1

V rámci cíle stanoveného Evropskou unií, kterým je snižování emisí oxidu uhličitého (CO2) z lehkých vozidel při současném zajištění řádného fungování vnitřního trhu, přijaly Evropský parlament a Rada Evropské unie nařízení (ES) č. 443/2009 ze dne 23. dubna 2009, kterým se stanoví výkonnostní emisní normy pro nové osobní automobily v rámci integrovaného přístupu Společenství ke snižování emisí CO2 z lehkých vozidel (Úř. věst. 2009, L 140, s. 1).

2

Za účelem dosažení tohoto cíle článek 4 nařízení č. 443/2009 stanoví, že na kalendářní rok začínající dnem 1. ledna 2012 a každý následující kalendářní rok zajistí každý výrobce osobních automobilů, aby jeho průměrné specifické emise CO2 nepřekročily jeho cíl pro specifické emise určený v souladu s přílohou I uvedeného nařízení, nebo pokud je výrobci udělena výjimka podle článku 11 tohoto nařízení, cíl určený v souladu s uvedenou výjimkou.

3

Určení cíle výrobce pro specifické emise se provádí podle článku 4 nařízení č. 443/2009 ve spojení s přílohou I uvedeného nařízení. Kromě toho pro účely určení průměrných specifických emisí CO2 výrobce členské státy zjistí údaje uvedené v článku 8 nařízení č. 443/2009, ve spojení s přílohou II uvedeného nařízení, zejména emise CO2 u všech nových osobních motorových vozidel zaregistrovaných na jejich území během předchozího roku, které jsou zjištěny v rámci schvalování typu vozidel a uvedeny v prohlášení o shodě podle článku 18 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/46/ES ze dne 5. září 2007, kterou se stanoví rámec pro schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla (rámcová směrnice) (Úř. věst. 2007, L 263, s. 1).

4

Evropská komise tyto údaje zaznamenává do veřejného registru. Podle čl. 8 odst. 4 nařízení č. 443/2009 dále do 30. června každého roku předběžně vypočítá pro každého výrobce průměrné specifické emise CO2, cíle pro specifické emise, jakož i rozdíl mezi těmito dvěma hodnotami v předchozím kalendářním roce a oznámí tyto údaje výrobcům.

5

Po uplynutí lhůty tří měsíců od tohoto oznámení, během níž výrobci mohou oznámit všechny případné chyby, Komise předběžně vypočtené údaje do 31. října každého roku buď potvrdí, nebo pozmění podle čl. 8 odst. 5 nařízení č. 443/2009. Komise určí konečné údaje formálním rozhodnutím a zveřejní je formou seznamu, který je uveden v článku 10 uvedeného nařízení, jenž pro každého výrobce uvede cíle stanovené pro předchozí kalendářní rok, průměrné specifické emise CO2 v předchozím kalendářním roce, jakož i rozdíl mezi těmito dvěma hodnotami.

6

Pokud průměrné specifické emise CO2 výrobce překročí jeho cíl stanovený pro daný kalendářní rok, Komise mu uloží zaplacení poplatku za překročení emisí podle článku 9 nařízení č. 443/2009. Při výběru tohoto poplatku Komise vychází z údajů definovaných a formálně určených podle čl. 8 odst. 5 uvedeného nařízení.

7

Kromě ochrany životního prostředí má snižování emisí CO2 z nových osobních automobilů stanovené v nařízení č. 443/2009 za cíl také zajištění řádného fungování vnitřního trhu a zejména vytvořit pobídky pro investice do nových technologií. Za účelem podpory dlouhodobé konkurenceschopnosti evropského automobilového průmyslu toto nařízení proto „aktivně podporuje ekologické inovace a bere v úvahu budoucí technologický vývoj“ (viz bod 13 odůvodnění nařízení č. 443/2009).

8

Článek 12 nařízení č. 443/2009 týkající se ekologické inovace proto stanoví, že bude zohledněno snížení emisí CO2 dosažené použitím inovativních technologií. Za tímto účelem se při výpočtu průměrných specifických emisí CO2 výrobce toto snížení odečte od specifických emisí CO2 vozidel, v nichž jsou tyto technologie použity.

9

Komise k tomu dne 25. července 2011 vydala prováděcí nařízení (EU) č. 725/2011, kterým se stanoví postup schvalování a certifikace inovativních technologií ke snižování emisí CO2 z osobních automobilů podle nařízení č. 443/2009 (Úř. věst. 2011, L 194, s. 19).

10

Aby při určování průměrných specifických emisí CO2 výrobce mohl posledně uvedený využít snížení emisí CO2 založeného na inovativní technologii, může požádat Komisi, aby inovativní technologii schválila jako ekologickou inovaci. Za tímto účelem musí podat žádost o schválení inovativní technologie jako ekologické inovace obsahující informace uvedené v článku 4 prováděcího nařízení č. 725/2011. Komise žádost posoudí podle článku 10 tohoto nařízení a případně přijme rozhodnutí o schválení inovativní technologie jako ekologické inovace. Toto rozhodnutí upřesňuje, které informace jsou požadovány pro certifikaci snížení emisí CO2 podle článku 11 prováděcího nařízení č. 725/2011, s výhradou použití výjimek z práva na přístup veřejnosti k dokumentům zakotveného v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

11

Výrobce vozidel, který za účelem splnění svého cíle týkajícího se specifických emisí hodlá využít snížení svých průměrných specifických emisí CO2 díky snížení emisí CO2 prostřednictvím ekologických inovací ve smyslu článku 12 nařízení č. 443/2009, poté může, s odkazem na rozhodnutí Komise o schválení konkrétní ekologické inovace, požádat příslušný vnitrostátní schvalovací orgán uvedený ve směrnici 2007/46 o certifikaci snížení emisí CO2 dosaženého použitím této ekologické inovace ve svých vozidlech podle čl. 11 odst. 1 prováděcího nařízení č. 725/2011. Snížení emisí CO2, které bylo certifikováno pro jednotlivé typy vozidel, se uvede jak v příslušné dokumentaci o schválení typu, kterou vydává příslušný vnitrostátní schvalovací orgán, tak v prohlášení o shodě příslušných vozidel, které vydává výrobce.

12

Pokud jde o certifikaci snížení emisí CO2 prováděnou příslušnými vnitrostátními schvalovacími orgány a zohledňování certifikovaného snížení emisí CO2 při určování průměrných specifických emisí výrobce, prováděcí nařízení č. 725/2011 v článku 12 stanoví, že Komise provádí ad hoc přezkum certifikací. Podmínky tohoto přezkumu prováděného ad hoc a případné důsledky, které by z něj mohly vyplývat, jsou upraveny v odstavcích 1 až 3 tohoto článku.

13

Dne 30. ledna 2015 Komise vydala prováděcí rozhodnutí (EU) 2015/158 o schválení dvou vysoce účinných alternátorů Robert Bosch GmbH jako inovativních technologií ke snižování emisí CO2 z osobních automobilů podle nařízení č. 443/2009 (Úř. věst. 2015, L 26, s. 31).

14

Žalobkyně, společnost Daimler AG, je německý výrobce automobilů, který určité osobní automobily vybavuje vysoce účinnými alternátory společnosti Robert Bosch (dále jen „sporné ekologické inovace“).

15

Žalobkyně podle článku 11 prováděcího nařízení č. 725/2011, který se týká certifikace snížení emisí CO2 prostřednictvím ekologických inovací, požádala a získala od Kraftfahrt-Bundesamt (Spolkový úřad pro provoz motorových vozidel, Německo, dále jen „KBA“) certifikaci snížení emisí CO2 prostřednictvím použití sporných ekologických inovací v některých svých vozidlech.

16

V průběhu roku 2017 Komise podle článku 12 prováděcího nařízení č. 725/2011, který se týká přezkumu certifikací, provedla ad hoc přezkum certifikací snížení emisí CO2 žalobkyně, které byly získány prostřednictvím použití sporných ekologických inovací.

17

Komise konstatovala, že snížení emisí CO2 certifikované KBA bylo mnohem vyšší než snížení emisí CO2, které bylo možné prokázat použitím zkušební metody stanovené v čl. 1 odst. 3 prováděcího rozhodnutí 2015/158 ve spojení s přílohou prováděcího rozhodnutí Komise 2013/341/EU ze dne 27. června 2013 o schválení alternátoru Valeo Efficient Generation jako inovativní technologie ke snižování emisí CO2 z osobních automobilů podle nařízení č. 443/2009 (Úř. věst. 2013, L 179, s. 98).

18

Dopisem ze dne 7. března 2018 Komise informovala žalobkyni o zjištěných rozdílech a stanovila jí lhůtu 60 dnů, aby prokázala, že certifikovaná snížení emisí CO2 byla správná.

19

Dne 16. března 2018 žalobkyně potvrdila doručení dopisu ze dne 7. března 2018 a navrhla Komisi věc projednat telefonicky.

20

Dne 6. dubna 2018 se uskutečnil první telefonický hovor, během něhož žalobkyně naznačila svůj záměr předložit skutečnosti, které by vysvětlily rozdíl, který při svém přezkumu ad hoc zjistila Komise.

21

Po diskusích jednak mezi žalobkyní a výrobcem sporných ekologických inovací a jednak mezi žalobkyní a Komisí, Komise dne 28. května 2018 situaci zhodnotila a vyzvala žalobkyni, aby jí předložila nová vyjádření a určité dokumenty.

22

Po dalších diskusích mezi žalobkyní a Komisí se dne 24. července 2018 uskutečnil druhý telefonický hovor mezi žalobkyní, výrobcem sporných ekologických inovací a Komisí, během něhož byly podrobně diskutovány důvody rozdílů mezi certifikovanými sníženími emisí CO2 a sníženími, která byla prokázána Komisí v rámci jejího přezkumu ad hoc.

23

Dopisem Ares(2018) 5413709 ze dne 22. října 2018, kterým bylo oznámeno odnětí snížení emisí CO2, která byla získána na základě ekologických inovací využitých ve vozidlech společnosti Daimler AG vybavených vysoce účinnými alternátory Bosch HED EL 7-150 a 175 plus (dále jen „napadený akt“) Komise žalobkyni v podstatě informovala o tom, že po diskusích s ní a s výrobcem sporných ekologických inovací dospěla k závěru, že zjištěné rozdíly, pokud jde o úrovně snížení emisí CO2, vyplývají ze skutečnosti, že byly použity různé zkušební metody. V důsledku toho Komise žalobkyni oznámila, že snížení emisí CO2, která byla certifikována s odkazem na prováděcí rozhodnutí 2015/158, nemohou být při výpočtu jejích průměrných specifických emisí CO2 pro rok 2017 zohledněna. Nakonec Komise žalobkyni vyzvala, aby zkontrolovala seznam dotčených vozidel a aby jí do jednoho měsíce od doručení uvedeného dopisu oznámila veškeré chyby nebo opomenutí.

24

Dopisem ze dne 22. listopadu 2018 žalobkyně potvrdila seznam dotčených vozidel a zpochybnila konstatování Komise, která byla uvedena v napadeném aktu.

25

Dopisem ze dne 7. února 2019 Komise odpověděla na vyjádření, která žalobkyně uvedla v dopise ze dne 22. listopadu 2018.

26

Kromě toho Komise dne 3. dubna 2019 vydala prováděcí rozhodnutí (EU) 2019/583, kterým se potvrzuje nebo pozměňuje předběžný výpočet průměrných specifických emisí CO2 a cílů pro specifické emise pro výrobce osobních automobilů za kalendářní rok 2017 a pro určité výrobce patřící ke sdružení Volkswagen za kalendářní roky 2014, 2015 a 2016 podle nařízení č. 443/2009 (Úř. věst. 2019, L 100, s. 66). Bod 13 odůvodnění uvedeného prováděcího rozhodnutí uvádí, že certifikované snížení emisí CO2 dosažené díky sporným ekologickým inovacím použitým žalobkyní by nemělo být pro výpočet příslušných průměrných specifických emisí zohledněno.

27

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2018 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

28

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 18. března 2019 vznesla Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.

29

Žalobkyně předložila vyjádření k této námitce dne 6. května 2019.

30

Žalobkyně v žalobě navrhuje, aby Tribunál:

31

V námitce nepřípustnosti Komise navrhuje, aby Tribunál:

32

Ve vyjádření k námitce nepřípustnosti žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

33

V rámci organizačních procesních opatření Tribunál (bývalý sedmý senát) vyzval Komisi, aby písemně odpověděla na tři otázky. Komise této žádosti ve stanovené lhůtě vyhověla.

34

Vzhledem k tomu, že na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu Tribunálu došlo ke změně složení senátů Tribunálu, byla tato věc přidělena druhému senátu.

35

Podle čl. 130 odst. 1 a 7 jednacího řádu může Tribunál, požaduje-li to žalovaný, vydat rozhodnutí o nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti, aniž by se zabýval věcí samou. Vzhledem k tomu, že Komise v projednávané věci navrhla, aby bylo vydáno rozhodnutí o nepřípustnosti, a Tribunál má věc za dostatečně objasněnou na základě podkladů obsažených v soudním spise, rozhodne bez pokračování v řízení.

36

Na podporu své námitky nepřípustnosti Komise zaprvé tvrdí, že napadený akt nevyvolává vůči žalobkyni závazné právní účinky, a že tedy vzhledem k neexistenci aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení chybí uznatelný předmět žaloby ve smyslu článku 263 SFEU. Komise v této souvislosti v podstatě tvrdí, že právní účinky vyvolává pouze prováděcí rozhodnutí 2019/583, kterým právně závazným způsobem stanovila průměrné specifické emise CO2 žalobkyně pro rok 2017. Zadruhé tvrdí, že žalobkyně nemá právní zájem na podání žaloby, a to i tehdy, pokud se přihlédne k jejímu právu na účinnou soudní ochranu, které je zakotveno v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.

37

Žalobkyně zpochybňuje argumenty Komise. Tvrdí, že napadený akt již sám o sobě přímo nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a to nezávisle na prováděcím rozhodnutí 2019/583. Komise totiž již v napadeném právním aktu v zásadě a právně závazným způsobem rozhodla, že certifikovaná snížení emisí CO2 prostřednictvím sporných ekologických inovací nemohou být zohledněna ve prospěch žalobkyně. Žalobkyni tedy nelze odkazovat na to, aby provádění tohoto rozhodnutí napadla na základě prováděcího rozhodnutí 2019/583.

38

Podle článku 263 SFEU lze žalobu na neplatnost podat proti aktům, s výjimkou doporučení a stanovisek, které mají právní účinky vůči třetím osobám.

39

Za účelem určení, zda může být akt napaden takovouto žalobou, je třeba se zaměřit na samotný obsah tohoto aktu, přičemž forma, v níž je akt přijat, je v zásadě nerozhodná. V tomto ohledu, jsou akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost, pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek ze dne 19. ledna 2017, Komise v. Total a Elf Aquitaine, C‑351/15 P, EU:C:2017:27, body 35 a 36).

40

Konkrétně, jedná-li se o akty nebo rozhodnutí, jež jsou přijímány postupem zahrnujícím několik fází interního řízení, napadnutelnými akty jsou v zásadě jen ta opatření, která obsahují konečné stanovisko orgánu po skončení tohoto řízení, s vyloučením mezitímních opatření, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí (rozsudky ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 10, a ze dne 27. června 1995, Guérin automobiles v. Komise, T‑186/94, EU:T:1995:114, bod 39).

41

Jinak by tomu bylo pouze v případě, že by akty přijaté během přípravného řízení byly samy o sobě úplným ukončením zvláštního řízení odlišného od řízení, které má orgánu umožnit rozhodnout ve věci samé (rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 11 a usnesení ze dne 9. června 2004, Camós Grau v. Komise, T‑96/03, EU:T:2004:172, bod 30).

42

Mezitímní akt dále nemůže být předmětem žaloby, je-li konstatováno, že lze jeho protiprávnost uplatnit na podporu žaloby proti konečnému rozhodnutí, jehož je přípravnou fází. Za takovýchto podmínek poskytuje žaloba proti rozhodnutí, kterým se končí řízení, dostatečnou soudní ochranu (rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 53; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 12 a ze dne 24. června 1986, AKZO Chemie a AKZO Chemie UK v. Komise, 53/85, EU:C:1986:256, bod 19).

43

Je proto třeba zkoumat, zda jsou napadeným aktem dotčeny zájmy žalobkyně tím, že podstatným způsobem mění její právní situaci a jako takový představuje akt nepříznivě zasahující do jejího právního postavení.

44

K podání odpovědi na tuto otázku je třeba nejprve posoudit právní rámec, do něhož jsou napadený akt a prováděcí rozhodnutí 2019/583 zasazeny, a poté zkoumat podstatu uvedeného aktu.

45

Zaprvé, pokud jde o právní rámec, je třeba zdůraznit, že se v projednávané věci jedná o režim ekologických inovací, který zavedl článek 12 nařízení č. 443/2009 a který se řídí nařízením č. 725/2011.

46

Jak bylo uvedeno výše v bodech 7 a 8, nařízení č. 443/2009 podporuje rozvoj ekologických inovací tím, že v článku 12 stanoví, že výrobci mohou dosáhnout snížení svých průměrných specifických emisí CO2, pokud svá vozidla vybaví inovativními technologiemi umožňujícími snížení emisí CO2. Jedná se tedy o režim pobídek, který byl zaveden ve prospěch výrobců, kteří investují do ekologických inovací. Článek 12 odst. 2 nařízení č. 443/2009 kromě toho stanoví, že Komise přijme prostřednictvím prováděcích aktů prováděcí pravidla pro postup schvalování inovativních technologií umožňujících snížit emise CO2 z osobních automobilů.

47

V tomto kontextu bylo přijato prováděcí nařízení č. 725/2011. V této souvislosti je třeba připomenout, že podle článku 1 prováděcího nařízení č. 725/2011 je cílem tohoto nařízení stanovit postup podávání žádosti, posouzení, schválení a certifikace týkající se inovativních technologií snižujících emise CO2 z osobních automobilů podle článku 12 nařízení č. 443/2009.

48

Z toho důvodu jsou postupy schvalování inovativní technologie jako ekologické inovace a postupy certifikace snížení emisí CO2 prostřednictvím ekologických inovací, které stanoví prováděcí nařízení č. 725/2011, neoddělitelně spojeny s výpočtem průměrných specifických emisí CO2 výrobců, který upravuje nařízení č. 443/2009. V této souvislosti je třeba připomenout, že jak schválení ekologické inovace, tak certifikace snížení emisí CO2 získaná výrobcem podle prováděcího nařízení č. 725/2011, nesledují žádný jiný cíl než snížení průměrných specifických emisí výrobce a nepoužívají se v žádném jiném kontextu, než v kontextu nařízení č. 443/2009.

49

V tomto smyslu je třeba poznamenat, že prováděcí rozhodnutí, která jsou vydávána Komisí po provedení schvalovacího postupu stanoveného v prováděcím nařízení č. 725/2011, se opírají o čl. 12 odst. 4 nařízení č. 443/2009 a ve svých názvech výslovně uvádějí, že slouží ke schválení určité technologie jako inovativní technologie ke snižování emisí CO2 z osobních automobilů.

50

Prováděcí nařízení č. 725/2011 proto stanoví právní rámec pro režim ekologických inovací v kontextu použití nařízení č. 443/2009 a přesněji řečeno pro výpočet průměrných specifických emisí CO2 výrobců.

51

Zadruhé, pokud jde o podstatu napadeného aktu, je třeba konstatovat, jak bylo uvedeno výše v bodech 16 až 23, že byl žalobkyni zaslán poté, co Komise provedla ad hoc přezkum podle článku 12 prováděcího nařízení č. 725/2011. Tímto aktem Komise v podstatě informovala žalobkyni, že po diskusích s ní a s výrobcem sporných ekologických inovací dospěla k závěru, že zjištěné rozdíly, pokud jde o úrovně snížení emisí CO2, vyplývají ze skutečnosti, že byly použity různé zkušební metody. Proto Komise žalobkyni oznámila, že snížení emisí CO2, která byla certifikována s odkazem na prováděcí rozhodnutí 2015/158, nemohou být při výpočtu jejích průměrných specifických emisí CO2 pro rok 2017 zohledněna. Nakonec Komise žalobkyni vyzvala, aby zkontrolovala seznam dotčených vozidel a aby jí do jednoho měsíce od doručení uvedeného aktu oznámila veškeré chyby nebo opomenutí.

52

Žalobkyně zdůrazňuje, že článek 12 prováděcího nařízení č. 725/2001, o který se napadený akt opírá, Komisi poskytuje zvláštní postup ad hoc ověřování a svěřuje jí pravomoc rozhodnout se nevzít certifikovaná snížení emisí CO2 v úvahu při výpočtu průměrných specifických emisí CO2 výrobce pro následující kalendářní rok. Pravomoc přijmout rozhodnutí o nezohlednění certifikovaných snížení tedy představuje, s ohledem na obecnou systematiku právní úpravy, vyústění ověřovacího postupu podle článku 12 prováděcího nařízení č. 725/2011, který se liší od postupu stanoveného v článku 12 nařízení č. 443/2009. Z toho důvodu musí být odkaz Komise v napadeném aktu na článek 12 prováděcího nařízení č. 725/2011, spolu s prohlášením, že certifikovaná snížení emisí CO2 nelze zohlednit, považován za rozhodnutí přijaté na základě čl. 12 odst. 2 prováděcího nařízení č. 725/2011, který Komisi svěřuje právu tuto pravomoc.

53

Žalobkyně zejména zdůrazňuje, že s ohledem na jeho kontext a na odkaz na článek 12 prováděcího nařízení č. 725/2011 je nutno slovní obrat „may not“, který je uveden ve čtvrtém odstavci napadeného aktu ve větě „As a result, the Commission hereby notifies you of the eco-innovation CO2 savings certified by reference to Implementing Decision (EU) 2015/158 that may not be taken into account for the calculation of the average specific emissions of Daimler AG in 2017“ (Komise vám proto tímto oznamuje snížení emisí CO2 prostřednictvím ekologických inovací certifikovaná ve smyslu prováděcího rozhodnutí (EU) 2015/158, která nelze zohlednit při výpočtu průměrných specifických emisí společnosti Daimler AG pro rok 2017), považovat za zásadní prohlášení, a ne za pouhé „předběžné oznámení“ nebo za pouhou možnost budoucího opatření.

54

Tuto argumentaci nicméně nelze přijmout.

55

V této souvislosti je třeba zaprvé připomenout, že článek 12 prováděcího nařízení č. 725/2011 stanoví následující:

„1.   Komise zajistí ad hoc ověřování certifikací a snížení emisí CO2 přičítané jednotlivým vozidlům.

Tam, kde Komise zjistí rozdíl mezi certifikovaným snížením emisí CO2 a snížením těchto emisí, které ověřila pomocí příslušné zkušební metody nebo metod, oznámí svá zjištění výrobci.

Pokud Komise zjistí, nebo je informována o tom, že ve zkušební metodě nebo inovativní technologii existují odchylky nebo nesrovnalosti oproti informacím, které obdržela jako součást žádosti o schválení dané inovativní technologie jako ekologické inovace, může to také oznámit výrobci.

Výrobce může do 60 dní od přijetí uvedeného oznámení poskytnout Komisi důkazy prokazující přesnost certifikovaného snížení emisí CO2. Na žádost Komise je předložena zpráva o vzájemném působení odlišných ekologických inovací uvedená v čl. 7 odst. 3.

2.   Nejsou-li důkazy uvedené v odstavci 1 poskytnuty v uvedené lhůtě nebo zjistí-li Komise, že poskytnuté důkazy nejsou uspokojivé, může se rozhodnout nevzít certifikovaná snížení emisí CO2 v úvahu při výpočtu průměrných specifických emisí tohoto výrobce pro následující kalendářní rok.

3.   Výrobce, u něhož se certifikované snížení emisí CO2 přestane brát v úvahu, může požádat o novou certifikaci dotčených vozidel postupem podle článku 11, nebo může případně podat žádost o změnu rozhodnutí o schválení v souladu s článkem 12a, kterou doloží údaji potřebnými k potvrzení vhodnosti zkušební metody a úrovně snížení emisí CO2 dosažené díky použití dané inovativní technologie.“

56

Zadruhé je třeba uvést, že v rámci napadeného aktu ze dne 22. října 2018 Komise v souvislosti s výpočtem průměrných specifických emisí CO2 žalobkyně pro rok 2017 uvedla, že její ověření týkající se snížení, která jsou spojena se spornými ekologickými inovacemi, jí neumožnila dospět ke stejným výsledkům, jako jsou ty, které uvedla žalobkyně, a že v důsledku toho bude nucena nezohlednit certifikovaná snížení emisí CO2.

57

Kromě toho, pokud napadený akt sdělí žalobkyni důsledky zjištění Komise pro rok 2017, nic to nemění na skutečnosti, jak vyplývá rovněž z napadeného aktu, že v projednávané věci je jediným zamýšleným důsledkem, pokud jde o zjištěné nedostatky týkající se snížení emisí CO2, skutečnost ponechaná Komisi nezohlednit certifikovaná snížení emisí CO2 při výpočtu průměrných specifických emisí výrobce.

58

Za účelem provedení takovéhoto výpočtu tedy Komise určí, zda mají uvedená snížení zůstat nezohledněna. Z tohoto pohledu jsou certifikovaná snížení emisí CO2 údaji stejně jako jiné údaje, které jsou členskými státy podle čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení č. 443/2009 zaznamenávány a hlášeny Komisi. Proto, jak zdůraznila Komise v odpovědi na otázku poleženou v rámci organizačního procesního opatření, přezkum otázky, zda snížení emisí CO2 prostřednictvím ekologických inovací bude podle článku 12 nařízení č. 443/2009 zohledněno při stanovení emisních výkonů výrobce, je nedílnou součástí výpočtu průměrných specifických emisí CO2 dotyčného výrobce podle článku 8 nařízení č. 443/2009. Z toho důvodu, jak uvedla Komise, se rozhodnutí, zda certifikované snížení emisí CO2 bude či nebude zohledněno, nutně kryje s přijetím rozhodnutí podle čl. 8 odst. 5 nařízení č. 443/2009.

59

V tomto smyslu zahrnuje postup výpočtu stanovený v článku 8 nařízení č. 443/2009 jak určení údajů, které budou zohledněny, tak použití matematických vzorců na tyto údaje, nelze tedy vycházet z toho, že Komise vydává jedno rozhodnutí o údajích, které je nutno zohlednit, a další samostatné rozhodnutí o samotném výpočtu. Za těchto okolností je napadený akt v rozsahu, v němž zamýšlí nezohlednit uvedená snížení, pouze přípravným opatřením v rámci postupu, který vede k vydání rozhodnutí o výpočtu průměrných specifických emisí výrobce podle článku 8 nařízení č. 443/2009.

60

Skutečnost, že z napadeného aktu skutečně vyplývá, že Komise dospěla, pokud jde o certifikovaná snížení emisí CO2, k závěru, který mohl ovlivnit výpočet průměrných specifických emisí CO2 žalobkyně, nicméně neznamená, že se jedná o konečné rozhodnutí vydané v rámci jiného postupu, než je ten, který vedl k vydání prováděcího rozhodnutí 2019/583. Skutečnost, že napadený akt uvádí právě budoucí výpočet průměrných specifických emisí CO2 žalobkyně, který měl následovat, totiž dokládá, že napadený akt nemá konečnou povahu, a že představuje pouze jednu etapu v rámci postupu vedoucímu k výpočtu průměrných specifických emisí CO2 žalobkyně. V tomto smyslu je třeba připomenout, že čl. 8 odst. 4 nařízení č. 443/2009 stanoví, že Komise oznámí každému výrobci svůj předběžný výpočet pro daného výrobce, aby jí výrobce mohl podle čl. 8 odst. 5 uvedeného nařízení oznámit všechny případné chyby v údajích, které byly zohledněny při výpočtu. Sdělení, které bylo učiněno žalobkyni prostřednictvím napadeného aktu, je tedy součástí otevřeného dialogu mezi Komisí a výrobci při výpočtu jejich průměrných specifických emisí.

61

V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že v bodech 11 až 13 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2019/583 Komise uvedla přezkum ad hoc, který provedla v souvislosti se spornými ekologickými inovacemi použitými žalobkyní, výsledek tohoto přezkumu, a sice to, že certifikovaná snížení emisí CO2 dvou vysoce účinných alternátorů instalovaných v některých vozidlech vyrobených žalobkyní nebyla potvrzena, a konečně důsledek tohoto zjištění, kterým je nezohlednění certifikovaných snížení při výpočtu průměrných specifických emisí žalobkyně pro rok 2017, jenž byl předmětem uvedeného prováděcího rozhodnutí.

62

Kromě toho, ačkoli napadený akt vyjadřuje postoj, k němuž dospělo Generální ředitelství Evropské komise pro oblast klimatu na konci ad hoc ověření certifikací podle článku 12 prováděcího nařízení č. 725/2011, nezachycuje s konečnou platností postoj samotné Komise. Pouze stanovisko Komise uvedené v prováděcím rozhodnutí 2019/583 může podstatným způsobem měnit právní postavení svých adresátů nebo jakýchkoli jiných osob, které jím jsou bezprostředně a osobně dotčeny (v tomto smyslu a obdobně viz usnesení ze dne 22. listopadu 2007, Investire Partecipazioni v. Komise, T‑418/05, nezveřejněné, EU:T:2007:354, bod 39).

63

Napadený akt, přestože obsahuje posouzení týkající se certifikovaných snížení emisí CO2 žalobkyně, proto není konečným rozhodnutím, protože konečným rozhodnutím je rozhodnutí obsahující výpočet průměrných specifických emisí CO2 žalobkyně, v projednávané věci prováděcí rozhodnutí 2019/583, v němž došlo k nezohlednění certifikovaných snížení emisí CO2. Prováděcí rozhodnutí 2019/583 je tedy jediným opatřením, které jasně určuje průměrné specifické emise CO2 výrobců, včetně žalobkyně, a které proto bude mít dopad na její právní postavení.

64

V této souvislosti je třeba poznamenat, že žalobkyně se může dovolávat protiprávnosti, jíž napadený akt může být případně zatížen, v rámci žaloby na neplatnost podané proti prováděcímu rozhodnutí 2019/583, protože toto rozhodnutí odkazuje právě na závěry Komise formulované při ad hoc přezkumu sporných certifikací.

65

Konečně zatřetí, pokud jde konkrétně o argument žalobkyně vycházející z toho, že napadený akt je rozhodnutím učiněným na základě pravomocí svěřených Komisi na základě čl. 12 odst. 2 prováděcího nařízení č. 725/2011, je třeba poznamenat, že tento odstavec se týká pouze výpočtu průměrných specifických emisí výrobce pro následující kalendářní rok, zatímco napadený akt se týká výpočtu uvedených emisí za rok 2017.

66

Kromě toho je třeba v každém případě poznamenat, že i za předpokladu, že by napadený akt mohl mít dopad na výpočet průměrných specifických emisí výrobce pro následující kalendářní rok, to znamená pro rok 2019, žalobkyně se může případné protiprávnosti dovolávat v rámci žaloby na neplatnost podané proti prováděcímu rozhodnutí, kterým se předběžný výpočet jejích průměrných specifických emisí CO2 za tento rok potvrzuje nebo upravuje.

67

Napadený akt proto musí být považován za přípravné opatření v rámci postupu zaměřeného na výpočet průměrných specifických emisí CO2 žalobkyně, a nemůže proto být předmětem žaloby na neplatnost.

68

Tento závěr nemůže být zpochybněn dalšími argumenty žalobkyně, které mají prokázat, že napadený akt již vyvolal účinky, které nepříznivě zasáhly do jejího právního postavení.

69

Žalobkyně zaprvé tvrdí, že napadený akt již sám o sobě přímo nepříznivě zasáhl do jejího právního postavení, a to nezávisle na prováděcím rozhodnutí 2019/583, protože již neměla právo uvádět certifikovaná snížení emisí CO2 v prohlášení o shodě a KBA již nemohl v její prospěch uvádět certifikovaná snížení emisí CO2 v dokumentaci o schválení typu.

70

V této souvislosti je třeba poznamenat, že takovéto účinky nejsou výslovně stanoveny v článku 12 prováděcího nařízení č. 725/2011 a nutně ani automaticky nevyplývají z konstatování učiněných Komisí vedoucích k nezohlednění certifikovaných snížení emisí CO2 při výpočtu průměrných specifických emisí výrobce. Odstavec 3 tohoto článku, který se týká toho, co výrobce může v takovéto situaci učinit, stanoví, že uvedený výrobce může buď požádat o novou certifikaci, nebo může požádat o změnu rozhodnutí o schválení. Změna nebo přezkum prohlášení o shodě vydaných výrobcem a dokumentace o schválení typu vydané příslušným vnitrostátním schvalovacím orgánem však v tomto stadiu vyžadována není. Konečně v odpovědi na otázku položenou Tribunálem v rámci organizačně procesního opatření Komise potvrdila, že dokumentace o schválení typu a prohlášení o shodě nejsou nesprávné, jakmile bylo konstatováno, že certifikovaná snížení emisí CO2 nelze zohlednit při výpočtu průměrných specifických emisí CO2 výrobce.

71

Zadruhé žalobkyně uvádí, že čl. 12 odst. 3 prováděcího nařízení č. 725/2011 tím, že výrobce vyzývá, aby požádal o novou certifikaci, potvrzuje právně závaznou povahu rozhodnutí o nezohlednění certifikovaných snížení emisí CO2.

72

Tento argument je irelevantní, pokud jde o určení, zda je napadený akt přípravným opatřením, či nikoli. Možnost, kterou výrobci nabízí čl. 12 odst. 3 prováděcího nařízení č. 725/2011, totiž v žádném případě neovlivňuje proces výpočtu jeho průměrných specifických emisí CO2 pro rok, v němž nebyla certifikovaná snížení emisí CO2 zohledněna. Skutečnost, že se uvedený článek vztahuje na „výrobce, u něhož se certifikované snížení emisí CO2 přestane brát v úvahu“, ukazuje, že možnost požádat o novou certifikaci má výrobce, jehož situace byla definitivně určena, řečeno jinak, výrobce, jehož certifikovaná snížení emisí CO2 nebyla skutečně zohledněna, což, jak bylo uvedeno výše v bodech 58 a 63, vyplývá z konečného rozhodnutí o výpočtu průměrných specifických emisí výrobců.

73

Zatřetí, pokud jde o argument žalobkyně, že napadený akt přímo zasahuje do jejího právního postavení, protože svá vozidla již dále nemůže prodávat s prohlášením o shodě potvrzujícím snížení emisí CO2, je třeba poznamenat, jak bylo uvedeno výše v bodě 70, že prohlášení o shodě se nestává chybným. Dále, i pokud by se připustilo, jak tvrdí žalobkyně, že certifikace snížení emisí CO2 může v aktuálním kontextu, kdy spotřebitelé věnují stále větší pozornost dopadům používání lehkých vozidel na životní prostředí, představovat prodejní argument, v žádném případě to neznamená, že odnětí takovéto certifikace může být z tohoto pohledu považováno za zásah do právního postavení žalobkyně. Skutečnost, že již nadále nemůže používat prodejní argument, totiž nemůže být považována za prokázání porušení práva, které žalobkyně nabyla. Kromě toho žalobkyně může svá vozidla nadále prodávat. Nemůže proto tvrdit, že došlo k zásahu do jejího právního postavení.

74

Začtvrté podle žalobkyně napadený akt předpokládá další komunikaci mezi ní a Komisí, pouze pokud jde o otázku seznamu dotčených vozidel. Komise proto učinila tečku za spornou meritorní otázkou týkající se nezohlednění certifikovaných snížení emisí CO2. Dopisem ze dne 22. listopadu 2018 žalobkyně výslovně požádala o zrušení přijatého rozhodnutí a nepokračovala v předchozí výměně argumentů.

75

V této souvislosti je třeba poznamenat, že z napadeného aktu skutečně vyplývá, že Komise očekávala vyjádření žalobkyně pouze k seznamu dotčených vozidel. Pátý odstavec uvedeného aktu se totiž vztahuje na případné chyby nebo opomenutí v seznamu dotčených vozidel, což je potvrzeno skutečností, že závěrem tohoto odstavce je, že v případě neexistence jakýchkoli poznámek ze strany žalobkyně bude seznam považován za správný. Nicméně, i když Komise pouze vyzvala žalobkyni, aby zkontrolovala seznam dotčených vozidel, skutečností zůstává, že tím žalobkyni oznámila, že má v úmyslu s ní pokračovat v dialogu. Přitom nejenže žalobkyně v dopise ze dne 22. listopadu 2018 vysvětlila, proč nesouhlasila se závěry Komise týkajícími se ověření certifikovaných snížení emisí CO2, o která se jedná v projednávané věci, ale i Komise v dopise ze dne 7. února 2019 odpověděla na vyjádření žalobkyně a v závěru v podstatě uvedla, že dialog s ní nebyl ukončen. Konečně je třeba poznamenat, že v dopise ze dne 7. února 2019 Komise na závěr uvedla, že právě dokončuje prováděcí rozhodnutí 2019/583, v němž uvede podrobné odůvodnění pro nezohlednění certifikovaných snížení emisí CO2.

76

Z výše uvedeného vyplývá, že jak tvrdila Komise, napadený akt představuje přípravné opatření, a není proto napadnutelným aktem. Žaloba tedy musí být z důvodu neexistence aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení žalobkyně odmítnuta jako nepřípustná.

77

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

78

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto: