1.

Španělské právo stanoví, že ženy, které mají dvě či více vlastních či osvojených dětí, mají nárok na příspěvek k jejich starobnímu, vdovskému či trvalému invalidnímu důchodu ze sociálního zabezpečení. Žalobcem ve věci v původním řízení (dále jen „žalobce“) je otec dvou dcer, který napadl rozhodnutí vnitrostátního orgánu sociálního zabezpečení, neboť mu nepřiznal obdobný příspěvek k jeho trvalému invalidnímu důchodu.

2.

Předkládající soud se táže, zda vnitrostátní právní úprava, která stanoví příspěvek k důchodu ženám a nepřiznává takový nárok mužům, porušuje unijní zákaz diskriminace na základě pohlaví.

3.

Soudní dvůr již měl příležitost zabývat se problematikou důchodových systémů, které přiznávají výhody spojené s mateřstvím pouze zaměstnankyním. Věci Griesmar ( 2 ) a Leone ( 3 ) se však týkaly zaměstnaneckých důchodů státních úředníků, na něž se vztahuje zásada stejné odměny zakotvená v článku 157 SFEU. V projednávané věci je Soudní dvůr vyzván, aby stanovil, zda by se měl podobný přístup uplatnit i ve věcech týkajících se dávek, které jsou součástí obecného důchodového systému sociálního zabezpečení.

4.

Podle třetího bodu odůvodnění směrnice 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení ( 4 )„zavedení zásady rovného zacházení v oblasti sociálního zabezpečení se nedotýká opatření na ochranu žen z důvodu mateřství […] členské státy mohou přijímat zvláštní opatření ve prospěch žen s cílem odstranit faktické nerovné zacházení“.

5.

Účelem směrnice 79/7 podle jejího prvního článku „je v oblasti sociálního zabezpečení a dalších složkách sociální ochrany uvedené v článku 3 postupné zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení (dále jen ‚zásada rovného zacházení‘)“.

6.

Podle čl. 3 odst. 1 se směrnice 79/7 vztahuje na:

7.

Článek 4 směrnice 79/7 stanoví:

„1.   Zásada rovného zacházení znamená vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo, například s ohledem na manželský nebo rodinný stav, zejména pokud jde o:

[…]

2.   Zásada rovného zacházení se nedotýká opatření na ochranu žen z důvodu mateřství.“

8.

Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 79/7 se tato směrnice nedotýká práva členských států vyloučit z její oblasti působnosti „výhody poskytované v oblasti důchodového pojištění osobám, které vychovaly děti“ a „nabytí nároku na dávky po obdobích přerušení zaměstnání v důsledku vychovávání dětí“.

9.

Článek 60 odst. 1 Ley General de la Seguridad Social (obecný zákon o sociálním zabezpečení; dále jen „LGSS“) ( 5 ) stanoví následující:

„Ženám, které mají vlastní či osvojené děti, a pobírají starobní, vdovský či trvalý invalidní důchod v kterémkoli režimu v rámci systému sociálního zabezpečení, se přiznává příspěvek k důchodu na základě jejich přínosu k sociálnímu zabezpečení, a to podle počtu dětí, které mají.

Uvedený příspěvek, který má pro všechny účely povahu příspěvkového veřejného důchodu, sestává z částky získané uplatněním určité procentní hodnoty na vyměřovací základ, a to v závislosti na počtu dětí:

Pro účely vzniku nároku na příspěvek, jakož i jeho výši, se zohledňují pouze děti narozené či adoptované před vznikem nároku na příslušný důchod.“

10.

Rozhodnutím Instituto Nacional de la Seguridad Social (Národní úřad sociálního zabezpečení, Španělsko, dále jen „INSS“) ze dne 25. ledna 2017 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod ve výši 100 % vyměřovacího základu, který dosáhl výše 1603,43 eura měsíčně plus valorizace.

11.

Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí správní stížnost, v níž v zásadě tvrdil, že jako otec dvou dcer má nárok pobírat příspěvek ve výši 5 % důchodu za stejných podmínek jako ženy.

12.

Rozhodnutím ze dne 9. června 2017 INSS zamítl uvedenou správní stížnost a potvrdil své rozhodnutí z 25. ledna 2017. INSS uvedl, že peněžitý příspěvek v mateřství, jak jeho název naznačuje, je příspěvek přiznaný výhradně ženám, které pobírají příspěvky ze sociálního zabezpečení a které jsou matkami dvou či více dětí, a to a základě jejich demografického přínosu k sociálnímu zabezpečení.

13.

Dne 23. května 2017 podal žalobce žalobu proti rozhodnutí INSS k Juzgado de lo social n.o 3 de Gerona (Soud pro pracovně právní a sociální záležitosti č. 3 v Geroně, Španělsko), tedy k předkládajícímu soudu. Domáhal se uznání nároku na zvýšení důchodu o 5 % z vyměřovacího základu důchodu vypláceného z důvodu plné trvalé invalidity, a to ve formě peněžitého příspěvku v mateřství přiznaného v čl. 60 odst. 1 LGSS.

14.

Dne 18. května 2018 byl předkládající soud informován o tom, že žalobce zemřel dne 9. prosince 2017. Manželka žalobce převzala uplatněné nároky jako jeho právní nástupkyně a dále je uplatňovala ve věci v původním řízení. ( 6 )

15.

Podle předkládajícího soudu lze demografický přínos předvídat jak u mužů, tak u žen, neboť jak reprodukce, tak odpovědnost za východu dětí, jejich výživu a vzdělávání se bez ohledu na pohlaví týká jakékoli osoby, která má postavení rodiče. Kromě toho se může přerušení profesní kariéry v důsledku narození či osvojení dětí či v důsledku péče o děti, vlastní či osvojené, dotýkat nepříznivě jak žen, tak i mužů. Předkládající soud má za to, že z tohoto úhlu pohledu zavedla úprava peněžitého příspěvku v mateřství provedená čl. 60 odst. 1 LGSS neodůvodněný rozdíl v zacházení ve prospěch žen ke škodě mužů, kteří se nacházejí ve srovnatelné situaci.

16.

Předkládající soud však uznává, že z biologického hlediska existuje nezpochybnitelný rozdíl, neboť pokud jde o rozmnožování, ženy přinášejí mnohem větší osobní oběti než muži. Ženy se musí vyrovnat s obdobím těhotenství a s porodem, což s sebou nese zjevné biologické a fyziologické oběti, jakož i s nevýhodami, které pro ženy vyplývají nejen z fyziologického hlediska, ale také v oblasti zaměstnání. Předkládající soud se domnívá, že z biologického hlediska stanoví peněžitý příspěvek v mateřství upravený čl. 60 odst. 1 LGSS příspěvek ve prospěch žen, který je odůvodněný. Žádný muž se nikdy nebude nacházet ve srovnatelné situaci. Situace pracovníka není srovnatelná se situací pracovnice, která se potýká s profesním znevýhodněním, které přináší přerušení kariéry z důvodu těhotenství a porodu dítěte. Předkládající soud má však pochybnosti ohledně vlivu judikatury Soudního dvora na projednávanou věc, konkrétně rozsudku ve věci Griesmar ( 7 ).

17.

Za těchto okolností se Juzgado de lo social n.o 3 de Gerona (Soud pro pracovně právní a sociální záležitosti č. 3 v Geroně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Porušuje vnitrostátní právní úprava (konkrétně čl. 60 odst. 1 [LGSS]), která přiznává nárok na příspěvek k důchodu na základě jejich demografického přínosu k sociálnímu zabezpečení ženám, které mají vlastní či osvojené děti a pobírají starobní, vdovský či invalidní důchod ve kterémkoli režimu sociálního zabezpečení, a naopak nepřiznává uvedený nárok mužům ve stejné situaci, zásadu rovného zacházení, která zakazuje jakoukoli diskriminaci z důvodu pohlaví a je zakotvena v článku 157 [SFEU] a ve směrnici Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES ze dne 23. září 2002 přepracované směrnicí 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání?“

18.

Žalobce, INSS a Evropská komise předložili písemná vyjádření. Uvedené zúčastněné strany, jakož i španělská vláda – která rovněž odpověděla na písemné otázky Soudního dvora –, přednesly ústní vyjádření na jednání konaném dne 13. června 2019.

19.

Toto stanovisko je strukturováno následovně. Nejprve začnu identifikací relevantního nástroje unijního práva, který je použitelný na dávku dotčenou v projednávané věci (A). Poté přistoupím k výkladu relevantních ustanovení, která se použijí na projednávanou věc a která jsou obsažena ve směrnici 79/7 (B). Nakonec, jelikož jsem dospěl k závěru, že uvedenou směrnici je třeba vykládat tak, že brání opatření, jako je opatření dotčené v projednávané věci, posoudím, zda by se na vnitrostátní ustanovení mohla přesto vztahovat obecná výjimka „pozitivní diskriminace“ stanovená v čl. 157 odst. 4 SFEU (C).

20.

Předkládací rozhodnutí pokládá otázku slučitelnosti čl. 60 odst. 1 LGSS se zásadou rovného zacházení zakotvenou v článku 157 SFEU a směrnici 2006/54/ES o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání. ( 8 )

21.

Žalobce se ztotožňuje s unijním právním rámcem uvedeným v předkládacím rozhodnutí. Naproti tomu INSS, španělská vláda a Komise nesouhlasí s tímto postojem a tvrdí, že nástrojem unijního práva použitelným na projednávanou věc je směrnice 79/7. Žalobce podpůrně tvrdí, že uvedená směrnice je v každém případě použitelná.

22.

Souhlasím s tím, že použitelným právním nástrojem je směrnice 79/7.

23.

Soudní dvůr je samozřejmě vázán skutkovými okolnostmi projednávané věci, jak byly zjištěny předkládajícím soudem, jakož i rozsahem otázek a celkovým rámcem věci, jak jej vymezil předkládající soud v předkládacím rozhodnutí. Tak tomu však není, pokud jde o použitelné unijní právo. Soudní dvůr je oprávněn vykládat všechna relevantní ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují pro rozhodnutí v projednávaných sporech, i když tato ustanovení nejsou výslovně identifikována v předběžných otázkách položených Soudnímu dvoru. ( 9 )Iura (Europae) novit Curia (Europea).

24.

Unijní právo rozlišuje mezi zaměstnaneckými důchodovými systémy, které spadají pod pojem „odměna“ v čl. 157 odst. 1 a odst. 2 SFEU, ( 10 ) a zákonnými důchodovými systémy sociálního zabezpečení, které pod tento pojem nespadají. ( 11 )

25.

Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně potvrdil, že „systémy nebo dávky sociálního zabezpečení, konkrétně starobní důchody, upravené přímo právními předpisy s vyloučením jakékoliv dohody v rámci podniku nebo dotčeného odvětví činnosti, které se povinně použijí na obecné kategorie pracovníků“, nemohu spadat pod pojem „odměna“ v článku 157 SFEU. Je tomu tak proto, neboť „tyto systémy zaručují pracovníkům výhodu právního systému, na jehož financování přispívají pracovníci, zaměstnavatelé a případně také orgány veřejné moci v takové míře, která je závislá ani ne tak na pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a pracovníkem, jako na sociálněpolitických důvodech.“ ( 12 )

26.

Žalobce na jednání tvrdil, že projednávaná věc se týká důchodu příspěvkového typu, který závisí na předchozím zaměstnání. Vyšší mzda zakládá nárok na vyšší důchod. To je podle jeho názoru důvod, proč by dotčená dávka měla být považována za „odměnu“ ve smyslu čl. 157 odst. 2 SFEU.

27.

Je pravda, jak tvrdí žalobce, že judikatura určila kritérium zaměstnání jako rozhodující faktor pro charakterizování důchodového režimu jako „odměna“. ( 13 ) Nicméně skutečnost, že důchodový systém je financován prostřednictvím příspěvků, jejichž výpočet závisí na mzdě, jen stěží činí tento důchodový režim automaticky „odměnou“. Test zavedený Soudním dvorem skutečně zahrnuje celkovou analýzu, která se neopírá jen o jedno kritérium, jako je příspěvková povaha dávky. ( 14 ) Přestože dávky sociálního zabezpečení mohou souviset s pojmem odměny a mohou mít spojitost se zaměstnáním z hlediska příspěvků, dávky upravené zákonem bez jakéhokoliv aspektu vyjednávání v rámci podniku nebo odvětví, které jsou uplatnitelné na obecné kategorie zaměstnanců, byly shledány za dávky, které spadají mimo pojem „odměna“. ( 15 )

28.

Soudní dvůr již měl příležitost zabývat se jinými dávkami, které spadají pod obecný španělský systém sociálního zabezpečení. Opakovaně judikoval, že dávky příspěvkového typu, jako jsou starobní důchody nebo podpory v nezaměstnanosti, jakož i trvalý invalidní důchod, k němuž se váže dotčený příspěvek, nespadají pod pojem „odměna“, ale spadají do rámce směrnice 79/7. ( 16 )

29.

Podle mého názoru není žádný důvod odchýlit se od uvedeného přístupu v projednávané věci. Není mnoho pochyb o tom, že dotčená dávka je součástí systému sociálního zabezpečení upraveného právními předpisy – s vyloučením jakékoliv možnosti dohody – a že se uplatní na obecnou většinu pracujícího obyvatelstva, a nikoliv na zvláštní kategorie pracovníků.

30.

Směrnice 2006/54 obsahuje totéž rozlišování zavedené judikaturou k čl. 157 odst. 2 SFEU, pokud jde o pojem „odměna“. Rozsah působnosti směrnice je konkrétně omezen na „systémy sociálního zabezpečení pracovníků“, které jsou definovány s vyloučením zákonných systémů sociálního zabezpečení. ( 17 )

31.

V důsledku toho dotčená dávka nespadá pod pojem „odměna“ ve smyslu čl. 157 odst. 2 SFEU. Nevztahuje se na ni tedy ani směrnice 2006/54.

32.

Právním nástrojem unijního práva použitelným na projednávanou věc je proto směrnice 79/7. Dotčená dávka doplňuje trvalý invalidní důchod ze sociálního zabezpečení, který je součástí zákonného systému ochrany pro případy stanovené v čl. 3 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice, konkrétně invaliditu. Tento příplatek, stejně jako samotný důchod, souvisí přímo a skutečně s ochranou pro případ invalidity. Ze své podstaty souvisí s tím, že nastane uvedený případ, a usiluje o to, aby byli jeho příjemci řádně chráněni pro případ invalidity, ( 18 ) a to snižováním rozdílu mezi muži a ženami. ( 19 )

33.

Všechny tyto úvahy mne vedou k závěru, že je nezbytné přeformulovat předběžnou otázku tak, že se týká směrnice 79/7.

34.

Analýza slučitelnosti dotčeného vnitrostátního ustanovení se směrnicí 79/7 zahrnuje tři kroky. Zaprvé, jsou ženy a muži ve srovnatelné situaci pro účely použití dotčeného vnitrostátního ustanovení? (1). Zadruhé, je dotčené vnitrostátní ustanovení diskriminací podle čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7? (2). Zatřetí, pokud tomu tak je, mohla by se na čl. 60 odst. 1 LGSS vztahovat jedna z výjimek stanovených v článku 7 uvedené směrnice? (3).

35.

Diskriminace spočívá v použití odlišných pravidel na srovnatelné situace nebo v použití stejného pravidla na objektivně odlišné situace. ( 20 ) Podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být přezkum srovnatelnosti proveden nikoli globálním a abstraktním způsobem, nýbrž specifickým způsobem s ohledem na dotyčnou dávku. To obnáší náležité zohlednění cílů dotčeného specifického vnitrostátního opatření nebo dávky. ( 21 ) Proto jsou (uvedené) legislativní cíle zvláště důležité pro zjištění srovnatelnosti mezi pracovníky ženského a mužského pohlaví.

36.

Judikatura Soudního dvora, jakož i sekundární právo, specifikovaly situace, ve kterých jsou pracovníci ženského a mužského pohlaví jednoduše nesrovnatelní, a to z důvodu biologického stavu ženy, který je považován za stav zahrnující těhotenství, porod a období bezprostředně navazující na porod.

37.

Na jedné straně, pokud jde o situaci mateřské dovolené, Soudní dvůr uvedl, že ženy „se přitom nacházejí ve specifické situaci, která vyžaduje, aby jim byla přiznána zvláštní ochrana, avšak nelze ji stavět na roveň situaci muže ani ženy, kteří skutečně vykonávají svou práci.“ ( 22 ) Soudní dvůr opakovaně uvedl, že „situace pracovníka není srovnatelná se situací pracovnice, kdy výhoda přiznaná pouze pracovnici má vyrovnávat pracovní znevýhodnění vyplývající pro takové pracovnice z přerušení pracovní činnosti z důvodu mateřské dovolené“. ( 23 )

38.

Na druhé straně Soudní dvůr shledal postavení pracujících matek a otců za srovnatelné s ohledem na mnoho dalších okolností souvisejících s rodičovstvím a péčí o děti. Ženy a muži se nacházejí ve srovnatelné situaci v případě jejich postavení rodiče a pokud jde o výchovu jejich dětí. ( 24 ) V důsledku toho se nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde například o jejich případnou potřebu zkrátit svou denní pracovní dobu za účelem péče o děti, ( 25 ) nebo jejich potřebu využívat zařízení péče o děti, když jsou v zaměstnání. ( 26 )

39.

V projednávané věci je proto stěžejní určit, zda dotčený vnitrostátní právní předpis souvisí s konkrétními biologickými vlastnostmi žen s ohledem na těhotenství, porod a mateřství (a). Pokud tomu tak není, je nezbytné zjistit objektivní cíle dotčeného opatření za účelem určení, zda se pracovnice a pracovníci nacházejí v tomto ohledu ve srovnatelné situaci (b).

40.

Článek 4 odst. 2 směrnice 79/7 stanoví, že „zásada rovného zacházení se nedotýká opatření na ochranu žen z důvodu mateřství.“ Podle třetího bodu odůvodnění uvedené směrnice se „zavedení zásady rovného zacházení v oblasti sociálního zabezpečení […] nedotýká opatření na ochranu žen z důvodu mateřství“ a v tomto ohledu „členské státy mohou přijímat zvláštní opatření ve prospěch žen s cílem odstranit faktické nerovné zacházení“.

41.

Toto ustanovení lze považovat za potvrzení nedostatečné srovnatelnosti mezi ženami a muži z hlediska jejich biologického stavu, a to v souladu s judikaturou uvedenou výše v bodě 37 tohoto stanoviska.

42.

Může být dotčené opatření považováno za opatření „na ochranu žen z důvodu mateřství“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7?

43.

Španělská vláda a INSS tvrdí, že na čl. 60 odst. 1 LGSS se vztahuje čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7. INSS uvádí, že opatření ze své podstaty souvisí s mateřstvím, neboť ženy, na které se vztahuje, jsou matkami: bez mateřství situace, kterou má vnitrostátní ustanovení napravit, vůbec nenastává. Španělská vláda na jednání tvrdila, že čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7 je třeba chápat tak, že dovoluje opatření pozitivní diskriminace z důvodu mateřství, a měl by být vykládán široce s ohledem na čl. 157 odst. 4 SFEU a čl. 23 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

44.

Žalobce a Komise mají naopak za to, že na dotčené opatření se čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7 nevztahuje. Tyto zúčastněné strany obhajují restriktivní výklad tohoto ustanovení v tom smyslu, že se vztahuje pouze na aspekty související s biologickým stavem žen. Tak by tomu konkrétně bylo v období zahrnutém v mateřské dovolené.

45.

Pojem „z důvodu mateřství“ není ve směrnici 79/7 definován. Pokud je mi známo, čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice doposud nebyl předmětem výkladu Soudního dvora. Soudní dvůr však několikrát vykládal podobná ustanovení v souvislosti s čl. 2 odst. 3 směrnice 76/207/EHS, ( 27 ) který prostřednictvím pojmů, jež jsou poměrně podobné pojmům použitým v čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7, stanovil, že uvedenou směrnicí „nejsou dotčena ustanovení týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství.“

46.

V souvislosti s čl. 2 odst. 3 směrnice 76/207 měl Soudní dvůr za to, že výjimka založená na „mateřství“ musí být vykládána restriktivně. ( 28 ) Soudní dvůr opakovaně vázal její použití na biologický stav ženy a zvláštní vztah, který existuje mezi ženou a jejím dítětem. Pouze u opatření souvisejících s ochranou žen v průběhu těhotenství, porodu a mateřské dovolené lze mít tudíž za to, že se na ně vztahuje uvedené ustanovení. ( 29 ) Naopak opatření, která přímo nesouvisí s ochranou žen v uvedených situacích, byla považována za opatření, na která se nevztahuje výjimka založená na „mateřství“. ( 30 )

47.

Tento striktní přístup k pojmu „mateřství“ byl Soudním dvorem použit také pro určení, zda jsou situace pracovníků ženského nebo mužského pohlaví srovnatelné pro účely uplatnění zásady stejné odměny v článku 157 SFEU v oblasti zaměstnaneckých důchodů. Ve věci Griesmar Soudní dvůr uvedl, že opatření by mohlo být přijato, pokud by mělo za cíl „kompenzovat pracovní znevýhodnění, která vyplývají pro pracovnici z přerušení pracovní činnosti v době následující po porodu dítěte, kdy v tomto případě situace pracovníka není srovnatelná se situací pracovnice“. ( 31 ) Soudní dvůr však výslovně odmítl vzít v úvahu nevýhody, které ženám vznikly v průběhu jejich profesní kariéry z důvodu jejich převládající úlohy při výchově dětí v rámci „mateřské dovolené“ nebo jakékoliv nevýhody, které vznikly v důsledku přerušení jejich pracovní činnosti po porodu. ( 32 ) Bylo tomu tak částečně proto, že bonifikace, která byla předmětem uvedené věci, byla přiznávána také v případě adoptovaných dětí, aniž by byla vázána na předchozí přiznání mateřské dovolené z důvodu osvojení matce. ( 33 )

48.

Pojem „mateřství“, jak jej vykládá Soudní dvůr, se tudíž vztahuje ke specifické biologické skutečnosti, která činí ženy a muže nesrovnatelné: těhotenství, porod a mateřská dovolená. To vymezuje předmět této zvláštní ochrany nejen ratione materiae, ale logicky také ratione temporis, neboť výjimku založenou na mateřství nelze považovat za výjimku, která se vztahuje na jakoukoliv následnou událost (či události) nebo situaci (či situace) jednoduše z důvodu, že se jedná o osobu, která je matkou. Mateřství (maternity) je tedy třeba chápat v úzkém slova smyslu. Nelze jej stavět na roveň mnohem obecnějším pojmům být matkou (motherhood) nebo být rodičem (parenthood).

49.

INSS a španělská vláda navrhují odchýlit se od tohoto přístupu v souvislosti se směrnicí 79/7 a přijmout širší pojetí pojmu „mateřství (maternity)“ jako pojmu „být matkou (motherhood)“. K dotazu položenému na jednání ohledně důvodů pro navrhování takového širokého výkladu španělská vláda uvedla, že čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7 je třeba vykládat s ohledem na čl. 157 odst. 4 SFEU a článek 23 Listiny tak, že dovoluje opatření pozitivní diskriminace, která se týkají mateřství (motherhood) v širokém smyslu slova.

50.

Tento směr úvah není podle mého názoru přesvědčivý. Jak podrobně vysvětlím níže, ( 34 ) potenciální právní základ pro pozitivní opatření v souvislosti s projednávanou věcí lze patrně nalézt mimo směrnici 79/7 v čl. 157 odst. 4 SFEU. Zde postačí uvést, že opatření dovolující rozdílné zacházení s ženami a muži, která jsou ochrannými opatřeními z důvodu mateřství v rámci oblasti působnosti směrnice 79/7, jsou založena na odlišném předpokladu a logice než obecná pravidla o pozitivních opatřeních v čl. 157 odst. 4 SFEU. Tvrzení, že novějším obecným ustanovením o pozitivních opatřeních by mělo být dovoleno výkladově změnit chápání srovnatelnosti ve starších zvláštních odvětvových právních předpisech, a tak fakticky učinit jedno z jejich klíčových ustanovení neúčinným, se mi nezdá být jako dobrý návod pro zákonný výklad.

51.

Stručně řečeno, neshledávám žádný dobrý důvod pro to, aby byl pojmu „z důvodu mateřství“ přikládán odlišný a širší význam ve smyslu směrnice 79/7. Spíše naopak, jak Komise správně upozorňuje: širší chápání výjimky založené na „mateřství“ by umožnilo rozdílné zacházení v situacích, kdy jsou pracující matky a otcové skutečně ve srovnatelné situaci, a bylo by tudíž v rozporu se samotným účelem směrnice.

52.

Na základě tohoto přiměřeně úzkého výkladu pojmu „z důvodu mateřství“, který se podle mého názoru musí použít také v souvislosti se směrnicí 79/7, neshledávám, jak by bylo možné dotčené opatření považovat za opatření, na které se vztahuje výjimka obsažená v čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice.

53.

Již letmý pohled na specifika dotčeného opatření tento závěr potvrzuje. Peněžitý příspěvek v mateřství stanovený v čl. 60 odst. 1 LGSS není spojován s žádnou ze zvláštních situací, jako jsou těhotenství, porod a mateřská dovolená. Ve skutečnosti nevyžaduje žádnou z těchto situací jako podmínku pro pobírání peněžitého příspěvku v mateřství.

54.

Zaprvé, jak žalobce uvádí, ne každá pracovnice, která může pobírat peněžitý příspěvek v mateřství, mohla skutečně čerpat mateřskou dovolenou. Vzhledem k tomu, že podle vnitrostátní právní úpravy může mateřskou dovolenou z důvodu osvojení čerpat jak žena, tak i muž, ( 35 ) může se stát, že žena může pobírat peněžitý příspěvek v mateřství, přestože nečerpala uvedenou dovolenou nebo že v tomto případě nebyla těhotná ani porodila. Zadruhé, jestliže má dítě dvě matky, ( 36 ) obě budou mít nárok na peněžitý příspěvek v mateřství, ale pouze jedna z nich mohla skutečně čerpat mateřskou dovolenou. Vzhledem k tomu, že dotčené opatření neobsahuje žádnou podmínku, podle níž by ženy musely přestat pracovat v době, kdy měly děti, souvislost s mateřskou dovolenou bude chybět také například v situacích, kdy žena porodila před nástupem do práce. Zatřetí, skutečnost, že se opatření nepoužije v případě matek, které mají jedno dítě, potvrzuje, že nesouvisí s ochranou mateřství.

55.

Celkově vzato tedy opatření nezahrnuje situace, které jasně a objektivně souvisejí s mateřstvím, a zároveň naopak zahrnuje situace, které s mateřstvím nesouvisejí. Takový legislativní návrh může jen stěží zapadat do rámce stanoveného čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7.

56.

Zdálo by se rovněž, že jak INSS, tak i španělská vláda nakonec uznávají, že zvláštní cíl čl. 60 odst. 1 LGSS je mnohem širší, než cíl spočívající v ochraně žen z důvodu mateřství v (úzkém) smyslu uvedeném výše.

57.

Všechny tyto úvahy potvrzují, že čl. 60 odst. 1 LGSS neobsahuje žádný prvek, který by zakládal vztah mezi příspěvkem a profesními nevýhodami souvisejícími s pojmem „mateřství“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7.

58.

Podle čl. 60 odst. 1 LGSS byl peněžitý příspěvek v mateřství zaveden pro potvrzení „demografického přínosu“ pro sociální zabezpečení. Jak Komise uvádí, preambule zákona, který přijal dané opatření, neobsahuje žádné konkrétnější odůvodnění než toto. ( 37 )

59.

Pokud bychom se zaměřili na uvedený cíl čl. 60 odst. 1 LGSS jako takový, bylo by obtížné pochopit, proč nejsou ženy a muži ve srovnatelném postavení, pokud jde o jejich „demografický přínos“ k sociálnímu zabezpečení, neboť oba se stále zdají být nezbytní pro rozmnožování. ( 38 )

60.

Jak však vyplývá z přípravných prací a politických souvislostí popsaných Komisí, INSS a španělskou vládou, dotčené opatření sleduje mnohem širší cíl, kterým bylo inspirováno.

61.

Z vyjádření Komise, jakož i z písemné odpovědi španělské vlády na otázku položenou Soudním dvorem vyplývá, že pozměňovací návrh parlamentu, který je pramenem dotčeného opatření, naznačil potřebu uznat genderový rozměr důchodů a odstranit nebo alespoň snížit rozdíl mezi muži a ženami v případě důchodů. ( 39 ) Je tomu tak proto, neboť ženy mnohem častěji vzdávají zaměstnání, aby pečovaly o děti, což má přímý vliv na jejich příjem, jakož i na jejich důchody, a vede to k fenoménu známému jako „dvojí sankce“. ( 40 ) Opatření má proto za cíl zavést koncept „demografického příspěvku“ za účelem uznání úsilí, které ženy vynakládají na péči a výchovu dětí na úkor jejich profesní činnosti. ( 41 ) Toto rovněž považoval za základní cíl opatření španělský ústavní soud: cílem je poskytnout kompenzaci matkám, které se i přes svůj záměr mít delší profesní dráhu věnovaly péči o děti s tím důsledkem, že nebyly schopné platit příspěvky po tolik let, jako další pracovníci. ( 42 )

62.

INSS navíc předložil statistické údaje, které prokazují, že příspěvky na sociální zabezpečení přímo souvisejí s pohlavím a počtem dětí. Rozdíl mezi muži a ženami v případě důchodů má podle uvedených dat větší dopad na ženy, které jsou matkami dvou a více dětí.

63.

Z výše uvedených skutečností lze vyvodit první předběžný závěr. Je zřejmé, že dotčené opatření není ve skutečnosti zaměřeno na ochranu žen, které převzaly odpovědnost za péči o děti. Článek 60 odst. 1 LGSS vskutku neobsahuje žádnou podmínku, která by vázala dotčenou dávku na skutečnou péči o děti. Nevyžaduje prokázání doby dovolené, přerušení zaměstnání nebo alespoň určité snížení pracovní doby. Je pravda, že i kdyby to byl uvedený cíl, byl by málo užitečný, vzhledem k tomu, že Soudní dvůr opakovaně uvedl, že otcové a matky se nacházejí ve srovnatelném postavení, pokud jde o péči o děti. ( 43 )

64.

Druhý předběžný závěr zní, že skutečným cílem dotčeného opatření je podle všeho snížení rozdílu mezi muži a ženami v případě důchodů, a to na základě obecných statistických údajů, které prokazují, že ženy, které jsou matkami více než jednoho dítěte, jsou obzvláště znevýhodněny ve vztahu k jejich důchodovým nárokům.

65.

Posledně uvedený cíl okamžitě vyvolává otázku, zda je taková strukturální situace nerovnosti dostatečná pro to, aby činila ženy a muže nesrovnatelné v dané situaci.

66.

Podle mého názoru tomu tak být nemůže. Je pravda, že judikatura Soudního dvora vzala v některých případech v úvahu rozdíly týkající se různých skupin osob, aby odmítla jejich srovnatelnost. ( 44 ) Soudní dvůr však považoval za srovnatelnou situaci osob patřících do různých věkových skupin, které byly postiženy strukturálními problémy, jako je nezaměstnanost. ( 45 ) Soudní dvůr kromě toho varoval před opíráním se o zobecňování a statistické údaje právě proto, neboť to může vést k diskriminačnímu zacházení se ženami a muži v dané situaci. ( 46 ) Existence přesvědčivých statistických údajů, které prokazují strukturální rozdíly dopadající na ženy, vskutku nevylučuje to, že existují situace, v nichž se ženy a muži nacházejí ve srovnatelné situaci.

67.

Neshledávám žádný důvod, proč by se v projednávané věci neměl dodržovat stejný přístup. Kromě toho, argumenty týkající se rozdílných situací, v nichž se skupiny nacházejí, za předpokladu, že by takový rozdíl nebyl tak významný, že by činil dané skupiny zcela nesrovnatelnými, musí být náležitě posouzeny na úrovni odůvodnění ( 47 ) nebo, je-li to relevantní, v rámci posouzení „pozitivních kroků“. „Pozitivní kroky“ konkrétně umožňují odklon od individuálního přístupu k rovnosti za účelem zohlednění nevýhodné situace skupiny s cílem dosažení skutečné rovnosti. ( 48 )

68.

V důsledku toho jsem dospěl k závěru, že existence obecné strukturální nerovnosti v případě důchodů nevylučuje, aby pracovníci ženského a mužského pohlaví, kteří jsou rodiči dvou nebo více dětí, byli ve srovnatelné situaci, pokud jde o dotčenou dávku, konkrétně nárok na invalidní důchod příspěvkového typu (resp. příspěvek k němu).

69.

Vzhledem k povaze dotčeného opatření je nutné, aby analýza toho, zda je čl. 60 odst. 1 LGSS diskriminační, byla nanejvýš stručná. Ustanovení vyhrazuje přiznání příspěvku výhradně ženám. Představuje tudíž přímou diskriminaci na základě pohlaví, která ovlivňuje výpočet dávek ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7.

70.

Jak Komise správně zdůrazňuje, v rámci směrnice 79/7 není možné odůvodnit takový případ přímé diskriminace. ( 49 ) Výjimku ze zákazu přímé diskriminace na základě pohlaví je možné uplatnit pouze v případech taxativně vyjmenovaných v uvedené směrnici. ( 50 ) Je proto nezbytné posoudit, zda se na dotčené opatření vztahuje čl. 7 odst. 1 směrnice 79/7.

71.

Vzhledem k obzvláště citlivé povaze sociálního zabezpečení a kvůli rozsáhlým rozdílům v zacházení se ženami a muži v době, kdy byla projednávána směrnice 79/7, čl. 7 odst. 1 umožnil členským státům vyloučit určité záležitosti z oblasti působnosti uvedené směrnice. Směrnice 79/7 měla vskutku za cíl „pouze“ postupné zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy. ( 51 ) Výjimky v čl. 7 odst. 1 tudíž logicky nemohou souviset se systematickým pokusem o ochranu žen nebo s pozitivní diskriminací. Naopak mají za cíl zachovat určité aspekty systémů sociálního zabezpečení, které existovaly v době přijetí směrnice. ( 52 )

72.

Mezi záležitostmi, které mohou členské státy vyloučit z oblasti působnosti směrnice 79/7, čl. 7 odst. 1 písm. b) odkazuje na „výhody poskytované v oblasti důchodového pojištění osobám, které vychovaly děti“ a „nabytí nároku na dávky po obdobích přerušení zaměstnání v důsledku vychovávání dětí“.

73.

INSS a španělská vláda obecně tvrdí, že se na opatření dotčené v projednávané věci vztahuje uvedená výjimka.

74.

Žalobce naopak tvrdí, že výjimka v čl. 7 odst. 1 písm. b) není uplatnitelná. Tato výjimka je podle názoru žalobce uplatnitelná pouze na starobní důchody, a nikoliv na invalidní důchody, jakým je i dotčený důchod.

75.

Neshledávám žádnou námitku proti použití čl. 7 odst. 1 písm. b) na trvalý invalidní důchod. I když první část tohoto ustanovení vskutku odkazuje na „starobní“ důchod, není tomu tak u druhé části, která obecně odkazuje na nabytí nároku na dávky po obdobích přerušení zaměstnání v důsledku vychovávání dětí. Soudní dvůr již ve skutečnosti uplatnil výjimku obsaženou v čl. 7 odst. 1 písm. b) v souvislosti se španělskými trvalými invalidními důchody. ( 53 )

76.

Článek 7 odst. 1 písm. b) však v projednávané věci není použitelný z jiného důvodu. Jak žalobce správně zdůraznil, čl. 60 odst. 1 LGSS se nevztahuje k žádnému skutečnému přerušení zaměstnání z důvodu výchovy dětí. Peněžitý příspěvek v mateřství je přiznáván bez ohledu na přerušení zaměstnání, ať již ve formě mateřské či rodičovské dovolené, nebo přerušení jakéhokoliv jiného druhu. ( 54 )

77.

Rád bych pro upřesnění dodal, že i v případě, kdy by opatření, jako je dotčené opatření, bylo vázáno na přerušení zaměstnání z důvodu výchovy dětí, neznamenalo by to podle mého názoru, že by mohlo být podřazeno pod výjimku stanovenou v čl. 7 odst. 1 písm. b).

78.

Jak Komise a žalobce správně tvrdí, výjimky obsažené v čl. 7 odst. 1 směrnice 79/7 byly navrženy v rámci postupného odstraňování rozdílů v zacházení ( 55 ) a musí být vykládány restriktivně. ( 56 ) Přestože čl. 7 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 uvedené směrnice odkazují na možnost členských států, aby „zachovaly“ stávající ustanovení, čl. 7 odst. 1 nebyl vykládán Soudním dvorem jako restriktivní doložka „standstill“. Judikatura připouští, že čl. 7 odst. 1 směrnice 79/7 se může použít na následné přijetí opatření, která nelze oddělit od již existujících opatření, jež spadají pod tuto výjimku, jakož i na změny takových opatření. ( 57 )

79.

Pravidlo dotčené v projednávané věci však nemůže být v žádném rozumném smyslu považováno za postupný pokrok směrem k plnému uplatnění zásady rovnosti mezi ženami a muži v oblasti sociálního zabezpečení. Opatření bylo přijato v roce 2015, tedy několik desetiletí poté, co směrnice 79/7 vstoupila v platnost. Bylo nově vloženo do vnitrostátního právního rámce, v němž neexistovalo žádné podobné ustanovení, na které by mohlo navazovat. Není proto možné považovat dané opatření za nezbytné nebo neoddělitelné od jakéhokoliv dřívějšího režimu využívajícího výjimku stanovenou v čl. 7 odst. 1 písm. b). Kromě toho nemá spojitost s celkovým cílem čl. 7 odst. 1 spočívajícím v zachování finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení.

80.

V důsledku toho jsem dospěl k závěru, že v případě opatření dotčeného v projednávané věci nelze mít za to, že se na něj vztahuje výjimka stanovená v čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 79/7.

81.

I přes moje stanovisko, že směrnice 79/7 brání čl. 60 odst. 1 LGSS, zbývá ještě přezkoumat, zda dotčené opatření může být přesto přípustné podle čl. 157 odst. 4 SFEU, tedy podle ustanovení, které bylo předmětem rozsáhlých diskusí zúčastněných stran, které podaly vyjádření v projednávané věci.

82.

Článek 157 odst. 4 SFEU uvádí, že „s ohledem na zajištění úplné rovnosti mezi muži a ženami v profesním životě nebrání zásada rovného zacházení členskému státu zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře“. Uvedené ustanovení tudíž umožňuje „nahradit“ nebo opětovně učinit slučitelným unijní právní opatření, na která se nevztahují zvláštní výjimky nebo odchylky stanovené v sekundárním právu v oblasti rovnosti pohlaví. ( 58 )

83.

Nicméně rozsah působnosti čl. 157 odst. 4 SFEU zůstává nejasný. Zaprvé, zůstává nevyřešeno, zda se čl. 157 odst. 4 SFEU omezuje na oblast „stejné odměny“ nebo zda má širší oblast působnosti (1). Zadruhé, u jakých opatření lze mít za to, že se na ně vztahuje uvedené ustanovení, konkrétně pokud jde o opatření na „vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře“? (2) Po provedení obecné analýzy těchto dvou klíčových otázek a mém tvrzení, že se na určitá pečlivě navržená vnitrostátní opatření v oblasti důchodů ze sociálního zabezpečení může vztahovat čl. 157 odst. 4 SFEU, jsem stále nucen dospět k závěru, že opatření dotčené v projednávané věci není takovým opatřením, neboť nesplňuje základní požadavky přiměřenosti (3).

84.

Dotčená dávka nespadá pod pojem „odměna“ ve smyslu čl. 157 odst. 2 SFEU. ( 59 ) Mohl by tudíž čl. 157 odst. 4 SFEU napravit vnitrostátní opatření, které nespadá do oblasti působnosti čl. 157 odst. 2 SFEU?

85.

K dotazu položenému na jednání ohledně této otázky Komise uvedla, že s přihlédnutím k tomu, že pojem „profesní kariéra“ v čl. 157 odst. 4 SFEU je velmi široký, oblast působnosti tohoto ustanovení není omezena na pojem „stejná odměna“. Mohlo by se tedy použít i na oblast sociálního zabezpečení.

86.

Souhlasím s Komisí, že není žádný důvod omezovat oblast působnosti čl. 157 odst. 4 SFEU na oblast „stejné odměny“.

87.

Je pravda, že konkrétní ustanovení, které umožňuje členským státům přijmout opatření v rámci „pozitivních kroků“, je obsaženo v článku 157 SFEU, který se historicky týkal „stejné odměny“. Řada aspektů však podporuje názor, že odstavec 4 uvedeného ustanovení překračuje rámec zvláštní oblasti „stejné odměny“.

88.

Zaprvé, znění čl. 157 odst. 4 SFEU je zjevně poměrně široké. Stanoví výjimku ze „zásady rovného zacházení“ s ženami a muži, nikoliv výjimku ze „stejné odměny“, aniž by stanovovalo jakákoliv výslovná omezení, pokud jde o oblasti, v nichž se má uplatnit. ( 60 ) Opatření povolená uvedeným ustanovením jsou popsána stejně široce jako „opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví“ nebo „pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře“. Cíle čl. 157 odst. 4 SFEU jsou podobně stanoveny s odkazem na velmi široký cíl „zajištění úplné rovnosti […] v profesním životě“.

89.

Zadruhé, ze systematického hlediska je již jakékoliv případné celkové omezení článku 157 SFEU na zvláštní oblast „stejné odměny“ překonáno čl. 157 odst. 3 SFEU, který představuje široký právní základ, který jde zcela nad rámec zásady stejné odměny a zahrnuje přijetí „opatření k uplatnění zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách práce a zaměstnanosti“. ( 61 )

90.

Zatřetí, je pravda, že v minulosti Soudní dvůr přijal „restriktivní“ výklad výjimky založené na pozitivních krocích zakotvené v čl. 2 odst. 4 směrnice 76/207, když uvedl, že uvedené ustanovení představovalo odklon od zásady rovného zacházení. ( 62 ) Tento postoj byl nicméně postupně opuštěn. ( 63 ) Neobjevuje se v judikatuře týkající se širší a obecné výjimky založené na pozitivních krocích obsažené v čl. 157 odst. 4 SFEU. Není tak tomu podle mého názoru náhodou. Článek 157 odst. 4 SFEU představuje v rámci primárního práva sjednocení vize skutečné rovnosti v oblasti rovnosti pohlaví, a nikoliv pouhou výjimku, která by měla být vykládána restriktivně.

91.

Domnívám se proto, že čl. 157 odst. 4 SFEU je třeba vykládat v tom smyslu, že dovoluje v rámci „pozitivní diskriminace“ přijmout opatření, která by jinak byla vyloučena zásadou rovného zacházení zakotvenou ve směrnici 79/7, pokud tato opatření skutečně usilují o zajištění „úplné rovnosti mezi muži a ženami v profesním životě“ a poskytují „zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví“ nebo „pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře“.

92.

Je zde však další předběžná otázka: použije se čl. 157 odst. 4 SFEU v oblasti sociálního zabezpečení? Uvedená oblast skutečně zůstává ve zvláštním režimu, odstřižená do určité míry od všech ostatních nástrojů v oblasti rovnosti pohlaví, pokud jde o pracovní podmínky a odměnu, a je upravena jedinou směrnicí, která zůstala ze „starých“ směrnic, přijatých na základě článku 235 EHS (současný článek 352 SFEU). ( 64 )

93.

Z širšího hlediska je nicméně třeba zdůraznit, že vyloučení oblasti upravené směrnicí 79/7 z oblasti působnosti čl. 157 odst. 4 SFEU by vedlo k poměrně paradoxním důsledkům, a to izolaci oblasti sociálního zabezpečení a jejího vyloučení z cíle dosáhnout v praxi skutečné rovnosti sledovaného uvedeným ustanovením. Je tomu tak proto, neboť ustanovení směrnice 79/7 stanovující možnost výjimky, tedy čl. 4 odst. 2 a článek 7, nejsou vhodná jako prostředky pro pozitivní diskriminaci. Je tomu tak především z důvodu restriktivního výkladu, který si oba zasluhují, ale také konkrétněji z důvodu jejich rozdílných struktur a účelů.

94.

Kromě toho, jak již bylo uvedeno, směrnice 79/7 je „posledním Mohykánem“ stále platné právní úpravy rovnosti ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Krása, jasnost a jednoduchost jejího jazyka, který lze s ohledem na dnešní legislativní návrhy pouze obdivovat, nemění nic na skutečnosti, že sociální realita, s níž se v roce 1978 potýkala a kterou řešila, je nutně jiná, než je realita o nějakých 40 let později.

95.

I se zohledněním výše uvedeného jsem však stále toho názoru, že přijetí čl. 157 odst. 4 SFEU jako odůvodnění úzce uzpůsobených opatření v oblasti sociálního zabezpečení, která spadají pod směrnici 79/7, ale která jsou zjevně v rozporu s jejími ustanoveními, je za určitých podmínek systematicky a logicky lepší, než alternativa prosazovaná INSS a španělskou vládou, konkrétně začít vykládat a skutečně změnit pojmy obsažené ve směrnici 79/7 s ohledem na čl. 157 odst. 4 SFEU a jakoukoliv představu o (skutečné) rovnosti. ( 65 )

96.

Jak již bylo poznamenáno výše, čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7 uznává, že muži a ženy nejsou srovnatelní ve zvláštní situaci mateřství, ale sám nestanoví konkrétní „pozitivní kroky“. ( 66 ) Je pravda, že pojmové základy pozitivních kroků mají společné některé prvky odůvodnění, které vycházejí ze zjištění nesrovnatelnosti vztahující se k mateřství právě z důvodu zvláštní situace znevýhodnění, se kterou se potýká jedna z vymezených skupin, a cíl dosažení skutečné rovnosti. ( 67 ) Přinejmenším však v oblasti diskriminace na základě pohlaví jsou tyto dvě pojmové kategorie - mateřství jako jeden z prvků, který brání srovnatelnosti, a možnost přijmout pozitivní kroky pro nápravu nebo vyrovnání nevýhod, se kterými se potýkají ženy - ponechávány jako oddělené kategorie v právní úpravě a v judikatuře. ( 68 )

97.

Nejedná se o pouhou náhodu. Logika, na níž jsou založeny obě výjimky, se skutečně liší: výjimka týkající se opatření na ochranu žen z důvodu mateřství, jako je čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7, je založena na nesrovnatelnosti s ohledem na velmi specifickou biologickou realitu, která se nikdy nezmění. Jejím cílem není náprava nebo kompenzace dřívější nerovnováhy nebo strukturální nevýhodné situace, která může zaniknout se sociálním pokrokem. Ve skutečnosti čl. 4 odst. 2 směrnice 79/7 funguje nezávisle na jakékoliv dřívější situaci spočívající v nevýhodě nebo nedostatečném zastoupení.

98.

Z hlediska funkcí a cílů výjimky založené na mateřství a pozitivních kroků mají navíc rozdíly značný význam. Mnoho nevýhod, se kterými se ženy potýkají, vyplývá ze společensky vytvořené role, která je jim přičítána, a široký výklad výjimky na základě „mateřství (maternity)“ jako pojmu zahrnujícího „být matkou (motherhood)“ pravděpodobně povede k přetrvávání a dalšímu zachovávání těchto rolí, a tudíž bude v rozporu se samotným účelem pozitivních kroků.

99.

Pokud jde o článek 7 směrnice 79/7, jeho omezená oblast působnosti související s progresivní povahou uvedené směrnice již představuje důležitou námitku proti tomu, aby se dané ustanovení považovalo za vhodný prostředek pro pozitivní kroky v oblasti sociálního zabezpečení. Kromě toho, jak již bylo uvedeno, účel uvedeného ustanovení není natolik spojen s myšlenkou skutečné rovnosti, jako spíše s logikou zachování určitých dřívějších rozdílů „ve prospěch“ žen a zároveň uchováním finanční rovnováhy systémů sociálního zabezpečení. ( 69 )

100.

Souhrnně řečeno, vyloučení sociálního zabezpečení z oblasti působnosti čl. 157 odst. 4 SFEU by znamenalo, že by směrnice 79/7 byla jediným zvláštním nástrojem sekundárního práva v oblasti sociální politiky, který by prováděl unijní zásadu rovnosti mezi ženami a muži, jež je vyloučena z věcného přístupu k rovnosti hlásaného čl. 157 odst. 4 SFEU jako obecného ustanovení „pozitivních kroků“ na základě pohlaví.

101.

S takovým důsledkem se mohu jen obtížně ztotožnit. Článek 157 odst. 4 SFEU by tak měl rovněž sloužit k odůvodnění vnitrostátního opatření, které by jinak bylo diskriminační z hlediska zvláštního právního rámce stanoveného použitelným unijním sekundárním právem, včetně směrnice 79/7, pokud takové opatření splňuje požadavky uvedeného ustanovení smlouvy, konkrétně, že daná opatření mají za cíl zajistit „úplnou rovnost mezi muži a ženami v profesním životě“ a poskytování „zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví“ nebo „pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře“.

102.

Přestože Komise uznala, že by se článek 157 odst. 4 SFEU mohl potenciálně použít v oblasti sociálního zabezpečení, tvrdí, že opatření dotčené v projednávané věci nelze podřadit pod výjimku založenou na „pozitivních krocích“ stanovenou uvedeným článkem, a to na základě výkladu, který Soudní dvůr poskytl jeho předchůdcům v rozsudcích ve věci Griesmar a Leone.

103.

Ve věci Griesmar Soudní dvůr vykládal čl. 6 odst. 3 Dohody o sociální politice ( 70 ) ve věci týkající se bonifikace kvůli dětem, která byla přiznávána státním zaměstnankyním v rámci zaměstnaneckého penzijního systému. Soudní dvůr uvedl, že uvedené opatření nespadalo pod opatření pozitivních kroků podle čl. 6 odst. 3 Dohody o sociální politice. Opatření nebylo podle všeho „způsobilé kompenzovat nevýhody, kterým jsou uvedené státní zaměstnankyně vystaveny, tím, že by těmto ženám napomáhalo v profesní kariéře.“ Soudní dvůr uvedl, že „naopak, toto opatření se omezuje na poskytnutí pracovnicím – matkám bonifikaci v okamžiku odchodu do důchodu, aniž by jakkoli řešilo problémy, se kterými se setkávají v profesním životě“. ( 71 ) Toto bylo potvrzeno ve věci Leone, ( 72 ) jakož i v několika rozsudcích ohledně porušení smlouvy, které se týkaly určitých výhod přiznaných státním zaměstnankyním v souvislosti s důchodovým věkem a počtem odpracovaných let vyžadovaných pro odchod do důchodu. ( 73 )

104.

Na první pohled se úvahy v uvedených rozsudcích plně uplatní pro diskusi o čl. 157 odst. 4 SFEU v projednávané věci. Peněžitý příspěvek v mateřství skutečně ovlivňuje nároky na důchod po uznání situace plné trvalé invalidity, a nikoliv během profesní kariéry žalobce.

105.

Druhý pohled však odhaluje dva obdobné aspekty: technický a zásadový.

106.

Nejprve techničtější argument: judikatura ve věcech Griesmar a Leone nemusí být nezbytně vykládána tak, že zcela vylučuje možnost uchylovat se k čl. 157 odst. 4 SFEU v jakékoliv situaci, která souvisí s potřebou vyrovnávat nevýhody z minulosti. Tvrzení v uvedených rozsudcích musí být chápána v kontextu okolností dotčených konkrétních věcí. Pokud totiž jediné opatření, které existuje pro řešení strukturálního problému, jako je rozdíl mezi muži a ženami, spočívá ve vyrovnání po odchodu do důchodu, je skutečně legitimní tvrdit, že vnitrostátní předpisy neposkytují nápravu problémů, s nimiž se setkávají ženy v průběhu jejich profesní kariéry. Za takových okolností by mohlo poskytování pouze vyrovnání po odchodu do důchodu přispět k udržování tradičního rozdělení rolí mezi ženami a muži tím, že je zachováno podpůrné postavení mužů ve vztahu k postavení žen, pokud jde o výkon jejich rodičovské funkce, ( 74 ) kdy ženy skutečně dostávají pouze „doplatek“ na konci své kariéry.

107.

Situace je podle mého názoru trochu jiná v případě, kdy je vnitrostátní opatření, jako je opatření dotčené v projednávané věci, součástí širšího systému vnitrostátního práva, který zahrnuje rozdílná opatření usilující o skutečnou nápravu problémů, s nimiž se setkávají ženy v průběhu jejich profesní kariéry. V takovém případě nelze v zásadě vyloučit, že jestliže existuje obecná právní úprava, která má za cíl vyrovnat znevýhodnění, kterým jsou ženy vystaveny, a to jejich podporou v průběhu jejich profesní kariéry, pak by opatření, jež má za následek vyrovnání znevýhodnění z minulosti, mohlo být legitimně podřazeno pod čl. 157 odst. 4 SFEU. Takové opatření by skutečně bylo vedlejší ve vztahu k hlavnímu systému vyrovnávacích opatření účinných v průběhu profesního života. Mělo by ve jménu mezigenerační spravedlnosti nápravnou a dočasnou povahu za účelem řešení situace těch, kteří nemohli mít prospěch z pokroku směřujícího k rovnosti v systému sociálního zabezpečení.

108.

Pokud by nebyl přijat takový přiměřený a na skutečnou rovnost zaměřený výklad oblasti působnosti čl. 157 odst. 4 SFEU, pak by bylo podle mého názoru třeba zásadně přehodnotit přístup Soudního dvora.

109.

Zaprvé, je zde znění čl. 157 odst. 4 SFEU. Jasně odkazuje na cíl spočívající v zajištění rovnosti v praxi tím, že nezahrnuje pouze opatření zaměřená na usnadnění přístupu a předcházení nevýhodám, ( 75 ) ale také na vyrovnání těchto nevýhod. Uvedené ustanovení podle mého názoru nahrazuje patrně ne zcela užitečné soustředění se na dichotomii mezi rovností příležitostí a rovností výsledků, která převládala ve většině dosavadní judikatury vykládající odlišné právní předpisy. ( 76 )

110.

Zadruhé, výklad oblasti působnosti čl. 157 odst. 4 SFEU se musí logicky přizpůsobit zvláštnostem v dotčené oblasti. Pokud bychom připustili, že se čl. 157 odst. 4 SFEU použije v oblasti, na kterou se vztahuje směrnice 79/7, vyrovnání znevýhodnění v profesních kariérách se musí nezbytně vztahovat na současné důsledky dřívějších znevýhodnění. Neshledávám, jak by tomu mohlo být jinak v oblasti sociálního zabezpečení, kde by znevýhodnění v důchodech bylo nejvíce pocítěno, jakmile osoba opustí trh práce a odejde do důchodu. Je obtížné si představit, jak by bylo možné vyřešit otázku nyní existujících rozdílů ve výši důchodů žen a mužů usnadněním přístupu žen na trh práce, nebo opatřeními přijatými v době, kdy jsou stále aktivní na trhu práce (taková opatření by zabránila v potenciálním budoucím rozdílům ve výši důchodů žen a mužů), přičemž by se kategoricky vyloučila jakákoliv opatření, která by se stala použitelnými, jakmile odejdou do opustí pracovní trh (v čemž spočívá skutečný a naléhavější problém).

111.

Zatřetí, takový přístup k čl. 157 odst. 4 SFEU by vskutku vedl k příliš restriktivnímu a vylučujícímu důsledku, neboť by zahrnoval prodloužení znevýhodnění, kterým čelí ženy v průběhu jejich pracovního života, do doby jejich odchodu do důchodu. ( 77 ) Praktický důsledek by byl morálně sporný: vzhledem k tomu, že plná rovnost se v praxi uplatňuje pouze na rovnost příležitostí v průběhu jejich pracovních životů, po jejich odchodu z pracovního trhu nelze už nic vyrovnat, a to i přesto, že znevýhodnění jasně vyplývá z nerovnosti, k níž došlo během jejich pracovních životů, a logicky se projeví později. V takovém případě by rovnost příležitostí byla užitečná pouze tehdy, pokud by zahrnovala rovnou příležitost změnit minulost.

112.

Tvrdím tedy, že nejenže může čl. 157 odst. 4 SFEU sloužit k odůvodnění vnitrostátního opatření, které by jinak bylo diskriminační v rámci zvláštního právního rámce zavedeného použitelným sekundárním unijním právem, včetně směrnice 79/7, ale může být rovněž použit na opatření, jejichž cílem je vyrovnání znevýhodnění, ke kterým došlo v průběhu profesních kariér a která přestože mají svůj původ v nerovnosti vzniklé v průběhu pracovního života, projeví se pouze později při opuštění pracovního trhu.

113.

Unijní právní předpisy nicméně důsledně podrobují opatření pozitivních kroků testu přiměřenosti, který vyžaduje, aby výjimky nepřekročily hranice toho, co je vhodné a nezbytné pro dosažení hledaného cíle. Zásada rovného zacházení musí být v co nejvyšší možné míře v souladu s požadavky sledovaného cíle. ( 78 )

114.

Nyní se budu zabývat těmito požadavky v souvislosti s projednávanou věcí.

115.

INSS a španělská vláda trvají na příspěvkové nápravné povaze dotčené dávky. Podle těchto zúčastněných stran „peněžitý příspěvek v mateřství“ zapadá do širšího legislativního rámce, jehož cílem je vyrovnání dopadů znevýhodnění, kterým čelily ženy v průběhu profesního života, na důchody. Bylo popsáno několik opatření, včetně opatření, která vyrovnávají příspěvky v době po porodu, mateřské dovolené a rodičovské dovolené, jakož i opatření v oblasti zaměstnanosti, jako je záruka delší doby rodičovské dovolené. Tato opatření však nemají zpětnou účinnost a nemohou proto napravit situaci starších generací, která by z nich mohla mít prospěch. Kromě toho, s ohledem na tato opatření španělská vláda tvrdí, že potřeba zachovat „peněžitý příspěvek v mateřství“ v budoucnu bude pravidelně přehodnocována.

116.

Všechny tyto aspekty bude muset vnitrostátní soud vzít v úvahu, aby posoudil, zda má dotčené opatření skutečně doplňující vyrovnávací povahu v rámci širšího systému, jehož cílem je ve skutečnosti vyrovnání znevýhodnění, kterým čelí ženy v průběhu jejich profesní kariéry.

117.

Přestože je teoreticky možné použít čl. 157 odst. 4 SFEU v projednávané věci, musím přesto dospět k názoru, že s ohledem na informace předložené Soudnímu dvoru by dotčené opatření, jak je v současnosti navrženo, v žádném případě neprošlo testem přiměřenosti vyžadovaným uvedeným ustanovením. V tomto bodě musím souhlasit s Komisí: dotčené opatření není v souladu se zásadou přiměřenosti.

118.

Zaprvé, z hlediska jeho vhodnosti je třeba poznamenat, že dotčené opatření se nepoužije na důchody, které nejsou příspěvkového typu a na které patrně více dopadají rozdíly mezi muži a ženami, přičemž ženy starší generace pravděpodobněji ani nedosáhnou potřebného počtu let pro nárok na důchod příspěvkového typu.

119.

Zadruhé, jak Komise uvádí, opatření se použije pouze na důchody, které se začaly vyplácet v roce 2016, a tudíž opomíjí ženy z generací, které budou pravděpodobně nejvíce postiženy rozdíly mezi muži a ženami. Podle mého názoru tato skutečnost vytváří tak velký nesoulad mezi (oficiálně uváděným) cílem opatření a prostředky zvolenými pro jeho realizaci, že jej činí nevhodným pro dosažení uvedeného cíle. ( 79 )

120.

Zatřetí, dotčené opatření nesplňuje požadavek nezbytnosti. Článek 60 odst. 1 LGSS se opírá o výslovné a automatické kritérium pohlaví. Použije se pouze na ženy a nepřipouští žádné úvahy ohledně případů mužů ve srovnatelných situacích. Není možné použít totéž opatření na muže, kterých se týká přerušení jejich kariéry nebo snížení příspěvků v souvislosti s výchovou jejich dětí. ( 80 )

121.

Je vhodné uvést závěrečnou poznámku: zpochybněna nebyla ani legitimnost cíle sledovaného vnitrostátním opatřením, ani statistické údaje předložené vnitrostátními orgány prokazující existenci rozdílů mezi muži a ženami jakožto strukturálního problému. Kromě toho, vnitrostátní právní úprava sociálního zabezpečení zaměřená na nápravu rozdílů mezi muži a ženami prostřednictvím vyrovnání by mohla být podle mého názoru vykonávána na základě čl. 157 odst. 4 SFEU. Článek 60 odst. 1 LGSS však ve svém stávajícím znění nesplňuje požadavky vhodnosti ani nezbytnosti pro splnění kritérií zásady přiměřenosti, jež musí být dodržena, aby bylo takové opatření přípustné podle čl. 157 odst. 4 SFEU.

122.

Tyto úvahy mě vedou k závěru, že opatření dotčené v projednávané věci není přípustné podle čl. 157 odst. 4 SFEU, a je proto neslučitelné s unijním právem.

123.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Juzgado de lo social n.o 3 de Gerona (Soud pro pracovně právní a sociální záležitosti č. 3 v Geroně, Španělsko) takto:

„Článek 4 odst. 1 směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení je třeba vykládat tak, že brání vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení dotčené v projednávané věci, které na jednu stranu přiznává po jeho vstupu v platnost nárok na příspěvek k důchodu ženám, které mají dvě a více dětí a které pobírají trvalý invalidní důchod, ale na druhé straně neupravuje žádnou možnost pro přiznání takového nároku mužům v jakékoliv situaci.“