1.

Svým kasačním opravným prostředkem, který je předmětem tohoto stanoviska, se společnost NeXovation Inc. (dále jen „navrhovatelka“) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 19. června 2019, NeXovation v. Komise (T‑353/15, EU:T:2019:434 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zamítl její žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2016/151 ze dne 1. října 2014 o státní podpoře Německa SA.31550 (2012/C) (ex 2012/NN) ve prospěch závodní dráhy Nürburgring (dále jen „konečné rozhodnutí“) ( 2 ).

2.

V projednávané věci vyvstávají otázky ohledně rozsahu povinnosti Tribunálu odůvodnit rozsudky, jakož i rozsahu procesních práv zúčastněných stran, které ke Komisi podají stížnost v oblasti státní podpory.

3.

Skutečnosti předcházející sporu jsou uvedeny v bodech 1 až 15 napadeného rozsudku a pro potřeby tohoto řízení je lze shrnout následujícím způsobem.

4.

Komplex Nürburgring (dále jen „Nürburgring“), který se nachází v německé spolkové zemi Porýní-Falc, zahrnuje závodní okruh, rekreační park, hotely a restaurace.

5.

V letech 2002 až 2012 byli vlastníci Nürburgring (dále jen „prodávající“) příjemci opatření podpory, zejména od spolkové země Porýní-Falc, na výstavbu rekreačního parku, hotelů a restaurací a na pořádání závodů Formule 1.

6.

Na základě stížnosti byla tato opatření podpory předmětem formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU, které Komise zahájila v roce 2012.

7.

Ve stejném roce Amtsgericht Bad Neuenahr-Ahrweiler (okresní soud v Bad Neuenahr-Ahrweiler, Německo) rozhodl, že prodávající jsou v platební neschopnosti a že jejich aktiva budou prodána (dále jen „aktiva Nürburgringu“). Bylo zahájeno nabídkové řízení (dále jen „nabídkové řízení“), jehož výsledkem byl prodej těchto aktiv společnosti Capricorn Nürburgring Besitzgesellschaft GmbH (dále jen „Capricorn“).

8.

Dne 10. dubna 2014 podala navrhovatelka stížnost ke Komisi, ve které tvrdila, že nabídkové řízení nebylo otevřené, transparentní, nediskriminující a ničím nepodmíněné a nevedlo k prodeji aktiv Nürburgringu za tržní cenu v rozsahu, v němž byla tato aktiva postoupena na uchazeče – Capricorn – jehož nabídka byla nižší než její nabídka a který byl zvýhodněn v rámci nabídkového řízení. Podle této stížnosti tedy společnost Capricorn obdržela podporu odpovídající rozdílu mezi tržní cenou aktiv Nürburgringu a cenou zaplacenou za nabytí těchto aktiv, a zajistila kontinuitu hospodářských činností prodávajících. Příkaz k navrácení podpor přijatých prodávajícími by tudíž měl přejít na tuto společnost.

9.

Dne 1. října 2014 Komise přijala konečné rozhodnutí. V tomto rozhodnutí Komise zaprvé konstatovala, že některá opatření podpory poskytnutá Německem ve prospěch prodávajících jsou protiprávní a neslučitelná s vnitřním trhem, a uvedla, že společnost Capricorn a její dceřiné společnosti nejsou navrácením neslučitelné státní podpory dotčeny ( 3 ) (dále jen „první sporné rozhodnutí“).

10.

Zadruhé Komise v konečném rozhodnutí stanovila, že prodej aktiv Nürburgringu společnosti Capricorn nepředstavuje státní podporu ( 4 ). Komise měla za to, že k tomuto prodeji došlo prostřednictvím otevřeného, transparentního a nediskriminačního nabídkového řízení a že toto řízení vedlo k prodeji těchto aktiv za tržní cenu (dále jen „druhé sporné rozhodnutí“).

11.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 26. června 2015 podala navrhovatelka žalobu znějící na zrušení prvního a druhého sporného rozhodnutí.

12.

V napadeném rozsudku Tribunál především prohlásil žalobu za nepřípustnou v rozsahu, v němž zněla na zrušení prvního sporného rozhodnutí. Tribunál uvedl, že navrhovatelka neprokázala, že by tímto rozhodnutím byla osobně dotčena ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU ( 5 ).

13.

Pokud jde o návrh na zrušení druhého napadeného rozhodnutí, Tribunál především konstatoval, že navrhovatelka je jakožto zúčastněná strana aktivně legitimována k ochraně procesních práv, která jí zaručuje čl. 108 odst. 2 SFEU ( 6 ), a má právní zájem na podání žaloby. Tribunál tedy zkoumal opodstatněnost důvodů předložených na podporu této žaloby, přičemž je všechny zamítl, a zamítl tudíž žalobu v plném rozsahu ( 7 ).

14.

Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil body 3) a 4) výroku napadeného rozsudku a zrušil první a druhé sporné rozhodnutí nebo podpůrně vrátil věc Tribunálu a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

15.

Komise Soudnímu dvoru navrhuje, aby kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

16.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje navrhovatelka šest důvodů.

17.

První důvod se týká části napadeného rozsudku týkající se prvního sporného rozhodnutí. Navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nesprávně dospěl k závěru, že navrhovatelka nebyla tímto rozhodnutím osobně dotčena.

18.

Ostatních pět důvodů kasačního opravného prostředku se naopak týká části napadeného rozsudku týkající se druhého sporného rozhodnutí. Druhý důvod se konkrétně týká nesprávného uplatnění pojmu „státní podpora“; třetí důvod se týká nesprávného uplatnění pojmu „závažné obtíže“; čtvrtý důvod se týká nesprávného uplatnění čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999 ( 8 ); pátý důvod se týká nesprávného posouzení nestrannosti přezkumu stížnosti podané navrhovatelkou a konečně v rámci šestého důvodu navrhovatelka uplatňuje nesprávné právní posouzení při posouzení dostatečnosti odůvodnění druhého sporného rozhodnutí.

19.

V souladu s žádostí Soudního dvora zaměřím svoji analýzu na druhý až šestý důvod, které se týkají návrhu na zrušení druhého sporného rozhodnutí.

20.

V tomto ohledu je třeba úvodem poznamenat, že je nesporné, že druhé sporné rozhodnutí představuje rozhodnutí přijaté po fázi předběžného posouzení ( 9 ), kterým Komise konstatovala, že dotčená opatření nepředstavují státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a v důsledku toho se rozhodla nezahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ( 10 ).

21.

V tomto ohledu rovněž připomínám, jak je připomenuto v bodech 77 až 82 napadeného rozsudku, že z judikatury vyplývá, že v případě, že žalující strana navrhuje zrušit rozhodnutí, které bylo přijato po předběžném posouzení a které prohlašuje, že dotčené opatření nepředstavuje státní podporu nebo rozhodnutí nevznášet námitky, zpochybňuje tím především skutečnost, že Komise nezahájila formální vyšetřovací řízení, a tím porušila její procesní práva, která jí svědčí v rámci formálního vyšetřovacího řízení. Navrhovatelka se může k tomu, aby její žalobě na neplatnost bylo vyhověno, dovolávat jakéhokoli důvodu, kterým by bylo možno prokázat, že posouzení informací a skutečností, které měla Komise k dispozici nebo mohla mít k dispozici, muselo vyvolat pochybnosti ohledně jeho kvalifikace jako státní podpory nebo slučitelnosti tohoto opatření s vnitřním trhem ( 11 ).

22.

Druhý důvod kasačního opravného prostředku je rozdělen do čtyř částí.

23.

V první části navrhovatelka tvrdí, že Tribunál v bodech 122 až 128 napadeného rozsudku nesprávně stanovil, že Komise neměla mít pochybnosti o závazné povaze dopisu Deutsche Bank ze dne 10. března 2014, který společnost Capricorn předložila jako finanční záruku na podporu své nabídky. Navrhovatelka tvrdí, že z různých prvků, a zejména z výslovné zmínky o nezávazné povaze uvedené v příloze tohoto dopisu, vyplývá, že tento dopis byl pouze prohlášením o záměru. Navrhovatelka ve své replice tvrdí, že otázka týkající se určení závazné povahy tohoto dopisu je právní otázkou, kterou může Soudní dvůr přezkoumat v rámci kasačního opravného prostředku, a podpůrně tvrdí, že v každém případě Tribunál tento dopis zkreslil.

24.

Druhá část má za cíl zpochybnit závěr Tribunálu, podle kterého navrhovatelka neprokázala, že Komise měla mít pochybnosti o transparentní povaze nabídkového řízení, pokud jde o lhůty pro podání nabídek.

25.

Navrhovatelka zaprvé tvrdí, že Tribunál přehlédl skutečnost, že navrhovatelka byla prodávajícími, kteří ji informovali o prodloužení těchto lhůt do 31. března 2014, uvedena v omyl. Tribunál rovněž nezohlednil, že by se změna podmínek tohoto řízení měla vztahovat na všechny uchazeče.

26.

Zadruhé Tribunál rovněž nezohlednil, jak tvrdí navrhovatelka, že takovéto nabídkové řízení se odchýlilo od přístupu, který by uplatnil běžný soukromý investor. To potvrzuje bod 93 sdělení Komise o pojmu státní podpora ( 12 ), z něhož vyplývá, že nedodržení unijních pravidel v oblasti zadávání veřejných zakázek by mělo vyvolat pochybnosti o slučitelnosti s ustanoveními o státní podpoře. V projednávané věci tato ustanovení nebyla dodržena, neboť unijní právo po uplynutí lhůty neumožňovalo volná jednání. Tribunál tyto otázky nezohlednil.

27.

Zatřetí Tribunál nezohlednil, jak tvrdí navrhovatelka, že konečné rozhodnutí obsahuje protichůdná prohlášení v bodě 272 a bodě 275 písm. c) odůvodnění týkající se otázky, zda prodávající prodloužili lhůtu pro podání nabídek.

28.

Ve třetí části navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nezohlednil tři argumenty, které předložila ohledně tří změn, ke kterým došlo v průběhu nabídkového řízení, o kterých však nebyli informováni všichni potenciální uchazeči.

29.

Zaprvé, zatímco původně bylo navrhovatelce navrhnuto, aby nabyla aktiva Nürburgringu na základě „čisté rozvahy“ (clean balance sheet), tedy aniž by musela uvést současné a minulé dluhy a poplatky, které zatěžují tato aktiva, následně se ukázalo, že všechny základní dohody týkající se provozu Nürburgringu byly uzavřeny třetí stranou na základě pronájmu podniku (business lease) s prodávajícími, které by navrhovatelka v případě nabytí Nürburgringu byla povinna zveřejnit jako takové. V napadeném rozsudku Tribunál nijak nezohlednil argument předložený v tomto ohledu.

30.

Zadruhé Tribunál nezohlednil argument navrhovatelky týkající se smlouvy o pronájmu podniku (business lease) poskytnuté společnosti Capricorn, která byla původně koncipována jako „záložní možnost“ pro případ, že by nabídkové řízení nebylo úspěšné nebo by bylo napadeno rozhodnutí Komise, které se ho týká. Ačkoli tato záložní možnost byla zjevně relevantní pro stanovení konečné ceny, nebyla oznámena ostatním uchazečům. V důsledku toho nebyly informace poskytnuté v průběhu nabídkového řízení úplné, a tudíž toto řízení nebylo v souladu s požadavkem transparentnosti podle právní úpravy v oblasti státní podpory.

31.

Zatřetí Tribunál se nezabýval argumentem navrhovatelek, podle kterého prodávající v průběhu nabídkového řízení zavedli výběrové kritérium environmentální povahy, aniž by to bylo oznámeno všem uchazečům.

32.

Ve čtvrté části navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nezohlednil několik argumentů, které uvedla jednak ohledně transparentnosti nabídkového řízení, a jednak jeho diskriminační povahy.

33.

Komise tvrdí, že druhý důvod musí být zamítnut v plném rozsahu. První část a argumenty obsažené ve druhé části jsou nepřípustné, jelikož jejich účelem je částečně zpochybnit skutková zjištění Tribunálu a částečně nespecifikují napadené části napadeného rozsudku. Pokud jde o třetí část, Komise má za to, že první dva argumenty se zakládají na nesprávném výkladu napadeného rozsudku. Pokud jde o třetí argument, Tribunál nebyl povinen na něj odpovědět, neboť své konstatování ohledně nedůvěryhodné a nezávazné povahy nabídky navrhovatelky založil na dalších faktorech. Pokud jde o argumenty předložené navrhovatelkou ve čtvrté části, ty jsou nepřípustné nebo irelevantní.

34.

Cílem první části druhého důvodu je zpochybnit analýzu Tribunálu obsaženou v bodech 124 až 127 napadeného rozsudku, která jej vedla v bodě 128 téhož rozsudku k závěru, že Komise neměla mít pochybnosti o závazné povaze dopisu Deutsche Bank ze dne 10. března 2014 týkajícího se financování nabídky Capricorn.

35.

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je pouze Tribunál příslušný ke zjišťování a posuzování skutkového stavu a v zásadě k posuzování důkazů, které zohledňuje na podporu tohoto skutkového stavu. Pokud totiž tyto důkazy byly získány řádně a byly dodrženy obecné právní zásady a procesní pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů, přísluší pouze Tribunálu posoudit hodnotu, kterou je třeba přiznat důkazům, jež mu byly předloženy. Takové posouzení tedy s výhradou případu zkreslení těchto důkazů nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku ( 13 ).

36.

V projednávané věci mají argumenty navrhovatelky v rámci první části druhého důvodu za cíl zpochybnit posouzení učiněné Tribunálem ohledně dopisu Deutsche Bank ze dne 10. března 2014, pokud jde o jeho závaznost. Navrhovatelka tedy v zásadě žádá Soudní dvůr, aby v rámci kasačního opravného prostředku provedl nové posouzení důkazů předložených v řízení před Tribunálem, což na základě judikatury uvedené v předchozím bodě není přípustné.

37.

Je třeba rovněž uvést, že navrhovatelka ve svém kasačním opravném prostředku nijak nenamítala zkreslení tohoto důkazu ze strany Tribunálu. Pouze v replice a navíc pouze podpůrně navrhovatelka tvrdila, že Tribunál tento dopis zkreslil. V tomto ohledu je však třeba připomenout, že podle článku 127 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 190 odst. 1 tohoto jednacího řádu, nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení ( 14 ), přičemž tak tomu v projednávané věci není.

38.

Z výše uvedeného vyplývá, že podle mého názoru musí být první část druhého důvodu prohlášena za nepřípustnou.

39.

V rámci druhé, třetí a čtvrté části druhého důvodu navrhovatelka v několika ohledech tvrdí, že Tribunál ponechal bez povšimnutí a nezohlednil různé argumenty, které vznesla v řízení v prvním stupni. Před analýzou těchto částí považuji za vhodné připomenout zásady vytyčené v judikatuře, které Soudní dvůr formuloval ohledně rozsahu povinnosti Tribunálu odůvodnit rozsudky.

40.

Z ustálené judikatury vyplývá, že povinnost Tribunálu uvést odůvodnění, vyplývající z článku 36 statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na Tribunál použije na základě čl. 53 prvního pododstavce téhož statutu a článku 117 jednacího řádu Tribunálu, vyžaduje, aby z odůvodnění napadeného rozsudku jasně a jednoznačně vyplývaly úvahy Tribunálu, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody přijatého rozhodnutí a Soudní dvůr mohl vykonat soudní přezkum ( 15 ).

41.

Z judikatury rovněž vyplývá, že důvod vycházející z nedostatečné odpovědi Tribunálu na argumenty uvedené v prvním stupni v podstatě znamená, že je tvrzeno porušení povinnosti uvést odůvodnění ( 16 ) a otázka, zda je odůvodnění rozsudku Tribunálu rozporné nebo nedostatečné, představuje právní otázku, kterou je jako takovou možno uplatnit v rámci kasačního opravného prostředku ( 17 ).

42.

V rámci kasačního opravného prostředku je účelem přezkumu Soudního dvora zejména ověření, zda Tribunál právně dostačujícím způsobem odpověděl na soubor argumentů uplatněných navrhovatelkou ( 18 ).

43.

Z ustálené judikatury nicméně dále vyplývá, že povinnost uvést odůvodnění neukládá Tribunálu povinnost poskytnout vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu, a odůvodnění tedy může být implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, proč Tribunál nevyhověl jejich argumentům, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj přezkum ( 19 ). Tribunál nicméně nemá povinnost vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou zjevně irelevantní, a ani předpokládat možné námitky ( 20 ).

44.

Z výše uvedených zásad vyplývá, že i když podle judikatury může Tribunál za výše uvedených podmínek splnit svou povinnost odůvodnit rozsudky implicitním odůvodněním, nemůže opomenout „tout court“ výslovně nebo implicitně odpovědět na argumenty, které jsou mu předloženy a nejsou zjevně irelevantní, nebo je obsahově zkreslit. Takovéto opomenutí totiž představuje nedostatek odůvodnění, což je v rozporu s povinností Tribunálu uvést odůvodnění, jakož i porušení práva na účinnou soudní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie ( 21 ).

45.

Ve světle těchto zásad je tedy třeba analyzovat argumenty předložené navrhovatelkou v rámci druhé, třetí a čtvrté části druhého důvodu.

46.

V rámci druhé části druhého důvodu navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nezohlednil nebo ponechal bez povšimnutí různé argumenty, které uplatnila v souvislosti se stanovením lhůty pro podání nabídek v průběhu nabídkového řízení, což jsou argumenty, jejichž cílem bylo prokázat netransparentní povahu tohoto řízení.

47.

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že Tribunál analyzoval výtku týkající se netransparentní povahy nabídkového řízení v bodech 119 až 121 napadeného rozsudku. Konkrétněji, v bodě 119 uvedeného rozsudku Tribunál zejména konstatoval, že z dopisu KPMG ze dne 17. prosince 2013 vyplynulo, že lhůta pro předložení potvrzujících nabídek byla stanovena na 17. února 2014. Tribunál však rovněž uvedl, že v tomto dopise bylo uvedeno, že budou zohledněny rovněž nabídky předložené po uplynutí lhůty, ale že prodávající mohou krátce po uplynutí lhůty pro podání nabídek vybrat úspěšného nabyvatele. Tribunál v bodě 120 napadeného rozsudku ze skutkového hlediska konstatoval, že možnost předložit nabídku po 17. únoru 2014 byla známa všem uchazečům.

48.

Navrhovatelka zaprvé tvrdí, že Tribunál přehlédl skutečnost, že navrhovatelka byla prodávajícími, kteří ji informovali o prodloužení těchto lhůt do 31. března 2014, uvedena v omyl, a že Tribunál rovněž nezohlednil, že by se změna podmínek tohoto řízení měla vztahovat na všechny uchazeče.

49.

Podle mého názoru jsou oba dva argumenty nepřípustné, neboť mají v podstatě tendenci zpochybnit skutková zjištění učiněná Tribunálem v bodech 119 a 120 napadeného rozsudku a uvedená v bodě 47 výše pokud jde o určení konečné lhůty pro podání nabídek a znalost všech uchazečů o této lhůtě. V tomto ohledu je třeba uvést, že navrhovatelka ve svém kasačním opravném prostředku nenamítala zkreslení skutkového stavu, ale tento důvod vznesla až ve své replice, tedy, jak vyplývá z bodu 37 výše, opožděně.

50.

Navrhovatelka zadruhé tvrdí, že Tribunál nezohlednil argumenty, kterými právně argumentovala, že postup použitý při nabídkovém řízení, jak je uveden v konečném rozhodnutí ( 22 ), nesplňoval, pokud jde o lhůty, požadavky transparentnosti a žádný soukromý investor by se takovým postupem neřídil.

51.

Ze spisu v řízení v prvním stupni totiž vyplývá, že navrhovatelka ve své žalobě zpochybnila slučitelnost nabídkového řízení, ve kterém nebyla stanovena skutečná lhůta, tedy skutečný konec řízení, ale v němž prodávající byli oprávněni vybrat kvalifikované uchazeče ihned po uplynutí konečného data a v němž kvalifikovaným uchazečům nebylo zabráněno ve změně jejich nabídek nebo poskytnutí důkazů o financování ani po uplynutí uvedeného data.

52.

V tomto ohledu podotýkám, že z výkladu napadeného rozsudku, a zejména bodů 119 až 121, v nichž Tribunál rozhodl o výtce týkající se netransparentní povahy nabídkového řízení, nevyplývá, že Tribunál odpověděl na tento právní argument, kterým navrhovatelka ve věci samé zpochybnila slučitelnost nabídkového řízení, pokud jde o stanovení lhůty pro podání nabídek, s unijním právem. Odpověď na tento argument nevyplývá ani implicitně z odůvodnění Tribunálu obsaženého v bodech 119 až 121 napadeného rozsudku. Za účelem odpovědi na právní argument, který uvádí, že nestanovení skutečné lhůty v rámci nabídkového řízení není v souladu se zásadou transparentnosti, totiž podle mého názoru není dostačující uvést, že všichni uchazeči věděli o možnosti podat nabídku i po prodloužené lhůtě.

53.

Mám tedy za to, že napadený rozsudek je v tomto ohledu stižen nedostatkem odůvodnění.

54.

Zatřetí navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nezohlednil její argument, kterým tvrdila, že konečné rozhodnutí obsahovalo protichůdná prohlášení v bodech 272 a 275 písm. c) týkající se otázky prodloužení, ze strany prodávajících, lhůty pro podání nabídek.

55.

V tomto ohledu uvádím, že ačkoli napadený rozsudek skutečně neobsahuje výslovnou odpověď na tento argument, z bodu 119 napadeného rozsudku lze vyvodit, že Tribunál ze skutkového hlediska konstatoval, že tato lhůta byla skutečně prodloužena způsoby a za podmínek zde uvedených, což podle mého názoru postačuje k odpovědi na výtku týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o prodloužení dotčené lhůty. Naopak v rozsahu, v němž se tímto argumentem navrhovatelka dovolává nesprávného právního posouzení Tribunálu, jelikož nestanovil rozpor v odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí, spadá tento argument do rámce šestého důvodu kasačního opravného prostředku, o kterém je pojednáno v bodech 118 a následujících tohoto stanoviska.

56.

Třetí částí druhého důvodu navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nezohlednil tři argumenty, které vznesla v rámci své výtky zaměřené na netransparentní povahu nabídkového řízení. Tyto tři argumenty se týkaly tří změn, ke kterým došlo v průběhu tohoto řízení, o kterých podle navrhovatelky nebyli informováni všichni potenciální uchazeči, a to v rozporu s požadavkem transparentnosti.

57.

Pokud jde o první z těchto argumentů, ze spisu v řízení v prvním stupni vyplývá, že navrhovatelka před Tribunálem uvedla, že se Komise dopustila pochybení, když v bodě 275 písm. a) odůvodnění konečného rozhodnutí dospěla k závěru, že koncipování prodeje se v průběhu nabídkového řízení nezměnilo. Navrhovatelka totiž tvrdí, že zatímco původně byla prodejní transakce strukturována na základě prodeje na základě „čisté rozvahy“ (clean balance sheet), následně byla struktura této transakce změněna, aniž o tom byli informováni uchazeči, a to v rozporu s požadavkem transparentnosti.

58.

Pokud jde o druhý argument, ze spisu v řízení v prvním stupni vyplývá, že navrhovatelka před Tribunálem tvrdila, že informace poskytnuté v průběhu nabídkového řízení nebyly úplné, a že tedy toto řízení nebylo v souladu s požadavky transparentnosti podle právní úpravy v oblasti státní podpory. Navrhovatelka uvedla, že informace týkající se smlouvy o pronájmu podniku (business lease) poskytnuté společnosti Capricorn, která byla původně koncipována jako „záložní možnost“ pro případ, že by nabídkové řízení nebylo úspěšné nebo by bylo napadeno rozhodnutí Komise, které se ho týká, nebyly poskytnuty všem uchazečům. Navrhovatelka tvrdila, že Komise, podle jejího názoru nesprávně, nezohlednila neposkytnutí těchto informací ostatním uchazečům v průběhu nabídkového řízení, přestože tyto informace byly relevantní pro stanovení nabídkové ceny.

59.

Pokud jde o třetí argument, ze spisu vyplývá, že před Tribunálem navrhovatelka tvrdila, že posouzení environmentálních aspektů provedené Komisí v bodě 275 písm. i) odůvodnění konečného rozhodnutí bylo nesprávné, neboť prodávající podle jejího názoru v průběhu nabídkového řízení zavedli výběrové kritérium environmentální povahy, aniž to bylo oznámeno všem uchazečům, což vedlo k porušení požadavků transparentnosti.

60.

Z výkladu napadeného rozsudku nevyplývá, že Tribunál výslovně odpověděl na jakýkoli z těchto argumentů, jejichž cílem je zpochybnit soulad nabídkového řízení s požadavkem transparentnosti. Odůvodnění tohoto rozsudku mimoto podle mého názoru neumožňuje ani implicitně seznámit se s důvody, proč Tribunál těmto argumentům nevyhověl. Implicitní odpověď na tyto argumenty, zejména na první a druhý z nich, nijak nevyplývá z bodů 119 až 121 napadeného rozsudku, ve kterých Tribunál rozhodl o výtce týkající se netransparentní povahy nabídkového řízení. Tato odpověď nevyplývá ani z bodů 146 až 150 napadeného rozsudku, ve kterých se Tribunál, popravdě dosti stručně, zabýval argumenty týkajícími se smlouvy o pronájmu podniku.

61.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, odpověď na první z těchto argumentů ani implicitně nevyplývá z informace v bodě 9 ve čtvrté odrážce napadeného rozsudku, podle které uchazeči mohli podávat nabídky jak pro možnost získat veškerá aktiva, tak pro definované skupiny aktiv a pro jednotlivá aktiva. Tato informace, obsažená v popisné části nabídkového řízení, nijak neodpovídá, a to ani implicitně, na výtku vznesenou navrhovatelkou ohledně netransparentní povahy nabídkového řízení.

62.

Z předcházejících úvah vyplývá, že podle mého názoru, jelikož Tribunál nezohlednil ani výslovně ani implicitně různé argumenty předložené navrhovatelkou na podporu výtky týkající se údajně netransparentní povahy nabídkového řízení, tak odůvodnění napadeného rozsudku neumožňuje zúčastněným stranám seznámit se s důvody, proč Tribunál této výtce nevyhověl, a Soudnímu dvoru neumožňuje disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj přezkum. Mám tedy za to, že napadený rozsudek je v tomto ohledu stižen nedostatkem odůvodnění.

63.

V rámci čtvrté části druhého důvodu navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nezohlednil dvě řady argumentů, z nichž jedna se, stejně jako argumenty uvedené ve třetí části, týká výtky týkající se údajně netransparentní povahy nabídkového řízení a druhá výtky týkající se údajně diskriminační povahy tohoto řízení.

64.

Pokud jde zaprvé o argumenty týkající se výtky vycházející z netransparentní povahy nabídkového řízení, z prostudování spisu v řízení v prvním stupni vyplývá, že navrhovatelka před Tribunálem tvrdila: že zaprvé nabídkové řízení nebylo oznámeno mimo Evropskou unii, zadruhé několik důležitých prodejních dokumentů nebylo zveřejněno nebo bylo zveřejněno příliš pozdě nebo zavádějícím způsobem, zatřetí se Komise dopustila pochybení, když měla za to, že předložení komentovaného znění dohody o nabytí aktiv spadalo striktně do rámce obchodních jednání, a tudíž nebylo relevantní z hlediska státní podpory, začtvrté se Komise dopustila pochybení, když měla za to, že opožděné zveřejnění informací v průběhu nabídkového řízení nemělo vliv na předložení konečné nabídky uchazečů nebo na provedení ekonomických výpočtů nezbytných pro tento účel, a zapáté Komise se dopustila pochybení, když dospěla k závěru, že KPMG poskytla všem uchazečům veškeré informace nezbytné k tomu, aby mohli provést odpovídající ocenění aktiv Nürburgringu.

65.

Stejně jako v případě argumentů zmíněných v rámci třetí části tohoto důvodu z výkladu napadeného rozsudku nevyplývá, že Tribunál výslovně odpověděl na některý z argumentů uvedených v předchozím bodě ani že odůvodnění tohoto rozsudku umožňuje implicitně se seznámit s důvody, proč jim Tribunál nevyhověl. Zejména implicitní odpověď na tyto argumenty nijak nevyplývá z bodů 119 až 121 napadeného rozsudku, ve kterých Tribunál rozhodl o výtce týkající se netransparentní povahy nabídkového řízení a omezil svou analýzu na otázku lhůty stanovené pro předložení nabídek.

66.

Pokud jde zadruhé o argumenty, které se týkají výtky týkající se diskriminační povahy nabídkového řízení, z prostudování spisu v řízení v prvním stupni vyplývá, že navrhovatelka před Tribunálem tvrdila, že Komise neprovedla vyšetřování ohledně zaprvé skutečnosti, že navrhovatelka byla diskriminována, neboť jí nebyla poskytnuta kopie úplné dokumentace nabídkového řízení v angličtině, zadruhé skutečnosti, že společnosti Capricorn byl oproti jiným uchazečům poskytnut privilegovaný přístup k informacím, zatřetí skutečnosti, že tentýž společník ve významné americké advokátní kanceláři pomáhal nejprve prodávajícím a poté společnosti Capricorn, začtvrté skutečnosti, že Capricorn měla prospěch z privilegované podpory jak po 17. únoru 2014, tak stran o získání financování od Deutsche Bank.

67.

Také pokud jde o tyto argumenty, uvádím, že z napadeného rozsudku nevyplývá, že Tribunál výslovně odpověděl na opodstatněnost jakéhokoli z těchto argumentů ani že odůvodnění tohoto rozsudku umožňuje seznámit se, alespoň implicitně, s důvody, proč jim Tribunál nevyhověl. Zejména implicitní odpověď na tyto argumenty podle mého názoru nevyplývá z části napadeného rozsudku, tedy bodů 122 až 134, ve kterých Tribunál analyzoval výtku týkající se diskriminační povahy nabídkového řízení a omezil svou analýzu na otázku potřeby existence závazného finančního závazku. Mám tedy za to, že napadený rozsudek je v tomto ohledu stižen nedostatkem odůvodnění.

68.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že podle mého názoru je napadený rozsudek stižen nedostatkem odůvodnění, pokud jde o různé aspekty, a že je tedy třeba vyhovět druhé, třetí a čtvrté části druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

69.

Třetí důvod kasačního opravného prostředku je rozdělen do tří částí.

70.

V první části navrhovatelka tvrdí, že ačkoli Tribunál v bodě 91 napadeného rozsudku stanovil, že fáze předběžného posouzení trvala méně než šest měsíců (mezi podáním stížnosti v dubnu 2014 a přijetím konečného rozhodnutí v říjnu 2014), a to neprokázalo existenci závažných obtíží, které by odůvodňovaly zahájení formálního vyšetřovacího řízení, přesto neodpověděl na některé argumenty vznesené v žalobě, jejichž cílem bylo prokázat existenci těchto závažných obtíží. Navrhovatelka totiž dovodila, že závažné obtíže vyplývají jednak ze skutečnosti, že přijetí konečného rozhodnutí muselo být několikrát odloženo a okolnosti, že dne 13. dubna 2015 zveřejnila Komise opravu rozhodnutí, a jednak ze skutečnosti, že Komise začala proces prodeje aktiv na Nürburgringu zkoumat již na podzim roku 2012 a s prodávajícími byla v úzkém kontaktu od roku 2013. Za těchto podmínek navrhovatelka tvrdila, že další šestiměsíční zpoždění při rozhodování o provedení nabídkového řízení bylo nepřiměřené, což Tribunál nezohlednil.

71.

V rámci druhé části třetího důvodu navrhovatelka zpochybňuje odůvodnění Tribunálu obsažené v bodě 98 napadeného rozsudku, pokud jde o dopis Deutsche Bank ze dne 10. března 2014. Navrhovatelka tvrdí, že prohlášení obsažená v tomto bodě napadeného rozsudku musí být opravena z různých hledisek. Komise nesprávně posoudila podmínky existence otevřeného, transparentního a bezpodmínečného nabídkového řízení a ve skutečnosti narazila na závažné obtíže. Konkrétně Komise potřebovala pozměněnou verzi tohoto dopisu v červenci 2014; připustila, že neví, zda bylo toto prohlášení o záměru podepsáno nebo odvoláno, a připustila, že analyzovala pouze strukturu nabídkového řízení; kromě toho německý státní zástupce namítal nezávaznost tohoto prohlášení.

72.

Ve třetí části navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nezohlednil její argument týkající se pokračování procesu prodeje aktiv Nürburgringu, který naopak odhalil existenci závažných obtíží ve fázi předběžného posouzení. Tribunál se omezil na to, že v bodech 102 až 104 napadeného rozsudku uvedl, že k tomuto prodeji došlo dne 28. října 2014 na základě svěřenské smlouvy ze dne 5. října 2014, tedy po přijetí konečného rozhodnutí. Tribunál však nezohlednil, že navrhovatelka Komisi poskytla informace v tomto ohledu již dne 22. září 2014 a že novinový článek ze dne 30. září 2014, tedy zveřejněný před přijetím konečného rozhodnutí, tyto informace obsahoval. Komise dále slíbila, že zohlední další vývoj v této záležitosti.

73.

Komise tvrdí, že třetí důvod musí být odmítnut jako zčásti nepřípustný a zamítnut jako zčásti neopodstatněný.

74.

V první části třetího důvodu, stejně jako ve druhé, třetí a čtvrté části druhého důvodu navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nezohlednil některé argumenty, které vznesla v řízení v prvním stupni. V této souvislosti se jedná o argumenty týkající se doby trvání fáze předběžného posouzení, které zdůraznily existenci závažných obtíží.

75.

V tomto ohledu je třeba uvést, že na rozdíl od argumentů zmíněných ve výše uvedených částech druhého důvodu, o nichž se v napadeném rozsudku nijak nehovoří, v bodě 88 uvedeného rozsudku Tribunál naopak uvedl, že navrhovatelka se před Tribunálem dovolávala jednak toho, že rozhodnutí bylo několikrát odloženo, a jednak toho, že oprava konečného rozhodnutí byla přijata více než jeden rok poté, co podala svou stížnost u Komise.

76.

V reakci na výtku týkající se délky předběžné fáze vznesenou v rámci žalobního důvodu týkajícího se existence závažných obtíží při posuzování prodeje aktiv Nürburgringu však Tribunál na tyto argumenty v bodě 91 téhož rozsudku výslovně neodpověděl, ale omezil se na konstatování, že jelikož konečné rozhodnutí bylo přijato dne 1. října 2014, tedy méně než šest měsíců po stížnosti navrhovatelky, taková délka fáze předběžného posouzení nebyla schopna prokázat existenci závažných obtíží při posuzování, které by odůvodňovaly zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

77.

V této souvislosti lze podle mého názoru napadený rozsudek chápat v tom smyslu, že ačkoli Tribunál výslovně neodmítl dva argumenty uvedené v bodě 75 výše, s ohledem na délku trvání fáze předběžného posouzení kratší než šest měsíců Tribunál považoval za irelevantní pro účely posouzení existence závažných obtíží při posuzování dvě okolnosti, kterých se dovolávala navrhovatelka, a to jednak to, že během tohoto období bylo přijetí konečného rozhodnutí několikrát odloženo, a jednak to, že toto rozhodnutí bylo předmětem opravy přijaté o rok později.

78.

Tato analýza, implicitně odvoditelná z napadeného rozsudku, není podle mého názoru stižena nesprávným posouzením. Skutečnost, že rozhodnutí je odloženo, může být totiž způsobena různými důvody a sama o sobě nepředstavuje důkaz o existenci závažných obtíží při posuzování, které by odůvodňovaly zahájení formálního vyšetřovacího řízení. To platí zejména s ohledem na tak omezenou dobu trvání předběžné fáze, která vedla k přijetí konečného rozhodnutí.

79.

Oprava rozhodnutí je dále akt zaměřený na opravu překlepů nebo věcných chyb, jako jsou typografické chyby, a nikoli na změnu obsahu rozhodnutí; v důsledku toho oprava vůbec nevede k prodloužení doby trvání řízení. V každém případě uvádím, že navrhovatelka neposkytla žádné důkazy na podporu svého tvrzení v tomto ohledu.

80.

Konečně, pokud jde o skutečnost, kterou zmínila navrhovatelka, že Komise začala zkoumat proces prodeje aktiv Nürburgringu již v roce 2012, ta není slučitelná se skutkovým konstatováním Tribunálu, že délka fáze předběžného posouzení trvala méně než šest měsíců, což je zjištění, které jako takové navrhovatelka nezpochybnila.

81.

Podle mého názoru z výše uvedeného vyplývá, že první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta.

82.

Pokud jde o druhou část třetího důvodu, uvádím, že v bodě 98 napadeného rozsudku, který navrhovatelka zpochybnila, měl Tribunál za to, že Komise prokázala, že měla k dispozici dopis Deutsche Bank ze dne 10. března 2014 již od dubna 2014, a tedy nebyl důvod zpochybňovat tvrzení Komise, že provedla vlastní analýzu výše uvedeného dopisu, přičemž stanovila, že dopis je zárukou financování, jehož závaznou povahu potvrdily německé orgány.

83.

Jedná se o skutková zjištění týkající se závazné povahy výše uvedeného dopisu Deutsche Bank, která – jak již bylo uvedeno v bodech 34 až 37 výše – nemohou být zpochybněna v kasačním opravném prostředku, aniž bylo uplatněno zkreslení skutkových okolností, což je důvod, který navrhovatelka opožděně vznesla ve své replice a navíc neupřesnila, na kterých prvcích bylo případné zkreslení založeno. Tato část tedy musí být podle mého názoru prohlášena za nepřípustnou.

84.

Třetí část třetího důvodu je naopak zaměřena na zpochybnění závěru, ke kterému dospěl Tribunál v bodě 104 napadeného rozsudku, podle kterého nemůže být Komisi vytýkáno, že se v konečném rozhodnutí nevyjádřila k pokračování v prodeji podílu společnosti Capricorn, jejž držela skrze nabytí aktiv Nürburgringu, postoupením na dalšího nabyvatele, jelikož k tomuto postoupení došlo pouze po vydání konečného rozhodnutí.

85.

V tomto ohledu zaprvé uvádím, že Tribunál neopomněl zohlednit argument navrhovatelky týkající se pokračování procesu prodeje aktiv Nürburgringu, ale ze skutkového hlediska konstatoval, že k tomuto prodeji došlo po přijetí konečného rozhodnutí a z toho v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 102 téhož rozsudku vyvodil, že Komisi nelze vytknout, že se po přijetí konečného rozhodnutí k této skutečnosti nevyjádřila.

86.

Zadruhé navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nezohlednil, že informovala Komisi o pokračování procesu prodeje dotyčných aktiv dalšímu nabyvateli několik dní před přijetím konečného rozhodnutí a tento prodej vyplýval z novinového článku, který byl také vydán několik dní před přijetím tohoto rozhodnutí. V tomto ohledu je však třeba uvést, že Tribunál v bodě 165 napadeného rozsudku na tento argument odpověděl a konstatoval, že navrhovatelka neprokázala, že Komise měla nebo mohla mít takové informace v okamžiku vydání konečného rozhodnutí k dispozici. I v tomto případě se jedná o skutkové posouzení, které navrhovatelka nemůže v kasačním opravném prostředku zpochybnit, s výjimkou případu zkreslení ( 23 ). Navrhovatelka namítla zkreslení až ve své replice, a tudíž opožděně, a navíc přesně neuvedla, které prvky byly zkresleny a v čem jejich zkreslení spočívalo. Třetí část třetího důvodu tedy musí být podle mého názoru zčásti zamítnuta jako neopodstatněná a zčásti odmítnuta jako nepřípustná.

87.

Z výše uvedeného vyplývá, že podle mého názoru musí být třetí důvod kasačního opravného prostředku zamítnut v plném rozsahu.

88.

Svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje část napadeného rozsudku, ve které Tribunál zamítl žalobní důvod vycházející z porušení čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999, jelikož ji Komise neinformovala o svém úmyslu zamítnout její stížnost a nevyzvala ji, aby k věci předložila připomínky ( 24 ).

89.

Podle navrhovatelky Tribunál jednak nesprávně uplatnil čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999, jelikož toto ustanovení jasně stanoví povinnost Komise informovat zúčastněnou stranu o svém záměru zamítnout její stížnost a vyzvat ji, aby k věci předložila připomínky. V projednávané věci Komise tím, že neinformovala navrhovatelku o svém předběžném posouzení, zbavila navrhovatelku možnosti ovlivnit přijetí rozhodnutí a případně podpořit šetření Komise dalšími skutečnostmi. Cílem práva předložit připomínky stanoveného dotčeným ustanovením je chránit práva účastníků co nejdříve v průběhu řízení, a jeho porušení tudíž představuje vážný nedostatek na úkor navrhovatelky.

90.

Odkaz v bodě 188 napadeného rozsudku na rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, NDSHT v. Komise (C‑322/09 P, EU:C:2010:701) je dále chybný a zavádějící. Podle navrhovatelky totiž nebyl v dané věci Soudní dvůr konfrontován s otázkou nezbytnosti umožnit před přijetím rozhodnutí předložení dodatečných připomínek. Z rozsudku ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise (C‑521/06 P, EU:C:2008:422), vyplývá, že zúčastněné strany mají právo být vhodným způsobem zapojeny do řízení, a to s přihlédnutím k okolnostem daného případu.

91.

Komise zpochybňuje argumenty navrhovatelky a tvrdí, že čtvrtý důvod musí být zamítnut.

92.

Svým čtvrtým důvodem navrhovatelka namítá nesprávné právní posouzení ze strany Tribunálu při uplatnění čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999.

93.

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že ve znění pozměněném nařízením (EU) č. 734/2013 ( 25 ), které je použitelné v projednávané věci, čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999 ( 26 ) v prvním pododstavci stanovil, že „[k]aždá zúčastněná strana může podat stížnost s cílem informovat Komisi o každé údajné protiprávní podpoře a o každém údajném zneužití podpory. Za tímto účelem zúčastněná strana řádně vyplní formulář, který byl stanoven […] a uvede v něm všechny povinné požadované informace“ a v druhém odstavci, že „[p]okud se Komise na základě prvního posouzení domnívá, že zúčastněná strana nesplňuje povinný formulář pro stížnosti nebo neposkytuje po skutkové a právní stránce dostatečné důvody, jež by doložily existenci protiprávní podpory nebo zneužití podpory, zúčastněnou stranu o tom uvědomí a vyzve ji, aby předložila připomínky ve stanovené lhůtě, která obvykle nepřesáhne jeden měsíc. Pokud zúčastněná strana ve stanovené lhůtě své stanovisko nevyjádří, stížnost se považuje za staženou. V případě, že je stížnost považována za staženou, informuje o tom Komise dotyčný členský stát“. Podle třetího odstavce téhož ustanovení „Komise zašle stěžovateli kopii rozhodnutí v případu, kterého se daná stížnost týkala“.

94.

Navrhovatelka tvrdí, že čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999, a konkrétně jeho druhý odstavec, jí přiznává procesní právo být informována Komisí, před přijetím rozhodnutí, o jejím záměru zamítnout stížnost, kterou podala, a vyzvat ji, aby k věci předložila připomínky. Tím, že Komise neinformovala navrhovatelku a neumožnila jí předložit připomínky před přijetím rozhodnutí o zamítnutí její stížnosti, porušila dotčené ustanovení, a Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když toto porušení neuznal.

95.

Nesouhlasím s výkladem čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999, který navrhla navrhovatelka.

96.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že výklad ustanovení unijního práva vyžaduje, aby bylo zohledněno nejen znění takového ustanovení, ale i kontext, do něhož spadá, jakož i cíle a účel, které sleduje akt, jehož je součástí. Původ ustanovení unijního práva může rovněž poskytnout relevantní informace pro jeho výklad ( 27 ).

97.

Doslovný, kontextový a teleologický výklad s ohledem na genezi pozměněného ustanovení uvedeného v čl. 20 odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 659/1999 mě vede k závěru, že cílem tohoto ustanovení není, jak tvrdí navrhovatelka, poskytnout stěžovateli obecně, před přijetím zamítavého rozhodnutí o jeho stížnosti, procesní právo být informován o záměru Komise přijmout takové rozhodnutí a předložit v tomto ohledu připomínky. Podle mého názoru se toto ustanovení použije ve velmi předběžné fázi řízení a jeho cílem je umožnit Komisi, aby z důvodu administrativní efektivity rychle projednala stížnosti, které zjevně (prima facie) nesplňují minimální formální nebo věcné požadavky k zahájení správního řízení v oblasti státní podpory, a tedy ani fáze předběžného posouzení případně zpochybněných opatření.

98.

Ze znění ustanovení uvedeného v čl. 20 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 659/1999 vyplývá, že toto ustanovení se týká dvou případů: jednak nesplnění formálních požadavků požadovaných k předložení stížnosti, tedy dodržet „povinný formulář pro stížnosti“, a jednak případ, kdy stížnost při dodržení formálních náležitostí nesplňuje minimální věcné požadavky, neboť „na základě prvního posouzení […] neposkytuje po skutkové a právní stránce dostatečné důvody, jež by doložily existenci protiprávní podpory nebo zneužití podpory“.

99.

Předmětné ustanovení stanoví stejné procesní zacházení a stejné právní důsledky pro oba případy (neexistence minimálních formálních a věcných požadavků). Zaprvé jsou oba případy procedurálně řešeny stejným způsobem, tedy stěžovatel má možnost předložit připomínky za účelem nápravy formální nebo věcné vady a poskytnutí významných informací umožňujících zahájit analýzu v oblasti státní podpory. Zadruhé nečinnost stěžovatele nebo trvající neplnění minimálních formálních nebo věcných požadavků pro podání stížnosti vedou k tomu, že Komise může stížnost považovat za staženou.

100.

Takovýto výklad předmětného ustanovení potvrzuje i jeho teleologická analýza, a to s ohledem na genezi změny předmětného ustanovení zavedené nařízením č. 734/2013. Z návrhu nařízení Rady předloženého Komisí, který vedl k přijetí uvedeného nařízení ( 28 ), totiž vyplývá, že cílem zavedení změny bylo jednak zavést formální požadavky k podání stížnosti týkající se státní podpory Komisi, a jednak umožnit Komisi rychle a efektivně projednat „značnou část“ stížností, které Komise obdrží v oblasti státní podpory, které „ne[jsou] motivovány skutečnými obavami týkajícími se hospodářské soutěže, nebo ne[jsou] dostatečně odůvodněn[y]“ ( 29 ). Z tohoto pohledu tedy dotčené ustanovení umožňuje Komisi, aby nepovažovala podání, která nesplňují minimální formální a věcné požadavky, za skutečnou stížnost, a to poté, co byla subjektu, který je podal, dána možnost „napravit“ chybějící minimální formální nebo věcné požadavky svého podání. Pokud jde o takováto podání, Komise tudíž není povinna přijmout formální rozhodnutí; tato podání se považují za stažené stížnosti, a případně jsou zaregistrována jako informace z trhu, které Komise může použít v pozdější fázi pro provádění šetření z moci úřední ( 30 ).

101.

Výše uvedený výklad dotčeného ustanovení potvrzuje rovněž znění bodu 48 písm. b) kodexu osvědčených postupů pro provádění řízení ve věcech kontroly státní podpory ve znění z roku 2009 ( 31 ), který Tribunál citoval, podle mého názoru správně, v bodě 187 napadeného rozsudku, který je rovněž citován v návrhu nařízení zmíněném v předchozím bodě ( 32 ).

102.

Pokud jde o rozsudky Athinaïki Techniki v. Komise a NDSHT v. Komise, na které odkazuje navrhovatelka, stačí uvést, že ty se týkají znění dotčeného ustanovení, které platilo před změnou zavedenou nařízením č. 734/2013, a tudíž je podle mého názoru nelze použít ke zpochybnění výkladu změněného znění tohoto ustanovení ani závěru uvedeného v předchozím bodě.

103.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že je tudíž třeba odmítnout výklad, podle něhož čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999, a konkrétně jeho druhý pododstavec, přiznává zúčastněným stranám procesní právo být informovány Komisí, před přijetím rozhodnutí, o jejím záměru zamítnout stížnost, kterou podaly, a vyzvat je, aby k věci předložily připomínky.

104.

V tomto ohledu je rovněž třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že v řízeních v oblasti státní podpory nemají zúčastněné strany právo na obhajobu ani právo na kontradiktorní diskusi s Komisí, jejich úlohou je pouze poskytnout všechny informace, které mají vést Komisi ( 33 ).

105.

Podle judikatury mají v řízení o kontrole státních podpor jiné zúčastněné strany než dotyčný členský stát omezená procesní práva, která nezahrnují přímou kontradiktorní diskuzi s Komisí, jako je diskuze, který je stanovena ve prospěch tohoto členského státu, ale pouze právo účastnit se správního řízení před Komisí v rozsahu přiměřeném s ohledem na okolnosti dané věci ( 34 ).

106.

V projednávané věci, jak je uvedeno v bodě 20 výše, je nesporné, že druhé sporné rozhodnutí představuje rozhodnutí přijaté po fázi předběžného posouzení, a je nesporné, jak mimo jiné vyplývá z bodu 13 odůvodnění konečného rozhodnutí, že navrhovatelka se aktivně účastnila tohoto řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí, které v podstatě zamítlo její stížnost, která nebyla v žádném případě považována za staženou. Z toho podle mého názoru vyplývá, že ustanovení čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999 se na situaci navrhovatelky nevztahuje, a navrhovatelka se tudíž nemůže dovolávat jeho porušení ze strany Komise, a tedy ani pochybení Tribunálu v tomto ohledu.

107.

Z výše uvedeného vyplývá, že podle mého názoru se Tribunál nedopustil žádného nesprávného právního posouzení při uplatnění čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999, a že tudíž čtvrtý důvod musí být zamítnut.

108.

Pátým důvodem navrhovatelka zpochybňuje zamítnutí, ze strany Tribunálu v bodech 209 až 212 napadeného rozsudku, jejího důvodu týkajícího se údajného nedostatku nestranného přezkumu její stížnosti. Podle navrhovatelky Tribunál nesprávně a bez odůvodnění shledal judikaturu v oblasti hospodářské soutěže analogicky použitelnou na řízení v oblasti státní podpory.

109.

V každém případě, i kdyby byla tato judikatura použitelná, navrhovatelka zdůrazňuje, že vznesla důkazy, které prokazují, že Komise neměla v úmyslu pokračovat v přezkumu věci nebo získat přesnější či doplňující informace.

110.

Komise tvrdí, že pátý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

111.

V bodech 207 až 213 napadeného rozsudku Tribunál odmítl argument navrhovatelky, podle kterého provedení nestranného přezkumu její stížnosti ze strany Komise bylo znemožněno prohlášením mluvčího člena Komise odpovědného za hospodářskou soutěž, podle něhož se německé orgány řídily pokyny, které jim poskytl člen Komise odpovědný za hospodářskou soutěž pro prodej aktiv Nürburgringu, a že tato aktiva byla prodána uchazeči s nejvyšší nabídkou na základě zákonného nabídkového řízení a za tržní cenu.

112.

Tribunál v zásadě zamítl tento žalobní důvod, přičemž analogicky použil judikaturu, podle níž může taková vada v oblasti porušení pravidel hospodářské soutěže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí unijním soudem, pouze pokud je prokázáno, že při neexistenci této vady by byl obsah uvedeného rozhodnutí odlišný. Tribunál stanovil, že navrhovatelka nepředložila žádný důkaz nebo nepřímý důkaz o tom, že kdyby nebylo sporné prohlášení učiněno, mohlo mít konečné rozhodnutí odlišný obsah.

113.

Navrhovatelka zpochybňuje zaprvé analogickou použitelnost této judikatury vyvinuté v oblasti hospodářské soutěže na odvětví státních podpor. V tomto ohledu však uvádím, že tato judikatura, týkající se právních důsledků vycházejících z chybného zveřejnění prvků, dokonce podstatných, rozhodnutí, která má Komise přijmout, má obecnou působnost, a tudíž neexistují důvody pro omezení její použitelnosti pouze na odvětví hospodářské soutěže ( 35 ).

114.

Tato judikatura ostatně představuje použití judikatury obecné povahy, podle níž v zásadě platí, že vada řízení vede k celkovému nebo částečnému zrušení rozhodnutí pouze tehdy, jestliže je prokázáno, že v případě neexistence této vady mohlo mít napadené rozhodnutí jiný obsah; judikatura, která se nepochybně uplatňuje i v oblasti státní podpory ( 36 ).

115.

Zadruhé, pokud jde o prvky, o nichž navrhovatelka tvrdí, že je uvedla před Tribunálem jako nepřímé důkazy, které mohly prokázat, že při neexistenci údajné vady by byl obsah druhého sporného rozhodnutí odlišný, ty nejsou v žádném případě způsobilé prokázat údajný nedostatek nestrannosti Komise. Jedná se totiž o výměnu elektronických komunikací mezi advokáty navrhovatelky a útvary Komise, o údajnou nečinnost těchto útvarů pokud jde o podání předložená navrhovatelkou v letech 2014 a 2015, tedy po přijetí konečného rozhodnutí, a o údajný nedostatek možnosti předložit další připomínky podle čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999, jehož údajná protiprávnost již byla odmítnuta v rámci čtvrtého důvodu ( 37 ).

116.

Podle mého názoru tyto nepřímé důkazy nijak nesouvisí s údajným nedostatkem nestrannosti Komise a nemohou prokázat, že při neexistenci prohlášení mluvčího člena Komise odpovědného za hospodářskou soutěž, které zmínila navrhovatelka, by druhé sporné rozhodnutí mělo jiný obsah. Pokud jde zejména o posouzení výše uvedené výměny elektronických komunikací Tribunálem, tak tu podle judikatury zmíněné v bodě 35 výše nelze v kasačním opravném prostředku zpochybnit, aniž by bylo namítáno zkreslení důkazů.

117.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že podle mého názoru musí být pátý důvod zamítnut.

118.

V šestém důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje část napadeného rozsudku ( 38 ), ve které Tribunál zamítl žalobní důvod uplatněný navrhovatelkou v řízení v prvním stupni, kterým tvrdila, že druhé sporné rozhodnutí bylo stiženo nedostatkem odůvodnění. Navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při použití čl. 296 druhého pododstavce SFEU. Navrhovatelka uvádí, že v řízení v prvním stupni předložila příklady, které prokazovaly čtyři typy opomenutí ze strany Komise: neodpověděla na některé její podstatné výtky, neposkytla jasného a jednoznačného odůvodnění, neposkytla podrobnějšího odůvodnění ohledně odchylek od rozhodovací praxe a konečně nezohlednila relevantního skutkového a právního rámce.

119.

Pokud jde o první z těchto výtek vznesených v řízení v prvním stupni, navrhovatelka zpochybňuje zejména odůvodnění Tribunálu obsažené v bodě 179 napadeného rozsudku, podle kterého měla Komise s ohledem na krátké lhůty fáze předběžného posouzení k dispozici omezenou dobu. Podle navrhovatelky Komise začala analyzovat proces prodeje již v roce 2012, tedy dlouho před předložením stížností. Tribunál kromě toho nezohlednil zásadní kritiku předloženou navrhovatelkou, tedy to, že Komise nevyvodila vlastní závěry a odkázala výlučně na prohlášení ostatních.

120.

Pokud jde o další tři výtky a v nich uvedené argumenty, Tribunál je zcela ponechal bez povšimnutí.

121.

Komise uvádí, že šestý důvod musí být zamítnut.

122.

Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění aktů unijních orgánů požadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonat přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou na získání těchto vysvětlení mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast ( 39 ).

123.

Pokud jde konkrétně o rozhodnutí Komise, z něhož vyplývá, že se nejedná o státní podporu uvedenou ve stížnosti, je Komise na základě judikatury povinna každopádně objasnit stěžovateli dostatečným způsobem důvody, proč skutkové a právní poznatky uplatňované ve stížnosti nepostačují k prokázání existence státní podpory. Komise nicméně není povinna zaujmout postoj k těm skutečnostem, které jsou zjevně irelevantní nebo nemají žádný nebo mají jednoznačně druhořadý význam ( 40 ).

124.

Nezbytný vzájemný vztah mezi důvody, kterých se dovolával stěžovatel, a odůvodněním rozhodnutí Komise, nemůže znamenat, že Komise má povinnost odmítnout každý argument, který je uplatňován na podporu těchto důvodů. Stačí, aby uvedla skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí ( 41 ).

125.

Kromě toho je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění rozhodnutí představuje podstatnou formální náležitost, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která spadá do legality merita sporného aktu. Odůvodnění rozhodnutí je totiž formálním vyjádřením důvodů, na kterých toto rozhodnutí spočívá. Jestliže jsou tyto důvody stiženy vadami, je jimi stižena legalita rozhodnutí po meritorní stránce, avšak nikoli jeho odůvodnění, které může být dostačující, i když obsahuje vadné důvody, takže Tribunál může vykonat svůj přezkum ( 42 ).

126.

V rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje zaprvé odkaz Tribunálu na skutečnost, že Komise měla ve fázi předběžného posouzení „krátké lhůty“ pro přijetí rozhodnutí, neboť podle jejího názoru Komise již začala analyzovat dotčené řízení o prodeji dlouho před podáním stížností ( 43 ). V tomto ohledu však souhlasím s postojem Komise, že tento argument je každopádně irelevantní, neboť zpochybňuje bod rozsudku Tribunálu uvedený jen pro úplnost. Tento argument však sám o sobě nemůže zpochybnit závěr Tribunálu, který vyplývá z bodů 176 a 178 napadeného rozsudku, podle něhož odůvodnění obsažené v bodech 266 až 281 odůvodnění konečného rozhodnutí postačuje k seznámení se s důvody přijatého opatření, a podle něhož tedy Komise neporušila svou povinnost uvést odůvodnění tím, že neodpověděla na určité stížnosti, neboť měla za to, že v systematice rozhodnutí nemají zásadní význam.

127.

Zadruhé navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nezohlednil zásadní kritiku předloženou navrhovatelkou, tedy to, že Komise nevyvodila vlastní závěry a odkázala výlučně na prohlášení ostatních. V tomto ohledu, kromě skutečnosti, že tento argument je předložen Soudnímu dvoru velmi obecně a abstraktně, což brání přesné identifikaci pochybení vytýkaného Tribunálu, uvádím, že v každém případě obecně vydávání prohlášení jiných osob za vlastní za účelem odůvodnění základu rozhodnutí samo o sobě neznamená, že odůvodnění je nedostatečné nebo vadné. Tento argument je tedy kromě toho, že je pravděpodobně nepřípustný, také irelevantní.

128.

Zatřetí navrhovatelka vytýká Tribunálu, že neodpověděl na některé výtky, které navrhovatelka vznesla v řízení v prvním stupni.

129.

V tomto ohledu musí být podle mého názoru tento argument odmítnut v rozsahu, v němž navrhovatelka tímto argumentem uplatňuje nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku. Z bodů 175 až 180 napadeného rozsudku totiž jasně a jednoznačně vyplývá úvaha, kterou se Tribunál řídil při zamítnutí důvodu vzneseného navrhovatelkou, tedy to, že Tribunál měl za to, že odůvodnění obsažené v bodech 266 až 281 odůvodnění konečného rozhodnutí postačuje k seznámení se s důvody přijatého opatření a že Komise uvedla skutečnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v systematice druhého sporného rozhodnutí.

130.

V rozsahu, v němž naopak navrhovatelka tímto argumentem tvrdí, že Tribunál porušil čl. 296 druhý pododstavec SFEU tím, že nezohlednil, že konečné rozhodnutí bylo stiženo nedostatečným odůvodněním, neboť sama Komise opomenula zohlednit prvky uvedené v řízení v prvním stupni v rámci druhé, třetí a čtvrté výtky, lze tento argument přijmout pouze v případě, že by tyto prvky měly být považovány za skutečnosti nebo právní úvahy zásadního významu v systematice rozhodnutí. V takovém případě by podle judikatury uvedené v bodech 123 a 124 výše byla Komise povinna je zohlednit.

131.

Zaprvé však navrhovatelka nijak nevysvětluje, proč by prvky uvedené v řízení v prvním stupni v rámci druhé, třetí a čtvrté výtky měly být považovány za skutečnosti nebo právní úvahy zásadního významu v systematice rozhodnutí, které by Komise nutně musela zohlednit. Zadruhé argumenty uvedené v těchto výtkách mají v zásadě sklon zpochybnit opodstatněnost odůvodnění týkajícího se legitimity předmětného rozhodnutí po meritorní stránce, a nikoli odůvodnění tohoto rozhodnutí. Tribunál tedy sice může za určitých podmínek překvalifikovat argument vznesený jedním účastníkem řízení jako argument na podporu jiného žalobního důvodu ( 44 ), avšak nejsem přesvědčen, že v případě, že navrhovatel uplatní argumenty na podporu svého důvodu týkajícího se porušení povinnosti uvést odůvodnění, lze Tribunálu vytýkat nesprávné právní posouzení z důvodu, že nepřekvalifikoval tuto argumentaci jako související s opodstatněností odůvodnění, která, jak vyplývá z judikatury zmíněné v bodě 125 výše, představuje odlišnou otázku.

132.

Z výše uvedeného vyplývá, že podle mého názoru musí být odmítnut také třetí argument vznesený v rámci šestého důvodu, a tudíž tento důvod zamítnut v plném rozsahu.

133.

Na základě všech předchozích úvah navrhuji, aby Soudní dvůr: