1.

V tomto řízení o předběžné otázce je požadován výklad čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy z roku 2007 ( 2 ) s cílem určit, který soud je příslušný k tomu, aby rozhodl ve sporu, v němž bankovní instituce vymáhá na klientovi zaplacení záporného zůstatku na jeho běžném účtu.

2.

Zvláštností projednávané věci je to, že v okamžiku uzavření smlouvy měly obě smluvní strany bydliště v témže státě (Německo), zatímco v době, kdy došlo k soudnímu vymáhání, měl klient bydliště ve Švýcarsku ( 3 ). Věc tedy mezinárodní povahu získala dodatečně, nebyla jí původně vlastní.

3.

Nemýlím-li se, k čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy se Soudní dvůr ještě nevyjádřil ( 4 ). Učinil tak ovšem v souvislosti s rovnocenným ustanovením obsaženým v nařízení (ES) č. 44/2001 ( 5 ), které se později stalo součástí nyní platného nařízení (EU) č. 1215/2012 ( 6 ).

4.

Mám za to, že společný výklad rozsudků, které vydal v této oblasti Soudní dvůr, nevrhá dostatečné světlo na otázku, jejíž dopad na hospodářské činnosti osob uzavírajících spotřebitelské smlouvy není zanedbatelný.

5.

Hlava II oddíl 1 („Obecná ustanovení“) obsahuje články 2 a 3, které stanoví:

6.

Součástí hlavy II oddílu 4 („Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“) jsou články 15, 16 a 17, které stanoví:

– Článek 15 odst. 1 písm. c):

„1.   Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5:

[…]

– Článek 16 odst. 2:

„2.   Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů státu vázaného touto úmluvou, na jehož území má spotřebitel bydliště.“

– Článek 17 bod 3:

„Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze:

7.

Commerzbank AG, jejíž hlavní sídlo se nachází ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo), má pobočku v Drážďanech (Německo), jejímž prostřednictvím otevřela v roce 2009 účet klientovi, který měl tehdy bydliště rovněž v Drážďanech, a vedla jej jakožto běžný účet.

8.

Klient obdržel od banky kreditní kartu s tím, že transakce prováděné touto kartou jsou zúčtovány na vrub zmíněného účtu. Banka umožňovala přečerpání, pokud klient prováděl transakce prostřednictvím kreditní karty a zůstatek na účtu nebyl dostatečný.

9.

V roce 2014 se klient přestěhoval do Švýcarska. V lednu 2015 chtěl ukončit svůj obchodní vztah s Commerzbank AG. V daném okamžiku vykazoval běžný účet záporný zůstatek vyplývající z částky stržené v září 2013, který klient odmítl vyrovnat, neboť dle jeho tvrzení vznikl tím, že kreditní kartu bez jeho souhlasu podvodně použily třetí osoby.

10.

V dubnu 2015 vypověděla Commerzbank smluvní vztah, a to s okamžitou účinností, a prohlásila, že záporný zůstatek je splatný v její prospěch. Ani poté klient zmíněný záporný zůstatek nevyrovnal.

11.

Za účelem vymáhání výše uvedené částky podala Commerzbank žalobu k Amtsgericht Dresden (okresní soud v Drážďanech, Německo), který ji prohlásil za nepřípustnou z důvodu nedostatku příslušnosti.

12.

Commerzbank poté, co nebylo vyhověno jejímu odvolání, podala opravný prostředek „Revision“ k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), který podal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:

13.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 3. července 2020.

14.

Poté, co bylo zveřejněno usnesení Soudního dvora ve věci mBank S. A. ( 7 ), které má styčné body s otázkami projednávanými v tomto řízení, byl předkládající soud dne 3. září 2020 dotázán, zda trvá na svých předběžných otázkách.

15.

Dne 6. října 2020 oznámil Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) Soudnímu dvoru, že vezme zpět druhou otázku a na první otázce trvá.

16.

Písemná vyjádření předložily Commerzbank, švýcarská vláda a Komise. Konání jednání nebylo považováno za nutné.

17.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda je pro účely použití čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy:

18.

Komise, švýcarská vláda a Commerzbank podávají na tyto dvě otázky rozdílné odpovědi a neshodují se ani ve svých argumentech. Ve světle jednoho z těchto argumentů ( 8 ) považuji za vhodné připomenout některá z hledisek obsažených v oddíle 4 hlavy II úmluvy, který se týká příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, dříve než se začnu zabývat výkladem čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy.

19.

Vzhledem k tomu, že sporné ustanovení má téměř stejné znění jako odpovídající články nařízení č. 44/2001 a č. 1215/2012, je třeba zajistit souladný výklad všech těchto ustanovení ( 9 ).

20.

Obdobně jako je tomu v těchto dvou nařízeních, také pojmy uvedené v čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy musí být vykládány autonomním způsobem, aby bylo zaručeno jejich jednotné používání ve všech státech, které jsou úmluvou vázány ( 10 ).

21.

Hlavním cílem hlavy II oddílu 4 úmluvy je zajistit odpovídající ochranu spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou, než je její podnikatelský smluvní partner ( 11 ), ( 12 ).

22.

Tento cíl není absolutní: normotvůrce neměl v úmyslu zavést neomezenou ochranu spotřebitele a neusiluje o ni ani Soudní dvůr ( 13 ).

23.

Mezinárodní povaha posuzované situace je podmínkou sine qua non pro použití úmluvy. Hlava II oddíl 4, který stanoví příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv, není výjimkou z tohoto pravidla ( 14 ). Ochrana, kterou toto ustanovení poskytuje, má zajistit rovnovážné postavení smluvních stran, pokud jde o mezinárodní soudní příslušnost ( 15 ).

24.

Ustanovení, podle nichž jsou řízení zahájená spotřebitelem nebo proti spotřebiteli soustředěna do státu, na jehož území má spotřebitel bydliště, odstraňují nevýhody, které by pro spotřebitele vyplývaly z povinnosti účastnit se řízení probíhajícího v jiném státě. Uznává se, že spotřebitel jakožto „slabší strana“ není vždy schopen předem odhadnout, zda by mohlo mít případné řízení mezinárodní povahu, a zhodnotit rizika a náklady, jež z této okolnosti vyplývají ( 16 ). Dalším cílem je zamezit tomu, aby se spotřebitel vzdal možnosti uplatnit své nároky u soudu v situaci, kdy by je musel hájit v jiném státě než v tom, na jehož území má bydliště ( 17 ).

25.

Ochrana, která je poskytována spotřebiteli, jehož bydliště se nachází na území některého ze států vázaných úmluvou, je tedy zajištěna následovně: a) spotřebiteli je umožněno podat žalobu k týmž soudům, které by pro něj byly dostupné v případě sporů vyplývajících z tuzemských smluv ( 18 ), a b) přístup prodávajícího nebo poskytovatele ke stejným soudům je omezen v případech, kdy má v úmyslu podat žalobu proti spotřebiteli.

26.

Jakékoli jiné řešení by mohlo odrazovat od spotřeby mimo hranice vlastního státu, v rámci evropského vnitřního trhu [nebo Evropského sdružení volného obchodu (ESVO)].

27.

Jak jsem již uvedl výše, ochrana spotřebitele v souvislosti s mezinárodní soudní příslušností není bezpodmínečná a nenarušuje další společné cíle sledované úmluvou.

28.

Ve vztahu k hospodářskému subjektu se pravidly pro určení mezinárodní soudní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv nahrazují pravidla stanovená v článku 2 úmluvy (který přiznává příslušnost soudům státu, na jehož území má bydliště žalovaný) a v čl. 5 bodě 1 (který se týká zvláštní příslušnosti ve věcech, v nichž předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy). Musí být tedy vykládána striktně a nesmí se vztahovat na jiné situace, než jsou situace uvedené v předpise ( 19 ).

29.

Platí to tím spíše, že pro spotřebitele domáhajícího se svých nároků u soudu představují pravidla obsažená v hlavě II oddíle 4 úmluvy forum actoris.

30.

Na konkrétní případ lze tato pravidla použít pouze tehdy, jsou-li splněny tři kumulativní podmínky ( 20 ), jež musí být rovněž vykládány striktně či dokonce restriktivně ( 21 ).

31.

Je třeba zopakovat, že pravidla pro určení mezinárodní soudní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv nemohou působit mimo rámec obecných zásad vyplývajících z úmluvy. Posílení právní ochrany osob usazených v Evropské unii, zajištění předvídatelnosti soudní příslušnosti a zamezení souběžně probíhajících řízení o ní, to vše jsou společné cíle, které je třeba skloubit se snahou o ochranu spotřebitele ( 22 ).

32.

Možnost hospodářského subjektu předvídat, kde by mohl podat žalobu a kde by mohl být žalován, je klíčová. Představuje protiváhu k výhodám přiznaným spotřebitelům a v tomto smyslu ovlivňuje výklad hlavy II oddílu 4 úmluvy. Jak uvedu níže, stejně je tomu i v případě čl. 15 odst. 1 písm. c).

33.

Úmluva v té podobě, v jaké ji vykládá Soudní dvůr, obsahuje ještě další opatření sledující tytéž cíle. Aniž bych usiloval o úplný výčet, upozorním pouze na některá z nich:

34.

Článek 15 odst. 1 písm. c) úmluvy, jehož výkladu se týká jediná předběžná otázka, která byla nakonec položena, lze v zásadě chápat dvěma možnými způsoby, z nichž se odvíjejí příslušné odpovědi, tj. odpověď záporná či kladná:

35.

Již v tomto okamžiku předesílám, že přikládám větší váhu důvodům, z nichž vychází prvně uvedená odpověď. Přesto by však mohlo existovat kompromisní řešení, které by, co se týče mezinárodní soudní příslušnosti, uvedlo do rovnováhy postavení spotřebitele a prodávajícího nebo poskytovatele v případě, že prvně jmenovaný po uzavření smlouvy přemístí své bydliště do jiného státu.

36.

Soudní dvůr se již vyjádřil jak k čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, tak i k čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012. Lze se tedy právem tázat, zda lze z jeho rozsudků vyvodit závěr, že otázka týkající se téhož textu v úmluvě již byla zodpovězena.

37.

Neodmítám úvahy, z nichž vycházel rozsudek Pammer a Alpenhof, aby se posléze soustředil na zjištění, zda existují důvody k tomu, aby bylo v souvislosti s čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy rozlišováno mezi činností, kterou prodávající nebo poskytovatel provozuje v členském státě, a činností, kterou na tento stát zaměřuje. K tomuto hledisku se ještě vrátím ( 27 ).

38.

Na druhou stranu se však nedomnívám, že by dosud vydané rozsudky, které jsou vyjmenovány v argumentech přednesených v této věci, měly rozhodující význam pro vyřešení projednávaného sporu.

39.

Považuji za nepravděpodobné, že by měl Soudní dvůr v úmyslu implicitně zodpovědět ve zmíněných rozsudcích otázku takového znění, jako je otázka položená v tomto řízení. Předkládající soud prokázal, že judikaturu Soudního dvora zná, avšak přesto z ní nevyvodil žádnou jednoznačnou odpověď. Závažné následky vyplývající z použití pravidel pro ochranu spotřebitele, jimiž je postižen prodávající nebo poskytovatel, když je překvapen změnou bydliště zákazníka, s níž nepočítal nebo kterou nemohl předvídat, si žádají podrobnější vysvětlení.

40.

Je pravda, že věc mBank S. A. se týkala situace, která se podobá situaci, jaká nastala v tomto řízení o předběžné otázce. Soudní dvůr v ní nicméně upravil znění ( 28 ) otázek, jež mu byly položeny, a odpověděl, že „pojem ‚bydliště spotřebitele‘ použitý v čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že se jím označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby“. Soudní dvůr omezil svou argumentaci pouze na tento detail ( 29 ).

41.

Pochybnost, jež vyvstává v projednávané věci, nebyla vyřešena ani v rozsudku vydaném ve věci C‑327/10 ( 30 ). V této věci Soudní dvůr nevyloučil, že by smlouva uzavřená mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště v témže členském státě, mohla spadat do působnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001. Nezabýval se však hlediskem, které je zkoumáno nyní ( 31 ).

42.

Obdobně je tomu i v případě rozsudku ve věci C‑478/12 ( 32 ), v němž, jak se domnívám, rovněž nebyl vyřešen problém dotčený v projednávané věci:

43.

Článek 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy II sleduje cíl, který předtím náležel čl. 13 odst. 1 bodu 3 Luganské úmluvy z roku 1988 ( 36 ), jehož znění je v tomto ohledu shodné se zněním Bruselské úmluvy.

44.

K porozumění tomuto ustanovení je třeba se vrátit do roku 1978, kdy bylo začleněno do Bruselské úmluvy, a seznámit se s jeho dalším vývojem.

45.

V původním znění (1968) Bruselské úmluvy zajišťovaly ochranu spotřebitele z pohledu mezinárodní soudní příslušnosti články 13 až 15. Tato ochrana byla omezena pouze na smlouvy o koupi movitých věcí na splátky a financování těchto koupí, což odráželo tehdejší stav právních systémů původních členských států Evropského hospodářského společenství v oblasti spotřeby.

46.

Prostřednictvím Úmluvy o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Bruselské úmluvě ( 37 ) byl do článku 13 posledně jmenované úmluvy vložen třetí pododstavec, jehož působnost byla rozšířena i na veškeré smlouvy o poskytnutí služeb nebo o dodávce zboží, přičemž musely být splněny tyto dvě podmínky:

47.

Tyto kumulativní požadavky vycházely z čl. 5 odst. 2 první odrážky římské Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ( 38 ). Počítalo se v nich s „pasivním“ spotřebitelem, tj. s takovým spotřebitelem, kterého vyhledává prodávající nebo poskytovatel v jeho bydlišti, a měly zajistit existenci úzké vazby mezi smlouvou a státem, na jehož území má spotřebitel bydliště.

48.

Situací typickou pro oba tyto texty byla situace, v níž hospodářský subjekt proniká na trh jiné země prostřednictvím přeshraniční reklamy ( 39 ) nebo individuálních obchodních nabídek uskutečněných zejména zástupci nebo distributory ( 40 ).

49.

Nadnárodní povaha smlouvy vycházela z jednání hospodářského subjektu. Reakce spotřebitele na reklamu nebo na nabídku prodávajícího nebo poskytovatele byla omezena pouze na stát spotřebitele. Bylo proto oprávněné, že rizika vyplývající z mezinárodní povahy i náklady na řízení v tomto státě nesl výlučně prodávající nebo poskytovatel.

50.

Místo soudu, u něhož by bylo namístě podat proti spotřebiteli případnou žalobu nebo u něhož by mohl podat žalobu spotřebitel, bylo pro všechny osoby předvídatelné.

51.

Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, jehož znění bylo převzato i v úmluvě, rozšířil působnost kapitoly II oddílu 4 na veškeré smlouvy a změnil podmínky, za nichž bylo možné se dovolávat ochranné příslušnosti. Cílem bylo zajistit ochranu spotřebitelů „s ohledem na nové komunikační prostředky a vývoj elektronického obchodu“ ( 41 ).

52.

Požadavky, jež byly uloženy prodávajícímu nebo poskytovateli na straně jedné a spotřebiteli na straně druhé, nahradil unijní normotvůrce jinými požadavky, jimiž byl vázán pouze prodávající nebo poskytovatel. Jednání spotřebitele i místo a způsob uzavření smlouvy se staly irelevantními ( 42 ).

53.

Nové znění tohoto ustanovení je vysvětleno ve zprávě F. Pocara k úmluvě ( 43 ). Je v ní zdůrazněno, že se „[n]ečiní změny ohledně koupě movitých věcí na splátky, nebo úvěrů splatných na splátky, kde není nutná vazba mezi smlouvou a státem, v němž má spotřebitel bydliště“, zatímco „[p]ro další smlouvy by nicméně rozšíření ochrany na všechny spotřebitelské smlouvy a z toho vyplývající rozšíření forum actoris nebylo odůvodněné bez prvku spojujícího druhou smluvní stranu se státem bydliště spotřebitele“ ( 44 ).

54.

Výraz „se […] taková činnost […] zaměřuje“, který je obsažen v čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, vyložil Soudní dvůr v tom smyslu, že pro účely použitelnosti tohoto ustanovení je nutné, aby prodávající nebo poskytovatel uvažoval o navázání obchodních vztahů se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států a o uzavření smlouvy s nimi ( 45 ).

55.

Soudní dvůr jasně uvedl, že rozšíření ochrany spotřebitele vychází z téhož scénáře jako předtím, tj. ze situace, kdy se prodávající nebo poskytovatel usazený v členském státě snaží zaujmout spotřebitele z jiných členských států.

56.

Pouze za takových okolností dochází k tomu, že je prodávajícímu nebo poskytovateli umožněno předvídat mezinárodní soudní příslušnost soudů těchto jiných členských států, která je ve vztahu k němu závazná.

57.

Soudní dvůr poskytl vysvětlení k čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, pokud jde o výraz „se […] taková činnost […] zaměřuje“.

58.

Neshledávám žádné důvody k tomu, abych toto ustanovení bylo vykládáno různými způsoby podle toho, zda jednání prodávajícího nebo poskytovatele spočívá v tom, že je činnost provozována ve státě, na jehož území má bydliště spotřebitel, nebo v tom, že je tato činnost na týž stát zaměřena.

59.

Mám za to, že je v obou těchto případech stejnou měrou požadováno, aby existoval záměr hospodářského subjektu usazeného v některém státě navázat obchodní vztahy se spotřebiteli, kteří mají bydliště na území jiného státu, a uzavřít s nimi smlouvy.

60.

Přípravné práce k nařízení č. 44/2001 dokládají jednotnou povahu pojmu „činnost“ (která je provozována ve státě, na jehož území má bydliště spotřebitel, nebo zaměřena na tento stát) a potvrzují použitelnost zmíněného ustanovení na spotřebitelské smlouvy uzavřené „prostřednictvím interaktivní internetové stránky ve členském státu, ve kterém má spotřebitel bydliště“ ( 46 ). Znamená to, že elektronicky uzavřené smlouvy jsou postaveny na roveň smlouvám uzavřeným prostřednictvím telefonu, faxu či obdobných prostředků, u nichž není zpochybněna příslušnost vyplývající z článku 16 ( 47 ).

61.

V textu jsou výrazy „provozovat“ a „zaměřit“, vztahující se k činnosti, postaveny na stejnou úroveň a jsou spojeny souřadicí spojkou „nebo“, která při tomto způsobu použití vyjadřuje rovnocennost prvků, jež spojuje ( 48 ).

62.

Z pohledu mezinárodní soudní příslušnosti ve vztahu k prodávajícímu nebo poskytovateli je důsledek v obou těchto případech stejný, a proto musí podléhat i týmž podmínkám.

63.

Prostřednictvím čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy je vymezeno použití hlavy II oddílu 4 v závislosti na činnosti prodávajícího nebo poskytovatele „ve státě […], na jehož území má spotřebitel bydliště“, vzhledem k tomu, že toto bydliště je rozhodující pro určení příslušného soudu pro případ sporu.

64.

Podle Soudního dvora se bydlištěm spotřebitele pro účely čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 (který odpovídá čl. 16 odst. 2 úmluvy) rozumí bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby ( 49 ).

65.

Smlouva, na níž se podílí spotřebitel, podléhá zmíněnému ustanovení, pokud mezinárodní prvek vyplývá ze skutečnosti, že se bydliště spotřebitele, které je relevantní ( 50 ) pro účely mezinárodní soudní příslušnosti, nachází ve státě, v němž prodávající nebo poskytovatel provozuje nebo na nějž zaměřuje svou činnost.

66.

Tento způsob výkladu je v souladu s výše uvedeným nástinem vývoje, jímž prošel čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy, i s cílem zajistit předvídatelnost mezinárodní soudní příslušnosti ve vztahu k hospodářskému subjektu.

67.

Doslovně vzato představuje čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy zbytkové ustanovení, neboť upravuje spotřebitelské smlouvy, na něž se nevztahují písmena a) a b).

68.

Výše uvedená písmena – stejně tak jako veškerá ustanovení úmluvy – jsou použitelná pouze tehdy, pokud má daný případ mezinárodní povahu. Naproti tomu není požadována konkrétní vazba mezi smluvním partnerem spotřebitele a bydlištěm spotřebitele.

69.

První znění Bruselské úmluvy se vyznačovalo tím, že nebyla kladena žádná zvláštní podmínka, což bylo zachováno až dosud.

70.

Soudní dvůr vysvětlil, jaké zvláštní zacházení je třeba uplatnit u smluv uvedených v písmenech a) a b) v případě rizik vyplývajících z koupí na splátky. Jediný způsob prodeje, který je v současnosti předmětem čl. 15 odst. 1 písm. a) úmluvy, je ten, při němž prodávající převedl vlastnictví movité věci na nabyvatele dříve, než nabyvatel zaplatil celou její cenu.

71.

V takových případech „může být kupující v okamžiku uzavření smlouvy uveden v omyl ohledně skutečné částky, kterou musí zaplatit, a dále bude muset nést riziko ztráty výše uvedené věci, přestože je nadále povinen hradit dosud nezaplacené splátky“ ( 51 ).

72.

Závažnost těchto rizik je vyvážena tím, že pro účely použití hlavy II oddílu 4 úmluvy není navíc vyžadována vazba mezi smlouvou a státem, na jehož území má spotřebitel bydliště.

73.

Vývoj, jímž prošlo předmětné ustanovení, cíl, který toto ustanovení sleduje, judikatura, kterou v souvislosti s tímto ustanovením (nebo s rovnocennými ustanoveními, jež mu předcházela) vydal Soudní dvůr, a výklad tohoto ustanovení ve spojení s článkem 16, to vše tedy hovoří ve prospěch následujícího výkladu čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy: je požadováno, aby a) prodávající nebo poskytovatel dobrovolně vytvořil prostřednictvím výkonu své hospodářské činnosti nebo prostřednictvím své nabídky vazbu s jiným státem vázaným úmluvou, než je stát, na jehož území je usazen, a b) tímto „jiným státem“ byl stát, na jehož území má spotřebitel bydliště, kterým se rozumí bydliště, jež slouží (nebo bude v příhodný okamžik sloužit) k určení mezinárodní soudní příslušnosti.

74.

Z výše uvedeného je tedy namístě logicky vyvodit, že:

75.

Způsob chápání předmětného ustanovení, který jsem právě navrhl, by však mohl být v rozporu s článkem 17 úmluvy, který upravuje volbu místa soudu u smluv uvedených v článku 15.

76.

Článek 17 bod 3 uznává platnost ujednání o volbě místa soudu uzavřených mezi smluvními stranami, které „mají v době uzavření smlouvy“ bydliště nebo obvyklý pobyt v témže státě (vázaném úmluvou), jestliže tato ujednání zakládají příslušnost soudů zmíněného státu, jehož právo takové dohody nezakazuje.

77.

Samotná úmluva na první pohled zřejmě připouští, že mají-li v okamžiku uzavření smlouvy obě dvě smluvní strany (prodávající nebo poskytovatel a spotřebitel) bydliště v témže státě, není to překážkou existence mezinárodní povahy, a potažmo tedy ani překážkou určení soudní příslušnosti.

78.

Podobné pravidlo, jako je to, které stanoví čl. 17 bod 3 Luganské úmluvy II, bylo obsaženo i v prvním znění Bruselské úmluvy (1968), a sice v čl. 15 odst. 3.

79.

V Jenardově zprávě se začlenění tohoto pravidla vysvětluje snahou o zajištění ekvity ve prospěch prodávajícího nebo poskytovatele úvěru, jenž má bydliště v témže státě jako kupující nebo dlužník, pokud se posledně jmenovaní po uzavření smlouvy přestěhují do zahraničí ( 52 ).

80.

V textu Bruselské úmluvy z roku 1978 bylo znění tohoto ustanovení pozměněno v tom smyslu, že se vztahuje na bydliště společné v okamžiku uzavření smlouvy, a nikoli v okamžiku podání žaloby ( 53 ).

81.

Odkaz na prodávajícího a na poskytovatele úvěru byl nahrazen současným zněním. Není uvedeno žádné vysvětlení této změny.

82.

Ve Schlosserově zprávě se v souvislosti s přemístěním bydliště spotřebitele, k němuž došlo po uzavření smlouvy, výslovně uvádí, že není příliš pravděpodobné, že by se tato okolnost mohla týkat případu uvedeného v čl. 13 odst. 3, v tehdejším znění ( 54 ). Z téhož důvodu by i k použití čl. 15 odst. 3 na takové případy docházelo jen výjimečně.

83.

Začlenění čl. 17 bodu 3 do oddílu věnovaného spotřebitelským smlouvám nemá žádnou souvislost se začleněním čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy ani se začleněním odpovídajících článků ve starších úmluvách a předpisech.

84.

A co více, východisko čl. 17 bodu 3 (umístění bydliště smluvních stran do téhož státu vázaného úmluvou, a to v okamžiku uzavření smlouvy) je ve skutečnosti v rozporu s východiskem čl. 15 odst. 1 písm. c).

85.

Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by měl normotvůrce v úmyslu vyloučit jakýkoli vztah mezi těmito dvěma ustanoveními, neboť pokud by takový záměr měl, neodstranil by původní odkaz na dohodu mezi prodávajícím a kupujícím nebo mezi poskytovatelem úvěru a dlužníkem.

86.

Mám za to, že tento rozpor (jehož si normotvůrce možná ani nepovšiml) nelze odstranit tím, že by byly do působnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) začleněny situace, pro něž nebylo toto ustanovení vytvořeno a které vystavují prodávajícího nebo poskytovatele libovůli druhé smluvní strany ( 55 ), aniž mu na oplátku poskytují nějaké jisté řešení.

87.

Možnost sjednat příslušnost za okolností uvedených v čl. 17 bodě 3 není automatická, neboť závisí v konečném důsledku na rozhodnutí jednotlivých států vázaných úmluvou.

88.

Nejsem si jist ani tím, zda tato možnost chrání v praxi prodávajícího nebo poskytovatele před neočekávanou změnou okolností vyplývající z jednostranné vůle spotřebitele.

89.

Situace, která je popisována v čl. 17 bodě 3 úmluvy, je již ze své podstaty vnitrostátní: přirozeným zájmem smluvních stran, které sjednávají příslušnost, je zvolit příslušnost místní. Zákonné rozšíření rozsahu původní dohody, kterým by byl tento rozsah změněn, pokud jde o určení příslušného soudu v mezinárodním měřítku ( 56 ), není v souladu s očekáváním smluvních stran a neshledávám žádné důvody k tomu, aby jim bylo takové rozšíření ukládáno.

90.

Vlastní oblastí působnosti čl. 17 bodu 3 jsou ujednání o volbě soudu uskutečněná dříve, než vznikne jakýkoli spor, konkrétně za účelem neutralizace budoucí mezinárodní povahy, která by vznikla změnou bydliště některé ze smluvních stran ( 57 ).

91.

Pravděpodobnost takového ujednání závisí na okolnostech, za nichž je uzavřena smlouva: zvyšuje se, pokud situace již v tomto okamžiku obsahuje určitý zahraniční prvek, a v opačném případě se snižuje či vůbec neexistuje.

92.

Tato pravděpodobnost závisí rovněž do značné míry na zkušenosti dotyčného hospodářského subjektu a na vnitrostátních právních předpisech upravujících volbu místa soudu:

93.

Výklad, podle něhož by za účelem dosažení souladu mezi čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 17 bodem 3 úmluvy mělo být riziko plynoucí z mezinárodní povahy získané dodatečně v důsledku změny bydliště spotřebitele přeneseno ve všech případech na prodávajícího nebo poskytovatele:

94.

Mám tedy za to, že výše uvedený výklad musí být odmítnut.

95.

Pokud by Soudní dvůr s mým návrhem nesouhlasil, měl by zřejmě navrhnout řešení, kterým by se zohlednil jak cíl týkající se ochrany spotřebitele ve vztahu k požadavku na mezinárodní povahu (včetně mezinárodní povahy, kterou vytvoří sám spotřebitel), tak i cíl, jímž je zajistit hospodářskému subjektu předvídatelnost mezinárodní soudní příslušnosti, která je podle čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy spojena s jeho vlastní přeshraniční obchodní činností.

96.

Jsem toho názoru, že vyřešení rozporu, na nějž jsem poukázal výše, není zcela nemožné. Bylo by možné vykládat čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy v tom smyslu, že zahrnuje veškeré situace, kdy prodávající nebo poskytovatel provozuje svou hospodářskou činnost v jiných státech, než je stát, v němž je usazen, včetně státu, v němž se v okamžiku podání žaloby nachází bydliště spotřebitele, nebo svou činnost na tyto státy zaměřuje.

97.

Okolnost, že obě smluvní strany mají při uzavření smlouvy bydliště na území téhož státu vázaném úmluvou, nebrání za takových podmínek použití čl. 15 odst. 1 písm. c), a potažmo ani hlavy II oddílu 4, včetně všech následků, které z toho vyplývají.

98.

Za týchž okolností platí, že spotřebitel, který následně přemístí své bydliště do jiného státu vázaného úmluvou, bude moci podat žalobu k soudům místa, kde je usazen hospodářský subjekt, nebo k soudům místa, kde se nachází nové bydliště spotřebitele. Hospodářský subjekt bude moci žalovat pouze u posledně jmenovaného soudu.

99.

Jsem si vědom toho, že pokud je hospodářský subjekt v okamžiku přípravy a uzavření smlouvy usazen ve stejném státě, v kterém má bydliště spotřebitel, a není přitom přítomen žádný prvek, z něhož by bylo možné usuzovat na pozdější vznik mezinárodní povahy, tento hospodářský subjekt v zásadě nemá žádné důvody k tomu, aby počítal s tím, že by v souvislosti s touto konkrétní smlouvou mohla být podána žaloba v jiném státě.

100.

Předvídatelnost odpovídá v takovém případě vyšší míře abstrakce. Při provozování určitého typu činnosti v jiném státě si prodávající nebo poskytovatel, který postupuje s běžnou řádnou péčí, musí být vědom skutečnosti, že může být v tomto státě žalován v souvislosti s jakoukoli smlouvou, která může s ohledem na svůj předmět spadat do rozsahu výše uvedené činnosti ( 59 ), pokud spotřebitel přemístí do tohoto státu své bydliště.

101.

Hospodářský subjekt postupující s běžnou řádnou péčí počítá s touto možností, která je mu známa, neboť vyplývá z jeho vlastní činnosti, a může proto využít nástroje, který mu poskytuje čl. 17 bod 3, tj. podepsání ujednání o založení soudní příslušnosti, kterým se určí soudy státu obvyklého bydliště v okamžiku uzavření smlouvy (pod podmínkou, že tomu nebrání právo zmíněného státu).

102.

Existuje určité, byť ne ideální řešení, které vychází do jisté míry z judikatury Soudního dvora:

103.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) takto:

„Článek 15 odst. 1 písm. c) Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Luganu dne 30. října 2007, jejíž uzavření bylo schváleno jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008, musí být vykládán v tom smyslu, že není použitelný, pokud osoby, které jsou stranami smlouvy, mají v okamžiku uzavření této smlouvy bydliště (ve smyslu článků 59 a 60 zmíněné úmluvy) na území téhož státu vázaného úmluvou a zahraniční prvek právního vztahu vznikne až později přemístěním bydliště spotřebitele na území jiného státu, rovněž vázaného úmluvou.

Podpůrně je čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy použitelný, pokud se bydliště smluvních stran v okamžiku uzavření smlouvy nachází na území téhož státu vázaného zmíněnou úmluvou a spotřebitel se později přestěhuje do jiného státu, rovněž vázaného úmluvou, za předpokladu, že hospodářský subjekt provozuje ve státě, na jehož území má spotřebitel nové bydliště, takové profesionální nebo podnikatelské činnosti, jako jsou činnosti, při jejichž provozování byla uzavřena daná smlouva.“