1.

V projednávaných věcech je Soudní dvůr vyzván, aby znovu upřesnil dosah rozsudku Bronner ( 2 ) v normativním prostředí článku 102 SFEU. Tato věc se týkala odmítnutí dominantního podniku zpřístupnit infrastrukturu, kterou vlastní, konkurenčním podnikům.

2.

Navrhovatelky, Deutsche Telekom AG (dále jen „DT“) ve věci C‑152/19 P a Slovak Telekom, a.s. (dále jen „ST“) ve věci C‑165/19 P, v podstatě navrhují použít podmínky stanovené v bodě 41 tohoto rozsudku, zejména podmínku týkající se nezbytnosti, na implicitní odmítnutí zpřístupnění, která by vyplývala nikoli z výslovného odmítnutí ze strany dominantního podniku, ale z nespravedlivých smluvních podmínek.

3.

Z důvodů, které uvedu dále, navrhnu Soudnímu dvoru, aby zamítl tento pojem „implicitní odmítnutí zpřístupnění“ a zdůraznil omezený dosah rozsudku Bronner. Podle mého názoru rozsudek Bronner je a musí zůstat zvláštním případem v normativním prostředí článku 102 SFEU.

4.

Soudnímu dvoru rovněž navrhnu, aby zamítl druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku předložené DT ve věci C‑152/19 P. Přezkum těchto důvodů Soudnímu dvoru umožní připomenout zásady týkající se přičitatelnosti jednání dceřiné společnosti (ST) mateřské společnosti (DT), přičemž účast této mateřské společnosti na kapitálu dceřiné společnosti je příliš nízká na to, aby se na ni vztahovala domněnka „Akzo Nobel“ ( 3 ).

5.

Skutkový kontext sporů byl uveden v bodech 1 až 11 rozsudku Tribunálu, Deutsche Telekom v. Komise (dále jen „rozsudek DT“) ( 4 ), jakož i v bodech 1 až 11 rozsudku Tribunálu Slovak Telekom v. Komise (dále jen „rozsudek ST“) ( 5 ). Lze jej shrnout následovně.

6.

DT a ST jsou historicky zavedenými operátory v oblasti telekomunikací v Německu a na Slovensku. DT ode dne 4. srpna 2000 a po celou dobu, na kterou se vztahuje sporné rozhodnutí, a sice od 12. srpna 2005 do 31. prosince 2010, držela podíl ve výši 51 % na kapitálu ST.

7.

V kontextu poskytování přístupu k internetu se účastnickým vedením rozumí fyzický metalický pár vodičů (označovaný také jako „linka“) spojující jednak koncový bod sítě v objektu účastníka a jednak hlavní rozvaděč nebo jakékoliv jiné obdobné zařízení v pevné veřejné telefonní síti.

8.

Zpřístupnění účastnického vedení umožňuje novým subjektům na trhu, nazvaným zpravidla „alternativní operátoři“, aby využívaly stávající telekomunikační infrastrukturu, která náleží historicky zavedeným operátorům, za účelem nabídky různých služeb koncovým uživatelům, a to v konkurenci s historicky zavedenými operátory.

9.

Zpřístupnění účastnického vedení bylo na unijní úrovni upraveno zejména nařízením (ES) č. 2887/2000 ( 6 ) a směrnicí 2002/21/ES ( 7 ).

10.

Podle tohoto právního rámce byl operátor určený vnitrostátním regulačním orgánem jako operátor „s významnou tržní silou“ v podstatě povinen poskytnout alternativním operátorům přístup k účastnickému vedení a souvisejícím službám za transparentních, spravedlivých a nediskriminačních podmínek a aktualizovat referenční nabídku pro takové zpřístupnění.

11.

Na základě analýzy trhu přijal slovenský vnitrostátní regulační orgán v odvětví telekomunikací dne 8. března 2005 rozhodnutí, ve kterém označil ST jako operátora s významnou tržní silou na velkoobchodním trhu pro zpřístupnění účastnického vedení ve smyslu nařízení č. 2887/2000. Toto rozhodnutí, které společnost ST napadla, bylo potvrzeno předsedou tohoto orgánu dne 14. června 2005.

12.

Na základě tohoto rozhodnutí ST zveřejnila svou referenční nabídku pro zpřístupnění účastnického vedení dne 12. srpna 2005. Tento dokument, který byl v období mezi tímto datem a koncem roku 2010 devětkrát změněn, definoval smluvní a technické podmínky pro přístup k účastnickému vedení ST.

13.

Nabídka ST pokrývala 75,7 % slovenských domácností, jakož i všechna účastnická vedení, která mohla být využívána k přenosu širokopásmového signálu. Nicméně během období let 2005 až 2010 bylo zpřístupněno pouze minimum účastnických vedení ST od 18. prosince 2009 a byla využívána jediným alternativním operátorem k poskytování maloobchodních vysoce širokopásmových služeb podnikům.

14.

Dne 15. října 2014 přijala Evropská komise rozhodnutí sankcionující DT a ST za protiprávní jednání v rozporu s článkem 102 SFEU a článkem 54 Dohody o EHP (dále jen „sporné rozhodnutí) na slovenském trhu služeb širokopásmového připojení k internetu ( 8 ).

15.

Ve sporném rozhodnutí Komise konstatovala, že se podnik, který tvoří DT a ST, dopustil jediného trvajícího protiprávního jednání v rozporu s článkem 102 SFEU a s článkem 54 Dohody o EHP od 12. srpna 2005 do 31. prosince 2010, které se týkalo podmínek, za kterých ST nabízela zpřístupnění svého účastnického vedení.

16.

Konkrétně spočívalo protiprávní jednání konstatované Komisí v následujících praktikách:

17.

Komise uložila pokutu ve výši 38838000 eur společně a nerozdílně DT a ST, jakož i pokutu ve výši 31070000 eur DT.

18.

Na podporu své žaloby u Tribunálu se DT dovolávala pěti žalobních důvodů vycházejících:

19.

Rozsudkem DT Tribunál částečně zrušil sporné rozhodnutí. Následně stanovil výši pokuty, kterou uložil společně a nerozdílně DT, na 38061963 eur, a výši pokuty, kterou uložil pouze DT, na 19030981 eur. Ve zbývající části žalobu DT zamítl.

20.

Na podporu své žaloby u Tribunálu se ST dovolávala pěti žalobních důvodů vycházejících:

21.

Rozsudkem ST Tribunál částečně zrušil sporné rozhodnutí. Následně stanovil výši pokuty, kterou uložil společně a nerozdílně ST, na 38061963 eur. Ve zbývající části žalobu ST zamítl.

22.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku proti rozsudku DT ve věci C‑152/19 P předkládá DT čtyři důvody kasačního opravného prostředku vycházející:

23.

DT mimoto žádá, aby Soudní dvůr případně vyhověl důvodu kasačního opravného prostředku vznesenému ST ve věci C‑165/19 P, jehož předmět je totožný s předmětem třetí části prvního důvodu vzneseného DT před Tribunálem, a sice rámec pro výpočet dlouhodobých průměrných marginálních nákladů jako základ pro konstatování existence zneužívajících tarifních nůžek.

24.

V návrhových žádáních svého kasačního opravného prostředku DT navrhuje, aby Soudní dvůr:

25.

Komise navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a aby společnosti DT byla uložena náhrada nákladů řízení.

26.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku proti rozsudku ST ve věci C‑165/19 P předkládá ST tři důvody kasačního opravného prostředku vycházející:

27.

ST mimoto žádá, aby Soudní dvůr případně vyhověl důvodu kasačního opravného prostředku vznesenému DT ve věci C‑152/19 P, jehož předmět je totožný s předmětem čtvrtého důvodu vzneseného ST před Tribunálem, a sice zjištění Komisí, že DT a ST tvořily jediný podnik a byly odpovědné za údajné protiprávní jednání ST.

28.

V návrhových žádáních svého kasačního opravného prostředku ST navrhuje, aby Soudní dvůr:

29.

Komise navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a společnosti ST byla uložena náhrada nákladů řízení.

30.

Ve věci C‑152/19 P podala DT kasační opravný prostředek proti rozsudku DT dne 21. února 2019. Komise předložila písemné vyjádření.

31.

Ve věci C‑165/19 P podala ST kasační opravný prostředek proti rozsudku ST dne 22. února 2019. Komise předložila písemné vyjádření.

32.

Komise, DT a ST se dostavily na jednání k přednesu řečí, které se konalo dne 17. června 2020 a které bylo společné pro obě věci, aby na něm byla vyslechnuta jejich vyjádření.

33.

V souladu s žádostí Soudního dvora se v tomto stanovisku zaměřím na první tři důvody kasačního opravného prostředku vznesené DT ve věci C‑152/19 P a na první důvod kasačního opravného prostředku vznesený ST ve věci C‑165/19 P.

34.

První důvod kasačního opravného prostředku DT a první důvod kasačního opravného prostředku ST vycházejí z nesprávných právních posouzení, kterých se údajně dopustil Tribunál, pokud jde o podmínku týkající se nezbytnosti stanovenou v rozsudku Bronner pro účely posouzení existence zneužívání ve smyslu článku 102 SFEU.

35.

Tyto dva důvody se z velké části překrývají, stejně jako relevantní části rozsudku DT (body 86 až 116) a rozsudku ST (body 92 až 154), takže mohou být užitečně posouzeny společně.

36.

Před zahájením přezkumu argumentů uplatněných ST a DT považuji za užitečné připomenout obsah dotčených praktik.

37.

Z bodů 92 až 94 rozsudku DT, jakož i z bodů 113 a 114 rozsudku ST vyplývá, že DT a ST nezpochybnily existenci jednání konstatovaných Komisí v sedmé části sporného rozhodnutí (dále jen „dotčené praktiky“), a sice:

38.

Tyto skutkové okolnosti nebyly před Tribunálem zpochybněny, a je tedy třeba je v rámci tohoto řízení považovat za definitivně prokázané.

39.

DT a ST v podstatě tvrdí, že Tribunál nesprávně rozhodl, že Komise nebyla povinna za účelem kvalifikace dotčených praktik jako „jediného trvajícího protiprávního jednání“ v rozporu s článkem 102 SFEU prokázat, že zpřístupnění účastnického vedení bylo nezbytné ve smyslu rozsudku Bronner pro výkon činnosti konkurenčních poskytovatelů na maloobchodním hromadném trhu s ohledem na existenci právní povinnosti poskytnout přístup.

40.

V zájmu přehlednosti se budu řídit strukturou prvního důvodu kasačního opravného prostředku vzneseného ST, který se dělí do pěti částí.

41.

V rámci první části svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku ST jednak tvrdí, že Tribunál v bodech 151 a 152 rozsudku ST nesprávně dospěl k závěru, že se podmínky stanovené rozsudkem Bronner pro účely použití článku 102 SFEU nepoužijí, pokud existuje právní povinnost přístupu ex ante. Tento závěr nezohledňuje skutečnost, že kontrola ex post na základě článku 102 SFEU se zásadně liší od právních kontrol prováděných ex ante slovenským regulačním orgánem v odvětví telekomunikací ( 9 ).

42.

ST kromě toho tvrdí, že Tribunál v bodě 121 rozsudku ST nesprávně rozhodl, že nebylo nezbytné, aby Komise ověřila, zda byla splněna podmínka rozsudku Bronner týkající se „nezbytnosti“ z důvodu, že právní úprava ex ante již uznala „nezbytnost“ přístupu k účastnickému vedení navrhovatelky. Posouzení „nezbytnosti“ provedené na základě právního rámce se totiž zásadně liší od posouzení „nezbytné povahy“ provedeného na základě článku 102 SFEU.

43.

DT obdobně uvádí, že Tribunál v bodě 101 rozsudku DT nesprávně rozhodl, že právní povinnost přístupu nahrazuje nezbytnou povahu přístupu ve smyslu rozsudku Bronner. Právní povinnost přístupu uložená ex ante a požadavek nezbytné povahy ve smyslu rozsudku Bronner, zkoumaný ex post, přitom řeší naprosto odlišné otázky.

44.

DT dále kritizuje odkaz v bodě 97 rozsudku DT na rozsudek Deutsche Telekom v. Komise ( 10 ), jelikož tento posledně uvedený rozsudek se netýká vztahu mezi právní povinností přístupu a nezbytnou povahou ve smyslu rozsudku Bronner.

45.

V rámci druhé části ST tvrdí, že Tribunál z rozsudku TeliaSonera Sverige ( 11 ) v bodech 126 a 127 rozsudku ST nesprávně vyvodil, že podmínky Bronner nebyly použitelné. ST zdůrazňuje, že body 55 až 58 rozsudku TeliaSonera Sverige se týkaly praktiky stlačování marží, zatímco tato společnost je obviněna z odmítnutí uzavřít smlouvu s alternativními operátory. Podle ST musí být takové odmítnutí posuzováno s ohledem na judikaturu týkající se odmítnutí uzavřít smlouvu, jejíž součástí je rozsudek Bronner.

46.

DT předložila podobný argument pro tvrzení, že v bodě 109 rozsudku DT došlo k nesprávnému právnímu posouzení.

47.

Ve třetí části ST tvrdí, že se Tribunál v bodech 138 a 139 rozsudku ST dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že rozsudek Tribunálu Clearstream v. Komise ( 12 ) není relevantní pro posouzení jednání ST z důvodu, že v této posledně uvedené věci neexistovala právní povinnost poskytovat dotčenou službu a dominantní podnik nerozvíjel své obchodní postavení v rámci zákonného monopolu.

48.

Ve čtvrté části ST tvrdí, že Tribunál v bodech 133 a 134 rozsudku ST nesprávně potvrdil, že výslovné nebo jednoznačné odmítnutí uzavřít smlouvu musí k tomu, aby mohlo být kvalifikováno jako „zneužívající“ ve smyslu článku 102 SFEU, splňovat přísné podmínky rozsudku Bronner, zatímco se tyto podmínky neuplatní v případě implicitního odmítnutí uzavřít smlouvu. Tento postoj Tribunálu vede k tomu, že se zachází se závažnějším jednáním (výslovné odmítnutí uzavřít smlouvu) příznivěji než s méně závažným jednáním (implicitní odmítnutí uzavřít smlouvu). Podle ST je rozsudek Tribunálu rovněž stižen vadou, která spočívá v nedostatku odůvodnění v tomto ohledu.

49.

DT uplatnila podobný argument ohledně bodu 111 rozsudku DT, když kritizuje rozdílné zacházení mezi takovým výslovným odmítnutím přístupu, jako je odmítnutí dotčené v rozsudku Bronner, a takovým implicitním odmítnutím přístupu, jako je odmítnutí dotčené v projednávané věci.

50.

V páté a poslední části ST uvádí, že Tribunál v bodech 153 a 154 rozsudku ST nesprávně rozhodl, že původní státní monopol ST představoval právní základ pro neuplatnění podmínek Bronner. ST tvrdí, že jediný rozsudek, který Tribunál v tomto ohledu citoval, a sice rozsudek Post Danmark ( 13 ), tento názor nijak nedokládá. ST dodává, že rozsudek Bronner vyžaduje posouzení nezbytné povahy v okamžiku tvrzeného zneužití, takže existence zákonného monopolu v minulosti není relevantní.

51.

Všechny argumenty uplatněné DT a ST vycházejí z jednoho předpokladu, a sice že zneužívající povahu dotčených praktik nelze konstatovat bez ověření nezbytné povahy ve smyslu rozsudku Bronner.

52.

Jinými slovy, pokud není rozsudek Bronner relevantním pro posouzení zneužívající povahy těchto praktik, všechny argumenty DT a ST budou muset zamítnuty jako neopodstatněné nebo neúčinné.

53.

Jsem přitom skutečně přesvědčen o tom, že rozsudek Bronner není v projednávané věci relevantní z důvodů popsaných dále.

54.

Obecněji představuje tato věc pro Soudní dvůr příležitost vyjasnit dosah rozsudku Bronner, který byl předmětem mnoha otázek na jednání k přednesu řečí.

55.

V podstatě dále ukážu, že rozsudek Bronner představuje zvláštní případ v normativním prostředí článku 102 SFEU. Dosah tohoto případu musí být vykládán striktně, aby byl zachován užitečný účinek článku 102 SFEU ( 14 ). Jinými slovy, platí zásada, že podmínky Bronner nejsou použitelné pro posouzení existence protiprávního jednání v rozporu s článkem 102 SFEU.

56.

Případ zvažovaný Soudním dvorem v rozsudku Bronner byl jasně identifikován v bodě 37 tohoto rozsudku: Soudní dvůr v podstatě zkoumal, zda lze za „zneužívání“ ve smyslu článku 102 SFEU považovat „skutečnost, že vlastník jediného systému dodávky do domu na národní úrovni členského státu, který používá tento systém pro distribuci vlastních novin, k němu odpírá přístup vydavateli konkurenčních novin“.

57.

Jinými slovy, případ zvažovaný v rozsudku Bronner je případ odmítnutí dominantního podniku zpřístupnit infrastrukturu, kterou vlastní – v projednávaném případě systém dodávky do domu – jednomu nebo několika konkurenčním podnikům. Pro zjednodušení budu dále v tomto stanovisku pro odkaz na tento případ používat výraz „odmítnutí zpřístupnění“.

58.

Tato zásadní otázka se zásadně neliší od otázky týkající se mezí, které mohou být stanoveny na základě článku 102 SFEU ve vztahu k výkonu výlučného práva majitelem práva duševního vlastnictví. To vysvětluje četné odkazy v rozsudku Bronner na rozsudek RTE a ITP v. Komise, označovaný jako „rozsudek Magill“ ( 15 ).

59.

V bodě 41 rozsudku Bronner Soudní dvůr stanovil několik podmínek, které musí být splněny proto, aby odmítnutí zpřístupnění mohlo představovat zneužívání ve smyslu článku 102 SFEU. Slovy Soudního dvora je za tímto účelem třeba, „nejen, aby odmítnutí služby spočívající v dodávce do domu mohlo vyloučit veškerou hospodářskou soutěž na trhu novin ze strany žadatele o službu a nemohlo být objektivně odůvodněno, ale rovněž to, aby služba sama o sobě byla nezbytná pro výkon jeho činnosti v tom smyslu, že neexistuje žádná skutečná nebo potenciální náhrada uvedeného systému dodávky do domu“.

60.

Ze znění bodu 41 rozsudku Bronner vyvozuji tři podmínky, které musí být splněny proto, aby odmítnutí zpřístupnění mohlo být kvalifikováno jako „zneužívající“ (dále jen „podmínky Bronner“):

61.

Podle DT a ST mohou být dotčené praktiky kvalifikovány jako „zneužívající“ ve smyslu článku 102 SFEU pouze tehdy, pokud jsou podmínky Bronner kumulativně splněny. Komise naproti tomu tvrdí, že judikatura Bronner není na taková jednání použitelná.

62.

V této fázi bych rád zdůraznil význam projednávané věci, který značně přesahuje pouhý spor mezi těmito účastnicemi řízení.

63.

Podmínky Bronner podřizují konstatování zneužívající praktiky obzvláště vysokému právnímu standardu. Svým způsobem představují „vrchol“ v normativním prostředí článku 102 SFEU.

64.

Každé rozšíření dosahu judikatury Bronner proto logicky znamená snížení užitečného účinku článku 102 SFEU, jakož i zároveň oslabení pravomoci Komise pro boj proti zneužívajícím praktikám. V praxi bude Komise povinna předložit značně těžší důkazy ke konstatování existence zneužívající praktiky. Podniky v dominantním postavení budou mít současně větší rozhodovací prostor, jelikož jejich jednání již bude sankcionováno pouze v případě, že budou splněny všechny podmínky Bronner.

65.

Obrazněji řečeno, jakékoli rozšíření judikatury Bronner vede pouze k zákazu „super zneužití“ dominantního postavení, a sice zneužívajících praktik splňujících podmínky Bronner. Naproti tomu již nebudou postihovány veškeré praktiky podniku v dominantním postavení, které spadají do některého ze tří následujících případů:

66.

Poté, co byl popsán význam projednávané věci, je třeba se nyní zabývat důvodem existence podmínek Bronner, které nejsou jako takové stanoveny ve znění článku 102 SFEU.

67.

Proč Soudní dvůr stanovil vyšší právní standard pro posouzení zneužívající povahy odmítnutí zpřístupnění, zatímco takové ostatní praktiky dominantních podniků – jako je stanovení nespravedlivé ceny ( 16 ), tarifních nůžek ( 17 ) nebo jiných nespravedlivých smluvních podmínek ( 18 ) – jsou vždy zkoumány bez uplatnění podmínek Bronner?

68.

Podle mého názoru je odpověď na tuto otázku jasně uvedena ve stanovisku předneseném generálním advokátem F. Jacobsem ve věci Bronner ( 19 ). V podstatě existuje zásadní rozdíl mezi jednak sankcionováním podmínek dohody, zejména dohodnuté ceny, z důvodu, že zvýhodňuje podnik, který nepodléhá z důvodu svého dominantního postavení tržní disciplíně, a jednak sankcionováním odmítnutí zpřístupnění. Sankcionování odmítnutí zpřístupnění, což znamená uložit podniku povinnost uzavřít dohodu, je citelnějším zásahem do svobody podniků.

69.

Právě tento rozdíl v povaze odůvodňuje vyšší právní standard stanovený v rozsudku Bronner. To je rovněž důvod existence doktríny zásadních infrastruktur (essential facilities) v právu hospodářské soutěže Spojených států, která byla podrobně popsána generálním advokátem F. Jacobsem v bodech 45 a násl. jeho stanoviska ve věci Bronner. Tento generální advokát mimoto vyjasnil tento rozdíl v povaze, když zdůraznil existenci dvojího poměření zájmů.

70.

První poměření zájmů existuje mezi základními právy a volnou hospodářskou soutěží.

71.

V bodě 56 svého stanoviska tak generální advokát F. Jacobs vysvětlil, že „právo zvolit si své smluvní partnery a svobodně nakládat se svým majetkem jsou zásady všeobecně zakotvené v právních systémech členských států, které mají někdy ústavní povahu. Zásahy do těchto práv vyžadují, aby byly pečlivě odůvodněné.“

72.

Od té doby zakotvily články 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie svobodu podnikání, která zahrnuje smluvní svobodu ( 20 ), a právo na vlastnictví.

73.

Povinnost, kterou lze uložit podniku v dominantním postavení na základě článku 102 SFEU, spočívající ve zpřístupnění infrastruktury, kterou vlastní, konkurenčním podnikům, znamená závažný a konkrétní zásah do smluvní svobody a práva na vlastnictví tohoto podniku.

74.

Právě z důvodu tohoto závažného a konkrétního zásahu do výše uvedených základních práv Soudní dvůr v takovém případě správně stanovil další podmínky pro použití článku 102 SFEU. Soudní dvůr tak poměřil zájmy mezi jednak závažnějším zásahem do základních práv podniku v dominantním postavení spočívajícím v povinnosti zpřístupnit jeho majetek a jednak striktnějšími podmínkami použití článku 102 SFEU v takovém případě, a sice podmínkami Bronner.

75.

Druhé poměření zájmů staví proti sobě krátkodobé a dlouhodobé přínosy pro hospodářskou soutěž, jakož i in fine pro spotřebitele.

76.

V bodě 57 svého stanoviska generální advokát F. Jacobs v tomto ohledu uvádí, že „odůvodnění zásahu do smluvní svobody dominantního podniku z hlediska politiky hospodářské soutěže často vyžaduje důkladné poměření rozdílných zájmů. Z dlouhodobého hlediska je obecně příznivé pro hospodářskou soutěž a v zájmu spotřebitelů umožnit společnosti, aby si vyhradila pro vlastní využití zařízení, která vyvinula pro potřeby své činnosti […] Navíc by dominantní podnik byl méně motivován investovat do účinných zařízení, pokud by jeho konkurenti mohli na žádost sdílet přínosy z nich“.

77.

V bodě 62 svého stanoviska generální advokát F. Jacobs uvedl podobné úvahy ohledně odmítnutí poskytnout licenci týkající se práv duševního vlastnictví: „[p]oskytnout taková výlučná práva na omezenou dobu samo o sobě vyžaduje poměření zájmu, který představuje volná hospodářská soutěž, a zájmu na podněcování výzkumu a vývoje, jakož i tvořivosti. Soudní dvůr tedy správně rozhodl, že při neexistenci jiných faktorů nepředstavuje odmítnutí poskytnout licenci samo o sobě zneužití“.

78.

Stanovení vyššího právního standardu pro posouzení zneužívající povahy odmítnutí zpřístupnění je tak odůvodněno rovněž hospodářskými důvody směřujícími k zachování dlouhodobých přínosů hospodářské soutěže z hlediska investic a tvořivosti.

79.

Stručně řečeno, toto dvojí poměření zájmů, první mezi základními právy a volnou hospodářskou soutěží, druhé mezi krátkodobými a dlouhodobými přínosy hospodářské soutěže, objasňuje rozdíl v povaze mezi sankcionováním podmínek dohody a sankcionováním odmítnutí zpřístupnění. Právě tento rozdíl v povaze vysvětluje, proč byl v rozsudku Bronner stanoven vyšší právní standard pro posouzení zneužívající povahy odmítnutí zpřístupnění.

80.

Jeden z argumentů předložených DT a ST ve prospěch použití podmínek Bronner na dotčené praktiky se opírá o pojem „implicitní odmítnutí přístupu“. Podle DT a ST by se judikatura Bronner měla použít nejen v případě výslovného odmítnutí přístupu, jak jej zamýšlel Soudní dvůr v bodě 37 rozsudku Bronner, ale rovněž v případě nespravedlivých smluvních podmínek uložených podnikem v dominantním postavení, které de facto vedou ke stejnému výsledku, tedy k implicitnímu odmítnutí přístupu.

81.

Chápu přitažlivost pojmu implicitní odepření přístupu, jelikož některé nespravedlivé smluvní podmínky mohou v určitých případech vylučovat uzavření dohody. Nicméně ihned zdůrazňuji, že soustředit se uměle na tento účinek některých smluvních podmínek by vedlo k tomu, že by byl ponechán bez povšimnutí širší analytický rámec, ze kterého vychází rozsudek Bronner, a zejména dvojí poměření zájmů, jehož obsah jsem právě připomněl.

82.

Strategický zájem takového podniku v dominantním postavení, jako je ten, který tvoří DT a ST, na předložení takové argumentace ohledně pojmu „implicitní odmítnutí“, je zjevný. Jak jsem vysvětlil v bodech 62 až 65 tohoto stanoviska, rozšíření podmínek Bronner na nové praktiky by umožnilo zároveň omezit užitečný účinek článek 102 SFEU, snížit pravomoc Komise a zvýšit rozhodovací prostor podniků v dominantním postavení.

83.

Naproti tomu nerozumím tomu, proč Komise trvá na použití tohoto rozlišení, ať již v této formě nebo v odlišné podobě, ve formě jednoznačného odmítnutí a implicitního odmítnutí přístupu. Když byla Komise na jednání několikrát dotázána na toto téma, měla potíže vysvětlit, proč dotčené praktiky nemohou být kvalifikovány jako implicitní odepření přístupu.

84.

Tyto obtíže ve skutečnosti pramení ze zavádějící klamné povahy samotného pojmu „implicitní odepření přístupu“. Tento pojem, který nemá žádnou oporu v rozsudku Bronner, ani ve stanovisku generálního advokáta F. Jacobse v této věci, má totiž potenciálně neomezený pružný dosah. Například nepředstavuje uložení nespravedlivé ceny implicitní odepření přístupu?

85.

V krajním případě si lze klást otázku, zda jakákoli zneužívající praktika určitým způsobem nepředstavuje implicitní odepření přístupu, neboť jakékoli znevýhodnění uložené dominantním podnikem může odradit potenciální zákazníky od využívání zboží a služeb, které nabízí.

86.

Je však třeba konstatovat, že Soudní dvůr nikdy nepoužil podmínky Bronner nebo rovnocenné právní kritérium na nespravedlivé smluvní podmínky. Tato irelevance podmínek Bronner je obzvláště patrná u tarifních praktik, které by byly – pokud by takový pojem existoval – implicitními odmítnutími přístupu par excellence z důvodu určující povahy ceny v hospodářské soutěži. Ve své velmi staré judikatuře o nespravedlivých cenách přitom Soudní dvůr nepoužil právní kritérium rovnocenné podmínkám Bronner ( 21 ).

87.

Ani v poslední době Soudní dvůr nepoužil podmínky Bronner ve dvou rozsudcích týkajících se tarifních praktik organizací pro kolektivní správu autorských práv, i když lze rozumně předpokládat, že jejich služby byly nezbytné pro určité navazující činnosti ( 22 ). Soudní dvůr rovněž odmítl relevanci rozsudku Bronner u stlačování marží, které představuje specifickou kategorii zneužívající tarifní praktiky, v rozsudcích TeliaSonera Sverige ( 23 ), jakož i Telefónica a Telefónica de España v. Komise ( 24 ).

88.

V souhrnu Soudní dvůr nikdy nepoužil podmínky Bronner na zneužívající tarifní praktiky, i když tyto praktiky představují implicitní odmítnutí přístupu par excellence.

89.

V důsledku toho by postavení takové praktiky v současné době na roveň implicitnímu odmítnutí přístupu vedlo ke změně velké části judikatury týkající se zneužívajících praktik a k vložení podmínek Bronner do samotného jádra článku 102 SFEU. Rozsudek Bronner by se tak stal zásadou, a nikoli již zvláštním případem, což by bylo v rozporu se samotným zněním článku 102 SFEU, jehož působnost není omezena na zneužívající praktiky týkající se „nezbytných“ zboží nebo služeb ve smyslu tohoto rozsudku.

90.

Za účelem omezení dosahu tohoto pojmu „implicitní odmítnutí“ by někteří mohli považovat za vhodné omezit tento pojem na nejzávažnější zneužívající praktiky. Například pouze velmi nespravedlivá cena by byla kvalifikována jako implicitní odmítnutí přístupu, které má za následek uplatnění podmínek Bronner, přičemž mírně nespravedlivé ceny by i nadále představovaly „pouhé“ zneužití.

91.

Přijetí tohoto přístupu by podle mého názoru představovalo závažné pochybení. Vedlo by to k zavedení značného zdroje svévole do samotného jádra práva hospodářské soutěže, což je oblast, v níž je právní jistota pro podniky zásadní. Hranice mezi implicitním odmítnutím přístupu a pouhým zneužitím totiž může být pouze svévolná ( 25 ).

92.

Kromě toho by tato rekvalifikace nejzávažnějších zneužívajících praktik jako „implicitních odepření přístupu“ vedla k přinejmenším paradoxní situaci. Vedla by totiž k použití podmínek Bronner na nejzávažnější zneužívající praktiky kvalifikované jako „implicitní odmítnutí přístupu“, a tedy ke ztížení jejich sankcionování. Jinými slovy, nejzávažnější zneužití (například velmi nespravedlivá cena) by podléhala méně přísnému právnímu režimu než nejméně závažná zneužití (například mírně nespravedlivá cena).

93.

Na rozdíl od argumentace navrhovatelek shrnuté v bodech 48 a 49 tohoto stanoviska tak samotný pojem „implicitní odepření přístupu“ vede k příznivějšímu zacházení s nejzávažnějšími jednáními.

94.

V tomto ohledu připomínám, že závažnost jednání dominantního podniku není relevantním kritériem pro posouzení existence protiprávního jednání v rozporu s článkem 102 SFEU, jak správně uvedla Komise. Závažnost se uplatní až ve fázi stanovení výše pokuty v souladu s čl. 23 odst. 3 nařízení (ES) č. 1/2003 ( 26 ).

95.

V konečném výsledku spočívá důvod existence podmínek Bronner, připomenutý v bodech 66 až 79 tohoto stanoviska, v rozdílné povaze mezi sankcionováním podmínek dohody a sankcionováním odmítnutí zpřístupnění. Ve světle tohoto důvodu existence není podle mého názoru pochyb o tom, že podmínky Bronner nejsou určeny k použití na nespravedlivé smluvní podmínky.

96.

S ohledem na výše uvedené považuji za nutné odmítnout pojem „implicitní odepření přístupu“ v rámci článku 102 SFEU, ať již v rozsudku, který má být vydán, nebo v jakémkoli jiném kontextu.

97.

Po zdůraznění významu projednávané věci, důvodu existence podmínek Bronner a zavádějící povahy pojmu „implicitní odmítnutí přístupu“ zbývá přezkoumat, zda dotčené praktiky spadají pod případ zamýšlený v rozsudku Bronner, jak byl připomenut v bodech 56 a 57 tohoto stanoviska.

98.

Tento případ spočívá v odmítnutí dominantním podnikem zpřístupnit infrastrukturu, kterou vlastní, jednomu nebo několika konkurenčním podnikům.

99.

Dotčené praktiky popsané v bodě 37 tohoto stanoviska přitom pod tento případ nespadají, jak uvedl Tribunál, aniž se dopustil pochybení, v bodech 98 a 99 rozsudku DT, jakož i v bodech118 a 119 rozsudku ST.

100.

ST totiž neodepřela přístup k účastnickému vedení, jehož je vlastníkem, ale uložila podnikům, které k němu chtěly mít přístup, nespravedlivé podmínky, jak správně zdůraznila Komise.

101.

V tomto ohledu je irelevantní, že ST byla nucena zpřístupnit účastnické vedení z důvodu právních povinností. Závěr by byl totožný, kdyby se ST svobodně rozhodla zpřístupnit účastnické vedení. Jedinou skutečností, která je pro vyloučení relevance rozsudku Bronner relevantní, je, že ST neodepřela přístup k infrastruktuře, jejímž je vlastníkem.

102.

Na rozdíl od toho, co tvrdí DT a ST, je tento výklad potvrzen rozsudkem TeliaSonera Sverige ( 27 ), jak správně uvedl Tribunál v bodech 106 až 110 rozsudku DT, jakož i v bodech 123 až 127 rozsudku ST.

103.

V bodě 55 rozsudku TeliaSonera Sverige ( 28 ) Soudní dvůr v podstatě připomněl, že podmínky Bronner, a zejména existence nezbytnosti, nebyly použitelné k posouzení zneužívající povahy jednání spočívajícího v tom, že dodávky služeb nebo prodej výrobků podléhají nevýhodným podmínkám nebo podmínkám, za kterých by kupující nemusel mít zájem.

104.

Mimoto v bodě 58 tohoto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že rozšíření dosahu rozsudku Bronner na jakékoli jednání dominantního podniku týkající se jeho obchodních podmínek by znamenalo „vyžadova[t], aby byly vždy splněny podmínky […] [Bronner], což by nepatřičně omezilo užitečný účinek článku 102 SFEU“.

105.

Soudní dvůr tak odmítl přijmout stanovisko generálního advokáta J. Mazáka v této věci. Ten totiž hovořil ve prospěch teorie implicitního odmítnutí obchodovat a související povinnosti ověřit nezbytnost vstupních produktů v souladu s argumentací zastávanou společností TeliaSonera Sverige, která byla nakonec Soudním dvorem správně odmítnuta ( 29 ).

106.

Stejně tak v bodě 96 rozsudku Telefónica a Telefónica de España v. Komise ( 30 ) Soudní dvůr připomněl, že uplatňování tarifních nůžek představuje samostatnou formu zneužití odlišnou od odmítnutí dodávek, na kterou se nevztahují podmínky Bronner.

107.

Tyto dva rozsudky tak potvrdily omezený dosah rozsudku Bronner, který představuje zvláštní případ v normativním prostředí článku 102 SFEU.

108.

Po tomto upřesnění je třeba zamítnout jako neopodstatněné výtky DT a ST týkající se odkazů v rozsudcích DT a ST na rozsudky Deutsche Telekom v. Komise ( 31 ) a Post Danmark ( 32 ), jakož i na rozsudek Tribunálu Clearstream v. Komise ( 33 ). Cílem těchto argumentů je totiž kritizovat úvahy, které vedly Tribunál k vyloučení relevance rozsudku Bronner za okolností projednávaných věcí. Jak jsem přitom právě upřesnil, Tribunál se v tomto ohledu nedopustil žádného nesprávného právního posouzení.

109.

Nakonec se budu zabývat posledním argumentem uplatněným DT a ST, shrnutým v bodech 41 až 44 tohoto stanoviska. Tento argument se týká zejména bodu 101 rozsudku DT a bodu 121 rozsudku ST, které mají totožné znění:

„Vzhledem k tomu, že relevantní právní rámec jasně uznával nezbytnost přístupu k účastnickému vedení [ST] pro to, aby byl umožněn vznik a rozvoj účinné hospodářské soutěže na slovenském trhu s vysokorychlostním internetem, prokázání Komisí, že takový přístup byl nezbytný ve smyslu poslední podmínky stanovené v bodě 41 rozsudku [Bronner], nebylo vyžadováno.“

110.

Podle DT a ST Tribunál nesprávně považoval za rovnocenné jednak přezkum nezbytnosti provedený ex ante vnitrostátním regulačním orgánem na základě regulačního rámce a jednak přezkum nezbytnosti příslušející Komisi ex post na základě článku 102 SFEU, tak jak byl vyložen v rozsudku Bronner.

111.

Ochotně připouštím, že je podle mého názoru obtížné postavit tyto dva druhy přezkumu na roveň v souladu s tím, co tvrdily DT a ST. Jejich argument je však neúčinný, jelikož vychází z nesprávného výkladu napadených rozsudků.

112.

Na rozdíl od tvrzení DT a ST totiž Tribunál nepostavil tyto dva druhy přezkumu na roveň, ale správně rozhodl, že podmínky Bronner nejsou za okolností projednávaných věcí použitelné.

113.

Tento výklad vyplývá jednak ze slov použitých v bodě 101 rozsudku DT a v bodě 121 rozsudku ST, jejichž znění je uvedeno výše, která nestanoví rovnocennost těchto dvou druhů přezkumu. Kromě toho tyto body jsou součástí širšího uvažování, rozvinutého v bodech 97 až 105 rozsudku DT a v bodech 117 až 122 rozsudku ST, v němž Tribunál správně dospěl k závěru, že podmínky Bronner nejsou za těchto okolností jednoduše použitelné.

114.

Tribunál se tím nedopustil žádného nesprávného právního posouzení. Jak jsem připomněl v bodě 101 tohoto stanoviska, pro vyloučení relevance rozsudku Bronner je rozhodující skutečností, že ST neodepřela přístup k infrastruktuře, jejímž je vlastníkem.

115.

Mimoto v bodě 97 rozsudku DT a bodu 117 rozsudku ST Tribunál správně připomněl, že jelikož právní úprava vztahující se k odvětví telekomunikací vymezuje právní rámec, který se na něj vztahuje, a jelikož přispívá ke stanovení podmínek soutěže, za nichž podnik vykonává svou činnost na dotčených trzích, představuje okolnost relevantní pro uplatnění článku 102 SFEU na jednání tohoto podniku, ať už k vymezení dotčených trhů, posouzení zneužívající povahy takových jednání nebo stanovení výše pokut ( 34 ).

116.

V projednávaném případě není zpochybňováno, že právní rámec ukládal ST povinnost přístupu, jak uvedl Tribunál v bodech 99 a 100 rozsudku DT, jakož i v bodech 119 a 120 rozsudku ST.

117.

Z výše uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku DT a první důvod kasačního opravného prostředku ST musí být zamítnuty jako neopodstatněné.

118.

Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku DT tvrdí, že rozsudek DT je stižen nesprávným právním posouzením z hlediska použití zásady, podle které musí být rozhodující vliv na dceřinou společnost vykonáván mateřskou společností skutečně. DT totiž uvádí, že Tribunál v bodě 230 rozsudku DT správně připomněl tuto zásadu, ale že se nicméně dopustil dvou druhů pochybení při použití uvedené zásady.

119.

V první části svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku DT tvrdí, že Tribunál nesprávně rozhodl, že skutečnosti, z nichž vyplývá možnost vykonávat rozhodující vliv, mohou být rovněž použity jako indicie skutečného výkonu tohoto rozhodujícího vlivu.

120.

Podle DT nemohou být skutečnosti, z nichž vyplývá pouze možnost vykonávat rozhodující vliv, použity k prokázání skutečného výkonu rozhodujícího vlivu. Jakýkoli jiný výklad by zrušil rozlišení mezi možností výkonu a skutečným výkonem a vedl by k protiprávnímu rozšíření domněnky použitelné na 100% vlastněné dceřiné společnosti ( 35 ).

121.

Podle DT se Tribunál tohoto pochybení dopustil na několika místech rozsudku DT, když rozhodl, že nepřímé důkazy prokazující pouhou možnost výkonu rozhodujícího vlivu prokazovaly skutečný výkon takového vlivu:

122.

Druhou částí svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku DT tvrdí, že v rámci právní kvalifikace skutkových okolností, ze kterých Komise vycházela, Tribunál nesprávně použil zásadu, podle které musí být rozhodující vliv vykonáván skutečně.

123.

Tribunál tak v bodech 262, 273, 274 a 278 napadeného rozsudku dospěl k závěru o existenci skutečného výkonu rozhodujícího vlivu na základě pouhé možnosti takového výkonu a nepřezkoumal existenci uvedeného skutečného výkonu odděleně.

124.

Na úvod připomínám, že pouze Tribunál je příslušný ke zjišťování a posuzování skutkového stavu a v zásadě k posuzování důkazů, které přijal na podporu tohoto skutkového stavu. Takové posouzení tudíž nepředstavuje, s výhradou případu zkreslování těchto důkazů, právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudním dvorem ( 36 ).

125.

V projednávaném případě DT netvrdila, že došlo ke zkreslení důkazů zkoumaných Tribunálem. Soudnímu dvoru rozhodujícímu ve fázi kasačního opravného prostředku tudíž nepřísluší, aby v rámci jejího druhého důvodu kasačního opravného prostředku přezkoumal důkazní hodnotu skutkových nepřímých důkazů zmíněných DT.

126.

Za účelem přesného určení dosahu argumentace DT považuji za užitečné zasadit ji do kontextu judikatury Soudního dvora týkající se přičitatelnosti jednání dceřiné společnosti mateřské společnosti, přičemž účast této mateřské společnosti na kapitálu dceřiné společnosti je příliš nízká na to, aby se na ni vztahovala domněnka „Akzo Nobel“ ( 37 ). Během období relevantního pro projednávané věci totiž DT držela 51 % kapitálu ST ( 38 ).

127.

Podle ustálené judikatury zahrnuje pojem „podnik“ jakýkoli subjekt vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení tohoto subjektu a způsobu jeho financování. V tomto ohledu Soudní dvůr jednak upřesnil, že pojem „podnik“ musí být v kontextu unijního práva hospodářské soutěže chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob, a jednak, že pokud taková hospodářská jednotka poruší pravidla hospodářské soutěže, musí za toto protiprávní jednání nést odpovědnost na základě zásady osobní odpovědnosti ( 39 ).

128.

Jednání dceřiné společnosti tak může být přičteno mateřské společnosti, zejména pokud tato dceřiná společnost, byť má vlastní právní subjektivitu, samostatně neurčuje své jednání na trhu, ale v zásadě se řídí pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností, zejména s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které obě tyto právní entity pojí ( 40 ).

129.

V takové situaci jsou totiž mateřská společnost a její dceřiná společnost součástí téže hospodářské jednotky, a tudíž tvoří jediný podnik ve smyslu judikatury připomenuté výše. Skutečnost, že mateřská společnost a její dceřiná společnost představují jediný podnik, tak umožňuje Komisi určit rozhodnutí ukládající pokuty mateřské společnosti, aniž je vyžadováno prokázání osobního zapojení této společnosti do protiprávního jednání ( 41 ).

130.

V kontextu této úpravy práva hospodářské soutěže ohledně hospodářského pojmu „podnik“ Soudní dvůr upřesnil, že při určení toho, zda mateřská společnost může mít rozhodující vliv na jednání její dceřiné společnosti, je třeba přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem týkajícím se hospodářských, organizačních a právních vazeb, které dceřinou společnost pojí k její společnosti mateřské, a zohlednit tak skutečnou hospodářskou situaci ( 42 ).

131.

Soudní dvůr v tomto ohledu dodal, že se Komise nemůže spokojit s konstatováním, že mateřská společnost je schopna vykonávat rozhodující vliv na jednání své dceřiné společnosti, ale musí také ověřit, zda takový vliv skutečně vykonávala ( 43 ).

132.

Jinými slovy, Komisi přísluší na základě všech skutkových okolností, mezi něž patří zejména případná řídící pravomoc jedné z těchto entit vůči druhé, prokázat, že mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na svou dceřinou společnost ( 44 ).

133.

Ohledně způsobu dokazování Soudní dvůr upřesnil, že skutečný výkon rozhodujícího vlivu lze dovodit ze souboru shodujících se důkazů, třebaže žádný z nich sám o sobě nepostačuje k prokázání existence takového vlivu ( 45 ).

134.

Právě v tomto stadiu je třeba přezkoumat argumentaci předloženou DT v rámci jejího druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

135.

DT tvrdí, že Tribunál nesprávně rozhodl, že skutečnosti, z nichž vyplývá pouhá možnost vykonávat rozhodující vliv, mohou být rovněž použity jako nepřímé důkazy skutečného výkonu tohoto rozhodujícího vlivu.

136.

Jinými slovy, DT usiluje o vyloučení celé kategorie skutkových nepřímých důkazů, a sice těch důkazů, z nichž vyplývá možnost vykonávat rozhodující vliv, z důkazů, které může Komise použít k prokázání skutečného výkonu takového vlivu.

137.

Tato argumentace je podle mého názoru zcela neopodstatněná, a to přinejmenším ze tří důvodů.

138.

Zaprvé takové omezení nijak nevyplývá z judikatury Soudního dvora týkající se přičitatelnosti jednání dceřiné společnosti mateřské společnosti, kterou jsem shrnul výše.

139.

Konkrétně z této judikatury výslovně vyplývá, že skutečný výkon rozhodujícího vlivu lze dovodit ze souboru shodujících se důkazů, třebaže žádný z nich sám o sobě nestačí k prokázání existence takového vlivu ( 46 ). Soudní dvůr v tomto ohledu nestanovil žádné omezení ani žádné kritérium, pokud jde o shodující se důkazy, které Komise může použít.

140.

Zadruhé nevidím žádný logický důvod, který by odůvodňoval vyloučit, aby tentýž skutkový nepřímý důkaz mohl současně přispět k prokázání jednak možnosti rozhodujícího vlivu a jednak skutečného výkonu tohoto vlivu.

141.

Soubor nepřímých důkazů prokazující skutečný výkon musí být samozřejmě robustnější, důkladnější než soubor nepřímých důkazů prokazující pouhou možnost. Nic to však nemění na tom, že tentýž skutkový nepřímý důkaz může být platně využit v obou souvislostech.

142.

Zatřetí argumentace DT by patrně v praxi vedla k omezení skutkových důkazů, které mohou být Komisí použity, pouze na takové „zjevné“ ( 47 ) důkazy, jako je například písemná zpráva obsahující pokyn mateřské společnosti nařizující dceřiné společnosti, aby změnila svou cenovou politiku.

143.

Komise má přitom takové zjevné důkazy k dispozici jen zřídka. K zajištění účinnosti jednání Komise v oblasti hospodářské soutěže je tedy nezbytné, aby se Komise mohla opírat o jakékoli skutkové nepřímé důkazy, přičemž se rozumí, že soubor těchto skutkových nepřímých důkazů posuzovaných jako celek musí prokazovat skutečný výkon rozhodujícího vlivu.

144.

Jak zdůraznila Komise, pokud by bylo přijato uvažování DT, použitelnost některých skutečností a nepřímých důkazů by závisela na formálních kritériích, která nejsou přizpůsobena skutečné hospodářské situaci podniků.

145.

Z výše uvedeného vyplývá, že domněnka, na níž je založen druhý důvod kasačního opravného prostředku DT, je chybná, takže tento důvod musí být zamítnut v plném rozsahu.

146.

Svým třetím důvodem kasačního opravného prostředku DT tvrdí, že rozsudek DT je stižen nesprávnými právními posouzeními z hlediska použití zásady, podle které se dceřiná společnost v zásadě musí řídit pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností.

147.

Podle DT z ustálené judikatury od rozsudku Imperial Chemical Industries v. Komise ( 48 ) vyplývá, že přičitatelnost jednání dceřiné společnosti mateřské společnosti podléhá splnění čtyř kumulativních podmínek:

148.

Čtvrtá podmínka, která vyžaduje, aby se dceřiná společnost v zásadě řídila pokyny mateřské společnosti, slouží k ověření relevance rozhodujícího vlivu vykonávaného mateřskou společností.

149.

Podle DT se Tribunál v tomto ohledu spokojil s konstatováním jednak, že existence určité samostatnosti dceřiné společnosti není neslučitelná s příslušností této dceřiné společnosti k téže hospodářské jednotce jako její mateřská společnost (bod 470 rozsudku DT) a jednak že obecná strategie ST na trhu byla určována DT (bod 471 rozsudku DT).

150.

Ohledně druhého konstatování DT upřesňuje, že není podloženo body 237 až 464 rozsudku DT, na které Tribunál odkázal v bodě 471 uvedeného rozsudku. Podle DT Tribunál v uvedených bodech vyjmenoval několik nepřímých důkazů týkajících se výkonu rozhodujícího vlivu DT na ST, aniž však konstatoval existenci konkrétních pokynů udělených DT vůči ST.

151.

A fortiori tedy Tribunál nemohl konstatovat, že se ST v zásadě řídila pokyny DT. DT dodává, že rozsudek DT je v tomto ohledu stižen vadou spočívající v nedostatku odůvodnění.

152.

Třetí důvod kasačního opravného prostředku DT je stižen stejnou nenapravitelnou vadou, jako je vada týkající se jejího prvního a druhého důvodu kasačního opravného prostředku, a sice vada spočívající v chybné domněnce.

153.

Na rozdíl od toho, co tvrdí DT, totiž Soudní dvůr nikdy nerozhodl, že přičitatelnost jednání dceřiné společnosti mateřské společnosti je podmíněna splněním čtyř podmínek uvedených v bodě 147 tohoto stanoviska.

154.

Ve skutečnosti existuje v tomto ohledu jediné relevantní kritérium, a sice kritérium existence hospodářské jednotky, jinými slovy podniku tvořeného mateřskou společností a dceřinou společností, jak správně uvedla Komise. Pouze v tomto případě je Komise oprávněna přičíst jednání dceřiné společnosti mateřské společnosti nebo, jinými slovy, „zvednout firemní závoj“ mezi odlišnými právními strukturami za účelem zvýšení efektivity práva hospodářské soutěže ( 49 ).

155.

Právě s ohledem na tyto zásady je třeba chápat status čtyř podmínek uvedených DT.

156.

Podle mého názoru Soudní dvůr v této fázi vývoje své judikatury identifikoval dva důkazní směry umožňující Komisi konkrétně prokázat existenci hospodářské jednotky mezi mateřskou společností a její dceřinou společností:

157.

Argumentace DT v podstatě vede ke sloučení těchto dvou důkazních směrů tím, že od Komise vyžaduje, aby předložila dvojí důkaz: měla by prokázat současně skutečný výkon rozhodujícího vlivu mateřskou společností a existenci pokynů, kterými se v zásadě řídí dceřiná společnost.

158.

Podle mého názoru není pochyb o tom, že tato argumentace je zcela neopodstatněná, a to jak z hlediska judikatury, tak z logického hlediska.

159.

Z hlediska judikatury z žádného rozsudku Soudního dvora nevyplývá, že by Komise byla povinna předložit takový dvojí důkaz.

160.

Z logického hlediska mají oba tyto důkazní prostředky stejný předmět, a sice prokázat existenci hospodářské jednotky (nebo podniku) tvořené mateřskou společností a dceřinou společností. Požadavek, aby Komise postupovala souběžně oběma důkazními směry, by tedy byl nadbytečný. Jak upřesnila Komise, oba tyto důkazní směry musí být považovány za rovnocenné.

161.

V bodě 471 rozsudku DT Tribunál zdůraznil, že s ohledem na skutečnosti uvedené v bodech 237 až 464 uvedeného rozsudku prokazující rozhodující vliv, který DT skutečně vykonávala na ST, Komise správně dospěla k závěru, že tyto dvě právní entity tvoří jedinou hospodářskou jednotku.

162.

Na rozdíl od toho, co tvrdí DT, se tedy Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise nebyla povinna navíc prokázat, že se ST v zásadě řídila pokyny DT.

163.

Dále upřesňuji, že v souladu s požadavky ustálené judikatury ( 52 ), z odůvodnění rozsudku musí jasně a jednoznačně plynout úvahy Tribunálu, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody přijatého rozhodnutí a Soudní dvůr mohl vykonávat soudní přezkum.

164.

Z bodů 237 až 473 rozsudku DT přitom skutečně jasně, jednoznačně a podrobně vyplývají důvody, proč Tribunál rozhodl, že DT a ST tvoří jedinou hospodářskou jednotku.

165.

Z výše uvedeného vyplývá, že třetí důvod kasačního opravného prostředku DT je třeba zamítnout v plném rozsahu.

166.

S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám, a aniž je předjímána opodstatněnost ostatních důvodů kasačních opravných prostředků, navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl první tři důvody kasačního opravného prostředku vznesené Deutsche Telekom AG ve věci C‑152/19 P, jakož i první důvod vznesený společností Slovak Telekom, a.s., ve věci C‑165/19 P.