediska hodnoty. Rakouská republika dále odkazuje na judikaturu rakouských občanskoprávních soudů týkající se výživného pro děti žijící v zahraničí. Toto výživné se vypočítá v závislosti na průměrných životních podmínkách povinného k výživnému a kupní síle v zemi, ve které žije jeho dítě. Na tomto základě jsou potřeby příjemce výživného konkrétně a individuálně spojeny s životními podmínkami rodičů. Rovněž tvrdí, že konstatování, že rodinné přídavky pokrývají pouze základní potřeby, nijak nemění jejich funkci podpory ( 87 ), jelikož tyto dávky sledují v zásadě stejný cíl jako výživné, a to pokrýt náklady, které rodiče obvykle vynakládají na výživu svého dítěte, a že je irelevantní, že úroveň abstrakce je z povahy věci mírně vyšší v případě státní dávky, na kterou mají nárok všechny děti, než při individuálním posouzení výživného rodiče na konkrétní dítě.

107.

Zatřetí, pokud jde o rodinný bonus „plus“ a jiné slevy na dani, Rakouská republika tvrdí, že mechanismus úpravy zaručuje, že skutečné výdaje budou spravedlivě zohledněny a že se všemi daňovými poplatníky, kteří vykonávají výdělečnou činnost a mají děti, bude zacházeno stejně, pokud jde o jejich schopnost odvádět příspěvky.

108.

V tomto ohledu znovu odkazuje na zásadu daňové platební schopnosti ( 88 ), podle které musí být výdaje vynaložené na děti daňově zohledněny v přiměřeném rozsahu. Tato zásada má svůj základ v unijním právu v oblasti přímých daní a představuje obecnou zásadu daňového práva v rámci Unie. V rozsudku ze dne 15. září 2011, Schulz-Delzers a Schulz ( 89 ), tak Soudní dvůr rozhodl, že srovnatelnost dvou skutkových situací souvisejících s příplatky za práci v zahraničí „ne[byla] dána vzhledem k cíli sledovanému uplatněním progresivních sazeb daně, které nezbytně vycházejí […] z posouzení schopnosti osoby povinné k dani platit daně provedeného na základě životních podmínek na území dotčeného členského státu“.

109.

Začtvrté tvrdí, že vzhledem k tomu, že dotčený mechanismus úpravy rodinných dávek a daňových výhod zaručuje, že bude poskytnuta podpora nebo snížení stejné hodnoty, nejde nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle.

110.

Pokud jde o argumenty Komise vycházející ze zprávy Účetního dvora, Rakouská republika poznamenává, že:

111.

Pokud jde o argument Komise, že pro přibližně tři čtvrtiny dětí, které pobývají v jiných členských státech, Rakouská republika provádí pouze vyrovnávací platby ( 90 ), poznamenává Rakouská republika, že i tyto platby, včetně slevy na dani na vyživované dítě, zůstávají v mnoha případech vyšší než primární dávky ve státě bydliště dítěte.

112.

Pokud jde o obecný argument Komise, podporovaný rovněž Chorvatskou republikou, Polskou republikou a Slovinskou republikou, který vychází z toho, že je nespravedlivé, aby pracovníci platili v Rakousku daně, jakož i příspěvky vybírané z jejich mezd, a podíleli se tak na financování sporných dávek, a nakonec je pobírali pouze ve formě dávek, jejichž hodnota je upravena dle jejich dětí s bydlištěm v jiném členském státě, Rakouská republika se domnívá, že vyměřovací základ pro výpočet příspěvků hrazených zaměstnavatelem je nepodstatný a že neexistuje žádný vztah mezi případnou daňovou povinností a nárokem na dávky vyplácené státem. Naopak, pokud by daňová povinnost pracovníka měla vliv na vývoz dávek sociálního zabezpečení, bylo by pak pravidlo stanovené v článku 70 nařízení č. 883/2004 v rozporu s unijním právem.

113.

Rakouská republika tvrdí, že argument Komise na podporu existence nepřímé diskriminace se může týkat pouze situace rakouských úředníků v zahraničí, jejichž děti se s nimi přestěhovaly, a že tato situace není z právních a věcných důvodů srovnatelná se situací migrujících pracovníků. Na jedné straně úředníci v zahraničí podléhají zvláštnímu režimu vynětí ze systému sociálního zabezpečení hostitelského státu na základě článků 33, 34 a 37 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích ( 91 ), jakož i článků 48 a 49 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích ( 92 ).

114.

Specifičnost situace úředníků v zahraničí se navíc objevuje i v unijním právu, a to v čl. 45 odst. 4 SFEU, jakož i v čl. 11 odst. 3 písm. b) a čl. 13 odst. 4 nařízení č. 883/2004 ( 93 ), z nichž vyplývá, že úředníci v zahraničí nemají v hostitelských členských státech nárok na rodinné přídavky, a tudíž ani na vyrovnávací platby nebo doplňkové dávky související s jejich rodinnou situací.

115.

V poslední řadě se podle rakouského práva má za to, že úředníci v zahraničí jsou pro účely systému sociálního zabezpečení a zacházení s nimi z daňového hlediska osobami vykonávajícími svou činnost na území tuzemska. Kromě toho v občanských věcech je pro ně vždy daná příslušnost rakouského obecného soudu.

116.

Na druhé straně, co se týče věcných rozdílů, úředníci v zahraničí, kteří podléhají režimu pravidelných přeložení, si zpravidla zachovávají své bydliště a středisko svých zájmů v Rakousku.

117.

Mimoto se Rakouská republika domnívá, že pokud by bylo třeba považovat situaci úředníků v zahraničí za srovnatelnou se situací migrujících pracovníků, vyplývalo by z toho, že vezmeme-li úředníky v zahraničí jako celek, nejsou vzhledem k tomu, že jsou vyloučeni z použití mechanismu úpravy, zvýhodněni, ale naopak znevýhodněni. Je třeba zohlednit skutečnost, že většina úředníků v zahraničí Rakouské republiky, vyslaných do jiných členských států, jakož i do smluvních států Dohody o EHP a Švýcarska, se nachází ve státech, ve kterých jsou životní náklady vyšší než v Rakousku.

118.

V tomto ohledu Komise nemůže argumentovat větším počtem migrujících pracovníků dotčených mechanismem úpravy než vyslaných rakouských úředníků, bez toho, aby v souladu s judikaturou Soudního dvora ( 94 ) prokázala, že podíl dotyčných migrujících pracovníků je vyšší než podíl úředníků, kteří se nacházejí ve stejné nepříznivé situaci.

119.

Pokud by měl mít Soudní dvůr za to, že právní předpisy použitelné na úředníky v zahraničí představují nepřímou diskriminaci, Rakouská republika jakožto naléhavý důvod obecného zájmu uplatňuje povinnost péče státu vůči těmto úředníkům, jíž odpovídá jejich povinností loajality vůči státu. Rakouská republika poté, co poukázala na to, že Komise nezpochybňuje základ tohoto odůvodnění v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti, odkazuje v tomto ohledu na některá rozhodnutí Soudního dvora týkající se zásady náležité péče vztahující se na činnosti vykonávané zaměstnanci v orgánech Unie a ve veřejné správě členských států ( 95 ).

120.

Rakouská republika tvrdí, že jakožto zaměstnavatel vykazuje zvýšenou péči vůči svým úředníkům vykonávajícím svou činnost v tuzemsku a v zahraničí tím, že podrobuje tyto úředníky z praktického hlediska soudržnému, ovladatelnému systému založenému na mezinárodním právu, který je podřizuje vnitrostátnímu právu státu původu, přičemž vychází ze zásady, že veškeré právní důsledky souvisí s jejich bydlištěm v tomto státě. Poukazuje rovněž na to, že použití mechanismu úpravy v rámci Unie, ale nikoli mimo Unii, by bylo v rozporu s povinností náležité péče Rakouské republiky ve vztahu k jejím úředníkům, jimž musí zaručit rovné zacházení.

121.

Úvodem Rakouská republika uvádí, že Komise v rámci odůvodněného stanoviska zpochybnila právní úpravu použitelnou na úředníky v zahraničí pouze z hlediska nepřímé diskriminace. Tvrdí, že pokud by jí Komise měla v rámci argumentace uvedené na podporu své žaloby rovněž vytýkat nesoudržnost právní úpravy zavádějící mechanismus úpravy, která je předmětem žaloby, musel by být tento argument v souladu s judikaturou Soudního dvora ( 96 ) odmítnut jako nepřípustný.

122.

Pokud by však měl být tento argument zkoumán, Rakouská republika opakuje části svého vyjádření k žalobě týkající se skutečnosti, že právní úpravy použitelné na úředníky v zahraničí jsou součástí komplexního systému, který je vnitřně soudržný. Dodává, že Soudní dvůr rozhodl, že každá výjimka z vnitrostátní právní úpravy nevede k tomu, že by tato právní úprava byla nesoudržná, zejména pokud je její působnost zvláště omezená a že tomu tak je v projednávaném případě ( 97 ).

123.

Pokud jde o základy druhého žalobního důvodu uplatněného Komisí, které nejsou zpochybňovány, lze připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že:

124.

V projednávaném případě jsou rodinný přídavek a sleva na dani na vyživované dítě rodinnými dávkami, na které se vztahuje zásada rovného zacházení stanovená v článku 4 nařízení č. 883/2004, a zároveň sociálními výhodami spadajícími do působnosti čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, zatímco rodinný bonus „plus“, sleva na dani pro domácnost s jedinou výdělečně činnou osobou, sleva na dani pro rodiče samoživitele a sleva na dani z důvodu výživného podléhají zásadě rovného zacházení uvedené v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011.

125.

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že:

126.

V důsledku toho musí být výklad článku 4 nařízení č. 883/2004 v souladu s výkladem článku 7 nařízení č. 492/2011 v rozsahu, v němž směřují k zajištění volného pohybu pracovníků.

127.

Co se týče vztahu mezi těmito dvěma nařízeními, jejichž působnosti se překrývají ( 105 ), Soudní dvůr poukázal na obecnou působnost nařízení č. 492/2011, pokud jde o volný pohyb pracovníků ( 106 ). Zopakoval tak řešení přijaté při přezkumu žaloby pro nesplnění povinnosti podané Komisí na porušení nařízení č. 1408/71 z důvodu stanovení kritéria bydliště za účelem přenositelnosti nemocenských dávek do zahraničí a zároveň na možnost odůvodnit volbu tohoto kritéria s ohledem na článek 7 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství ( 107 ). Použití článku 4 nařízení č. 883/2004 by tedy mohlo být vyhrazeno pro situace, na které se nevztahuje nařízení č. 492/2011, i když nařízení č. 883/2004 obsahuje zvláštní ustanovení zakazující pravidla týkající se bydliště, a to zejména v článku 7 ( 108 ).

128.

Rakouská republika především tvrdí, že mechanismus úpravy rodinných dávek, jakož i sociálních a daňových výhod nevede k nerovnému zacházení. V podstatě tvrdí, že na jedné straně vzhledem k tomu, že cílem dávek a výhod je buď nahradit část nákladů vynaložených rodiči na výživu dětí, nebo snížit jejich daňovou zátěž, situace pracovníků s dětmi, které nemají bydliště v Rakousku, a situace pracovníků, jejichž děti zde mají bydliště, nejsou srovnatelné z důvodu rozdílů v životní úrovni mezi členskými státy. Na druhé straně obdrží migrující pracovníci na základě mechanismu úpravy podporu, kterou potřebují v závislosti na životních nákladech ve státě bydliště dítěte.

129.

Jak však rozhodl Soudní dvůr, podmínky stanovené vnitrostátním právem musí být považovány za nepřímo diskriminační, pokud se sice použijí nezávisle na státní příslušnosti, dotýkají se však v zásadě migrujících pracovníků či velkou většinu dotčených osob tvoří migrující pracovníci, pokud se uplatňují bez rozdílu, ale mohou být jednodušeji splněny tuzemskými pracovníky než migrujícími pracovníky, nebo hrozí, že budou působit zejména v neprospěch migrujících pracovníků ( 109 ).

130.

V projednávaném případě z kritéria týkajícího se bydliště dětí stanoveného rakouskou právní úpravou vyplývá, že snížení výše rodinných dávek, jakož i sociálních a daňových výhod se dotýká především migrujících pracovníků, jelikož je pravděpodobnější, že jejich děti budou mít bydliště v jiném členském státě ( 110 ). Mimoto z tabulek, které stanoví koeficienty pro úpravu výše ( 111 ) dávek týkajících se sousedních států Rakouské republiky, velmi jasně vyplývá, že z důvodu rozdílů v životní úrovni ve většině těchto států v porovnání s Rakouskou republikou jsou pracovníci, kteří využili své svobody pohybu z těchto států, v převážné většině pracovníky, kteří pobírají dávky, jakož i sociální a daňové výhody v nižší výši, než jaká je poskytovaná v Rakousku. Podle údajů obsažených ve zprávě Účetního dvora předložené Komisí ( 112 ), a na kterou se odvolává Rakouská republika, se přitom přibližně 50 % plateb v roce 2016 týkalo dětí s bydlištěm v Maďarsku a na Slovensku a 40 % těchto plateb se týkalo dětí s bydlištěm v České republice, Polsku, Rumunsku a Slovinsku.

131.

Tato analýza je podpořena vysvětleními rakouské vlády týkajícími se odhadů účinků úpravy rodinného bonusu „plus“ ( 113 ). Tyto údaje je třeba nahlížet ve spojení se zjištěním Účetního dvora, podle kterého počet dětí, na které existuje nárok na dávky, se mezi lety 2004 a 2016 současně s otevřením rakouského trhu práce zešestinásobil ( 114 ).

132.

Podle mého názoru tyto údaje samy o sobě postačují k tomu, aby prokázaly bez nutnosti přezkoumávat doplňující argumenty, jež byly předmětem diskuzí účastníků řízení, že rozlišení použité v rakouské právní úpravě, pokud jde o výši převoditelných dávek, podle místa bydliště dětí v členských státech se dotýká více migrujících pracovníků a představuje nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, kterou lze připustit pouze tehdy, je-li objektivně odůvodněná ( 115 ).

133.

Pokud je mi známo, Soudní dvůr při použití článku 4 nařízení č. 883/2004 na tuto podmínku výslovně neodkázal. Nicméně na projednávanou věc lze podle mého názoru použít jediné rozhodnutí Soudního dvora týkající se čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71, který uváděl zásadu rovného zacházení v obdobném znění ( 116 ). Kromě toho podotýkám, že Soudní dvůr provedl výklad článku 67 nařízení č. 883/2004, jehož cílem je, aby pracovník nebyl odrazen od výkonu svého práva na volný pohyb ( 117 ) ve spojení s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 a pouze na tomto základě ověřil odůvodnění uvedené předkládajícím soudem. Z toho vyvozuji, že výběr kritéria bydliště použitelného na rodinné dávky členským státem je rovněž odůvodnitelný z důvodu pravidla společného výkladu článku 4 nařízení č. 883/2004 a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 vyplývajícího z jejich společného základu, a to článku 45 SFEU, jehož cílem je zaručit volný pohyb pracovníků ( 118 ).

134.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora týkající se použití čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 musí být nepřímá diskriminace ke svému odůvodnění způsobilá zaručit uskutečnění legitimního cíle a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné ( 119 ).

135.

Komise správně tvrdí, že Rakouská republika nepředkládá žádný důvod, který by mohl odůvodnit nepřímou diskriminaci způsobenou mechanismem úpravy výše dávek, jakož i sociálními a daňovými výhodami, které zavedla.

136.

V rámci projednávané žaloby totiž Rakouská republika v podstatě s podporou Dánského království a Norského království na jedné straně tvrdí, že cílem úpravy výše dávek je zajistit, aby podpora a následné snížení rodinných výdajů svou hodnotou odpovídaly těm poskytnutým v Rakousku ( 120 ).

137.

Zaprvé je však podle mého názoru třeba opět uvést, že poskytované dávky jsou paušální ( 121 ) a nezohledňují skutečné potřeby dítěte. V tomto ohledu sdílím rovněž názor Rumunska, podle kterého Rakouská republika nemůže použít stejné argumenty ke zpochybnění existence diskriminace a za účelem jejího odůvodnění.

138.

Zadruhé z výpočtů Komise ( 122 ), které Rakouská republika nezpochybňuje, jasně vyplývá, že tato shoda v hodnotě není zajištěna na rakouském území ( 123 ) a že rozdíly v životních nákladech shledané v Rakousku v poměru vůbec neodpovídají koeficientům použitým v některých členských státech ( 124 ). Kromě toho, jak zdůrazňuje Slovenská republika, v těchto členských státech mohou existovat rozdíly ( 125 ), což prokazuje důležitost místa, ve kterém jsou nákupy prováděny, pokud by měl být připuštěn systém shody dávek s úrovní cen.

139.

Argument Rakouské republiky, podle kterého jsou rozdíly v kupní síle výrazně větší, zejména v porovnání s Bulharskem ( 126 ), což rovněž kompenzuje účinky mechanismu úpravy, nemůže zpochybnit všechna tato zjištění.

140.

Proto mám za to, že cíl spočívající v zajištění toho, aby podpora a následné snížení rodinných výdajů svou hodnotou odpovídaly těm poskytovaným v Rakousku, nemůže odůvodnit dotčenou nepřímou diskriminaci.

141.

Na druhé straně Rakouská republika dále tvrdí, že převažujícím cílem mechanismu úpravy výše sociálních a daňových výhod je vytvoření nebo obnovení funkce podpory, jakož i spravedlnosti sociálního systému.

142.

Stejně jako Komise poukazuji zaprvé na to, že ze zprávy Účetního dvora ( 127 ) vyplývá, že úprava rodinných dávek na základě úrovně cen dotyčného členského státu v porovnání k Rakouské republice může vést k dodatečným nákladům, i když Rakouská republika tento dopad minimalizuje. Tyto náklady přitom musí nutně nést všichni, kdo přispívají do státního rozpočtu. V této souvislosti považuji za vhodné upřesnit, že v této zprávě ( 128 ) je rovněž uvedeno, jak zdůrazňují Komise a Polská republika, že důvodem, který by mohl ohrozit finanční rovnováhu systému sociálního zabezpečení, není vyplácení dávek pracovníkům, jejichž děti mají bydliště mimo území Rakouské republiky, které představuje přibližně 6 % ( 129 ) výdajů na rodinné dávky, ale nedostatek patřičné kontroly, pokud jde o poskytování těchto dávek.

143.

Zadruhé souhlasím s názory vyjádřenými Komisí ( 130 ), Kontrolním úřadem ESVO a Slovinskou republikou, podle kterých je prvořadé připomenout, že pravidla na ochranu volného pohybu pracovníků v rámci Unie a EHP ( 131 ), včetně rovného zacházení, se opírají o komplexní systém, ve kterém jsou použitelnými právními předpisy v oblasti sociálního zabezpečení obecně právní předpisy členského státu, v němž dotyčná osoba vykonává svou závislou činnost nebo samostatně výdělečnou činnost ( 132 ), a ve kterém migrující pracovníci přispívají na financování sociálních politik hostitelského členského státu jak sociálními příspěvky, tak daněmi, které odvádějí na základě činnosti, kterou v daném státě vykonávají ( 133 ), což odůvodňuje rovnost poskytovaných dávek a přiznaných výhod ( 134 ).

144.

V projednávaném případě konstatuji, podobně jako Česká republika, Chorvatská republika a Polská republika, že vzhledem k tomu, že rakouské rodinné přídavky jsou z čistě ekonomického hlediska financovány z příspěvků zaměstnavatelů vypočítaných na základě celkové výše mezd pracovníků, migrující pracovník se z tohoto důvodu podílí na stanovení výše částek vyplácených jeho zaměstnavatelem stejným způsobem jako tuzemský pracovník.

145.

Kromě toho, pokud jde o rodinný bonus „plus“ a další dotčené slevy na dani, Rakouská republika uvedla, že tyto výhody jsou financovány z daní z příjmu pracovníků, což rovněž znehodnocuje jakékoli odůvodnění rozhodnutí rakouského zákonodárce o neexistenci vzájemnosti cílem sociální spravedlnosti.

146.

Jsem tedy toho názoru, že rozdílné zacházení podle místa bydliště dítěte dotyčného pracovníka není ani vhodné, ani nezbytné za účelem vytvoření nebo obnovení funkce podpory, jakož i spravedlnosti sociálního systému.

147.

Ze všech výše uvedených důvodů mám za to, že rakouská právní úprava týkající se úpravy výše rodinných dávek, jakož i sociálních a daňových výhod pro osoby pracující v Rakousku, jejichž děti mají bydliště v jiném členském státě, je v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovenou jak v článku 4 nařízení č. 883/2004, tak v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011.

148.

V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že druhý žalobní důvod vznesený Komisí je opodstatněný.

149.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Jelikož mám za to, že by Soudní dvůr měl vyhovět návrhovým žádáním Komise, musí být Rakouské republice uložena náhrada nákladů řízení.

150.

V souladu s čl. 140 odst. 1 a 2 jednacího řádu, podle kterého členské státy, smluvní státy Dohody o EHP, které nejsou členskými státy, jakož i Kontrolní úřad ESVO, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení, ponesou Česká republika, Dánské království, Chorvatská republika, Polská republika, Rumunsko, Slovinská republika a Slovenská republika, jakož i Norské království a Kontrolní úřad ESVO vlastní náklady řízení.

151.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: