I. Úvod

II. Právní rámec

A. Unijní právo

1. Smlouva o fungování Evropské unie

2. Statut Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky

B. Lotyšské právo

1. Trestní řád

2. Zákon o Lotyšské bance

3. Zákon o úřadu pro prevenci a potírání korupce

III. Skutkový základ sporu

IV. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

V. Analýza

A. O žalobě podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB

1. K povaze žaloby

a) Znění a historie vzniku

b) Systematický a teleologický výklad

2. K žalovanému

3. Dílčí závěr

B. K pravomoci Soudního dvora přezkoumat omezující opatření, která KNAB uložil I. Rimšēvičsovi

1. K pravomoci Soudního dvora

2. K opatřením uloženým I. Rimšēvičsovi, jako je odvolání z funkce ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB

C. K věci samé

1. K porušení článku 14.2 statutu ESCB a ECB

a) Úvodní poznámky

b) K pojmům „podmínky požadované k výkonu funkce guvernéra centrální banky“ a „vážné pochybení“

c) Důkazy potřebné k prokázání toho, že jsou splněny podmínky k odvolání guvernéra z funkce

1) Rozhodnutí ve věci samé vydané nezávislým soudem

2) Dostatečné důkazy, které by Soudnímu dvoru umožnily ověřit věcnou správnost skutkových zjištění

d) Dílčí závěr

2. K tvrzenému porušení Protokolu o výsadách a imunitách Evropské unie

3. K tvrzenému porušení lotyšského práva

D. Dílčí závěr

VI. K nákladům řízení

VII. Závěry

1.

Za jakých podmínek mohou členské státy Evropské unie odvolat guvernéry svých centrálních bank z funkce?

2.

To je otázka, o kterou se jedná v projednávaných věcech, pokud jde o Ilmārse Rimšēvičse, guvernéra Latvijas Banka (Lotyšská národní banka), který byl odvolán z funkce rozhodnutím Korupcijas novēršanas jeden apkarošanas birojs (úřad pro prevenci a potírání korupce, Lotyšsko) (dále jen „KNAB“) z důvodu, že je podezřelý z protiprávního ovlivňování ve prospěch lotyšské banky Trasta Komercbanka ( 2 ).

3.

Soudnímu dvoru byla tato otázka položena poprvé, a to na základě pravomoci, kterou mu svěřuje článek 14.2 protokolu č. 4 k SFEU o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky ( 3 ) (dále jen „statut ESCB a ECB“) k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí, kterými byli guvernéři centrálních bank členských států odvoláni z funkcí.

4.

Tato pravomoc vychází zejména z toho, že guvernéři centrálních bank členských států, jejichž měnou je euro, jsou sice jmenováni do funkce a odvoláváni z funkce členskými státy, avšak jsou rovněž členy orgánu Unie, a sice Rady guvernérů Evropské centrální banky (dále jen „Rada guvernérů“). Tato Rada je přitom hlavním rozhodovacím orgánem ECB a Eurosystému ( 4 ) a hraje rovněž důležitou úlohu v oblasti obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi v rámci Unie ( 5 ).

5.

Nezávislost guvernérů národních centrálních bank stejně jako nezávislost ECB tudíž podléhá zvláštní ochraně, a to zejména z toho důvodu, že je zásadní podmínkou pro stabilitu cen, hlavní cíl hospodářské a měnové politiky Unie ( 6 ), jejíž význam je zdůrazněn tím, že je zmíněna v článku 3 Smlouvy o EU ( 7 ).

6.

Články 129 až 131 SFEU stanoví:

„Článek 129

1.   ESCB je řízen rozhodovacími orgány Evropské centrální banky, kterými jsou Rada guvernérů a Výkonná rada.

2.   Statut Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky (dále jen ‚statut ESCB a ECB‘) je stanoven v protokolu připojeném ke Smlouvám.

[…]

Článek 130

Při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností svěřených jim Smlouvami a statutem ESCB a ECB nesmějí Evropská centrální banka, žádná národní centrální banka ani žádný člen jejich rozhodovacích orgánů vyžadovat ani přijímat pokyny od orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, od žádné vlády členského státu ani od jakéhokoli jiného subjektu. Orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie a vlády členských států se zavazují zachovávat tuto zásadu a nesnažit se ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů Evropské centrální banky či národních centrálních bank při plnění jejich úkolů.

Článek 131

Každý členský stát zajistí, aby jeho vnitrostátní právní předpisy, včetně statutu jeho národní centrální banky, byly slučitelné se Smlouvami a se statutem ESCB a ECB.“

7.

Články 282 a 283 SFEU zní takto:

„Článek 282

1.   Evropská centrální banka a národní centrální banky tvoří Evropský systém centrálních bank (ESCB). Evropská centrální banka a národní centrální banky členských států, jejichž měnou je euro, tvoří Eurosystém a řídí měnovou politiku Unie.

[…]

Článek 283

1.   Rada guvernérů se skládá ze členů Výkonné rady Evropské centrální banky a z guvernérů národních centrálních bank členských států, jejichž měnou je euro.

[…]“

8.

Článek 14 statutu ESCB a ECB, nazvaný „Národní centrální banky“, stanoví:

„14.1.   Podle článku 131 Smlouvy o fungování Evropské unie zajistí každý členský stát, aby jeho vnitrostátní právní předpisy, včetně statutu národní centrální banky, byly slučitelné se Smlouvami a s tímto statutem.

14.2.   Statuty národních centrálních bank stanoví zejména, že funkční období guvernéra národní centrální banky trvá nejméně pět let.

Guvernér může být z funkce odvolán pouze tehdy, přestane-li splňovat podmínky požadované k jejímu výkonu nebo se dopustí vážného pochybení. V případě odvolání guvernéra z funkce může dotyčný guvernér národní centrální banky nebo Rada guvernérů podat žalobu k Soudnímu dvoru, a to z důvodu porušení Smluv nebo některé právní normy vydané k jejich provedení. Tyto žaloby je nutné podat do dvou měsíců ode dne vyhlášení či oznámení žalobci nebo v případě, že se tak nestalo, do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce o rozhodnutí dozvěděl.

14.3.   Národní centrální banky jsou nedílnou součástí ESCB a jednají v souladu s obecnými zásadami a pokyny ECB. K dodržování obecných zásad a pokynů ECB přijímá Rada guvernérů nezbytná opatření a vyžaduje, aby jí byly poskytovány veškeré dostupné informace.

[…]“

9.

Článek 249 odst. 1 Kriminālprocesa likums (trestní řád, Lotyšsko) stanoví:

„1.   Pokud se v průběhu řízení o uložení omezujícího opatření stane základ takového opatření bezpředmětným nebo dojde k jeho změně, pokud se změní podmínky jeho uložení, pokud se změní chování osoby nebo jsou-li konstatovány jiné okolnosti, které měly vliv na volbu omezujícího opatření, osoba odpovědná za řízení přijme rozhodnutí o změně nebo zrušení uvedeného opatření.“

10.

Článek 262 odst. 1 body 2 a 3 a odst. 2 až 5 trestního řádu zní takto:

„1.   Během přípravného řízení může být opravný prostředek proti rozhodnutí přijatému osobou odpovědnou za řízení podán proti:

[…]

[…]

2.   Opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v odstavci 1 tohoto článku lze podat pouze v případě, že osoba, jíž byla uložena omezující opatření, je schopna prokázat, že podmínky tohoto opatření nelze vůči ní vykonat. Opravný prostředek může u soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv podat tato osoba sama, její obhájce nebo její zástupce, a to ve lhůtě sedmi dní ode dne, kdy obdržela vyhotovení rozhodnutí, kterým jí bylo uloženo omezující opatření.

3.   Soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv přezkoumá stížnost v rámci písemného řízení do tří pracovních dnů. Je-li to nutné, vyžádá si soudce spis a vysvětlení od osoby, která vede vyšetřování nebo která podala stížnost.

4.   Soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv může rozhodnutím odmítnout stížnost nebo nařídit osobě, která vede vyšetřování, aby změnila omezující opatření nebo některá z jeho ustanovení ve lhůtě tří pracovních dnů, nebo stanovila výši kauce.

5.   Vyhotovení rozhodnutí přijatého soudcem pro dohled nad dodržováním lidských práv musí být zasláno osobě, která vede vyšetřování, osobě, vůči níž bylo dotčené omezující opatření přijato, a osobě, která podala stížnost. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.“

11.

Článek 375 odst. 1 trestního řádu stanoví:

„1.   V průběhu trestního řízení jsou údaje obsažené ve spisu chráněné důvěrností vyšetřování a orgány činné v trestním řízení, jakož i osoby, kterým byly předloženy dotčené dokumenty v souladu s postupem podle tohoto zákona, jsou oprávněny se s nimi seznámit.“

12.

Článek 22 Likums par Latvijas Banku (zákon o Lotyšské bance) stanoví:

„Guvernéra Lotyšské banky jmenuje Parlament na návrh nejméně deseti svých členů.

Viceguvernéra a členy bankovní rady Lotyšské banky jmenuje Parlament na návrh guvernéra Lotyšské banky.

Funkční období guvernéra, viceguvernéra a členů bankovní rady Lotyšské banky trvá šest let. Pokud některý z členů bankovní rady odstoupí před uplynutím svého funkčního období, nový člen bankovní rady Lotyšské banky je jmenován na funkční období šesti let.

Parlament může odvolat z funkce guvernéra, viceguvernéra a členy bankovní rady Lotyšské banky před uplynutím funkčního období stanoveného ve třetím pododstavci tohoto článku pouze v následujících případech:

V případě uvedeném v bodě 2 čtvrtého pododstavce tohoto článku může Parlament rozhodnout o odvolání guvernéra, viceguvernéra a členů bankovní rady Lotyšské banky po právní moci odsuzujícího rozsudku.

Guvernér Lotyšské banky se může proti rozhodnutí, kterým ho Parlament zprostil funkce, odvolat v souladu s postupem stanoveným v článku 14.2 statutu [ESCB a ECB]. Viceguvernér anebo člen bankovní rady Lotyšské banky mohou napadnout rozhodnutí Parlamentu o odvolání z funkce u soudu v souladu se správním řádem.“

13.

Podle čl. 2 odst. 1 a 2 Korupcijas novēršanas apkarošanas biroja likums (zákon o úřadu pro prevenci a potírání korupce):

„1.   Úřad je orgánem veřejné správy, který plní úkoly prevence a potírání korupce podle tohoto zákona […]

2.   Úřad spadá pod kontrolu vlády. Vláda vykonává institucionální kontrolu prostřednictvím předsedy vlády. Kontrola zahrnuje pravomoc předsedy vlády přezkoumat legalitu správních rozhodnutí přijatých předsedou úřadu a zrušit protiprávní rozhodnutí, jakož i nařídit přijetí rozhodnutí v případě konstatování protiprávní nečinnosti správního orgánu. Pravomoc vlády provádět kontrolu se netýká rozhodnutí přijatých úřadem při plnění úkolů uvedených v článcích 7, 8 a 91 tohoto zákona.“

14.

Článek 8 odst. 1 bod 2 zákona o úřadu pro prevenci a potírání korupce zní takto:

„1.   V souvislosti s bojem proti korupci plní úřad tyto funkce:

[…]

15.

Dne 31. října 2013 byl Ilmārs Rimšēvičs opětovně jmenován do funkce guvernéra Lotyšské banky rozhodnutím Parlamentu na nové funkční období 6 let od 21. prosince 2013 do 21. prosince 2019.

16.

Dne 17. února 2018 byl I. Rimšēvičs zatčen v návaznosti na to, že dne 15. února 2018 bylo zahájeno předběžné šetření vedené KNAB z důvodu podezření, že ve funkci guvernéra Lotyšské banky spáchal trestný čin požádání o úplatek a přijetí úplatku.

17.

Dne 19. února 2018 byl I. Rimšēvičs propuštěn na kauci. Téhož dne zástupce vedoucího oddělení pro vyšetřování KNAB přijal rozhodnutí, kterým byl I. Rimšēvičs potvrzen jako podezřelý a v němž byly uvedeny podrobnosti o skutcích, které jsou mu vytýkány, a výčet možných důkazních prostředků, a dále rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo několik omezujících opatření, kromě uhrazení kauce zejména zákaz vykonávat určité činnosti, konkrétně funkci guvernéra Lotyšské banky, zákaz přiblížit se k určitým osobám a zákaz opustit území státu bez předchozího povolení. K tomu bylo uvedeno, že tato omezující opatření musí zůstat v platnosti během předběžného šetření a až do doby, než budou změněna či zrušena.

18.

Dne 27. února 2018 zamítl soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv u Rīgas rajona tiesa (obvodní soud v Rize, Lotyšsko) opravný prostředek podaný I. Rimšēvičsem proti dvěma omezujícím opatřením uloženým KNAB, a sice zákazu vykonávat určité činnosti a zákazu opustit území státu bez povolení.

19.

Dne 1. června 2018 zástupce vedoucího oddělení pro vyšetřování KNAB přijal nové rozhodnutí, kterým byl I. Rimšēvičs potvrzen jako podezřelý a které bylo doplněno o nové skutečnosti.

20.

Dne 28. června 2018 státní zástupce při Nejvyšším státním zastupitelství Lotyšské republiky zahájil proti I. Rimšēvičsovi trestní stíhání.

21.

Dne 20. července 2018 místopředseda Soudního dvora nařídil Lotyšské republice, aby přijala nezbytná opatření s cílem až do vyhlášení konečného rozhodnutí ve věci C‑238/18 pozastavit omezující opatření přijatá vůči I. Rimšēvičsovi, neboť tato opatření mu brání jmenovat za sebe náhradníka v Radě guvernérů ECB ( 8 ).

22.

Dne 25. července 2018 přijal státní zástupce při Nejvyšším státním zastupitelství Lotyšské republiky rozhodnutí, kterým se mění omezující opatření přijatá vůči I. Rimšēvičsovi. Dne 1. srpna 2018 I. Rimšēvičs podal stížnost proti pozměněným omezujícím opatřením. Dne 22. srpna 2018 soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv u Rīgas pilsētas Vidzemes priekšpilsētas tiesa (soud obvodu Vidzeme města Rigy, Lotyšsko) částečně vyhověl stížnosti I. Rimšēvičse. Dne 28. srpna 2018 státní zástupce při Nejvyšším státním zastupitelství Lotyšské republiky přijal rozhodnutí, kterým se znovu mění omezující opatření přijatá vůči I. Rimšēvičsovi.

23.

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 16. března 2018 podal I. Rimšēvičs žalobu ve věci C‑202/18.

24.

I. Rimšēvičs navrhuje, aby Soudní dvůr:

25.

Ve své žalobní odpovědi podané ve věci C‑202/18 Lotyšská republika navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu I. Rimšēvičse zamítl v plném rozsahu.

26.

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 3. dubna 2018 podala ECB žalobu ve věci C‑238/18.

27.

ECB navrhuje, aby Soudní dvůr:

28.

Kromě toho ECB samostatnými podáními došlými kanceláři Soudního dvora téhož dne jako její žaloba požádala Soudní dvůr o projednání věci C‑238/18 ve zrychleném řízení podle čl. 53 odst. 4 a článku 133 jednacího řádu a podala návrh na předběžné opatření na základě článku 279 SFEU a článku 160 jednacího řádu, který byl zapsán pod číslem C‑238/18 R.

29.

Ve své žalobní odpovědi podané ve věci C‑238/18 Lotyšská republika navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu ECB zamítl v plném rozsahu.

30.

Usneseními ze dne 12. června 2018, Rimšēvičs v. Lotyšsko ( 9 ) a ECB v. Lotyšsko ( 10 ), předseda Soudního dvora rozhodl o projednání věcí C‑202/18 a C‑238/18 ve zrychleném řízení podle článku 133 jednacího řádu.

31.

Usnesením o předběžném opatření ze dne 20. července 2018, ECB v. Lotyšsko ( 11 ), místopředseda Soudního dvora nařídil Lotyšské republice přijmout nezbytná opatření s cílem až do vydání konečného rozhodnutí ve věci C‑238/18 pozastavit omezující opatření přijatá dne 19. února 2018 KNAB vůči I. Rimšēvičsovi, neboť tato opatření mu brání jmenovat za sebe náhradníka v radě guvernérů ECB. Ve zbývající části byla žádost o předběžné opatření zamítnuta a rozhodnutí o nákladech řízení bylo odloženo na později.

32.

Společné jednání ve věcech C‑202/18 a C‑238/18 se konalo dne 25. září 2018.

33.

Na společném jednání Soudní dvůr vyzval Lotyšskou republiku, aby ve lhůtě osmi dnů předložila veškeré nezbytné dokumenty odůvodňující omezující opatření, která byla uložena I. Rimšēvičsovi, jakož i rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vůči němu.

34.

Dne 2. října 2018 předložila Lotyšská republika rozhodnutí o zahájení trestního stíhání I. Rimšēvičse ze dne 28. června 2018, jakož i dalších 43 dokumentů. Tyto dokumenty byly předány I. Rimšēvičsovi a ECB, kteří předložili vyjádření dne 19. října 2018.

35.

Posuzované případy jsou prvními věcmi, které byly zahájeny na základě článku 14.2 statutu ESCB a ECB. Je proto užitečné věnovat se některým aspektům týkajícím se žalob podaných na základě tohoto ustanovení (A) a teprve poté se vrátit k přípustnosti (B) a věci samé (C) žalob podaných v projednávané věci I. Rimšēvičsem a ECB.

36.

Procesní prostředek stanovený v článku 14.2 statutu ESCB a ECB je v rámci procesních prostředků projednávaných před unijními soudy prostředkem sui generis, jelikož poskytuje guvernérovi národní centrální banky a ECB ( 12 ) možnost akt přijatý vnitrostátním orgánem předložit k přezkumu přímo Soudnímu dvoru.

37.

Národní centrální banky totiž hrají klíčovou roli v rámci ESCB a při provádění měnové politiky Unie. Nicméně stejně jako v případě jiných orgánů členských států odpovědných za provádění práva Unie stále podléhají vnitrostátním pravidlům, pokud jde o jejich složení a pravidla fungování. V rámci stanoveném v článku 131 SFEU a v článku 14 statutu ESCB a ECB spadá tedy vytváření a používání pravidel, která upravují jmenování guvernérů centrálních bank členských států do funkcí a odvolávání z těchto funkcí, do pravomoci členských států.

38.

Musí být tedy procesní prostředek podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB analyzován jako žaloba na neplatnost, ačkoliv v systému procesních prostředků podle SFEU je žaloba na neplatnost v zásadě vyhrazena proti aktům orgánů Unie ( 13 )? Nebo musí být považován, stejně jako v případě žaloby pro nesplnění povinnosti, za prostředek k určení, že členský stát nesplnil povinnosti, ačkoli obecně pravomoc obrátit se na unijní soud kvůli takovému nesplnění povinnosti přísluší Evropské komisi a ostatním členským státům ( 14 )?

39.

Kromě teoretického pojetí nejsou zanedbatelné ani praktické důsledky odpovědi na otázku ohledně povahy předložených žalob: pokud by Soudní dvůr zrušil rozhodnutí KNAB o uložení sporných omezujících opatření vůči I. Rimšēvičsovi, mohl by se I. Rimšēvičs znovu ujmout svých funkcí hned po vyhlášení rozsudku Soudního dvora. Pokud by se Soudní dvůr naopak omezil pouze na konstatování neslučitelnosti dotčených opatření se statutem ESCB a ECB, Lotyšská republika by musela přijmout nezbytná opatření k tomu, aby zajistila splnění povinností plynoucích z rozsudku Soudního dvora do svého vnitrostátního právního řádu.

40.

Jak vyplývá z formulace jejich návrhových žádání a jak potvrdili na jednání, I. Rimšēvičs a ECB se domáhají deklaratorního rozsudku, v němž by Soudní dvůr konstatoval, že uložením sporných omezujících opatření vůči I. Rimšēvičsovi Lotyšská republika porušila článek 14.2 statutu ESCB a ECB. V návaznosti na takový deklaratorní rozsudek Soudního dvora by bylo povinností lotyšských orgánů přijmout opatření nezbytná k tomu, aby byly povinnosti plynoucí z rozsudku splněny na vnitrostátní úrovni.

41.

Pro určení povahy žaloby podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB, jakož i pravomoci Soudního dvora jednat na základě tohoto ustanovení je třeba zohlednit nejen znění tohoto článku, ale také celkovou systematiku a kontext právní úpravy, jíž je součástí, účely a cíle této právní úpravy ( 15 ), jakož i historii jejího vzniku ( 16 )

42.

Zaprvé znění článku 14.2 statutu ESCB a ECB neupřesňuje povahu žaloby určené k tomu, aby Soudní dvůr přezkoumal rozhodnutí odvolat guvernéra centrální banky z funkce.

43.

Je pravda, že v některých jazykových verzích, zejména ve francouzštině, článek 14.2 statutu ESCB a ECB stanoví žalobu „proti“ rozhodnutí odvolat guvernéra z jeho funkce, stejně jako čl. 263 pododstavec 4 SFEU stanoví žalobu „proti aktům […]“ ( 17 ). Kromě toho ve většině jazykových verzí článku 14.2 statutu ESCB a ECB pravidlo pro zahájení řízení, podle něhož lze podat žalobu „z důvodu porušení Smluv nebo některé právní normy vydané k jejich provedení“ a poslední věta týkající se lhůty jsou prakticky totožné s podobnými pravidly uvedenými v čl. 263 pododstavec 2 a 6 SFEU.

44.

Nicméně s ohledem vývoj článku 14.2 statutu ESCB a ECB se nezdá, že by tyto terminologické prvky ukazovaly na to, že normotvůrce záměrně zařadil žalobu upravenou tímto ustanovením do stejné kategorie jako žalobu na neplatnost.

45.

Statut ESCB a ECB určený k tomu, aby se stal součástí Maastrichtské smlouvy, byl totiž vypracován předsedy národních centrálních bank pouze v anglickém jazyce ( 18 ).

46.

Přitom návrhy předložené v této souvislosti obsahovaly pouze formulaci, která se dnes stále nachází v anglické verzi a podle níž rozhodnutí, kterým je guvernér odvolán z funkce „may be referred to the Court of Justice“ ( 19 ). Tak je tomu i v případě návrhu předsednictví mezivládní konference na téma Hospodářské a měnové unie ze dne 30. října 1991 ( 20 ).

47.

Skutečnost, že některé jazykové verze článku 14.2 statutu ESCB a ECB zmiňují žalobu „proti“ rozhodnutí o odvolání z funkce, vznikla tedy v rámci překladu. Neodhaluje tedy rozhodnutí normotvůrce pojmout žalobu podle tohoto ustanovení jako žalobu na neplatnost. Tuto analýzu podporuje skutečnost, že v mnoha jazykových verzích článku 14.2 statutu ESCB a ECB chybí formulace připomínající čl. 263 pododstavec 4 SFEU ( 21 ).

48.

Na druhé straně znění čl. 14.2 statutu ESCB a ECB obsaženého v Maastrichtské smlouvě, přijaté na konferenci Evropské rady v Maastrichtu ve dnech 9. až 11. prosince 1991, a následně podepsané v únoru 1992, obsahuje sousloví, podle něhož lze podat žalobu „z důvodu porušení Smluv nebo některé právní
normy vydané k jejich provedení“, jakož i poslední větu týkající se lhůty pro podání žaloby.

49.

Zdá se, že tyto dva prvky byly, a to i v anglické verzi, zcela jistě „vypůjčeny“ z ustanovení, které předcházelo čl. 263 pododstavci 2 a 6 SFEU. Nicméně komentáře připojené k různým po sobě jdoucím verzím statutu ESCB a ECB a související záznamy z jednání ( 22 ) neobsahují žádné informace o tom, zda byla diskutována povaha žaloby proti rozhodnutí o odvolání guvernéra centrální banky z funkce.

50.

Neexistuje tedy nic, z čeho by se dalo odvodit, že zavedení dvou prvků zmíněných v předcházejících bodech až na poslední chvíli ( 23 ) odráží koncepční volbu normotvůrce ve prospěch žaloby na neplatnost vytvořené podle vzoru žaloby na základě článku 263 SFEU. Je možné, že zavedení lhůty odpovídá spíše zájmu na rychlé vyřízení a právní jistotu v případě, že je odvolání guvernéra centrální banky z funkce zpochybněno.

51.

Tento výklad je podpořen tím, že článek 14 statutu ESCB a ECB postrádá ustanovení obdobné článku 264 SFEU, který stanoví pravomoc soudu v rámci žaloby upravené v článku 263 SFEU a uvádí, že je-li žaloba opodstatněná, unijní soud prohlásí napadený akt za neplatný od počátku.

52.

Vzhledem k tomu, že znění i okolnosti vzniku článku 14.2 statutu ESCB a ECB neumožňují osvětlit Soudnímu dvoru povahu žaloby upravené v tomto ustanovení, je třeba se podívat na celkovou systematiku a kontext právní úpravy, jíž je součástí, jakož i na účel a cíle, které tato právní úprava sleduje.

53.

S ohledem na architekturu žalob zavedenou Smlouvami je přitom namístě zkoumat žalobu podle čl. 14.2 statutu ESCB a ECB nikoli jako žalobu na neplatnost, ale jako žalobu na určení podobnou žalobě pro nesplnění povinnosti.

54.

Systém procesních prostředků před unijním soudem se skládá ze dvou sfér, které jsou vzájemně propojeny, ale přesto zůstávají oddělené. První se týká orgánů, institucí a jiných subjektů Unie, jejichž akty podléhají přezkumu legality a zrušovací pravomoci unijních soudů. V návaznosti na provedení této zrušovací pravomoci je přímo pozměněn právní režim v oblasti aktů Unie. Zrušený akt okamžitě přestává vyvolávat právní účinky. Skutečnost, že článek 266 SFEU předpokládá, že výkon rozhodnutí může zahrnovat i provedení jiných opatření, než která musí přijmout orgán, jehož akt byl zrušen, nic nemění na nápravném účinku žaloby na neplatnost.

55.

Naproti tomu ve druhé sféře, do které spadají členské státy a jejich instituce a orgány, unijní soud nezasahuje tak, že by přímo vstupoval do vnitrostátního právního řádu, ale pouze konstatuje neslučitelnost aktu nebo vnitrostátního právního stavu s unijním právem a povinnostmi, které se na dotčený členský stát vztahují na základě Smluv. Tento rozdíl v povaze zásahu unijního soudu je odrazem systémového rozdílu mezi sférou orgánů, institucí a jiných subjektů Unie a sférou členských států: Zatímco unijní soud je přímo součástí první sféry a zasahuje do ní jakožto unijní orgán, zůstává mimo druhou sféru, která pro každý členský stát představuje vlastní systém, v němž mají vnitrostátní orgány včetně soudů povinnost plnit povinnosti plynoucí z rozsudků unijního soudu. Ve sféře členských států mohou členské státy změnit vnitrostátní právní řád tak, aby zohlednily důsledky rozsudků Soudního dvora, pokud jde o právní existenci dotčených vnitrostátních aktů.

56.

To je ostatně v souladu s rozdělením těchto dvou sfér, přičemž Soudní dvůr v rámci článku 14.2 statutu ESCB a ECB posuzuje rozhodnutí členského státu, kterým byl guvernér centrální banky odvolán z funkce, a nerozhoduje o návrhu tohoto členského státu, aby sám Soudní dvůr takové odvolání učinil. Na rozdíl od toho, co platí pro členy unijních orgánů ( 24 ), není totiž v pravomoci Soudního dvora rozhodovat přímo o odvolání guvernérů národních centrálních bank z funkcí, jelikož guvernéři mohou být jmenováni a odvoláni z funkcí výhradně vnitrostátními orgány ( 25 ).

57.

Proto je rovněž koherentní, že článek 14.2 statutu ESCB a ECB stanoví jako důvod pro podání žaloby pouze porušení Smluv nebo některé právní normy vydané k jejich provedení, a nikoliv jako čl. 263 druhý pododstavec SFEU také rovněž nedostatek příslušnosti, porušení podstatných formálních náležitostí, nebo dokonce zneužití pravomoci. Tyto tři poslední případy zahájení řízení nejsou relevantní pro přezkum rozhodnutí o odvolání guvernéra centrální banky z funkce Soudním dvorem. Toto rozhodnutí spadá, pokud jde o vnější legalitu a pravomoci jeho autora, do sféry členských států, tedy pod vnitrostátní právní pravidla a pod vnitrostátní soudní přezkum. Přezkum ze strany Soudního dvora se týká pouze otázky, zda jsou splněny podmínky stanovené v článku 14.2 statutu ESCB a ECB pro odvolání guvernéra z funkce ( 26 ).

58.

Provádění zrušovací pravomoci unijního soudu v rámci řízení o žalobě podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB by proto vedlo k rozostření hranic působnosti Unie a členských států.

59.

Je pravda, že rozhodnutí svěřit Soudnímu dvoru pravomoc zrušit rozhodnutí, kterým byl guvernér neoprávněně odvolán z funkce, je velmi účinným mechanismem za účelem ochrany cíle článku 14.2 statutu ESCB a ECB, jímž je ochrana nezávislosti guvernérů národních centrálních bank.

60.

Nicméně zrušení aktu přijatého vnitrostátním orgánem by bylo nejen nezvyklým, ale rovněž velmi vážným zásahem do oblasti pravomocí a procesní autonomie členských států. Přitom s ohledem na ústavněprávní význam zásady subsidiarity a zásady svěřených pravomocí podle článků 4 a 5 SEU by možnost takového zásahu musela být výslovně upravena Smlouvami.

61.

Kromě toho skutečnost, že unijní soud má vydat pouze deklaratorní rozhodnutí, a nikoli rozhodnutí o zrušení, nemá žádný vliv na právní sílu jeho zásahu. Členské státy mají, stejně jako orgány, instituce a jiné subjekty Unie, povinnost řídit se rozsudky unijního soudu.

62.

Z toho plyne, že i když Soudní dvůr v rámci řízení o žalobě podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB konstatuje nepřípustnost rozhodnutí o odvolání guvernéra z jeho funkce namísto zrušení takového rozhodnutí, členským státům zůstává bezodkladná povinnost řídit se rozhodnutím Soudního dvora. Pokud tak neučiní, může Komise zahájit řízení podle článků 258 až 260 SFEU, které je postupem stanoveným Smlouvami k tomu, aby členské státy dostály svým povinnostem.

63.

To, že je třeba posuzovat žalobu podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB jako žalobu na určení inspirovanou žalobou pro nesplnění povinnosti je rovněž koherentní z hlediska jeho praktického provádění.

64.

Článek 14.2 statutu ESCB a ECB totiž neupřesňuje, kdo má být žalovaným v rámci řízení, které tento článek upravuje.

65.

Za těchto podmínek inspirace žalobou pro nesplnění povinnosti umožňuje mít za to, že žaloba týkající se rozhodnutí o odvolání guvernéra národní centrální banky z funkce musí směřovat proti dotčenému členskému státu jako celku, jemuž jsou přičitatelné akty všech jeho orgánů a správních úřadů. Členskému státu tedy přísluší, aby si obhájil rozhodnutí o odvolání guvernéra jeho centrální banky z funkce, jakož i to, aby zajistil splnění povinností plynoucích z následného rozsudku Soudního dvora ve svých interních právních vztazích.

66.

Představa, že před Soudním dvorem nebude vystupovat členský stát jako celek, ale orgán odpovědný za přijetí sporného opatření (jak by tomu mohlo být v případě žaloby inspirované žalobou na neplatnost), se zdá být ostatně nevhodná. Přísluší Soudnímu dvoru určit na vnitrostátní úrovni autora rozhodnutí, kterým byl guvernér odvolán z funkce, či dokonce určit, zda má vnitrostátní orgán na základě vnitrostátního práva vlastní právní subjektivitu odlišnou od státu, což by umožnilo, aby byl v řízení žalovaným? A co by se stalo, pokud by rozhodnutí o odvolání guvernéra centrální banky z funkce nebylo přijato správním orgánem, ale parlamentem dotčeného členského státu nebo vnitrostátním soudem? Tyto úvahy jasně ukazují, že je neproveditelné žalovat před Soudním dvorem přímo vnitrostátní orgán za účelem prohlášení neplatnosti jeho aktu.

67.

Z toho vyplývá, že I. Rimšēvičs a ECB správně podali žalobu proti Lotyšské republice.

68.

Z výše uvedeného vyplývá, že projednávané žaloby musí být považovány za žaloby směřující k tomu, aby Soudní dvůr určil, že Lotyšská republika tím, že vůči I. Rimšēvičsovi přijala omezující opatření bránící mu ve výkonu funkce guvernéra Lotyšské banky, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 14.2 statutu ESCB a ECB.

69.

Vzhledem k tomu, že článek 14.2 statutu ESCB a ECB odkazuje na „Soudní dvůr“, žaloba podle tohoto ustanovení se v rámci Soudního dvora vztahuje k pravomoci Soudního dvora, a nikoli Tribunálu.

70.

V souladu s článkem 19 SEU se totiž pod pojmy „Soudní dvůr“ a „Tribunál“ rozumějí dva soudy, které tvoří orgán nazvaný „Soudní dvůr Evropské unie“. Statut ESCB a ECB je s touto terminologií v souladu, protože jeho články 35 a 36 odkazují, pokud jde o jiné postupy ECB před soudy Unie, než je postup podle článku 14.2 tohoto statutu anebo jiné zvláštní postupy, na „Soudní dvůr Evropské unie“. V důsledku toho se na obecné právní postupy ECB před unijními soudy použijí obvyklá pravidla rozdělení pravomocí.

71.

Kromě toho svěření pravomoci posoudit zvláštní žalobu podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB Soudnímu dvoru je opodstatněné s ohledem na ústavní význam nezávislosti guvernérů centrálních bank ( 27 ) a na politickou citlivost otázek souvisejících s odvoláním z funkce. Konečně to, že je nutné vyřešit spor ohledně rozhodnutí o odvolání guvernéra z funkce urychleně tak, aby bylo zajištěno řádné fungování ESCB a ECB, hovoří proti vytvoření dvoustupňového soudního řízení pro přezkum takového rozhodnutí.

72.

Lotyšská republika tvrdí, že Soudní dvůr nemá pravomoc přezkoumávat na základě článku 14.2 statutu ESCB a ECB omezující opatření uložená I. Rimšēvičsovi ze strany KNAB, protože tato opatření nepředstavují odvolání z funkce ve smyslu tohoto ustanovení. Cílem těchto opatření je pouze umožnit hladký průběh vyšetřování a mají pouze předběžnou povahu a omezenou dobu platnosti. Podle čl. 249 odst. 1 lotyšského trestního řádu ( 28 ) totiž tato opatření mohou být kdykoli změněna nebo zrušena a podle čl. 389 odst. 1 bodu 4 téhož zákona nemohou trvat déle než 22 měsíců. Naproti tomu pojem odvolání funkce ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB znamená přerušení právního a institucionálního vztahu mezi dotčenou osobou a dotčeným orgánem. Takové přerušení může být v případě I. Rimšēvičse provedeno pouze lotyšským parlamentem na základě článku 22 zákona o Lotyšské bance ( 29 ).

73.

ECB a I. Rimšēvičs naopak tvrdí, že omezující opatření uložená I. Rimšēvičsovi ze strany KNAB mu brání účinně vykonávat funkci guvernéra Lotyšské banky a člena Rady guvernérů ECB. K tomu, aby byl článku 14.2 statutu ESCB a ECB, jehož cílem je zachovat nezávislost guvernérů národních centrálních bank před tlakem ze strany členských států, přiznán užitečný účinek, je proto třeba mít za to, že sporná opatření mohou být předmětem přezkumu Soudním dvorem na základě uvedeného ustanovení.

74.

Tato posledně uvedená argumentace je přesvědčivá.

75.

Není nezbytné, aby Soudní dvůr v projednávané věci poskytl vyčerpávající definici pojmu „odvolání z funkce“ ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB, postačí konstatovat, že toto ustanovení by bylo zbaveno svého užitečného účinku, pokud by taková opatření, jako jsou opatření, která byla přijata vůči I. Rimšēvičsovi ze strany KNAB rozhodnutím ze dne 19. února 2018, byla vyňata z jeho oblasti působnosti.

76.

Jak již bylo uvedeno, cílem článku 14.2 statutu ESCB a ECB je zachovat nezávislost guvernérů národních centrálních bank a Rady guvernérů ECB, která je hlavním rozhodovacím orgánem ECB, jakožto nezbytnou podmínku pro stabilitu cen, což je hlavní cíl hospodářské a měnové politiky Unie a ESCB ( 30 ). Účinná ochrana nezávislosti guvernérů národních centrálních bank přitom vyžaduje, aby opodstatněnost vnitrostátního opatření mohla být předmětem přezkumu ze strany Soudního dvora, pokud toto opatření vede konkrétně k tomu, že je guvernérovi zabráněno ve výkonu jeho funkce, a to bez ohledu na formální klasifikaci takového opatření ve vnitrostátním právu. V souladu s tím, co bylo uvedeno výše ohledně zahájení přezkumného řízení podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB ( 31 ), nepřísluší Soudnímu dvoru mimoto posoudit, zda opatření, které má dopad na výkon funkce guvernéra národní centrální banky, formálně odpovídá odvolání z funkce podle vnitrostátního práva nebo zda byly dodrženy postupy stanovené k tomuto účelu vnitrostátním právem ( 32 ).

77.

Pojem „odvolání z funkce“ ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB nemusí nutně mít vyčerpávající definici, jde o autonomní pojem unijního práva, který se v rámci své oblasti působnosti nevztahuje k formě takového opatření a jeho postavení ve vnitrostátním právu, ale k jeho obsahu a jeho konkrétním účinkům.

78.

V tomto ohledu francouzské a lotyšské znění článku 14.2 statutu ESCB a ECB stejně jako ostatní jazykové verze tohoto ustanovení používají pojmy, které naznačují, že musí jít o ukončení výkonu funkce nebo odnětí pozice či mandátu dotčeného guvernéra ( 33 ). Toto tvrzení nemůže být zmírněno, jak to navrhuje ECB, skutečností, že ustanovení Smlouvy ohledně nuceného odstoupení z funkce člena některých orgánů či institucí Unie odkazují na „odstoupení z funkce“ spíše než na „odvolání z funkce“, což podle ECB zdůrazňuje obecnější povahu posledně uvedeného pojmu ( 34 ). Tento argument ostatně nemá oporu v žádné z ostatních jazykových verzí.

79.

Avšak dočasnost opatření nebo skutečnost, že nemá za účinek definitivní přerušení právních a institucionálních vazeb mezi daným guvernérem a národní centrální bankou, nebrání tomu, aby toto opatření mohlo být považováno za odvolání z funkce ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB, pokud má skutečně za následek to, že guvernérovi brání ve výkonu jeho funkce. Pokud by tomu tak nebylo, členské státy by mohly obcházet zákaz stanovený v uvedeném ustanovení tím, že přijmou opatření, které není formálně označeno jako odvolání z funkce, které však má prakticky totožný účinek. Navíc, jak správně uvádí ECB, zdánlivě prozatímní opatření může být konečným, pokud jeho účinky trvají až do skončení mandátu dotčeného guvernéra. Poté, jak rovněž poznamenávají ECB a I. Rimšēvičs, i dočasná překážka ve výkonu funkce představuje tlak na guvernéra národní centrální banky, a tedy hrozbu pro jeho nezávislost, čemuž se právě článek 14.2 statutu ESCB a ECB pokouší zabránit.

80.

Z toho vyplývá, že omezující opatření, která přijal KNAB vůči I. Rimšēvičsovi prostřednictvím rozhodnutí ze dne 19. února 2018, tj. zákaz vykonávat funkci guvernéra Lotyšské banky a zákaz opustit území státu bez předchozího povolení (vzhledem k tomu, že v důsledku toho je I. Rimšēvičsovi bráněno v tom, aby se účastnil zasedání Rady guvernérů ECB), musí být považována za odvolání z funkce ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB. V tomto ohledu okolnost, na kterou poukazuje Lotyšská republika, a sice že zákazy uložené I. Rimšēvičsovi nenarušily fungování Lotyšské banky – i kdyby byla prokázána – není relevantní. Cílem článku 14.2 statutu ESCB a ECB je chránit institucionální a personální nezávislost guvernérů národních centrálních bank a funkci, které zastávají v rámci ESCB a ECB, a nejen každodenní fungování národních centrálních bank.

81.

V zájmu úplnosti je třeba uvést, že se Lotyšská republika nemůže s úspěchem dovolávat článku 276 SFEU za účelem zpochybnění pravomoci Soudního dvora v projednávané věci. Podle článku 276 SFEU Soudní dvůr Evropské unie při výkonu svých pravomocí týkajících se ustanovení kapitoly 4 („Justiční spolupráce v trestních věcech“) a kapitoly 5 („Policejní spolupráce“) hlavy V třetí části SFEU, týkajících se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, nemá pravomoc přezkoumávat platnost nebo přiměřenost operací prováděných policií nebo jinými donucovacími orgány členského státu, ani rozhodovat o výkonu odpovědnosti členských států za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti.

82.

Opatření dotčená v projednávaném případě, přitom nespadají, jak již konstatoval místopředseda Soudního dvora ( 35 ), ani do justiční spolupráce členských států v trestních věcech, ani do jejich policejní spolupráce. Článek 276 SFEU tedy nebrání tomu, aby Soudní dvůr v rámci projednávaných věcí přezkoumal omezující opatření, která uložil KNAB I. Rimšēvičsovi, a to s ohledem na kritéria uvedená v článku 14.2 statutu ESCB a ECB.

83.

Konečně argumenty Lotyšské republiky, že uznáním pravomoci Soudního dvora v dané věci by došlo k tomu, že by dotčený guvernér vnitrostátní banky získal trestněprávní imunitu, jakož i k zásahu do vnitrostátního trestního řízení, musí být rovněž zamítnuty. V žádném případě nejde totiž o to přiznat I. Rimšēvičsovi trestní imunitu ( 36 ) nebo bránit KNAB nebo jinému lotyšskému orgánu ve vedení vyšetřování. Jedná se pouze o posouzení toho, zda omezující opatření, která byla uložena I. Rimšēvičsovi s deklarovaným cílem zajistit hladký průběh vyšetřování ze strany KNAB, jsou odůvodněná s ohledem na kritéria stanovená v článku 14.2 statutu ESCB a ECB.

84.

Je pravda, že pokud Soudní dvůr dospěje k závěru, že tomu tak není, může být nucen konstatovat neslučitelnost opatření uloženého pro účely zajištění řádného průběhu trestního vyšetřování s článkem 14.2 statutu ESCB a ECB. Lze však důvodně předpokládat, že pokud není prokázáno, že guvernér národní centrální banky již nesplňuje podmínky požadované k výkonu funkce nebo že se dopustil vážného pochybení, lze provést vyšetřování týkající se jiných skutečností, aniž je nutné bránit dotčenému guvernérovi ve výkonu funkce. Naproti tomu, je-li prokázáno, že řádný průběh trestního vyšetřování vedeného proti guvernérovi centrální banky vyžaduje, aby bylo guvernérovi zabráněno ve výkonu funkce, je pravděpodobné, že je rovněž prokázáno, že již nesplňuje podmínky požadované k výkonu funkce nebo že se dopustil vážného pochybení.

85.

V každém případě je pravděpodobné, že ve většině případů skutečnosti, které by mohly prokázat, že guvernér přestal splňovat podmínky nezbytné k výkonu funkce nebo se dopustil vážného pochybení, budou rovněž důležité z hlediska vnitrostátního trestního práva. Tudíž se zdá zcela pravděpodobné, že vnitrostátní trestní vyšetřování probíhá souběžně s řízením podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB. To platí tím spíše, vycházíme-li z toho, že musí být možné, aby byl guvernér odvolán z funkce i v případě neexistence trestního postihu, pokud existují důkazy, které mohou prokázat, že jsou podmínky pro jeho odvolání z funkce splněny ( 37 ).

86.

Z toho vyplývá, že Lotyšská republika nemůže ani tvrdit, že sdělení skutečností ze spisu trestního vyšetřování Soudnímu dvoru pro účely řízení podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB brání řádnému průběhu uvedeného vyšetřování. Článek 375 odst. 1 lotyšského trestního řádu samozřejmě stanoví, že skutečnosti uvedené ve spisu podléhají důvěrnosti vyšetřování a nemohou být sděleny jiným osobám než těm, které jsou stanoveny v tomto zákoně ( 38 ). Nicméně při výkladu tohoto zákona v souladu s unijním právem je třeba mít za to, že Soudní dvůr je při výkonu pravomocí, které jsou mu svěřeny podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB, ve stejném postavení jako osoba, které může být sdělen obsah vyšetřovacího spisu. Soudní dvůr totiž není ledajaká třetí strana, ale je soudem, který rozhoduje o slučitelnosti vnitrostátních opatření, která mají za následek zabránění guvernérovi centrální banky ve výkonu jeho funkce, s uvedeným statutem. Lotyšská republika navíc nevysvětlila, jak by sdělení informací ze spisu vnitrostátního trestního vyšetřování Soudnímu dvoru mohlo konkrétně narušit řádný průběh uvedeného vyšetřování.

87.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc na základě článku 14.2 statutu ESCB a ECB přezkoumat omezující opatření, která byla uložena I. Rimšēvičsovi rozhodnutím KNAB ze dne 19. února 2018.

88.

Podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB může být guvernér národní centrální banky odvolán z funkce pouze tehdy, přestane-li splňovat podmínky nezbytné k výkonu své funkce nebo se dopustí vážného pochybení. Jinými slovy a opačně, členské státy nemohou guvernéra své centrální banky odvolat z funkce, pokud tyto podmínky nebo alespoň jedna z nich nejsou splněny.

89.

Právě z tohoto pravidla rovněž vyplývají prostředky, které lze použít na podporu žaloby podané proti rozhodnutí o odvolání guvernéra z funkce, přičemž tuto žalobu projednává Soudní dvůr.

90.

Dotčený guvernér stejně jako ECB musí na podporu žaloby podané na základě článku 14.2 statutu ESCB a ECB tvrdit, že daný členský stát neprokázal, že byly splněny podmínky k tomu, aby byl guvernér odvolán z funkce. Následně je úkolem Soudního dvora rozhodnout, zda dotčený členský stát právně dostačujícím způsobem prokázal, že tyto podmínky byly splněny.

91.

Jak již bylo uvedeno, je pravda, že článek 14.2 statutu ESCB a ECB stanoví, že žaloba proti rozhodnutí odvolat guvernéra z funkce může být podána „z důvodu porušení Smluv nebo některé právní normy vydané k jejich provedení“ ( 39 ). Otázkou však zůstává, jaká by mohla být jiná ustanovení Smlouvy nebo právní normy, jejichž porušení by mohlo být namítáno v rámci žaloby podané na základě čl. 14.2 statutu ESCB a ECB, kromě tohoto článku. Dále by bylo možné případně uvažovat o ustanoveních, jejichž porušení je skutečně namítáno I. Rimšēvičsem v projednávaném případě a jejichž účelem je chránit guvernéry před jakýmkoli tlakem ze strany členských států ( 40 ) (jelikož neoprávněné odvolání guvernéra z funkce je právě uplatňováním takového tlaku). Jak navrhla ECB, lze vzít rovněž v úvahu pravidla související s fungováním Rady guvernérů a Eurosystému, jakož i obecně průřezové zásady unijního práva, jako je povinnost loajální spolupráce mezi orgány EU a jejími členskými státy.

92.

V každém případě není v projednávané věci třeba určit vyčerpávajícím způsobem, kterých ustanovení by se případně bylo možno dovolávat na podporu žaloby podané na základě článku 14.2 statutu ESCB a ECB. Stačí totiž konstatovat, že v rámci projednávaných věcí jak I. Rimšēvičs, tak ECB v podstatě vytýkají Lotyšské republice to, že neprokázala, že podmínky stanovené v daném ustanovení pro odvolání guvernéra z funkce byly v případě I. Rimšēvičse splněny (viz níže oddíl 1). Pro úplnost je třeba si položit otázku ohledně relevance dvou dalších právních předpisů, jejichž porušení I. Rimšēvičs namítá, a to protokolu č. 7 SFEU o výsadách a imunitách Evropské unie (viz oddíl 2 níže) a některých ustanovení lotyšského práva (viz oddíl 3 níže).

93.

Ilmārs Rimšēvičs a ECB tvrdí, že Lotyšská republika nepředložila důkazy, které by mohly doložit, že se I. Rimšēvičs dopustil korupce, jak je mu vytýkáno. Lotyšská republika tedy neprokázala, že v projednávaném případě jsou podmínky podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB nutné k tomu, aby byl guvernér centrální banky odvolán z funkce, splněny.

94.

Jak uvedl generální advokát Geelhoed ve věci Komise v. Cresson ( 41 ), neodmyslitelnou součástí funkce člena orgánů a institucí Unie, jakož i nejvyšších veřejných úřadů v členských státech je to, že ti, kdo tyto funkce zastávají, nepodléhají žádné hierarchické kontrole a nemohou být odvoláni z důvodů souvisejících s výkonem funkce v těchto orgánech. Sankční pravomoc k potrestání případného zneužití pravomoci ze strany osoby, která vykonává takovou funkci, je zpravidla svěřena buď orgánu, jehož je tato osoba členem, nebo jinému orgánu, který má v ústavním rámci rovnocenné postavení.

95.

V tomto ohledu již bylo uvedeno, že členové orgánů Unie mohou být odvoláni z funkce pouze Soudním dvorem, případně (tj. s výjimkou členů samotného Soudního dvora Evropské unie) na návrh orgánu nebo instituce v rovnocenném ústavním postavení ( 42 ). Pokud důkazní břemeno ohledně toho, že dotčená osoba nesplnila své povinnosti, přísluší orgánu, který se ho dovolává, je pouze na Soudním dvoru, aby v rámci své plné posuzovací pravomoci provedl právní kvalifikaci a zjistil, zda dotčené skutkové okolnosti opravdu nastaly. Soudní dvůr proto samozřejmě může vzít v rámci posuzování takových skutkových okolností v úvahu zjištění obsažená v rozsudku vnitrostátního soudu, avšak není vázán právní kvalifikací skutkových okolností obsaženou v takovém rozsudku ( 43 ).

96.

Jak poznamenala ECB, důvod, proč nemá Soudní dvůr pravomoc rozhodovat přímo o odvolání guvernérů národních centrálních bank z funkce, plyne z toho, že tito guvernéři jsou jmenováni a mohou být odvoláni z funkce pouze na základě postupů platných v příslušných členských státech ( 44 ). V rámci řízení podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB proto Soudní dvůr nerozhoduje přímo o odvolání z funkce na návrh orgánu, ale posuzuje, zda dotčený členský stát odvolal guvernéra své centrální banky z funkce po právu. Tento rozdíl mezi postupy, na základě nichž lze členy orgánů Unie odvolat z funkce, je však pouze procesní povahy; z věcného hlediska jsou kritéria přezkumu totožná, jelikož v obou dvou případech je třeba určit, zda jsou splněny podmínky, kterým odvolání z funkce podléhá.

97.

Soudnímu dvoru tedy přísluší, aby v rámci prvního kroku právně kvalifikoval skutky vytýkané dotčenému guvernérovi, tedy aby určil, zda jsou tyto skutky s to prokázat, že již nesplňuje podmínky požadované k výkonu funkce nebo že se dopustil vážného pochybení ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB (viz níže pod písm. b). V případě kladné odpovědi jako druhý krok musí Soudní dvůr s ohledem na důkazy předložené dotčeným členským státem, případně i prostřednictvím vyšetřovacích pravomocí, které mu svěřuje jednací řád, posoudit, zda opravdu došlo ke skutkům, které jsou dotčenému guvernérovi vytýkány (viz dále pod písm. c).

98.

Článek 14.2 statutu ESCB a ECB stanoví, že guvernér centrální banky může být z funkce odvolán pouze tehdy, přestane-li splňovat podmínky požadované k výkonu své funkce nebo pokud se dopustí vážného pochybení, avšak tyto pojmy přesněji nedefinuje.

99.

V projednávané věci z rozhodnutí KNAB ze dne 19. února 2018, kterým byl I. Rimšēvičs shledán podezřelým ( 45 ), vyplývá, že je mu vytýkáno, že požádal o úplatek, který také přijal, a to ve výši nejméně 100000 eur od člena správní rady určité banky a že se na oplátku zavázal neomezovat činnosti této banky a podporovat ji prostřednictvím poradenství a doporučení za účelem spolupráce s Komisí pro finanční a kapitálový trh Lotyšské republiky (Finanšu un kapitāla tirgus komisija). I. Rimšēvičs se kromě toho zavázal činit tak v rámci výkonu svých služebních povinností a prostřednictvím svého vlivu na činnost Komise pro finanční a kapitálový trh a prostřednictvím informací, které má k dispozici díky své funkci.

100.

Ve světle těchto tvrzení není nutné, aby Soudní dvůr vyčerpávajícím způsobem definoval pojem podmínek požadovaných k výkonu funkce guvernéra centrální banky nebo pojem vážného pochybení ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB. Stačí totiž konstatovat, že skutky, které KNAB v projednávaném případě vytýká I. Rimšēvičsovi, tedy korupce v rámci výkonu služebních povinností a zneužívání funkce v zájmu soukromého subjektu, by každopádně, pokud by byly prokázány, nejen představovaly vážné pochybení dotčeného guvernéra, ale rovněž ukázaly, že takový guvernér již nesplňuje podmínky požadované k výkonu funkce. Na rozdíl od toho, co tvrdí ECB, tedy projednávaná věc nespadá pouze do druhé, ale také do první hypotézy uvedené v článku 14.2 statutu ESCB a ECB.

101.

Zaprvé je třeba uvést, aniž je nutné pokusit se definovat vyčerpávajícím způsobem podmínky požadované k výkonu funkce guvernéra centrální banky, že nezávislost v každém případě tvoří její nezměnitelné tvrdé jádro ( 46 ). Jak již bylo dvakrát uvedeno, nezávislost národních centrálních bank, které jsou členy ESCB, jakož i nezávislost Rady guvernérů ECB jakožto hlavního rozhodovacího orgánu ECB a Eurosystému je zakotvena ve Smlouvě o FEU jako nezbytná podmínka pro cenovou stabilitu, která je hlavním cílem hospodářské a měnové politiky Unie a ESCB ( 47 ). Z tohoto důvodu článek 130 SFEU, jakož i článek 7 statutu ESCB a ECB výslovně stanoví, že členové rozhodovacích orgánů ECB a národních centrálních bank nesmějí při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností svěřených jim Smlouvami a statutem ESCB a ECB, vyžadovat ani přijímat pokyny od jakéhokoliv jiného subjektu.

102.

Kromě toho je nezávislost hlavním požadavkem, kterému musí dostát členové všech unijních orgánů ( 48 ). Jak Soudní dvůr uvedl ve vztahu k členům Komise, s ohledem na vysokou odpovědnost, která jim byla svěřena, je nutné, aby dodržovali nejpřísnější normy chování, což znamená mimo jiné povinnost jednat zcela nezávisle a v obecném zájmu Unie a dát mu kdykoli přednost před osobními zájmy ( 49 ).

103.

Z toho plyne, že guvernér centrální banky, který je usvědčen ze spáchání takových skutků, jako jsou skutky, které jsou vytýkány v projednávaném případě I. Rimšēvičsovi, tím ukazuje, že již nemůže prokázat svou nezávislost, která je požadována pro výkon jeho funkce.

104.

Zadruhé, jak správně uvádí ECB, pojem „vážné pochybení“ uvedený v ustanoveních disciplinárního práva Unie představuje protiprávní jednání, kterého se dopustila osoba při výkonu funkce a které je dostatečně vážným důvodem pro to, aby byla tato osoba odvolána z funkce ( 50 ).

105.

Korupce vytýkaná v projednávaném případě I. Rimšēvičsovi, která by v případě prokázání představovala porušení čl. 320 odst. 4 lotyšského trestního zákoníku, je s ohledem na klíčový význam zásady nezávislosti guvernérů centrálních bank dostatečně vážným důvodem pro odvolání guvernéra z funkce, a znamená tedy vážné pochybení ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB.

106.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že pokud by byly skutky, které jsou vytýkány I Rimšēvičsovi, prokázány, bylo by třeba mít za to, že jsou splněny podmínky stanovené v článku 14.2 statutu ESCB a ECB pro jeho odvolání z funkce. Je tedy třeba posoudit, zda Lotyšská republika právně dostačujícím způsobem prokázala skutky, které I. Rimšēvičsovi vytýká.

107.

Jak správně uvádí ECB, takové skutečnosti, které v projednávané věci uvádí Lotyšská republika, musí být v zásadě potvrzeny rozhodnutím ve věci samé vydaným nezávislým soudem, aby Soudní dvůr mohl považovat tyto skutečnosti za prokázané pro účely použití článku 14.2 statutu ESCB a ECB (viz oddíl 1 níže). Neexistuje-li takový rozsudek, musí mít Soudní dvůr k dispozici důkazní prostředky, které jsou dostatečné pro spolehlivé dosvědčení toho, že skutečnosti vytýkané dotčenému guvernérovi opravdu nastaly (viz oddíl 2 níže).

108.

V případě, že bude nezávislým soudem vynesen rozsudek ve věci samé, kterým bude potvrzena věcná správnost skutků vytýkaných dotčenému guvernérovi, je na tomto guvernérovi, aby předložil důkazy, které mohou prokázat, že v důsledku systémových nebo všeobecných nedostatků, pokud jde o nezávislost soudnictví v dotčeném členském státě, jakož i v jeho konkrétní situaci, existují vážné důvody se domnívat, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a že daný rozsudek vychází z nesprávných skutkových zjištění ( 51 ). Pokud takové skutečnosti neexistují, Soudní dvůr může, v souladu se zásadou vzájemné důvěry v dodržování unijního práva jím uznaných základních práv ( 52 ) ze strany všech členských států, považovat tyto skutky, jejichž existence byla potvrzena rozsudkem, za prokázané a nemusí sám provádět posuzování důkazů.

109.

V projednávaném případě však skutky, které KNAB vytýká I. Rimšēvičsovi, dosud nebyly předmětem rozhodnutí ve věci samé vydaného nezávislým soudem. Za těchto podmínek není nutné zabývat se otázkou vznesenou ECB, zda za účelem prokázání skutečností podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB může postačovat prvostupňové rozhodnutí, které dosud není konečné.

110.

V každém případě byla omezující opatření, která KNAB rozhodnutím ze dne 19. února 2018 ( 53 ) uložil v projednávané věci I. Rimšēvičsovi, jistě předmětem jeho stížnosti podané k soudci pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize), jakož i rozhodnutí ze dne 27. února 2018 ( 54 ), které je součástí dokumentů předložených Soudnímu dvoru. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že opravný prostředek byl podán na základě článku 262 lotyšského trestního řádu, který umožňuje podání opravného prostředku proti takovým omezujícím opatřením, jako jsou opatření dotčená v projednávané věci, z důvodu, že je pro dotčenou osobu nemožné tato opatření splnit ( 55 ).

111.

Nicméně podle I. Rimšēvičse a ECB soud v dané věci při posouzení opravného prostředku řešil pouze vhodnost a přiměřenost dotčených omezujících opatření ve vztahu k tvrzenému protiprávnímu jednání a sledovanému cíli (tj. například řádné vedení vyšetřování nebo zabránění další újmy), jakož i dodržování základních práv dotčené osoby. Naproti tomu nebyla přezkoumána opodstatněnost výtek vznesených vůči dotčené osobě nebo věcná správnost skutkových zjištění, z nichž vychází uvedené výtky. Důvody rozhodnutí soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize) ze dne 27. února 2018 se totiž týkají pouze opodstatněnosti omezujících opatření ve vztahu k výtkám vůči I. Rimšēvičsovi, ale vůbec se nezabývají opodstatněností těchto výtek ve vztahu k případným důkazům.

112.

Je pravda, že z čl. 262 odst. 3 lotyšského trestního řádu vyplývá, že soud posuzující opravný prostředek podaný na základě tohoto ustanovení může požádat o předání spisu trestního vyšetřování, jakož i o vysvětlení od osoby odpovědné za vedení vyšetřování nebo od osoby, která opravný prostředek podala. Kromě toho rozhodnutí soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize) ze dne 27. února 2018 obsahuje tvrzení „s ohledem na skutečnosti obsažené ve spisu trestního vyšetřování č. […]“ ( 56 ). Nelze proto vyloučit, že soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize), který byl pověřen posouzením dotčené žaloby, viděl důkazní prostředky obsažené ve spisu trestního vyšetřování.

113.

Nicméně rozhodnutí soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize) ze dne 27. února 2018 neobsahuje žádné posouzení důkazů ani potvrzení věcné správnosti skutečností na základě těchto důkazů. Toto rozhodnutí totiž odkazuje pouze na „informace o skutečnostech z procesních dokumentů ve spise trestního vyšetřování“ ( 57 ). Nelze tedy vyloučit, že se ve spisu trestního vyšetřování předaném soudci pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize), stejně jako ve spisu předloženém Soudnímu dvoru ( 58 ) nacházejí pouze procesní dokumenty vypracované vyšetřovacími orgány a tento spis obsahuje pouze popis skutkového stavu bez jakéhokoli důkazu, který by mohl prokázat věcnou správnost těchto skutkových zjištění.

114.

Kromě toho Lotyšská republika neuvedla, i když k tomu byla na jednání výslovně vyzvána, žádnou skutečnost, která by mohla vyvrátit tvrzení I. Rimšēvičse a ECB, podle nichž se přezkum soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize), který posuzoval omezující opatření, netýkal se opodstatněnosti výtek vznesených proti I. Rimšēvičsovi a věcné správnosti skutkových zjištění na základě těchto výtek. Lotyšská republika navíc nepředložila důkazy nebo vysvětlení, aby odůvodnila svůj postoj, podle kterého Soudní dvůr může uznat rozhodnutí soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize) ze dne 27. února 2018 jako dokument prokazující skutky, které jsou vytýkány I. Rimšēvičsovi, a následně nemusí sám provádět posouzení důkazů a věcné správnosti těchto skutků.

115.

Soudní dvůr se tím spíše nemůže opřít o rozhodnutí soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize) ze dne 27. února 2018 za účelem prokázání skutků vytýkaných I. Rimšēvičsovi, který tvrdí, že v okamžiku uvedeného rozhodnutí a až doposud neměl přístup k důkazům, které mohou odůvodnit výtky vůči němu. Lotyšská republika toto tvrzení nevyvrátila. Tudíž i za předpokladu, že soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize) měl přístup k některým důkazům ve spisu trestního vyšetřování, není možné určit, zda tyto důkazy posoudil v průběhu kontradiktorního řízení, které má zaručit práva obhajoby I. Rimšēvičse.

116.

Omezující opatření uložená I. Rimšēvičsovi byla kromě toho předmětem rozhodnutí soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas pilsētas Vidzemes priekšpilsētas tiesa (obvodní soud pro obvod Vidzeme města Rigy) ze dne 22. srpna 2018 ( 59 ). Toto rozhodnutí bylo vydáno v návaznosti na stížnost, v níž I. Rimšēvičs zpochybnil způsob, jakým lotyšské orgány reagovaly na usnesení o předběžném opatření místopředsedy Soudního dvora ze dne 20. července 2018, ECB v. Lotyšsko ( 60 ). Soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas pilsētas Vidzemes priekšpilsētas tiesa (obvodní soud pro obvod Vidzeme města Rigy) stížnosti částečně vyhověl, když konstatoval, že z důvodu rozporů mezi omezujícími opatřeními, která byla uložena I. Rimšēvičsovi, nemohou být tato opatření provedena. V návaznosti na to lotyšské orgány přijaly nové rozhodnutí, kterým se mění dotčená omezující opatření ( 61 ).

117.

Z rozhodnutí soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas pilsētas Vidzemes priekšpilsētas tiesa (obvodní soud pro obvod Vidzeme města Rigy) ze dne 22. srpna 2018 přitom vyplývá, že přezkum jím provedený se rovněž omezuje na možnost provést sporná omezující opatření. I kdyby proto tento soudce obdržel písemnosti ze spisu trestního vyšetřování, patrně by neprovedl jakýkoli přezkum opodstatněnosti skutkových tvrzení formulovaných proti I. Rimšēvičsovi.

118.

Za těchto podmínek se Soudní dvůr nemůže opírat ani o rozhodnutí soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize) ze dne 27. února 2018, ani o rozhodnutí soudce pro dohled nad dodržováním lidských práv Rīgas pilsētas Vidzemes priekšpilsētas tiesa (obvodní soud pro obvod Vidzeme města Rigy) ze dne 22. srpna 2018 za účelem prokázání věcné správnosti skutků vytýkaných I. Rimšēvičsovi.

119.

Jak správně tvrdí ECB, rozhodnutí ve věci samé vydané nezávislým soudem však nemůže být jediným prostředkem, který má k dispozici členský stát v rámci řízení podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB k tomu, aby prokázal věcnou správnost skutků, které podle něj odůvodňují odvolání guvernéra centrální banky z funkce.

120.

Článek 14.2 statutu ESCB a ECB stanoví možnost odvolat guvernéra centrální banky z funkce v přísně definovaných případech, čímž chrání nejen nezávislost guvernérů národních centrálních bank, ale rovněž řádné fungování ESCB a ECB. Skutečnost, že guvernér centrální banky obviněný z takových skutků, jaké jsou vytýkány I. Rimšēvičsovi, nadále vykonává svou funkci, účastní se rozhodování a má přístup k informacím v rámci centrální banky, ESCB a Rady guvernérů ECB, totiž představuje vážnou hrozbu pro řádné fungování těchto orgánů. Přitom vyšetřování a řízení vedoucí k odsuzujícímu rozsudku soudu mohou trvat značně dlouhou dobu.

121.

Za účelem zachování řádného fungování ESCB a ECB musí proto existovat možnost dočasně pozastavit guvernérovi výkon jeho funkce až do ukončení trestního řízení, pokud existují důkazy, které samy o sobě a nejen prostřednictvím domněnek prokazují tvrzené skutečnosti. Tyto důkazy musí být dostatečně přesné a musí se vzájemně shodovat, aby Soudní dvůr pevně přesvědčily o tom, že k těmto skutkům opravdu došlo ( 62 ).

122.

Z toho vyplývá, že za takových výjimečných okolností, jako jsou okolnosti uváděné Lotyšskou republikou v projednávaném případě, může Soudní dvůr dojít k závěru, že jsou podmínky pro odvolání guvernéra centrální banky z funkce splněny, pokud mu členský stát předloží takové důkazy, které mohou doložit, že guvernér je odpovědný za skutky dosvědčující, že již nesplňuje podmínky požadované k výkonu funkce anebo že se dopustil vážného pochybení ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB.

123.

Je přitom nutno konstatovat, že v projednávaném případě Lotyšská republika takové důkazy nepředložila. Soudní dvůr tedy nemá k dispozici žádný důkaz, který by mu umožnil ověřit, že skutková tvrzení předložená KNAB ve věci I. Rimšēvičse jsou opodstatněná.

124.

Lotyšská republika totiž zaprvé nepředložila žádný důkaz na podporu svých původních písemných vyjádření ve věcech C‑202/18 a C‑238/18 ( 63 ). Na společném jednání ji Soudní dvůr vyzval, aby ve lhůtě osmi dnů předložila veškeré nezbytné dokumenty odůvodňující omezující opatření, která byla uložena I. Rimšēvičsovi ( 64 ). Při formulaci této žádosti Soudní dvůr výslovně zdůraznil, jak důležité je poskytnout dokumenty, které mají sloužit jako odůvodnění a důkaz o opodstatněnosti dotčeného rozhodnutí. Soudní dvůr proto doporučil Lotyšsku, aby pečlivě zvážilo, které dokumenty mu předloží.

125.

V návaznosti na to Lotyšská republika předložila Soudnímu dvoru 44 dokumentů čítajících přibližně 270 stran, které obsahují jednak soubor procesních dokumentů týkajících se uznání pana Rimšēvičse za podezřelého, uložení omezujících opatření vůči němu a jeho obvinění ( 65 ), a jednak korespondenci mezi KNAB, Lotyšskou bankou, ECB, jakož i německými orgány ohledně činností pana Rimšēvičse v rámci ECB a rozhodnutí ECB týkající se banky, v jejíž prospěch I. Rimšēvičs údajně jednal. Některé dosti objemné dokumenty byly předloženy dvakrát a v různých jazykových verzích.

126.

Kromě již analyzovaných dvou soudních rozhodnutí soudců pro dohled nad dodržováním lidských práv ( 66 ) a pouhých správních dokumentů obsahují dokumenty předložené Lotyšskou republikou pouze dokumenty vypracované správními orgány ohledně úlohy a údajného jednání I. Rimšēvičse.

127.

Je pravda, že tyto dokumenty obsahují seznam výtek a obvinění formulovaných lotyšskými orgány a popis skutků vytýkaných I. Rimšēvičsovi. Navíc umožňují Soudnímu dvoru vysledovat průběh událostí a kroků, k nimž v Lotyšsku došlo od zatčení I. Rimšēvičse dne 17. února 2018, jakož i komunikaci mezi lotyšskými vyšetřovacími orgány, Lotyšskou bankou a ECB, a to do takových podrobností, které zahrnují i dopisy o předávání dokumentů mezi orgány, poznámky překladatele a různé žádosti o překlad.

128.

Nicméně tyto dokumenty neobsahují žádné informace o skutcích, které by mohly podložit tvrzení lotyšských orgánů, a tím prokázat věcnou správnost skutků vytýkaných I. Rimšēvičsovi.

129.

Podle rozhodnutí KNAB ze dne 19. února 2018 o uznání I. Rimšēvičse za podezřelého ( 67 ) zahrnují důkazní prostředky, na základě kterých byly formulovány výtky, audiozáznamy a přepisy telefonických hovorů, svědectví, zabavené předměty, jakož i záznamy z šetření. Je nutné konstatovat, že Soudnímu dvoru žádný takový důkaz předložen nebyl.

130.

Jak správně uvádí ECB, předložené dokumenty tedy neumožňují učinit závěr, a to ani prostřednictvím domněnky, že skutky vytýkané I. Rimšēvičsovi, shrnuté v bodě 99 výše, se opravdu staly. Za předpokladu, že důkazy způsobilé prokázat, že k daným skutkům opravdu došlo, existují, nejsou součástí dokumentů předložených Lotyšskou republikou Soudnímu dvoru.

131.

Za těchto okolností, aniž je nezbytné stanovit podmínky přípustnosti důkazů nebo způsoby jejich posouzení Soudním dvorem v rámci řízení podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB, je třeba konstatovat, že Soudní dvůr nemůže ověřit, zda byly splněny podmínky stanovené tímto ustanovením pro odvolání guvernéra centrální banky z funkce. Vzhledem k chybějícím důkazům nemůže Soudní dvůr posoudit pravdivost skutkových tvrzení předložených Lotyšskou republikou za účelem odůvodnění, že se I. Rimšēvičs dopustil vážného pochybení, a proto již nesplňuje podmínky požadované k výkonu funkce.

132.

Jak již Soudní dvůr konstatoval v jiných oblastech, účinnost soudního přezkumu v právním řádu Unie vyžaduje, aby důvody každého nepříznivého rozhodnutí byly sděleny příslušnému soudu, který tak může plně provést přezkum ( 68 ). Účinnost tohoto soudního přezkumu přitom zahrnuje ověření tvrzených skutečností uváděných v odůvodnění rozhodnutí, tak aby se soudní přezkum neomezoval jen na posouzení abstraktní věrohodnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody podložené ( 69 ).

133.

V projednávaném případě by tedy k tomu, aby Soudní dvůr mohl provést přezkum, musela Lotyšská republika předložit nejen písemnosti vypracované lotyšskými orgány za účelem vyšetřování a obvinění I. Rimšēvičse, ale rovněž důkazy, které samy svědčí o tom, že k tvrzeným skutkům opravdu došlo. Pouhá existence probíhajícího trestního stíhání, které dosud nevedlo ke skutkovým zjištěním uvedeným v soudním rozhodnutí, nemůže být postavena na roveň prokázaných skutkových zjištění ( 70 ).

134.

Na rozdíl od toho, co platí pro skutkové okolnosti uvedené v rozhodnutí ve věci samé vydané nezávislým soudem ( 71 ), Soudní dvůr totiž nemůže za prokázané považovat skutečnosti, o kterých pouze správní orgány tvrdí, že k nim opravdu došlo. Tyto orgány nepředstavují stejné záruky organizační a funkční nezávislosti jako soudci a nepřijímají svá rozhodnutí jako výsledek kontradiktorního řízení, které je spojeno se zárukou účinné právní ochrany ( 72 ). Uznání skutečností tvrzených správními orgány za prokázané bez provedení kontroly jejich věcné správnosti by tedy znamenalo připravit dotčené subjekty o jejich právo na účinný soudní přezkum a v daném případě by vedlo k tomu, že opravný prostředek podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB pozbude svého obsahu a užitečného účinku.

135.

Přestože Lotyšská republika ve svých písemných podáních uvádí skutečnosti, které mohou prokázat určitou nezávislost KNAB při plnění jeho úkolů, je nesporné, že KNAB je součástí výkonné moci a nemůže být v žádném případě přirovnáván k nezávislému soudu ( 73 ). Nebylo prokázáno, a dokonce ani tvrzeno, že je tomu jinak v případě Nejvyššího státního zastupitelství Lotyšské republiky. To navíc, jak zdůrazňuje I. Rimšēvičs, dosud přijalo pouze rozhodnutí o obvinění, ale ještě neuzavřelo vyšetřování a nepředalo věc soudu.

136.

Je tedy třeba dospět k závěru, že Lotyšská republika nepředložila Soudnímu dvoru důkazy nezbytné pro odůvodnění opatření přijatých vůči I. Rimšēvičsovi.

137.

Kromě toho, jak již bylo uvedeno, Lotyšská republika se nemůže dovolávat důvěrnosti informací obsažených ve spisu vyšetřování trestné činnosti za účelem odůvodnění toho, proč nepředložila Soudnímu dvoru důkazy, které by mohly prokázat její tvrzení ohledně I. Rimšēvičse ( 74 ). Na jednání navíc Soudní dvůr sdělil Lotyšské republice, že v jiných oblastech existuje výjimečná a jasně vymezená možnost, že se dotčené osobě nezpřístupní důkazy předložené před unijním soudem ( 75 ). Ve stejném smyslu ECB uvedla, že je připravena vzdát se svého práva na přístup ke spisu v případě, že integrita trestního řízení vyžaduje důvěrnost případných informací, které Lotyšská republika předloží Soudnímu dvoru. Lotyšská republika přitom na tuto zmínku o možnosti požádat o důvěrné zacházení s případnými důkazy postoupenými Soudnímu dvoru nijak nereagovala a uvedla ještě méně přesvědčivé důvody k doložení takového důvěrného zacházení.

138.

Konečně články 24 až 30 statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i článek 64 jednacího řádu sice poskytují Soudnímu dvoru celou řadu opatření, která kromě žádosti o informace a předložení dokumentů zahrnují zejména předvolání účastníků řízení, výslech svědků nebo ohledání. Soudní dvůr však nemůže být povinen použít tato opatření z úřední povinnosti, pokud dotčený členský stát nepředložil žádné důkazy nebo alespoň informace v tomto smyslu. Přitom v projednávaném případě Lotyšská republika Soudnímu dvoru nenavrhla užitečnost žádného z opatření.

139.

Navíc v souladu s tím, co bylo uvedeno výše ohledně povahy této žaloby a skutečnosti, že žalovanou stranou je v plném rozsahu dotčený členský stát ( 76 ), Soudní dvůr se ani nemůže přímo obrátit na subjekty v tomto členském státě, jako je například v projednávané věci KNAB, a požádat je o informace přímo. Přinejmenším v rámci řízení podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB nemohou být tedy subjekty, které jsou součástí státu, považovány za orgány, instituce nebo jiné subjekty, od nichž si může Soudní dvůr vyžádat veškeré informace, které považuje za nezbytné podle článku 24 statutu Soudního dvora Evropské unie.

140.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že skutečnosti vytýkané I. Rimšēvičsovi by v případě jejich prokázání byly způsobilé dokázat, že byly splněny podmínky stanovené v článku 14.2 statutu ESCB a ECB pro odvolání guvernéra centrální banky z funkce.

141.

Lotyšská republika však nepředložila žádný důkaz, který by mohl prokázat, že k těmto skutečnostem skutečně došlo. Soudní dvůr tedy nemůže ověřit, zda byly splněny podmínky podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB k tomu, aby byl I. Rimšēvičs odvolán z funkce.

142.

Z toho plyne, že Lotyšská republika porušila článek 14.2 statutu ESCB a ECB tím, že odvolala I. Rimšēvičse z funkce, aniž prokázala, že byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Z tohoto důvodu musí být tedy žalobnímu důvodu I. Rimšēvičse a ECB vycházejícímu z toho, že došlo k porušení článku 14.2 statutu ESCB a ECB Lotyšskou republikou, vyhověno.

143.

Ilmārs Rimšēvičs tvrdí, že jeho odvolání z funkce guvernéra Lotyšské banky představuje porušení imunity, kterou požívá jakožto člen Rady guvernérů ECB na základě Protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie, jenž je použitelný na základě svého čl. 22 prvního pododstavce rovněž na ECB, jakož i na členy jejích orgánů a na její zaměstnance.

144.

Podle čl. 11 písm. a) Protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie jsou úředníci a jiní zaměstnanci Evropské unie na území všech členských států vyňati z pravomoci soudů pro úkony spojené s výkonem jejich funkce, včetně ústních a písemných projevů. Ačkoli toto ustanovení odkazuje pouze na „vynětí z pravomoci soudů“ ( 77 ), nelze vyloučit, že tato imunita bude přinejmenším v případech zahrnujících zaměstnance vyššího služebního zařazení vykládána tak, že zahrnuje rovněž imunitu před jejich trestním stíháním ( 78 ). S ohledem na význam nezávislosti členů Rady guvernérů ECB ( 79 ) se ostatně jeví jako soudržné, že nemohou být trestně stíhaní a nemohou jim být ukládána opatření, jako jsou opatření přijatá KNAB vůči I. Rimšēvičsovi, tj. vazba či vyšetřování ( 80 ), aniž je Radou guvernérů přijato rozhodnutí o zbavení imunity.

145.

Imunita přiznaná Protokolem č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie členům Rady guvernérů se liší od ochrany před odvoláním z funkce, která svědčí guvernérům národních centrálních bank na základě statutu ESCB a ECB. Pokud jde o odvolání guvernéra z jeho funkce, jeho nezávislost je zaručena článkem 14.2 uvedeného statutu, který má jakožto lex specialis přednost před obecnými ustanoveními Protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie. Jsou-li splněny podmínky stanovené v článku 14.2 statutu ESCB a ECB – což případně přísluší ověřit Soudnímu dvoru – může být guvernér odvolán z funkce, aniž je nutné přijmout rovněž rozhodnutí týkající se zbavení imunity. Z toho plyne, že se nelze dovolávat samotného porušení ustanovení Protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie vůči rozhodnutí o odvolání guvernéra z funkce v rámci žaloby podané na základě článku 14.2 statutu ESCB a ECB.

146.

Nicméně imunita přiznaná guvernérům na základě Protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie je chrání před trestním stíháním zahájeným nezávisle na rozhodnutí o odvolání z funkce, před jeho přijetím ( 81 ), nebo dokonce v případě zrušení takového rozhodnutí v návaznosti na jeho napadení u Soudního dvora. Proto může být taková imunita relevantní v rámci žaloby týkající se rozhodnutí o odvolání guvernéra z funkce, pokud důkazy předložené dotčeným členským státem na podporu tohoto rozhodnutí byly získány v rozporu s touto imunitou.

147.

V projednávaném případě je zřejmé, že není nezbytné zabývat se otázkou přípustnosti důkazních prostředků získaných při porušení imunity I. Rimšēvičse před jeho odvoláním z funkce, jelikož Lotyšská republika každopádně nepředložila důkazy, takže není namístě rozhodnout o námitce I. Rimšēvičse vycházející z porušení Protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie.

148.

Naopak imunita přiznaná I. Rimšēvičsovi uvedeným protokolem může být relevantní v případě, že by se vrátil do funkce na základě rozsudku Soudního dvora, kterým by bylo rozhodnuto, že nebyly splněny podmínky pro jeho odvolání z funkce.

149.

ECB v této souvislosti sice tvrdí, že imunita přiznaná I. Rimšēvičsovi Protokolem č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie se vztahuje pouze na úkony, které učinil jakožto člen Rady ECB, zatímco úkony, které mu vytýkají lotyšské orgány, I. Rimšēvičs provedl pouze coby guvernér Lotyšské banky. Zejména banka, v jejíž prospěch měl I. Rimšēvičs údajně jednat, Trasta Komercbanka, byla předmětem přímého obezřetnostního dohledu ze strany Komise pro finanční a kapitálový trh Lotyšské republiky. Tato banka tedy nebyla předmětem žádného obezřetnostního rozhodnutí ze strany ECB, s výjimkou rozhodnutí o odnětí povolení z roku 2016. Navíc toto rozhodnutí nebylo připraveno Radou guvernérů a nebylo touto Radou přijato v řízení o nevyslovení námitek, které nevyžaduje výslovný souhlas ze strany jejích členů ( 82 ).

150.

Nicméně Rada guvernérů ECB je podle nařízení č. 1024/2013, a to i přes námitky ECB zmíněné v předchozím bodě, přinejmenším spjata s obezřetnostním dohledem nad úvěrovými institucemi, jako je například Trasta Komercbanka, a přijímá rozhodnutí související s jejich povolováním. Z toho plyne, že s ohledem na skutečnosti vytýkané I. Rimšēvičsovi ze strany KNAB ( 83 ) nelze bez dalšího vyloučit, že vyšetřování KNAB a nyní vyšetřování státního zástupce při Nejvyšším státním zastupitelství Lotyšské republiky se týká rovněž úkonů provedených I. Rimšēvičsem při výkonu funkce člena Rady guvernérů ECB.

151.

Ilmārs Rimšēvičs tvrdí, že tím, že mu KNAB rozhodnutím ze dne 19. února 2018 uložil omezující opatření, porušil zákon o Lotyšské bance a lotyšský trestní řád.

152.

KNAB porušil zákon o Lotyšské bance, který byl přijat k provedení příslušných ustanovení SFEU, jelikož tento zákon umožňuje odvolání guvernéra Lotyšské banky z funkce pouze v určitých přesně definovaných případech a pouze na základě rozhodnutí Parlamentu Lotyšské republiky.

153.

Kromě toho porušil KNAB lotyšský trestní řád, jelikož v případě I. Rimšēvičse nebyly splněny podmínky stanovené pro uložení omezujících opatření, tedy riziko, že daná osoba zmaří vyšetřování nebo spáchá další trestné činy. Přitom I. Rimšēvičs od samého počátku aktivně spolupracoval s vyšetřovateli. Navíc v rámci svých pravomocí guvernéra Lotyšské banky nemá I. Rimšēvičs v žádném případě pravomoci nutné k ovlivňování ve prospěch určité banky, jak je mu vytýkáno. Konečně zatčení I. Rimšēvičse bylo podle jeho názoru protiprávní, jelikož nebyly splněny ani podmínky stanovené v trestním řádu, aby mohlo být provedeno takové zatčení.

154.

Nejprve je třeba poznamenat, že v každém případě posuzuje Soudní dvůr v projednávaném případě pouze omezující opatření uložená I. Rimšēvičsovi rozhodnutím KNAB ze dne 19. února 2018, která nezahrnují jeho zatčení. Soudní dvůr proto nebyl vyzván k tomu, aby posoudil, zda k zatčení I. Rimšēvičse došlo právem ( 84 ).

155.

Dále musí být odmítnuty námitky vycházející z porušení lotyšského práva, ačkoli je nezbytné, aby se Soudní dvůr zabýval jejich opodstatněností.

156.

Přípustnost odvolání guvernéra národní centrální banky z funkce musí být totiž posouzena pouze s ohledem na unijní právo, a zejména na podmínky stanovené v článku 14.2 statutu ESCB a ECB, které musí být vykládány samostatně s cílem zajistit jejich jednotné uplatňování ( 85 ).

157.

Jsou-li tedy splněny podmínky stanovené v těchto ustanoveních – což případně přísluší ověřit Soudnímu dvoru – může být guvernér národní centrální banky odvolán z funkce bez ohledu na případné podmínky stanovené vnitrostátním právem k takovému odvolání. Naopak, pokud tyto podmínky splněny nejsou, guvernéra centrální banky nelze z jeho funkce odvolat, ačkoli jsou splněny podmínky nebo dodrženy postupy, které za tímto účelem stanoví vnitrostátní právo.

158.

Otázka, zda je guvernér centrální banky odvolán z funkce prostřednictvím „oficiálního“ postupu stanoveného k tomu dotčeným vnitrostátním právem nebo prostřednictvím jiného opatření, je tedy irelevantní pro účely posouzení přípustnosti odvolání z funkce z hlediska unijního práva. Je tomu tak tím spíše, jak již bylo uvedeno ( 86 ), že pojem „odvolání z funkce“ ve smyslu článku 14.2 statutu ESCB a ECB je autonomním pojmem unijního práva, který se vztahuje nikoli na formu opatření nebo jeho status v rámci vnitrostátního práva, ale na jeho podstatu a konkrétní účinky.

159.

Navíc, jak již bylo rovněž uvedeno ( 87 ), pokud existují dostatečné důkazy pro prokázání, že byly splněny hmotněprávní podmínky stanovené v článku 14.2 statutu ESCB a ECB pro odvolání guvernéra z funkce, musí být možné dočasně zprostit guvernéra funkce až do ukončení trestního řízení nebo provedení „oficiálního“ postupu odvolání z funkce podle vnitrostátního práva.

160.

Z výše uvedeného vyplývá, že námitka I. Rimšēvičse vycházející z porušení zákona o Lotyšské bance a lotyšského trestního řádu je irelevantní a musí být proto zamítnuta.

161.

Jak již bylo uvedeno ( 88 ), z posouzení projednávaných věcí vyplývá, že Lotyšská republika nepředložila žádný důkaz, který by mohl doložit skutky, které jsou vytýkány I. Rimšēvičsovi. Soudní dvůr tedy nemůže ověřit, zda byly splněny podmínky podle článku 14.2 statutu ESCB a ECB k tomu, aby byl I. Rimšēvičs odvolán z funkce guvernéra Lotyšské banky.

162.

Za těchto podmínek a v souladu s tím, co bylo uvedeno výše o povaze projednávané žaloby ( 89 ), je třeba konstatovat, že Lotyšská republika tím, že odvolala I. Rimšēvičse z funkce, aniž prokázala splnění podmínek stanovených v článku 14.2 statutu ESCB a ECB, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z uvedeného ustanovení.

163.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

164.

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Lotyšská republika je v projednávaných věcech neúspěšnou stranou.

165.

Navíc ve věci C‑238/18 ECB požadovala, aby byla Lotyšské republice uložena náhrada nákladů řízení. Je tedy důvodné rozhodnout, že Lotyšská republika ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené ECB ve věci C‑238/18. To platí rovněž pro náklady vynaložené v rámci řízení o předběžném opatření, ve kterém bylo vydáno usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 20. července 2018 (C‑238/18 R, nezveřejněné, EU:C:2018:581), v němž bylo stanoveno, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

166.

Naproti tomu ve věci C‑202/18 I. Rimšēvičs nepožadoval, aby byla Lotyšské republice uložena náhrada nákladů řízení, a ani Lotyšská republika nepožadovala, aby byla I. Rimšēvičsovi uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že nebyla předložena návrhová žádání týkající se nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že každý účastník řízení ve věci C‑202/18 ( 90 ) ponese vlastní náklady řízení.

167.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl ve věci C‑202/18 následovně:

168.

Vedle toho navrhuji, aby Soudní dvůr ve věci C‑238/18 rozhodl následovně: