I. Úvod

II. Právní rámec

A. Právo v oblasti tradičních vlastních zdrojů

1. Rozhodnutí týkající se systému vlastních zdrojů

2. Nařízení o metodách a postupu poskytování vlastních zdrojů

3. Nařízení (EU, Euratom) č. 608/2014

4. Nařízení č. 1553/89

B. Celní právo

1. Celní kodex Společenství

2. Celní kodex Unie

3. Prováděcí nařízení č. 2454/93

4. Prováděcí nařízení 2015/2447

C. Právo v oblasti DPH

III. Skutkový stav a postup před zahájením soudního řízení

A. Skutkový základ sporu

B. Postup před zahájením soudního řízení

IV. Řízení před Soudním dvorem

V. Návrhová žádání účastníků řízení

VI. K žalobě

A. K přípustnosti

1. K námitce nepřípustnosti vycházející z údajného porušení práva Spojeného království na obhajobu během postupu před zahájením soudního řízení a v řízení před Soudním dvorem

a) Ke sdělení údajů týkajících se výpočtů upravené průměrné ceny, minimální přijatelné ceny a odhadovaných ztrát vlastních zdrojů

b) K informacím týkajícím se výpočtů provedených za období od roku 2011 do roku 2014 na základě platebních výměrů C18 Snake

c) K seznámení se s postupy jiných členských států při používání metodiky OLAF

d) K žádosti o předložení důkazů, pokud jde o povahu podhodnoceného zboží a o členský stát jeho určení

2. K námitce nepřípustnosti vycházející z vad postupu před zahájením soudního řízení a žaloby, zejména v souvislosti s celním režimem 42

3. K námitce nepřípustnosti vycházející z porušení zásad legitimního očekávání, právní jistoty, zásady ztráty žalobního nároku a loajální spolupráce ze strany Komise

4. K námitce nepřípustnosti vycházející z nemožnosti nařídit poskytnutí částek podle článku 258 SFEU

B. K nesplnění povinností v oblasti ochrany finančních zájmů Unie a boje proti podvodům, jakož i povinností vyplývajících z unijních celních předpisů

1. K povinnostem členských států bojovat proti protiprávním jednáním poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie

2. K opatřením, která mají být přijata na základě celních předpisů za účelem ochrany finančních zájmů Unie v případě dotčeného podvodu

a) K charakteristikám podvodu páchaného dotčenými dovozci a k povědomí orgánů Spojeného království o tomto podvodu

b) K povinnosti zavést analýzu rizika, provádět kontroly před propuštěním zboží a nutnosti poskytnout jistotu

1) Úvodní poznámky

2) K povinnosti provést analýzu rizika

3) K povinnosti provádět kontroly před propuštěním zboží

4) K povinnosti poskytnout jistotu

3. Shrnutí skutkových zjištění proti Spojenému království

4. K povinnosti členských států stanovit výši částky cel a zaúčtovat odpovídající částky

C. K porušení unijních právních předpisů týkajících se vlastních zdrojů a odhadu ztrát tradičních vlastních zdrojů, jež představují cla

1. K právnímu režimu zaúčtování dlužných částek a poskytnutí tradičních vlastních zdrojů

2. K porušení povinnosti Spojeného království poskytnout Komisi částky odpovídající clům stanoveným v rámci operace Snake

3. K ohodnocení ztrát tradičních vlastních zdrojů

a) Úvodní poznámky

1) K pravomoci Komise ohodnotit ztráty tradičních vlastních zdrojů a k pravomoci Soudního dvora rozhodnout o této otázce

2) K údajné povinnosti prokázat škodu a příčinnou souvislost, jakož i ke srovnávacímu scénáři

b) K věci samé

1) K přehledu metodiky OLAF a jejímu použití jakožto nástroje pro výpočet ztrát tradičních vlastních zdrojů

2) K použití rozsudku Komise v. Portugalsko

3) K principiálnímu připuštění přístupu navrhovaného Komisí k posouzení ztrát tradičních vlastních zdrojů

4) K použití metodiky založené na statistických údajích v projednávaném případě

i) K určení objemu podhodnocených dovozů

– K období od listopadu 2011 do listopadu 2014

– K období od 1. ledna 2015 do 11. října 2017

ii) K referenční hodnotě pro stanovení výše ztrát vlastních zdrojů

5) Shrnutí týkající se ohodnocení tradičních vlastních zdrojů

4. K úrokům z prodlení

D. K porušení zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU

E. K nesplnění povinností vyplývajících z právní úpravy DPH a vlastních zdrojů vycházejících z DPH

1. K právnímu režimu poskytování zdrojů vycházejících z DPH do rozpočtu Unie

2. K výtce týkající se ztráty vlastních zdrojů vycházejících z DPH v rámci celního režimu 40

3. K výtce týkající se ztráty vlastních zdrojů pocházejících z DPH v rámci celního režimu 42

VII. K nákladům řízení

VIII. Závěr

1.

V projednávané věci podala Evropská komise žalobu pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska z důvodu, že během období od listopadu 2011 do 11. října 2017 včetně (dále jen „doba trvání protiprávního jednání“) jednak nezaúčtovalo správnou výši cel a neposkytlo správnou výši tradičních vlastních zdrojů a zdrojů vycházejících z daně z přidané hodnoty (DPH) vztahující se k některým dovozům textilních výrobků a obuvi pocházejících z Číny a jednak neposkytlo všechny informace, které za účelem stanovení výše ztrát tradičních vlastních zdrojů požadovala Komise ( 2 ).

2.

Podle Komise tak tento stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 4 odst. 3 SEU, který zakotvuje zásadu loajální spolupráce, z čl. 310 odst. 6 a článku 325 SFEU, jakož i z celé řady ustanovení sekundárního práva v oblasti unijních celních předpisů, jakož i tradičních vlastních zdrojů a DPH.

3.

V projednávané věci je tedy Soudní dvůr vyzván, aby rozvinul svou judikaturu týkající se rozsahu povinností v oblasti boje proti podvodům a ochrany finančních zájmů Unie, které vyplývají z ustanovení uvedených v předchozím bodě, v kontextu, v němž Komise tvrdí, že dotčený členský stát nesprávně určil celní hodnotu dováženého zboží, přičemž toto zboží bylo při dovozu podhodnoceno z důvodu nezavedení účinných kontrolních opatření. Tato věc nastoluje takové zásadní otázky, jako například zda může Komise posoudit výši svého nároku na náhradu ztrát vlastních zdrojů v situaci, kdy se při nesprávném určení hodnoty zboží ze strany dotčeného členského státu opírá o statistickou metodu, a sice o upravené průměrné ceny dováženého zboží na unijní úrovni. Konečně má Soudní dvůr rozhodnout o otázce, zda členský stát dovozu zboží odpovídá za ztráty vlastních zdrojů vycházejících z DPH v rámci celního režimu, kdy je clo zaplaceno při dovozu, avšak DPH má být zaplacena později v členském státě určení.

4.

V souladu s čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí Rady 2014/335/EU, Euratom, použitelným od 1. ledna 2014,, jehož znění je v podstatě totožné se zněním čl. 2 odst. 1 rozhodnutí Rady 2007/436/ES, Euratom ( 3 ) ze dne 7. června 2007 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství ( 4 ), tvoří vlastní zdroje rozpočtu Unie příjmy pocházejí z tradičních vlastních zdrojů sestávajících mimo jiné z cel stanovených ve společném celním sazebníku a dalších poplatků, současných i budoucích, zavedených orgány Unie v obchodě se třetími zeměmi a příjmy z použití jednotné sazby pro všechny členské státy na harmonizovaný vyměřovací základ DPH, který se určuje podle pravidel Unie.

5.

Článek 8 odst. 1 uvedených rozhodnutí v prvním pododstavci stanoví, že cla společného celního sazebníku jako vlastní zdroje Unie vybírají členské státy v souladu se svými právními předpisy a správními opatřeními, které případně upraví tak, aby splňovaly požadavky právní úpravy Unie. Článek 8 odst. 1 třetí pododstavec rozhodnutí 2007/436 a čl. 8 odst. 2 rozhodnutí 2014/335 stanoví, že členské státy poskytují Komisi zdroje uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) až a c) těchto rozhodnutí.

6.

Nařízení Rady (EU, Euratom) č. 1150/2000 ze dne 22. května 2000, kterým se provádí rozhodnutí 94/728 ( 5 ), použitelné během první části doby trvání protiprávního jednání, bylo dne 1. ledna 2014 nahrazeno nařízením Rady (EU, Euratom) č. 609/2014 ze dne 26. května 2014 o metodách a postupu pro poskytování tradičních vlastních zdrojů a vlastních zdrojů z DPH a HND[ ( 6 )] a o opatřeních ke krytí hotovostních nároků ( 7 ). Článek 2 odst. 1 nařízení č. 609/2014, jehož obsah v zásadě odpovídá obsahu čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1150/2000, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se nárok Unie na tradiční vlastní zdroje uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2014/335 […] stanoví, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka.“

7.

Článek 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 první a druhý pododstavec nařízení č. 609/2014, které v zásadě přebírají znění čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) nařízení č. 1150/2000 znějí:

„1.   Účty vlastních zdrojů vede ministerstvo financí každého členského státu nebo jiný subjekt určený každým členským státem a jsou členěny podle jednotlivých druhů vlastních zdrojů.

[…]

3.   Nároky stanovené podle článku 2 se, aniž je dotčen druhý pododstavec tohoto odstavce, zaúčtují [na účty běžně označované jako ‚účty A‘] nejpozději v první pracovní den po devatenáctém dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven.

Stanovené nároky nezaúčtované podle prvního pododstavce, protože dosud nejsou uhrazeny a nebylo na ně poskytnuto žádné zajištění, se uvádějí na zvláštních účtech [běžně označovaných jako ‚účty B‘] ve lhůtě stanovené v tomto prvním pododstavci. Členské státy mohou takto postupovat také v případě, že proti stanoveným nárokům, na něž bylo poskytnuto zajištění, jsou vzneseny námitky a jejich výše by se mohla po vyřešení vzniklých sporů změnit.“

8.

Článek 9 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 609/2014, jehož znění odpovídá znění čl. 9 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 1150/2000 stanoví:

„Postupem podle článku 10 poukáže každý členský stát vlastní zdroje na účet vedený na jméno Komise u ministerstva financí nebo jiného subjektu, který každý členský stát určí.

[…]“

9.

Od 1. října 2016 bylo uvedené ustanovení čl. 9 odst. 1 změněno nařízením Rady (EU, Euratom) 2016/804 ( 8 ) a zní takto:

„Postupem podle článků 10, 10a a 10b připíše každý členský stát vlastní zdroje na účet vedený na jméno Komise u ministerstva financí nebo národní centrální banky. S výhradou uplatnění záporného úroku podle třetího pododstavce lze z tohoto účtu čerpat pouze na základě pokynu Komise.

[…]“

10.

Článek 10 odst. 1 nařízení č. 609/2014, jehož obsah v zásadě odpovídá čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 zní:

„Po odečtení nákladů na výběr podle čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 3 rozhodnutí 2014/335 […] se tradiční vlastní zdroje uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) uvedeného rozhodnutí připisují na příslušné účty nejpozději v první pracovní den po devatenáctém dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven podle článku 2 tohoto nařízení.

Nároky uváděné na zvláštních účtech podle čl. 6 odst. 3 druhého pododstavce tohoto nařízení však musí být zaúčtovány nejpozději v první pracovní den po devatenáctém dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byly nárokované částky uhrazeny.“

11.

Článek 12 odst. 1 a 3 nařízení č. 609/2014, jehož obsah byl v podstatě totožný s obsahem čl. 11 odst. 1 a 3 nařízení č. 1150/2000, zněl ve svém původním znění takto:

„1.   V případě jakéhokoli zpoždění v připisování částek na účet uvedený v čl. 9 odst. 1 zaplatí dotyčný členský stát úroky.

[…]

3.   V případě členských států, které se neúčastní hospodářské a měnové unie, se sazba rovná sazbě, kterou centrální banky používaly prvního dne daného měsíce pro své hlavní refinanční operace, zvýšené o dva procentní body, nebo v případě členských států, u nichž sazba centrální banky není k dispozici, se uvedená sazba rovná nejvíce rovnocenné sazbě používané prvního dne daného měsíce na peněžním trhu dotyčných členských států, zvýšené o dva procentní body.

Tato úroková sazba se zvyšuje o 0,25 procentního bodu za každý měsíc prodlení. Takto zvýšená sazba se použije na celou dobu prodlení.“

12.

Od 1. října 2016, po vstupu nařízení č. 2016/804 v platnost, byl čl. 12 odst. 3 nařízení č. 609/2014 nahrazen čl. 12 odst. 5, který zní následovně:

„V případě členských států, které se neúčastní hospodářské a měnové unie, se úroková sazba rovná sazbě, kterou centrální banky používaly prvního dne daného měsíce pro své hlavní refinanční operace, nebo 0 procentům, podle toho, která sazba je vyšší, zvýšené o 2,5 procentního bodu. V případě členských států, u nichž sazba centrální banky není k dispozici, se úroková sazba rovná nejvíce rovnocenné sazbě používané prvního dne daného měsíce na peněžním trhu dotyčného členského státu, nebo 0 procentům, podle toho, která sazba je vyšší, zvýšené o 2,5 procentního bodu.

Tato úroková sazba se zvyšuje o 0,25 procentního bodu za každý měsíc prodlení.

Celkové navýšení podle prvního a druhého pododstavce nesmí přesáhnout 16 procentních bodů. Takto zvýšená sazba se použije na celou dobu prodlení.“

13.

Článek 13 odst. 1 a 2 nařízení č. 609/2014, který v zásadě přebírá znění čl. 17 odst. 1 a 2 nařízení č. 1150/2000 stanoví:

„1.   Členské státy přijmou veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že částky odpovídající nárokům stanoveným podle článku 2 budou poskytnuty Komisi tak, jak je stanoveno v tomto nařízení.

2.   Členské státy nejsou povinny poskytnout Komisi částky odpovídající nárokům stanoveným podle článku 2, které nemohou být vybrány:

[…]

Částky stanovených nároků se prohlásí za částky, které nelze vybrat, rozhodnutím příslušného správního orgánu, který tuto skutečnost zjistí.

Částky stanovených nároků se považují za částky, které nelze vybrat, nejpozději po uplynutí pěti let ode dne, kdy byla částka stanovena podle článku 2, nebo v případě správního nebo soudního odvolání ode dne vydání, oznámení nebo vyhlášení konečného rozhodnutí.

[…]“

14.

Pokud jde o období po 1. lednu 2014, článek 2 nařízení Rady (EU, Euratom) č. 608/2014 ze dne 26. května 2014, kterým se stanoví prováděcí opatření pro systém vlastních zdrojů Evropské unie ( 9 ), nadepsaný „Opatření kontroly a dohledu“, stanoví:

„1.   Vlastní zdroje podle čl. 2 odst. 1 rozhodnutí 2014/335 […] se kontrolují podle tohoto nařízení, aniž je dotčeno nařízení [č. 1553/89 ( 10 )] […]

2.   Členské státy přijmou veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že vlastní zdroje podle čl. 2 odst. 1 rozhodnutí 2014/335[…] budou poskytnuty Komisi.

3.   Pokud se opatření kontroly a dohledu týkají tradičních vlastních zdrojů podle čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2014/335 […]:

[…]

[…]“

15.

Článek 5 nařízení č. 608/2014, nadepsaný „Hlášení podvodů a nesrovnalostí týkajících se nároků na tradiční vlastní zdroje“, v odstavci 1 stanoví:

„V průběhu dvou měsíců následujících po konci každého čtvrtletí podají členské státy Komisi informace o zjištěných podvodech a nesrovnalostech týkajících se nároků přesahujících částku 10000 [eur] v souvislosti s tradičními vlastními zdroji podle čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2014/335 […].

Ve lhůtě uvedené v prvním pododstavci poskytne každý členský stát podrobné informace o stavu řešení jednotlivých případů zjištěných podvodů nebo nesrovnalostí již dříve Komisi oznámených, u nichž dosud nebyla podána zpráva o vymožení, nevymožení nebo zrušení nároku.“

16.

Článek 2 odst. 1 nařízení č. 1553/89 stanoví:

„Zdroje z DPH se stanoví ze zdanitelných plnění uvedených v článku 2 [šesté] směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu — Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně [(Úř. věst. 1977, L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23)] […]“

17.

Článek 3 první pododstavec zmíněného nařízení stanoví:

„Pro určitý kalendářní rok, aniž jsou dotčeny články 5 a 6, se základ zdrojů z DPH vypočte vydělením celkového čistého výnosu DPH vybraného členským státem během tohoto roku sazbou DPH uplatňovanou v tomto roce.“

18.

Článek 13 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství ( 11 ), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 648/2005 ze dne 13. dubna 2005 ( 12 ) (dále jen „celní kodex Společenství“), stanovil:

„1.   Celní orgány mohou v souladu s podmínkami stanovenými v platných předpisech provádět veškeré kontroly, které považují za nezbytné pro zajištění řádného používání celních předpisů a jiných právních předpisů upravujících vstup, výstup, tranzit, přepravu a zvláštní použití zboží přemísťovaného mezi celním územím Společenství a třetími zeměmi a přítomnost zboží, které není zbožím Společenství. Stanoví-li tak mezinárodní dohoda, mohou být celní kontroly pro účely řádného používání právních předpisů Společenství prováděny ve třetích zemích.

2.   Jiné než namátkové celní kontroly vycházejí z analýzy rizik za použití počítačového zpracování dat za účelem zjištění a kvantifikace rizik a vypracování nezbytných opatření pro vyhodnocení rizik na základě kritérií vytvořených na vnitrostátní úrovni a na úrovni Společenství, a existují-li, na mezinárodní úrovni.

Postup projednávání ve výboru se použije k určení společného rámce pro řízení rizik a pro stanovení společných kritérií a prioritních oblastí kontroly.

Členské státy zavedou ve spolupráci s Komisí elektronický systém pro provádění řízení rizik.

3.   Provádějí-li kontroly jiné orgány než celní, provádějí je v úzké spolupráci s celními orgány, pokud možno ve stejnou dobu a na stejném místě.

[…]“

19.

Hlava II celního kodexu Společenství obsahovala kapitolu 3 nadepsanou „Celní hodnota zboží“, která se skládala z článků 28 až 36.

20.

Článek 29 tohoto kodexu stanovil:

„1.   Celní hodnotou dováženého zboží je hodnota transakce, to je cena, která byla nebo má být skutečně zaplacena za zboží prodané pro vývoz na celní území Společenství, případně upravená podle článků 32 a 33 […]:

[…]

2.   

[…]

3.   

[…]“

21.

Článek 30 uvedeného kodexu zněl:

„1.   Nemůže-li být celní hodnota určena podle článku 29, určí se postupně podle odst. 2 písm. a), b), c) a d), a to podle prvního z těchto písmen, podle něhož ji lze určit […]

2.   Celní hodnotou určenou podle tohoto článku je

[…]“

22.

Článek 31 celního kodexu Společenství zněl následovně:

„1.   Nemůže-li být celní hodnota dováženého zboží určena podle článků 29 nebo 30, určí se na základě údajů dostupných ve Společenství s použitím vhodných prostředků slučitelných se zásadami a obecnými ustanoveními

2.   Celní hodnota podle odstavce 1 se nezakládá na

23.

Článek 68 tohoto kodexu stanovil:

„Za účelem ověření přijatých celních prohlášení mohou celní orgány

24.

Článek 71 uvedeného kodexu zněl:

„1.   Výsledek ověření celního prohlášení je podkladem pro použití celních předpisů upravujících celní režim, do kterého je zboží propuštěno.

2.   Není-li celní prohlášení ověřováno, opírá se použití předpisů uvedených v odstavci 1 o údaje uvedené v celním prohlášení.“

25.

Článek 217 celního kodexu Společenství stanovil:

„1.   Celní orgány vypočtou výši dovozního cla nebo vývozního cla vyplývající z celního dluhu […], jakmile mají potřebné údaje, a zapíší ji do účetních dokladů nebo na jiný rovnocenný nosič údajů (zaúčtování).

[…]

2.   Členské státy stanoví podrobná pravidla pro účtování částek cel. Tyto postupy se mohou lišit podle toho, do jaké míry jsou či nejsou celní orgány jisté s ohledem na okolnosti, za nichž vznikl celní dluh, že dotyčné částky budou zaplaceny.“

26.

Článek 218 odst. 1 tohoto kodexu zněl:

„Vznikne-li celní dluh přijetím celního prohlášení s návrhem na propuštění zboží do jiného celního režimu než dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla nebo v důsledku jakéhokoliv jiného úkonu, který má stejné právní účinky, musí být částka odpovídající tomuto celnímu dluhu zaúčtována ihned poté, co byla vypočtena, a nejpozději druhého dne po propuštění zboží.

[…]“

27.

Článek 220 odst. 1 uvedeného kodexu stanovil:

„Nebyla-li částka cla vyplývající z celního dluhu zaúčtována v souladu s články 218 a 219 nebo byla-li zaúčtována ve výši, která je nižší než částka dlužná ze zákona, zaúčtuje se částka cla, která má být vybrána nebo dovybrána, do dvou dnů ode dne, kdy se celní orgány o této situaci dověděly a mohou vypočítat částku dlužnou ze zákona a určit dlužníka (dodatečné zaúčtování). Tuto lhůtu lze prodloužit v souladu s článkem 219.“

28.

Článek 221 téhož kodexu uváděl:

„1.   Jakmile je částka cla zaúčtována, musí být odpovídajícím postupem sdělena dlužníkovi.

[…]

3.   Sdělení dlužníkovi nelze provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. Běh této lhůty se staví ode dne podání opravného prostředku ve smyslu článku 243 po dobu trvání řízení o opravném prostředku.

4.   Vznikne-li celní dluh v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný, může být výše dluhu sdělena dlužníkovi za podmínek stanovených platnými předpisy i po uplynutí tříleté lhůty [zmíněné] v odstavci 3.“

29.

Článek 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie ( 13 ) (dále jen „celní kodex Unie“), stanoví:

„Celní orgány odpovídají především za dohled nad mezinárodním obchodem Unie, a přispívají tak ke spravedlivému a volnému obchodu, k provádění vnějších aspektů vnitřního trhu, společné obchodní politiky a ostatních společných politik Unie, jež mají dopad na obchod, jakož i k celkové bezpečnosti dodavatelského řetězce. Celní orgány přijmou opatření zaměřená zejména na:

30.

Článek 46 celního kodexu Unie, nadepsaný „Řízení rizik a celní kontroly“, stanoví:

„1.   Celní orgány mohou provádět veškeré celní kontroly, které považují za nezbytné.

Celní kontroly mohou zahrnovat zejména kontrolu zboží, odebrání vzorků, ověřování správnosti a úplnosti informací uvedených v prohlášení nebo oznámení a existence, pravosti, správnosti a platnosti dokladů, přezkum účetnictví hospodářských subjektů a jiných záznamů, kontrolu dopravních prostředků, kontrolu zavazadel a jiného zboží přepravovaného osobami a provádění úředních šetření a dalších podobných činností.

2.   Jiné než namátkové celní kontroly vycházejí především z analýzy rizik provedené prostřednictvím elektronického zpracování dat a jejich účelem je stanovit a vyhodnotit rizika a vypracovat nezbytná opatření, pomocí nichž lze rizikům čelit, a to na základě kritérií vytvořených na vnitrostátní úrovni, na úrovni Unie a případně na mezinárodní úrovni.

3.   Celní kontroly se provádějí ve společném rámci pro řízení rizik, který je založen na výměně informací o rizicích a výsledcích analýz rizik mezi celními správami a kterým se stanoví společná kritéria rizik a norem, kontrolní opatření a prioritní oblasti kontroly.

Kontrolami, které vycházejí z těchto informací a kritérií, nejsou dotčeny další kontroly prováděné v souladu s odstavcem 1 nebo s jinými platnými předpisy.

4.   Celní orgány provádějí řízení rizik s cílem rozlišovat mezi úrovněmi rizik spojených se zbožím, na které se vztahují celní kontroly nebo dohled, a s cílem určit, zda a kde se na zboží vztahují konkrétní celní kontroly.

Řízení rizik zahrnuje takové činnosti jako shromažďování údajů a informací, analýzu a hodnocení rizik, stanovování a provádění opatření a pravidelné sledování a přezkoumávání procesu a jeho výsledků, a to na základě mezinárodních a vnitrostátních zdrojů a strategií a zdrojů a strategií Unie.

5.   Celní orgány si předávají informace o rizicích a výsledky analýzy rizik, pokud:

6.   Při stanovení společných kritérií rizik a norem, kontrolních opatření a prioritních oblastí kontroly podle odstavce 3 se zohlední vše následující:

7.   Společná kritéria rizik a normy uvedené v odstavci 3 zahrnují všechny tyto prvky:

8.   Aniž jsou dotčeny ostatní kontroly běžně prováděné celními orgány, zahrnují prioritní oblasti kontroly konkrétní celní režimy, druhy zboží, dopravní trasy, druhy dopravních prostředků nebo hospodářské subjekty, na které se vztahují zvýšené úrovně analýzy rizik a celních kontrol během určitého období.“

31.

Článek 53 celního kodexu Unie, nadepsaný „Přepočet měn“, v odstavci 1 stanoví:

„Příslušné orgány zveřejní nebo zpřístupní na internetu směnný kurz, který se použije v případě, že je nutné provést přepočet měny na základě jednoho z těchto důvodů:

32.

Články 70 a 74 tohoto kodexu obsahují pravidla týkající se celní hodnoty zboží, která v podstatě odpovídají pravidlům obsaženým v článcích 29 až 31 celního kodexu Společenství.

33.

Podle čl. 101 odst. 1 celního kodexu Unie vyměří výši splatného dovozního nebo vývozního cla celní orgány příslušné podle místa, kde celní dluh vznikl nebo kde se má za to, že vznikl podle článku 87, jakmile k tomu mají potřebné údaje.

34.

Článek 103 uvedeného kodexu, nadepsaný „Promlčení celního dluhu“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Celní dluh nelze dlužníkovi oznámit po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu.

2.   Pokud celní dluh vznikl v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení, prodlouží se tříletá lhůta uvedená v odstavci 1 na nejméně pět a nejvýše deset let v souladu s vnitrostátním právem.“

35.

Článek 105 celního kodexu Unie, nadepsaný „Lhůty pro zaúčtování“, v odstavci 3 stanoví:

„Vznikne-li celní dluh za jiných podmínek, než které jsou uvedeny v odstavci 1, zaúčtuje se částka splatného dovozního nebo vývozního cla do čtrnácti dnů ode dne, kdy celní orgány mohou stanovit výši příslušného dovozního nebo vývozního cla a přijmout rozhodnutí.“

36.

Článek 188 tohoto kodexu, nadepsaný „Ověřování celního prohlášení“, zní:

„Za účelem ověření správnosti údajů uvedených v celním prohlášení, které bylo přijato, celní orgány mohou:

37.

Článek 191 uvedeného kodexu, nadepsaný „Výsledky ověření“, stanoví:

„1.   Výsledky ověření celního prohlášení jsou podkladem pro použití ustanovení upravujících celní režim, do kterého je zboží propuštěno.

2.   Není-li celní prohlášení ověřováno, použije se odstavec 1 na základě údajů uvedených v dotyčném celním prohlášení.

3.   Výsledky ověření zjištěné celními orgány mají stejnou dokazovací hodnotu na celém celním území Unie.“

38.

Článek 181a nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení č. 2913/92 ( 14 ), ve znění nařízení Komise (ES) č. 1335/2003 ze dne 25. července 2003 ( 15 ) (dále jen „prováděcí nařízení č. 2454/93“), stanoví:

„1.   Celní orgány nemusí nezbytně určovat celní hodnotu dováženého zboží podle hodnoty transakce, pokud v souladu s postupem uvedeným v odstavci 2 mají odůvodněné pochybnosti, zda uváděná hodnota odpovídá celkové částce zaplacené nebo splatné podle článku 29 kodexu.

2.   Pokud mají celní orgány pochybnosti zmíněné v odstavci 1, mohou v souladu s čl. 178 odst. 4 požádat o doplňkové informace. Pokud pochybnosti trvají, musí celní orgány před přijetím konečného rozhodnutí vyrozumět dotyčnou osobu, a to písemně, jsou-li o to požádány, o důvodech těchto pochybností a poskytnout jí přiměřenou příležitost k odpovědi. Konečné rozhodnutí s odůvodněním se sdělí příslušné osobě písemně.“

39.

Článek 248 odst. 1 prováděcího nařízení 2454/93 stanoví:

„Při propuštění zboží deklarantovi se zaúčtuje dovozní clo na základě údajů uvedených v celním prohlášení. Domnívají-li se celní orgány, že kontroly, které provedly, mohou vést ke stanovení vyšší částky cla, než je částka stanovená na základě údajů uvedených v celním prohlášení, vyžadují navíc poskytnutí dostatečné jistoty pro pokrytí rozdílu mezi částkou vyplývající z údajů uvedených v celním prohlášení a částkou, která může být pro zboží nakonec vyměřena. Deklarant však může namísto poskytnutí jistoty požádat o okamžité zaúčtování částky cla, která může být pro zboží nakonec vyměřena.“

40.

Článek 48 prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/2447 ze dne 24. listopadu 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie ( 16 ) (dále jen „prováděcí nařízení 2015/2447“), nadepsaný „Ustanovení o celních směnných kurzech“, v odstavci 1 stanoví:

„Hodnota eura, je-li to potřeba podle čl. 53 odst. 1 písm. b) kodexu, se stanoví jednou měsíčně.

Používaný směnný kurz je kurz naposledy stanovený Evropskou centrální bankou před předposledním dnem měsíce a používá se po celý následující měsíc.

Liší-li se nicméně kurz platný na začátku měsíce o více než 5 % od kurzu stanoveného Evropskou centrální bankou před 15. dnem téhož měsíce, použije se tento druhý kurz od 15. dne do konce dotyčného měsíce.“

41.

Článek 140 prováděcího nařízení 2015/2447, nadepsaný „Neakceptování deklarovaných převodních hodnot“, který provádí čl. 70 odst. 1 celního kodexu Unie, stanoví:

„1.   Mají-li celní orgány odůvodněné pochybnosti, zda deklarovaná převodní hodnota odpovídá celkové částce, která podle čl. 70 odst. 1 kodexu byla nebo má být zaplacena, mohou po deklarantovi požadovat, aby poskytl další informace.

2.   Pokud jejich pochybnosti nejsou rozptýleny, mohou celní orgány rozhodnout, že hodnotu zboží nelze podle čl. 70 odst. 1 kodexu určit.“

42.

Článek 144 prováděcího nařízení 2015/2447, nadepsaný „Náhradní metoda [Hodnota na základě dostupných údajů (metoda ‚fall-back‘)]“, který provádí čl. 74 odst. 3 celního kodexu Unie, stanoví:

„1.   Při určování celní hodnoty podle čl. 74 odst. 3 kodexu lze při používání metod uvedených v článku 70 a čl. 74 odst. 2 kodexu uplatnit přiměřenou pružnost. Takto určená hodnota se má co nejvíce zakládat na dříve určených celních hodnotách.

2.   Nemůže-li být celní hodnota určena podle odstavce 1, použije se jiná odpovídající metoda. V takovém případě se celní hodnota neurčuje na základě:

43.

Článek 244 prováděcího nařízení 2015/2447, nadepsaný „Poskytnutí jistoty“, který provádí článek 191 celního kodexu Unie, stanoví:

„Pokud se celní orgány domnívají, že ověřování celního prohlášení může mít za následek vyšší částku dovozního nebo vývozního cla nebo jiných poplatků, které se stanou splatnými, než je částka vyplývající z údajů celního prohlášení, je propuštění zboží podmíněno poskytnutím jistoty, která postačuje k pokrytí rozdílu mezi částkou vyplývající z údajů celního prohlášení a částkou, která může být pro zboží nakonec splatná.

Deklarant však může namísto poskytnutí jistoty požádat o okamžité oznámení celního dluhu, kterému může zboží nakonec podléhat.“

44.

Článek 2 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty ( 17 ), ve znění směrnice Rady 2009/69/ES ze dne 25. června 2009 ( 18 ) (dále jen „směrnice 2006/112“), stanoví:

„Předmětem DPH jsou tato plnění:

[…]

[…]

45.

Podle článku 73 této směrnice „zahrnuje základ daně vše, co tvoří protiplnění, které dodavatel nebo poskytovatel získal nebo má získat od pořizovatele, příjemce nebo třetí osoby za takové dodání zboží nebo poskytnutí služby“.

46.

Článek 83 uvedené směrnice uvádí:

„Při pořízení zboží uvnitř Společenství je základ daně tvořen stejnými položkami, jaké se podle kapitoly 2 použijí ke stanovení základu daně při dodání stejného zboží na území dotyčného členského státu. Zejména v případě plnění, která se považují za pořízení zboží uvnitř Společenství podle článků 21 a 22, je základem daně kupní cena zboží nebo podobného zboží, a pokud kupní cena neexistuje, nákladová cena stanovená k okamžiku dodání.“

47.

Článek 85 směrnice 2006/112 zní:

„Při dovozu zboží je základem daně celní hodnota stanovená podle platných předpisů Společenství.“

48.

Článek 86 odst. 1 této směrnice zní:

„Základ daně zahrnuje tyto položky, nejsou-li dosud zahrnuty:

49.

Článek 87 směrnice 2006/112 stanoví:

„Základ daně nezahrnuje tyto položky:

50.

Článek 138 této směrnice zní:

„1.   Členské státy osvobodí od daně dodání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno mimo jejich území, avšak uvnitř Společenství, prodávajícím nebo pořizovatelem nebo na účet jednoho z nich, uskutečněné pro jinou osobu povinnou k dani nebo právnickou osobu nepovinnou k dani, která jedná jako taková, v jiném členském státě než ve státě zahájení odeslání nebo přepravy zboží.

2.   Kromě dodání podle odstavce 1 osvobodí členské státy od daně tato plnění:

[…]

51.

Článek 143 uvedené směrnice uvádí:

„1.   Členské státy osvobodí od daně tato plnění:

[…]

[…]

2.   Osvobození od daně stanovené v odst. 1 písm. d) se použije v případech, kdy po dovozu zboží následuje dodání zboží osvobozené podle čl. 138 odst. 1 a odst. 2 písm. c), pouze pokud dovozce v okamžiku dovozu poskytl příslušným orgánům členského státu dovozu alespoň tyto informace:

Členské státy však mohou stanovit, že podklady uvedené v písmenu c) se příslušným orgánům poskytují pouze na vyžádání.“

52.

Evropská unie zrušila s účinností od 1. ledna 2005 veškeré kvóty na dovoz textilních a oděvních výrobků pocházejících z členských států Světové obchodní organizace, včetně Číny.

53.

Dne 20. dubna 2007 zaslal Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) členským státům zprávu o vzájemné pomoci 2007/015, aby je informoval o riziku podhodnocení textilních výrobků a obuvi dovážených z Číny.

54.

Touto zprávou OLAF vyzval všechny členské státy, aby analyzovaly dovozy textilních výrobků a obuvi původem zejména z Číny z hlediska případných náznaků podhodnocení dovozů, a dále aby prováděly odpovídající kontroly při celním odbavení takových dovozů.

55.

Následně OLAF ve spolupráci se Společným výzkumným střediskem Komise (dále jen „JRC“) vytvořil nástroj pro hodnocení rizik založený na údajích z celé Unie (dále jen „metodika OLAF“), aby tak pomohl členským státům při odhalování podhodnocených zásilek textilních výrobků a obuvi. Tento nástroj spočívá nejprve ve výpočtu upravené průměrné ceny jakéhokoli textilního výrobku či obuvi dovezených z Číny, které spadají do kapitol 61 až 64 kombinované nomenklatury celního sazebníku ( 19 ). Upravené průměrné ceny se vypočítají na základě měsíčních dovozních cen dotčených výrobků původem z Číny, které jsou získávány ze statistické databáze Comext, což je referenční databáze pro mezinárodní obchod spravovaná Eurostatem, za období 48 měsíců. Tyto ceny vyjadřují hodnotu za kilogram pro každý ze 495 osmimístných kódů kombinované nomenklatury dotčeného výrobku s uvedením země původu a země určení v Unii. Následně je vypočítán průměr pro celou Unii („upravené průměrné ceny unijní osmadvacítky“) na základě aritmetického průměru (nevážený průměr) upravených průměrných cen 28 členských států ( 20 ). Při výpočtu těchto průměrů jsou vyloučeny extrémní hodnoty, tj. abnormálně vysoké nebo nízké hodnoty, což je důvod, proč je průměrná cena označena jako „upravená“. Nakonec se vypočítá hodnota odpovídající 50 % upravené průměrné ceny, která představuje „minimální přijatelnou cenu“, vyjádřenou rovněž v ceně za kilogram, a která se používá jako prahová hodnota umožňující celním orgánům členských států odhalit obzvláště nízké hodnoty deklarované při dovozu, a tedy vysoce rizikové dovozy.

56.

Zpráva o vzájemné pomoci AM/2009/001, kterou OLAF rozeslal dne 23. ledna 2009, se týkala operace „Argus“, šestiměsíční operace, v jejímž rámci OLAF dohlížel na obchodování s textilními výrobky a obuví pocházejícími z různých třetích zemí, převážně však z Asie, a předával každý měsíc členským státům seznam dovozů za předchozí měsíc, které byly označeny jako rizikové z hlediska celní hodnoty. V této zprávě vyzval OLAF členské státy, aby jej ve lhůtě čtyř měsíců informovali o zavedení rizikových filtrů, identifikovaly vysoce rizikové zásilky a na základě jeho sdělení provedly kontroly po celním odbavení.

57.

V roce 2011 byly v průběhu prioritní kontrolní akce zvané „Discount“ (dále jen „PKA Discount“), kterou koordinovalo Generální ředitelství Komise pro daně a celní unii a jíž se zúčastnily všechny členské státy, včetně Spojeného království, uplatňovány minimální přijatelné ceny s cílem odhalit a kontrolovat dovozy textilních výrobků a obuvi z Číny, které vykazují tak nízkou celní hodnotu, že se stávají podezřelými.

58.

V roce 2014 koordinoval OLAF společnou celní operaci „Snake“, jejíž operativní fáze probíhala od 17. února do 17. března 2014 a účastnily se jí všechny členské státy, jakož i čínské celní orgány. Účelem zapojení čínských celních orgánů bylo získat vývozní prohlášení umožňující ověřit deklarovanou hodnotu dotčených výrobků při dovozu do Unie. V závěrečné zprávě operace Snake byly členské státy vyzvány, aby i nadále používaly rizikové profily založené na minimálních přijatelných cenách uplatňovaných během této operace.

59.

V návaznosti na kontroly, které na základě uvedených rizikových profilů provedly v rámci této operace orgány Spojeného království, byla těmito orgány dodatečně vyměřena cla u 24 hospodářských subjektů v souvislosti s jejich dovozy uskutečněnými během tříletého období od listopadu 2011 do listopadu 2014.

60.

Během inspekční cesty 14‑11‑1, která se uskutečnila ve Spojeném království ve dnech 27. až 31. října 2014 prověřila Komise informační formuláře o riziku, oznámení o vzájemné pomoci a 24 náhodně vybraných dovozních transakcí, z nichž 23 bylo zaúčtováno na účtech B.

61.

V období od listopadu 2014 do února 2015 předaly orgány Spojeného království dotčeným hospodářským subjektům platební výměry na uvedené částky vydáním 24 příkazů k úhradě cla po propuštění zboží, označované jako „platební výměry C18“ (dále jen „platební výměry C18 Snake“), které byly následně zrušeny.

62.

Dne 16. ledna 2015 zahájil OLAF vyšetřování zaměřené konkrétně na některé členské státy, včetně Spojeného království, které se týkalo období počínaje rokem 2013.

63.

V letech 2013 až 2016 prováděly Her Majesty’s Revenue and Customs (daňová a celní správa Spojeného království, dále jen „HMRC“) a pohraniční policie Spojeného království operaci „Badminton“. Tato operace, která se týkala především podvodů s DPH, byla rámcem pro počáteční trestní vyšetřování zaměřené na čtyři velké obchodníky dovážející dotčené výrobky z Číny v rámci „celního režimu 42“, tedy režimu, v němž se clo platí při dovozu, ale DPH je placena později v členském státě určení (dále jen „celní režim 42“) ( 21 ).

64.

V období od února 2015 do července 2016 se Spojené království účastnilo deseti zasedání pořádaných úřadem OLAF, která se věnovala podhodnocování textilních výrobků a obuvi pocházejících z Číny.

65.

Ve dnech 19. a 20. února 2015 uspořádal OLAF první dvoustrannou schůzku s HMRC, na kterém se projednávalo monitorování operace Snake a používání upravených průměrných cen jakožto ukazatelů rizika celního podhodnocení. Na této schůzce OLAF poukázal na to, že objem dovozů, které mohly být podvodně podhodnoceny, se nesnížil a že ze statistik vyplývá, že Spojené království přitahuje více podvodných obchodů z důvodu opatření, která byla přijata jinými členskými státy. HMRC uvedla, že zamýšlí vydat příkazy k úhradě DPH a nezaplaceného cla podnikům, které byly identifikovány v rámci operace Snake, a v návaznosti na její vlastní analýzy, a to v celkové výši více než 800 milionů liber šterlinků (GBP).

66.

Spojené království na ad hoc konaném zasedání, které ohledně „podvodů s podhodnocováním“ uspořádal ve dnech ve dnech 25. a 26. února 2015 OLAF a jehož se zúčastnily orgány členských států, zopakovalo svůj záměr přistoupit k uvedenému vymáhání. Na tomto zasedání OLAF „důrazně doporučil“ členským státům, aby používaly vhodné rizikové filtry k identifikaci potenciálně podhodnocených zásilek, vyžadovaly poskytnutí jistoty pro zásilky identifikované jako podezřelé a prováděly šetření ke zjištění celní hodnoty. OLAF rovněž popsal možné ztráty tradičních vlastních zdrojů na úrovni Unie v důsledku potenciálně podhodnocených dovozů, zejména pokud jde o dovozy do Spojeného království ( 22 ).

67.

Dne 16. června 2015 vydal OLAF zprávu o vzájemné pomoci 2015/013, kterou požádal členské státy, aby přijaly veškerá nezbytná preventivní opatření k ochraně finančních zájmů Unie před rizikem podhodnocených dovozů textilních výrobků a obuvi pocházejících z Číny.

68.

V květnu 2015 zahájilo Spojené království operaci nazvanou „Breach“, která měla bojovat proti podvodům s podhodnocováním. Jedním z cílů této operace bylo podle Spojeného království určit v návaznosti na zrušení 24 platebních výměrů C18 Snake celní hodnotu podhodnoceného zboží odhaleného během operace Snake a požadovat zpět neodvedené částky tradičních vlastních zdrojů. Tato operace zahrnovala zejména předběžné kontroly a následné návštěvy v souvislosti s odbavením podezřených zásilek, analýzy dokumentů, audity a inspekce, zkoumání obchodní povahy dotčených prodejů a přezkum vazeb mezi dovozcem, spedičními a dalšími podniky, jakož i osvětovou činnost pro dovozce s cílem odhalit podvodné činnosti. Údajně bylo také provedeno asi třicet předběžných kontrol a odebrány vzorky. Bylo vydáno několik platebních výměrů C18. Na jednání Spojené království uvedlo, že opatření přijatá v rámci této operace stále probíhají.

69.

Dne 28. července 2015 uspořádal OLAF druhou dvoustrannou schůzku s HMRC. HMRC zejména uvedla, že pokračuje a bude pokračovat v řízení o vymáhání částek ve výši více než 800 milionů GBP, v případě potřeby i soudní cestou, a že v rámci operace Breach vytvořila multioborovou pracovní skupinu, jejímž cílem je prověřit situaci dovozců zapojených do podvodného obchodu. Podle HMRC je však použití ukazatelů rizika vycházejících z průměrných cen kontraproduktivní a vzhledem k objemu dovozů do Spojeného království nepřiměřené.

70.

Dne 3. února 2016 uspořádal OLAF třetí dvoustrannou schůzku s HMRC, která uvedla, že Spojené království provedlo v rámci operace Snake kontrolu šestnácti dotčených podniků. OLAF znovu doporučil, aby HMRC používala unijní ukazatele rizika založené na minimální přijatelné ceně. Upozornil na vysoký procentní podíl dovozů do Spojeného království, které jsou považovány za podhodnocené a způsobují značné ztráty na příjmech z cel.

71.

Ve dnech 22. a 23. března 2016 uspořádal OLAF čtvrtou dvoustrannou schůzku s HMRC. OLAF znovu zdůraznil užitečnost zavedení unijních ukazatelů rizika jakožto preventivního opatření při dovozu a navrhl praktické prostředky pro jejich postupné zavádění orgány Spojeného království. OLAF opětovně zhodnotil tehdejší situaci a ukázal, že ztráty tradičních vlastních zdrojů ve Spojeném království narostly, a to zejména v důsledku zneužívání celního režimu 42.

72.

V červenci 2016 předložil OLAF na dvoustranné schůzce zprávu, z níž vyplývá, že ztráty tradičních vlastních zdrojů ve Spojeném království rostou.

73.

Ve dnech 18. a 19. září 2016 představily francouzské orgány na mnohostranném jednání výsledky operace zvané „Octopus“, kterou tyto orgány provedly za účasti deseti členských států (včetně Spojeného království) a s podporou OLAF. Ze závěrečné zprávy o této operaci vyplývá, že za podvody s podhodnocováním stály organizované zločinecké sítě. Příjemcem uvedeným v celních prohlášeních při dovozu byl téměř vždy tzv. mizející obchodník anebo fiktivní podnik. Dospěly rovněž k závěru, že převážná většina přepravovaného zboží, které bylo kontrolováno ve Francii na základě předem stanovených kritérií, byla podhodnocena a podvodně deklarována ve Spojeném království v rámci celního režimu 42.

74.

V říjnu 2016 provedly orgány Spojeného království experimentální operaci nazvanou „Samurai“, která se zaměřila na dovozy dvou hospodářských subjektů, které ukončily činnost bezprostředně poté, co HMRC zpochybnila jejich celní prohlášení.

75.

Dne 1. března 2017 ukončil OLAF své šetření týkající se podhodnocených dovozů do Spojeného království a vydal zprávu (dále jen „zpráva OLAF“), podle které se dovozci do Spojeného království vyhýbali placení vysokých částek cla tím, že při dovozu předkládali falešné faktury, fiktivní faktury a nesprávná celní prohlášení. OLAF poukázal na výrazný nárůst rozsahu podvodů s podhodnoceným zbožím procházejícím přes Spojené království v letech 2013 až 2016. Toto období se shodovalo s obdobím, kdy ostatní členské státy zavedly rizikové profily spočívající na nástroji hodnocení rizik založeném na upravených průměrných cenách, jak doporučil OLAF.

76.

Podle této zprávy došlo během uvedeného období v důsledku nedostatečných kontrol k výraznému nárůstu podvodných dovozů uskutečněných přes Spojené království. V roce 2016 bylo více než 50 % textilních výrobků a obuvi pocházejících z Číny dovezených do Spojeného království deklarováno pod úrovní minimálních přijatelných cen, přičemž přibližně 80 % celkových ztrát tradičních vlastních zdrojů připadalo na podhodnocení textilních výrobků a obuvi dovážených do Spojeného království.

77.

Zpráva OLAF mimo jiné uváděla, že za tímto podvodem stojí organizované zločinecké skupiny působící v celé Unii. Většinu dovozů do Spojeného království tvořily dodávky určené pro černý trh s textilem a obuví v jiných členských státech. Většina těchto dovozů byla uskutečněna zneužitím celního režimu 42 ( 23 ). OLAF měl tudíž za to, že v členských státech konečného určení zboží, zejména v Německu, Španělsku, Francii a Itálii docházelo rovněž k podstatnému úniku na DPH. OLAF poukázal na to, že Spojené království neuplatňovalo rizikové profily založené na minimálních přijatelných cenách, jak doporučil, a neprovádělo odpovídající celní kontroly při dovozu, s výjimkou jednoho měsíce během operace Snake ( 24 ).

78.

Podle této zprávy tedy Spojené království propouštělo do volného oběhu podhodnocené textilní výrobky a obuv pocházející z Číny, aniž by provádělo celní kontroly, takže podstatná část cla nebyla vybrána ani poskytnuta do rozpočtu Unie. Ve své zprávě tedy OLAF vypočítal ztráty tradičních vlastních zdrojů za období od roku 2013 do roku 2016, které z toho vyplývají ( 25 ). Konkrétně pro kód kombinované nomenklatury každého dotčeného výrobku určil množství (v kg) podhodnoceného zboží (za které se považuje zboží deklarované v celním prohlášení v hodnotě nižší, než je příslušná minimální přijatelná cena) a rozdíl mezi vykázanou hodnotou a upravenou průměrnou cenou dotčeného výrobku (upravená průměrná cena pro unijní osmadvacítku) a poté na tento rozdíl uplatnil platnou celní sazbu. V této souvislosti OLAF doporučil HMRC, aby přijala veškerá vhodná opatření k vymožení uvedené částky a používala ukazatele rizika.

79.

V období od listopadu 2016 do října 2018 provedli pověření úředníci Komise na základě ustanovení nařízení č. 608/2014, které se týkají kontroly tradičních vlastních zdrojů a dohledu nad nimi, pět kontrol zaměřených zejména na oblast podhodnocování.

80.

Během inspekční cesty 16‑11‑1, která se konala mezi 14. a 18. listopadem 2016, Komise poté, co zjistila, že částky cla, které byly zrušeny na účtech B, odpovídají dodatečným dluhům původně vymáhaným prostřednictvím vydání 24 platebních výměrů C18 Snake, které se týkaly podhodnocených dovozů odhalených v rámci operace Snake, ale následně byly zrušeny, vyzvala orgány Spojeného království, aby určily celní hodnotu všech dotčených celních prohlášení při dovozu, přepočítaly dodatečná dlužná cla z těchto hodnot, zaúčtovaly příslušné dluhy na účty B a co nejdříve vymohly příslušné částky zpět.

81.

Komise se se rovněž dotázala zmíněných orgánů, zda používají k odhalování podhodnocených dovozů nástroj opravených průměrných cen, který vyvinul OLAF, zda provádějí fyzické kontroly při celním odbavení zboží a zda systematicky vyžadují poskytnutí jistoty na pokrytí cla, které může být vyměřeno v souladu s čl. 248 odst. 1 prováděcího nařízení č. 2454/93.

82.

Během inspekční cesty 17‑11‑1, která se uskutečnila ve dnech 8. až 12. května 2017, vybrala Komise k ověření na místě dvanáct dovozních prohlášení podaných v prvním čtvrtletí roku 2017 se zvláště nízkými hodnotami. Přezkum potvrdil, že dvanáct zásilek, na které se tato celní prohlášení vztahovala, bylo propuštěno do volného oběhu v Unii bez kontroly a bez poskytnutí jistoty. Orgány Spojeného království potvrdily, že nezavedly opatření, která požadoval OLAF v návaznosti na operaci Snake uskutečněnou v roce 2014, a poté znovu v kontrolní zprávě z inspekční cesty 16‑11‑1. Vysvětlily, že to bylo způsobeno především posouzením jejich právních poradců, podle něhož nebyla k dispozici žádná přijatelná metoda hodnocení. Dotčené dovozy však byly přezkoumány pracovní skupinou zřízenou v rámci operace Breach.

83.

Během inspekční cesty 17‑11‑2, která se uskutečnila ve dnech 13. až 17. listopadu 2017, prověřili úředníci Komise na základě jednoho z 24 platebních výměrů C18 Snake vydaných v návaznosti na tuto operaci v celkové výši 62003024,23 GBP pět dovozních prohlášení se zvláště nízkými hodnotami, která se týkala dovozců označených již v rámci operace Snake za potenciální pachatele. Ukázalo se však, že dluhy odpovídající jednotlivým dovozním prohlášením není možné dohledat, což podle HMRC odůvodňovalo zrušení těchto dluhů.

84.

Během této cesty informovaly orgány Spojeného království úředníky Komise o tom, že HMRC zahájila ode dne 12. října 2017 operaci nazvanou „Swift Arrow“. Spojené království vysvětlilo, že rizikové profily použité v rámci této operace nebyly založeny na prahových hodnotách stanovených OLAF, ale na vnitrostátních prahových hodnotách nebo rizikových profilech stanovených HMRC pouze na základě dovozů do Spojeného království. Tyto profily však byly použity jen na některé subjekty, které byly již dříve označeny za subjekty zapojené do podvodného obchodování. Kontejnery zachycené pomocí těchto rizikových profilů jsou při celním odbavení předmětem fyzických kontrol ze strany orgánů Spojeného království. Pokud mají tyto orgány za to, že deklarovaná hodnota není odůvodněná, požadují před propuštěním zboží zaplacení jistoty.

85.

V průběhu inspekční cesty 18‑11‑1, která proběhla ve dnech 16. až 20. dubna 2018, zkontrolovali úředníci Komise 25 dovozních prohlášení týkajících se období od 12. října 2017, kdy byla zahájena operace zvaná „Swift Arrow“, do 31. prosince 2017. Bylo zjištěno, že na základě rizikového profilu vytvořeného HMRC bylo odhaleno pouze sedm z 25 prohlášení s extrémně nízkou hodnotou a že zbývajících 18 kontejnerů bylo propuštěno do volného oběhu bez jakéhokoli zpochybnění celní hodnoty. Orgány Spojeného království uvedly, že od zahájení operace Swift Arrow byl rizikový profil upraven tak, aby zahrnoval více subjektů, kódů kombinované nomenklatury (KN) a míst vstupu, takže pokud by k dotčeným dovozům došlo v dubnu 2018, profil by odhalil dalších jedenáct prohlášení.

86.

Mimoto podle tvrzení uvedených orgánů přerušilo několik vybraných subjektů své dovozy, jakmile byly zařazeny do rizikových profilů, byly podrobeny kontrolám před propuštěním zboží a byly požádány o poskytnutí jistoty před propuštěním zboží.

87.

Uvedené orgány však odmítly sdělit podrobnosti o metodě výpočtu, kterou HMRC použila pro stanovení jistot požadovaných v rámci operace Swift Arrow a vystavení příkazů k úhradě cla po propuštění zboží, tj. platebních výměrů C18 Snake.

88.

V květnu 2018 vydalo Spojené království v rámci operace Breach platební výměry C18 (dále jen „platební výměry C18 Breach“) na celkovou částku 25 milionů GBP za období od roku 2015.

89.

Během inspekční cesty 18‑11‑2, která proběhla ve dnech 8. až 12. října 2018, setrvaly orgány Spojeného království na tomto odmítnutí. Potvrdily však, že v dubnu 2018 vyměřily dodatečná cla u sedmi subjektů, včetně několika subjektů, na které se zaměřily již během operace Snake, a to v celkové výši 19434197,73 GBP.

90.

Dopisy ze dne 24. března 2017 a ze dne 28. července 2017 se Komise dotázala Spojeného království na vyjádření ke zprávě OLAF. Uvedla, že od Spojeného království neobdržela žádné další konkrétní informace a že nic nenasvědčuje tomu, že by Spojené království přijalo vhodná opatření, aby zabránilo podvodům s podhodnocováním konstatovaným v této zprávě. Komise uvedla, že jelikož nemá k dispozici informace o opaku, má povinnost požádat Spojené království o poskytnutí částky tradičních vlastních zdrojů odpovídající ztrátám zjištěným OLAF (po odečtení nákladů spojených s výběrem).

91.

V jednom ze tří dopisů ze dne 28. července 2017 Komise rovněž požádala, aby byla informována o tom, jak orgány Spojeného království naložily se zprávou z inspekční cesty 16‑11‑1, a v tomto ohledu zopakovala svou žádost o poskytnutí právního posouzení, které vedlo ke zrušení 24 platebních výměrů C18 Snake, jakož i seznamu písemností týkajících se každého z 24 spisů, včetně výpočtů provedených za účelem stanovení celních dluhů.

92.

Spojené království na tyto žádosti odpovědělo dopisy ze dne 8. srpna 2017 a 12. října 2017. Předně, pokud jde o zprávu vydanou OLAF, Spojené království uvedlo, že byla přijata opatření k zamezení problému s podhodnocováním, jako je zahájení operace Breach. Unijní právo podle něj ostatně neukládá konkrétní model kontroly, takže je na každém členském státu, aby rozhodl o nejlepším způsobu, jak právo uplatňovat. Kontrolní opatření před propuštěním zboží, včetně poskytnutí jistoty, nejsou kromě toho ze své podstaty účinnější než opatření uplatňovaná a posteriori, jako jsou opatření přijatá Spojeným královstvím. Vzhledem k tomu, že je metodika OLAF založena na použití údajů shromážděných na unijní úrovni, není pro Spojené království ani spolehlivá, ani vhodná. Tento model je sporný, proto Spojené království vypracovalo svůj vlastní přístup, který nemá nedostatky metodiky OLAF. Dále, pokud jde o vyjádření ke zprávě z inspekční cesty 16‑11‑1, Spojené království uvedlo, že důvodem pro zrušení 24 platebních výměrů C18 Snake a odepsání odpovídajících částek z účtů B byla nemožnost prokázat výši skutečné hodnoty dováženého zboží, ale že tento problém bude řešit odborná skupina v rámci operace Breach. Konečně Spojené království zopakovalo, že nemůže vyhovět žádosti o zpřístupnění právního posouzení HMRC, které vedlo ke zrušení platebních výměrů C18 Snake, a to s odvoláním na důvěrnost a ochranu profesního tajemství mezi advokátem a jeho klientem.

93.

Dne 9. března 2018 zaslala Komise Spojenému království výzvu dopisem.

94.

Spojené království odpovědělo na tento dopis dne 22. června 2018. V příloze k tomuto dopisu Spojené království požádalo, aby mu byla předána úplná verze zprávy OLAF, neboť mělo k dispozici pouze neúplnou verzi této zprávy, a aby mu Komise poskytla odpovědi na podrobné otázky ohledně metody použité pro výpočet požadovaných tradičních vlastních zdrojů.

95.

Dne 24. září 2018 zaslala Komise Spojenému království odůvodněné stanovisko, ve kterém odpověděla zejména na žádosti Spojeného království uvedené v příloze dopisu ze dne 22. června 2018 a stanovila lhůtu pro odpověď na dva měsíce.

96.

Dne 19. prosince 2018 se Komise poté, co ve stanovené lhůtě neobdržela od Spojeného království odpověď na odůvodněné stanovisko, rozhodla podat projednávanou žalobu pro nesplnění povinnosti k Soudnímu dvoru, přičemž dne 18. prosince 2018 informovala Spojené království, že toto rozhodnutí následující den přijme.

97.

Dne 9. ledna 2019 se konala technická schůzka mezi orgány Spojeného království a Komisí, na které předložila poradenská společnost závěry, které byly obsaženy ve zprávě zadané Spojeným královstvím.

98.

Dne 11. února 2019 zaslalo Spojené království Komisi svou odpověď na odůvodněné stanovisko, která se skládala z průvodního dopisu a přílohy obsahující zprávu poradenské společnosti.

99.

Vzhledem k tomu, že Komise dospěla k závěru, že argumenty předložené Spojeným královstvím neumožňují vyvrátit vytýkané skutečnosti uvedené v odůvodněném stanovisku, podala dne 7. března 2019 projednávanou žalobu.

100.

Belgické království, Estonská republika, Řecká republika, Lotyšská republika, Portugalská republika a Slovenská republika (dále jen společně „vedlejší účastníci“) předložili v projednávané věci spisy vedlejších účastníků na podporu Spojeného království.

101.

Dopisem ze dne 6. června 2020 podalo Spojené království návrh na provedení důkazních nebo organizačních procesních opatření, v němž žádalo, aby Soudní dvůr uložil Komisi povinnost odpovědět na řadu otázek, z nichž některé již byly obsaženy v žádostech Spojeného království o informace zaslaných Komisi dne 22. června 2018 a 22. března 2019. Dopisem ze dne 11. dubna 2019 požádalo Spojené království Soudní dvůr, aby Komisi uložil povinnost odpovědět na otázky položené v žádosti ze dne 22. března 2019 (dále jen „nově formulovaná žádost o informace“) ( 26 ).

102.

Dopisem ze dne 14. října 2020 zaslal Soudní dvůr Komisi a Spojenému království otázky se žádostí o písemnou odpověď. Uvedení účastníci řízení na ně odpověděli písemnými podáními ze dne 16. listopadu 2020.

103.

Dne 8. prosince 2020 se konalo jednání, během něhož přednesly svá ústní vyjádření jednak Spojené království, podporované Estonskou republikou, Lotyšskou republikou a Portugalskou republikou a jednak Komise. Účastníci řízení byli vyzváni, aby se ve svých řečech soustředili na obsah odpovědí uvedených v předchozím bodě tohoto stanoviska.

104.

Komise se svou žalobou domáhá, aby Soudní dvůr určil, že

105.

Spojené království navrhuje, aby Soudní dvůr:

106.

Všechny členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, v podstatě navrhují zamítnutí žaloby. Slovenská republika a Portugalská republika kromě toho navrhují, aby byla Komisi uložena náhrada veškerých nákladů řízení.

107.

Před samotným posouzením žalobních důvodů, které na podporu své žaloby uplatňuje Komise, je třeba posoudit námitky nepřípustnosti vznesené Spojeným královstvím v jeho žalobní odpovědi (oddíl A). Pokud jde o věc samou, vychází tato žaloba v podstatě ze čtyř žalobních důvodů. Komise zaprvé tvrdí, Spojené království nepřijalo během doby trvání protiprávního jednání opatření na ochranu finančních zájmů Unie, čímž porušilo jak obecné povinnosti týkající se ochrany finančních zájmů Unie a boje proti podvodům, tak povinnost celních orgánů přijmout opatření na ochranu finančních zájmů Unie, provádět kontroly na základě analýzy rizik a požadovat poskytnutí jistoty (oddíl B). Zadruhé Komise tvrdí, že Spojené království porušilo ustanovení právní úpravy v oblasti vlastních zdrojů, neboť clo z dováženého zboží nebylo správně vypočteno a částky vlastních zdrojů související s těmito cly nebyly stanoveny ani poskytnuty do rozpočtu Unie v okamžiku, kdy tak mělo být učiněno (oddíl C). Zatřetí je třeba posoudit tvrzení, podle kterého došlo k porušení povinnosti loajální spolupráce, jak je zakotvena v čl. 4 odst. 3 SEU (oddíl D). Začtvrté Komise v podstatě tvrdí, že Spojené království tím, že z důvodu neexistence účinných kontrolních opatření neurčilo správně celní hodnotu podhodnoceného zboží při jeho dovozu, porušilo právní předpisy v oblasti DPH a neposkytlo do rozpočtu Unie plnou výši vlastních zdrojů vycházejících z DPH (oddíl E).

108.

Spojené království ve své žalobní odpovědi uplatňuje pět kategorií námitek nepřípustnosti vycházejících zaprvé z porušení práva na obhajobu v rámci postupu před zahájením soudního řízení a v řízení před Soudním dvorem, zadruhé z vad postupu před zahájením soudního řízení a žaloby, pokud jde o zaúčtování DPH na základě celního režimu 42 ( 28 ), zatřetí z porušení zásady legitimního očekávání, zásady právní jistoty, zásady ztráty žalobního nároku a loajální spolupráce ze strany Komise, začtvrté z nemožnosti nařídit poskytnutí částek podle článku 258 SFEU a zapáté z důvodu předčasnosti žaloby, pokud jde o období od 1. května 2015 do 11. října 2017.

109.

Pátá námitka nepřípustnosti je neoddělitelně spjata s posouzením věcných argumentů druhého žalobního důvodu, který se týká skutečnosti, že ve stanovené lhůtě nebyly stanoveny a do rozpočtu Unie poskytnuty částky vlastních zdrojů odpovídající clům. Argumentace Spojeného království týkající se předčasnosti žaloby za období od 1. května 2015 do 11. října 2017, která byla uplatněna v rámci této námitky nepřípustnosti, má tedy ve skutečnosti za cíl zpochybnit nesplnění povinností vytýkaného v rámci druhého žalobního důvodu a snížit rozsah ztráty tradičních vlastních zdrojů, o jejíž určení Komise žádá. Proto navrhuji, aby byla pátá námitka nepřípustnosti posouzena v rámci meritorního přezkumu tohoto žalobního důvodu.

110.

Aby tedy bylo možné určit, zda je projednávaná žaloba pro nesplnění povinnosti podaná Komisí přípustná, je třeba nejprve posoudit první čtyři kategorie námitek nepřípustnosti.

111.

Spojené království v podstatě tvrdí, že projednávaná žaloba je nepřípustná z důvodu, že nebylo dodrženo jeho právo na obhajobu ani v rámci postupu před zahájením soudního řízení, ani v rámci řízení před Soudním dvorem.

112.

Úvodem je třeba na jedné straně připomenout, že pokud jde o postup před zahájením soudního řízení, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že jeho cílem je dát dotčenému členskému státu příležitost splnit své povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva, a užitečně uplatnit důvody na svou obhajobu proti skutečnostem vytýkaným Komisí ( 29 ). Bezvadnost řízení je podstatnou zárukou, kterou Smlouva stanovila nejen za účelem ochrany práv dotčeného členského státu, ale rovněž pro zajištění toho, aby předmětem případného soudního řízení byl jasně vymezený spor ( 30 ).

113.

Kromě toho, ačkoli odůvodněné stanovisko musí obsahovat ucelené a přesné vylíčení důvodů, jež Komisi vedly k přesvědčení, že dotyčný členský stát nesplnil některou z povinností, které pro něj vyplývají ze Smlouvy, nemůže výzva dopisem podléhat stejně přísným požadavkům na přesnost, jako jsou požadavky, které musí splňovat odůvodněné stanovisko, neboť může spočívat pouze v prvním stručném shrnutí vytýkaných skutečností. Nic proto Komisi nebrání, aby v odůvodněném stanovisku upřesnila vytýkané skutečnosti, které již obecně uplatnila ve výzvě dopisem ( 31 ).

114.

Na druhé straně, pokud jde o soudní řízení, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že v žalobě podané podle článku 258 SFEU musí být žalobní důvody uvedeny uceleně a přesně, aby členský stát a Soudní dvůr mohly přesně pochopit rozsah vytýkaného porušení unijního práva, což je podmínka nezbytná k tomu, aby zmíněný stát mohl užitečně uplatnit důvody na svou obhajobu a Soudní dvůr ověřit existenci tvrzeného nesplnění povinnosti ( 32 ). Žaloba Komise musí zejména obsahovat ucelené a podrobné vylíčení důvodů, které ji vedly k přesvědčení, že dotčený členský stát nesplnil některou z povinností, které pro něj vyplývají ze Smluv ( 33 ).

115.

Právě ve světle této judikatury je třeba určit, zda Komise zajistila dodržování práva Spojeného království na obhajobu během postupu před zahájením soudního řízení a v rámci tohoto řízení.

116.

Spojené království zaprvé tvrdí, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno, jelikož Komise dostatečným způsobem neodpověděla ani na jeho první žádost o informace ( 34 ), ani na nově formulovanou žádost o informace, zejména pokud jde o informace, které jsou nezbytné k tomu, aby Spojené království mohlo přepočítat částky tradičních vlastních zdrojů, které požaduje Komise ve své žalobě.

117.

Spojené království ve své duplice tvrdí, že podrobné technické informace poskytnuté Komisí v její replice mu stále neumožňují tuto částku přepočítat. Přetrvává značná nejistota, zejména pokud jde o metodu použitou Komisí k opravě údajů nebo pokud jde o otázku, zda neagregované údaje, které má Spojené království k dispozici, odpovídají denním agregovaným údajům, které Komise použila při výpočtech ztrát tradičních vlastních zdrojů, a sice údajům z databáze Surveillance 2.

118.

Spojené království má za to, že Komise porušila jeho právo na obhajobu a zásadu loajální spolupráce tím, že mu část požadovaných informací sdělila opožděně, a sice ve fázi repliky. Zpochybňuje rovněž odmítnutí Komise poskytnout mu informace o opatřeních, které za účelem boje proti podvodům s dotčeným podhodnocováním přijaly ostatní členské státy. Tyto informace pro něj přitom byly nezbytné k obraně proti tvrzením Komise, podle nichž byla v jiných členských státech přijata vhodná opatření, která přinesla výsledky v boji proti podhodnoceným dovozům. Jsou rovněž relevantní k tomu, aby bylo možné určit, zda jsou opatření přijatá Spojeným královstvím součástí jeho prostoru pro uvážení a představují přiměřený přístup k boji proti dotyčným podvodům, a formulovat tak argumenty týkající se příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem orgánů Spojeného království a nezaúčtováním tradičních vlastních zdrojů.

119.

Zadruhé Spojené království vytýká Komisi, že ohrozila jeho možnost přístupu ke všem údajům nezbytným pro jeho obhajobu, neboť mu neposkytla informace požadované v souvislosti s jeho výpočty týkající se tradičních vlastních zdrojů za období od roku 2011 do roku 2014.

120.

Podle mého názoru musí být tyto argumenty odmítnuty.

121.

Pokud jde v tomto ohledu o námitku nepřípustnosti vycházející z neposkytnutí odpovědi na žádost o informace, která byla připojena k odpovědi na výzvu dopisem ze dne 22. června 2018, je třeba konstatovat, že Komise ve svém odůvodněném stanovisku ze dne 23. září 2018 ( 35 ) výslovně na tuto žádost odpověděla.

122.

Konkrétně tento členský stát ve své odpovědi na výzvu dopisem Komisi vytkl, že příloha 2 zprávy OLAF ze dne 1. března 2017 nebyla úplná a že v ní chybělo několik stran. V tomto ohledu Komise v odůvodněném stanovisku vysvětlila, že tato příloha byla nahrazena přílohou 7 zprávy OLAF ze dne 1. března 2017, která obsahovala veškeré informace o metodice, kterou OLAF použil. Dodala, že základem přílohy 2 byly dokumenty předané tomuto státu na schůzce mezi OLAF a Spojeným královstvím konané dne 28. července 2015. Metodika OLAF tak byla obsažena v odůvodněném stanovisku Komise ve formě dvou dokumentů připojených jako příloha 7 zprávy OLAF ( 36 ), přičemž tyto dokumenty byly přiloženy i k žalobě podané k Soudnímu dvoru.

123.

Z toho vyplývá, že odůvodněné stanovisko obsahuje úplné vysvětlení, pokud jde o uvedené nahrazení dokumentů, které podle mého názoru nemůže učinit tvrzení vznesená v odůvodněném stanovisku vůči Spojenému království nesrozumitelnými. Nelze mít tudíž za to, že by bylo Spojené království poškozeno ve výkonu svého práva na obhajobu.

124.

Spojené království mimoto tvrdí, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno tím, že Komise neodpověděla na jeho nově formulovanou žádost o informace, zaslanou Komisi po podání žaloby v projednávané věci, a sice dne 7. března 2019. Toto tvrzení se v podstatě skládá ze čtyř výtek.

125.

V rámci první výtky Spojené království namítá, že mu Komise neposkytla údaje použité pro výpočet upravené průměrné ceny, minimální přijatelné ceny a odhadovaných ztrát vlastních zdrojů ani vysvětlení, jak tyto údaje použila.

126.

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Komise ve své replice poskytuje odpověď na otázky obsažené v nově formulované žádosti o informace týkající se výpočtu upravené průměrné ceny a minimálních přijatelných cen, jakož i odhadů ztrát tradičních vlastních zdrojů. Zejména v ní vysvětluje, že Spojené království mělo vždy úplný přístup k údajům, zejména ke stažení dokumentu „DL 53“, které se používaly ke stanovení upravené průměrné ceny pro unijní osmadvacítku a odhadů ztrát tradičních vlastních zdrojů, a to prostřednictvím internetových stránek JRC Theseus ( 37 ), přičemž tento členský stát měl od roku 2010 na tuto stránku plný přístup, neboť na jejich základě prováděl simulace ( 38 ). Konkrétně přehledy obsažené v příloze 7 zprávy OLAF ( 39 ) zaprvé vysvětlovaly metodiku výpočtu upravené průměrné ceny a minimální přijatelné ceny, a zejména „očištění“ údajů, jakož i odhad ztrát (tedy cenový rozdíl mezi deklarovanou cenou a upravenou průměrnou cenou), zadruhé obsahovaly seznam upravených průměrných cen použitých pro každou kategorii výrobků, zatřetí poskytovaly přehled o tom, jak získat přístup k upravené průměrné ceně v rámci unijní osmadvacítky a začtvrté vysvětlovaly důvody pro stanovení minimální přijatelné ceny na úrovni 50 % upravené průměrné ceny. Příloha 7 zprávy OLAF byla mimoto připojena k příloze 35 žaloby ( 40 ) a Komise na ni odkázala v odůvodněném stanovisku. Zdá se tedy, že uvedené údaje a dokumenty byly Spojenému království známy a umožňovaly mu v případě potřeby zopakovat výpočty provedené Komisí. Ostatně pokud jde o objem zboží pro účely odhadu ztrát tradičních vlastních zdrojů, Spojené království si vyžádalo kopii celé databáze Surveillance 2, aby mohlo tyto ztráty samo vypočítat. Jak v tomto ohledu vysvětlila Komise, jedná se o databázi, kterou vypracoval tento orgán a která shromažďuje údaje týkající se zejména objemu poskytovaného samotnými členskými státy. Komise tak ve své replice vysvětlila, že tyto údaje jsou založeny výhradně na údajích o dovozu, které Spojené království předalo útvarům Komise a které jsou v této databázi jednoduše zaznamenány ( 41 ).

127.

Spojené království ve své duplice připouští, že informace poskytnuté Komisí v replice byly dostatečné pro splnění obou žádostí o informace. Kritizuje však pozdní poskytnutí těchto informací. V tomto ohledu je třeba s ohledem na vysvětlení uvedená v předchozím bodě konstatovat, že způsob, jakým Komise provedla výpočty upravené průměrné ceny a minimální přijatelné ceny, jakož i způsob, jakým byla odhadnuta ztráta tradičních vlastních zdrojů, byl Spojenému království sdělen (a tedy znám), jak vyplývá z vysvětlení uvedených v příloze 7 zprávy OLAF. Nelze tedy mít za to, že informace obsažené v replice představují nové informace.

128.

Vzhledem k tomu, že údaje použité Komisí byly obsaženy v dokumentech, které byly Spojenému království přístupné, a Komise před zahájením tohoto řízení a v jeho průběhu vysvětlila, jakým způsobem mohl tento stát získat přístup k uvedeným údajům a zopakovat výpočty, které provedla Komise, je třeba mít za to, že všechny informace požadované Spojeným královstvím v jeho nově formulované žádosti o informace týkající se upravených průměrných cen pro unijní osmadvacítku, minimálních přijatelných cen a ztrát vlastních zdrojů již mělo k dispozici.

129.

V rámci druhé výtky Spojené království ve své žalobní odpovědi namítá, že mu Komise neumožnila přístup ke všem údajům nezbytným pro jeho obhajobu, neboť celní prohlášení předcházející roku 2014 byla zničena, jelikož jsou uchovávána pouze po dobu čtyř let. Kromě toho Spojené království ve své nově formulované žádosti o informace požádalo o informace týkající se výpočtů provedených Komisí v letech 2011 až 2014.

130.

Je však třeba poznamenat, že Spojené království v příloze své dupliky ( 42 ) poskytlo Soudnímu dvoru tabulku 23 platebních výměrů C18 Snake, které vydalo, kopie těchto výměrů a tabulky obsahující výpočty, které použilo. Vznesená námitka nepřípustnosti týkající se informací o výpočtech provedených za roky 2011 až 2014 na základě platebních výměrů C18 Snake tedy nemůže obstát. Mimoto Spojené království v rozsahu, v němž se snaží zpochybnit opodstatněnost výpočtů provedených Komisí na základě těchto platebních výměrů, ve skutečnosti usiluje o zpochybnění posouzení Komise, pokud jde o ztráty tradičních vlastních zdrojů za toto období. Takové zpochybnění bude nicméně posouzeno v rámci druhého žalobního důvodu, který se týká porušení ustanovení o tradičních vlastních zdrojích a jejich odhadu.

131.

V rámci této třetí výtky si Spojené království přeje znát postupy ostatních členských států, pokud jde o používání metodiky OLAF jako nástroje analýzy rizika, s ohledem na provádění (či neprovádění) kontrol před celním odbavením.

132.

I když se v tomto ohledu může srovnávací analýza chování jiných členských států ukázat zajímavá pro prokázání údajné přiměřenosti rozhodnutí, která Spojené království učinilo, nemůže mít analýza postupů jiných členských států v této oblasti žádný vliv na výkon práva Spojeného království na obhajobu ani na výsledek projednávané žaloby pro nesplnění povinnosti. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že členský stát nemůže za účelem odůvodnění nesplnění povinností, které pro něj vyplývají ze Smlouvy, uplatňovat skutečnost, že jiné členské státy rovněž nesplnily nebo neplní své povinnosti ( 43 ). Přípustnost projednávané žaloby podané proti Spojenému království nemůže být zpochybněna ani v případě, kdy se ukáže, že je postup jiných členských států, pokud jde o používání metodiky OLAF jako nástroje analýzy rizika za účelem provádění [či neprovádění] kontrol před celním odbavením, odlišný.

133.

V rámci této čtvrté výtky požaduje Spojené království předložení důkazů o povaze podhodnoceného zboží a o členském státě jeho určení.

134.

V tomto ohledu se Spojené království patrně touto výtkou snaží ve skutečnosti zpochybnit opodstatněnost druhého a třetího žalobního důvodu, které se týkají odhadu vlastních zdrojů a porušení ustanovení v oblasti vlastních zdrojů vycházejících z DPH. Tato výtka totiž ve skutečnosti spočívá ve zpochybnění závěrů Komise ohledně povahy zboží, které bylo v těchto odhadech zohledněno a možného místa určení tohoto zboží. Kromě toho se domnívám, že je třeba souhlasit s argumentem Komise, která odmítá výtku vycházející z nedostatku údajů o povaze a objemu zboží zohledněných pro účely tohoto řízení s tím, že Spojené království samo vložilo informace, z nichž vycházela Komise ve svém odůvodněném stanovisku a ve své žalobě, do databáze Surveillance 2 ( 44 ). Z uvedených důvodů nelze shledat jakékoli porušení práva na obhajobu v souvislosti s nedostatkem informací o povaze zboží a o členském státě jeho určení.

135.

S ohledem na výše uvedené musí být první námitka nepřípustnosti vznesená Spojeným královstvím vycházející z porušení práva na obhajobu během postupu před zahájením soudního řízení, jakož i během řízení před Soudním dvorem zamítnuta.

136.

Spojené království tvrdí, že mu Komise tím, že mu ve fázi před zahájením soudního řízení a následně v rámci žaloby neposkytla podrobné informace o skutkovém základě tvrzeného nesplnění povinností, zejména v rámci celního režimu 42, neumožnila porozumět uvedeným vytýkaným skutečnostem, a tím mu znemožnila splnit jeho povinnosti, anebo připravit jeho obhajobu. Zdůrazňuje, že mu nebyla poskytnuta žádná informace o výši ztrát vlastních zdrojů vycházejících z DPH, totožnosti dotčených subjektů a členských států určení, jakož i o opatřeních, která tyto státy přijaly za účelem vymáhání dlužné DPH od těchto subjektů. Z toho vyvozuje, že stížnost podaná z tohoto důvodu je nepřípustná.

137.

Předně však musím poznamenat, že se tato námitka nepřípustnosti týká konzistentnosti a dostatečnosti skutkových poznatků a důkazních materiálů předložených Komisí na podporu její žaloby. Zdá se mi však, že takové skutečnosti jsou spíše součástí posouzení opodstatněnosti uplatňovaného nesplnění povinnosti než řádného průběhu postupu před zahájením soudního řízení a následné žaloby ( 45 ). Domnívám se proto, že argumentace založená na nedostatečnosti informací sdělených Komisí by měla být Soudním dvorem posouzena v rámci analýzy důkazů předložených Komisí.

138.

Dále, i kdyby Soudní dvůr konstatoval, že se jedná o námitku nepřípustnosti, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že informace poskytnuté před zahájením soudního řízení a v uvedené v žalobě byly dostatečné k tomu, aby se Spojené království mohlo hájit. Ze zprávy OLAF, o niž se Komise opírala, totiž vyplývá, že konečným místem určení většiny podhodnocených dovozů, pokud podléhaly celnímu režimu 42 a bylo možné určit jejich místo určení, nebylo Spojené království, ale jiné členské státy, což vedlo ke značným ztrátám na DPH v členských státech určení zboží ( 46 ). OLAF rovněž poukázal na to, že v rámci dotčeného podvodného systému mířila velká část zboží na černý trh, takže DPH nebyla odvedena vůbec. Tato tvrzení byla následně uvedena v odůvodněném stanovisku a zopakována v žalobě. S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, jak tvrdí Komise ve své replice, že skutečnosti sdělené během postupu před zahájením soudního řízení a následně rozvinuté v žalobě nebránily Spojenému království v obhajobě proti tvrzením týkajícím se těchto ztrát.

139.

Z tohoto důvodu navrhuji zamítnout druhou námitku nepřípustnosti vznesenou Spojeným královstvím.

140.

Spojené království má za to, že projednávaná žaloba musí být v rozsahu, v němž se týká období do konce února 2015, zamítnuta z důvodu, že porušuje zásady legitimního očekávání, právní jistoty, ztráty žalobního nároku a loajální spolupráce. Tvrdí, že četná prohlášení učiněná OLAF v letech 2014 a 2015 a v jeho zprávě z března 2017 u něj vzbudily legitimní očekávání ( 47 ). Ze zprávy OLAF zejména vyplývá, že před ukončením operativní fáze operace Snake v březnu 2014 ( 48 ) OLAF nikdy nezmiňoval, že Spojené království nesplnilo své povinnosti vyplývající z unijního práva. Spojené království konkrétně odkazuje na tři zvláštní ujištění, která mu údajně poskytly Komise a OLAF během doby trvání protiprávního jednání, z nichž mělo vyplývat, že mají za to, že Spojené království neporušilo povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva v oblasti ochrany finančních zájmů Unie a boje proti podvodům, a že vůči uvedenému státu nebude zahájeno řízení o nesplnění povinnosti. Komise by tudíž neměla mít možnost přehodnotit své stanovisko založené na těchto třech ujištěních.

141.

Ze zápisu zástupců tohoto státu má předně vyplývat, že na schůzce s OLAF konané dne 13. června 2014 byl OLAF „spokojen s pokrokem, kterého Spojené království dosáhlo, jakož i s opatřeními, která již byla k tomuto datu přijata a těmi, která jsou plánována“. Podle Spojeného království se jednalo o jednoznačné ujištění, že se OLAF nedomnívá, že Spojené království porušuje své povinnosti chránit finanční zájmy Unie a bojovat proti podvodům ( 49 ).

142.

Následně druhé prohlášení učiněné v říjnu 2014 úředníkem Komise, v němž bylo Spojenému království sděleno, že jeho účast v PKA Discount byla „uspokojivá“ a že úkony nezbytné k provedení této operace „byly provedeny včas a účinným způsobem“, představovalo jasné a jednoznačné ujištění, že Spojené království v souvislosti se svou účastí na této operaci neporušilo povinnosti vyplývající z unijního práva ( 50 ). Pokud jde o protiargument Komise, podle něhož toto ujištění se týkalo pouze jednoho případu v rámci operace PKA Discount, tvrdí Spojené království, že Komise nemůže zpochybnit uvedené ujištění z důvodu, že se nyní domnívá, že kontrola jediného případu nebyla pro takové ujištění dostačující, čímž by změnila své původní rozhodnutí opřít ujištění Spojeného království pouze o jediný případ.

143.

Konečně Spojené království odkazuje na první dvoustrannou schůzku OLAF s HMRC, která se konala ve dnech 19. a 20. února 2015, během níž úředník OLAF podle zápisu z této schůzky, který vypracovali britští úředníci, uvedl, že „do této doby“ tento členský stát „činil vše, co bylo třeba učinit“. Podle Spojeného království se toto posledně zmíněné ujištění týkalo všech opatření, která doposud přijalo, a nikoli pouze otázky vydávání platebních výměrů C18 Snake.

144.

Skutečnost, že se Komise nyní od těchto třech ujištění odklání, je podle Spojeného království v rozporu nejen se zásadou legitimního očekávání, ale rovněž se zásadou právní jistoty, které se mohou dovolávat členské státy ( 51 ), se zásadou venire contra factum proprium nemini licet, jakož i se zásadou loajální spolupráce uvedenou v čl. 4 odst. 3 SEU ( 52 ). Ustanovení celního práva totiž dávají možnost k určité flexibilitě, pokud jde o opatření, která mají být přijata za účelem boje proti takovým podvodům, jako jsou podvody v projednávané věci, a výslovně nevyžadují zavedení systému kontrol založeného na screeningových filtrech a předběžných kontrolách, takže Komise a OLAF mohly ujistit Spojené království o tom, že jeho systém celních kontrol byl až do února 2015 v souladu s unijním právem

145.

V tomto ohledu je třeba za účelem posouzení argumentů Spojeného království na úvod připomenout, že právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání se vztahuje na každý právní subjekt, u kterého vyvolal orgán Evropské unie podložené naděje na základě konkrétních ujištění, která mu poskytl ( 53 ). I když je toto právo obecnou zásadou unijního práva, která přiznává práva jednotlivcům ( 54 ), Soudní dvůr rozšířil jeho působnost rovněž na vztahy mezi Komisí a členskými státy ( 55 ).

146.

Právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání však předpokládá, že zúčastněné straně byla příslušnými unijními orgány poskytnuta konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Toto právo má totiž každý jednotlivec, pokud u něj unijní orgán, instituce či subjekt tím, že mu poskytly konkrétní ujištění, vyvolaly podloženou naději ( 56 ), a to tím spíše že v rámci přezkumu námitky nepřípustnosti vznesené členským státem z důvodu porušení jeho legitimního očekávání na základě zásady reus in exceptione fit actor, musí tento členský stát předložit důkazy o takovém porušení ( 57 ).

147.

V projednávané věci ze spisu podle mého názoru vyplývá, že Spojené království neobdrželo od Komise nebo OLAF ujištění, z nichž by mohlo vyvodit legitimní očekávání.

148.

Pokud jde konkrétně o tři prohlášení, na která se Spojené království odvolává, žádné z nich podle mého názoru nepředstavuje konkrétní a nepodmíněné tvrzení o tom, že činnost a nečinnost Spojeného království byly v souladu s unijním právem nebo že tento stát neporušil unijní právo. Údajné prohlášení zaměstnance OLAF na schůzce konané dne 13. června 2014 ( 58 ) je totiž příliš obecné na to, aby mohlo založit legitimní očekávání ohledně skutečnosti, že nedojde k podání případné žaloby pro nesplnění povinnosti. Kromě toho je třeba posuzovat uvedené prohlášení v jeho kontextu, z něhož vyplývá, že bylo učiněno v rámci schůzky OLAF a Spojeného království týkající se operace Snake, a zejména diskuse o případném vydání platebních výměrů C18 Snake tímto státem. Je však nesporné, že Spojené království po jednání tyto výměry zrušilo, takže uvedené prohlášení, které bere na vědomí pokrok dosažený tímto státem, ztratilo podstatnou část své hodnoty. Totéž platí pro vyjádření, která OLAF učinil na schůzce konané ve dnech 19. a 20. února 2015 a která vycházela z předpokladu, že Spojené království tyto platební výměry vydalo ( 59 ). Pokud jde dále o vyjádření učiněné v říjnu 2014, podle něhož měl OLAF za to, že účast Spojeného království na operaci PKA Discount je uspokojivá a opatření nezbytná k provedení této operace „byla provedena vhodným a účinným způsobem“ ( 60 ), je třeba konstatovat, že toto vyjádření není posouzením toho, jak uvedený stát dodržuje unijní právo, pokud jde o ochranu finančních zájmů Unie, neboť se týkalo pouze jediného případu v rámci operace PKA Discount a nemusí nutně odrážet obsah veškeré komunikace, kterou mezi sebou zmíněný stát a Komise a OLAF v té době vedly.

149.

Z uvedeného vyplývá, že tři prohlášení nebo tvrzení, na které se Spojené království odvolává, nelze kvalifikovat jako „konkrétní, nepodmíněná a shodující se“ ujištění, a to tím spíše že k nim došlo v kontextu, který se vyznačoval intenzivním a nepřetržitým dialogem během poměrně dlouhého období mezi útvary OLAF a Komise na jedné straně a Spojeným královstvím na straně druhé. Jak tvrdí Komise, jsou součástí postupu OLAF ( 61 ), jehož cílem je přesvědčit členské státy, aby přijaly opatření týkající se celních kontrol před celním odbavením na základě analýzy rizik, jako je například prahová hodnota založená na minimálních přijatelných cenách. Z tohoto kontextu jasně vyplývá, že OLAF ani Komise taková ujištění neposkytly.

150.

Taková prohlášení nebo tvrzení každopádně nemohou bránit objektivnímu zjištění nesplnění povinností, které pro členské státy vyplývají z postupu podle článku 258 SFEU. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je totiž toto řízení založeno na objektivním zjištění nedodržení povinností členským státem, které mu ukládá unijní právo, a členský stát se nemůže dovolávat zásad ochrany legitimního očekávání a loajální spolupráce ve snaze zabránit takovému objektivnímu zjištění, protože připuštění takového odůvodnění by bylo v rozporu s cílem, který toto řízení sleduje ( 62 ). Pokud jde konkrétně o odklon útvarů Komise a jeho případný dopad na opodstatněnost nesplnění povinnosti vytýkaného Spojenému království, z ustálené judikatury vyplývá, že Komise nemá pravomoc dávat záruku o slučitelnosti určitého jednání s unijním právem a že v žádném případě nemá pravomoc povolit jednání odporující tomuto právu ( 63 ). Z toho podle mého názoru vyplývá, že členské státy se v systému, v němž odpovídají za řádné provádění unijních celních předpisů na svém vnitrostátním území, nemohou zříci odpovědnosti za porušení unijního práva, kterého se mohly dopustit, s odůvodněním, že jim je Komise v daném okamžiku nevytýkala.

151.

Závěrem stačí poznamenat, že tvrzení týkající se právní jistoty, zásady ztráty žalobního nároku a nedostatku loajální spolupráce Komise se Spojeným královstvím, jak vyplývají z žalobní odpovědi tohoto státu, postrádají jakýkoli samostatný obsah. Spojené království totiž ve své odpovědi v podstatě neuvádí důvody, proč měly být tyto zásady porušeny ( 64 ), takže uvedená tvrzení jsou závislá na argumentech, které se týkají porušení zásady legitimního očekávání zkoumané výše a musí být odmítnuty ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v rámci této analýzy.

152.

Tato námitka nepřípustnosti musí být proto podle mého názoru zamítnuta.

153.

Spojené království zaprvé tvrdí, že žaloba je v rozsahu, v němž směřuje především k tomu, aby tento stát poskytnul do rozpočtu Unie konkrétní a mimořádně vysoké částky, nepřípustná.

154.

Spojené království konkrétně s odkazem na judikaturu Soudního dvora ( 65 ) namítá, že ta část návrhových žádání žaloby, která se týká poskytnutí určené částky tradičních vlastních zdrojů ve výši přibližně 2,7 miliardy eur do unijního rozpočtu, je nepřípustná, a to z důvodu, že Soudní dvůr nemůže v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU uložit členskému státu povinnost zaplatit do unijního rozpočtu stanovené částky vlastních zdrojů, které nebyly uhrazeny z důvodu nesplnění povinností, které je tomuto členskému státu vytýkáno. Třetí pododstavec prvního bodu návrhových žádání žaloby formulovaný v bodě 370 žaloby je tedy nepřípustný, a to tím spíše že podle ustálené judikatury může Soudní dvůr v rámci této žaloby konstatovat pouze to, že členský stát nesplnil své povinnosti vyplývající pro něj z unijního práva, a nemůže tomuto členskému státu nařídit, aby přijal určitá opatření.

155.

Spojené království rovněž odmítá argument Komise, podle kterého Komise pečlivě „strukturovala“ návrhová žádání obsažená v žalobě v projednávané věci tak, aby zabránila pochybení, k němuž došlo v obou výše uvedených věcech Komise v. Německo. Jedná se o účelový krok, jehož cílem je obejít nedostatek pravomoci Soudního dvora, jelikož Komise usiluje o dosažení stejného výsledku jako v obou uvedených věcech za použití odlišné formulace.

156.

Kromě toho postup Komise zbavuje Spojené království možnosti, kterou mu poskytuje článek 260 SFEU, a sice napravit jakékoli zjištěné porušení na základě článku 258 SFEU, a nerespektuje tak příslušné pravomoci Komise, Soudního dvora a členských států na základě Smluv Unie.

157.

Projednávaná věc se liší od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 15. listopadu 2005, Komise v. Dánsko ( 66 ). Soudní dvůr v něm sice vyhověl žalobě na určení, že dotyčný členský stát nesplnil svou povinnost poskytnout Unii vlastní zdroje v určené výši, jak ale vyplývá z bodu 56 tohoto rozsudku, existence celního dluhu ani výše ztrát vlastních zdrojů nebyly v této věci zpochybněny.

158.

Domnívám se, že uvedená argumentace nemůže obstát. V tomto ohledu ze třetího pododstavce prvního bodu návrhových žádání vyplývá, že se žaloba Komise tím, že vypočítává částky ztrát tradičních vlastních zdrojů za období od roku 2011 do roku 2017, snaží uvést rozsah nesplnění povinnosti tím, že tyto ztráty vyčísluje. Ačkoli tento třetí pododstavec obsahuje Spojeným královstvím kritizovaný výraz „ztráty tradičních vlastních zdrojů, které mají být poskytnuty do rozpočtu Unie“ ( 67 ), mám za to, že tuto část věty nelze chápat jako návrh na uložení povinnosti tomuto státu zaplatit částky dotčené v rámci projednávané žaloby, ale účelem tohoto návrhu je kvantitativní popis nesplnění povinností, jehož cílem je poukázat na konkrétní částky, které uvedený stát neposkytl do rozpočtu Unie.

159.

Pokud jde o argumentaci vycházející z obou věcí, ve kterých byly vydány rozsudky Komise v. Německo ( 68 ), stačí podle mého názoru konstatovat, že znění návrhových žádání Komise v těchto věcech, které Soudní dvůr v těchto rozsudcích kriticky zhodnotil, se odlišují od znění návrhových žádání dotčených v projednávané věci. V uvedených věcech totiž Komise navrhovala, aby Soudní dvůr uložil žalovanému členskému státu povinnost zaplatit určité částky, pokud se prokáže, že tento členský stát nesplnil své povinnosti vyplývající z unijního práva ( 69 ). Soudní dvůr v rámci obou těchto rozsudků uvedl, že Komise se nedomáhala prohlášení, že dotyčný členský stát nesplnil své povinnosti, ale uložení povinnosti tomuto členskému státu přijmout určitá konkrétní opatření ( 70 ). Z toho podle mého názoru vyplývá, že v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU se pravomoc Soudního dvora omezuje na určení, že členský stát nesplnil vytýkané povinnosti vyplývající z unijního práva, aniž může dotčenému členskému státu uložit povinnost přijmout opatření k nápravě tohoto nesplnění povinnosti. Takový závěr mimoto vyplývá z formulace, podle níž „určení takového nesplnění zavazuje přímo […] dotčený členský stát k tomu, aby přijal opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora“ ( 71 ), což je nyní stanoveno v článku 260 SFEU. Řízení před Soudním dvorem na základě článku 258 SFEU je tedy řízením pro nesplnění povinnosti, a nikoli řízením o uložení povinnosti.

160.

Vzhledem k tomu, že řízení podle článku 258 SFEU je založeno na objektivním zjištění nedodržení povinností členským státem, které mu ukládá unijní právo, jsou rozsudky vydané Soudním dvorem na základě tohoto ustanovení ze své podstaty deklaratorní ( 72 ), takže Soudní dvůr může v případě žalob pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU týkajících se částek tradičních vlastních zdrojů prohlásit, že členský stát neposkytl tyto částky do rozpočtu Unie ( 73 ). Na rozdíl od toho, co tvrdí Spojené království, vyplývá tento závěr rovněž z rozsudku Komise v. Dánsko ( 74 ), v němž Soudní dvůr posoudil jako přípustný návrh, aby rozhodl, že dánské orgány nesplnily své povinnosti tím, že neposkytly určitou částku z vlastních zdrojů a příslušné úroky z prodlení. Kromě toho Soudní dvůr v nedávném rozsudku ( 75 ) uvedl, že „Italská republika tím, že odmítla poskytnout tradiční vlastní zdroje ve výši 2120309,50 eur, […] nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají“ z unijního práva. Z toho podle mého názoru vyplývá, že Soudní dvůr může považovat za přípustný požadavek obsažený v návrhových žádáních žaloby Komise na zaplacení určené částky ztrát vlastních zdrojů, kterou považuje za splatnou.

161.

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem Spojeného království, podle něhož musí být výše citovaná judikatura vykládána s ohledem na otázku, zda členský stát dotčený žalobou pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU zpochybňuje rozsah ztráty tradičních vlastních zdrojů související s nesplněním povinnosti. Podle mého názoru je takové zpochybnění irelevantní s ohledem na samotnou povahu řízení o nesplnění povinnosti, které zahrnuje právo tohoto členského státu zpochybnit před Soudním dvorem jak skutkové okolnosti předložené na podporu žaloby Komise, tak právní základ této žaloby, což logicky zahrnuje rozsah ztrát tradičních vlastních zdrojů. To vyplývá z možnosti Komise předložit Soudnímu dvoru v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti k posouzení spor mezi ní a členským státem ohledně povinnosti tohoto členského státu poskytnout tomuto orgánu určitou částku vlastních zdrojů Unie, která je neodmyslitelně spjata se systémem vlastních zdrojů, tak jak je v současnosti koncipován v unijním právu ( 76 ). Kromě toho Soudní dvůr ve své nejnovější judikatuře v dané oblasti vyhověl návrhu Komise na určení, že došlo k porušení unijního práva z důvodu neposkytnutí určené částky vlastních zdrojů, i když dotyčný členský stát zpochybnil existenci nároku Unie na tuto částku ( 77 ).

162.

Kromě toho je třeba odmítnout námitku vznesenou Spojeným královstvím, podle níž by měl Soudní dvůr odmítnout tvrzení, že je projednávaná žaloba nepřípustná, jelikož představuje „skrytou“ formu žaloby na náhradu škody, a směřuje k určení odpovědnosti členského státu z důvodu, že neposkytl konkrétní částky do rozpočtu Unie. V rámci žaloby pro nesplnění povinnosti týkající se vlastních zdrojů je zřejmé, že se jedná povinnosti peněžité povahy a žádné pravidlo unijního práva nebrání tomu, aby se jich Komise v souvislosti s tvrzeným porušením dovolávala. V této specifické oblasti je Soudnímu dvoru podána žaloba pro nesplnění povinnosti právě proto, že členské státy zpochybňují svou povinnost poskytnout do rozpočtu Unie částky požadované Komisí.

163.

Konečně je třeba uvést, že Komise ve své replice zdůrazňuje, že třetí pododstavec prvního bodu návrhových žádání je třeba chápat jako návrh týkající se určitých konkrétních částek, které Spojené království neposkytlo rozpočtu Unie. Je tedy nutno konstatovat, že sama Komise připouští, že „projednávaná žaloba není žalobou na náhradu škody“, ale že směřuje k určení, že Spojené království nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva, zejména tím, že neposkytlo určité konkrétní částky do rozpočtu Unie, přičemž taková formulace je, jak bylo uvedeno výše, v souladu s judikaturou týkající se žalob pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU.

164.

S ohledem na výše uvedenou judikaturu a upřesnění poskytnutá Komisí mám za to, že třetí pododstavec prvního bodu návrhových žádání je třeba chápat tak, že směřuje k tomu, aby Soudní dvůr určil, že Spojené království neposkytlo v rozporu s unijním právem určité konkrétní částky do rozpočtu Unie, a že s ohledem na tuto judikaturu je takový návrh přípustný.

165.

Spojené království podpůrně tvrdí, že pokud se Soudní dvůr rozhodne stanovit částku, která má být Unii poskytnuta, měl by upřednostnit odhad Spojeného království, neboť posoudit výši dlužné částky přísluší členskému státu. Podle Spojeného království se v zásadě správný přístup k určení výše ztrát vlastních zdrojů dělí na tři etapy, které žaloba podaná Komisí směšuje (a sice nesplnění povinností tímto státem, příčinná souvislost a prokázání částky související s nesplněním povinnosti).

166.

V tomto ohledu vycházejí argumenty předložené Spojeným královstvím z předpokladu, že Komise je povinna prokázat, že případná opatření přijatá členským státem byla zjevně nepřiměřená. Posouzení těchto argumentů je přitom součástí opodstatněnosti prvního a druhého žalobního důvodu.

167.

Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr první až čtvrtou námitku nepřípustnosti vznesenou Spojeným královstvím zamítl.

168.

V rámci prvního žalobního důvodu Komise v podstatě tvrdí, že Spojené království během doby trvání protiprávního jednání, navzdory opakovaným varováním a žádostem Komise a OLAF ohledně rizika podvodů, nepřijalo opatření na ochranu finančních zájmů Unie. Toto opomenutí představuje na jedné straně porušení jak obecných povinností v oblasti ochrany finančních zájmů Unie, tak povinností týkajících se boje proti podvodům upravených v čl. 310 odst. 6 SFEU a v článku 325 SFEU. Na druhé straně tím došlo k porušení povinnosti celních orgánů přijmout opatření na ochranu finančních zájmů Unie na základě článku 3 celního kodexu Unie ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU a také povinnosti provádět kontroly na základě analýzy rizika podle článku 13 celního kodexu Společenství a článku 46 celního kodexu Unie a konečně povinnosti požadovat poskytnutí jistoty podle čl. 248 odst. 1 prováděcího nařízení č. 2454/93 a článku 244 prováděcího nařízení 2015/2447.

169.

Než přistoupím ke konkrétním žalobním důvodům předloženým Komisí, budu se nejprve zabývat povinnostmi členských států podle čl. 310 odst. 6 SFEU a článku 325 SFEU, kterých se Komise dovolává na podporu své žaloby, a zejména jejich cíli a judikaturou v dané oblasti. Dále bude třeba posoudit opodstatněnost konkrétních tvrzení vznesených na základě těchto ustanovení a ustanovení sekundárního práva uvedených v předchozím bodě.

170.

Vzhledem k tomu, že čl. 310 odst. 6 SFEU, který stanoví, že „[v] souladu s článkem 325 bojují Unie a členské státy proti podvodům a jiným protiprávním jednáním poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie“, je pouhým odkazem na článek 325 SFEU, je třeba mít za to, že žalobní důvod předložený Komisí v rozsahu, v němž vychází z porušení ustanovení primárního práva, ve skutečnosti vytýká Spojenému království nesplnění povinností, které pro něj vyplývají z článku 325 SFEU. Tento článek je ústředním ustanovením v oblasti boje proti podvodům na úrovni primárního práva ( 78 ), jelikož vymezuje povinnosti Unie a členských států, jakož i jejich rozsah v této oblasti, které jsou konkretizovány na úrovni sekundárního práva celním kodexem Unie, celním kodexem Společenství, prováděcím nařízením č. 2454/93 a prováděcím nařízením 2014/1447.

171.

Ochrana finančních zájmů je prioritou, která je již mnoho let ve středu pozornosti členských států a Unie ( 79 ), neboť tradiční vlastní zdroje (tvořené cly a dávkami „z cukru“) vybírají členské státy jménem Unie ( 80 ). V roce 2017 si členské státy ponechaly 20 % tradičních vlastních zdrojů jako náklady spojené s jejich výběrem ( 81 ). Celní podvody představují stále častější jev, který poškozuje tento výběr, a tedy i finanční zájmy Unie. Ztráty spojené s těmito podvody byly v roce 2013 odhadovány na 185 milionů eur ročně ( 82 ). Nepříznivé důsledky celních podvodů přesahují oblast finančních zájmů týkajících se unijního rozpočtu a zasahují do politické, hospodářské a finanční oblasti, což má přímý dopad na fungování vnitřního trhu ( 83 ).

172.

V tomto kontextu čl. 325 odst. 1 a 2 SFEU nestanoví pouze abstraktní povinnost členských států bojovat proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie ( 84 ), ale stanoví minimální požadavky, pokud jde o opatření, která jsou tyto státy povinny za účelem boje proti podvodům a předcházení takovým jednáním provádět. Toto ustanovení zejména vyžaduje, aby opatření přijatá členskými státy k boji proti protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie měla jednak podle odstavce 1 tohoto článku odstrašující účinek a byla účinná a jednak aby se podle odstavce 2 uvedeného článku nelišila od opatření, která členské státy přijímají k zamezení podvodů ohrožujícím jejich vlastní finanční zájmy.

173.

Tyto požadavky byly rovněž zopakovány judikaturou, z níž zejména vyplývá, že čl. 325 odst. 1 a 2 SFEU ukládá členským státům přesnou povinnost dosáhnout výsledku, která není vázána na žádnou dodatečnou podmínku ( 85 ). Jelikož boj proti protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie odstrašujícími a účinnými opatřeními zahrnuje výběr cel a poskytování odpovídajících částek do rozpočtu Unie z titulu tradičních vlastních zdrojů Unie, má jakýkoliv výpadek ve výběru těchto cel potenciálně za následek snížení těchto zdrojů. Členské státy jsou tedy povinny přijmout nezbytná opatření k zajištění účinného a úplného výběru cla, což předpokládá řádný výkon celní kontroly ( 86 ). Kromě toho je třeba připomenout, že podle čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce SEU jsou členské státy Unie povinny učinit veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie ( 87 ). Z judikatury Soudního dvora v oblasti zemědělských právních předpisů v tomto ohledu vyplývá, že požadavek uložený členským státům přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění účinné ochrany finančních zájmů Unie je konkretizací obecné povinnosti loajální spolupráce, kterou mají členské státy na základě nynějšího čl. 4 odst. 3 SEU ( 88 ). Obdobně v oblasti boje proti celním podvodům představuje podle mého názoru článek 325 SFEU konkretizaci zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU ( 89 ), přičemž samotný článek 325 SFEU je v oblasti unijního celního práva konkretizován ustanoveními celního kodexu. Z toho vyplývá, že zásadu loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 SEU nelze v oblasti boje proti celním podvodům uplatňovat samostatně ( 90 ).

174.

Z výše uvedené judikatury lze vyvodit dva okruhy poznatků. Zaprvé kromě povinnosti členských států stanovit na základě čl. 325 odst. 1 SFEU přiměřené sankce za účelem boje proti podvodům a jiným jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie se požadavky vyplývající z výše uvedené judikatury vztahují i na správní činnosti členských států, neboť závazky, které přijaly na základě Smluv, je zavazují v plném rozsahu ( 91 ).

175.

Zadruhé z této judikatury vyplývá, že čl. 325 odst. 1 a 2 SFEU ukládá členským státům závazné povinnosti dosáhnout výsledku, zejména pokud jde o cíle stanovené v tomto ustanovení, a konkrétně jejich povinnost bojovat proti podvodům a jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie tak, aby byly minimalizovány případné ztráty pro veřejné finance Unie jako celku. To znamená, že vzhledem k tomu, že cílem tohoto ustanovení je vést tento boj prostřednictvím účinných opatření, lze účinnost konkrétního opatření nebo souboru opatření určit pouze v kontextu přesně vymezené situace, a nikoli abstraktně. Trestná činnost, včetně její zvláště nebezpečné složky, a sice organizované trestné činnosti v oblasti podvodů a jiných činností ohrožujících finanční zájmy Unie, je z totiž již z povahy věci vyvíjejícím se jevem, který se přizpůsobuje kontextu, v němž se vyskytuje. Opatření přijatá členskými státy určená k boji s tímto jevem proto musí být schopna mu neustále čelit. Zatímco opatření přijatá v nedávné době členskými státy proti jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie mohla být v té době považována za účinná, v současném kontextu tomu tak již být nemusí. Proto čl. 325 odst. 1 a 2 SFEU, jakožto ustanovení obsahující povinnost dosáhnout výsledku, vyžaduje, aby členské státy nejen přijímaly jednorázová opatření, která mohou zabránit činnostem ohrožujícím finanční zájmy Unie, ale aby je také neustále průběžně vyhodnocovaly a přizpůsobovaly, aby byla zajištěna účinnost těchto opatření.

176.

Z těchto důvodů nemůže uspět argument na obhajobu Spojeného království, podle kterého mají členské státy široký prostor pro uvážení, pokud jde o prostředky použité k předcházení protiprávnímu jednání odporujícímu finančním zájmům Unie v oblasti cel a vlastních zdrojů. Spojené království tak zřejmě naznačuje, že vzhledem k tomu, že uplatňování celních režimů a vybírání cla zajišťují členské státy prostřednictvím svých vnitrostátních orgánů, mají tyto orgány rovněž široký prostor pro uvážení, pokud jde o provádění preventivních opatření v rámci boje proti celním podvodům.

177.

Takový přístup lze podle mého názoru kritizovat ze dvou důvodů. Zaprvé v unijním právu existuje přímá spojitost mezi výběrem cel přímo prováděným členskými státy na jedné straně a vlastními zdroji Unie na straně druhé, což Spojené království patrně nepopírá ( 92 ). Zadruhé, i když členské státy mají určitou volnost při volbě opatření přijatých k předcházení podvodům a poškozováním finančních zájmů Unie, nic to nemění na tom, že podle judikatury Soudního dvora ( 93 ) není tento prostor pro uvážení neomezený a podléhá zásadě efektivity, která vyžaduje, aby přijatá opatření byla účinná a odrazující, konkrétně, aby tato opatření zajistila účinný výběr vlastních zdrojů Unie, zejména cel stanovených ve společném celním sazebníku, avšak s výhradou nutnosti respektovat základní práva zaručená Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a obecné zásady unijního práva ( 94 ). Soudní dvůr tak již rozhodl, že přijme-li členský stát opatření, kterými upustí od obecného a bezpodmínečného způsobu výběru DPH, ačkoli je na svém území povinen zajistit výběr této daně v plné výši, jakož i účinné vybírání vlastních zdrojů Unie, nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva ( 95 ).

178.

Spojené království dále tvrdí, že provádění unijního práva členským státem porušuje zásadu efektivity pouze tehdy, pokud existuje „zjevné a velké riziko beztrestnosti“ nebo pokud chybí sankce ( 96 ). Domnívám se přitom, že takový výklad je vyvrácen judikaturou, z níž vyplývá, že účinnost ochrany finančních zájmů Unie má přednost před diskreční pravomocí členských států ( 97 ).

179.

Je třeba odmítnout i argumenty, které Spojené království vyvozuje jednak z toho, že povinnost zajistit účinné vybírání vlastních zdrojů vyžaduje pouze to, aby bylo vynaloženo přiměřené úsilí ke kontrole a výběru cel a daní, které jsou součástí vlastních zdrojů, a dále z toho, že členské státy jsou povinny vynaložit při vybírání vlastních zdrojů náležitou „péči“ ( 98 ). Z tohoto stanoviska totiž vyplývá ( 99 ), že účinnost opatření přijatého k ochraně finančních zájmů Unie může být posuzována pouze v kontextu konkrétních okolností, v jejichž rámci je třeba určit, zda úsilí vynaložené na dosažení tohoto cíle bylo přiměřené a pečlivé. Je samozřejmé, že rozsáhlé a organizované celní podvody vyžadují, aby členský stát vynaložil ke splnění svých povinnosti vyplývajících ze zakládajících smluv více prostředků než za normálních okolností ( 100 ).

180.

Nelze přijmout ani argument Spojeného království, podle něhož Komise musí kromě neúčinnosti vnitrostátních opatření určených k boji proti podvodům prokázat i to, že se členský stát dopustil nedbalostního nebo svévolného jednání. V tomto ohledu Spojené království vykládá judikaturu, které se dovolává ( 101 ), nesprávným způsobem, neboť z ní nijak nevyplývá, že by Komise k tomu, aby prokázala nesplnění povinnosti členským státem, musela prokazovat nedbalost nebo svévolné jednání ze strany tohoto státu. Naopak se domnívám, že tuto judikaturu je třeba vykládat v tom smyslu, že členský stát se nemůže svévolně jednostranně zprostit povinnosti stanovit clo z částky celního dluhu a zapsat ji na účet Komise jako vlastní zdroje ( 102 ).

181.

Je sice třeba připustit, stejně jako to tvrdí Spojené království, že uvedená ustanovení Smluv výslovně neukládají povinnost dosáhnout absolutního výsledku, ani nevyžadují, aby clení kontrolní opatření za všech okolností vyloučila podvody ve vztahu k vlastním zdrojům Unie. Z článku 325 SFEU, podobně jako z výše uvedené judikatury, však vyplývá, že opatření přijatá na základě ustanovení celního kodexu Společenství nebo celního kodexu Unie musí být účinná. Zásadu efektivity zakotvenou na úrovni primárního práva nelze v kontextu celního kodexu vykládat jako požadavek na úplné odstranění veškerých celních podvodů, jelikož takový požadavek je nereálný vzhledem k tomu, že protiprávní jednání, a to i v celní oblasti, bude vždy součástí života společnosti. Tato zásada nicméně stanoví povinnost kontrolovat poškozování finančních zájmů Unie a odpovídajícím způsobem reagovat na rizika předvídatelných a aktuálně prokázaných podvodů.

182.

Jak již bylo uvedeno výše, jelikož z povinností, ke kterým se členské státy zavázaly na základě zakládajících smluv, vyplývá, že opatření, která přijímají, musí být účinná ve vztahu k cílům, kterých mají dosáhnout, a přestože mají členské státy určitý prostor pro uvážení, pokud jde o opatření, která přijímají, je tento prostor omezen výše uvedenou zásadou efektivity, což znamená, že účinnost těchto opatření nelze posuzovat abstraktně, ale v kontextu konkrétní situace. Dále je třeba přezkoumat opodstatněnost výtek vznesených vůči Spojenému království během doby trvání protiprávního jednání.

183.

Komise ve své žalobě Spojenému království v podstatě vytýká, že neomezilo rizika spojená s celními podvody a nepřijalo účinná opatření pro boj s těmito riziky. Pro posouzení opodstatněnosti projednávané žaloby je třeba úvodem připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je v rámci řízení o nesplnění povinnosti na Komisi, aby prokázala tvrzené nesplnění povinnosti a předložila Soudnímu dvoru skutečnosti nezbytné k tomu, aby mohl ověřit existenci tohoto nesplnění povinnosti, aniž by se Komise mohla opírat o jakoukoli domněnku ( 103 ). V projednávané věci vyvstává otázka, zda Komise dostatečným způsobem prokázala, že opatření přijatá Spojeným královstvím k boji proti podvodům s podhodnocováním zboží při jeho dovozu během doby trvání protiprávního jednání nebyla z hlediska úplného výběru cel jakožto vlastních zdrojů Unie účinná, navzdory skutečnosti, že orgány Spojeného království věděly o základních znacích a rozsahu podvodů páchaných na jeho hranicích ( 104 ).

184.

Zdá se, že se Komise a Spojené království shodují na tom, že v uvedeném státě docházelo k rozsáhlým a organizovaným podvodům před dobou trvání protiprávního jednání i během ní. Je rovněž nesporné, že dotčené podvody spočívaly v tom, že dovozci, čínské zločinecké skupiny, deklarovali velmi nízké hodnoty dováženého zboží, a to v rámci sítě využívající takzvané „mizející“ společnosti, tj. společnosti založené výhradně za účelem páchání podvodů s mimořádně omezenými zdroji, které byly zrušeny nebo zanikly, jakmile celní orgány zpochybnily správnost deklarovaných hodnot, což činí jakékoli dodatečné vymáhání cla nepravděpodobným, ne-li prakticky nemožným ( 105 ). Jednalo se o vysoce mobilní a reaktivní podvody v tom smyslu, že podvodné dovozy byly rychle přesouvány z jednoho členského státu do druhého a v rámci jednoho členského státu z jednoho přístavu do druhého při sebemenším oznámení kontroly ze strany vnitrostátních orgánů. Podvodné činnosti tedy zahrnovaly obrovské objemy výrobků, které mohly být přemísťovány do členských států s relativně slabým kontrolním mechanismem.

185.

V tomto ohledu je zřejmé, že i když Spojené království vyvrací, že nesplnilo své povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva, ve zprávě přiložené k jeho odpovědi ze dne 11. února 2019 na odůvodněné stanovisko uznává, že „v období, na které se vztahuje žaloba Komise, docházelo nepochybně [ve Spojeném království] k podvodům založeným na podhodnocování dovozu textilních výrobků a obuvi pocházejících z Číny“ ( 106 ). Tato zpráva rovněž uznala, že „[…] se nepochybně jednalo o podvody a že měla být přijata protiopatření k jejich zastavení a podpoře poctivého obchodu ve prospěch oprávněných hospodářských subjektů“ ( 107 ). Ve své žalobní odpovědi Spojené království uvádí, že se stalo obětí podvodu a nemělo žádný zájem na tom, aby tato trestná činnost pokračovala nebo se dále rozšiřovala.

186.

Ze spisu tedy vyplývá, že během postupu před zahájením soudního řízení a během soudního řízení přeci jen Spojené království připustilo, že docházelo k podvodům, když ve své žalobní odpovědi opakovaně tvrdilo, že se o těchto podvodech dozvídalo až postupně ( 108 ). Spojeného království je toho názoru, že během operace PKA Discount v listopadu a prosinci 2011 zjevně neměla Komise ani členské státy jasnou představu o rozšířenosti podvodů s podhodnocenými dovozy, jelikož cílem této operace bylo „ověřit riziko podhodnocení“ dotčených výrobků. Spojené království tvrdí, že teprve koncem roku 2014 a v průběhu operace Snake začaly OLAF a některé dotčené členské státy správně chápat rozsah podvodného jednání, kterému čelily. V tomto ohledu zpráva OLAF pouze uvádí, že Spojené království mělo od roku 2014 dostatečné poznatky o podvodech. Po této operaci se povědomí členských států o podvodech, zejména o jejich skutečném rozsahu a evropském rozměru, dále rozšiřovalo, zejména na začátku roku 2015 ( 109 ) a v průběhu roku 2017 ( 110 ).

187.

Portugalská republika tuto obhajobu Spojeného království podporuje a má v podstatě za to, že orgány Spojeného království si nebyly vědomy rozšířené praxe falešných celních prohlášení, když v roce 2015 obdržely od OLAF formální zprávu o vzájemné pomoci ( 111 ). Navíc to, že členský stát již od března 2012 věděl o existenci podvodů s podhodnocováním, na nichž se podíleli mizející obchodníci, mu neposkytovalo žádné konkrétní indicie o existenci nepravdivých celních prohlášeních, které by vyžadovaly systematické ověřování z jeho strany.

188.

V projednávaném případě přitom ze spisu vyplývá, že Spojené království si bylo plně vědomo podvodu s podhodnocováním a jeho výše uvedených charakteristik, jakož i potřeby přijmout účinná opatření k boji proti těmto podvodům během doby trvání protiprávního jednání. Již v dubnu 2007 totiž OLAF ve zprávě o vzájemné pomoci upozorňoval na riziko, které představují textilní výrobky a obuv pocházející z Číny, a popsal podrobnosti ( 112 ). Touto zprávou OLAF vyzval všechny členské státy, aby jednak analyzovaly dovozy textilních výrobků a obuvi pocházejících zejména z Číny z hlediska možných náznaků podhodnocování dovozů, a dále aby prováděly odpovídající kontroly při celním odbavení takových dovozů ( 113 ). Vzhledem k výše uvedeným charakteristikám podvodů při dovozu zboží už OLAF upřesnil, že se mohou týkat všech členských států, přičemž zdůraznil, že existuje riziko přesměrování podvodů do jiných přístavů v Unii ( 114 ). Z toho vyplývá, že OLAF již v roce 2007 stanovil podstatné znaky podvodného obchodu a okamžitě na ně upozornil členské státy.

189.

Spojené království mimoto ve své žalobní odpovědi uvádí, že Komise v roce 2009 poukázala na nesrovnalosti zjištěné v Belgii a Nizozemsku, ale nikoliv ve Spojeném království. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že v uvedené zprávě o vzájemné pomoci, kterou Komise zaslala členským státům, se výslovně uvádí, že se „[t]ýká všech členských států“, a vyzývá je, aby „přijaly vhodná opatření k boji proti endemickému fenoménu podhodnocování“ ( 115 ). Je třeba připomenout, že tyto zprávy o vzájemné pomoci byly určeny ke sdělování informací ( 116 ) a nemohou stanovit povinnost provádět celní kontroly, neboť ty jsou v kompetenci vnitrostátních orgánů ( 117 ). Tyto zprávy však mohou Spojené království vyzvat k zavedení konkrétních opatření k boji proti podvodům a k ochraně finančních zájmů Unie ( 118 ).

190.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Spojené království, tedy ze spisu nevyplývá, že by OLAF a členské státy získaly skutečné povědomí o dotčeném podvodném mechanismus až v okamžiku dokončení operace Snake. Společná celní operace, jako byla operace Snake, byla totiž na jedné straně reakcí na problém, který byl již dříve na úrovni Unie jasně identifikován ( 119 ). Podle závěrečné zprávy o této operaci byla její příprava založena na „důkladném vyhodnocení hrozeb v podobě celních podvodů s podhodnocováním v rámci [Unie] [, které] potvrdilo, že textilní odvětví bylo podhodnocováním významně […] zasaženo a nejvíce zasaženými kapitolami [byly] kapitoly 61 až 64 KN“, které předtím provedl OLAF. Na druhé straně ze zprávy Účetního dvora vyplývá, že Komise poskytla „členským státům jasné pokyny, jak bojovat proti podhodnocování při provádění společné operace [PKA Discount] týkající se podhodnocování textilu a obuvi z [Číny]“ ( 120 ). Z toho vyplývá, že při provádění operace PKA Discount v roce 2011 si členské státy byly již plně vědomy podvodů a způsobů boje proti nim ( 121 ).

191.

Portugalská republika se konečně dovolává zvláštní zprávy Účetního dvora z roku 2015 ( 122 ), aby prokázala, že společná celní operace jako první odhalila, že dochází k podvodům. Stačí však poznamenat, že podle této zprávy bylo na základě společné celní operace útvarů OLAF zjištěno, že „že 40 % [textilu a obuvi pocházejícího z Číny] propuštěného do volného oběhu v rámci celního režimu 42 bylo podhodnoceno“ a jejím cílem bylo popsat již existující problém a opatření, která mají být přijata. Takové tvrzení není zjištěním, že boj proti podvodům s podhodnocením celní hodnoty představuje nový problém, ale potvrzením, že se jedná o závažný případ podhodnocování.

192.

Z výše uvedeného vyplývá, že Spojené království si bylo po celou dobu trvání protiprávního jednání, a zejména od jeho počátku, plně vědomo podstatných znaků podvodu i opatření, která mohla být přijata k jeho potlačení. Uvedené poznatky mohly vzbudit u vnitrostátních celních orgánů pochybnosti. S ohledem na tyto skutečnosti vyvstává otázka, jaká protiopatření měly toto orgány podle unijního práva přijmout.

193.

Komise vytýká Spojenému království, že nepřijalo určitá kontrolní opatření v nejranější fázi, přestože bylo zjištěno riziko podvodů a jejich rozsáhlost. Komise tvrdí, že opakovaně žádala členské státy, aby uplatňovaly prahové hodnoty jakožto ukazatele rizika podhodnocení, fyzicky kontrolovaly zásilky deklarované v hodnotách nižších, než jsou prahové hodnoty minimální přijatelné ceny, aby případně zpochybňovaly deklarovanou celní hodnotu a před propuštěním zboží do volného oběhu vyžadovaly poskytnutí jistoty na úhradu možných dodatečně vyměřených cel. Konkrétně za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, byly kontroly předcházející propuštění zboží nezbytné, jelikož podniky zapojené do podvodu byly společnostmi, které zanikaly, jakmile došlo ke zpochybnění celních prohlášení, což znemožňovalo vybrat clo po propuštění dovezeného zboží do volného oběhu. Fyzická kontrola zboží, které se stále nachází pod celním dohledem, by mimoto umožnila posoudit kvalitu zboží a určit jeho celní hodnotu. S výjimkou operace Snake však Spojené království taková opatření nepřijalo.

194.

Komise vyzvala členské státy, aby používaly preventivní nástroje k odhalování možných podvodných dovozů a navrhla členským státům jako možný nástroj metodiku OLAF, která v podstatě spočívá ve výpočtu prahových hodnot rizika podhodnocení, a sice minimální přijatelné ceny pro každý kód dotčeného výrobku kombinované nomenklatury (na úrovni osmi číslic) na základě upravené průměrné ceny, tedy aritmetického (neváženého) průměru průměrných hodnot vykazovaných při dovozu do 28 členských států, pro každý z těchto kódů za období čtyř let ( 123 ). Cena je upravená v tom smyslu, že jsou vyloučeny mimořádně nízké nebo vysoké hodnoty, které se jeví jako chybné. Minimální přijatelná cena se pak vypočítá jako cena rovnající se 50 % upravené průměrné ceny pro jednotlivé kódy výrobků. Komise tuto metodiku opírá o rozsudek EURO 2004. Hungary ( 124 ), z něhož vyplývá, že pokud „deklarovaná cena je o více než o 50 % nižší než statistický průměr cen“, tedy pod minimálními přijatelnými cenami, existují vážné pochybnosti o platnosti dotčených celních prohlášení, takže toto zboží by nemělo být propuštěno do volného oběhu bez předchozí kontroly. Komise se rovněž dovolává rozsudku Komise v. Portugalsko ( 125 ), ve kterém Soudní dvůr prohlásil, že celní prohlášení je třeba ověřit, zejména pokud mají celní orgány k dispozici konkrétní údaje o tom, že není správné.

195.

Komise dále Spojenému království vytýká, že nepožadovalo poskytnutí jistoty u všech celních prohlášení, u nichž lze deklarovanou hodnotu považovat za neobvykle nízkou, a která by proto měla být ověřena. Podle článku 244 prováděcího nařízení 2015/2447 a článku 248 prováděcího nařízení č. 2454/93 by v případě podání celního prohlášení mělo být před propuštěním zboží zaplaceno příslušné clo anebo poskytnuta jistota. Spojené království v rozporu s těmito ustanovením nepožadovalo poskytnutí jistoty založené na celkové výši potencionálně vymahatelného dovozního cla.

196.

Spojené království v podstatě odpovídá, že je na Komisi, aby prokázala, že jeho rozhodnutí, pokud jde o opatření proti podvodům, byla zjevně nevhodná nebo zcela nepřiměřená. Má za to, že nemělo povinnost provádět kontroly nebo požadovat poskytnutí jistoty u všech celních prohlášení, která byla podána na částku nižší než 50 % průměrné ceny stanovené úřadem OLAF ( 126 ). V rozsudku EURO 2004. Hungary ( 127 ) Soudní dvůr vysvětlil, že vnitrostátní celní orgány byly oprávněny, ale nikoli povinny vycházet za účelem odmítnutí vykázané celní hodnoty z rozdílu v ceně. Pokud jde o rozsudek Komise v. Portugalsko ( 128 ), Spojené království tvrdí, že Komise nerozlišuje mezi důvody, na jejichž základě může být ověření odůvodněno podle prováděcího nařízení 2015/2447 a prováděcího nařízení č. 2454/93, na jedné straně a okamžikem, kdy se ověření stává nezbytným ve smyslu výše uvedeného rozsudku, na straně druhé.

197.

Spojené království má za to, že se samo stalo obětí podvodu, takže nemělo žádný zájem na tom, aby tato trestná činnost pokračovala. Podle jeho názoru bylo velmi obtížné tyto podvody kontrolovat, a proto potřebovalo čas, aby mohlo odhalit celou jejich šíři a stanovit nejlepší způsob, jak je potírat. Domnívá se, že splnilo svou povinnost bojovat proti dotyčným podvodům tím, že se aktivně účastnilo operací na potírání podvodů organizovaných OLAF, a sice operace PKA Discount v roce 2011 a operace Snake v roce 2014. Kromě toho se Spojené království od roku 2015 údajně zavázalo bojovat proti podvodům s podhodnocováním zbožím prostřednictvím operace Breach, v jejímž rámci vydaly jeho orgány řadu platebních výměrů C18, které představují clo v hodnotě téměř 35 milionů GBP. V roce 2016 byla navíc zahájena operace Samurai, která zahrnovala zejména předběžné kontroly a vzdělávací aktivity v celním režimu 42. Na základě informací, které vyplynuly z posledně uvedených operací, zahájilo Spojené království v říjnu 2017 operaci Swift Arrow.

198.

Pokud jde o poskytování jistot, Spojené království se domnívá, že přijetí natolik obecného přístupu k požadovaným jistotám, jaký navrhuje Komise, představuje nepřijatelný zásah do vlastnických práv dovozců jak podle článků 16 a 17 Listiny, tak podle článku 1 dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsaného dne 20. března 1952 v Paříži, (dále jen „první dodatkový protokol“), a dále že se žádost o poskytnutí jistoty musí k tomu, aby byla platná, opírat o náležitý základ pro určení skutečné hodnoty zboží. Použití průměrné ceny na každý kód výrobku v metodice OLAF vystavuje členské státy ve zvýšené míře stížnostem ze strany hospodářských subjektů.

199.

Z přezkumu písemných vyjádření účastníků řízení vyplývá, že Komise nepopírá, že Spojené království zavedlo během doby trvání protiprávního jednání určitá opatření zaměřená na boj proti podvodnému podhodnocování, ale tvrdí, že některá opatření nebyla k ochraně finančních zájmů Unie účinná, zatímco jiná opatření nebyla zavedena vůbec. Za účelem posouzení argumentů uplatněných v rámci prvního žalobního důvodu je tedy třeba určit cíle a rozsah povinností, které pro členské státy vyplývají z unijního celního práva, což umožní posoudit, zda byla opatření zavedená Spojeným královstvím účinná, či nikoliv ( 129 ).

200.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že za účelem účinné ochrany finančních zájmů Unie lze uvažovat o škále velmi rozdílných opatření, může se srovnání těchto opatření z hlediska účinnosti ukázat v případě, jako je případ dotčený v projednávané věci, jako obtížné, neboť unijní právo přiznává členským státům při výběru opatření určitou volnost ( 130 ). Podle mého názoru je však třeba považovat přijatá opatření, která vzhledem ke zvláštnostem dané situace zjevně neumožňují dosáhnout cílů sledovaných primárním a sekundárním unijním právem, za neúčinná. Za tímto účelem je třeba souhlasit s jedním z argumentů obhajoby předložených v rámci tohoto řízení Spojeným královstvím, podle kterého je na Komisi, aby prokázala zejména to, že opatření, která tento stát zavedl během doby trvání protiprávního jednání s cílem zabránit dotčeným podvodům, zjevně postrádala efektivitu, pokud jde o zajištění účinného výběru vlastních zdrojů Unie z titulu cel v plné výši ( 131 ). Vzhledem k délce trvání protiprávního jednání vytýkaného Spojenému království mám za to, že je třeba zohlednit skutečnost, že stupeň účinnosti opatření zavedeného členským státem lze posoudit pouze v rámci jeho podrobné analýzy. Aby nedošlo ke zpětnému znevýhodnění členského státu na základě později získaných poznatků, lze neúčinnost skutečně uplatňovaných opatření vytýkat pouze ex ante, tj. ve světle poznatků, které měly příslušné vnitrostátní orgány k dispozici v době jejich provádění. Jinak je tomu však v případech, kdy unijní právo výslovně ukládá členským státům povinnost přijmout určitá konkrétní opatření. V takovém případě měl účinnost dotyčného opatření vážit již samotný unijní normotvůrce, takže pouhé neprovedení tohoto opatření představuje porušení unijního práva.

201.

Podle čl. 13 odst. 2 celního kodexu Společenství, který se použije před 1. červnem 2016, a čl. 46 odst. 2 a 4 celního kodexu Unie, které se použijí po tomto datu, jsou vnitrostátní orgány povinny provádět celní kontroly na základě „analýzy rizik“ a uplatňovat „řízení rizik“. Nařízení (ES) č. 648/2005 ( 132 ) a jeho prováděcí předpisy ( 133 ) zavedly v Unii společný systém řízení rizik, podle něhož jsou celní kontroly založeny zejména na analýze rizik vycházející z počítačového zpracování dat ( 134 ). V současné době jsou pravidla pro řízení rizik stanovena v článku 46 celního kodexu Unie, jehož odstavec 2 v podstatě přebírá znění čl. 13 odst. 2 celního kodexu Společenství. Zejména posledně zmíněný článek, použitelný na začátku doby trvání protiprávního jednání (tj. od listopadu 2011 do června 2016), stanovil, že jiné než namátkové celní kontroly „vycházejí z analýzy rizik za použití počítačového zpracování dat za účelem zjištění a kvantifikace rizik a vypracování nezbytných opatření pro vyhodnocení rizik“ ( 135 ). Tato ustanovení tedy v podstatě ukládají členským státům povinnost zavést systém řízení rizik za účelem provádění běžných celních kontrol ( 136 ).

202.

Řízení rizik se stalo celosvětově důležitým nástrojem v oblasti celní kontroly ( 137 ) a bylo předmětem několika studií ( 138 ). Vzhledem k tomu, že v této oblasti neexistují právní předpisy Společenství, doplnila Komise ve svém návrhu nařízení (ES) č. 648/2005 ( 139 ) definici pojmu „řízení rizika“, která zahrnuje „systematické určování a zavádění všech opatření nezbytných pro omezení zasažení riziky“, přičemž tento termín zahrnuje „činnosti jako sběr dat a informací, analýzu a hodnocení rizik, nařizování a provádění opatření, jakož i pravidelné sledování a přezkum procesu a jeho výsledků na základě mezinárodních a vnitrostátních zdrojů a strategií a zdrojů a strategií Společenství“ ( 140 ). Pojem „analýza rizik“ byl do celního kodexu Společenství vložen nařízením (ES) č. 648/2005, kterým byl změněn článek 13 tohoto kodexu. Komise vysvětlila toto doplnění potřebou „zavést povinnost členských států používat metody analýzy rizik“, přičemž upřesnila, že „při neexistenci kritérií Společenství nebo mezinárodních kritérií se použijí vnitrostátní kritéria (jako tomu bylo v době přijetí tohoto návrhu)“ ( 141 ). Tímto novým ustanovením se Komise snažila zejména vytvořit „společný rámec pro řízení rizik“ a zároveň umožnit, aby mohly být i nadále používány vnitrostátní systémy analýzy rizik a vnitrostátní kritéria ( 142 ).

203.

Kontextuální analýza unijního celního práva tedy podporuje závěr vyplývající z doslovného výkladu čl. 13 odst. 2 celního kodexu Společenství a čl. 46 odst. 2 a 4 celního kodexu Unie, podle kterého je provádění analýzy a hodnocení rizik na základě systematické analýzy údajů členskými státy podle celního práva Společenství a unijního celního práva povinností, a nikoli možností. Zavedená celní kontrolní opatření musí vycházet z analýzy rizik, což znamená, že musí být zvolena v závislosti na rizicích zjištěných při jejich hodnocení a musí být takové povahy, aby je neutralizovala. Jak již bylo vysvětleno ( 143 ), čl. 13 odst. 2 celního kodexu Společenství a čl. 46 odst. 2 celního kodexu Unie, vykládané ve světle článku 325 SFEU, je třeba chápat tak, že zakládají zejména povinnost členských států neustále přizpůsobovat nástroje analýzy rizik tak, aby vždy pokrývaly rizika zjištěná při celních kontrolách a neustále zohledňovaly jejich vývoj. To znamená, že analýza rizik prováděná členskými státy by měla mimo jiné určit, které zboží by mělo být kontrolováno a jakým způsobem.

204.

Z výše uvedeného vyplývá, že v kontextu projednávané věci byly členské státy povinny, zejména na základě čl. 13 odst. 2 celního kodexu Společenství (a později čl. 46 odst. 2 celního kodexu Unie), přizpůsobit své vlastní vnitrostátní metody řízení rizik v celní oblasti, jakmile bylo na unijní úrovni zjištěno významné riziko celních podvodů týkajících se výrobků pocházejících z Číny, k nimž docházelo na celém celním území Unie. Jak již bylo zmíněno ( 144 ), celní orgány Spojeného království si byly plně vědomy dotčeného rizika, což znamená, že měly rovněž v přiměřené lhůtě upravit své metody analýzy rizik s ohledem na dostupné informace a provádět nezbytné celní kontroly ( 145 ). Vzhledem k tomu, že ze spisu vyplývá, že Spojené království vědělo v roce 2007 o skutečnostech týkajících se schématu celních podvodů a že následně bylo pravidelně informováno o jeho vývoji zejména prostřednictvím Komise, zdá se mi obtížné připustit argument žalované strany, podle kterého nepřijetí a nezavedení nástroje analýzy rizik na začátku doby trvání protiprávního jednání v listopadu 2011, tedy čtyři roky poté, co orgány uvedeného státu obdržely relevantní informace, není v souladu s čl. 13 odst. 2 celního kodexu Společenství.

205.

Z písemných vyjádření Spojeného království vyplývá, že v zásadě nepopírá skutečnost, že během doby trvání protiprávního jednání nepoužívalo metodu analýzy rizik k odhalování celních podvodů spojených s podhodnocováním. V reakci na tvrzení Komise však Spojené království vysvětluje, že vypracování vhodné metody analýzy rizik vyžadovalo určitý čas zejména z důvodu složité povahy dotčeného podvodu ( 146 ), kdežto metodika OLAF byla s ohledem na specifickou situaci Spojeného království nevhodná. Je sice pravda, jak tvrdí žalovaný stát, že články 3 a 46 celního kodexu Unie (druhý z nich odpovídá článku 13 celního kodexu Společenství) nevyžadují, aby členské státy zavedly určitý druh metody hodnocení rizik, a v žádném případě tedy nebrání tomu, aby se členský stát za účelem odhalování celních podvodů spojených s podhodnocováním neopíral o průměrné statistické ceny, ale aby nakonec použil metodu, která se cíleně a konkrétně zaměřuje na subjekty specializující se na tento druh podvodů, jak to nakonec učinily celní orgány Spojeného království v rámci operace Swift Arrow. Spojené království tím ve skutečnosti nepřímo uznává, že během doby trvání protiprávního jednání nemělo k dispozici vhodnou metodu pro provádění analýzy rizik. Domnívám se přitom, že takové odůvodnění je ve vztahu k povinnosti stanovené v čl. 13 odst. 2 celního kodexu Společenství a v čl. 46 odst. 2 celního kodexu Unie irelevantní.

206.

Tento závěr je podpořen analýzou důkazů obsažených ve spise týkajícím se celních kontrol provedených ve Spojeném království během doby trvání protiprávního jednání, ze kterých zejména vyplývá, že orgány tohoto členského státu používaly nástroje analýzy rizika pouze v rámci operace Snake, jejíž operativní fáze se uskutečnila v období od 17. února do 17. března 2014, v jejímž rámci doporučila Komise členským státům, aby mezi jinými opatřeními použily jako ukazatele rizik prahové hodnoty ( 147 ). Je nesporné, že se Spojené království této operace účastnilo, přičemž použilo rizikové profily doporučované OLAF, a sice metodiku OLAF jako prahovou hodnotu rizika, a během této operace provádělo odpovídající kontroly. Nicméně, jak tvrdí Komise, aniž by jí Spojené království v tomto bodě odporovalo, tato opatření trvala pouze jeden měsíc, a sice během operační fáze uvedeného procesu. Jinými slovy, kromě této operační fáze neprováděly orgány Spojeného království kontroly založené na analýze rizik a v uvedené době kontrolovaly dovozce až po celním odbavení a následně jim zasílaly výzvy ( 148 ).

207.

Spojené království kromě toho v rámci své obhajoby, v reakci zejména na tvrzení Komise týkající se neprovedení analýzy rizik, uvádí, že důvodem tohoto pochybení byla zejména skutečnost, že metodika OLAF nezohledňuje zvláštnosti britského trhu a vede k odhalení velkého počtu legálních dovozů jakožto podhodnoceného zboží ( 149 ). V tomto ohledu je třeba uvést, že tato kritika vychází z nesprávného předpokladu, že k porušení unijního práva došlo proto, že Spojené království nepřijalo zvláštní formu celních kontrol doporučenou Komisí nebo OLAF ( 150 ). Z popisu protiprávního jednání, které je předmětem prvního žalobního důvodu, jakož i z jiných písemností Komise, přitom vyplývá, že Komise vytýká Spojenému království, že nepoužívalo žádnou metodu analýzy rizik. Jak totiž z výše uvedené analýzy vyplývá, článek 3 a čl. 46 odst. 2 celního kodexu Unie a čl. 13 odst. 2 celního kodexu Společenství ukládají členským státům povinnost přijmout v rámci celních kontrol analýzu rizik, takže i když Spojené království nepovažovalo z jemu známých důvodů za vhodné použít metodu Komise, nebránilo mu to v tom, aby ji samo vypracovalo a provádělo celní kontroly ( 151 ). Kritiku metodiky OLAF jako nástroje pro hodnocení rizik proto považuji ze strany Spojeného království za irelevantní.

208.

Pro úplnost tohoto stanoviska je však třeba připomenout, že podle čl. 28 odst. 1 SFEU Unie „zahrnuje celní unii, která pokrývá veškerý obchod zbožím a která zahrnuje jak zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými státy, tak přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím“ a že jí čl. 3 odst. 1 písm. a) SFEU svěřuje v oblasti celní unie výlučnou pravomoc ( 152 ). V tomto ohledu jsou, pro účely výkonu této pravomoci, unijní celní normy kodifikovány na základě čl. 2 odst. 1 SFEU v celním kodexu Unie (a v prováděcím nařízení č. 2454/93 a prováděcím nařízení 2015/2447) a jsou přímo použitelné v členských státech ( 153 ). Členské státy jsou podle článku 291 SFEU příslušné k provedení této právní úpravy ( 154 ). I když výběr cel zůstává v kompetenci členských států ( 155 ), vyžaduje plnění tohoto úkolu spolupráci mezi členskými státy a unijními orgány ( 156 ). Na jedné straně tak byla podle článku 325 SFEU ( 157 ) svěřena Komisi a OLAF v oblasti boje proti podvodům řada kontrolních a vyšetřovacích pravomocí ( 158 ). Na druhé straně, pokud jde zejména o řízení rizik, přijala Unie strategii, která má zajistit dodržování minimálních standardů v oblasti řízení rizik a kontroly v celní oblasti ( 159 ) tím, že uložila vnitrostátním celním správám povinnost přijmout opatření k reformě postupů, technik a zdrojů v oblasti kontrol zboží ( 160 ). S ohledem na výše uvedená ustanovení a s ohledem na úkol obecného zájmu, který je svěřen Komisi na základě čl. 17 odst. 1 SEU ( 161 ), mám za to, že Komise byla oprávněna vypracovat taková nezávazná kritéria, jako je metodika OLAF, s cílem umožnit členským státům provádět analýzu rizik v rámci jejich celních kontrol, a to tím spíše že v projednávané věci se dotčené celní podvody týkaly Unie jako celku a že katalog nástrojů spolupráce mezi členskými státy a Komisí není omezen ( 162 ). Je však třeba zdůraznit, že i když Komise ve svých sděleních upřesnila cíle řízení rizik ( 163 ), vzhledem k neexistenci harmonizovaných pravidel, které by se týkaly metod analýzy rizik ( 164 ), si členské státy mohly a mohou během doby trvání protiprávního jednání zvolit konkrétní nástroje pro řízení rizik ( 165 ), jak ostatně ve svých písemných vyjádřeních a na jednání připustila Komise.

209.

Pokud jde o věcná kritéria metodiky OLAF jakožto nástroje pro analýzu rizik v projednávané věci, je třeba uvést, jak vyplývá z odpovědí Komise na písemné otázky Soudního dvora, že tato metodika byla jako nástroj pro odhalování celních podvodů předmětem důkladné debaty mezi členskými státy. Její zavedení jako nástroje analýzy rizik bylo tudíž založeno na konsenzuálním rozhodnutí těchto států ( 166 ). Vysvětlení předložená Komisí, podle nichž byly prahové hodnoty rizika podhodnocení (minimální přijatelná cena) pro každý kód dotčeného výrobku kombinované nomenklatury (na úrovni osmimístného čísla) vypočteny na základě upravené průměrné ceny, a sice aritmetického (neváženého) průměru průměrných hodnot deklarovaných při dovozu do 28 členských států pro každý z uvedených kódů za období čtyř let, svědčí o tom, že tato metodika nemá svévolnou povahu. To platí tím spíše, že z judikatury vyplývá, že použití statistických údajů ke zpochybnění správnosti deklarované celní hodnoty, a sice deklarované celní hodnoty nižší než 50 % upravené průměrné ceny, ukazuje na podvod s podhodnocením, který může vyvolat pochybnosti ( 167 ). Domnívám se tedy, že metodika OLAF je jakožto nástroj analýzy rizik založena na objektivních a neutrálních kritériích.

210.

Konečně mám za to, že je třeba odmítnout argument Spojeného království, podle něhož metodika OLAF vede k odhalení velkého počtu legálních dovozů, což by mohlo z pohledu dotyčných subjektů zakládat porušení článků 16 a 17 Listiny, které se týkají svobody podnikání, resp. práva na vlastnictví. Vzhledem k tomu, že analýza rizik stanovená v čl. 13 odst. 2 celního kodexu Společenství a v čl. 46 odst. 2 celního kodexu Unie představuje v tomto ohledu abstraktní řízení rizik, které zkoumá celní rizika a plánuje nezbytná protiopatření, tedy akční plán pro provádění celních kontrolních opatření, neshledávám důvod, jak by takové řízení rizik mohlo porušovat základní práva uvedená v těchto ustanoveních Listiny.

211.

Článek 13 odst. 1 celního kodexu Společenství, použitelný na počátku doby trvání protiprávního jednání, stanovil, že „celní orgány mohou v souladu s podmínkami stanovenými v platných předpisech provádět veškeré kontroly, které považují za nezbytné“ ( 168 ). Jeho nástupce, čl. 46 odst. 1 celního kodexu Unie obsahuje podobné ustanovení v prvním pododstavci a druhý pododstavec zahrnuje demonstrativní výčet různých celních kontrol, které mohou členské státy provádět. Zdá se, že ze znění těchto ustanovení, konkrétně z použití slova „mohou“, vyplývá, že jejich účelem není zavést přednostní pořadí mezi různými druhy celních kontrol ( 169 ). Z toho podle mého názoru vyplývá, že tato ustanovení poskytují vnitrostátním celním orgánům při provádění celních kontrol určitý prostor pro uvážení při výběru a uplatňování podmínek celní kontroly ( 170 ). Tento výklad ostatně potvrzují i ustanovení o propuštění zboží ( 171 ).

212.

Jak však již bylo zmíněno výše ( 172 ), pokud jde o výklad rozsahu povinností stanovených v článku 325 SFEU, prostor pro uvážení, který mají celní orgány členských států při výběru celních kontrolních opatření, je omezen požadavkem zajistit účinnou ochranu finančních zájmů Unie. Jak bylo dále rovněž uvedeno, podle čl. 3 odst. 1 písm. a) celního kodexu Unie je povinností vnitrostátních celních orgánů přijmout opatření na „ochranu finančních zájmů Unie a jejích členských států“. Důležitost tohoto cíle v celním kodexu Unie je podtržena umístěním tohoto ustanovení na samém začátku kodexu a členské státy jsou tudíž povinny plnění tohoto úkolu zajistit ( 173 ). Stručně řečeno, i když čl. 13 odst. 1 a 2 celního kodexu Společenství a čl. 46 odst. 1 a 2 celního kodexu Unie ponechávají provádění a výběr způsobů provádění celních kontrol na orgánech členských států, které mají v tomto ohledu určitou míru volnosti, zvolená opatření nesmí být neúčinná.

213.

Mám tedy za to, že takové metody celních kontrol, jako jsou metody dotčené v projednávané věci, které za účelem ochrany finančních zájmů Unie umožňují účinně řídit závažná rizika zjištěná v daném čase a v dané oblasti na základě analýzy rizik popsané v předchozích bodech tohoto stanoviska, jsou v souladu s cílem ochrany finančních zájmů Unie. Jak totiž bylo několikrát uvedeno, hlavní riziko pro finanční zájmy Unie zjištěné během doby trvání protiprávního jednání spočívalo zejména v masivním dovozu textilních výrobků a obuvi z Číny, které byly podhodnoceny a vyznačovaly se jednak systematickým a záměrným deklarováním zboží pod jeho skutečnou hodnotou a jednak nedůvěryhodností zúčastněných provozních společností, které byly zpravidla založeny za jediným účelem udržování v chodu tohoto podvodu a které byly zlikvidovány, jakmile vnitrostátní celní orgány zpochybnily jimi podané celní prohlášení. Tento model celního podvodu tedy vede k významnému snížení cla, které může být vybráno ze zboží propuštěného do volného oběhu. Účinnost celních kontrolních opatření přijatých Spojeným královstvím během doby trvání protiprávního jednání je třeba posoudit s ohledem na tento skutkový stav, a to porovnáním s opatřeními, jejichž neprovedení Komise tomuto členskému státu vytýká.

214.

V tomto ohledu se zdá být nesporné, že až do zahájení operace Swift Arrow v říjnu 2017 Spojené království v obecné rovině nepřijalo žádná opatření celních kontrol před propuštěním zboží, jako jsou kontroly před celním odbavením nebo odebrání vzorků, s výjimkou opatření zavedených během operací Snake na začátku roku 2014 a Samurai v září 2016. Aniž by tuto skutečnost zpochybnilo, má Spojené království za to, že metoda hodnocení rizik navržená OLAF nebyla vhodná pro odhalování dovozů zapojených do podvodu s podhodnocováním, a tvrdí, že zvolilo strategii spočívající v provádění celních kontrol po propuštění zboží, jejímž hlavním příkladem je operace Breach, která byla zahájena v roce 2015 ( 174 ). Jako následné celní kontroly zmiňuje Spojené království návštěvy týkající se podezřelých zásilek, analýzu listinných dokumentů, audity a inspekce, zkoumání obchodní povahy dotčeného prodeje a zkoumání vazeb mezi dovozcem, speditéry a dalšími podniky, jakož i osvětovou činnost pro dovozce s cílem odhalit podvodné činnosti.

215.

Pokud jde o argument obhajoby Spojeného království, podle něhož z důvodu nevhodnosti metodiky OLAF nelze provádět kontroly před propuštěním, je třeba poukázat na to, jak již bylo v tomto stanovisku uvedeno ( 175 ), že i když členské státy nejsou povinny postupovat podle metody analýzy rizik navržené Komisí, vztahuje se na ně i nadále povinnost stanovená v čl. 13 odst. 2 celního kodexu Společenství a v čl. 46 odst. 2 celního kodexu Unie provádět kontroly založené na analýze rizik. Tím, že Spojené království odůvodňuje neprovádění kontrol před propuštěním neexistencí odpovídající metody analýzy rizik, tedy v podstatě uznává, že nesplnilo povinnost provádět tyto kontroly. Kromě toho se domnívám, že je třeba souhlasit s argumentem Komise, podle něhož opatření a posteriori, která vyjmenovává Spojené království, nelze v žádném případě považovat za účinná. Mám za to, že lze jen obtížně pochopit, jak by mohla být strategie, kterou tento stát následně zvolil, považována s ohledem na cíl ochrany finančních zájmů Unie za úspěšnou v situaci, kdy celní podvody spočívaly v podhodnocování dovážených textilních výrobků a obuvi, to znamená v jejich vědomém deklarování pod jejich skutečnou hodnotou. Zdá se nepředstavitelné, že by opatření popsaná Spojeným královstvím umožnila zajistit výběr skutečně dlužného cla, pokud Spojené království předtím účinným způsobem neověřovalo dovážené zboží, což nezbytně předpokládá provádění fyzických kontrol před celním odbavením a odebírání vzorků před propuštěním dotčeného zboží do volného oběhu ( 176 ). Provádění celních kontrol před propuštěním zboží se jeví jako nezbytné, pokud mají celní orgány pochybnosti o správnosti celního prohlášení, ale je o to nezbytnější v případech, kdy je jediným cílem hospodářských subjektů spáchat podvod. Jak již bylo v tomto ohledu prokázáno, celní orgány Spojeného království si byly plně vědomy podvodů s celním podhodnocováním a svou účastí na operaci Snake ostatně empiricky potvrdily potřebu přijmout účinná opatření pro boj proti nim (včetně předběžných opatření). Z výše uvedeného vyplývá, že orgány Spojeného království již od počátku doby trvání protiprávního jednání věděly o povaze dotčeného celního podvodu, a proto měly mít vážné pochybnosti o účinnosti výše uvedených opatření a posteriori.

216.

Spojené království rovněž tvrdí, že v rozsudku Komise v. Portugalsko ( 177 ) Soudní dvůr uvedl, že celní orgány jsou povinny provádět dodatečné kontroly pouze tehdy, pokud mají k dispozici „konkrétní údaje“ o nesprávnosti celního prohlášení. Tento argument obhajoby je podle mého názoru založen na nesprávném výkladu tohoto rozsudku. Tím, že Soudní dvůr uvedl, že „za účelem zajištění správného uplatňování celních předpisů, je třeba ověřovat celní prohlášení nad [dotčenou] prahovou hodnotu, zejména pokud mají celní orgány k dispozici konkrétní údaje o nesprávnosti takového celního prohlášení“, nestanovil podle mého názoru žádné omezení, pokud jde o zdroj informací, z nichž vyplývá nesprávnost celního prohlášení. Zejména s ohledem na úlohu vnitrostátních celních orgánů podle čl. 3 odst. 1 celního kodexu Unie jsou tyto orgány povinny reagovat na celní podvody, i když jim byla informace o nesprávnosti celních prohlášení sdělena prostřednictvím Komise nebo jiných členských států. Tento výklad je potvrzen systémem výměny informací mezi členskými státy upraveným v čl. 46 odst. 3 tohoto kodexu jakožto vyjádřením celní unie v rámci Unie ( 178 ). Vzhledem k tomu, že celní orgány Spojeného království věděly o zvýšeném riziku celních podvodů popsaných v tomto stanovisku, souhlasím s Komisí, že Spojené království nemůže tvrdit, pokud jde o hodnoty deklarované v projednávaném případě, že jeho celní orgány neměly konkrétní indicie o takové nesprávnosti celních prohlášení, o jakou se jedná ve věci, v níž byl vydán rozsudek Komise v. Portugalsko ( 179 ).

217.

Podle čl. 248 odst. 1 prováděcího nařízení č. 2454/93 a článku 244 prováděcího nařízení 2015/2447 ( 180 ) platí, že je-li podáno celní prohlášení, musí být příslušné clo zaplaceno nebo poskytnuta jistota před propuštěním zboží. Pokud se tedy celní orgány domnívají, že výsledkem ověření celního prohlášení může být vyšší částka dovozního cla (nebo případně jiných daní), než jaká vyplývá z údajů v celním prohlášení, bude propuštění zboží povoleno až po poskytnutí dostatečné jistoty k pokrytí rozdílu těchto částek.

218.

Pokud jde v tomto ohledu o otázku, zda čl. 248 odst. 1 prováděcího nařízení č. 2454/93 ( 181 )vyžaduje poskytnutí jistoty, je třeba uvést, že znění jazykových verzí, které jsem přezkoumal, naznačuje, že propuštění je podmíněno povinností poskytnout jistotu ( 182 ). Jednotlivé jazykové verze čl. 244 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/2447, tj. ustanovení, které v zásadě odpovídá čl. 248 odst. 1 prováděcího nařízení č. 2454/93, se přitom liší. Z německé a estonské verze totiž vyplývá, že je poskytnutí takové jistoty možností, zatímco jiné výše uvedené verze zřejmě naznačují, že se jedná o povinnost ( 183 ). Vzhledem k rozdílům mezi jednotlivými jazykovými verzemi článku 244 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/2447 nelze podle mého názoru z jeho znění jednoznačně dovodit, zda toto ustanovení vyžaduje poskytnutí jistoty jako podmínku pro propuštění zboží, nebo zda mají celní orgány členských států prostor pro uvážení s ohledem na zvláštnosti každého jednotlivého případu ( 184 ). V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního předpisu musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jíž je součástí. V tomto ohledu, pokud jde o kontext, do něhož spadají výše uvedená ustanovení, mám za to, že pro účely výkladu čl. 248 odst. 1 prováděcího nařízení č. 2454/93 a čl. 74 odst. 1 celního kodexu Společenství je třeba vzít v úvahu, že „zboží, na které se celní prohlášení vztahuje, [nesmí být] propuštěno, dokud není celní dluh splněn nebo zajištěn“ ( 185 ). Pokud jde o článek 244 celního kodexu Unie, článek 89 a následující ustanovení tohoto kodexu podrobně popisují různé situace, ve kterých je poskytnutí jistoty vyžadováno, a dále upřesňují případy, kdy jistota poskytnuta být nemusí ( 186 ). Pro účely tohoto žalobního důvodu z toho vyplývá, že i když celní orgány členského státu mají při rozhodování o požadavku poskytnutí jistoty určitý prostor pro uvážení, je tento prostor podle mého názoru omezen požadavkem účinné ochrany finančních zájmů Unie ve smyslu článku 325 SFEU, který již byl v rámci tohoto stanoviska zdůrazněn ( 187 ). Nutnost chránit finanční zájmy Unie a členských států kromě toho vyplývá z bodu 27 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/2447, který zejména uvádí, že „[s] ohledem na nutnost zajistit řádnou ochranu finančních zájmů Unie a členských států a rovné podmínky mezi hospodářskými subjekty je nutné stanovit procesní pravidla pro poskytování jistoty“, a z bodů 36 a 37 odůvodnění celního kodexu Unie ( 188 ). Domnívám se proto, že je třeba souhlasit s přístupem Komise, podle kterého musí být s uplatňováním celních kontrolních opatření a s požadavkem na poskytnutí jistoty zacházeno rozdílně v závislosti na tom, zda se jedná o uznané podniky, které vlastní majetek ( 189 ), nebo zda se jedná, jako je tomu v projednávaném případě, o tzv. „mizející“ společnosti, jejichž jediným cílem je páchat podvody a které jsou zlikvidovány, jakmile je zboží, které deklarovaly, propuštěno do volného oběhu.

219.

Důkazy o tom, že v projednávané věci nepožadovalo Spojené království během doby trvání protiprávního jednání poskytování jistoty, byly již v tomto stanovisku posuzovány, zejména v části, která se týkala povinnosti provádět analýzu rizik a předběžné kontroly, takže není třeba se k nim v této části vracet ( 190 ).

220.

Spojené království kromě toho tvrdí, že přijetí natolik obecného pojetí, jaké navrhuje Komise, pokud jde o jistotu, jejíž poskytnutí je třeba požadovat, představuje nepřijatelný zásah do vlastnických práv dovozců podle článku 17 Listiny a článku 1 prvního dodatkového protokolu, a dále že orgány Spojeného království neměly k dispozici žádný důkaz umožňující určit vhodnou náhradní hodnotu, takže nemohly požadovat poskytnutí jistoty na základě takové náhradní hodnoty.

221.

Tyto argumenty musí být podle mého názoru odmítnuty.

222.

Pokud jde o argument Spojeného království, podle kterého právo na vlastnictví zakotvené v článku 17 Listiny neumožňuje celním orgánům, aby od dovozců obecně požadovaly poskytování jistoty, podotýkám, že tento stát neuvádí, z jakých konkrétních důvodů by požadavek na poskytnutí jistoty představoval porušení tohoto práva. Podle zásady actor incumbit probatio, reus in excipiendo fit actor je přitom na uvedeném členském státě, aby prokázal své tvrzení, jehož cílem je zpochybnit povinnost poskytnout jistotu, o kterou se Komise opírá ( 191 ).

223.

V každém případě mám prima facie za to, že Spojené království netvrdí, že by článek 248 prováděcího nařízení č. 2454/93 nebo článek 244 prováděcího nařízení 2015/2447 byly samy o sobě v rozporu se základními právy zakotvenými v článku 17 Listiny. Kromě toho je třeba ve stručnosti posoudit kritéria týkající se článku 1 prvního dodatkového protokolu, jak byla vymezena v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která je třeba zohlednit pro účely výkladu uvedeného článku 17 v souladu s ustanovením o homogenitě obsaženým v čl. 52 odst. 3 Listiny ( 192 ). Podle této judikatury zdanění představuje v zásadě zásah do vlastnického práva ( 193 ), avšak tento zásah je odůvodněn v souladu s druhým pododstavcem zmíněného článku 1, který výslovně stanoví výjimku, pokud jde o placení daní nebo jiných poplatků ( 194 ). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že státy mají při koncipování a provádění daňové politiky široký prostor pro uvážení ( 195 ). Jak navíc tvrdí Komise, poskytnutí celní jistoty má pouze dočasnou povahu a tato jistota je uvolněna, jakmile je správná výše cla řádně zaplacena, nebo jakmile dovozce prokáže, že nedošlo k podhodnocení. Domnívám se, že Spojené království tím, že tvrdí, že celní orgány nemohou přijmout, pokud jde o požadované poskytování jistoty, tak obecné pojetí, jaké zamýšlí Komise, zpochybňuje případnou slučitelnost správní praxe, kterou uvedený orgán doporučuje, se základním právem na vlastnictví stanoveným v článku 17 Listiny. Je pravda, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se základní práva zaručená v unijním právním řádu uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace, jelikož uplatňování unijního práva může zahrnovat takovou správní praxi ( 196 ), jako je praxe dotčená v projednávané věci ( 197 ). Výše uvedená námitka vznesená Spojeným královstvím se však za podmínek projednávané věci jeví jako hypotetická, neboť slučitelnost rozhodnutí a jednání vnitrostátních orgánů s Listinou nelze posuzovat abstraktně, ale pouze v kontextu konkrétního správního aktu. Vzhledem k tomu, že Spojené království nepředložilo žádný konkrétní případ, kdy by poskytnutí záruky na základě ustanovení unijního práva vedlo k porušení základního práva dotyčného subjektu zakotveného Listinou, není podle mého názoru třeba, aby se Soudní dvůr tímto argumentem obhajoby zabýval.

224.

Pokud jde o argument Spojeného království, podle kterého jeho orgány nemohly požadovat poskytnutí jistoty z důvodu, že neměly k dispozici žádný údaj, který by jim umožnil určit vhodnou náhradní hodnotu dováženého zboží, mám za to, že Spojené království odůvodňuje neprovádění celního opatření tím, že nepřijalo jiné opatření, a sice neprováděním celních kontrol před propuštěním zboží a neodebíráním vzorků. Toto opomenutí mělo konkrétně za následek, že uvedený stát nemohl v souladu s články 70 a 74 celního kodexu Unie určit hodnotu dotčených výrobků, což je však pro poskytnutí jistoty nezbytné. Konečně je třeba upozornit na rozpor v obhajobě Spojeného království, které v podstatě tvrdí, že v situaci, kdy jeho celní orgány nesprávně použily ustanovení celního kodexu Unie týkající se určení celní hodnoty dotčeného zboží, je přesto možné, jak zdůrazňuje Spojené království u operace Breach ( 198 ), určit rozdíl mezi hodnotou zboží, na jejímž základě bylo clo vybráno, a jeho skutečnou hodnotou.

225.

V rámci shrnutí je třeba konstatovat, že opatření, která Spojené království přijalo během doby trvání protiprávního jednání, nelze považovat za účinná ve smyslu článku 325 SFEU a ustanovení sekundárního práva v celní oblasti. Mám totiž za to, že pokud jde o dotčené výrobky, tento stát během doby trvání protiprávního jednání neprováděl celní kontroly založené na analýze rizik a kontroly před propuštěním zboží, ani nepožadoval poskytnutí jistoty před propuštěním tohoto zboží do volného oběhu. Kontrolní opatření po celním odbavení nebyla podle uvedených ustanovení dostatečná, ani účinná. Opatření přijatá Spojeným královstvím byla tedy s ohledem na povahu dotčeného podvodu a na povědomí, které o něm orgány Spojeného království v době trvání protiprávního jednání mohly mít, zjevně neúčinná.

226.

Takový závěr vyplývá rovněž ze statistických údajů poskytnutých Komisí, z nichž je zřejmé, že zatímco v roce 2013 bylo na základě metodiky OLAF deklarováno 32,44 % dovozu pod minimální přijatelnou cenou, v roce 2016 se tento podíl zvýšil na 50,50 % ( 199 ). Spojené království uznává, že na základě přístupu vypracovaného HMRC bylo v době trvání protiprávního jednání 35,2 % všech dovozů z Číny spadajících do kapitol 61 až 64 podhodnoceno, zatímco při použití metodiky OLAF by toto číslo činilo 44,8 % ( 200 ). Je přitom třeba konstatovat, že se oba účastníci řízení shodují na skutečnosti, že operace Swift Arrow měla za následek snížení objemu podhodnocených výrobků, přičemž údaje za první čtvrtletí roku 2017 a 2018 vykazují velmi nízký objem dovozu pod minimální přijatelnou cenou ( 201 ). Oba účastníci řízení rovněž uznávají, že celní kontroly v rámci této operace spočívaly v kontrolách před propuštěním zboží na základě analýzy rizik, přičemž tyto kontroly byly doplněny odběrem vzorků. Tyto údaje podle mého názoru umožňují dospět k závěru, že existuje přímá souvislost mezi výskytem podvodů s podhodnocováním a způsobem provádění celních kontrol, které členský stát zavedl, z čehož plyne, že dotčené rozsáhlé podvody s podhodnocováním, k nimž došlo v době trvání protiprávního jednání, nebyly nevyhnutelné. Mám tudíž za to, že je třeba odmítnout ústřední argument obhajoby Spojeného království, podle něhož z úspěchu operace Swift Arrow nelze vyvozovat, že dříve přijatá opatření byla zjevně nevhodná, jelikož výše posuzované empirické údaje potvrzují pravý opak.

227.

Výše uvedený závěr ohledně nedostatečnosti opatření přijatých Spojeným královstvím za účelem boje proti podvodům s podhodnocováním během doby trvání protiprávního jednání není vyvrácen argumentem, který vychází ze skutečnosti, že se Spojené království účastnilo všech operací prováděných Komisí a samo je zahájilo, přičemž uvedený orgán ostatně potvrdil, že v tomto ohledu podniklo všechny nezbytné kroky ( 202 ). Jak totiž uvedlo samo Spojené království, členským státům přísluší dbát na uplatňování unijního celního práva, což znamená, že mají povinnost provádět odpovídající celní kontroly a účinně chránit finanční zájmy Unie. Plnění této úlohy vyžaduje ze strany těchto orgánů soustavnou, soudržnou a systematickou činnost při ochraně celní hranice Unie, která se nemůže omezovat na jednorázovou účast na celních operacích, jejichž účinky mohou být pouze dočasné.

228.

Komise tvrdí, že Spojené království během doby trvání protiprávního jednání trvale porušovalo čl. 105 odst. 3 celního kodexu Unie a odpovídající ustanovení článku 220 odst. 1 celního kodexu Společenství tím, že nezohlednilo neuhrazené celní dluhy, které se týkaly dotčených podvodně podhodnocených dovozů, jakmile se celní orgány dozvěděly o situaci, která vedla ke stanovení těchto dluhů.

229.

Spojené království naproti tomu v podstatě tvrdí, že jelikož není povinno ověřovat dotčená celní prohlášení ani vypočítávat dodatečná cla, nemělo jakoukoli povinnost dotčené celní dluhy zaúčtovat.

230.

Předně podle čl. 104 odst. 1 celního kodexu Unie a odpovídajícího ustanovení článku 218 odst. 1 celního kodexu Společenství celní orgány zanesou do svého účetnictví v souladu s vnitrostátními právními předpisy výši splatného dovozního nebo vývozního cla. Ačkoli je na jedné straně zaúčtování cla upravené v těchto ustanoveních důsledkem povinností stanovit a poskytnout Unii tradiční vlastní zdroje, které vyplývají zejména z ustanovení nařízení č. 1150/2000 a č. 609/2014 posuzovaných v rámci druhého žalobního důvodu tohoto stanoviska ( 203 ), dochází k němu nezávisle na těchto povinnostech ( 204 ), a je tedy třeba jej od těchto povinností odlišit ( 205 ). Na druhou stranu je povinnost zaúčtovat částky cla podle výše uvedených ustanovení v rámci projednávané věci přímým a nevyhnutelným důsledkem přijetí takových celních opatření, jako je provádění analýzy rizik a celních kontrol před propuštěním zboží, které již byly posuzovány, takže jejich neprovádění s sebou nutně přináší nezaúčtování uvedených částek. Mám tudíž za to, že námitka týkající se porušení povinnosti zaúčtovat dotyčné částky musí být analyzována společně s námitkami týkajícími se povinnosti přijmout nezbytná celní opatření, které již byly v rámci tohoto žalobního důvodu posuzovány.

231.

Pokud jde o věc samou, podle judikatury spočívá zaúčtování částky cla zejména v tom, že ji celní orgány zapíšou do účetních dokladů nebo na jiný rovnocenný nosič údajů, jakmile jsou tyto orgány schopny vypočítat částku dlužnou ze zákona a určit dlužníka ( 206 ) vyměřené částky. To znamená, že pokud celní orgán zjistí, že celní dluh nebyl zaplacen vůbec nebo jen částečně, a je schopen vypočítat výši cla vyplývající z tohoto dluhu a určit dlužníka, je povinen tuto částku podle výše uvedených ustanovení zaúčtovat. Jak již bylo uvedeno, Spojené království si v projednávaném případě bylo vědomo podvodu s podhodnocováním zboží, což znamená, že jeho orgány měly nejen povinnost stanovit správné celní hodnoty a provádět ověření celních prohlášení, ale také stanovit částky, které s dotčenými dovozy souvisejí a zaúčtovat je podle čl. 105 odst. 3 celního kodexu Unie a odpovídajícího ustanovení čl. 220 odst. 1 celního kodexu Společenství ( 207 ). Vzhledem k tomu, že Spojené království tyto částky nestanovilo a nezaúčtovalo, je třeba námitku vycházející z uvedených ustanovení, která ve skutečnosti nemá samostatný obsah, považovat za opodstatněnou také jako přímý důsledek porušení posuzovaných v předcházejících bodech tohoto stanoviska. Spojené království totiž tím, že nepřijalo výše uvedená nezbytná opatření podle příslušných ustanovení celního kodexu Společenství a celního kodexu Unie vykládaných ve světle zásady efektivity zakotvené v článku 325 SFEU, nutně nestanovilo částky týkající se dotčených dovozů, ani je nezaúčtovalo podle čl. 105 odst. 3 celního kodexu Unie a odpovídajícího ustanovení čl. 220 odst. 1 celního kodexu Společenství.

232.

Za těchto podmínek je třeba považovat první žalobní důvod za opodstatněný v rozsahu, v němž se týká povinností vyplývajících z článku 325 SFEU, článku 13 a čl. 220 odst. 1 celního kodexu Společenství, článků 3 a 46 a čl. 105 odst. 3 celního kodexu Unie, čl. 248 odst. 1 prováděcího nařízení č. 2454/93 a článku 244 prováděcího nařízení 2015/2447.

233.

Komise má za to, že Spojené království nedodrželo právní předpisy týkající se tradičních vlastních zdrojů, zejména články 2 a 8 rozhodnutí 2007/436 a 2014/335, jakož i články 2, 6, 9, 10, 11 a 17 nařízení č. 1150/2000, kterým odpovídají články 2, 6, 9, 10, 12 a 13 nařízení č. 609/2014. Podle Komise tento stát neprováděl během doby trvání protiprávního jednání příslušné celní kontroly, takže podvodně podhodnocené zboží nebylo v celním prohlášení správně deklarováno. V důsledku tohoto nesprávného ocenění nebyla správně vypočtena dlužná cla za toto zboží a nebyly stanoveny částky vlastních zdrojů odpovídající clům, které měly být stanoveny, a proto nebyly poskytnuty do rozpočtu Unie v okamžiku, kdy měly být poskytnuty. Komise rovněž vytýká Spojenému království skutečnost, že orgány Spojeného království vyměřily a následně zrušily celní dluh týkající se některých dovozů podhodnoceného zboží, čímž se dopustily správního pochybení. Stručně řečeno, Komise se domnívá, že Spojené království je odpovědné za výsledné ztráty tradičních vlastních zdrojů.

234.

Před posouzením opodstatněnosti tohoto žalobního důvodu je nezbytné objasnit právní režim poskytování tradičních vlastních zdrojů, aby bylo možné určit povinnosti členských států v této oblasti (oddíl 1). Pokud jde o meritorní stránku tohoto žalobního důvodu, je třeba nejprve přezkoumat argument Komise, podle něhož se orgány Spojeného království tím, že nepřijaly vhodná opatření poté, co vyměřily dodatečný celní dluh za některé podhodnocené zboží za období od listopadu 2011 do listopadu 2014, a tím, že tyto dodatečné celní dluhy následně zrušily, dopustily správního pochybení, za které je Spojené království finančně odpovědné (oddíl 2). Dále je třeba analyzovat ožehavou problematiku určení ztrát tradičních vlastních zdrojů v důsledku vytýkaného nesplnění povinnosti (oddíl 3), a konečně podpůrně argumenty obhajoby Spojeného království týkající se úroků z prodlení (oddíl 4).

235.

V souladu s čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí 2007/436 a čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2014/335 představují příjmy z cel stanovených ve společném celním sazebníku tradiční vlastní zdroje Unie ( 208 ). Ty jsou definovány „jako příjmy určené jednou provždy Unii k financování jejího rozpočtu a náležející jí po právu bez nutnosti jakéhokoli následného rozhodnutí vnitrostátních orgánů“ ( 209 ). I když jsou členské státy pověřeny výběrem vlastních zdrojů Unie v souladu s čl. 8 odst. 1 uvedených rozhodnutí, mají nicméně povinnost poskytnout je Unii, aniž by proti tomu mohly vznést námitky ( 210 ).

236.

Kogentní povaha poskytování tradičních vlastních zdrojů Unii vyplývá z ustanovení nařízení č. 609/2014 ( 211 ) o metodách a postupu pro poskytování zejména tradičních vlastních zdrojů ( 212 ). V tomto ohledu se podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 609/2014 ( 213 ) nárok Unie na tradiční vlastní zdroje stanoví, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky cla a vyrozumění dlužníka ( 214 ), a podle čl. 13 odst. 1 uvedeného nařízení ( 215 ) jsou členské státy povinny přijmout veškerá nezbytná opatření k tomu, aby zajistily, že částky odpovídající stanoveným nárokům budou poskytnuty Komisi. Soudní dvůr již navíc upřesnil, že toto ustanovení je zvláštním vyjádřením požadavků loajální spolupráce vyplývajících z čl. 4 odst. 3 SEU, podle nichž jsou členské státy zejména povinny předkládat Komisi problémy, které vyvstaly při uplatňování unijního práva ( 216 ).

237.

Vzhledem k tomu, že výpadek příjmů z vlastního zdroje musí být kompenzován buď jiným vlastním zdrojem, nebo přizpůsobením výdajů, mají členské státy povinnost stanovit nárok Unie na tradiční vlastní zdroje, neboť jinak by bylo připuštěno, že finanční rovnováha Unie bude narušena jednáním členského státu ( 217 ). Pro účely poskytování vlastních zdrojů vyžaduje čl. 9 odst. 1 nařízení č. 609/2014, aby každý členský stát poukázal vlastní zdroje na účet vedený za tímto účelem na jméno Komise, a to postupem podle článku 10 tohoto nařízení ( 218 ). V tomto ohledu čl. 6 odst. 1 nařízení č. 609/2014 stanoví, že v členských státech vede účty vlastních zdrojů ministerstvo financí nebo těmito státy určený subjekt. Jsou-li splněny podmínky požadované pro stanovení celního dluhu, jsou členské státy povinny zaúčtovat tento dluh v souladu s ustanoveními čl. 6 odst. 3 prvního pododstavce tohoto nařízení (účty A) nebo, jsou-li splněny podmínky ad hoc, zaúčtovat jej řádně podle čl. 6 odst. 3 druhého pododstavce uvedeného nařízení (účty B) ( 219 ).

238.

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že obecná ochrana finančních zájmů Unie představuje samostatný cíl, který je uveden v části šesté hlavě II (finanční ustanovení) Smlouvy o FEU, který se liší od celní unie upravené v části třetí hlavě II kapitole 1 SFEU, která se týká politik Unie ( 220 ). Jak však uvedla generální advokátka V. Trstenjak ( 221 ), mezi celními předpisy a ustanoveními týkajícími se vlastních zdrojů Unie existuje vztah v tom směru, že příslušné vnitrostátní celní orgány musí na základě celních předpisů vypočítat, uložit a vybrat cla jako vlastní zdroje ( 222 ). V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že povinnosti stanovit vlastní zdroje Unie, tyto zdroje připsat na účet Komise v předepsaných lhůtách a zaplatit úroky z prodlení jsou vzájemně neoddělitelné ( 223 ). Tyto úroky jsou navíc splatné bez ohledu na důvod prodlení, ve kterém byly tyto zdroje připsány na účet Komise ( 224 ).

239.

Soudní dvůr při výkladu výše uvedených ustanovení věnuje zvláštní pozornost tomu, aby připomněl, že finanční ustanovení unijního práva patří mezi základní normy unijního právního systému, jejichž striktní dodržování je nezbytné k zajištění účinného fungování Unie ( 225 ). Vzhledem k tomu, že Unie musí mít vlastní zdroje „dostupné za co nejlepších podmínek“ ( 226 ), připomněl Soudní dvůr, že účelem různých pravidel týkajících se vybírání cel je zajistit jednotné a důsledné uplatňování celních předpisů v zájmu rychlého a účinného poskytování vlastních zdrojů Unie ( 227 ). Z ustálené judikatury tedy vyplývá, že i když vlastní zdroje Unie nebyly vybrány v důsledku pochybení, kterého se dopustily celní úřady členského státu, nemůže takové pochybení zpochybnit povinnost dotyčného členského státu zaplatit stanovená cla, jakož i úroky z prodlení ( 228 ). Byla například zamítnuta odůvodnění předložená členskými státy, která vycházela z chyby v zaúčtování ze strany vnitrostátních orgánů ( 229 ), z rozdílu mezi věcnou chybou a právním pochybením, která předložil dotčený členský stát, nebo také z neúmyslné povahy zpoždění při připsání částek na účet Komise ( 230 ). Z toho vyplývá, že členský stát, který nestanoví nárok Unie na vlastní zdroje a neposkytne odpovídající částku Komisi, aniž je splněna některá z podmínek uvedených v čl. 13 odst. 2 nařízení č. 609/2014, nesplnil své povinnosti vyplývající z unijního práva ( 231 ).

240.

S ohledem na tyto úvahy mohu pouze souhlasit s názorem Komise, podle kterého je porušení povinnosti členského státu vyplývající z unijního práva chránit finanční zájmy Unie a bojovat proti podvodům, jakož i provádět celní kontroly na základě analýzy rizik a vyžadovat poskytnutí jistoty, které bylo konstatováno v tomto stanovisku, nutně spojeno s nesprávným výpočtem částek tradičních vlastních zdrojů, které mají být poskytnuty do unijního rozpočtu a s tím, že uvedené zdroje nebyly stanoveny a poskytnuty v době, kdy měly být.

241.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že Spojené království bylo podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1150/2000, jemuž odpovídá čl. 2 odst. 1 nařízení č. 609/2014, povinno konstatovat existenci vlastních zdrojů Unie a poskytnout je podle článků 6, 9 a 10 obou těchto nařízení Unii. Komise ve své žalobě prostřednictvím svého prvního žalobního důvodu orgánům Spojeného království v podstatě vytýká, že na účtech B stornovaly značné částky celních dluhů. Tyto částky podle ní odpovídaly dluhům, které byly dodatečně stanoveny v návaznosti na operaci Snake provedenou v roce 2014 a oznámeny orgány Spojeného království prostřednictvím vydání platebních výměrů C18 Snake, které však byly v období od června do listopadu 2015 těmito orgány staženy ( 232 ). Podle názoru Komise se tyto orgány tím, že nepřijaly vhodná celní opatření poté, co dodatečné celní dluhy stanovily, a tím, že tyto dluhy zrušily, dopustily správního pochybení, za které by Spojené království mělo nést finanční odpovědnost.

242.

Spojené království tento důvod kritizuje v podstatě ze dvou příčin. Zaprvé tvrdí, že v době vydání celních výměrů C18 Snake neexistovala žádná metodika pro dodatečné stanovení celní hodnoty podhodnoceného zboží po jeho propuštění. Zadruhé Spojené království tvrdí, že se dotčené částky se ukázaly být „nedobytné“ ve smyslu uvedených ustanovení z důvodů, které nelze přičítat orgánům Spojeného království, jelikož dovozci, kterým bylo určeno 23 celních výměrů C18 Snake, byli tzv. „mizejícími“ společnostmi, to znamená společnostmi, které zanikají, jakmile je zboží propuštěno do volného oběhu. Z důvodů, které mu nelze přičítat, bylo proto s konečnou platností nemožné přistoupit k vymáhání dotčených cel podle čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000 a čl. 13 odst. 2 písm. b) nařízení č. 609/2014. Podle Spojeného království z toho vyplývá, že nebylo povinno poskytnout do rozpočtu Unie částky odpovídající stanoveným nárokům.

243.

V rámci tohoto žalobního důvodu je tedy otázkou, zda Spojené království tím, že nepřistoupilo k vymáhání cla stanoveného v celních výměrech C18 Snake, jednalo v rozporu s výše uvedenými ustanoveními nařízení č. 1150/2000 a č. 609/2014.

244.

V tomto ohledu mají členské státy podle čl. 13 odst. 1 nařízení č. 609/2014 a odpovídajícího ustanovení článku 17 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 povinnost přijmout veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že částky odpovídající stanoveným nárokům budou poskytnuty do rozpočtu Unie. V projednávané věci je třeba připomenout, že britské orgány měly za to, že některé dovozy kontrolované v rámci operace Snake byly podhodnoceny, zaúčtovaly dotčené částky, doručily hospodářským subjektům 23 platebních výměrů C18 Snake a stanovily celní dluhy odpovídající těmto dovozům. Částky odpovídající těmto dluhům byly původně zaúčtovány na účty B podle čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1150/2000 a č. 609/2014 jakožto stanovené nároky, které nebyly uhrazeny a na které nebyla poskytnuta jistota. Následně je Spojené království zrušilo.

245.

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle čl. 13 odst. 2 nařízení č. 609/2014 a čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000 nejsou členské státy povinny poskytnout Komisi částky odpovídající stanoveným nárokům pouze tehdy, pokud tyto částky nemohly být vybrány z důvodu vyšší moci nebo pokud se ukáže, že je jejich vybrání s konečnou platností nemožné z důvodů, které jim nemohou být přičítány. Je třeba rovněž připomenout, že Soudní dvůr vyložil pojmy „důvod[y] vyšší moci“ a „jin[é] důvod[y], které […] nemohou být přičítány členským státům“ restriktivně. Odmítl například uznat, že by předvídatelná stávka mohla představovat skutečnost odůvodňující zpoždění v poskytnutí prostředků ( 233 ) nebo že by členský stát mohl posoudit, zda je vhodné vyhovět žádosti o předčasné poukázání prostředků ( 234 ). Soudní dvůr rovněž odmítl odůvodnění členského státu založené na podvodném jednání celních úředníků ( 235 ).

246.

S ohledem na výše uvedenou judikaturu se domnívám, že argumenty obhajoby Spojeného království nemohou v projednávané věci obstát. Zaprvé je nesporné, že se tento stát nedovolává za účelem odůvodnění zrušení platebních výměrů C18 Snake vyšší moci, ale omezuje se spíše na tvrzení, že nemůže být shledán odpovědným za ztrátu dodatečného cla požadovaného v těchto celních výměrech. Ačkoli platební neschopnost dlužníka celního dluhu představuje prima facie faktor, který nezávisí na vůli členského státu, je třeba mít na paměti, že v projednávaném případě vytýká Komise Spojenému království, že nepřijalo veškerá opatření nezbytná k tomu, aby byly částky odpovídající nárokům Unie na tradiční vlastní zdroje poskytnuty do rozpočtu Unie. Z písemných vyjádření účastníků řízení vyplývá, že nezpochybňují, že došlo ke stanovení dodatečných cel, vzhledem k tomu, že britské orgány identifikovaly zboží, jehož propuštění již bylo povoleno, ani že od dotyčných dovozců nebylo požadováno poskytnutí jistoty pro zajištění úplného vybrání požadovaných částek ( 236 ). Je třeba zdůraznit, že v této době si byly britské orgány plně vědomy způsobu fungování dotčeného podvodu, který spočíval zejména v tom, že dotčené společnosti ukončily veškerou činnost, jakmile bylo poprvé zpochybněno celní prohlášení podané za účelem dovozu zboží. Považuji proto za neopodstatněný argument Spojeného království, podle kterého bylo vybrání dodatečných celních dluhů uvedených v platebních výměrech C18 Snake nemožné z důvodu, že se jednalo o nevymahatelné pohledávky. Po stanovení dodatečných cel měl totiž tento stát podle ustanovení platného celního kodexu Společenství a celního kodexu Unie, vykládaných ve světle zásady účinné ochrany finančních zájmů Unie zakotvené v článku 325 SFEU, požádat o poskytnutí dostatečného zajištění k pokrytí splatné částky ( 237 ). Domnívám se tedy, že odůvodnění vycházející z platební neschopnosti dlužníků celních dluhů, jak se ho dovolává Spojené království, nepředstavuje samo o sobě důvod, na jehož základě by byl členský stát zproštěn povinnosti tento celní dluh podle dotčených ustanovení vybrat.

247.

Kromě toho je třeba odmítnout argument Spojeného království, podle něhož bylo zrušení platebních výměrů C18 Snake nevyhnutelné, jelikož neexistovala žádná metodika pro správné určení celní hodnoty zboží. Konkrétně tento stát tvrdí, že jeho orgány zrušily platební výměry C18 Snake poté, co je napadly některé subjekty z důvodu, že metodika OLAF, kterou použily pro stanovení správné celní hodnoty podhodnocených dovozů zpochybněných v rámci operace Snake, nebyla vhodná pro „určení nové hodnoty“ uvedených dovozů. Podle Spojeného království musely jeho orgány platební výměry C18 Snake zrušit, jelikož byly založeny výlučně na metodice OLAF.

248.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je účelem unijní právní úpravy týkající se celní hodnoty zavedení spravedlivého, jednotného a nestranného systému, který vylučuje používání svévolných nebo smyšlených celních hodnot ( 238 ). Soudní dvůr rovněž uvedl, že z článků 29 až 31 celního kodexu Společenství (nyní články 70 až 74 celního kodexu Unie) vyplývá, že metody určení celní hodnoty stanovené těmito ustanoveními jsou stanoveny hierarchicky a existuje mezi nimi vztah subsidiarity, takže nelze-li celní hodnotu určit na základě daného ustanovení, použije se ustanovení, které po něm v rámci stanoveného pořadí bezprostředně následuje ( 239 ). V projednávaném případě je třeba připomenout, jak vyplývá z přezkumu prvního žalobního důvodu ( 240 ), že podle spisu měla být metodika OLAF původně použita pouze jako nástroj pro analýzu rizika v rámci obvyklých celních činností. Mimoto na rozdíl od toho, co tvrdí Spojené království, to nebylo na schůzce konané dne 20. února 2015, kdy OLAF poprvé uvedl, že upravená průměrná cena by neměla být používána pro účely „určení nové hodnoty“, ale členské státy byly již od počátku operace PKA Discount informovány, že účelem metodiky OLAF bylo odhalování podvodů. Když tedy britské orgány použily upravené průměrné ceny založené na metodice OLAF k výpočtu dodatečných cel požadovaných v platebních výměrech C18 Snake ( 241 ), nepoužily tuto metodiku k účelům, pro které byla vytvořena. Sdílím tedy názor Komise ( 242 ), podle kterého britské orgány měly poté, co identifikovaly podvodně podhodnocené zboží, určit jeho správnou celní hodnotu postupně, v souladu s metodami uvedenými v celním kodexu Společenství a celním kodexu Unie na základě výše uvedených způsobů určení, přičemž měly zohlednit skutečnost, že se jednalo o dovážené zboží podléhající celním kontrolám ( 243 ). Zdá se tedy, že Spojené království tím, že při určování celní hodnoty zboží, které bylo v rámci operace Snake označeno jako podhodnocené, nedodrželo posloupnost pro určení celní hodnoty podle platných celních předpisů uvedených v předchozím bodě a namísto těchto ustanovení použilo metodiku OLAF, nedodrželo unijní celní předpisy, takže částky stanovené v platebních výměrech C18 Snake neodrážely částky, které hospodářské subjekty skutečně dlužily.

249.

Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru skutečně vyplývá, že si britské orgány samy uvědomily chyby, kterých se dopustily při stanovení dodatečných částek ( 244 ), ale místo toho, aby chyby opravily a platební výměry vydaly znovu, rozhodly se s konečnou platností platební výměry C18 Snake zrušit. Spojené království tvrdí, že vzhledem k neexistenci přijatelné metodiky bylo vhodnější dluhy zrušit ( 245 ). Jak tvrdí Komise, Spojené království mělo možnost vydat platební výměry znovu, což se ale rozhodlo neučinit.

250.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že Spojené království poté, co stanovilo, zaúčtovalo a oznámilo dlužníkům požadovaná cla prostřednictvím 23 platebních výměrů C18 Snake, nesplnilo povinnosti podle čl. 13 odst. 1 nařízení č. 609/2014 a odpovídajícího ustanovení článku 17 odst. 1 nařízení č. 1150/2000, podle nichž jsou členské státy povinny přijmout veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že částky odpovídající stanoveným nárokům budou poskytnuty do rozpočtu Unie. Zrušení uvedených platebních výměrů, jakož i předchozích rozhodnutí, která se jich týkala, je třeba považovat správní pochybení britských orgánů, v jejichž důsledku nedošlo k vybrání tradičních vlastních zdrojů Unie. Mimoto sdílím názor Komise, podle něhož Spojené království upřednostnilo zrušení částek požadovaných v celních výměrech C18 Snake a poukázaných na účty B před postupem stanoveným v článku 13 nařízení č. 609/2014 a v odpovídajícím ustanovení článku 17 nařízení č. 1150/2000, které umožňují členským státům zprostit se povinnosti poskytnout do rozpočtu Unie částky odpovídající nárokům, které nemohou být vybrány. Z toho vyplývá, že Spojené království se za těchto okolností nemohlo dovolávat výjimky stanovené v čl. 13 odst. 2 nařízení č. 609/2014 a v odpovídajícím ustanovení článku 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000, neboť popsané správní pochybení lze přičíst tomuto státu. Podle ustálené judikatury ( 246 ) z toho plyne, že členský stát, který poté, co stanovil nárok Unie na vlastní zdroje, neposkytne odpovídající částku Komisi, aniž by byla splněna jedna z podmínek stanovených výše uvedenými ustanoveními, nesplnil své povinnosti vyplývající z unijního práva. Je tudíž třeba mít za to, že z důvodu zrušení 23 platebních výměrů C18 Snake a neposkytnutí souvisejících částek, je třeba do rozpočtu Unie poskytnout tradiční vlastní zdroje za období od listopadu 2011 do listopadu 2014.

251.

Za účelem posouzení rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů rozpočtu Unie, k nimž došlo v důsledku porušení unijního práva, které je Spojenému království v projednávané žalobě vytýkáno, vycházela Komise v projednávané věci z metodiky OLAF a údajů, které měla k dispozici. Na tomto základě má za to, že za období od listopadu 2011 do 11. října 2017 měla být Komisi poskytnuta z titulu tradičních vlastních zdrojů částka 2679637088,86 eur (hrubá částka snížená o náklady na výběr).

252.

Spojené království naproti tomu ve své obhajobě zpochybňuje jak použitou metodiku, tak částku vypočtenou Komisí. Na základě svého vlastního posouzení stanovilo výši dodatečných vlastních zdrojů spojených s podhodnocenými dovozy z Číny za dobu trvání protiprávního jednání na částku 217646623 GBP ( 247 ), kterou následně ve své duplice snížilo na částku 123819268 GBP. Přestože tento stát nadále zpochybňuje nesplnění povinnosti, které je mu vytýkáno, zdá se mi, že ve skutečnosti do jisté míry nepřímo uznává, že skutečnost, že nezavedl účinná opatření k boji proti celním podvodům s podhodnocováním, vedla ke ztrátě tradičních vlastních zdrojů rozpočtu Unie ( 248 ). Ústřední otázkou tohoto žalobního důvodu tedy je, jakým způsobem určit rozsah dotčených ztrát.

253.

Dříve než se budu zabývat touto otázkou meritorně, mám za to, že je třeba vyjádřit se k úvodním námitkám vzneseným Spojeným královstvím, které se týkají jednak nedostatku pravomocí Komise a Soudního dvora posuzovat a stanovit tradiční vlastní zdroje, jelikož tato pravomoc přísluší členským státům (oddíl 1), a jednak povahy projednávané žaloby, která ve skutečnosti představuje žalobu na náhradu škody, takže Komisi přísluší prokázat přímou příčinnou souvislost mezi konkrétním nesplněním povinnosti ze strany státu a škodou, kterou způsobil (oddíl 2).

254.

Spojené království tvrdí, že pokud nelze k určení celní hodnoty použít v rámci posloupnosti postupů stanovených v článcích 70 až 74 celního kodexu Unie ( 249 ) jiné metody, které se uplatňují v dřívější fázi ( 250 ), je ve výlučné pravomoci členského státu použít místo běžné metody, která je založena na převodní hodnotě zboží, podpůrnou metodu ( 251 ) upravenou v čl. 74 odst. 3 celního kodexu Unie a v článku 31 celního kodexu Společenství, a určit tak celní hodnotu dotčeného zboží na základě dostupných údajů a s použitím „přiměřených prostředků“ ( 252 ). Podle Spojeného království takové určení vyžaduje řadu obtížných rozhodnutí a volbu složitých metodik ze strany vnitrostátních orgánů, které mají v tomto ohledu širokou posuzovací pravomoc.

255.

S tímto argumentem obhajoby založeným na použití celních ustanovení nesouhlasím, jelikož se stejně jako Komise domnívám, že použití metodiky OLAF jako prostředku pro odhad ztrát tradičních vlastních zdrojů není určeno ke stanovení celní hodnoty dováženého zboží ve smyslu těchto ustanovení, což je ve výlučné pravomoci členských států ( 253 ). Podle článků 69 až 74 celního kodexu Unie totiž musí členský stát určit celní hodnotu zboží a v případě potřeby k tomu použít doplňkové metody ( 254 ). V projednávané věci bylo na Spojeném království, aby určilo celní hodnotu textilních výrobků a obuvi pocházejících z Číny s ohledem na konkrétní ukazatele, které naznačovaly jejich podhodnocení. Jak přitom vyplývá z přezkumu prvního žalobního důvodu projednávané žaloby, k takovému určení v projednávaném případě nedošlo. Z toho vyplývá, že Komise nemůže nahrazovat členský stát a stanovovat tuto hodnotu, pokud tak dotčený členský stát na základě výše uvedených metod neučinil. V každém případě již takové určení není možné. Tato okolnost souvisí se statistickou povahou metodiky OLAF jakožto nástroje pro výpočet ztrát tradičních vlastních zdrojů, jehož účelem je na základě statistických údajů určit rozsah ztrát vzniklých v důsledku porušení ustanovení unijních právních předpisů v oblasti tradičních vlastních zdrojů ze strany Spojeného království, jelikož jeho orgány neprováděly odpovídající celní kontroly týkající se dotčeného zboží ( 255 ), v důsledku čehož nebylo dlužné clo z tohoto zboží správně vypočteno.

256.

Z výše uvedené ustálené judikatury vyplývá ( 256 ), že mezi porušením unijního celního práva vytýkaným členskému státu a ztrátou tradičních vlastních zdrojů, která z toho vyplývá pro rozpočet Unie, existuje zpravidla přímá souvislost. V této souvislosti již Soudní dvůr rozhodl ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 9. července 2020, Česká republika v. Komise ( 257 ), že se systémem vlastních zdrojů Unie, tak jak je v současnosti koncipován v unijním právu, je neodmyslitelně spjata možnost Komise předložit Soudnímu dvoru k posouzení, v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti, spor mezi ní a členským státem ohledně povinnosti tohoto členského státu poskytnout jí určitou částku vlastních zdrojů Unie ( 258 ).

257.

Vzhledem k tomu, že se Spojené království v projednávané věci rozhodlo neposkytnout Komisi ve lhůtě stanovené v odůvodněném stanovisku dotčenou částku tradičních vlastních zdrojů, ale omezilo se na zpochybnění stanoviska Komise, pokud jde o jeho povinnost tuto částku poskytnout, mám za to, že tento orgán se správně domníval, že uvedený stát nesplnil své povinnosti vyplývající z právní úpravy v oblasti tradičních vlastních zdrojů, a rozhodl se za tímto účelem podat žalobu pro nesplnění povinnosti. V této souvislosti je na Komisi, aby prokázala existenci tvrzeného nesplnění povinnosti a předložila Soudnímu dvoru skutečnosti nezbytné k přezkoumání existence tohoto nesplnění povinnosti, aniž by se mohla opřít o jakoukoli domněnku ( 259 ). Soudnímu dvoru pak přísluší ověřit, zda Komise právně dostačujícím způsobem prokázala výši ztrát vlastních zdrojů, které požaduje za dobu trvání protiprávního jednání. Z toho vyplývá, že je třeba odmítnout argument Spojeného království týkající se pořadí přezkumu jednotlivých metodik a podle kterého musí Soudní dvůr nejprve přezkoumat ohodnocení navrhované tímto státem.

258.

Spojené království mimoto tvrdí, že pokud by Soudní dvůr nejprve rozhodl, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že nesplnilo svou povinnost bojovat proti podvodům ( 260 ), přísluší Komisi, aby dále prokázala, že metodika navržená Spojeným královstvím pro stanovení dodatečných vlastních zdrojů, které by měly být zaplaceny, spočívá na volbě a posouzení důkazů, které jsou zjevně nepřiměřené. Podle Spojeného království ze vzájemného vztahu článků 258 a 260 SFEU konkrétně vyplývá, že Komise tím, že do předmětu své žaloby zahrnula otázku odhadovaných ztrát tradičních vlastních zdrojů, překročila rámec žaloby pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU, která je omezena na otázku, zda členský stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva. V takovém případě je Komise povinna předložit důkaz jiného druhu protiprávnosti, a sice zjevně nepřiměřené povahy ohodnocení nezaplaceného cla ze strany Spojeného království.

259.

V tomto ohledu podotýkám, že uvedený argument nezohledňuje skutečnost, že projednávaná žaloba směřuje k tomu, aby Soudní dvůr zejména určil, že Spojené království nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva v oblasti vlastních zdrojů, což nutně znamená, že Komise musí prokázat rozsah ztráty těchto zdrojů a nesplnění povinnosti. Takový odhad nebrání případnému zahájení řízení podle článku 260 SFEU za předpokladu, že členský stát nezaplatil jistinu nebo úroky v návaznosti na případný rozsudek, který by určil, že porušil povinnosti vyplývající z režimu vlastních zdrojů. Otázka, zda členský stát postupoval při „stanovení nové hodnoty“ podhodnocených dovozů přiměřeným způsobem, v projednávané věci v žádném případě nevyvstává. Judikatura, které se dovolává Spojené království na podporu své teze týkající se „stanovení nové hodnoty“ zboží, se totiž týká povinností členského státu, pokud tento stát v případě pochybností, které vyvstaly v rámci celních kontrol, přistoupí k určení celní hodnoty dováženého zboží ( 261 ). Jak již přitom bylo zdůrazněno, Komise v rámci tohoto druhého žalobního důvodu nesměřuje k určení celní hodnoty konkrétního zboží, ale k odhadu ztrát tradičních vlastních zdrojů na základě statistických údajů.

260.

Spojené království kromě toho požádalo ve svých žádostech o informace ze dne 22. června 2018 a 22. března 2019 Komisi, aby mu poskytla informace o výpočtu požadovaných ztrát vlastních zdrojů ve výši 2679637088,86 eur, aby bylo možné tuto částku přepočítat. V tomto ohledu konstatuji, že Komise ve své replice vysvětlila, že metodika a údaje použité pro výpočet této částky byly Spojenému království vždy známy, neboť šlo zejména o informace, které byly poskytnuty přímo tímto státem prostřednictvím databáze Surveillance 2.

261.

Spojené království tvrdí, že je povinností Komise založit svůj návrh na standardech řízení o určení odpovědnosti, pokud se domáhá toho, aby Soudní dvůr uložil tomuto státu povinnost zaplatit náhradu škody. V projednávané věci se však Komisi nepodařilo prokázat ani existenci konkrétní a vyčíslitelné škody, ani existenci přímé příčinné souvislosti mezi nesplněním povinnosti, kterého se Spojené království dopustilo, a touto škodou.

262.

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že řízení před Soudním dvorem podle článku 258 SFEU je řízením pro nesplnění povinnosti, a nikoliv řízením o určení odpovědnosti státu nebo řízením o náhradě škody. V rámci žaloby pro nesplnění povinnosti tedy přísluší Komisi, aby prokázala, že Spojené království nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva ( 262 ). Vzhledem k tomu, že projednávaná žaloba nesměřuje k tomu, aby Soudní dvůr uložil žalovanému státu povinnost zaplatit náhradu škody, nemusí Soudní dvůr zkoumat skutečnosti předložené Spojeným královstvím, pokud jde o existenci škody a příčinnou souvislost mezi nesplněním povinnosti v oblasti cel a údajnou škodou. Tento argument Spojeného království musí být každopádně odmítnut s ohledem na ustálenou judikaturu Soudního dvora, z níž vyplývá, že žaloba pro nesplnění povinnosti má objektivní povahu ( 263 ). Nedodržení povinnosti uložené pravidlem unijního práva totiž samo o sobě zakládá nesplnění povinnosti, v důsledku čehož není úvaha, že toto nedodržení nevyvolalo negativní důsledky, relevantní ( 264 ). Domnívám se tedy, že projednávaná žaloba nesměřuje z důvodu povahy řízení o nesplnění povinnosti k tomu, aby Soudní dvůr uložil žalovanému členskému státu povinnost zaplatit náhradu škody.

263.

Je však třeba poznamenat, že Komise ve své žalobě v žádném případě nežádala o náhradu škody. Stanovisko Spojeného království, podle kterého Komisi přísluší prokázat existenci „škody“, jejíž vyčíslení je možné až po předchozím prokázání existence příčinné souvislosti vyplývající z protiprávního jednání členského státu, je totiž podle mého názoru založeno na nesprávném výkladu žaloby a dalších písemných dokumentů tohoto řízení. Konkrétně z třetího pododstavce prvního bodu návrhových žádání vyplývá, že Komise vytýká Spojenému království, že neposkytlo do rozpočtu Unie správné částky tradičních vlastních zdrojů, čímž porušilo ustanovení týkající se těchto zdrojů. Jak již bylo uvedeno, na základě článků 9 a 10 nařízení č. 1150/2000, kterým odpovídají články 9 a 10 nařízení č. 609/2014, ve spojení s články 2 a 8 rozhodnutí 2007/436 a 2014/335 mají členské státy povinnost stanovit nárok Unie na tradiční vlastní zdroje, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka.

264.

Z žaloby, a zejména z ustanovení unijního práva, která jsou v ní citována, tudíž jednoznačně vyplývá, že Komise Spojenému království vytýká, že Unii neposkytlo správně vypočtené částky tradičních vlastních zdrojů, a nikoli škodu způsobenou Unii. Nesplnění povinnosti popsané v petitu žaloby (a zejména pasáž „nezaúčtováním správné výše cel a neposkytnutím správné částky tradičních vlastních zdrojů“) tedy svou povahou představuje návrh na určení nesplnění povinnosti státu jednat, tedy nesplnění jeho povinností vyplývajících z unijního práva, a nikoli škody způsobené tímto státem.

265.

Pokud jde dále o argument Spojeného království vycházející z nutnosti prokázat příčinnou souvislost mezi konkrétním nesplněním povinností členského státu a ztrátami vlastních zdrojů, Soudní dvůr již zdůraznil, že mezi výběrem příjmů z cel a poskytnutím odpovídajících zdrojů unijnímu rozpočtu existuje „přímá spojitost“ ( 265 ). Jsem přitom toho názoru, že z uvedené judikatury vyplývá, že pokud v důsledku pochybení, kterého se dopustily celní orgány členského státu, není clo vybráno, nezpochybňuje to povinnost členského státu poskytnout částky, které měly být stanoveny, a zaplatit úroky z prodlení. Ačkoli mezi nesplněním povinností členského státu v oblasti celních předpisů na jedné straně a výší vlastních zdrojů, která nebyla poskytnuta do rozpočtu Unie na straně druhé, existuje korelace sine qua non, přičemž první skutečnost má nevyhnutelně dopad na druhou, neznamená to, že by tyto dvě skutečnosti měly být analyzovány z hlediska škody způsobené protiprávním jednáním členského státu. Členský stát, který opomene stanovit nárok Unie na vlastní zdroje a neposkytne odpovídající částku Komisi, aniž by byla splněna jedna z podmínek stanovených v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000 nebo v čl. 13 odst. 2 nařízení č. 609/2014, nesplnil své povinnosti vyplývající z unijního práva, a zejména povinnosti vyplývající z článků 2 a 8 rozhodnutí 2000/597 a 2007/436 ( 266 ). Tento závěr potvrzuje judikatura, které se Spojené království dovolává ve své žalobní odpovědi a z níž vyplývá, že chybný postup celních orgánů při výpočtu dlužných cel nevyhnutelně vede ke ztrátám tradičních vlastních zdrojů, za které nesou odpovědnost členské státy ( 267 ). V této souvislosti jsou článek 340 SFEU a související judikatura, kterých se dovolává Spojené království, irelevantní.

266.

Domnívám se mimoto, že z věci, v níž byl vydán rozsudek Komise v. Spojené království ( 268 ), kterého se dovolávají Spojené království a vedlejší účastníci řízení, nelze vyvodit odlišný závěr, jelikož tato věc se týkala jiné situace, než je situace, která vedla k zahájení tohoto řízení. V této věci se skutečně jednalo o určení odpovědnosti Spojeného království za možné vydávání vývozních osvědčení orgány Anguilly, zámořské země a území (ZZÚ) v rozporu s „rozhodnutím o ZZÚ“. Komise zejména tvrdila, že Spojené království musí jakožto členský stát nést odpovědnost za jednání a nedbalost orgánů Anguilly odporující tomuto rozhodnutí, a to s ohledem na zvláštní vztah, které má ke své ZZÚ, jež není samostatným státem. Spojené království mělo za to, že žádný akt unijního práva neumožňuje dovozovat odpovědnost Anguilly vůči Unii za pochybení, kterých se dopustily její vlastní orgány při uplatňování tohoto rozhodnutí, a za z toho plynoucí ztrátu vlastních zdrojů, takže ani Spojené království nelze činit odpovědné za taková pochybení pouze proto, že se jedná o členský stát, k němuž je Anguilla připojena ( 269 ). Hlavním problémem v této věci tedy byla odpovědnost členského státu Unie za jednání orgánů ZZÚ, s níž udržuje zvláštní vazby, přičemž toto jednání porušovalo unijní právo, což vedlo ke ztrátě vlastních zdrojů. V rozsahu, v němž se projednávaná věc týká odpovědnosti samotného Spojeného království, a nikoli odpovědnosti jiného subjektu, nelze tudíž na rozdíl od toho, co tvrdí tento stát, použít závěry uvedeného rozsudku na projednávanou věc.

267.

Konečně Spojené království vznáší formou námitky nepřípustnosti argument, podle něhož Komise neprokázala, že opatření, která tento stát zvolil k boji proti podvodům s podhodnocováním, skutečně vedla ke ztrátám tradičních vlastních zdrojů pro rozpočet Unie ( 270 ). Má za to, že tvrzení Komise, podle kterého podvodné podhodnocování pokračovalo z důvodu neexistence analýz rizika a účinných kontrol před celním odbavením, nutně předpokládá, že při zavedení takových opatření dojde k zániku tohoto obchodu a s ním souvisejících ztrát tradičních vlastních zdrojů. Jinými slovy, pokud by Spojené království zavedlo opatření pro boj proti podvodům, která Komise považuje za vhodná, byl by dovoz zboží deklarovaného pod jeho hodnotou zastaven, z čehož vyvozuje, že by ve vztahu k rozpočtu Unie nedlužilo žádné dodatečné clo ve značné výši. Spojené království tvrdí, že by mělo nést odpovědnost pouze za ztráty rozpočtu Unie odpovídající rozdílu mezi tradičními vlastními zdroji, které byly splatné v jeho srovnávacím scénáři, a tradičními vlastními zdroji, které skutečně poskytlo.

268.

V tomto ohledu je podle ustálené judikatury irelevantní, zda by v situaci, kdy v důsledku předchozích událostí zapříčiněných správním pochybením orgánů členského státu došlo ke ztrátě tradičních vlastních zdrojů, bylo možné, aby k těmto událostem došlo i bez uvedeného pochybení, a tedy bez ztráty vlastních zdrojů ( 271 ). Pro úplnost je třeba poznamenat, že kromě dílčích kontrol ( 272 ) neprovádělo Spojené království v době trvání protiprávního jednání prakticky žádné kontroly. Tím vytvořilo nezvratnou situaci, která měla za následek značnou ztrátu tradičních vlastních zdrojů, která musí být podle mého názoru konstatována. Jsem toho názoru, že v takové situaci nepřísluší Soudnímu dvoru spekulovat o tom, co by se stalo, pokud by Spojené království splnilo své povinnosti vyplývající z unijního práva. Srovnávací analýza, kterou prosazuje Spojené království, totiž nemůže zpochybnit skutečnou existenci této ztráty ani skutečnost, že této ztrátě bylo možné zabránit, kdyby britské celní orgány prováděly odpovídající kontroly před propuštěním dotčeného zboží do volného oběhu. Takový argument je ve skutečnosti neopodstatněný, neboť je třeba zohlednit skutkový stav, který vznikl v důsledku porušení unijních práv, a nikoli objem podhodnoceného zboží, které by mohlo být dovezeno, pokud by členský stát hypoteticky plnil povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva. Mám tudíž za to, že takový srovnávací scénář nemůže v oblasti ztráty vlastních zdrojů obstát.

269.

Komise má za to, že pro stanovení ztrát tradičních vlastních zdrojů je nezbytné použít ocenění založené na všech dostupných informacích, jelikož již není možné stanovit správnou hodnotu podhodnoceného zboží za použití některé z metod stanovených v celním kodexu Společenství ani celním kodexu Unie. Vzhledem k nespolupráci Spojeného království, neexistuje žádný přímý důkaz, kterým by bylo možné doložit celní hodnotu dotyčného zboží. Komise proto dospěla k odhadu ztrát tradičních vlastních zdrojů na základě metodiky OLAF, založené na statistických údajích a upraveném průměru cen dotčeného zboží dovezeného do Unie.

270.

Použití metodiky OLAF jakožto metodiky pro určení rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů vychází konkrétně z následujícího schématu. Předně se za podhodnocené dovozy považují dovozy, jejichž hodnota je nižší, než je prahová hodnota minimální přijatelné ceny (lowest acceptable price), která je pro připomenutí vypočtena jako 50 % upravené průměrné ceny na unijní úrovni (cleaned average price). Mezi podhodnocené dovozy jsou zahrnuty dovozy kategorie výrobků spadajících do kapitol 61 až 64 kombinované nomenklatury (pro každý kód výrobku osmimístné kombinované nomenklatury) ( 273 ), jejichž úhrnná denní hodnota (vážený denní průměr) je nižší než minimální přijatelná cena příslušného kódu výrobku, a to na základě údajů získaných z databáze Surveillance 2 a použitých v databázi Comext ( 274 ). Ve druhé fázi se vypočítá rozsah ztrát vlastních zdrojů u množství zboží, které je považováno za podhodnocené, jako dodatečně dlužné clo, a to na základě rozdílu mezi deklarovanou hodnotou a upravenou průměrnou cenou.

271.

Vzhledem k tomu, že nejsou k dispozici žádné přímé informace o objemu a povaze podhodnocených dovozů do Spojeného království během relevantního období, je odhad objemu podhodnoceného zboží, o který se opírá žaloba, v zásadě založen na minimální přijatelné ceně pro jednotlivé kódy výrobků (50 % upravené průměrné ceny) ( 275 ), zatímco odhad hodnoty podhodnoceného množství zboží je vypočítán na základě upravené průměrné ceny. Jelikož se takto popsaná metodika opírá o relevantní údaje poskytnuté Komisi členskými státy prostřednictvím výše uvedených databází, částky vypočtené tímto způsobem na základě metodiky OLAF jsou proto zpětným rozpočtovým odhadem ztrát Unie, a nikoli přímým důkazem o částkách odpovídajících stanoveným nárokům, které byl tento stát povinen poskytnout do rozpočtu Unie během doby trvání protiprávního jednání ( 276 ), pokud by byly řádně prováděny odpovídající kontroly při celním odbavení.

272.

Spojené království, podporované v tomto bodě vedlejšími účastníky řízení, tvrdí, že Komise nemůže použít k výpočtu ztrát tradičních vlastních zdrojů metodiku OLAF, přičemž zdůrazňuje, že tato metodika je pouze nástrojem analýzy rizika. V této souvislosti Spojené království a vedlejší účastníci řízení uvádí, že Komise použila metodiku OLAF ve své žalobě k určení správné celní hodnoty dováženého podhodnoceného zboží.

273.

Takovou argumentaci nelze podle mého názoru přijmout.

274.

Je třeba nejprve uvést, že vzhledem k povaze dovozů a k tomu, že britské celní orgány neprováděly dotčené celní kontroly, je nepochybné, že jakmile vnitrostátní celní orgány povolí propuštění zboží do volného oběhu na celním území Unie, není již objektivně možné provést u tohoto zboží zpětně celní kontroly, i když se následně ukáže, že celní kontroly nebyly provedeny nebo byly provedeny chybně. Tento závěr zřejmě nezpochybňuje ani Spojené království ( 277 ). Mohu proto pouze souhlasit se stanoviskem Komise, podle kterého neexistuje žádný přímý důkaz, který by umožnil prokázat objem nebo celní hodnotu dotčeného zboží. Kromě toho, i když je pravda, že metodika OLAF byla původně navržena a schválena členskými státy na základě vzájemného konsenzu jakožto nástroj analýzy rizik, který má pomoci vnitrostátním celním orgánům při identifikaci potenciálně podhodnoceného zboží, je také pravda, že umožňuje jednak určit na základě statistických celních údajů, které poskytují členské státy Komisi, objem dovozů deklarovaných v hodnotě nižší, než je prahová hodnota rizika, a jednak odhadnout, za použití kritéria upravené průměrné ceny daného zboží na úrovni Unie, vypracovaného za použití stejné metodiky, výši vlastních zdrojů, které by členský stát vybral a poskytl do rozpočtu Unie, kdyby splnil své povinnosti vyplývající z právní úpravy tradičních vlastních zdrojů. Jsem tudíž toho názoru, že neexistuje žádný důvod, proč by metodika OLAF, ačkoli byla původně koncipována jakožto nástroj pro analýzu celních rizik, nemohla sloužit rovněž jako základ pro odhad rozsahu ztrát tradičních zdrojů, pokud byly dovozy propuštěny do volného oběhu na celním území Unie, aniž byly provedeny příslušné kontroly při propuštění, což se projevilo ztrátou pro rozpočet Unie.

275.

Podle Komise je přístup založený na statistických údajích, který byl vypracován v rámci metody sloužící k výpočtu ztrát tradičních vlastních zdrojů, potvrzen rozsudkem Komise v. Portugalsko ( 278 ).

276.

Souhlasím s názorem Komise, podle něhož odhad ztrát vlastních zdrojů na základě statistických údajů není v zásadě pro Soudní dvůr terra incognita. Věc, ve které byl vydán rozsudek Komise v. Portugalsko ( 279 ), jehož se dovolává Komise, se týkala způsobu uvedení banánů do volného oběhu některými portugalskými celními úřady. Ve své žalobě se Komise domáhala toho, aby Soudní dvůr určil, že Portugalská republika tím, že její celní orgány v letech 1998 až 2002 systematicky přijímaly celní prohlášení o uvedení čerstvých banánů do volného oběhu, přestože věděly nebo měly vědět, že uváděná hmotnost banánů neodpovídá jejich skutečné hmotnosti, a tím, že portugalské orgány odmítaly poskytnout vlastní zdroje odpovídající ztrátě příjmů a dlužných úroků z prodlení, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z unijního práva. Soudní dvůr rozhodl, že vzhledem k tomu, že skutečně dlužné částky z titulu nároků Společenství na vlastní zdroje mohly být správně stanoveny ihned po uskutečnění dovozních operací a jejich následném celním odbavení, pokud by vnitrostátní orgány provedly nezbytná ověření, musí být na Portugalskou republiku ve sporném období pohlíženo tak, jako kdyby nároky správně stanovila a zaúčtovala ( 280 ).

277.

Je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr jednoznačně odmítl argument obhajoby Portugalské republiky, podle kterého nebylo možné vyčíslit částku vlastních zdrojů, které nebyly řádně stanoveny během dotčených let, a uvedl, že nemožnost provést kontrolu z důvodu neexistence dotčeného zboží byla nevyhnutelným důsledkem opomenutí portugalských orgánů. Soudní dvůr rozhodl, že z důvodu této nemožnosti nebylo v této věci nepřiměřené vyčíslit částku vlastních zdrojů, které nebyly v průběhu dotčených let, a sice v letech 1998 až 2002, řádně stanoveny, na základě výsledků kontrol provedených v následně v období od 1. srpna do 31. října 2003 ( 281 ). Je však třeba poznamenat, že Soudní dvůr nakonec zamítl návrh Komise na stanovení částky vlastních zdrojů vyplývající z provádění protiprávních celních kontrol, jelikož navržená statistická metoda obsahovala nesprávný referenční rámec pro jejich stanovení ( 282 ).

278.

Řešení přijaté Soudním dvorem v rozsudku Komise v. Portugalsko ( 283 ) tak na jedné straně potvrzuje, že není vyloučeno, aby se Komise v případě porušení unijního celního práva členským státem, ve kterém již bylo dovezené zboží propuštěno do volného oběhu na celním území Unie, opírala při následném stanovení rozsahu ztráty vlastních zdrojů pro rozpočet Unie, která z toho vyplývá, o určité statistické údaje charakterizující vytýkané nesplnění povinnosti. Na druhé straně je nutno konstatovat, že věc, ve které byl vydán uvedený rozsudek, se týkala přesně vymezeného porušení celních předpisů, a sice uznání rozdílu mezi deklarovanou hmotností banánů a skutečnou hmotností kartonu, u které bylo na základě přesných údajů získaných při pozdějších kontrolách týkajících se téhož nesplnění povinnosti poměrně snadné vyvodit statistické závěry ohledně rozdílu mezi deklarovanou hmotností a skutečnou hmotností zboží dovezeného během doby trvání protiprávního jednání. Naproti tomu metodika použitá pro výpočet rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů v projednávaném případě se vyznačuje množstvím relevantních ukazatelů, jako je objem podvodně podhodnocených dovozů z celkového objemu dovozů uskutečněných v době trvání protiprávního jednání, a „spravedlivá celní hodnota“, kterou je třeba uplatnit na tyto dovozy. Tyto ukazatele tak charakterizují dopad podvodného podhodnocování zboží na rozpočet Unie a obecněji rozsah nesplnění povinností vytýkaných Spojenému království, a zároveň poskytují informace týkající se ztrát tradičních vlastních zdrojů méně přímým způsobem než statistické údaje dotčené ve věci, v níž byl vydán rozsudek Komise v. Portugalsko ( 284 ).

279.

Metodika OLAF navrhovaná Komisí k určení rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů pro rozpočet Unie patrně přesahuje, jak vyplývá z výše uvedené analýzy, právní problémy týkající se vyčíslení vlastních zdrojů, které byly doposud řešeny Soudním dvorem. Mám za to, že za účelem určení, zda a do jaké míry je metodický přístup navrhovaný Komisí v souladu s kritérii pro podání žaloby pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU, je třeba zohlednit jednak kritéria týkající se důkazního břemene stanovená judikaturou Soudního dvora a jednak základní charakteristiky tohoto metodického přístupu.

280.

Cílem žaloby pro nesplnění povinnosti upravené v článku 258 SFEU je podle klasické judikatury účinně odstranit nesplnění povinností členskými státy a jejich důsledky ( 285 ). Jak již bylo v rámci tohoto stanoviska připomenuto ( 286 ), podle ustálené judikatury je řízení podle uvedeného ustanovení založeno na objektivním zjištění nedodržení povinností členským státem, které mu ukládá Smlouva o FEU nebo akt sekundárního práva ( 287 ). V tomto ohledu je třeba připomenout, že nepřijetí opatření v oblasti vlastních zdrojů představuje rovněž nesplnění povinnosti ve smyslu uvedeného ustanovení ( 288 ). Kromě toho, jak již bylo zmíněno, je na Komisi, která je povinna prokázat existenci tvrzeného nesplnění povinnosti, aby v rámci řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU předložila Soudnímu dvoru poznatky nezbytné k ověření existence uvedeného nesplnění povinnosti, aniž by se mohla opřít o jakoukoli domněnku ( 289 ). Pouze v případě, že Komise poskytla „dostatečné poznatky o některých skutečnostech“ týkajících se nesplnění povinnosti žalovaným členským státem, „přísluší tomuto členskému státu, aby zevrubně a podrobně zpochybnil předložené údaje a důsledky, jež z nich vyplývají“ ( 290 ).

281.

Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že v rámci řízení o nesplnění povinnosti, v němž Komise členskému státu vytýká zejména porušení pravidel unijního práva týkajících se výběru tradičních vlastních zdrojů a jeho povinnosti poskytnout určité částky do rozpočtu Unie, musí Komise, aniž by se mohla opírat o spekulativní domněnky, předložit Soudnímu dvoru poznatky nezbytné k tomu, aby mohl ověřit skutečnost vytýkanou Spojenému království, a sice že nesplnilo svou povinnost poskytnout Unii určitou částku vlastních zdrojů Unie. To rovněž znamená, že Soudní dvůr nemusí za účelem určení rozsahu ztrát vlastních zdrojů volit mezi různými metodickými postupy navrženými účastníky řízení, jak ve své žalobní odpovědi zjevně naznačuje Spojené království, ale musí pouze posoudit metodiku OLAF, kterou na podporu své žaloby navrhla Komise.

282.

S ohledem na povahu porušení unijního celního práva, které je Spojenému království vytýkáno a které je předmětem prvního žalobního důvodu projednávané žaloby pro nesplnění povinnosti, však Soudní dvůr nemůže ponechat bez povšimnutí skutkový rámec věci, jak byl popsán v rámci přezkumu tohoto žalobního důvodu ( 291 ), z něhož vyplývá, že i když si Spojené království bylo plně vědomo existence a povahy rozsáhlých podvodů s podhodnocenými textilními výrobky a obuví pocházející z Číny na celních hranicích Unie, nepřijalo během doby trvání protiprávního jednání účinná opatření k boji proti těmto celním podvodům, zejména nepřistoupilo k analýze rizika, neprovádělo fyzické celní kontroly a nepožadovalo od dovozců poskytnutí jistoty. Spojené království tedy neodebralo vzorky za účelem stanovení správné celní hodnoty dovozů, u nichž bylo podezření, že jsou podhodnoceny podle celního kodexu Společenství a celního kodexu Unie. Výše popsané porušení povinností tak v podstatě neumožňuje určení podílu zboží, jehož se v době trvání protiprávního jednání týkaly podvody s podhodnocováním, ani určení jeho „správné“ celní hodnoty.

283.

Komise tedy ve svých procesních písemnostech správně zdůrazňuje, že neuplatnění takového sledu celních postupů, jaký je stanoven v celním kodexu Společenství a celním kodexu Unie, je rozhodujícím faktorem, kvůli kterému je rozsah ztrát tradičních vlastních zdrojů pro rozpočet Unie určen na základě statistické analýzy údajů ex post, které jej nepřímo charakterizují. Jelikož není možné obnovit stav slučitelný s unijním celním právem, pokud jde o konkrétní podvodné dovozy, nemají tak ani příslušné orgány Spojeného království, ani orgány Komise zejména možnost určit správnou celní hodnotu podle pravidel oceňování stanovených unijními celními předpisy. Vzhledem k tomu, že tato situace objektivně vyplývá z toho, že členský stát sám nedodržel celní předpisy, je na něm, aby v případě zjištění tohoto nesplnění povinnosti nesl ztráty pro rozpočet Unie, které byly určeny pouze na základě „nepřímé“ analýzy údajů, a za použití nejvyšší pravděpodobnosti, která je s tímto určením nezbytně spojena. V důsledku toho se domnívám, že v zásadě není vyloučeno, aby Komise v rámci řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU prokázala rozsah porušení nároku na vlastní zdroje Unie pomocí metodiky založené na statistických údajích, pokud je nemožnost ověřit údaje nevyhnutelným důsledkem opomenutí celních orgánů členského státu. Tento výklad je rovněž podpořen povinností členských států chránit finanční zájmy Unie, která vyplývá zejména z článku 325 SFEU.

284.

Vzhledem k povaze metodiky OLAF založené na statistických údajích však nelze podcenit problémy související s důkazní hodnotou ( 292 ). Nelze totiž opomenout, že pro účely určení rozsahu případných rozpočtových ztrát mohou být použita různá metodická řešení, která vedou, pokud jde o výši částek, k odlišným výsledkům. Projednávaná věc velmi dobře ilustruje tento problém, neboť žalobkyně a žalovaný stát předložily zcela odlišný přístup k vyčíslení ztrát tradičních vlastních zdrojů. Sama Komise nepopírá, že existuje více možných metod k vyčíslení těchto ztrát, když ve svých odpovědích na písemné otázky Soudního dvora uvádí, že výsledek dotčeného nesplnění povinnosti by v zásadě mohl být založen i na jiných metodách vyčíslení uvedených ztrát. Ačkoli mám vážné pochybnosti o údajných výhodách metodiky OLAF, a sice její „solidnosti“, kterou Komise opakovaně zmínila ve svých procesních písemnostech ( 293 ), jedná se o relevantní kritérium pro posouzení důkazní hodnoty statistických metod a je třeba uznat, že rozsah takto posuzované rozpočtové ztráty zůstává do značné míry závislý na stupni nahodilosti konkrétní zvolené metody.

285.

Kromě toho je třeba mít na paměti, že pokud je odhad ztrát tradičních vlastních zdrojů vypočítán na základě informací obsažených v databázích Surveillance 2 (údaje o dovozu výrobků spadajících do kapitol 61 až 64 kombinované nomenklatury z Číny) a Comext (výpočet upravených průměrných cen), které jsou ze své podstaty faktickými údaji, závisí konečná částka také na metodických rozhodnutích, jako jsou kritéria pro určení objemu podhodnoceného zboží a definice referenční hodnoty pro „stanovení nové hodnoty“ tohoto zboží. Tyto metodické volby jsou ze své podstaty spíše normativními kritérii, jelikož závisí na rozhodnutích orgánu, který dotčenou metodu vyvinul. Musím tedy souhlasit s argumentem Spojeného království, podle něhož technická zpráva, z níž vychází výpočet OLAF, je odůvodněná pouze v kontextu předem stanovené „spravedlivé ceny“ (fair price) na úrovni unijní osmadvacítky ( 294 ). Problém týkající se rozdílů hodnotících kritérií a jejich dopadu na výsledek výše ztrát zdůraznila Komise zejména ve své písemné odpovědi na otázky položené Soudním dvorem, z níž vyplývá, že výsledek konečného výpočtu se liší mimo jiné v závislosti na minimální přijatelné ceně (mezi 10 % a 50 % úrovně průměrných cen) ( 295 ), přičemž Komise „tento přístup zvážila“. Ačkoli má Komise za to, že z důvodu nesplnění povinností vytýkaných britským orgánům činí celkové ztráty tradičních vlastních zdrojů pro rozpočet Unie 2092703277,93 eur, za předpokladu, že by minimální přijatelná cena byla stanovena na úrovni 10 % upravené průměrné ceny, nemění to nic na tom, že tato částka by odpovídala 78,1 % částky požadované v rámci projednávané věci Komisí na základě minimální přijatelné ceny stanovené na úrovni 50 % z upravené průměrné ceny, což podle mého názoru není zanedbatelné. Je tedy třeba uznat, že použití metodiky založené na statistických údajích je doprovázeno možností stanovit různá, ale stejně platná měřítka, která činí získaný výsledek závislým na této metodice.

286.

S ohledem na výše uvedené se v rámci řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU domnívám, že nelze vyloučit, že pro účely odhadu ztrát tradičních vlastních zdrojů pro rozpočet Unie v důsledku nesplnění celních povinností dotčeným členským státem a při neexistenci přímých důkazů způsobené pochybením tohoto státu, bude žaloba Komise založena na metodice stanovené na základě statistických údajů. Aby však byly dodrženy cíle a účel řízení o nesplnění povinnosti, lze použití takové metodiky pro odhad ztrát tradičních vlastních zdrojů akceptovat pouze v rozsahu, v němž je volba konkrétní metody odůvodněna s ohledem na zvláštnosti projednávaného případu, přičemž základní východiska nejsou ani svévolná, ani zkreslená a použití této metodiky představuje soudržnou kvantitativní analýzu založenou na všech dostupných relevantních údajích. Mimoto čím jsou přímé důkazy, které potvrzují základní údaje týkající se dotčené metodiky omezenější, tím obezřetnější musí být výběr normativních kritérií použitých touto metodikou. Tento aspekt je o to důležitější, že cílem odhadu ztrát tradičních vlastních zdrojů v rámci řízení pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU je simulovat situaci členského státu během sporného období tak, aby byla rovnocenná situaci, v níž by nároky správně stanovil a zaúčtoval ( 296 ). Konečně spolehlivost metodiky zvolené pro určení ztrát tradičních vlastních zdrojů v důsledku vytýkaného nesplnění povinnosti je posílena, pokud jsou k výběru metodiky připojeny podrobnosti o případných alternativních metodách, výsledcích získaných jejich použitím, jakož i o důvodech, pro které Komise zvolila dotčenou metodiku.

287.

Nejprve je třeba poznamenat, že z písemných vyjádření účastníků řízení, jakož i ze spisu jako celku vyplývá, že z důvodu povahy porušení ustanovení celního práva bylo shromážděno jen málo přímých důkazů k posouzení rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů, pokud jde o dovozy uskutečněné ve Spojeném království během doby trvání protiprávního jednání. Konkrétně se tyto důkazy omezují především na dvanáct výrobků, které v roce 2017 analyzovaly v laboratoři britské celní orgány ( 297 ) a na výsledky kontrol čínských celních orgánů ( 298 ). Takové důkazy však nejsou reprezentativní pro posouzení správné celní hodnoty dotčených dovozů a rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů, které v důsledku podvodného podhodnocení dotčených dovozů rozpočtu Unie vznikly ( 299 ). Jak již bylo v rámci tohoto stanoviska opakovaně uvedeno, nemožnost vyčíslit tyto ztráty vyplývá v projednávaném případě z objektivních skutečností, a sice z nečinnosti Spojeného království ve vztahu ke známému riziku podhodnocených celních prohlášení. Souhlasím proto s názorem Komise, že vzhledem k tomu, že podhodnocené zboží již bylo propuštěno do volného oběhu na celním území Unie, není již možné určit jeho skutečnou hodnotu, takže částku ztrát tradičních vlastních zdrojů pro rozpočet Unie lze vyčíslit pouze zpětným odhadem stricto sensu. Zdá se, že Spojené království tento výchozí bod ve skutečnosti nezpochybňuje, neboť pro případ, že by bylo prokázáno nesplnění povinnosti, které mu je v rámci prvního žalobního důvodu vytýkáno, předložilo svou vlastní statistickou metodu k určení případných ztrát tradičních vlastních zdrojů.

288.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že na základě údajů, které mají k dispozici, se účastníci řízení shodují na skutečnosti, že během doby trvání protiprávního jednání docházelo na území Spojeného království k celním podvodům z důvodu podhodnocování zboží dováženého z Číny, a na skutečnosti, že v letech 2012 až 2016 došlo k výraznému nárůstu objemu podhodnocených dovozů ( 300 ). Stejně tak je mezi účastníky řízení nesporné, že v důsledku operace Swift Arrow ( 301 ) došlo, srovnáme-li údaje z prvního pololetí roku 2017 a prvního pololetí roku 2018, ke značnému snížení objemu dovozu dotčených výrobků, jejichž celní hodnota byla podvodně podhodnocena, do Spojeného království, zatímco objem legálních dovozů zůstal na srovnatelné úrovni. I když se účastníci řízení neshodnou na tom, jak je třeba tyto skutečnosti vykládat, uznávají tuto skutečnost jako takovou. Mezi účastníky řízení rovněž není sporu, pokud jde o relevantnost použití metody založené v zásadě na statistických údajích k posouzení ztrát tradičních vlastních zdrojů z důvodu celních podvodů, která by v první řadě zahrnovala určení objemu podvodně podhodnocených dovozů během doby trvání protiprávního jednání a dále určení „správné“ celní hodnoty tohoto zboží. V druhém kroku by se výše dodatečného cla vypočetla na základě rozdílu mezi deklarovanou hodnotou a uvedenou „správnou“ hodnotou.

289.

Účastníci řízení se naproti tomu zásadním způsobem neshodnou na základních prvcích metodik použitých pro výpočet ztrát tradičních vlastních zdrojů. Zaprvé, pokud jde o stanovení objemu podhodnoceného zboží, je třeba podle Komise zohlednit objem dovozů s hodnotou nižší než je minimální přijatelná cena stanovená na základě průměrné hodnoty na úrovni unijní osmadvacítky a souhrnných denních údajích obsažených v databázi Surveillance 2, zatímco podle Spojeného království je pro určení tohoto objemu zapotřebí použít „prahovou hodnotu shody“ stanovenou na základě dovozních hodnot vykázaných pouze ve Spojeném království, pod níž lze považovat dovoz dotčených výrobků za podhodnocený ( 302 ). Zadruhé, pokud jde o referenční hodnotu pro „stanovení nové hodnoty“ podhodnoceného zboží, má Komise za to, že je třeba použít rozdíl mezi deklarovanou hodnotou a upravenou průměrnou cenou za unijní osmadvacítku, zatímco Spojené království se domnívá, že u položek, které se nacházejí pod „prahovou hodnotou shody“, lze „stanovení nové hodnoty“ provést výpočtem rozdílu mezi deklarovanou hodnotou (za položku) a uvedenou prahovou hodnotou. Rozdílnost metodických přístupů má za následek velké rozdíly ve výsledku odhadu ztrát tradičních vlastních zdrojů. Komise má na základě metodiky OLAF za to, že jí měla být poskytnuta jako tradiční vlastní zdroje částka ve výši 2679637088,86 eur (hrubá částka před snížením o náklady na výběr). Spojené království přitom tuto částku odhaduje nejprve na 217646623 GBP ( 303 ) před odečtením platebních výměrů C18 Breach ( 304 ). Následně snižuje tuto částku na 143115553 GBP, od níž je třeba odečíst 44296285 GBP z důvodu vystavených platebních výměrů C18 Breach. Lze shrnout, že jeden z nejdůležitějších rozdílů mezi metodami předloženými účastníky řízení spočívá ve skutečnosti, že zatímco přístup Komise vychází z průměrných cen na úrovni Unie jako celku, metoda Spojeného království je založena na použití údajů pouze ze Spojeného království.

290.

Je však třeba postupně přezkoumat dvě části metodiky, ze kterých Komise při odhadu ztrát tradičních zdrojů vycházela, a sice při určení objemu podhodnocených dovozů a při stanovení referenční hodnoty pro „stanovení nové hodnoty“ těchto dovozů.

291.

Spojené království tvrdí, že neexistuje žádný přesvědčivý důvod pro použití minimální přijatelné ceny dovozené z průměrných cen v rámci unijní osmadvacítky k určení objemu zboží, které bylo během doby trvání protiprávního jednání podhodnoceno. Tento stát dále tvrdí, že z žaloby a z písemných vyjádření Komise ve fázi před zahájením soudního řízení vyplývá, že ztráty z tradičních vlastních zdrojů zjištěné za období od listopadu 2011 do listopadu 2014 se omezují na dodatečné clo, které britské orgány požadovaly v platebních výměrech C18 Snake, které byly zrušeny.

292.

Vzhledem k výše uvedeným argumentům obhajoby vzneseným Spojeným královstvím je pro posouzení otázky určení objemu podhodnocených dovozů během doby trvání protiprávního jednání nezbytné, aby byla přezkoumána ve dvou krocích, a to nejprve zaujetím stanoviska k období od listopadu 2011 do listopadu 2014 a poté k odhadům provedeným Komisí za období od 1. ledna 2015 do 11. října 2017.

293.

Pokud jde o předmět návrhu za období od listopadu 2011 do listopadu 2014, Komise v odpovědi na otázky položené Soudním dvorem zejména uvedla, že Spojenému království vytýká, že nesplnilo povinnosti související s režimem tradičních vlastních zdrojů, a z tohoto důvodu požaduje částky týkající se podhodnocených dovozů stanovených na základě metodiky OLAF.

294.

V tomto ohledu z článku 120 jednacího řádu Soudního dvora a související judikatury vyplývá, že každý návrh na zahájení řízení musí uvádět předmět sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů, a že tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si obranu a Soudnímu dvoru provést přezkum. Z toho vyplývá, že hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je žaloba založena, musí uceleně a srozumitelně vyplývat z textu samotné žaloby a že návrhová žádaní žaloby musí být formulována jasně, aby se předešlo tomu, že Soudní dvůr rozhodne nad rámec návrhových žádání nebo opomene rozhodnout o některém z žalobních důvodů ( 305 ). Žaloba Komise musí zejména obsahovat souvislý a podrobný výklad důvodů, které ji vedly k přesvědčení, že dotčený členský stát nesplnil některou z povinností, které pro něj vyplývají ze Smluv. Z toho vyplývá, že rozpor v popisu žalobního důvodu, který Komise vznáší na podporu své žaloby pro nesplnění povinnosti, neodpovídá uloženým požadavkům ( 306 ).

295.

V projednávané věci podotýkám, že pokud jde o vyčíslení ztrát tradičních vlastních zdrojů předložených v žalobě, Komise výslovně uvedla, že období od listopadu 2011 do listopadu 2014 bylo „kryto na základě dluhů, které samo Spojené království konstatovalo a následně zrušilo“. Kromě toho se Komise v části žaloby týkající se popisu nesplnění povinnosti dlouze věnuje charakteristice nesplnění povinnosti z důvodu správního pochybení, k němuž došlo při zrušení platebních výměrů C18 Snake ( 307 ). Domnívá se, že tímto správním pochybením, za které jsou britské orgány finančně odpovědné, způsobilo Spojené království ztráty tradičních vlastních zdrojů v rozpočtu Unie. Zdá se, že žaloba prokazuje tímto způsobem souvislost mezi správním pochybením přičitatelným Spojenému království na jedné straně a ztrátami tradičních vlastních zdrojů, které je tento stát povinen poskytnout Komisi, na straně druhé. Ve své replice Komise dodala, že „projednávaná žaloba pro nesplnění povinnosti se týká celních dluhů stanovených Spojeným královstvím v rámci [operace] Snake“.

296.

Pokud jde o uvedené období, domnívám se, že Komise prostřednictvím těchto údajů sama omezila předmět druhého žalobního důvodu na ztráty tradičních vlastních zdrojů, za které Spojené království odpovídá v důsledku dluhů, které tento stát sám konstatoval v rámci operace Snake, což zahrnuje zejména 23 platebních výměrů C18 Snake, které byly zaslány hospodářským subjektům a následně zrušeny. Takový výklad potvrzují podle mého názoru výtky formulované Komisí ve výzvě dopisem a v odůvodněném stanovisku. Z výzvy dopisem tak vyplývá, že „na základě 24 dluhů, které byly stanoveny a následně zrušeny, jsou částky z titulu vlastních zdrojů za dotčené období (listopad 2011 – až listopad 2014) splatné“ ( 308 ). Je třeba rovněž zdůraznit, že odůvodněné stanovisko zaprvé obsahuje shodnou formulaci, jaká je uvedena v žalobě, a zadruhé jednoznačně uvádí, že „pokud je cílem tohoto argumentu Spojeného království omezit časový rozsah protiprávního jednání, je třeba poznamenat, že stížnost Komise za období od roku 2011 do ukončení [operace] Snake v roce 2014 se týká částek, na které britské celní orgány vydaly po skončení uvedené operace dotčené příkazy k dodatečnému výběru cla, přičemž následně došlo k jejich zrušení“ ( 309 ).

297.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že pokud jde o období od listopadu 2011 do listopadu 2014, je předmět druhého žalobního důvodu omezen na stanovení ztrát tradičních vlastních zdrojů, za které je Spojené království odpovědné z důvodu dodatečně stanovených celních dluhů zjištěných v rámci operace Snake, a zejména 23 platebních výměrů C18 Snake, které byly zrušeny v důsledku správních pochybení přičitatelných tomuto členskému státu ( 310 ).

298.

Pokud jde o období od 1. ledna 2015 do 11. října 2017, používá Komise ve své žalobě za účelem stanovení výše ztrát tradičních vlastních zdrojů a zejména objemu podhodnocených dovozů metodiku OLAF. Přístup Komise spočívá v tom, že objem dovozů vykázaných v hodnotě nižší, než je prahová hodnota rizika odpovídající 50 % upravené průměrné ceny, slouží jako základ pro určení výše těchto ztrát, která tak odpovídá výši tradičních vlastních zdrojů, které by Spojené království vybralo a poskytlo Unii, pokud by splnilo své povinnosti. Podle Spojeného království je tato volba Komise svévolná. Zpochybňuje tím přístup, podle něhož je jakékoli celní prohlášení o zboží pod touto prahovou hodnotou automaticky podhodnocené, a má za to, že taková okolnost může pouze odůvodnit vznik pochybností, které mohou vést k dodatečným kontrolám.

299.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že Komise v zásadě sdílí přístup, podle kterého nemůže být každé dovezené zboží, jehož deklarovaná hodnota je nižší než průměrná cena výrobků téže kategorie, v zásadě považováno za zboží, které je již z povahy věci podhodnoceno, a tvrdí, že metodika OLAF nebyla použita na veškeré zboží dovezené do Spojeného království a deklarované v celním prohlášení v hodnotě nižší, než je prahová hodnota 50 % upravené průměrné ceny, ale že používá denní agregáty. V důsledku používání denních agregátů dochází k tomu, že pokud je hodnota některých zásilek zboží nižší, než je prahová hodnota odpovídající 50 % upravené průměrné ceny, a jiné zásilky umožní zvednout průměr nad denní minimální přijatelnou cenu na úrovni unijní osmadvacítky, bude denní agregovaný průměr vyšší než minimální přijatelná cena, takže denní souhrn obsahující tyto podhodnocené zásilky nebude do vypočtených ztrát vlastních zdrojů zahrnut ( 311 ). Tento orgán tvrdí, že použití souhrnných denních údajů sice může vést k zahrnutí některých legálních dovozů do objemu dovozů deklarovaných pod přijatelnou minimální cenu, avšak metoda OLAF vylučuje zejména určitý podíl podhodnoceného zboží. Mám za to, že Spojené království ve svých písemných odpovědích na otázky Soudního dvora opouští svůj dřívější postoj a ve skutečnosti souhlasí s tímto argumentem Komise, jelikož uvádí, že jediným důvodem, proč je částka vypočtená Komisí jako tradičních vlastních zdrojů mnohem vyšší než částka vypočítaná podle metodiky Spojeného království, je skutečnost, že metodika OLAF používá pro „stanovení nové hodnoty“ mnohem vyšší ceny ( 312 ).

300.

Závěrem lze konstatovat, že rozdílný přístup účastníků řízení, pokud jde o objem podhodnoceného zboží dovezeného během doby trvání protiprávního jednání, zohledněného při výpočtu ztrát tradičních vlastních zdrojů, lze zjevně vysvětlit rozdílnými prahovými hodnotami, které účastníci řízení zvolili. Zatímco metodika OLAF je založena na minimální přijatelné ceně představující 50 % upravené průměrné ceny pro unijní osmadvacítku, Spojené království navrhuje pro určení prahové hodnoty podhodnocení výpočet založený na individuálních dovozních prohlášeních shromážděných britskými celními orgány ( 313 ). Vzhledem k rozdílům mezi uvedenými kritérii a vzhledem ke skutečnosti, že účelem jak metodiky OLAF, tak metodiky navrhované Spojeným královstvím je posouzení stejných ztrát, ale na odlišné úrovni, a sice z hlediska Unie jako celku a z hlediska dotyčného státu, mám za to, že metodika předložená Spojeným královstvím by mohla být relevantním srovnávacím měřítkem pro kritické posouzení objemu podhodnocených dovozů během doby trvání protiprávního jednání vypočítaného na základě metodiky OLAF. Spojené království v odpovědi na otázky Soudního dvora týkající se případného dopadu na výši ztráty vlastních zdrojů, pokud by byla, namísto minimální přijatelné ceny, kterou jako referenční hodnotu podhodnocených dovozů používá Komise, použita britská prahová hodnota pro podhodnocení, uvedlo, že ačkoli nemůže přesně zopakovat výpočty tohoto orgánu, odhadované procento snížení ztrát tradičních vlastních zdrojů by bylo 4,4 nebo 4,7 %. Proto se domnívám, jak správně uvedlo Spojené království, že enormní rozdíl mezi odhadem ztrát tradičních vlastních zdrojů, který předložila Komise, a odhadem, který v rámci projednávané věci prosazuje Spojené království, je způsoben především referenční hodnotou pro „stanovení nové hodnoty“ podhodnoceného zboží, spíše než objemem ( 314 ).

301.

Z výše uvedeného vyplývá, že metoda použitá Komisí zjevně nenadhodnocuje objem podhodnoceného zboží za dobu trvání protiprávního jednání. S ohledem na délku uvedeného období, jakož i na povahu dotčeného podvodu, mám za to, že se stanoviska účastníků řízení v tomto bodě výrazně neliší, jelikož rozdíl nižší než 5 % mezi odhady provedenými Komisí a Spojeným královstvím zůstává v rozumných mezích. Je tudíž třeba přijmout odhady objemů podhodnocených dovozů, které jako základ pro určení výše ztrát tradičních vlastních zdrojů předložila ve své žalobě Komise.

302.

Jak již bylo uvedeno v rámci tohoto stanoviska, názory účastníků řízení se rozcházejí především v otázce, na jaké cenové úrovni by mělo být za účelem výpočtu dodatečného cla a určení rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů pro rozpočet Unie provedeno „stanovení nové hodnoty“ zboží, které je považováno za podhodnocené. Podle Komise musí být taková oprava provedena na úrovni upravených průměrných cen, protože jednak se cena textilních výrobků a obuvi v čase výrazně neliší, a jednak je vzhledem k absenci fyzických kontrol a neexistenci vzorků odebraných britskými celními orgány na statisticky reprezentativní úrovni třeba předpokládat, že ceny a kvalita podhodnoceného zboží odpovídají rozložení cen, které nebyly ovlivněny podhodnocením. Spojené království má naproti tomu za to, že tato metodická volba není odůvodněná, neboť neexistuje žádný důkaz, který by podpořil předpoklad, že deklarované zboží má stejné cenové a kvalitativní vlastnosti jako ostatní zboží dovážené z Číny. Shromážděné důkazy naopak naznačují, že se podhodnocené dovozy týkaly levného segmentu britského trhu.

303.

Jak jsem již v tomto ohledu zdůraznil, referenční hodnota jakožto normativní kritérium nemůže být svévolná a jejím cílem je simulovat situaci členského státu za sporné období tak, aby odpovídala situaci, v níž by tento stát nároky stanovil a zúčtoval správně. Domnívám se totiž, že referenční hodnota by měla být v souladu se všemi skutkovými a právními okolnostmi dotčeného nesplnění povinnosti, neboť je jedním ze základních kritérií pro určení rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů ( 315 ).

304.

Předně z analýzy Komise, kterou ostatně Spojené království v principu nezpochybňuje, vyplývá, že podhodnocené dovozy textilních výrobků a obuvi z Číny byly z hlediska objemu uskutečněny převážně v celním režimu 42, to znamená, že byly určeny do jiných členských států na celním území Unie. Ze zprávy OLAF například vyplývá, že v roce 2016 bylo 87 % dovozu textilních výrobků a obuvi s nízkou hodnotou uskutečněných přes Spojené království realizováno v celním režimu 42, zatímco celní režim 40 byl ve stejném období použit pouze pro 13 % dovozu textilních výrobků a obuvi pocházejících z Číny. Domnívám se, že tento rozdíl potvrzuje přesun podvodných operací se zbožím určeným do jiných členských států do Spojeného království ( 316 ). Podle mého názoru Komise rovněž správně tvrdí, že pokud jde o výběr cla, není namístě rozlišovat mezi zbožím spadajícím do těchto dvou celních režimů, jelikož zbývajících 13 % dovozů vykázaných v celním režimu 40 mohlo být po celním odbavení ve Spojeném království přepraveno do jiných členských států. Z toho vyplývá, že převážná většina podhodnocených dovozů směřovala přímo či nepřímo na trh textilních výrobků a obuvi Unie jako celku, a nikoli konkrétně na britský trh, takže neexistuje žádný rozumný důvod pro „stanovení nové hodnoty“ na základě jiné referenční hodnoty, než je hodnota, která charakterizuje cenovou úroveň dotčených výrobků v Unii jako celku.

305.

Z písemných vyjádření dále vyplývá, že Spojené království kritizuje použití referenční hodnoty založené na upravených průměrných cenách vycházejících z průměrných cen na úrovni Unie s odůvodněním, že nezohledňuje kvalitu daného zboží a členský stát určení, a to tím spíše, že Komise nepředložila důkaz o hodnotě dotčeného zboží. Proto by měly být před upravenou průměrnou cenou v rámci Unie upřednostněny údaje, které jsou specifické pro Spojené království. Jak již bylo v tomto ohledu v tomto stanovisku uvedeno ( 317 ), je obtížné vytýkat Komisi, že nepředložila přímé důkazy týkající se hodnoty podhodnocených dovozů, neboť toto opomenutí je důsledkem nečinnosti britských celních orgánů. Jsem toho názoru, že při neexistenci přímých důkazů týkajících se hodnoty dotčeného zboží, může být za účelem určení ztrát vlastních zdrojů unijního rozpočtu v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU připuštěn důkaz založený na takových statistických údajích, jako jsou statistické údaje dotčené v projednávané věci.

306.

Pokud jde o tuto kritiku, je mimoto třeba připomenout, že účelem stanovení rozsahu ztrát vlastních zdrojů v projednávaném případě musí být určení výše příspěvku dotyčného členského státu do unijního rozpočtu, který měl být v podobě cla vybrán během doby trvání protiprávního jednání, pokud by nedošlo k nesrovnalostem popsaným v rámci prvního žalobního důvodu projednávané žaloby. Jak již bylo uvedeno ( 318 ), příjmy z cel představují tradiční vlastní zdroje Unie, které musí členské státy poskytnout Unii na základě ustanovení nařízení č. 1150/2000 ve spojení s nařízením č. 609/2014 ( 319 ). Výběru dovozních cel předchází určení celní hodnoty zboží a výpočet cla z tohoto zboží, přičemž obě tyto skutečnosti představují kroky předcházející uvedení dovezeného zboží do volného oběhu na celním území Unie a jeho propuštění ke konečné spotřebě. Pokud jde tedy zejména o clo, nelze odhad ztrát pro unijní rozpočet vyplývajících z neprovedení celních kontrol založit na případném místě dodání dotčeného zboží na individuální trh členského státu, a zejména na nižších nebo vyšších segmentech tohoto trhu z hlediska kvality výrobků, což má při neexistenci přímých důkazů spekulativní povahu vzhledem k tomu, že celní hodnotu zboží dováženého do Unie určují příslušné celní orgány. V důsledku toho musím souhlasit s argumentem Spojeného království, podle kterého celní hodnota zboží odpovídá pořizovací ceně, za kterou bylo zboží nakoupeno od vývozce, přičemž tato hodnota je určena povahou a kvalitou zboží, a nikoliv místem jeho určení ( 320 ). Z toho vyplývá, že pro účely stanovení celní hodnoty zboží při vstupu na území Unie je identifikace členského státu určení irelevantní, takže Komise při určování rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů v důsledku celních podvodů způsobených podhodnocením zboží správně nerozlišovala podle místa určení dotčených výrobků v Unii ( 321 ).

307.

Pro úplnost dodávám, jak již bylo uvedeno v tomto stanovisku ( 322 ), že pokud jde o volbu upravené průměrné ceny pro unijní osmadvacítku jakožto referenční hodnoty pro posouzení rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů pro rozpočet Unie, tvoří Unie na jedné straně jednotnou celní unii, takže přijímání právní úpravy v oblasti cel spadá do výlučné pravomoci Unie. Výběr cel, která se z dovozů ze třetích zemí vypočítávají, předurčuje na druhé straně výši rozpočtu Unie. Z toho vyvozuji, že v takovém případě, jako je případ dotčený v projednávané věci, kdy v důsledku nečinnosti vnitrostátních orgánů neexistuje přímý důkaz umožňující určit rozsah ztrát vlastních zdrojů, je třeba potvrdit metodický přístup Komise založený na společném referenčním kritériu bez zohlednění zvláštností jednotlivých členských států, jako je životní úroveň a kupní síla jejich obyvatelstva, které mohou určovat prodejní ceny dotčených výrobků v každém členském státě jednotlivě. Z těchto důvodů se domnívám, že je třeba potvrdit přístup Komise, která jako referenční hodnotu používá upravené průměrné ceny na unijní úrovni, přičemž tyto ceny samy vychází z hodnot vykázaných členskými státy ve společné databázi Surveillance 2 ( 323 ). Tato referenční hodnota je tedy hodnotou, která měla být použita pro výpočet tradičních vlastních zdrojů poskytnutých do rozpočtu Unie, pokud by došlo ke správnému uplatnění unijního celního práva. Vzhledem tomu, že je tato metodika založena na průměru deklarovaných cen, odráží uvedená hodnota povahu a kvalitu všech výrobků dovezených během doby trvání protiprávního jednání, aniž by jakkoli upřednostňovala segmenty trhu, do kterých patří dotčené zboží. Jelikož účastníci řízení nezpochybňují předpoklad, že dotčené textilní výrobky a obuv pocházející z Číny představují výrobky, jejichž ceny jsou dosti stabilní ( 324 ), je třeba mít podle mého názoru za to, že průměrné ceny upravené na unijní úrovni představují vhodnou a nikoli svévolnou referenční hodnotu pro posouzení ztrát vlastních zdrojů rozpočtu Unie ( 325 ).

308.

S ohledem na výše uvedené úvahy mám za to, že argumenty předložené Komisí v její žalobě neumožňují Soudnímu dvoru s jistotou rozhodnout o přesném rozsahu ztrát tradičních vlastních zdrojů, kterých se týká projednávaná žaloba.

309.

Zaprvé, pokud jde o období od listopadu 2011 do listopadu 2014, je předmět žaloby, jak bylo uvedeno výše v tomto stanovisku ( 326 ), omezen na dluhy odpovídající platebním výměrům C18 Snake. Ztráty tradičních vlastních zdrojů, jejichž stanovení se může Komise domáhat, tak logicky musí být ztrátami vyplývajícími ze zrušení těchto platebních výměrů a nemohou být vyšší než tyto ztráty. Komise však ve své žalobě vznesla požadavek odpovídající ztrátám vlastních zdrojů Unie za výše uvedené období ve výši 1001511991,60 eur ( 327 ). Jsem toho názoru, jak v tomto ohledu správně poznamenává Spojené království, že uvedená částka neodráží argumentaci Komise, ze které vyplývá, že za výše uvedené období se její požadavek týká částek vyplývajících z platebních výměrů C18 Snake, které vydaly a následně zrušily britské celní orgány. Je třeba zdůraznit, že ačkoli tyto orgány stanovily celní hodnotu zboží označeného v rámci operace Snake jako podhodnocené za použití upravených průměrných cen na úrovni Unie, což představovalo správní pochybení přičitatelné Spojenému království ( 328 ), odhad ztrát vlastních zdrojů spojených s platebními výměry C18 Snake nemůže v žádném případě přesáhnout 357 milionů GBP ( 329 ). Kromě toho podle Spojeného království činí částka vyplývající z platebních výměrů C18 Snake, které byly oznámeny hospodářským subjektům, 192568694,30 GBP ( 330 ). Tento rozpor mezi částkami požadovanými v návrhových žádáních žaloby na jedné straně a odůvodněním žaloby, které je základem návrhu na určení ztrát vlastních zdrojů za dobu trvání protiprávního jednání na straně druhé, lze podle mého názoru vysvětlit pouze tím, že Komise chybně zvolila referenční základ, který spočíval v tom, že do svého výpočtu zahrnula vedle částek spojených s vymáháním platebních výměrů C18 Snake i veškeré podhodnocené dovozy za uvedené období na základě statistických údajů. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci přetrvává značná nejistota ohledně správnosti částky požadované Komisí z titulu ztrát vlastních zdrojů unijního rozpočtu za období od listopadu 2011 do listopadu 2014, mám za to, že Komise neprokázala právně dostačujícím způsobem její celkovou výši.

310.

Zadruhé z výše uvedeného vyplývá, že metodika OLAF, kterou Komise použila pro odhad ztrát tradičních vlastních zdrojů za období od 1. ledna 2015 do 11. října 2017, je vhodná, a nikoli svévolná, takže ji lze použít ke stanovení objemu podhodnoceného zboží v době trvání protiprávního jednání a k určení referenční hodnoty pro účely „stanovení nové hodnoty“ tohoto zboží.

311.

I když Soudní dvůr může v zásadě vyhovět návrhu Komise, aby vyčíslil částku tradičních vlastních zdrojů za období od 1. ledna 2015 do 11. října 2017, vyvstává nicméně otázka, zda za období od 1. května 2015 do 11. října 2017, které odpovídá stanovení dodatečných cel uvedených v platebních výměrech C18 Breach vydaných od května 2018 v rámci operace Breach, by měly být částky, na něž se tyto platební výměry vztahují, „započítány“ do odhadu částky, kterou žádá Komise stanovit. Spojené království v tomto ohledu tvrdí, že vyměřilo clo v celkové výši 25 milionů GBP 27 subjektům a zaúčtovalo příslušné částky ( 331 ) na účet B ( 332 ). Konkrétně Spojené království uvádí, že Komise, přestože od května 2018 ( 333 ) věděla o osmi takových platebních výměrech, neodečetla částky odpovídající těmto platebním výměrům od svého odhadu výše ztrát tradičních vlastních zdrojů. Rozhodnutí o provedení tohoto zaúčtování nebylo zpochybněno ani v odůvodněném stanovisku, ani v žalobě, přestože u osmi z těchto platebních výměrů C18 Breach bylo zaúčtování na účet B provedeno v květnu 2018, takže Komise o nich v období před zahájením soudního řízení věděla. Komise namítá, že Spojené království odmítalo po celé období před zahájením soudního řízení a během soudního řízení sdělit podrobnosti svých výpočtů (a zejména uvést prohlášení, objemy a hodnoty použité pro stanovení „nové hodnoty“), takže neměla možnost oddělit tyto dovozy od celkového objemu dovozů, na které se vztahuje přístup založený na denních souhrnných údajích v rámci databáze Surveillance 2.

312.

V tomto ohledu ustálená judikatura uvádí, že žalobu pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU lze podat pouze tehdy, pokud dotčený členský stát nevyhověl odůvodněnému stanovisku ve lhůtě v něm stanovené ( 334 ). Existence nesplnění povinnosti se tudíž musí posuzovat vzhledem ke stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula tato lhůta ( 335 ). V projednávané věci z žalobní odpovědi vyplývá, aniž by tato skutková okolnost byla zpochybněna Komisí, že Spojené království vydalo během měsíce května 2018, a tedy před uplynutím lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku ze dne 24. září 2018, osm platebních výměrů C18 Breach, které se týkaly období od 1. května 2015. Jelikož o nich tedy Komise před odesláním odůvodněného stanoviska věděla, měla proto uvedené částky do odůvodněného stanoviska vydaného dne 24. září 2018 zahrnout. Pro účely výpočtu konečné dlužné částky za období od 1. května do 11. října 2017 tedy Spojené království může požadovat odečet pouze osmi těchto platebních výměrů C18 Breach. K tomu, aby bylo možné určit, zda mají být částky odpovídající těmto osmi platebním výměrům v projednávané věci zohledněny, je třeba, jak již bylo v rámci tohoto stanoviska několikrát uvedeno, vzít v úvahu čl. 13 odst. 1 nařízení č. 609/2014 a čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1150/2000, které ukládají členským státům povinnost poskytnout Komisi veškeré částky odpovídající stanoveným nárokům ( 336 ). Ze spisu přitom nevyplývá a ani to účastníci řízení netvrdí, že by se dotčených osm platebních výměrů C18 Breach stalo nedobytnými podle čl. 13 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení č. 609/2014, nebo že by se jednalo o promlčené dluhy ve smyslu článku 103 celního kodexu Unie ( 337 ). Z toho vyplývá, že k dnešnímu dni by měly být částky odpovídající těmto osmi platebním výměrům v zásadě odečteny od částky odhadu tradičních vlastních zdrojů za období let 2015 až 2017, a to tím spíše že Spojené království ve své písemné odpovědi na otázky Soudního dvora předložilo důkazy pro provedení tohoto odpočtu ( 338 ). Jsem však toho názoru, že v rámci řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU nepřísluší Soudnímu dvoru nahrazovat Komisi tím, že sám vypočítá přesnou částku odpovídající těmto osmi platebním výměrům C18 Breach, nebo že je „odečte“ od částky požadované Komisí z titulu ztrát vlastních zdrojů rozpočtu Unie.

313.

Na základě výše uvedených úvah dospívám k závěru, že je třeba vyhovět druhému žalobnímu důvodu vyhovět v rozsahu, v němž se domáhá určení, že Spojené království nesplnilo výše uvedená ustanovení týkající se vlastních zdrojů, ale že je třeba zamítnout návrh Komise na vyčíslení částky tradičních vlastních zdrojů.

314.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr konstatoval, že Spojené království tím, že v období od listopadu 2011 do listopadu 2014 neposkytlo správnou částku tradičních vlastních zdrojů, které se vztahují k podvodným dovozům zjištěným v rámci operace Snake a k vydaným platebním výměrům C18 Snake, které byly následně zrušeny, porušilo články 2 a 8 rozhodnutí č. 2007/436 a rozhodnutí 2014/335, jakož i články 2, 6, 9, 10, 11 a 17 nařízení č. 1150/2000, kterým odpovídají články 2, 6, 9, 10, 12 a 13 nařízení č. 609/2014. Navrhuji nicméně Soudnímu dvoru, aby v plném rozsahu zamítl návrh uvedený ve třetím pododstavci prvního bodu návrhových žádání žaloby v rozsahu, v němž se týká tohoto období, jelikož Komise neprokázala správnost částek v něm uvedených.

315.

Pokud jde o období od 1. ledna 2015 do 11. října 2017, dospěl jsem k závěru, že Spojené království nesplnilo výše uvedená ustanovení tím, že neposkytlo dlužné částky. Nicméně vzhledem k tomu, že z částky tradičních vlastních zdrojů musí být odečtena částka odpovídající osmi platebním výměrům C18 Breach a Soudnímu dvoru nepřísluší, aby při určení této částky nahrazoval Komisi, nemůže být částka tradičních vlastních zdrojů za období od 1. ledna 2015 do 11. října 2017 stanovena v rámci projednávané žaloby.

316.

Pokud Soudní dvůr přijme můj závěr týkající se druhého žalobního důvodu, který navrhuji, stane se otázka směnného kurzu, který má být použit pro výpočet výše ztrát vlastních zdrojů, bezpředmětnou. Z tohoto důvodu podpůrně a pouze pro případ, že by se Soudní dvůr rozhodl vyčíslit částku požadovanou Komisí z titulu ztrát tradičních vlastních zdrojů, níže krátce přezkoumám opodstatněnost tohoto argumentu.

317.

Pokud jde o námitku nepřípustnosti vznesenou Spojeným královstvím, podle níž je návrhové žádání Komise týkající se úroků z prodlení podle článku 12 nařízení č. 609/2014 nepřípustné, neboť Komise ve svém odůvodněném stanovisku nezmínila jakékoli nesplnění povinnosti spočívající v nezaplacení úroků z prodlení, uvádím, že uvedené stanovisko výslovně zmiňuje zejména článek 12 tohoto nařízení ( 339 ), který odpovídá článku 11 nařízení č. 1150/2000. Žaloba tedy na rozdíl od toho, co tvrdí tento stát, nerozšiřuje rozsah sporu vymezený v odůvodněném stanovisku, takže tato námitka nepřípustnosti musí být zamítnuta.

318.

Komise má za to, že vzhledem k existenci neoddělitelné vazby mezi povinností stanovit vlastní zdroje Unie a připsat je ve stanovených lhůtách na účet Komise na jedné straně a povinností zaplatit úroky z prodlení na straně druhé ( 340 ), bylo Spojené království povinno zaplatit tyto úroky na základě článku 12 nařízení č. 609/2014. S odkazem na znění tohoto ustanovení se Komise domnívá, že výše úroků bude vypočtena teprve poté, co Spojené království poskytne jistinu, čímž ukončí své prodlení s připsáním dotčených částek tradičních vlastních zdrojů na uvedený účet. Spojené království v odpovědi tvrdí, že návrh týkající se úroků z prodlení je nepřípustný, neboť je podání takového návrhu předčasné vzhledem k tomu, že tato povinnost uhradit úroky z prodlení vznikne až později. Jak již bylo v tomto ohledu vysvětleno výše ( 341 ), judikatura Soudního dvora konstatuje existenci neoddělitelné vazby mezi povinností stanovit vlastní zdroje Unie a připsat je ve stanovených lhůtách na účet Komise na jedné straně a povinností zaplatit úroky z prodlení na straně druhé. Povinnost připsat vlastní zdroje na účet a povinnost zaplatit úroky za opožděné připsání na účet jsou ve vzájemném vztahu jako hlavní a vedlejší povinnost ( 342 ). Z toho vyplývá, že pokud Soudní dvůr vyhoví druhému žalobnímu důvodu a dojde k závěru, že Spojené království nesplnilo své povinnosti týkající se stanovení a připsání vlastních zdrojů, plyne z toho povinnost tohoto státu zaplatit úroky z prodlení. Pro úplnost dodávám, že účastníci řízení se zřejmě shodují na tom, že pokud Spojené království zaplatí dotčené částky, měl by se na ně vztahovat strop ve výši 16 % podle čl. 1 odst. 6 nařízení č. 2016/804 ( 343 ).

319.

Domnívám se, že žalobní bod vycházející z porušení povinnosti loajální spolupráce, jak je zakotvena v čl. 4 odst. 3 SEU, musí být v rozsahu, v němž se týká tvrzení Komise ohledně neposkytnutí informací, posuzován samostatně ( 344 ). V tomto žalobním bodu totiž Komise vytýká Spojenému království, že jí odmítlo poskytnout jednak kopii právního posouzení nebo jakýkoli jiný údaj týkající se obsahu tohoto posouzení, které vedlo ke zrušení platebních výměrů C18 Snake, a jednak veškeré údaje nezbytné ke stanovení ztrát tradičních vlastních zdrojů, které z nich vyplývaly. Tato tvrzení jsou přitom nezávislá na argumentu, který Komise zmínila v rámci svého prvního žalobního důvodu, podle něhož nepřijetí celních kontrolních opatření představuje porušení povinnosti celních orgánů přijmout opatření na ochranu finančních zájmů Unie.

320.

Úvodem je třeba připomenout, že ze zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění působnosti a účinnosti unijního práva ( 345 ). Je třeba zdůraznit, že je na členských státech, aby na základě čl. 4 odst. 3 SEU usnadnily Komisi plnění jejích úkolů, které podle čl. 17 odst. 1 SEU spočívají zejména v zajištění uplatňování ustanovení Smluv, jakož i ustanovení přijatých orgány na jejich základě ( 346 ).

321.

Zaprvé, pokud jde o první výtku Komise ( 347 ), v projednávané věci ze spisu vyplývá, že tento orgán požádal Spojené království o poskytnutí kopie dotčeného právního hodnocení, které odůvodňovalo zrušení platebních výměrů C18 Snake ( 348 ). Spojené království ve své odpovědi ze dne 22. června 2018 na výzvu dopisem uvedlo, že o zrušení dluhů rozhodl zcela nezávisle revizní úředník ( 349 ), aniž se opíral o jakékoliv právní posouzení, jehož existenci ostatně tento stát popírá. Vnitrostátní orgány místo toho poskytly pouze kopie několika vydaných rozhodnutí o zrušení. Spojené království zdůrazňuje, že se dotčené právní posouzení týkalo likvidačních řízení zahájených proti některým hospodářským subjektům, ale že nevedlo ke zrušení platebních výměrů C18 Snake.

322.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že ve zvláštním kontextu spojeném se zpřístupňováním celních dokumentů a s cílem napomáhat Komisi v jejím poslání dbát na dodržování Smluv, jí musí členské státy poskytnout zejména údaje potřebné k ověření správnosti plateb vlastních zdrojů ( 350 ). Z toho podle mého názoru vyplývá, že i kdyby dotčené právní posouzení nebylo pro přezkum právního základu rozhodnutí revizního úředníka o zrušení výměrů relevantní, měla Komise právo požadovat, aby jí členský stát předložil tento dokument, jelikož ze spisu vyplývá, že tento stát opakovaně potvrdil jeho existenci ( 351 ). Je třeba rovněž zdůraznit, že pokud Komise chápala právní posouzení jako základ pro zrušení platebních výměrů C18 Snake právě na základě vysvětlení předložených Spojeným královstvím, pak právě z důvodu nevymáhání částek dlužných na základě těchto výměrů požádala o předložení dotčeného dokumentu v rozsahu, v němž se týkal tradičních vlastních zdrojů Unie, a tedy jejího rozpočtu. Okolnost, že se později ukázalo, že zrušení platebních výměrů C18 Snake bylo způsobeno jinými důvody, nemění podle mého názoru nic na opodstatněnosti této žádosti Komise, která spadá do jejího výše uvedeného poslání.

323.

Podotýkám, že účastníci řízení se v zásadě shodují v tom, že Spojené království dotčené právní posouzení nepředložilo. Spojené království sice nepopírá, že tento doklad nepředložilo, nicméně tvrdí, že i kdyby byly platební výměry C18 Snake zrušeny na základě dotčeného právního posouzení, a nikoli na základě nezávislého rozhodnutí revizního úředníka, toto posouzení by bylo v každém případě chráněno profesním tajemstvím a nebylo by možné porušit základní ochranu jeho důvěrné povahy. Podle názoru Spojeného království podléhá povinnost poskytnout potřebné dokumenty Komisi „přiměřeným podmínkám“ ( 352 ), takže nebylo jeho povinností tento dokument Komisi sdělit.

324.

Tuto argumentaci nelze podle mého názoru přijmout. Mám v tomto ohledu za to, jak správně zdůraznila Komise, že uvedená povinnost vyplývá z nesprávného výkladu rozsudku Komise v. Itálie ( 353 ), kterého se dovolává Spojené království. Komise podle všeho v této věci požádala Italskou republiku o výkaz dokládající všechny dotčené částky, včetně odkazů na všechny podkladové celní doklady. Právě v odpovědi na argument předložený tímto členským státem, podle kterého žádost Komise vyžadovala „značně usilovnou přípravu“, kvůli níž jí nemohl vyhovět „ve stanovené lhůtě“ ( 354 ), Soudní dvůr uvedl, že pokud Komise žádá o dokumenty, musí tak učinit za přiměřených podmínek. V důsledku toho se mi uvedený rozsudek nejeví v projednávané věci relevantní a podotýkám, že se netýká problematiky zpřístupnění dokumentů, na které se vztahuje profesní tajemství.

325.

Pokud jde zejména o argument na obhajobu Spojeného království, podle něhož bylo dotčené právní posouzení chráněno „profesním tajemstvím“, které mu přiznává důvěrnou povahu, mám za to, že v projednávané věci Spojené království neprokázalo, z jakého důvodu nemohl být dokument vypracovaný službami HMRC prostřednictvím revizního úředníka, který patrně rovněž spadá pod tento orgán ( 355 ), zpřístupněn Komisi, a to i v případě, že by byl chráněn profesním tajemstvím. Vzhledem k tomu, že dotčené právní posouzení bylo určeno útvaru téhož orgánu, spadá zřejmě do oblasti judikatury Soudního dvora týkající se interních (in-house) stanovisek ( 356 ). Je třeba mimo jiné připomenout, že podle ustálené judikatury se členský stát nemůže dovolávat ustanovení, praxe či situací svého vnitrostátního právního řádu jako důvodu nesplnění povinností vyplývajících z unijního práva ( 357 ). Z toho vyplývá, že se Spojené království nemůže při odůvodňování nesplnění výše uvedené povinnosti spolupráce odvolávat na tento druh obtíží, aby ospravedlnilo své rozhodnutí neposkytnout Komisi dokumenty týkající se platebních výměrů C18 Snake.

326.

Pokud jde o druhou výtku týkající se porušení zásady loajální spolupráce formulovanou Komisí ( 358 ), podle které Spojené království neposkytlo, i přes opakované žádosti Komise, všechny informace nezbytné k určení výše ztrát vlastních zdrojů, které vyplývají z platebních výměrů C18 Snake, mám za to, že tento stát uvedená tvrzení ve skutečnosti nezpochybňuje. Ze spisu mimoto vyplývá, že Spojené království na tato tvrzení odpovědělo až v rámci soudního řízení. Vzhledem k těmto skutečnostem je tedy třeba konstatovat, že Spojené království nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají ze zásady loajální spolupráce.

327.

S ohledem na výše uvedené úvahy jsem toho názoru, že Spojené království tím, že neposkytlo Komisi dotčené právní posouzení a všechny informace nezbytné pro stanovení výše ztrát vlastních zdrojů vyplývajících z platebních výměrů C18 Snake, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 4 odst. 3 SEU.

328.

V rámci třetího žalobního důvodu má Komise za to, že Spojené království nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 4 odst. 3 SEU, čl. 310 odst. 6 a článku 325 SFEU, jakož i čl. 2 odst. 1 písm. b) a d), článků 83, 85 až 87 a čl. 143 odst. 1 písm. d) směrnice 2006/112. Na podporu tohoto žalobního důvodu Komise v podstatě uvádí, že nesprávné určení celní hodnoty dováženého zboží spadajícího jak do celního režimu 40, tak do celního režimu 42 mělo za následek snížení základu DPH, takže Unie byla připravena o část vlastních zdrojů.

329.

Pokud jde o celní režim 40, Komise zdůrazňuje, že podle čl. 2 odst. 1 písm. d) a článků 85 až 87 směrnice 2006/112 musí být DPH vybrána členským státem dovozu a že základ daně zahrnuje celní hodnotu, jakož i cla a vedlejší výdaje. Domnívá se, že jelikož DPH nebyla vybrána ze správné celní hodnoty dováženého zboží, nebyly odpovídající částky zohledněny při stanovení základu vlastních zdrojů vycházejících z DPH.

330.

V rámci celního režimu 42 Komise nejprve uvádí, že v roce 2016 bylo podle zprávy OLAF 87 % zboží dovezeno do jiných členských států přes Spojené království. Dále uvádí, že u zboží spadajícího do celního režimu 42 je základem DPH podle článku 83 směrnice 2006/112 kupní cena zboží nebo podobného zboží, a pokud kupní cena neexistuje, nákladová cena stanovená k okamžiku dodání. Konečně tvrdí, že je-li celní hodnota dováženého zboží nesprávná, bude proto nesprávný i výpočet DPH, kterou z něj má vybrat členský stát určení nebo přepravy.

331.

Komise ze všech těchto skutečností vyvozuje, že Spojené království tím, že nepřijalo opatření, která by mohla napravit podhodnocování celní hodnoty dováženého zboží, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 4 odst. 3 SEU, jakož i z čl. 310 odst. 6 a článku 325 SFEU, a tím, že nezajistilo výběr příjmů z DPH v plné výši, připravilo Unii o část vlastních zdrojů pocházejících z této daně. Komise konkrétně dodává, že čl. 143 odst. 2 směrnice 2006/112, který stanoví podmínky použitelné na dovozy spadající do celního režimu 42, ukládá členským státům povinnost přijmout veškerá vhodná opatření k zajištění výběru DPH. Nepřijetím těchto opatření tudíž Spojené království ohrozilo schopnost jiných členských států vybrat DPH a musí nést za tuto situaci odpovědnost.

332.

Spojené království naproti tomu tvrdí, že stížnost Komise postrádá náležitý právní základ. V tomto ohledu uvádí, že ani ustanovení směrnice 2006/112, ani ustanovení čl. 4 odst. 3 SEU nezakládají odpovědnost členského státu za ztráty tradičních vlastních zdrojů nebo vlastních zdrojů vycházejících z DPH vzniklé v jiných členských státech. Dodává, že Komise, která se odvolává pouze na obecné povinnosti loajální spolupráce a boje proti podvodům, není schopna upřesnit právní základ, z něhož by vyplývala povinnost členského státu nést mimo své hranice odpovědnost za výběr DPH v jiném státě Unie. Dále poukazuje na to, že pokud by byl přijat názor Komise, nebylo by možné změřit míru odpovědnosti členského státu za ztrátu vlastních zdrojů, k níž došlo v jiném členském státě z důvodu nesplnění této první z jeho povinností.

333.

Spojené království mimoto zdůrazňuje, že podle článku 83 směrnice 2006/112 vychází základ DPH u dováženého zboží spadajícího do celního režimu 42 z kupní ceny účtované konečnému pořizovateli nacházejícímu se v členském státě určení. Uvádí, že tomuto druhému členskému státu přísluší ověřit a zaručit, že DPH z těchto pořízení bude řádně přiznána. Z toho vyvozuje, že údajná příčinná souvislost, které se dovolává Komise, není prokázána. Konečně Spojené království tvrdí, že z žádné ze skutkových okolností předložených Komisí nevyplývá, že by svým jednáním bránilo ostatním členským státům ve výběru DPH.

334.

S ohledem na tyto argumenty je třeba nejprve upřesnit právní režim vlastních zdrojů vycházejících z DPH (oddíl 1), a poté postupně analyzovat výtky týkající se celního režimu 40 (oddíl 2) a celního režimu 42 (oddíl 3).

335.

K tomu, aby zajistil vytvoření vnitřního trhu, na němž není narušena hospodářská soutěž a je zaručen volný pohyb zboží a služeb, snažil se unijní normotvůrce harmonizovat pravidla týkající se daní z obratu prostřednictvím systému daně z přidané hodnoty, která představuje daň ze spotřeby pokrývající většinu aspektů hospodářství. V tomto ohledu stanoví směrnice 2006/112 společné pravidlo pro základ daně. Konkrétně podle článku 73 této směrnice zahrnuje základ daně, na který se uplatní sazba DPH, „vše, co tvoří protiplnění, které dodavatel nebo poskytovatel získal nebo má získat od pořizovatele, příjemce nebo třetí osoby za takové dodání zboží nebo poskytnutí služby, včetně dotací přímo vázaných k ceně těchto plnění“ ( 359 ). Nad rámec této zásady se základ daně řídí zvláštními pravidly, zejména v případě pořízení zboží uvnitř Společenství ( 360 ) nebo v případě dovozu zboží ( 361 ).

336.

Dále podle čl. 2 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2007/436 a čl. 2 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2014/335 zahrnují vlastní zdroje Unie vedle tradičních vlastních zdrojů také příjmy z použití jednotné sazby ( 362 ) na harmonizovaný vyměřovací základ DPH, který se určuje podle unijních pravidel. Tato jednotná sazba představuje „uplatňovanou sazbu vlastního zdroje“, a nikoli sazbu daně, jelikož nevytváří daňové povinnosti pro daňové poplatníky, ale ukládá povinnost pouze státům vybrat částku, kterou dluží vůči Unii z jakéhokoli zdroje svého rozpočtu ( 363 ).

337.

Pokud jde o základ tohoto vlastního zdroje, který se liší od základu daně stanoveného směrnicí 2006/112, článek 3 nařízení č. 1553/89 v podstatě uvádí, že základ zdrojů z DPH se získá vydělením celkového čistého výnosu DPH vybraného členským státem během tohoto roku buď sazbou DPH uplatňovanou v tomto roce, nebo váženou průměrnou sazbou DPH, je-li ve členském státě uplatňována více než jedna sazba ( 364 ).

338.

Cílem tohoto systému vlastních zdrojů je tedy, pokud jde o zdroje vycházející z DPH, uložit členským státům povinnost poskytnout Unii jakožto vlastní zdroje část částek, které vybírají jako DPH ( 365 ).

339.

Z toho vyplývá, že existuje přímá spojitost mezi výběrem příjmů z DPH v souladu s použitelným unijním právem a poskytnutím odpovídajících zdrojů vycházejících z DPH unijnímu rozpočtu, neboť jakákoli mezera ve výběru příjmů z DPH je potenciálně příčinou snížení zdrojů z DPH ( 366 ). Členské státy mají proto povinnost zajistit účinný výběr vlastních zdrojů Unie vymáháním částek odpovídajících vlastním zdrojům, které nebyly v důsledku podvodného jednání odvedeny do rozpočtu Unie ( 367 ).

340.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v oblasti DPH vyplývá zejména z článků 2 a 273 směrnice 2006/112 ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU, že členské státy mají nejen obecnou povinnost přijmout všechna legislativní a správní opatření, která jsou vhodná pro zajištění toho, aby splatná DPH byla na jejich příslušných územích vybrána v plné výši, ale musí rovněž bojovat proti daňovým únikům ( 368 ). Kromě toho, jak již bylo zdůrazněno ( 369 ), článek 325 SFEU ukládá členským státům povinnost bojovat proti protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie odstrašujícími a účinnými opatřeními, a zejména jim ukládá povinnost přijmout k zamezení podvodů ( 370 ) ohrožujících finanční zájmy Unie stejná opatření, jaká přijímají k zamezení podvodů ohrožujících jejich vlastní finanční zájmy ( 371 ).

341.

S ohledem na výše uvedené úvahy příliš nepochybuji o tom, že v projednávaném případě neexistence vhodných opatření k boji proti riziku podvodů a zajištění správného ocenění dováženého zboží ( 372 ) může z pohledu vlastních zdrojů vycházejících z DPH představovat porušení článku 325 SFEU, který konkretizuje čl. 4 odst. 3 SEU ( 373 ), jež by mohlo ohrozit finanční zájmy Unie. Z výše uvedené judikatury tedy vyplývá, že souvislost mezi výběrem příjmů z DPH členským státem a poskytnutím zdrojů pocházejících z DPH do unijního rozpočtu je pouze potenciální. V důsledku toho se domnívám, že je třeba s ohledem na pravidla vlastní každému z celních režimů použitelných v projednávané věci ověřit, zda opomenutí orgánů Spojeného království provádět celní kontroly, jak je uvedeno v rámci prvního žalobního důvodu, připravilo konkrétně unijní rozpočet o část vlastních zdrojů vycházejících z DPH.

342.

Celní režim 40 odpovídá situaci, kdy je zboží dovezené ze třetí země přímo propuštěno do volného oběhu ( 374 ). Podle čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 2006/112 patří dovoz zboží mezi plnění, která jsou předmětem DPH. Článek 85 této směrnice stanoví, že „[p]ři dovozu zboží je základem daně celní hodnota stanovená podle platných předpisů Společenství“. Tento základ daně se upravuje podle pravidel stanovených v článcích 86 a 87 směrnice 2006/112 ( 375 ). Kromě toho v čl. 70 odst. 1 celního kodexu Unie ( 376 ) je celní hodnota zboží definována jako „převodní hodnota, tj. cena, která byla nebo má být skutečně zaplacena za zboží prodané pro vývoz na celní území Unie“. Z toho vyplývá, že cílem článku 85 směrnice 2006/112 ve spojení s čl. 70 odst. 1 celního kodexu Unie je zahrnout do základu daně vše, co představuje hodnotu zboží pro konečného pořizovatele zboží ( 377 ).

343.

S ohledem na tyto skutečnosti je jisté, že neprovedení vhodných opatření k boji proti celním podvodům neumožnilo Spojenému království použít pravidla pro stanovení základu DPH při dovozu zboží spadajícího do celního režimu 40. Zbývá však určit, zda tato okolnost konkrétně ovlivnila vlastní zdroje pocházející z této daně. V tomto ohledu Komise, které přísluší prokázat existenci tvrzeného nesplnění povinností ( 378 ), obecně tvrdí, že snížení vlastních zdrojů vycházejících z DPH ipso facto vyplývá z podhodnocení celní hodnoty dováženého zboží.

344.

Nedomnívám se však, že tento argument umožňuje dostatečně prokázat existenci přímé souvislosti mezi pochybením Spojeného království a případným snížením vlastních zdrojů vycházejících z DPH. Jak jsem již totiž uvedl ( 379 ), z článku 3 nařízení č. 1553/89 vyplývá, že se základ zdrojů vycházejících z DPH vypočte z celkového čistého příjmu z DPH vybraného členským státem vyděleného sazbou DPH. V případě dováženého zboží přitom celkové vybrané čisté příjmy nezávisí pouze na celní hodnotě zboží, ale také na prodejní ceně účtované konečnému pořizovateli. Výše příjmů vycházejících z DPH tak zůstává stejná, pokud konečný pořizovatel uhradil kupní cenu odpovídající skutečné celní hodnotě zboží. Z toho vyplývá, že samotné zjištění, že celní hodnota dováženého zboží je podhodnocená, tedy automaticky nevede ke snížení základu, z něhož se vypočítávají vlastní zdroje pocházející z DPH.

345.

Za těchto podmínek mám za to, že obecná úvaha, kterou zmiňuje Komise na podporu tvrzení, že v případě dovozu zboží spadajícího do celního režimu 40, byla Unie připravena o část vlastních zdrojů vycházejících z DPH, nemůže sama o sobě představovat dostatečný důkaz ohledně tohoto žalobního bodu. V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr návrh podaný Komisí v tomto bodě zamítl.

346.

Nejprve je vhodné připomenout, že podle zprávy úřadu OLAF spadalo 87 % celkového objemu zboží dovezeného v roce 2016 do celního režimu 42 ( 380 ).

347.

Jak již bylo v tomto stanovisku vysvětleno, celní režim 42 odpovídá případu, kdy je v okamžiku dovozu jisté, že dovážené zboží je určeno do jiného členského státu ( 381 ). V takovém případě je DPH splatná v členském státě konečného určení zboží, a nikoli v členském státě dovozce. Konkrétně toto osvobození vyplývá z čl. 143 odst. 1 písm. d) směrnice 2006/112, podle kterého členské státy osvobodí od daně dovoz zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno z třetího území nebo třetí země do jiného členského státu než do státu ukončení odeslání nebo přepravy zboží, je-li dodání tohoto zboží dovozcem určeným nebo uznaným za osobu povinnou odvést daň podle článku 201 této směrnice osvobozeno od daně podle článku 138 téže směrnice. Jinými slovy, osvobození od DPH podle článku 143 směrnice 2006/112 je založeno na okolnosti, že po dovozu následuje dodání uvnitř Společenství, které je samo osvobozeno od daně na základě článku 138 uvedené směrnice.

348.

Kromě toho z článku 68 směrnice 2006/112 vyplývá, že zdanitelné plnění je uskutečněno okamžikem uskutečnění pořízení zboží uvnitř Společenství, tj. podle druhého pododstavce tohoto článku „tehdy, kdy je za uskutečněné považováno dodání obdobného zboží [v tuzemsku]“. V tomto ohledu Soudní dvůr konstatoval, že pojem „dodání zboží“ neodkazuje na převod vlastnictví způsoby, jež upravuje použitelné vnitrostátní právo, ale zahrnuje veškeré převody hmotného majetku opravňující druhou stranu k faktickému nakládání s uvedeným majetkem, jako by byla vlastníkem tohoto majetku ( 382 ).

349.

Konečně pokud jde o pořízení zboží uvnitř Společenství, z článků 76 a 83 směrnice 2006/112 vyplývá, že základem DPH je kupní cena zboží nebo podobného zboží, a pokud kupní cena neexistuje, nákladová cena stanovená k okamžiku dodání.

350.

Domnívám se, že v projednávaném případě lze jen obtížně souhlasit s tvrzením Komise, podle něhož mělo nesprávné určení celní hodnoty dováženého zboží Spojeným královstvím dopad na výši vlastních zdrojů vycházejících z DPH, které byly poskytnuty Unii. S ohledem na výše uvedená pravidla použitelná na plnění spadající do celního režimu 42 se mi tato přímá souvislost, kterou ostatně Komise ve svých písemnostech nedokládá, nezdá být prokázána ze dvou důvodů. Zaprvé základ DPH u zboží, na které se vztahuje uvedený režim, nesouvisí s celní hodnotou dováženého zboží, ale s pořizovací cenou tohoto zboží v členském státě konečného určení. Zadruhé v rámci celního režimu 42 musí být DPH v plné výši vybrána a zaplacena v členském státě konečného dodání zboží.

351.

Chtěl bych dodat, že systémová slabina celního režimu 42 znemožňuje činit odpovědným za ztrátu vlastních zdrojů vycházejících z DPH pouze jeden členský stát. V této souvislosti podotýkám, že Účetní dvůr ve své zvláštní zprávě č. 13/2011 týkající se kontrol v rámci celního režimu 42 konstatoval, že při uplatňování celního režimu dochází ke značným ztrátám, které vyčíslil na přibližně 2200 milionů eur ( 383 ), a vyjádřil politování nad nedostatečností kontrol prováděných sedmi členskými státy vybranými pro svou studii ( 384 ). Účetní dvůr zejména doporučil zlepšit způsob sdělování klíčových údajů v rámci členských států i mezi nimi, podporovat automatické ověřování platnosti identifikačních čísel pro DPH a vytvořit na úrovni Unie společný rizikový profil u dovozů v rámci celního režimu 42 ( 385 ). Ve své zvláštní zprávě č. 24/2015 týkající se boje s podvody v oblasti DPH v rámci Společenství Účetní dvůr zdůraznil, že tyto obtíže přetrvávají, přičemž uvedl, že „[l]egislativní zlepšení, které Komise provedla v souvislosti s celním režimem 42, a následná kontrola stavu našich doporučení ve zvláštní zprávě č. 13/2011 jsou příznivá, ale [že] boj proti podvodům je brzděn špatným prováděním právních předpisů a případy nesouladu, které jsme v členských státech zjistili při našem současném auditu“ ( 386 ). V tomto ohledu Účetní dvůr rovněž zdůraznil, že ve většině navštívených členských států chybí účinné křížové kontroly celních údajů a údajů o DPH a dále že existují problémy s přesností, úplností a včasností informací o DPH sdílených mezi členskými státy ( 387 ). Taková zjištění mě vedou rovněž k odmítnutí tvrzení Komise, podle něhož opomenutí Spojeného království zabránilo ostatním členským státům ve výběru DPH v plné výši.

352.

Za těchto podmínek a navzdory pochybením Spojeného království při určování celní hodnoty dotčeného zboží nelze tomuto státu přičítat snížení vlastních zdrojů pocházejících z DPH v souvislosti s plněními spadajícími do celního režimu 42, neboť zde není dána přímá souvislost. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr návrh podaný Komisí v tomto bodě zamítl.

353.

S ohledem na všechny tyto úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr třetí žalobní důvod zamítl, pokud jde jak o výtku týkající se ztráty vlastních zdrojů vycházejících z DPH v rámci celního režimu 40, tak o výtku týkající se ztráty vlastních zdrojů vycházejících z DPH v rámci celního režimu 42.

354.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Článek 138 odst. 3 tohoto jednacího řádu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Soudní dvůr rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Spojené království nemělo v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné s ohledem na okolnosti projednávaného případu uložit Spojenému království, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí čtyři pětiny nákladů řízení vynaložených Komisí. Komise ponese jednu pětinu vlastních nákladů řízení.

355.

Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, který stanoví, že členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení, ponesou Belgické království, Estonská republika, Řecká republika, Lotyšská republika, Portugalská republika a Slovenská republika vlastní náklady řízení.

356.

Z důvodů uvedených v tomto stanovisku navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně: