–

za TG a UF M. Kráľem, advokát,

–

za Úrad špeciálnej prokuratúry Generálnej prokuratúry Slovenskej republiky J. Palkovičem, jako zmocněncem,

–

za slovenskou vládu B. Ricziovou a M. Kianičkou, jako zmocněnci,

–

za českou vládu M. Smolkem, J. Pavlišem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

–

za rumunskou vládu E. Gane, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi J. Baquero Cruzem, A. Bouchagiarem a. Tokárem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 325 SFEU, článků 17 a 47 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 38 odst. 1 písm. h) nařízení Rady (ES) č. 1260/1999 ze dne 21. června 1999 o obecných ustanoveních o strukturálních fondech (Úř. věst. 1999, L 161, s. 1; Zvl. vyd. 14/01, s. 31), ve spojení s nařízením Komise (ES) č. 1681/94 ze dne 11. července 1994 o nesrovnalostech a navrácení neoprávněně vyplacených částek v souvislosti s financováním strukturálních politik a organizaci informačního systému v této oblasti (Úř. věst. 1994, L 178, s. 43; Zvl. vyd. 14/01, s. 23), výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV (Úř. věst. 2012, L 315, s. 57), článku 2 nařízení Rady (ES) č. 994/98 ze dne 7. května 1998 o použití článků 92 a 93 Smlouvy o založení Evropského společenství na určité kategorie horizontální státní podpory (Úř. věst. 1998, L 142, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 312), ve spojení s čl. 2 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 69/2001 ze dne 12. ledna 2001 o použití článků 87 a 88 [ES] na podporu de minimis (Úř. věst. 2001, L 10, s. 30; Zvl. vyd. 08/02, s. 138), jakož i výkladu Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, která byla podepsána v Bruselu dne 26. července 1995 (Úř. věst. 1995, C 316, s. 49, dále jen „úmluva o ochraně finančních zájmů“), jakož i výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371 ze dne 5. července 2017 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie (Úř. věst. 2017, L 198, s. 29).

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení zahájeného proti TG a UF (dále jen „obžalovaní“) pro skutky, které by mohly představovat dotační podvod, v jehož rámci byly částečně vyplaceny finanční prostředky z rozpočtu Evropské unie.

3

Článek 38 odst. 1 písm. h) nařízení č. 1260/1999 stanoví:

„Aniž je dotčena odpovědnost Komise za plnění souhrnného rozpočtu Evropských společenství, odpovídají za finanční kontrolu pomoci v první řadě členské státy. Mezi opatření, která k tomuto účelu přijmou, patří:

[…]

4

Článek 1 odst. 1 směrnice 2012/29 stanoví:

„Účelem této směrnice je zajistit, aby se obětem trestného činu dostalo vhodných informací, podpory a ochrany a mohly se účastnit trestního řízení.

[…]“

5

Podle čl. 2 odst. 1 písm. a) této směrnice platí:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

6

Článek 2 nařízení č. 994/98, nadepsaný „De minimis“, v odstavci 1 stanoví:

„Komise může stanovit nařízením přijatým postupem podle článku 8 tohoto nařízení, že určité podpory nesplňují všechna kritéria čl. 92 odst. 1 [Smlouvy] s ohledem na rozvoj a fungování společného trhu, a že jsou tedy vyňaté z oznamovací povinnosti stanovené v čl. 93 odst. 3, pokud podpora poskytnutá stejnému podniku za dané časové období nepřekročí určitou pevně stanovenou částku.“

7

Článek 2 odst. 2 nařízení č. 69/2001 stanovil:

„Celková výše podpory de minimis poskytnutá jednomu podniku nesmí v období tří let přesáhnout částku 100000 EUR. Tento strop platí bez ohledu na formu podpory nebo její sledovaný cíl.“

8

Zákon č. 301/2005 Z.z. Trestný poriadok (zákon č. 301/2005, o trestním řízení soudním), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „trestní řád“), ve svém § 46 stanoví:

„1)   Poškozený je osoba, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda nebo byla porušena či ohrožena její jiná zákonem chráněná práva nebo svobody. Poškozený má právo v případech stanovených tímto zákonem se vyjádřit, zda souhlasí s trestním stíháním, má právo uplatnit nárok na náhradu škody, podávat návrhy na provedení důkazů nebo na jejich doplnění, předkládat důkazy, nahlížet do spisů a studovat je, účastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání nebo o dohodě o přiznání viny a přijetí trestu, vyjádřit se k provedeným důkazům, má právo závěrečné řeči a právo podávat opravné prostředky v rozsahu vymezeném tímto zákonem. Poškozený má právo se kdykoli v průběhu trestního řízení informovat o stavu trestního řízení. Informaci poskytne orgán činný v trestním řízení nebo soud, který ve věci vede řízení; za tímto účelem se poškozenému poskytnou potřebné kontaktní údaje. Informace o stavu řízení se neposkytne, pokud by poskytnutím této informace mohl být zmařen účel trestního řízení.

[…]

3)   Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena trestným činem, je též oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu; návrh musí poškozený uplatnit nejpozději do skončení vyšetřování nebo zkráceného vyšetřování. Z návrhu musí být zřejmé, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.

[…]“

9

Článek 287 odst. 1 tohoto zákona stanoví:

„Pokud soud odsuzuje obžalovaného za trestný čin, kterým způsobil jinému škodu uvedenou v § 46 odst. 1, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, pokud byl nárok řádně a včas uplatněn. Soud uloží obžalovanému vždy povinnost nahradit neuhrazenou škodu nebo její neuhrazenou část, pokud její výše je součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, kterým byl obžalovaný uznán vinným, nebo pokud jde o náhradu nemajetkové újmy způsobené úmyslným trestným činem podle zvláštního zákona, jestliže škoda nebyla dosud uhrazena.“

10

Článek 288 odst. 1 uvedeného zákoníku zní:

„Pokud podle výsledku dokazování není podklad pro vyslovení povinnosti na náhradu škody nebo pokud by bylo třeba k rozhodnutí o povinnosti na náhradu škody provést další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání a prodloužilo by jej, soud odkáže poškozeného na civilní řízení, případně na řízení před jiným příslušným orgánem.

[…]“

11

Zákon č. 300/2005 Z. z., Trestný zákon (zákon č. 300/2005, trestní zákoník), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví v § 261, nadepsaném „Poškození finančních zájmů Evropských společenství“:

„1)   Kdo použije nebo předloží nepravdivý, nesprávný nebo neúplný výkaz či doklad, anebo neposkytne povinné údaje, a tím umožní protiprávní zadržení finančních prostředků nebo jiných aktiv pocházejících z rozpočtu Evropské unie, z rozpočtu spravovaného Evropskou unií nebo jménem Evropské unie, anebo použití těchto prostředků nebo aktiv na jiný než určený účel, bude potrestán odnětím svobody od šesti měsíců do tří let.

2)   Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odst. 1

3)   Odnětím svobody na tři roky až osm let bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odst. 1 a způsobí jím značnou škodu.

4)   Odnětím svobody na sedm až dvanáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

12

Podle § 31 zákona č. 523/2004 Z. z. o rozpočtových pravidlách verejnej správy (zákon č. 523/2004 o rozpočtových pravidlech veřejné správy) právnická osoba nebo fyzická osoba, která porušila rozpočtovou kázeň, je povinna vrátit finanční prostředky do rozpočtu, z něhož byly poskytnuty nebo vyplaceny, a to ve výši porušení rozpočtové kázně; zároveň je povinna zaplatit penále.

13

Ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Zb., Občiansky zákonník (zákon č. 40/1964, občanský zákoník) stanoví:

„Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.“

14

Věc v původním řízení se týká trestního řízení vedeného proti obžalovaným, dvěma fyzickým osobám, pro skutky, které by mohly představovat dotační podvod, v němž došlo k vyplacení prostředků částečně financovaných z unijního rozpočtu. Trestný čin, který je předmětem věci v původním řízení, byl údajně spáchán v souvislosti se dvěma zadávacími řízeními vyhlášenými v letech 2005 a 2006 Ústredím práce, sociálnych vecí a rodiny (ústřední ředitelství práce, sociálních věcí a rodiny, Slovensko) za účelem předkládání žádostí o dotace určené k podpoře vytvoření pracovních míst v mikropodnicích a pracovních míst pro zdravotně postižené osoby v chráněných dílnách a pracovištích. Na základě prvního zadávacího řízení byl získán nárok na dotaci ve formě jednorázového příspěvku, zatímco druhé řízení zakládalo nárok na dotaci ve formě náhrady prokázaných nákladů. Posledně uvedená dotace byla ze 75 % financována z Evropského sociálního fondu.

15

V období od května 2005 do března 2006 založili obžalovaní 19 obchodních společností, ve kterých měli funkce společníků a jednatelů. Devět z těchto společností dotace neobdržely. Naproti tomu deset dalších společností mělo obdržet dotace v celkové výši 750613,79 eura, z nichž 654588,34 eura bylo skutečně vyplaceno, včetně 279272,18 eura, které pocházely z unijního rozpočtu.

16

Po vyplacení dotčených dotací převedli obžalovaní své podíly v dotyčných společnostech na třetí osobu, načež uvedené společnosti ukončily veškerou činnost. Ke dni zahájení trestního řízení proti obžalovaným se již majetek společností nenacházel v prostorách těchto společností, které byly z úřední povinnosti vymazány z obchodního rejstříku.

17

Během období vyplácení předmětných dotací zaměstnávaly dotčené obchodní společnosti celkem 107 zdravotně postižených osob, vůči nimž řádně splnily své povinnosti v oblasti mezd a příspěvků na sociální zabezpečení. Práce těchto zaměstnanců však údajně nepřispěla k cílům uvedeným v žádostech o dotaci. Podle znaleckého posudku se jednalo o práci fiktivní.

18

Obžalovaní řídili dotčené společnosti centralizovaným způsobem ze sídla jedné z nich v Košicích (Slovensko), které se nacházelo na stejné adrese jako trvalé bydliště obžalovaných. V každé z těchto společností obžalovaní určili jednoho ze zaměstnanců na pozici ředitele.

19

Předkládající soud uvádí, že předmětem obžaloby je pouze 10 společností, jimž byla skutečně přiznána a vyplacena dotace.

20

Trestní stíhání před soudem byla vedena proti obžalovaným jakožto společníkům a jednatelům těchto společností na základě obžaloby podané Úradem špeciálnej prokuratúry Generálnej prokuratúry Slovenskej republiky (úřad specializovaného státního zastupitelství při nejvyšším státním zastupitelství Slovenské republiky, dále jen „úřad specializovaného státního zastupitelství“). Úrady práce, sociálnych vecí a rodiny (úřady práce, sociálních věcí a rodiny), které jsou poškozenými v původním řízení, požadovaly po obžalovaných v průběhu vyšetřování náhradu škody ve výši skutečně vyplacené dotace.

21

Předkládající soud má však za to, že s ohledem na judikaturu Najvyššího súdu Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky) mu § 46 trestního řádu neumožňuje, aby v rámci trestního řízení rozhodl o právu státních orgánů na náhradu škody. Dne 29. listopadu 2017 vydal totiž trestněprávní senát Najvyššího súdu Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky) stanovisko, v němž uvedl, že: „[m]ajetkové nároky státu vyplývající z předpisů o jednotlivých druzích daní, o kterých ve své působnosti nejprve rozhoduje příslušný správní orgán postupem podle daňového řádu […], včetně nároků, které vyplývají z nároku na vrácení zaplacené daně z přidané hodnoty anebo spotřební daně uplatněného neoprávněně osobou povinnou k dani, mají správněprávní povahu a rozhodnutí o nich podléhají přezkumu správního soudu[;] tyto nároky nejsou nárokem na náhradu škody, který lze uplatnit v trestním řízení podle § 46 odst. 3 trestního řádu […]. Je tedy vyloučeno překrývání, tedy střet působnosti orgánů (správního orgánu a soudu), resp. duplicita v rozhodování o stejném nároku“. Najvyšší súd Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky) rovněž upřesnil, že tyto právní úvahy se přiměřeně použijí i na „jakýkoli jiný majetkový nárok, který není podle jeho hmotněprávního základu (tedy právního předpisu upravujícího takový nárok) nárokem na náhradu škody nebo tzv. morální újmy“.

22

Najvyšší súd Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky) použil následně tuto judikaturu v trestních řízeních o trestných činech poškozování finančních zájmů Unie a dotačních podvodů. Předkládající soud tedy předpokládá, že bude použita i v případě opravného prostředku proti jeho rozsudku ve věci v původním řízení.

23

Předkládající soud uvádí, že by použití této judikatury ve věci v původním řízení mohlo pro stát představovat překážku v uplatnění nároku na náhradu škody způsobené podvody. Správní řízení zmíněné v judikatuře Najvyššího súdu Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky) může být totiž vedeno pouze proti příjemci dotčené dotace. Ve věci v původním řízení se přitom jedná o obchodní společnosti, které již nevlastní žádný majetek, a byly dokonce vymazány z obchodního rejstříku. Takový postup tedy neumožňuje zpětné získání neoprávněně vyplacených dotací. Naproti tomu by k náhradě škody, které se stát domáhá, mohlo podle předkládajícího soudu vést uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení zahájeném proti fyzickým osobám, kterými jsou v projednávané věci společníci a jednatelé těchto obchodních společností.

24

Kromě této otázky se předkládající soud táže, zda je třeba podpory de minimis poskytnuté ve formě příspěvků posuzovat individuálně u každé společnosti, nebo jako celek z důvodu jejich centralizované správy. Nakonec si klade otázku, zda je v projednávané věci třeba za škodu považovat celou částku neoprávněně získané dotace, nebo zda je nutno od ní odečíst náklady, které sice byly vynaloženy zcela legálně, avšak výlučně s cílem zakrytí podvodu, oddálení jeho odhalení a získání tak celé přiznané částky.

25

Za těchto okolností se Špecializovaný trestný súd (specializovaný trestní soud, Slovensko), který má za to, že ve věci v původním řízení je nezbytný výklad unijního práva, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, který mají rozhodnout (viz zejména rozsudek ze dne 27. listopadu 2012, Pringle, C‑370/12, EU:C:2012:756, bod 83 a citovaná judikatura).

27

V rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které pokládá Soudnímu dvoru. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudek ze dne 25. července 2018, AY (Zatýkací rozkaz – Svědek), C‑268/17, EU:C:2018:602, bod 24 a citovaná judikatura].

28

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [rozsudek ze dne 25. července 2018, AY (Zatýkací rozkaz – Svědek), C‑268/17, EU:C:2018:602, bod 25 a citovaná judikatura].

29

Vzhledem k tomu, že předkládací rozhodnutí představuje základ pro řízení před Soudním dvorem, je tak nezbytné, aby vnitrostátní soud v tomto rozhodnutí vysvětlil skutkový a právní rámec, do kterého spadá spor v původním řízení, a podal minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i ke vztahu, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu, který mu byl předložen (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 26. ledna 1993, Telemarsicabruzzo a další, C‑320/90 až C‑322/90, EU:C:1993:26, bod 6, jakož i ze dne 9. března 2017, Milkova, C‑406/15, EU:C:2017:198, bod 73).

30

Tyto kumulativní požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora a byly převzaty především do doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2018, C 257, s. 1). Bod 15 třetí odrážka tohoto doporučení uvádí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí obsahovat „uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení práva Unie, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení“.

31

Ve světle těchto zásad musí Soudní dvůr zkoumat přípustnost třetí a čtvrté otázky.

32

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je výklad pojmu „stejný podnik“ uvedený v článku 2 nařízení č. 994/98, ve spojení s čl. 2 odst. 2 nařízení č. 69/2001 za účelem posouzení, zda ve sporu v původním řízení došlo k obejití právních předpisů vztahujících se na státní podpory.

33

Slovenská vláda má za to, že třetí otázka je nepřípustná, jelikož zjevně nesouvisí s předmětem původního řízení. Úřad specializovaného státního zastupitelství tvrdí, že tato otázka je nepřípustná z důvodu, že je hypotetická a neopodstatněná.

34

V projednávané věci se spor v původním řízení týká rozhodnutí o případné trestní odpovědnosti osob stíhaných za trestné činy, a případně jejich povinnosti nahradit škodu způsobenou státu v případě, že bude uznána jejich odpovědnost.

35

Předkládací rozhodnutí však neupřesňuje důvody, na jejichž základě má předkládající soud za to, že výklad pojmu „stejný podnik“ uvedeného v článku 2 nařízení č. 994/98, ve spojení s čl. 2 odst. 2 nařízení č. 69/2001 je nezbytný pro účely vyřešení sporu, který mu byl předložen.

36

Třetí otázka je tedy nepřípustná.

37

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda pojem „škoda“ ve smyslu úmluvy o ochraně finančních zájmů a směrnice 2017/1371 musí zahrnovat skutečně vynaložené a řádně odůvodněné náklady, jakož i použití finančního příspěvku, pokud je prokázáno, že byly nezbytné k utajení podvodného jednání, oddálení odhalení podvodného jednání a získání veškeré dotčené státní podpory.

38

Slovenská vláda tvrdí, že tato otázka je nepřípustná, jelikož předkládací rozhodnutí neobsahuje skutkové a právní poznatky, které by Soudnímu dvoru umožnily poskytnout na tuto otázku užitečnou odpověď.

39

Úřad specializovaného státního zastupitelství a Komise tvrdí, aniž výslovně vznáší námitku nepřípustnosti, že předkládací rozhodnutí neodkazuje na žádné konkrétní ustanovení úmluvy o ochraně finančních zájmů nebo směrnice 2017/1371.

40

V tomto ohledu je třeba uvést, že předkládací rozhodnutí neupřesňuje, jaká vnitrostátní ustanovení se použijí na spor v původním řízení, ani neuvádí důvody volby norem unijního práva, o jejichž výklad předkládající soud žádá, nebo důvod, proč by odpověď na čtvrtou otázku mohla ovlivnit řešení tohoto sporu.

41

Vzhledem k tomu, že předkládající soud požádal Soudní dvůr o definici pojmu „škoda“ ve světle úmluvy o ochraně finančních zájmů, která tento pojem nezmiňuje, nebo ve světle směrnice 2017/1371, která se na spor v původním řízení nepoužije, neboť byla přijata až poté, co byly spáchány předmětné skutky, aniž přitom odkázal na jakékoli vnitrostátní ustanovení nebo poskytl údaje o způsobu, jakým zamýšlí tuto odpověď použít, nesdělil Soudnímu dvoru nezbytné skutkové a právní poznatky, které by mu umožnily užitečně odpovědět na položené otázky.

42

Čtvrtá otázka je proto nepřípustná.

43

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 odst. 1 směrnice 2012/29 musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice vztahuje rovněž na právnické osoby a na stát v rozsahu, v němž jim vnitrostátní právo přiznává postavení „poškozeného“ v rámci trestního řízení.

44

V tomto ohledu je třeba uvést, že účelem směrnice 2012/29 je podle jejího čl. 1 odst. 1 poskytnout obětem trestného činu určité záruky. Článek 2 odst. 1 této směrnice definuje jako „oběť“ ve smyslu uvedeného článku 1 každou fyzickou osobu, která utrpěla újmu včetně fyzické, duševní či citové újmy či hmotnou ztrátu, které byly přímo způsobeny trestným činem, jakož i rodinného příslušníka osoby, jejíž smrt byla přímo způsobena trestným činem, a který v důsledku smrti této osoby utrpěl újmu.

45

Takové znění zjevně neumožňuje zahrnout právnické osoby do oblasti působnosti této směrnice.

46

Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 2 odst. 1 směrnice 2012/29 musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice nevztahuje na právnické osoby ani na stát, i když jim vnitrostátní právo přiznává postavení poškozeného v rámci trestního řízení.

47

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 325 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takovým ustanovením vnitrostátního práva, jak jsou vykládána ve vnitrostátní judikatuře, podle nichž stát nemůže v rámci trestního řízení uplatňovat náhradu škody, která mu byla způsobena podvodným jednáním stíhané osoby, při němž došlo ke zneužití finančních prostředků z unijního rozpočtu, a nemá v rámci tohoto řízení k dispozici žádný jiný prostředek, jímž by mohl uplatnit právo proti stíhané osobě.

48

Úvodem je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora ukládá čl. 325 odst. 1 a 2 SFEU členským státům povinnost bojovat proti protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie odstrašujícími a účinnými opatřeními, a zejména jim ukládá povinnost přijmout k zamezení podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie stejná opatření, jaká přijímají k zamezení podvodům ohrožujícím jejich vlastní zájmy (viz rozsudek ze dne 26. února 2013Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 26 a citovaná judikatura).

49

V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že členské státy mají volnost při výběru použitelných sankcí, které mohou mít formu správních sankcí, trestních sankcí nebo kombinace obou, avšak upřesnil, že v závažných případech podvodu mohou být trestní sankce nevyhnutelné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2015, Taricco a další, C‑105/14, EU:C:2015:555, bod 39).

50

Členské státy tedy mají přesnou povinnost dosáhnout výsledku, která není vázána na žádnou podmínku týkající se použití pravidla, které čl. 325 odst. 1 a 2 SFEU stanoví. Tato ustanovení mají tedy podle zásady přednosti unijního práva ve vztazích s vnitrostátním právem členských států za následek, že samotným vstupem v platnost činí bez dalšího nepoužitelným jakékoli stávající ustanovení vnitrostátního práva, které by s nimi bylo v rozporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2015, Taricco a další, C‑105/14, EU:C:2015:555, body 51 a 52).

51

V projednávané věci se předkládající soud táže konkrétně na to, zda jsou s povinnostmi vyplývajícími z článku 325 SFEU slučitelná vnitrostátní procesní pravidla, jak jsou vykládána ve vnitrostátní judikatuře, která v takové věci, jako je věc v původním řízení, neumožňují přiznat státu nárok na náhradu škody jakožto poškozenému v rámci trestního řízení.

52

Předkládající soud však uvádí, že stát může neoprávněně vyplacené finanční prostředky vymáhat tak, že zahájí správní řízení pro porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 31 zákona č. 523/2004 o rozpočtových pravidlech veřejné správy. Uvedený soud vysvětluje, že v souladu s tímto ustanovením představuje poskytnutí nebo použití veřejných prostředků k jiným účelům, než které byly stanoveny pro tyto prostředky, porušení rozpočtové kázně. Podle předkládajícího soudu však správní řízení umožňuje požadovat vrácení neoprávněně vyplaceného finančního příspěvku pouze od formálního příjemce dotace, kterým jsou v projednávané věci právnické osoby.

53

Slovenská vláda ve svém písemném vyjádření uvedla, že kromě toho má stát podle vnitrostátního práva možnost podat občanskoprávní žalobu, která mu umožňuje nejen dovolávat se občanskoprávní odpovědnosti právnické osoby, která je příjemcem neoprávněně získaných příspěvků, ale také získat od fyzické osoby odsouzené v trestním řízení následně náhradu vzniklé škody.

54

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle čl. 325 odst. 1 SFEU musí členské státy za účelem boje proti protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie přijmout odrazující a účinná opatření, která jsou rovnocenná opatřením přijatým na vnitrostátní úrovni k boji proti podvodům ohrožujícím zájmy dotyčného členského státu.

55

Jak zdůraznila Komise, členské státy jsou povinny především přijmout účinná opatření umožňující vymáhat částky neoprávněně vyplacené příjemci dotace, která byla částečně financována z unijního rozpočtu. Naproti tomu článek 325 SFEU vyžaduje po členských státech pouze to, aby opatření byla účinná, pokud jde o postup, který musí umožnit dospět k takovému výsledku, takže členské státy mají v tomto ohledu určitý rozhodovací prostor, s tou výhradou, že dodrží zásadu rovnocennosti.

56

V tomto ohledu je třeba na úvod uvést, že koexistence samostatných procesních prostředků sledujících různé cíle, které jsou vlastní správnímu, občanskému nebo trestnímu právu, nemůže sama o sobě narušit účinnost boje proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie, pokud vnitrostátní právní úprava jako celek umožňuje vymáhání neoprávněně vyplacených příspěvků z unijního rozpočtu.

57

V projednávané věci se předkládající soud táže konkrétně na dodržení povinnosti efektivity stanovené v článku 325 SFEU v případě, že státu jako poškozenému v trestním řízení není přiznán nárok na náhradu škody a správní řízení umožňuje vymáhat finanční příspěvek neoprávněně vyplacený pouze od právnické osoby, která je příjemcem tohoto příspěvku.

58

V tomto ohledu je třeba uvést, že jak vyplývá z bodu 56 tohoto rozsudku, neuznání práva státu na náhradu škody jako poškozeného v trestním řízení nemůže být samo o sobě v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z článku 325 SFEU.

59

Ačkoli trestní sankce mohou být nevyhnutelné k tomu, aby státy mohly účinně a odstrašujícím způsobem bojovat proti některým závažným případům podvodů (rozsudky ze dne 8. září 2015, Taricco a další, C‑105/14, EU:C:2015:555, bod 39, jakož i ze dne 5. prosince 2017, M. A. S. a M. B., C‑42/17, EU:C:2017:936, bod 34), jsou takové sankce nezbytné k zajištění odrazující povahy vnitrostátního práva a nemají za cíl umožnit vydání bezdůvodného obohacení.

60

Z bodu 56 tohoto rozsudku dále vyplývá, že existence účinného prostředku nápravy poškozování finančních zájmů Unie v právním řádu dotyčného členského státu, ať již v rámci trestního, správního nebo občanskoprávního řízení, postačuje ke splnění povinnosti efektivity, kterou ukládá článek 325 SFEU, pokud umožňuje vymáhání neoprávněně získaných příspěvků a trestní sankce umožňují bojovat proti závažným případům podvodu.

61

Tak tomu je v projednávané věci, pokud, což musí ověřit předkládající soud, stát má podle platného vnitrostátního práva možnost zahájit jednak správní řízení, které mu umožní vymáhat příspěvky neoprávněně vyplacené právnické osobě, která je jejich příjemcem, a jednak občanskoprávní řízení určené nejen k uplatnění občanskoprávní odpovědnosti právnické osoby, která je příjemcem neoprávněně získaných příspěvků, nýbrž také k tomu, aby od fyzické osoby odsouzené v trestním řízení následně získal náhradu vzniklé škody.

62

Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že článek 325 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovým ustanovením vnitrostátního práva, jak jsou vykládána ve vnitrostátní judikatuře, podle nichž stát nemůže v rámci trestního řízení uplatňovat náhradu škody, která mu byla způsobena podvodným jednáním stíhané osoby, při němž došlo ke zneužití finančních prostředků z unijního rozpočtu, a nemá v rámci tohoto řízení k dispozici žádný jiný prostředek, jímž by mohl uplatnit právo proti stíhané osobě, pokud, což musí ověřit předkládající soud, vnitrostátní právní úprava stanoví účinné postupy umožňující vymáhání neoprávněně získaných příspěvků z unijního rozpočtu.

63

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: