–

za Asendia Spain SLU I. Moreno-Tapia Rivas a E. de Félix Parrondo, abogadas, jakož i J. Botella Carreterem, abogado,

–

za španělskou vládu původně V. Ester Casas, poté M. J. García-Valdecasas Dorrego, jako zmocněnkyněmi,

–

za francouzskou vládu A.-L. Desjonquères, E. de Moustier a R. Coesmem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi L. Nicolae a J. Rius Riuem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby (Úř. věst. 1998, L 15, s. 14; Zvl. vyd. 06/03, s. 71), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008 (Úř. věst. 2008, L 52, s. 3, a oprava Úř. věst. 2016, L 149, s. 8) (dále jen „směrnice 97/67“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společnostmi Sociedad Estatal Correos y Telégrafos SA (dále jen „Correos“) a Asendia Spain SLU ohledně uvádění jiných prostředků placení poštovného než poštovních známek na trh posledně uvedenou společností.

3

Body 8, 16 a 20 odůvodnění směrnice 97/67 uvádějí:

[…]

[…]

4

Článek 7 odst. 1 až 4 této směrnice stanoví:

„1.   Členské státy neudělí ani neponechají v platnosti výlučná nebo zvláštní práva k zavedení a poskytování poštovních služeb. Členské státy mohou financovat poskytování všeobecných služeb v souladu s jedním nebo více způsoby uvedenými v odstavcích 2, 3 a 4 nebo jakýmkoli jiným způsobem, který je v souladu se Smlouvou o ES.

2.   Členské státy mohou zajistit poskytování všeobecných služeb prostřednictvím zadání veřejné zakázky na tyto služby v souladu s platnými pravidly a předpisy pro zadávání veřejných zakázek, včetně soutěžního dialogu nebo vyjednávacího řízení se zveřejněním oznámení o zakázce i bez něho podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby[Úř. věst. 2004, L 134, s. 114].

3.   Pokud členský stát rozhodne, že povinnosti všeobecných služeb stanovené v této směrnici představují pro poskytovatele všeobecných služeb čisté náklady vypočítané s ohledem na přílohu I a představují nerovnou finanční zátěž, může zavést:

4.   Jestliže jsou čisté náklady rozděleny podle odst. 3 písm. b), mohou členské státy zřídit vyrovnávací fond, který může být financován z poplatků hrazených poskytovateli nebo uživateli služeb a je spravován pro tento účel subjektem nezávislým na osobě nebo osobách jej využívajících. Členské státy mohou udělení oprávnění poskytovatelům služeb podle čl. 9 odst. 2 podmínit povinností přispívat do tohoto fondu nebo dodržovat povinnosti všeobecných služeb. Tímto způsobem lze financovat povinnosti všeobecných služeb uložené poskytovateli nebo poskytovatelům všeobecných služeb uvedené v článku 3.“

5

Článek 8 uvedené směrnice stanoví:

„Článkem 7 není dotčeno právo členských států organizovat umisťování poštovních schránek na veřejných komunikacích, vydávání poštovních známek a službu doporučených zásilek využívanou v soudním nebo správním řízení v souladu s vnitrostátními právními předpisy.“

6

Body 2, 10, 11, 13 a 25 odůvodnění směrnice 2008/6 znějí následovně:

[…]

[…]

[…]

7

Článek 33 ley 43/2010 del servicio postal universal, de los derechos de los usuarios y del mercado postal (zákon 43/2010 všeobecných poštovních službách, o právech uživatelů a o poštovním trhu) ze dne 30. prosince 2010 (BOE č. 318, ze dne 31. prosince 2010, s. 109195, dále jen „zákon 43/2010“), který provádí směrnici 2008/6, zní takto:

„Za účelem zajištění poskytování všeobecných poštovních služeb a jeho řádného fungování se určenému provozovateli zaručuje:

[…]

8

Společnost Correos byla určena zákonem 43/2010 jako provozovatel všeobecných poštovních služeb ve Španělsku.

9

Asendia Spain je hospodářský subjekt oprávněný provozovat poštovní služby na španělském trhu.

10

Vzhledem k tomu, že posledně uvedená společnost uvádí na trh jiné prostředky placení poštovného než poštovní známky, podala společnost Correos k předkládajícímu soudu, Juzgado de lo Mercantil no 3 de Madrid (obchodní soud č. 3 v Madridu, Španělsko) žalobu pro nekalou soutěž.

11

V jejím rámci vytýká Correos společnosti Asendia Spain tři údajně nekalá jednání, která jí podle jejího názoru způsobila újmu, a to zaprvé uvádění prostředků placení poštovného nebo předplacených etiket, které napodobují známky používané společností Correos a mohou s nimi být zaměněny; zadruhé uvádění těchto prostředků placení poštovného na trh mimo její vnitřní poštovní síť a zatřetí to, že dostatečně neinformuje uživatele uvedených prostředků placení poštovného o tom, že korespondenci opatřenou těmito prostředky lze vhazovat pouze do určitých poštovních schránek.

12

Podle předkládajícího soudu závisí nekalý charakter jednání Asendia Spain na rozsahu záruk, které společnosti Correos přiznává zákon 43/2010. V tomto ohledu uvedený soud poukazuje na judikaturu Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), ve světle které nelze vyloučit, že čl. 33 písm. e) zákona 43/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že společnosti Correos je třeba přiznat výlučné právo na uvádění jiných prostředků placení poštovného než poštovních známek na trh.

13

Vzhledem k pochybnostem o slučitelnosti tohoto takto vykládaného ustanovení s unijním právem se Juzgado de lo Mercantil no 3 de Madrid (obchodní soud č. 3 v Madridu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

14

Podle ustálené judikatury je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které tyto soudy mají rozhodnout (rozsudek ze dne 27. listopadu 2012, Pringle, C‑370/12, EU:C:2012:756, bod 83 a citovaná judikatura).

15

V této souvislosti je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Týkají-li se položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C‑74/16, EU:C:2017:496, bod 24 a citovaná judikatura).

16

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 6. září 2016, Petruhhin, C‑182/15, EU:C:2016:630, bod 20 a citovaná judikatura).

17

Pokud jde o posledně uvedený aspekt, potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, ze kterého vychází otázky, které pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny. Soudní dvůr je totiž oprávněn rozhodovat o výkladu unijních předpisů pouze na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud (usnesení ze dne 21. června 2018, Idroenergia, C‑166/18, nezveřejněné, EU:C:2018:476, bod 12 a citovaná judikatura).

18

Předkládající soud musí rovněž uvést konkrétní důvody, které jej vedly k tomu, že si klade otázku týkající se výkladu určitých ustanovení unijního práva a má za to, že je nezbytné položit předběžné otázky Soudnímu dvoru. Vedle toho je nezbytné, aby vnitrostátní soud podal minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i k souvislosti, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátní právní úpravou použitelnou na spor, který mu byl předložen (usnesení ze dne 21. června 2018, Idroenergia, C‑166/18, nezveřejněné, EU:C:2018:476, bod 13 a citovaná judikatura).

19

Tyto požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, který má předkládající soud v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU znát a který je povinen důsledně dodržovat (usnesení ze dne 21. června 2018, Idroenergia, C‑166/18, nezveřejněné, EU:C:2018:476, bod 14 a citovaná judikatura).

20

Uvedené požadavky se kromě toho odrážejí rovněž v bodě 15 doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2018, C 257, s. 1). Z bodu 16 tohoto doporučení nadto vyplývá, že „předkládající soud [musí] uvést konkrétní odkazy na vnitrostátní ustanovení použitelná na skutkový stav věci v původním řízení“ (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 21. června 2018, Idroenergia, C‑166/18, nezveřejněné, EU:C:2018:476, body16 a 17).

21

Komise v písemném vyjádření uvádí, že předkládací rozhodnutí neobsahuje dostatečné informace o skutkovém rámci sporu v původním řízení a relevantní vnitrostátní právní úpravě pro pochopení první otázky. Tato otázka by tedy měla být prohlášena za nepřípustnou.

22

Z uvedeného rozhodnutí však jasně vyplývá, že zaprvé předkládající soud má rozhodnout o nekalém charakteru obchodní praktiky spočívající v tom, že společnost Asendia Spain nabízí k prodeji jiné prostředky placení poštovného než známky, a zadruhé že nekalý charakter této praktiky závisí na tom, zda je výlučné právo distribuovat tyto prostředky placení poštovného přiznané článkem 33 písm. e) zákona 43/2010 společnosti Correos slučitelné s články 7 a 8 směrnice 97/67, či nikoliv.

23

Okolnost, že Komise má za to, že výklad španělského práva ze strany předkládajícího soudu není správný, a že tedy čl. 33 písm. e) zákona 43/2010 nepřiznává společnosti Correos žádné výlučné právo, nemůže být s ohledem na judikaturu uvedenou v bodech 16 a 17 tohoto rozsudku relevantní.

24

Z toho plyne, že první otázka je přípustná.

25

Naproti tomu u druhé otázky tomu tak není.

26

Jak totiž v podstatě uvádějí v písemných vyjádřeních jak francouzská vláda, tak Komise, předkládající soud nijak nedefinuje skutkový a právní rámec, do něhož spadá tato druhá otázka. Především nevysvětluje, na základě čeho má za to, že z jediného vnitrostátního ustanovení uvedeného v předkládacím rozhodnutí, a sice čl. 33 písm. e) zákona 43/2010, je třeba dovodit, že ukládá soukromým provozovatelům poštovních služeb disponovat fyzickými prodejními místy pro veřejnost, aby mohli distribuovat a uvádět na trh jiné prostředky placení poštovného než poštovní známky.

27

Toto rozhodnutí nadto kromě obecného odkazu na „poštovní právní úpravu Evropské unie“ neuvádí ustanovení unijního práva, jejichž výklad požaduje, což brání Soudnímu dvoru pochopit souvislost mezi tímto právem a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na spor v původním řízení.

28

Za těchto podmínek Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na druhou otázku, která je proto zjevně nepřípustná.

29

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 odst. 1 a čl. 8 směrnice 97/67 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která zaručuje provozovateli určenému k poskytování všeobecných poštovních služeb výlučné právo distribuovat jiné prostředky placení poštovného než poštovní známky.

30

K zodpovězení této otázky stačí uvést, že již ze znění uvedeného čl. 7 odst. 1 vyplývá, že „[č]lenské státy neudělí ani neponechají v platnosti výlučná nebo zvláštní práva k zavedení a poskytování poštovních služeb“.

31

Toto ustanovení tak brání jakékoliv takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která přiznává poskytovatelům poštovních služeb výlučná práva, tedy i výlučné právo uvádět na trh jiné prostředky placení poštovného než poštovní známky.

32

Pro stejný závěr hovoří i historický a teleologický výklad směrnice 97/67.

33

Jak totiž vyplývá z bodu 16 odůvodnění směrnice 97/67, podle jejího původního znění bylo upřednostňováno financování všeobecných poštovních služeb prostřednictvím vyhrazených oblastí. Z bodů 10, 11, 13 a 25 odůvodnění směrnice 2008/6 nicméně vyplývá, že při přijímání posledně uvedené směrnice měl nakonec unijní normotvůrce na základě výhledových studií, které byly provedeny za účelem posouzení dopadu úplného dotvoření vnitřního trhu poštovních služeb na všeobecné služby, za to, že základní cíl spočívající v zabezpečení udržitelného poskytování všeobecných služeb lze nadále zajistit, aniž by byla nutná vyhrazená oblast, a že je tedy „vhodné ukončit používání vyhrazené oblasti a zvláštních práv jako způsobu zajištění financování všeobecných služeb“.

34

Ostatně i v případě, že vnější financování zbytkových čistých nákladů na všeobecné služby je nadále nezbytné, čl. 7 odst. 2 až 4 směrnice 97/67 neuvádí mezi výslovně povolenými možnostmi financování všeobecných služeb udělení výlučných či zvláštních práv určenému subjektu.

35

Výše uvedené úvahy nejsou v rozporu s článkem 8 směrnice 97/67, podle kterého článkem 7 této směrnice není dotčeno právo členských států organizovat mimo jiné vydávání poštovních známek v souladu s vnitrostátními právními předpisy.

36

Vydávání jiných prostředků placení poštovného než poštovních známek, které distribuuje společnost Asendia Spain, totiž zjevně nespadá do věcné působnosti uvedeného článku 8, který hovoří pouze o umisťování poštovních schránek na veřejných komunikacích, vydávání poštovních známek a službě doporučených zásilek využívané v soudním nebo správním řízení.

37

Tento závěr potvrzuje nadto i okolnost, že tento článek 8, který zavádí výjimku z pravidla obsaženého v čl. 7 odst. 1 směrnice 97/67 a směřuje k dosažení hlavního cíle směrnice 2008/6, to znamená – jak vyplývá ze samotného jejího názvu – úplného dotvoření vnitřního trhu poštovních služeb, musí být vykládán restriktivně. A dále z bodu 20 odůvodnění směrnice 97/67 vyplývá, že členské státy mohou i nadále mimo jiné určit subjekt nebo subjekty oprávněné vydávat poštovní známky s označením země původu pouze z důvodů veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, přičemž je vyloučen jakýkoliv jiný důvod související s financováním všeobecných služeb.

38

Ze všech předchozích úvah vyplývá, že na první otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 7 odst. 1 a článek 8 směrnice 97/67 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která zaručuje provozovateli určenému k poskytování všeobecných poštovních služeb výlučné právo distribuovat jiné prostředky placení poštovného než poštovní známky.

39

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

Článek 7 odst. 1 a článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008, musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která zaručuje provozovateli určenému k poskytování všeobecných poštovních služeb výlučné právo distribuovat jiné prostředky placení poštovného než poštovní známky.