Choose the experimental features you want to try

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62019CC0194

Stanovisko generálního advokáta A. Rantose přednesené dne 2. února 2021.
H. A. v. État belge.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Conseil d'État (Belgie).
Řízení o předběžné otázce – Nařízení (EU) č. 604/2013 – Určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Článek 27 – Opravný prostředek – Zohlednění skutečností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění – Účinná soudní ochrana.
Věc C-194/19.

ECLI identifier: ECLI:EU:C:2021:85

 STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

ATHANASIOSE RANTOSE

přednesené dne 3. února 2021 ( 1 )

Věc C‑194/19

H. A.

proti

État belge

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Conseil d’État (Státní rada, Belgie)]

„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Nařízení (EU) č. 604/2013 – Určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států – Přenesení příslušnosti – Článek 27 – Opravné prostředky – Rozsah soudního přezkumu – Povinnost vnitrostátního soudu zohlednit okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění a mohou mít vliv na určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu – Podmínky“

I. Úvod

1.

Žadatel o mezinárodní ochranu podal žádost v jednom členském státě, avšak bylo rozhodnuto o jeho přemístění do jiného členského státu. O několik dní později přicestoval do prvního členského státu bratr žadatele a v tomto státě podal žádost o mezinárodní ochranu.

2.

Je soud prvního členského státu, u kterého podal žadatel žalobu znějící na zrušení rozhodnutí o přemístění, povinen zohlednit okolnost, která nastala po přijetí tohoto rozhodnutí, a sice příjezd bratra žadatele a skutečnost, že podal žádost o mezinárodní ochranu? To je podstatou otázky položené Conseil d’État (Státní rada, Belgie) ( 2 ).

3.

V projednávané věci bude třeba, aby Soudní dvůr upřesnil svou judikaturu týkající se nařízení (EU) č. 604/2013 ( 3 ) (dále jen „nařízení Dublin III“) ve spojení s Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Soudní dvůr bude zejména muset posoudit, v jakém rámci musí proběhnout soudní přezkum rozhodnutí o přemístění žadatele o udělení mezinárodní ochrany a zda příjezd jeho rodinného příslušníka, v daném případě jeho bratra, taktéž žádajícího o mezinárodní ochranu, je okolností, která může mít vliv na určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

II. Právní rámec

A.   Unijní právo

1. Nařízení Dublin III

4.

V bodech 4, 5 a 19 odůvodnění nařízení Dublin III se uvádí:

„(4)

Podle závěrů [zvláštního zasedání Evropské rady v] Tampere [ve dnech 15. a 16. října 1999] by měl tento společný evropský azylový systém v krátké době rovněž zahrnovat jasnou a proveditelnou metodu určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl.

(5)

Tato metoda by měla být založena na objektivních a spravedlivých kritériích jak pro členské státy, tak pro dotčené osoby. Mělo by být zejména možné urychleně určit příslušný členský stát tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu.

[…]

(19)

Měly by být stanoveny právní záruky a právo na účinný opravný prostředek, pokud jde o rozhodnutí o přemístění dotyčné osoby do příslušného členského státu, aby byla zaručena účinná ochrana jejích práv v souladu zejména s článkem 47 [Listiny]. Pro zajištění souladu s mezinárodní[m] právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován.“

5.

Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Toto nařízení stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států […]“

6.

Článek 2 uvedeného nařízení, nadepsaný „Definice“, v písm. g) stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

g)

‚rodinným příslušníkem‘ tito členové rodiny žadatele nacházející se na území některého členského státu, pokud tato rodina existovala již v zemi původu:

manžel či manželka žadatele nebo jeho nesezdaný partner či partnerka, se kterým/kterou žije v trvalém vztahu, pokud se k nesezdaným párům v právu nebo praxi dotčeného členského státu přistupuje podobně jako k párům sezdaným podle jeho právních předpisů o státních příslušnících třetí země,

nezletilé děti párů uvedených v první odrážce nebo žadatele, pokud jsou svobodné, a bez ohledu na to, zda se jedná o děti manželské, nemanželské nebo osvojené ve smyslu vnitrostátního práva,

je-li žadatelem svobodná nezletilá osoba, její otec, matka nebo jiná dospělá osoba, která je za ni zodpovědná podle práva nebo praxe členského státu, na jehož území se dospělá osoba nachází,

je-li osoba požívající mezinárodní ochrany nezletilá a svobodná, otec, matka nebo jiná dospělá osoba, která je za ni zodpovědná podle práva nebo praxe členského státu, na jehož území se osoba požívající mezinárodní ochrany nachází.“

7.

Článek 3 téhož nařízení, nadepsaný „Přístup k řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

2.   Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.

Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 [Listiny], členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.

[…]“

8.

Článek 7 nařízení Dublin III, nadepsaný „Pořadí kritérií“, zní v odstavci 2 následovně:

„Členský stát, který je příslušný podle kritérii stanovených v této kapitole, se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel podal první žádost o mezinárodní ochranu v některém členském státě.“

9.

Článek 10 tohoto nařízení, nadepsaný „Rodinní příslušníci, kteří jsou žadateli o mezinárodní ochranu“, stanoví:

„Pokud má žadatel v členském státě rodinného příslušníka, o jehož žádosti o mezinárodní ochranu dosud nebylo v tomto členském státě přijato první rozhodnutí ve věci samé, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně.“

10.

Článek 12 uvedeného nařízení, nadepsaný „Vydávání povolení k pobytu nebo víz“, v odstavci 2 stanoví:

„Pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech[ ( 4 )]. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát.“

11.

Článek 17 odst. 1 nařízení Dublin III, nadepsaný „Diskreční ustanovení“, v odstavci 1 stanoví:

„Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.

Členský stát, který se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu podle tohoto odstavce, se stává příslušným členským státem a přebírá povinnosti s tím spojené. […]

[…]“

12.

Článek 27 tohoto nařízení, nadepsaný „Opravné prostředky“, zní:

„1.   Žadatel […] má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.

2.   Členské státy stanoví přiměřenou lhůtu, v níž může dotyčná osoba uplatnit své právo na podání účinného opravného prostředku podle odstavce 1.

3.   Pro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech stanoví:

a)

že na základě podání odvolání nebo žádosti o přezkum získává dotčená osoba právo zůstat v daném členském státě, dokud nebude rozhodnuto o odvolání nebo o přezkumu; nebo

b)

automatický odklad přemístění na určitou a přiměřenou dobu, během níž soud po důkladném a pečlivém posouzení rozhodne, zda má být s odvoláním nebo přezkumem spojen i nadále odkladný účinek; nebo

c)

že dotčená osoba může v přiměřené lhůtě požádat soud o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o jejím odvolání nebo o přezkumu. Členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek v podobě odkladu přemístění byl v platnosti až do přijetí rozhodnutí o první žádosti o odklad. Jakékoli rozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění musí být přijato v přiměřené lhůtě, která zároveň umožní důkladné a pečlivé posouzení žádosti. Rozhodnutí neodložit výkon rozhodnutí o přemístění musí obsahovat důvody, na nichž je založeno.

4.   Členské státy mohou stanovit, že příslušné orgány mohou z úřední moci rozhodnout o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění do doby, než bude rozhodnuto o odvolání nebo o přezkumu.

[…]“

13.

Článek 29 uvedeného nařízení, nadepsaný „Další podmínky a lhůty“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Přemístění žadatele […] z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.

[…]

2.   Pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Tato lhůta může být prodloužena nejvýše na jeden rok, pokud přemístění nemohlo být uskutečněno z důvodu uvěznění dotyčné osoby, nebo až na 18 měsíců, pokud je dotyčná osoba na útěku.“

2. Směrnice 2013/32/EU

14.

Článek 1 směrnice 2013/32/EU ( 5 ) stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit společná řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU [ ( 6 )].“

15.

Článek 46 směrnice 2013/32 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti:

a)

rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, včetně rozhodnutí:

i)

o tom, že je žádost nedůvodná, pokud jde o postavení uprchlíka nebo status[…] doplňkové ochrany,

[…]

3.   Členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.

4.   Členské státy stanoví přiměřené lhůty a další nezbytná pravidla, aby mohl žadatel využít svého práva na účinný opravný prostředek podle odstavce 1. Lhůty nesmějí znemožňovat nebo nepřiměřeně ztěžovat tento přístup žadatele k účinnému opravnému prostředku.

[…]“

B.   Belgické právo

16.

Článek 39/2 odst. 2 loi sur l’accès au territoire, le séjour, l’établissement et l’éloignement des étrangers, du 15 décembre 1980 ( 7 ) (zákon ze dne 15. prosince 1980 o vstupu cizinců na území, jejich pobytu, usazování a vyhošťování), ve znění použitelném ke dni sporu v původním řízení (dále jen „zákon ze dne 15. prosince 1980“), stanoví:

„[Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu, Belgie)] rozhoduje o zrušení rozsudkem na základě jiných opravných prostředků podaných pro porušení podstatných formálních náležitostí nebo formálních náležitostí předepsaných pod sankcí neplatnosti, nebo pro překročení či zneužití pravomoci.“

17.

Článek 39/82 odst. 4, druhý a čtvrtý pododstavec tohoto zákona stanoví:

„Bylo-li vydáno rozhodnutí o vyhoštění či navrácení cizince, které má být bezprostředně vykonáno, může tento cizinec, zejména v případě, že je držen na určeném místě uvedeném v článcích 74/8 a 74/9 nebo je dán k dispozici vládě, pokud ještě nepodal žádost o odklad v řádném řízení, požádat o odklad výkonu tohoto rozhodnutí ve zrychleném řízení ve lhůtě podle čl. 39/57 odst. 1 pododstavec 3.

[…]

Předseda senátu nebo soudce pro spornou cizineckou agendu provede pečlivé a řádné posouzení všech důkazů, které mu byly předloženy, a to zejména důkazů, které mohou nasvědčovat tomu, že existují důvody se domnívat, že žalobci v důsledku výkonu napadeného rozhodnutí hrozí, že bude vystaven porušení základních lidských práv, od kterých nelze ve smyslu čl. 15 odst. 2 [Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, dále jen ‚EÚLP‘] odstoupit, což je předmětem pečlivého a řádného přezkumu.“

18.

Článek 39/84 uvedeného zákona stanoví:

„Je-li Conseil [du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu)] předložena žádost o odklad rozhodnutí podle článku 39/82, má tato výlučnou pravomoc, a to dočasně a za podmínek stanovených v čl. 39/82 odst. 2 pododstavci 1, nařídit veškerá opatření nezbytná k ochraně zájmů účastníků řízení nebo osob, které mají zájem na rozhodnutí ve věci, s výjimkou opatření týkajících se občanských práv.

Tato opatření nařizuje, po vyslechnutí účastníků řízení či jejich řádném předvolání, odůvodněným rozsudkem předseda senátu příslušného k rozhodnutí ve věci samé či soudce pro spornou cizineckou agendu, kterého za tímto účelem pověří.

V mimořádně naléhavých případech lze předběžná opatření nařídit, aniž by účastníci řízení či někteří z účastníků byli vyslechnuti.

Článek 39/82 odst. 2 pododstavec 2 se použije na rozsudky přijaté podle tohoto článku.

Král vyhláškou schválenou Radou ministrů stanoví postup týkající se opatření uvedených v tomto ustanovení.“

19.

Článek 39/85 odst. 1 a 3 téhož zákona zní:

„1. Bylo-li vydáno rozhodnutí o vyhoštění či navrácení cizince, jež má být bezprostředně vykonáno, může cizinec, zejména v případě, že je držen na určeném místě uvedeném v článcích 74/8 a 74/9 nebo je dán k dispozici vládě, v rámci předběžných opatření ve smyslu článku 39/84, požádat, aby Conseil [du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu)] jeho dříve podanou žádost o odklad v řádném řízení posoudila v co nejkratší lhůtě, a to za podmínky, že byla zapsána do rejstříku soudní kanceláře a Rada o této žádosti dosud nerozhodla. Takový návrh na vydání předběžného opatření musí být podán ve lhůtě podle čl. 39/57 odst. 1 pododstavce 3.

[…]

3. Aniž je dotčen odstavec 1, nelze po doručení návrhu na vydání předběžného opatření přistoupit k nucenému výkonu rozhodnutí o vyhoštění či navrácení, dokud Conseil [du contentieux des étrangers] (Rada [pro spornou cizineckou agendu]) o podaném návrhu nerozhodne. Pokud není žádosti o odklad vyhověno, lze opět přistoupit k výkonu rozhodnutí.“

III. Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem

20.

Dne 22. května 2017 přicestoval H. A. (dále jen „navrhovatel“), palestinského původu, do Belgie. Následující den podal v tomto členském státě žádost o azyl.

21.

Dne 31. května 2017 belgické orgány navrhovatele v rámci uplatnění nařízení Dublin III vyslechly, a to za účelem určení členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

22.

Dne 22. června 2017 belgické orgány zaslaly španělským orgánům žádost o převzetí navrhovatele na základě čl. 12 odst. 2 tohoto nařízení. Dne 4. července 2017 španělské orgány žádosti o převzetí navrhovatele vyhověly.

23.

Dne 1. srpna 2017 belgické orgány přijaly vůči navrhovateli rozhodnutí o zamítnutí pobytu a nařídily mu opustit belgické území (dále jen „rozhodnutí ze dne 1. srpna 2017“).

24.

Dne 25. srpna 2017 podal navrhovatel proti tomuto rozhodnutí ke Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) žalobu znějící na zrušení rozhodnutí spolu s návrhem na odklad jeho výkonu. Navrhovatel tvrdil, že dne 22. srpna 2017 přicestoval do Belgie jeho bratr a podal v tomto členském státě žádost o azyl a že s ohledem na společné aspekty jeho žádosti o azyl a žádosti o azyl podané jeho bratrem je nezbytné, aby byly předmětné žádosti posuzovány belgickými orgány společně.

25.

Rozsudkem ze dne 30. listopadu 2017 Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) tuto žalobu zamítla s tím, že příjezd bratra navrhovatele do Belgie a jím podaná žádost o mezinárodní ochranu, která byla v době vydání rozsudku předmětem posuzování, představují okolnosti, jež nastaly po vydání rozhodnutí ze dne 1. srpna 2017 a nemohou mít vliv na jeho legalitu.

26.

Dne 28. prosince 2017 podal navrhovatel proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Conseil d’État (Státní rada), přičemž zejména tvrdil, že uvedený rozsudek je v rozporu s článkem 27 nařízení Dublin III ve spojení s článkem 47 Listiny.

27.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatel uvedl, že v době, kdy byl belgickými orgány vyslechnut v rámci určení členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, tedy 31. května 2017, ještě nemohl uvést, že jeho bratr, který do Belgie přicestoval až poté, podal v tomto členském státě žádost o azyl a že belgické orgány uznaly svou příslušnost k posouzení této žádosti. Tuto novou skutečnost tedy mohl uplatnit až v žalobě směřující proti rozhodnutí ze dne 1. srpna 2017. Navrhovatel tvrdil, že jeho žádost o azyl a žádost o azyl podaná jeho bratrem, které úzce souvisejí s ohledem na společnou povahu skutečností týkajících se pronásledování, jemuž měli být vystaveni, měly být belgickými orgány posuzovány společně. V tomto ohledu navrhovatel napadá, že Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) odmítla zohlednit tuto novou okolnost s odůvodněním, že nastala po vydání rozhodnutí ze dne 1. srpna 2017, a vytýká jí, že se omezila na přezkum legality, ačkoli tato okolnost mohla být rozhodující pro spravedlivé posouzení jeho žádosti o azyl, a tudíž byla překážkou rozhodnutí o jeho přemístění.

28.

Conseil d’État (Státní rada) uvádí, že podle čl. 39/2 odst. 2 zákona ze dne 15. prosince 1980 se soudní přezkum rozhodnutí o přemístění přijatého v rámci nařízení Dublin III, vykonávaný Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu), týká legality tohoto rozhodnutí a je založen na spise a informacích, které má k dispozici. Skutečnost, že v projednávané věci Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) odmítla zohlednit okolnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ze dne 1. srpna 2017, je tedy podle jejího názoru v souladu s tímto ustanovením.

29.

Předkládající soud má nicméně pochybnosti o tom, zda je situace, kdy je soudní přezkum rozhodnutí o přemístění přijatého v rámci nařízení Dublin III vykonáván, aniž by byly pro účely přezkumu legality tohoto rozhodnutí zohledněny skutečnosti, které nastaly po jeho přijetí, v souladu s unijním právem, a to zejména s právem na účinný opravný prostředek stanoveným článkem 27 nařízení Dublin III ve spojení s článkem 47 Listiny.

30.

Předkládající soud poukazuje na to, že jakožto kasačnímu soudu mu v praxi nepřísluší posuzovat, jaký vliv by nové skutečnosti dovolávané navrhovatelem mohly mít na určení členského státu příslušného k posouzení jím podané žádosti o mezinárodní ochranu.

31.

Za těchto podmínek se Conseil d'État (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být článek 27 [nařízení Dublin III], posuzovaný samostatně a ve spojení s článkem 47 [Listiny], vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby za účelem zaručení práva na účinný opravný prostředek případně zohlednil skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí o ,přemístění podle nařízení Dublin‘?“

32.

Písemná vyjádření předložili navrhovatel, belgická a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise. Navrhovatel, belgická vláda a Komise přednesli i ústní vyjádření na jednání konaném dne 9. listopadu 2020.

IV. Analýza

A.   K přípustnosti

33.

V písemném vyjádření belgická vláda tvrdí, že není namístě rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jelikož v důsledku překročení šestiměsíční lhůty stanovené pro provedení přemístění v čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III se Belgické království stalo členským státem příslušným k posouzení žádosti navrhovatele o mezinárodní ochranu.

34.

V odpovědi na písemnou otázku Soudního dvora Conseil d‘État (Státní rada) uvedla, že v dané chvíli nemůže rozhodnout, z vlastního podnětu a bez projednání, že navrhovatel již nemá zájem na zrušení rozsudku Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) ze dne 30. listopadu 2017, a že odpověď na položenou otázku by již nebyla nezbytná pro rozhodnutí sporu, který mu byl jakožto kasačnímu soudu předložen.

35.

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy založené článkem 267 SFEU je pouze věcí vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a který musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, jež bude vydáno, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout ( 8 ).

36.

V projednávané věci je třeba s ohledem na informace poskytnuté předkládajícím soudem a jeho stanovisko k relevanci předběžné otázky vyslovit závěr, a to jakkoli mám osobně vážné pochybnosti o odůvodnění tohoto stanoviska, a to i v rámci žaloby na neplatnost a přezkumu legality, že odpověď na položenou otázku bude pro řešení sporu v původním řízení nadále užitečná.

37.

Z toho důvodu bude projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce posouzena jako žádost přípustná.

B.   K věci samé

1. K nezbytnosti soudního přezkumu zohledňujícího okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu

38.

Podle čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III má žadatel o mezinárodní ochranu právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.

39.

Rozsah opravného prostředku, který může žadatel o mezinárodní ochranu podat proti rozhodnutí o jeho přemístění, je upřesněn v bodě 19 odůvodnění nařízení Dublin III, v němž se stanoví, že pro zajištění souladu s mezinárodním právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum situace po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován ( 9 ).

40.

Mimoto znění čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III nezmiňuje žádné omezení argumentů, které žadatel o azyl může v rámci svého opravného prostředku uplatnit ( 10 ).

41.

Otázkou týkající se zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, se Soudní dvůr zabýval již několikrát. Vymezil dva dále uvedené případy, ve kterých je soud, kterému je předložen opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění, povinen takové následné okolnosti posoudit.

a) Ochrana žadatele o mezinárodní ochranu před rizikem nelidského nebo ponižujícího zacházení v příslušném členském státu

42.

První případ se týká situace, kdy rozhodnutí o přemístění, které bylo přijato, není vykonáno, aby Evropská unie a její členské státy mohly dodržet své povinnosti týkající se ochrany základních práv žadatele o mezinárodní ochranu podle článku 4 Listiny.

43.

V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že členské státy, včetně vnitrostátních soudů, nemohou přemístit žadatele o azyl do příslušného členského státu, nemohou-li ponechat bez povšimnutí, že systematické nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl v tomto členském státě představují závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny ( 11 ).

44.

Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ( 12 ). Kromě toho je třeba uvést, že v jiné věci ESLP rozhodl, že pro účely posouzení, zda jsou cizinci, kterým hrozí vyhoštění nebo vydání, skutečně vystaveni tvrzenému riziku zacházení v rozporu s článkem 3 EÚLP, musí provést úplné a ex nunc posouzení situace, která panuje v zemi určení, jelikož ta se může v průběhu času měnit ( 13 ). Přestože provedení takového ex nunc posouzení vzbuzuje výhrady v rámci samotného ESLP ( 14 ), bylo tímto soudem potvrzeno ( 15 ).

45.

Pro účely použití článku 4 Listiny není podstatným okamžik, kdy je dotčená osoba z důvodu svého přemístění do příslušného členského státu ve smyslu nařízení Dublin III vystavena vážnému riziku, že bude podrobena nelidskému či ponižujícímu zacházení, ať již je jím přímo okamžik přemístění, či dojde-li k tomu v průběhu azylového řízení nebo po jeho ukončení ( 16 ).

46.

Článek 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III představuje kodifikaci judikatury Soudního dvora ( 17 ). Již samo toto nařízení tak výslovně zakotvuje okolnost, a sice že v příslušném členském státě existují systematické nedostatky, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny, která nastane-li po vydání rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, brání výkonu tohoto rozhodnutí.

47.

V projednávaném případě ve věci v původním řízení otázka, zda v přijímajícím členském státě existuje riziko nelidského či ponižujícího zacházení, nevyvstává ( 18 ).

b) Existence okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění a jsou určující pro správné použití nařízení Dublin III

48.

Druhý případ zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění, vychází z judikatury Soudního dvora, podle níž musí být odkaz v bodě 19 odůvodnění nařízení Dublin III na přezkum uplatňování tohoto nařízení v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o přemístění stanoveného v čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení chápán tak, že jeho cílem je zejména kontrola správného uplatňování kritérií pro určení příslušného členského státu, která jsou uvedena v kapitole III uvedeného nařízení, včetně kritéria příslušnosti uvedeného v článku 12 téhož nařízení ( 19 ).

49.

Na základě čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III ve spojení s bodem 19 odůvodnění tohoto nařízení tak může dojít ke zpochybnění příslušnosti členského státu i bez systémových nedostatků, pokud jde o azylové řízení a podmínky pro přijímání žadatelů o azyl v tomto členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny ( 20 ).

50.

Soudní dvůr rovněž upřesnil, že pokud jde o rozhodnutí o přemístění, unijní normotvůrce zabezpečil jejich legalitu zárukami, přičemž zejména přiznal dotčenému žadateli o azyl v článku 27 nařízení Dublin III právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky proti tomuto rozhodnutí ( 21 ).

51.

První etapu v zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění, pro účely určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, představoval rozsudek ve věci Shiri ( 22 ).

52.

Ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek, rakouský orgán prohlásil žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou podal Majid Shiri, za nepřípustnou, nařídil jeho vyhoštění a konstatoval, že jeho navrácení do Bulharska je legální. Majid Shiri podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, přičemž tvrdil, že se Rakouská republika stala příslušnou k posouzení jeho žádosti z důvodu uplynutí šestiměsíční lhůty pro přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 a 2 nařízení Dublin III. V dané věci tato šestiměsíční lhůta uplynula po datu přijetí rozhodnutí o přemístění.

53.

Soudní dvůr měl tedy určit, zda je v souladu s unijním právem, pokud rakouský soud, kterému byla žaloba předložena, zohlední tuto okolnost, která nastala po přijetí rozhodnutí o přemístění.

54.

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III ve světle bodu 19 odůvodnění tohoto nařízení, jakož i článek 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany musí mít k dispozici účinný a rychlý opravný prostředek, na jehož základě se může dovolat toho, že šestiměsíční lhůta stanovená v čl. 29 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení uplynula po přijetí rozhodnutí o jeho přemístění. Právo takového žadatele poukázat na okolnosti, které nastaly po přijetí tohoto rozhodnutí v rámci opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, které mu přiznává vnitrostátní právní úprava, splňuje tento požadavek na účinný a rychlý opravný prostředek ( 23 ).

55.

Soudní dvůr svůj přístup dále konsolidoval v rozsudku Hasan ( 24 ). Ve věci, v níž byl tento rozsudek vydán, byl Aziz Hasan poté, co v Německu podal žádost o azyl, přemístěn do Itálie, členského státu, v němž podal první žádost o azyl, na základě toho, že v Německu byla jeho žaloba na zrušení rozhodnutí o přemístění zamítnuta, přičemž následně se do Německa nelegálně vrátil. Aziz Hasan podal odvolání, přičemž německé právní předpisy stanovily, že soud, k němuž je podán opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění, musí v zásadě rozhodnout podle skutkového stavu v době konání posledního jednání před tímto soudem nebo v případě, že se toto jednání nekoná, v době, kdy uvedený soud rozhoduje o tomto opravném prostředku.

56.

V rozsudku Hasan Soudní dvůr s odvoláním na rozsudek Shiri uvedl, že žadatel o mezinárodní ochranu musí mít k dispozici účinný a rychlý opravný prostředek, na jehož základě se může dovolat okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění přijatého ve vztahu k němu, pokud je jejich zohlednění rozhodující pro správné použití nařízení Dublin III ( 25 ).

57.

Domnívám se, že v projednávané věci lze z výkladu, který Soudní dvůr uplatnil v rozsudcích Shiri a Hasan, dovodit dva poznatky.

58.

Zaprvé podle unijního práva je příslušný vnitrostátní soud povinen zohlednit okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění. Podle mého názoru je toto řešení zcela odůvodněné, neboť v projednávané věci mohla mít dovolávaná okolnost vliv na použití nařízení Dublin III na žadatele o mezinárodní ochranu ( 26 ). Přitom cílem tohoto nařízení, jak vyplývá z bodu 5 jeho odůvodnění, je právě uplatňovat objektivní a spravedlivá kritéria jak ve vztahu k členským státům, tak ve vztahu k dotčeným osobám. Pokud okolnost, která nastala po přijetí rozhodnutí o přemístění, objektivně může mít vliv na určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, musí mít žadatel možnost dovolat se jí před příslušným vnitrostátním soudem a využít ji ve svůj prospěch ( 27 ).

59.

Zadruhé právo žadatele o mezinárodní ochranu na posouzení okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění, vyplývá přímo z ustanovení unijního práva. Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru na základě výkladu čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III ve spojení s článkem 47 Listiny.

60.

Podle mého názoru je zřejmé, že v těchto dvou rozsudcích zakotvil Soudní dvůr zásadu povinného zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění, avšak výlučně těch, které mohou mít vliv na určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

61.

Pokud bychom připustili posouzení okolností, které nejsou rozhodující a jsou v rámci jednoho či více po sobě jdoucích opravných prostředků uplatňovány po přijetí rozhodnutí o přemístění, mohlo by to snadno vést k překročení šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 29 odst. 1 a 2 nařízení Dublin III a ohrozit tak cíl spočívající v urychleném vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu, uvedený v bodě 5 odůvodnění tohoto nařízení. Taková situace by představovala zneužití mechanismů určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, a to zejména co se týče prvního vstupu na území Unie.

2. K procesněprávnímu rozsahu působnosti čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III

62.

Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní soudy rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí o přemístění jsou povinny zohlednit některé z okolností, které nastaly po přijetí tohoto rozhodnutí, domnívám se, že je pro účely určení procesněprávního rozsahu tohoto soudního přezkumu třeba posoudit, zda byl tento soudní přezkum unijním právem harmonizován.

a) Argumenty na podporu procesní autonomie svěřené členským státům

63.

Pro uznání procesní autonomie členských států při zohledňování okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění, v rámci použití nařízení Dublin III, svědčí několik argumentů vycházejících z jazykového výkladu.

64.

První argument vychází ze znění čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení. Uvedené ustanovení totiž toliko stanoví, že žadatel má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu. Toto ustanovení nijak nezmiňuje možnost ex nunc posouzení vnitrostátním soudem, který o opravném prostředku rozhoduje.

65.

Zde je podstatný rozdíl oproti čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32, který výslovně stanoví, že členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky ( 28 ). Skutečnost, že stran možnosti takového posouzení v rámci čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III unijní normotvůrce naopak mlčí, hovoří pro procesní autonomii svěřenou členským státům.

66.

Druhý argument vyplývá ze znění čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení, podle kterého se příslušný členský stát určuje na základě stavu v době, kdy žadatel podal první žádost o mezinárodní ochranu v některém členském státě. Jedná se o pravidlo mající zabránit tomu, aby žadatelé o mezinárodní ochranu obcházeli kritéria stanovená uvedeným nařízením. Z toho důvodu může dojít k přezkumu ex nunc pouze výjimečně.

67.

Tato ustanovení by bylo možné vykládat v tom smyslu, že v této oblasti nejsou dána unijní pravidla. V nedávném rozsudku Soudní dvůr vyšel ze znění čl. 46 odst. 4 směrnice 2013/32 a rozhodl, že předmětné ustanovení ponechává na členských státech, aby stanovily pravidla nezbytná k tomu, aby žadatelé o mezinárodní ochranu mohli využít práva na účinný opravný prostředek. Soudní dvůr z toho dovodil, že pravidla dotčená v uvedené věci spadají pod zásadu procesní autonomie členských států při dodržení zásad rovnocennosti a efektivity ( 29 ).

b) Argumenty svědčící pro existenci soudního přezkumu harmonizovaného unijním právem

68.

Argumenty založené na jazykovém výkladu svědčící pro procesní autonomii svěřenou členským státům nepostrádají relevanci. Mám nicméně za to, že tuto otázku Soudní dvůr rozhodl v rozsudcích Shiri a Hasan.

69.

V těchto rozsudcích se Soudní dvůr nijak nezmiňuje o procesní autonomii svěřené členským státům, jež by šla tak daleko, že by byla zcela popřena možnost vnitrostátního soudu posoudit okolnosti, které nastaly po přijetí tohoto rozhodnutí. Naopak, jak jsem uvedl v bodě 59 tohoto stanoviska, Soudní dvůr dospěl k závěru spočívajícímu v zohlednění takových okolností na základě článku 27 nařízení Dublin III ve spojení s článkem 47 Listiny. Právě z těchto dvou ustanovení, ve spojení s bodem 19 odůvodnění nařízení Dublin III, plyne žadateli o mezinárodní ochranu právo na to, aby příslušný vnitrostátní soud posoudil okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o jeho přemístění.

70.

Tato judikatura kromě toho není v rozporu se zněním čl. 7 odst. 2 nařízení Dublin III. Jednak podle tohoto ustanovení správní orgán členského státu, ve kterém žadatel podal žádost o mezinárodní ochranu, musí určit příslušný členský stát na základě stavu v době, kdy tuto žádost podal. Jednak za účelem zajištění účinné soudní ochrany má vnitrostátní soud, kterému byl opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění předložen, povinnost zohlednit okolnosti, které nastaly po jeho přijetí, jako uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 1 a 2 nařízení Dublin III, a které jsou rozhodující pro správné použití tohoto nařízení, a to v rámci ex nunc posouzení.

c) Dílčí závěr

71.

Domnívám se, že Soudní dvůr jasným způsobem provázal právo žadatele o mezinárodní ochranu na zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění a mohou mít vliv na určení členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti, s konkrétními ustanoveními unijního práva, která představují jeho právní základ.

72.

Z toho vyplývá, že soudní přezkum těchto následných okolností je unijním právem harmonizován v tom smyslu, že příslušný vnitrostátní soud či soudy, a to bez ohledu na vnitrostátní procesněprávní úpravu týkající se rozsahu tohoto přezkumu, musí povinně zohlednit některé z okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění.

3. K situaci, kdy vnitrostátní soud, kterému je předložen opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění, nemá pravomoc posoudit okolnosti, které nastaly po přijetí tohoto rozhodnutí

73.

Předkládající soud se dotazuje Soudního dvora na to, zda je situace, kdy vnitrostátní právní úprava neumožňuje, aby vnitrostátním soud zohlednil okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, v souladu s unijním právem.

a) Podmínky souladu vnitrostátního práva s unijním právem

74.

Rozsudky Shiri a Hasan se týkaly situací, ve kterých vnitrostátní právní úprava umožňovala ex nunc posouzení okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění. Nicméně vzhledem k tomu, že Soudní dvůr neomezil použití své judikatury na splnění této podmínky, lze toto řešení podle mého názoru uplatnit taktéž na vnitrostátní právní úpravu, která takové posouzení neupravuje.

75.

V projednávané věci se Conseil d’État (Státní rada) dovolává skutečnosti, že vnitrostátní právní úprava zakotvuje přezkum legality napadeného rozhodnutí ze strany Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu). Z toho by vyplývalo, že tento soud musí rozhodovat na základě skutkového stavu existujícího v době přijetí rozhodnutí o přemístění. Na jednání ovšem belgická vláda tvrdila, že Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) je v rámci jí prováděného posouzení oprávněna zohlednit okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu.

76.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který uvedený soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, se vztahuje domněnka relevance ( 30 ). S přihlédnutím k informacím poskytnutým předkládajícím soudem je tedy třeba vycházet z toho, třebaže mám v tomto směru pochybnosti, že soudní přezkum vykonávaný Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) předkládajícímu soudu neumožňuje zohlednit okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu.

77.

Prima facie se takový soudní přezkum nezdá být v souladu s unijním právem, neboť podle všeho neodpovídá výkladu, který Soudní dvůr uplatnil v rozsudcích Shiri a Hasan.

78.

Nicméně zaprvé unijním právem požadované zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, podle mého názoru nevyžaduje změnu formy soudního přezkumu upraveného vnitrostátním právem, kterým je přezkum legality.

79.

V tomto smyslu zastávám názor, že judikatura ESLP takovou změnu nevyžaduje ( 31 ). V tomto ohledu považuji za užitečné zmínit, že ESLP již rozhodl, že pokud vnitrostátní soud nemohl skutková zjištění správního orgánu nahradit vlastními skutkovými zjištěními, měl pravomoc se ujistit o tom, že skutková zjištění správního orgánu či závěry, které z nich vyplynuly, nebyly svévolné nebo iracionální, a že lze rozumně očekávat, že takovým způsobem bude postupovat odvolací soud ve specializovaných právních oblastech, zejména v případě, že předchozí skutková zjištění byla učiněna v rámci kvazisoudního řízení splňujícího četné požadavky stanovené v čl. 6 odst. 1 EÚLP. ESLP měl konečně za to, že takový přezkum není porušením tohoto ustanovení EÚLP ( 32 ).

80.

V rozsudku Sigma Radio Television Ltd v. Kypr ( 33 ) shrnul ESLP svůj výklad v kontextu klasického výkonu pravomoci správním orgánem ve specializovaných oblastech práva, které vyžadují zvláštní odbornou zkušenost a specializované znalosti, přičemž stanovil kritéria pro posouzení, zda je přezkum dostatečný ve smyslu EÚLP. Z této judikatury vyplývá, že k tomu, aby mohl „soud“ v souladu s čl. 6 odst. 1 EÚLP rozhodnout o občanských právech nebo závazcích, je třeba, aby měl pravomoc zabývat se všemi relevantními skutkovými a právními otázkami sporu, který mu je předložen. Za určitých podmínek je přezkum legality prováděný vnitrostátním soudem s těmito požadavky v souladu.

81.

Na základě této judikatury lze mít za to, že v případě neexistence ustanovení unijního práva týkajícího se této otázky nemůže unijní právo po členském státě požadovat v rámci zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, aby vnitrostátnímu soudu, kterému je věc předložena, uložil povinnost provést přezkum rozhodnutí v plné jurisdikci.

82.

Zadruhé vzhledem k tomu, že zohlednění některých z těchto následných okolností je pro dosažení souladu s unijním právem nutné, se domnívám, že posouzení takových okolností musí být tudíž provedeno stejným vnitrostátním soudem, a to i v rámci jiné žaloby, nebo v rámci žaloby podané u jiného vnitrostátního soudu, a to za podmínky, že tyto žaloby představují účinný a rychlý opravný prostředek ( 34 ). V tomto smyslu, aniž by byl ohrožen cíl spočívající v urychleném vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu, musí být vydaný rozsudek závazný pro soud, kterému byl předložen opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění. Aby byl zaručen účinný přístup k řízení o udělení mezinárodní ochrany, musí totiž žadatel o mezinárodní ochranu mít právo na skutečné zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění a mohou mít vliv na určení příslušného členského státu.

83.

Konečně skutečnost, že soudní přezkum okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění, je harmonizován unijním právem, nezbavuje členské státy možnosti určit příslušné soudy a stanovit procesní podmínky opravných prostředků v rámci uplatnění článku 27 nařízení Dublin III a článku 47 Listiny. V tomto ohledu musí členské státy dbát o to, aby legalitu rozhodnutí o přemístění bylo možné zpochybnit v případě, že okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění, jsou rozhodující pro správné použití tohoto nařízení.

84.

Je pravda, že zde není příliš velký rozdíl od situace dotčené ve věci, v níž byl vydán rozsudek Unibet ( 35 ), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že zásada účinné soudní ochrany práv přiznaných procesním subjektům unijním právem musí být vykládána v tom smyslu, že v právním řádu členského státu nevyžaduje existenci samostatné žaloby směřující primárně k přezkumu souladu vnitrostátních ustanovení s článkem 49 ES (nyní článek 56 SFEU), pokud jiné účinné právní prostředky, které nejsou méně příznivé než ty, které se týkají obdobných vnitrostátních žalob, umožňují takový soulad posoudit incidenčně.

85.

Tento rozdíl nicméně spočívá v tom, že v rámci nařízení Dublin III existuje zvláštní právní základ pro přezkum prováděný vnitrostátními soudy, konkrétně článek 27 tohoto nařízení, který zavádí žalobu v hlavním řízení proti rozhodnutí o přemístění. Naproti tomu, co se týče okolností dovolávaných žadatelem o mezinárodní ochranu, které nastaly po tomto rozhodnutí, mohou mít podmínky vnitrostátního soudního přezkumu různou podobu, a to za předpokladu, že jsou dodrženy podmínky, které podle mého názoru stanoví unijní právo a jsou uvedeny v bodě 82 tohoto stanoviska.

b) Existence žaloby ve zrychleném řízení a předběžných opatření

86.

V písemném vyjádření belgická vláda tvrdí, že podle zákona ze dne 15. prosince 1980 ( 36 ) se zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění, provede bezodkladně, formou správního předběžného opatření. Předseda senátu nebo soudce pro spornou cizineckou agendu by pak měl posoudit všechny důkazy, které mu byly předloženy. Podle této vlády tedy belgické právo upravuje ex nunc posouzení situace žadatele o mezinárodní ochranu. V rámci předběžných opatření by Conseil du contentieux des étrangers (Rada pro spornou cizineckou agendu) měla rovněž provést ex nunc posouzení. Belgická vláda má tedy za to, že všechny opravné prostředky, které má tento žadatel k dispozici, umožňují zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění.

87.

Jak bylo uvedeno v bodě 82 tohoto stanoviska, zastávám názor, že zohlednění takových okolností může být provedeno v rámci jiné žaloby, než je žaloba proti rozhodnutí o přemístění, a to za podmínky, že se jedná o rychlý a účinný opravný prostředek, avšak v takovém případě musí být rozsudek vydaný v rámci řízení o tomto jiném opravném prostředku závazný pro soud, kterému je předložen opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění.

88.

Proto musí opravné prostředky, které má žadatel o mezinárodní ochranu v členském státě k dispozici, v souhrnu umožnit úplné zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění a mohou mít vliv na určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. V tomto smyslu je třeba, aby tyto opravné prostředky umožňovaly, že rozhodnutí o přemístění nebude vykonáno s konečnou platností, pokud okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění, takový vliv mají.

89.

Je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou je systém spolupráce zavedený článkem 267 SFEU založen na jasné dělbě funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem. V rámci řízení zahajovaného na základě tohoto článku přísluší výklad vnitrostátních ustanovení soudům členských států, a nikoli Soudnímu dvoru, a Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se vyjadřoval ke slučitelnosti norem vnitrostátního práva s ustanoveními práva unijního. Soudní dvůr má naproti tomu pravomoc poskytnout vnitrostátnímu soudu veškeré prvky výkladu unijního práva, které mu umožní posoudit slučitelnost norem vnitrostátního práva s unijní právní úpravou ( 37 ).

90.

Se zřetelem k této judikatuře přísluší předkládajícímu soudu, aby posoudil, nakolik jednotlivé opravné prostředky zakotvené vnitrostátní právní úpravou umožňují splnit podmínku plného účinku přiznaného okolnostem, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění a mohou mít vliv na určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

91.

Je-li tomu tak, belgická právní úprava je podle mého názoru v souladu s judikaturou Soudního dvora vyplývající z rozsudků Shiri a Hasan. V opačném případě povinnost vnitrostátního soudu zohlednit takové okolnosti není z hlediska unijního práva splněna.

4. K okolnosti spočívající v tom, že poté, co byla žadateli o mezinárodní ochranu v členském státě zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu, podal v tomto státě stejnou žádost jeho bratr

92.

Za předpokladu, že vnitrostátní právo umožňuje zohlednění okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu, je třeba posoudit, v jaké míře může mít skutečnost dovolávaná navrhovatelem, a sice to, že poté, co byla zamítnuta jeho žádost o mezinárodní ochranu, podal žádost o mezinárodní ochranu ve stejném členském státě jeho bratr, vliv na určení příslušného členského státu podle nařízení Dublin III.

93.

V tomto ohledu navrhovatel tvrdil, že s ohledem na společnou povahu skutečností týkajících se pronásledování, jemuž byli on a jeho bratr vystaveni, společné posouzení jejich žádostí o mezinárodní ochranu, v daném případě belgickými orgány, jim může zaručit spravedlivé posouzení těchto žádostí a účinný přístup k mezinárodní ochraně, a představuje tudíž překážku rozhodnutí o jeho přemístění.

94.

K tomuto argumentu je třeba zdůraznit, že při vyřizování každé žádosti o mezinárodní ochranu musí být posuzován konkrétní případ žadatele. Jak rozhodl Soudní dvůr, z požadavků individuálního a úplného posouzení žádostí o mezinárodní ochranu vyplývá, že u žádostí podaných samostatně příslušníky téže rodiny, byť mohou podléhat opatřením majícím za cíl zohlednit jakoukoli případnou spojitost, musí být posouzena situace každé dotyčné osoby. Tyto žádosti tedy nemohou být posuzovány společně ( 38 ).

95.

Nařízení Dublin III ovšem stanoví specifická kritéria, která mohou mít vliv na určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Tak je tomu zejména v případě rodinných příslušníků, kteří jsou žadateli o mezinárodní ochranu, podle článku 10 tohoto nařízení.

96.

V projednávané věci nelze bratra žadatele o mezinárodní ochranu považovat za některého z „rodinných příslušníků“ ve smyslu čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, a to s ohledem na definici obsaženou v tomto ustanovení. Navrhovateli ani jeho bratrovi tedy v každém případě nemůže svědčit použití článku 10 tohoto nařízení ( 39 ). Kromě toho na zletilou osobu, kterou je bratr navrhovatele, se nevztahuje působnost článku 11 uvedeného nařízení.

97.

Na jednání navrhovatel uvedl, že se jeho žádost váže na čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, který obsahuje diskreční ustanovení, podle kterého se odchylně od čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.

98.

Nicméně jak rozhodl Soudní dvůr, čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že nevyžaduje, aby bylo možné podat opravný prostředek proti rozhodnutí nevyužít možnosti podle čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení, což nemá vliv na to, že toto rozhodnutí lze napadnout v rámci žaloby proti rozhodnutí o přemístění ( 40 ).

99.

Za těchto podmínek pouhá skutečnost, že poté, co první členský stát přijal vůči žadateli o mezinárodní ochranu rozhodnutí o zamítnutí pobytu s tím, že příslušným k projednání jeho žádosti je jiný členský stát, podal jeho bratr v prvním členském státě žádost o mezinárodní ochranu, podle všeho není následnou okolností, která může mít vliv na určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle nařízení Dublin III ve spojení s článkem 47 Listiny.

V. Závěry

100.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku Conseil d’État (Státní rada, Belgie) následovně:

„Článek 27 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie je třeba vykládat v tom smyslu, že brání tomu, aby žadatel o mezinárodní ochranu neměl k dispozici opravný prostředek, který by mu umožňoval uplatnit okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o jeho přemístění a mohou mít vliv na určení členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti. Takové okolnosti, které nastaly později, musí být zohledněny stejným vnitrostátním soudem, který rozhodl ve věci rozhodnutí o přemístění, i v rámci jiné žaloby, nebo v rámci žaloby podané u jiného vnitrostátního soudu za podmínky, že tyto žaloby představují účinný a rychlý opravný prostředek, jehož výsledek je závazný pro soud, kterému je předložen opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, za účelem určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.“


( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.

( 2 ) – Předmětnou situaci je třeba odlišit od situace, kdy skutečnosti dovolávané žadatelem existovaly již v okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu, kterážto otázka je předmětem aktuálně projednávané věci C‑18/20, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Následná žádost o mezinárodní ochranu).

( 3 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31).

( 4 ) – Úř. věst. 2009, L. 243, s. 1.

( 5 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).

( 6 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9).

( 7 ) – Moniteur belge ze dne 31. prosince 1980, s. 14584.

( 8 ) – Rozsudek ze dne 10. prosince 2020, J & S Service (C‑620/19, EU:C:2020:1011, bod 31, jakož i citovaná judikatura).

( 9 ) – Rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab (C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 43 a citovaná judikatura).

( 10 ) – Rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash (C‑63/15, EU:C:2016:409, bod 36).

( 11 ) – Rozsudky ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, bod 94), jakož i ze dne 10. prosince 2013, Abdullahi (C‑394/12, EU:C:2013:813, bod 60).

( 12 ) – Rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, bod 88). Soudní dvůr zmínil rozsudek ESLP ze dne 21. ledna 2011, M. S. S. v. Belgie a Řecko (CE:ECHR:2011:0121JUD003069609).

( 13 ) – Rozsudek ESLP ze dne 23. května 2007, Salah Sheekh v. Nizozemsko (CE:ECHR:2007:0111JUD000194804, bod 136).

( 14 ) – Ravarani, G., Évaluation de la crédibilité des demandeurs d’asile: charge de la preuve et limites de l’examen par la CEDH, ESLP, 2017, https://www.echr.coe.int/Documents/Speech_20170127_Ravarani_JY_FRA.pdf

( 15 ) – Viz zejména rozsudek ESLP ze dne 23. března 2016, F. G. v. Švédsko (CE:ECHR:2016:0323JUD004361111, bod 115).

( 16 ) – Rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo (C‑163/17, EU:C:2019:218, bod 88).

( 17 ) – Rozsudek ze dne 23. ledna 2019, M. A. a další (C‑661/17, EU:C:2019:53, bod 84).

( 18 ) – Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že ve věci v původním řízení se belgické orgány touto otázkou ve vztahu k navrhovateli podrobně zabývaly.

( 19 ) – Rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash (C‑63/15, EU:C:2016:409, bod 44).

( 20 ) – Rozsudek ze dne 7. června 2016, Karim (C‑155/15, EU:C:2016:410, bod 22).

( 21 ) – Rozsudek ze dne 16. února 2017, C. K. a další (C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 64).

( 22 ) – Rozsudek ze dne 25. října 2017 (C‑201/16, dále jen „rozsudek Shiri, EU:C:2017:805).

( 23 ) – Rozsudek Shiri, bod 46.

( 24 ) – Rozsudek ze dne 25. ledna 2018 (C‑360/16, dále jen „rozsudek Hasan, EU:C:2018:35).

( 25 ) – Rozsudek Hasan, bod 31. V této věci tak Soudní dvůr následoval stanovisko generálního advokáta Y. Bota (C‑360/16, EU:C:2017:653, bod 79), podle kterého musí být možné, aby se soudní přezkum rozhodnutí o přemístění týkal zejména právních a skutkových okolností, které nastaly po vydání napadeného rozhodnutí, a zahrnoval případný vývoj okolností relevantních pro účely určení příslušnosti členských států k posouzení žádostí o mezinárodní ochranu.

( 26 ) – Tento výklad týkající se šestiměsíční lhůty zopakoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. března 2019, Jawo (C‑163/17, EU:C:2019:218, body 6669).

( 27 ) – Viz Hruschka, C., a Maiani, F., „Dublin III Regulation (EU) no 604/2013“, v Hailbronner, K., a Thym, D., (eds.), EU Immigration and Asylum Law: A Commentary, 2. vydání, C. H. Beck/Hart/Nomos, 2016, s. 1478 až 1604, zejména s. 1567, podle kterých čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III zakotvuje úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, obdobně jako čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32.

( 28 ) – K významu tohoto ustanovení viz rozsudek ze dne 4. října 2018, Ahmedbekova (C‑652/16, EU:C:2018:801, bod 93). Jak uvádí Soudní dvůr, výraz „ex nunc“ zdůrazňuje povinnost soudu provést posouzení, které případně zohlední nové skutečnosti, jež nastaly po přijetí rozhodnutí, které je předmětem opravného prostředku.

( 29 ) – Rozsudek ze dne 9. září 2020, Commissaire général aux réfugiés a aux apatrides (Zamítnutí následné žádosti – Lhůta pro podání žaloby) (C‑651/19, EU:C:2020:681, body 3335).

( 30 ) – Rozsudek ze dne 10. prosince 2020, J & S Service (C‑620/19, EU:C:2020:1011, bod 31).

( 31 ) – ESLP rozhodl, že přijetím článku 1 protokolu č. 7 EÚLP zakotvujícího specifické záruky týkající se řízení o vyhoštění cizinců státy zřetelně vyjádřily svou vůli tato řízení nezahrnout do působnosti čl. 6 odst. 1 EÚLP (rozsudek ESLP ze dne 5. října 2000, Maaouia v. Francie, CE:ECHR:2000:1005JUD003965298, bod 37). Nicméně vysvětlení k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17) k článku 47 Listiny upřesňují, že „[v] právu Unie není právo na soudní projednání omezeno na spory týkající se občanských práv nebo závazků. Je to jeden z důsledků skutečnosti, že Unie je právním společenstvím, jak prohlásil Soudní dvůr v [rozsudku ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Evropský parlament (294/83, EU:C:1986:166)]. Avšak ve všech jiných hlediscích než rozsah se záruky přiznané EÚLP uplatňují v Unii obdobným způsobem“.

( 32 ) – Rozsudek ESLP ze dne 22. listopadu 1995, Bryan v. Spojené království (CE:ECHR:1995:1122JUD001917891, bod 47).

( 33 ) – Rozsudek ESLP ze dne 21. října 2011 (CE:ECHR:2011:0721JUD003218104, body 151 až 157).

( 34 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Shiri, bod 44, a rozsudek Hasan, bod 31.

( 35 ) – Rozsudek ze dne 13. března 2007 (C‑432/05, EU:C:2007:163).

( 36 ) – K tomuto zákonu viz Carlier J.-Y., „Évolution procédurale du statut de l’étranger: constats, défis, propositions“, Journal des tribunaux č. 6425, 12. února 2011, s. 117.

( 37 ) – Rozsudek ze dne 18. listopadu 2020, Syndicat CFTC (C‑463/19, EU:C:2020:932, bod 29 a citovaná judikatura).

( 38 ) – Rozsudek ze dne 4. října 2018, Ahmedbekova (C‑652/16, EU:C:2018:801, bod 58).

( 39 ) – Předkládající soud ostatně uvádí, že navrhovatel nezpochybňuje, že se na něho článek 10 nařízení Dublin III nepoužije.

( 40 ) – Rozsudek ze dne 23. ledna 2019, M. A. a další (C‑661/17, EU:C:2019:53, bod 79).

Top