—

Zaprvé žalobkyně uvádí, že určení běžné hodnoty je zkresleno tím, že byly zahrnuty prodeje výrobků s kontrolními čísly výrobků (product control numbers, dále jen „PCN“), které byly výrobcem ve srovnatelné zemi prodávány pouze ve velmi malých objemech. Žalobkyně tvrdí, že prokázala, že ceny těchto nízkoobjemových prodejů nejsou spolehlivé a vedou při určování běžné hodnoty k nepřiměřeným výsledkům. Žalobkyně rovněž tvrdí, že nízkoobjemové prodeje neodrážejí běžné chování kupujících a vyplývají z obvyklých schémat cenotvorby, přičemž se tedy nacházejí mimo rámec běžného obchodního styku a neumožňují provést srovnání. Komise podle žalobkyně zdůraznila, že provedla hodnocení běžného obchodního styku, s výše uvedeným se ale nevypořádala.

—

Zadruhé podle žalobkyně Komise nezískala spolehlivé údaje o nákladech v případě PCN od výrobce ve srovnatelné zemi. Komise tedy podle ní vyvinula metodiku výpočtu takových údajů o nákladech pro PCN, avšak tato metodika ve skutečnosti byla pouhou domněnkou, že všechny transakce s cenou pod 92,14 % průměrné ceny PCN nejsou ziskové, a nikoli analýzou ziskovosti podle jednotlivých PCN. Žalobkyně uvádí, že taková obecná domněnka není přiměřená a vede ke svévolnému vyloučení prodejních transakcí a k neodůvodněnému navýšení běžné hodnoty. Žalobkyně závěrem uvádí, že použití takové metodiky a nespolehlivých údajů za účelem svévolného vyloučení prodejů o nižší ceně z určování běžné hodnoty, a to k její tíži, porušuje čl. 2 odst. 7 písm. a).

—

Podle žalobkyně všechny její prodeje směřovaly ke koncovým uživatelům, zatímco prodeje výrobce ve srovnatelné zemi směřovaly ke koncovým uživatelům i obchodníkům. Žalobkyně uvádí, že předložila velké množství důkazů, podle nichž existoval stálý cenový rozdíl, a že Komise přesto odmítla provést požadované úpravy o rozdíly v obchodní úrovni.

—

Žalobkyně tvrdí, že Komise dále odmítla přehodnotit výpočet úprav o náklady na balení, přestože žalobkyně předložila důkazy, že hodnota úpravy byla chybná v důsledku použití nesprávného klíče. Podle žalobkyně tak Komise porušila své povinnosti, když celkové náklady na balení rozložila na celkový obrat, a nikoli na obrat z výrobků samotného výrobce ve srovnatelné zemi.

—

Žalobkyně dále tvrdí, že Komise rovněž odmítla provést úpravu celkových prodejů výrobce ve srovnatelné zemi o úvěrové náklady. Žalobkyně uvádí, že prokázala, že důkazy ve spisu protiřečí stanovisku Komise, na jehož základ Komise původně takové úpravy neprovedla a namísto dovození správných závěrů o potřebě provést úpravy o úvěrové podmínky Komise provedla v rozporu se svými povinnostmi úpravu pro jediného konkrétního zákazníka.

—

Žalobkyně konečně tvrdí, že Komise uznala, že existovaly rozdíly v surovinách a produktivitě mezi výrobcem ve srovnatelné zemi a žalobkyní, ale odmítla provést úpravy o tyto rozdíly. Žalobkyně v tomto ohledu uvádí, že Komise mimo jiné ignorovala vyjádření samotného výrobce ve srovnatelné zemi, jež dokazovala, že tyto rozdíly existují a mají dopad na srovnatelnost cen.

—

Podle žalobkyně dále Komise uložila společnosti Jinan nepřiměřené důkazní břemeno v rozporu se svými povinnostmi podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení, článku 2.4 Dohoda WTO o antidumpingu a zásadou řádné správy ve vztahu ke každé z výše uvedených požadovaných úprav.

—

Žalobkyně tvrdí, že určením běžné hodnoty neodpovídajících druhů výrobků na základě průměrné běžné hodnoty upravené o hodnotu rozdílů ve výrobcích, jež byla určena na základě rozdílu mezi exportními cenami účtovanými žalobkyní, přijala Komise nevhodnou metodiku určování běžné hodnoty v rozporu s čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení. Podle žalobkyně je to založeno na domněnce, že tržní hodnota rozdílů ve fyzických vlastnostech se odráží v exportních cenách, zatímco ve skutečnosti exportní ceny odpovídajících druhů výrobků použitých jako reference odrážejí na základě zjištění Komise dumping přinejmenším částečně. Podle žalobkyně tato v sobě tato metodika zahrnuje domněnku, že pro vývozy předmětných neodpovídajících druhů výrobků je stanovena cena se stejnou dumpingovou marží, jakou lze zjistit u odpovídajících druhů výrobků. Žalobkyně považuje tuto domněnku za nepřiměřenou a neověřitelnou.

—

Žalobkyně dále uvádí, že při použití metodiky, jež vede k domněnce, že dumping pro neodpovídající druhy výrobků je na stejné úrovni jako pro odpovídající druhy výrobků, nakonec zjištěné dumpingové rozpětí neodráží celý rozsah dumpingu, což je v rozporu s čl. 2 odst. 11 základního nařízení.

—

S výjimkou případu, že by Tribunál dospěl k závěru, že napadené nařízení přejímá formou odkazu zjištění újmy a příčinné souvislosti obsažené ve zrušeném nařízení (2), žalobkyně tvrdí, že s ohledem na zrušení zrušeného nařízení jako celku ve vztahu k žalobkyni ukládá napadené nařízení antidumpingové clo na dovozy žalobkyně bez zohlednění požadavků stanovených v souvislosti s jinými než dumpingovými aspekty. Podle žalobkyně to vede mimo jiné k porušení čl. 9 odst. 4 základního nařízení, jelikož konečné antidumpingové clo je uloženo bez zjištění újmy a příčinné souvislosti, a k porušení čl. 9 odst. 5 základního nařízení, jelikož konečné antidumpingové clo bylo uloženo na zdroj, u nějž nebylo shledáno, že by způsoboval újmu. Žalobkyně uvádí, že jelikož v nařízení chybí zjištění újmy ve vztahu k žalobkyni, porušila Komise rovněž článek 3 základního nařízení, který se týká zjišťování újmy. Žalobkyně dále tvrdí, že rovněž odůvodnění je nedostatečné.

—

Podpůrně žalobkyně uvádí, že Komise porušila čl. 3 odst. 1, 2 a 3 základního nařízení, když použila nepřesné údaje o dovozu. Podle žalobkyně totiž byly pro účely zjištění újmy použity údaje o dovozu, které na základě informací dostupných Komisi jednoznačně zahrnovaly dovoz výrobků, které nelze považovat za dotčený výrobek. Žalobkyně uvádí, že však Komise nepodnikla nezbytné kroky k ověření správnosti údajů o dovozu a k jejich opravě vyloučením dovozu výrobků, jež nelze považovat za dotčený výrobek. Žalobkyně činí závěr, že Komise v důsledku toho porušila čl. 3 odst. 1, 2 a 3 základního nařízení.