1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se výkladu článku 32 odst. 2 nařízení (ES) č. 1346/2000 ( 2 ), použitelné na řízení ratione temporis vzhledem k datu zahájení hlavního úpadkového řízení ( 3 ).

2.

Višje sodišče v Ljubljani (odvolací soud v odvolací soud v Lublani, Slovinsko) se dotazuje Soudního dvora, zda se musí správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení se sídlem v Rakousku, který se snaží přihlásit ve vedlejším řízení, které bylo vedeno proti témuž dlužníkovi ve Slovinsku, pohledávky, které již přihlásil v prvním řízení, řídit lhůtami (a dopadají na něj důsledky jejich nerespektování) danými slovinskými předpisy.

3.

Soudní dvůr se při různých příležitostech několikrát vyslovil ohledně přeshraničních úpadkových řízení ( 4 ), dosud tak však neučinil, pokud se nemýlím, ohledně článku 32 nařízení č. 1346/2000, jehož praktické uplatnění vykazuje nemálo obtíží ( 5 ).

4.

Bod 21 odůvodnění uvádí:

„Každý věřitel, který má své bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídlo ve Společenství, by měl mít právo přihlásit své pohledávky v kterémkoli z úpadkových řízení, která ve Společenství probíhají. […]“.

5.

Bod 23 odůvodnění uvádí:

„Toto nařízení stanoví v oblasti své působnosti jednotná pravidla pro kolizní normy jednotlivých států, které nahrazují předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých států. Pokud není stanoveno jinak, měly by být použity právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex concursus). Tato kolizní norma jednotlivých států by měla platit pro hlavní i územní řízení. Lex concursus určuje veškeré procesní i hmotněprávní účinky úpadkového řízení na osoby a právní vztahy. Upravuje veškeré podmínky pro zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení“.

6.

Článek 4 („Rozhodné právo“) stanoví:

„2.   Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména:

[…]

[…]“

7.

Článek 28 („Rozhodné právo“) stanoví:

„Pokud toto nařízení nestanoví jinak, řídí se vedlejší řízení právem členského státu, na jehož území byla zahájena.“

8.

Článek 32 („Výkon práv věřitele“) stanoví:

„1.   Kterýkoli věřitel může přihlásit svou pohledávku v hlavním nebo kterémkoli vedlejším řízení.

2.   Správci podstaty v hlavním i kterémkoli vedlejším řízení přihlašují u jiného řízení pohledávky, které již byly přihlášeny v řízení, pro které byli jmenováni, za předpokladu, že je to v zájmu věřitelů v řízeních, pro která byli jmenováni, s výhradou práv věřitelů toto odmítnout nebo vzít zpět přihlášení svých pohledávek, pokud to rozhodné právo stanoví.

3.   Správce podstaty v hlavním nebo vedlejším řízení je oprávněn účastnit se jiných řízení podobně jako věřitel, zejména účastnit se schůze věřitelů.“

9.

Podle § 107 odst. 1 je u pohledávek přihlášených po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek, které nebyly projednány na obecném jednání týkajícím se prověření seznamu pohledávek, nařízeno zvláštní jednání za účelem prověření existence dluhů. Na tyto pohledávky se uplatní § 105 odst. 1. Pohledávky, které byly podány méně než 14 dní před jednáním konaném za účelem přezkumu konečného seznamu pohledávek, nebudou zohledněny.

10.

Podle znění jeho článku 59 odst. 2 v úpadkovém řízení musí věřitel přihlásit svou pohledávku vůči dlužníkovi v úpadku ve lhůtě tří měsíců ode dne zveřejnění oznámení o zahájení tohoto řízení, nestanoví-li odstavce 3 a 4 uvedeného článku jinak ( 8 ).

11.

Článek 298 odst. 1 stanoví, že je-li pohledávka zajištěna přednostním právem, je věřitel povinen přihlásit do úpadkového řízení, ve lhůtě stanovené pro přihlášení pohledávky, také přednostní právo, není-li v čl. 281 odst. 1 ( 9 ) nebo v čl. 282 odst. 2 ( 10 ) stanoveno jinak.

12.

Článek 296 odst. 5 stanoví, že nechá-li věřitel uplynout lhůtu pro přihlášení pohledávky, jeho pohledávka vůči dlužníkovi v úpadku zanikne a soud zamítne opožděné přihlášení jeho pohledávky.

13.

Článek 298 odst. 5 stanoví, že v případě, že věřitel nedodrží lhůtu pro přihlášení přednostního práva, toto právo zanikne.

14.

Usnesením ze dne 19. června 2013 Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni, Rakousko) zahájil úpadkové řízení vůči společnosti ALPINE Bau GmbH.

15.

Řízení bylo původně zahájeno jako proces ozdravení, ale dne 4. července 2013 bylo překvalifikováno na úpadkové řízení.

16.

Z usnesení Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni) ze dne 5. července 2013 vyplývá, že úpadkové řízení zahájené proti ALPINE Bau GmbH představuje „hlavní úpadkové řízení“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000.

17.

Dne 6. srpna 2013, správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení ( 11 ) podal u Okrožno sodišče v Celju (okresní soud v Celje, Slovinsko) návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení proti ALPINE BAU GMBH, Salzburg – pobočka v Celje –.

18.

Rozhodnutím ze dne 9. srpna 2013 Okrožno sodišče v Celju (okresní soud v Celje):

19.

Podle tohoto oznámení přihlášení pohledávek (ať už přednostních či jiných) muselo být provedeno ve lhůtě tří měsíců od jeho zveřejnění. Také zde bylo připomenuto, že pokud v této lhůtě nepřihlásí své přednostní pohledávky a práva, tyto pohledávky a práva ve vztahu k dlužníkovi v tomto vedlejším úpadkovém řízení zaniknou a soud zamítne přihlášení pohledávky podle čl. 296 odst. 5 nebo čl. 298 odst. 5 ZFPPIPP.

20.

Dne 30. ledna 2018 podal NK žádost o přihlášení pohledávek (ve smyslu čl. 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000) do vedlejšího úpadkového řízení. Požádal Okrožno sodišče v Celju (okresní soud v Celje), aby této přihlášce vyhověl a zahrnul ji do každého následného rozdělení částek věřitelům v rámci tohoto řízení.

21.

Okrožno sodišče v Celju (okresní soud v Celje) usnesením ze dne 5. července 2019 zamítl tuto přihlášku podle čl. 296 odst. 5 ZFPPIPP jako opožděnou.

22.

NK napadl toto usnesení u Višje sodišče v Ljubljani (odvolací soud v Lublani), který položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Musí být čl. 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 vykládán v tom smyslu, že na přihlášení pohledávek do vedlejšího řízení správcem podstaty v hlavním úpadkovém řízení se uplatní ustanovení týkající se lhůt pro přihlašování pohledávek věřitelů a důsledků opožděného přihlášení pohledávek podle práva členského státu, ve kterém probíhá vedlejší řízení?“

23.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla Soudnímu dvoru dne 20. ledna 2020.

24.

Vyjádření předložily ALPINE BAU GmbH, NK, vlády polské a slovinské republiky, jakož i Komise. Ústní jednání nebylo shledáno potřebným.

25.

Článek 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 stanoví, že kterýkoli správce podstaty, ať už v hlavním řízení nebo ve vedlejším, je oprávněn (v některých případech povinen) ( 12 ) k přihlášení ( 13 ) v dalších úpadkových řízeních, zahájených proti témuž dlužníkovi, pohledávky, které již byly přihlášeny v řízení, pro které byl jmenován.

26.

Nařízení č. 1346/2000 výslovně nestanoví, ve které chvíli využít popsané možnosti. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud se dotazuje, zda správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení je vázán lhůtami (a dopadají na něj důsledky jejich nedodržení), které upravuje právo, v němž bylo zahájeno vedlejší řízení.

27.

S výjimkou NK, ti, kteří jsou účastníky řízení před Soudním dvorem, se přiklánějí k názoru, že režim lhůt pro přihlašování pohledávek a důsledků jejich opoždění, se řídí lex concursus každého řízení.

28.

Nicméně podle názoru NK, prověření a uznání pohledávek v hlavním řízení musí předcházet jejich přihlášení v kterémkoli jiném řízení. Implicitně trvá na tom, že lhůty pro toto přihlašování jsou určeny v souladu s lex concursus prvního řízení.

29.

Můj názor se shoduje s většinovým vyjádřením, co se týče zákona, který upravuje lhůty pro přihlášení pohledávek ve vedlejších řízeních. Navíc nesouhlasím s názorem NK ohledně prověření a uznání pohledávek před jejich přihlášením do vedlejšího řízení.

30.

Nejprve se budu zabývat některými aspekty evropského systému přeshraničních úpadkových řízení, které pomohou lépe porozumět předmětu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

31.

První návrhy upravit přeshraniční úpadková řízení v (současné) Evropské unii sahají do 60. let minulého století. Již tehdy panovalo přesvědčení, že pouze společný právní rámec by mohl zamezit oportunistickému jednání dlužníka v úpadku, nebo jeho věřitelů, a umožnil by účinnou správu podniku v krizi, jehož majetek se nachází v různých členských státech.

32.

Po několika neúspěšných pokusech se dne 23. listopadu 1995 otevřela k podpisu Úmluva o úpadkových řízeních (dále jen „Úmluva“) ( 15 ), která nevstoupila v platnost. Její přílohou byla zpráva připravená a vyjednaná státy ( 16 ). Ačkoli tento dokument nikdy nebyl oficiálně přijat, používá se jako referenční pro účely výkladu textů, které byly pozdější, než Úmluva, když přebírají jeho obsah ( 17 ).

33.

Nařízení č. 1346/2000 bylo vypracováno na základě Úmluvy. Konkrétně jeho článek 32 přebírá její ustanovení.

34.

V roce 2012 se Komise zaměřila na článek 46 nařízení č. 1346/2000 a vypracovala zprávu ohledně jeho použití. Připojila návrh úpravy ( 18 ), který vyústil v nařízení 2015/848, obecně použitelné od 26. června 2017 na řízení zahájená toho dne nebo později.

35.

Znění z roku 2015 zachovává podstatu předchozího a zavádí, z hlediska toho, co nás zde zajímá, zlepšení, co se týče vzájemných vztahů paralelních úpadkových řízení, informování věřitelů a přihlašování jejich pohledávek v členských státech odlišných od jejich bydliště, jejich místa pobytu nebo jejich sídla ( 19 ).

36.

A především ustanovení, jehož výkladu se týká tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, zůstává beze změny, nyní jakožto článek 45 nařízení 2015/848.

37.

Nařízení č. 1346/2000 obsahuje normy o mezinárodní soudní příslušnosti, použitelném právu, uznání a výkonu rozhodnutí a pro účely koordinace řízení. Jako celek vytváří systém založený na „pozměněném“ nebo „zmírněném univerzálním“ modelu ( 20 ).

38.

Přijatý model vychází z předpokladu, že jediné úpadkové řízení s univerzální platností může být nepraktické. Proto opravňuje k tomu, aby společně s hlavním řízením existovala zároveň další „územní“ řízení (nezávisle na tom, zda předcházejí zahájení hlavního; a vedlejší, zda jsou pozdější), která se omezují na majetek, který se nachází v zemi, kde se zahajují ( 21 ).

39.

Hlavní řízení se zahajuje před „soudy členského státu, na jehož území se nachází centrum hlavních zájmů dlužníka“ ( 22 ). Toto řízení se týká souboru pasiv i aktiv. Zahájení řízení v jiném členském státě vyžaduje, aby v tomto státě byla provozovna dlužníka. Soubor aktiv představuje pouze majetek dlužníka na tomto území ( 23 ).

40.

V územních a vedlejších řízeních soubor pasiv zahrnuje všechny věřitele dlužníka. Kterýkoli věřitel, nezávisle na tom, kde se nachází jeho bydliště, místo jeho obvyklého pobytu v Unii ( 24 ), má právo „uplatnit své nároky vůči majetku dlužníka“ v kterémkoli řízení zahájeném v členských státech, jež jsou vázány nařízením č. 1346/2000 ( 25 ).

41.

Souběh různých úpadkových řízení v souvislosti s týmž dlužníkem vyvolává nutnost je koordinovat. Nařízení č. 1346/2000 za tím účelem stanovilo hmotněprávní normy, jako je ta, která se týká rozdělení zůstatku vypořádaných aktiv ( 26 ), a norem o spolupráci správců podstat, zejména prostřednictvím výměny dostatečných informací ( 27 ).

42.

Za týmž účelem (zajistit koordinaci probíhajících řízení), zákonodárce uznává, aby se přednostně zahajovala řízení v centru hlavních zájmů dlužníka. Toto uznání se projevuje také v možnosti, aby správce podstaty jmenovaný pro hlavní řízení vstupoval také s určitými účinky do řízení vedlejších (jako je návrh plánu ozdravení nebo žádost o odložení vypořádání majetku ve vedlejším řízení) ( 28 ).

43.

Nařízení č. 1346/2000 nezavádí evropské insolvenční právo, nýbrž jednotné kolizní normy, které určují vnitrostátní právo, jímž se řídí každé řízení, jakož i jeho důsledky.

44.

Společně s kolizními normami obsahuje přímo použitelné hmotněprávní nebo procesní normy, které nahrazují normy v právních řádech členských států ( 29 ).

45.

S výjimkou ustanovení, která by byla v rozporu se samotným nařízením č. 1346/2000, se právní předpis státu zahájení řízení (lex concursus) použije na celé řízení, ať už je hlavní, územní nebo vedlejší ( 30 ).

46.

Volba lex concursus, obvyklá u nástrojů, které upravují přeshraniční úpadková řízení, je odůvodněna třemi argumenty ( 31 ):

47.

Přísluší tedy lex concursus, aby upravilo zahájení, vedení a ukončení úpadkového řízení v jeho hmotněprávních i procesních aspektech.

48.

V souladu s tímto kritériem, prostřednictvím demonstrativního výčtu ( 32 ), článek 4 nařízení č. 1346/2000 připisuje právu členského státu, který řízení zahájil, určení zejména některých aspektů. Mezi ně patří s výjimkami, které stanoví citované nařízení ( 33 ), „pravidla pro přihlašování, prověřování a přiznávání pohledávek“ ( 34 ).

49.

Z výše uvedeného vyplývají pro věřitele (s jistotou pro ty, kteří jsou usazeni v Evropské unii) v případech přeshraničního úpadkového řízení tři důsledky:

50.

Při vědomí obtíží spojených s přihlašováním pohledávek v řízení zahájených v zahraničí začlenil normotvůrce do nařízení č. 1346/2000 některá zvláštní ustanovení:

51.

Nařízení č. 1346/2000 nesjednocuje lhůty pro přihlašování pohledávek. Nečiní tak ve vztahu k žádnému řízení, ani k žádnému účastníkovi konkrétně ( 38 ).

52.

V oblasti působnosti lex concursus každého řízení tedy mohou členské státy upravit lhůty jedním nebo druhým způsobem, pokud respektují zásady efektivnosti a rovnocennosti ( 39 ).

53.

Začlením výklad článku 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 s objasněním důvodů, z jakých se podle mého názoru správce podstaty v hlavním řízení musí řídit lhůtami stanovenými právem členského státu, v němž bylo zahájeno vedlejší řízení, pokud v tomto řízení chce uplatnit pohledávky, které již byly přihlášeny v tom prvním.

54.

Za tím účelem zahrnu obvyklá výkladová kritéria, to znamená kritérium jazykové, historické, teleologické a systematické.

55.

Vzhledem k tomu, že je připuštěna pluralita úpadkových řízení proti témuž dlužníkovi, čl. 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 uvádí, že „správci podstaty v hlavním i kterémkoli vedlejším řízení přihlašují u jiného řízení pohledávky, které již byly přihlášeny v řízení, pro které byli jmenováni […]“.

56.

Nic v textu nenaznačuje, že by pohledávky měly být přihlášeny v určitém okamžiku. Musí být proto uplatněn obecný režim, to znamená ten, z něhož je odvozena základní kolizní norma (články 4 a 28 nařízení č. 1346/2000), která určuje, jak jsem již předeslal, lex concursus státu, v němž bylo řízení zahájeno ( 40 ).

57.

Především z článku 4 odst. 2 písm. h) vyplývá, že právo státu, v němž bylo řízení zahájeno, určuje režim přihlašování, prověřování a uznávání pohledávek, což s sebou nese lhůty pro uskutečnění tohoto přihlašování. Procesní kvalifikace této záležitosti vedla stejně tak k použití práva soudu, který o věci rozhoduje, dokonce i při absenci výslovné zmínky ( 41 ).

58.

Rozsudek ENEFI tento výklad podporuje. Konstatuje se v něm, navíc, že lex concursus se použije na důsledky nerespektování pravidel týkajících se přihlašování pohledávek a zejména lhůt ( 42 ).

59.

Článek 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 přebírá odpovídající ustanovení Úmluvy (jejíž přijetí nebylo úspěšné). Z návaznosti obou nástrojů vyplývá, že přihlašování pohledávek správcem podstaty má stejnou funkci a sleduje stejný cíl v obou dvou textech. Požadavky tohoto přihlašování musí být v důsledku toho také stejné.

60.

Článek 32 Úmluvy byl zaveden v rámci zmírněného univerzálního modelu, v němž je pluralita úpadkových řízení proti témuž dlužníkovi možná. Jeho odstavec 1 stanovil jako výjimku z pravidla, které podřizuje přihlašování pohledávek lex concursus, právo kteréhokoli věřitele vymáhat své pohledávky v řízení, které si vybere ( 43 ), nebo dokonce v různých řízeních ( 44 ).

61.

Za účelem výkonu tohoto práva ( 45 ) byl vytvořen mechanismus, který pověřuje správce podstaty v každém řízení poskytnutím služby ( 46 ) věřitelům, které zastupuje: správce podstaty oznamuje tyto pohledávky v dalších zahájených řízeních ( 47 ), s výhradou toho, že vlastník každé pohledávky má možnost nesouhlasit.

62.

S cílem splnit svůj úkol byl správce podstaty Úmluvou oprávněn k vymáhání pohledávek již přihlášených v řízení, v němž jedná, v jiných řízeních. Jistým způsobem jedná namísto věřitelů, jejich jménem a na jejich účet ( 48 ), a musí provést oznámení těchto pohledávek, je-li to pro věřitele užitečné.

63.

Rozhodnutí o přihlášení pohledávky nicméně neznamená, že dojde ke změně jejího vlastníka: pohledávka nepřestává patřit každému jednotlivému věřiteli. Úmluva zachovává právo věřitelů a umožňuje jim jak to, aby nesouhlasili s přihlášením pohledávky správcem podstaty, tak to, aby pohledávku již přihlášenou v jiném řízení vzali zpět ( 49 ).

64.

V souladu s touto zásadou oznámení správce podstaty vyvolává stejné účinky jako oznámení samotného věřitele ( 50 ). Tudíž jsou totožné jejich podmínky a jejich lhůty, které se podle Úmluvy řídí lex concursus nezávisle na tom, kdo pohledávky přihlásí ( 51 ).

65.

Povinnost, která podle článku 32 nařízení č. 1346/2000, přísluší správci podstaty, následuje po ustanovení, které opravňuje věřitele k přihlášení svých pohledávek v kterémkoli úpadkovém řízení.

66.

Umístění tohoto ustanovení podporuje to, co jsem již vysvětlil v souvislosti s jeho genezí a účelem: postavení správce podstaty jmenovaného v řízení, který přihlašuje pohledávky v kterémkoli jiném řízení, navazuje na postavení samotných věřitelů a závisí od tohoto postavení ( 52 ).

67.

Pokud vazba mezi správcem a věřiteli odůvodňuje, aby byli podrobeni témuž režimu při přihlašování pohledávek v jiném řízení, priorita svěřená věřiteli potvrzuje, že tato pravidla určují jeho postavení. Tedy:

68.

Správce podstaty není jen oprávněn k přihlašování pohledávek přihlášených ve vlastním řízení do jiných řízení, nýbrž je povinen tak učinit, aby to bylo užitečné pro věřitele ( 54 ).

69.

Oprávnění přihlásit pohledávky svěřuje správci podstaty aktivní legitimaci ve všech řízeních, nezávisle na tom, zda jej upravuje, či nikoli právní řád státu, v němž bylo řízení zahájeno. Umožňuje se mu tímto způsobem splnit svou zákonnou povinnost ( 55 ), a zajišťuje se tím cíl článku 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000.

70.

Povinnost správce podstaty nicméně není absolutní: vyžaduje přezkum užitečnosti ( 56 ) nebo potenciálních výhod vyplývajících z přihlášení pohledávek, které již byly přihlášeny v řízení, v němž byl jmenován, ve vedlejším řízení.

71.

Toto prověření nedopadá na každou jednotlivou pohledávku a očekávání z jejího uspokojení ( 57 ). Je to spíše celkové zhodnocení souboru pohledávek ( 58 ) přihlášených v řízení, v němž byl jmenován.

72.

Zvláštní hodnocení podle práva použitelného na pohledávku, a co se týče jejího pořadí, s právem státu, kde je přihlášena, přísluší konkrétnímu věřiteli z převážně praktických důvodů ( 59 ).

73.

Poslední slovo k přihlášení pohledávky tedy má její vlastník (to znamená věřitel), jemuž nařízení č. 1346/2000 v článku 32 odst. 2 in fine, přiznává možnost nesouhlasit s oznámením správce podstaty a vzít pohledávku zpět, pokud dospěje k závěru, že toto oznámení mu nevyhovuje ( 60 ).

74.

Ve skutečnosti správce podstaty nehájí jiný nebo vyšší zájem, než věřitelé, což by odůvodňovalo, aby se na něj při oznamování pohledávek v jiných řízeních použila zvláštní právní úprava. Tento poslední článek systému, který umožňuje každému jednotlivému věřiteli rozhodnout se, zda má nebo nemá přihlásit svou pohledávku, potvrzuje, že zájmy správce podstaty a věřitelů se shodují.

75.

Důvody, z jakých hodnocení správce podstaty není stejné s hodnocením věřitele, nejsou dogmatické, nýbrž praktické ( 61 ). Věřitel, který přihlásil svou pohledávku v řízení, v zásadě projevuje zájem uspokojit ji z majetku dlužníka tam, kde se nachází ( 62 ). Vycházeje z tohoto předpokladu, je legitimní omezit úlohu správce podstaty na uvážení výhod a nevýhod souboru pohledávek přihlášených v řízení, v němž jedná.

76.

Článek 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 patří do kapitoly III, týkající se vedlejších úpadkových řízení. Nicméně povinnost stanovená tímto ustanovením výslovně zahrnuje všechny správce podstat, jak v hlavním řízení, tak ve vedlejším. Jedni i druzí musí „přihlásit pohledávky již přihlášené v řízení, v nichž byli jmenováni, do dalších řízení“ ( 63 ).

77.

Nelze tomu rozumět tak, že podle systematického zařazení tohoto článku požívá správce podstaty v hlavním řízení zvláštního postavení v porovnání se správci podstat v jiných probíhajících řízeních při vymáhání pohledávek přihlášených v hlavním řízení.

78.

Podřízený charakter vedlejších řízení ve vztahu k tomu, které je zahájeno v centru zájmů dlužníka, se jistě promítá do zvláštního postavení správce podstaty v tomto řízení ve vztahu k ostatním ( 64 ). Nařízení č. 1346/2000 mu tedy nepřiznává žádnou výhodu v oblasti přihlašování pohledávek, což by se mohlo konkrétně projevit v nepodřízení se lhůtám vymezeným v lex concursus každého řízení.

79.

Kapitola IV nařízení č. 1346/2000, která je nadepsána „Informování věřitelů a přihlašování jejich pohledávek“, stanoví normy odchylující se od lex concursus, které jako čl. 32 odst. 2 mají usnadnit přihlašování pohledávek.

80.

Tyto přímo použitelné normy zvýhodňují věřitele s místem obvyklého pobytu, bydlištěm nebo sídlem na území členského státu odlišného od toho, v němž je zahájeno úpadkové řízení. Domnívám se, že také by mohly být použity, mutatis mutandis, na správce podstaty v zahraničním řízení.

81.

Profesní znalosti, které lze legitimně od správce podstaty očekávat, se nemusí nutně vztahovat na přeshraniční úpadek, a také nemusí vést k přísnějším podmínkám pro úkony, které mohou být učiněny samotnými věřiteli, když správce podstaty tím, že je učiní sám, jim poskytuje službu a jedná místo nich ( 65 ).

82.

V nařízení č. 1346/2000 se žádná z odkazovaných norem nevztahuje konkrétně k režimu lhůt ( 66 ). Tato skutečnost má dvojí význam: a) svědčí v neprospěch tvrzení, že pro správce podstaty neplatí obecné řešení, tj. lex concursus v každém řízení, a b) pokud by tomu tak nebylo, zavazoval by k rozhodnutí cestou výkladu, které řešení by se mělo použít namísto obecného ( 67 ).

83.

Nepodřízení správce podstaty lhůtám lex concursus každého řízení by v konečném důsledku pro něj (a navíc také pro místní věřitele, jejichž pohledávky zastupuje) ( 68 ) znamenalo nepředvídané a právem neupravené rozdílné zacházení ve srovnání s místními věřiteli, pro které tyto lhůty platí, a důsledkům opožděného přihlášení jejich pohledávek ( 69 ).

84.

Shrnuto, domnívám se, že přihlášení pohledávek provedené správcem podstaty (v hlavním úpadkovém řízení) ve vedlejším řízení se řídí lhůtami upravenými právem státu, v němž bylo posledně zmíněné vedlejší řízení zahájeno.

85.

Toto řešení se navíc zavádí z pragmatického hlediska. Pokud by pro správce podstaty neplatily tyto lhůty ve vedlejším řízení, vedení, postup a vývoj řízení by vyústily v závažné potíže.

86.

V zájmu úplnosti budu stručně analyzovat výklad, který k článku 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 nabízí NK. Podle jeho názoru je možné přihlásit ve vedlejším úpadkovém řízení pouze pohledávky, které již byly přihlášeny v hlavním řízení, a byly v něm již ověřeny a schváleny.

87.

Zdá se mi, že názor NK nenachází oporu ve znění tohoto článku ve své genezi, ani ve svém účelu, a také nevychází ze systematického výkladu. Navíc pokud by byl přijat, ohrozilo by to účinné vedení každého úpadkového řízení.

88.

Tuto úvahu, opakuji, je třeba odmítnout, neboť:

89.

Již jsem vysvětlil, že podle mého názoru neexistují argumenty pro výklad článku 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 v tom smyslu, že povinnost správce podstaty by byla omezena na již ověřené a uznané pohledávky v řízení, pro které byl jmenován.

90.

Také si nemyslím, že by byly přesvědčivé argumenty pro názor, že z tohoto či jiného důvodu by pro správce podstaty platil režim lhůt pro přihlášení pohledávek, který by rušil ten, který se použije na místní věřitele a na ty, kteří již přihlásili své pohledávky v nějakém řízení, a rozhodnou se přihlásit je v jiných řízeních individuálně.

91.

NK trvá na tom ( 72 ), že lhůty stanovené v ZFPPIPP jsou velmi krátké, a jsou tudíž neslučitelné s rakouským modelem úpadkového řízení. Bylo by proto nemožné prakticky splnit povinnost podle článku 32 odst. 2 nařízení č. 1346/2000.

92.

Vzhledem k tomu, že se NK dopouští, jak se domnívám, již zmíněné chyby na začátku (v souvislosti s charakteristikami pohledávek, které je třeba přihlásit do jiných řízení), jeho argument, spojený s touto chybou, nelze přijmout.

93.

Naproti tomu je správné trvat na tom, že lhůty stanovené pro přihlašování pohledávek v kterémkoli členském státě, nemohou zbavit užitečnosti unijní normu. Problém, o němž vypovídá NK, může být v tomto smyslu skutečný.

94.

Krátkost lhůt stanovených pro přihlašování pohledávek v různých státech ( 73 ), jakož i rozdíly mezi nimi, také co se týče důsledků opožděného přihlášení ( 74 ), by mohla narušit praxi podle článku 32 nařízení č. 1346/2000.

95.

Co se týče odstavce 2 tohoto článku, jeho použití by mohlo umožnit opakované přihlášení téže pohledávky: věřitel, který nedůvěřuje tomu, že správce podstaty shledá potřebným přihlášení pohledávek v zahraničním řízení, se může cítit povinen oznámit je sám, aby se tak ujistil o jejich přihlášení ve lhůtě ( 75 ).

96.

Evropský normotvůrce nicméně připouští rozdílnosti v právních řádech členských států, když stanoví pro přihlašování pohledávek použití lex concursus.

97.

Reforma, která vyústila v nařízení č. 2015/848, odrážela obtíže věřitelů, zejména drobných věřitelů a malých a středních podniků při přihlašování jejich pohledávek v řízeních zahájených v zahraničí.

98.

Nařízení č. 2015/848 vyřešilo tyto obtíže tím, že zavedlo jednotné pravidlo, které na jedné straně výslovně potvrzuje použití lex concursus na lhůty, a na druhé straně jej mění tím, že zavádí minimální lhůtu (a její dies a quo) k tomu, aby zahraniční věřitel přihlásil svou pohledávku ( 76 ).

99.

Délka tohoto období (30 dnů) ( 77 )ukazuje, že evropský normotvůrce převzal za vlastní řešení již přijaté ve většině členských států.

100.

Vzhledem k tomu, že se nezdá být věrohodné, že by členské státy samy vyřešily problémy s úpravou různých lhůt pro přihlašování pohledávek, uvedení článku 32 nařízení č. 1346/2000 (jakož i článku 45 nařízení 2015/848) do praxe vyžaduje spolupráci mezi správci podstat, aby se předešlo vícenásobnému přihlášení pohledávky v témže úpadkovém řízení ( 78 ).

101.

V souladu s výše uvedeným navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět Višje sodišče v Ljubljani (odvolací soud v Lublani, Slovinsko) následovně:

„Článek 32 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení, musí být vykládán v tom smyslu, že pokud správce podstaty v hlavním řízení přihlásí pohledávky ve vedlejším řízení, lhůty pro přihlášení těchto pohledávek, jakož i důsledky jeho opožděnosti se řídí právem státu, v němž bylo zahájeno vedlejší řízení.“