1

Svým kasačním opravným prostředkem se společnost Izba Gospodarcza Producentów i Operatorów Urządzeń Rozrywkowych (dále jen „Igpour“), organizace zastupující zájmy výrobců, distributorů a provozovatelů výherních automatů v Polsku, domáhá zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 10. července 2018, Izba Gospodarcza Producentów i Operatorów Urządzeń Rozrywkowych v. Komise (T‑514/15, nezveřejněné, dále jen „napadené usnesení“, EU:T:2018:500), kterým Tribunál rozhodl, že není důvodné rozhodovat o žalobě společnosti Igpour znějící na zrušení rozhodnutí Komise GestDem 2015/1291 ze dne 12. června 2015, kterým byl společnosti Igpour odepřen přístup k podrobnému stanovisku Evropské komise vydanému v rámci postupu oznamování 2014/537/PL, jakož i na zrušení rozhodnutí Komise GestDem 2015/1291 ze dne 17. července 2015, kterým byl společnosti Igpour odepřen přístup k podrobnému stanovisku Maltské republiky vydanému v rámci postupu oznamování 2014/537/PL (dále společně jen „sporná rozhodnutí“).

2

Článek 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) stanoví:

„[…]

2.   Neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany

[…]

[…]“

3

Dne 20. listopadu 2013 zaslala Komise Polské republice a některým dalším členským státům v rámci řízení o nesplnění povinnosti 2013/4218 výzvu dopisem na základě článku 258 SFEU, v rámci které je vyzvala, aby uvedly svůj vnitrostátní právní rámec upravující hazardní hry do souladu se základními svobodami Smlouvy o FEU.

4

Polská republika Komisi v odpovědi, kterou Komise obdržela dne 3. března 2014, oznámila, že má v úmyslu jí na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337) oznámit návrh zákona, kterým se mění polský zákon o hazardních hrách, aby reagovala na její obavy.

5

Dne 5. listopadu 2014 Polská republika oznámila Komisi očekávaný návrh zákona v souladu s článkem 8 směrnice 98/34. Toto oznámení bylo zaregistrováno pod číslem 2014/537/PL.

6

Komise dne 3. února 2015 a Maltská republika dne 6. února 2015 vydaly podrobná stanoviska k návrhu zákona oznámenému ve smyslu čl. 9 odst. 2 směrnice 98/34.

7

Dne 17. února 2015 požádala společnost Igpour podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 o přístup ke stanoviskům Komise a Maltské republiky.

8

Dne 10. března 2015 Komise odepřela společnosti Igpour přístup k požadovaným dokumentům.

9

Dne 16. dubna 2015 společnost Igpour podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 zaslala Komisi potvrzující žádost o přístup k dokumentům.

10

Ve sporných rozhodnutích Komise vysvětlila, že by zpřístupnění dotčených dokumentů porušilo ochranu cílů inspekce, vyšetřování a auditu upravenou v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, pokud jde o řízení o nesplnění povinnosti 2013/4218, jelikož tato stanoviska jsou neoddělitelně spjata s uvedeným řízením.

11

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 1. září 2015 podala společnost Igpour žalobu znějící na zrušení sporných rozhodnutí. Švédskému království bylo povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání společnosti Igpour, zatímco Polské republice bylo povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Komise.

12

Dne 7. prosince 2017 ukončila Komise řízení o nesplnění povinnosti 2013/4218 vůči Polské republice.

13

Dne 28. února 2018 rozhodla Komise o poskytnutí přístupu společnosti Igpour k požadovaným dokumentům.

14

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 28. září 2017.

15

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 6. března 2018 Komise navrhla Tribunálu, aby určil, že se tato žaloba stala bezpředmětnou a že již není důvodné o ní rozhodovat, jelikož rozhodla o poskytnutí přístup společnosti Igpour ke dvěma dokumentům, kterých se týkala sporná rozhodnutí. Komise rovněž navrhla, aby byla společnosti Igpour uložena náhrada nákladů řízení.

16

Usnesením ze dne 14. března 2018 Tribunál rozhodl o znovuotevření ústní části řízení a vyzval ostatní účastníky řízení, aby se vyjádřili k návrhu Komise na nevydání rozhodnutí ve věci samé. Společnost Igpour ve svém vyjádření zpochybnila, že ztratila veškerý právní zájem na projednání žaloby. Polská republika ve svém vyjádření pouze uvedla, že proti návrhu Komise nemá námitky. Švédské království se k návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé nevyjádřilo.

17

V napadeném usnesení měl Tribunál za to, že je málo pravděpodobné, že by tak atypická situace v budoucnu nastala. Dále měl Tribunál za to, že společnost Igpour pouze nadnesla možnost podat žalobu na určení (mimosmluvní) odpovědnosti Evropské unie vůči Komisi, aniž však uvedla, zda ona sama nebo její členové mají v úmyslu této možnosti využít.

18

V důsledku toho Tribunál rozhodl, že již není důvodné rozhodnout ve věci samé a že účastníci řízení ponesou vlastní náklady řízení.

19

Kasačním opravným prostředkem společnost Igpour navrhuje, aby Soudní dvůr:

20

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

21

Švédské království navrhuje Soudnímu dvoru, aby zrušil napadené usnesení i sporná rozhodnutí.

22

Polská republika předložila vyjádření na jednání a v podstatě navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut jako neopodstatněný.

23

Společnost Igpour uplatňuje na podporu kasačního opravného prostředku pět důvodů.

24

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour tvrdí, že body 30 a 32 napadeného usnesení jsou chybné ve dvou ohledech.

25

Tribunál se podle jejího názoru zaprvé dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že je málo pravděpodobné, že protiprávnost tvrzená společností Igpour v budoucnu nastane. Zadruhé se Tribunál podle jejího názoru dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že relevantní otázkou je, zda v budoucnu může nastat taková specifická situace, jako je situace v projednávané věci, zatímco relevantní bylo podle společnosti Igpour se ptát, zda Komise v budoucnu bude zastávat výklad nařízení č. 1049/2001 nebo směrnice 98/34, který Igpour zpochybňuje.

26

Podle společnosti Igpour Tribunál neučinil závěr, že je nepravděpodobné, že se Komise v budoucnu opře o výklad čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, podle kterého se na dokumenty, které obsahují či neobsahují odkazy na výzvy dopisem, které jsou „neoddělitelně spojeny“ s probíhajícím řízením o nesplnění povinnosti, vztahuje obecná domněnka o nezpřístupnění.

27

Tribunál podle názoru společnosti Igpour neposuzoval pravděpodobnost, že se tento výklad v budoucnosti znovu objeví, ale spíše pravděpodobnost, že tento výklad bude opětovně použit v situaci podobné situaci v projednávané věci, a sice v rámci nové věci, ve které bude probíhat řízení o nesplnění povinnosti a členský stát Komisi oznámí návrh zákona reagující na obavy odůvodňující uvedený postup, načež Komise vydá podrobné stanovisko týkající se tohoto návrhu a poté odepře zpřístupnění tohoto stanoviska z důvodu nutnosti chránit cíl řízení o nesplnění povinnosti.

28

Dále se podle společnosti Igpour Tribunál dopustil stejného pochybení, jako je pochybení popsané v bodech 26 a 27 výše, pokud jde o argument Komise, podle kterého zásada transparentnosti, na níž je založena směrnice 98/34, nahrazená směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 2015, L 241, s. 1), nebrání uplatnění obecných domněnek nezpřístupnění, pokud jde o podrobná stanoviska vydaná v postupu oznamování, který není důvěrný.

29

Kromě toho vzhledem ke značnému rozsahu povinností členských států v oblasti oznamování uložených směrnicí 2015/1535 je podle společnosti Igpour pravděpodobné, že mnohé návrhy oznámených zákonů budou přinejmenším částečně reagovat na obavy Komise, kterými je zdůvodněno probíhající řízení o nesplnění povinnosti, a že se tedy situace podobná situaci v projednávané věci zopakuje. Tribunál podle společnosti Igpour nijak neodůvodnil své opačné tvrzení a takové odůvodnění by ani podle jejího názoru nebylo možné podat.

30

Společnost Igpour tvrdí, že další usnesení, které se jí týká, a sice usnesení ze dne 19. července 2018, Izba Gospodarcza Producentów i Operatorów Urządzeń Rozrywkowych v. Komise (T‑750/17, nezveřejněné, EU:T:2018:506), prokazuje, že Komise trvá na svém výkladu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, jakož i zásady transparentnosti zakotvené ve směrnicích 98/34 a 2015/1535, a potvrzuje pravděpodobnost, že se takový výklad bude v budoucnu opakovat.

31

Společnost Igpour navíc tvrdí, že je zcela pravděpodobné, že sama v budoucnu podá žádosti o přístup k dokumentům, na které Komise odpoví s odvoláním na výklad unijního práva zpochybněný v projednávané věci. V tomto ohledu společnost Igpour zdůrazňuje, že jakožto organizace podnikatelů se její činnosti týkají všech aspektů obchodních aktivit jejích členů, a nikoli pouze těch aspektů, které přímo souvisejí s určitým odvětvím, které zastupuje, nebo které jsou dotčeny vnitrostátními právními předpisy v oblasti hazardních her.

32

Švédská vláda tvrdí, že i když společnost Igpour má nyní přístup k dotčeným dokumentům, sporná rozhodnutí nebyla Komisí formálně zrušena ab initio, takže předmět sporu zůstal zachován.

33

Podle švédské vlády se společnost Igpour záměrně pokusila získat přístup k podrobným stanoviskům v rámci postupu oznamování v době, kdy řízení o nesplnění povinnosti stále probíhalo. Vzhledem k tomu, že ke zpřístupnění požadovaných dokumentů došlo až po ukončení uvedených řízení, neumožnilo toto zpřístupnění podle švédské vlády v plném rozsahu dosáhnout cílů sledovaných žádostí o přístup.

34

Švédská vláda sdílí názor společnosti Igpour, podle něhož měl Tribunál zkoumat, zda Komise může pravidlo obecné domněnky, které použila na napadená rozhodnutí, uplatnit v budoucnu. Tento závěr je podle švédské vlády přímo potvrzen rozsudkem ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise (C‑57/16 P, EU:C:2018:660), z něhož vyplývá, že je třeba zkoumat, zda se dovolávaná protiprávnost může v budoucnu opakovat.

35

Švédská vláda má stejně jako společnost Igpour za to, že k takovému opakování může v budoucnu velmi pravděpodobně dojít. Zaprvé podle jejího názoru totiž existuje bezprostřední riziko, že Komise může odůvodnit rozhodnutí, kterými zamítne budoucí žádosti o přístup k dokumentům podané v rámci postupů oznamování stanovených ve směrnici 2015/1535 s odkazem na napadené pravidlo obecné domněnky. Zadruhé Komise již podle švédské vlády toto pravidlo obecné domněnky de facto použila poté, co vydala napadená rozhodnutí, a to aby odůvodnila zamítnutí dodatečné žádosti společnosti Igpour podané v rámci postupu oznamování stanoveného ve směrnici 2015/1535, která se vztahovala na přístup k připomínkám Komise a podrobnému stanovisku. Zatřetí skutečnost, že je společnost Igpour vystavena velkému riziku, že se v budoucnu uplatní uvedené pravidlo obecné domněnky, vyplývá podle švédské vlády také z okolnosti, že společnost Igpour je organizace zastupující zájmy výrobců, distributorů a provozovatelů herních automatů v Polsku, jejíž činnosti se týkají všech aspektů obchodních aktivit jejích členů, a nikoli pouze těch aspektů, které přímo souvisejí s určitým odvětvím, jenž zastupuje, nebo které jsou dotčeny vnitrostátními právními předpisy v oblasti hazardních her. V neposlední řadě se toto riziko netýká podle švédské vlády pouze žádostí o přístup k dokumentům podaných společností Igpour, nýbrž také žádostí jiných osob.

36

Komise tvrdí, že tento první důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný.

37

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour, podporovaná švédskou vládou, v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 30 a 32 napadeného usnesení konstatoval, že je málo pravděpodobné, že v budoucnu nastane protiprávnost tvrzená společností Igpour, a že společnost Igpour tedy nemá žádný právní zájem na pokračování řízení. Podle společnosti Igpour není v této souvislosti relevantní otázka, zda v budoucnu může nastat specifická situace obdobná situaci v projednávané věci, nýbrž otázka, zda obecně existuje riziko, že tvrzená protiprávnost nastane v budoucnu a konkrétně že Komise v budoucnu učiní týž výklad nařízení č. 1049/2001, podle kterého má právo v probíhajících řízeních pro nesplnění povinnosti uplatnit obecnou domněnku důvěrnosti.

38

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí předmět sporu, jakož i právní zájem na řízení přetrvat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak nebude vydáno rozhodnutí ve věci samé, což předpokládá, že žaloba může ve výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (rozsudek ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‑57/16 P, EU:C:2018:660, bod 43 a citovaná judikatura).

39

Žalobce může mít v určitých případech i nadále právní zájem na zrušení napadeného aktu, aby přiměl orgán, jenž akt vydal, k tomu, že v budoucnu provede odpovídající změny, a zabrání tak nebezpečí, že se protiprávnost, kterou je dotčený akt podle žalobce stižen, v budoucnu zopakuje (rozsudky ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, bod 63 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‑57/16 P, EU:C:2018:660, bod 48).

40

Přetrvávání tohoto zájmu předpokládá, že se tato protiprávnost může v budoucnu opakovat bez ohledu na konkrétní okolnosti dotčené věci (viz rozsudky ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, bod 52, a ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‑57/16 P, EU:C:2018:660, bod 48).

41

Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že přetrvávání právního zájmu žalobce musí být posuzováno in concreto a zejména s ohledem na důsledky tvrzené protiprávnosti a na povahu tvrzené utrpěné újmy (rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, bod 65).

42

V projednávané věci měl Tribunál v bodě 30 napadeného usnesení za to, že jelikož se žaloba společnosti Igpour týká odepření přístupu k podrobným stanoviskům vydaným na základě směrnice 98/34, která se týkají návrhu zákona oznámeného členským státem na základě této směrnice, a jelikož Komise odůvodnila své odepření zpřístupnit tato stanoviska nezbytností chránit cíl probíhajícího řízení o nesplnění povinnosti, je málo pravděpodobné, že by takto atypická situace v budoucnu nastala.

43

Je zajisté nesporné, že Komise založila odepření přístupu k požadovaným dokumentům na základě čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, a konkrétně na tvrzené existenci neoddělitelné souvislosti podrobných stanovisek s dotčeným řízením o nesplnění povinnosti proti Polské republice, a tudíž na obecné domněnce důvěrnosti, která se vztahuje na dokumenty týkající se probíhajících řízení o nesplnění povinnosti.

44

Nelze tak vyloučit, jak tvrdí společnost Igpour, že Komise své odůvodnění znovu v budoucnu založí za účelem odepření přístupu k jakémukoli dokumentu, který je svou podstatou spojen s probíhajícím řízením o nesplnění povinnosti, na této obecné domněnce odůvodňující nezpřístupnění.

45

Soudní dvůr však již uznal existenci obecné domněnky důvěrnosti, jde-li o dokumenty týkající se postupu před zahájením soudního řízení o nesplnění povinnosti, včetně dokumentů vyměněných mezi Komisí a dotyčným členským státem v rámci řízení EU Pilot (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‑57/16 P, EU:C:2018:660, bod 81 a citovaná judikatura).

46

Společnost Igpour tedy tím, že svůj právní zájem na podání žaloby opírá o argument, podle kterého se jí tvrzená protiprávnost může v budoucnu opakovat bez ohledu na konkrétní okolnosti dotčené věci, směřuje ve skutečnosti ke zpochybnění existence obecné domněnky důvěrnosti, která již byla potvrzena Soudním dvorem.

47

Pokud by byl zvolen takto abstraktní výklad „protiprávnosti, která se může opakovat v budoucnu“, mělo by to, jak v podstatě rovněž uvedl generální advokát v bodě 73 svého stanoviska, paradoxní důsledky. Právní zájem žalobce by totiž v každém řízení ve věci přístupu k dokumentům automaticky trval na základě pouhé skutečnosti, že by dotyčný orgán mohl v budoucnu vykládat určité právní ustanovení způsobem, který byl napadnut.

48

Mimoto na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Igpour a jak v podstatě rovněž uvedl generální advokát v bodě 115 svého stanoviska, v projednávané věci neexistuje žádný konkrétní důvod, proč mít za to, že společnost Igpour bude „v budoucnu vystavena právě takovému uplatňování uvedené výjimky“.

49

Okolnosti projednávané věci se totiž liší od okolností věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise (C‑57/16 P, EU:C:2018:660). V citovaném rozhodnutí se žádost o přístup týkala dokumentů souvisejících s unijním legislativním procesem v oblasti životního prostředí. Soudní dvůr v uvedeném rozhodnutí uznal existenci právního zájmu navrhovatelky na pokračování v řízení navzdory zpřístupnění požadovaných dokumentů z důvodu, že kasační opravný prostředek zněl na zrušení rozsudku, který poprvé uznal uplatnění obecné domněnky důvěrnosti na určitou kategorii dokumentů na základě uvedeného právního základu. Použití takové domněnky, jejíž legalita byla zpochybněna, se tedy skutečně mohlo v budoucnu opakovat bez ohledu na konkrétní okolnosti uvedené věci, zatímco v projednávané věci se tvrzená protiprávnost vztahuje k uplatnění domněnky, kterou Soudní dvůr již připustil, za konkrétních okolností, takže taková protiprávnost nemůže nastat mimo rámec těchto okolností.

50

V důsledku toho je třeba konstatovat, že Tribunál právem individuálně posoudil konkrétní okolnosti, za kterých k údajné protiprávnosti došlo, a měl za to, že se takové okolnosti s ohledem na konkrétní okolnosti věci nemohou opakovat, takže tvrzená protiprávnost se nemůže opakovat mimo rámec konkrétních okolností projednávané věci.

51

Kromě toho, pokud jde o argumenty uvedené v bodech 28 až 31 tohoto rozsudku, je třeba konstatovat, že společnost Igpour jimi v podstatě vytýká Tribunálu, že se dopustil stejného nesprávného právního posouzení, jako je to, které již bylo zanalyzováno v bodech 42 až 50 tohoto rozsudku. Tyto argumenty musí být tudíž odmítnuty ze stejných důvodů.

52

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.

53

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodě 33 napadeného usnesení v podstatě za to, že ukončení věci bez rozhodnutí ve věci samé není něčím, co by Komisi umožnilo vyhnout se účinnému soudnímu přezkumu. Komise podle společnosti Igpour totiž může vždy rozhodnout o poskytnutí přístupu k požadovaným dokumentům, pokud si uvědomí, že ve sporu nebude úspěšná.

54

Společnost Igpour tvrdí, že odůvodnění Tribunálu, podle kterého „by připustit argument [podle kterého by ukončení věci bez rozhodnutí ve věci samé umožnilo Komisi vyhnout se účinnému soudnímu přezkumu], vedlo k závěru, že aniž je třeba prokázat okolnosti vlastní každé jednotlivé věci, každý žalobce, kterému byla původně zamítnuta jeho žádost o přístup k dokumentům, by se mohl domáhat toho, aby spor mezi ním a orgánem, kterého se týká dotčená žádost, byl následně posouzen, a to navzdory tomu, že jeho žádosti bylo po podání žaloby k unijnímu soudu vyhověno“, je založeno na nesprávném pochopení tohoto argumentu.

55

Na prvním místě právní zájem na pokračování v řízení existuje podle společnosti Igpour v projednávané věci jednak z důvodu, že odepření přístupu ke sporným dokumentům spočívá na údajné „neoddělitelném sepětí“ požadovaných dokumentů s probíhajícím řízením o nesplnění povinnosti, a jednak z důvodu, že řízení o nesplnění povinnosti je ukončeno a dokumenty byly poskytnuty po ukončení jak písemné, tak ústní části řízení. Pokud jsou tyto podmínky splněny, unijní soudy musí podle společnosti Igpour o žalobě rozhodnout. Vzhledem k tomu, že je výlučně na Komisi, aby rozhodla o účelnosti a okamžiku ukončení řízení o nesplnění povinnosti, může podle společnosti Igpour takové rozhodnutí přijmout, pokud po jednání a ukončení ústní části řízení spatří riziko, že nebude mít ve sporu úspěch. Komise se tak podle společnosti Igpour může rozhodnout, že se vyhne výsledku, který by pro ni byl nepříznivý. Pokud by v praxi ukončení řízení o nesplnění povinnosti odstranilo potřebu, aby Tribunál rozhodl, takový přístup by podle názoru společnosti Igpour Komisi umožnil oddalovat přístup ke všem dokumentům po dobu několika let bez jakéhokoliv soudního přezkumu takového rozhodnutí.

56

Na druhém místě odůvodnění Tribunálu podle názoru společnosti Igpour zjevně není v souladu s judikaturou Soudního dvora uvedenou v bodech 78 a 79 rozsudku ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331), podle níž zájem na pokračování v řízení po zániku právních účinků napadeného aktu může být odůvodněn skutečností, že uznání tvrzené protiprávnosti by mohlo žalobci přinést prospěch.

57

Na třetím místě společnost Igpour tvrdí, že Tribunál ve skutečnosti věcně nezpochybnil její tvrzení, že se Komise vyhne jakémukoliv soudnímu přezkumu, a že toto tvrzení postačuje k prokázání toho, že společnost Igpour má právní zájem setrvat na své žalobě. Právo na přístup k dokumentům vyplývá přímo z článku 15 SFEU a článku 42 Listiny základních práv Evropské unie. Podle společnosti Igpour je tak zvláště důležité zaručit účinný soudní přezkum rozhodnutí Komise o odepření přístupu k dokumentům.

58

Komise tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný.

59

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour v podstatě tvrdí, že ukončení věci ze strany Tribunálu, aniž rozhodl ve věci samé, umožňuje Komisi vyhnout se účinnému soudnímu přezkumu, a že v rozsahu, v němž Tribunál rozhodl, že tomu tak není, je bod 33 napadeného usnesení stižen nesprávným právním posouzením.

60

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že z judikatury již citované v bodě 39 tohoto rozsudku vyplývá, že i když si za určitých okolností žalobce zachovává právní zájem na podání žaloby na neplatnost i v případě, že akt, jehož zrušení je navrhováno, přestal po podání žaloby vyvolávat účinky, není tomu tak v každém případě.

61

Z analýzy prvního důvodu kasačního opravného prostředku přitom vyplývá, že se společnosti Igpour nepodařilo prokázat, že okolnosti projednávané věci byly takové, že Tribunál měl s ohledem na tuto judikaturu konstatovat, že její právní zájem přetrvává navzdory skutečnosti, že v průběhu řízení před Tribunálem jí Komise poskytla přístup ke dvěma dokumentům, kterých se týkala sporná rozhodnutí.

62

Kromě toho vzhledem k tomu, že společnost Igpour v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku v podstatě tvrdí, že ji Tribunál napadeným usnesením připravil v rozporu s článkem 47 Listiny základních práv o účinnou soudní ochranu, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že cílem tohoto ustanovení není změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami, zejména pravidla týkající se přípustnosti přímých žalob podaných k unijnímu soudu (rozsudky ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 97, jakož i ze dne 25. října 2017, Rumunsko v. Komise, C‑599/15 P, EU:C:2017:801, bod 68 a citovaná judikatura), a tedy že stejně tak nemění podmínky pro posouzení právního zájmu.

63

Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 33 napadeného usnesení rozhodl, že připustit argument společnosti Igpour by vedlo k závěru, že aniž je třeba prokázat okolnosti vlastní každé jednotlivé věci, žalobce, kterému byla původně zamítnuta jeho žádost o přístup k dokumentům, se může domáhat toho, aby spor mezi ním a orgánem, kterého se týká dotčená žádost, byl následně posouzen, navzdory tomu, že jeho žádosti bylo po podání žaloby k unijnímu soudu vyhověno.

64

Druhý důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný.

65

Vrámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodě 34 napadeného usnesení za to, že skutečnost, že společnost Igpour bude muset v rámci případné žaloby na náhradu újmy podané proti Komisi prokázat protiprávnost sporných rozhodnutí, pro ni nepředstavuje neodůvodněnou zátěž, jelikož se podle Tribunálu může opřít o argumenty již předložené v souvislosti s žalobou na neplatnost.

66

Podle společnosti Igpour je toto odůvodnění nesprávné ze dvou důvodů. Zrušení aktu unijními soudy zavazuje podle společnosti Igpour unijní nebo vnitrostátní soudce, kteří rozhodují o žalobě na náhradu újmy, nebo může představovat základ pro mimosoudní jednání s unijními orgány za účelem náhrady utrpěné újmy. Jinými slovy, závazná povaha rozsudku Tribunálu by společnosti Igpour podle jejího názoru poskytla výhodu. Vzhledem k fázi řízení před Tribunálem, ve které bylo napadené usnesení přijato, a sice po ukončení písemné a ústní části řízení, je podle společnosti Igpour zátěž, která by na ni byla kladena v případě, že by všechny tyto skutečnosti musely být zopakovány v budoucí žalobě na náhradu újmy, v každém případě neodůvodněná.

67

V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodě 34 napadeného usnesení odmítl její argument – podle kterého pro ni zrušení sporných rozhodnutí mohlo znamenat výhodu při jednání s Komisí, jakož i při případné žalobě na náhradu újmy podané proti Komisi – jen proto, že neuvedla, zda „opravdu“ zamýšlí podat takovou žalobu, a protože nepředložila přesné, konkrétní a ověřitelné skutečnosti týkající se účinků sporných rozhodnutí. Mimoto společnost Igpour Tribunálu vytýká, že jí uložil nést vlastní náklady řízení, které představují konkrétní a jistou újmu způsobenou spornými rozhodnutími.

68

Společnost Igpour má na rozdíl od toho, jak rozhodl Tribunál, za to, že v žádném případě nemá povinnost jej přesvědčit, že „opravdu“ zamýšlí podat žalobu na náhradu újmy. Podle jejího názoru je tedy tím, co by nemělo být čistě hypotetické, její zájem, a nikoli případná žaloba na náhradu újmy. Podle společnosti Igpour totiž postačuje uvést důvody, na základě kterých jí sporná rozhodnutí způsobila majetkovou újmu. Společnost Igpour má za to, že na podporu těchto důvodů není nezbytné poskytnout konkrétní nebo ověřitelné skutečnosti, neboť není na Tribunálu, aby je ověřoval. Takový požadavek je tedy podle společnosti Igpour bezpředmětný. Kromě toho by podle názoru společnosti Igpour ztížil podmínky žaloby na neplatnost, jakož i žaloby na náhradu újmy, jelikož by je zbytečně komplikoval.

69

Podle názoru společnosti Igpour existuje v každém případě příčinná souvislost mezi spornými rozhodnutími a náklady na žalobu na neplatnost. Kromě toho, vezme-li se v úvahu rozhodnutí Tribunálu o nákladech řízení, staly se náklady po vydání napadeného usnesení nenahraditelnými. Společnost Igpour tvrdí, že předložením tohoto argumentu nezpochybňuje rozhodnutí Tribunálu o nákladech řízení, nýbrž pouze rozhodnutí přijaté Tribunálem ohledně neexistence nutnosti rozhodnout v rozsahu, v němž nezohlednil skutečnost, že náklady, které vynaložila, představují konkrétní újmu způsobenou spornými rozhodnutími.

70

Komise tvrdí, že tyto dva důvody kasačního opravného prostředku nejsou opodstatněné.

71

Podstatou těchto dvou důvodů kasačního opravného prostředku společnosti Igpour, které je třeba zkoumat společně, je, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že skutečnost, že společnost Igpour bude muset v případné žalobě na náhradu újmy zopakovat argumenty již předložené v souvislosti s touto žalobou na neplatnost, nepředstavuje neodůvodněnou zátěž, která by mohla prokázat právní zájem společnosti Igpour na podání žaloby v projednávané věci. Kromě toho společnost Igpour vytýká Tribunálu, že měl za to, že neuvedla, zda „opravdu“ zamýšlí podat takovou žalobu, ani že nepředložila přesné, konkrétní a ověřitelné skutečnosti týkající se účinků sporných rozhodnutí, a že z toho vyvodil, že pouhá možnost podat takovou žalobu nemůže prokázat, že její právní zájem na podání žaloby přetrvává.

72

V tomto ohledu je třeba připomenout, že je na žalobci, aby předložil důkaz o svém právním zájmu na podání žaloby, který je základní a prvořadou podmínkou každého návrhu na zahájení soudního řízení (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, bod 33).

73

Z judikatury Soudního dvora sice vyplývá, že možnost podat žalobu na náhradu újmy postačuje k založení právního zájmu na podání žaloby, avšak za podmínky, že tento zájem není hypotetický (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, body 69 a 79, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, bod 43). V tomto ohledu, jak bylo připomenuto v bodě 41 tohoto rozsudku, musí být trvání takového právního zájmu posuzováno in concreto zejména s ohledem na důsledky tvrzené protiprávnosti a na povahu údajně utrpěné újmy.

74

Z toho vyplývá, že společnost Igpour nemohla odůvodnit právní zájem na podání žaloby pouhým odkazem na možnost podat v budoucnu žalobu znějící na náhradu újmy, aniž uplatnila konkrétní skutečnosti týkající se důsledků tvrzené protiprávnosti na její situaci a povahu újmy, která jí údajně vznikla a k jejíž náhradě by směřovala taková žaloba.

75

V rámci svého svrchovaného posouzení skutkového stavu a důkazů přitom Tribunál v bodě 34 napadeného usnesení konstatoval, že navrhovatelka zmínila možnost podání takové žaloby na náhradu újmy, aniž upřesnila, zda ona sama nebo její členové mají skutečně v úmyslu této možnosti využít, přičemž ve vztahu k údajně utrpěné újmě pouze uvedla, že „žaloby byly zamítnuty a že obžalovaní byli odsouzeni“, aniž však předložila sebemenší přesnou, konkrétní a ověřitelnou skutečnost, přičemž navrhovatelka kromě toho v tomto ohledu nijak netvrdí, že Tribunál zkreslil skutečnosti nebo argumentaci, kterou mu předložila.

76

Za těchto okolností Tribunál v podstatě mohl mít za to, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, že podmínky vyplývající z judikatury připomenuté v bodě 73 tohoto rozsudku, které umožňují konstatovat, že možnost podat žalobu na náhradu újmy může zakládat právní zájem na podání žaloby na neplatnost, nebyly splněny.

77

Kromě toho, pokud jde o argument společnosti Igpour, že utrpěla konkrétní újmu proto, že jí Tribunál uložil nést vlastní náklady řízení, je třeba uvést, že taková okolnost zjevně sama o sobě nemůže prokázat trvání právního zájmu na podání žaloby na neplatnost, aniž by tato podmínka pozbyla veškerého významu.

78

Pokud jde o argumentaci, podle které se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodě 34 napadeného usnesení za to, že skutečnost, že by v případné žalobě na náhradu újmy musela společnost Igpour zopakovat argumenty, které již předložila v souvislosti s žalobou na neplatnost, nepředstavuje neodůvodněné břemeno, které může prokázat její právní zájem na podání žaloby v projednávané věci, je třeba uvést, že by skutečnost, že by takovou argumentaci přijal, vedla Tribunál k povinnosti zkoumat žalobu na náhradu újmy, i když je čistě hypotetická. Jak přitom vyplývá z bodů 74 až 76 tohoto rozsudku, Tribunál měl v projednávané věci právem za to, že takové dovolávání se právního zájmu na podání žaloby nepostačuje k prokázání jeho trvání, jestliže navrhovatelka v prvním stupni nepředložila v tomto smyslu žádnou konkrétní skutečnost.

79

Z toho vyplývá, že třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnuty jako neopodstatněné.

80

V rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku společnost Igpour v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 34 napadeného usnesení rozhodl, že společnost Igpour nemá právní zájem na pokračování v řízení, přestože je zrušení sporných rozhodnutí nezbytné k náhradě nemajetkové újmy, která jí vznikla jakožto profesní organizaci, a že neexistuje žádný jiný prostředek k náhradě takové újmy.

81

Komise tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný.

82

Je třeba připomenout, že podle čl. 170 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora nesmí kasační opravný prostředek měnit předmět sporu před Tribunálem. Pravomoc Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku je tak totiž omezena na posuzování právního řešení, které bylo uplatněno ohledně důvodů projednávaných v prvním stupni. Účastník řízení tudíž nemůže vznést důvod, který nevznesl před Tribunálem, poprvé před Soudním dvorem, protože by mu to umožnilo předložit Soudnímu dvoru, jehož pravomoc je v oblasti řízení o kasačních opravných prostředcích omezená, spor širšího rozsahu než spor, který projednával Tribunál (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 35 a citovaná judikatura).

83

V projednávané věci je třeba konstatovat, že společnost Igpour před Tribunálem netvrdila, že její právní zájem na zrušení sporných rozhodnutí přetrvává, protože toto zrušení představuje náhradu její údajné nemajetkové újmy vyplývající z tvrzené protiprávnosti těchto rozhodnutí, nýbrž toto poprvé uplatňuje až ve svém kasačním opravném prostředku.

84

Z toho vyplývá, že pátý důvod kasačního opravného prostředku musí být odmítnut jako nepřípustný.

85

V důsledku toho je třeba kasační opravný prostředek zamítnout v plném rozsahu.

86

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

87

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a společnost Igpour neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

88

V souladu s článkem 140 jednacího řádu ponesou Švédské království a Polská republika vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: