1.

V rámci systému zavedeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) ( 2 ), rozhodnutí vydané soudy členského státu má být uznáno v ostatních členských státech bez jakéhokoliv zvláštního postupu. Je-li vykonatelné v členském státě původu, bude vykonatelné v ostatních členských státech bez doložky vykonatelnosti (exequatur).

2.

Nicméně aby bylo možné v některém členském státě vykonat rozhodnutí vydané v jiném členském státě, musí navrhovatel orgánu příslušnému pro výkon poskytnout kopii rozhodnutí a osvědčení – vydané podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 – osvědčující, že předmětné rozhodnutí je vykonatelné, a obsahující výtah rozhodnutí (dále jen „osvědčení podle článku 53“).

3.

Jaká přesně je povaha tohoto postupu a jaké jsou ve vztahu k němu pravomoci soudu původu? To jsou v zásadě otázky, které Tribunale di Milano (okresní soud v Miláně, Itálie) v projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce klade. Tento soud se zejména táže, zda soud původu pověřený vydáním osvědčení podle článku 53 může bez návrhu zkoumat, zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno v rozporu s ustanoveními o soudní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, aby případně mohl o každém takovém porušení spotřebitele informovat a umožnit mu, aby zvážil možnost se proti výkonu rozsudku v dožádaném členském státě bránit.

4.

Bod odůvodnění 26 nařízení č. 1215/2012 uvádí:

„Vzájemná důvěra při výkonu spravedlnosti v Unii odůvodňuje zásadu, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě by měla být uznána ve všech členských státech, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. Dále snaha o menší časovou náročnost a finanční nákladnost přeshraničních sporů odůvodňuje zrušení prohlášení vykonatelnosti před výkonem rozhodnutí v dožádaném členském státě. V důsledku toho by mělo být rozhodnutí vydané soudy členského státu považováno za rozhodnutí vydané v dožádaném členském státě.“

5.

Článek 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7:

[…]

6.

Podle článku 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 „smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště“.

7.

Článek 42 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Pro výkon rozhodnutí v některém členském státě, které bylo vydáno v jiném členském státě, předloží navrhovatel orgánu příslušnému pro výkon:

8.

Článek 45 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře:

[…]

9.

Podle článku 46 nařízení č. 1215/2012 „výkon rozhodnutí se na návrh osoby, vůči níž je výkon navrhován, odepře, je-li dán některý z důvodů uvedených v článku 45“.

10.

Podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 „soud původu vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití formuláře uvedeného v příloze I“.

11.

Žalobou podanou dne 3. listopadu 2015 Alessandro Salvoni, advokát se sídlem v Miláně, požádal Tribunale di Milano (okresní soud v Miláně) o vydání platebního rozkazu proti Anně Marii Fiermonte (která má bydliště v Hamburku) ve vztahu k částkám, které mu měly být zaplaceny jako odměna za advokátní činnost, kterou vykonal v rámci řízení týkajícího se závěti.

12.

Tribunale di Milano (okresní soud v Miláně) vydal dne 26. října 2015 platební rozkaz na částku 53297,68 eura, zvýšenou o úroky a náklady řízení (dále jen „dotčený platební rozkaz“).

13.

A. M. Fiermonte nepodala proti dotčenému platebnímu rozkazu odpor, pročež platební rozkaz nabyl právní moci. A. Salvoni poté požádal Tribunale di Milano (okresní soud v Miláně) o vydání osvědčení podle článku 53 ve vztahu k tomuto příkazu.

14.

Předkládající soud však pomocí vyhledání na internetu, které provedl bez návrhu, a po přezkoumání podání A. Salvoniho dospěl k závěru, že: i) vztah mezi A. M. Fiermonte a A. Salvonim byl spotřebitelským vztahem a ii) A. Salvoni provozoval činnost zaměřenou na členský stát, v němž má spotřebitel bydliště ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1215/2012. Na základě výše uvedených skutečností dospěl tento soud k názoru, že podle článku 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 měl A. Salvoni podat žalobu proti své klientce u soudů členského státu, ve kterém má jeho klientka bydliště (Německo).

15.

Tribunale di Milano (okresní soud v Miláně), který nyní jednal v rámci řízení o udělení osvědčení podle článku 53, tak dospěl k závěru, že předtím neověřil svou příslušnost podle nařízení č. 1215/2012 při vydání dotčeného platebního rozkazu, jak vyžaduje článek 28 odst. 1 tohoto nařízení.

16.

Za těchto okolností je předkládající soud toho názoru, že automatické vydání osvědčení podle článku 53 by mohlo být v rozporu s unijním právem, jelikož by mohlo zbavit osobu, vůči níž může být dotčený platební rozkaz vykonán, práva na účinnou právní ochranu. Předkládající soud uznává, že v souladu s článkem 42 a článkem 53 nařízení č. 1215/2012 nemá pravomoc odmítnout vydání osvědčení, neboť dotčený platební rozkaz nabyl právní moci. Předkládající soud se však táže, zda mu článek 53 nařízení č. 1215/2012, vykládán ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), může přesto přiznat pravomoc přijímat další opatření s cílem ochránit spotřebitele.

17.

V tomto ohledu předkládající soud odkazuje na judikaturu Soudního dvora, podle které se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícím nebo poskytovatelům, a v důsledku toho může být k nápravě této nerovnosti za určitých okolností vyžadován pozitivní zásah vnitrostátních soudů, které mohou v případě potřeby jednat i bez návrhu ( 3 ). V situaci jako je ta v původním řízení – podle názoru předkládajícího soudu – tedy musí být dosaženo rovnováhy mezi potřebou zajistit rychlý a účinný výkon rozhodnutí uvnitř Evropské unie a potřebou účinně chránit spotřebitele.

18.

Spravedlivé rovnováhy by podle předkládajícího soudu bylo dosaženo takovým výkladem článku 53 nařízení č. 1215/2012, který by soudu původu umožňoval vykonávat bez návrhu pravomoci za účelem kontroly, zda ustanovení o soudní příslušnosti uvedená v kapitole II oddílu 4 nařízení (tedy v článcích 17 až 19 tohoto nařízení) nebyla porušena, a v případě potřeby informovat spotřebitele o možném porušení povinnosti. Tímto způsobem by byl spotřebitel informován o tom, že by mohl využít prostředků stanovených v čl. 45 odst. 1 písm. e) a v článku 46 nařízení č. 1215/2012 k obraně proti uznání a výkonu rozhodnutí před soudem členského státu, ve kterém má bydliště.

19.

Ve světle těchto úvah se Tribunale di Milano (okresní soud v Miláně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být článek 53 nařízení [č. 1215/2012] a článek 47 [Listiny] vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby soud původu, který byl s odkazem na rozhodnutí, které nabylo právní moci, požádán o vydání [osvědčení podle článku 53], mohl bez návrhu vykonat pravomoci k ověření porušení ustanovení kapitoly II oddílu 4 [nařízení č. 1215/2012], a to za účelem informování spotřebitele o případně zjištěném porušení a umožnění toho, aby tento spotřebitel učinil informované rozhodnutí ohledně možnosti využít opravný prostředek podle článku 45 tohoto nařízení?“

20.

Písemná vyjádření v tomto řízení předložily česká, irská a italská vláda a Evropská komise.

21.

Nejprve objasním své chápání projednávané věci s cílem analyzovat právní otázky, které vyvolává.

22.

Zaprvé dotčený platební rozkaz byl vydán Tribunale di Milano (okresní soud v Miláně), který je rovněž vnitrostátním soudem, u něhož jako soudu původu byla ve vztahu k tomuto rozkazu podána žádost o vydání osvědčení podle článku 53 a který se rozhodl předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Předpokládám, že i když formálně se jedná o tentýž soud, původní platební rozkaz vydal jiný senát (nebo jiný soudce) tohoto soudu.

23.

Zadruhé dotčený platební rozkaz není evropským exekučním titulem ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky ( 4 ). Zdá se, že se jedná o soudní rozhodnutí založené čistě na vnitrostátním právu, které – aby mohlo být uznáno a vykonáno přeshraničním způsobem – musí být podrobeno mechanismům stanoveným nařízením č. 1215/2012.

24.

Zatřetí v žádosti předkládajícího soudu o rozhodnutí o předběžné otázce není žádná zmínka o doručení jakýchkoli písemností A. M. Fiermonte, žalované, která má bydliště v Německu. Není proto jasné, zda A. M. Fiermonte měla skutečně možnost proti vydání platebního rozkazu, které požadoval A. Salvoni, podat odpor a zda jí byly dotčené dokumenty řádně doručeny. Ačkoli to jistě není předmětem projednávané věci, může být užitečné připomenout, že v obecné rovině může mít absence řádného doručení písemností v jiném členském státě pravděpodobně dopad na právní moc rozhodnutí, ať už (v závislosti na okolnostech konkrétní věci) na základě unijního, nebo vnitrostátního práva.

25.

A konečně začtvrté v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není rovněž žádná zmínka o právním základě pro navrhovaný postup předkládajícího soudu, zakotveném ve vnitrostátním právu. S ohledem na výše uvedené lze uvažovat o dvou scénářích.

26.

Na jedné straně si lze představit, že by mohla existovat ustanovení vnitrostátního práva, která by soudu původu povolovala, anebo jej dokonce zavazovala, aby při podání žádosti o vydání osvědčení podle článku 53 vykonával určitou formu ověření ve vztahu k rozhodnutí, jehož výkon je požadován. Pokud by tomu tak bylo, bylo by možné předpokládat, že pokud by byly zjištěny problémy s původním rozhodnutím, vnitrostátní právo by umožnilo určitý přezkum tohoto rozhodnutí. Odlišnou otázkou přirozeně je, zda by takový postup byl ve skutečnosti slučitelný s článkem 53 nařízení č. 1215/2012. Zdá se však, že je namístě předpokládat, že jakákoli potenciální právní nebo soudní reakce uskutečněná na tomto základě by byla zaměřena na podkladové rozhodnutí.

27.

Na druhou stranu – což je, jak se zdá, tento případ – je možné, že vnitrostátní právní předpisy žádný takový mechanismus ověření nestanoví a potenciální základ navrhovaného postupu předkládajícího soudu spočívá výhradně v unijním právu.

28.

Musím přiznat, nehledě v tuto chvíli na to, zda je takový přezkum možný podle unijního práva, že jsem poněkud zmaten ze způsobu, jakým předkládající soud hodlá postupovat, zejména pokud jde o to, k čemu by tento přezkum, pokud by byl možný, měl vést. Pokud rozumím správně tomu, co vnitrostátní soud navrhuje, pak by tento soud na jedné straně vydal osvědčení podle článku 53, ale zároveň by upozornil jednoho z účastníků původního řízení a poučil jej, že může proti výkonu téhož rozhodnutí, které právě osvědčil, podat námitku.

29.

Jakkoli může být navrhovaný postup dobře zamýšlený a důmyslný, a bez ohledu na to, zda je taková komunikace mezi soudcem a žalovaným podle vnitrostátního práva přípustná, jsem toho názoru, že takový postup by byl v nesouladu s řadou právních zásad.

30.

Zaprvé, vydal-li by soud původu osvědčení autoritativně potvrzující, že soudní rozhodnutí je vykonatelné, a souběžně informoval žalovaného o údajné vadnosti tohoto rozhodnutí, byla by tím popřena zásada vzájemné důvěry, která tvoří základ systému vzájemného uznávání soudních rozhodnutí ( 5 ). Je vskutku nepravděpodobné, že by donucovací orgány dožádaného členského státu byly jedinými, kdo by byl povolán k tomu, aby zpochybňoval, zda lze rozhodnutí takového soudu důvěřovat.

31.

Zadruhé by navrhovaný postup předkládajícího soudu mohl být rovněž v rozporu se zásadou právní jistoty, jelikož by v podstatě zpochybňoval ne-li přímo právní platnost, tak rozhodně faktickou funkci osvědčení podle článku 53 a podkladového pravomocného rozhodnutí.

32.

Zatřetí, co je možná nejdůležitější, mám vážné pochybnosti o tom, zda je navrhovaný postup předkládajícího soudu v souladu se zásadou spravedlivého procesu a zásadou rovnosti zbraní, jak je dále rozpracováno v „doktríně zdání“, kterou Evropský soud pro lidská práva vyvodil z obecně uznávané zásady, že „spravedlnost musí být nejen vykonávána; musí být také zřejmé, že se tak děje“. Soulad s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech vyžaduje, aby soudní řízení bylo spravedlivé, a to jak ve své podstatě, tak z hlediska svého působení navenek. Kromě nestrannosti a nezávislosti členové soudu zejména musí v průběhu řízení jednat způsobem, který nevyvolává žádné podezření na možnou podjatost ( 6 ). Předpokládám, že stejné právní zásady jsou rovněž obsaženy i v unijním právním řádu ( 7 ).

33.

Poměřován těmito standardy by navrhovaný postup předkládajícího soudu v praxi znamenal, že soud by již nebyl nestranným arbitrem, ale ve skutečnosti by z vlastní vůle a zjevně mimo procesní rámec vstoupil do role právního zástupce žalovaného, poskytujíce jedné straně právní radu, jak se bránit proti rozhodnutí, které právě osvědčil a jehož výkon druhá strana požaduje.

34.

Pro účely tohoto stanoviska budu tedy otázku položenou vnitrostátním soudem chápat v obecnějším smyslu, odděleném od konkrétního postupu zjevně předpokládaného vnitrostátním soudem: Je podle unijního práva vnitrostátní soud při vydávání osvědčení podle článku 53 oprávněn (nebo dokonce povinen) zjišťovat, zda soudní rozhodnutí, které má být osvědčeno, nebylo vydáno v rozporu s ustanoveními o soudní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv?

35.

Zodpovězení takto formulované otázky přirozeně poskytne odpověď na obě potenciální permutace zmíněné výše, konkrétně zda by takové opatření bylo přípustné (nebo vyžadované) přímo podle samotného unijního práva, jakož i to zda by vnitrostátní předpisy, které by stanovovaly takový přezkum, byly se stejnými ustanoveními unijního práva slučitelné. V obou těchto scénářích by však jediný možný procesní důsledek takového přezkumu musel být zaměřen na samotné podkladové vnitrostátní rozhodnutí nebo případně na ukončení postupu vydání osvědčení (nevydáním osvědčení podle článku 53); jinými slovy, jde o důsledky slučitelné se soudní funkcí nezávislého arbitra.

36.

Vzhledem k výše uvedenému, a ještě než se zaměřím na podstatu projednávané věci, je třeba učinit některé poznámky k příslušnosti Soudního dvora v tomto řízení. Ačkoli žádný ze zúčastněných, kteří předložili svá vyjádření, tuto otázku nevznesl, Soudní dvůr musí bez návrhu přezkoumat, zda je příslušný rozhodovat v řízení, kde nemusí být splněny podmínky stanovené pro příslušnost Soudního dvora podle článku 267 SFEU.

37.

Vykonává soud původu v rámci řízení stanoveného v článku 53 nařízení č. 1215/2012 soudní funkce? Nebo má akt v podstatě „přepsání“ konečného vnitrostátního rozhodnutí do formuláře podle přílohy I pouze povahu správního aktu, který tedy pro účely článku 267 SFEU případně není kryt definicí „soudu“?

38.

Soudní dvůr tuto otázku do určité míry řešil ve svém nedávném rozsudku ve věci Gradbeništvo Korana, kde shledal, že za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v tomto řízení, byl postup vydávání osvědčení podle článku 53 soudní povahy, v důsledku čehož byl předkládající soud oprávněn předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ( 8 ).

39.

Tato zjištění, omezená na okolnosti v daném původním řízení, vyvolávají otázku, zda má postup vydávání osvědčení podle článku 53 vždy soudní povahu; nebo přinejmenším, zda má tento postup soudní povahu i v takové situaci, jako je situace v současném původním řízení.

40.

Podle ustálené judikatury přihlíží Soudní dvůr za účelem určení, zda je předkládající orgán „soudem“ pro účely článku 267 SFEU, což je otázka upravená pouze unijním právem, k řadě faktorů, známých jako takzvaná „kritéria Dorsch“ ( 9 ). Aby mohl být kvalifikován jako „soud“ oprávněný obracet se na Soudní dvůr, musí být postaveno najisto, zda je dotčený vnitrostátní orgán zřízen na základě zákona, zda se jedná o stálý orgán, zda je jeho jurisdikce závazná, zda má řízení před ním kontradiktorní povahu, zda aplikuje právní předpisy a zda je nezávislý.

41.

Kromě toho k určení, zda vnitrostátní orgán, kterému zákon svěřuje funkce jiné povahy, musí být považován za „soud“ ve smyslu článku 267 SFEU, je nutno ověřit konkrétní povahu, soudní nebo správní, funkcí, které vykonává ve specifickém normativním kontextu, v jehož rámci žádá o rozhodnutí Soudního dvora za účelem zjištění, zda před ním probíhá spor a zda rozhoduje v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím soudní povahy ( 10 ). Vnitrostátní orgán – i když je soudním orgánem v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy ( 11 ) – nemůže být považován za „soud“ ve smyslu článku 267 SFEU zejména za okolností, kdy rozhoduje o záležitostech, které mu byly předloženy, v rámci výkonu mimosoudních funkcí, jako jsou funkce správní povahy ( 12 ).

42.

V tomto stadiu by se Soudní dvůr mohl podrobně zabývat tím, zda je každé z kritérií Dorsch splněno, aby bylo možné zjistit, zda skutečně může odpovědět na otázku položenou předkládajícím soudem. Nejsem si nicméně jistý, jak účelný by takový přístup byl v projednávané věci, a to z prostého důvodu, že v projednávané věci věcná stránka určuje přípustnost a naopak. Bez věcné odpovědi na otázku položenou vnitrostátním soudem (pokud jde o rozsah a povahu osvědčení podle článku 53) není možné určit, jakou úlohu vyplývající z unijního práva (soudní, nebo pouze správní) v tomto řízení vnitrostátní soud vykonává, a tak rozhodnout otázku přípustnosti. Dříve nebo později bude v rámci diskuse o přípustnosti muset být řešena věc sama, nejpozději pak při projednávání povahy řízení (soudní, kontradiktorní) podle článku 53 nařízení č. 1215/2012. Výsledek této diskuse by pak musel být použit na otázku přípustnosti, přičemž by se předstíralo, že se po celou dobu nejedná o nic jiného než o posouzení přípustnosti.

43.

V tomto přístupu nevidím žádný praktický význam. Vyžadoval by rovněž prozkoumání řady dalších kritérií Dorsch, která mají pro podstatu současného problému zjištěného vnitrostátním soudem omezený, nebo dokonce nulový význam, a kromě toho by vyžadoval prozkoumání řady podrobností vnitrostátních právních předpisů, které prostě nejsou k dispozici.

44.

Namísto toho, abych se pouštěl do nepochybně vášnivé debaty o tom, zda byla dřív slepice, nebo vejce, a do jaké míry slepice definuje vejce, přistoupím přímo k analýze vnitřku vejce. V důsledku toho se budu nejprve zabývat podstatou věci a k otázce příslušnosti se poté pro úplnost stručně vrátím na konci tohoto stanoviska ( 13 ).

45.

Svou otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda článek 53 nařízení č. 1215/2012, vykládaný ve světle článku 47 Listiny, vylučuje, aby soud původu, který byl požádán o vydání osvědčení ve vztahu k soudnímu rozhodnutí, které nabylo právní moci, mohl bez návrhu ověřit, zda bylo toto rozhodnutí vydáno v rozporu s ustanoveními o soudní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv.

46.

Česká vláda, Irsko a italská vláda se domnívají, že argumentace předkládajícího soudu je v rozporu jak se zněním, tak se smyslem nařízení č. 1215/2012. Komise naproti tomu tvrdí, že článek 53 nařízení č. 1215/2012 nebrání soudu původu ověřit, zda pravidla o příslušnosti stanovená tímto nařízením byla porušena, a případně informovat spotřebitele. Komise však dodává, že toto ustanovení soudu původu neukládá povinnost, aby tak učinil.

47.

Já do značné míry sdílím názory vyjádřené českou vládou, Irskem a italskou vládou.

48.

Předně je důležité zdůraznit účel a funkci osvědčení podle článku 53.

49.

V souladu s článkem 42 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí navrhovatel, který žádá o výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, poskytnout orgánu dožádaného členského státu příslušnému pro výkon rozhodnutí kopii dotčeného rozhodnutí a osvědčení podle článku 53. V souladu s článkem 43 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být toto osvědčení ještě před přijetím prvního opatření v rámci výkonu rovněž doručeno osobě, vůči níž je výkon navrhován ( 14 ).

50.

Účelem osvědčení podle článku 53 je autoritativně osvědčit, že rozhodnutí je vykonatelné. Toto osvědčení obsahuje výtah rozhodnutí a případně též příslušné informace o nahrazovaných nákladech řízení a výpočet úroků. Jedná se tedy o dokument s významnou informativní hodnotou. Tím, že poskytuje výtah klíčových informací z rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, a tím, že tyto informace podává orgánům a dotčeným stranám snadno srozumitelnou formou – díky povinnému použití standardizovaného formuláře uvedeného v příloze I nařízení č. 1215/2012 – osvědčení podle článku 53 přispívá k rychlému a účinnému výkonu rozhodnutí vydaných v zahraničí ( 15 ).

51.

Zatímco v systému stanoveném nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 16 ) nebylo předložení dotčeného osvědčení vyžadováno ( 17 ), od vstupu nařízení č. 1215/2012 v platnost je to povinné. Je tomu tak proto, že nové nařízení, které odstraňuje požadavek doložky vykonatelnosti (exequatur), stanoví zjednodušený postup založený na zásadě, že s rozhodnutím vydaným v některém členském státě by mělo být nakládáno jako s rozhodnutím vydaným v dožádaném členském státě ( 18 ). Cílem této inovace je zkrátit dobu trvání a snížit náklady přeshraničních sporů ( 19 ).

52.

Orgány dožádaného členského státu jsou podle nového systému povinny vykonat rozhodnutí pouze na základě informací obsažených v tomto rozhodnutí a v osvědčení podle článku 53. Toto je důvod – jak uvedl Soudní dvůr – proč uvedené osvědčení představuje základ pro uplatňování zásady přímé vykonatelnosti rozhodnutí vydaných v zahraničí ( 20 ). Jednoduše řečeno, rozhodnutí nemůže bez tohoto osvědčení v evropském soudním prostoru volně obíhat ( 21 ).

53.

Důležité je, že podle nařízení č. 1215/2012 se soud původu stal jediným orgánem vydávajícím osvědčení podle článku 53, na rozdíl od předchozího systému, kdy příslušný orgán nemusel nutně odpovídat soudu, který dotčené rozhodnutí vydal ( 22 ). Za těchto okolností je logické, že unijní zákonodárce rozhodl, že soud, který byl požádán o vydání osvědčení podle článku 53, nemusí zpravidla zjišťovat svou příslušnost ve věci samé. Příslušnost je jednoznačně určena, implicitně nebo výslovně, vydáním rozhodnutí, jehož výkon je navrhován. Formulář stanovený v příloze I nařízení č. 1215/2012 ve skutečnosti vyžaduje, aby soud původu zaujal stanovisko k příslušnosti ve věci samé pouze, pokud tento soud vydal „předběžná nebo zajišťovací opatření“ ( 23 ).

54.

Výklad článku 53 nařízení č. 1215/2012 navrhovaný předkládajícím soudem není s výše uvedenými úvahami jednoduše slučitelný. Tento výklad by totiž ve skutečnosti brzdil jednu z hlavních funkcí nového systému zavedeného nařízením č. 1215/2012. Kontroly, které byly dříve prováděny v dožádaném členském státě při vydání doložky vykonatelnost (exequatur), by nebyly odstraněny, ale pouze přesunuty do fáze vydávání osvědčení prováděné v členském státě původu. Takový výklad tohoto ustanovení by tak byl v rozporu s logikou a smyslem nařízení č. 1215/2012.

55.

Tento názor potvrzuje i řada dalších aspektů.

56.

Ve věci Trade Agency dospěl Soudní dvůr k závěru, že v režimu zavedeném nařízením č. 44/2001 bylo dotčené osvědčení (tehdy upravené v článku 54 daného nařízení) vydáváno „v zásadě bez dalšího“ ( 24 ). Vše nasvědčuje tomu, že unijní zákonodárce tento přístup článkem 53 nařízení č. 1215/2012 potvrdil. Dokládá to kogentní znění tohoto ustanovení: „soud původu vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení“ ( 25 ).

57.

Co však tento kvazi-automatický postup znamená v praxi? Podle mého názoru to znamená, že při zahájení řízení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 má soud původu ověřit, zda jsou splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení. Tento soud by měl zejména ověřit, zda je nařízení č. 1215/2012 na projednávanou věc použitelné ratione temporis a ratione materiae. Soud by se měl rovněž ujistit, že rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, sám vydal a že navrhovatel je „dotčenou stranou“ ve smyslu článku 53.

58.

Soud původu naopak nemůže ve svém zkoumání věci zacházet dále a rozšiřovat svůj přezkum na aspekty sporu, které spadají mimo působnost článku 53 nařízení č. 1215/2012. Soud původu zejména nesmí přehodnocovat hmotněprávní otázky a otázky příslušnosti, které byly vyřešeny v rozhodnutí, jehož výkon je navrhován.

59.

Jiný výklad tohoto ustanovení by systém definovaný nařízením č. 1215/2012 „zkratoval“ tím, že by zavedl dodatečnou vrstvu soudního přezkumu i v případech, kdy vnitrostátní právo proti dotčenému rozhodnutí neumožňuje (nebo již neumožňuje) opravný prostředek. Tento přístup by tedy mohl narušit zásadu překážky věci rozsouzené.

60.

Soudní dvůr již dříve zdůraznil význam zásady překážky věci rozsouzené, a to jak pro unijní právní řád, tak pro vnitrostátní právní řády. Aby byla zajištěna jak stabilita práva a právních vztahů, tak řádný výkon spravedlnosti, považuje Soudní dvůr za důležité, aby soudní rozhodnutí, která po vyčerpání možných procesních prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto procesní prostředky nabyla právní moci, již nemohla být zpochybněna ( 26 ).

61.

I kdyby tedy platební rozkaz, jak se domnívá předkládající soud, byl vydán v rozporu s ustanoveními o soudní příslušnosti uvedenými v kapitole II oddílu 4 nařízení č. 1215/2012, tato okolnost nemůže platební rozkaz zbavit jeho konečného charakteru, a v důsledku toho ani jeho přeshraniční vykonatelnosti.

62.

V tomto kontextu je dalším aspektem, který se jeví jako problematický, skutečnost, že šetření předkládajícího soudu byla provedena bez návrhu.

63.

Článek 46 nařízení č. 1215/2012 výslovně uvádí, že výkon rozhodnutí může být odepřen z důvodů uvedených v článku 45 tohoto nařízení pouze na „návrh osoby, vůči níž je výkon navrhován“. Kromě toho čl. 45 odst. 2 téhož nařízení doplňuje, že při posuzování toho, zda jsou splněny důvody uvedené v článku 45 odst. 1 písm. e), „je soud, u kterého byl návrh podán, vázán zjištěným skutkovým stavem, na němž soud původu založil svou příslušnost“.

64.

Tento přístup lze porovnat s jinými ustanoveními nařízení č. 1215/2012, kde unijní zákonodárce výslovně stanovil povinnost soudu jednat bez návrhu. Tak tomu je konkrétně v článcích 27, 28 a čl. 29 odst. 1 tohoto nařízení.

65.

Tato ustanovení společně ukazují, že se unijní zákonodárce rozhodl ponechat uplatnění námitky proti výkonu rozhodnutí na iniciativě strany, proti niž je výkon navrhován. Lze argumentovat, že tato volba je v souladu s cílem co nejvíce podpořit volný pohyb rozhodnutí v rámci Evropské unie. Tento cíl vyžaduje, aby byla stanovena jasná omezení doby a způsobu, jakým lze podat námitky proti výkonu rozhodnutí vydaného v zahraničí, jakož i důvodů pro jejich podání.

66.

S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že předkládající soud není oprávněn ověřovat, zda byl předmětný platební rozkaz vydán zákonným způsobem, konkrétně zda byl vydán v souladu s pravidly pro určení příslušnosti stanovenými v nařízení č. 1215/2012. Tím spíše pak předkládající soud není povinen tak učinit bez návrhu.

67.

Tento závěr je rovněž potvrzen úvahami týkajícími se povahy postupu stanoveného v článku 53 nařízení č. 1215/2012. Nařízení č. 1215/2012 neobsahuje žádné ustanovení upravující postup při vydávání osvědčení podle článku 53.

68.

Správní a praktické aspekty tohoto postupu (jako například vnitřní pravomoci v rámci soudu původu, dokumenty, které mají být poskytnuty, existence a výše poplatků atd.) se tedy řídí právními předpisy členských států. Tak je tomu však pouze za předpokladu, že je zajištěn soulad s ustanoveními nařízení č. 1215/2012, není narušeno fungování systému, který je v něm zaveden, a není bráněno dosažení cíle sledovaného tímto nařízením.

69.

Jak bylo vysvětleno výše v bodech 56 až 61, jak ze smyslu nového systému uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, tak ze znění článku 53 nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že osvědčení podle článku 53 soud původu vydá bez dalšího. Jakmile je zjištěno, že podmínky pro použití článku 53 jsou splněny, soud původu nemůže vydání osvědčení odmítnout.

70.

Postup soudu původu tedy – řekl bych nevyhnutelně – vyžaduje rychlé vyřízení žádosti podané navrhovatelem. Jakákoliv dodatečná doba, kterou by soud původu potřeboval pro prošetření věci nad rámec pouhého splnění podmínek stanovených v článku 53 nařízení č. 1215/2012, by pravděpodobně vedla ke zbytečnému prodlení v řízení. To by následně ohrozilo účinnost systému zavedeného nařízením č. 1215/2012 a zmařilo snahu o snížení časové náročnosti a finanční nákladnosti přeshraničních sporů.

71.

Tak by tomu bylo zejména v případě, kdy by se soud původu bez návrhu rozhodl provést šetření za účelem opětovného posouzení otázek, které byly (nebo měly být) vyřešeny v rozhodnutí, jehož výkon je navrhován. To by mohlo zahrnovat například otázku, zda bylo dané rozhodnutí vydáno vnitrostátním soudem příslušným podle pravidel stanovených v kapitole II nařízení č. 1215/2012.

72.

Můj závěr ohledně tohoto bodu není zpochybněn judikaturou, ve které Soudní dvůr zkoumal povahu řízení, ve kterém je rozhodnutí potvrzeno jako evropský exekuční titul pro účely nařízení č. 805/2004 ( 27 ). Povinnost soudu původu ověřit, zda jsou splněny všechny podmínky potvrzení evropského exekučního titulu, je výslovně odvozena z článku 6 nařízení č. 805/2004, což je ustanovení, které nemá v nařízení č. 1215/2012 žádný ekvivalent.

73.

V tomto bodě je nicméně třeba zkoumat, zda by skutečnost, že se ustanovení o soudní příslušnosti údajně porušená Tribunale di Milano (okresní soud v Miláně) při vydávání dotčeného platebního rozkazu týkala příslušnosti ve věcech žalob podaných proti spotřebitelům, mohla vést k jinému závěru.

74.

Jak je uvedeno v bodě 17 výše, předkládající soud čerpá inspiraci z judikatury Soudního dvora – zejména v kontextu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ( 28 ) – podle které se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícím nebo poskytovatelům, a v důsledku toho může být k nápravě této nerovnosti za určitých okolností vyžadován pozitivní zásah vnitrostátních soudů, které mohou v případě potřeby jednat bez návrhu ( 29 ).

75.

Předkládající soud si tedy klade otázku, zda tato judikatura v situaci, jako je ta v původním řízení, umožňuje soudu původu bez návrhu informovat spotřebitele o údajném porušení, aniž by odmítl nebo zamítl vydání osvědčení podle článku 53. Tyto informace by umožnily spotřebiteli, aby učinil informované rozhodnutí ohledně toho, zda si přeje podat námitku proti uznání a výkonu platebního rozkazu před soudem členského státu, v němž má bydliště, a to prostřednictvím využití opravného prostředku stanoveného v článku 45 odst. 1 písm. e) nařízení č. 1215/2012.

76.

V této věci stejně jako česká vláda, Irsko a italská vláda a Komise věřím, že judikatura Soudního dvora týkající se směrnice 93/13 nemůže být jednoduše převedena do kontextu nařízení č. 1215/2012.

77.

Směrnice 93/13, zaměřená zejména na sbližování hmotněprávních předpisů členských států, pokud jde o zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách, ponechává na členských státech, aby stanovily nezbytná procesní pravidla ( 30 ) v souladu s obecně známou zásadou procesní autonomie ( 31 ). Judikatura uvedená předkládajícím soudem tak vycházela ze situací, kdy měl Soudní dvůr za to, že vnitrostátní procesní pravidla spotřebitelům znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala výkon práv přiznaných směrnicí 93/13.

78.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná. Jak konstatoval Soudní dvůr, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami ( 32 ). Nařízení č. 1215/2012 naopak stanoví společná pravidla procesní povahy. Neobsahuje žádné ustanovení orientované na výsledky a žádné dalekosáhlé hmotněprávní ustanovení podobné článku 6 odst. 1 směrnice 93/13.

79.

To není nijak překvapující. Nařízení č. 1215/2012 obsahuje různá ustanovení, která jsou pro spotřebitele specifická a v řízení jim poskytují zvláštní práva. Jak vysvětluje bod 18 odůvodnění, „[p]okud se týče pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, měla by být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou pro ni příznivější než obecná pravidla“ ( 33 ).

80.

Na základě článku 17 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení musí být tedy příslušnost „ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti […] kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností“ stanovena podle pravidel uvedených v kapitole II oddílu 4. Článek 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 dále stanoví, že „[s]mluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště“.

81.

Mimoto čl. 45 odst. 1 písm. e) bod i) a článek 46 nařízení č. 1215/2012 poskytují spotřebitelům zvláštní důvod pro odepření uznání a výkonu v případech, kdy je dotčené rozhodnutí v rozporu s výše uvedenými zvláštními ustanoveními o soudní příslušnosti.

82.

Ve světle výše uvedeného mám za to, že unijní zákonodárce zohlednil ve věcech upravených nařízením č. 1215/2012 specifickou situaci spotřebitelů a pro tyto účely vypracoval ad hoc pravidla. Nařízení č. 1215/2012 proto již obsahuje řadu dodatečných procesních záruk považovaných pro spotřebitele za nezbytné. V tomto rámci, který již spotřebitelům poskytuje vysokou úroveň ochrany, není třeba „přefukovat“ článek 53 uvedeného nařízení tak, aby bylo možné – prostřednictvím výkladových prostředků – zavést dodatečné záruky, jako jsou záruky navrhované předkládajícím soudem.

83.

Pokud by měla být existence dodatečné vrstvy ochrany spotřebitelů „večtena“ do ustanovení nařízení č. 1215/2012, měla by se podobná úprava systémově vztahovat i na ostatní kategorie osob, které unijní zákonodárce považoval za hodné zvláštní ochrany, když vystupují v pozici žalovaných ( 34 )?

84.

V této souvislosti může být rovněž vhodné zdůraznit, že v samotné judikatuře uváděné předkládajícím soudem Soudní dvůr připustil, že ochrana spotřebitele není absolutní. Konkrétně měl za to, že unijní právo v zásadě neukládá vnitrostátnímu soudu, aby nepoužil vnitrostátní procesní pravidla spojující s určitým rozhodnutím překážku věci rozsouzené, i kdyby to umožňovalo napravit porušení ustanovení obsaženého ve směrnici 93/13, bez ohledu na povahu takového ustanovení ( 35 ). Jak již však bylo zmíněno výše v bodech 59 až 61, navrhovaný postup předkládajícího soudu by se rovnal zpochybnění konečného charakteru rozhodnutí, pro které bylo požádáno o vydání osvědčení podle článku 53.

85.

Jako poslední bod musím uvést, že i když je do rovnice přidán článek 47 Listiny, zůstává můj závěr o správné konstrukci článku 53 nařízení č. 1215/2012 nezměněn.

86.

Unijní zákonodárce vzal v úvahu potřebu zajistit, aby zúčastněné strany měly k dispozici odpovídající soudní prostředky k obraně proti výkonu rozhodnutí vydaných v zahraničí. V bodě 29 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 unijní zákonodárce zdůrazňuje, že „[p]římý výkon v dožádaném členském státě rozhodnutí vydaného v jiném členském státě bez prohlášení vykonatelnosti by neměl ohrozit respektování práv na obhajobu“, v bodě 38 odůvodnění dále dodává, že toto nařízení dodržuje základní práva „zejména právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces zaručené článkem 47 Listiny“.

87.

Již v tuto chvíli existuje řada záruk, které tento cíl plně zaručují.

88.

Zaprvé, pokud je pravda, že dotčený platební rozkaz byl vydán v rozporu s ustanoveními o soudní příslušnosti uvedenými v kapitole II oddílu 4 nařízení č. 1215/2012, je A. M. Fiermonte schopna se uznání a výkonu v Německu bránit tím, že se bude dovolávat ustanovení článku 45 odst. 1 písm. e) bodu i) ve spojení s článkem 46 téhož nařízení.

89.

Zadruhé A. M. Fiermonte mohla rovněž uplatnit důvod pro odepření podle článku 45 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 týkající se rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti žalovaného, byly-li splněny podmínky v něm uvedené. Podle tohoto ustanovení není rozhodnutí vydané v nepřítomnosti žalovaného uznáno, „jestliže žalovanému […] nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl příležitost“.

90.

Zatřetí systém ochrany, který je zabudován do ustanovení nařízení č. 1215/2012, je dále doplněn zásadou odpovědnosti státu. Pokud by se A. M. Fiermonte domnívala, že v důsledku porušení pravidel stanovených nařízením č. 1215/2012 ze strany soudu původu utrpěla újmu, a pokud jde o případné náklady, které již vznikly v důsledku protiprávního rozhodnutí vydaného soudem původu, má – bez ohledu na další kroky příslušného soudu dožádaného členského státu – možnost žádat od příslušného členského státu (členských států) náhradu újmy.

91.

Podle ustálené judikatury se totiž zásada odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, jež je příslušnému státu možno přičíst, vztahuje na jakékoli porušení unijního práva členským státem, a to bez ohledu na to, který orgán veřejné správy je za porušení odpovědný, včetně případů, kdy dotčené porušení vyplývá z rozhodnutí soudu ( 36 ).

92.

S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že článek 53 nařízení č. 1215/2012 vylučuje, aby soud původu, který byl ve vztahu k rozhodnutí, které nabylo právní moci, požádán o vydání osvědčení, mohl bez návrhu ověřit, zda bylo toto rozhodnutí vydáno v rozporu s ustanoveními o soudní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv.

93.

Po vyřešení meritu věci se nakonec vracím k otázce příslušnosti, a to pouze pro úplnost.

94.

Různé úvahy mě vedou k názoru, že funkce vykonávaná soudem původu, je-li požádán o vydání osvědčení podle článku 53, jsou soudní povahy. Takový soud je tak oprávněn k podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU.

95.

Zaprvé v bodě 52 výše jsem zdůraznil význam osvědčení podle článku 53 v rámci systematiky nařízení č. 1215/2012. Toto osvědčení je základem pro uplatňování zásady přímé vykonatelnosti rozhodnutí vydaných v zahraničí. Jakmile je osvědčení podle článku 53 předáno orgánu příslušnému pro výkon, začne prakticky žít svým vlastním životem. Veškeré informace nezbytné pro výkon příslušného rozhodnutí by měly v zásadě být v „uživatelsky přívětivé“ formě obsaženy v osvědčení. Je tedy namístě předpokládat, že nebudou-li výslovně zpochybňovány, je nepravděpodobné, že by donucovací orgány kontrolovaly správnost těchto informací přezkoumáváním textu dotčeného rozhodnutí, které je často vypracováno v jazyce, kterému nerozumí. Osvědčení podle článku 53 tak bude v praxi pravděpodobně tvořit základ pro výkon rozhodnutí.

96.

Zadruhé úloha orgánu odpovědného za výtah informací z obsahu rozhodnutí, jehož výkon je požadován, a převedení těchto informací do konkrétního formuláře jsou často spíše mechanické. Nicméně tomu tak nemusí být vždy. Vyplnění formuláře uvedeného v příloze I nařízení č. 1215/2012 vyžaduje poměrně podrobné informace. Je docela možné, že některé z těchto informací nemusí být v rozhodnutí, jehož výkon je požadován, obsaženy. Některé z těchto otázek mohou být samozřejmě sporné. Jiné mohou vyžadovat výklad vydaného pravomocného rozhodnutí.

97.

Otázka, zda jsou splněny podmínky pro použití článku 53 nařízení č. 1215/2012 uvedené výše v bodě 57, by navíc mohla být předmětem sporu mezi účastníky řízení. Věc Gradbeništvo Korana ( 37 ) je toho dobrým příkladem.

98.

Všechny tyto aspekty a možnosti mě vedou k poměrně jasnému závěru: vyplňování osvědčení podle článku 53 lze stěží kvalifikovat jako „správní“ postup, který by se rovnal situaci, kdy je někdo pouze požádán, aby bez složitých úvah nebo věcného vstupu opatřil dokument razítkem.

99.

Zatřetí s ohledem na to nepovažuji výklad článku 53 nařízení č. 1215/2012, podle něhož (soudní nebo správní) povaha funkcí vykonávaných orgánem vydávajícím osvědčení závisí vždy na typu otázek, které je tento subjekt nucen řešit v průběhu tohoto zvláštního postupu, za uspokojivý. Povaha těchto funkcí stanovených v ustanoveních nařízení č. 1215/2012 musí být stejná od začátku až do konce řízení, bez ohledu na to, zda se otázky, které musí soud původu řešit, ukázaly být více nebo méně komplikované nebo zahrnují posouzení, která mohou do určité míry přesáhnout rámec toho, co je výslovně obsaženo v rozsudku, jehož výkon je požadován. Jednoduše řečeno považuji za obtížné přijmout přístup, podle něhož by specifika a nahodilosti konkrétního případu mohly změnit povahu postupu podle článku 53 nařízení č. 1215/2012, který by tak někdy byl a jindy nebyl postupem soudním.

100.

A konečně za čtvrté by mohlo být užitečné na obecnější úrovni připomenout, že postup vydávání osvědčení podle článku 53 je v praxi realizován různými formami „interní delegace“ na vnitrostátní úrovni ( 38 ). Vydání osvědčení podle článku 53 může být provedeno soudcem osobně nebo může být přeneseno na soudního čekatele nebo jiného soudního úředníka, ale je stále prováděno v rámci vnitrostátního soudu.

101.

Domnívám se, že je-li orgán, který předkládá žádost, podle obecné a institucionální definice „soudem“ podle vnitrostátního práva, musí být předloženy pádné argumenty pro to, aby bylo prokázáno, že bez ohledu na svou obecnou soudní povahu tento orgán v konkrétním případě v původním řízení vykonává pouze správní funkce ( 39 ). Mám za to, že Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru pouze tehdy, pokud bylo nesporné, že dotčená činnost, přestože byla prováděna soudním orgánem, nevedla k rozhodnutí, které by mělo soudní povahu ( 40 ). Naopak v případech, kdy situace nebyla jednoznačná, mám za to, že Soudní dvůr poskytl vnitrostátnímu soudu výhodu zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( 41 ).

102.

Tento přístup považuji za rozumný a možná tím více odůvodněný v rámci systému soudní spolupráce zavedeného nařízením č. 1215/2012. Fungování celého systému, jehož je článek 53 uvedeného nařízení důležitou součástí, se opírá o ústřední úlohu soudních orgánů. Když tedy soud narazí na pochybnosti ohledně ustanovení nařízení č. 1215/2012, je v zájmu zajištění jednoty a srozumitelnosti práva, aby přístup k Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU nebyl vykládán nepřiměřeně úzce.

103.

V projednávaném případě je nepochybné, že Tribunale di Milano (okresní soud v Miláně) a konkrétní soudce, který je zjevně příslušný k vydání formuláře osvědčení podle článku 53, jsou součástí obecného italského soudnictví. Kromě toho postup stanovený v článku 53 nařízení č. 1215/2012 zjevně nemá z výše uvedených důvodů pouze správní povahu.

104.

Ve světle výše uvedeného mám za to, že Soudní dvůr je k zodpovězení otázky položené v tomto řízení příslušný.

105.

Navrhuji Soudnímu dvoru, aby zodpověděl předběžnou otázku položenou Tribunale di Milano (okresní soud v Miláně, Itálie) takto: