–

za AAS „Balta“ S. Drazdauskasem, advokatas,

–

za UAB „Grifs AG“ J. Milašauskienė, A. Bosaitė, M. Intou a G. Abromavičiusem, advokatai,

–

za litevskou vládu K. Dieninisem, jakož i R. Butvydytė a G. Taluntytė, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi M. Heller a A. Steiblytė, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 15 bodu 5 a čl. 16 bodu 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi AAS „Balta“, pojišťovnou se sídlem v Lotyšsku, a UAB „Grifs AG“ (dále jen „Grifs“), bezpečnostní agenturou registrovanou v Litvě, ve věci vyplacení pojistného plnění.

3

Body 15, 18 a 19 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 uvádějí:

[…]

4

Článek 4 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou [musí] být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

5

Článek 5 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.“

6

Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech pojištění, která jsou předmětem kapitoly II oddílu 3 nařízení č. 1215/2012, jsou obsažena v jeho článcích 10 až 16.

7

Článek 10 nařízení zní následovně:

„Ve věcech pojištění se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž je dotčen článek 6 a čl. 7 bod 5.“

8

Článek 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 stanoví, že pojistitel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován v jiném členském státě v případě žaloby podané pojistníkem, pojištěným nebo oprávněnou osobou u soudu místa bydliště žalobce.

9

Článek 12 nařízení stanoví:

„Ve věcech pojištění odpovědnosti nebo pojištění nemovitostí může být pojistitel kromě toho žalován u soudu místa, v němž nastala škodná událost. Totéž platí, jsou-li v téže pojistné smlouvě pojištěny a stejnou škodnou událostí postiženy movité věci i nemovitosti.“

10

Článek 15 uvedeného nařízení stanoví:

„Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou:

[…]

11

Článek 16 téhož nařízení stanoví:

„Rizika uvedená v čl. 15 bodu 5 jsou:

[…]

12

Článek 25 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 zní takto:

„Bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena:

13

Článek 63 odst. 1 nařízení stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se v případě společností nebo jiných právnických osob nebo sdružení fyzických nebo právnických osob rozumí ‚bydlištěm‘ místo, kde mají své:

14

Článek 13 bod 27 směrnice 2009/138 ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/58/EU ze dne 11. prosince 2013 (Úř. věst. 2013, L 341, s. 1) (dále jen „směrnice 2009/138“) definuje pro účely posledně uvedené směrnice pojem „velká rizika“.

15

Grifs poskytuje bezpečnostní služby. Společnost „Grifs AG“ SIA, zapasaná v Lotyšsku, je majitelkou společnosti Grifs, v níž vlastní 100% podíl. Dne 31. července 2012 uzavřely Grifs AG a Balta smlouvu o všeobecném pojištění občanskoprávní odpovědnosti (dále jen „pojistná smlouva“), která pokrývala rovněž občanskoprávní odpovědnost společnosti Grifs.

16

Všeobecné podmínky pojistné smlouvy uvádějí, že všechny spory týkající se uvedené smlouvy se řeší jednáním a pokud se stranám nepodaří dosáhnout dohody, rozhodne ve sporu lotyšský soud v souladu s právními předpisy účinnými na území Lotyšské republiky.

17

Dne 21. srpna 2012 došlo v Alytusu (Litva) ke krádeži šperků a hotovosti ve zlatnictví patřícím UAB „Jaunystės romantika“, jehož ostrahu zajišťovala na základě smlouvy o poskytování bezpečnostních služeb společnost Grifs. Jaunystės romantika a jejímu pojistiteli, tedy společnosti ERGO Insurance SE, kteří podali u litevského soudu žalobu na náhradu škody způsobené krádeží, přiznal soud odškodnění, jakož i náhradu nákladů řízení. Byl učiněn závěr o hrubé nedbalosti ze strany společnosti Grifs a existenci přímé příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a její nečinností.

18

Po skončení tohoto řízení o náhradě škody podala Grifs žalobu k Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu, Litva), kterou se domáhala, aby bylo společnosti Balta na základě pojistné smlouvy uloženo zaplacení částky 114941,58 eura z titulu pojistného plnění navýšené o úroky, jakož i náhrady nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 21. listopadu 2017 Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu) prohlásil, že není příslušný k rozhodnutí o uvedené žalobě, přičemž uvedl, že na základě všeobecných podmínek pojistné smlouvy musí o všech sporech týkajících se dané smlouvy rozhodovat lotyšský soud podle lotyšského práva. Kromě toho, jelikož společnost, která uzavřela pojistnou smlouvu, a sice Grifs AG, je vlastníkem společnosti Grifs, Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu) měl za to, že i když byl vyjádřen nepřímo, souhlas společnosti Grifs se všemi ujednáními smlouvy, včetně ujednání o soudní příslušnosti, je nepochybný.

19

Grifs se proti uvedenému rozsudku odvolala a Lietuvos apeliacinis teismas (Litevský odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. března 2018 rozsudek zrušil a vrátil věc Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu), aby znovu rozhodl o přípustnosti žaloby podané společností Grifs.

20

Lietuvos apeliacinis teismas (Litevský odvolací soud) měl ve svém rozsudku za to, že skutečnost, že si smluvní strany pojistné smlouvy dohodly, že spory z této smlouvy budou rozhodovány lotyšským soudem podle zákonů účinných na lotyšském území, nezavazuje společnost Grifs, aby podala žalobu výlučně k lotyšským soudům. Uvedená společnost má totiž postavení pojištěného z pojistné smlouvy a má z tohoto důvodu právo zvolit si jiný důvod příslušnosti stanovený v článku 11 nařízení č. 1215/2012.

21

Balta podala k předkládajícímu soudu, Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Litevský nejvyšší soud), proti rozsudku Lietuvos apeliacinis teismas (Litevský odvolací soud) ze dne 29. března 2018 kasační opravný prostředek.

22

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda jsou úvahy Soudního dvora v rozsudku ze dne 12. května 2005, Société financière et industrielle du Peloux (C‑112/03, EU:C:2005:280), týkající se právní ochrany ekonomicky slabších osob, relevantní v případě, kdy pojištění kryje „velké riziko“, zejména s ohledem na rozsudek ze dne 13. července 2017, Assens Havn (C‑368/16, EU:C:2017:546).

23

V tomto ohledu předkládající soud na jedné straně zdůrazňuje, že pokud pojištěná činnost splňuje kritéria „velkých rizik“ ve smyslu čl. 16 bodu 5 nařízení č. 1215/2012, je třeba v zásadě předpokládat, že strany pojistného vztahu jsou ekonomicky silné a měly by mít možnost se volně odchýlit od ustanovení týkajících se soudní příslušnosti uvedených v kapitole II oddílu 3 nařízení. Na straně druhé má uvedený soud za to, že specifika pojistníka vždy neodráží situaci a ekonomickou sílu pojištěného. V tomto případě by tedy mohlo být nezbytné zajistit rovnováhu práv a povinností účastníků pojistného vztahu. Hranice mezi smluvní autonomií a nezbytností chránit slabší stranu však není zcela jasná.

24

Za těchto podmínek se Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Litevský nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba čl. 15 bod 5 a čl. 16 bod 5 nařízení […] č. 1215/2012 […] vykládat tak, že v případě pojištění ‚velkého rizika‘ se lze ujednání o [soudní] příslušnosti obsaženého v pojistné smlouvě uzavřené mezi pojistníkem a pojistitelem dovolávat vůči osobě pojištěné na základě této smlouvy, která s tímto ujednáním nevyjádřila výslovný souhlas a která je usazena v jiném členském státě než pojistník a pojistitel?“

25

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 15 bod 5 a čl. 16 bod 5 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládány v tom smyslu, že ujednání o soudní příslušnosti obsažené v pojistné smlouvě kryjící „velké riziko“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení uzavřené pojistníkem a pojistitelem lze uplatnit vůči osobě pojištěné na základě této smlouvy, která není podnikatelem v odvětví pojišťovnictví, která s daným ustanovením neprojevila souhlas a která je usazena v jiném členském státě než pojistník a pojistitel.

26

V tomto ohledu je třeba připomenout, že jelikož články 15 a 16 nařízení č. 1215/2012 přebírají znění článků 13 a 14 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42), zůstává výklad podaný Soudním dvorem ohledně ustanovení posledně uvedeného nařízení platný i pro rovnocenná ustanovení nařízení č. 1215/2012 (obdobně viz rozsudek ze dne 31. ledna 2018, Hofsoe, C‑106/17, EU:C:2018:50, bod 36).

27

Je nesporné, že kapitola II oddíl 3 nařízení č. 1215/2012 stanoví zvláštní pravidla pro určení příslušnosti ve věcech pojištění, určená k ochraně slabší strany smlouvy pravidly, která jsou pro ni příznivější než obecná pravidla, tak jak uvádí bod 18 odůvodnění uvedeného nařízení (rozsudek ze dne 31. ledna 2018, Hofsoe, C‑106/17, EU:C:2018:50, bod 39 a citovaná judikatura).

28

Článek 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 tak stanoví, že pojistitel, který je usazen v některém členském státě, může být žalován v jiném členském státě, na jehož území je žalobce usazen, v případě žaloby podané pojistníkem, pojištěným nebo oprávněnou osobou. Článek 12 uvedeného nařízení stanoví, že v případě pojištění odpovědnosti nebo pojištění nemovitostí může být pojistitel kromě toho žalován u soudu místa, v němž nastala škodná událost. Tato pravidla zaručují, že slabší strana, která hodlá podat žalobu na silnější stranu, tak může učinit u soudu členského státu, který je snadno přístupný.

29

V některých případech však nařízení č. 1215/2012 stanoví možnost odchýlit se od pravidel příslušnosti ve věcech pojištění dohodou, podle čl. 15 bodu 5 nařízení pak zejména dohodou týkající se pojistné smlouvy v rozsahu, v němž kryje některá z rizik uvedených v článku 16 nařízení.

30

V projednávaném případě předkládající soud upřesňuje, že pojistná smlouva dotčená v původním řízení kryla „velká rizika“ ve smyslu čl. 16 bodu 5 nařízení č. 1215/2012, který odkazuje na směrnici č. 2009/138, která v čl. 13 bodě 27 pojem „velká rizika“ definuje a stanoví určité kategorie rizik spadajících pod daný pojem.

31

V tomto kontextu je třeba zkoumat, zda ujednání o soudní příslušnosti uvedené v takové smlouvě může zavazovat pojištěnou třetí osobu, která není stranou této smlouvy a která s ustanoveními uvedené smlouvy nevyjádřila souhlas.

32

Za účelem zjištění, zda pojištěný může být jakožto třetí osoba v rámci pojistné smlouvy kryjící „velké riziko“ vázán ujednáním o soudní příslušnosti, které stanoví, že příslušné jsou pouze soudy místa sídla pojišťovny, je třeba vycházet ze znění čl. 15 bodu 5 nařízení č. 1215/2012, jakož i ze systematiky pravidel, která toto stanoví v oblasti pojištění, z historie jejich vzniku a z cílů, na kterých jsou založena.

33

Pokud jde zaprvé o znění čl. 15 bodu 5 nařízení č. 1215/2012, je zajisté možné mít za to, vzhledem k tomu, že uvedený bod zmiňuje pouze dohody, které se týkají pojistné smlouvy, a nikoli, na rozdíl od čl. 15 bodů 3 a 4, jejich strany, že pokud je platné ujednání o soudní příslušnosti obsaženo v pojistné smlouvě kryjící „velké riziko“, může se takové dohody dovolávat každá osoba, která chce svá práva z uvedené smlouvy uplatnit i vůči pojištěné třetí osobě.

34

Tento rozdíl mezi zněním bodu 5 a dalšími body článku 15 nařízení č. 1215/2012 však vyplývá z historie vzniku tohoto článku. Jak plyne z bodu 140 zprávy P. Schlossera k Úmluvě o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Úmluvě o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jakož i k protokolu o jejím výkladu Soudním dvorem (Úř. věst. 1979, C 59, s. 71), za účelem doplnění posledně uvedené úmluvy v okamžiku přistoupení Spojeného království v roce 1978, aniž by bylo nutné definovat abstraktní a obecné kritérium pro vymezení situací, v nichž by byla ujednání o soudní příslušnosti přípustná, bylo rozhodnuto o vypracování seznamu pojistných smluv, na něž bylo třeba přípustnost takových ujednání rozšířit. Jak však vyplývá z daného bodu uvedené zprávy, cílem takového doplnění v žádném případě nebylo, aby bylo možné se takových ujednání o soudní příslušnosti dovolávat vůči třetím osobám.

35

Pokud jde zadruhé o systematiku ustanovení kapitoly II oddílu 3 nařízení č. 1215/2012, je třeba uvést, že nařízení č. 44/2001 rozšířilo seznam osob, které mohou žalovat pojistitele u soudu, tím, že ve svém v čl. 9 odst. 1 písm. b), nyní čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, uvedlo rovněž pojištěné osoby bez jakéhokoli rozlišení v závislosti na druhu pojištěného rizika. Ochrana takto přiznaná pojištěným by však byla neúčinná, kdyby byl příslušný soud, pokud jde o pojistné smlouvy týkající se „velkých rizik“, určován na základě ujednání o soudní příslušnosti, které pojištěný neuzavřel.

36

Pokud jde zatřetí o cíle, na nichž je kapitola II oddíl 3 nařízení č. 1215/2012 založena, Soudní dvůr již uvedl, že v případě, kdy je pojistná smlouva uzavřena ve prospěch třetí osoby, lze ujednání o soudní příslušnosti vložené do této smlouvy, s nímž tato osoba nevyslovila souhlas, vůči ní uplatnit v případě sporu z uvedené smlouvy pouze tehdy, není-li v rozporu s cílem ochrany ekonomicky slabší osoby (rozsudek ze dne 12. května 2005, Société financière et industrielle du Peloux, C‑112/03, EU:C:2005:280, bod 38).

37

Soudní dvůr rovněž připomněl, že ve věcech pojištění zůstává prorogace příslušnosti striktně ohraničena cílem ochrany ekonomicky slabší osoby (rozsudek ze dne 13. července 2017, Assens Havn, C‑368/16, EU:C:2017:546, bod 36).

38

Je však třeba zkoumat, zda se tato úvaha uplatní stejným způsobem v oblasti pojistných smluv kryjících „velké riziko“, v němž mohou mít pojištění, obdobně jako pojistitelé a pojistníci, významnou ekonomickou sílu.

39

V tomto ohledu je nesporné, že unijní normotvůrce s ohledem na jejich ekonomickou sílu oprávnil pojistníka a pojistitele k tomu, aby si zvolili příslušný soud, a to i odchylně od ochranných pravidel pro určení příslušnosti uvedených v kapitole II oddílu 3 nařízení č. 1215/2012. Jak vyplývá ze zprávy P. Schlossera uvedené v bodě 34 tohoto rozsudku, možnost přiznaná stranám odchýlit se od obecných pravidel pro určení příslušnosti v rámci smluv, které se následně staly pojistnými smlouvami kryjícími „velké riziko“, měla zohlednit skutečnost, že jelikož jsou dotyčné společnosti ekonomicky silnými podniky, jsou si strany pojistné smlouvy postaveny na roveň a dodatečná ochrana slabší strany není odůvodněná.

40

Z tohoto konstatování však nelze vyvodit, že ekonomická síla pojištěného a ekonomická síla pojistitelů a pojistníků jsou totožné nebo podobné. V důsledku toho otázka, zda třetí osoba ve vztahu k pojistné smlouvě kryjící „velké riziko“ může být považována za ekonomicky slabší osobu, nezávisí pouze na skutečnosti, že pojistná smlouva uzavřená mezi stranami spadá do kategorie pojistných smluv kryjících „velké riziko“.

41

Je tedy třeba mít za to, že možnost odchýlit se od obecných pravidel příslušnosti v pojistných smlouvách kryjících „velké riziko“ se uplatní pouze ve vztazích mezi smluvními stranami a nemůže být zpravidla rozšířena na pojištěné třetí osoby.

42

Soudní dvůr již zdůraznil, že nutnost posuzovat v každém jednotlivém případě otázku, zda lze takovou osobu považovat za „slabší stranu“, by přinášela riziko právní nejistoty a byla by v rozporu s cílem nařízení č. 1215/2012, který je uveden v bodě 15 jeho odůvodnění, podle něhož pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. července 2017, MMA IARD, C‑340/16, EU:C:2017:576, bod 34).

43

Tato úvaha platí tím spíše v oblasti pojistných smluv kryjících „velké riziko“. Jak totiž správně uvádí předkládající soud, čl. 13 bod 27 směrnice 2009/138 stanoví několik kritérií, která musí být posuzována společně a jejichž použití není vždy systematické. Toto posouzení může vyžadovat důkladná a potenciálně složitá ověřování, což by bylo v rozporu se záměrem učinit pravidla pro určení příslušnosti předvídatelnými.

44

Z ustálené judikatury však vyplývá, že cíl ochrany, na němž je založena kapitola II oddíl 3 nařízení č. 1215/2012, s sebou nese i to, že působnost zvláštních pravidel pro určení příslušnosti, která stanoví, nebude rozšiřována na osoby, u nichž tato ochrana není důvodná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. ledna 2018, Hofsoe, C‑106/17, EU:C:2018:50, bod 41 a citovaná judikatura).

45

I když z toho vyplývá, že ve vztazích mezi podnikateli v odvětví pojišťovnictví, z nichž ani o jednom nelze mít za to, že je vzhledem k jinému ve slabším postavení, není žádná zvláštní ochrana odůvodněna (rozsudek ze dne 31. ledna 2018, Hofsoe, C‑106/17, EU:C:2018:50, bod 42 a citovaná judikatura), je nesporné, že v projednávaném případě pojištěná třetí osoba, tedy Grifs, podnikatelem v odvětví pojišťovnictví není.

46

Za těchto podmínek je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 15 bod 5 a čl. 16 bod 5 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládány v tom smyslu, že ujednání o soudní příslušnosti obsažené v pojistné smlouvě kryjící „velké riziko“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení uzavřené pojistníkem a pojistitelem nelze uplatnit vůči osobě pojištěné na základě této smlouvy, která není podnikatelem v odvětví pojišťovnictví, která s daným ustanovením nevyjádřila souhlas a která je usazena v jiném členském státě než pojistník a pojistitel.

47

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Článek 15 bod 5 a čl. 16 bod 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládány v tom smyslu, že ujednání o soudní příslušnosti obsažené v pojistné smlouvě kryjící „velké riziko“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení uzavřené pojistníkem a pojistitelem nelze uplatnit vůči osobě pojištěné na základě této smlouvy, která není podnikatelem v odvětví pojišťovnictví, která s daným ustanovením nevyjádřila souhlas a která je usazena v jiném členském státě než pojistník a pojistitel.