1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká dvou samostatných problémů: zaprvé časové působnosti článku 211 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie ( 2 ) (dále jen „CKU“), a zadruhé výkladu čl. 294 odst. 2 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ( 3 ) (dále jen „prováděcí nařízení k celnímu kodexu Společenství“ nebo „prováděcí nařízení k CKS“), pro případ, že bude rozhodnuto tak, že se článek 211 nařízení č. 952/2013 nepoužije ratione temporis.

2.

Thüringer Finanzgericht (finanční soud spolkové země Durynsko, Německo, dále rovněž „předkládající soud“) položil Soudnímu dvoru čtyři samostatné otázky, z nichž první tři se týkají časové působnosti článku 211 CKU a poslední se týká výkladu čl. 294 odst. 2 prováděcího nařízení k CKS. V souladu s žádostí Soudního dvora se v tomto stanovisku omezím na přezkum prvních tří uvedených otázek.

3.

Článek 211 CKU, nadepsaný „Povolení“, stanoví:

„1.   Povolení vydané celními orgány se vyžaduje pro:

Podmínky, za kterých je povoleno použití jednoho nebo více režimů uvedených v prvním pododstavci […], se uvedou v povolení.

2.   Celní orgány udělí povolení se zpětným účinkem, pokud jsou splněny všechny tyto podmínky:

Celní orgány mohou povolení se zpětným účinkem udělit i tehdy, pokud zboží propuštěné do celního režimu již není dostupné v okamžiku, kdy byla žádost o toto povolení přijata.

[…]“

4.

Článek 288 CKU ( 4 ), nadepsaný „Použitelnost“, stanoví:

„1.   Články [seznam článků, mezi nimiž není uveden článek 211] se použijí ode dne 30. října 2013.

2.   Články, které nejsou uvedeny v odstavci 1, se použijí ode dne 1. května 2016.“

5.

Článek 172 nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/2446 ( 5 ), nadepsaný „Zpětný účinek“, stanoví:

„1.   Jestliže celní orgány udělí v souladu s čl. 211 odst. 2 kodexu povolení se zpětným účinkem, povolení nabude účinku nejdříve k datu přijetí žádosti.

[…]

3.   Pokud se žádost týká obnovení povolení pro operace a zboží stejného druhu, může být povolení se zpětným účinkem uděleno od data, kdy vypršela platnost původního povolení.

[…]“

6.

Článek 256 nařízení 2015/2446 stanoví:

„Toto nařízení […]

[se] [p]oužije ode dne 1. května 2016.

[…]“

7.

Společnost Beeren-, Wild-, Feinfrucht GmbH (dále jen „BWF“) dováží, zpracovává a prodává houby konzervované v solném láku. BWF měla do 31. prosince 2012 platné povolení pro dovoz těchto žampionů ze zemí, které nejsou členy Unie, a jejich propouštění do režimu volného oběhu ke zvláštnímu použití. BWF toto povolení před vypršením jeho platnosti opakovaně využila. O prodloužení tohoto povolení BWF nepožádala. Z předkládacího usnesení vyplývá, že důvodem tohoto opomenutí byla „neznalost“. Společnost BWF i po 31. prosinci 2012 pokračovala v dovozu hub ze zemí, které nejsou členy Unie, za účelem jejich propuštění do volného oběhu a nedomáhala se ve vztahu k těmto dovozům žádného příznivějšího celního zacházení. BWF zaplatila výsledné clo, přičemž náklady na ně nemohla přenést na své zákazníky.

8.

Skutečnost, že platnost povolení vypršela, byla zjištěna během auditu společnosti. Dne 9. ledna 2015 BWF požádala o prodloužení původního povolení (dále jen „následné povolení“). Dne 14. ledna 2015 vydal Hauptzollamt Erfurt (hlavní celní úřad v Erfurtu, Německo, dále jen„Hauptzollamt“) následné povolení se zpětným účinkem od 9. ledna 2015 (tj. ode dne podání žádosti), odmítl ale udělit povolení se zpětným účinkem ode dne, kdy vypršela platnost předchozího povolení (tedy od 1. ledna 2013).

9.

Poukazujíc na svou obtížnou hospodářskou situaci způsobenou probíhající sanací BWF ještě jednou požádala, aby bylo následné povolení uděleno s účinností od 1. ledna 2013. Hauptzollamt tuto žádost rozhodnutím ze dne 13. května 2015 zamítl, přičemž konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro udělení povolení se zpětným účinkem podle čl. 294 odst. 2 prováděcího nařízení k CKS ani podle jeho čl. 294 odst. 3.

10.

BWF podala proti tomuto rozhodnutí stížnost. Hauptzollamt tuto stížnost rozhodnutím ze dne 6. dubna 2016 zamítl, přičemž dne 3. května 2016 podala BWF proti tomuto rozhodnutí žalobu k předkládajícímu soudu.

11.

V rámci této žaloby BWF tvrdila, že udělení následného povolení se zpětným účinkem by se mělo řídit článkem 211 CKU, nikoli článkem 294 prováděcího nařízení k CKS, neboť právě prvně uvedené ustanovení musí být jakožto procesní pravidlo použito se zpětnou účinností na projednávanou věc.

12.

Dne 21. března 2019, tedy v průběhu původního řízení, vydal Hauptzollamt nové rozhodnutí na základě článku 294 prováděcího nařízení k CKS, kterým bylo nahrazeno rozhodnutí ze dne 13. května 2015 (ve formě rozhodnutí o stížnosti ze dne 6. dubna 2016), a žádost společnosti BWF o prodloužení zpětného účinku jejího následného povolení tak, aby bylo účinné od 1. ledna 2013, znovu zamítl. Toto rozhodnutí vycházelo z jiného odůvodnění než přechozí rozhodnutí. A právě toto pozdější rozhodnutí ze dne 21. března 2019 je nyní předmětem řízení u předkládajícího soudu.

13.

Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

14.

Písemná vyjádření předložily BWF a Evropská komise. Jednání nebylo požadováno a nekonalo se.

15.

Podstatou prvních tří otázek předkládajícího soudu je časová působnost čl. 211 odst. 2 CKU, zejména na to, zda se toto ustanovení může ratione temporis použít na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení.

16.

Jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl, nová právní úprava se použije od okamžiku, kdy vstoupil v platnost akt, kterým byla zavedena, a nepoužije se sice na právní situace vzniklé a na právní postavení s konečnou platností nabytá za platnosti dřívější právní úpravy, avšak použije se na jejich budoucí účinky, jakož i na nové právní situace ( 6 ).

17.

Konkrétně, podle ustálené judikatury jsou procesní pravidla obecně považována za použitelná na všechna řízení probíhající v okamžiku jejich vstupu v platnost, na rozdíl od hmotněprávních pravidel, která jsou obvykle vykládána tak, že se v zásadě vztahují na situace vzniklé před jejich vstupem v platnost pouze tehdy, pokud z jejich znění, cíle nebo struktury jasně vyplývá, že jim musí být přiznán takový účinek ( 7 ).

18.

Budu se tedy nejprve zabývat otázkou, zda čl. 211 odst. 2 CKU musí být vykládán jako hmotněprávní, nebo jako procesní pravidlo. Vzhledem k tomu, že jsem dospěl k závěru, že čl. 211 odst. 2 CKU je ve skutečnosti normou hmotněprávní, budu se zadruhé zabývat otázkou, zda ze znění, cíle nebo struktury tohoto ustanovení jasně vyplývá, že musí být nicméně použito se zpětným účinkem.

19.

Předkládající soud ve svém předkládacím usnesení uvádí, že článek 211 CKU považuje za v zásadě procesní pravidlo. Na podporu tohoto názoru poukazuje předkládající soud na postavení tohoto ustanovení ve struktuře CKU a na jeho hlavní prvky. Rovněž žalobkyně v původním řízení uvádí, že článek 211 nařízení č. 952/13 musí být považován za procesní pravidlo.

20.

S tímto rozborem se neztotožňuji.

21.

Soudní dvůr se sice otázkou, zda by měl být čl. 211 odst. 2 CKU považován za hmotněprávní, nebo procesní pravidlo či zda je potřeba toto ustanovení vykládat tak, že má zpětný účinek, doposud nezabýval, nicméně v několika případech se rozlišování mezi hmotněprávními a procesními normami v oblasti celního práva věnoval. Soudní dvůr obecně judikoval, že ustanovení rozhodující pro existenci (nebo výši) celního dluhu představují „hmotněprávní pravidla“, jimž zpravidla nelze přiznat zpětnou účinnost.

22.

V rozsudcích ze dne 23. února 2006, Molenbergnatie (C-201/04, EU:C:2006:136), a ze dne 8. září 2005, Beemsterboer Coldstore Services (C-293/04, EU:C:2006:162), Soudní dvůr rozhodl, že pravidla upravující samotný celní dluh, resp. pravidla upravující podmínky, za kterých se dlužník vyhnul dodatečnému vybrání dovozního cla, jsou hmotněprávními pravidly.

23.

V rozsudku ve věci Molenbergnatie tak měl Soudní dvůr za to, že čl. 221 odst. 1 a 2 nařízení (EHS) č. 2913/92 ( 8 ) týkající se sdělení „částky cla“ dlužníkovi stanoví pravidla, která jsou čistě procesní povahy ( 9 ). Tato pravidla neupravovala existenci celního dluhu.

24.

Naproti tomu, pokud jde o čl. 221 odst. 3 CKS, Soudní dvůr konstatoval, že toto ustanovení stanoví pravidlo „upravující samotný celní dluh“ ( 10 ). Tento odstavec stanovoval, že „[s]dělení dlužníkovi nelze provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu“. Vzhledem k tomu, že tento dluh byl podle názoru Soudního dvora „promlčen, a tedy zaniká“ uplynutím této lhůty, uvedený soud konstatoval, že dané ustanovení je hmotněprávním pravidlem ( 11 ). S ohledem na takto stanovené pravidlo nelze čl. 221 odst. 3 CKS použít na vybrání celního dluhu vzniklého před 1. lednem 1994, tedy dnem, kdy toto ustanovení vstoupilo v platnost ( 12 ).

25.

V rozsudku ve věci Beemsterboer Coldstore Services Soudní dvůr rozhodl, že čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS stanoví hmotněprávní pravidlo, „jelikož upravuje podmínky, za jakých zůstane osoba povinná zaplatit clo osvobozena od dodatečného výběru dovozního cla následkem chyby celních orgánů“ ( 13 ). Slovy generální advokátky J. Kokott mělo toto ustanovení hmotněprávní obsah, neboť jeho cílem bylo „určit, zda osoba povinná zaplatit clo má ještě zaplatit (doplatit) částku dlužnou ze zákona, nebo ne“ ( 14 ).

26.

Ve věci Mitsui & Co. Deutschland (C-256/07, EU:C:2009:167) se Soudní dvůr zdržel výslovné kvalifikace ustanovení, které stanovilo lhůtu 12 měsíců, v níž bylo možno přihlížet k určitým cenovým úpravám, jako pravidla hmotněprávního (nikoli procesního). Soudní dvůr nicméně odmítl přiznat dotčenému ustanovení zpětnou účinnost, a to z toho důvodu, že zpětné použití nové, kratší lhůty na tyto úpravy by vedlo ke „zpochybnění legitimního očekávání“ ( 15 ). Generální advokát J. Mazák však ve svém stanovisku v uvedené věci výslovně uvedl, že podle jeho názoru hmotněprávní povaha tohoto ustanovení vyplývá ze skutečnosti, že tato ustanovení „definují podmínky využití práva na úpravu hodnoty transakce“ ( 16 ). Podotýkám, že tato hodnota byla určující pro výši celního dluhu.

27.

Rozlišování založené na tom, zda jsou dotčená pravidla určující pro existenci nebo částku celního dluhu, dává smysl. Jak uvádí Komise ve svém vyjádření, osvobození od cla nebo uložení cla za totožné zboží dovážené současně a za stejných skutkových okolností nemůže záviset na délce trvání správního nebo soudního řízení. Stejný soubor skutkových okolností, které nastaly ve stejném okamžiku, by měl vést ke vzniku stejného celního dluhu a měl by být posuzován podle stejných hmotněprávních pravidel.

28.

Při použití této logiky na otázky položené předkládajícím soudem mám za to, že čl. 211 odst. 2 CKU je hmotněprávním ustanovením.

29.

Článek 211 odst. 2 CKU v anglickém znění ( 17 ) stanoví, že celní orgány udělí povolení se zpětným účinkem, pokud jsou splněny všechny uvedené podmínky. Vzhledem k neexistenci takového povolení, které by se vztahovalo na dovozy dotčeného zboží společností BWF v období od 1. ledna 2013 do 8. ledna 2015, bylo clo splatné při dovozu tohoto zboží.

30.

Pokud by však bylo společnosti BWF uděleno povolení se zpětným účinkem, a to buď na základě čl. 211 odst. 2 CKU, nebo na základě článku 294 prováděcího nařízení k CKS, použila by se výjimka konečného užití a společnost BFW by mohla žádat o vrácení zaplaceného cla.

31.

Splnění všech podmínek specifikovaných v článku 211 CKU není jen podmínkou pro udělení povolení se zpětným účinkem, ale – pomineme-li pro tento okamžik francouzské znění čl. 211 odst. 2 CKU – ve skutečnosti celním orgánům ukládá, aby takové povolení na žádost udělily. Toto povolení je následně určující pro existenci celního dluhu za dotčené zboží.

32.

S přihlédnutím k judikatuře zmiňované v bodech 22 až 26 tohoto stanoviska jsem tedy toho názoru, že čl. 211 odst. 2 CKU musí být považován za ustanovení, které stanoví hmotněprávní pravidlo.

33.

Bližší pohled na jednotlivé podmínky uvedené v čl. 211 odst. 2 písm. a) až h) CKU tento názor jedině potvrzuje.

34.

Písmeno a) vyžaduje, aby byly „prokázány hospodářské důvody“, a písmeno b) vyžaduje, aby žádost nesouvisela s pokusem o klamavé jednání. Existence hospodářských důvodů ani neexistence klamavého jednání se netýkají procesních záležitostí; jedná se spíše o hmotněprávní podmínky, které musí být splněny, aby mohlo být povolení se zpětným účinkem uděleno. Písmeno a) sice vyžaduje, aby byly hospodářské důvody „prokázány“, nezabývá se však procesními otázkami předložení takového důkazu.

35.

Písmeno c) od žadatele vyžaduje, aby na základě účtů nebo záznamů prokázal, že: jsou splněny veškeré požadavky daného režimu; zboží může popřípadě být pro rozhodné období identifikováno; a uvedené účty nebo záznamy umožňují kontrolu daného režimu. Písmeno d) vyžaduje, aby bylo možné splnit všechny formality nezbytné pro nápravu situace u zboží, a písmeno f) stanoví, že „posouzení ekonomických podmínek se nevyžaduje“. Ačkoli se tato ustanovení týkají procesních otázek, nezabývají se otázkou, jakým způsobem by měly být tyto podmínky splněny nebo jakým způsobem by měl být předložen požadovaný důkaz, ale spíše stanoví podmínky pro udělení povolení se zpětným účinkem.

36.

Písmeno e) stanoví jako podmínku, že žadateli nebylo uděleno povolení se zpětným účinkem v průběhu tří let ode dne přijetí žádosti, písmeno g) vylučuje žádosti týkající se provozování skladovacích zařízení pro uskladnění zboží v celním skladu a písmeno h) stanoví tříletou lhůtu pro žádosti týkající se stejného druhu operace a zboží.

37.

Všechny tyto požadavky jsou podle mého názoru buď zcela, nebo převážně hmotněprávními podmínkami.

38.

Článek 211 je zařazen do hlavy VII CKU, nadepsané „Zvláštní režimy“, kapitoly 1, nadepsané „Obecná ustanovení“. Tato kapitola obsahuje články 210 až 225.

39.

Ustanovení kapitoly 1 jsou uspořádána přibližně podle modelu, kdy po jednom či dvou zcela či převážně hmotněprávních ustanoveních týkajících se konkrétně povolení (článek 211), vyřízení zvláštního režimu (článek 215), pohybu zboží (článek 219) a obvyklých forem manipulace (článek 220) následuje článek nadepsaný „Přenesení pravomocí“, který svěřuje Komisi pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci, jimiž se doplňují některé části těchto pravidel, které nejsou podstatné (články 212, 216 a 221), a článek nadepsaný „Svěření prováděcích pravomocí“ (články 213, 217 a 222), v němž je zakotveno, že Komise „stanoví v prováděcích aktech postupy“ týkající se části těchto hmotněprávních pravidel ( 18 ).

40.

Nedomnívám se tedy, že by struktura CKU hovořila ve prospěch závěru, že je čl. 211 odst. 2 nutno kvalifikovat jako procesní pravidlo. Naopak, zařazení čl. 211 odst. 2 do kapitoly 1 hlavy VII odpovídá místu, kde by bylo možno očekávat hmotněprávní, nikoli procesní pravidlo.

41.

Hmotněprávní pravidla unijního práva mohou být výjimečně vykládána jako vztahující se na situace, které vznikly před jejich vstupem v platnost, pokud z jejich znění, účelu nebo struktury jasně vyplývá, že jim musí být takový účinek přičítán ( 19 ).

42.

V rozsudku ve věci Beemsterboer Coldstores Services Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že je namístě použít nové, pozměněné znění hmotněprávního pravidla na situace, které vznikly před jeho vstupem v platnost, neboť tomuto novému znění „přísluší především výkladová povaha“ ( 20 ). V uvedené věci bylo pozměněné znění dotčeného ustanovení přijato za účelem posílení právní jistoty, přičemž vzhledem k tomu, že nové znění posílilo ochranu legitimního očekávání dotčeného hospodářského subjektu, zásada právní jistoty ani zásada legitimního očekávání použití pozměněného znění na situace, které vznikly před jeho vstupem v platnost, nebránily ( 21 ).

43.

Naproti tomu čl. 221 odst. 2 CKU zakotvuje hmotněprávní změny oproti dřívější právní úpravě. Zatímco článek 294 prováděcího nařízení k CKS používal formulaci, podle které celní orgány „mohou vydávat povolení se zpětnou působností“, čl. 221 odst. 2 CKU stanoví, že tyto orgány „udělí povolení se zpětným účinkem“, pokud jsou splněny všechny specifikované podmínky (výhradně nebo převážně hmotněprávní povahy). Jedná se o změnu, která zjevně není pouze změnou výkladovou.

44.

V bodech odůvodnění ani v legislativní historii jsem nenalezl žádnou indicii nasvědčující tomu, že bylo zamýšleno použití čl. 211 odst. 2 CKU se zpětnou účinností.

45.

Rovněž podotýkám, že problém, který musí předkládající soud vyřešit, se týká otázky, zda mohou být se zpětnou účinností použita pravidla upravující režim konečného užití. Povolení režimu konečného užití může být uděleno pouze za určitých podmínek, a tento režim tak představuje výjimku z obecných norem celního práva. Pravidla upravující tento režim by měla být z tohoto důvodu vykládána restriktivně ( 22 ). Udělení povolení se zpětným účinkem podle čl. 211 odst. 2 CKU i podle čl. 172 odst. 1 nařízení 2015/2446 představuje výjimku z obecného pravidla udělování povolení, která podléhá zvláštním podmínkám. Udělení povolení se zpětným účinkem od pozbytí platnosti původního povolení podle čl. 211 odst. 2 písm. h) CKU a čl. 172 odst. 3 nařízení 2015/2446 pak představuje ještě další výjimku z obecného režimu povolení se zpětným účinkem, která podléhá dodatečným podmínkám. Extenzivní výklad použití těchto pravidel ratione temporis tedy podle všeho není odůvodněný.

46.

Samostatný požadavek týkající se použití procesních pravidel na skutkovou situaci předcházející dni nabytí účinnosti těchto pravidel spočívá v tom, že daná věc musí být v okamžiku, kdy daná procesní pravidla vstoupí v platnost, „projednávána“. Odpověď na první otázku činí druhou a třetí otázku položenou předkládajícím soudem bezpředmětnými. Není tedy nezbytné zabývat se otázkou, zda byla věc v okamžiku, kdy se stal použitelným čl. 211 odst. 2 CKU (1. květen 2016), „projednávána“.

47.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr poskytl předkládajícímu soudu následující odpověď na první tři předběžné otázky:

„Článek 211 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, se jakožto hmotněprávní pravidlo použije pouze na takové žádosti, u nichž by povolení zpětně platilo od 1. května 2016.“