1

Kasačním opravným prostředkem se HK domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 3. května 2018, HK v. Komise (T‑574/16, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2018:252), kterým byla zamítnuta jeho žaloba na neplatnost rozhodnutí Evropské komise o nepřiznání nároku na pozůstalostní důchod (dále jen „sporné rozhodnutí“), a v případě potřeby, na neplatnost rozhodnutí Komise, kterým byla zamítnuta jeho stížnost, jakož i návrh na náhradu údajně utrpěné majetkové a nemajetkové újmy.

2

Článek 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79), nadepsaný „Účel“, stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.“

3

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Pojem diskriminace“, stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.

2.   Pro účely odstavce 1 se

[…]“

4

Článek 1d služebního řádu úředníků Evropské unie, ve znění použitelném na projednávaný spor, (dále jen „služební řád“) stanoví:

„1.   Při používání tohoto služebního řádu se zakazuje jakákoli diskriminace na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických znaků, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jiného názoru, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, původu, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.

Pro účely tohoto služební řádu se jiný než manželský svazek považuje za manželství za předpokladu, že jsou splněny všechny podmínky uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII.

[…]

5.   Pokud osoby podléhající tomuto služebnímu řádu, které se domnívají, že byly poškozeny, protože v jejich případě nebyla uplatněna výše stanovená zásada rovného zacházení, uvedou skutečnosti, z nichž lze dovodit, že došlo k přímé či nepřímé diskriminaci, je povinností orgánu prokázat, že k žádnému porušení zásady rovného zacházení nedošlo. Toto ustanovení se nepoužívá v disciplinárních řízeních.

6.   Při zachování zásady zákazu diskriminace a zásady proporcionality musí být každé omezení těchto zásad odůvodněno objektivními a přijatelnými důvody a zaměřeno na dosažení oprávněných cílů obecného zájmu v rámci personální politiky. Uvedenými cíli lze ospravedlnit zvláště zavedení povinné věkové hranice pro odchod do důchodu a minimální věkové hranice pro čerpání důchodu.“

5

Článek 79 první pododstavec služebního řádu stanoví:

„Pozůstalý manžel/pozůstalá manželka po úředníkovi nebo bývalém úředníkovi má nárok za podmínek stanovených v kapitole 4 přílohy VIII na vdovský [pozůstalostní] důchod ve výši 60 % starobního důchodu nebo příspěvku v invaliditě, který byl vyplácen zemřelému/zemřelé nebo který by mu/jí bez ohledu na trvání služby a věk náležel v okamžiku jeho/jejího úmrtí.“

6

Článek 91 odst. 2 služebního řádu stanoví:

„Žaloba k Soudnímu dvoru Evropské unie je přípustná pouze, pokud:

7

Článek 1 odst. 2 přílohy VII služebního řádu stanoví:

„Příspěvek na domácnost je přiznán:

[…]

[…]“

8

Článek 17 přílohy VIII služebního řádu zní následovně:

„Pokud úředník v jednom ze správních postavení uvedených v článku 35 služebního řádu zemře, má jeho pozůstalý manžel/pozůstalá manželka nárok, pokud manželství trvalo alespoň jeden rok v době jeho úmrtí a s výhradou ustanovení čl. 1 odst. 1 a článku 22 [přílohy VIII služebního řádu], na pozůstalostní důchod ve výši 60 % starobního důchodu, který by byl úředníkovi vyplácen, bez ohledu na délku jeho služby a věk, kdyby o takový důchod požádal ke dni jeho úmrtí.

K podmínce délky trvání manželství uvedené v prvním pododstavci se nepřihlíží, pokud má úředník z tohoto nebo z dřívějších manželství jedno nebo více dětí za předpokladu, že se pozůstalý manžel/pozůstalá manželka o tyto děti stará nebo staral/starala, nebo pokud úmrtí bylo způsobeno postižením vzniklým nebo nemocí získanou v souvislosti s plněním služebních povinností nebo bylo důsledkem nehody.“

9

HK, navrhovatel, a paní N. spolu začali žít v průběhu roku 1994 a měli bydliště v Lutychu (Belgie).

10

Paní N byla úřednicí Evropské komise a byla přidělena od 16. května 2005 ke Společnému výzkumnému středisku (JRC) v Seville (Španělsko).

11

Z důvodu zdravotních problémů nemohl navrhovatel pracovat nebo se vzdělávat. Peněžní prostředky mu pravidelně poskytovala paní N.

12

Dne 9. května 2014 uzavřel navrhovatel s paní N. manželství v Lutychu.

13

Paní N. zemřela dne 11. dubna 2015.

14

Po úmrtí paní N. Komise navrhovateli ústně sdělila, že mu nebude vyplácen pozůstalostní důchod.

15

Dne 15. června 2015 podal navrhovatel proti spornému rozhodnutí administrativní stížnost. Rozhodnutím Komise ze dne 15. září 2015 byla tato stížnost zamítnuta.

16

Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 23. prosince 2015 podal navrhovatel žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí a na náhradu utrpěné majetkové a nemajetkové újmy.

17

Dopisem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 18. února 2016 podala Rada Evropské unie návrh na vstup do řízení v této věci jako vedlejší účastnice řízení na podporu návrhových žádání Komise. Předseda prvního senátu Soudu pro veřejnou službu vyhověl tomuto návrhu usnesením ze dne 13. dubna 2016.

18

Na základě článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2016/1192 ze dne 6. července 2016 o přenesení pravomoci rozhodovat v prvním stupni spory mezi Evropskou unií a jejími zaměstnanci na Tribunál (Úř. věst. 2016, L 200, s. 137) byla uvedená věc předána Tribunálu Evropské unie ve stavu, v jakém se nacházela ke dni 31. srpna 2016.

19

Na podporu návrhových žádání znějících na zrušení sporného rozhodnutí a „v případě potřeby“ rozhodnutí o zamítnutí stížnosti ze dne 15. června 2015 vznesl navrhovatel námitku protiprávnosti prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu, v níž uvedl, že kritérium manželství nebo jiného než manželského svazku v délce trvání alespoň jeden rok je svévolné a nepřiměřené z hlediska účelu, k jakému je určen pozůstalostní důchod, a dále, že toto ustanovení je protiprávní, jelikož porušuje článek 21 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i článek 2 směrnice 2000/78.

20

Navrhovatel se rovněž domáhal toho, aby byla Komisi uložena náhrada jeho majetkové újmy, jakož i nemajetkové újmy vyčíslené ex aequo et bono na 5000 eur.

21

Napadeným rozsudkem Tribunál žalobu navrhovatele v plném rozsahu zamítl a uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení.

22

Navrhovatel se kasačním opravným prostředkem domáhá, aby Soudní dvůr:

23

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

24

Navrhovatel uvádí na podporu svého kasačního opravného prostředku dva důvody, z nichž první vychází z porušení prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu, jakož i z nejednoznačnosti, nekonzistentnosti a zároveň rozpornosti odůvodnění napadeného rozsudku a druhý vychází z porušení zásady zákazu diskriminace a z nedostatečného odůvodnění uvedeného rozsudku.

25

Komise a Rada na jednání uvedly, že ve své žalobě podané k Tribunálu se navrhovatel prostřednictvím námitky dovolával důvodu vycházejícího z protiprávnosti prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu, v němž tvrdil, že toto ustanovení má diskriminační povahu z důvodu, že přiznání pozůstalostního důchodu je podmíněno existencí manželského svazku mezi dotčenými osobami. Na podporu prvního důvodu kasačního opravného prostředku přitom navrhovatel nyní uvádí, že uvedený první pododstavec článku 17 nevyhrazuje pozůstalostní důchod manželským párům. Tento důvod nebyl podle jejich názoru před Tribunálem projednáván a z tohoto důvodu je nové povahy, což ho činí nepřípustným.

26

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle ustálené judikatury platí, že umožnit účastníku řízení, aby vznesl důvod a argumenty, které nevznesl v řízení před Tribunálem, poprvé až v řízení před Soudním dvorem, by znamenalo umožnit mu, aby předložil Soudnímu dvoru, jehož pravomoc je ve vztahu ke kasačnímu opravnému prostředku omezená, spor v širším rozsahu, než v jakém jej projednával Tribunál. V řízení o kasačním opravném prostředku je tedy pravomoc Soudního dvora omezena na posouzení právního řešení žalobních důvodů a argumentů projednaných před soudem prvního stupně (rozsudky ze dne 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další, C‑136/92 P, EU:C:1994:211, bod 59, jakož i ze dne 8. listopadu 2016, BSH v. EUIPO, C‑43/15 P, EU:C:2016:837, bod 43).

27

V rámci důvodu, který je přípustný, však v zásadě navrhovateli přísluší uplatnit argumenty na podporu tohoto důvodu, jak tento navrhovatel zamýšlí, ať již tak, že se opře o argumenty již použité před Tribunálem, nebo uplatní nové argumenty, zejména ve vztahu k postojům Tribunálu. Bylo-li by tomu jinak, řízení o kasačním opravném prostředku by bylo zčásti zbaveno svého smyslu (rozsudek ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada, C‑229/05 P, EU:C:2007:32, bod 64, jakož i citovaná judikatura).

28

V projednávané věci je třeba konstatovat, že výklad prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu a jeho použití na situaci navrhovatele byly před Tribunálem projednávány v řízení v prvním stupni. Cílem tohoto důvodu je podrobně zpochybnit výklad a použití tohoto ustanovení Tribunálem a nepředstavuje nový důvod, jehož předložení by bylo v řízení o kasačním opravném prostředku zakázáno.

29

Z uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku je přípustný.

30

Navrhovatel tvrdí, že napadený rozsudek obsahuje nejednoznačné, nekonzistentní a rozporné odůvodnění. V tomto ohledu má za to, že Tribunál při odpovědi na jeho první žalobní důvod, podle kterého je kritérium manželství nebo jiného než manželského svazku svévolné a nepřiměřené, zvolil chybné odůvodnění, když vytvořil „bezvýhradné“ spojení mezi pojmem „manžel nebo manželka“ ve smyslu prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu a pojmem „manželství“. Tribunál tím přidal podmínku pro použití tohoto ustanovení, které nepodmiňuje nárok pozůstalého manžela na pozůstalostní důchod po zemřelém úředníkovi existencí manželského svazku mezi těmito dvěma osobami. Navrhovatel tvrdí, že se pozitivní právo vyvíjelo, jelikož v řadě vnitrostátních právních řádů byl režim manželství sblížen s režimem jiných forem svazků, jako je nesezdané soužití nebo jiný než manželský svazek.

31

Kromě toho tvrdí, že se vyvíjela samotná unijní právní úprava, zejména v souvislosti s reformou služebního řádu, k níž došlo v průběhu roku 2004, která přinesla především změnu prvního odstavce jeho článku 1d. Unijní normotvůrce totiž doplnil zmínku o sexuální orientaci, která přiznává úředně registrovaným partnerům téhož pohlaví za určitých podmínek ze stejného důvodu jako osobám, které uzavřely manželství, výhody plynoucí ze služebního řádu.

32

Podle navrhovatele nemohl tedy Tribunál v bodě 30 napadeného rozsudku oprávněně konstatovat, že ustanovení služebního řádu, která jsou relevantní pro vyřešení sporu, mezi nimiž se nachází i první pododstavec článku 17 přílohy VIII, obsahují takové pojmy unijního práva, jako jsou pojmy „manželství“ a „manžel nebo manželka“, které se týkají výlučně vztahu založeného na občanském sňatku v tradičním smyslu.

33

Podle názoru navrhovatele vykazuje také napadený rozsudek rozpory v tom, že Tribunál rovněž zdůraznil v bodě 28 tohoto rozsudku, že manželství není „v zásadě“ srovnatelné s nesezdaným soužitím nebo jinými faktickými situacemi. Tribunál tak údajně uznal, že existují situace, ve kterých může být manželství srovnatelné s těmito jinými druhy svazků. Z této možnosti však nevyvodil důsledky pro posouzení, zda v projednávané věci je svazek se zesnulou úřednicí, jehož se může navrhovatel dovolávat, srovnatelný s manželským svazkem, a zda mohl být považován za „pozůstalého manžela“ ve smyslu prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu, a to tím spíše, že mohl prokázat existenci a délku svého společného soužití s paní N.

34

Dále uvádí, že v bodě 47 napadeného rozsudku vyvozuje Tribunál z bodu 22 tohoto rozsudku, že podmínka přiznání pozůstalostního důchodu nespočívá ve ztrátě odměny zesnulého úředníka, ale v právní povaze vztahů, které pojí tohoto úředníka s jeho pozůstalým manželem či partnerem. V tom měl Tribunál správně za to, že pojmy „manžel“ a „partner“ jsou rovnocenné.

35

Komise namítá, že výklad pojmů obsažených ve služebním řádu nemůže unijní soud zavazovat k tomu, aby přihlížel k vnitrostátním právním úpravám. Tvrdí, že jiné než manželské svazky mohou v některých případech zakládat nároky ve prospěch nesezdaného partnera, ale pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky stanovené služebním řádem. Ten podmiňuje uznání „jiného než manželského svazku“ prokázáním společného soužití, které se vyznačuje určitou stabilitou, jakož i splněním podmínek stanovených v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu, mezi něž spadá zejména nemožnost uzavřít manželství. Pouze pokud jsou splněny všechny podmínky vyjmenované v tomto ustanovení, musí být podle článku 1d odst. 1 druhého pododstavce služebního řádu zacházeno s jinými než manželskými svazky stejně jako s manželstvím. Navrhovatel přitom neprokázal, že všechny tyto podmínky splňuje.

36

Pokud jde o tvrzené vady odůvodnění napadeného rozsudku, Komise má za to, že bod 47 tohoto rozsudku není nejednoznačný ani rozporný. V tomto bodě Tribunál podle jejího názoru vybízí k tomu, aby byla zohledněna právní povaha vztahů mezi partnery, to znamená buď existence manželství, které umožňuje pobírat pozůstalostní důchod, nebo existence partnerství, jak naznačuje spojka „nebo“. Výklad, podle kterého Tribunál v uvedeném bodě postavil „pozůstalého partnera“ na roveň s „manželem“ je vyvrácen uvedeným rozsudkem jako celkem.

37

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že napadený rozsudek je nejednoznačně, nekonzistentně a rozporně odůvodněn. Zatímco se totiž v některých bodech tohoto rozsudku týká pojem „manžel nebo manželka“ uvedený v prvním pododstavci článku 17 přílohy VIII služebního řádu pouze osoby, která uzavřela manželství, v jiných bodech uvedeného rozsudku použil Tribunál údajně tento pojem rovněž na „partnera“.

38

Podle ustálené judikatury musí z odůvodnění rozsudku jasně a jednoznačně plynout úvahy Tribunálu, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody přijatého rozhodnutí a Soudní dvůr mohl provést svůj soudní přezkum (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2010, Deutsche Telekom v. Komise, C‑280/08 P, EU:C:2010:603, body 135 a 136, jakož i usnesení ze dne 4. června 2019, Aldo Supermarkets v. EUIPO, C‑822/18 P, nezveřejněné, EU:C:2019:466, bod 18).

39

Otázka, zda odůvodnění rozsudku Tribunálu je rozporné nebo nedostatečné, představuje právní otázku, kterou je jako takovou možno uplatnit v rámci kasačního opravného prostředku (rozsudky ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C‑185/95 P, EU:C:1998:608, bod 25, a ze dne 23. ledna 2019, Klement v. EUIPO, C‑698/17 P, nezveřejněný, EU:C:2019:48, bod 29).

40

Ve své žalobě podané k Tribunálu uvedl navrhovatel prostřednictvím námitky dva žalobní důvody vycházející z protiprávnosti článku 17 přílohy VIII služebního řádu v tom smyslu, že tento článek stanoví údajně „svévolné a nepřiměřené“ kritérium pro přiznání nároku na pozůstalostní důchod a že porušuje článek 21 Listiny, jakož i článek 2 směrnice 2000/78.

41

Při rozhodování o těchto žalobních důvodech zkoumal Tribunál osobní působnost prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu.

42

V tomto ohledu Tribunál v bodě 22 napadeného rozsudku uvedl, že toto ustanovení ukládá „zaprvé podmínku týkající se rodinného stavu v podobě pozůstalého manžela po zesnulém úředníkovi a zadruhé podmínku týkající se doby trvání tohoto stavu, tedy délku tohoto svazku po dobu alespoň jednoho roku“.

43

Tribunál v bodě 23 tohoto rozsudku konstatoval, že „ustanovení prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu jsou jasná a přesná a jednoznačně stanoví podmínky pro přiznání nároku na pozůstalostní důchod, a to konkrétně že „manželství se zesnulým úředníkem trvalo alespoň jeden rok“. V bodě 25 uvedeného rozsudku upřesnil, že „[p]odle právní definice, jakož i podle svého obvyklého významu odkazuje pojem ‚manžel nebo manželka‘ na osobu, která formálně uzavřela občanský ‚sňatek‘ uznaný zákonem, spolu se všemi právy a povinnostmi, které z toho vyplývají“.

44

Tribunál v bodě 29 napadeného rozsudku dodal, že „pojmy ‚jiný než manželský svazek‘ nebo ‚nesezdané soužití‘ se liší od pojmu ‚manželství‘, který je jasně vymezen ve všech členských státech“.

45

Tribunál tedy v bodě 30 tohoto rozsudku konstatoval, že ustanovení služebního řádu, která jsou relevantní pro vyřešení sporu, mezi něž patří i první pododstavec článku 17 přílohy VIII služebního řádu, „obsahují takové pojmy Společenství, jako jsou pojmy ‚manželství‘ a ‚manžel/manželka‘, které označují výhradně vztah založený na občanském sňatku v tradičním smyslu“.

46

V těchto jednotlivých bodech odůvodnění tak Tribunál rozhodl, že se první pododstavec článku 17 přílohy VIII služebního řádu použije pouze na osobu, která uzavřela občanský sňatek uznaný zákonem.

47

V bodě 32 napadeného rozsudku však Tribunál konstatoval, že „unijní normotvůrce nejednal svévolně, když omezil přiznání pozůstalostního důchodu na osoby, které uzavřely občanský sňatek, jakož i na registrované partnery, kteří nemají možnost uzavřít manželství“.

48

V tomto bodě odůvodnění napadeného rozsudku měl tedy Tribunál v rozporu s tím, co uvedl v bodě 30 tohoto rozsudku, za to, aniž své posouzení v tomto ohledu odůvodnil, že se první pododstavec článku 17 přílohy VIII služebního řádu vztahuje nejen na osoby, které uzavřely manželství, ale rovněž na registrované partnery.

49

Navíc v bodě 47 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že z bodu 22 tohoto rozsudku vyplývá, že „podmínku pro přiznání pozůstalostního důchodu nepředstavuje ztráta odměny zesnulého úředníka, ale právní povaha vztahů, které jej pojily s pozůstalým manželem nebo partnerem“.

50

Za těchto podmínek nevyplývají z odůvodnění napadeného rozsudku jasně a jednoznačně úvahy Tribunálu ohledně určení osob, které spadají do působnosti prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu.

51

Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 50 svého stanoviska, otázka osobní působnosti tohoto ustanovení úzce souvisí s otázkou srovnatelnosti situací, které jsou poměřovány za účelem ověření slučitelnosti uvedeného ustanovení s obecnou zásadou zákazu diskriminace.

52

S ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 38 a 39 tohoto rozsudku je tedy třeba konstatovat, že Tribunál nesplnil povinnost uvést odůvodnění, jelikož nejednoznačné důvody napadeného rozsudku neumožňují navrhovateli porozumět úvahám Tribunálu ohledně působnosti prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu a Soudnímu dvoru vykonat svůj přezkum.

53

Z výše uvedeného vyplývá, že prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatele je třeba vyhovět a napadený rozsudek zrušit, aniž je nutné se zabývat druhým důvodem kasačního opravného prostředku.

54

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem druhou větou statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

55

Tak je tomu v projednávané věci.

56

Komise ve své žalobní odpovědi před Tribunálem namítala nepřípustnost žalobních důvodů vznesených žalobcem z důvodu, že se liší od důvodů uplatněných na podporu předchozí administrativní stížnosti, a je tedy porušeno „pravidlo shody“ mezi takovou předchozí stížností a následnou soudní žalobou.

57

Na jednání, které se konalo dne 19. října 2017 před Tribunálem, však již Komise přípustnost těchto žalobních důvodů nezpochybňovala.

58

Za těchto okolností není nutné zkoumat přípustnost žaloby podané k Tribunálu.

59

Na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení sporného rozhodnutí navrhovatel zaprvé tvrdí, že pozůstalostní důchod má osobě, která pobírala příjmy úředníka Unie v průběhu života sdíleného s tímto úředníkem, umožnit částečně kompenzovat ztrátu příjmů způsobenou úmrtím úředníka. Navrhovatel uznává, že skutečnost, že bylo uzavřeno manželství nebo jiný než manželský svazek, nutně neznamená, že pozůstalý manžel či pozůstalý partner měli nárok na příjmy zesnulého úředníka během jejich společného soužití, a že tedy potřebují náhradní příjem.

60

Uvádí, že je tomu tak nicméně v případě, kdy pozůstalý manžel či partner byl závislý na příjmech zesnulého úředníka. Tvrdí, že vzhledem ke svým zdravotním problémům nemohl od roku 2013 pracovat nebo se vzdělávat a že byl závislý výlučně na příjmech paní N.

61

Navrhovatel tvrdí, že první pododstavec článku 17 přílohy VIII služebního řádu je protiprávní, jelikož u podmínek pro přiznání pozůstalostního důchodu stanoví, že žadatel musel být v manželském nebo v jiném než manželském svazku se zesnulým úředníkem alespoň po dobu nejméně jednoho roku. Tyto podmínky jsou podle jeho názoru svévolné a nepřiměřené z hlediska účelu, pro který je určen pozůstalostní důchod. Pozůstalý manžel, který byl v manželství po dobu jednoho roku a jednoho dne, tak nárok na pozůstalostní důchod má, zatímco pozůstalý nesezdaný partner, který žil po několik desetiletí společně s úředníkem a sdílel s ním jeho příjmy, nárok na tento důchod nemá.

62

Navrhovatel zadruhé zdůrazňuje, že faktické a zákonné svazky se podobají. Část belgické nauky a judikatury má za to, že mezi nesezdanými partnery existují přirozené povinnosti. Uznání těchto povinností, které by se mohly stát občanskoprávními závazky, by umožnilo konstatovat, že situace manželských a nesezdaných párů jsou podobné, přinejmenším pokud existuje finanční pomoc ze strany jednoho z nesezdaných partnerů ve prospěch druhého, během stabilního a dlouhodobého vztahu, jako je tomu v projednávané věci.

63

Rozdílné zacházení mezi pozůstalými manžely a pozůstalými nesezdanými partnery, které je stanoveno v prvním pododstavci článku 17 přílohy VIII služebního řádu, je tedy podle navrhovatele diskriminační. V této souvislosti navrhovatel odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 1. dubna 2008, Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179).

64

Článek 17 první pododstavec přílohy VIII služebního řádu porušuje proto článek 21 Listiny a článek 2 směrnice 2000/78, takže je nezbytné podle názoru navrhovatele zrušit sporné rozhodnutí, které bylo přijato na jeho základě.

65

Komise a Rada, která je vedlejší účastnicí řízení, tvrdí, že žalobní důvody uvedené žalobcem musí být zamítnuty.

66

Podle ustálené judikatury Soudního dvora zásada zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek ze dne 20. června 2019, Ustariz Aróstegui, C‑72/18, EU:C:2019:516, bod 28 a citovaná judikatura).

67

Srovnatelnost odlišných situací se posuzuje s ohledem na veškeré prvky, které je charakterizují. Takové prvky musí být zejména určeny a posuzovány ve světle předmětu a cíle aktu Unie, který zakládá dotčené odlišení. Mimoto musí být zohledněny zásady a cíle oblasti, do níž dotčený akt spadá (rozsudky ze dne 16. prosince 2008, Arcelor Atlantique a Lorraine a další, C‑127/07, EU:C:2008:728, bod 26, jakož i ze dne 6. června 2019, P. M. a další, C‑264/18, EU:C:2019:472, bod 29).

68

Cílem pozůstalostního důchodu upraveného v prvním pododstavci článku 17 přílohy VIII služebního řádu je přiznat „pozůstalému manželovi“ náhradní příjem určený k částečné kompenzaci ztráty příjmů jeho zesnulého manžela.

69

Jak uvedl generální advokát v bodě 90 svého stanoviska, ze znění prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu ve spojení s čl. 1d odst. 1 druhým pododstavcem služebního řádu a čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu vyplývá, že nárok na pozůstalostní důchod není podmíněn potřebností pozůstalého manžela co do jeho příjmů nebo majetku, která by měla dokládat jeho neschopnost uspokojovat své potřeby, a tedy jeho dřívější finanční závislost na zesnulém.

70

Přiznání pozůstalostního důchodu závisí naproti tomu pouze na právní povaze vztahů, které pojily dotyčnou osobu se zesnulým úředníkem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2001, D a Švédsko v. Rada, C‑122/99 P a C‑125/99 P, EU:C:2001:304, bod 47).

71

Podmínka stanovená v prvním pododstavci článku 17 přílohy VIII služebního řádu pro určení osobní působnosti tohoto ustanovení, tedy skutečnost, že se jedná o „manžela nebo manželku“ zesnulého úředníka, tak znamená, že osoba, která má nárok na pozůstalostní důchod, musela být se zesnulým úředníkem spojena v rámci občanskoprávního vztahu, který mezi nimi založil soubor práv a povinností.

72

V této souvislosti vyplývá z judikatury Soudního dvora, že ačkoli v určitých aspektech mohou faktické svazky a zákonem uznané svazky, jako je manželství, vykazovat podobnosti, nemůže to nevyhnutelně vést ke stejnému zacházení s těmito dvěma druhy svazků (rozsudek ze dne 15. dubna 2010, Gualtieri v. Komise, C‑485/08 P, EU:C:2010:188, bod 75).

73

Manželství se totiž vyznačuje přísným formalismem a zakládá vysoký stupeň vzájemných práv a povinností mezi manželi, mezi nimiž jsou uvedeny povinnosti pomoci a solidarity.

74

Kromě toho unijní normotvůrce výslovně rozšířil použití ustanovení služebního řádu týkající se osob žijících v manželství za určitých podmínek na osoby žijící v registrovaném nemanželském svazku.

75

Pro účely článku 1d odst. 1 druhého pododstavce služebního řádu se jiný než manželský svazek považuje za manželství za předpokladu, že jsou splněny všechny podmínky uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu. Podmínky stanovené v tomto ustanovení zahrnují zejména skutečnost, že pár předloží právní dokument uznaný členským státem nebo příslušným orgánem členského státu, kterým se potvrzuje jejich jiný než manželský svazek, a že pár nemá možnost v členském státě uzavřít právoplatné manželství.

76

Toto ustanovení tedy vyžaduje k tomu, aby byl registrovaný jiný než manželský svazek postaven na roveň manželství ve smyslu služebního řádu, aby úředník, který je registrován jako stálý partner v jiném než manželském svazku, splňoval zákonné podmínky stanovené v uvedeném ustanovení.

77

Z článku 17 prvního pododstavce přílohy VIII služebního řádu ve spojení s jeho čl. 1d odst. 1 druhým pododstavcem vyplývá, že pokud jsou splněny podmínky stanovené v posledně uvedeném ustanovení, má jiný než manželský partner nárok na pozůstalostní důchod v důsledku úmrtí svého partnera.

78

Naproti tomu takový faktický svazek, jako je nesezdané soužití, neodpovídá těmto charakteristikám, jelikož – jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 94 svého stanoviska – není v zásadě upraveno zákonem.

79

Ve své žalobě navrhovatel tvrdí, že se situace manželských párů a situace nesezdaných partnerů podobají, neboť část belgické nauky a judikatury zastává názor, že je nutné uznávat existenci přirozených povinností mezi nesezdanými partnery, které mají tendenci se stát občanskoprávními závazky.

80

V tomto ohledu, aniž je nutné se vyjadřovat k existenci takových přirozených povinností v belgickém právu, postačí uvést, že navrhovatel každopádně netvrdí, že nesezdané soužití vede v tomto vnitrostátním právním řádu k založení povinností stejné povahy, jako jsou povinnosti vyplývající z manželství.

81

Z takto vzneseného argumentu nelze tedy vyvodit, že se unijní normotvůrce nemůže oprávněně rozhodnout, že nesezdané soužití a manželství podřídí odlišným režimům.

82

Navrhovatel dále odkazuje na rozsudek ze dne 1. dubna 2008, Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179), v němž Soudní dvůr rozhodl, že článek 1 ve spojení s článkem 2 směrnice 2000/78 brání právní úpravě, podle které pozůstalému registrovanému partnerovi není po smrti jeho partnera vyplácena pozůstalostní dávka odpovídající pozůstalostní dávce poskytované pozůstalému manželovi, ačkoli ve vnitrostátním právu registrované partnerství staví osoby téhož pohlaví, pokud jde o pozůstalostní dávku, do situace srovnatelné se situací manželů, a že je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda je pozůstalý partner v situaci srovnatelné se situací manžela, který pobírá pozůstalostní dávku stanovenou příslušným systémem oborového zaopatření.

83

Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, se však jednalo o registrované partnerství v členském státě, a nikoli jako v projednávaném případě o nesezdané soužití. Z tohoto rozsudku tedy nelze vyvodit, že nesezdané soužití musí být pro účely použití prvního pododstavce článku 17 prvního pododstavce přílohy VIII služebního řádu postaveno na roveň manželství.

84

Za těchto podmínek je nutné konstatovat, že z hlediska pozůstalostního důchodu se nesezdaní partneři nenacházejí v situaci, která je srovnatelná se situací osob, které uzavřely manželství, ani se situací partnerů, kteří uzavřeli registrované partnerství, které splňuje podmínky vyžadované pro použití prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu.

85

Článek 17 první pododstavec přílohy VIII služebního řádu se tedy v rozsahu, v němž ze své působnosti vylučuje nesezdané partnery, nejeví jako zjevně nepřiměřený z hlediska účelu pozůstalostního důchodu a neporušuje obecnou zásadu zákazu diskriminace.

86

Navrhovatel dále tvrdí, že podmínka minimální doby trvání manželství v délce jednoho roku pro vznik nároku na pozůstalostní důchod je svévolná, nepřiměřená a diskriminační. Vzhledem k tomu, že byl s paní N. v manželství po dobu téměř jednoho roku, měl by mít proto nárok na pozůstalostní důchod.

87

K tomu Komise poznamenává, že cílem požadavku minimální délky trvání manželství k datu úmrtí je zamezit tomu, aby bylo manželství pouhou dědickou smlouvou odůvodněnou spíše než plánem společného soužití finančními hledisky. Tato podmínka doby trvání umožňuje především potírání podvodů.

88

Je třeba připomenout, že zásada zákazu podvodného jednání a zneužití práva je obecnou zásadou unijního práva, již musí jednotlivci dodržovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. února 2018, Altun a další, C‑359/16, EU:C:2018:63, bod 49, jakož i citovaná judikatura).

89

Je tedy nutné konstatovat, že unijní normotvůrce má za účelem boje proti zneužívání, či dokonce podvodům, prostor pro uvážení při úpravě nároku na pozůstalostní důchod. V projednávaném případě směřuje podmínka, podle níž musí manželství pro vznik nároku pozůstalého manžela na pozůstalostní důchod trvat alespoň jeden rok, k ujištění se o existenci a stabilitě vztahů mezi dotčenými osobami.

90

Taková podmínka se nejeví být diskriminační nebo zjevně nepřiměřená ve vztahu k účelu pozůstalostního důchodu.

91

S ohledem na všechny tyto úvahy je nutno návrhová žádání předložená navrhovatelem znějící na zrušení sporného rozhodnutí zamítnout jako neopodstatněná.

92

Navrhovatel tvrdí, že mu sporné rozhodnutí způsobilo majetkovou a nemajetkovou újmu.

93

V tomto ohledu je třeba uvést, že v oblasti veřejné služby musí být návrhová žádání znějící na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy zamítnuta, pokud vykazují úzkou souvislost s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení, jež byla sama zamítnuta jako neopodstatněná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, EU:C:2001:127, bod 129).

94

V projednávané věci je třeba konstatovat, že návrhová žádání znějící na náhradu škody úzce souvisí s návrhovými žádáními znějícími na zrušení sporného rozhodnutí.

95

Vzhledem k tomu, že návrhová žádání směřující ke zrušení byla zamítnuta, musí být zamítnuta i návrhová žádání znějící na náhradu škody.

96

Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba v řízení v prvním stupni musí být v plném rozsahu zamítnuta.

97

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

98

Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 jednacího řádu, platí, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Soudní dvůr rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.

99

Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci napadený rozsudek zrušuje, ale žaloba podaná v prvním stupni se zamítá, je třeba rozhodnout, že navrhovatel i Komise ponesou vlastní náklady řízení vynaložené v řízení v prvním stupni i v řízení o kasačním opravném prostředku.

100

Článek 140 odst. 1 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 jednacího řádu, stanoví, že členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

101

Rada ponese tedy jakožto vedlejší účastnice řízení v prvním stupni vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: