1.

V rámci svého kasačního opravného prostředku Evropská komise navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek ze dne 7. března 2019, Švédsko v. Komise (T‑837/16, EU:T:2019:144; dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zrušil prováděcí rozhodnutí Komise C(2016) 5644 final ze dne 7. září 2016 o udělení povolení k některým použitím sulfochromanu olovnatého, žluti a chroman-molybdenan-síranu olovnatého, červeni podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 (dále jen „dotčené rozhodnutí“), a zamítl návrh Komise na zachování účinků uvedeného rozhodnutí až do jeho nahrazení novým rozhodnutím.

2.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 ze dne 18. prosince 2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/769/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES ( 2 ) (dále jen „nařízení REACH“) zavádí režim povolování látek vzbuzujících mimořádné obavy, pokud jde o jejich rizika pro lidské zdraví a životní prostředí. V rámci tohoto režimu obecně platí, že jakmile je taková látka zahrnuta do přílohy XIV uvedeného nařízení, nemůže být po určitém datu používána nebo uvedena na trh, pokud Komise neudělí zvláštní povolení.

3.

Projednávaná věc proto poskytuje Soudnímu dvoru příležitost poprvé posoudit podmínky, za kterých může Komise na základě článku 60 nařízení REACH udělit povolení pro látku vzbuzující mimořádné obavy uvedenou v příloze XIV uvedeného nařízení ( 3 ). Klíčová otázka nastolená v projednávané věci se týká posouzení provedeného Komisí ohledně neexistence vhodných alternativ, což je jedna z hlavních podmínek pro udělení povolení na základě čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Pro případ, že by Soudní dvůr potvrdil zrušení dotčeného rozhodnutí, vznáší projednávaná věc rovněž novou otázku týkající se toho, zda by účinky uvedeného rozhodnutí měly být zachovány až do doby, než Komise přijme nové rozhodnutí, a to s ohledem na přechodná pravidla v článcích 56 a 58 nařízení REACH.

4.

Hlava VII nařízení REACH, nadepsaná „Povolování“, upravuje v kapitole 1 „Požadavek povolení“. Kapitola 1 obsahuje zejména články 56 a 58. Kapitola 2 obsahuje zejména článek 60.

5.

Článek 56 nařízení REACH, nadepsaný „Obecná ustanovení“, stanoví:

1.   Výrobce, dovozce nebo následný uživatel nesmí uvést na trh látku pro použití nebo ji sám používat, je-li tato látka uvedena v příloze XIV, ledaže

[…]“

6.

Článek 58 nařízení REACH, nadepsaný „Zahrnutí látek do přílohy XIV“, stanoví:

„1.   Případné rozhodnutí zahrnout do přílohy XIV látky uvedené v článku 57 se přijme postupem podle čl. 133 odst. 4. Pro každou látku stanoví

[…]

[…]“

7.

Článek 60 nařízení REACH, nadepsaný „Udělování povolení“, stanoví v odstavcích 4 a 5:

„4.   Nelze-li povolení podle odstavce 2 nebo pro látky uvedené v odstavci 3 udělit, může být uděleno, pouze pokud se prokáže, že socioekonomické přínosy převažují nad riziky pro lidské zdraví nebo životní prostředí plynoucími z použití látky, a pokud nejsou k dispozici žádné vhodné alternativní látky nebo technologie. Toto rozhodnutí se přijme po zvážení všech následujících hledisek a s přihlédnutím ke stanoviskům Výboru pro hodnocení rizik a Výboru pro socioekonomickou analýzu uvedeným v čl. 64 odst. 4 písm. a) a b):

5.   Při hodnocení toho, zda jsou dostupné vhodné alternativní látky nebo technologie, zohlední Komise všechna podstatná hlediska včetně

8.

V následujících bodech jsou pro potřeby projednávané věci shrnuty skutečnosti předcházející sporu, jak jsou uvedeny v bodech 1 až 30 napadeného rozsudku. Je nezbytné uvést několik úvodních poznámek k nařízení REACH a povolovacímu režimu (oddíl A) předtím, než se začnu zabývat skutečnostmi, které vedly k řízení vedenému před Tribunálem (oddíl B).

9.

Nařízení REACH je klíčový právní nástroj upravující regulaci chemických látek v EU. Jak uznal Soudní dvůr, podle čl. 1 odst. 1 uvedeného nařízení je jeho účelem zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví a životního prostředí, včetně podpory alternativních metod hodnocení rizik látek, a volný pohyb látek na vnitřním trhu za současného zvýšení konkurenceschopnosti a inovace ( 4 ).

10.

Jak je zdůrazněno mimo jiné zejména v bodech 69 a 70 odůvodnění nařízení REACH, uvedené nařízení věnuje zvláštní pozornost látkám vzbuzujícím mimořádné obavy. Na tyto látky se tudíž vztahuje povolovací režim, který upravuje hlava VII nařízení REACH. Článek 55 uvedeného nařízení stanoví, že cílem tohoto režimu je „zajistit řádné fungování vnitřního trhu a zároveň zajistit, aby rizika plynoucí z látek vzbuzujících mimořádné obavy byla náležitě kontrolována a aby tyto látky byly postupně nahrazeny vhodnými alternativními látkami nebo technologiemi, je-li to z hospodářského a technického hlediska uskutečnitelné“ ( 5 ).

11.

Povolovací režim sestává ze tří etap ( 6 ). První etapou je proces identifikace látek vzbuzujících mimořádné obavy na základě kritérií uvedených v článku 57 nařízení REACH. Druhou etapou je zařazení těchto látek na seznam látek podléhajících povolení v příloze XIV uvedeného nařízení. Třetí etapa – v níž se nachází projednávaná věc – se týká postupu vedoucího případně k udělení povolení pro látku vzbuzující mimořádné obavy ( 7 ).

12.

V důsledku toho, jak je uvedeno v článcích 56 a 58 nařízení REACH, nemohou být látky vzbuzující mimořádné obavy uvedené v příloze XIV tohoto nařízení výrobci, dovozci nebo následnými uživateli používány nebo uváděny na trh pro použití po stanoveném datu (dále jen „datum zániku“), ledaže bylo používání povoleno nebo se uplatní určitá omezení, včetně případu, kdy byla žádost o povolení podána před „nejzazším datem podání žádosti“ stanoveným pro látku, ale rozhodnutí Komise ještě nepřijala ( 8 ).

13.

Žádosti o povolení mohou výrobci a dovozci podávat pro účely svého vlastního používání nebo uvádění látky na trh a pro účely používání látky jejich následnými uživateli ( 9 ). Přestože jsou žádosti podávány u Evropské agentury pro chemické látky (ECHA) ( 10 ), zřízené uvedeným nařízením za účelem poskytování pomoci s prováděním jeho ustanovení, je to Komise, kdo přijímá předmětné rozhodnutí ( 11 ). Rozhodnutí o povolení stanoví mimo jiné použití, pro něž se uděluje, dobu pro přezkum povolení a podmínky, kterým povolení podléhá ( 12 ).

14.

Článek 60 nařízení REACH především zavádí dva možné postupy, kterými může Komise povolení udělit: zaprvé, cestou náležité kontroly podle čl. 60 odst. 2 nařízení REACH, kdy je náležitě kontrolováno riziko vyplývající z používání látky, a zadruhé, cestou socioekonomické analýzy podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, jež je předmětem projednávané věci, která vyžaduje splnění dvou kumulativních kritérií, zejména: i) že socioekonomické přínosy převažují nad rizikem pro lidské zdraví nebo životní prostředí vyplývajícím z používání látky a ii) že neexistují žádné vhodné alternativní látky nebo technologie ( 13 ).

15.

Článek 60 odst. 4 nařízení REACH nařizuje Komisi, aby přijala rozhodnutí po zvážení několika hledisek, včetně zejména analýzy alternativ předložené žadatelem ( 14 ) a vyjádření jakýchkoliv třetích osob jako součásti postupu, jakož i stanovisek Výboru pro hodnocení rizik a Výboru pro socioekonomickou analýzu. Článek 60 odst. 5 nařízení REACH dále stanoví, že při hodnocení toho, zda jsou dostupné vhodné alternativy, musí Komise zohlednit všechna podstatná hlediska, včetně zaprvé toho, zda by přechod na alternativní látku vedl ke snížení celkových rizik pro lidské zdraví a životní prostředí, a zadruhé technické a ekonomické uskutečnitelnosti alternativ pro žadatele.

16.

V tomto ohledu přijímá Komise rozhodnutí na základě postupu stanoveného v článku 64 nařízení REACH. Podle čl. 64 odst. 2 uvedeného nařízení tento postup zahrnuje zejména veřejnou konzultaci, která poskytuje třetím osobám možnost předložit informace o alternativních látkách a technologiích. Na základě čl. 64 odst. 3 a odst. 4 nařízení REACH musí Výbor pro hodnocení rizik (dále jen „VHR“) a Výbor pro socioekonomickou analýzu (dále jen „VSEA“), jež jsou subjekty spadající pod agenturu ECHA pověřené prováděním různých úkolů ( 15 ), podat svá stanoviska k relevantním aspektům žádosti, což v případě VSEA zahrnuje dostupnost alternativ. Podle čl. 64 odst. 8 nařízení REACH Komise připraví návrh rozhodnutí do tří měsíců od obdržení uvedených stanovisek a přijme konečné rozhodnutí v souladu s použitelným postupem projednávání ve výborech ( 16 ).

17.

Žluť, sulfochroman olovnatý (C. I. Pigment Yellow 34) a červeň, chroman-molybdenan-síran olovnatý, (C. I. Pigment Red 104) (dále společně jen „předmětné látky“) jsou látky složené z olova a chromu VI. Pro svou stálost, jasnou barvu a lesk byly používány zejména v lacích a barvách (například pro železné a ocelové mosty a konstrukce), pro účely signalizační funkce (například na výstražných signálech) a pro žlutá dopravní značení.

18.

Prostřednictvím nařízení č. 125/2012 ( 17 ) byly předmětné látky zařazeny na seznam látek vzbuzujících mimořádné obavy v příloze XIV nařízení REACH kvůli jejich vlastnostem jako karcinogenní a toxické látky pro reprodukci. V důsledku toho podléhalo jejich používání a uvádění na trh povolení po 21. květnu 2015 (datum zániku) a nejzazším datem podání žádosti byl 21. listopad 2013.

19.

Dne 19. listopadu 2013 podala společnost DCC Maastricht BV (dále jen „DCC Maastricht“ nebo „žadatel“) ( 18 ), která poskytuje předmětné látky přibližně stovce následných uživatelů v Unii, žádost o povolení s cílem uvést předmětné látky na trh (dále jen „žádost o povolení“) pro následujících šest použití, která jsou shodná pro obě látky:

20.

V rámci veřejné konzultace pořádané v souladu s čl. 64 odst. 2 nařízení REACH předložili výrobci, následní uživatelé předmětných látek, odvětvové organizace, členské státy a nevládních organizace stanoviska k žádosti o povolení. Výše zmínění následní uživatelé zejména uvedli, že možné alternativní látky nepřinášely stejné výhody a ve většině případů byly dražší. Naproti tomu členové odvětví barev a povrchových úprav uvedli, že existují vhodné a bezpečnější alternativní látky, které mohou být používány za rozumné ceny. Společnost DCC Maastricht odpověděla, že některé podniky potřebují předmětné látky k výrobě zvláštních výrobků určených pro určitá „speciální“ použití.

21.

Dne 11. prosince 2014 přijaly VHR a VSEA dvanáct konsolidovaných stanovisek ke každému ze šesti použití pro obě předmětné látky. Ve svých stanoviscích VSEA „potvrdil, že zřejmě neexistují vhodné alternativy, pokud jde o technickou a ekonomickou uskutečnitelnost pro žadatele“.

22.

Na jednáních konaných dne 7. a 8. července 2015, dne 22. a 23. září 2015, dne 3. a 4. února 2016 a dne 6. a 7. července 2016 byla žádost o povolení posouzena komitologickým výborem zřízeným na základě článku 133 nařízení REACH (dále jen „výbor REACH“). Dva členské státy a Norské království zejména uvedly, že předmětné látky nebyly používány pro žlutá dopravní značení, a v jednom z těchto členských států bylo takové použití zakázáno před 20 lety. Výbor REACH nakonec vydal k návrhu rozhodnutí Komise kladné stanovisko; 23 členských států hlasovalo ve prospěch návrhu, zatímco 3 členské státy, včetně Švédského království, hlasovaly proti a 2 členské státy se hlasování zdržely.

23.

Dne 7. září 2016 přijala Komise dotčené rozhodnutí. Uvedeným rozhodnutím udělila Komise společnosti DCC Maastricht na základě čl. 60 odst. 4 nařízení REACH povolení pro předmětné látky, pokud jde o šest požadovaných použití, podléhající určitým podmínkám a omezením (dále jen „povolení“).

24.

V bodech 8 a 9 odůvodnění dotčeného rozhodnutí Komise uvedla, že vzhledem k tomu, že „je obtížné prokázat neexistenci technicky uskutečnitelných alternativ pro všechna uvedená […] použití“(neoficiální překlad), povolení musí být přezkoumáno dříve, než to doporučuje VSEA. Komise dále v bodě 9 odůvodnění uvedeného rozhodnutí konstatovala, že z nové korespondence s členskými státy vyplynulo, že použití předmětných látek v odvětví dopravního značení bylo v některých členských státech nahrazeno nebo zakázáno, zatímco v jiných nikoliv. Podle Komise bylo tedy vhodné stanovit dobu přezkumu na 7 let namísto 12 let pro použití 1, 2, 4 a 5 a na 4 roky namísto 7 let pro použití 3 a 6.

25.

V bodě 12 odůvodnění dotčeného rozhodnutí Komise uvedla:

„S ohledem na obtíže úplného prokázání neexistence technicky uskutečnitelných alternativ pro všechna použití, na která se vztahuje žádost, je třeba dostatečně specifikovat povolená použití, pokud jde o požadované vlastnosti technického použití premixů [pigmentů], barev a předsměsí obsahujících pigmenty a předmětů, které je obsahují, vlastnosti, které mají obě látky a které nelze získat jakýmikoli jinými vhodnými alternativními látkami nebo technologiemi. Povolení musí tedy podléhat podmínce, že držitel povolení předloží zprávu o vhodnosti a dostupnosti alternativ pro jeho následné uživatele a na tomto základě upřesní popis povolených použití. […]“(neoficiální překlad)

26.

V článku 1 odst. 1 a odst. 2 dotčeného rozhodnutí Komise povolila šest požadovaných použití předmětných látek „za podmínky, že funkce premixů, barev a předsměsí barev obsahujících [předmětné látky] nebo předmětů, které je obsahují, z hlediska funkčnosti, jasnosti zabarvení, neprůhlednosti (krycí schopnost), disperzibility, odolnosti vůči nepříznivým vlivům, odolnosti vůči teplu nebo těkavosti, nebo jejich kombinace, jsou technicky uskutečnitelné pouze za použití uvedených látek a že tyto funkce jsou nutné pro uvedené použití.“(neoficiální překlad)

27.

V článku 1 odst. 3 písm. d) dotčeného rozhodnutí podléhá povolení podmínce, podle níž předloží následní uživatelé držitele povolení agentuře ECHA do 30. června 2017 informace o vhodnosti a o dostupnosti alternativ pro jejich použití, s podrobným odůvodněním nutnosti použití předmětných látek.

28.

V článku 1 odst. 3 písm. e) dotčeného rozhodnutí podléhá povolení podmínce, podle které musí držitel povolení předložit Komisi do 31. prosince 2017 zprávu obsahující skutečnosti uvedené v čl. 1 odst. 3 písm. d) uvedeného rozhodnutí. Držitel povolení je povinen v uvedené zprávě upřesnit popis povolených použití na základě informací o alternativách poskytnutých jeho následnými uživateli.

29.

Konečně v čl. 3 písm. b) dotčeného rozhodnutí musí následní uživatelé na žádost příslušného orgánu dotčeného členského státu zdůvodnit, proč se uplatní podmínky stanovené v čl. 1 odst. 1 a odst. 2 a proč jsou funkční parametry nutné pro požadované použití.

30.

Dne 28. listopadu 2016 podalo Švédské království žalobu na zrušení dotčeného rozhodnutí k Tribunálu.

31.

Komise navrhovala zamítnutí žaloby. Navrhla také Tribunálu, aby v případě zrušení dotčeného rozhodnutí zachoval jeho účinky až do jeho nahrazení novým rozhodnutím.

32.

Rozhodnutími ze dne 24. března a 3. května 2017 povolil předseda pátého senátu Tribunálu Dánskému království, Finské republice a Evropskému parlamentu vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Švédského království. Usnesením ze dne 20. července 2017 povolil kromě toho agentuře ECHA vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Komise.

33.

Napadeným rozsudkem Tribunál vyhověl druhé části prvního žalobního důvodu vzneseného Švédským královstvím, který vycházel z toho, že Komise porušila čl. 60 odst. 4 nařízení REACH tím, že udělila povolení, aniž bylo řádně prokázáno, že neexistují vhodné alternativy nahrazující předmětné látky pro požadovaná použití, a zrušil dotčené rozhodnutí (body 57 až 106 napadeného rozsudku) ( 19 ).

34.

Tribunál rovněž zamítl návrh Komise na zachování účinků dotčeného rozhodnutí až do jeho nahrazení novým rozhodnutím (body 107 až 112 napadeného rozsudku).

35.

V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku podaného dne 20. května 2019 navrhuje Komise, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, zamítl žalobu podanou Švédským královstvím a uložil Švédskému království náhradu nákladů řízení. Podpůrně Komise navrhuje, aby Soudní dvůr vrátil věc Tribunálu k novému posouzení, rozhodl, že o nákladech řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku bude rozhodnuto později, a zachoval účinky dotčeného rozhodnutí.

36.

Agentura ECHA, která vstoupila do řízení v prvním stupni jako vedlejší účastnice na podporu Komise, podporuje návrhové žádání Komise.

37.

Švédské království navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

38.

Dánské království, Finská republika a Parlament, jakožto vedlejší účastníci řízení v prvním stupni vystupující na podporu Švédského království, podporují návrhová žádání Švédského království.

39.

Usnesením ze dne 21. listopadu 2019 ( 20 ) vyhověl místopředseda Soudního dvora návrhu Komise na vydání předběžného opatření směřujícího k odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku až do rozhodnutí o kasačním opravném prostředku podaném proti tomuto rozsudku.

40.

Dne 7. července 2020 se konalo jednání, na němž Dánské království, Švédské království, Parlament, Komise a agentura ECHA přednesly ústní vyjádření.

41.

Komise uplatňuje čtyři důvody kasačního opravného prostředku. První důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného posouzení důkazní úrovně týkající se neexistence vhodných alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z pominutí posuzovací pravomoci Komise stanovit nulovou prahovou úroveň technické uskutečnitelnosti alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného použití čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, pokud jde o částečný rozsah a podmínky povolení v dotčeném rozhodnutí. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného posouzení návrhu na zachování účinků dotčeného rozhodnutí.

42.

Z níže uvedených důvodů mám za to, že první, druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný, zatímco čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku opodstatněný je. Za těchto okolností jsem toho názoru, že bod 2 výroku napadeného rozsudku je třeba zrušit a že by Soudní dvůr měl zachovat účinky dotčeného rozhodnutí až do jeho nahrazení novým rozhodnutím.

43.

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise, obecně podporovaná agenturou ECHA, v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil zjevně nesprávného právního posouzení v bodech 79, 81, 85, 86, 90 a 101 napadeného rozsudku, a to pokud jde o důkazní úroveň uplatnitelnou na neexistenci vhodných alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH.

44.

Zaprvé Komise tvrdí, že Tribunál stanovil nemožnou důkazní úroveň, když na žadateli o povolení a Komisi vyžadoval, aby vyloučili veškerou vědeckou nejistotu za účelem prokázání neexistence jakýchkoliv vhodných alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Podle jejího názoru vyžaduje hodnocení alternativ vědecké posouzení, které se vyznačuje značnou nejistotou, takže jestliže má být veškerá taková nejistota vyloučena, jedná se o probatio diabolica (tedy právní požadavek poskytnout důkaz, který nelze získat).

45.

Zadruhé Komise kritizuje závěr Tribunálu, že ke dni přijetí dotčeného rozhodnutí přetrvávala značná nejistota ohledně neexistence vhodných alternativ. Tvrdí, že váha důkazů, počítaje v to nejistotu, prokázala, že alternativy nedosahovaly stejné úrovně technické výkonnosti jako předmětné látky. Byla proto oprávněna dospět na základě uplatnění nulové prahové úrovně pro ztrátu technické výkonnosti k závěru, že alternativy nebyly technicky uskutečnitelné, a tudíž nebyly vhodné pro povolená použití.

46.

V tomto ohledu Komise na jednání zdůraznila, že její argument týkající se uplatnění nulové prahové úrovně technické uskutečnitelnosti alternativ je přípustný, jelikož představuje právní otázku týkající se jejího posouzení alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH a nejedná se o nový argument, neboť byl uplatněn mimo jiné v jejích písemných vyjádřeních předložených Tribunálu. Tvrdí rovněž, že její kasační opravný prostředek podaný proti závěrům Tribunálu si vyžaduje rozvinutí uvedeného argumentu podrobněji.

47.

Švédské království podporované Dánským královstvím a Parlamentem tvrdí, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný. Švédské království tvrdí, že uplatnění nulové prahové úrovně pro technické proveditelnosti alternativ ze strany Komise je novým argumentem, který nebyl vznesen před Tribunálem, a tudíž nemůže být přezkoumán Soudním dvorem v rámci kasačního opravného prostředku. Podle Dánského království a Parlamentu se tento důvod kasačního opravného prostředku vztahuje k posouzení skutkového stavu ze strany Tribunálu, které nemůže být předmětem přezkumu Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

48.

Švédské království podporované Dánským královstvím, Finskou republikou a Parlamentem dále tvrdí, že první důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný. Jsou toho názoru, že Tribunál nestanovil nemožnou důkazní úroveň, pokud jde o posouzení neexistence vhodných alternativ, a že tvrzení Komise jsou založena na nesprávném výkladu napadeného rozsudku. Švédské království také zpochybňuje uplatnění nulové prahové úrovně technické uskutečnitelnosti alternativ ze strany Komise, neboť z dotčeného rozhodnutí ani z jiných dokumentů ve spise nevyplývá a není v souladu s čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Je tomu tak zejména proto, neboť nezohledňuje skutečnost, že technická výkonnost musí být nutná pro splnění zvláštní funkce používání, pro které je požadováno povolení. Zbavuje tudíž požadavek týkající se nedostupnosti alternativ jeho smyslu, neboť žádná látka nemá přesně tytéž technické vlastnosti, jako jiná látka.

49.

Zaprvé Dánské království a Parlament v zásadě zpochybňují přípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku, neboť se týká posouzení skutkových okolností a důkazů Tribunálem, na jejichž základě konstatoval, že Komise řádně neprokázala neexistenci vhodných alternativ v souladu s čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Neexistují-li tvrzení, že skutkové okolnosti a důkazy byly zkreslené, nemůže být takové posouzení předmětem přezkumu Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

50.

Podle mého názoru uvedená námitka nepřípustnosti nemůže obstát. Otázka, zda Tribunál pochybil, pokud jde o důkazní úroveň uplatnitelnou na neexistenci vhodných alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, se týká skutečnosti, zda Tribunál uplatnil při posouzení skutkových okolností a důkazů správné právní kritérium, což je právní otázka, která podléhá přezkumu Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku ( 21 ). Kromě toho se otázka, zda mohl Tribunál právem dospět na základě skutkových okolností a důkazů, které mu byly předloženy, k závěru, že se Komise dopustila nesprávného posouzení neexistence vhodných alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, týká právní kvalifikace skutkových okolností věci, jejíž přezkum spadá do pravomoci Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku ( 22 ).

51.

Zadruhé Švédské království zpochybňuje přípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku, pokud jde o tvrzení Komise týkající se uplatnění nulové prahové úrovně technické proveditelnosti alternativ, a to z důvodu, že se jedná o nový argument, který nebyl vznesen před Tribunálem, a tudíž nemůže být posuzován Soudním dvorem v řízení o kasačním opravném prostředku.

52.

Podle mého názoru uvedená námitka nepřípustnosti také nemůže obstát. Podle ustálené judikatury platí, že navrhovatel může vznést kasační opravný prostředek tak, že uvede důvody vyplývající ze samotného napadeného rozsudku směřující ke zpochybnění jeho právní opodstatněnosti ( 23 ), jako je tomu v projednávané věci. Prostřednictvím svého argumentu, který se týká uplatnění nulové prahové úrovně technické proveditelnosti alternativ, se Komise snaží prokázat, že z tohoto důvodu nepanovala žádná významná nejistota ohledně nedostupnosti alternativ a že provedla řádné posouzení uvedeného požadavku podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Cílem tohoto argumentu je tudíž zpochybnění právní opodstatněnosti použití uvedeného ustanovení Tribunálem v napadeném rozsudku. Kromě toho byl uvedený argument vznesen Komisí v jejích písemných vyjádřeních předložených před Tribunálem, zejména ve vztahu k druhé části prvního žalobního důvodu Švédského království, který byl podkladem pro zrušení dotčeného rozhodnutí Tribunálem.

53.

Proto mám za to, že první důvod kasačního opravného prostředku je přípustný.

54.

V rámci svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když stanovil nemožnou důkazní úroveň podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, která ukládá žadateli o povolení a Komisi povinnost vyloučit jakoukoliv podstatnou nejistotu ohledně neexistence vhodných alternativ. V tomto ohledu uvádí, že na základě uplatnění nulové prahové úrovně technické uskutečnitelnosti alternativ nepanovala v okamžiku přijetí dotčeného rozhodnutí žádná významná nejistota ohledně jejího hodnocení vhodných alternativ.

55.

Podle mého názoru je třeba první důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

56.

Zdá se mi, že výklad bodů 79, 81, 85, 86, 90 a 101 napadeného rozsudku provedený Komisí není přesvědčivý. Uvedené body je třeba vykládat v jejich odpovídajícím kontextu. První důvod kasačního opravného prostředku je tedy podle všeho založen na nesprávném výkladu napadeného rozsudku.

57.

Zaprvé, je zřejmé, že v bodech 79, 81, 85, 86, 90 a 101 napadeného rozsudku ve spojení zejména s body 77, 78, 84 a 87 až 98 tohoto rozsudku Tribunál nevyžadoval, aby byla ze strany žadatele o povolení nebo Komise vyloučena jakákoliv vědecká nejistota. V uvedených bodech Tribunál naopak podle mého názoru uplatnil přiměřenou důkazní úroveň spočívající v tom, že Komise musí splnit svou povinnost prokázat, pokud jde o informace předložené v povolovacím postupu, neexistenci vhodných alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Tribunál ve skutečnosti v bodě 86 napadeného rozsudku uvedl, že Komise před udělením povolení neověřila důležité informace umožňující jí učinit závěr, že chyběly alternativy pro všechna požadovaná použití nebo že přetrvávající nejistota byla „zanedbatelná“.

58.

Jak je zřejmé z bodu 77 napadeného rozsudku, závěr Tribunálu uvedený v bodě 79 napadeného rozsudku, že žadatel o povolení nese riziko, že nebude možné případně prokázat nedostupnost alternativ, a tudíž přetrvá-li nejistota, nelze mu udělit povolení, vyplývá v tomto ohledu ze znění čl. 60 odst. 4 nařízení REACH ve spojení s bodem 69 odůvodnění uvedeného nařízení, podle kterého žadatel o povolení nese důkazní břemeno v tomto ohledu, a tudíž nese riziko v případě, kdy uvedený požadavek zůstane neprokázán.

59.

Stejně tak, jak uvedlo Švédské království, nelze závěr Tribunálu uvedený v bodě 81 napadeného rozsudku, že Komise nemůže přijmout rozhodnutí o povolení na základě pouhých domněnek, chápat v tom smyslu, že stanoví Komisi nemožnou důkazní úroveň. Z uvedeného závěru vyplývá, že existují-li pouze domněnky o nedostupnosti vhodných alternativ, nebyl tento požadavek prokázán, zatímco v případě, že má Komise informace podporující tvrzení, že neexistují žádné vhodné alternativy, uvedený požadavek splněn je.

60.

Je třeba rovněž poukázat na skutečnost, že v bodě 85 napadeného rozsudku ve spojení s bodem 84 tohoto rozsudku Tribunál, podle mého názoru správně, uvedl, že jestliže jsou údaje poskytnuté v analýze alternativ žadatele o povolení v rozporu s údaji poskytnutými třetími stranami nebo členskými státy, Komise musí požadavek týkající se nedostupnosti alternativ posoudit podrobněji, takže pokud po takovém posouzení nadále přetrvává nejistota, uvedený požadavek není splněn a Komise není oprávněna udělit povolení.

61.

Právě na tomto základě Tribunál v bodě 86 napadeného rozsudku konstatoval, že ke dni přijetí napadeného rozhodnutí Komise řádně neukončila své posouzení nedostupnosti alternativ, a jelikož neexistuje podrobné posouzení uvedeného požadavku, nemůže být povolení uděleno. Je zřejmé, že uvedený závěr byl založen na několika úvahách uvedených v bodech 87 až 98 napadeného rozsudku.

62.

Tribunál konkrétně v bodě 90 napadeného rozsudku ve spojení s body 88 a 89 tohoto rozsudku uvedl, že informace předložené jedním subjektem vzbudily pochybnosti ohledně tvrzení žadatele uvedeného v jeho analýze alternativ, že předmětné látky byly charakterizovány vysokou technickou výkonností, která se nevyskytuje u žádné alternativy.

63.

Tribunál rovněž v bodě 101 napadeného rozsudku odmítl argument Komise, podle něhož provedla dodatečné analýzy neexistence vhodných alternativ, a to z důvodu, že tyto analýzy obsahovaly dodatečné informace od žadatele, jež nepřinesly upřesnění ohledně použití, pro která neexistují alternativy.

64.

Za těchto okolností nejsou argumenty Komise týkající se uplatnění nulové prahové úrovně technické uskutečnitelnosti alternativ přesvědčivé, jelikož se Tribunál k uvedenému aspektu v bodech napadeného rozsudku zpochybněných Komisí nevyjádřil. Bez ohledu na uplatnění takové prahové úrovně ze strany Komise argumenty v tomto smyslu neprokazují tvrzení, že Tribunál stanovil nemožnou důkazní úroveň podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Jak vyplývá z bodů 86, 90 a 101 napadeného rozsudku, Tribunál měl podle mého názoru správně za to, že s ohledem na informace týkající se technické výkonnosti předmětných látek existovaly jasné důkazy o tom, že posouzení nedostupnosti alternativ ze strany Komise nebylo dokončeno a Komise dostatečně nevysvětlila, proč nepovažovala alternativy za vhodné.

65.

Navrhuji proto, aby byl první důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

66.

V rámci svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise, obecně podporovaná agenturou ECHA, v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil zjevně nesprávného právního posouzení v bodech 86, 90 a 96 napadeného rozsudku, když pominul její posuzovací pravomoc stanovit prahové hodnoty technické a ekonomické uskutečnitelnosti při hodnocení alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Proto má Komise za to, že Tribunál použil pro soudní přezkum nesprávné kritérium a sám nahradil Komisi při posuzování relevantních sociálních, ekonomických a technických aspektů.

67.

Komise tvrdí, že dotčené rozhodnutí je založeno na tom, že uplatnila nulovou prahovou úroveň poklesu technické výkonnosti a žádná alternativa tuto prahovou úroveň nesplňovala. Podle jejího názoru přístup Tribunálu tuto skutečnost nezohlednil a uvedené dva aspekty zaměnil. Komise má za to, že se nedopustila pochybení, když stanovila nulovou prahovou úroveň a poté posoudila alternativy s ohledem na tuto prahovou úroveň, neboť není možné posoudit technickou uskutečnitelnost alternativy, aniž je stanoveno, jakou úroveň poklesu výkonnosti lze považovat za přijatelnou, což platí podobně i v případě ekonomické uskutečnitelnosti. Takové rozhodnutí spadá do její posuzovací pravomoci a vyžaduje, aby zvážila různé aspekty. Komise tvrdí, že posouzení alternativ z její strany proto spadá pod soudní přezkum založený na zjevně nesprávném posouzení, jak Tribunál správně konstatoval ve svém rozsudku ze dne 4. dubna 2019ClientEarth v. Komise (T‑108/17, EU:T:2019:215), ale který nepoužil v napadeném rozsudku.

68.

Švédské království podporované Dánským královstvím tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný ze dvou důvodů. Zaprvé kritizované závěry Tribunálu se týkají skutkových otázek. Zadruhé argument spočívající v uplatnění nulové prahové úrovně technické uskutečnitelnosti alternativ ze strany Komise nebyl před Tribunálem uplatněn, a tudíž představuje nový argument, který nelze v řízení o kasačním opravném prostředku uplatnit.

69.

Švédské království podporované Dánským královstvím, Finskou republikou a Parlamentem dále tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný.

70.

Zaprvé Švédské království a Parlament tvrdí, že přístup Komise spočívající ve stanovení nulové prahové úrovně nevyplývá z dotčeného rozhodnutí a Komise tento argument ani neuplatnila před Tribunálem. Švédské království tedy tvrdí, že žádný důkaz neprokazuje tvrzení Komise, že Tribunál nezohlednil uvedenou skutečnost nebo že pominul její posuzovací pravomoc. Parlament uvádí, že ačkoliv tento argument představuje zcela „retroaktivní rekonstrukci“, je v každém případě irelevantní, zda Komise stanovila takovou prahovou úroveň, neboť Tribunál založil své závěry na skutečnosti, že Komise nebyla schopna prokázat s konečnou platností nedostupnost alternativ a v dotčeném rozhodnutí připouští, že není jasné, zda existují nějaké alternativy, které splňují stanovená kritéria.

71.

Zadruhé, Švédské království společně s Dánským královstvím, Finskou republikou a Parlamentem tvrdí, že přístup Komise spočívající ve stanovení nulové prahové úrovně je v rozporu s nařízením REACH. Švédské království uvádí, že Tribunál správně konstatoval, že alternativy musí být posouzeny konkrétně z hlediska jejich zamýšleného použití, a Komise tudíž stanovením prahové úrovně poklesu výkonnosti bez zohlednění funkce, pro niž je uvedená výkonnost nutná, pokud jde o zamýšlené použití, nedodržela čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Dánské království a Parlament zdůrazňují, že takový přístup není v souladu se zněním a cíli nařízení REACH a může zbavit požadavek týkající se nedostupnosti alternativ jeho podstaty, neboť omezuje nahrazování založené na alternativách, které mají rovnocenné vlastnosti jako předmětná látka. Finská republika má rovněž za to, že technická výkonnost by měla být posuzována samostatně pro každé použití a že přístup Komise vede k příliš snadnému povolování látek vzbuzujících mimořádné obavy, což narušuje povolovací režim.

72.

Zaprvé Švédské království společně s Dánským královstvím v podstatě zpochybňují přípustnost druhého důvodu kasačního opravného prostředku z důvodu, že se týká posouzení skutkových okolností a důkazů ze strany Tribunálu, na jejichž základě Tribunál konstatoval, že Komise řádně neprokázala nedostupnost alternativ, které při neexistenci tvrzení, že jsou skutkové okolnosti a důkazy zkreslené, nemůže být předmětem přezkumu Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

73.

S touto námitkou nepřípustnosti nesouhlasím. Jak jsem uvedl v bodě 50 tohoto stanoviska, otázka, zda mohl Tribunál právem dospět na základě skutkových okolností a důkazů, které mu byly předloženy, k závěru, že se Komise dopustila nesprávného posouzení neexistence vhodných alternativ, se týká právní kvalifikace skutkových okolností věci, jejíž přezkum spadá do pravomoci Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

74.

Zadruhé Švédské království společně s Dánským královstvím zpochybňují přípustnost druhého důvodu kasačního opravného prostředku z důvodu, že tvrzení Komise týkající se toho, že uplatnila nulovou prahovou úroveň pro technickou proveditelnost alternativ, je nový argument, který nebyl uplatněn před Tribunálem, a tudíž nemůže být posouzen Soudním dvorem v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

75.

S touto námitkou nepřípustnosti rovněž nesouhlasím. Na základě důkladné analýzy uvedené v bodě 52 tohoto stanoviska je třeba považovat argument Komise týkající se toho, že uplatnila nulovou prahovou úroveň technické uskutečnitelnosti alternativ, za přípustný v souladu s judikaturou Soudního dvora, neboť cílem tohoto argumentu je zpochybnění právní opodstatněnosti závěrů Tribunálu, že Komise neprovedla řádné posouzení neexistence vhodných alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, a je založen na argumentech vznesených Komisí v rámci řízení vedeného před Tribunálem.

76.

Mám tudíž za to, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je přípustný.

77.

V rámci svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nesprávně vyložil posuzovací pravomoc, kterou má Komise pro stanovení prahové úrovně technické a ekonomické uskutečnitelnosti alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, a míru soudního přezkumu jejích rozhodnutí přijatých na základě uvedeného ustanovení.

78.

Jak je uvedeno v bodě 61 tohoto stanoviska, Tribunál v bodě 86 napadeného rozsudku konstatoval, že ke dni přijetí dotčeného rozhodnutí Komise řádně neprokázala nedostupnost alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Uvedený závěr byl založen na několika úvahách uvedených v bodech 87 až 98 napadeného rozsudku.

79.

Tribunál měl zejména v bodě 90 napadeného rozsudku za to, že z informací předložených jedním subjektem vyplývalo, že za určitých podmínek byly na unijním trhu dostupné alternativy pro všechna použití uvedená v žádosti o povolení.

80.

Tribunál rovněž v bodě 96 napadeného rozsudku konstatoval, že z bodů 8, 9 a 12 odůvodnění dotčeného rozhodnutí vyplývalo, že Komise měla i nadále pochybnosti ohledně nedostupnosti technicky uskutečnitelných alternativ pro všechna použití, na která se vztahovala žádost o povolení.

81.

V těchto závěrech nelze podle mého názoru spatřovat žádné nesprávné právní posouzení.

82.

Zaprvé poznamenávám, že stanovení prahové hodnoty technické nebo ekonomické uskutečnitelnosti alternativ ze strany Komise není zmíněno v dotčeném rozhodnutí ani v napadeném rozsudku, ať již ve shrnutí argumentů Komise v bodech 51 až 56 uvedeného rozsudku, nebo v závěrech Tribunálu. Napadený rozsudek se skutečně obecně nevyjadřuje k diskreční pravomoci Komise posuzovat technickou nebo ekonomickou uskutečnitelnost alternativ. V důsledku toho se zdá, jak uvedlo Švédské království a Parlament, že neexistují žádné důkazy prokazující tvrzení Komise, že Tribunál pochybil, když nezohlednil, že v dotčeném rozhodnutí uplatnila nulovou prahovou úroveň technické výkonnosti, nebo že opominul její posuzovací pravomoc stanovit prahové úrovně technické a ekonomické uskutečnitelnosti alternativ.

83.

Kromě toho se mi závěr Tribunálu uvedený v bodě 96 napadeného rozsudku, pokud jde o body 8, 9 a 12 odůvodnění dotčeného rozhodnutí, nezdá být hodný kritiky. Jak je uvedeno v bodech 24 a 25 tohoto stanoviska, Komise v bodech 8, 9 a 12 odůvodnění dotčeného rozhodnutí uznala „obtíže úplného prokázání nedostupnosti technicky uskutečnitelných alternativ pro všechna“(neoficiální překlad) použití, na která se vztahuje žádost. Závěr Tribunálu tudíž vyplývá ze znění uvedených bodů odůvodnění. Tvrzení Komise, že uplatnila nulovou prahovou úroveň technické uskutečnitelnosti a zjistila, že žádné alternativy nesplňují danou prahovou úroveň, uvedený závěr nevyvracejí.

84.

Vzhledem k výše uvedenému platí, že pokud Komise tvrdí, že uplatnění nulové prahové úrovně technické uskutečnitelnosti alternativ je základem pro dotčené rozhodnutí, vzniká otázka, zda je takový přístup v souladu s nařízením REACH. Uvedený přístup chápu tak, že vhodná alternativa je technicky uskutečnitelná pouze tehdy, pokud přináší pro zamýšlená použití tutéž technickou výkonnost, jako předmětné látky. Na základě výše uvedeného jsem toho názoru, jak uvedlo Dánské království, Finská republika, Švédské království a Parlament, že existují přesvědčivé náznaky ve světle znění a cílů nařízení REACH, že takový přístup není v souladu s povolovacím režimem zavedeným uvedeným nařízením. Není ani v souladu s napadeným rozsudkem.

85.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že Tribunál předložil v bodech 70 až 76 napadeného rozsudku svůj výklad pojmu „vhodná alternativa“ pro účely nařízení REACH. Zejména uvedl, že podle pokynů vypracovaných agenturou ECHA označuje alternativa možné nahrazení předmětné látky a měla by být schopná nahradit funkci, kterou látka plní. Podle jeho názoru je pojem „vhodná alternativa“ pojmem, který není jen bezpečnějším, ale také „technicky a ekonomicky uskutečnitelným“ ve smyslu článku 55 nařízení REACH. Uvedený výraz podle Tribunálu znamená, že se vhodné alternativy neomezují na existenci alternativních látek nebo technologií abstraktně nebo v podmínkách, které mají pouze výjimečnou povahu, ale že posouzení musí být provedeno z hlediska schopností vyrábět tyto látky, uskutečnitelnosti těchto technologií a právních a faktických podmínek jejich uvádění do oběhu.

86.

Tribunál dále poznamenal, že posouzení vhodných alternativ zahrnuje také subjektivní kritérium týkající se toho, zda jsou alternativy technicky a ekonomicky uskutečnitelné „pro žadatele“ o povolení podle čl. 60 odst. 5 písm. b) nařízení REACH, takže pokud je alternativa dostupná obecně, ale nikoliv ještě pro žadatele, lze přesto udělit povolení, jestliže tento žadatel předloží plán náhrad, jak je stanoveno v uvedeném nařízení, pro případné nahrazení látky alternativou.

87.

Z napadeného rozsudku vyplývá, že požadavek týkající se neexistence vhodných alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH vyžaduje konkrétní posouzení zohledňující objektivní a subjektivní kritéria, pokud jde o schopnost alternativy nahradit funkci, kterou látka vzbuzující mimořádné obavy plní ve vztahu k použitím požadovaným žadatelem o povolení.

88.

Je třeba rovněž poznamenat, že ačkoliv nařízení REACH neobsahuje žádné definice vztahující se k pojmům „vhodná alternativa“ nebo „technická a ekonomická uskutečnitelnost“, ze znění nařízení REACH lze konkrétně vyvodit, že alternativy pro účely čl. 60 odst. 4 a 5 uvedeného nařízení musí být „vhodné“ a „uskutečnitelné“, že musí být schopné na základě rozumného posouzení ceny, dostupnosti a výkonnosti plnit funkci, kterou má předmětná látka ( 24 ). To potvrzuje zejména čl. 60 odst. 4 písm. d) („[jakýchkoliv] alternativních látek nebo technologií“) a čl. 60 odst. 5 („všechna podstatná hlediska“) nařízení REACH, které dokládají široké pojetí vhodné alternativy, která může být schopná nahradit látku, a neomezuje se pouze na přesné („úplné“) náhrady. To se rovněž odráží v pokynech agentury ECHA, v nichž je uvedeno, že technická uskutečnitelnost alternativy vychází z alternativního plnění nebo náhrady funkce, kterou látka plní, zatímco ekonomická uskutečnitelnost se zaměřuje na změny nákladů a příjmů žadatele o povolení v důsledku přechodu na alternativní látku ( 25 ).

89.

Kromě toho posouzení neexistence vhodných alternativ by mělo zohlednit zejména cíl sledovaný nařízením REACH spočívající v zajištění vysoké úrovně ochrany lidského zdraví a životního prostředí podle čl. 1 odst. 1 uvedeného nařízení, jakož i zvláštní cíl povolovacího režimu stanovený v článku 55 téhož nařízení, a to zajistit, aby byly látky vzbuzující mimořádné obavy postupně nahrazeny vhodnými alternativními látkami, je-li to z hospodářského a technického hlediska uskutečnitelné (viz body 9 a 10 tohoto stanoviska).

90.

S ohledem na výše uvedené úvahy nemám za to, že by uplatnění nulové prahové úrovně technické uskutečnitelnosti alternativ ze strany Komise, jak je popsáno v bodě 84 tohoto stanoviska, bylo v souladu s širokým pojetím vhodných alternativ stanoveným v nařízení REACH a se závěry Tribunálu, že posouzení vhodných alternativ musí být prováděno konkrétně s ohledem na relevantní okolnosti a schopnosti alternativy plnit funkci látky pro požadovaná použití. Je-li stanovena prahová úroveň poklesu výkonnosti bez zohlednění funkce, kterou má látka plnit a pro niž je uvedená výkonnost nutná pro požadovaná použití, pak takový přístup přehlíží skutečnost, že technická uskutečnitelnost alternativy by měla být posouzena s ohledem na funkci, která má být plněna pro zamýšlené použití, a nikoliv s ohledem na výkonnost látky vzbuzující mimořádné obavy. Takový přístup může v důsledku zbavit požadavek týkající se neexistence vhodných alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH jeho podstaty, neboť nepřípustným způsobem omezuje škálu možných alternativ.

91.

Uvedený přístup se tudíž zdá být v rozporu s cílem nařízení REACH spočívajícím v ochraně lidského zdraví a životního prostředí, neboť může vést k udělování povolení v situacích, kdy mohou být ve skutečnosti dostupné vhodné alternativy. Stejně tak narušuje cíl povolovacího režimu stanovený v článku 55 nařízení REACH, který spočívá v podpoře postupného nahrazování látek vzbuzujících mimořádné obavy, a to protože může vést k připuštění možnosti nahrazení pouze ve výjimečných případech, které nevedou k žádnému poklesu výkonnosti.

92.

Konečně mám za to, že námitky založené na úrovni soudního přezkumu dotčeného rozhodnutí nejsou přesvědčivé. Konkrétně je odkaz Komise na rozsudek Tribunálu ze dne 4. dubna 2019ve věci ClientEarth v. Komise (T‑108/17, EU:T:2019:215) podle všeho podle mého názoru nepřípadný ( 26 ). Jak uvedla Finská republika, okolnosti, které nastaly v projednávané věci, se liší od okolností v uvedeném rozsudku, a to především proto, neboť tento rozsudek se netýkal přezkumu rozhodnutí Komise o povolení založeného na nařízení REACH ze strany Tribunálu, ale naopak rozhodnutí Komise o zamítnutí žádosti o vnitřní přezkum rozhodnutí o povolení podle článku 10 nařízení č. 1367/2006, které provádí povinnosti stanovené v Aarhuské úmluvě ( 27 ).

93.

V uvedeném rozsudku kromě toho Tribunál uvedl, že se jeho přezkum zjevné nesprávnosti týká posouzení komplexních skutkových okolností unijním orgánem, takže důkazy předložené žalobcem musí být dostatečné k tomu, aby posouzení skutkových okolností obsažená v aktu přijatém uvedeným orgánem zbavily věrohodnosti ( 28 ). Naproti tomu se vytýkané body napadeného rozsudku netýkají věrohodnosti posouzení skutkových okolností Komisí, jakožto podkladu pro povolení, ale naopak nesplnění její posuzovací povinnosti prokázat neexistenci vhodných alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Stejně tak neshledávám žádný podklad pro tvrzení, že Tribunál sám nahradil Komisi při posuzování dostupnosti alternativ, neboť Tribunál o této otázce v uvedených bodech nerozhodl.

94.

Navrhuji proto, aby byl druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

95.

V rámci svého třetího důvodu kasačního opravného prostředku Komise, obecně podporovaná agenturou ECHA, tvrdí, že se Tribunál v bodech 86, 97 a 98 napadeného rozsudku dopustil zjevně nesprávného právního posouzení, pokud jde o dotčené rozhodnutí. Tento důvod kasačního opravného prostředku je rozdělen na dvě části.

96.

V první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál nezohlednil skutečnost, že dotčené rozhodnutí nepovolilo všechna použití uvedená v žádosti o povolení, ale naopak představovalo částečné povolení pro určitá použití předmětných látek, kdy byly vlastnosti technické výkonnosti uvedených látek nezbytné pro požadované použití. Tvrdí tedy, že dotčené rozhodnutí nemohlo být vykládáno v tom smyslu, že požadavky v čl. 60 odst. 4 nařízení REACH nebyly u částečného povolení splněny.

97.

Ve druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku Komise zpochybňuje závěr Tribunálu, že z některých podmínek uvedených v dotčeném rozhodnutí vyplývá, že posouzení nedostupnosti alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH nebylo ukončeno. Podle jejího názoru je možné omezit rozsah povolení prostřednictvím objektivních kritérií a vymezit povolená použití odkazem na požadované funkce, jak bylo učiněno v čl. 1 odst. 1 a odst. 2 dotčeného rozhodnutí. Podle Komise měly podmínky stanovené v čl. 1 odst. 3 písm. d) a e) uvedeného rozhodnutí, které se týkaly povinnosti držitele povolení a jeho následných uživatelů podávat zprávy, za cíl zkvalitnit informace dostupné agentuře ECHA a Komisi ve fázi přezkumu nebo dokonce dříve. Komise rovněž tvrdí, že nepřenesla na příslušné orgány členského státu diskreční úkol spočívající v posuzování alternativ podle čl. 3 písm. b) dotčeného rozhodnutí. S ohledem na ustanovení nařízení REACH týkající se role členských států při provádění a prosazování tohoto nařízení, jako jsou články 122, 125 a 126 a body odůvodnění 119 až 121 tohoto nařízení, má Komise za to, že neumožnění členským státům plnit úkoly monitoringu a ověřování pro zajištění souladu v souvislosti s povolením je v rozporu s rozdělením pravomocí upraveným v tomto nařízení a mohlo mít negativní účinky na lidské zdraví a životní prostředí.

98.

Dánské království tvrdí, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, neboť vychází z posouzení skutkového stavu a důkazů Tribunálem, které nemůže být přezkoumáno v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

99.

Švédské království podporované Dánským královstvím, Finskou republikou a Parlamentem dále tvrdí, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný. Jsou toho názoru, že Tribunál správně konstatoval, že Komise nedospěla k závěru ohledně nedostupnosti alternativ, jak je patrné z podmínek uvedených v dotčeném rozhodnutí, které ukládaly držiteli povolení a jeho následným uživatelům povinnost poskytnout informace o dostupnosti vhodných alternativ a následným uživatelům povinnost zdržet se používání předmětných látek v případě, že identifikovali alternativu. Zdůrazňují, že ačkoliv je případně možné omezit rozsah povolení prostřednictvím objektivních kritérií, Komise nemůže formulovat podmínky, které představují požadavky, jež má za úkol posoudit podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH. Švédské království rovněž uvádí, že Komise nemůže přenést na příslušné orgány členského státu úkoly, které jí byly svěřeny na základě nařízení REACH; uvedené orgány mají pravomoc prosazovat rozhodnutí o povolení, ale nemohou zaujímat stanovisko k otázce, zda jsou splněny požadavky stanovené v čl. 60 odst. 4 uvedeného nařízení.

100.

Dánské království v podstatě zpochybňuje přípustnost třetího důvodu kasačního opravného prostředku z důvodu, že se týká posouzení skutkových okolností Tribunálem, na jejichž základě konstatoval, že Komise řádně neprokázala nedostupnost alternativ podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, které nemůže být předmětem přezkumu Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

101.

Podle mého názoru uvedená námitka nepřípustnosti nemůže obstát. Jak je uvedeno v bodech 50 a 73 tohoto stanoviska, otázka, zda mohl Tribunál právem dospět na základě skutkových okolností a důkazů, které mu byly předloženy, k závěru, že se Komise dopustila nesprávného posouzení nedostatku vhodných alternativ, se týká právní kvalifikace skutkových okolností věci, jejíž přezkum spadá do pravomoci Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

102.

Mám tudíž za to, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je přípustný.

103.

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nesprávně použil čl. 60 odst. 4 nařízení REACH na dotčené rozhodnutí. V první části uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál měl nesprávně za to, že povolila všechna použití uvedená v žádosti o povolení, přičemž udělila pouze částečné povolení. Ve druhé části uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku Komise kritizuje závěry Tribunálu, podle nichž jsou určité podmínky uvedené v dotčeném rozhodnutí důkazem o tom, že Komise udělila povolení před tím, než provedla dostatečné posouzení nedostupnosti alternativ.

104.

Na úvod je třeba poznamenat, že první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku se mi zdá být skutkově nepodložená. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, Tribunál v bodě 97 napadeného rozsudku ve spojení s body 54 až 56 tohoto rozsudku konstatoval, že dotčené rozhodnutí nepovolilo všechna požadovaná použití, ale bylo „omezeno pouze na ty případy“, kdy byly nezbytné výkonnostní vlastnosti předmětných látek.

105.

Je nicméně pravda, jak tvrdí Komise v první a druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, že Tribunál v bodech 97 a 98 napadeného rozsudku uvedl, že podmínky, které Komise připojila k povolení, potvrzují jeho závěr uvedený v bodě 86 napadeného rozsudku, že Komise řádně neprokázala nedostupnost alternativ ke dni přijetí dotčeného rozhodnutí.

106.

Tribunál v bodě 97 napadeného rozsudku konstatoval, že se podmínka uvedená v čl. 1 odst. 1 a odst. 2 dotčeného rozhodnutí, podle níž Komise omezila povolení na ty případy, kdy byla přítomnost složení obsahujících předmětné látky skutečně nezbytná, rovnala konstatování, že se následný uživatel bude muset pokaždé, když identifikuje alternativu, zdržet používání předmětných látek. Tribunál byl toho názoru, že uvedená podmínka byla silným indikátorem skutečnosti, že ke dni přijetí dotčeného rozhodnutí Komise sama neměla za to, že posouzení nedostupnosti alternativy bylo ukončeno.

107.

Tribunál dále v bodě 98 napadeného rozsudku uvedl, že podmínky v čl. 1 odst. 3 písm. d) a e) dotčeného rozhodnutí, podle nichž musí následní uživatelé držitele povolení poskytnout informace týkající se vhodných a dostupných alternativ, které podrobně odůvodňují nutnost použít předmětné látky, a držitel povolení musí poskytnout zprávu, v níž musí upřesnit popis povolených použití na základě alternativ poskytnutých následnými uživateli, byly důkazy o tom, že posouzení nedostupnosti alternativ ze strany Komise nebylo ještě ukončeno.

108.

Podle mého názoru nejsou uvedené závěry stiženy nesprávným právním posouzením.

109.

Je třeba připomenout, že podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH je neexistence vhodných alternativ předpokladem udělení povolení na základě uvedeného ustanovení, takže posouzení tohoto požadavku musí být ukončeno před přijetím dotčeného rozhodnutí. Přestože nařízení REACH obecně vyžaduje, aby byly v povolení stanoveny podmínky (viz bod 13 tohoto stanoviska), a jak zdůrazňuje Komise, podle všeho nebrání omezení rozsahu povolení prostřednictvím objektivních kritérií, z čl. 60 odst. 4 nařízení REACH vyplývá, že Komise nemůže podrobit povolení podmínkám, které má na základě uvedeného ustanovení povinnost posoudit. Jak Tribunál podle mého názoru správně uvedl v bodech 82 a 83 napadeného rozsudku, možnosti připojit k povolení podmínky nelze zejména využívat jako prostředku k tomu, aby bylo umožněno Komisi ponechat otevřenou otázku, zda byly splněny požadavky čl. 60 odst. 4 nařízení REACH, nebo ke zhojení nedostatků v posouzení, které musí na základě uvedeného ustanovení provést.

110.

V důsledku toho se domnívám, že Komise není oprávněna na základě čl. 60 odst. 4 nařízení REACH podrobit povolení podmínce, že neexistují žádné vhodné alternativy k předmětné látce, což se odráží v podmínce v čl. 1 odst. 1 a odst. 2 dotčeného rozhodnutí, že výkonnost musí být technicky uskutečnitelná pouze použitím předmětné látky a že tato výkonnost je nezbytná pro požadované použití (viz bod 26 tohoto stanoviska). Podle mého názoru uvedená podmínka v podstatě ponechává rozhodnutí o tom, zda existuje vhodná alternativa, na samotném držiteli povolení a jeho následných uživatelích. Jak Tribunál správně konstatoval, uvedená podmínka tedy znamená, že Komise neukončila posuzování vyžadované na základě čl. 60 odst. 4 nařízení REACH.

111.

Souhlasím rovněž se způsobem, jakým Tribunál vyložil podmínky uvedené v čl. 1 odst. 3 písm. d) a e) dotčeného rozhodnutí. Článek 1 odst. 3 písm. d) uvedeného rozhodnutí zejména ukládá následným uživatelům povinnost poskytnout informace o dostupnosti alternativ a odůvodnit nutnost používat předmětné látky, zatímco čl. 1 odst. 3 písm. e) uvedeného rozhodnutí ukládá držiteli povolení povinnost podávat zprávu o těchto informacích přeložených jeho následnými uživateli a upřesnit popis povolených použití na základě těchto informací (viz body 27 a 28 tohoto stanoviska). Podle mého názoru uvedené podmínky v podstatě znamenají, že je na držiteli povolení a jeho následných uživatelích požadováno poskytnutí informací určených k posouzení nedostupnosti alternativ pro použití předmětných látek, a to jakmile byla uvedená použití Komisí povolena. Zdá se mi tedy, že uvedená podmínka rovněž znamená, že posouzení nedostupnosti alternativ nebylo Komisí ukončeno.

112.

Lze dodat, že podobné závěry lze vyvodit s ohledem na čl. 3 písm. b) dotčeného rozhodnutí, který uvádí, že na žádost příslušného orgánu dotčeného členského státu musí následní uživatelé držitele povolení odůvodnit, proč se uplatní podmínky uvedené v čl. 1 odst. 1 a odst. 2 uvedeného rozhodnutí a proč jsou výkonnostní parametry nezbytné pro požadované použití (viz bod 29 tohoto stanoviska). Podle mého názoru v podstatě stanoví příslušným orgánům členského státu povinnost ověřit, zda následní uživatelé správně zjistili, že neexistují žádné vhodné alternativy pro používání předmětných látek. Lze tedy mít za to, že uvedená skutečnost rovněž dokládá, že posouzení nedostupnosti alternativ ze strany Komise nebylo ukončeno. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, z ustanovení nařízení REACH, která se týkají role členských států při provádění a prosazování uvedeného nařízení, nikterak nevyplývá, že by tyto státy mohly plnit úkoly, které spadají pod posuzovací povinnost Komise podle čl. 60 odst. 4 nařízení REACH.

113.

Navrhuji proto, aby byl třetí důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

114.

V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku uplatněného podpůrně tvrdí Komise, obecně podporovaná agenturou ECHA, že bod 2 výroku napadeného rozsudku, kterým Tribunál zamítl zachování účinků dotčeného rozhodnutí, je založen na zjevně nesprávném právním posouzení v bodě 112 uvedeného rozsudku.

115.

Zaprvé Komise tvrdí, že bod 112 napadeného rozsudku vychází z nesprávného předpokladu – který, jak připouští, rovněž uvedla ve svých písemných vyjádřeních předložených před Tribunálem – že zrušení dotčeného rozhodnutí má za následek zákaz uvádění předmětných látek na trh. Podle jejího názoru má zrušení dotčeného rozhodnutí za následek obnovení právního stavu existujícího před jeho přijetím, což znamená, že s ohledem na přechodná pravidla v čl. 56 odst. 1 písm. d) nařízení REACH mohou být předmětné látky nadále používány a uváděny na trh žadatelem a jeho následnými uživateli pro požadovaná použití až do doby, než Komise přijme nové rozhodnutí o žádosti o povolení.

116.

Zadruhé Komise uvádí, že okamžitý účinek zrušení dotčeného rozhodnutí představuje značně zvýšené riziko pro lidské zdraví a životní prostředí, a to protože předmětné látky mohou být používány a uváděny na trh, aniž podléhají podmínkám a omezením stanoveným v dotčeném rozhodnutí. Tvrdí tedy, že i v případě, že by ostatní důvody kasačního opravného prostředku byly zamítnuty, Soudní dvůr by měl zrušit bod 2 výroku napadeného rozsudku a zachovat účinky dotčeného rozhodnutí až do jeho nahrazení novým rozhodnutím.

117.

Švédské království podporované Dánským královstvím a Finskou republikou tvrdí, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný.

118.

Švédské království společně s Finskou republikou tvrdí, že přestože jsou účinky zrušení dotčeného rozhodnutí jiné než účinky předvídané Tribunálem, zamítnutí návrhu Komise Tribunálem je opodstatněné, neboť podmínky pro zachování účinků dotčeného rozhodnutí nejsou splněny. Konkrétně tyto členské státy uvádějí, že zrušení uvedeného rozhodnutí nemá pro společnost DCC Maastricht závažné důsledky, a to jelikož může nadále uvádět předmětné látky na trh pro požadovaná použití až do doby, než Komise přijme nové rozhodnutí. Nepřestavuje ani riziko pro lidské zdraví a životní prostředí, neboť existují platná unijní pravidla na ochranu pracovníků před expozicí předmětnými látkami ( 29 ). Komise rovněž neprokázala, že by množství povolená dotčeným rozhodnutím byla nižší než množství uvedená v žádosti o povolení.

119.

Dánské království tvrdí, že přechodná pravidla uvedená v čl. 56 odst. 1 písm. d) nařízení REACH pozbývají platnosti, jakmile Komise přijme své rozhodnutí, a nelze je obnovit, je-li uvedené rozhodnutí zrušeno, jako je tomu v projednávané věci, neboť to by bylo v rozporu s cílem zajistit vysokou ochranu lidského zdraví a životního prostředí sledovaným uvedeným nařízením. Podle názoru Dánského království stanoví uvedený článek výjimku z obecného zákazu používání a uvádění látek vzbuzujících mimořádné obavy na trh, a tudíž je třeba jej vykládat restriktivně.

120.

V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku uplatněného podpůrně Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když zamítl její návrh na zachování účinků dotčeného rozhodnutí. Navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil bod 2 výroku napadeného rozsudku a zachoval účinky dotčeného rozhodnutí až do doby, než Komise přijme nové rozhodnutí ohledně žádosti o povolení.

121.

Je třeba poznamenat, že Soudní dvůr bude muset posoudit tento důvod kasačního opravného prostředku pouze v případě, že zamítne ostatní důvody kasačního opravného prostředku a potvrdí zrušení dotčeného rozhodnutí, jak navrhuji.

122.

Úvodem musím konstatovat, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je opodstatněný. Důvody, pro které jsem dospěl k tomuto závěru, jsou následující.

123.

Je třeba připomenout, že zrušení unijního aktu má obecně za následek odstranění tohoto aktu z unijního právního řádu, a to ode dne, kdy tento akt vstoupil v platnost, má tedy retroaktivní (ex tunc) účinky ( 30 ). Podle ustálené judikatury, která byla zmíněna v bodech 109 až 111 napadeného rozsudku, umožňuje tedy čl. 264 druhý pododstavec SFEU unijním soudům zmírnit retroaktivní účinky zrušení tím, že stanoví, že tyto soudy mohou uvést, považují-li to za nezbytné, které účinky aktu prohlášeného za neplatný jsou nadále považovány za zachované. Toto ustanovení bylo vykládáno především v tom smyslu, že z důvodů právní jistoty, jakož i z důvodů, které mají zamezit snížení ochrany v unijních politikách, jako jsou politiky v oblasti ochrany veřejného zdraví a životního prostředí, umožňuje zachovat účinky unijního aktu prohlášeného za neplatný, a to až do doby, kdy dotčený unijní orgán přijme vhodné opatření ( 31 ).

124.

Tribunál v bodě 112 napadeného rozsudku uvedl, že zrušení dotčeného rozhodnutí s okamžitými účinky může mít pro společnost DCC Maastricht závažné negativní důsledky, neboť již nebude schopna nadále uvádět předmětné látky na trh. Tribunál nicméně poznamenal, že zrušení dotčeného rozhodnutí je dáno důvody spjatými s materiální legalitou tohoto rozhodnutí. Měl rovněž za to, že zachování účinků dotčeného rozhodnutí nebylo slučitelné s cílem nařízení REACH spočívajícím v zajištění vysoké úrovně ochrany lidského zdraví a životního prostředí. Na tomto základě Tribunál zamítl v bodě 2 výroku napadeného rozsudku zachování účinků dotčeného rozhodnutí.

125.

Podle mého názoru je závěr Tribunálu uvedený v bodě 112 napadeného rozsudku stižen nesprávným právním posouzením.

126.

Je třeba mít za to, že zrušení dotčeného rozhodnutí mělo za následek návrat k přechodným pravidlům v čl. 56 odst. 1 písm. d) ve spojení s čl. 58 odst. 1 písm. c) bodem ii) nařízení REACH, která uvádí, že žadatel může i nadále uvádět předmětnou látku na trh pro požadovaná použití po datu zániku, dokud nebude vydáno rozhodnutí o žádosti o povolení, a to za podmínky, že předmětná žádost byla podána do nejzazšího data podání žádosti pro látku uvedenou v příloze XIV uvedeného nařízení (viz body 5, 6 a 12 tohoto stanoviska).

127.

V projednávané věci se na společnost DCC Maastricht, jež podala žádost o povolení ve stanovené lhůtě, vztahovala uvedená přechodná pravidla (viz body 18, 19 a 23 tohoto stanoviska). Vzhledem k tomu, že zrušení dotčeného rozhodnutí mělo za následek povinnost Komise opětovně posoudit žádost o povolení, zdá se mi, že se na společnost DCC Maastricht opět vztahují uvedená přechodná pravidla, a to až do doby, než Komise přijme nové rozhodnutí o předmětné žádosti. Na rozdíl od toho, co tvrdí Dánské království, ze znění uvedených ustanovení nikterak nevyplývá, že se nepoužijí v případě, kdy bylo rozhodnutí o povolení zrušeno.

128.

Podle mého názoru se tedy Tribunál dopustil v bodě 112 napadeného rozsudku nesprávného právního posouzení, když porušil přechodná pravidla v čl. 56 odst. 1 písm. d) a čl. 58 odst. 1 písm. c) bodu ii) nařízení REACH.

129.

Kromě toho je pravda, že podle ustálené judikatury uvedené v bodě 111 napadeného rozsudku Soudní dvůr konstatoval, že s ohledem na důvody související s právní jistotou lze účinky unijního aktu prohlášeného za neplatný zachovat zejména tehdy, není-li legalita předmětného aktu zpochybněna z důvodu jeho účelu nebo obsahu, nýbrž z důvodu nedostatku pravomoci jeho autora nebo z důvodu porušení podstatných formálních náležitostí ( 32 ). Při pozorném prostudování judikatury Soudního dvora se však ukazuje, že ačkoliv může být uvedená skutečnost považována za překážku, proč by Soudní dvůr nemohl nařídit takové zachování účinků unijního aktu v určitých případech ( 33 ), v jiných případech Soudní dvůr zachoval účinky unijního aktu, který byl zrušen z důvodů spjatých s materiální legalitou tohoto rozhodnutí ( 34 ). Z dosavadní judikatury Soudního dvora tudíž vyplývá, že uvedená skutečnost není podmínkou, která musí být splněna v každém případě, ale že závisí spíše na konkrétní situaci.

130.

Podle mého názoru nelze vyloučit za okolností projednávané věci, že zamítnutí návrhu Komise na zachování účinků dotčeného rozhodnutí může představovat riziko pro lidské zdraví a životního prostředí. Na rozdíl od toho, co tvrdí Finská republika a Švédské království, dotčené rozhodnutí stanoví podmínky a omezení, která účinně omezují používání předmětných látek nad rámec unijních pravidel chránících pracovníky před expozicí těmito látkami, která jsou uvedena v bodě 118 tohoto stanoviska. Jedná se mimo jiné o zvláštní program pro osobní ochranné prostředky a školení zaměstnanců uvedené v čl. 1 odst. 3 písm. b) a v bodě 10 odůvodnění dotčeného rozhodnutí, jakož i roční limity tonáže uvedené v čl. 1 odst. 3 písm. c) a v bodě 13 odůvodnění uvedeného rozhodnutí pro zajištění toho, aby množství předmětných látek nepřekračovalo množství uvedené v žádosti o povolení. Kromě toho by časově omezené doby přezkumu stanovené v článku 2 dotčeného rozhodnutí byly zrušeny ( 35 ). Po důkladné úvaze je tak pro ochranu lidského zdraví a životního prostředí vhodnější zachovat účinky dotčeného rozhodnutí.

131.

Navrhuji tudíž, aby Soudní dvůr zrušil bod 2 výroku napadeného rozsudku a nařídil, aby účinky dotčeného rozhodnutí byly zachovány až do doby, než Komise přijme nové rozhodnutí o žádosti o povolení.

132.

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu není-li kasační opravný prostředek opodstatněný nebo je-li tento opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení. Na základě čl. 138 odst. 3 tohoto jednacího řádu, který se podle čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu použije na kasační opravné prostředky, platí, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Soudní dvůr rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že Komise byla úspěšná pouze tam, kde jde o podpůrné návrhové žádání, jeví se jako přiměřené, aby Komise nesla čtyři pětiny nákladů řízení vynaložených Švédským královstvím, zatímco Švédské království by mělo nést jednu pětinu nákladů řízení vynaložených Komisí.

133.

Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, který se podle čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu použije na kasační opravné prostředky, nesou členské státy a unijní orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Podle čl. 184 odst. 4 tohoto jednacího řádu může Soudní dvůr rozhodnout, že vedlejší účastník řízení v prvním stupni, který se účastní řízení o kasačním opravném prostředku, ponese vlastní náklady řízení. Dánské království, Finská republika, Parlament a agentura ECHA musí tedy nést vlastní náklady řízení.

134.

S ohledem na výše uvedené tedy navrhuji, aby Soudní dvůr: