1.

Projednávaným kasačním opravným prostředkem se společnost Larko Geniki Metalleftiki kai Metallourgiki AE (dále jen „Larko“ nebo „navrhovatelka“) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 1. února 2018, Larko v. Komise ( 2 ) (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zamítl její žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Evropské komise 2014/539/EU ze dne 27. března 2014 o státní podpoře SA.34572 (13/C) (ex 13/NN), kterou poskytlo Řecko společnosti Larco General Mining & Metallurgical Company SA ( 3 ) (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2.

V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko omezí na analýzu první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku vycházející především z nesprávného výkladu pojmu „hospodářské zvýhodnění“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, který vychází především z porušení čl. 14 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] ( 4 ), týkajícího se navrácení podpory.

3.

Na závěr mé analýzy navrhnu, aby Soudní dvůr první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku zamítl jako neopodstatněné.

4.

Článek 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999, nadepsaný „Navrácení podpory“, stanoví:

„Je-li v případech protiprávní podpory přijato záporné rozhodnutí, Komise rozhodne, že dotyčný členský stát učiní všechna nezbytná opatření, aby příjemce podporu navrátil […]“

5.

Část 2.1 pokynů Společenství pro státní podporu na záchranu a restrukturalizaci podniků v obtížích (dále jen „pokyny pro záchranu a restrukturalizaci“) ( 5 ), nadepsaná „Pojem ‚podnik v obtížích‘ “, v bodech 9 až 11 stanoví:

6.

Sdělení Komise ze dne 20. června 2008 o použití článků [107] a [108 SFEU] na státní podpory ve formě záruk (dále jen „sdělení o zárukách“) ( 6 ) v třetím pododstavci bodu 2.1, který se týká článku 107 SFEU a je nadepsán „Obecné poznámky“, stanoví:

„Aby se předešlo případným pochybnostem, měl by se objasnit pojem státní zdroje ve spojení se státními zárukami. Přínosem plynoucím ze státní záruky je to, že riziko spojené se zárukou nese stát. Za takové riziko nesené státem by se obvykle měla zaplatit příslušná prémie. Jestliže se stát části nebo celé prémie vzdá, těží z toho podnik a ze státních zdrojů unikají prostředky. I když se ukáže, že stát v rámci poskytnuté záruky nic nezaplatí, může se přesto jednat o státní podporu podle čl. 87 odst. 1 Smlouvy. Podpora je poskytnuta v okamžiku, kdy je dána záruka, nikoli v okamžiku, kdy je záruka použita nebo kdy dojde k placení podle podmínek záruky. Zda záruka představuje státní podporu či nikoli, a jestliže ano, jak je ona státní podpora vysoká, musí být stanoveno v okamžiku, kdy je záruka poskytnuta.“

7.

Bod 3.2 tohoto sdělení, nadepsaný „Individuální záruky“, stanoví:

„Pokud jde o individuální státní záruky, Komise se domnívá, že splnění všech následujících podmínek je dostačující k vyloučení existence státní podpory:

Aby bylo možné rozhodn[o]ut, zda je třeba mít za to, že dlužník má finanční potíže, mělo by se vycházet z definice stanovené v pokynech Společenství ke státním podporám na záchranu a restrukturalizaci podniků v obtížích […].

[…]

Jak je uvedeno v bodě 2.1, za riziko by se obvykle měla zaplatit příslušná prémie z částky záruky nebo protizáruky. Pokud je cena zaplacená za záruku nejméně stejně vysoká jako odpovídající záruční prémie, kterou lze nalézt na finančních trzích, neobsahuje záruka podporu.

Nelze-li na finančních trzích nalézt odpovídající záruční prémii, kterou by bylo možno použít pro srovnání, je třeba porovnat celkové finanční náklady zaručené půjčky, včetně úrokové sazby půjčky a záruční prémie, s tržní cenou podobné nezaručené půjčky.

[…]“

8.

Bod 4.1 uvedeného sdělení týkající se obecně záruk s prvkem podpory uvádí:

„Nevyhovuje-li individuální záruka nebo systém záruk principu investora v tržním hospodářství, má se za to, že obsahuje státní podporu. Prvek státní podpory je pak třeba kvantifikovat, aby se mohlo ověřit, zda podpora splňuje podmínky zvláštní výjimky pro státní podporu. V zásadě se za prvek státní podpory považuje rozdíl mezi příslušnou tržní cenou záruky poskytnuté individuálně nebo prostřednictvím systému a skutečnou cenou hrazenou za dané opatření.

Výsledné roční grantové ekvivalenty by měly být diskontovány na současnou hodnotu s použitím referenční úrokové sazby a poté sečteny, aby se získal celkový grantový ekvivalent.

Při výpočtu prvku podpory v záruce bude Komise věnovat zvláštní pozornost těmto prvkům:

Komise připomíná, že společnostem majícím potíže by případný tržní ručitel v okamžiku poskytnutí záruky účtoval vysokou prémii odpovídající očekávané míře pravděpodobnosti neplnění. Je-li pravděpodobnost, že dlužník nebude schopen splatit půjčku zvláště vysoká, nemusí tato tržní sazba existovat a v mimořádných situacích může prvek podpory v záruce dosáhnout stejné výše jako částka skutečně krytá zárukou;

[…]“

9.

Skutečnosti předcházející projednávanému sporu byly podrobně popsány v napadeném rozsudku, na který se v tomto ohledu odkazuje ( 7 ). Podstatné prvky nezbytné k pochopení tohoto stanoviska lze shrnout následovně.

10.

Společnost Larko je podnikem, který se zabývá těžbou a zpracováním lateritu, těžbou lignitu a výrobou feroniklu a vedlejších produktů.

11.

Uvedená společnost byla založena v roce 1989 jako nový podnik po likvidaci společnosti Hellenic Mining and Metallurgical SA. V době rozhodné z hlediska skutkových okolností, na nichž stojí spor, měla tři akcionáře: řecký stát, který vlastnil 55,2 % akcií prostřednictvím společnosti Hellenic Republic Asset Development Fund, soukromou finanční instituci, National Bank of Greece SA, která vlastnila 33,4 % akcií, a společnost Public Power Corporation (hlavní výrobce elektrické energie v Řecku, jehož většinovým akcionářem je stát), která vlastnila 11,4 % akcií.

12.

V březnu 2012 společnost Hellenic Republic Asset Development Fund informovala Komisi o programu privatizace společnosti Larko.

13.

V dubnu 2012 Komise z úřední povinnosti zahájila předběžné posouzení uvedené privatizace v souladu s pravidly v oblasti státních podpor.

14.

Předmětem posouzení bylo šest opatření, z nichž pouze druhé, čtvrté a šesté opatření uvedená níže jsou relevantní pro účely tohoto stanoviska, jelikož pouze tato tři opatření jsou předmětem první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku a čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku:

15.

Během předběžného posouzení Komise požádala řecké orgány o doplňující informace, které uvedené orgány poskytly v letech 2012 a 2013. Rovněž došlo k setkání služeb Komise a zástupců řeckých orgánů.

16.

Rozhodnutím ze dne 6. března 2013 ( 8 ) (dále jen „rozhodnutí o zahájení“) Komise zahájila formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU.

17.

Během uvedeného řízení Komise vyzvala řecké orgány a zúčastněné strany k podání připomínek k opatřením uvedeným v bodě 14 tohoto stanoviska. Komise obdržela připomínky řeckých orgánů dne 30. dubna 2013; od společnosti Larko žádné připomínky neobdržela.

18.

Dne 27. března 2014 přijala Komise sporné rozhodnutí. V tomto rozhodnutí, pokud jde o opatření č. 2, č. 4 a č. 6, jejichž analýza je jediná relevantní pro toto stanovisko, měla Komise za to, že v době poskytnutí těchto tří opatření byla společnost Larko podnikem v obtížích ve smyslu pokynů pro záchranu a restrukturalizaci ( 9 ).

19.

Mimoto měla Komise za to, že tato opatření představují státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, že poskytnutím uvedených opatření byla porušena oznamovací povinnost a zákaz provádění stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU a že uvedená opatření byla podporami neslučitelnými s vnitřním trhem a podléhala povinnosti navrácení ve smyslu čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999. Konečně Komise stanovila částky, které mají být navráceny na základě těchto podpor, ve výši celkové částky pokryté zárukami ( 10 ).

20.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. června 2014 podala společnost Larko žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí, jakož i vrácení, včetně úroků, všech případných částek přímo či nepřímo od ní vymožených v rámci výkonu tohoto rozhodnutí.

21.

Napadeným rozsudkem Tribunál zamítl žalobu v plném rozsahu a uložil společnosti Larko náhradu nákladů řízení.

22.

Kasačním opravným prostředkem došlým kanceláři Soudního dvora dne 4. dubna 2018 společnost Larko navrhuje, aby Soudní dvůr napadený rozsudek zrušil, vrátil věc Tribunálu a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

23.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil společnosti Larko náhradu nákladů řízení.

24.

První část druhého důvodu kasačního opravného prostředku vznáší otázku kvalifikace opatření č. 2 jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a konkrétně posouzení tohoto opatření tak, že poskytuje společnosti Larko „hospodářské zvýhodnění“.

25.

Při kvalifikaci uvedeného opatření ve sporném rozhodnutí jako státní podpory vycházela Komise z bodu 3.2 písm. a) a d) svého sdělení o zárukách. Vzhledem k tomu, že společnost Larko v podstatě tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když použila tento bod na poskytnutou podporu, považuji za užitečné nejprve uvést několik úvodních poznámek k tomuto sdělení (oddíl 1) a následně provést analýzu první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku (oddíl 2).

26.

Sdělení o zárukách představuje přístup Komise ve vztahu ke státním podporám poskytnutým formou záruk a zásady, na nichž Komise zamýšlí založit svůj výklad článků 107 a 108 SFEU, jakož i použití těchto článků na veřejné záruky.

27.

Za účelem stanovení, zda záruka poskytuje zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, by Komise měla podle bodu 3.1 tohoto sdělení při posuzování vycházet ze zásady investora v tržním hospodářství. Mělo by se proto počítat se skutečnými možnostmi podniku příjemce podpory získat srovnatelné finanční zdroje na kapitálovém trhu ( 11 ).

28.

Aby se usnadnilo hodnocení, zda dané záruční opatření splňuje uvedenou zásadu, vyžaduje Komise v bodě 3.2 uvedeného sdělení splnění řady podmínek za účelem vyloučení existence státní podpory, mezi něž patří, pokud jde o individuální záruky, jednak podmínka, že dlužník nemá finanční potíže [bod 3.2 písm. a)], a jednak podmínka, že se za záruku platí běžná tržní cena [bod 3.2 písm. d)] ( 12 ).

29.

V souladu s judikaturou Soudního dvora je pro účely použití těchto dvou podmínek třeba zohlednit kontext období, v němž byla přijata opatření finanční podpory, což znamená zdržet se jakéhokoli posouzení založeného na pozdější situaci (dále jen „časové kritérium“) ( 13 ).

30.

Pro určení, zda záruka neobsahuje podporu, bod 3.2 první pododstavec písm. d) sdělení o zárukách stanoví jako kritérium, že za riziko by se obvykle měla zaplatit příslušná prémie z částky záruky nebo protizáruky (dále jen „kritérium odměny“). Pokud je totiž cena zaplacená za záruku nejméně stejně vysoká jako odpovídající záruční prémie, kterou lze nalézt na finančních trzích, neobsahuje záruka podporu. Bod 3.2 ostatně uvádí dvě metody pro určení, zda daná záruka splňuje toto kritérium: je třeba porovnat buď cenu zaplacenou za záruku s odpovídající záruční prémií, kterou lze nalézt na finančních trzích, nebo porovnat celkové finanční náklady zaručené půjčky, včetně úrokové sazby půjčky a záruční prémie, s tržní cenou podobné nezaručené půjčky.

31.

Společnost Larko tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení, když měl za to, že opatření č. 2 poskytuje společnosti Larko zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Tribunál nesprávně použil jednak časové kritérium, když při poskytnutí opatření č. 2 kvalifikoval společnost Larko jako „podnik v obtížích“ (oddíl a), a jednak kritérium odměny, když rozhodl, že prémie ve výši 1 % neodráží riziko neplnění závazků na zajištěné půjčky, jak je uvedeno v bodě 3.2 písm. d) sdělení o zárukách (oddíl b).

32.

Výtka týkající se časového kritéria směřuje proti bodům 77 až 80 napadeného rozsudku a vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU.

33.

Úvodem podotýkám, že Tribunál při přijetí závěru v bodě 90 napadeného rozsudku, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení, když v okamžiku poskytnutí opatření č. 2 kvalifikovala společnost Larko jako „podnik v obtížích“, postupoval ve dvou krocích. V bodech 75 až 82 napadeného rozsudku Tribunál nejprve stanovil, že na základě informací, které měla Komise k dispozici, mohla Komise správně dospět k závěru, že společnost Larko byla podnikem v obtížích. Dále měl Tribunál v bodech 83 až 89 napadeného rozsudku za to, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení, když měla za to, že v okamžiku poskytnutí záruky z roku 2008 měl řecký stát jakožto akcionář společnosti Larko vědět o obtížné situaci této společnosti.

34.

Společnost Larko tvrdí, že posouzení Tribunálu v bodech 77 až 80 napadeného rozsudku je nesprávné, neboť skutkové okolnosti, na kterých je toto posouzení založeno, nastaly až po poskytnutí záruky ze dne 22. prosince 2008, na rozdíl od toho, co vyžaduje judikatura Soudního dvora ( 14 ). V tomto ohledu se společnost Larko opírá o následující tři argumenty.

35.

Zaprvé, finanční výsledky uvedené v uvedených bodech se vztahují až k roku 2012 a v každém případě k záporným výsledkům roku 2009. Zadruhé, finanční výsledky z roku 2008 byly rovněž časově následující po poskytnutí záruky z roku 2008, jelikož účetní období nebylo dosud ukončeno, finanční výkazy nebyly dosud vyhotoveny, a nebyly tedy při poskytnutí této záruky řeckému státu známy. Tribunál se tudíž nepřenesl do kontextu období, jak vyžaduje judikatura Soudního dvora. Zatřetí, v každém případě i za předpokladu, že by údaje z roku 2008 časově nenásledovaly po poskytnutí záruky z roku 2008, jednalo se v této fázi o údaje v krátkodobém horizontu. V tomto ohledu společnost Larko tvrdí, že z bodů 9 až 11 pokynů pro záchranu a restrukturalizaci vyplývá, že analýza majetkové situace podniku musí být založena na údajích za dostatečně dlouhou dobu, a nikoli na momentálním obrazu.

36.

Komise má za to, že je třeba tuto výtku zamítnout.

37.

Především poznamenávám, že vzhledem k tomu, že dotyčná záruka byla přidělena dne 22. prosince 2008, je třeba v souladu s judikaturou Soudního dvora zohlednit skutečnosti, které nastaly do tohoto data, za účelem posouzení, zda společnost Larko byla při poskytnutí záruky podnikem v obtížích.

38.

V tomto ohledu, pokud jde o první argument předložený společností Larko, uvádím, že skutečnost, že Tribunál v bodě 77 napadeného rozsudku zmiňuje finanční výsledky vztahující se až k roku 2012, sama o sobě neznamená, že Tribunál vycházel z takových pozdějších výsledků za účelem posouzení finanční situace společnosti Larko v okamžiku, kdy byla poskytnuta záruka z roku 2008.

39.

Uvedení takových finančních výsledků Tribunálem musí být totiž vykládáno ve světle skutečnosti, že Komise ve sporném rozhodnutí provedla posouzení finanční situace společnosti Larko za období, během kterého byla přijata všechna napadená opatření, tedy její finanční situace v letech 2007 až 2012. Tribunál tak před připomenutím těchto finančních výsledků v bodě 77 napadeného rozsudku odkazuje na rozhodnutí Komise, podle kterého „[v] projednávané věci Komise v bodech 56 až 66 odůvodnění [sporného] rozhodnutí kvalifikovala společnost Larko jako ‚podnik v obtížích‘ při poskytnutí opatření [č. 2, č. 4 a č. 6], včetně záruky z roku 2008 ( 15 )“.

40.

Vzhledem k tomu konstatuji, že pro účely posouzení finanční situace společnosti Larko v bodech 78 až 80 napadeného rozsudku se Tribunál opírá o skutečnosti, které nastaly v roce 2008, a sice záporné vlastní zdroje společnosti Larko, značné snížení obratu a významné nahromaděné ztráty této společnosti v roce 2008 ( 16 ).

41.

Z toho vyplývá, že je třeba odmítnout první argument předložený společností Larko.

42.

Pokud jde o druhý argument předložený společností Larko, tento argument podle mého názoru zahrnuje dva prvky: jednak tvrzení, podle kterého finanční výsledky z roku 2008 časově následovaly až po poskytnutí záruky z roku 2008, jelikož účetní období ještě nebylo ukončeno, a jednak skutečnost, že řeckému státu nebyly známy informace obsažené ve finančních výsledcích z roku 2008.

43.

Co se týče prvního prvku, je třeba konstatovat, jak tvrdí Komise, že finanční výkazy z roku 2008 popisují finanční údaje společnosti Larko v období od 1. ledna 2008 do 31. prosince 2008, přičemž většina z nich předcházela přidělení záruky poskytnuté dne 22. prosince 2008. V tomto ohledu zdůrazňuji, že skutečnosti, ke kterým došlo v průběhu daného období, mohou být obecně rovněž prokázány pozdějšími dokumenty založenými na těchto předchozích skutečnostech ( 17 ). Z tohoto důvodu informace obsažené ve finančních výsledcích z roku 2008 nelze považovat za časově následující po poskytnutí záruky z roku 2008.

44.

Pokud jde o druhý prvek, Tribunál v bodě 85 napadeného rozsudku konstatuje, že „[ž]ádná ze skutečností ve spisu v projednávané věci s určitostí neprokazuje, že členský stát v okamžiku poskytnutí záruky z roku 2008 věděl o obtížích společnosti Larko“ a že „[v]yvstává tedy otázka, zda Komise unesla důkazní břemeno, když se v podstatě opřela o domněnku, podle které měl řecký stát na konci roku 2008, při poskytnutí záruky, vědět o obtížích společnosti Larko“.

45.

Ačkoliv by formulace použitá v tomto bodě mohla vyvolat dojem, že se Komise opírala především o opomenutí ze strany řeckých orgánů informovat se o finanční situaci společnosti Larko, je podle mého názoru jasné, že Tribunál chtěl uvést, že se Komise opírala o domněnku, podle které měl řecký stát při poskytnutí záruky přinejmenším vědět o obtížích společnosti Larko.

46.

Takový výklad je totiž jediný možný s ohledem na bod 89 napadeného rozsudku, v němž Tribunál dospěl k závěru, že ze strany Komise bylo odůvodněné, když měla za to, že obezřetný akcionář by se přinejmenším informoval o současné hospodářské a finanční situaci podniku před tím, než by mu poskytl záruku, jako je záruka z roku 2008 ( 18 ).

47.

Po tomto upřesnění však připomínám, že v rozsahu, v němž společnost Larko druhým prvkem druhého argumentu zpochybňuje, že řecké orgány věděly o finanční situaci společnosti Larko v roce 2008, což se týká skutkových okolností sporu ( 19 ), je pouze Tribunál příslušný ke zjištění a posouzení skutkového stavu.

48.

Soudní dvůr je nicméně příslušný k posouzení, zda Tribunál zkreslil dosah sporného rozhodnutí. Je třeba připomenout, že takové zkreslení musí zjevně vyplývat z písemností ve spisu, aniž by bylo nezbytné provést nové posouzení skutkového stavu nebo důkazu ( 20 ).

49.

Třebaže se v projednávaném případě otázka, zda řecké orgány věděly o finanční situaci společnosti Larko v roce 2008 (či nikoli), týká zjištění skutečností, které spadá do výlučné pravomoci Tribunálu, může Soudní dvůr nicméně přezkoumat, zda Tribunál zkreslil dosah sporného rozhodnutí v tomto bodě.

50.

Pokud může být tato posledně uvedená otázka vznesena, vzhledem k tomu, že žádná skutečnost ve sporném rozhodnutí prima facie neumožňuje mít za to, že Komise rovněž přijala stejné úvahy, jaké rozvinul Tribunál v tomto bodě ( 21 ), konstatuji nicméně, že takové zkreslení nebylo společností Larko uplatněno, a v každém případě se domnívám, že obsah sporného rozhodnutí nebyl Tribunálem v napadeném rozsudku zkreslen.

51.

Je totiž nesporné, že skutečnost, že řecké orgány věděly o finanční situaci společnosti Larko v roce 2008, nebyla zpochybněna v průběhu správního řízení samotným řeckým státem ( 22 ), což Tribunál rovněž uvádí v bodě 88 napadeného rozsudku ( 23 ) a což pravděpodobně vysvětluje, proč se Komise nevyjádřila k této otázce ve sporném rozhodnutí ( 24 ).

52.

S přihlédnutím k těmto úvahám Tribunál v podstatě rozhodl, že za okolností projednávané věci se Komise za účelem posouzení, zda byla společnost Larko ve finančních obtížích ve smyslu bodu 3.2 písm. a) sdělení o zárukách, mohla správně opírat o předpoklad, podle kterého řecký stát, jakožto většinový akcionář společnosti Larko, věděl o finanční situaci této společnosti, nebo o ní přinejmenším měl vědět při poskytnutí záruky z roku 2008.

53.

Toto posouzení provedené Tribunálem se mi ostatně jeví zcela logickým. Jak totiž Tribunál v podstatě uvedl v bodech 86 až 89 napadeného rozsudku, obezřetný soukromý investor ( 25 ), který poskytl takovou záruku, jako je záruka dotčená v projednávané věci, se v okamžiku poskytnutí této záruky zjevně informoval o finanční situaci společnosti Larko. Aby řecké orgány jednaly jako obezřetný soukromý investor, musely se tudíž v každém případě seznámit s finanční situací podniku. V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je povinností samotného členského státu, aby prokázal, že jednal jako obezřetný soukromý investor ( 26 ).

54.

S přihlédnutím k výše uvedenému je třeba odmítnout druhý argument společnosti Larko.

55.

Stejně tak je třeba odmítnout třetí argument předložený navrhovatelkou, podle kterého se údaje z roku 2008 vztahovaly ke krátkému období. Je totiž nesporné, že zhoršení finanční situace společnosti Larko se začalo projevovat v polovině roku 2008 ( 27 ) a žádný důkaz nenasvědčuje tomu, že Tribunál založil své posouzení na momentálním obrazu, jak tvrdila společnost Larko.

56.

Z toho vyplývá, že výtka týkající se časového kritéria v rámci pojmu „podnik v obtížích“ musí být odmítnuta.

57.

Výtka týkající se kritéria odměny směřuje proti bodům 94 až 98 napadeného rozsudku a vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU a čl. 296 odst. 2 SFEU.

58.

Ve výše uvedených bodech Tribunál rozhodl, že Komise mohla právem dospět k závěru, že prémii roční záruky ve výši 1 % nelze považovat za prémii zohledňující riziko nesplnění závazků, pokud jde o zaručené úvěry, a že podmínka stanovená v bodě 3.2 písm. d) sdělení o zárukách tedy nebyla splněna.

59.

Společnost Larko tvrdí, že Tribunál tuto podmínku nesprávně použil v rozsahu, v němž Tribunál sám v bodě 95 napadeného rozsudku konstatoval, že Komise nepoužila žádnou z obou metod stanovených uvedenou podmínkou, a sice buď srovnání s odpovídající záruční prémií, kterou lze nalézt na finančních trzích, nebo srovnání celkových finančních nákladů zaručené půjčky s tržní cenou podobné nezaručené půjčky.

60.

Když Tribunál nicméně rozhodl, že sporné rozhodnutí není stiženo zjevně nesprávným posouzením z důvodu obtížné hospodářské a finanční situace společnosti Larko a nedostatku předložených skutečností v průběhu správního řízení, vyloučil tudíž použití bodu 3.2 písm. d) sdělení o zárukách a současně uložil společnosti Larko a řeckému státu povinnost prokázat přiměřenou výši této prémie, čímž zprostil Komisi povinnosti, aby sama přezkoumala přiměřenou výši prémie. Kromě toho Tribunál porušil rovněž čl. 296 odst. 2 SFEU tím, že nezrušil sporné rozhodnutí, i když postrádalo odůvodnění.

61.

Komise se domnívá, že je třeba tuto výtku odmítnout. S tímto stanoviskem souhlasím z následujících důvodů.

62.

Zaprvé, jak se Komise správně domnívá, Tribunál se neodchýlil od bodu 3.2 písm. d) sdělení o zárukách a neuložil společnosti Larko v tomto ohledu důkazní břemeno. Tento bod totiž ukládá jako jediné kritérium, aby záruka vedla k platbě prémie odpovídající tržní ceně. Jak bylo uvedeno v bodech 96 až 98 napadeného rozsudku, s ohledem na obtížnou hospodářskou situaci společnosti Larko a s ohledem na skutečnost, že navrhovatelka, ani řecké orgány v průběhu formálního vyšetřovacího řízení nepředložily skutečnosti, které by mohly prokázat, že dotčená prémie odpovídá prémii, kterou lze nalézt na finančních trzích či tržní ceně podobné nezaručené půjčky, nebylo nutné, aby Komise použila některou ze dvou metod směřujících ke stanovení přesné výše takové prémie pro stanovení, zda záruka splňovala toto kritérium.

63.

Zadruhé, pokud jde o čl. 296 odst. 2 SFEU, je třeba připomenout, že cílem povinnosti uvést odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení určité osoby je jednak poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a jednak umožnit tomuto soudu přezkoumat legalitu tohoto aktu ( 28 ). V tomto ohledu je třeba odlišit povinnost uvést odůvodnění od otázky opodstatněnosti odůvodnění ( 29 ).

64.

V projednávané věci, jak tvrdí Komise, je třeba konstatovat, že sporné rozhodnutí bylo plně odůvodněno. Ostatně konstatuji, že když se společnost Larko domáhala zrušení tohoto rozhodnutí, mohla v plném rozsahu zpochybnit opodstatněnost důvodů, o které se Komise ve sporném rozhodnutí opřela. Tribunál tedy neopomenul povinnost příslušející Komisi na základě čl. 296 odst. 2 SFEU.

65.

Z výše uvedeného vyplývá, že výtka týkající se kritéria odměny, a tudíž i první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku týkající se opatření č. 2, musí být zamítnuty jako neopodstatněné.

66.

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku směřuje proti bodům 180 až 195 napadeného rozsudku a týká se vyčíslení státních podpor poskytnutých na základě opatření č. 2, č. 4 a č. 6; konkrétně se týká posouzení Tribunálu, podle kterého Komise mohla na základě bodu 4.1 sdělení o zárukách správně dospět k závěru, že výše těchto státních podpor se rovná celé částce zaručených úvěrů.

67.

Úvodem podotýkám, že pokud jde o vyčíslení podpor, první pododstavec tohoto bodu 4.1 stanoví, že „[v] zásadě se za prvek státní podpory považuje rozdíl mezi příslušnou tržní cenou záruky poskytnuté individuálně nebo prostřednictvím systému a skutečnou cenou hrazenou za dané opatření“.

68.

Z třetího pododstavce písm. a) uvedeného bodu 4.1 vyplývá, že při výpočtu prvku podpory v záruce bude Komise věnovat zvláštní pozornost tomu, zda má dlužník finanční potíže. V tomto ohledu by společnostem majícím potíže případný tržní ručitel v okamžiku poskytnutí záruky účtoval vysokou prémii odpovídající očekávané míře pravděpodobnosti neplnění. Je-li pravděpodobnost, že dlužník nebude schopen splatit půjčku, zvláště vysoká, nemusí tato tržní sazba existovat a v mimořádných situacích může prvek podpory v záruce dosáhnout stejné výše jako částka skutečně krytá touto zárukou ( 30 ).

69.

Společnost Larko v podstatě tvrdí, že Tribunál tím, že měl za to, že vyčíslení částky podpor, které mají být navráceny, ve sporném rozhodnutí bylo v souladu s čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999 a bodem 4.1 třetím pododstavcem písm. a) sdělení o zárukách, porušil uvedený čl. 14 odst. 1, jakož i čl. 108 odst. 2 SFEU a čl. 296 odst. 2 SFEU.

70.

Na podporu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku společnost Larko předkládá několik argumentů, které jsou podle mého názoru nedostatečně strukturované a nejasné. Jak tomu rozumím, vztahují se tyto argumenty v podstatě ke dvěma skutečnostem: jednak posouzení otázky existence „mimořádných situací“ ve smyslu bodu 4.1 sdělení o zárukách a jednak posouzení, podle kterého se prvek podpory záruk rovnal částce kryté těmito zárukami, a to i přes skutečnost, že řecký stát nebyl nucen provést platby z titulu těchto záruk.

71.

Pokud jde o první skutečnost, společnost Larko tvrdí, že se Tribunál dopustil několika nesprávných právních posouzení, když v bodě 193 napadeného rozsudku uvedl, že Komise měla za to, že nastaly „mimořádné situace“ ve smyslu bodu 4.1 sdělení o zárukách ( 31 ).

72.

Tribunál zaprvé nahradil odůvodnění sporného rozhodnutí, které samo o sobě neexistovalo nebo bylo přinejmenším nedostatečné, přičemž tuto vadu uvedl Tribunál jak v bodě 189, tak v bodech 192 a 194 napadeného rozsudku. Odůvodnění Tribunálu v tomto ohledu je rovněž vnitřně rozporné a nedostatečné, a Tribunál porušil čl. 296 odst. 2 SFEU tím, že nezrušil sporné rozhodnutí navzdory skutečnosti, že je z právního hlediska vadné a postrádá odůvodnění ( 32 ).

73.

Zadruhé Tribunál uložil společnosti Larko důkazní břemeno, pokud jde o otázku existence „mimořádných situací“. Posouzení existence takových situací musí být v plném rozsahu a speciálně odůvodněno Komisí, která nese důkazní břemeno, a nemůže být založeno na „pochybnostech“ Komise o tom, zda by příjemce podpory mohl bez záruk získat financování na trhu. Tribunál se tak tím, že měl v bodech 186 až 188 napadeného rozsudku za to, že výše uvedené odůvodnění Komise bylo dostatečné, dopustil nesprávného právního posouzení týkajícího se požadované úrovně dokazování ( 33 ).

74.

Pokud jde o přípustnost těchto argumentů, nedomnívám se na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí Komise, že je třeba tyto argumenty odmítnout jako nepřípustné. Domnívám se totiž, že se tyto argumenty netýkají zjištění skutečností ( 34 ), ale nastolují právní otázky, o nichž má Soudní dvůr pravomoc rozhodnout.

75.

Podle mého názoru je však třeba odmítnout uvedené argumenty jako neopodstatněné, jak rovněž navrhuje Komise.

76.

Podle mého názoru Tribunál nedoplnil, ani nenahradil skutečnosti, které nevyplývají ze samotného sporného rozhodnutí, v bodě 193 napadeného rozsudku ( 35 ). V uvedeném bodě totiž Tribunál správně celkově vyložil toto rozhodnutí, když v podstatě rozhodl, že navzdory ne zcela bezchybné formulaci některých bodů odůvodnění uvedeného rozhodnutí z celého tohoto rozhodnutí, a zejména z bodů 56 až 66 jeho odůvodnění, vyplývá, že v době poskytnutí sporných opatření se společnost Larko nacházela v mimořádně delikátní situaci. Za těchto okolností nelze Komisi vytýkat, že se dopustila pochybení, když dospěla k závěru o existenci „mimořádných situací“, které se projevovaly nemožností společnosti Larko splatit úvěr v plné výši z vlastních zdrojů.

77.

V tomto ohledu a jak v podstatě uvádí rovněž bod 191 napadeného rozsudku, připomínám, že existence mimořádných situací ve smyslu bodu 4.1 sdělení o zárukách se projevuje právě nemožností dlužníka splatit úvěr zajištěný zárukou z vlastních prostředků.

78.

Pokud jde o údajné „pochybnosti“ Komise o možnosti společnosti Larko zajistit si financování na trhu při neexistenci záruk, Tribunál právem odmítl tento argument navrhovatelky a v bodech 187 a 188 napadeného rozsudku konstatoval, že na základě celkového výkladu sporného rozhodnutí vyplývá dostatečně jasně, že Komise považovala za přinejmenším málo pravděpodobné, že by společnost Larko mohla získat půjčku na trhu bez zásahu řeckého státu.

79.

Jak Komise zopakovala před Soudním dvorem, celkový výklad sporného rozhodnutí svědčí o tomto stanovisku Komise. Pokud jde o opatření č. 2, věta, která následuje bezprostředně po větě, jež obsahuje slovo „nepravděpodobné“ („doubtful“), uvádí, že „jinými slovy“ („in other words“) se Komise domnívá, že společnost Larko získala výhodu, která se rovná výši zaručeného úvěru, protože bez státní záruky by nebyla schopna na trhu získat žádnou jinou záruku. Pokud jde o opatření č. 6, věta, která obsahuje slovo „nepravděpodobné“, odkazuje na stejné úvahy, jako jsou úvahy přijaté u opatření č. 2.

80.

Kromě toho, jak uvádí Tribunál v bodě 193 napadeného rozsudku, je třeba zdůraznit, že posouzení Komise týkající se existence mimořádných situací nebylo nijak zpochybněno řeckými orgány, ani navrhovatelkou v průběhu správního řízení.

81.

Z důvodů uvedených výše je podle mého názoru jasné, že Tribunál nenahradil odůvodnění Komise ani neuložil navrhovatelce důkazní břemeno ohledně existence „mimořádných situací“. Odůvodnění Tribunálu v tomto ohledu ostatně není vnitřně rozporné. Skutečnost, že Tribunál uvádí některé ne zcela bezchybné nebo lakonické formulace v odůvodnění Komise, totiž není v rozporu se závěrem Tribunálu, podle kterého nebylo uvedené odůvodnění stiženo nesprávnými právními posouzeními, a to bez ohledu na takové formulace.

82.

Pokud jde o čl. 296 odst. 2 SFEU, je třeba konstatovat, že sporné rozhodnutí je plně odůvodněno ( 36 ). Stejně tak, pokud jde o odůvodnění Tribunálu v napadeném rozsudku, je třeba konstatovat, že napadený rozsudek byl plně odůvodněn, což ostatně jasně vyplývá z řady argumentů, které předložila společnost Larko, pokud jde o opodstatněnost odůvodnění Tribunálu. V tomto ohledu skutečnost, že Tribunál dospěl ve věci samé k jinému závěru než navrhovatelka, nemůže sama o sobě způsobit, že by napadený rozsudek byl stižen nedostatkem odůvodnění ( 37 ).

83.

Pokud jde o druhou skutečnost, společnost Larko v podstatě předkládá tři argumenty týkající se napadeného rozsudku ( 38 ).

84.

Zaprvé, ačkoli v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí bylo jasné, že nebyla uplatněna žádná z těchto záruk, potvrdil Tribunál přístup Komise, která se omezila na konstatování, aniž se obrátila na řecké orgány, že neměla k dispozici důkazy o tom, že uvedené záruky byly uplatněny ( 39 ).. Opomenul tak povinnost příslušející Komisi týkající se pečlivého a nestranného přezkumu spisu v rámci čl. 108 odst. 2 SFEU.

85.

Na rozdíl od toho, co uvádí Komise, se nedomnívám, že by byl tento argument nepřípustný. Je zajisté pravda, že je založen na zjištění skutečností, o čemž je příslušný rozhodnout pouze Tribunál ( 40 ). Otázka, zda měl Tribunál zohlednit takové informace, je však právní otázkou.

86.

Po tomto upřesnění se však domnívám podobně jako Komise, že je třeba argument odmítnout jako neopodstatněný.

87.

Uplatnění (či neuplatnění) záruk a splacení (či nesplacení) úvěrů se totiž vztahovalo ke skutečnostem, které nastaly až po poskytnutí sporných opatření, a nemohou tedy být zohledněny ke kvalifikaci opatření jako podpor, ani k vyčíslení prvku podpory, kterou tato opatření přiznávala. Tribunál správně dospěl k tomuto závěru, když v bodech 181 a 182 napadeného rozsudku připomněl relevantní judikaturu.

88.

Ostatně konstatuji, že důkazy uplatněné navrhovatelkou ohledně splacení úvěrů a neuplatnění záruk nebyly předloženy Komisi v průběhu správního řízení. V tomto ohledu připomínám, že legalita rozhodnutí Komise musí být posuzována v závislosti na informacích, které měla Komise k dispozici v okamžiku, kdy přijala sporné rozhodnutí ( 41 ).

89.

Zadruhé, napadený rozsudek je údajně stižen nedostatkem odůvodnění, jelikož Tribunál nepřezkoumal vyjádření navrhovatelky týkající se jednak plně kogentní povahy sporného rozhodnutí, pokud jde o částku, která měla být navrácena na základě rozsudku Mediaset ( 42 ), a jednak skutečnosti, že sama Komise v tomto ohledu připustila existenci chyb ve svém rozhodnutí.

90.

K tomu uvádím, že i když je v rámci kasačního opravného prostředku cílem přezkumu Soudního dvora zejména ověřit, zda Tribunál právně dostačujícím způsobem odpověděl na všechny argumenty uplatněné navrhovatelem, povinnost Tribunálu odůvodnit svá rozhodnutí nemůže být vykládána tak, že je povinen podrobně odpovědět na každý argument dovolávaný účastníkem řízení ( 43 ), což je podle mého názoru případ v projednávané věci.

91.

Zatřetí, důsledky vyplývající ze stanovení částky podpor tak, že odpovídá v plné výši hodnotě zaručené půjčky, pokud nebyly využity záruky, jsou údajně v rozporu s judikaturou Soudního dvora, podle níž rozhodnutí Komise nařizující navrácení státních podpor směřují k obnovení předchozího stavu a nemohou představovat sankci jdoucí nad rámec skutečně obdrženého zvýhodnění ( 44 ).

92.

V tomto ohledu pro úplnost uvádím, že kromě argumentů, které jsem již uvedl v bodech 87 a 88 tohoto stanoviska a které stačí k odmítnutí třetího argumentu předloženého společností Larko, mám za to, že tvrzení navrhovatelky, podle kterého je navrhovatelka údajně povinna zaplatit podporu dvakrát, je chybné. Jak totiž uvádí Komise, zdá se, že společnost Larko zaměňuje dvě různé platební povinnosti, které přísluší podniku, který obdržel podporu ve formě státní záruky. Podnik příjemce je povinen vrátit státu částku podpory, kterou obdržel. Dále přirozeně přetrvává povinnost tohoto podniku splatit bance úvěr, který obdržel díky této státní záruce.

93.

Ze všech těchto úvah vyplývá, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout jako neopodstatněný.

94.

S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám, aniž bych předjímal opodstatněnost ostatních důvodů kasačního opravného prostředku, navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku jako neopodstatněné. O nákladech řízení bude rozhodnuto později.