1)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1177/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o právech cestujících při cestování po moři a na vnitrozemských vodních cestách a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že se použije v případě, kdy dopravce zruší osobní přepravu, přičemž tuto skutečnost cestujícím oznámí několik týdnů před původně plánovaným vyplutím, a to proto, že loď, která měla tuto přepravu zajistit, byla dodána se zpožděním a nebylo možno ji nikterak nahradit.

2)

Článek 18 nařízení č. 1177/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že za situace, kdy je osobní přeprava zrušena a na téže trase neexistuje žádná alternativní přeprava, je dopravce povinen nabídnout cestujícímu v rámci jeho práva na přesměrování do cílového místa za srovnatelných podmínek a při nejbližší příležitosti, které je upraveno v tomto ustanovení, alternativní přepravu po jiné trase, než je trasa zrušené přepravy, nebo námořní přepravu spojenou s jinými druhy přepravy, jako je silniční nebo železniční přeprava, a je povinen uhradit případné další náklady vynaložené cestujícím v rámci tohoto přesměrování do cílového místa.

3)

Články 18 a 19 nařízení č. 1177/2010 musí být vykládány v tom smyslu, že pokud dopravce zruší osobní přepravu a tuto skutečnost cestujícím oznámí několik týdnů před původně plánovaným vyplutím, platí, že cestující má nárok na odškodnění podle článku 19 tohoto nařízení, pokud se v souladu s článkem 18 uvedeného nařízení rozhodne pro přesměrování při nejbližší příležitosti nebo pro odložení své cesty na později a dorazí do původně plánovaného cílového místa se zpožděním, které přesahuje prahové hodnoty stanovené v článku 19 téhož nařízení. Pokud se naproti tomu cestující rozhodne pro náhradu ceny přepravního dokladu, takový nárok na odškodnění podle tohoto článku nemá.

4)

Článek 19 nařízení č. 1177/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „cena přepravního dokladu“ obsažený v tomto článku zahrnuje i náklady na volitelné doplňkové služby vybrané cestujícím, jako je rezervace kajuty či klece pro zvířata nebo přístup do prémiových společenských prostor.

5)

Článek 20 odst. 4 nařízení č. 1177/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že opožděné dodání lodi pro osobní přepravu, v jehož důsledku byly zrušeny všechny plavby, které měla tato loď zajistit na nové námořní trase, nespadá pod pojem „mimořádné okolnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.

6)

Článek 24 nařízení č. 1177/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že cestujícímu, který požaduje odškodnění dle článku 19 tohoto nařízení, neukládá povinnost podat žádost ve formě stížnosti u dopravce ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy přeprava byla nebo měla být uskutečněna.

7)

Článek 25 nařízení č. 1177/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že do pravomoci vnitrostátního orgánu pověřeného prosazováním tohoto nařízení, který je určen členským státem, spadá nejen osobní přeprava z přístavu nacházejícího se na území tohoto členského státu, ale také osobní přeprava z přístavu nacházejícího se na území jiného členského státu do přístavu nacházejícího se na území prvního členského státu, jestliže je posledně uvedená přeprava součástí zpáteční cesty, která byla v plném rozsahu zrušena.

8)

Z posouzení desáté otázky nevyplynul žádný závěr, kterým by mohla být dotčena platnost článků 18 a 19 nařízení č. 1177/2010.