1.

Sdružení držitelů cenných papírů podalo k Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) žalobu na náhradu škody způsobené poklesem hodnoty jejich akcií ve společnosti se sídlem ve Spojeném království, v důsledku úniku ropy, k němuž došlo v zařízení této společnosti v Mexickém zálivu.

2.

V rámci tohoto sporu potřebuje soudní orgán získat výklad čl. 7 odst. 2 nařízení (EU) č. 1215/2012 ( 2 ). Vzhledem k tomu, že škody, které jsou předmětem žaloby, jsou čistě majetkové, shledává obtížným rozhodnout o své příslušnosti ve světle předchozích rozhodnutí Soudního dvora, zejména rozsudků Kolassa, Universal a Löber ( 3 ).

3.

Pochybnosti soudu a quo ukazují na rizika, která s sebou nese výklad otevřených formulací v této oblasti, jako je ta, která váže soudní příslušnost na „zvláštní okolnosti“ sporu. Zároveň nabízejí možnost tento výklad upřesnit, nebo pokud by to bylo nutné, přehodnotit.

4.

Bod 16 odůvodnění uvádí:

„Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat […]“

5.

Podle znění jeho článku 4:

„1.   Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

[…]“

6.

Podle článku 7:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

[…]

[…]“

7.

Podle článku 305a oddílu 3 BW ( 5 ):

„1.   Každá instituce nebo sdružení, které má plnou právní způsobilost, může podat žalobu k soudu na obranu obdobných zájmů dalších osob, pokud tuto obranu provádí v souladu se svými stanovami.

[…]

3.   Předmětem žaloby podle odstavce 1 nemůže být […] náhrada škody v penězích.

[…]“

8.

Vereniging van Effectenbezitters (Sdružení držitelů cenných papírů, dále jen „VEB“) je nizozemské sdružení se sídlem v Haagu (Nizozemsko), jehož předmětem činnosti je podle stanov obrana zájmů držitelů převoditelných cenných papírů.

9.

BP plc (dále jen „BP“) je ropná a plynárenská společnost se sídlem v Londýně (Velká Británie) s celosvětovou působností. Její akcie se obchodují na burzách v Londýně a ve Frankfurtu.

10.

V dubnu 2010 došlo na ropné plošině pronajaté společností BP v Mexickém zálivu k explozi, která způsobila závažné škody na životním prostředí.

11.

Dne 17. dubna 2015 podalo sdružení VEB k rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) proti BP podle článku 3:350a BW hromadnou žalobu jménem všech osob, které v období od 16. ledna 2007 do 25. června 2010 nabyly, držely nebo prodaly kmenové akcie společnosti BP, prostřednictvím investičního účtu vedeného v Nizozemsku nebo investičního účtu vedeného u banky nebo investiční společnosti se sídlem v Nizozemsku (dále jen „akcionáři společnosti BP“).

12.

Sdružení VEB navrhlo rechtbank Amsterdam (soud Amsterodamu), aby určil, že:

13.

Společnost BP zpochybnila příslušnost nizozemských soudů, přičemž se opírala o nařízení č. 1215/2012. Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu) se prohlásil za nepříslušný a gerechtshof Amsterdam (odvolací soud v Amsterodamu, Nizozemsko) toto rozhodnutí potvrdil.

14.

Sdružení VEB podalo kasační opravný prostředek k Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska), který předkládá Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

15.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla soudní kanceláři Soudního dvora dne 25. září 2019.

16.

Písemná vyjádření předložily sdružení VEB, společnost BP a Evropská komise. Poté, co bylo zrušeno původně nařízené jednání, jim Soudní dvůr adresoval několik otázek, aby na ně písemně odpověděly, k čemuž došlo dne 8. října 2020.

17.

Na pokyn Soudního dvora se toto stanovisko bude zabývat pouze prvními dvěma předběžnými otázkami.

18.

Než se jimi budu zabývat, považuji za vhodné připomenout, že:

19.

V první a druhé otázce je zahrnuto několik nejasností ohledně čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012.

20.

Posloupnost těchto nejasností lze shrnout takto:

21.

V každém případě musí být vyjasněny otázky, které nejsou předmětem diskuse a jsou považovány za vyřešené. Jsou to následující otázky:

22.

Pochybnosti Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) vycházejí z přístupu kvalifikovaného jako „holistický přístup“ ( 16 ), uplatněného Soudním dvorem v souvislosti s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 při jeho použití na některé spory v oblasti investic ( 17 ), v nichž se mělo za to, že škoda vznikla v místě, kde je veden účet investora ( 18 ).

23.

Ačkoli je pravda, že místo vedení účtu investora sloužilo k určení příslušného soudu, musím nicméně zdůraznit, že to bylo za okolností, které Soudní dvůr kvalifikoval jako „konkrétní“ ( 19 ), a to protože:

24.

Nejsem si jist, zda umístění účtu žalobce v členském státě, jehož příslušnost je sporná, je užitečné referenční kritérium, a to ani při existenci dalších znaků, pro jakýkoliv spor týkající se mimosmluvní odpovědnosti za škody způsobené na investicích v důsledku nedostatku informací. Domnívám se spíše, že je to otevřená otázka, a to i s ohledem na postoj Soudního dvora k ní.

25.

S ohledem na to, že investiční účet představuje majetkovou hodnotu a ta utrpí újmu, umístění tohoto účtu by v zásadě mohlo představovat místo, kde se projeví čistě finanční ztráta jeho vlastníka. Toto zeměpisné určení škody je nicméně obrazné nebo fiktivní, jako každé, které je spojeno s nemateriální újmou ( 20 ).

26.

Upřednostnění umístění těchto škod na to či ono z možných míst však nemůže opomíjet účel dotčené normy. Význam jednoho investičního účtu (nebo bankovního účtu v širším smyslu) je z tohoto pohledu sporný: samotná judikatura Soudního dvora potvrzuje slabost této vazby.

27.

Umístění účtu slouží především akcionáři, zejména pokud se shoduje s jeho bydlištěm nebo místem pobytu, což je v případě spotřebitelů nebo malých investorů v souladu s legislativními cíli hmoteněprávních norem ( 21 ). Není však namístě podporovat tuto politiku na úkor vlastního účelu nařízení č. 1215/2012 v jeho současném znění.

28.

Místo účtu může přispět k objektivní blízkosti mezi sporem a příslušným soudem, avšak nelze to přeceňovat. Účty, na nichž jsou uloženy cenné papíry nebo na nichž se projeví snížení jejich hodnoty, například nemají vliv na příčinnou souvislost mezi jednáním a škodou ani na rozsah způsobené škody.

29.

Navíc z hlediska společnosti, která je emitentem kótovaných akcií, je místo vedení účtů jejích akcionářů nepředvídatelná informace, která neumožňuje ani minimálně předvídat mezinárodně příslušné soudy, u nichž by mohla být žalována.

30.

Je pravda, že při přijetí rozhodnutí o kótování akcií na burze jiného členského státu, než je ten, kde se nachází jeho sídlo, emitent akcií implicitně akceptuje, že bude žalován mimo své bydliště. Nicméně, vzhledem k tomu, že nemá kontrolu nad pozdějším pohybem cenných papírů, místo vedení účtu investora ( 22 ) je pro něj stejně tak náhodné jako nepředvídatelné ( 23 ).

31.

Za těchto okolností přijetí toho, aby místo vedení účtu bylo faktorem určujícím příslušnost, nezamezí „možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat“ ( 24 ). Spíše tuto možnost usnadňuje.

32.

V mém stanovisku ve věci Verein für Konsumenteninformation jsem uvedl, že absence fyzického poškození ztěžuje identifikaci místa vzniku škody a vyvolává pochybnosti o vhodnosti zvolit toto místo jako kritérium určení příslušnosti pro účely čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 ( 25 ).

33.

Připomněl jsem, že z toho důvodu bylo při různých příležitostech Soudnímu dvoru navrhováno, aby v situacích, kde jde pouze o majetkovou újmu, upustil od volby mezi místem události a místem škody. Připojil jsem se k tomuto názoru, přičemž jsem upřesnil, že jej lze použít v některých případech, ale ne nutně obecně ( 26 ).

34.

Sdílím tedy výhrady k výkladu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 v oblasti mimosmluvní odpovědnosti v souvislosti s investicemi do cenných papírů, který vychází z fikce, že nemajetková újma se projevuje na určitém místě, a navíc vyžaduje existenci specifických okolností k tomu, aby byla přiznána příslušnost soudům tohoto místa ( 27 ).

35.

Argument spojený s právní jistotou podporuje potřebu znovu se zamyslet nad tímto přístupem: ve vhodné fázi řízení (v určitých případech dokonce a limine litis) musí soud, u kterého byla podána žaloba, identifikovat spojitosti se státem příslušného soudu, z nichž ve světle použitelného práva vyplyne jeho vlastní mezinárodní soudní příslušnost. Nejen z praktických důvodů, nýbrž, opakuji, z důvodu právní jistoty musí být schopen rozhodnout o této náležitosti snadno, před rozhodnutím o meritu věci.

36.

Výklad čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, který vyžaduje analýzu konkrétních okolností každého případu, v případech, jako je tento, nenapomáhá jistotě výsledku. Kromě toho sama povaha kritéria pravděpodobně vyvolá, kromě různých výkladů v členských státech a nových žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách, u právních subjektů pochybnosti a podpoří zdržovací procesní strategie ( 28 ).

37.

Ve sporech, jako je projednávaný, tedy nemusí být nevyhnutelné uplatnit metodu sdružení kontaktů za účelem přiznání příslušnosti na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012. Jednalo by se tedy o situování škody na nejvhodnější místo vzhledem k cílům, které norma sleduje, a vyloučení místa vedení investičního účtu.

38.

Podle mého názoru je tento přístup možný a ve skutečnosti byl uplatněn soudními orgány některých členských států, které posuzují svou příslušnost na základě jiných údajů a dávají přednost například trhu, na němž jsou kotovány akcie ( 29 ). To je místo (ne nezbytně fyzické) dobře známé ex ante, které si zvolil emitent a jehož právním předpisům podléhá v souvislosti s informační povinností; to investor předem ví, nebo měl by vědět, když akcie společnosti nabývá ( 30 ).

39.

Nicméně s ohledem na formulaci předběžných otázek na ně odpovím z pohledu jejich vlastních východisek, to znamená ve světle dosavadní judikatury Soudního dvora, a budu přitom analyzovat, bude-li to třeba, navrhovaná alternativní řešení.

40.

Z rozsudků Kolassa, Universal a Löber vyplývá, že umístění bankovního účtu (v širším smyslu), na němž se projeví finanční ztráta, v členském státě stačí k přiznání mezinárodní soudní příslušnosti soudním orgánům tohoto státu. Musí být zároveň splněny zvláštní okolnosti, které jako celek umožňují přiznání této příslušnosti ( 31 ).

41.

Pokud ponecháme v tuto chvíli stranou vliv, který by v této věci mohla mít forma žaloby (hromadná) podané sdružením VEB ( 32 ), nenacházím zde žádnou významnou skutečnost, která by měla takovou váhu, že by umožňovala odchýlit se od této judikatury.

42.

Předkládající soud zdůrazňuje, že v rozsudku Universal se finanční ztráta projevila na bankovním účtu žalobce, který si sám vybral s cílem splatit svůj dluh; sám poškozený rozhodl o místě vzniku ztráty, což snižuje spolehlivost místa vedení účtu jako kritéria pro přiznání mezinárodní soudní příslušnosti. V projednávané věci podle uvedeného soudu naopak majetková ztráta v důsledku poklesu hodnoty akcií uložených na investičních účtech vzniká přímo na těchto účtech.

43.

Tento argument se nezdá být přesvědčivý z několika důvodů:

44.

Také odlišnost mezi tímto případem a rozsudky Kolassa a Löber, co se týče formy a rozsahu údajně zavádějících informací poskytnutých žalovanou, odůvodňuje přiznat mezinárodní příslušnost soudům místa, kde se nacházejí investiční účty.

45.

To, že informace společnosti, která je emitentem, nesměřovala konkrétně nebo samostatně na nizozemské investory, ve skutečnosti podle všeho podporuje spíše opačný závěr ( 35 ). Nicméně vzhledem k tomu, že tento faktor je podle sdružení VEB zvláštní okolností, která podporuje soudní příslušnost soudů Nizozemska, budu to později analyzovat z této perspektivy.

46.

Shrnuto, skutečnost, že se finanční škoda projevila na investičním účtu vedeném v Nizozemsku, nelze uznat za „dostatečnou vazbu pro přiznání mezinárodní příslušnosti“ soudům tohoto státu.

47.

Pro případ, že odpověď na první předběžnou otázku by byla záporná, přeje si Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) vědět, zda „je třeba dalších okolností, které odůvodňují příslušnost nizozemských soudů, a o jaké okolnosti se v takovém případě jedná“. Konkrétně žádá, aby bylo určeno, zda stačí ty, které jsou zmíněny v odstavci 4.2.2 předkládacího usnesení ( 36 ).

48.

Jak jsem již vysvětlil jinde, je nemožné vymezit abstraktně zvláštní okolnosti, které ve svém souhrnu vytvářejí dostatečnou vazbu mezi sporem a příslušným soudem, když je škoda popsaná v žalobě čistě finanční ( 37 ).

49.

Zdá se mi nicméně vhodné zopakovat, že „zvláštní okolnosti“, které jsou důležité pro přiznání příslušnosti, jsou ty, které svědčí o blízkosti mezi sporem a místem soudu, jakož i o předvídatelnosti toho místa pro účastníky řízení, neboť to jsou zásady, o něž se opírá kritérium „místo škody“ pro určení mezinárodní soudní příslušnosti ( 38 ).

50.

Tyto okolnosti musí zahrnovat:

51.

Z dokumentů založených do spisu vyplývá, že v původním sporu nejsou dány zvláštní okolnosti analogické okolnostem ve věcech Kolassa a Löber. Mohou zde naopak být podle předkládacího usnesení jiné ( 39 ). Jsem toho názoru, že většina z nich (ponechávám stranou v tuto chvíli to, co se týká hromadné žaloby) nemá na přiznání příslušnosti vliv ( 40 ).

52.

Považuji za nepodstatné, že společnost BP dosáhla dohody s akcionáři v USA, kterou nenabídla evropským akcionářům. Tato skutečnost z hlediska předvídatelnosti, blízkosti nebo řádného výkonu spravedlnosti nijak nehovoří pro to, aby nizozemské soudy byly považovány v Evropské unii za příslušné.

53.

Podle mého názoru je stejně tak nevýznamné, že někteří z dotčených mohou mít postavení spotřebitelů ( 41 ). Mohlo by být žádoucí upravit postavení retailových akcionářů ve smyslu čtvrtého oddílu kapitoly II nařízení č. 1215/2012 ( 42 ), avšak je nesporné, že v současnosti tomu tak není.

54.

Spotřebitelem chráněným podle nařízení č. 1215/2012 je pouze ten, který je stranou smlouvy za okolností stanovených v článku 17 ( 43 ). V tomto nařízení v jeho současném znění není zakotvena obecná zásada ochrany spotřebitele, která by s takovým hmotněprávním postavením spojovala možnost žalovat vždy ve svém bydlišti.

55.

Při absenci takového obecného pravidla musí být postavení „spotřebitele“ posuzováno v kontextu čl. 7 odst. 2 jako ostatní faktory: to znamená z hlediska blízkosti a předvídatelnosti soudu. V tomto smyslu mi není jasné, jakým způsobem postavení spotřebitele některých investorů společnosti BP objektivně přibližuje soud a spor, nebo činí nizozemské soudy více či méně předvídatelné z pohledu žalovaného ( 44 ).

56.

Informace společnosti BP týkající se jejích akcií jsou určeny investorům na celém světě. Společnosti BP je tedy známo, že tyto cenné papíry mohou být nakoupeny investory z jiných států než je stát jejího sídla, nebo sídlo burzovního trhu nebo trhů, na nichž se je tato společnost rozhodla kotovat ( 45 ).

57.

Je pravda, že hospodářský subjekt se obecně nemůže dovolávat informace, kterou sám zveřejňuje, aby se vyhnul tomu, že bude žalován v určitém místě. Nicméně nezdá se rozumné ani podřídit jej všem jurisdikcím, do nichž v důsledku dostupnosti internetu tato informace dorazí, když jejím předmětem je poukázat na charakteristiky určitých kotovaných akcií, běžně převoditelných prostřednictvím řetězce prostředníků, kteří stojí mimo kontrolu emitenta.

58.

Jinými slovy, podle mého názoru pro účely čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 zveřejňování informací na celosvětové úrovni, které poskytuje společnost o svých akciích, nijak nepodporuje příslušnosti soudů konkrétního státu ( 46 ).

59.

Za těchto okolností si nemyslím, že zvláštní okolnosti, o nichž se zmiňuje druhá předběžná otázka, umožňují přiznání příslušnosti nizozemským soudům.

60.

Komise navrhuje výjimečně použít výklad, že škoda se projeví na investičním účtu vedeném v členském státě, a umožňuje přiznat soudní příslušnost jeho soudům, aniž musí být dány dodatečné okolnosti, pokud neexistují skutečnosti, jež by umožňovaly toto škodu umístit v jiném členském státě.

61.

Komise tvrdí, že pokud by tomu tak nebylo, žalobce by ztratil volbu, kterou mu nabízí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, pokud se v popsané situaci místo škodné události shoduje s bydlištěm žalovaného.

62.

Můj názor je, že tento výsledek, přestože je nešťastný, není v rozporu se systémem přiznávání mezinárodní soudní příslušnosti podle nařízení č. 1215/2012. Mohl by s ním být naopak v rozporu výsledek opačný.

63.

Bruselská úmluva, a později nařízení, vycházejí z toho, že (s výjimkami, které stanoví) bydliště žalovaného je a musí být hlavním kritériem soudní příslušnosti. Zvláštní příslušnosti, které se k němu přidávají, odpovídají souboru odůvodnění, mezi nimiž se výslovně nenachází – jako cíl sám o sobě – důvod nabídnout žalobci alternativy ( 47 ).

64.

Je pravda, že na počátku výklad čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy je jeho užitečný účinek, aby zahrnoval jak místo události, jakož i místo škody. Tento účinek by se ztratil, pokud by se ustanovení vykládalo systematicky pouze jako místo příčinné události, neboť obvykle se shoduje s bydlištěm žalovaného ( 48 ).

65.

Soudní dvůr současně setrvale připomínal, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán striktně, neboť v opačném případě by zbavil obsahu obecnou zásadu příslušnosti soudů státu, na jehož území má žalovaný bydliště ( 49 ).

66.

V této souvislosti připomínám, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 není soudem na ochranu žalobce. S tímto konstatováním se obvykle pojí varování před výkladem tohoto ustanovení, který by upřednostňoval příslušnost soudů bydliště žalobce ( 50 ).

67.

Není tedy možné, aby nad cíli právní jistoty a fyzické blízkosti mezi sporem a příslušným soudem převážil cíl usnadnění podání žaloby žalobci.

68.

Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že není nutné – a už vůbec ne absolutně nutné – poskytnout žalobci možnosti, kde chce vést řízení, a tím spíše možnost podat žalobu v místě, které je považováno za místo, kde se škoda projevila, když vzhledem ke svému fiktivnímu charakteru toto místo nepředstavuje potřebnou vazbu mezi sporem a příslušným soudem.

69.

V tomto smyslu připomínám, že podle Soudního dvora přísluší dotčenému podat svou žalobu u soudu místa, kde vznikla škoda, v situacích, kdy je nemožné nebo obtížné určit, kde došlo ke škodné události ( 51 ).

70.

Dodávám, jako již při jiné příležitosti ( 52 ), že Soudní dvůr vyloučil použití čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy (nyní čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012) ve vztahu k povinnosti, která „nemůže být lokalizována na konkrétním místě ani vázána na soud, který by byl zvlášť vhodný k rozhodování sporů s ní spojených“ ( 53 ).

71.

Konečně, vzhledem k tomu, že bydliště žalovaného v některém členském státě je podmínkou použitelnosti nařízení č. 1215/2012, disponuje žalobce minimálně přístupem k nějakým soudům, kdykoliv je tento nástroj použitelný. Neexistuje proto riziko odepření spravedlnosti ( 54 ).

72.

Soud a quo si přeje vědět, zda má na odpověď na první otázku vliv povaha žaloby podané sdružením VEB (to znamená její hromadný charakter) a to, že se v ní uplatňuje čistě deklaratorní návrhové žádání.

73.

V této souvislosti odkazuje na rozsudek CDC Hydrogen Peroxide ( 55 ), v němž Soudní dvůr konstatoval, že postoupení pohledávek, provedená každým původním věřitelem ve prospěch žalobce, nemají vliv na určení příslušného soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012.

74.

Podle názoru předkládajícího soudu by mechanismus hromadné žaloby ztratil svou účinnost, pokud by se totéž řešení použilo na původní věc.

75.

Podle vnitrostátních předpisů platných v době podání nemá subjekt hájící kolektivní zájmy, jako je sdružení VEB, aktivní legitimaci podat žalobu na náhradu škody (v penězích). Pouze poškození jednotlivci mohou žádat kompenzaci tohoto typu.

76.

Soudní dvůr potvrdil, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 pokrývá čistě určovací žaloby na mimosmluvní občanskoprávní odpovědnost ( 56 ) včetně žalob, které žádají určení neexistence odpovědnosti ( 57 ), jakož i preventivní žaloby směřující k zabránění budoucím škodám ( 58 ).

77.

V souladu s touto judikatorní linií mohou soudy členského státu, v němž nastala příčinná událost, nebo kde vznikla, nebo se předpokládá, že vznikne škoda, platně uznat svou příslušnost podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 v souvislosti s žalobami, v nichž se (ještě) nežádá konkrétní odškodnění ( 59 ).

78.

V rozsudku DFDS Torline Soudní dvůr:

79.

Ve světle výše uvedeného nevidím problém v tom, aby se čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 použil na určovací žaloby, jako je ta podaná sdružením VEB, které předcházejí následným žalobám na náhradu škody, jež mohou v budoucnu podat jednotlivě pouze poškození, jejichž identita a bydliště nejsou v době podání (první) žaloby známy.

80.

Předchozí tvrzení v každém případě vychází z předpokladu, že existuje určitá vazba nebo funkční vztah mezi určovacím řízením zahájeným sdružením VEB a řízeními, která jsou později zahájena za účelem získání odškodnění ( 61 ). Zda je tento předpoklad naplněn, či nikoli, v kontextu článku 3:305a BW, musí určit předkládající soud.

81.

Nelze odhlédnout od toho, že identifikace místa vzniku škody bude v těchto dvoufázových řízeních složitější, neboť tato škoda je spojena s oprávněnými subjekty, které nemusí být nezbytně ještě známy. Podle mého názoru tento aspekt bez dalšího nepopírá „skutečnou, a nikoli abstraktní povahu“ ( 62 ) škody.

82.

V posuzované věci je složitost zmírněna díky vymezení zájmů, jež hájí subjekt, který je žalobcem, tedy zájmů vyplývajících z umístění investičních účtů, na nichž se projevilo snížení hodnoty akcií, v Holandsku.

83.

Místo škody jako kritérium pro přiznání mezinárodní soudní příslušnosti, je takové místo, kde se nepříznivé následky určitého jednání projeví v konkrétní podobě ( 63 ). Je tedy nutné vědět především to, o jakou újmu se jedná, k čemuž je nutné určit potenciálně dotčený právní zájem.

84.

Hmotné zájmy, které jsou způsobilé utrpět újmu, mohou být různých typů. Zjednodušeně řečeno, je třeba rozlišovat mezi obecnými zájmy ( 64 ), kolektivními zájmy ( 65 ) a individuálními zájmy: u těch posledních je známo ex ante, o čí zájmy jde, nebo to lze určit poté, co je podána žaloba (nebo dokonce poté, co je vynesen rozsudek).

85.

Nepřísluší Soudnímu dvoru, nýbrž předkládajícímu soudu, aby posoudil povahu zájmu, který hájí žalující subjekt prostřednictvím hromadné žaloby podle článku 3:305a BW, na nějž se podle všeho odvolává.

86.

Pokud je soud a quo toho názoru, že v hromadné žalobě podané sdružením VEB jde o zájmy (podle všeho) určitých nebo snadno určitelných vlastníků ( 66 ), odpověď na druhou předběžnou otázku musí vycházet z dosavadní judikatury Soudního dvora v tomto směru.

87.

V rozsudku CDC, v němž ke sloučení pohledávek jednotlivých subjektů došlo po jejich postoupení, Soudní dvůr odmítl, že by tento převod měl vliv na určení mezinárodní soudní příslušnosti ( 67 ).

88.

Jednaje tímto způsobem, potvrdil Soudní dvůr to, co již vyslovil v rozsudku ÖFAB, s ohledem na to, že: a) zvlášť úzký vztah mezi místem škodné události a příslušným soudem se zachová, i když původní věřitel pohledávku převede; a b) odlišná odpověď by narušovala cíl nařízení, podle něhož pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná ( 68 ).

89.

Podle této judikatury, v případě, že by sdružení VEB bránilo ve své hromadné žalobě individuální zájmy investorů, kteří mu svěřili jejich obranu před soudy, je třeba vyvodit, že kolektivní obrana nemění podmínky, za jakých jsou nizozemské orgány příslušné podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012.

90.

Toto přiznání příslušnosti tedy závisí na tom, zda jsou splněny obecné podmínky, které vyžaduje judikatura Soudního dvora: a) místo nebo místa, v nichž se projeví konkrétně škoda u každého dotčeného, musí být v Nizozemsku; a b) jsou splněny zvláštní podmínky, které prokazují úzkou vazbu mezi soudem a sporem.

91.

Předkládající soud vychází z toho, že v tomto případě „nebyla zjištěna místa bydliště zmíněných investorů ( 69 ), ani zvláštní okolnosti individuálních nákupů nebo individuálních rozhodnutí neprodat již vlastněné akcie“. Avšak vzhledem k povaze podané žaloby tato opomenutí podle všeho nebrání uznání příslušnosti nizozemských soudů, pokud jsou splněny obecné podmínky, o nichž jsem se zmínil výše.

92.

Podle Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) by mechanismus hromadné žaloby ztratil svou účinnost, pokud by subjekt jako je sdružení VEB musel podat žalobu v každém jednotlivém místě, kde došlo k individuální škodě.

93.

Nepochybuji o tom, že argument vnitrostátního orgánu je správný ( 70 ), nenacházím však v systému přiznávání mezinárodní soudní příslušnosti platném v Evropské unii, který v současné době představuje nařízení č. 1215/2012, jinou alternativu.

94.

Nicméně nevylučuji, že pokud by se prokázalo, že ke všem relevantním škodám došlo v jednom členském státě, důvody specializace konkrétního místně příslušného soudu by umožňovaly překonat územní fragmentaci vyplývající ze striktního použití čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ( 71 ).

95.

Kromě toho se ztotožňuji s tím, co uvedl generální advokát M. Bobek ve svém stanovisku ve věci Schrems ohledně absence „zvláštních ustanovení týkajících se postoupení nároků […] nebo postupů kolektivní ochrany práv“ v nařízení č. 44/2001: není úkolem soudů, včetně Soudního dvora, zavádět nové procesní mechanismy, a předjímat činnost normotvůrce v takto citlivé oblasti ( 72 ), a také jim nepřísluší vytvářet kritérium pro určení soudní příslušnosti ad hoc ( 73 ).

96.

Ve světle výše uvedeného navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět na první a druhou předběžnou otázku Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) následovně: