1)

Musí být na obchodní dohodu uzavřenou mezi poskytovatelem služeb přístupu k internetu a koncovým uživatelem, na jejímž základě poskytovatel služeb účtuje koncovému uživateli nulovou cenu ve vztahu k určitým aplikacím (to znamená, že přenos dat iniciovaný danou aplikací se nezapočítává do spotřeby dat a po vyčerpání smluvního objemu dat nezpomaluje rychlost přenosu) a podle které se tento poskytovatel dopouští diskriminace omezené na podmínky obchodní dohody s konečným spotřebitelem a zaměřené na koncového uživatele, který je stranou této dohody, a nikoli na koncového uživatele, který stranou dohody není, nahlíženo z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací a nařízení (EU) č. 531/2012 o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii (1) (dále jen „nařízení“)?

2)

V případě záporné odpovědi na první otázku, musí být čl. 3 odst. 3 nařízení vykládán v tom smyslu, že pro konstatování jeho porušení je — i s ohledem na bod 7 odůvodnění nařízení — nezbytné provést posouzení založené na dopadu a na trhu a umožňující určit, zda opatření přijatá poskytovatelem služeb přístupu k internetu skutečně — a pokud ano, do jaké míry — omezují práva, která čl. 3 odst. 1 nařízení přiznává koncovému uživateli?

3)

Bez ohledu na první a druhou předběžnou otázku, musí být čl. 3 odst. 3 nařízení vykládán vykládat v tom smyslu, že zákaz v něm stanovený je obecný a objektivní, takže na jeho základě se zakazuje jakékoli opatření řízení provozu zavádějící rozdíly mezi určitými druhy internetového obsahu, a to bez ohledu na to, zda je poskytovatel služeb přístupu k internetu zavádí v podobě dohody, obchodní praktiky nebo jiného jednání?

4)

V případě kladné odpovědi na třetí otázku, lze konstatovat porušení čl. 3 odst. 3 nařízení i jen na základě pouhé skutečnosti, že dochází k diskriminaci, bez nutnosti provést také posuzování trhu a dopadu, takže posouzení podle čl. 3 odst. 1 a 2 nařízení by v takovém případě bylo bezpředmětné?