1.

Wikingerhof GmbH & Co. KG uzavřela se společností Booking.com BV smlouvu za účelem toho, aby se hotel, který provozuje, nacházel na stejnojmenném internetovém portálu pro rezervace ubytování. Prvně uvedená společnost má nicméně za to, že společnost Booking.com vnucuje hoteliérům registrovaným na jeho portálu nepřiměřené podmínky, což představuje zneužití dominantního postavení, které jim může způsobit újmu.

2.

Za této situace podala Wikingerhof proti společnosti Booking.com k německému soudu žalobu na zdržení se jednání založenou na pravidlech německého práva hospodářské soutěže. Žalovaná v původním řízení nicméně tvrdí, že uvedený soud není k rozhodnutí o uvedené žalobě příslušný. Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), kterému byl předložen opravný prostředek „Revision“ týkající se uvedeného aspektu, se Soudního dvora táže na výklad nařízení (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ) (dále jen „nařízení Brusel Ia“).

3.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda taková žaloba, jako je žaloba podaná společností Wikingerhof proti společnosti Booking.com, která se zakládá na předpisech považovaných vnitrostátním právem za deliktní, spadá do „věcí týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ( 3 ) ve smyslu čl. 7 bodu 2 uvedeného nařízení – v kterémžto případě by příslušnost soudu, jemuž byla věc předložena, mohla plynout z daného ustanovení – nebo naopak do věcí, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení, jelikož účinky protisoutěžního jednání vytýkaného první společností druhé z nich se mohou projevit ve smluvních vztazích – v kterémžto případě by Wikingerhof měla pravděpodobně na základě posledně uvedeného ustanovení svou žalobu podat k některému z nizozemských soudů. Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) tedy vyzývá Soudní dvůr, aby upřesnil obsah kategorií tvořených uvedenými „věcmi“, jakož i způsob, jakým jsou tyto kategorie vzájemně propojeny.

4.

Otázky uvedené v předchozím bodě nejsou vůbec nové. Vedly již k rozsáhlé judikatuře Soudního dvora ( 4 ) sahající prostřednictvím rozsudků Kalfelis ( 5 ) a Handte ( 6 ), až do doby před 30 lety. Navzdory tomu přetrvává nejedna pochybnost ohledně kvalifikace určitých žalob nacházejících se na okraji dotčených kategorií, jako jsou žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti podané ve sporech mezi smluvními stranami. Tato nejistota vyplývá zejména z rozsudku Brogsitter ( 7 ), v němž se Soudní dvůr snažil formulovat abstraktní metodu pro zařazení takových žalob, avšak její prvky jsou pravidelně diskutovány v právní teorii a před vnitrostátními soudy ( 8 ).

5.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tedy poskytuje Soudnímu dvoru příležitost provést syntézu této judikatury ve velkém senátu, a tím objasnit přetrvávající nejasnosti. Takový postup je odůvodněn tím spíše, že od vstupu nařízení (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ( 9 ) (dále jen „nařízení Řím I“) a nařízení (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy ( 10 ) (dále jen „nařízení Řím II“) v platnost ovlivňují řešení zvolená Soudním dvorem sféru kolize právních norem. Tato nařízení totiž v dané oblasti představují doplňky čl. 7 bodu 1 a 2 nařízení Brusel Ia a tento soubor právních předpisů musí být vykládán co možná nejsoudržněji ( 11 ). Mimoto objasnění, která Soudní dvůr učiní k těmto obecným otázkám, umožní konkrétním způsobem upřesnit pravidla mezinárodního práva soukromého použitelná na žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti způsobené porušením práva hospodářské soutěže ( 12 ).

6.

V tomto stanovisku vysvětlím, že podřazení žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, nebo pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 uvedeného nařízení obecně závisí na jejím důvodu, tedy na povinnosti – „smluvní“, nebo „deliktní“ povahy – z níž vychází a jíž se žalobce dovolává proti žalovanému. Tatáž logika se uplatní i na žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti podané ve sporech mezi smluvními stranami. Vysvětlím tak, proč podle těchto zásad taková žaloba na zdržení se určitého jednání, jako je žaloba podaná společností Wikingerhof na společnost Booking.com, založená na porušení pravidel práva hospodářské soutěže, spadá pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu druhého z uvedených ustanovení.

7.

Bod 16 odůvodnění nařízení Brusel Ia uvádí:

„Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. […]“

8.

Oddíl 2 kapitoly II uvedeného nařízení, nadepsaný „Zvláštní příslušnost“, obsahuje mimo jiné článek 7. Tento článek v bodech 1 a 2 stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

9.

Wikingerhof, společnost založená podle německého práva se sídlem v Kroppu (Německo), provozuje hotel nacházející se ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko (Německo). Booking.com, jejíž sídlo se nachází v Amsterdamu (Nizozemsko), provozuje stejnojmenný portál pro on-line rezervace ubytování.

10.

V březnu 2009 podepsala Wikingerhof formulářovou smlouvu předloženou společností Booking.com. Tato smlouva stanoví, že všeobecné podmínky uplatňované posledně uvedenou společností jsou její nedílnou součástí. Smlouva dále stanoví, že svým podpisem hoteliér stvrzuje, že obdržel kopii těchto obecných podmínek, že se s nimi seznámil, chápe je a souhlasí s nimi.

11.

Uvedené všeobecné podmínky zejména stanovují, že Booking.com dává hoteliérům registrovaným na portálu k dispozici internetový systém „Extranet“, který jim umožňuje aktualizovat informace týkající se jejich ubytovacího zařízení a konzultovat údaje o rezervacích uskutečněných prostřednictvím portálu. Tyto všeobecné podmínky mimoto obsahují dohodu o příslušnosti, která v zásadě zakládá výlučnou příslušnost soudů v Amsterdamu k rozhodování sporů vyplývajících ze smlouvy.

12.

Společnost Booking.com všeobecné podmínky opakovaně změnila. Wikingerhof dopisem ze dne 30. června 2015 jednu z těchto změn zpochybnila. Následně podala k Landgericht Kiel (zemský soud v Kielu, Německo) žalobu na zdržení se jednání směřující proti společnosti Booking.com a založenou na pravidlech německého práva hospodářské soutěže ( 13 ). V této souvislosti Wikingerhof tvrdí, že malí provozovatelé hotelů, jakým je i ona, jsou z důvodu dominantního postavení společnosti Booking.com na trhu zprostředkovacích služeb a portálů pro hotelové rezervace nuceni uzavírat smlouvy s uvedenou společností. Wikingerhof má za to, že některé praktiky společnosti Booking.com při předávání hotelových rezervací jsou nerovné a představují zneužití tohoto postavení, které je v rozporu s právem hospodářské soutěže. Wikingerhof tedy navrhla, aby uvedený soud společnosti Booking.com pod hrozbou penále zakázal:

13.

Booking.com vznesla námitku nedostatku mezinárodní a územní příslušnosti Landgericht Kiel (zemský soud v Kielu). Rozsudkem ze dne 27. ledna 2017 uvedený soud rozhodl, že žaloba společnosti Wikingerhof je z daného důvodu nepřípustná. Měl konkrétně za to, že dohoda o příslušnosti tvořící součást všeobecných podmínek společnosti Booking.com, která zakládá výlučnou příslušnost soudů v Amsterdamu, byla stranami platně uzavřena v souladu s článkem 25 nařízení Brusel Ia a uplatní se na obdobné žaloby.

14.

V odvolacím řízení Oberlandesgericht Schleswig (vrchní zemský soud Šlesvicka, Německo) rozsudkem ze dne12. října 2018 potvrdil rozsudek vydaný v prvním stupni, nicméně toto rozhodnutí založil na odlišných důvodech. Uvedený soud měl v podstatě za to, že Landgericht Kiel (zemský soud v Kielu) nemůže vyvozovat svou příslušnost z pravidla „deliktní odpovědnosti“ stanoveného v čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel Ia, jelikož žaloba podaná společností Wikingerhof spadá pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení. Příslušnost soudu, jemuž byla věc předložena, nemohla plynout ani z uvedeného čl. 7 bodu 1, jelikož „místo, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“, ve smyslu daného ustanovení, se nenachází v jeho jurisdikci ( 14 ). V důsledku toho nepovažoval odvolací soud za nezbytné rozhodnout, zda dohoda o příslušnosti tvořící součást všeobecných podmínek společnosti Booking.com byla stranami platně uzavřena.

15.

Wikingerhof podala proti uvedenému rozsudku opravný prostředek „Revision“ k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr), který tento opravný prostředek připustil. V tomto rámci posledně uvedená společnost tvrdí, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení, jelikož u jí podané žaloby vyloučil použití pravidla pro určení příslušnosti „ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti“ stanoveného v čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel Ia.

16.

Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) podotýká, že opravný prostředek „Revision“, o němž má rozhodnout, nesměřuje proti závěru odvolacího soudu, podle něhož Landgericht Kiel (zemský soud v Kielu) nemůže vyvozovat svou příslušnost k rozhodnutí o žalobě podané společností Wikingerhof z čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia. Aspekt platnosti dohody o příslušnosti tvořící součást všeobecných podmínek společnosti Booking.com rovněž není předmětem uvedeného opravného prostředku ( 15 ). Úspěch tohoto prostředku závisí pouze na tom, zda předmětná žaloba může spadat pod čl. 7 bod 2 nařízení.

17.

Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba čl. 7 bodu 2 [nařízení Brusel Ia] rozumět tak, že připouští uplatnění příslušnosti podle místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, v případě žaloby na zdržení se určitého jednání, přichází-li do úvahy, že vytýkané jednání je pokryto smluvními ujednáními, přičemž ale žalobce tvrdí, že se tato ujednání zakládají na zneužití dominantního postavení žalovaného?“

18.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 11. prosince 2018 byla kanceláři Soudního dvora doručena dne 29. ledna 2019. Písemná vyjádření Soudnímu dvoru předložily Booking.com, česká vláda a Evropská komise. Wikingerhof, Booking.com a Komise byly zastoupeny na jednání, které se konalo dne 27. ledna 2020.

19.

Pozadím projednávané věci jsou žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti za porušení práva hospodářské soutěže podané v rámci sporů mezi soukromoprávními osobami, což je charakteristické pro to, co je běžně nazýváno private enforcement. Žaloba podaná společností Wikingerhof proti společnosti Booking.com se konkrétně opírá o porušení německých právních předpisů zakazujících po vzoru článku 102 SFEU zneužití dominantního postavení. Prvně uvedená společnost v podstatě tvrdí, že druhá z nich zneužívá svého dominantního postavení, které údajně má na trhu zprostředkovacích služeb a portálů pro hotelové rezervace, tím, že malým hotelům registrovaným na svém portálu ukládá nepřiměřené obchodní podmínky ( 16 ). V této souvislosti není Soudní dvůr vyzván, aby upřesnil dosah uvedeného článku 102. Naproti tomu je dotazován na pravidla soudní příslušnosti, která se na takovou žalobu použijí.

20.

Soudní dvůr již rozhodl, že žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti založené na porušení pravidel hospodářské soutěže spadají pod „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel Ia, a tudíž spadají do věcné působnosti uvedeného nařízení ( 17 ).

21.

Článek 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia stanoví jako obecné pravidlo příslušnost soudů členského státu, v němž je žalovaný usazen. V projednávaném případě je nesporné, že „místo bydliště“ společnosti Booking.com ve smyslu uvedeného nařízení ( 18 ) se nachází v Nizozemsku, a Wikingerhof tedy nemohla podat žalobu k německému soudu na základě tohoto ustanovení.

22.

Nařízení Brusel Ia nicméně rovněž stanoví pravidla, která v určitých případech umožňují žalovat žalovaného u soudů jiného členského státu ( 19 ). Nařízení obsahuje zejména zvláštní příslušnost týkající se různých „věcí“, které poskytují možnost podat žalobu u jednoho či několika dalších soudů.

23.

Taková zvláštní příslušnost existuje zejména ve věcech, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, a „ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti“. Pokud jde o žaloby náležející do první kategorie, čl. 7 bod 1 nařízení Brusel Ia umožňuje žalobci obrátit se na soud „místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“. Pokud jde o žaloby spadající do druhé z nich, čl. 7 bod 2 nařízení stanoví, že mohou být předloženy soudu „místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“.

24.

Možnost volby příslušnosti poskytnutá žalobci se tak liší v závislosti na kvalifikaci dané žaloby. V projednávaném případě přitom jsou účastníci původního řízení ve sporu ohledně toho, pod kterou z kategorií uvedených v předchozím bodě má být žaloba podaná společností Wikingerhof podřazena. Úspěch námitky nepříslušnosti vznesené společností Booking.com totiž závisí na této kvalifikaci: zatímco „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel Ia se může nacházet v obvodu působnosti německého soudu, ke kterému žalobkyně v původním řízení žalobu podala ( 20 ), v odvolacím řízení bylo konstatováno, že tomu tak není v případě „místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 tohoto nařízení ( 21 ).

25.

Jak podotýká předkládající soud, z judikatury Soudního dvora plyne, že žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti založené na porušení pravidel hospodářské soutěže spadají v zásadě pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel Ia ( 22 ).

26.

Nicméně žaloba dotčená v projednávané věci je zvláštní v tom, že byla podána jednou ze smluvních stran vůči druhé straně a účinky údajného protisoutěžního jednání, které Wikingerhof vytýká společnosti Booking.com, se projevují v jejich smluvním vztahu, neboť spočívají v tom, že druhá z těchto společností ukládá v rámci daného vztahu nepřiměřené obchodní podmínky první z nich. Je ostatně možné, že se na některá, či dokonce na všechna ( 23 ) sporná jednání vztahují ustanovení všeobecných podmínek použitelných na dotčenou smlouvu. Jedná se tedy o to, zda za takových okolností má pro účely nařízení Brusel Ia „smluvní“ kvalifikace přednost před kvalifikací „deliktní“.

27.

Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) má za to, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně. Stejně jako Wikingerhof a Komise s tímto názorem souhlasím. Opačný postoj zastávaný společností Booking.com a českou vládou podle mého názoru odráží nejistotu, která v judikatuře Soudního dvora obklopuje hranici mezi věcmi, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, a „věcmi týkajícími se deliktní odpovědnosti“. Jak jsem uvedl v úvodu tohoto stanoviska, projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru vhodnou příležitost k tomu, aby tuto judikaturu shrnul a danou nejistotu rozptýlil. Připomenu tedy její hlavní zásady (oddíl A) a poté konkrétně posoudím kvalifikaci žalob na určení občanskoprávní odpovědnosti podaných ve sporech mezi smluvními stranami (oddíl B). V tomto rámci rozvinu některé úvahy načaté v mém stanovisku předneseném ve věci Bosworth a Hurley ( 24 ). Nakonec uplatním rámec analýz plynoucí z uvedené judikatury na případ takové žaloby na určení odpovědnosti založené na porušení pravidel hospodářské soutěže, jako je žaloba podaná v projednávané věci společností Wikingerhof na Booking.com (oddíl C).

28.

Úvodem je třeba připomenout, že nařízení Brusel Ia věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, uvedené v čl. 7 bodu 1 nařízení ani „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ uvedené v jeho čl. 7 bodu 2 nedefinuje. Obsah těchto kategorií přitom není zdaleka zřejmý. Přebírají sice dobře známé pojmy občanského práva – „smlouvu“ a „delikt“ – obrysy těchto pojmů se však mezi jednotlivými členskými státy liší. Mimoto existují významné rozdíly mezi jednotlivými jazykovými verzemi uvedeného nařízení, pokud jde o první ( 25 ) i druhé ( 26 ) ustanovení.

29.

V této souvislosti Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, a „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu nařízení Brusel Ia musí být považovány za autonomní pojmy unijního práva, které musí být vykládány především s ohledem na systematiku a cíle uvedeného nařízení, a to za účelem zajištění jednotného uplatňování pravidel pro určení příslušnosti, která toto nařízení stanoví, ve všech členských státech ( 27 ). Zařazení žaloby do té či oné kategorie tedy nezávisí mj. na řešeních stanovených vnitrostátním právem soudu, u něhož bylo řízení zahájeno (tzv. lex fori).

30.

Co se týče systému nařízení Brusel Ia, Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že tento spočívá v obecném pravidle příslušnosti soudů členského státu, na jehož území je žalovaný usazen, stanoveném v čl. 4 odst. 1 nařízení, a že zvláštní příslušnosti uvedené v jeho článku 7 představují výjimky z tohoto obecného pravidla, které musí být jako takové vykládány restriktivně ( 28 ).

31.

Pokud jde o cíle nařízení Brusel Ia, je třeba připomenout, že obecně mají pravidla pro určení příslušnosti stanovená v tomto nařízení za cíl zajistit právní jistotu a v jejím rámci posílit právní ochranu osob usazených na území členských států. Tato pravidla tak musí být vysoce předvídatelná: žalobce musí mít možnost snadno určit soudy, na které se může obrátit, a žalovaný možnost přiměřeně předvídat, před kterým soudem může být žalován. Mimoto mají uvedená pravidla zajistit řádný výkon spravedlnosti ( 29 ).

32.

Zvláštní příslušnost ve věcech, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, a „ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti“, stanovená v čl. 7 bodech 1 a 2 nařízení Brusel Ia, specificky sledují cíl blízkosti, který má konkretizovat oba požadavky uvedené v předchozím bodě. V tomto ohledu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že možnost poskytnutá žalobci uvedenými ustanoveními byla zavedena s ohledem na to, že ve „věcech“, kterých se týkají, existuje zvláště úzká vazba mezi žalobou a soudem, kterému může být tato předložena, za účelem účelné organizace řízení ( 30 ). Ve věcech, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, má totiž soud příslušný podle „místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“, obvykle nejlepší předpoklady pro rozhodnutí, a to zejména z důvodů blízkosti sporu a snadnosti provádění důkazů. Totéž platí ve „věcech týkajících se deliktní odpovědnosti“ pro soud „místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ ( 31 ). Existence této úzké vazby zároveň zaručuje právní jistotu, neboť brání možnosti, aby byl žalovaný žalován před soudem, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat.

33.

Ve světle těchto obecných úvah Soudní dvůr ve své judikatuře postupně zakotvil autonomní definice pojmů „věci, jejichž předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, a „věci týkající se deliktní odpovědnosti“. Tyto definice postupně posoudím v následujících dvou pododdílech.

34.

První nástin definice pojmu věcí, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia formuloval Soudní dvůr v rozsudku Handte, podle kterého tento pojem „nelze chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž neexistuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé“ ( 32 ).

35.

Tuto definici Soudní dvůr upevnil v rozsudku Engler ( 33 ). Na základě konstatování, že identifikace závazku je pro použití uvedeného čl. 7 bodu 1 nezbytná, neboť soudní příslušnost podle tohoto ustanovení se určuje podle místa, kde „závazek, o nějž se jedná“, byl nebo měl být splněn, Soudní dvůr rozhodl, že použití uvedeného ustanovení „předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba“ ( 34 ).

36.

Z této definice, která je nyní v judikatuře Soudního dvora ustálená ( 35 ), vyplývají dvě kumulativní podmínky: žaloba spadá pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bod 1 nařízení Brusel Ia, pokud 1) se týká „smluvního závazku“ chápaného jako „právní závazek svobodně přijatý jednou osobou vůči jiné“ ( 36 ) a 2) konkrétněji, pokud se žaloba zakládá na daném „závazku“.

37.

Pokud jde o první podmínku, Soudní dvůr upřesnil, že „smluvní závazky“ zahrnují především závazky, které vyplývají ( 37 ) ze smlouvy ( 38 ), tedy v podstatě ze souhlasného projevu vůle dvou osob ( 39 ). Soudní dvůr dále do věcí, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, zařadil per analogiam vztahy blížící se smlouvám, jež vytvářejí mezi dotčenými osobami „úzké vztahy stejného druhu“, jako jsou vazby mezi smluvními stranami. Tak je tomu zejména v případě vztahů mezi sdružením a jeho členy a mezi členy navzájem ( 40 ), vztahů mezi akcionáři společnosti, jakož i mezi akcionáři a společností, kterou zakládají ( 41 ), vztahu mezi řídícím pracovníkem a společností, kterou řídí, jak ho určuje korporační právo ( 42 ), či ještě závazky, které mají podle zákona spoluvlastníci nemovitosti vůči společenství vlastníků ( 43 ). A konečně vzhledem k tomu, že čl. 7 bod 1 nařízení Brusel Ia „nevyžaduje uzavření smlouvy“, ale pouze „identifikaci závazku“ ( 44 ), Soudní dvůr rozhodl, že věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, zahrnují rovněž povinnosti, které jsou uloženy nikoli na základě takové shody vůle, ale na základě dobrovolného jednostranného závazku jedné osoby vůči druhé. Tak je tomu zejména v případě slibu výhry prodávajícího nebo poskytovatele vůči spotřebiteli ( 45 ) a závazků směnečného rukojmí vlastní směnky vůči jejímu remitentovi ( 46 ).

38.

Stručně řečeno, Soudní dvůr zvolil „pružný“ výklad pojmu „smluvní závazek“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia ( 47 ). Toto konstatování by mohlo být s ohledem na opakující se tvrzení Soudního dvora, že uvedené ustanovení musí být vykládáno striktně, na první pohled překvapivé. Podle mého názoru tento požadavek ve skutečnosti pouze zakazuje Soudnímu dvoru odchýlit se od jasného znění tohoto ustanovení a dát mu širší význam, než vyžaduje jeho cíl ( 48 ). Je tedy možné, a podle mého názoru i odůvodněné, vykládat kategorii, kterou tvoří věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, tak, aby do ní byly v zájmu řádného řešení mezinárodních sporů zahrnuty nástroje blízké smlouvám ( 49 ).

39.

Pokud jde o druhou podmínku, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že žaloba nespadá pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia jen z toho důvodu, že se ve větší či menší míře týká „smluvního závazku“. Mimoto je ještě třeba, aby takový závazek byl základem této žaloby. Použití daného ustanovení tedy závisí, jak nedávno rozhodl Soudní dvůr, na „důvodu žaloby“ ( 50 ). Jinými slovy, žadatel se při odůvodňování žaloby musí takového závazku dovolávat ( 51 ).

40.

Touto podmínkou Soudní dvůr podle mého názoru správně vyhrazuje použití pravidla příslušnosti ve věcech, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, stanoveného v čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia na žaloby, které mají smluvní povahu, to znamená na žaloby, které se meritorně týkají především aspektů smluvního práva ( 52 ) – nebo, jinak řečeno, aspektů, které spadají do působnosti práva rozhodného pro smlouvu (neboli lex contractus) ve smyslu nařízení Řím I ( 53 ). Soudní dvůr tak v souladu s cílem blízkosti, jímž je uvedené ustanovení vedeno, chce zajistit, aby o takových aspektech rozhodoval především soud příslušný pro rozhodování sporů ze smlouvy ( 54 ). Ještě zásadnější je, že Soudní dvůr zaručuje vnitřní soudržnost „věcí, jejichž předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, která je zamýšlena, pokud jde o pravidla příslušnosti, čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, a v případě kolize právních norem, nařízení Řím I ( 55 ).

41.

Konkrétně to znamená, že obě podmínky splňují a pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu uvedeného čl. 7 bodu 1 tudíž spadají mj. vymáhání „smluvního závazku“ ( 56 ) nebo žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti nebo na vypovězení smlouvy pro neplnění takového závazku ( 57 ). Ve všech těchto případech odpovídá dotčený závazek „smluvnímu nároku“ odůvodňujícímu žalobu. Určení opodstatněnosti žaloby obnáší, aby soud, jemuž byla věc předložena, rozhodl především o otázkách smluvní povahy – například aspektech obsahu dotčeného závazku, způsobu, jakým měl být splněn, důsledků jeho nesplnění atd. ( 58 ). Pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, spadají rovněž žaloby na neplatnost smlouvy, jelikož takové žaloby vycházejí z porušení pravidel jejího uzavírání a vyžadují, aby soud rozhodl o platnosti „smluvních závazků“, které z nich vyplývají ( 59 ). Čtenáře, kteří si přejí se dozvědět další podrobnosti o věcech, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, odkazuji na rozsáhlou nauku k tomuto tématu ( 60 ).

42.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora vzešlé z rozsudku Kalfelis se pojem „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel Ia „vztahuje na všechny žaloby, prostřednictvím nichž je uplatňována odpovědnost žalovaného a které nesouvisí se ‚smlouvou nebo nároky ze smlouvy‘ “ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. nařízení ( 61 ).

43.

Uvedená definice vyžaduje splnění dvou kumulativních podmínek: první pozitivní, podle níž se žaloba musí týkat občanskoprávní odpovědnosti žalovaného, a druhé negativní, podle níž tato žaloba nesmí souviset se „smlouvou nebo nároky ze smlouvy“.

44.

První podmínka se týká předmětu žaloby. Ta musí v zásadě směřovat k tomu, aby byl žalovaný soudem donucen ukončit jednání, které může způsobit újmu – což je případ takové žaloby na zdržení se jednání, jako je žaloba podaná společností Wikingerhof v projednávaném případě – nebo tuto újmu nahradit, pokud již vznikla – což je případ žaloby na náhradu škody ( 62 ).

45.

I zde však Soudní dvůr tuto podmínku vykládá „pružně“. Na určovací žalobu, v jejímž rámci se žalobce domáhá, aby bylo soudem určeno, že žalovaný porušil zákonnou povinnost, nebo také na negativní určovací žalobu, jejímž prostřednictvím se žalobce domáhá určení, že se nedopustil jednání nebo opomenutí, jež by zakládaly jeho deliktní odpovědnost vůči žalovanému, se totiž může rovněž vztahovat čl. 7 bod 2 nařízení Brusel Ia ( 63 ).

46.

Druhá podmínka podle mého názoru odráží podmínku zakotvenou Soudním dvorem v rámci jeho judikatury ohledně věcí, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. I zde se jedná o určení důvodu žaloby na náhradu škody. K tomu, aby spadala pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“, musí žaloba vycházet nikoli ze „svobodně přijatého právního závazku“, nýbrž ze „závazku z deliktu“, tedy z nedobrovolného závazku, existujícího, přestože žalovaný neměl v úmyslu přijmout jakýkoliv závazek vůči žalobci, a vyplývajícího ze škodné události spočívající v porušení všeobecné povinnosti uložené zákonem ( 64 ). Touto podmínkou Soudní dvůr v souladu s cílem blízkosti, na němž je založen čl. 7 bod 2 nařízení Brusel Ia, zajišťuje, aby soud rozhodující ve věcech deliktní odpovědnosti rozhodoval pouze o žalobách deliktní povahy, to znamená o těch, které se meritorně týkají především aspektů souvisejících s právními předpisy ukládajícími takové povinnosti. Zaručuje rovněž vnitřní soudržnost věcí, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, která je účelem, pokud jde o pravidla příslušnosti, uvedeného čl. 7 bodu 2 a, v případě kolize právních norem, nařízení Řím II ( 65 ).

47.

Nelze tedy mít za to, jak se někdy píše, že čl. 7 bod 2 nařízení Brusel Ia představuje čistě „zbytkové“ ustanovení, které sdružuje všechny žaloby, které nespadají pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení. Naopak existují žaloby, na které se nevztahuje žádné z těchto dvou ustanovení, neboť jsou založeny na závazcích, které nejsou „smluvní“ ani „deliktní“ ( 66 ).

48.

Ve zbývající části Soudní dvůr rozhodl, že čl. 7 bod 2 nařízení Brusel Ia zahrnuje širokou škálu typů odpovědnosti ( 67 ) – za zavinění, bez zavinění atd. Mimo již zmíněných žalob na určení občanskoprávní odpovědnosti způsobené porušením práva hospodářské soutěže pod něj spadají zejména žaloby na náhradu škody způsobené nekalou soutěží ( 68 ), porušením práva duševního vlastnictví ( 69 ) či vadným výrobkem ( 70 ). I zde čtenáře, kteří si přejí dozvědět se o dalších podrobnostech o „věcech týkajících se deliktní odpovědnosti“, odkazuji na rozsáhlou nauku k tomuto tématu ( 71 ).

49.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že některé žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti spadají pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, zatímco jiné se týkají „deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení. Plyne z toho rovněž, že z teoretického hlediska závisí podřazení takové žaloby pod jednu z těchto kategorií na jejím důvodu chápaném jako závazek, který je základem žaloby. Pokud je daný závazek uložen smlouvou nebo jinou formou dobrovolného závazku jedné osoby vůči druhé, má žaloba „smluvní povahu“. Pokud naopak dotčený závazek plyne z porušení všeobecné povinnosti uložené zákonem, nezávisle na jakémkoli dobrovolném závazku, má žaloba „deliktní povahu“ ( 72 ).

50.

Nicméně pokud jsou dvě osoby vázány smlouvou a jedna z nich podá žalobu na určení občanskoprávní odpovědnosti proti druhé, může být v praxi složité rozlišovat mezi věcmi, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, a „věcmi týkajícími se deliktní odpovědnosti“.

51.

V tomto ohledu se taková žaloba netýká nezbytně „smlouvy a nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia ( 73 ). Mezi smluvními stranami může dojít i k podání žalob „deliktní povahy“. To si lze snadno představit u žalob, které vůbec nesouvisejí se smlouvou, která je váže ( 74 ), a u nichž se zjevně uplatní čl. 7 bod 2 nařízení.

52.

Méně zjevné je to, když má žaloba – jako ve věci v původním řízení – určitou souvislost se smlouvou, mj. protože se týká škodné události způsobené při jejím plnění. V této souvislosti se zejména stává, že uplatňovaná škodná událost představuje nesplnění „smluvního závazku“ a zároveň porušení všeobecné povinnosti uložené zákonem. V takovém případě se pak jedná o souběh odpovědnosti – nebo jinak řečeno souběh „smluvního“ závazku a závazku „z deliktu“, z nichž každý může být potenciálně důvodem žaloby ( 75 ).

53.

Množina situací, v nichž tatáž škodná událost může vést k podobnému souběhu, se liší v závislosti na vnitrostátních právních systémech, a to podle způsobu, jakým chápou smluvní a deliktní odpovědnost ( 76 ). Nicméně žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti uvedené v bodě 48 tohoto stanoviska – z důvodu porušení práva hospodářské soutěže, nekalé soutěže, vadných výrobků nebo porušení práva duševního vlastnictví – mohou, jsou-li podány jednou ze smluvních stran na tu druhou, takovou situaci souběhu odpovědnosti představovat.

54.

Například odmítnutí prodeje dodavatelem svému distributorovi by mohlo představovat nejen zneužití dominantního postavení, ale rovněž porušení závazků vyplývajících z jejich rámcové smlouvy, jak uvedla velmi správně Wikingerhof. Stejně tak by tomu bylo v situaci, v níž by dodavatel zvýhodňoval svou vlastní síť na úkor distributora, jelikož toto jednání může představovat porušení smlouvy, uvedené zneužití nebo také nekalosoutěžní jednání ( 77 ). Kromě toho vada výrobku prodaného jeho výrobcem, která by způsobila škodu kupujícímu, by mohla spadat do deliktní – na základě porušení zákonné povinnosti v oblasti bezpečnosti výrobků – i smluvní odpovědnosti – na základě porušení smluvní povinnosti dodat výrobek odpovídající smlouvě nebo zajistit bezpečnost. A konečně, pokud držitel licenční smlouvy týkající se užití díla chráněného autorským právem překročí meze této licence, může tato škodná událost představovat přečin padělání – neboť nabyvatel licence porušuje výlučná práva svého smluvního partnera – a současně porušení této smlouvy ( 78 ).

55.

Tváří v tvář takovému souběhu odpovědnosti některé vnitrostátní právní systémy, například anglický a německý, ponechávají žalobci volbu, zda založí svou žalobu na deliktní, nebo na smluvní odpovědnosti v závislosti na tom, co více odpovídá jeho zájmům ( 79 ), či dokonce „kumulovat“ žaloby spočívající na těchto dvou základech ( 80 ).

56.

Naproti tomu jiné právní systémy, například francouzské a belgické právo, stanoví pravidlo rozdělení odpovědnosti, zvané „zákaz souběhu“, které neponechává žalobci možnost volby: ten nemůže svou žalobu založit na deliktní odpovědnosti, pokud uplatňovaná škodná událost představuje rovněž nesplnění smluvního závazku. Jinými slovy, v těchto systémech „smluvní prvek upozaďuje prvek deliktní“ ( 81 ).

57.

V kontextu nařízení Brusel Ia se jedná o to, zda a případně v jakém rozsahu má volba žalobce dovolávat se pro tutéž škodnou událost deliktní, nebo smluvní odpovědnosti svého smluvního partnera vliv na použitelné pravidlo pro určení příslušnosti ( 82 ). V tomto ohledu připomenu řešení přijatá doposud Soudním dvorem v jeho judikatuře (pododdíl 1) a poté posoudím, který výklad je podle mého názoru v této oblasti nezbytný (pododdíly 2 a 3).

58.

Soudní dvůr se touto otázkou zabýval poprvé v rozsudku Kalfelis. Ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, se jednotlivec domáhal na své bance náhrady škody, která mu vznikla v rámci burzovních operací, přičemž podal souběžně několik žalob opírajících se o různá ustanovení německého práva, některá týkající se smluvní odpovědnosti, jiná deliktní odpovědnosti a další bezdůvodného obohacení, mající kvazismluvní povahu. Vyvstala v ní mj. otázka, zda soud příslušný podle čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy – nyní čl. 7 bod 2 nařízení Brusel Ia – pro rozhodnutí o žalobách založených na deliktní odpovědnosti je akcesoricky příslušný taktéž pro rozhodnutí o žalobách spočívajících na smluvním a kvazismluvním základě.

59.

Ve svém stanovisku generální advokát Darmon navrhl, aby pravidlo příslušnosti ve věcech, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, zahrnovalo všechny žaloby, včetně těch spočívajících na smluvním a kvazismluvním právním základě, aby došlo k racionalizaci příslušnosti a soustředění sporu před soudem příslušným pro rozhodování sporů ze smlouvy, který je podle generálního advokáta nejlépe schopen pochopit jeho kontext a všechny soudní důsledky ( 83 ).

60.

Soudní dvůr se v tomto bodě stanoviskem generálního advokáta neřídil. Rozhodl sice, jak jsem uvedl v bodě 42 tohoto stanoviska, že pojem „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ se vztahuje na všechny žaloby, prostřednictvím nichž je uplatňována odpovědnost žalovaného a které nesouvisí se „smlouvou nebo nároky ze smlouvy“. Soudní dvůr však vzápětí s odkazem na to, že pravidla zvláštní příslušnosti mají povahu výjimky, upřesnil, že „soud příslušný podle čl. 7 bodu 2 [nařízení Brusel Ia] k rozhodování o části žaloby spočívající na deliktním základě není příslušný k rozhodování o ostatních částech téže žaloby spočívajících na nedeliktním základě“ ( 84 ).

61.

Navzdory poněkud nejednoznačné povaze této odpovědi Soudní dvůr v rozsudku Kalfelis nezamýšlel uvést, že čl. 7 bod 1 nařízení Brusel Ia převáží nad čl. 7 bodem 2. Soudní dvůr měl naopak za to, že žaloba na náhradu škody týkající se téže škodné události může spadat pod soud příslušný ve věcech smluv a nároků z nich nebo pod soud příslušný ve věcech deliktní odpovědnosti v závislosti na právních základech, kterých se žalobce dovolává, tedy na hmotných pravidlech, jež uplatňuje ve své žalobě. Jsou-li tedy v rámci téže žaloby vzneseny souběžné návrhy, je třeba pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, nebo pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ podřadit nikoli celou žalobu, ale každý z těchto návrhů jednotlivě v závislosti na jeho základu, přičemž jeden návrh/základ nemůže současně spadat do obou kategorií ( 85 ). V tomto rámci je soud příslušný pro rozhodování sporů ze smlouvy příslušný k rozhodování o návrzích se smluvním základem, zatímco soud příslušný ve věcech deliktní odpovědnosti je příslušný k rozhodování o návrzích s deliktním základem. Žádný z těchto soudů kromě toho nemá akcesorickou příslušnost pro rozhodování o tom, co nespadá do jeho „oblasti“ ( 86 ).

62.

Zdůrazňuji, že pro účely nařízení Brusel Ia se nepoužije kvalifikace hmotněprávních pravidel, jichž se žalobce dovolává, vnitrostátním právem, jehož jsou součástí. Ve stadiu příslušnosti ostatně soud, jemuž byla věc předložena, dosud neurčil rozhodné právo. Není tedy jisté, že by o žalobě bylo z pohledu těchto pravidel rozhodnuto. Hmotněprávní pravidla uplatněná na podporu žaloby poskytují nicméně nezbytná vodítka pro určení charakteristik „závazku“ v autonomním smyslu tohoto výrazu, jehož se žalobce dovolává. Jak plyne z bodu 49 tohoto stanoviska, právě tento „závazek“ musí být s ohledem na své vlastnosti v souladu s kritérii zakotvenými Soudním dvorem v jeho judikatuře kvalifikován jako „smluvní“, nebo „z deliktu“, a určuje tak pravidlo pro určení příslušnosti použitelné pro danou žalobu ( 87 ). Pokud žalobce vznese souběžné návrhy spočívající na hmotněprávních pravidlech odlišné povahy, dovolává se potenciálně dvou typů „závazků“ ( 88 ), spadajících do příslušnosti různých soudů.

63.

V souhrnu se soudní příslušnost podle nařízení Brusel Ia pro rozhodování o žalobě na určení odpovědnosti podané ve sporu mezi smluvními stranami může měnit v závislosti na hmotněprávních pravidlech, jichž se dovolává žalobce. Chtěl bych ostatně poznamenat, že v rozsudku Melzer ( 89 ), který se týkal takové žaloby, uplatnil Soudní dvůr tento přístup. V uvedeném rozsudku se omezil na výklad pravidla příslušnosti „ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti“, jak jej žádal vnitrostátní soud, aniž zkoumal pravidlo příslušnosti ve věcech, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, kterého se dovolával žalovaný, z důvodu, že dotčená žaloba byla „založena výlučně na právu deliktní odpovědnosti“ ( 90 ).

64.

Soudní dvůr se však touto problematikou znovu zabýval v rozsudku Brogsitter. Ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, uzavřel prodejce hodinek usazený v Německu s hodinářem v té době usazeným ve Francii smlouvu ohledně vývoje hodinových strojků, které měly být prvním z nich uváděny na trh. Souběžně se svou činností pro prodejce vyvíjel hodinář jiné hodinové strojky, které uváděl na trh na vlastní účet. Vzhledem k tomu, že měl prodejce za to, že tato souběžná činnost je v rozporu se závazkem exkluzivity plynoucím ze smlouvy, podal na svého obchodního partnera žalobu k německému soudu. V jejím rámci prodejce požadoval ukončení sporných činností, jakož i náhradu škody, přičemž uplatňoval návrhy založené současně na smluvní i deliktní odpovědnosti, konkrétně na německých předpisech v oblasti nekalé hospodářské soutěže a odpovědnosti za zavinění. Vnitrostátní soud, který váhal s rozdělením sporu v závislosti na právních základech uplatněných žalobcem, se Soudního dvora dotázal, jakou kvalifikaci ve smyslu nařízení Brusel I je s ohledem na smlouvu mezi stranami třeba dát návrhům majícím deliktní základ.

65.

Soudní dvůr, který vycházel ze znění rozsudku Kalfelis, podle kterého se pojem „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ vztahuje na všechny žaloby, prostřednictvím nichž je uplatňována odpovědnost žalovaného a které nesouvisí se „smlouvou“, měl za to, že pro zařazení návrhů do té či oné kategorie je třeba ověřit, „zda bez ohledu na svou kvalifikaci ve vnitrostátním právu mají smluvní povahu“ ( 91 ).

66.

Podle Soudního dvora je tomu tak, „pokud lze vytýkané jednání považovat za porušení smluvních povinností, jež mohou být určeny s přihlédnutím k předmětu smlouvy“. Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že „tak tomu bude a priori v případě, kdy se smlouva mezi žalovaným a žalobcem jeví jako nezbytná k prokázání dovolené, či naopak nedovolené povahy jednání vytýkaného první osobě osobou druhou“. Vnitrostátnímu soudu proto přísluší „ověřit, zda je předmětem žalob podaných žalobcem […] návrh na náhradu škody, za jejíž příčinu lze rozumně považovat porušení práv a povinností ze smlouvy uzavřené mezi účastníky […], kteroužto by bylo nutné vzít v úvahu při rozhodování o žalobě“ ( 92 ).

67.

Rozsudek Brogsitter dle mého názoru představuje určitý odklon od přístupu uplatněného v rozsudku Kalfelis. Zdá se totiž, že Soudní dvůr změnil metodu pro kvalifikaci žalob pro účely nařízení Brusel Ia. Nejeví se, že by se držel pravidel hmotněprávních předpisů uvedených žalobcem v žalobě, naopak zřejmě chtěl provést spíše objektivní kvalifikaci skutkových okolností.

68.

Přesný dosah rozsudku Brogsitter je nicméně nejistý. Otevřené a abstraktní úvahy uvedené v daném rozsudku totiž umožňují dva výklady.

69.

Podle prvního výkladu rozsudku Brogsitter, který bych označil jako „maximalistický“, spočívá z něj vyplývající „kritérium“ v tvrzení, že žaloba spadá pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, pokud „lze vytýkané jednání považovat za porušení smluvních povinností“. Toto tvrzení by mělo být chápáno v tom smyslu, že žaloba založená na deliktním základě by měla být podřazena pod výše uvedené věci, pokud se týká škodné události, která by mohla představovat (rovněž) nesplnění „smluvní povinnosti“. Konkrétně by měl soud rozhodující ve věci ověřit, zda žalobce hypoteticky mohl podat žalobu na základě porušení smluvních povinností, což by znamenalo zkoumat, zda ve skutečnosti existuje potenciální souvislost mezi tvrzenou škodnou událostí a obsahem daných povinností. Z toho by plynulo, že ve všech situacích, ve kterých může tatáž škodná událost současně představovat přečin a porušení smlouvy, by pro účely uvedeného nařízení měla „smluvní“ kvalifikace přednost před kvalifikací „deliktní“ ( 93 ).

70.

Podle druhého výkladu rozsudku Brogsitter, který bych označil jako „minimalistický“, „kritérium“, které z něj vyplývá, ve skutečnosti spočívá v tvrzení, že žaloba spadá pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, pokud „se smlouva mezi žalovaným a žalobcem jeví jako nezbytná k prokázání dovolené, či naopak nedovolené povahy jednání vytýkaného první osobě osobou druhou“. Soudní dvůr tedy měl v úmyslu kvalifikovat jako „smluvní“ ty žaloby podané na základě deliktní odpovědnosti, jejichž opodstatněnost je posuzována s ohledem na smluvních povinnostech zavazujících strany sporu ( 94 ).

71.

Tato nejednoznačnost nebyla odstraněna následnou judikaturou Soudního dvora, která se v převážné míře omezila na opakování určitých částí rozsudku Brogsitter, aniž by však poskytla lepší vysvětlení ( 95 ). Podle mého názoru tedy Soudnímu dvoru přísluší, aby v projednávané věci objasnil svou judikaturu v oblasti možného souběhu odpovědnosti. Přísluší mu totiž v tomto ohledu definovat jasná a předvídatelná kritéria, která mohou zabránit jakékoli právní nejistotě pro účastníky řízení.

72.

Chtěl bych zdůraznit, že dopady aspektů souvisejících s řešením případných souběhů odpovědností nejsou v hmotném právu ( 96 ) a v mezinárodním právu soukromém nutně totožné. Výklad čl. 7 bodů 1 a 2 nařízení Brusel Ia ve vztahu k této otázce tak musí být určen pouze ve světle cílů právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti, které jsou vlastní uvedenému nařízení ( 97 ).

73.

S ohledem na tyto cíle navrhuji, aby Soudní dvůr „maximalistický“ výklad rozsudku Brogsitter odmítl (pododdíl 2). Podle mého názoru by měl namísto toho zvolit „minimalistický“ výklad tohoto rozsudku a poskytnout k němu určitá nezbytná upřesnění (pododdíl 3).

74.

Obdobně jako Komise jsem toho názoru, že „minimalistický“ výklad rozsudku Brogsitter nelze v žádném případě přijmout, a to bez ohledu na to, že je obtížně slučitelný s rozsudkem Kalfelis.

75.

Především bych chtěl připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora cíl právní jistoty sledovaný nařízením Brusel Ia vyžaduje, aby soud, jemuž byla věc předložena, mohl snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti, aniž by byl povinen zkoumat meritorní stránku věci ( 98 ).

76.

„Kritérium“ plynoucí z „maximalistického“ výkladu rozsudku Brogsitter je přitom podle mého názoru s tímto požadavkem jednoduchosti v rozporu. Požadavek, aby soud, jemuž byla věc předložena, určoval, zda by tvrzená škodná událost založená na deliktní odpovědnosti mohla zakládat (rovněž) porušení smlouvy, by znamenal nutit jej k provedení rozsáhlé analýzy merita věci ve fázi určování příslušnosti ( 99 ). Ověřování případné souvislosti mezi danou škodnou událostí a smluvními závazky by nebylo vůbec jednoduchou záležitostí. Mimo (vzácné) případy, v nichž se účastníci řízení shodují na existenci možného souběhu odpovědnosti ( 100 ), by určení uvedených závazků v dané fázi bylo obzvláště složité.

77.

Jak jsem totiž vysvětlil v bodě 53 tohoto stanoviska, oblast smluvní odpovědnosti se mezi jednotlivými právními systémy značně liší. V určitých vnitrostátních právech jsou součástí smluv bezpečnostní požadavky ( 101 ), které jsou v jiných považovány za čistě zákonné povinnosti. Stejně tak je tomu u požadavku plnění smluv v dobré víře, který v některých vnitrostátních právech zakládá akcesorické smluvní povinnosti, což ovšem není případ jiných právních systémů. Konkrétně v řadě případů soud nebude moci vědět, nebo ani si představit, že se jedná o potenciální souběh odpovědnosti, aniž by stanovil právo rozhodné pro dotčenou smlouvu, z něhož jako jediného bude moci skutečně zjistit povinnosti, které z ní plynou ( 102 ). Ostatně stane se, že i v rámci daného práva nebude rozsah těchto povinností určen s jistotou. Předvídatelnost pravidel pro určení příslušnosti by těmito těžkostmi utrpěla ( 103 ). Poskytovala by účastníkům řízení rozsáhlý diskusní prostor a současně by ponechávala soudu široký prostor pro uvážení, zatímco účelem nařízení Brusel Ia je jasné určení příslušnosti ( 104 ).

78.

Dále, jak tvrdily Wikingerhof a Komise na jednání v reakci na otázky Soudního dvora, nic podle všeho neodůvodňuje, aby pravidlo příslušnosti ve věcech, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, stanovené v čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, mělo přednost před pravidlem příslušnosti „ve věcech týkajících se deliktní odpovědnosti“ uvedeným v čl. 7 bodě 2.

79.

Taková hierarchie není s ohledem na systém nařízení odůvodněná. Jak totiž zdůraznila žalobkyně v původním řízení, zatímco uvedené nařízení stanoví vztah subsidiarity mezi některými z těchto článků ( 105 ), soudy rozhodující o smlouvách a přečinech se v něm nacházejí na téže úrovni. Nezdá se tedy, že by unijní normotvůrce zamýšlel vyloučit možnost paralelní koexistence obou sudišť pro určitou škodnou událost.

80.

Tato hierarchie není odůvodněna ani s ohledem na cíl blízkosti sledovaný čl. 7 body 1 a 2 nařízení Brusel Ia. Jak tvrdily Wikingerhof a Komise a jak vyplývá z bodů 40 a 46 tohoto stanoviska, blízkost je totiž posuzována ve vztahu k hlavním meritorním právním otázkám vzneseným v dané žalobě. V tomto rámci žaloba založená na porušení všeobecné povinnosti uložené zákonem vyvolává především otázky mimosmluvní povahy a tyto v zásadě nemění svou povahu, pokud je žaloba podána ve sporu mezi smluvními stranami a plnění smlouvy poskytlo příležitost k tomuto porušení.

81.

A konečně použití „maximalistického“ výkladu rozsudku Brogsitter by vyvolalo nešťastnou nekonzistentnost čl. 7 bodů 1 a 2 nařízení Brusel Ia s nařízeními Řím I a Řím II. Jednotlivá ustanovení posledně uvedeného nařízení ( 106 ) totiž sice implicitně, ale nutně uznávají, že určitá škodná událost se může vztahovat ke „smluvnímu závazkovému vztahu“ ve smyslu nařízení Řím I a zároveň vést ke vzniku „mimosmluvního závazkového vztahu“ ve smyslu nařízení Řím II, aniž má přitom první z těchto nařízení přednost před druhým.

82.

Pokud by se tato logika nadřazenosti měla naopak uplatnit i v rámci nařízení Řím I a Řím II, vyplývala by z toho řešení, která si unijní normotvůrce nemohl přát. Tento například v článku 6 nařízení Řím II stanovil kolizní normy specifické pro nekalosoutěžní jednání a pro jednání omezující hospodářskou soutěž. Hraniční určovatele stanovené uvedeným článkem – tedy právo země, na jejímž území dochází nebo pravděpodobně dojde k narušení hospodářské soutěže, nebo právo země, jejíž trh je nebo může být narušen – odrážejí veřejný zájem. V této souvislosti uvedené ustanovení v odstavci 4 logicky stranám zakazuje, aby si zvolily použití jiného práva na svůj spor ( 107 ). Pokud by přitom žaloba na určení odpovědnosti založená na nekalosoutěžním jednání nebo jednání omezujícím hospodářskou soutěž měla spadat pod nařízení Řím I – které, jak připomínám, jakožto hlavní hraniční určovatel stanoví právo autonomní volby ( 108 ) – z důvodu, že je podána mezi smluvními stranami a že škodná událost by mohla představovat (rovněž) porušení smlouvy, ztratil by daný článek velkou část svého užitečného účinku ( 109 ).

83.

Navíc připomínám, že pro věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, je v rámci čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia příslušný soud místa, kde závazek, z něhož žaloba vychází, byl nebo má být plněn. Mám tedy pochybnosti o způsobu, jímž by toto pravidlo mělo být prováděno, pokud jde o žaloby, které nejsou založeny na „smluvním závazku“ a které by do této oblasti spadaly pouze z důvodu, že by na něm hypoteticky být založeny mohly ( 110 ).

84.

Mé přesvědčení o nutnosti odmítnout „maximalistický“ výklad rozsudku Brogsitter není zvikláno argumentem nabízeným právní naukou ( 111 ), podle něhož řešení plynoucí z takového výkladu zajišťuje řádný výkon spravedlnosti. V tomto ohledu nikdo nepopírá, že by takové řešení mělo tu výhodu, že by se všechny spory vzniklé v souvislosti s plněním smlouvy soustřeďovaly před soudy příslušnými pro rozhodování sporů z ní vzniklých. Naopak, pokud by soudní příslušnost závisela v souladu s přístupem zakotveným v rozsudku Kalfelis na právních základech uplatňovaných žalobcem, mohlo by to vést k dělení těchto sporů, jelikož tatáž škodná událost nahlížená z hlediska různých právních základů může spadat do příslušnosti různých soudů.

85.

Nicméně význam problému popsaného v předchozím bodě musí být relativizován. I za předpokladu, že by se příslušnost soudu příslušného pro rozhodování sporů ze smlouvy a příslušnost soudu místa deliktu v dotčené situaci neshodovaly ( 112 ), by totiž žalobce mohl vždy podat svou žalobu u soudů členského státu, v němž je usazen žalovaný, v souladu s čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia, které by tak byly příslušné k rozhodnutí o celé žalobě ( 113 ). A dále argument týkající se řádného výkonu spravedlnosti je dvousečný. Řešení, které plyne z „maximalistického“ výkladu rozsudku Brogsitter, by sice umožnilo soustředit před soudem příslušným pro rozhodování sporů ze smlouvy spory vzniklé v souvislosti s jejím plněním, avšak tento výklad by naproti tomu mohl vést k roztříštění sporů týkajících se jednoho a téhož přečinu: pokud by se například takového přečinu dopustily společně tři osoby, z nichž jedna by byla smluvním partnerem postiženého, hrozilo by, že tento poškozený nebude moci podat jedinou žalobu proti všem třem spolupachatelům u soudu místa přečinu na základě čl. 7 bodu 2 nařízení ( 114 ).

86.

„Maximalistický“ výklad rozsudku Brogsitter nelze odůvodnit ani úvahami týkajícími se boje proti forum shoppingu. Je sice pravda, že pokud by v případě případného souběhu odpovědnosti soudní příslušnost závisela na právních základech uplatňovaných žalobcem, umožňovalo by to takový forum shopping. Jednak má na výběr nejen soud příslušný pro rozhodování sporů ze smlouvy, ale rovněž soud místa přečinu, tedy dva další možné soudy ( 115 ). A dále si může do určité míry „zvolit svůj soud“ formulováním své žaloby na základě odpovídajících pravidel ( 116 ).

87.

Nicméně skutečnost, že si žalobce může vybírat mezi několika soudy, není v rámci nařízení Brusel Ia ničím neobvyklým. Sám unijní normotvůrce umožnil určitý forum shopping, když stanovil možnosti volby příslušnosti. V této souvislosti nelze skutečnost, že si žalobce z dostupných soudů vybere ten, který nejlépe odpovídá jeho zájmům s ohledem na procesní nebo substanciální výhody, které mu poskytuje, samu o sobě kritizovat ( 117 ). Forum shopping je podle mého názoru problematický pouze tehdy, když vede ke zneužívání ( 118 ).

88.

Riziko takového zneužívajícího forum shoppingu je přitom omezeno skutečností, jak zdůraznila Wikingerhof, že příslušnost soudu příslušného pro rozhodování sporů ze smlouvy a soudu místa přečinu je v souladu s rozsudkem Kalfelis omezena na žaloby spadající do jejich „věcné“ oblasti. Kromě toho, jak tvrdila Komise, případné zneužití způsobu, jakým žalobce formuluje svou žalobu, nezůstane pro něho bez následků. Pokud by žalobu na deliktním základě formuloval pouze s cílem obejít příslušnost soudu příslušného pro rozhodování sporů ze smlouvy a ukázalo se, že použitelné právo ( 119 ) podobně jako francouzské a belgické právo tuto volbu zakazuje, bude tato žaloba meritorně odmítnuta. Mimoto, pokud by žalobce formuloval zjevně neopodstatněnou deliktní žalobu pouze za účelem vyvolat průtahy, jeho jednání by mohlo spadat do působnosti pravidel v oblasti zneužití řízení stanovených lex fori.

89.

Připomínám ostatně, že smluvní strany, které si přejí vyhnout se jakémukoliv forum shoppingu, mohou uzavřít dohodu o příslušnosti, která případně založí výlučnou příslušnost určitého soudu, s čímž počítá článek 25 nařízení Brusel Ia. Je-li totiž taková dohoda platná a její formulace je dostatečně široká, použije se na všechny vzniklé nebo budoucí spory z jejich smluvního vztahu, včetně žalob ve „věcech týkajících se deliktní odpovědnosti“ s ním souvisejících ( 120 ).

90.

Jak vyplývá z předchozího pododdílu, jediným platným výkladem rozsudku Brogsitter je podle mého názoru výklad „minimalistický“ uvedený v bodě 70 tohoto stanoviska. Obdobně jako Komise jsem toho názoru, že uvedený výklad je slučitelný s rozsudkem Kalfelis. Pokud totiž vycházíme z uvedeného výkladu, oba tyto rozsudky spočívají v zásadě na stejné logice: podřazení žaloby na určení odpovědnosti podané ve sporu mezi smluvními stranami pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, nebo pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 uvedeného nařízení obecně závisí na závazku – „smluvním“, nebo „z deliktu“ – jenž je jejím důvodem ( 121 ). V případě souběžných návrhů spočívajících na odlišných „závazcích“ musí být každý z nich podřazen samostatně do příslušné kategorie.

91.

Ohledně takových návrhů totiž není žádný důvod k odchýlení se od přístupu shrnutého v bodě 49 tohoto stanoviska. Důvod soudu předložené žaloby obecně vymezuje aspekty, o nichž tento bude muset rozhodnout, a tudíž její „smluvní“, nebo „deliktní“ povahu.

92.

Rozsudky Kalfelis a Brogsitter se ve skutečnosti liší, pouze pokud jde o metodu umožňující určit „závazek“ představující důvod žaloby. V prvním uvedeném rozsudku vycházel Soudní dvůr z hmotněprávních pravidel, jichž se dovolával žalobce ve své žalobě. Ve druhém navrhl metodu kvalifikace, která by měla být objektivnější a spočívala na „nezbytnosti“„výkladu“ nebo „zohlednění“ smlouvy za účelem „prokázání dovolené, či naopak nedovolené povahy jednání vytýkaného“ žalovanému žalobcem ( 122 ).

93.

Podle mého názoru jsou však tyto způsoby vzájemně slučitelné, či se dokonce doplňují.

94.

Za účelem ověření příslušnosti podle čl. 7 bodu 1 nebo 2 nařízení Brusel Ia je totiž logické, aby se soud, k němuž byla podána žaloba, přednostně opřel o hmotněprávní pravidla, jichž se žalobce dovolává ve své žalobě. Jak jsem vysvětlil v bodě 62 tohoto stanoviska, uvedená pravidla poskytují klíč pro interpretaci skutkových okolností a „závazku“, který z nich žalobce vyvozuje. Tatáž logika, spočívající na zkoumání hmotněprávních pravidel, na nichž je žaloba založena, pro určení její kvalifikace, se ostatně vyskytuje v judikatuře týkající se jiných ustanovení uvedeného nařízení ( 123 ).

95.

Konkrétně, pokud se žalobce dovolává ustanovení smlouvy nebo takových právních předpisů, které jsou použitelné z důvodu této smlouvy, jako jsou ustanovení týkající se závazného účinku smluv a odpovědnosti dlužníka za neplnění svých smluvních závazků ( 124 ), plyne z toho, že žaloba je založena na „smluvním závazku“ ve smyslu judikatury Soudního dvora. Naopak, dovolává-li se předpisů, které ukládají všeobecnou povinnost nezávisle na jakémkoli dobrovolném závazku, je žaloba založena na „závazku z deliktu“ ve smyslu uvedené judikatury.

96.

V případě, že žalobce ve své žalobě hmotněprávní předpisy neuvede ( 125 ) se metoda nijak zásadně nezmění. Jak jsem totiž uvedl, tyto předpisy nejsou samy o sobě předmětem kvalifikace. Poskytují pouze klíč pro výklad skutkových okolností a nástin „závazku“, který z nich žalobce vyvozuje. Konkrétně, pokud žaloba hmotněprávní předpisy neuvádí, musí soud z jejích ostatních prvků – jako jsou vylíčení skutkového stavu nebo návrhová žádání – dovodit „závazek“, jehož se žalobce dovolává.

97.

V tomto kontextu může „kritérium“ vzešlé z rozsudku Brogsitter soudu v případě pochybností umožnit určit závazek, na němž je návrh založen, tím, že na něj změní náhled. Pokud se „výklad“ nebo „zohlednění“ smlouvy (nebo jiné formy dobrovolného závazku) jeví „nezbytnými“ za účelem „prokázání dovolené, či naopak nedovolené povahy jednání vytýkaného“ žalovanému žalobcem, plyne z toho, že žaloba je založena na porušení „smluvního závazku“: jednání vytýkané v takovém návrhu je protiprávní a zakládá odpovědnost žalovaného, pokud porušuje takový „závazek“, což závisí na ustanoveních dotčené smlouvy a na ni použitelného práva. Naopak, pokud se žaloba zakládá na porušení všeobecné povinnosti uložené zákonem, nebude nutné provádět „výklad“ nebo „zohlednění“ smlouvy pro určení, zda je nedovolené povahy jednání vytýkané žalobou protiprávní, jelikož povinnost existuje nezávisle na smlouvě: protiprávnost takového jednání bude záviset na právních předpisech stanovujících takovou povinnost ( 126 ).

98.

Jak tvrdila Komise, rozsudek Brogsitter umožňuje soudu určit „smluvní“ nebo „deliktní“ kvalifikaci žaloby v závislosti na referenčním bodu, ve vztahu k němuž bude muset posoudit legalitu jednání, které žalobce vytýká žalovanému, podle toho, zda se jedná o smlouvu – a na ni použitelné právo – nebo o předpisy ukládající všeobecnou povinnost nezávisle na takové smlouvě. Podle mého názoru metody vzešlé z rozsudku Kalfelis a z rozsudku Brogsitter – pokud jsou vykládány takto – povedou ve většině případů k témuž výsledku, jelikož dané jednání a referenční bod pro posouzení jeho legality závisejí v zásadě na tom, co uvede žalobce ve své žalobě.

99.

Rozsudek Brogsitter může nicméně korigovat zvláštní případy, v nichž se žalobce dovolává předpisů, jež jsou ve vnitrostátním právu považovány za předpisy v oblasti deliktů a ukládají dodržování smluvních závazků, takže jejich porušení předpokládá porušení smlouvy. Konkrétně mám na mysli případy, v nichž porušení „smluvního závazku“ představuje samo o sobě přečin ( 127 ). V nich rozhodnutí o žalobě předpokládá především „výklad“ nebo „zohlednění“ dotčené smlouvy pro účely konstatování takového porušení a v důsledku toho i existence tvrzeného přečinu. Taková žaloba tedy ve skutečnosti vyvolává především otázky smluvní povahy. Je tudíž třeba mít za to, že taková žaloba se zakládá v podstatě na porušení „smluvního závazku“, jelikož „závazek z deliktu“, jehož se žalobce dovolává, neexistuje samostatně.

100.

Stručně řečeno, pokud žalobce ve své žalobě uplatňuje hmotněprávní předpisy ukládající všeobecnou povinnost a pokud se nejeví „nezbytným“ určit obsah smlouvy pro posouzení (ne)dovolenosti jednání vytýkaného žalovanému, zakládá se žaloba na „závazku z deliktu“, a spadá tak pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel Ia ( 128 ).

101.

Naopak, pokud soud bez ohledu na uplatňované předpisy může posuzovat legalitu jednání vytýkaného žalovanému pouze vzhledem ke smlouvě, zakládá se žaloba v podstatě na „smluvním závazku, a spadá tak pod věci týkající se „smlouvy nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení.

102.

Je však třeba dvou upřesnění. Zaprvé bych chtěl podotknout, že doslovně chápaný rozsudek Brogsitter by mohl naznačovat, že k „výkladu“ nebo „zohlednění“ smlouvy nesmí k tomu, aby žaloba na určení odpovědnosti spadala mezi „věci týkající se deliktní odpovědnosti“, dojít v žádné fázi zkoumání přečinu.

103.

V tomto ohledu může dojít k tomu, že v rámci žaloby na určení deliktní odpovědnosti vyvstane rovněž předběžná nebo incidenční otázka smluvního charakteru. Jak upřesním v bodě 123 tohoto stanoviska, tak je tomu i ve věci v původním řízení. V daném případě je totiž nezbytné nejprve vyložit smlouvu zavazující společnosti Wikingerhof a Booking.com za účelem prokázání věcné správnosti určitých skutečností vytýkaných první z nich té druhé s ohledem na právo hospodářské soutěže ( 129 ).

104.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je přitom třeba pro účely nařízení Brusel Ia žalobu kvalifikovat s ohledem na v ní vznesený hlavní právní aspekt. Existence pouhé předběžné nebo incidenční otázky smluvního rázu, o níž musí soud rozhodnout k tomu, aby mohl rozhodnout o žalobě, nemůže vést k její kvalifikaci ( 130 ). Pokud by tomu tak nebylo, znamenalo by to, že by soud příslušný pro rozhodování o sporech ze smlouvy získal pravomoc rozhodnout o žalobě, která v podstatě nenastoluje smluvní otázky, a která tudíž nemá s tímto soudem nijak zvláště úzkou vazbu. Takový výsledek by byl v rozporu s cílem blízkosti, a tedy i s cílem řádného výkonu spravedlnosti ( 131 ). Rozsudek Brogsitter tedy nelze vykládat v opačném smyslu.

105.

Zadruhé z rozsudku Brogsitter jasně nevyplývá, zda se „nezbytnost“ výkladu nebo zohlednění smlouvy pro účely určení, zda žaloba na určení odpovědnosti spadá pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, nebo pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“, posuzuje výlučně s ohledem na uvedenou žalobu, tak jak byla vznesena žalobcem, nebo rovněž s ohledem na případný důvod na obranu uplatněný žalovaným před soudem, u něhož bylo zahájeno řízení, proti této žalobě.

106.

Mám na mysli například situaci, kdy žalobce by podal žalobu na určení deliktní odpovědnosti z důvodu porušení autorských práv, proti níž by žalovaný namítal existenci licenční smlouvy uzavřené účastníky řízení. Vzhledem k tomu, že přečin porušení práv z duševního vlastnictví předpokládá, že třetí osoba užívá chráněné dílo spadající, na něž se vztahují výlučná práva, která zákon přiznává jeho autorovi, bez jeho svolení ( 132 ), musel by soud při rozhodování o dané žalobě určit, zda daná smlouva umožňovala či nikoli vytýkané užívání díla. Dále lze uvést příklad žaloby na určení deliktní odpovědnosti podané obětí újmy na zdraví, ke které došlo v souvislosti s užíváním sportovního vybavení, proti pronajímateli tohoto vybavení, proti níž by žalovaný namítal ujednání v nájemní smlouvě, jehož předmětem je zproštění jeho osoby odpovědnosti za takovou újmu.

107.

Z ustálené judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že ve fázi ověřování své příslušnosti musí soud, jemuž byla věc předložena, nikoliv posoudit přípustnost nebo opodstatněnost žaloby, nýbrž omezit se na identifikaci vazby na stát, v němž má soud sídlo, která by odůvodňovala jeho příslušnost na základě některého z ustanovení nařízení Brusel Ia. Za tímto účelem může daný soud považovat relevantní tvrzení žalobce za prokázaná ( 133 ). Jinými slovy, soud, jemuž byla žaloba předložena, musí určit svou příslušnost s ohledem na žalobcem formulovanou žalobu, přičemž důvody uplatněné žalovaným na obranu jsou v tomto ohledu irelevantní ( 134 ).

108.

V souladu s touto logikou Soudní dvůr uvedl, že soud, kterému byla předložena žaloba na plnění smlouvy, je příslušný na základě čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, i když žalovaný uplatňuje jako důvod na obranu neexistenci (nebo neplatnost) smlouvy ( 135 ). Obdobně soud, u něhož byla podána žaloba založená na „závazku z deliktu“, nemůže mít za to, že tato spadá pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, pouze proto, že žalovaný uplatnil jako důvod obhajoby existenci smlouvy mezi účastníky řízení. I v tomto případě nelze rozsudek Brogsitter vykládat v opačném smyslu. Aspekt případného odůvodnění nebo smluvně zakotveného zproštění odpovědnosti za vytýkané jednání představuje i zde pouhou incidenční otázku v rámci posuzování přečinu.

109.

Takový výklad podle mého názoru zaručuje právní jistotu, jelikož umožňuje soudu, jemuž byla věc předložena, ověřit svou příslušnost ab initio s ohledem na žalobní návrh, aniž by byl nucen provádět důkladnou analýzu věci samé a nezávisle na tom, zda se žalovaný účastní řízení ( 136 ). Naopak by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty a s cílem vysoké míry předvídatelnosti pravidel pro určování příslušnosti, kdyby použitelnost čl. 7 bodů 1 nebo 2 nařízení Brusel Ia závisela na důvodu na svoji obranu, který může žalovaný uplatnit i opožděně ( 137 ). Mimoto by to znamenalo, že žalovanému by k tomu, aby vyloučil použití pravidla příslušnosti ve „věcech týkajících se deliktní odpovědnosti“ stanoveného v čl. 7 bodu 2, stačilo, aby se dovolával existence smlouvy, která jej váže k žalobci ( 138 ).

110.

Uvedený výklad je podle mého názoru podepřen rozsudkem Hi Hotel HCF ( 139 ). Ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek, vyhlášený krátce po rozsudku Brogsitter, podal žalobce u soudu v souladu s čl. 7 bodem 2 nařízení Brusel Ia žalobu na určení deliktní odpovědnosti založenou na porušení svých autorských práv. Žalovaný proti žalobě namítal smlouvu dříve uzavřenou mezi stranami, která podle něj stanovovala převod dotčených práv v jeho prospěch, a z tohoto důvodu zpochybňoval existenci přečinu a relevantnost uvedeného ustanovení. Soudní dvůr přitom v podstatě připomněl, že soud, jemuž byla věc předložena, musí určit svou příslušnost s ohledem na žalobcem vznesenou žalobu deliktní povahy, a to nezávisle na důvodu obhajoby smluvního charakteru uplatněném žalovaným ( 140 ).

111.

Před uzavřením tohoto oddílu je ještě třeba zkoumat dva body. Zaprvé, jak uvedla Komise na jednání, kvalifikace žaloby neprobíhá týmž způsobem, jestliže jsou strany vázány pojistnou, spotřebitelskou nebo pracovní smlouvou. Na rozdíl od pravidel pro určení zvláštní příslušnosti stanovených v článku 7 nařízení Brusel Ia ( 141 ) totiž oddíly 3, 4 a 5 kapitoly II nařízení, týkající se žalob „ve věcech pojištění“, ve věcech „spotřebitelských smluv“ a ve věcech „individuálních pracovních smluv“, sledují cíl ochrany slabší strany smlouvy – pojištěného, spotřebitele nebo zaměstnance – ( 142 ) a mají kogentní povahu. Jde tedy o zabránění tomu, aby druhá smluvní strana mohla obejít tyto oddíly tím, že založí svou žalobu na deliktní odpovědnosti. Mimoto uvedené oddíly nesledují cíl blízkosti jako takový a určení smluvního závazku, na kterém je založena žaloba žalobce, není nezbytné pro uplatnění kritérií pro určení příslušnosti, která stanovují. Všechny žaloby podané stranami takových smluv, které se týkají sporů vzniklých při jejich plnění, tak spadají v zásadě do uvedených oddílů bez ohledu na svůj právní základ ( 143 ).

112.

Zadruhé část právní nauky ( 144 ) navrhuje přiznat soudu příslušnému pro rozhodování sporů ze smlouvy podle čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia akcesorickou příslušnost, aby mohl rozhodovat o „deliktních“ návrzích úzce souvisejících s návrhy „smluvními“, zejména ve sporech zahrnujících možný souběh odpovědnosti. Jedná se tedy o to, zda je třeba v tomto ohledu upřesnit rozsudek Kalfelis.

113.

Zdůrazňuji, že se tento aspekt liší od aspektu kvalifikace diskutovaného v předchozích bodech tohoto stanoviska. Pokud totiž musí být návrh spočívající na právním základě považovaném ve vnitrostátním právu za deliktní kvalifikován jako „smluvní“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia na základě rozsudku Brogsitter, nemůže být vzhledem k této kvalifikaci předložen k soudu místa přečinu podle čl. 7 bodu 2 nařízení. Naproti tomu připuštění příslušnosti soudu příslušného pro rozhodování „deliktních“ návrhů v autonomním smyslu tohoto výrazu, které jsou akcesorické ke „smluvním“ návrhům, by nebránilo žalobci v předložení prvně uvedených návrhů témuž soudu rozhodujícímu o přečinu. Měl by jednoduše rovněž možnost předložit vše soudu příslušnému pro rozhodování sporů ze smlouvy.

114.

Je sice pravda, že zásada, že akcesorický návrh následuje hlavní věc, není judikatuře Soudního dvora týkající se nařízení Brusel Ia zcela cizí ( 145 ). Mimoto by připuštění takové akcesorické příslušnosti mělo výhody pro řádný výkon spravedlnosti, jelikož by umožnilo určitou hospodárnost řízení.

115.

Podle mého názoru to nicméně nemění nic na tom, že ve svém současném znění nařízení Brusel Ia takové řešení neumožňuje. Připomínám totiž, že zvláštní příslušnost stanovená v uvedeném nařízení závisí na „věcné oblasti“ sporu. Body 1 a 2 článku 7 nařízení jasně rozlišují mezi žalobami „smluvní“ a „deliktní“ povahy. Není tedy možné spojovat s čl. 7 bodem 1 návrhy spadající do druhé kategorie, aniž by byl tento systém narušen a aniž by byla rozšířena působnost tohoto ustanovení – které, jak připomínám, musí být vykládáno restriktivně – nad rámec toho, co vyžaduje jeho cíl, tedy zajistit, aby spory týkající se především aspektů smluvní povahy mohly být na základě žalobcovy volby zkoumány soudem, který má ke spornému smluvnímu závazku nejblíže ( 146 ). Podle mého názoru by unijnímu normotvůrci příslušelo stanovit takovou akcesorickou příslušnost, a to příslušnou změnou uvedeného čl. 7 bodu 1 nebo změnou pravidla spojitosti stanoveného v článku 30 nařízení Brusel Ia na kritérium zakládající příslušnost ( 147 ). Jak jsem uvedl v bodě 85 tohoto stanoviska, než se tak stane, má žalobce mající zájem o hospodárnost řízení možnost uplatnit všechny své nároky u soudů členského státu, v němž je usazen žalovaný, v souladu s čl. 4 odst. 1 nařízení.

116.

Ve světle judikatury Soudního dvora, tak jak byla osvětlena ve dvou předchozích oddílech tohoto stanoviska, je podle mého názoru o kvalifikaci takové žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti založené na porušení pravidel práva hospodářské soutěže, jako je v projednávaném případě žaloba podaná společností Wikingerhof proti společnosti Booking.com, jen málo pochyb.

117.

Připomínám, že skutečnost, že uvedené dvě společnosti jsou vázány smlouvou, nemůže stačit k tomu, aby bylo možné mít za to, že tato žaloba spadá mezi věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia. To, zda se žalobkyně v projednávané věci mohla hypoteticky dovolávat porušení této smlouvy ( 148 ), není v tomto ohledu rovněž rozhodující.

118.

Jak jsem totiž postupně uváděl v celém tomto stanovisku, podřazení žaloby pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, nebo pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení závisí na jejím předmětu, tzn. na závazku, na kterém je tato žaloba (skutečně) založena.

119.

V projednávaném případě se Wikingerhof ve své žalobě dovolávala ustanovení německého práva hospodářské soutěže. Tato ustanovení mají chránit trh a za tímto účelem ukládají všem společnostem povinnosti. Nezávisle na tom, zda se německé právo na dotčenou žalobu skutečně použije, o čemž není ve fázi zkoumání příslušnosti rozhodnuto ( 149 ), dovolávání se dotčených ustanovení svědčí o tom, že uvedená společnost ve své žalobě uplatňuje údajné porušení povinnosti uložené zákonem nezávisle na smlouvě nebo jiném dobrovolném závazku ze strany společnosti Booking.com. Daná žaloba je tedy založena na závazku „z deliktu“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel Ia ( 150 ).

120.

„Deliktní“ povaha tohoto závazku je potvrzena rozsudkem CDC Hydrogen Peroxide ( 151 ), jak správně uvedly Wikingerhof a Komise. V uvedeném rozsudku, který se pro připomenutí týkal žalob na náhradu škody podaných na základě pravidel práva hospodářské soutěže subjekty kupujícími ( 152 ) chemický výrobek vůči ho vyrábějícím podnikům, kdy se tyto účastnily protisoutěžní kartelové dohody, v jejímž rámci zejména určovaly ceny dotčeného výrobku, Soudní dvůr rozhodl, že i když se kupující zajisté zásobili v rámci smluvních vztahů s různými účastníky dotyčné kartelové dohody, „skutečnost, jež vedla ke vzniku tvrzené škody, nespočívá v možném porušení smluvních povinností, ale v omezení smluvní svobody v důsledku této kartelové dohody, které kupujícímu znemožňuje zásobit se za cenu stanovenou podle zákonů trhu“ ( 153 ).

121.

Obdobně se v projednávaném případě Wikingerhof dovolává nikoliv porušení smlouvy, která ji váže ke společnosti Booking.com, nýbrž toho, že tato zneužívá svého dominantního postavení tím, že jí vnucuje neférové obchodní podmínky, zejména prostřednictvím všeobecných podmínek, které v rámci jejich vztahu uplatňuje.

122.

Mimoto, jak zdůrazňuje Komise, pro „prokázání dovolené, či naopak nedovolené povahy vytýkaného jednání“ se nejeví být „nezbytným“ výklad smlouvy uzavřené účastníky řízení ve smyslu rozsudku Brogsitter, a to přestože se účinky údajného protisoutěžního jednání projevují v jejich smluvním vztahu ( 154 ).

123.

Jelikož jednotlivé praktiky vytýkané společností Wikingerhof společnosti Booking.com ( 155 ) jsou součástí jejich smluvního vztahu, bude zajisté nezbytné určit přesný obsah jejich závazků za účelem prokázání existence těchto praktik. V tomto ohledu podotýkám, že Wikingerhof mj. tvrdí, že když společnost Booking.com inzeruje ceny pro její hotel jako výhodnější, neexistuje pro to smluvní základ. Jelikož se účastníci řízení v tomto bodě neshodují ( 156 ), bude muset soud vyložit všeobecné podmínky společnosti Booking.com za účelem stanovení jejich obsahu, což bude nepochybně představovat otázku smluvního práva spadající, o které bude rozhodnuto podle lex contractus.

124.

Jedná se však o pouhou předběžnou otázku, která sama o sobě nemůže vést ke kvalifikaci žaloby. Po vyřešení této předběžné otázky a prokázání skutečné existence jednání vytýkaného společností Wikingerhof společnosti Booking.com bude muset soud rozhodnout hlavní otázku týkající se legality tohoto jednání, jež určuje princip a rozsah nároku na náhradu škody ( 157 ).

125.

Rozhodujícím hlediskem pro posouzení dovolenosti uvedeného jednání je přitom nikoliv smlouva nebo k ní se vážící všeobecné podmínky a na ni použitelné právo, ale, znovu opakuji, ustanovení práva hospodářské soutěže. Hlavní otázka spočívající v tom, zda jednání společnosti Booking.com zakládá její odpovědnost, závisí na kritériích zneužití dominantního postavení stanovených uvedenými ustanoveními.

126.

Jak uvádí předkládající soud a jak tvrdí Wikingerhof a Komise, otázka, zda se Booking.com dopustila zneužití dominantního postavení ve smyslu uvedených ustanovení práva hospodářské soutěže, se dále dělí na několik podotázek, a to v podstatě, zaprvé, jak je vymezen relevantní trh, zadruhé, jaký je poměr sil podniků na tomto trhu (za účelem určení, zda na něm má Booking.com dominantní postavení), jakož i zatřetí, jaké jsou účinky jednání vytýkaného uvedené společnosti na uvedený trh (za účelem určení, zda tohoto případného postavení zneužívá).

127.

Jedná se zde přitom o otázky týkající se čistě práva hospodářské soutěže, o nichž musí být rozhodnuto na základě vnitrostátních pravidel určených v čl. 6 odst. 1 nařízení Řím II.

128.

Smlouva je o to méně rozhodující pro rozhodnutí o případné protiprávnosti jednání vytýkaného společností Wikingerhof, že jak zdůrazňuje Komise, daná smlouva v tomto ohledu pro společnost Booking.com nepředstavuje ani důvod obhajoby ( 158 ). Na rozdíl od případu žaloby pro porušení práv z duševního vlastnictví, vůči níž by žalovaný namítal licenční smlouvu, uvedeného v bodě 106 tohoto stanoviska, se sporné jednání, za předpokladu, že by bylo protiprávní, nestalo přípustným z důvodu, že by se na ně částečně nebo zcela vztahovala ustanovení smlouvy nebo s ní souvisejících všeobecných podmínek, jelikož smlouva nemůže „povolit“ jednání, které je v rozporu s právem hospodářské soutěže.

129.

S ohledem na vše, co bylo uvedeno výše, jsem názoru, že taková žaloba, jako je žaloba podaná společností Wikingerhof, spadá mezi „věci týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel Ia.

130.

Jak zdůraznily Wikingerhof a Komise, tento výklad je v souladu s cílem blízkosti sledovaným v uvedeném čl. 7 bodu 2. Soud místa přečinu může totiž nejlépe rozhodnout o hlavních otázkách vyvstalých v rámci takové žaloby, zejména pokud jde o shromažďování a vyhodnocování odpovídajících důkazů – ať již jde o relevantní trh, poměr sil na tomto trhu, nebo o účinky zpochybňovaného jednání na něj ( 159 ).

131.

Mimoto uvedený výklad zajišťuje soudržnost mezi věcnou působností čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel Ia a čl. 6 bodu 3 nařízení Řím II.

132.

Výklad navrhovaný v tomto stanovisku není zpochybněn argumentem společnosti Booking.com a české vlády, podle něhož taková žaloba, jako je žaloba společnosti Wikingerhof, spadá pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia z důvodu, že Wikingerhof tím, že se domáhala ukončení údajného protisoutěžního jednání, se ve skutečnosti snažila dosáhnout změny všeobecných podmínek společnosti Booking.com ve svůj prospěch, a tím i získat nová práva plynoucí ze smlouvy.

133.

Vzhledem k tomu, že Wikingerhof svou žalobou zamýšlí nikoliv přerušit smluvní vztah, který ji váže ke společnosti Booking.com, nýbrž zajistit, aby tento vztah pokračoval v souladu s právem hospodářské soutěže, bude totiž Booking.com muset, za předpokladu, že je žaloba opodstatněná, nevyhnutelně přizpůsobit své jednání vůči žalobkyni v původním řízení, včetně všeobecných podmínek, které uplatňuje v rámci tohoto vztahu, omezením stanoveným tímto právem. V tomto ohledu není, pokud vím, neobvyklé, že ukončení zneužívání dominantního postavení má za následek vznik nových práv žalobce, například pokud zneužívání spočívá v odmítnutí prodeje nebo ve stanovení nepřiměřených cen. V prvně uvedeném případě ukončení zneužívání konkrétně znamená přinutit podnik v dominantním postavení k tomu, aby uzavřel smlouvu s žalobcem, a ve druhém případě – poněkud zjednodušeně – snížit ceny tak, jak žalobce požaduje.

134.

Tento výklad není zpochybněn ani argumentem společnosti Booking.com, podle něhož žaloba společnosti Wikingerhof směřuje k částečnému zneplatnění smlouvy uzavřené mezi oběma společnostmi, jelikož obnáší nutnost ověřit, zda určitá ustanovení jejích všeobecných podmínek nejsou v rozporu s právem hospodářské soutěže, a tedy neplatné.

135.

Žaloba na prohlášení neplatnosti smlouvy zajisté spadá pod čl. 7 bod 1 nařízení Brusel Ia ( 160 ). Jak však tvrdila Wikingerhof na jednání v odpovědi na otázku Soudního dvora, svojí žalobou se nesnažila zneplatnit smlouvu uzavřenou se společností Booking.com na základě ustanovení smluvního práva týkajících se podmínek vzniku smluv. V této souvislosti by neplatnost ustanovení dotčených všeobecných podmínek byla nanejvýš nepřímým důsledkem žaloby ( 161 ).

136.

Uvedený výklad není zpochybněn ani argumentem společnosti Booking.com, podle něhož žaloba společnosti Wikingerhof spadá pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia z důvodu, že uvedená společnost „svobodně přijala“, ve smyslu judikatury týkající se uvedeného ustanovení, všeobecné podmínky společnosti Booking.com, a to i za předpokladu, že by posledně uvedená měla dominantní postavení.

137.

Argument společnosti Booking.com by byl podle mého názoru opodstatněný, pokud by byl procesní kontext opačný. Pokud by tato společnost předložila soudu žalobu na splnění závazků plynoucích z jejích všeobecných podmínek a pokud by Wikingerhof na svou obhajobu tvrdila, že tyto podmínky, jejichž prosazování společností Booking.com je projevem zneužití jejího postavení neslučitelného s právem hospodářské soutěže, „nepřijala svobodně“, spadala by daná žaloba pod věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia ( 162 ). Jak jsem totiž uvedl, tato kvalifikace závisí na žalobě, a nikoli na důvodech uplatněných žalovaným na svou obranu.

138.

V projednávaném případě se však Wikingerhof jakožto žalobkyně dovolává „závazku z deliktu“ plynoucího z údajného porušení ustanovení práva hospodářské soutěže. V tomto procesním kontextu musí soud, jemuž byla věc předložena, pro účely určení své příslušnosti považovat tvrzení společnosti Wikingerhof za prokázaná, včetně skutečnosti, že byla nucena souhlasit se spornými všeobecnými podmínkami společnosti Booking.com z důvodu jejího dominantního postavení. Posledně uvedená společnost tedy nemůže změnit kvalifikaci žaloby žalobkyně v původním řízení tím, že na svou obranu uplatní argument, že Wikingerhof „svobodně přijala“ její všeobecné podmínky.

139.

A konečně výklad navrhovaný v tomto stanovisku není zpochybněn rozsudkem Apple Sales International a další ( 163 ), v němž Soudní dvůr rozhodl, že se dohoda o příslušnosti ve smyslu článku 25 nařízení Brusel Ia, obsažená ve smlouvě mezi distributorem a jeho dodavatelem, může použít na žalobu na náhradu škody podanou prvně jmenovaným na druhého na základě článku 102 SFEU, pokud se tvrzené zneužití dominantního postavení projevuje, jako v projednávané věci, v jejich smluvních vztazích ( 164 ).

140.

Jak jsem totiž uvedl v bodě 89 tohoto stanoviska, dohoda o příslušnosti se může v závislosti na své formulaci týkat všech vzniklých nebo budoucích sporů z určitého právního vztahu ( 165 ). Tento „test“ konkrétně vyžaduje (dostatečně přímý) vztah mezi dotyčnou smlouvou a dotčenou žalobou. Její důvod není v této souvislosti rozhodující. Pokud takový vztah existuje, může se tedy taková dohoda uplatnit na žaloby ve věcech, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia i na žaloby ve „věcech týkající se deliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 uvedeného nařízení ( 166 ). V důsledku toho je výklad, podle kterého taková žaloba na určení občanskoprávní odpovědnosti, jako je žaloba podaná společností Wikingerhof proti společnosti Booking.com, spadá pod „věci týkající se deliktní odpovědnosti“, plně slučitelný s rozsudkem Apple Sales International a další ( 167 ).

141.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) odpověděl takto:

„Článek 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba na určení občanskoprávní odpovědnosti založená na porušení ustanovení práva hospodářské soutěže spadá pod ‚věci týkající se deliktní odpovědnosti‘ ve smyslu uvedeného ustanovení, včetně případu, kdy jsou žalobce a žalovaný stranou téže smlouvy a údajná protisoutěžní jednání, která prvně uvedený vytýká druhému, se projevují v jejich smluvním vztahu.“