1.

Zásada zákazu diskriminace na základě věku je v hojné míře předmětem judikatury, v jejímž rámci Soudní dvůr musel ve světle této zásady zejména posuzovat, zda může členský stát zakázat výkon povolání pilota osobami, které dosáhly určitého věku ( 2 ).

2.

Tato problematika se dnes znovu vrací v předložených předběžných otázkách, a to s ohledem na zvláštní okolnosti věci dotčené v původním řízení. Konkrétně bude na Soudním dvoru, aby určil, zda povaha činností prováděných společností, která zaměstnává piloty, a sice činností souvisejících s ochranou národní bezpečnosti, může mít vliv na posouzení, které je třeba provést ohledně zákazu výkonu tohoto povolání pro piloty, kteří dosáhli věku 60 let.

3.

V článku 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 216/2008 ( 3 ) se stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na:

[…]

[…]“

4.

Jak vyplývá z čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení, „[z]ákladním cílem tohoto nařízení je stanovit a udržovat vysokou a jednotnou úroveň bezpečnosti civilního letectví v Evropě“.

5.

Článek 7 odst. 2 tohoto nařízení stanoví:

„S výjimkou výcviku může osoba vykonávat funkci pilota pouze v případě, že je držitelem průkazu způsobilosti a příslušného lékařského osvědčení pro vykonávanou činnost.

[…]“

6.

Článek 1 nařízení (EU) č. 1178/2011 ( 4 ) stanoví:

„Toto nařízení stanoví podrobná pravidla, která se týkají:

[…]“

7.

Článek 2 nařízení č. 1178/2011 stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení platí tyto definice:

[…]“

8.

Podle článku 12 nařízení č. 1178/2011, který je nadepsaný „Vstup v platnost a použitelnost“:

„1   Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Toto nařízení se použije ode dne 8. dubna 2012.

1b.   Odchylně od odstavce 1 se členské státy mohou rozhodnout, že až do 8. dubna 2013 nebudou ustanovení příloh I až IV uplatňovat.

[…]“

9.

Bod FCL.065 přílohy I nařízení 1178/2011, nadepsaný „Omezení práv držitelů průkazu způsobilosti ve věku 60 let a více v obchodní letecké dopravě“, stanoví:

10.

Podle článku 1 směrnice 2000/78/ES ( 5 ) je jejím účelem „stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení“.

11.

Článek 2 směrnice 2000/78, nadepsaný „Pojem diskriminace“, stanoví:

„1   Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.

2.   Pro účely odstavce 1 se:

[…]

5.   Tato směrnice se nedotýká opatření stanovených vnitrostátními právními předpisy, která jsou v demokratické společnosti nutná pro veřejnou bezpečnost, udržování veřejného pořádku a předcházení trestním činům, pro ochranu zdraví a ochranu práv a svobod ostatních lidí.“

12.

Článek 3 směrnice 2000/78, nadepsaný „Oblast působnosti“, ve svém odstavci 4 uvádí:

„Členské státy mohou stanovit, že se tato směrnice, pokud se týká diskriminace na základě zdravotního postižení a věku, nevztahuje na ozbrojené síly.“

13.

Článek 4 odst. 1 směrnice 2000/78, nadepsaný „Profesní požadavky“, stanoví:

„Bez ohledu na čl. 2 odst. 1 a 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s jedním z důvodů uvedených v článku 1 nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.“

14.

Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Opodstatněnost rozdílů v zacházení na základě věku“, v odstavci 1 stanoví:

„Bez ohledu na čl. 2 odst. 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíly v zacházení na základě věku nepředstavují diskriminaci, jestliže jsou v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně odůvodněny legitimními cíli, zejména legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné.

[…]“

15.

Předkládající soud uvádí, že DQ, společnost letecké dopravy, je zapojena do krytí tajných služeb ( 6 ) a je založena podle článku 25 legge n. 124/2007 – Sistema di informazione per la sicurezza della republica e nuova disciplina del segreto (zákon č. 124/2007 o informačním systému pro bezpečnost republiky a o nové právní úpravě klasifikace utajovaných údajů) ze dne 3. srpna 2007 (GURI č. 187 ze dne 13. srpna 2007), přičemž vykonává činnost klasifikovanou jako „důvěrná“, tj. neziskovou činnost spočívající v krytí tajných služeb.

16.

Podle čl. 744 čtvrtého pododstavce Codice della Navigazione (zákoník o letecké a lodní dopravě) se státní letadla považují za rovnocenná letadlům používaným veřejnými nebo soukromými subjekty, které provádějí činnosti na ochranu národní bezpečnosti.

17.

Zákoník o letecké a lodní dopravě v čl. 748 prvním pododstavci stanoví, že jeho ustanovení se nevztahují na letadla využívaná k činnosti na ochranu národní bezpečnosti.

18.

Článek 748 pododstavec 3 zákoníku o letecké a lodní dopravě stanoví, že výkon leteckých operací prostřednictvím letadel rovnocenných státním letadlům se uskutečňuje při zajištění adekvátní úrovně bezpečnosti určené podle zvláštních předpisů přijatých příslušnými státními orgány.

19.

Decreto del Presidente del Consiglio dei Ministri (vyhláška předsedy vlády, kterou se stanoví pravidla pro omezení při zaměstnávání leteckého personálu společnosti DQ) ze dne 9. září 2008 (dále jen „DPCM“) byla přijata na základě čl. 748 odst. 3 zákoníku o letecké a lodní dopravě.

20.

Ustanovení PMC-OPS 1.1136 obsažené v DPCM a nadepsané „Horní věková hranice“ stanoví:

„S přihlédnutím k účelům uvedeným v předchozích článcích se stanoví, že piloti společnosti [DQ] mohou vykonávat profesní činnost nejdéle do dovršení věku šedesáti let“.

21.

Dne 19. ledna 2012 společnost DQ oznámila panu Gennaru Cafarovi, který byl touto společností zaměstnán jako pilot letadla, že platnost jeho smlouvy končí dne 19. září 2012, neboť dosáhne věku 60 let.

22.

Gennaro Cafaro napadl zákonnost svého propuštění u Tribunale di Roma (soud prvního stupně v Římě, Itálie), který jeho žalobu zamítl. Toto rozhodnutí následně potvrdil Corte d’appello di Roma (odvolací soud v Římě, Itálie) rozsudkem ze dne 19. února 2016.

23.

G. Cafaro podal kasační stížnost u předkládajícího soudu, Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie).

24.

Předkládající soud prohlašuje, že letadla společnosti DQ jsou podle ustanovení vnitrostátního práva rovnocenná státním letadlům. Z tohoto titulu provádějí letové operace související s ochranou národní bezpečnosti, přičemž musí zajistit přiměřenou úroveň bezpečnosti, která je určena zvláštními právními předpisy, jako je zejména DPCM. V tomto ohledu předkládající soud upřesňuje, že ustanovení DPCM stanoví, že piloti společnosti DQ nesmějí vykonávat činnost po dovršení věku 60 let.

25.

Předkládající soud přitom poznamenává, že příloha I, bod FCL.065 nařízení č. 1178/2011 umožňuje pilotům obchodních letadel, aby pokračovali v činnosti po dovršení věku 60 let, a to za určitých podmínek. Předkládající soud konkrétně poukazuje na to, že toto ustanovení nezakazuje těmto pilotům vykonávat činnost, dokud nedosáhnou věku 65 let.

26.

Předkládající soud si klade otázku, zda lze nicméně přílohu I, bod FCL.065 nařízení č. 1178/2011, která se vztahuje konkrétně na obchodní leteckou dopravu, považovat za obecné pravidlo týkající se věku pilotů. Předkládající soud případně pochybuje, zda toto ustanovení brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě pilotů letadel používaných pro činnosti související s národní bezpečností stanoví automatické ukončení pracovního poměru pilota, jakmile pilot dosáhne věku 60 let.

27.

Podpůrně se předkládající soud ptá, zda jsou zvláštní pravidla týkající se automatického ukončení pracovního poměru pilotů, jakmile dosáhnou věku 60 let, slučitelná se směrnicí 2000/78 a se zásadou zákazu diskriminace na základě věku, která je v ní zakotvena, jakož i s čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

28.

Právě v tomto kontextu Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) v rozsudku, který byl Soudnímu dvoru doručen dne 15. června 2018, rozhodl, že přeruší řízení a předloží Soudnímu dvoru následující otázky:

29.

Písemná vyjádření předložili žalobce v původním řízení, společnost DQ, italská a polská vláda, jakož i Evropská komise.

30.

Během jednání, které se konalo dne 11. dubna 2019, byla ústní vyjádření přednesena jménem žalobce v původním řízení, společnosti DQ, italské vlády a Komise.

31.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda příloha I bod FCL.065 nařízení č. 1178/2011 musí být vykládána v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví automatické ukončení pracovního poměru pilotů zaměstnaných společností provozující letadla, jež jsou používána pro činnosti související s ochranou národní bezpečnosti členského státu, jakmile dosáhnou věku 60 let.

32.

Úvodem musím jasně uvést, že toto ustanovení není podle mého názoru použitelné na spor v původním řízení, jak se pokusím ukázat.

33.

Upozorňuji, že společnost DQ, italská vláda a Komise jsou toho názoru, že příloha I bod FCL.065 nařízení č. 1178/2011 není ratione temporis použitelná na situaci v původním řízení.

34.

Na druhou stranu, jak jasně vyplývá z usnesení o předběžné otázce, Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) zastává názor, že použitelnost ratione temporis přílohy I bodu FCL.065 nařízení č. 1178/2011 na spor v původním řízení nelze vyloučit, neboť toto ustanovení není jedním z ustanovení, jejichž použitelnost mohou členské státy odložit.

35.

Rád bych upozornil na to, že v rámci řízení o spolupráci mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, jak stanoví článek 267 SFEU, je na Soudním dvoru, aby poskytl vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní vyřešit spor, který mu byl předložen. Z tohoto pohledu je nutné zodpovědět předběžné otázky s ohledem na všechna ustanovení Smlouvy a sekundárního práva, která mohou být relevantní pro předložený problém ( 7 ). Stejně tak může Soudní dvůr za účelem poskytnutí užitečné odpovědi soudu, který mu předložil předběžnou otázku, přihlédnout k právním normám Unie, na které se vnitrostátní soud v předkládacím rozhodnutí neodvolal ( 8 ).

36.

Předkládající soud sice v nařízení č. 1178/2011 nenašel ustanovení umožňující odložit použití přílohy I bodu FCL.065 tohoto nařízení. Je však třeba poznamenat, že čl. 12 odst. 1 písm. b) daného nařízení tuto možnost výslovně stanoví, neboť podle uvedeného článku se členské státy mohou rozhodnout, že do 8. dubna 2013 nebudou uplatňovat ustanovení přílohy I, včetně bodu FCL.065.

37.

V tomto ohledu z písemných vyjádření Komise a italské vlády, jakož i z vyjádření této vlády na jednání vyplývá, že italská republika využila možnosti nabízené čl. 12 odst. 1b nařízení č. 1178/2011 tak, že ustanovení přílohy I tohoto nařízení nebyla v Itálii použitelná před 8. dubnem 2013.

38.

Přitom pracovní poměr G. Cafara skončil dne 19. září 2012, jak mu bylo oznámeno dne 19. února 2012, takže příloha I bod FCL.065 nařízení č. 1178/2011 není na spor v původním řízení použitelná ratione temporis.

39.

Pro úplnost níže uvádím, že v každém případě není nařízení č. 1178/2011 na spor v původním řízení použitelné ani ratione materiae.

40.

Nařízení č. 1178/2011 je aktem, který provádí nařízení č. 216/2008 zejména na základě čl. 7 odst. 6 tohoto nařízení. Z toho vyplývá, že věcná působnost nařízení č. 1178/2011 nemůže být širší než věcná působnost základního aktu, na němž je založen ( 9 ).

41.

Podívám se proto na ustanovení nařízení č. 216/2008, které vymezuje jeho věcnou působnost, s cílem určit oblast působnosti nařízení č. 1178/2011.

42.

Stran pozitivního vymezení je cílem nařízení č. 216/2008 vytvořit společná pravidla v oblasti civilního letectví a zachovat v ní jednotnou úroveň bezpečnosti ( 10 ). Toto nařízení se tedy vztahuje na činnosti v oblasti civilního letectví. Stejný závěr platí i pro nařízení č. 1178/2011, které stanoví technické požadavky a správní postupy týkající se posádek v civilním letectví.

43.

Stran negativního vymezení stanoví čl. 1 odst. 2 nařízení č. 216/2008 jasnou výjimku z uplatňování tohoto nařízení, pokud jde o personál a organizace zapojené do vojenských, celních, policejních nebo podobných služeb. Tato výjimka platí rovněž pro nařízení č. 1178/2011.

44.

V tomto bodě musím vyjasnit, jak tuto výjimku chápu. G. Cafaro tvrdí, že jelikož DQ je soukromou společností založenou podle pravidel občanského zákoníku a jedná jako provozovatel obchodní letecké dopravy, nelze mít za to, že spadá pod výjimku uvedenou v čl. 1 odst. 2 nařízení č. 216/2008. G. Cafaro tedy trvá na tom, že nařízení č. 1178/2011 se na společnost DQ musí vztahovat.

45.

Pokud jde o výjimku, čl. 1 odst. 2 nařízení č. 216/2008 musí být samozřejmě vykládán striktně. Nedomnívám se však, že to znamená zaměřit se na právní formu dotyčného subjektu, aby bylo možné určit, zda pod toto ustanovení spadá.

46.

V prvé řadě doslovný výklad čl. 1 odst. 2 nařízení č. 216/2008 podle mého názoru ukazuje, že forma subjektu nemá význam pro určení toho, zda se na něj vztahuje výjimka, neboť o právní formě se vůbec nezmiňuje. Toto ustanovení totiž odkazuje na personál a organizace zapojen[é] do vojenských, celních, policejních nebo podobných služeb. Odkazuje pouze na činnost vykonávanou zmíněným personálem a zmíněnými organizacemi. Toto ustanovení tedy stanoví funkční a neformální kritérium s cílem určit, zda personál nebo organizace, které tuto činnost vykonávají, spadají do oblasti působnosti nařízení č. 216/2008, a potažmo nařízení č. 1178/2011.

47.

Zadruhé výklad čl. 1 odst. 2 nařízení č. 216/2008, který navrhl G. Cafaro ve svém vyjádření, se mi zdá být v rozporu s užitečným účinkem nařízení č. 216/2008 a č. 1178/2011, protože by vedl k tomu, že rozsah působnosti těchto nařízení závisí na vnitrostátní právní kvalifikaci. Pokud bychom souhlasili s takovým výkladem tohoto ustanovení, soukromá společnost podle vnitrostátního práva by vždy spadala do oblasti působnosti uvedených nařízení. Pokud by uplatňování ustanovení nařízení č. 216/2008 a č. 1178/2011 záviselo na samotných vnitrostátních právních předpisech a jejich různorodosti, vedlo by to k velkým rozdílům mezi systémy v různých členských státech, a tím by bránilo dosažení cílů těchto nařízení, zejména zavedení společných pravidel v oblasti civilního letectví.

48.

Přitom z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že společnost DQ poskytuje službu „zvláštní povahy“, a to „činnost […] krytí tajných služeb“, která je vykonávána za účelem ochrany národní bezpečnosti ( 11 ). Činnosti vykonávané společností DQ tedy nespadají do oblasti věcné působnosti nařízení č. 216/2008, a to ze dvou důvodů. Zaprvé činnost krytí tajných služeb, která je vykonávána v souvislosti s ochranou národní bezpečnosti, podle mého názoru není záležitostí civilního letectví. Zadruhé a navíc se na tuto konkrétní činnost vztahuje výjimka podle čl. 1 odst. 2 nařízení č. 216/2008, neboť jde o službu podobnou službě vojenské, celní nebo policejní. V tomto ohledu je irelevantní, že společnost DQ vykonává tuto činnost jakožto soukromoprávní subjekt.

49.

Domnívám se proto, že ani nařízení č. 1178/2011 obecně, ani ustanovení jeho přílohy I bodu FCL.065 nejsou ratione materiae použitelné na danou situaci a nepoužijí se ani ratione temporis.

50.

V rámci své druhé předběžné otázky se předkládající soud v podstatě snaží zjistit, zda ustanovení směrnice 2000/78 a čl. 21 odst. 1 Listiny musí být vykládána v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví automatické ukončení pracovního poměru pilotů zaměstnaných společností provozující letadla, jež jsou používána pro činnosti související s ochranou národní bezpečnosti členského státu, jakmile dosáhnou věku 60 let.

51.

K tomu, aby bylo možné jasně určit prvky unijního práva, jejichž výklad je požadován, musím v úvodu objasnit, že podle mého názoru není nutné odkazovat na ustanovení Listiny, aby bylo možné na předběžnou otázku odpovědět. Listina totiž stanoví obecnou zásadu zákazu diskriminace na základě věku, která je konkretizována v ustanoveních směrnice 2000/78 v oblasti zaměstnání a povolání ( 12 ). Z toho vyplývá, že je-li Soudnímu dvoru položena předběžná otázka, jejímž předmětem je výklad takové obecné zásady zákazu diskriminace na základě věku, jako je zásada zakotvená v článku 21 Listiny, jakož i ustanovení směrnice 2000/78, Soudní dvůr otázku přezkoumává pouze s ohledem na tuto směrnici ( 13 ).

52.

Moje analýza se proto zaměří pouze na výklad ustanovení směrnice 2000/78. V tomto ohledu připomínám, že nejsou-li relevantní ustanovení směrnice 2000/78 formálně uvedena předkládajícím soudem v jeho předběžných otázkách, z ustálené judikatury vyplývá, že Soudní dvůr může ze znění otázek formulovaných předkládajícím soudem s ohledem na informace poskytnuté předkládajícím soudem odvodit skutečnosti týkající se unijního práva, které jsou nezbytné, aby tento soud mohl vyřešit právní problém, který mu byl předložen, v souladu s unijním právem ( 14 ).

53.

Výklad směrnice 2000/78 ve světle odůvodnění předkládacího rozhodnutí umožňuje určit několik ustanovení relevantních pro řešení sporu v původním řízení, a to čl. 2 odst. 5, čl. 3 odst. 4, čl. 4 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78.

54.

Proto, abych mohl zodpovědět druhou předběžnou otázku, budu tyto články postupně analyzovat.

55.

Nejdříve musím ověřit, zda se na právní úpravu, o kterou se jedná v původním řízení, vztahuje směrnice 2000/78. Poté se budu zabývat otázkou, zda tato právní úprava vede k nerovnému zacházení na základě věku, a případně zda může být taková nerovnost opodstatněná tak, že by se nejednalo o diskriminaci ve smyslu směrnice 2000/78 ( 15 ).

56.

Komise uvádí, že na situaci společnosti DQ se může vztahovat výjimka stanovená v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/78, podle níž členské státy mohou stanovit, že se tato směrnice nevztahuje na ozbrojené síly, pokud jde o diskriminaci na základě věku.

57.

Jsem však toho názoru, že výjimka stanovená v tomto ustanovení není pro tento případ relevantní, a to z následujících důvodů.

58.

Zaprvé a především, italská vláda na jednání potvrdila, že i když italská republika zavedla ve vnitrostátním právu výjimku z uplatňování směrnice 2000/78 týkající se ozbrojených sil, pokud jde o diskriminaci na základě věku, v souladu s čl. 3 odst. 4 této směrnice, tato výjimka se v žádném případě nevztahuje na společnost DQ.

59.

Zadruhé, pokud jde o výjimku, čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/78 musí být vykládán striktně. Jinými slovy, výjimka se nemůže vztahovat na všechny společnosti, které jsou sice zapojeny do činností v oblasti vnitrostátní ochrany, ale nejsou součástí ozbrojených sil členského státu. Toto ustanovení proto nelze vykládat tak, že se vztahuje na subjekty, které nejsou součástí ozbrojených sil, ani když provádějí operace obdobné operacím ozbrojených sil.

60.

Kromě toho z analýzy, kterou navrhuji v rámci odpovědi na první předběžnou otázku, pokud jde o činnosti společnosti DQ jakožto služby podobné vojenským službám ve smyslu nařízení č. 216/2008, nelze vyvodit žádný závěr týkající se toho, zda je výjimka stanovená v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/78 použitelná, či nikoli.

61.

Zaprvé ze samotného znění výjimky stanovené v uvedeném ustanovení plyne, že jeho oblast působnosti je mnohem užší než oblast působnosti čl. 1 odst. 2 nařízení č. 216/2008. Zatímco první ustanovení se týká pouze ozbrojených sil, použití nařízení č. 216/2008 je vyloučeno, pokud jde o vojenské, celní, policejní a podobné služby. To potvrzuje i bod 18 odůvodnění směrnice 2000/78, z něhož plyne, že směrnice se má vztahovat na policejní, vězeňskou a záchrannou službu. Kromě toho Soudní dvůr několikrát vyjádřil souhlas s tím, že směrnice 2000/78 je použitelná na policejní síly ( 16 ). Tento aspekt ukazuje, že v nezbytném rozsahu je třeba vykládat výjimku stanovenou v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/78 restriktivně.

62.

Zadruhé je třeba zdůraznit, že směrnice 2000/78 má velmi širokou oblast působnosti a vztahuje se na všechny druhy diskriminace v jejich nejrůznějších podobách: týká se jak soukromého, tak veřejného sektoru, a to jak ve fázi náboru, tak ukončení pracovního poměru, a vztahuje se rovněž na pracovní podmínky a podmínky v odměňování ( 17 ). Bylo by proto v rozporu s duchem a cílem směrnice 2000/78, pokud bychom z jejího uplatňování dovolili širokou výjimku.

63.

Jak přitom vyplývá z předkládacího rozhodnutí i vyjádření italské vlády a společnosti DQ předložených v průběhu řízení a přednesených na jednání, společnost DQ při provádění činností v souvislosti s ochranou národní bezpečnosti není součástí ozbrojených sil Italské republiky. V tomto případě jde o celou otázku, zda zvláštní postavení společnosti DQ a zvláštní povaha jejích činností mohou odůvodnit rozdílné zacházení na základě věku.

64.

Společnost DQ proto nespadá do oblasti působnosti čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/78, takže směrnice je na spor v původním řízení plně použitelná.

65.

Připomínám, že podle článku 1 směrnice 2000/78 je účelem této směrnice stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací mimo jiné na základě věku v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení. Článek 2 směrnice 2000/78 definuje zásadu rovného zacházení jako neexistenci jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace zejména na základě věku. Konkrétně čl. 2 odst. 2 písm. a) uvedené směrnice stanoví, že se přímou diskriminací rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci zejména na základě věku.

66.

K tomu, aby bylo možné určit, zda právní úprava dotčená v původním řízení představuje diskriminaci ve smyslu směrnice 2000/78, je tedy třeba nejprve určit, zda vede k nerovnému zacházení. Dále ověřím, zda lze rozdíl v zacházení odůvodnit podle ustanovení směrnice 2000/78, jak tvrdí společnost DQ a italská a polská vláda, v kterémžto případě se nejedná o diskriminaci ve smyslu uvedené směrnice.

67.

O existenci nerovného zacházení přímo na základě věku, které vyplývá z vnitrostátních právních předpisů, ve věci v původním řízení podle mě není pochyb a kromě toho nebyla ani rozebírána účastníky řízení.

68.

DPCM totiž vede k tomu, že ve srovnatelné situaci se s piloty společnosti DQ staršími 60 let zachází méně příznivě než s mladšími piloty v téže společnosti, neboť jejich pracovní poměr se společností DQ automaticky skončí, jakmile dosáhnou věku 60 let, a právě jen z tohoto důvodu. Právní úprava takové povahy jasně zavádí nerovné zacházení přímo na základě věku ve smyslu ustanovení článku 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 ( 18 ).

69.

Směrnice 2000/78 stanoví tři výjimky ( 19 ), při jejichž uplatnění nebude rozdíl v zacházení přímo na základě věku považován za diskriminaci ve smyslu uvedené směrnice.

70.

Dvě z těchto výjimek, stanovené v čl. 2 odst. 5 a čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, se vztahují na všechny důvody diskriminace a nejsou specifické pro rozdíly v zacházení na základě věku. Článek 2 odst. 5 uvedené směrnice stanoví, že opatření stanovené ve vnitrostátních právních předpisech, které je nezbytné pro veřejnou bezpečnost, udržování veřejného pořádku a předcházení trestným činům, pro ochranu zdraví a ochranu práv a svobod ostatních lidí, není diskriminací ve smyslu uvedené směrnice. Ustanovení čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 rovněž stanoví, že rozdílné zacházení na základě vlastností, které souvisí zejména s věkem, nepředstavuje diskriminací ve smyslu uvedené směrnice, pokud z povahy pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek.

71.

Směrnice 2000/78 mimoto v čl. 6 odst. 1 stanoví zvláštní výjimku pro diskriminaci na základě věku ( 20 ), která se týká opatření, která jsou objektivně a rozumně odůvodněna legitimními cíli, zejména legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání.

72.

Před zvážením možnosti odůvodnění takové nerovného zacházení, jaké je v případě pilotů společnosti DQ, se vrátím k formulaci těchto tří výjimek, aby bylo možné určit, která z nich může odůvodnit opatření dotčené v původním řízení.

73.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že je nezbytné identifikovat cíl sledovaný opatřením dotčeným v původním řízení, aby mohla být určena ustanovení směrnice, ve vztahu k nimž je třeba toto opatření posoudit ( 21 ). Jinými slovy, uplatnění výjimek závisí na tom, jaký cíl sleduje opatření, kterým se zavádí rozdíl v zacházení.

74.

Podle předkládajícího soudu byla ustanovení DPCM stanovící věkovou hranici pro piloty společnosti DQ přijata s cílem zajistit odpovídající úroveň bezpečnosti letů společnosti DQ v zájmu národní bezpečnosti. Právní úprava dotčená ve věci v původním řízení má dvojí cíl: zajištění bezpečnosti letectví a ochranu národní bezpečnosti.

75.

Cíl zajistit bezpečnost letectví souvisí s ochranou veřejné bezpečnosti ve smyslu čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 a může rovněž představovat legitimní cíl ve smyslu čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice, který může odůvodnit výjimku ze zásady rovného zacházení ( 22 ). Stejný závěr musí být učiněn s ohledem na ochranu národní bezpečnosti, neboť opatření, jejichž cílem je zajistit hladké fungování a úspěch činností státních tajných služeb, jsou nepopiratelně způsobilá k zajištění veřejné bezpečnosti. Článek 2 odst. 5 a čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 proto mohou být v zásadě uplatněna k odůvodnění rozdílného zacházení s piloty společnosti DQ, kteří dosáhli věku 60 let ( 23 ).

76.

Pokud však jde o výjimku stanovenou v čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78, nedomnívám se, že je v daném případě relevantní s ohledem na cíle sledované právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení. Toto ustanovení stanoví seznam cílů, které musí opatření sledovat, aby mohlo spadat pod výjimku. Ačkoli tento seznam není vyčerpávající a má pouze orientační hodnotu ( 24 ), jak vyplývá z toho, že unijní normotvůrce použil příslovce „zejména“, neznamená to, že lze podle tohoto ustanovení uvést jakýkoli druh cílů. Soudní dvůr již rozhodl, že cíle, které mohou být považovány za „legitimní“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78, jsou cíle sociální politiky ( 25 ). Zejména vyloučil, že cíl bezpečnosti v letecké dopravě by mohl být legitimním cílem ve smyslu uvedeného ustanovení, a to v rozsudku Prigge a další ( 26 ).

77.

Nevidím přitom žádný důvod, proč by měl být výklad čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 Soudním dvorem přehodnocen. Naopak se domníváme, že pokud bychom jako legitimní cíle ve smyslu tohoto ustanovení přijali cíle, které nespadají pod sociální politiku, vedlo by to k neoprávněnému rozšíření výjimky ze zásady rovného zacházení nad rámec omezení stanovených unijním normotvůrcem.

78.

Právní úprava dotčená ve věci v původním řízení v tom, že sleduje cíl zajistit bezpečnost letecké dopravy, nemůže být, jak to výslovně plyne z rozsudku Prigge a další ( 27 ), odůvodněna na základě čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78. Stejně tak cíl ochrany národní bezpečnosti, který není součástí sociální politiky, nemůže být legitimním cílem ve smyslu tohoto ustanovení.

79.

Domnívám se proto, že rozdílné zacházení vyplývající z vnitrostátní právní úpravy by mohlo být odůvodněné pouze na základě čl. 2 odst. 5 a čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, avšak s výhradou, že splní podmínky pro uplatnění, které jsou v nich uvedené.

80.

Nejprve uvedu důvody, proč se domnívám, že čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 nelze vykládat tak, že může odůvodňovat takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení. Ve druhém kroku ukážu, že s ohledem tentokrát na čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice může být v situaci v projednávaném případě připuštěna výjimka ze zásady rovného zacházení.

81.

Podle čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 opatření, které sice zavádí rozdílné zacházení přímo založené na věku, nicméně v demokratické společnosti je nezbytné za účelem ochrany veřejné bezpečnosti, nepředstavuje diskriminaci ve smyslu uvedené směrnice, ovšem za předpokladu, že toto opatření je stanoveno vnitrostátními právními předpisy ( 28 ).

82.

Zdůrazňuji, že požadavek na zmocnění ve vnitrostátních právních předpisech se konkrétně týká výjimky stanovené v čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78. Takovou podmínku nestanoví ani čl. 4 odst. 1, ani čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice. Prostřednictvím tohoto dodatečného požadavku tedy chtěl unijní normotvůrce uložit ještě přísnější podmínky pro použití čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78, než jsou podmínky pro uplatnění jiných výjimek stanovených v této směrnici ( 29 ). Oproti čl. 4 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 tedy čl. 2 odst. 5 uvedené směrnice odkazuje na konkrétní právní nástroj ( 30 ), a sice na vnitrostátní právní předpisy.

83.

Kromě toho, pokud jde o výjimku ze zásady zákazu diskriminace, musí být ustanovení čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78, včetně požadavku stanoveného vnitrostátními právními předpisy, vykládáno striktně. Volba zavedení takových výjimek z rovného zacházení, pokud jde o zaměstnanost a pracovní podmínky, v souladu s podmínkami čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78, je záležitostí vnitrostátního zákonodárce a musí být výsledkem konkrétního legislativního ustanovení.

84.

Z těchto důvodů se domnívám, že pojem „vnitrostátní právní předpisy“ ve smyslu čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 je třeba vykládat striktně. Jinými slovy, vnitrostátní právní předpisy ve smyslu uvedeného ustanovení jako výslovný a konkrétní požadavek v čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 znamenají právní předpisy ve formálním smyslu ( 31 ). Vnitrostátními právními předpisy ve smyslu uvedeného ustanovení jsou tedy legislativní akty přijatým legislativním orgánem ( 32 ).

85.

Přitom mezi účastníky řízení se sice vedou spory ohledně přesné povahy DPCM, kterou musí stanovit vnitrostátní soud, ale z vyjádření účastníků řízení na jednání rovněž vyplývá, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení každopádně není zákonem ve formálním smyslu, neboť nebyla přijata legislativním orgánem, což musí ověřit předkládající soud.

86.

Proto jsem toho názoru, že právní úpravu dotčenou ve věci v původním řízení nelze považovat za opatření podle vnitrostátního právního předpisu ve smyslu čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78.

87.

Toto ustanovení proto nemůže sloužit jako základ pro odůvodnění nerovného zacházení vyplývajícího z právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení.

88.

Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 rozdílné zacházení založené na vlastnosti související s věkem nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.

89.

Judikatura vykládající toto ustanovení je nyní jasná ( 33 ): musí být splněno několik podmínek pro zajištění toho, že rozdílné zacházení nepředstavuje diskriminaci ve smyslu tohoto ustanovení.

90.

Zaprvé rozdílné zacházení musí být založeno na vlastnosti, která souvisí zejména s věkem a tato vlastnost musí být „podstatným a určujícím požadavkem“. Soudní dvůr upřesnil, že „nikoliv důvod, na němž je založeno rozdílné zacházení, nýbrž vlastnost související s tímto důvodem musí představovat ‚podstatný a určující profesní požadavek“ ( 34 ). Zadruhé sledovaný cíl musí být legitimní. Zatřetí požadavek musí být přiměřený.

91.

Pokud jde o druhou podmínku, v bodě 75 tohoto stanoviska jsem již uvedl, že cíle sledované právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení, totiž zajištění bezpečnosti letectví a ochrana národní bezpečnosti, by mohly být považovány za legitimní cíle ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78. Proto je nutné posoudit pouze první a poslední z těchto podmínek.

92.

V prvním kroku je třeba ověřit jednak to, zda je rozdíl v zacházení mezi piloty společnosti DQ věku nižšího než 60 let a piloty staršími 60 let založen na vlastnosti související s věkem, a jednak to, zda lze tuto vlastnost považovat za podstatný a určující profesní požadavek. V tomto ohledu se domnívám, že rozsudek Prigge a další ( 35 ) poskytuje užitečné vodítko ( 36 ).

93.

V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že je podstatné, aby měli dopravní piloti odpovídající fyzickou zdatnost, jelikož fyzická selhání v případě tohoto povolání mohou mít značné důsledky. Navíc je nesporné, že tato zdatnost klesá s věkem. Z toho vyplývá, že požadavek na obzvláštní fyzickou zdatnost lze považovat za podstatný a určující profesní požadavek pro výkon povolání pilota aerolinií a že taková zdatnost souvisí s věkem ( 37 ).

94.

Stejný závěr by měl podle mého názoru platit pro piloty letadel vykonávajících úkoly v souvislosti s ochranou národní bezpečnosti. Zvláštnost úkolů pilotů společnosti DQ nemá vliv na zjištění, že fyzická zdatnost klesá s věkem, ani na to, že fyzická selhání v případě tohoto povolání mohou mít značné důsledky ( 38 ).

95.

Je tedy třeba mít za to, že rozdílné zacházení zavedené právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení je založeno na vlastnostech souvisejících s věkem, které představují podstatný a určující profesní požadavek ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78.

96.

Pokud jde ve druhém kroku, o požadavek přiměřenosti, bod 23 odůvodnění směrnice 2000/78 uvádí, že pouze za „velmi omezených okolností“ může být rozdíl v zacházení odůvodněný v případech, kdy vlastnost týkající se zejména věku představuje oprávněný a rozhodující požadavek povolání ( 39 ). Tento bod odůvodnění rovněž odráží zásadu, že pokud jde o výjimku ze zásady zákazu diskriminace, je třeba čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 vykládat striktně ( 40 ). Kromě toho ve věcech Petersen a Prigge a další, které se týkaly automatického ukončení pracovního poměru v důsledku věku, dříve než dotyčná osoba dosáhla zákonem stanoveného věku pro odchod do důchodu, který je obecně stanoven vnitrostátními právními předpisy ( 41 ), Soudní dvůr rozhodl, že opatření nesplňuje požadavek přiměřenosti ( 42 ).

97.

Nezdá se mi však, že za okolností věci v původním řízení je zcela zřejmý nepoměr mezi věkovým limitem pro piloty společnosti DQ a jeho důsledky. Níže uvedu důvody, proč se domnívám, že řešení, které bylo nalezeno v rozsudcích Petersen ( 43 ) a Prigge a další ( 44 ), pokud jde o přiměřenost opatření, nelze použít v projednávaném případě. Vedle toho vysvětlím, proč se domnívám, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví maximální věk pro výkon funkce pilota ve společnosti DQ na 60 let, by mohla být přiměřená, což bude muset ověřit vnitrostátní soud.

98.

Pokud jde o řešení přijaté v rozsudcích Petersen ( 45 ) a Prigge a další ( 46 ), a sice nepřiměřenost opatření, které nařizuje automatické ukončení pracovního poměru po dosažení určitého věku, mám za to, že tuto nepřiměřenost vysvětluje především nekonzistentnost daného opatření. V rozsudku Prigge a další ( 47 ) Soudní dvůr rozhodl, že stanovení „věkov[é] hranic[e], od které se má za to, že piloti aerolinií […] již nemají fyzickou zdatnost k výkonu svého povolání, na 60 let, zatímco vnitrostátní a mezinárodní právní úprava dovoluje výkon této činnosti za určitých podmínek až do věku 65 let“ je nepřiměřeným požadavkem. Stejně tak v rozsudku Petersen ( 48 ) Soudní dvůr konstatoval, že „opatření je nekonzistentní z důvodu výjimky“ a že v tomto případě „uložené věkové omezení není nezbytné pro ochranu zdraví“. Jinými slovy, v obou rozsudcích byla dotyčná právní úprava shledána nepřiměřenou, protože ve skutečnosti neodpovídala potřebě dosáhnout cíle koherentním a systematickým způsobem ( 49 ), neboť totéž povolání by bylo i nadále možné vykonávat i v rámci jiných organizací po dosažení maximálního věku stanoveného v dané právní úpravě.

99.

Přitom právní úprava dotčená ve věci v původním řízení podle mě nepostrádá konzistentnost tak, že by neodpovídala potřebě dosáhnout cíle zajištění bezpečnosti letectví a ochrany národní bezpečnosti konzistentním a systematickým způsobem. Pokud je mi známo, na rozdíl od oblasti obchodní letecké dopravy neexistují ani ve vnitrostátním právu, což musí ověřit předkládající soud, ani v právu mezinárodním referenční standardy, které by zpochybnily konzistentnost rozhodnutí stanovit na 60 let maximální věkovou hranici pro piloty, kteří ve společnosti DQ vykonávají činnosti související s národní bezpečností. Rovněž z předkládacího rozhodnutí není zřejmé, zda existují nějaké výjimky z daného pravidla, které by mohly zpochybnit jeho konzistentnost, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

100.

Domnívám se proto, že řešení zvolené Soudním dvorem v rozsudcích Petersen ( 50 ) a Prigge a další ( 51 ) nemůže být rovnou použito na právní úpravu dotčenou ve věci v původním řízení, aniž je podrobena další analýze.

101.

Je proto nezbytné posoudit, zda je tato právní úprava přiměřená. Za tímto účelem je třeba posoudit, zda je maximální věková hranice vhodná pro dosažení sledovaného cíle a zda nepřekračuje rámec toho, co je pro jeho dosažení nezbytné ( 52 ).

102.

V tomto ohledu bych rád upozornil, že je nakonec věcí vnitrostátního soudu, který je jediný příslušný k posouzení skutkových okolností a k výkladu vnitrostátní právní úpravy, aby určil, zda a v jakém rozsahu je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení v souladu s těmito požadavky. Nicméně pro poskytnutí užitečné odpovědi vnitrostátnímu soudu je v pravomoci Soudního dvora poskytnout vodítka vycházející ze spisu této věci, jakož i z písemných a ústních vyjádření, která mu byla předložena, aby témuž soudu umožnil rozhodnout v konkrétním sporu, který mu byl předložen ( 53 ). V následujícím rozboru se tedy budu tímto bodem zabývat.

103.

Zdá se mi, že uznání vhodnosti právní úpravy není rozporováno. Jak jsem uvedl, jelikož fyzická zdatnost klesá s věkem, stanovení maximálního věku, od kterého již piloti společnosti DQ nemohou vykonávat svou činnost, je vhodné k dosažení cílů zajištění bezpečnosti letectví a ochrany národní bezpečnosti.

104.

Daná otázka je významnější, pokud jde o to, zda toto opatření nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto dvou cílů. K tomuto bodu se mimoto vyjádřili účastníci řízení, přičemž G. Cafaro zastává názor, že pouhé omezení podmínek výkonu jeho úkolů by bylo samo způsobilé k dosažení cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, takže automatické ukončení jeho pracovního poměru je nepřiměřené. G. Cafaro poukazuje zejména na to, že je možné, aby byl součástí vícepilotní posádky, v rámci které by pouze jeden ze dvou pilotů mohl být starší 60 let.

105.

Domnívám se však, že méně omezující opatření by nevedlo k dosažení cílů spočívajících v zajištění bezpečnosti letectví a ochraně veřejné bezpečnosti stejným způsobem jako při automatickém ukončení pracovního poměru.

106.

Společnost DQ zaměstnává pouze velmi omezený počet pilotů a má pouze malý počet letadel. Společnost DQ a italská vláda trvaly na zvláštních podmínkách pro výkon úloh společnosti DQ, které nejsou srovnatelné s letovým provozem civilního letectví. Za těchto podmínek, jejichž správnost bude muset ověřit předkládající soud, požadavek, aby společnost DQ nadále zaměstnávala piloty po dovršení věku 60 let, které budou doprovázet piloti mladší 60 let, by nejen znamenal, že by společnost DQ byla omezena při výkonu svých úkolů povinným složením posádky, ale rovněž to, že výkon jejích úkolů by mohl být ztížen. Byl by tedy ohrožen jak cíl zajištění bezpečnosti letectví, tak cíl ochrany národní bezpečnosti.

107.

Kromě toho skutečnost, že dané opatření zavádí automatické ukončení pracovního poměru pilota společnosti DQ z důvodu dovršení věku 60 let, neznamená, že toto opatření jde nad rámec toho, co je nezbytné pro dosažení sledovaných cílů ( 54 ). Z připomínek přednesených účastníky řízení na jednání vyplývá, že struktura společnosti DQ znemožňuje, aby se v rámci této společnosti G. Cafaro vrátil na jiné místo, než je místo pilota, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

108.

Vzhledem k tomu, že méně restriktivní právní úprava by neumožnila dosáhnout sledovaných cílů, jsem toho názoru, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení nepřekračují rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů zajištění bezpečnosti letectví a ochrany národní bezpečnosti.

109.

Zdá se proto, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví maximální věkovou hranici pro výkon funkce pilota ve společnosti vykonávající činnosti související s ochranou národní bezpečnosti na 60 let, může být považována jednak za přiměřenou cíli, který spočívá v zajištění bezpečnosti letectví a ochrany národní bezpečnosti, a jednak za právní úpravu, která nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle, zejména s ohledem na omezené prostředky této společnosti, což však bude muset ověřit předkládající soud.

110.

S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie), následujícím způsobem: