I. Právní rámec

II. Skutkový stav

A. Převzetí společnosti Morpol

B. Rozhodnutí o povolení a postup vedoucí k jeho přijetí

C. Sporné rozhodnutí a řízení vedoucí k jeho přijetí

III. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek

IV. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení

V. Posouzení důvodů kasačního opravného prostředku

A. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, podle něhož se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nepoužil čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004.

1. Argumenty účastnic řízení

2. Posouzení

a) K první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka nepředstavují jediné spojení

b) K druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když restriktivně vyložil účel čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004

B. K druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nepoužil zásadu ne bis in idem, zásadu započtení trestů nebo zásady týkající se souběhu protiprávních jednání

1. Argumenty účastnic řízení

2. Posouzení

a) Přípustnost

b) K věci samé

1) K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku

i) K důvodu vycházejícímu z porušení zásady ne bis in idem

ii) K důvodu vycházejícímu z porušení zásady započtení trestů

2) K druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku

i) Úvod

ii) K zásadám upravujícím souběh protiprávních jednání v právních řádech členských států

iii) K otázce, zda lze vycházet ze zásad právních řádů členských států ohledně porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 týmž jednáním

iv) Porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 zahrnuje porušení čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení

v) Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil rozhodnutí Komise, že Marine Harvest porušila čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

VI. Závěry

1. 

Tímto kasačním opravným prostředkem navrhuje společnost Marine Harvest ASA (dále jen „Marine Harvest“), jejímž právním nástupcem je společnost Mowi ASA, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu ( 2 ), kterým Tribunál zamítl žalobu na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 23. července 2014, kterým byla společnosti Marine Harvest uložena pokuta za uskutečnění spojení podniků v rozporu s oznamovací povinností a povinností zdržet se jednání (dále jen „sporné rozhodnutí“) ( 3 ).

2. 

Sporné rozhodnutí bylo přijato na základě rozhodnutí Komise ze dne 30. září 2013, kterým byla akvizice společnosti Morpol ASA (dále jen „Morpol“) společností Marine Harvest prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem s výhradou dodržení závazků (dále jen „rozhodnutí o povolení“) ( 4 ). Tato akvizice proběhla ve dvou krocích: nejprve Marine Harvest uzavřela smlouvu o nákupu akcií s hlavním akcionářem společnosti Morpol, čímž nabyla 48,5% podílu na kapitálu společnosti Morpol; zadruhé Marine Harvest předložila veřejnou nabídku k odkupu zbývajících akcií společnosti Morpol, což jí umožnilo zvýšit svojí účast ve společnosti Morpol ze 48,5 % na 87,1 %.

3. 

První krok, tedy nabytí 48,5% podílu ve společnosti Morpol, však byl dokončen před tím, než byl oznámen Evropské komisi. Podle Komise postačovalo nabytí tohoto podílu k převzetí kontroly nad společností Morpol, a jednalo se tedy o spojení ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ( 5 ). Ve sporném rozhodnutí tedy Komise dospěla k závěru, že dokončením akvizice 48,5% podílu ve společnosti Morpol před oznámením a předtím, než byla prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem, Marine Harvest porušila zaprvé oznamovací povinnost podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 a zadruhé povinnost zdržet se jednání, která je stanovena v čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení. V důsledku toho Komise za porušení těchto ustanovení uložila dvě pokuty ve výši 10 milionů eur.

4. 

Kasační opravný prostředek podaný k Soudnímu dvoru vyvolává dvě otázky. Zaprvé je Soudní dvůr žádán, aby rozhodl, zda samotné nabytí 48,5% podílu ve společnosti Morpol představuje spojení, či zda toto nabytí a následný veřejný návrh smlouvy o koupi akcií mají být považovány za jediné spojení. Zadruhé, pokud by měl Soudní dvůr za to, že ke spojení dochází již nabytím 48,5% podílu, bude muset rozhodnout, zda mohou být dvě pokuty uloženy za toto nabytí, či zda uložením samostatných pokut porušila Komise konkrétně zásadu ne bis in idem.

5.

Bod 20 odůvodnění nařízení č. 139/2004 stanoví:

„Je vhodné definovat pojem spojení takovým způsobem, aby zahrnoval operace přinášející trvalou změnu v kontrole dotčených podniků a tím i ve struktuře trhu. Je proto vhodné zahrnout do oblasti působnosti tohoto nařízení všechny společné podniky vykonávající trvale všechny funkce samostatného hospodářského subjektu. Navíc je vhodné považovat za jediné spojení operace, které jsou úzce propojeny buď propojením jejich podmínek, nebo tím, že mají formu řady transakcí s cennými papíry, které se uskutečňují v krátkém časovém období.“

6.

Článek 4 nařízení č. 139/2004 nadepsaný „Předchozí oznamování spojení a postoupení před oznámením na žádost oznamujících stran“ stanoví:

„1.   Spojení s významem pro celou [Unii] definovaná v tomto nařízení musí být oznámena Komisi před svým uskutečněním a po uzavření dohody, oznámení veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií nebo nabytí kontrolního podílu.

[…]“

7.

Článek 7 nařízení č. 139/2004, nadepsaný „Odklad uskutečňování spojení“, stanoví:

„1.   Spojení s významem pro celou [Evropskou unii] odpovídající definici v článku 1 nebo spojení, které má být přezkoumáno Komisí podle čl. 4 odst. 5, nesmí být uskutečněno ani před jeho oznámením ani před jeho prohlášením za slučitelné s [vnitřním] trhem rozhodnutím podle čl. 6 odst. 1 písm. b), čl. 8 odst. 1 nebo čl. 8 odst. 2, nebo na základě domněnky podle čl. 10 odst. 6.

2.   Odstavec 1 nebrání uskutečnění veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií nebo sledu operací s cennými papíry, včetně těch převoditelných do jiných cenných papírů, přijatých k obchodování na trhu jakým je burza cenných papírů, v jejichž důsledku je od rozdílných prodávajících získána kontrola ve smyslu článku 3, za podmínky že:

[…]“

8.

Článek 14 nařízení č. 139/2004, nadepsaný „Pokuty“, v odstavci 2 stanoví:

„Komise může rozhodnutím uložit osobám uvedeným v čl. 3 odst. 1 písm. b) nebo dotčeným podnikům pokuty až do výše 10 % celkového obratu dotčeného podniku ve smyslu článku 5 osobám uvedeným v čl. 3 odst. 1 písm. b) nebo dotčeným podnikům, pokud úmyslně nebo z nedbalosti:

[…]“

9.

Dne 14. prosince 2012 uzavřela Marine Harvest se společnostmi Friendmall Ltd. (dále jen „Friendmall“) a Bazmonta Holding Ltd. (dále jen „Bazmonta“) smlouvu o nákupu akcií (dále jen „SPA“). Bazmonta je dceřinou společností ve výlučném vlastnictví společnosti Friendmall, která je pak ovládána M. Podle SPA získala Marine Harvest 48,5% podíl ve společnosti Morpol. K dokončení převzetí (dále jen „převzetí z prosince 2012“) došlo dne 18. prosince 2012.

10.

Podle norského práva je nabyvatel více než třetiny akcií společnosti kotované na burze ( 6 ) povinen nabídnout odkup zbývajících akcií dané společnosti. Dne 17. prosince 2012 Marine Harvest prostřednictvím sdělení na burze oznámila, že vyhlásí veřejnou nabídku k odkupu zbývajících akcií společnosti Morpol, které představují 51,5 % akcií této společnosti. Dne 15. ledna 2013 Marine Harvest předložila povinnou veřejnou nabídku těchto akcií (dále jen „veřejná nabídka“). Na základě vypořádání a dokončení veřejné nabídky dne 12. března 2013 Marine Harvest nabyla 87,1 % akcií společnosti Morpol. Společnost Marine Harvest tak v rámci veřejné nabídky získala nad rámec 48,5 % akcií, které získala již v rámci převzetí z prosince 2012, akcie představující přibližně 38,6 % kapitálu společnosti Morpol.

11.

Akvizice zbývajících akcií společnosti Morpol byla dokončeno 12. listopadu 2013. Dne 15. listopadu 2013 rozhodla mimořádná valná hromada o podání žádosti o ukončení obchodování s akciemi na burze, snížení počtu členů správní rady a zrušení výboru pro jmenování. Od 28. listopadu 2013 již Morpol nebyla na osloské burze obchodována.

12.

Dne 21. prosince 2012 Marine Harvest zaslala Komisi žádost o jmenování týmu pověřeného posouzením jejího spisu ohledně převzetí výhradní kontroly nad společností Morpol. V této žádosti Marine Harvest Komisi oznámila, že převzetí z prosince 2012 bylo dokončeno a že až do rozhodnutí Komise nebude vykonávat svá hlasovací práva.

13.

Po několika žádostech Komise o informace a po předložení prvního návrhu formuláře o oznámení ( 7 ) dne 5. března 2013 byla transakce oficiálně oznámena dne 9. srpna 2013.

14.

Rozhodnutím o povolení ze dne 30. září 2013 schválila Komise spojení s výhradou úplného dodržení nabídnutých závazků. Jak bylo uvedeno v bodě 3 výše, v tomto rozhodnutí Komise konstatovala, že převzetí z prosince 2012 již dalo Marine Harvest faktickou výhradní kontrolu nad společností Morpol. Komise proto uvedla, že nemůže vyloučit, že uskutečnění převzetí z prosince 2012 tím, že bylo dokončeno 18. prosince 2012, tedy ještě než bylo oznámeno a prohlášeno za slučitelné, bylo v rozporu s oznamovací povinností stanovenou v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 a povinností zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení. Komise uvedla, že v rámci samostatného řízení posoudí, zda je třeba uplatnit sankci podle čl. 14 odst. 2 nařízení č. 139/2004 ( 8 ).

15.

V dopise ze dne 30. ledna 2014 Komise informovala společnost Marine Harvest o probíhajícím šetření případných porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

16.

Dne 31. března 2014 Komise zaslala společnosti Marine Harvest oznámení námitek, ke kterému se Marine Harvest vyjádřila dne 30. dubna 2014.

17.

Dne 23. července 2014 Komise přijala napadené rozhodnutí, kterým konstatovala, že Marine Harvest porušila oznamovací povinnost stanovenou v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 a povinnost zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení, a za tato porušení uložila dvě pokuty ve výši 10 milionů eur.

18.

Ve sporném rozhodnutí Komise zaprvé uvedla, že Marine Harvest získala převzetím z prosince 2012 faktickou výhradní kontrolu nad společností Morpol. Tato transakce tak byla spojením ve smyslu článku 3 nařízení č. 139/2004. Zadruhé Komise uvedla, že ke spojení došlo dokončením převzetí dne 18. prosince 2012, tedy ještě než bylo dne 9. srpna 2013 oznámeno a než bylo dne 30. září 2013 rozhodnutím o povolení prohlášeno za slučitelné s vnitřním trhem ( 9 ). Zatřetí Komise uvedla, že výjimka z povinnosti zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 se nepoužije. Komise dospěla k závěru, že dokončením převzetí z prosince 2012 Marine Harvest porušila čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 a že za každé porušení má být uložena pokuta ve výši 10 milionů eur ( 10 ).

19.

Dne 3. října 2014 Marine Harvest podala 2014 žalobu na zrušení sporného rozhodnutí, nebo podpůrně na zrušení pokut uložených uvedeným rozhodnutím, nebo podpůrněji na podstatné snížení těchto pokut.

20.

Napadeným rozsudkem Tribunál pět žalobních důvodů a s nimi i žalobu zamítl.

21.

Tribunál konkrétně ( 11 ) zamítl první žalobní důvod vycházející z toho, že Komise provedla nesprávné právní a skutkové posouzení, když konstatovala, že se čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 nepoužije.

22.

Tribunál nejprve zdůraznil, že Komise správně rozhodla, že Marine Harvest získala kontrolu nad společností Morpol převzetím z prosince 2012, a že v důsledku toho měla Marine Harvest povinnost tuto transakci oznámit a neuskutečnit ji do doby, než bude prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem. Bylo tedy třeba určit, zda má být použita výjimka z povinnosti zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004.

23.

Zadruhé Tribunál uvedl, že situace v projednávané věci se lišila od dvou situací, ve kterých tato výjimka platí, a sice veřejný návrh smlouvy o koupi akcií a sled operací s cennými papíry. Výjimka pro veřejný návrh smlouvy o koupi akcí se nepoužila, neboť k porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 nedošlo uskutečněním veřejné nabídky, ale převzetím z prosince 2012. Nepoužila se ani výjimka pro sled operací s cennými papíry, neboť ta platí pouze pro transakce, při kterých byla kontrola získána sledem operací a od rozdílných prodávajících, zatímco kontrola nad společností Morpol byla získána v rámci jediné transakce, a sice převzetí z prosince 2012, a od jednoho prodávajícího, a sice M.

24.

Zatřetí Tribunál zamítl argument Marine Harvest, že převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka měly být považovány za jediné spojení, takže se na něj vztahuje výjimka pro veřejné návrhy smluv o koupi akcií z povinnosti zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004. Ze dvou situací, kdy lze podle bodu 20 odůvodnění uvedeného nařízení považovat několik transakcí za jediné spojení, a sice transakce propojené svými podmínkami a řady transakcí s cennými papíry, Marine Harvest poukazovala pouze na prvně jmenovanou. Z bodu 44 konsolidovaného sdělení Komise k otázkám příslušnosti podle nařízení č. 139/2004 (dále jen „konsolidované sdělení k příslušnosti”) ( 12 ) zaprvé vyplývá, že aby byly dvě transakce považovány za jediné spojení, nepostačuje, že jsou propojené svými podmínkami. Kontrola musí být také získána několika transakcemi. Jelikož Marine Harvest získala kontrolu nad společností Morpol jedinou transakcí, nepředstavovaly tato transakce a veřejná nabídka jediné spojení. Zadruhé argument Marine Harvest, že hlavním účelem čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 je pokrýt „plíživá převzetí“, byl irelevantní, neboť převzetí společnosti Morpol nebylo plíživé a „plíživá převzetí“ se v každém případě týkají druhé situace popsané v bodě 20 odůvodnění uvedeného nařízení, kterého se Marine Harvest nedovolávala. Konečně skutečnost, že účelem čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 bylo usnadnit akvizice a zajistit likviditu na burzách, podle Tribunálu neznamená, že je nezbytné rozšířit působnost tohoto ustanovení nad rámec jeho znění za účelem usnadnění akvizic.

25.

Vedle toho Tribunál zamítl i třetí žalobní důvod vycházející z porušení zásady ne bis in idem nebo zásady započtení trestů a porušení zásad upravujících souběh protiprávních jednání.

26.

Tribunál úvodem poznamenal, že porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 automaticky vede k porušení čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení, avšak opačně to neplatí. Pokud podnik uskuteční spojení, ještě než jej oznámí a než je prohlášeno za slučitelné, poruší obě ustanovení. Pokud však podnik uskuteční spojení po jeho oznámení, ale než je prohlášeno za slučitelné, poruší pouze čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004. To podle Tribunálu činí použitelný právní rámec „nezvyklým“.

27.

Tribunál nejprve konstatoval, že zásada ne bis in idem se nepoužije. Aby se tato zásada podle judikatury použila, dotyčnému podniku by musela být uložena sankce nebo by v dřívějším rozhodnutí, proti kterému již nelze podat opravný prostředek, muselo být konstatováno, že nenese odpovědnost. Zásada ne bis in idem se tedy podle Tribunálu nepoužije v situaci, v níž – jako je tomu v tomto případě – orgán uloží jediným rozhodnutím dvě sankce. Zásada započtení trestů, která v souladu s judikaturou vyžaduje, aby Komise při stanovení výše pokuty zohlednila sankce, které za stejné jednání uložil již orgán pro hospodářskou soutěž členského státu, se také nepoužije, jelikož se stejně jako zásada ne bis in idem použije pouze v případě, že bylo vydáno dřívější rozhodnutí.

28.

Zadruhé Tribunál zamítl argument Marine Harvest, že by analogicky se zásadou „zdánlivé“ nebo „nepravé konkurence“ podle mezinárodního a německého práva mělo být konstatováno, že v případě souběhu protiprávních jednání závažnější protiprávní jednání zahrnuje to méně závažné, takže může být uložena pouze jedna sankce. Tribunál konstatoval, že oproti tvrzení Marine Harvest nebylo porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 specifičtějším protiprávním jednáním než porušení čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení a první protiprávní jednání proto nezahrnovalo to druhé. Odůvodnil to tím, že porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 bylo jednorázovým protiprávním jednáním, zatímco porušení čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení bylo trvajícím protiprávním jednáním. U prvního protiprávního jednání byla tedy promlčecí lhůta tři roky, zatímco u druhého protiprávního jednání byla promlčecí lhůta pět let. Pokud by se měl čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 použít pouze tehdy, když podnik uskutečnil spojení před jeho oznámením a prohlášením za slučitelné, byl by tento podnik ve výhodnějším postavení než podnik, který uskutečnil spojení po jeho oznámení, avšak ještě než bylo prohlášeno za slučitelné. Z toho podle Tribunálu vyplývá, že žádné ze dvou předmětných ustanovení není použitelné přednostně, takže nedošlo k porušení zásady „zdánlivé“„ nebo „nepravé konkurence“.

29.

Svým kasačním opravným prostředkem se společnost Marine Harvest domáhá, aby Soudní dvůr:

30.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

31.

Na jednání, které se konalo dne 22. května 2019, přednesly svá vyjádření společnost Marine Harvest a Komise.

32.

Společnost Marine Harvest vznáší dva důvody kasačního opravného prostředku. Zaprvé uvádí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 se nepoužije. Zadruhé uvádí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nepoužil zásadu ne bis in idem, zásadu započtení trestů či zásady upravující souběh protiprávních jednání.

33.

V prvním důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení v bodech 46 až 233 napadeného rozsudku, když nepoužil čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004.

34.

První důvod kasačního opravného prostředku se dělí na dvě části.

35.

V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka nepředstavují jediné spojení. Marine Harvest tvrdí, že z bodu 20 odůvodnění nařízení č. 139/2004 vyplývá, že transakce, které jsou „propojené svými podmínkami“, jsou považovány za jediné spojení bez ohledu na to, zda je kontrola nad nabývanou společností získána prostřednictvím první či poslední transakce. V projednávané věci jsou převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka právně i fakticky propojeny, takže je třeba je považovat za jediné spojení.

36.

Ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když vyložil restriktivně účel čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004. Marine Harvest uvádí, že účel tohoto ustanovení, kterým je usnadnění veřejných nabídek a plíživých převzetí, si žádá, aby se výjimka z povinnosti zdržet se jednání použila na transakci, která zahrnuje veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, a to i v případě, že byla kontrola jako v této věci získána před vyhlášením veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií. Udělení výjimky podle čl. 7 odst. 3 nařízení č. 139/2004 nepředstavuje alternativní uspokojivé řešení ve vztahu k použití čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení. Použití posledně uvedeného ustanovení na jedinou transakci popsanou výše navíc zajišťuje, aby Komise posoudila veškeré účinky transakce, a nikoliv pouze účinky převzetí z prosince 2012.

37.

Marine Harvest závěrem konstatuje, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 je na projednávanou věc použitelný. Obě podmínky pro uplatnění výjimky z povinnosti zdržet se jednání jsou podle ní splněny, a proto se výjimka použije.

38.

Podle Komise není první důvod kasačního opravného prostředku opodstatněný.

39.

K první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise uvádí, že převzetí z prosince 2012 a veřejnou nabídku nelze považovat za jediné spojení. Komise se domnívá, že aby dvě transakce představovaly jediné spojení, nepostačuje, že jsou propojeny svými podmínkami, jak uvádí bod 20 odůvodnění nařízení č. 139/2004. Kontrola ve smyslu článku 3 tohoto nařízení musí být rovněž získána prostřednictvím druhé transakce. Pokud je kontrola získána první transakcí, jako je tomu v tomto případě, není již druhá transakce relevantní pro účely posouzení, zda byla kontrola získána a zda musí být následně uskutečnění spojení odloženo. Komise pro úplnost uvádí, že převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka nejsou propojeny ani právně, ani fakticky.

40.

K druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise uvádí, že Tribunál správně vyložil znění a účel čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004. Komise tvrdí, že ze dvou situací uvedených v tomto ustanovení, a sice veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií a sledu operací s cennými papíry, se Marine Harvest dovolává pouze první z nich. Tato první situace se však podle ní na projednávanou věc nevztahuje, neboť kontrola byla získána před vyhlášením veřejné nabídky, a nikoliv prostřednictvím veřejné nabídky. Z toho vyplývá, že Marine Harvest nemůže využít výjimky z povinnosti zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004. Proto tedy není relevantní, že Marine Harvest splnila požadavek nevykonávat hlasovací práva podle uvedeného ustanovení.

41.

V prvním důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že se čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 nepoužije, neboť zaprvé převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka představují jediné spojení a zadruhé cíl tohoto ustanovení, kterým je usnadnit veřejné nabídky a plíživá převzetí, si žádá výklad v tom smyslu, že se použije na transakce, které nejsou složeny výlučně z veřejného návrhu na koupi akcií, ale veřejný návrh na koupi akcií zahrnují. Z pohledu Marine Harvest jsou obě podmínky stanovené v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 splněny, neboť spojení „neprodleně“ ohlásila a hlasovací práva ve společnosti Morpol nevykonávala, takže výjimka z povinnosti zdržet se jednání se uplatní.

42.

V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest tvrdí, že převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka představují jediné spojení.

43.

Podle mého názoru je první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku neopodstatněná.

44.

„Spojením“ pro účely nařízení č. 139/2004 se podle čl. 3 odst. 1 uvedeného nařízení rozumí „změna kontroly na trvalém základě“. „Kontrola“ je definována v čl. 3 odst. 2 stejného nařízení jako „možnost rozhodujícího vlivu v určitém podniku“. Podle judikatury může být kontrola podniku získána prostřednictvím jedné, dvou či více transakcí ( 13 ).

45.

V projednávané věci získala Marine Harvest kontrolu nad společností Morpol prostřednictvím následujících transakcí: zaprvé převzetím z prosince 2012, kterým Marine Harvest získala 48,5% podíl ve společnosti Morpol a zadruhé veřejnou nabídkou, kterou Marine Harvest navýšila svůj podíl ve společnosti Morpol z 48,5 % na 87,1 % ( 14 ).

46.

Kontrola nad společností Morpol však byla získána již převzetím z prosince 2012 ( 15 ). Rád bych zdůraznil, že Marine Harvest toto nezpochybňuje. Na podporu svého tvrzení, že převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka představují jedinou transakci, Marine Harvest netvrdí, že kontrolu nad společností Morpol získala prostřednictvím druhé transakce, a sice prostřednictvím veřejné nabídky. Marine Harvest tvrdí, že převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka představují jedinou transakci z toho důvodu, že jsou jejich podmínky propojeny.

47.

Otázka v projednávané věci proto zní, zda v případě, kdy jeden podnik získá jiný podnik prostřednictvím více než jedné transakce, avšak k převzetí kontroly dojde již prostřednictvím první transakce, mají být všechny transakce považovány za jediné spojení, či zda již samotná první transakce představuje spojení ve smyslu článku 3 nařízení č. 139/2004.

48.

Je třeba poznamenat, že i když žádný článek nařízení č. 139/2004 neupřesňuje, za jakých podmínek má být několik transakcí týkajících se jedné nabývané společnosti považováno za jediné spojení, bod 20 odůvodnění uvedeného nařízení poskytuje v tomto ohledu určité vodítko. Poslední věta tohoto bodu odůvodnění uvádí, že „je […] vhodné považovat za jediné spojení operace, které jsou úzce propojeny buď propojením jejich podmínek, nebo tím, že mají formu řady transakcí s cennými papíry, které se uskutečňují v krátkém časovém období.“

49.

Další vodítko lze nalézt v konsolidovaném sdělení k příslušnosti. Ohledně první situace ve smyslu bodu 20 odůvodnění uvedeného nařízení (konkrétně transakce spojené svými podmínkami) ( 16 ), bod 43 konsolidovaného sdělení k příslušnosti uvádí, že o jediné spojení se jedná tehdy, když „žádná z transakcí nemůže být provedena bez ostatních transakcí“. Stejný bod konsolidovaného sdělení k příslušnosti upřesňuje, že vzájemná závislost se obvykle považuje za prokázanou tehdy, jsou-li transakce navzájem spojeny de iure („jestliže se navzájem podmiňují“) či fakticky (pokud hospodářské posouzení ukáže, že každá z těchto transakcí nutně závisí na uzavření ostatních transakcí).

50.

Podle mého názoru nelze mít za to, že pokud podnik získá jiný podnik prostřednictvím dvou transakcí, avšak kontrola je převedena samotnou první transakcí, musí být tyto dvě transakce považovány za jediné spojení. Níže uvedu důvody, které mě vedly k tomuto závěru.

51.

Jak je vysvětleno v bodě 44 výše, spojení s sebou nese změnu kontroly. Z toho vyplývá, že pokud podnik získá veškerý nebo většinový kapitál nabývané společnosti prostřednictvím několika transakcí, avšak kontrolu nad nabývanou společností získá již prostřednictvím první transakce, již tato první transakce představuje spojení. Následné transakce, jimiž nabyvatel zvyšuje svůj podíl na kapitálu nabývané společnosti, by již pro účely posouzení, zda došlo ke spojení, neměly být brány v potaz, protože kontrola nad nabývanou společností již byla převedena.

52.

To je podle mého názoru v souladu s rozsudkem ve věci Cementbouw Handel & Industrie v. Komise. V tomto rozsudku Tribunál uvedl, že spojení vzniká v případě formálně odlišných právních transakcí, pokud jsou zaprvé tyto transakce na sobě navzájem závislé a zadruhé „je jejich výsledkem svěřit […] kontrolu“ nad nabývaným podnikem ( 17 ). V opačném případě, pokud není získání kontroly „výsledkem“ několika transakcí, nýbrž je výsledkem první transakce, sama tato transakce představuje spojení.

53.

To je rovněž podpořeno formulací v čl. 3 odst. 4 návrhu Komise, který se později stal nařízením Komise č. 139/2004 ( 18 ), ve kterém má svůj původ poslední věta bodu 20 odůvodnění tohoto nařízení. Komise navrhla vložit do článku 3 nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 čtvrtý odstavec ( 19 ), podle kterého „dvě či více transakcí, které jsou vzájemně podmíněny nebo jsou tak úzce propojeny, že jejich hospodářské důvody odůvodňují, aby byly považovány za jedinou transakci, se považují za jedno a totéž spojení, jež vzniká dnem poslední transakce, pokud tyto transakce jako celek splňují požadavky odstavce 1“ ( 20 ). „Požadavky odstavce 1“ jsou požadavky, které definují spojení jako změnu kontroly na trvalém základě. Proto byly v návrhu Komise za jedno a totéž spojení považovány dvě či více transakcí, pokud jako celek vedly k převzetí kontroly, jinými slovy, pokud převzetí kontroly nebylo výsledkem první transakce, ale všech transakcí.

54.

Je pravda, že článek 3 nařízení č. 4064/89 nebyl změněn tak, jak navrhovala Komise. Přesto však může být k čl. 3 odst. 4 návrhu Komise přihlédnuto pro účely výkladu poslední věty bodu 20 odůvodnění nařízení č. 139/2004, neboť tato věta se v něm ocitla po rozhodnutí nepřijmout návrh Komise na nový čl. 3 odst. 4 ( 21 ).

55.

I kdyby měl Soudní dvůr za to, že při převedení kontroly v rámci první ze dvou transakcí, musí být tyto dvě transakce považovány za jediné spojení, v každém případě by z toho nevyplývalo, že v projednávané věci musí být převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka považovány za jediné spojení.

56.

Jak bylo uvedeno výše v bodě 49, aby byly dvě transakce považovány za jediné spojení, musí být vzájemně podmíněny, a to buď právně, nebo fakticky. To však není případ převzetí z prosince 2012 a veřejné nabídky.

57.

Zaprvé převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka nejsou po právní stránce vzájemně podmíněny. Je pravda, že veřejná nabídka je přímým a nutným výsledkem převzetí z prosince 2012. Je tomu tak proto, že podle norského právního řádu je nabyvatel více než jedné třetiny akcií společnosti kotované na burze povinen nabídnout odkup zbývajících akcií dané společnosti. V důsledku převzetí z prosince 2012 získala Marine Harvest 48,5% podíl ve společnosti Morpol, a měla tedy povinnost vyhlásit veřejnou nabídku. To však neplatí opačně. V žádném případě se nevyžadovalo, aby Marine Harvest nabyla určitý podíl na kapitálu společnosti Morpol před vyhlášením veřejné nabídky.

58.

V tomto ohledu zdůrazňuji, že z bodu 43 konsolidovaného sdělení k příslušnosti jasně vyplývá, že závislost musí být vzájemná, neboť tento bod uvádí, že „vzájemná závislost znamená, že žádná z transakcí by se neuskutečnila bez ostatních transakcí“ ( 22 ). Chtěl bych také uvést, že tato věta je formulována velmi podobnými slovy jako bod 109 rozsudku ve věci Cementbouw Handel & Industrie v. Komise ( 23 ).

59.

Zadruhé převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka nejsou vzájemně podmíněny ani fakticky. Jak uvádí Komise, společnost Marine Harvest podepsala SPA a dohodla se na převzetí z prosince 2012, i když v té době nevěděla, zda jí veřejná nabídka umožní získat veškerý zbývající podíl ve společnosti Morpol, či zda jí zbude pouze 48,5% podíl. Marine Harvest navíc mohla vyhlásit veřejný návrh smlouvy na koupi akcií, aniž nejprve uzavřela SPA.

60.

Z toho vyplývá, že převzetí z prosince 2012 a veřejnou nabídku nelze považovat za jediné spojení, a první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku proto musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

61.

Pro úplnost uvádím, že pokud by Soudní dvůr rozhodl, že převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka představují jediné spojení, nevyplývá z toho, že zákaz uskutečnit spojení stanovený v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 platí pouze pro druhou transakci, tj. pro veřejnou nabídku, takže první transakci, tj. převzetí z prosince 2012, lze uskutečnit před jejím oznámením a prohlášením za slučitelnou ( 24 ).

62.

Ve věci Ernst & Young Soudní dvůr rozhodl, že čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 zakazuje uskutečnění „jakékoli operace přispívající k trvalé změně kontroly“ nad nabývaným podnikem ( 25 ). Pokud bychom tedy předpokládali, že jde o jediné spojení, převzetí z prosince 2012 by muselo být chápáno v tom smyslu, že přispělo ke změně kontroly, a vztahoval by se tedy na něj zákaz uskutečnění spojení stanovený v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

63.

V druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když vyložil účel čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 restriktivně. Podle názoru Marine Harvest musí být toto ustanovení vzhledem ke svému účelu, kterým je usnadnění veřejných návrhů a plíživých převzetí, vykládáno tak, že se použije na transakce, které zahrnují veřejný návrh, a to i tehdy, když byla kontrola nad nabývanou společností, jak je tomu v tomto případě, získána nikoliv prostřednictvím veřejného návrhu, ale v rámci předcházející transakce. Jak navíc vyžadují pododstavce a) a b) uvedeného ustanovení, Marine Harvest oznámila spojení „neprodleně“ a nevykonávala svá hlasovací práva ve společnosti Morpol. Proto se podle Marine Harvest na převzetí z prosince 2012 použije výjimka z povinnosti zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004.

64.

Podle mého názoru je druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku neopodstatněná.

65.

Článek 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 totiž stanoví výjimku z povinnosti zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení ve dvou případech. Posledně uvedené ustanovení nebrání uskutečnění „veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií“ (první situace) nebo „sledu operací s cennými papíry“ (druhá situace) za předpokladu, že jsou splněny dvě následující podmínky: zaprvé spojení musí být neprodleně oznámeno Komisi a zadruhé nabyvatel nesmí vykonávat svá hlasovací práva spojená s dotčenými cennými papíry nebo tak musí činit pouze na základě výjimky udělené Komisí podle čl. 7 odst. 3 nařízení č. 139/2004.

66.

Zdůrazňuji, že v projednávané věci by otázka, zda se uplatní výjimka z povinnosti zdržet se jednání stanovená v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004, měla být zodpovězena pouze ve vztahu k převzetí z prosince 2012, a nikoliv ve vztahu k transakci skládající se z převzetí z prosince 2012 a veřejné nabídky. Je tomu tak proto, že již samotné převzetí z prosince 2012 – jak jsem uvedl výše – představuje spojení, a samotné uskutečnění této transakce (jelikož bylo dokončeno dne 18. prosince 2012, ještě než bylo prohlášeno za slučitelné s vnitřním trhem) proto porušuje čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

67.

Je zřejmé, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 se nepoužije na převzetí z prosince 2012, jelikož tato transakce jednak není veřejným návrhem smlouvy o koupi akcií a jednak se jedná o jednu transakci, a nikoliv o „sled“ operací s cennými papíry ve smyslu tohoto ustanovení. Není tedy podstatné, zda Marine Harvest splnila obě podmínky stanovené v pododstavcích a) a b) čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004.

68.

Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 83 napadeného rozsudku potvrdil závěr Komise, že se čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 na převzetí z prosince 2012 nepoužije.

69.

Pokud by měl Soudní dvůr za to, že převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka představují jediné spojení, a tedy otázka, zda se použije výjimka z povinnosti zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004, má být zodpovězena ve vztahu k tomuto jedinému spojení, v každém případě by z toho nevyplývalo, že se tato výjimka na převzetí z prosince 2012 vztahuje.

70.

Úvodem je třeba uvést, že jakožto výjimka z povinnosti zdržet se jednání stanovené v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, které unijní zákonodárce přiznal prvořadý význam ( 26 ), by měl být čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení vykládán restriktivně.

71.

Pokud jde o první situaci uvedenou v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004, konkrétně o výjimku pro uskutečnění veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, uvádím, že výjimka z povinnosti zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 se použije pouze na veřejné návrhy smluv o koupi akcií nebo sled operací s cennými papíry „v jejichž důsledku […] je kontrola získána“. Podle mého názoru z toho vyplývá, že pokud je součástí transakce veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, ale kontrola nad nabývanou společností není získána prostřednictvím tohoto veřejného návrhu, nespadá tento návrh do působnosti výjimky z povinnosti zdržet se jednání. V tomto ohledu zdůrazňuji, že veřejná nabídka nevede ani nepřispívá ke změně kontroly, protože byla vyhlášena, až když došlo k získání kontroly nad nabývanou společností. Z toho vyplývá, že i za předpokladu, že se jedná o jediné spojení, se na převzetí z prosince 2012 nevztahuje první situace uvedená v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004.

72.

Pokud jde o druhou situaci uvedenou v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004, konkrétně o sled operací s cennými papíry ( 27 ), není mi jasné, jak lze transakci složenou z převzetí z prosince 2012 a z veřejné nabídky považovat za „sled operací s cennými papíry […], v jejichž důsledku je kontrola […] získána od rozdílných prodávajících“. V projednávané věci skutečně došlo k získání kontroly nad nabývanou společností v rámci jediné transakce, a sice převzetí z prosince 2012, a nikoliv „sledem“ operací (bez ohledu na to, zda mohou být dvě transakce považovány za „sled“ operací). Kontrola byla tedy získána od jednoho prodávajícího, konkrétně od pana M, a nikoliv od „rozdílných prodávajících“.

73.

Vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce hodlal rozšířením výjimky z povinnosti zdržet se jednání o „sled operací s cennými papíry“ ( 28 ) usnadnit plíživá převzetí ( 29 ), jak tvrdí Marine Harvest, měl bych dále podotknout, že transakce skládající se z převzetí z prosince 2012 a veřejné nabídky v žádném případě nepředstavuje plíživé převzetí. Kontrola nad společností Morpol byla získána prostřednictvím jedné transakce, takže převzetí nebylo „plíživé“, což Tribunál správně uvedl v bodě 175 napadeného rozsudku.

74.

Z toho vyplývá, že i kdyby byly převzetí z prosince 2012 a veřejná nabídka považovány za jediné spojení, uskutečnění převzetí by stejně spadalo mimo rozsah výjimky z povinnosti zdržet se jednání podle č. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004.

75.

Dospěl jsem k závěru, že druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku není opodstatněná a že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

76.

Ve druhém důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest tvrdí, že Tribunál tím, že v bodech 306, 319, 339 až 344 a 362 napadeného rozsudku konstatoval, že Komise mohla navrhovatelce uložit samostatné pokuty, a to jednu za porušení oznamovací povinnosti stanovenou v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 a druhou za porušení povinnosti zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení, porušil zásadu ne bis in idem, zásadu započtení trestů nebo zásady týkající se souběhu protiprávních jednání.

77.

Druhý důvod kasačního opravného prostředku je rozdělen na dvě části.

78.

V první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že se zásada ne bis in idem nepoužije. Podle názoru Marine Harvest se tato zásada použije i v případě, kdy jsou jediným rozhodnutím uloženy dvě sankce, jako je tomu v této věci. Podpůrně Marine Harvest tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že se neuplatní obecná zásada započtení trestů. Podle Marine Harvest tato zásada, která se použije v případě, kdy se plně neuplatní zásada ne bis in idem, vyžaduje, aby byla při uložení sankce zohledněna předchozí sankce.

79.

Ve druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 362 napadeného rozsudku zamítl žalobní důvod vycházející z porušení zásad upravujících souběh protiprávních jednání. Podle těchto zásad platí, že pokud určité jednání spadá pod dvě zákonná ustanovení a jedno ustanovení stanoví specifičtější protiprávní jednání než druhé, takové jednání porušuje pouze prvně uvedené ustanovení, nikoliv posledně uvedené. Podle Marine Harvest je porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 specifičtějším protiprávním jednáním než porušení čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení. Z toho vyplývá, že Marine Harvest porušila pouze prvně uvedené ustanovení a že jí tedy mohla být uložena pouze jedna pokuta.

80.

Komise tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

81.

Podle Komise je první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku zčásti nepřípustná a zcela neopodstatněná. Komise tvrdí, že důvod Marine Harvest vycházející z porušení zásady ne bis in idem není opodstatněný zejména z toho důvodu, že se tato zásada nepoužije v případě uložení dvou pokut jediným rozhodnutím. Komise dále tvrdí, že důvod Marine Harvest vycházející z porušení zásady započtení trestů je nepřípustný a v každém případě neopodstatněný. Nepřípustný je z toho důvodu, že kasační opravný prostředek neobsahuje uplatňované právní argumenty, ani neoznačuje konkrétní pochybení Tribunálu. Neopodstatněný je proto, že Komise uložila sporným rozhodnutím pokuty v míře odpovídající povaze, závažnosti a délce trvání porušení, jak vyžaduje čl. 14 odst. 3 nařízení č. 139/2004.

82.

Komise se domnívá, že druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je neopodstatněná. Zaprvé podle Komise zásady upravující souběh protiprávních jednání obecně nebrání tomu, aby bylo konstatováno, že jediné jednání porušuje dvě různá zákonná ustanovení. Zadruhé porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 podle ní není specifičtějším protiprávním jednáním než porušení čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení.

83.

K tomu Marine Harvest uvádí, že její důvod vycházející z porušení zásady započtení trestů je přípustný, neboť kasační opravný prostředek označuje body napadeného rozsudku, které jsou napadány, a uvádí argumenty podporující tento důvod.

84.

Ve druhém důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest uvádí, že Tribunál konstatováním, že mohly být uloženy samostatné pokuty, tj. jedna za porušení oznamovací povinnosti podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 a druhá za porušení povinnosti zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 1 toho nařízení, porušil zásadu ne bis in idem, zásadu započtení trestů nebo zásady upravující souběh protiprávních jednání.

85.

Podle Komise je důvod vycházející z porušení zásady započtení trestů nepřípustný, neboť není podložen právními argumenty a neuvádí žádné konkrétní pochybení Tribunálu ( 30 ).

86.

Mám za to, že tato námitka nepřípustnosti nemůže obstát.

87.

Zaprvé tento kasační opravný prostředek splňuje požadavek stanovený v čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudního dvora, aby obsahoval dovolávané právní argumenty. Tento kasační opravný prostředek totiž vysvětluje, že zásada započtení trestů je obecnou zásadou unijního práva (hovoří o „Anrechnungsprinzip“ z německého právního řádu a zmiňuje stanoviska dvou generálních advokátů) ( 31 ), co tato zásada vyžaduje (aby byla první sankce zohledněna při stanovení druhé sankce) a proč se tato zásada použije v projednávané věci (použije se v případě, že se neuplatní zásada ne bis in idem) ( 32 ).

88.

Zadruhé, jak vyžaduje čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, kasační opravný prostředek jasně uvádí, že jsou jím napadány body 339 až 344 napadeného rozsudku.

89.

V první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku uplatňuje Marine Harvest porušení zásady ne bis in idem, nebo podpůrně zásady započtení trestů. Postupně přezkoumám každý z těchto důvodů.

90.

Marine Harvest tvrdí, že Tribunál porušil zásadu ne bis in idem, když konstatoval, že totéž jednání, konkrétně uskutečnění převzetí z prosince 2012, může být potrestáno uložením samostatných pokut, a to jedné za porušení povinnosti oznámit spojení před jeho uskutečněním, jak stanoví čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004, a druhé za porušení povinnosti odložit uskutečnění spojení až do jeho prohlášení za slučitelné, jak stanoví čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení.

91.

Podle judikatury musí být zásada ne bis in idem, která je nyní zakotvená v článku 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), dodržována v řízení o uložení pokut podle práva hospodářské soutěže. Tato zásada tak zakazuje, aby byl podnik opětovně odsouzen nebo stíhán za protisoutěžní jednání, v souvislosti s nímž mu dřívějším rozhodnutím, proti kterému již nelze podat opravný prostředek, byla uložena sankce nebo bylo shledáno, že za ně nenese odpovědnost ( 33 ).

92.

Z toho vyplývá, že zásada ne bis in idem – jejíž použití na ukládání pokut za porušení povinností uložených podnikům nařízením č. 139/2004 vyplývá z judikatury citované v předchozím bodě – má dvě složky: (i) musí jít o totožné jednání (složka idem) a (ii) dřívější rozhodnutí musí být konečné (složka bis).

93.

Podle mého názoru musí být důvod vycházející z porušení zásady ne bis in idem zamítnut. I když je jednání, které Komise považovala za porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, totožné, není splněn požadavek na existenci dřívějšího rozhodnutí.

94.

Jak bylo uvedeno v předchozím bodě, potíže nevznikají ohledně složky idem.

95.

Podle judikatury platí, že použití zásady ne bis in idem v případech týkajících se práva hospodářské soutěže podléhá třem podmínkám – ve dvou případech je dána totožnost skutků, totožnost pachatele a totožnost chráněného právního zájmu ( 34 ).

96.

Zaprvé, porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 vyplývalo ze stejných skutečností jako porušení čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení.

97.

Bylo by možné argumentovat, že k porušení prvně uvedeného ustanovení došlo v důsledku neoznámení SPA po jejím uzavření dne 14. prosince 2012, zatímco k porušení posledně uvedeného ustanovení došlo z důvodu dokončení převzetí z prosince 2012 o čtyři dny později.

98.

Je však třeba poznamenat, že neoznámení SPA není samo o sobě porušením čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004, neboť toto ustanovení ukládá povinnost oznámit spojení „před jejich uskutečněním“. O porušení tohoto ustanovení se nejedná, pokud podnik pouze neoznámí spojení „po uzavření dohody“. K porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 dochází uskutečněním spojení, které nebylo oznámeno. Naproti tomu čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 vyžadoval, aby spojení bylo oznámeno „nejdéle do jednoho týdne po uzavření příslušné dohody“, takže neoznámení spojení (do jednoho týdne) představovalo samo o sobě porušení tohoto ustanovení.

99.

K porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 tedy došlo dokončením převzetí z prosince 2012, kterým bylo spojení uskutečněno před jeho oznámením. Z toho vyplývá, že čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 byl porušen jedním a týmž skutkem (dokončení převzetí z prosince 2012), takže první podmínka uvedená v bodě 95 výše, konkrétně totožnost skutků, je splněna.

100.

Zadruhé, pachatelem je v obou případech Marine Harvest. Jelikož tato společnost získala výhradní kontrolu nad společností Morpol, byla povinna oznámit spojení před jeho uskutečněním podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 ( 35 ) a měla povinnost zdržet se jednání podle čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení.

101.

Zatřetí, právní zájem chráněný oběma povinnostmi je totožný, to znamená zabránit uskutečnění spojení před jejich oznámením a povolením Komisí, a tedy v souladu s body 5 a 6 odůvodnění nařízení č. 139/2004 zamezit narušení soutěže, ke kterému může dojít takovýmto předčasným uskutečněním ( 36 ).

102.

Tři podmínky uvedené v bodě 95 výše jsou tedy splněny.

103.

Jak je však uvedeno v bodě 93 výše, obtíže vznikají u složky bis, takže zásada ne bis in idem se v projednávané věci nepoužije.

104.

K tomu, aby mohla být zásada ne bis in idem použita, musí existovat dřívější rozhodnutí, kterým došlo k uložení pokuty totožné osobě za totožné jednání. To vyplývá z judikatury citované v bodě 91 výše, která podřizuje zákaz dvojitých sankcí existenci „dřívějšího rozhodnutí, proti kterému již nelze podat opravný prostředek“. To vyplývá i ze znění článku 50 Listiny, který vyžaduje, aby osoba „byl[a] osvobozen[a] nebo odsouzen[a] konečným trestním rozsudkem“.

105.

Naopak v situaci, kdy takové dřívější rozhodnutí neexistuje, jako je tomu v tomto případě, a jediným rozhodnutím jsou uloženy dvě pokuty, se zásada ne bis in idem nepoužije.

106.

To bylo potvrzeno v nedávném rozsudku, ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že zásada ne bis in idem se nepoužije v situaci, kdy vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž uložil jediným rozhodnutím dvě pokuty, jednu za porušení unijních předpisů o hospodářské soutěži a druhou za porušení vnitrostátních předpisů o hospodářské soutěži ( 37 ). Ačkoli v projednávané věci byly obě pokuty uloženy za porušení dvou ustanovení unijního práva, konkrétně čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, ve světle mých poznámek uvedených v bodě 104 výše nevidím důvod, proč by se řešení v uvedeném rozsudku nemělo použít na projednávanou věc.

107.

To je navíc v souladu s rozsudkem ve věci LG Display a LG Display Taiwan v. Komise. Komise přijala rozhodnutí, kterým konstatovala, že výrobci obrazovek z tekutých krystalů s aktivní maticí porušili článek 101 SFEU (dále jen „první rozhodnutí“). Japonští dodavatelé těchto obrazovek však byli z působnosti prvního rozhodnutí vyloučeni a Komise zahájila další řízení týkající se těchto japonských dodavatelů, které stále probíhalo (dále jen „druhé řízení“). Tribunál rozhodl, že zásada ne bis in idem nemohla být uplatněna na podporu žaloby směřující ke zrušení prvního rozhodnutí ( 38 ). Této zásady se lze dovolávat pouze na podporu žaloby na zrušení rozhodnutí, kterým by bylo ukončeno druhé řízení. Podle názoru Tribunálu „zásada ne bis in idem nemá žádný význam ve vztahu k [prvnímu] rozhodnutí, jehož existence je podmínkou sine qua non pro to, aby dotčená zásada mohla být uplatněna ve vztahu k druhému řízení“ ( 39 ).

108.

To je rovněž v souladu s rozsudkem ve věci Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, ve kterém Soudní dvůr zrušil z procesních důvodů rozhodnutí, kterým Komise uložila pokutu za porušení článku 101 SFEU. Soudní dvůr uvedl, že zásada ne bis in idem nebrání Komisi v obnově řízení a v uložení nové pokuty. V takovém případě totiž pokuta uložená novým rozhodnutím není přičtena k pokutě uložené prvním rozhodnutím, nýbrž ji nahrazuje. Lze tedy říci, že první pokuta již neexistuje ( 40 ).

109.

Můj závěr uvedený v bodě 105 výše není zpochybněn třemi rozsudky, kterých se Marine Harvest dovolává, tj. rozsudky ve věcech Beneo Orafti, Coop de France Bétail et Viande a další v. Komise a Transcatab v. Komise ( 41 ).

110.

V těchto rozsudcích bylo jediným rozhodnutím uloženo několik sankcí. Pro účely konstatování, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, unijní soudy nepoukázaly v žádné z těchto věcí na to, že neexistovalo předchozí rozhodnutí, nýbrž na následující důvody: jedno z dotčených opatření nepředstavovalo sankci ( 42 ), nebyla zde totožnost pachatelů ( 43 ) a nebyla zde ani totožnost skutků, ani totožnost pachatelů ( 44 ).

111.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Marine Harvest, okolnost, že se unijní soudy neodvolávaly na to, že neexistovalo předchozí rozhodnutí, neznamená, že by měly za to, že se zásada ne bis in idem použije, když dojde k uložení několika sankcí jediným rozhodnutím. Pouze to znamená, že nebylo nezbytné, aby tuto otázku posuzovaly, neboť podmínky totožnosti skutků, totožnosti pachatele, totožnosti právem chráněných zájmů a existence dřívějšího rozhodnutí, proti kterému se již nelze odvolat, jsou kumulativní. Není-li tedy jedna ze tří podmínek splněna, jak tomu bylo ve všech třech rozsudcích, není třeba zkoumat, zda je splněna podmínka existence dřívějšího rozhodnutí.

112.

Závěrem konstatuji, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 319 napadeného rozsudku konstatoval, že se zásada ne bis in idem v projednávané věci nepoužije, jelikož obě pokuty byly uloženy jediným rozhodnutím.

113.

Společnost Marine Harvest tvrdí, že i kdyby Soudní dvůr zamítl důvod vycházející z porušení zásady ne bis in idem, měl by nicméně konstatovat, že byla porušena zásada započtení trestů, podle níž by při určování druhé sankce měla být zohledněna první uložená sankce.

114.

Podle mého názoru musí být tento důvod zamítnut.

115.

Podle judikatury platí, že možnost kumulování unijní sankce a sankce vnitrostátní v návaznosti na dvě paralelně probíhající řízení, jejichž přípustnost vyplývá ze zvláštního systému rozdělení pravomocí mezi Unií a členskými státy v oblasti kartelových dohod z důvodu, že sledují různé cíle, podléhá požadavku ekvity. Tento požadavek znamená, že Komise je při stanovení výše pokut povinna zohlednit sankce, které již byly témuž podniku uloženy za stejný skutek, pokud se jedná o sankce ukládané za protiprávní jednání porušující kartelové právo členského státu, a v důsledku toho spáchané na území Unie ( 45 ).

116.

Jak je zřejmé z judikatury citované v předchozím bodě, tato zásada, známá jako zásada započtení trestů nebo účetní zásada, se použije na situace, kdy řízení probíhá paralelně před Komisí (podle unijních pravidel hospodářské soutěže) a orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu (podle vnitrostátních pravidel hospodářské soutěže). Jak bylo uvedeno výše ( 46 ), v těchto případech neplatí zásada ne bis in idem. Požadavek, aby při stanovení výše druhé pokuty byla zohledněna první pokuta, zmírňuje následky toho, že se zásada ne bis in idem nepoužije.

117.

Zásada započtení trestů se však neuplatní v případě řízení probíhajících paralelně před Komisí a orgánem pro hospodářskou soutěž třetího státu. V takovém případě Komise může, avšak nemusí, zohlednit pokuty uložené třetím státem ( 47 ). Je tomu tak, přestože se zásada ne bis in idem v takové situaci nepoužije, jelikož chráněný právní zájem není totožný ( 48 ). Nesouhlasím proto s argumentem Marine Harvest, že se zásada započtení trestů či účetní zásada použije na „jakoukoli situaci, kdy se zásada ne bis in idem nepoužije v plném rozsahu“.

118.

Nesouhlasím také s argumentem Marine Harvest, že zásada započtení trestů je „obecnou zásadou unijního práva“. V tomto ohledu uvádím, že tvrzení generální advokátky E. Sharpston v jejím stanovisku ve věci Kraaijenbrink, na které se Marine Harvest odvolává a podle kterého „v unijním právu existuje obecná zásada započtení, podle které musí být dřívější sankce zohledněny, pokud je pachatel trestán v druhém řízení za tentýž čin“ ( 49 ), nebylo Soudním dvorem potvrzeno ( 50 ). I kdyby se dále Soudní dvůr řídil návrhem generální advokátky E. Sharpston a uznal, že zásada započtení trestů je obecnou zásadou, nemělo by to na projednávanou věc žádný dopad. Slovy generální advokátky by se tato zásada použila v případě existence „druhého řízení“, o což se však v této věci nejedná.

119.

Z judikatury citované výše v bodě 115 kromě toho vyplývá, že zásada započtení trestů se může uplatnit pouze v případě, že řízení probíhají paralelně jednak před Komisí, a jednak před orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu. Pokud neprobíhají paralelní řízení, jelikož stejně jako v tomto případě koná pouze Komise, není důvod, proč by se tato judikatura měla použít.

120.

V tomto ohledu zdůrazňuji, že projednávaná věc se týká kontroly spojování podniků v Unii, která se řídí zásadou „jednorázového odbavení“, podle které nemohou být paralelně vedena řízení před Komisí a před orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu ( 51 ). Zásada započtení trestů, která má za cíl zmírnit následky režimu paralelní příslušnosti pro účely prosazování článků 101 a 102 SFEU, se tedy nemůže uplatnit. Z toho vyplývá, že pokud totéž jednání spadá pod dvě ustanovení stejného právního řádu ( 52 ), je třeba otázku, zda mohou být uloženy dvě sankce, posoudit podle zásad upravujících souběh protiprávních jednání, a nikoliv podle zásady započtení trestů.

121.

Závěrem tedy konstatuji, že důvod vycházející z porušení zásady započtení trestů musí být zamítnut.

122.

Pro úplnost uvádím, že k otázce Soudního dvora společnost Marine Harvest při jednání uvedla, že zásada započtení trestů vyjadřuje zásadu proporcionality.

123.

Souhlasím s Komisí, že důvod vycházející z porušení zásady proporcionality je nepřípustný.

124.

Přestože souhlasím s tím, že zásada započtení trestů je v konečném důsledku vyjádřením požadavku, aby pokuty byly přiměřené, nemění to nic na tom, že společnost Marine Harvest v kasačním opravném prostředku neuplatnila důvod vycházející z porušení zásady proporcionality. Nenapadla body 579 až 631 napadeného rozsudku, ve kterých Tribunál zamítl žalobní důvod vycházející z nepřiměřenosti pokut. To je v rozporu s čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudního dvora, který vyžaduje, aby kasační opravný prostředek obsahoval dovolávané právní důvody.

125.

Mám tedy za to, že je třeba první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku zamítnout.

126.

Ve druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku Marine Harvest tvrdí, že mezinárodní právo a právní řády členských států stanoví zásady upravující souběh protiprávních jednání. Podle názoru Marine Harvest tyto zásady vyžadují, aby v případě, že totéž jednání spadá pod více než jedno zákonné ustanovení, ale první ustanovení je specifičtější než druhé, bylo použito pouze první ustanovení. Marine Harvest tvrdí, že porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 je specifičtějším protiprávním jednáním než porušení čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení a že na její jednání je tedy třeba použít pouze prvně uvedené ustanovení. Podle Marine Harvest z toho vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil rozhodnutí Komise, podle něhož jednáním Marine Harvest došlo k porušení jak čl. 4 odst. 1, tak čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, a že mohou být uloženy samostatné pokuty.

127.

Podle mého názoru by druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku mělo být vyhověno. Níže uvedu důvody, proč jsem dospěl k tomuto závěru.

128.

Úvodem je třeba připomenout, jak jsem uvedl v bodech 98 a 99 výše, že jednání, které spadá pod čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 je jedno a totéž, a sice dokončení převzetí z prosince 2012. Opomenutí Marine Harvest oznámit uzavření SPA neporušuje čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení, neboť k porušení tohoto ustanovení nestačí, že spojení není oznámeno po uzavření smlouvy. K porušení tohoto ustanovení dojde teprve tehdy, uskuteční-li se spojení, které nebylo oznámeno. K porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 tedy dochází uskutečněním spojení bez předchozího oznámení. Je nesporné, že totéž jednání porušuje i čl. 7 odst. 1 téhož nařízení.

129.

Otázkou tedy je, zda v případě, kdy totéž jednání (dokončení převzetí z prosince 2012) spadá pod dvě ustanovení unijního práva (čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004), může Komise konstatovat, že došlo k porušení těchto dvou ustanovení, či zda musí konstatovat, že bylo porušeno pouze jedno ustanovení.

130.

Je třeba uvést, jak Tribunál rozhodl v bodě 348 napadeného rozsudku, že v unijním právu hospodářské soutěže neexistují, alespoň pokud je mi známo, žádná pravidla upravující souběh protiprávních jednání.

131.

Trestněprávní předpisy členských států však obsahují zásady upravující souběh protiprávních jednání. Je tedy třeba tyto zásady zohlednit, aby bylo možné určit, zda z nich lze vycházet pro účely odpovědi na otázku položenou v bodě 129 výše.

132.

Zaprvé tedy budu zkoumat zásady, které upravují souběh protiprávních jednání v právních řádech některých členských států. Zadruhé budu zkoumat, zda lze z těchto zásad vycházet. Mám za to, že pokud totéž jednání spadá pod čl. 4 odst. 1 i čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 jako v tomto případě a porušení jednoho ustanovení zahrnuje porušení druhého z nich, mělo by se použít pouze první z nich. Zatřetí posoudím, zda porušení jednoho z těchto dvou ustanovení zahrnuje porušení druhého z nich. Mám za to, že porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 zahrnuje porušení čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Začtvrté z mých zjištění učiním závěry a navrhnu, aby napadený rozsudek byl zrušen a sporné rozhodnutí částečně zrušeno.

133.

Marine Harvest se dovolává německé doktríny „zdánlivé“ nebo „nepravé konkurence“ (v němčině: unechte Konkurrenz).

134.

Podle německého práva může totéž jednání porušovat několik zákonných ustanovení („pravá konkurence“, v němčině: echte Konkurrenz). V takovém případě je uložena pouze jedna sankce. Podle čl. 52 odst. 2 Strafgesetzbuch (německý trestní zákoník) nemůže být tato jediná sankce vyšší než nejvyšší z nejvyšších sankcí za porušení předmětných ustanovení a nemůže být nižší než nejvyšší z nejnižších sankcí za porušení těchto ustanovení ( 53 ).

135.

Totéž jednání, které spadá pod několik zákonných ustanovení, však může rovněž porušovat pouze jedno ustanovení. Je tomu tak proto, že použití daného ustanovení brání použití druhého („zdánlivá“ nebo „nepravá konkurence“, v němčině: unechte Konkurrenz). Případ „zdánlivé“ nebo „nepravé konkurence“ nastává, když: (i) zákonné ustanovení obsahující všechny prvky jiného ustanovení obsahuje další prvek (zásada „speciality“, v němčině: Spezialität); (ii) zákonné ustanovení výslovně nebo věcně vylučuje použití jiného ustanovení (zásada „subsidiarity“, v němčině: Subsidiarität); nebo (iii) zákonné ustanovení míří na tzv. „obvyklý průběh činu“, který vede k porušení jiného ustanovení, takže první ustanovení je obvykle porušeno společně s druhým (zásada „konzumpce“, v němčině: Konsumtion). V případě „zdánlivé“ nebo „nepravé konkurence“ se uplatní pouze jedna sankce, neboť předmětným jednáním bylo porušeno pouze jedno ustanovení ( 54 ).

136.

V úvahu lze vzít například i zásady upravující souběh protiprávních jednání ve francouzském právním řádu, na který Marine Harvest vedle dalších právních řádů poukazovala.

137.

Podle francouzského práva se v případě, kdy se na totéž jednání vztahuje více zákonných ustanovení, obvykle jedná o porušení jen jednoho ustanovení ( 55 ). Například tentýž skutek nemůže být zároveň trestným činem znásilnění a ublížení na zdraví. Použije se pouze zákaz znásilnění a vyloučí se ublížení na zdraví ( 56 ). Tak je tomu v případě, kdy všechna použitelná ustanovení chrání stejnou společenskou hodnotu. Trestným činem, který má přednost a vylučuje spáchání druhého trestného činu, je ten, který je potrestán nejvyšším přípustným trestem (znásilnění má přednost před ublížením na zdraví) nebo který v sobě zahrnuje druhý trestný čin, neboť tento druhý trestný čin byl spáchán pouze za účelem spáchání prvního trestného činu, nebo z důvodu, že druhý trestný čin je prvním krokem ke spáchání prvního trestného činu ( 57 ), nebo který je v souladu se zásadou specialia generalibus derogant specifičtější než druhý trestný čin. Z toho vyplývá, že bude uložen pouze jeden trest ( 58 ).

138.

Totéž jednání však může porušovat více než jedno zákonné ustanovení. Tak je tomu zejména v případě, kdy dotčená ustanovení chrání různé společenské hodnoty ( 59 ). V tom případě se v zásadě použije čl. 132–3 Code pénal (francouzský trestní zákoník), který stanoví, že v rámci stejného řízení může být uložena pouze jedna sankce téhož druhu ( 60 ), a to v mezích nejvyššího zákonného maxima ( 61 ). Nicméně je možné, že se požadavek na uložení pouze jedné sankce téhož druhu výjimečně neuplatní, takže dojde k uložení samostatných sankcí, byť v mezích nejvyšší zákonné hranice ( 62 ).

139.

V projednávané věci spadá totéž jednání pod čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004. Analogicky se zásadami vnitrostátních právních řádů uvedenými výše mám za to, že otázkou je, zda jedno z těchto dvou ustanovení zahrnuje druhé.

140.

Pokud by tomu tak bylo, navrhuji, aby bylo použito pouze ustanovení, které zahrnuje to druhé, jež se nepoužije, a společnosti Marine Harvest tak mohla být uložena pouze jedna sankce (možnost 1) ( 63 ). Pokud by tomu tak nebylo, musí být v projednávané věci použita obě ustanovení. V takovém případě však vyvstává další otázka, a to zda mohou být uloženy samostatné sankce. Bylo by možné zastávat názor, že musí být uloženy samostatné sankce, neboť Marine Harvest se dopustila samostatných protiprávních jednání (možnost 2), nebo že musí být uložena pouze jedna sankce, neboť obě protiprávní jednání jsou důsledkem téhož jednání (možnost 3), nebo že musí být uloženy dvě sankce, avšak za podmínky, že jejich celková výše nepřesáhne 10% limit stanovený v čl. 14 odst. 2 nařízení 139/2004 ( 64 ), neboť obě protiprávní jednání vyplývají z téhož jednání ( 65 ) (možnost 4).

141.

Zdůrazňuji, že zatímco možnosti 1 a 3, pokud by byly zvoleny, povedou ke zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v jakém bylo zjištěno porušení více než jednoho ustanovení a uložena více než jedna pokuta, možnosti 2 a 4 by nevedly ke zrušení sporného rozhodnutí, a to ani zcela, ani zčásti. Ve vztahu k možnosti 4 zejména uvádím, že celková výše pokut uložených společnosti Marine Harvest, tedy 20 milionů eur, představuje méně než 1 % obratu dotčených podniků ( 66 ) a je tedy značně nižší než 10% limit stanovený v čl. 14 odst. 2 nařízení č. 139/2004.

142.

Domnívám se, že jednání, kterým je spojení uskutečněno před jeho oznámením a před jeho prohlášením za slučitelné s vnitřním trhem, musí být považováno za porušení pouze jednoho ustanovení, konkrétně čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004. Jinými slovy, myslím si, že ze čtyř možností popsaných ve dvou předchozích bodech by měla být zvolena možnost 1. Níže uvedu důvody, proč jsem dospěl k tomuto závěru.

143.

Jak bylo uvedeno výše, zastávám názor, že dokončení převzetí z prosince 2012 je třeba považovat za porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, a nikoliv čl. 4 odst. 1 tohoto ustanovení.

144.

Zaprvé, jak je uvedeno v bodě 101 výše, čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 mají stejný cíl. Oba články mají zabránit uskutečnění spojení před jejich oznámením a prohlášením za slučitelné, a zamezit tak narušení hospodářské soutěže, ke kterému může takovým předčasným uskutečněním spojení dojít. Tato dvě ustanovení tedy chrání stejnou hodnotu a nevidím žádný důvod, proč by měla být použita společně.

145.

Kromě toho mi připadá, že k případnému narušení hospodářské soutěže nedochází proto, že nedošlo k oznámení v rozporu s čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004, ale proto, že bylo uskutečněno spojení, které nebylo v rozporu s čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení prohlášeno za slučitelné. Z toho vyplývá, že případné narušení hospodářské soutěže, k němuž došlo díky předčasnému uskutečnění spojení, by mělo být považováno za porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, a nikoliv čl. 4 odst. 1 daného nařízení.

146.

Zadruhé uvádím, že neoznámení spojení je krokem předcházejícím uskutečnění tohoto spojení. Proč by podnik opomenul oznámit spojení? Buď se snaží vyhnout přezkumu ze strany Komise, nebo si není vědom toho, že transakce představuje spojení s unijním rozměrem. V obou případech bude spojení uskutečněno.

147.

Zatřetí je třeba uvést, že zatímco čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 vyžaduje „oznámení spojení […] před jeho uskutečněním“, čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení zakazuje, aby spojení bylo uskutečněno „před jeho oznámením“ (první část) a „před jeho prohlášením za slučitelné“ (druhá část). Článek 4 odst. 1 a první část čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 tedy obsahují stejné protiprávní jednání a pokrývají stejnou situaci, kdy je spojení uskutečněno před jeho oznámením ( 67 ).

148.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, jak jsem uvedl v bodě 98 výše, že není možné porušit jen samotný čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004. To bylo možné podle nařízení č. 4064/89, které v čl. 4 odst. 1 v původním znění vyžadovalo, aby spojení byla oznámena do jednoho týdne od uzavření smlouvy. Pokud tedy došlo k oznámení spojení jeden měsíc po uzavření smlouvy, ale před jeho uskutečněním, porušila oznamující strana čl. 4 odst. 1 nařízení č. 4064/89, ale nikoliv čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení. To již není možné, neboť nařízení Rady (ES) č. 1310/97 ( 68 ) zrušilo týdenní lhůtu pro oznámení (důvodem pro zrušení bylo, že tato lhůta byla považována za zbytečnou, „neboť je obvykle v zájmu stran oznámit spojení co nejdříve s cílem získat rozhodnutí co nejdříve“ ( 69 ), a že v praxi nebylo přísně uplatňováno, neboť Komise flexibilně povolovala prodloužení) ( 70 ).

149.

Je třeba rovněž uvést, že Komise v praxi, pokud je mi známo, neukládala pokutu jen za porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 nebo č. 4064/89. Ve všech případech, ve kterých Komise uložila pokutu za porušení tohoto ustanovení, byla stejným rozhodnutím uložena další pokuta za porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 4064/89 nebo č. 139/2004 ( 71 ).

150.

Naopak čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 je možné porušit bez porušení čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Pokud je spojení uskutečněno po jeho oznámení, ale předtím, než je prohlášeno za slučitelné ( 72 ), oznamující strana porušuje druhou část čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, která zakazuje uskutečnit spojení před jeho prohlášením za slučitelné. Nejedná se však o porušení čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení. Z rozsudku ve věci Ernst & Young navíc vyplývá, že uskutečnění transakce, která přispívá ke změně kontroly, před oznámením spojení porušuje čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 ( 73 ). V takové situaci však není porušen čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení, neboť taková transakce přispívá ke změně kontroly, avšak kontrolu nemění a nepředstavuje tedy spojení, které je třeba oznámit.

151.

Článek 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 tedy v první části obsahuje všechny prvky čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení, jeho druhá část však obsahuje ještě další prvek. Z toho podle mého názoru vyplývá, že porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 zahrnuje porušení čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení.

152.

Zastávám proto názor, že uskutečnění spojení před jeho oznámením a prohlášením za slučitelné porušuje pouze čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004. Není tím porušen čl. 4 odst. 1 a současně čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení.

153.

Tribunál zamítl žalobní důvod vycházející z porušení zásad upravujících souběh protiprávních jednání, a to z důvodu, že zaprvé pro porušení čl. 4 odst. 1 a porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 platí stejný 10% limit, takže žádné z těchto ustanovení by nemělo mít přednost před druhým (bod 350 napadeného rozsudku); a zadruhé, porušení čl. 4 odst. 1 nebylo specifičtějším protiprávním jednáním než porušení čl. 7 odst. 1 (body 351 až 362) ( 74 ).

154.

Nejprve bych rád zdůraznil, že skutečnost, že pro obě protiprávní jednání platí stejný pokutový limit, neznamená, že žádné z nich nemá přednost před druhým. Je to jeden faktor, který by měl být zohledněn tím spíše, že podle nařízení č. 4064/89 bylo za porušení čl. 4 odst. 1 možné uložit pouze pokutu ve výši od 1000 do 50000 euro, zatímco pro porušení čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení platil stejný 10% limit, jako je tomu dnes. Je však třeba zohlednit i další faktory, aby bylo možné určit, zda jedno protiprávní jednání má přednost před druhým. Je třeba vzít v úvahu například povahu protiprávních jednání (neoznámení oproti předčasnému uskutečnění); skutečnost, že jedno protiprávní jednání (neoznámení) typicky předchází jinému protiprávnímu jednání (předčasné uskutečnění), a skutečnost, že jedno protiprávní jednání, které sice zahrnuje všechny situace, na které se použije jiné ustanovení, zahrnuje i další situace. Konstatování Tribunálu uvedená konkrétně v bodech 294, 295 a 306 napadeného rozsudku, podle kterých porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 má „nezbytně za následek“ porušení čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení, avšak opačně to nutně neplatí, mělo vést Tribunál k závěru, že posledně uvedené ustanovení má přednost před prvním. Tribunál však na toto konstatování vůbec nepoukazuje v rámci posouzení žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásad upravujících souběh protiprávních jednání.

155.

Zadruhé je třeba uvést, že Tribunál zkoumal, zda je porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 specifičtějším protiprávním jednáním než porušení čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení. Nezkoumal však opačnou situaci, a sice zda je porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 specifičtější než porušení čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení.

156.

Tribunál toto nezkoumal z důvodu, že to nebylo tvrzeno. Marine Harvest před Tribunálem tvrdila, že porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 bylo specifičtějším protiprávním jednáním než porušení čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení. Netvrdila, že posledně uvedené porušení bylo specifičtější než prvně uvedené ( 75 ).

157.

To však nic nemění na tom, že Tribunál nemohl v bodě 373 napadeného rozsudku dospět k závěru, že „v projednávané věci není žádné ustanovení použitelné přednostně“, pouze z toho důvodu, že čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 není „přednostně použitelný“ ve vztahu k čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení. Tribunál by mohl k tomuto závěru dospět pouze tehdy, kdyby konstatoval nejen to, že čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 nemá přednost před čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení, což učinil, ale i to, že posledně uvedené ustanovení nemá přednost před prvně uvedeným, což neučinil. Předpokladem pro konstatování, že „žádné ustanovení není použitelné přednostně“ je předchozí zjištění, že žádné z obou dotčených ustanovení nemá přednost před druhým ( 76 ). Připadá mi, že Tribunál tím, že konstatoval, že „žádné ustanovení není použitelné přednostně“, pouze na základě zkoumání jedné ze dvou možných situací, nevyvodil závěr z vlastních zjištění učiněných v bodech 294 až 306 napadeného rozsudku.

158.

Podle mého názoru nelze namítat, že by měl být čl. 14 odst. 2 nařízení č. 139/2004 prohlášen za protiprávní, ještě než bude možné konstatovat, že uskutečnění spojení, které nebylo oznámeno ani prohlášeno za slučitelné, porušuje jedno, a nikoliv dvě ustanovení uvedeného nařízení.

159.

V tomto ohledu je třeba uvést, že v bodě 306 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že i když „je současný právní rámec nezvyklý“, společnost Marine Harvest „nevznesla námitku protiprávnosti proti konkrétnímu ustanovení nařízení č. 139/2004“.

160.

Marine Harvest sice nevznesla námitku protiprávnosti ani před Tribunálem, ani v kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem, avšak na jednání tvrdila, že čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 je protiprávní.

161.

Komise uvádí, že námitka protiprávnosti je nepřípustná, neboť nebyla vznesena před Tribunálem ( 77 ).

162.

Domnívám se však, že není nutné, aby Soudní dvůr prohlásil čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 za protiprávní před tím, než konstatuje, že podle tohoto ustanovení a podle čl. 14 odst. 2 písm. b) stejného nařízení nemohou být uloženy samostatné pokuty za uskutečnění spojení v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení.

163.

Článek 14 odst. 2 nařízení č. 139/2004 totiž neupřesňuje, zda může Komise uložit pokuty podle pododstavce a) i pododstavce b), pokud jsou splněny podmínky pro použití obou pododstavce (tedy pokud je spojení uskutečněno v rozporu s oznamovací povinností a povinností zdržet se jednání). Je pravda, že čl. 14 odst. 2 nařízení č. 139/2004 nestanoví, že Komise může uložit pokutu podle pododstavce a) nebo pododstavce b), jsou-li splněny podmínky pro použití obou pododstavců. To však nic nemění na tom, že čl. 14 odst. 2 nařízení č. 139/2004 Komisi výslovně neumožňuje ukládat pokuty podle pododstavce a) i pododstavce b) v případě, že jsou oba pododstavce použitelné. Konstatování, že Komise nemůže uložit samostatné pokuty za porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 týmž jednáním, je tedy v souladu s čl. 14 odst. 2 tohoto nařízení.

164.

Závěrem proto konstatuji, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 372 až 374 konstatoval, že Komise může uložit společnosti Marine Harvest samostatné pokuty za porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, aniž tím poruší zásady upravující souběh protiprávních jednání.

165.

Z toho vyplývá, že druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je opodstatněná.

166.

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie zruší Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Pokud to soudní řízení dovoluje, může sám Soudní dvůr vydat konečné rozhodnutí ve věci. Mám za to, že v projednávané věci tomu tak je.

167.

Z důvodů uvedených v bodech 143 až 152 výše totiž vyplývá, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když konstatovala, že uskutečněním převzetí z prosince 2012 před jeho oznámením a prohlášením za slučitelné porušila Marine Harvest čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004, a v důsledku toho uložila společnosti Marine Harvest pokutu ve výši 10 milionů eur za porušení tohoto ustanovení.

168.

Žalobnímu důvodu společnosti Marine Harvest vznesenému před Tribunálem a vycházejícímu z porušení zásad upravujících souběh protiprávních jednání je tedy třeba vyhovět a zrušit zaprvé článek 1 sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004, a zadruhé zrušit článek 2 sporného rozhodnutí, kterým byla společnosti Marine Harvest uložena pokuta ve výši 10 milionů eur za porušení čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení.

169.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr: