1.

Soudní dvůr byl v uplynulých letech mnohokrát žádán o výklad článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby. ( 2 ) Ovšem jedním z aspektů článku 7 této směrnice, který doposud Soudním dvorem přezkoumáván nebyl, je výše odměny náležející pracovníkovi, pokud se rozhodne čerpat dovolenou za kalendářní rok v době (dlouhodobé) pracovní neschopnosti z důvodu nemoci. Důsledky takového rozhodnutí se mohou v jednotlivých členských státech do značné míry lišit. Jak uvedla Komise ve svém písemném vyjádření, existuje-li kogentní vnitrostátní právní úprava nemocenských dávek, pohybuje se procentní podíl měsíční hrubé mzdy vyplácené v jednotlivých členských státech jako nemocenské dávky mezi 25 % a 100 % a závisí do značné míry na různých faktorech, jako jsou doba trvání pracovní smlouvy, postavení pracovníka, existence kolektivních smluv a druh zranění či nemoci ( 3 ).

2.

To je podstatou problému, na který míří otázky, jež Rechtbank Overijssel, zittingsplaats Zwolle (oblastní soud v Overijssel zasedající ve Zwolle, Nizozemsko), položil Soudnímu dvoru.

3.

Článek 7 směrnice 2003/88, nadepsaný „Dovolená za kalendářní rok“, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2.   Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“

4.

Podle čl. 22 odst. 1 Algemeen Rijksambtenarenreglement (Všeobecný řád státních zaměstnanců; dále jen „ARAR“) mají úředníci nárok na dovolenou za kalendářní rok se zachováním jejich plné odměny.

5.

Článek 37 odst. 1 a 5 ARAR stanoví:

„1.   V případě pracovní neschopnosti z důvodu nemoci má úředník nárok na to, aby mu byla po dobu 52 týdnů i nadále vyplácena jeho odměna. V případě trvající pracovní neschopnosti má pak nadále nárok na výplatu 70 % své odměny.

[…]

5.   Odchylně od odstavce 1 má úředník nárok, a to i po uplynutí období 52 týdnů uvedeného v odstavci 1, aby mu byla i nadále vyplácena jeho odměna za počet hodin, které odpracoval nebo které by byl odpracoval, pokud by mu byla bývala tato práce nabídnuta.“

6.

Žalobce je státním úředníkem, který ode dne 1. března 2002 pracuje u Belastingdienst (daňová správa, Nizozemsko). Ode dne 1. listopadu 2014 byl zaměstnán jako vyšetřovatel. Dne 24. listopadu 2015 byl však prohlášen za práceneschopného a od tohoto data je po delší dobu částečně práceneschopný kvůli nemoci. V červenci a srpnu 2017, tedy v rozhodných obdobích, se zúčastnil programu znovuzačlenění.

7.

V souladu s čl. 37 odst. 1 ARAR byla žalobci během prvního roku nemoci vyplácena náhrada ve výši 100 % jeho obvyklé odměny. Od 24. listopadu 2016 je mu nadále vyplácena náhrada ve výši 70 % této částky. Za hodiny, v nichž byl žalobce považován za práceschopného a pracoval, mu bylo v souladu s čl. 37 odst. 5 ARAR vypláceno 100 % odměny ( 4 ).

8.

Žalobce čerpal dovolenou za kalendářní rok v období od 25. července 2017 do 17. srpna 2017. Podle výplatních pásek byla žalobci v měsících červenec a srpen 2017 – stejně jako v době, kdy nečerpal dovolenou za kalendářní rok – vyplácena za hodiny, v nichž byl práceneschopný během čerpání dovolené, náhrada ve výši 70 % odměny a za hodiny, během nichž byl považován za práceschopného (v rozsahu, v jakém byl schopen vykonávat práci v rámci znovuzačleňování), náhrada ve výši 100 % odměny.

9.

Žalobce podal stížnost ohledně výše odměny, která mu byla vyplacena během této doby čerpání dovolené za kalendářní rok. Domnívá se, že má v průběhu dovolené nárok na náhradu odměny v plné výši, tedy i za hodiny, v nichž byl práceneschopný. Rozhodnutím ze dne 13. října 2017 byla stížnost žalobce zamítnuta nizozemskou daňovou správou jako neopodstatněná. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k předkládajícímu soudu.

10.

Žalobce se v tomto ohledu odvolává na článek 22 ARAR, na směrnici 2003/88 a na judikaturu Soudního dvora, zejména na závěry Soudního dvora v rozsudku Schultz-Hoff a další ( 5 ). Žalobce rovněž odkazuje na čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

11.

Za těchto skutkových a právních okolností se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

12.

Písemná vyjádření předložily nizozemská vláda a Evropská komise.

13.

Svými třemi otázkami si předkládající soud přeje zjistit, zda čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že pracovník, který se nachází v úplné nebo částečné pracovní neschopnosti a čerpá dovolenou za kalendářní rok, pobírá během doby trvání této dovolené za kalendářní rok sníženou odměnu – ve stejné výši, jaká je vyplácena během dlouhotrvající pracovní neschopnosti z důvodu nemoci ( 6 ). Všechny tři otázky je tedy možno snadno vyřešit současně.

14.

Znění čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 k zodpovězení této otázky příliš nenapomáhá. Uvádí pouze, že „každý pracovník [má] nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů“ ( 7 ). Existuje však rozvinutá judikatura Soudního dvora týkající se článku 7 směrnice 2003/88, která obecné fungování tohoto ustanovení popisuje.

15.

Zaprvé Soudní dvůr rozhodl, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 – ustanovení, od kterého tato směrnice neumožňuje odchylku ( 8 ) – stanoví, že všichni pracovníci mají nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů a že tento nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok musí být považován za zásadu unijního sociálního práva, jež má zvláštní význam ( 9 ). Jakožto zásada unijního sociálního práva je nejen zvláště důležitá, ale je rovněž výslovně uznaná v čl. 31 odst. 2 Listiny, které se v čl. 6 odst. 1 SEU přiznává stejná právní síla jako Smlouvám ( 10 ).

16.

Zadruhé podle judikatury Soudního dvora směrnice 2003/88 upravuje nárok na dovolenou za kalendářní rok a nárok na proplacení této dovolené, jež představují dvě části jednoho nároku. Cílem tohoto požadavku proplatit tuto dovolenou je totiž umístit pracovníka během zmíněné dovolené do situace, která je stran mzdy srovnatelná s obdobím, kdy pracuje ( 11 ).

17.

Existují tedy dvě linie judikatury Soudního dvora, přičemž jedna se zabývá nárokem na dovolenou za kalendářní rok, a zejména její délkou, a druhá se věnuje otázce odměny. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se sice týká pouze otázky odměny, nicméně se domnívám, že bude vhodné krátce analyzovat linii týkající se délky dovolené za kalendářní rok, aby bylo možno srovnat zásady uplatňované v obou těchto liniích judikatury.

18.

Pokud jde o první linii judikatury, týkající se délky dovolené za kalendářní rok podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, Soudní dvůr judikoval, že nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok musí být vypočteny v závislosti na skutečně odpracovaném období na základě pracovní smlouvy ( 12 ). Důvodem je skutečnost, že účelem nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou každému pracovníkovi přiznává článek 7 směrnice 2003/88, je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul od vykonávání úkolů, které mu ukládá jeho pracovní smlouva, a aby měl čas na uvolnění a mimopracovní zájmy ( 13 ). Soudní dvůr tak rozhodl, že pokud pracovník vykonává pouze práci na částečný pracovní úvazek, je jakékoli krácení nároku na dovolenou za kalendářní rok – ve srovnání s nárokem poskytovaným za dobu zaměstnání na plný pracovní úvazek – přinejmenším v zásadě odůvodněno objektivními důvody podle zásady „poměrným dílem“ ( 14 ).

19.

Tyto úvahy však nejsou použitelné v případě pracovní neschopnosti z důvodu nemoci. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že Soudní dvůr má za to, že směrnice 2003/88 nečiní žádný rozdíl mezi pracovníky, kteří jsou nepřítomni v práci na základě krátkodobého či dlouhodobého pracovního volna z důvodu nemoci během referenčního období, a těmi, kteří během uvedeného období skutečně pracovali. Z toho vyplývá, že pokud jde o pracovníky, kteří mají řádné pracovní volno z důvodu nemoci, nemůže členský stát vázat nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok přiznaný samotnou směrnicí 2003/88 všem pracovníkům na podmínku, že tito pracovníci skutečně pracovali během referenčního období stanoveného uvedeným státem. Právě naopak, s ohledem na nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok jsou pracovníci, kteří jsou nepřítomni v práci na základě pracovního volna z důvodu nemoci v průběhu referenčního období, postaveni na roveň pracovníkům, kteří během tohoto období skutečně pracovali ( 15 ).

20.

Kromě toho, že směrnice 2003/88 takové rozlišování nezná, jsou důvody tohoto přístupu dvojí. Zaprvé účely nároku na dovolenou za kalendářní rok a nároku na pracovní volno z důvodu nemoci jsou rozdílné. Zatímco účelem nároku na dovolenou za kalendářní rok je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul a měl čas na uvolnění a mimopracovní zájmy, nárok na pracovní volno z důvodu nemoci je přiznán pracovníkovi za účelem zotavení z nemoci ( 16 ). Zadruhé pracovní neschopnost z důvodu nemoci nelze předvídat a tato neschopnost je nezávislá na vůli pracovníka. Tento aspekt je rovněž zahrnut do čl. 5 odst. 4 úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 132 ze dne 24. června 1970 o placené dovolené za kalendářní rok, v revidovaném znění, který zařazuje nepřítomnost z důvodu nemoci mezi nepřítomnosti v práci „z důvodů nezávislých na vůli dotčené zaměstnané osoby“, které musí být „započítány do doby výkonu práce“ ( 17 ). Zásady této úmluvy musí být na základě bodu 6 odůvodnění směrnice 2003/88 zohledněny.

21.

To znamená, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 sice musí být obecně vypočítán s přihlédnutím ke skutečně odpracovaným dobám dle pracovní smlouvy, neplatí to však v případě, kdy je určitá osoba v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci.

22.

Nyní přistoupím ke druhé linii judikatury Soudního dvora, a sice k otázce odměny. Jak již uvedl generální advokát M. Bobek ve svém stanovisku ve věci Hein, Soudní dvůr dosud nikdy nepoužil na výpočet nároku na náhradu mzdy za dovolenou za kalendářní rok zásadu pro rata temporis – resp., jak bych si dovolil doplnit já, žádnou zásadu pro rata – používanou na výpočet délky dovolené za kalendářní rok, s výjimkou případu, kdy je určitá osoba v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci ( 18 ). Tento přístup se ani po vydání rozsudku Soudního dvora ve věci Hein nikterak nemění ( 19 ).

23.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora pojem „placená dovolená za kalendářní rok“ uvedený v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 znamená, že za období „dovolené za kalendářní rok“ ve smyslu této směrnice musí být zachována odměna. To znamená, že pracovník musí za tuto dobu odpočinku obdržet obvyklou odměnu ( 20 ).

24.

Nizozemská vláda tvrdí, že směrnice 2003/88 neupravuje žádné požadavky týkající se struktury odměňování. Členské státy tak mohou tuto strukturu upravit dle vlastní volby. Podle názoru nizozemské vlády čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 pouze znamená, že musí být zachována odměna pracovníka (ve výši předcházející dovolené za kalendářní rok tohoto pracovníka podle vnitrostátních pravidel) ( 21 ). S ohledem na skutečnost, že podle nizozemského práva a praxe neexistuje žádná zvláštní metoda výpočtu platby náležející v průběhu pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, je ve vztahu k úředníkovi v projednávané věci zachována taková výše odměny, kterou pobíral před čerpáním své dovolené za kalendářní rok. Podle této vlády zachování „obvyklé odměny“ znamená, že nesmí existovat žádná příčinná souvislost mezi čerpáním dovolené za kalendářní rok a snížením odměny a že daný pracovník musí před čerpáním dovolené za kalendářní rok, během čerpání této dovolené i poté pobírat odměnu, kterou by obdržel, kdyby dovolenou za kalendářní rok nečerpal.

25.

Podle mého názoru tato argumentace dostatečně nezohledňuje judikaturu Soudního dvora. Soudní dvůr ve věci Hein rozhodl, že „[i] když struktura obvyklé odměny pracovníka jako taková podléhá ustanovením a zvyklostem, které se řídí právem členských států, nemůže mít vliv na právo pracovníka mít během doby svého odpočinku a oddychu ekonomické podmínky, které jsou srovnatelné s těmi, které má při výkonu své práce“ ( 22 ). Dále bylo judikováno, že cílem tohoto požadavku proplatit tuto dovolenou je totiž uvést pracovníka během zmíněné dovolené do situace, která je, pokud jde o mzdu, srovnatelná s obdobím, kdy pracuje ( 23 ). Cílem této druhé linie judikatury Soudního dvora je zajistit, aby měli pracovníci možnost čerpat dovolenou za kalendářní rok, aniž by se museli obávat finanční ztráty ( 24 ). Vyslovené úvahy týkající se délky placené dovolené za kalendářní rok, a sice teze, že si pracovník musí od vykonávané práce odpočinout, se na tomto místě nezohledňují.

26.

Aby byla tomuto pracovníkovi zaručena odměna srovnatelná s obdobím výkonu práce, je referenčním kritériem pro posouzení odměny doba, kdy tento pracovník skutečně pracoval. Skutečnost, že čerpání placené dovolené za kalendářní rok není důvodem pro snížení jeho odměny, nemůže odůvodnit odměnu nižší, než je ta, kterou pobírá při výkonu práce. Na rozdíl od toho, co tvrdí nizozemská vláda, nelze její názor, podle kterého čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 ukládá členským státům pouze povinnost zabránit snížení odměny v důsledku čerpání dovolené za kalendářní rok, uvést do souladu s judikaturou Soudního dvora.

27.

To je v souladu s účelem článku 7 směrnice 2003/88. Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že článek 7 směrnice 2003/88 nelze ve snaze zajistit dodržování základního práva pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok zakotveného unijním právem vykládat restriktivně na újmu právům, která pracovník z tohoto článku vyvozuje ( 25 ). Soudní dvůr zdůraznil, že uvedený čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 má za cíl umožnit pracovníkovi skutečně čerpat dovolenou, na niž má nárok ( 26 ). Z tohoto důvodu náhrada, jejíž výše pouze dovoluje vyloučit vážné nebezpečí, že pracovník nebude svoji dovolenou čerpat, není způsobilá vyhovět požadavkům práva Unie ( 27 ).

28.

Zaprvé by bylo možno tvrdit, že skutečnost, že je odměna totožná s nemocenskými dávkami, nebude tohoto pracovníka odrazovat od čerpání dovolené za kalendářní rok, protože i v případě, že by v té době dovolenou za kalendářní rok nečerpal, vyšší odměnu by neobdržel. Pokud by totiž pracovník chtěl zabránit takovému snížení své odměny, stačilo by, aby počkal a svou dovolenou za kalendářní rok čerpal až poté, co by byl opět plně schopen vykonávat požadovanou práci. Pracovník neriskuje ztrátu nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, pokud placenou dovolenou za kalendářní rok odloží, jelikož judikatura Soudního dvora chrání pracovníka před tím, aby jeho nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zanikl na konci referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem ( 28 ).

29.

V tomto ohledu sice platí, že právní úprava nesmí pracovníka odrazovat od čerpání dovolené za kalendářní rok, avšak lze si představit argumentaci v tom smyslu, že stejně tak neexistuje žádný důvod pro zakotvení pobídky motivující k čerpání této dovolené v období plné či částečné pracovní neschopnosti. Tím lze argumentovat v projednávané věci, protože tento pracovník by mohl pobírat vyšší odměnu, než jsou nemocenské dávky, které by pobíral, kdyby v daném okamžiku dovolenou za kalendářní rok nečerpal.

30.

S takovým argumentem si dovolím nesouhlasit. Soudní dvůr rozhodl, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 v zásadě nebrání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, podle kterých pracovník, jenž má pracovní volno z důvodu nemoci, nemá nárok čerpat placenou dovolenou za kalendářní rok během období, které spadá do pracovního volna z důvodu nemoci, ale za podmínky, že uvedený pracovník má možnost uplatnit nárok přiznaný mu touto směrnicí během jiného odlišného období ( 29 ). Nizozemské právo a praxe takové pravidlo zjevně nestanoví, přinejmenším ne ve vztahu k úředníkovi dotčenému v projednávané věci ( 30 ). Avšak v případech, kdy vnitrostátní právo umožňuje čerpání dovolené za kalendářní rok během pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, není změna odměny placené během takové pracovní neschopnosti odůvodněná.

31.

I když členským státům přísluší, aby ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovily podmínky pro výkon a uplatnění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok stanovením konkrétních podmínek, za kterých mohou pracovníci tento nárok uplatnit, nemohou na splnění jakýchkoli předběžných podmínek vázat samotnou existenci tohoto nároku. Tak by tomu však bylo, pokud by měl být výraz „placená“ v sousloví „placená dovolená za kalendářní rok“ vykládán tak, aby umožnil vyplácení nižší odměny v závislosti na tom, zda pracovník tento nárok uplatní, když je v (částečné či úplné) pracovní neschopnosti, nebo jindy. Jinými slovy, „hodnota“ nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok nemůže záviset na době čerpání této dovolené.

32.

V rozsudku ve věci Hein ostatně Soudní dvůr posuzoval situaci, kdy pracovník nepobíral odměnu odpovídající obvyklé odměně, kterou pobíral během doby skutečného výkonu práce. Vzhledem k tomu, že tato situace nastala v rámci působnosti kolektivní smlouvy, je možné tvrdit, že nižší odměna během dovolené za kalendářní rok byla kompenzována jinými výhodami vyplývajícími z této kolektivní smlouvy ( 31 ). Soudní dvůr tuto argumentaci odmítl. Dospěl k závěru, že by tím byl zpochybněn nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, „jehož nedílnou součástí je právo pracovníka mít během doby odpočinku a oddychu ekonomické podmínky, které jsou srovnatelné s těmi, které má při výkonu své práce“ ( 32 ).

33.

Neexistuje žádný přijatelný důvod pro odlišný závěr v případě pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, kdy neexistují žádné takovéto aspekty, které by mohly vykompenzovat negativní účinky snížení odměny během minimální placené dovolené za kalendářní rok zaručené v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88.

34.

Ve věcech, které spadají do první linie judikatury Soudního dvora zmiňované výše, pokud jde o délku placené dovolené za kalendářní rok, Soudní dvůr judikoval, že jsou „pracovníci, kteří jsou nepřítomni v práci na základě pracovního volna z důvodu nemoci v průběhu referenčního období, postaveni na roveň pracovníkům, kteří během tohoto období skutečně pracovali“ ( 33 ). Vzhledem k tomu, že směrnice 2003/88 považuje nárok na dovolenou za kalendářní rok a platbu z tohoto titulu za dva aspekty jediného nároku, je zcela nepodložené jakékoli rozlišování mezi takovým nárokem a platbou, pokud jde o stejné zacházení s pracovníky, kteří jsou v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, a s těmi, kteří během tohoto období skutečně pracovali. Nemůže tak záležet na tom, zda je dotčený pracovník v době čerpání placené dovolené za kalendářní rok zcela nebo zčásti v pracovní neschopnosti, a stejně tak není možné uplatňovat metodu „poměrným dílem“ na odměnu, která má být během doby placené dovolené za kalendářní rok vyplácena, v závislosti na tom, zda je určitý pracovník zcela nebo zčásti v pracovní neschopnosti.

35.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Rechtbank Overijssel, zittingsplaats Zwolle (oblastní soud v Overijssel zasedající ve Zwolle, Nizozemsko), odpověděl následovně:

Článek 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům a zvyklostem, jako jsou předpisy a zvyklosti dotčené v původním řízení, podle kterých je výše odměny pracovníka během placené dovolené za kalendářní rok, kterou čerpá v době trvání (úplné nebo částečné) pracovní neschopnosti, snížena na úroveň odměny, kterou by pobíral během této (úplné nebo částečné) pracovní neschopnosti.