1

Žalobkyně, Japan Airlines Co. Ltd, dříve Japan Airlines International Co. Ltd, je leteckou dopravní společností. V rozhodné době byla žalobkyně dceřinou společností společnosti Japan Airlines Corp., kterou převzala a jejíž právní nástupnictví zajišťuje. Působí na trhu služeb letecké nákladní dopravy (dále jen „letecká nákladní doprava“) prostřednictvím jedné ze svých divizí, nazvané JAL Cargo.

2

V odvětví nákladní dopravy zajišťují leteckou dopravu nákladu letecké společnosti (dále jen „dopravci“). Dopravci zpravidla poskytují služby nákladní dopravy spedičním podnikům, které zajišťují přepravu tohoto nákladu jménem odesílatelů. Jako protiplnění tyto spediční podniky platí dopravcům cenu, která se skládá jednak ze sazeb vypočtených za kilogram a sjednaných buď na dlouhou dobu (obvykle na sezónu, tedy šest měsíců), nebo ad hoc, a jednak z různých příplatků, které mají pokrýt určité náklady.

3

Lze rozlišit čtyři druhy dopravců: zaprvé dopravci, kteří provozují výhradně nákladní letadla; zadruhé dopravci, kteří na svých letech určených pro cestující vyhrazují část zavazadlového prostoru letadla pro přepravu zboží; zatřetí dopravci, kteří mají jak nákladní letadla, tak vyhrazený prostor pro náklad v zavazadlovém prostoru letadel pro přepravu cestujících (smíšené letecké společnosti), a začtvrté integrátoři, kteří mají nákladní letadla poskytující jak integrované expresní doručovací služby, tak obecné služby letecké nákladní dopravy.

4

Vzhledem k tomu, že žádný dopravce není schopen s dostatečnou frekvencí obsluhovat všechny hlavní destinace nákladní dopravy po celém světě, začaly vznikat dohody mezi dopravci za účelem zvýšení jejich pokrytí sítě nebo zlepšení jejich letových řádů, a to i v rámci širších obchodních aliancí mezi dopravci. Mezi tyto aliance patřila v rozhodné době zejména aliance WOW, která sdružovala společnosti Deutsche Lufthansa AG (dále jen „Lufthansa“), SAS Cargo Group A/S (dále jen „SAS Cargo“), Singapore Airlines Cargo Pte Ltd (dále jen „SAC“) a žalobkyni.

5

Dne 7. prosince 2005 Komise Evropských společenství obdržela žádost o ochranu na základě oznámení o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3; Zvl. vyd. 08/02. s. 155) podanou společností Lufthansa a jejími dceřinými společnostmi, Lufthansa Cargo AG a Swiss International Air Lines AG (dále jen „Swiss“). Podle této žádosti existovaly rozsáhlé protisoutěžní kontakty mezi několika dopravci týkající se mimo jiné:

6

Dne 14. a 15. února 2006 Komise provedla neohlášené kontroly v prostorách několika dopravců v souladu s čl. 20 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).

7

Po kontrolách podalo několik dopravců, včetně žalobkyně, žádost na základě oznámení z roku 2002 uvedeného v bodě 5 výše.

8

Dne 19. prosince 2007 zaslala Komise poté, co zaslala několik žádostí o informace, oznámení námitek 27 dopravcům, včetně žalobkyně (dále jen „oznámení námitek“). Uvedla, že tito dopravci porušili článek 101 SFEU, článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru a článek 8 dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě (dále jen „dohoda ES-Švýcarsko o letecké dopravě“) tím, že se účastnili kartelové dohody týkající se zejména PP, BP a odmítnutí hradit provize z příplatků (dále jen „odmítnutí hradit provize“).

9

V odpověď na oznámení námitek podali dopravci, jimž bylo určeno, písemné připomínky.

10

Slyšení se konalo od 30. června do 4. července 2008.

11

Dne 9. listopadu 2010 Komise přijala rozhodnutí C(2010) 7694 final v řízení podle článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 dohody [ES-Švýcarsko o letecké dopravě] (věc COMP/39258 – letecká nákladní doprava) (dále jen „rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010“). Toto rozhodnutí bylo určeno 21 dopravcům (dále jen „dopravci obvinění v rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010“), a sice:

12

Od námitek vznesených provizorně vůči dalším příjemcům oznámení námitek bylo opuštěno (dále jen „neobvinění dopravci“).

13

Rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 ve svém odůvodnění popisuje jediné trvající protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU, článkem 53 Dohody o EHP a článkem 8 dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě, zahrnující území EHP a Švýcarska, kterým dopravci obvinění v rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 údajně koordinovali své jednání v oblasti cen za nákladní dopravu.

14

Výrok rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, zněl takto:

„Článek 2

Následující podniky porušily článek 101 SFEU tím, že se účastnily protiprávního jednání sestávajícího z dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterými koordinovaly různé složky cen účtovaných za služby [nákladní dopravy] na spojích mezi letišti nacházejícími se uvnitř Evropské unie a letišti nacházejícími se mimo EHP, po tato období:

[…]

h) [Japan Airlines Corp.], od 1. května 2004 do 14. února 2006;

i) [žalobkyně], od 1. května 2004 do 14. února 2006;

[…]

Článek 3

Následující podniky porušily článek 53 Dohody o EHP tím, že se účastnily protiprávního jednání sestávajícího z dohod a jednání ve vzájemné shodě, kterými koordinovaly různé složky cen účtovaných za služby [nákladní dopravy] na spojích mezi letišti nacházejícími se v zemích, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP, ale nejsou členskými zeměmi, a třetími zeměmi, po tato období:

[…]

h) [Japan Airlines Corp.], od 19. května 2005 do 14. února 2006;

i) [žalobkyně], od 19. května 2005 do 14. února 2006;

[…]

Článek 5

Z důvodu protiprávních jednání uvedených v článcích 1 až 4 [rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010] se ukládají tyto pokuty:

[…]

h) [společnosti Japan Airlines Corp.] a [žalobkyni] společně a nerozdílně: 35 700 000 eur;

[…]

Článek 6

Podniky uvedené v článcích 1 až 4 okamžitě ukončí protiprávní jednání zmíněná v uvedených článcích, pokud tak již neučinily.

Napříště se zdrží jakéhokoli jednání nebo chování uvedených v odstavcích 1 až 4, jakož i veškerého jednání nebo chování, která by měla stejný nebo obdobný účel či důsledek.“

15

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. ledna 2011 žalobkyně podala žalobu znějící na zrušení rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 v rozsahu, v němž se jí týká, jakož i, podpůrně, na snížení pokuty, která jí a společnosti Japan Airlines Corp. byla uložena. Ostatní dopravci obvinění v rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010, s výjimkou společnosti Qantas, rovněž podali proti tomuto rozhodnutí žaloby k Tribunálu.

16

Rozsudky ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994), Koninklijke Luchtvaart Maatschappij v. Komise (T‑28/11, nezveřejněný, EU:T:2015:995), Japan Airlines v. Komise (T‑36/11, nezveřejněný, EU:T:2015:992), Cathay Pacific Airways v. Komise (T‑38/11, nezveřejněný, EU:T:2015:985), Cargolux Airlines v. Komise (T‑39/11, nezveřejněný, EU:T:2015:991), Latam Airlines Group a Lan Cargo v. Komise (T‑40/11, nezveřejněný, EU:T:2015:986), Singapore Airlines a Singapore Airlines Cargo Pte v. Komise (T‑43/11, nezveřejněný, EU:T:2015:989), Deutsche Lufthansa a další v. Komise (T‑46/11, nezveřejněný,EU:T:2015:987), British Airways v. Komise (T‑48/11, nezveřejněný, EU:T:2015:988), SAS Cargo Group a další v. Komise (T‑56/11, nezveřejněný, EU:T:2015:990), Air France-KLM v. Komise (T‑62/11, nezveřejněný, EU:T:2015:996), Air France v. Komise (T‑63/11, nezveřejněný, EU:T:2015:993), jakož i Martinair Holland v. Komise (T‑67/11, EU:T:2015:984), Tribunál zrušil v plném rozsahu nebo částečně rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 v rozsahu, v němž se týkalo Air Canada, KLM, žalobkyně a Japan Airlines Corp., CPA, Cargolux, Latam Airlines Group SA (dříve Lan Airlines) a Lan Cargo, SAC a SIA, Lufthansa, Lufthansa Cargo a Swiss, British Airways, SAS Cargo, SAS Consortium a SAS, AF-KLM, AF a Martinair. Tribunál rozhodl, že toto rozhodnutí bylo stiženou vadou odůvodnění.

17

V tomto ohledu Tribunál konstatoval, že rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 je stiženo rozpory mezi odůvodněním a výrokem. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo popsáno jediné trvající protiprávní jednání, které se týkalo všech tras, k nimž se vztahovala kartelová dohoda, na níž se podíleli dopravci obvinění v rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010. Naproti tomu výrok uvedeného rozhodnutí určoval buď čtyři samostatná jediná trvající protiprávní jednání, nebo jediné trvající protiprávní jednání, za které byli údajně odpovědní pouze ti dopravci, kteří se na trasách uvedených v článcích články 1 až 4 téhož rozhodnutí přímo podíleli na protiprávních jednáních uvedených v každém z těchto článků nebo si byli vědomi koluze na těchto trasách, jejíž riziko přijali. Ani jeden z těchto výkladů výroku dotčeného rozhodnutí přitom nebyl v souladu s jeho odůvodněním.

18

Tribunál rovněž odmítl jako neslučitelný s odůvodněním rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 alternativní výklad jeho výroku navržený Komisí, který spočíval v tom, že neuvedení některých dopravců obviněných v rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 v článcích 1, 3 a 4 tohoto rozhodnutí mohlo být vysvětleno, aniž by bylo třeba mít za to, že tyto články konstatují různá jediná trvající protiprávní jednání, skutečností, že uvedení dopravci nezajišťovali trasy, na něž se vztahují tato ustanovení.

19

Zadruhé Tribunál rozhodl, že odůvodnění rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 obsahovalo značné vnitřní rozpory.

20

Zatřetí poté, co Tribunál uvedl, že žádný ze dvou možných výkladů výroku rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 nebyl v souladu s jeho odůvodněním, přezkoumal, zda v rámci alespoň jednoho z obou možných výkladů vnitřní rozpory uvedeného rozhodnutí mohly svou povahou zasáhnout do práva žalobkyně na obhajobu a bránit Tribunálu ve výkonu přezkumu. Pokud jde o první výklad, který konstatoval existenci čtyř samostatných jediných trvajících protiprávních jednání, zaprvé rozhodl, že žalobkyně nebyla schopna pochopit, v jakém rozsahu důkazy uvedené v odůvodnění, spojené s existencí jediného trvajícího protiprávního jednání, mohly prokázat existenci čtyř různých protiprávních jednání konstatovaných ve výroku, a tedy ani nemohla zpochybnit jejich dostatečnost. Zadruhé rozhodl, že žalobkyně nemohla pochopit logiku, která Komisi vedla, když ji považovala za odpovědnou za protiprávní jednání, včetně tras nezajišťovaných uvnitř obvodu vymezeného každým článkem rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010.

21

Po zrušení rozhodnutí Tribunálem zaslala Komise dne 20. května 2016 dopis dopravcům obviněným v rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010, kteří proti tomuto rozhodnutí podali žalobu k Tribunálu, a informovala je, že její Generální ředitelství (GŘ) pro hospodářskou soutěž jí hodlá navrhnout přijetí nového rozhodnutí, které bude obsahovat závěr, že se podíleli na jediném trvajícím protiprávním jednání v rozporu s článkem 101 SFEU, článkem 53 Dohody o EHP a článkem 8 Dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě na všech trasách uvedených v tomto rozhodnutí.

22

Příjemci dopisu Komise uvedeného v bodě 21 výše byli vyzváni, aby se k návrhu GŘ pro hospodářskou soutěž Komise vyjádřili do jednoho měsíce. Všichni, včetně žalobkyně, této možnosti využili.

23

Dne 17. března 2017 Komise přijala rozhodnutí C(2017) 1742 final v řízení podle článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 dohody [ES-Švýcarsko o letecké dopravě] (věc AT.39258 – letecká doprava) (dále jen „napadené rozhodnutí“). Uvedené rozhodnutí bylo určeno 19 dopravcům (dále jen „obvinění dopravci“), a sice:

24

Od námitek vznesených vůči dalším příjemcům oznámení námitek bylo upuštěno.

25

Napadené rozhodnutí ve svém odůvodnění popisuje jediné trvající protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU, článkem 53 Dohody o EHP a článku 8 dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě, kterým obvinění dopravci údajně koordinovali své jednání v oblasti cen za poskytování služeb nákladní dopravy v celém světě prostřednictvím PP, BP a úhrady provize z příplatků.

26

Na prvním místě v bodě 4.1 napadeného rozhodnutí Komise popisuje „[z]ákladní zásady a strukturu kartelové dohody“. V bodech 107 a 108 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise uvedla, že šetření odhalilo celosvětový kartel založený na síti dvoustranných a mnohostranných kontaktů mezi soutěžiteli v průběhu dlouhého časového období, pokud jde o kroky, které se rozhodli, plánovali nebo zamýšleli učinit ve vztahu k různým složkám ceny služeb nákladní dopravy, a sice PP, BP a odmítnutí hradit provize. Zdůraznila, že společným cílem této sítě kontaktů byla koordinace jednání soutěžitelů v oblasti cen nebo snížení nejistoty ohledně jejich cenové politiky (dále jen „sporná kartelová dohoda“).

27

Podle bodu 109 odůvodnění napadeného rozhodnutí mělo koordinované uplatňování PP zajistit, aby dopravci po celém světě ukládali paušální příplatek za kilogram u všech dotčených zásilek. Pro koordinaci a dohled nad uplatňováním PP byla vytvořena složitá síť převážně dvoustranných kontaktů mezi dopravci s tím, že o konkrétním datu uplatňování se podle Komise často rozhodovalo na místní úrovni, přičemž hlavní místní dopravce obvykle převzal iniciativu a ostatní ho následovali. Tento koordinovaný přístup byl rozšířen na BP i na odmítnutí hradit provize, takže se tyto provize staly čistým příjmem dopravců a byly pro ně další pobídkou ke koordinaci v oblasti příplatků.

28

Podle bodu 110 odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo ústřední vedení několika dopravců buď přímo zapojeno do kontaktů se soutěžiteli, nebo o nich bylo pravidelně informováno. V případě příplatků byli odpovědní zaměstnanci v ústředí ve vzájemném kontaktu, když hrozila změna výše příplatku. Odmítnutí hradit provize bylo údajně několikrát potvrzeno i při kontaktech na úrovni ústředního ředitelství. K častým kontaktům údajně docházelo i na místní úrovni s cílem jednak lépe plnit pokyny ústředních ředitelství a přizpůsobit je místním tržním podmínkám a jednak koordinovat a provádět místní iniciativy. V tomto posledně uvedeném případě ústředí dopravců zpravidla schvalovalo navrhované jednání nebo o něm bylo informováno.

29

Podle bodu 111 odůvodnění napadeného rozhodnutí se dopravci vzájemně kontaktovali buď bilaterálně, v malých skupinách, nebo v některých případech na velkých mnohostranných fórech. Místní sdružení zástupců dopravců byla údajně využívána, zejména v Hongkongu a Švýcarsku, k projednávání opatření na zvýšení výkonnosti a ke koordinaci příplatků. K těmto účelům byla údajně využívána i setkání aliancí, jako byla aliance WOW.

30

Na druhém místě v bodech 4.3, 4.4 a 4.5 napadeného rozhodnutí Komise popsala kontakty týkající se PP, BP a odmítnutí hradit provize (dále jen „sporné kontakty“).

31

Zaprvé v bodech 118 až 120 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise shrnula kontakty týkající se PP následovně:

32

Zadruhé v bodě 579 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise shrnula kontakty týkající se BP následovně:

„Kromě toho několik [obviněných dopravců] diskutovalo o jejich záměrech zavést BP […]. Navíc byla rovněž diskutována výše příplatku a harmonogram jeho zavedení. Kromě toho si [obvinění dopravci] sdílel[i] nápady, jak to svým zákazníkům zdůvodnit. V letech 2002 až 2006 probíhaly ad hoc kontakty týkající se provádění BP. Protiprávní koordinace probíhala na úrovni ústředního a místního ředitelství.“

33

Zatřetí v bodě 676 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že obvinění dopravci „nadále odmítali platit provizi z příplatků a při četných kontaktech si navzájem potvrdili svůj úmysl v této oblasti“.

34

Na třetím místě v bodě 4.6 napadeného rozhodnutí Komise provedla posouzení sporných kontaktů. Posouzení kontaktů použitých proti žalobkyni je uvedeno v bodech 760 až 764 odůvodnění tohoto rozhodnutí.

35

V bodě 765 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dodala, že žalobkyně nezpochybňuje skutková zjištění uvedená v oznámení námitek.

36

Na čtvrtém místě v bodě 5 napadeného rozhodnutí Komise použila článek 101 SFEU na skutkové okolnosti věci, přičemž v poznámce pod čarou č. 1289 tohoto rozhodnutí upřesnila, že přijaté úvahy se vztahují rovněž na článek 53 Dohody o EHP a článek 8 dohody ES-Švýcarsko o letecké nákladní dopravě. Tak zaprvé v bodě 846 odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvedla, že obvinění dopravci koordinovali své jednání nebo ovlivňovali tvorbu cen, „což v konečném důsledku představovalo stanovení cen ve vztahu k“ PP, BP a úhradě provize z příplatků. V bodě 861 odůvodnění téhož rozhodnutí Komise kvalifikovala „obecný systém koordinace jednání v oblasti cen u služeb nákladní dopravy“, u něhož šetření odhalilo existenci „komplexní protiprávního jednání skládajícího se z různých jednání, která [bylo možné] kvalifikovat buď jako dohodu, nebo jako jednání ve vzájemné shodě, kdy soutěžitelé vědomě nahradili rizika hospodářské soutěže vzájemnou praktickou spoluprací“.

37

Zadruhé v bodě 869 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že „dotčené jednání představ[ovalo] jediné trvající protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU“. Komise se proto domnívala, že dotčená ujednání sledovala jediný protisoutěžní cíl, který spočíval v zabránění hospodářské soutěži v odvětví letecké nákladní dopravy v EHP, včetně případů, kdy koordinace probíhala na místní úrovni a podléhala místním odchylkám (body 872 až 876 odůvodnění), týkala se „jediného výrobku/služby“, a to „poskytování služeb letecké nákladní dopravy […] a stanovování jejich cen“ (bod 877 odůvodnění), týkala se stejných podniků (bod 878 odůvodnění), byla jediné povahy (bod 879 odůvodnění) a týkala se tří složek, a to PP, BP a odmítnutí hradit provize, které byly „často projednávány společně při stejném kontaktu se soutěžiteli“ (bod 880 odůvodnění).

38

V bodě 881 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dodala, že „většina účastnic“, včetně žalobkyně, byla zapojena do tří složek jediného protiprávního jednání.

39

Zatřetí v bodě 884 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dospěla k závěru, že dotčené protiprávní jednání bylo trvající.

40

Začtvrté v bodech 885 až 890 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise přezkoumala relevanci kontaktů ve třetích zemích a kontaktů ohledně tras, které dopravci nikdy neobsluhovali nebo které legálně obsluhovat nemohli. Komise se domnívala, že vzhledem k celosvětové povaze sporné kartelové dohody byly tyto kontakty relevantní pro prokázání existence jediného trvajícího protiprávního jednání. Zejména uvedla, že příplatky byly obecně aplikovatelnými opatřeními, která nebyla specifická pro určitou trasu, ale byla určena k použití na všechny trasy po celém světě, včetně tras z a do EHP a Švýcarska. Uvedla, že odmítnutí hradit provize bylo rovněž obecné povahy. Kromě toho se Komise domnívala, že žádné nepřekonatelné překážky nebránily dopravcům v poskytování služeb letecké nákladní dopravy na trasách, které nikdy neobsluhovali nebo které nemohli legálně obsluhovat, zejména díky dohodám, které mezi sebou mohli uzavřít.

41

Zapáté v bodě 903 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že sporné jednání mělo za cíl omezit hospodářskou soutěž „přinejmenším v rámci [Unie], EHP a Švýcarska“. V bodě 917 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise v podstatě dodala, že proto nebylo nutné zohlednit „konkrétní účinky“ tohoto jednání.

42

Zašesté v bodech 922 až 971 odůvodnění napadeného rozhodnutí se Komise zabývala aliancí WOW. V bodě 971 odůvodnění tohoto rozhodnutí dospěla k následujícímu závěru:

„Vzhledem k obsahu dohody o alianci WOW a jejímu provádění se Komise domnívá, že koordinace příplatků mezi členy [aliance] WOW probíhala mimo legitimní rámec aliance, který jí neodůvodňuje. Členové si ve skutečnosti byli vědomi protiprávnosti takové koordinace. Kromě toho si byli vědomi, že koordinace příplatků se týkala několika [dopravců], kteří nebyli členy [aliance] WOW. Komise se proto domnívá, že důkazy o kontaktech mezi členy [aliance] WOW […] představují důkaz o jejich účasti na protiprávním jednání v rozporu s článkem 101 SFEU, tak jak je popsáno v tomto rozhodnutí.“

43

Zasedmé v bodech 972 až 1021 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise přezkoumala právní úpravu sedmi třetích zemí, o níž několik dopravců tvrdilo, že jim ukládala, aby se vzájemně domlouvali na příplatcích, čímž bránili uplatňování relevantních pravidel hospodářské soutěže. Komise se domnívala, že tito dopravci neprokázali, že jednali pod nátlakem těchto třetích zemí.

44

Zaosmé v bodech 1024 až 1035 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že jediné trvající protiprávní jednání mohlo citelně ovlivnit obchod mezi členskými státy, mezi smluvními stranami Dohody o EHP a mezi smluvními stranami Dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě.

45

Zadeváté Komise přezkoumala meze své územní a časové pravomoci, pokud jde o zjištění a sankcionování protiprávního jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže v projednávané věci. V bodech 822 až 832 odůvodnění napadeného rozhodnutí pod nadpisem „Pravomoc Komise“ Komise v podstatě konstatovala, že nejprve nepoužije článek 101 SFEU na dohody a jednání před 1. květnem 2004 týkající se tras mezi letišti v Evropské unii a letišti mimo EHP (dále jen „trasy Unie-třetí země“), poté článek 53 Dohody o EHP na dohody a postupy před 19. květnem 2005 týkající se tras mezi Unií a třetími zeměmi a tras mezi letišti v zemích, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP a které nejsou členy Unie, a letišti ve třetích zemích (dále jen „trasy EHP kromě tras Unie-třetí země“ a společně s trasami Unie-třetí země dále jen „trasy EHP-třetí země“) a konečně článek 8 dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě na dohody a jednání před 1. červnem 2002 týkající se tras mezi letišti v Unii a švýcarskými letišti (dále jen „trasy Unie-Švýcarsko“). Dále upřesnila, že napadené rozhodnutí „v žádném případě nemělo za cíl odhalit jakékoli protiprávní jednání v rozporu s článkem 8 dohody [ES-Švýcarsko o letecké dopravě] týkající se služeb letecké nákladní dopravy [mezi] Švýcarskem [a] třetími zeměmi“.

46

Kromě toho v bodech 1036 až 1046 odůvodnění napadeného rozhodnutí pod nadpisem „Použitelnost článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP na příchozí trasy“ Komise odmítla argumenty jednotlivých obviněných dopravců, že překročila meze své územní pravomoci podle pravidel mezinárodního práva veřejného, když zjistila a potrestala protiprávní jednání v rozporu s těmito dvěma ustanoveními na trasách ze třetích zemí a do EHP (dále jen „příchozí trasy“, a pokud jde o služby letecké nákladní dopravy poskytované na těchto trasách, „příchozí služby letecké nákladní dopravy“). Konkrétně v bodě 1042 odůvodnění tohoto rozhodnutí připomněla kritéria, která považuje za použitelná, takto:

„Pokud jde o extrateritoriální použití článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP, tato ustanovení se vztahují na dohody, které jsou prováděny v [Unii] (teorie provádění) nebo které mají okamžité, podstatné a předvídatelné účinky v [Unii] (teorie účinků).“

47

V bodech 1043 až 1046 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise použila na skutkové okolnosti projednávané věci dotčená kritéria:

48

Na pátém místě v bodě 1146 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že sporná kartelová dohoda začala dne 7. prosince 1999 a trvala do 14. února 2006. Ve stejném bodě odůvodnění upřesnila, že tato kartelová dohoda porušila:

49

Pokud jde o žalobkyni, Komise konstatovala, že protiprávní jednání trvalo od 7. prosince 1999 do 14. února 2006.

50

Na šestém místě v bodě 8 napadeného rozhodnutí se Komise zabývala nápravnými opatřeními, která mají být přijata, a pokutami, které mají být uloženy.

51

Pokud jde konkrétně o stanovování výše pokut, Komise uvedla, že přihlédla k závažnosti a době trvání jediného trvajícího protiprávního jednání, jakož i k případným přitěžujícím nebo polehčujícím okolnostem. V tomto ohledu odkázala na Pokyny pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny z roku 2006“).

52

V bodech 1184 a 1185 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že základní částka pokuty se skládala z části až do výše 30 % hodnoty tržeb podniku, stanovené podle závažnosti protiprávního jednání, vynásobené počtem let účasti podniku na protiprávním jednání, ke které byla přičtena dodatečná částka ve výši mezi 15 % až 25 % hodnoty tržeb (dále jen „dodatečná částka“).

53

V bodě 1197 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise určila hodnotu tržeb tak, že za rok 2005, který byl posledním celým rokem před ukončením jediného trvajícího protiprávního jednání, sečetla obrat související s lety v obou směrech na trasách v EHP, na trasách Unie-třetí země, na trasách Unie-Švýcarsko, jakož i na trasách EHP kromě tras Unie-třetí země. Zohlednila rovněž přistoupení nových členských států k Unii v roce 2004.

54

V bodech 1198 až 1212 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise s přihlédnutím k povaze protiprávního jednání (horizontální dohody o stanovování cen), kumulovanému podílu obviněných dopravců (34 % celosvětově a přinejmenším stejný podíl na trasách v EHP a trasách EHP-třetí země), zeměpisnému rozsahu sporné kartelové dohody (celosvětovému) a k jeho skutečnému provádění stanovila koeficient závažnosti na 16 %.

55

V bodech 1214 až 1217 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise stanovila dobu trvání účasti žalobkyň na jediném trvajícím protiprávním jednání podle dotčených tras takto:

56

V bodě 1219 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že s ohledem na zvláštní okolnosti věci a kritéria uvedená v bodě 54 výše by dodatečná částka měla odpovídat 16 % hodnoty tržeb.

57

V důsledku toho byly v bodech odůvodnění 1240 až 1242 napadeného rozhodnutí základní částky pro žalobkyni ve výši 113000000 eur stanoveny na 56000000 eur, po uplatnění 50% snížení na základě bodu 37 pokynů z roku 2006 (dále jen „obecné 50% snížení“) v souvislosti se skutečností, že část služeb týkajících se příchozích a odchozích tras z EHP a do třetích zemí (dále jen „odchozí trasy“) byla poskytována mimo území, na které se vztahuje Dohoda o EHP, a že část škody tedy pravděpodobně vznikla mimo toto území.

58

V bodech 1264 a 1265 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise v souladu s bodem 29 pokynů z roku 2006 přiznala obviněným dopravcům dodatečné snížení základní částky pokuty o 15 % (dále jen „obecné 15% snížení“) z důvodu, že některé právní režimy podporovaly spornou kartelovou dohodu.

59

V důsledku toho Komise v bodě 1293 odůvodnění napadeného rozhodnutí stanovila základní částku pokut po úpravě pro žalobkyni na 47600000 eur.

60

V bodech 1314 až 1322 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zohlednila příspěvek žalobkyně v rámci její žádosti o shovívavost tím, že uplatnila 25 % snížení pokuty, takže jak je uvedeno v bodě 1404 odůvodnění napadeného rozhodnutí, výše uložené pokuty byla stanovena na 35700000 eur.

61

Výrok napadeného rozhodnutí zní v rozsahu, v němž se týká projednávaného sporu, takto:

„Článek 1

Koordinací svého jednání v oblasti stanovování cen při poskytování služeb [letecké nákladní dopravy] po celém světě, pokud jde o [PP], [BP] a úhradu provize z příplatků, se následující podniky dopustily následujícího jediného trvajícího protiprávního jednání v rozporu s článkem 101 [SFEU], článkem 53 [Dohody o EHP] a článkem 8 [Dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě], pokud jde o následující trasy a období.

Článek 2

Rozhodnutí […] ze dne 9. listopadu 2010 se mění takto:

v článku 5 se ruší písmena j), k) a l).

Článek 3

Za jediné trvající protiprávní jednání uvedené v článku 1 tohoto rozhodnutí, a pokud jde o společnost British Airways […], rovněž za aspekty článků 1 až 4 rozhodnutí […] ze dne 9. listopadu 2010, které nabyly právní moci, se ukládají tyto pokuty:

[…]

h) [žalobkyně]: 35700000 eur;

[…]

Článek 4

Podniky uvedené v článku 1 neprodleně ukončí jediné trvající protiprávní jednání uvedené v tomto článku, pokud tak již neučinily.

Rovněž se zdrží jakéhokoli úkonu nebo jednání se stejným nebo podobným účelem nebo důsledkem.

Článek 5

Toto rozhodnutí je určeno společnostem:

[…]

[žalobkyně]

[…]“

62

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. května 2017 žalobkyně podala projednávanou žalobu.

63

Komise předložila svoji žalobní odpověď kanceláři Tribunálu dne 29. září 2017.

64

Dne 2. ledna 2018 doručila žalobkyně kanceláři Tribunálu repliku.

65

Dne 8. března 2018 předložila Komise kanceláři Tribunálu dupliku.

66

Dne 24. dubna 2019 rozhodl Tribunál na návrh čtvrtého senátu podle článku 28 jednacího řádu předat projednávanou věc rozšířenému senátu.

67

Dne 17. června 2019 v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu položil Tribunál účastníkům řízení písemné otázky. Účastníci řízení na ně ve stanovených lhůtách odpověděli.

68

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání dne 3. července 2019.

69

Usnesením ze dne 19. června 2020, v němž měl Tribunál (čtvrtý rozšířený senát) za to, že jelikož věc nebyla dostatečně objasněna a bylo třeba vyzvat účastnice řízení, aby se vyjádřily k argumentu, který nebyl mezi účastnicemi řízení projednán, nařídil na základě článku 113 jednacího řádu znovuotevření ústní části řízení.

70

Účastnice řízení ve stanovené lhůtě odpověděly na řadu otázek položených Tribunálem dne 22. června 2020, poté předložili vyjádření k příslušným odpovědím.

71

Rozhodnutím ze dne 4. srpna 2020 Tribunál opětovně ukončil ústní část řízení.

72

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

73

Komise v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

74

Žalobkyně v žalobě předkládá jak návrhové žádání znějící na zrušení napadeného rozhodnutí, tak návrhové žádání znějící na snížení výše pokuty, která jí byla uložena. Komise se v podstatě domáhá změny výše pokuty uložené žalobkyni pro případ, že by Tribunál rozhodl, že obrat z prodeje příchozích služeb letecké nákladní dopravy nelze zahrnout do hodnoty tržeb.

75

Žalobkyně se na podporu návrhového žádání směřujícího ke zrušení dovolává deseti žalobních důvodů. Tyto žalobní důvody vycházejí:

76

Tribunál považuje za vhodné přezkoumat nejprve pátý žalobní důvod a dále pak důvod uplatněný z vlastního podnětu vycházející z nedostatku pravomoci Komise ve vztahu k dohodě ES-Švýcarsko o letecké dopravě k tomu, aby konstatovala a sankcionovala protiprávní jednání na trasách EHP kromě tras Unie-Švýcarsko, a nakonec postupně první až čtvrtý a šestý až desátý žalobní důvod.

77

Žalobkyně tvrdí, že Komise neměla pravomoc použít článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP na příchozí služby letecké nákladní dopravy, což Komise zpochybňuje.

78

Je třeba připomenout, že v případě jednání, k němuž došlo mimo území EHP, může být pravomoc Komise podle mezinárodního práva veřejného konstatovat a sankcionovat protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU nebo s článkem 53 Dohody o EHP stanovena s ohledem na kritérium provedení nebo kritérium kvalifikovaných účinků (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, body 40 až 47, a ze dne 12. července 2018, Brugg Kabel a Kabelwerke Brugg v. Komise, T‑441/14, EU:T:2018:453, body 95 až 97).

79

Tato kritéria jsou alternativní, a nikoli kumulativní (rozsudek ze dne 12. července 2018, Brugg Kabel a Kabelwerke Brugg v. Komise, T‑441/14, EU:T:2018:453, bod 98; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, body 62 až 64).

80

V bodech 1043 až 1046 odůvodnění napadeného rozhodnutí se Komise, jak uznává žalobkyně, opírá jak o kritérium provedení, tak o kritérium kvalifikovaných účinků, aby s ohledem na mezinárodní právo veřejné prokázala svou pravomoc konstatovat a sankcionovat protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU a článkem 53 Dohody o EHP týkající se příchozích tras.

81

Vzhledem k tomu, že žalobkyně namítá pochybení při použití každého z těchto dvou kritérií, považuje Tribunál za účelné nejprve přezkoumat, zda se Komise mohla opřít o kritérium kvalifikovaných účinků. V souladu s judikaturou citovanou v bodě 79 výše bude třeba ověřit, zda se Komise mohla opřít o kritérium provedení, pouze pokud tomu tak není.

82

Žalobkyně tvrdí, že předpokládané účinky sporného jednání nemohou odůvodnit použití článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP na příchozí služby letecké nákladní dopravy. Komise, která nese důkazní břemeno, neprokázala, že toto jednání mělo okamžitý, podstatný a předvídatelný účinek na území EHP.

83

Žalobkyně tvrdí, přičemž se opírá o pokyny k pojmu ovlivnění obchodu podle článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, C 101, s. 81), že účinky, jichž se dovolává Komise v bodě 1045 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jsou přinejlepším spekulativní a každopádně jsou příliš vzdálené k tomu, aby mohly podpořit důvod, podle kterého sporné jednání omezilo hospodářskou soutěž v rámci EHP.

84

Komise zejména nepředložila žádný důkaz na podporu svého tvrzení, že cena zboží prodaného v rámci EHP je ovlivněna cenami příchozích služeb letecké nákladní dopravy. Takový účinek nemůže být ostatně podstatný, jelikož příplatky představují pouze zlomek celkových nákladů služeb letecké nákladní dopravy a náklady na služby letecké nákladní dopravy představují samy o sobě pouze část nákladů na zboží dovážené do EHP. Takový účinek nemůže být z podstaty věci bezprostřední ani vzhledem k tomu, že zákazníci mají možnost přenést případné zvýšení cen za příchozí služby letecké nákladní dopravy na cenu dováženého zboží, a případně se rozhodnout, do jaké míry ho přenesou. Takový účinek nakonec nebylo možné předvídat, jelikož žalobkyně nepůsobila na relevantních navazujících trzích a příplatky představovaly pouze nepatrnou část nákladů na přepravu zboží.

85

Kromě toho se účinek zvýšení ceny zboží dováženého do EHP týká trhu odlišného od trhu dotčeného v projednávané věci, a sice trhu služeb letecké nákladní dopravy, a nemůže tedy odůvodnit to, že sporné jednání omezilo hospodářskou soutěž v rámci EHP.

86

Kromě toho k prokázání pravomoci Komise ke konstatování a sankcionování porušení pravidel hospodářské soutěže nestačí kvalifikovat jednání jako jediné trvající protiprávní jednání bez analýzy jeho protisoutěžních účinků.

87

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

88

V napadeném rozhodnutí se Komise v podstatě opírala o tři nezávislé důvody, na jejichž základě měla za to, že kritérium kvalifikovaných účinků je v projednávaném případě splněno.

89

První dva důvody jsou uvedeny v bodě 1045 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jak Komise potvrdila v odpovědi na písemné a ústní dotazy Tribunálu, tyto důvody se týkají účinků koordinace týkající se příchozích služeb letecké nákladní dopravy samostatně. Prvním důvodem je, že „zvýšené náklady na leteckou dopravu do EHP, a tedy vyšší ceny dováženého zboží mohou mít ze své podstaty dopad na spotřebitele v EHP“. Druhý důvod se týká účinků koordinace na příchozí služby letecké nákladní dopravy „rovněž na poskytování služeb [letecké nákladní dopravy] jinými dopravci v EHP, mezi dopravními uzly (‚hubs‘) v EHP, které využívají dopravci ze třetích zemí, a letišti v EHP, na která jsou tyto zásilky určeny a která nejsou obsluhována dopravcem ze třetí země“.

90

Třetí důvod je uveden v bodě 1046 odůvodnění napadeného rozhodnutí a týká se, jak vyplývá z odpovědí Komise na písemné a ústní otázky Tribunálu, účinků jediného trvajícího protiprávního jednání jako celku.

91

Tribunál se domnívá, že je vhodné přezkoumat jak účinky koordinace týkající se příchozích služeb letecké nákladní dopravy posuzované samostatně, tak účinky jediného a pokračujícího protiprávního jednání jako celku, přičemž je třeba začít prvními z nich.

92

Nejprve je třeba přezkoumat opodstatněnost prvního důvodu, na němž je založen závěr Komise, že v projednávané věci je splněno kritérium kvalifikovaných účinků (dále jen „relevantní účinek“).

93

V tomto ohledu je třeba připomenout, že, jak vyplývá z bodu 1042 odůvodnění napadeného rozhodnutí, lze kritériem kvalifikovaných účinků odůvodnit použití práva hospodářské soutěže Unie a EHP z hlediska mezinárodního práva veřejného, pokud se dá předpokládat, že sporné jednání vyvolá okamžitý a podstatný účinek v rámci vnitřního trhu nebo EHP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 49; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 25. března 1999, Gencor v. Komise, T‑102/96, EU:T:1999:65, bod 90).

94

V projednávané věci žalobkyně zpochybňuje jak relevanci relevantního účinku (viz body 95 až 114 dále), tak jeho předvídatelnost (viz body 116 až 131 dále), podstatnou povahu (viz body 132 až 142 dále) a jeho okamžitost (viz body 143 až 153 dále).

95

Z judikatury vyplývá, že skutečnost, že se podnik účastnící se dohody nebo jednání ve vzájemné shodě nachází ve třetím státě, nebrání použití článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP za předpokladu, že dohoda nebo jednání vyvolává účinky na vnitřním trhu nebo v rámci v EHP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 1971, Béguelin Import, 22/71, EU:C:1971:113, bod 11).

96

Použití kritéria kvalifikovaných účinků přitom právě sleduje cíl pojmout jednání, k nimž sice nedošlo na území Unie, ale jejichž protisoutěžní účinky lze pocítit na vnitřním trhu nebo v rámci EHP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 45).

97

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, toto kritérium nevyžaduje prokázat, že sporné jednání vyvolalo účinky, které se skutečně projevily na vnitřním trhu nebo v rámci EHP. Naopak podle judikatury platí, že stačí zohlednit pravděpodobné účinky tohoto jednání na hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 51).

98

Úkolem Komise je totiž zajistit ochranu hospodářské soutěže na vnitřním trhu nebo v rámci EHP před ohrožením jejího účinného fungování.

99

V případě jednání, které podle Komise, stejně jako v projednávané věci, vykazuje takový stupeň škodlivosti pro hospodářskou soutěž na vnitřním trhu nebo v rámci EHP, že jej lze kvalifikovat jako omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“ ve smyslu článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP, nemůže použití kritéria kvalifikovaných účinků vyžadovat ani prokázání konkrétních účinků, které předpokládá kvalifikace jednání jako omezení hospodářské soutěže „z hlediska důsledku“ ve smyslu těchto ustanovení.

100

V tomto ohledu je třeba připomenout, podobně jako žalobkyně, že kritérium kvalifikovaných účinků je zakotveno ve znění článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP, které mají za cíl pojmout dohody a jednání, které omezují hospodářskou soutěž v rámci vnitřního trhu a v rámci EHP. Tato ustanovení totiž zakazují dohody a jednání podniků, jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže „na vnitřním trhu“ a „na území, na které se vztahuje [Dohoda o EHP]“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 42).

101

Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že protisoutěžní účel a důsledek nejsou kumulativními, ale alternativními podmínkami pro posouzení, zda jednání spadá pod zákazy uvedené v článcích 101 SFEU a 53 Dohody o EHP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2009, T-Mobile Netherlands a další, C‑8/08, EU:C:2009:343, bod 28 a citovaná judikatura).

102

Z toho vyplývá, že, jak uvedla Komise v bodě 917 odůvodnění napadeného rozhodnutí, není nezbytné zohlednit konkrétní účinky sporného jednání, jestliže je jeho protisoutěžní účel prokázán (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise, 56/64 a 58/64, EU:C:1966:41, s. 496, a ze dne 6. října 2009, GlaxoSmithKline Services a další v. Komise a další, C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, EU:C:2009:610, bod 55).

103

Za těchto podmínek by výklad kritéria kvalifikovaných účinků, jak ho zřejmě navrhuje žalobkyně, v tom smyslu, že vyžaduje prokázání konkrétních účinků sporného jednání, a to i v případě existence omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“, znamenal podřídit pravomoc Komise konstatovat a sankcionovat protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU a článkem 53 Dohody o EHP podmínce, která nemá oporu ve znění těchto ustanovení.

104

Žalobkyně proto nemůže Komisi vytýkat, že se dopustila pochybení, když konstatovala, že kritérium kvalifikovaných účinků bylo splněno, i když v bodech 917, 1190 a 1277 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že neměla povinnost provést posouzení protisoutěžních účinků sporného jednání s ohledem na jeho protisoutěžní účel. Z tohoto odůvodnění nemůže vyvozovat ani to, že Komise za účelem uplatnění tohoto kritéria neprovedla žádnou analýzu účinků uvedeného jednání na vnitřní trh nebo v rámci EHP.

105

V bodě 1045 odůvodnění napadeného rozhodnutí se totiž Komise v podstatě domnívala, že v rozsahu, v němž se jediné trvající protiprávní jednání týkalo příchozích tras, mohlo zvýšit výši příplatků, a tedy i celkovou cenu příchozích služeb letecké nákladní dopravy, a že spediční podniky přenesly tyto dodatečné náklady na odesílatele usazené v EHP, kteří museli za zakoupené zboží zaplatit vyšší cenu, než jaká by jim byla účtována v případě neexistence uvedeného protiprávního jednání.

106

Žádný z argumentů žalobkyně neumožňuje mít za to, že relevantní účinky nepatří mezi účinky vyvolané sporným jednáním, které Komise oprávněně zohlednila pro účely použití kritéria kvalifikovaných účinků.

107

Zaprvé na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nic ve znění, systematice nebo účelu článku 101 SFEU neumožňuje mít za to, že účinky zohledněné pro účely použití kritéria kvalifikovaných účinků musí nastat spíše na stejném trhu, jako je trh dotčený předmětným protiprávním jednáním, než na navazujícím trhu, jako je tomu v projednávané věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2015, Toshiba v. Komise, T‑104/13, EU:T:2015:610, body 159 a 161).

108

Zadruhé žalobkyně neprávem tvrdí, že sporné jednání v rozsahu, v němž se týkalo příchozích tras, nemohlo omezit hospodářskou soutěž v EHP z toho důvodu, že tato hospodářská soutěž byla vykonávána pouze ve třetích zemích, v nichž jsou usazeny spediční podniky, které nakupovaly příchozí služby letecké nákladní dopravy od obviněných dopravců.

109

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že použití kritéria kvalifikovaných účinků musí být provedeno s ohledem na hospodářský a právní kontext, v němž se dané jednání odehrává (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 1971, Béguelin Import, 22/71, EU:C:1971:113, bod 13).

110

V projednávané věci z bodů 14, 17 a 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí a z odpovědí účastnic řízení na organizační procesní opatření Tribunálu vyplývá, že dopravci prodávají své služby letecké nákladní dopravy výhradně nebo téměř výhradně spedičním podnikům. V případě příchozích služeb letecké nákladní dopravy se však téměř všechny tyto prodeje uskutečňují v místě původu daných tras mimo EHP, kde jsou spediční podniky usazeny. Z žaloby totiž vyplývá, že v období od 1. května 2004 do 14. února 2006 žalobkyně uskutečnila pouze zanedbatelnou část svých tržeb z příchozích služeb letecké nákladní dopravy vůči zákazníkům usazeným v EHP.

111

Je však třeba poznamenat, že pokud spediční podniky nakupují tyto služby, je to zejména v jejich postavení zprostředkovatelů, aby je spojili do balíčku služeb, jehož účelem je již z podstaty věci organizovat integrovanou přepravu zboží na území EHP jménem odesílatelů. Jak vyplývá z bodu 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí, odesílatelé mohou být mimo jiné kupujícími nebo vlastníky přepravovaného zboží. Je tedy přinejmenším pravděpodobné, že jsou usazeni v EHP.

112

Z toho vyplývá, že pokud spediční podniky přenášejí případné dodatečné náklady vyplývající ze sporné kartelové dohody do cen svých balíčků služeb, je to zejména hospodářská soutěž mezi spedičními podniky za účelem získání zákazníků těchto odesílatelů, na kterou může mít jediné trvající protiprávní jednání, pokud se týká příchozích tras, dopad, a tudíž se relevantní účinek může projevit na vnitřním trhu nebo v rámci EHP.

113

Zatřetí, pokud jde o bod 43 pokynů uvedených v bodě 83 výše, stačí uvést, že se týká situace odlišné od situace předpokládané v projednávané věci a že se v každém případě týká pojmu ovlivnění obchodu mezi členskými státy ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, a nikoli otázky územní pravomoci Komise na základě kritéria kvalifikovaných účinků. Jedná se přitom o odlišné otázky, z nichž první se týká vymezení oblasti unijního práva hospodářské soutěže s ohledem na toto právo členských států (rozsudek ze dne 13. července 2006, Manfredi a další, C‑295/04 až C‑298/04, EU:C:2006:461, bod 41), zatímco druhá se týká odůvodněnosti pravomoci Komise s ohledem na mezinárodní právo veřejné (viz bod 78 výše).

114

Dodatečné náklady, které mohly odesílatelům vzniknout, a z toho vyplývající zvýšení ceny zboží dováženého do EHP tedy patří mezi účinky vyvolané sporným jednáním, na které se Komise mohla odvolávat pro účely použití kritéria kvalifikovaných účinků.

115

V souladu s judikaturou citovanou v bodě 93 výše proto vyvstává otázka, zda je tento účinek předvídatelný, podstatný a okamžitý, jak je vyžadováno.

116

Požadavek předvídatelnosti má zajistit právní jistotu tím, že zaručuje, že dotčené podniky nemohou být postihovány za účinky, které sice mohly být důsledkem jejich jednání, ale nemohly je rozumně očekávat, že nastanou (v tomto smyslu viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Otis Gesellschaft a další, C‑435/18, EU:C:2019:651, bod 83).

117

Předvídatelné jsou tak účinky, s jejichž vznikem musí účastníci dotčené kartelové dohody na základě obecně známých skutečností logicky počítat, na rozdíl od účinků, jejichž příčinou je zcela mimořádný sled okolností, a tedy atypický kauzální průběh (v tomto smyslu viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Kone a další, C‑557/12, EU:C:2014:45, bod 42).

118

Z bodů 846, 909, 1199 a 1208 odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že v projednávané věci se jedná o koluzivní horizontální stanovování cen, které podle zkušeností vede mimo jiné ke zvýšení cen, což má za následek nesprávné rozdělení zdrojů zejména v neprospěch spotřebitele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 51).

119

Z bodů 846, 909, 1199 a 1208 odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že toto jednání se týkalo PP, BP a odmítnutí hradit provize.

120

V projednávané věci bylo tedy pro obviněné dopravce předvídatelné, že horizontální stanovování PP a BP povede ke zvýšení jejich úrovně. Jak vyplývá z bodů 874, 879 a 899 odůvodnění napadeného rozhodnutí, odmítnutí hradit provize mohlo takové zvýšení posílit. Jednalo se totiž o koordinované odmítnutí poskytnout spedičním podnikům slevy z příplatků, které tím umožnilo obviněným dopravcům „udržet pod kontrolou nejistotu v oblasti stanovování sazeb, kterou by mohla vyvolat konkurence v oblasti vyplácení provizí [v rámci jednání se spedičními podniky]“ (bod 874 odůvodnění tohoto rozhodnutí), a tím vyjmout příplatky z působení hospodářské soutěže (bod 879 odůvodnění tohoto rozhodnutí).

121

Z bodu 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že cena služeb letecké nákladní dopravy se skládá ze sazeb a příplatků, včetně PP a BP. S výjimkou případu, že by zvýšení PP a BP bylo díky dostatečně pravděpodobnému efektu „spojených nádob“ kompenzováno odpovídajícím snížením sazeb a jiných příplatků, mohlo takové zvýšení v zásadě vést ke zvýšení celkové ceny příchozích služeb letecké nákladní dopravy. Žalobkyni se však nepodařilo prokázat, že účinek „spojených nádob“ byl natolik pravděpodobný, že by učinil relevantní účinek nepředvídatelným.

122

Za těchto podmínek mohli účastníci sporné kartelové dohody rozumně předvídat, že jediné trvající protiprávní jednání pravděpodobně povede, pokud se týkalo příchozích služeb letecké nákladní dopravy, ke zvýšení ceny služeb letecké nákladní dopravy na příchozích trasách.

123

Je tedy otázkou, zda bylo pro obviněné dopravce předvídatelné, že spediční podniky přenesou takové dodatečné náklady na své vlastní zákazníky, tedy odesílatele.

124

V tomto ohledu z bodů 14 a 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že cena služeb letecké nákladní dopravy představuje pro spediční podniky vstup. Jedná se o variabilní náklady, jejichž zvýšení má v zásadě za následek zvýšení mezních nákladů, na jejichž základě spediční podniky stanovují své ceny.

125

Žalobkyně nepředkládá žádné důkazy prokazující, že okolnosti projednávaného případu neumožňovaly následně přenést dodatečné náklady vyplývající z jediného trvajícího protiprávního jednání na příchozích trasách na odesílatele.

126

Za těchto podmínek bylo pro obviněné dopravce rozumně předvídatelné, že spediční podniky přenesou tyto dodatečné náklady na odesílatele prostřednictvím zvýšení ceny tranzitních služeb.

127

Jak přitom vyplývá z bodů 70 a 1031 odůvodnění napadeného rozhodnutí, cena zboží, pro které spediční podniky zpravidla organizují integrovanou přepravu jménem odesílatelů, zahrnuje cenu tranzitních služeb, a zejména cenu služeb letecké nákladní dopravy, které jsou součástí této ceny.

128

S ohledem na výše uvedené bylo tedy pro obviněné dopravce předvídatelné, že jediné trvající protiprávní jednání bude mít v rozsahu, v němž se týkalo příchozích tras, za následek zvýšení ceny dováženého zboží.

129

Z důvodů uvedených výše v bodě 111 bylo pro obviněné dopravce rovněž předvídatelné, že tento účinek nastane v rámci EHP, jak vyplývá z bodu 1045 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

130

Vzhledem k tomu, že relevantní účinek ukázal, že se jednalo o obvyklý běh věcí a ekonomickou racionalitu, v rozporu s tím co tvrdí žalobkyně nebylo nijak nutné, aby žalobkyně působila na trhu dovozu zboží nebo jeho navazujícího dalšího prodeje pro to, aby toto přenesení bylo možné předvídat.

131

Je tedy třeba dospět k závěru, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že relevantní účinek byl požadované předvídatelné povahy.

132

Posouzení podstatné povahy účinků vyvolaných sporným jednáním je třeba provést s ohledem na všechny relevantní okolnosti dané věci. Mezi těmito okolnostmi je zejména doba trvání, povaha a dosah protiprávního jednání. Relevantní mohou být i další okolnosti, jako je význam podniků, které se podílely na tomto jednání (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. září 2015, Toshiba v. Komise, T‑104/13, EU:T:2015:610, bod 159, a ze dne 12. července 2018, Brugg Kabel a Kabelwerke Brugg v. Komise, T‑441/14, EU:T:2018:453, bod 112).

133

Pokud je posuzovaným účinkem zvýšení ceny hotového zboží nebo služby, které jsou odvozeny od kartelové služby nebo ji obsahují, může být relevantní i podíl ceny hotového zboží nebo služby, který představuje kartelová služba.

134

V projednávaném případě je třeba s ohledem na všechny relevantní okolnosti považovat relevantní účinek, který spočívá ve zvýšení ceny zboží dováženého do EHP, za podstatný.

135

Z bodu 1146 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž zaprvé vyplývá, že doba trvání jediného trvajícího protiprávního jednání činí 21 měsíců, pokud jde o trasy Unie-třetí země, a 8 měsíců, pokud jde o trasy EHP kromě tras Unie-třetí země. Z bodů 1215 a 1217 odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že taková byla rovněž doba trvání účasti všech obviněných dopravců s výjimkou Lufthansa Cargo a Swiss.

136

Zadruhé, pokud jde o dosah protiprávního jednání, z bodu 889 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že PP a BP jsou „obecně použitelnými opatřeními, která ne[byla] specifická pro určité trasy“ a která „byla určena k použití na všechny trasy po celém světě, včetně tras […] do EHP“.

137

Zatřetí, pokud jde o povahu protiprávního jednání, z bodu 1030 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že účelem jediného trvajícího protiprávního jednání bylo omezit hospodářskou soutěž mezi obviněnými dopravci, zejména na trasách EHP-třetí země. V bodě 1208 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise dospěla k závěru, že „stanovení různých složek ceny, včetně některých příplatků, představ[ovalo] jedno z nejzávažnějších omezení hospodářské soutěže“, a proto rozhodla, že jediné trvající protiprávní jednání si zaslouží použití koeficientu závažnosti „na horní části stupnice“ stanovené pokyny z roku 2006.

138

Pro úplnost, pokud jde o podíl ceny kartelové služby na zboží nebo službě z ní odvozené nebo ji obsahující, je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, představovaly příplatky významnou část celkové ceny služeb letecké nákladní dopravy během doby trvání protiprávního jednání.

139

Z dopisu Hong Kong Association of Freight Forwarding & Logistics (Hongkongské sdružení spedice a logistiky) ze dne 8. července 2005 určeného předsedovi podvýboru pro nákladní dopravu (dále jen „PND“) Board of Airline Representatives (Sdružení zástupců leteckých společností) (dále jen „BAR“) v Hongkongu tak vyplývá, že příplatky tvoří „velmi podstatnou část“ celkové ceny leteckých nákladních listů, kterou mají spediční podniky zaplatit. Z tabulky uvedené v bodě 135 žaloby tak vyplývá, že příplatky představovaly 11,87 % z ceny za služby letecké nákladní dopravy na trasách EHP-třetí země žalobkyně během finančního roku 2004/2005.

140

Jak přitom vyplývá z bodu 1031 odůvodnění napadeného rozhodnutí, cena služeb letecké náklady dopravy byla sama o sobě „důležitou složkou ceny přepravovaného zboží, která má vliv na jeho prodej“. Žalobkyně to sice zpochybňuje, ale omezuje se na tvrzení.

141

Opět pro úplnost, pokud jde o význam podniků, které se účastnily sporného jednání, z bodu 1209 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že společný podíl na trhu obviněných dopravců na „celosvětovém trhu“ činil v roce 2005 34 % a byl „přinejmenším stejně velký u služeb letecké nákladní dopravy […] poskytovaných […] na trasách [EHP-třetí země]“, které zahrnují jak odchozí, tak příchozí trasy. Samotná žalobkyně měla v době trvání protiprávního jednání na příchozích trasách značný obrat, který v roce 2005 činil více než 140000000 eur.

142

Je tedy třeba dospět k závěru, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že relevantní účinek měl požadovanou podstatnou povahu.

143

Požadavek okamžitosti účinků vyvolaných sporným jednáním se týká příčinné souvislosti mezi dotčeným jednáním a posuzovaným účinkem. Účelem tohoto požadavku je zajistit, aby se Komise nemohla při zdůvodňování své pravomoci konstatovat a sankcionovat protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU a článkem 53 Dohody o EHP dovolávat všech možných účinků, ani velmi vzdálených účinků, které by mohly z tohoto jednání vyplynout z hlediska conditio sine qua non (v tomto smyslu viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Kone a další, C‑557/12, EU:C:2014:45, body 33 a 34).

144

Okamžitou příčinnou souvislost nelze však považovat za rovnocennou s výlučnou příčinnou souvislostí, která ukládá konstatovat systematicky a bez výjimky přerušení příčinné souvislosti, pokud třetí osoba přispěla ke vzniku relevantních účinků (v tomto smyslu viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Kone a další, C‑557/12, EU:C:2014:45, body 36 a 37).

145

V projednávané věci zásah spedičních podniků, u nichž bylo možné předvídat, že dodatečné náklady, které museli zaplatit, nezávisle přenesou na odesílatele, nepochybně přispěl ke vzniku relevantního účinku. Tento zásah však sám o sobě nebyl způsobilý přerušit řetězec příčinné souvislosti mezi dotčeným jednáním a tímto účinkem a tak jej zbavit jeho okamžité povahy.

146

Naopak v případě, že není zaviněný, ale objektivně vyplývá z dané kartelové dohody, za běžného fungování trhu, takový zásah nepřerušuje řetězec příčinné souvislosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2005, CD Cartondruck v. Rada a Komise, T‑320/00, nezveřejněný, EU:T:2005:452, body 172 až 182), ale pokračuje v něm (v tomto smyslu viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Kone a další, C‑557/12, EU:C:2014:45, bod 37).

147

V projednávaném případě přitom žalobkyně neprokazuje, a dokonce ani netvrdí, že předvídatelné přenesení dodatečných nákladů na odesílatele usazené v EHP je zaviněné nebo nesouvisí s běžným fungováním trhu.

148

Z toho vyplývá, že relevantní účinek má požadovanou okamžitou povahu.

149

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem žalobkyně, podle něhož pro to, aby byli dotčeni „spotřebitelé v EHP“, na které Komise odkazuje v bodě 1045 odůvodnění napadeného rozhodnutí, by mělo být „případné zvýšení cen přeneseno ze spedičního podniku na odesílatele, následně z odesílatele na dovozce a posléze případně z dovozce na velkoobchodníka, z velkoobchodníka na maloobchodníka a nakonec z maloobchodníka na spotřebitele“. Tento argument totiž vychází ze dvou chybných předpokladů.

150

První z dotčených předpokladů spočívá v tom, že „spotřebitelé v EHP“ uvedení v bodě 1045 odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou koneční spotřebitelé, tj. fyzické osoby jednající za jiným účelem, než je jejich profesní nebo obchodní činnost. Pojem spotřebitel v právu hospodářské soutěže se nevztahuje pouze na konečné spotřebitele, ale na všechny přímé nebo nepřímé uživatele výrobků nebo služeb, které byly předmětem sporného jednání (v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci MasterCard a další v. Komise, C‑382/12 P, EU:C:2014:42, bod 156).

151

Z bodu 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jehož opodstatněnost žalobkyně účelně nezpochybnila, vyplývá, že „odesílateli mohou být kupující nebo prodávající zboží, s nímž se obchoduje, nebo vlastníci zboží, které musí být rychle přepraveno na relativně dlouhé vzdálenosti“. Komise ve svých písemnostech upřesnila, že toto zboží může být dováženo pro přímou spotřebu nebo jako vstupy pro výrobu jiných výrobků. Pokud jde přitom o příchozí služby letecké nákladní dopravy, mohou být tito odesílatelé, jak Komise správně uvádí, usazeni v EHP. Odkaz na „spotřebitele v EHP“ v bodě 1045 odůvodnění napadeného rozhodnutí musí být proto vykládán tak, že zahrnuje i odesílatele.

152

Druhý z dotčených předpokladů spočívá v tom, že i kdyby odkaz na „spotřebitele v EHP“ v bodě 1045 odůvodnění napadeného rozhodnutí zahrnoval pouze konečné spotřebitele, tito by mohli dovážené zboží získat pouze od maloobchodníka, který je zase mohl jen získat pouze od velkoobchodníka, jenž je zase mohl získat pouze od dovozce atd. Koneční spotřebitelé přitom mohou toto zboží nabýt také přímo od odesílatele.

153

Z výše uvedeného vyplývá, že relevantní účinek vykazuje předvídatelnou, podstatnou a okamžitou povahu, jak je požadováno, a že první důvod, o který se Komise opírala při přijetí závěru, že kritérium kvalifikovaných účinků bylo splněno, je opodstatněný. Je tedy třeba konstatovat, že Komise mohla, aniž se dopustila pochybení, dospět k závěru, že kritérium kvalifikovaných účinků bylo splněno, pokud jde o koordinaci příchozích služeb letecké nákladní dopravy samostatně, aniž je třeba zkoumat opodstatněnost druhého důvodu uvedeného v bodě 1045 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

154

Úvodem je třeba připomenout, že na rozdíl do toho, co tvrdí žalobkyně v replice, nic nezakazuje posoudit, zda je Komise v každém případě nadána pravomocí nezbytnou k použití unijního práva hospodářské soutěže z hlediska jednání dotyčného podniku či podniků jako celku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 50).

155

Podle judikatury se článek 101 SFEU může použít na jednání a dohody, které slouží k dosažení téhož protisoutěžního účelu, vzhledem k tomu, že lze předpokládat, že dohromady mají tato jednání a dohody okamžité a podstatné účinky na vnitřním trhu. Podnikům totiž nelze umožnit, aby se vyhnuly použití unijních pravidel hospodářské soutěže tím, že kombinují více jednání sledujících stejný účel, z nichž každé jednotlivě nemůže mít okamžitý a podstatný účinek na uvedený trh, ale dohromady takový účinek mít mohou (rozsudek ze dne 12. července 2018, Brugg Kabel a Kabelwerke Brugg v. Komise, T‑441/14, EU:T:2018:453, bod 106).

156

Komise tak může založit svou pravomoc k použití článku 101 SFEU na jediné trvající protiprávní jednání, jaké bylo konstatováno v napadeném rozhodnutí, na předvídatelných, okamžitých a podstatných účincích uvedeného jednání na vnitřní trh (rozsudek ze dne 12. července 2018, Brugg Kabel a Kabelwerke Brugg v. Komise, T‑441/14, EU:T:2018:453, bod 105).

157

Tyto úvahy platí obdobně pro článek 53 Dohody o EHP.

158

V bodě 869 odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom Komise kvalifikovala sporné jednání jako jediné trvající protiprávní jednání, a to i v rozsahu, v němž se týkalo příchozích služeb letecké nákladní dopravy. Žalobkyně nezpochybňuje tuto kvalifikaci obecně ani zjištění existence jediného protisoutěžního cíle, který by mohl narušit hospodářskou soutěž v EHP, na němž je založena. Nanejvýš v rámci třetího žalobního důvodu zpochybňuje, že by její vlastní jednání mohlo představovat takové porušení.

159

V bodě 1046 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise, jak vyplývá z jejích odpovědí na písemné a ústní otázky Tribunálu, přezkoumala účinky tohoto protiprávního jednání jako celku. Zejména tak konstatovala, že její šetření odhalilo „celosvětově prováděnou kartelovou dohodu“, jejíž „ujednání […] o příchozích trasách byla nedílnou součástí jediného trvajícího protiprávního jednání v rozporu s článkem 101 SFEU a článkem 53 Dohody o EHP“. Dodala, že „jednotné uplatňování příplatků v celosvětovém rozsahu bylo klíčovým prvkem [sporné] kartelové dohody“. Jak Komise uvedla v odpovědi na písemné otázky Tribunálu, jednotné uplatňování příplatků bylo součástí celkové strategie, jejímž cílem bylo neutralizovat riziko, že by spediční podniky mohly obcházet účinky této kartelové dohody tím, že by pro přepravu zboží ze země původu do země určení volili nepřímé trasy, které by nepodléhaly koordinovaným příplatkům. Důvodem je, jak vyplývá z bodu 72 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „časový faktor je pro přepravu [leteckého nákladu] méně důležitý než pro přepravu osob“, takže letecký náklad „může být přepravován s větším počtem mezipřistání“, a v důsledku toho mohou nepřímé trasy nahradit přímé trasy.

160

Argumenty, kterými žalobkyně existenci takové nahraditelnosti zpochybňuje, nemohou obstát. Okolnost, že letecká nákladní doprava může být privilegovaným dopravním prostředkem pro přepravu zboží, které je citlivé na plynutí času, neznamená, že veškeré zboží přepravované leteckou nákladní dopravou je takové, a ostatně ani to, že leteckou nákladní dopravou je přepravováno pouze zboží citlivé na plynutí času. Z této pouhé okolnosti tedy nelze dovodit, že nepřímé trasy nejsou zpravidla vhodné k přepravě leteckého nákladu. Dále je třeba uvést, že žalobkyně nepředložila na podporu své argumentace žádný důkaz. Naopak Komise odkazuje na dohodu, v jejímž rámci organizovali členové aliance WOW přepravu vína pocházejícího z EHP do Japonska trasami přes Spojené státy a jiné asijské země než Japonsko.

161

Za těchto podmínek Komise správně tvrdí, že zakázat jí použít kritérium kvalifikovaných účinků na sporné jednání jako celek by mohlo vést k umělému rozštěpení celého protisoutěžního jednání, které je způsobilé ovlivnit strukturu trhu uvnitř EHP, na řadu samostatných jednání, u nichž hrozí, že se zcela nebo částečně vymknou pravomoci Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, bod 57).

162

Je tedy třeba mít za to, že Komise mohla v bodě 1046 odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumat účinky jediného trvajícího protiprávního jednání jako celku.

163

Pokud jde přitom o dohody a jednání, jejichž účelem bylo zaprvé omezit hospodářskou soutěž přinejmenším v rámci Unie, EHP a Švýcarska (viz bod 903 odůvodnění tohoto rozhodnutí), zadruhé spojovaly dopravce s významnými podíly na trhu (viz bod 1209 odůvodnění tohoto rozhodnutí) a zatřetí se jejich významná část týkala tras uvnitř EHP po dobu delší než šest let (viz bod 1146 odůvodnění tohoto rozhodnutí), nelze pochybovat o tom, že bylo předvídatelné, že jediné trvající protiprávní jednání jako celek vyvolá okamžité a podstatné účinky na vnitřním trhu nebo v EHP.

164

Z toho vyplývá, že Komise mohla v bodě 1046 odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž rozhodnout, že kritérium kvalifikovaných účinků bylo splněno, pokud jde o jediné trvající protiprávní jednání jako celek.

165

Jelikož tedy Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že bylo předvídatelné, že sporné jednání bude mít podstatný a okamžitý účinek v rámci EHP, musí být tato výtka, a tudíž i tento žalobní důvod, v plném rozsahu zamítnuty, aniž je třeba přezkoumat výtku týkající se pochybení při použití kritéria provádění.

166

Úvodem je třeba připomenout, že unijnímu soudu přísluší, aby i bez návrhu zkoumal nepominutelný důvod, který vychází z nedostatku pravomoci autora napadeného aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2000, Salzgitter v. Komise, C‑210/98 P, EU:C:2000:397, bod 56).

167

Podle ustálené judikatury unijní soud v zásadě nemůže založit své rozhodnutí na právním důvodu uplatněném bez návrhu, i kdyby se jednalo o důvod nepominutelný, aniž předtím vyzve účastníky řízení, aby se k tomu vyjádřili (viz rozsudek ze dne 17. prosince 2009, Réexamen M v. EMEA, C‑197/09 RX-II, EU:C:2009:804, bod 57 a citovaná judikatura).

168

V projednávané věci má Tribunál za to, že mu přísluší přezkoumat i bez návrhu, zda Komise překročila meze své pravomoci na základě dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě, pokud jde o trasy EHP kromě tras Unie-Švýcarsko, tím, že v čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí konstatovala porušení článku 53 Dohody o EHP na trasách EHP kromě tras Unie-třetí země a vyzvala účastníky řízení, aby předložili svá vyjádření k této věci v rámci organizačních procesních opatření.

169

Žalobkyně tvrdila, že odkaz na „třetí země“ v čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí zahrnuje Švýcarskou konfederaci. Ta je totiž třetí zemí ve smyslu Dohody o EHP, jejíž porušení je konstatováno v uvedeném článku. Žalobkyně z toho vyvozuje, že Komise v tomto článku konstatovala porušení článku 53 Dohody o EHP na trasách EHP kromě tras Unie-Švýcarsko. Dodala, že tím Komise zaprvé porušila čl. 11 odst. 2 dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě a zadruhé porušila mezinárodní smluvní právo tím, že uložila Švýcarské konfederaci povinnost bez jejího předchozího souhlasu. Podle ní tyto protiprávnosti odůvodňovaly snížení koeficientu závažnosti, a v důsledku toho výše pokuty, která jí byla uložena.

170

Komise odpovídá, že odkaz v článku 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí na „trasy mezi letišti nacházejícími se v zemích, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP, ale nejsou členskými státy, a letišti ve třetích zemích“ nelze vykládat v tom smyslu, že zahrnuje trasy EHP kromě tras Unie-Švýcarsko. Podle ní pojem „třetí země“ ve smyslu tohoto článku vylučuje Švýcarskou konfederaci.

171

Komise dodává, že pokud by bylo třeba mít za to, že žalobkyni činila odpovědnou za porušení článku 53 Dohody o EHP na trasách EHP kromě tras Unie-Švýcarsko v článku 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí, překročila by meze, které její pravomoci klade čl. 11 odst. 2 dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě.

172

Je třeba určit, zda, jak tvrdí žalobkyně, Komise v čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí konstatovala porušení článku 53 Dohody o EHP na trasách EHP kromě tras Unie-Švýcarsko, a případně zda tím překročila meze své pravomoci na základě dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě.

173

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada účinné právní ochrany je obecná zásada unijního práva, která je nyní vyjádřena v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Tato zásada, která v unijním právu odpovídá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, vyžaduje, aby výrok rozhodnutí přijatého Komisí, konstatujícího porušení pravidel hospodářské soutěže, byl zvláště jasný a přesný a aby podniky, které jsou považovány za odpovědné a které byly potrestány, mohly porozumět přičtení této odpovědnosti a uložení sankcí, tak jak vyplývají ze znění uvedeného výroku, a napadnout je (viz rozsudek ze dne 16. prosince 2015, Martinair Holland v. Komise, T‑67/11, EU:T:2015:984, bod 31 a citovaná judikatura).

174

Komise totiž uvádí povahu a rozsah protiprávních jednání, za která ukládá sankce, ve výroku svých rozhodnutí. V zásadě, pokud jde konkrétně o dosah a povahu sankcionovaných protiprávních jednání, je rozhodující nikoli odůvodnění, nýbrž výrok. Pouze v případě nedostatečné jasnosti termínů použitých ve výroku je třeba výrok vyložit pomocí odůvodnění rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 16. prosince 2015, Martinair Holland v. Komise, T‑67/11, EU:T:2015:984, bod 32 a citovaná judikatura).

175

V článku 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že žalobkyně „porušila článek 53 Dohody o EHP, pokud jde o trasy mezi letišti nacházejícími se v zemích, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP, ale nejsou členskými státy, a letišti nacházejícími se ve třetích zemích“ v období od 19. května 2005 do 14. února 2006. Do těchto tras výslovně nezahrnula, ani z nich nevyloučila trasy EHP kromě tras Unie-Švýcarsko.

176

Je tedy třeba ověřit, zda Švýcarská konfederace patří mezi „třetí země“ uvedené v čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí.

177

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí rozlišuje mezi „zeměmi, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP, ale nejsou členskými státy“, a třetími zeměmi. Je pravda, že Švýcarská konfederace, jak uvádí žalobkyně, není smluvní stranou Dohody o EHP, a ve vztahu k ní proto patří mezi „třetí země“.

178

Je však třeba připomenout, že s ohledem na požadavky jednotnosti a soudržnosti právního řádu Unie je třeba předpokládat, že stejné výrazy použité ve stejném aktu mají stejný význam.

179

V článku 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí přitom Komise konstatovala protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU na „trasách mezi letišti nacházejícími se v Evropské unii a letišti mimo EHP“. Tento pojem nezahrnuje letiště nacházející se ve Švýcarsku, přestože Švýcarská konfederace není smluvní stranou Dohody o EHP, a že její letiště se proto musí formálně považovat za letiště „mimo EHP“, nebo jinými slovy za letiště v třetí zemi ve vztahu k této dohodě. Tato letiště jsou předmětem čl. 1 odst. 4 napadeného rozhodnutí, který konstatuje protiprávní jednání v rozporu s článkem 8 dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě na „trasách mezi letišti nacházejícími se v Evropské unii a letišti nacházejícími se ve Švýcarsku“.

180

V souladu se zásadou připomenutou v bodě 177 výše je tedy třeba předpokládat, že výrazy „letiště ve třetích zemích“ použité v čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí mají stejný význam jako výrazy „letiště mimo EHP“ použité v odstavci 2 tohoto článku, a vylučují tedy letiště nacházející se ve Švýcarsku.

181

Vzhledem k tomu, že z výroku napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by Komise měla v úmyslu dát pojmu „třetí země“ uvedenému v čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí jiný význam, je třeba dospět k závěru, že pojem „třetí země“ uvedený v jeho článku 1 odst. 3 vylučuje Švýcarskou konfederaci.

182

Nelze tedy mít za to, že Komise v čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí konstatovala odpovědnost žalobkyně za protiprávní jednání v rozporu s článkem 53 Dohody o EHP na trasách EHP kromě tras Unie-Švýcarsko.

183

Jelikož výrok napadeného rozhodnutí neponechává žádný prostor pro pochybnosti, Tribunál pouze pro úplnost dodává, že jeho odůvodnění není s tímto závěrem v rozporu.

184

V bodě 1146 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že „protisoutěžní ujednání“, která popsala, porušovala článek 101 SFEU v období od 1. května 2004 do 14. února 2006, „pokud jde o leteckou dopravu mezi letišti v [Unii] a letišti mimo EHP“. V příslušné poznámce pod čarou (č. 1514) Komise upřesnila následující: „Pro účely tohoto rozhodnutí se ‚letišti mimo EHP‘ rozumí letiště nacházející se v jiných zemích než ve Švýcarsk[é konfederaci] a smluvních stranách Dohody o EHP“.

185

Je pravda, že když Komise popisuje dosah protiprávního jednání v rozporu s článkem 53 Dohody o EHP v bodě 1146 odůvodnění napadeného rozhodnutí, neodkázala na pojem „letiště mimo EHP“, ale na pojem „letiště ve třetích zemích“. Z toho však nelze vyvozovat, že Komise měla v úmyslu dát jiný význam pojmu „letiště mimo EHP“ pro účely použití článku 101 SFEU a pojmu „letiště ve třetích zemích“ pro účely použití článku 53 Dohody o EHP. Naopak Komise v napadeném rozhodnutí použila oba pojmy zaměnitelně. V bodě 824 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Komise uvedla, že „nepouži[la] článek 101 SFEU na protisoutěžní dohody a jednání týkající se letecké dopravy mezi letišti Unie a letišti třetích zemí, ke kterým došlo před 1. květnem 2004“. Podobně v bodě 1222 odůvodnění tohoto rozhodnutí, pokud jde o ukončení účasti SAS Consortium na jediném trvajícím protiprávním jednání, Komise odkázala na svou pravomoc na základě těchto ustanovení „pro trasy mezi [Unií] a třetími zeměmi, jakož i pro trasy mezi Islandem, Norskem a Lichtenštejnskem a zeměmi mimo EHP“.

186

Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy potvrzuje, že pojmy „letiště ve třetích zemích“ a „letiště mimo EHP“ mají stejný význam. V souladu s definicí v poznámce pod čarou č. 1514 je proto třeba se domnívat, že oba pojmy vylučují letiště nacházející se ve Švýcarsku.

187

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, body 1194 a 1241 odůvodnění napadeného rozhodnutí nenasvědčují jinému řešení. Je pravda, že v bodě 1194 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise odkázala na „trasy mezi EHP a třetími zeměmi, kromě tras mezi [Unií] a Švýcarskem“. Podobně v bodě 1241 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise v rámci „stanovení hodnoty tržeb na trasách se třetími zeměmi“ snížila základní částku o 50 % pro „trasy EHP-třetí země kromě tras mezi Unií a Švýcarskem, v jejichž případě jedná na základě dohody [ES-Švýcarsko o letecké dopravě]“. Bylo by přitom možné se domnívat, jak v podstatě uvádí žalobkyně, že pokud se Komise snažila do těchto bodů odůvodnění vložit výraz „kromě tras mezi Unii a Švýcarskem“, bylo to proto, že se domnívala, že Švýcarská konfederace spadá pod pojem „třetí země“, pokud se jedná o trasy EHP-třetí země.

188

Komise ostatně připustila, že je možné, že „nedopatřením“ zahrnula do hodnoty tržeb obrat, kterého někteří předmětní dopravci dosáhli během dotčeného období na trasách EHP kromě tras Unie-Švýcarsko. Podle ní je toho důvodem skutečnost, že v žádosti o informace ze dne 26. ledna 2009 týkající se některých obratů neoznámila dotyčným dopravcům, že je třeba vyloučit obrat dosažený na trasách EHP kromě tras Unie-Švýcarsko z hodnoty tržeb uskutečněných na trasách EHP kromě tras Unie-třetí země.

189

Je však třeba konstatovat, podobně jako to učinila Komise, že tyto skutečnosti se týkají výhradně příjmů, které je třeba zohlednit pro účely výpočtu základní částky pokuty, a nikoliv vymezení zeměpisného rozsahu jediného trvajícího protiprávního jednání, o které se jedná v projednávané věci.

190

Tento žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

191

Žalobkyně tento žalobní důvod člení na dvě části, vycházející jednak z porušení zásady ne bis in idem a článku 266 SFEU, a jednak z porušení promlčecí doby a z neexistence oprávněného zájmu na formálním konstatování protiprávního jednání.

192

Tribunál má za to, že je vhodné zabývat se nejprve druhou částí vycházející z porušení promlčecí doby.

193

Žalobkyně se dovolává porušení promlčecí doby a neexistence oprávněného zájmu na formálním konstatování protiprávního jednání.

194

Pokud jde o promlčecí dobu, žalobkyně tvrdí, že jelikož její žaloba proti rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 nesměřovala ke zrušení zjištění protiprávního jednání týkajícího se tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko, čl. 25 odst. 6 nařízení č. 1/2003 stanovující pozastavení běhu této promlčecí doby v případě probíhajícího řízení se neuplatnil. Uložením pokuty žalobkyni na základě těchto tras v napadeném rozhodnutí tedy Komise uvedenou promlčecí dobu porušila.

195

Pokud jde o oprávněný zájem na konstatování protiprávního jednání v případě tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko, žalobkyně tvrdí, že je na Komisi, aby prokázala, že má takový zájem. Komise však neuvedla žádnou skutečnost, která by prokazovala, že žalobkyně nesplnila povinnost okamžitého ukončení protiprávního jednání stanovenou v rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010. Kromě toho nic neumožňovalo Komisi předpokládat, jak učinila v bodě 1171 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobkyně pravděpodobně neukončila protiprávní jednání ke dni přijetí napadeného rozhodnutí. Navíc jak napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 uvádějí, že neexistují důkazy o tom, že koluzní ujednání pokračovala po prvním dni kontrol dne 14. února 2006. Žalobkyně se rovněž domnívá, že podle judikatury skutečnost, že Komise neprokázala oprávněný zájem, postačuje k odůvodnění zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu, v němž se jí týká.

196

Konečně, pokud by Tribunál vyhověl této části žalobního důvodu, ale rozhodl by, že se napadené rozhodnutí neruší v plném rozsahu, bylo by třeba při výpočtu výše pokuty zohlednit porušení promlčecí doby. Podle žalobkyně by tedy koeficient závažnosti a dodatečná částka, jež se na ní vztahují, měly být stanoveny jako procentní podíl nižší než 16 %. Tvrdí, že v opačném případě by to vedlo k neodůvodnitelnému nerovnému zacházení mezi ní a dopravci odpovědnými za jediné trvající protiprávní jednání na všech trasách a zbavilo by to desetiletou promlčecí dobu stanovenou v článku 25 nařízení č. 1/2003 jejího smyslu.

197

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

198

Podle Komise byla desetiletá promlčecí doba pozastavena mezi 24. lednem 2011, dnem, kdy žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010, a 16. prosincem 2015, kdy Tribunál vydal rozsudek Japan Airlines v. Komise (T‑36/11, nezveřejněný, EU:T:2015:992). Při zohlednění tohoto pozastavení, je doba, která uplynula mezi 14. únorem 2006, dnem, kdy bylo ukončeno protiprávní jednání, a 17. březnem 2017, dnem, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, pouze 6 let, 2 měsíce a 26 dnů.

199

Komise zdůrazňuje, že rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 popisuje jediné trvající protiprávní jednání vztahující se na všechny dotyčné trasy a že se žalobkyně žalobou proti tomuto rozhodnutí domáhala zrušení tohoto rozhodnutí, což odůvodňuje zastavení běhu promlčecí doby.

200

Komise dodává, že koeficient závažnosti a dodatečnou částku není třeba upravovat. Koeficient závažnosti zůstal stejný pro všechny adresáty napadeného rozhodnutí a zeměpisný rozsah chování každého adresáta byl zohledněn v obratech použitých pro výpočet výše pokuty.

201

Je třeba připomenout, že podle čl. 25 odst. 1 písm. b) a odst. 2, 3 a 5 nařízení č. 1/2003 se pravomoc uložit pokutu promlčuje, jestliže:

202

Kromě toho čl. 25 odst. 6 nařízení č. 1/2003 stanoví, že se běh promlčecí lhůty staví po dobu, po kterou je rozhodnutí Komise předmětem řízení před Soudním dvorem. Podle odstavce 5 téhož článku se promlčecí lhůta deseti let prodlužuje o dobu, po kterou je promlčení pozastaveno podle odstavce 6.

203

Podle čl. 25 odst. 3 nařízení č. 1/2003 promlčecí lhůtu přerušuje každý úkon učiněný Komisí za účelem šetření nebo postupu souvisejícího s protiprávním jednáním, oznámený alespoň jednomu podniku, který se podílel na protiprávním jednání. Přerušení promlčecí lhůty se podle čl. 25 odst. 4 téhož nařízení vztahuje na všechny podniky, které se podílejí na protiprávním jednání.

204

Z toho vyplývá, že okolnost, že podnik nebyl označen za podnik podílející se na protiprávním jednání v rámci jednoho nebo více úkonů přijatých za účelem šetření nebo řízení ve vztahu k protiprávnímu jednání během správního řízení, nebrání tomu, aby přerušení promlčecí doby mělo rovněž platit ve vztahu k němu, pokud je dotyčný podnik později označen za podnik, který se podílel na protiprávním jednání (rozsudek ze dne 31. března 2009, ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, T‑405/06, EU:T:2009:90, body 143 a 144).

205

Soudní dvůr naproti tomu rozhodl, že na rozdíl od účinku erga omnes úkonů přerušujících běh promlčecí doby, které jsou uvedeny v čl. 25 odst. 3 a 4 nařízení č. 1/2003, účinek přerušení běhu promlčecí doby, který je podle čl. 25 odst. 6 nařízení č. 1/2003 spojen se soudním řízením, působí pouze inter partes (rozsudek ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190, bod 148).

206

Ve vztahu k podnikům, které nepodaly žalobu proti konečnému rozhodnutí Komise, tak nemůže mít žaloba jiného podniku proti témuž konečnému rozhodnutí žádný účinek přerušení běhu promlčecí doby (rozsudek ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190, bod 145).

207

Konečně skutečnost, že Komise již nemá pravomoc ukládat pokuty pachatelům protiprávního jednání z důvodu uplynutí promlčecí doby, nebrání sama o sobě přijetí rozhodnutí konstatujícího, že k tomuto protiprávnímu jednání došlo, s výhradou, že Komise v takovém případě prokáže oprávněný zájem na přijetí rozhodnutí konstatujícího takové protiprávní jednání (obdobně viz rozsudek ze dne 6. října 2005, Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, T‑22/02 a T‑23/02, EU:T:2005:349, body 131 a 132).

208

V projednávaném případě není zpochybňováno, že počátkem běhu promlčecí doby je podle čl. 25 odst. 2 nařízení č. 1/2003 den ukončení jediného trvajícího protiprávního jednání, tedy 14. únor 2006.

209

Kromě toho se žalobkyně omezuje na to, že se dovolává porušení desetileté promlčecí doby stanovené v čl. 25 odst. 5 uvedeného nařízení, aniž tvrdí, že byla rovněž porušena pětiletá promlčecí doba. Je přitom nesporné, že ke dni přijetí napadeného rozhodnutí uplynulo více než deset let od ukončení jediného trvajícího protiprávního jednání.

210

Komise nicméně na rozdíl od žalobkyně tvrdí, že běh promlčecí doby byl pozastaven v souladu s čl. 25 odst. 6 tohoto nařízení, zatímco probíhalo řízení, v němž byl vydán rozsudek ze dne 16. prosince 2015, Japan Airlines v. Komise (T‑36/11, nezveřejněný, EU:T:2015:992), takže k promlčení ke dni přijetí napadeného rozhodnutí nedošlo.

211

Je tedy třeba určit, zda žaloba podaná žalobkyní proti rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 měla za následek prodloužení desetileté promlčecí lhůty, pokud jde o její protiprávní chování konstatované v čl. 1 odst. 1 a 4 napadeného rozhodnutí na trasách uvnitř EHP a na trasách Unie-Švýcarsko.

212

V tomto ohledu je třeba uvést, že k učinění závěru ohledně povahy inter partes účinku přerušení běhu promlčecí doby, který vyvolává žaloba proti rozhodnutí Komise o uložení sankce (bod 205 výše), vycházel Soudní dvůr zejména z obrysů předmětu sporu, o kterém rozhoduje unijní soud, k němuž je podána žaloba na neplatnost, přičemž připomněl, že jsou soudu předloženy pouze prvky rozhodnutí, které se týkají navrhovatele zrušení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190, bod 142). Z toho vyplývá nezbytná soudržnost mezi rozsahem žaloby na neplatnost a rozsahem účinku na promlčení, který se na ni váže na základě čl. 25 odst. 6 nařízení č. 1/2003.

213

Je tedy třeba určit rozsah žaloby žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010, a zejména zda se Tribunál v rámci sporu, který mu žalobkyně předložila, zabýval chováním týkajícím se tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko.

214

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že závěry uvedené v odůvodnění rozhodnutí nemohou být jako takové předmětem žaloby na neplatnost a mohou podléhat přezkumu legality unijním soudem pouze tehdy, představují-li jakožto odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení nezbytný podklad pro výrok tohoto aktu (viz rozsudek ze dne 11. června 2015, Laboratoires CTRS v. Komise, T‑452/14, nezveřejněný, EU:T:2015:373, bod 51 a citovaná judikatura).

215

Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že rozhodnutí přijaté v oblasti hospodářské soutěže vůči více podnikům, i když je vydáno ve formě jediného rozhodnutí, musí být posuzováno jako soubor individuálních rozhodnutí, jež vůči každému z podniků, jimž jsou určena, konstatují protiprávní jednání, za které nebo která byl shledán odpovědným, a případně mu ukládají pokutu (rozsudek ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, bod 100). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že pokud se osoba, které je určeno rozhodnutí, rozhodne podat žalobu na neplatnost, jsou unijnímu soudu předloženy pouze prvky rozhodnutí, které se jí týkají, kdežto ty prvky rozhodnutí, které se týkají jiných osob, nejsou předmětem sporu, o němž má unijní soud rozhodnout, s výhradou zvláštních okolností (rozsudek ze dne 11. července 2013, Team Relocations a další v. Komise, C‑444/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:464, bod 66).

216

Předmět žaloby podané žalobkyní proti rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 musí být tudíž omezen na výrok uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká, jakož i na důvody, které jsou jeho nezbytnou oporou. Tento výrok přitom v rozsahu, v němž konstatoval účast podniků, kterým bylo toto rozhodnutí určeno, na protiprávních jednáních, která v něm byla uvedena, učinil takové zjištění ve vztahu k žalobkyni pouze s ohledem na trasy Unie-třetí země (článek 2) a trasy EHP kromě tras Unie-třetí země (článek 3). Naproti tomu uvedený výrok v rozsahu, v němž neuváděl žalobkyni v článcích 1 a 4, nekonstatuje odpovědnost za chování na trasách uvnitř EHP a trasách Unie-Švýcarsko, a proto nepředstavuje prvek rozhodnutí, který se jí týká a který by mohl podléhat přezkumu Tribunálu.

217

Toto zjištění není zpochybněno okolností, kterou uvádí Komise, že se žalobkyně ve svých návrhových žádáních domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 v plném rozsahu.

218

Vzhledem k tomu, že musí být uvedené rozhodnutí posuzováno jako soubor individuálních rozhodnutí, která vůči každému z dopravců konstatují, že se dopustil protiprávního či protiprávních jednání, se totiž žalobkyně tím, že se domáhala zrušení tohoto rozhodnutí v plném rozsahu, domáhala zrušení individuálního rozhodnutí, které jí bylo určeno a které jí nepřičítalo chování na trasách uvnitř EHP a na trasách Unie-Švýcarsko. To potvrzuje výrok rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Japan Airlines v. Komise (T‑36/11, nezveřejněný, EU:T:2015:992), který upřesňuje, že rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 se zrušuje v rozsahu, v němž se týká žalobkyně.

219

S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že žaloba podaná žalobkyní proti rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 nemohla způsobit prodloužení promlčecí doby stanovené v čl. 25 odst. 5 nařízení č. 1/2003, pokud jde o protiprávní chování na trasách uvnitř EHP a na trasách Unie-Švýcarsko.

220

Proto v případě neprodloužení promlčecí doby byl výkon pravomoci Komise ukládat sankce ve vztahu k dotčeným chováním promlčen ode dne 14. února 2016, tedy ode dne, který předcházel dni přijetí napadeného rozhodnutí.

221

Z toho vyplývá, že Komise tím, že v napadeném rozhodnutí uložila sankce žalobkyni za jediné trvající protiprávní jednání, pokud jde o trasy uvnitř EHP a trasy Unie-Švýcarsko, porušila pravidla v oblasti promlčení stanovená v článku 25 nařízení č. 1/2003.

222

Kromě toho i za předpokladu, jak patrně Komise naznačila v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu v rámci organizačních procesních opatření, že pokuta uložená žalobkyni nebyla uložena za protiprávní chování týkající se tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko, je třeba uvést, že Komise netvrdí v napadeném rozhodnutí ani před Tribunálem, že má oprávněný zájem na konstatování existence uvedených protiprávních chování bez ohledu na promlčení pravomoci uložit pokutu z tohoto titulu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2005, Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, T‑22/02 a T‑23/02, EU:T:2005:349, bod 136, a ze dne 16. listopadu 2011, Stempher a Koninklijke Verpakkingsindustrie Stempher v. Komise, T‑68/06, nezveřejněný, EU:T:2011:670, bod 44).

223

V důsledku toho je třeba vyhovět druhé části prvního žalobního důvodu a zrušit čl. 1 odst. 1 písm. h) a odst. 4 písm. h) napadeného rozhodnutí.

224

Naproti tomu z toho nevyplývá, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno v plném rozsahu (viz bod 195 výše). Na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 6. října 2005, Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise (T‑22/02 a T‑23/02, EU:T:2005:349), jehož se žalobkyně chce dovolávat, v projednávaném případě došlo k promlčení pouze ve vztahu k části zjištění protiprávního jednání obsažených v napadeném rozhodnutí, a to vůči těm jednáním, která se týkají tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko. Dále na rozdíl od toho, co tvrdila žalobkyně na jednání a jak vyplývá z níže uvedeného přezkumu žalobních důvodů zbývajících na podporu projednávané žaloby, vyhovění této části žalobního důvodu nebrání žalobkyni v tom, aby užitečně projednala, a Tribunálu, aby posoudil legalitu zbývající části napadeného rozhodnutí.

225

Pokud jde o první část článku 4 napadeného rozhodnutí, není ji třeba rušit, protože se omezuje na výzvu obviněných dopravců, aby ukončili jediné trvající protiprávní jednání „pokud tak ještě neučinili“.

226

Kromě toho v rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že je třeba zrušení čl. 1 odst. 1 písm. h) a odst. 4 písm. h) napadeného rozhodnutí zohlednit při výpočtu pokuty, se její argumentace posoudí v rámci přezkumu návrhového žádání směrujícího ke změně pokuty.

227

Žalobkyně v první řadě tvrdí, že Komise porušila zásadu ne bis in idem zakotvenou v článku 50 Listiny, jakož i v článku 266 SFEU tím, že jí přičetla odpovědnost za jediné trvající protiprávní jednání na trasách uvnitř EHP mezi 7. prosincem 1999 a 14. únorem 2006 a na trasách Unie-Švýcarsko mezi 1. červnem 2002 a 14. únorem 2006, zatímco v rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 byla zproštěna veškeré odpovědnosti na těchto trasách a byla shledána odpovědnou za jediné protiprávní jednání pouze na trasách Unie-třetí země mezi 1. květnem 2004 a 14. únorem 2006 a na trasách EHP kromě tras Unie-třetí země mezi 19. květnem 2005 a 14. únorem 2006.

228

Kromě toho Komise porušila zásadu rovného zacházení tím, že napadené rozhodnutí neadresovala společnosti Qantas z důvodu, že nezpochybnila rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010, zatímco žalobkyně, která nezpochybnila toto rozhodnutí v rozsahu, v němž jej zprošťuje odpovědnosti na trasách uvnitř EHP a trasách Unie-Švýcarsko, je v současnosti považována za odpovědnou ve vztahu k těmto trasám.

229

V replice žalobkyně dodává, že se Komise tím, že opomněla uspořádat nové slyšení a zaslat nové oznámení námitek předtím, než podstatně změnila výrok rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010, tím, že shledala její odpovědnost na trasách uvnitř EHP mezi 7. prosincem 1999 a 14. únorem 2006 a na trasách Unie-Švýcarsko mezi 1. červnem 2002 a 14. únorem 2006, dopustila protiprávnosti, která sama o sobě odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí.

230

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

231

Různými výtkami vznesenými v rámci této části žalobkyně Komisi v podstatě vytýká, že ji protiprávně považovala za odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týká tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko. Tribunál však tím, že vyhověl druhé části prvního žalobního důvodu, čímž zrušil čl. 1 odst. 1 písm. h) a odst. 4 písm. h) napadeného rozhodnutí, učinil přezkum této části zbytečným.

232

V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu zákazu diskriminace tím, že ji shledala odpovědnou za protiprávní jednání, jehož rozsah je širší a doba trvání delší než rozsah a doba trvání protiprávních jednání, za něž byla společnost Qantas shledána odpovědnou v rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010.

233

Žalobkyně tvrdí, že se nachází ve stejné situaci jako společnost Qantas, jelikož neprovozovala ani trasy uvnitř EHP a trasy Unie-Švýcarsko. Kromě toho tvrdí, že stejně jako společnost Qantas nikdy nezpochybnila části rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010, které se týkaly tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko, za které je v současnosti podle napadeného rozhodnutí považována za odpovědnou.

234

V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně vytýká Komisi, že porušila povinnost uvést odůvodnění, jakož i článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že ji shledala odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání na trasách uvnitř EHP a trasách Unie-Švýcarsko v období před 1. květnem 2004. Připomíná, že před 1. květnem 2004 mohla Komise uplatňovat článek 101 SFEU pouze na trasy mezi letišti v Unii, a neuplatňoval se tedy na trasy Unie-třetí země. Podle ní to samé platilo pro článek 53 Dohody o EHP před 19. květnem 2005, který Komise nemohla uplatňovat na leteckou dopravu na trasách EHP kromě tras Unie-třetí země. Z toho vyvozuje, že její účast na kontaktech týkajících se tras Unie-Japonsko s jinými dopravci před 1. květnem 2004 byla legální. Vzhledem k tomu, že tyto kontakty nespadaly do pravomoci Komise, a byly tedy legální, nemohly být z podstaty věci součástí „společného protiprávního jednání“, na které Komise odkazuje v bodě 865 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobkyně se tedy domnívá, že nelze mít za to, že účastí na uvedených kontaktech přispěla k jedinému trvajícímu protiprávnímu jednání.

235

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

236

Je třeba konstatovat, že žalobkyně ve svém druhém žalobním důvodu Komisi v podstatě vytýká, že porušila zásadu zákazu diskriminace tím, že ji shledala odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týká tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko, zatímco společnosti Qantas nebyla na těchto trasách vytknuta žádná protiprávní jednání. Stejně tak v rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně Komisi v podstatě vytýká, že porušila článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že ji shledala odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týká týchž tras.

237

Tribunál přitom vyhověl druhé části prvního žalobního důvodu, čímž již zrušil čl. 1 odst. 1 písm. h) a odst. 4 písm. h) napadeného rozhodnutí, v jehož rámci Komise shledala žalobkyni odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týká tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko. Přezkum druhého a třetího žalobního důvodu se tedy stal zbytečným.

238

Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že ji shledala odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání na trasách, které neprovozovala a které nemohla legálně provozovat na základě použitelných mezinárodních dohod o leteckých službách (dále jen „DLS“). Na podporu tohoto tvrzení uvádí žalobkyně tři argumenty.

239

Zaprvé žalobkyně tvrdí, že použití článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP předpokládá existenci skutečné nebo přinejmenším potenciální hospodářské soutěže mezi dotyčnými podniky. Uvádí přitom, že z právního hlediska nemohla poskytovat služby letecké nákladní dopravy na jiných trasách uvedených v článku 1 napadeného rozhodnutí než na trasách EHP-Japonsko.

240

Žalobkyně dodává, že i kdyby mohla uzavřít s dopravci takové dohody, jako jsou dohody uvedené v bodě 890 odůvodnění napadeného rozhodnutí, aby nepřímo provozovala jiné trasy uvedené v článku 1 uvedeného rozhodnutí než trasy EHP-Japonsko, nemohla by na nich vykonávat účinnou hospodářskou soutěž.

241

Tvrzení formulovaná Komisí v bodě 890 odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou ostatně zcela nová a nejsou uvedena v oznámení námitek. Žalobkyně z toho vyvozuje, že jí Komise nepřiznala právo být vyslechnuta ve věci těchto tvrzení, a porušila tak její právo na obhajobu.

242

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že se Komise nemůže dovolávat rozsudku ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise (C‑194/14 P, EU:C:2015:717), aby ji činila odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání na trzích, na kterých nebyla skutečným nebo potenciálním soutěžitelem.

243

Na jedné straně se totiž Komise v napadeném rozhodnutí nedovolávala rozsudku ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise (C‑194/14 P, EU:C:2015:717), a dovolávat se jej před Tribunálem by znamenalo nepřípustnou změnu základu, na němž byla žalobkyně shledána odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání.

244

Žalobkyně dodává, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou spočívající v rozporném odůvodnění, což jí znemožňuje pochopit důvody, proč je činěna odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týká jiných tras než tras EHP-Japonsko. Komise jí totiž přičetla odpovědnost za jediné trvající protiprávní jednání na těchto trasách ze dvou důvodů, které se vzájemně vylučují: jeden předpokládá alespoň potenciální přítomnost žalobkyně na dotčeném trhu, zatímco druhý předpokládá její nepřítomnost na témže trhu.

245

Na druhé straně je dosah rozsudku ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise (C‑194/14 P, EU:C:2015:717), omezen na případy, ve kterých dotyčný podnik aktivně přispěl k omezení hospodářské soutěže a hrál podstatnou roli v posuzovaném protiprávním jednání. Žalobkyně přitom aktivně nepřispívala k jedinému trvajícímu protiprávnímu jednání ani v něm neměla podstatnou roli.

246

Zatřetí žalobkyně tvrdí, že nemohla přispět k provádění protisoutěžní koordinace na jiných trasách, než jsou trasy EHP-Japonsko, a že tedy kontakty, které udržovala s obviněnými dopravci působícími na těchto jiných trasách, nemohly mít za cíl omezení hospodářské soutěže v rámci EHP. Dodává, že zaujala následný postoj na místních trzích a stanovila úroveň příplatků na místní úrovni v závislosti na trasách, takže Komise nebyla oprávněna v bodě 889 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovat, že příplatky nebyly specifické pro žádnou trasu.

247

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

248

Na úvod je třeba poznamenat, že tímto žalobním důvodem žalobkyně Komisi v podstatě vytýká, že ji shledala odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání na trasách uvnitř EHP, trasách Unie-Švýcarsko a trasách EHP-třetí země jiných než trasy EHP-Japonsko (dále jen „trasy EHP-třetí země kromě Japonska“). Z důvodů obdobných důvodům uvedených v bodech 231 a 237 výše se stal přezkum tohoto žalobního důvodu v rozsahu, v němž se týká tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko, zbytečným. Tribunál tedy přezkoumá uvedený žalobní důvod pouze v rozsahu, v němž se týká tras EHP-třetí země kromě Japonska.

249

Po tomto upřesnění je třeba k odpovědi na tento žalobní důvod v první řadě připomenout použitelné zásady (viz body 250 až 264 níže), v druhé řadě identifikovat důvody, na jejichž základě Komise přičetla žalobkyni odpovědnost za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týká tras EHP-třetí země kromě Japonska (viz body 265 až 277 níže) a v třetí řadě přezkoumat jejich opodstatněnost (viz body 278 až 284 níže).

250

Je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodu 100 výše, čl. 101 odst. 1 SFEU zakazuje veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

251

Aby jednání podniků spadalo pod zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU, musí nejen odhalit existenci koluze mezi těmito podniky – tedy dohodu mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě, ale tato koluze musí rovněž nepříznivě a citelně ovlivňovat hospodářskou soutěž na vnitřním trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2012, Expedia, C‑226/11, EU:C:2012:795, body 16 a 17).

252

Pokud jde o dohody nebo jednání ve vzájemné shodě mezi podniky působícími na stejné úrovni výrobního nebo distribučního řetězce, je tedy nezbytné, jak uvádí žalobkyně, aby k takové koluzi docházelo mezi podniky, které se nacházejí v konkurenční situaci, která není-li stávající, je alespoň potenciální.

253

Je však třeba připomenout, že jak rozhodl Soudní dvůr v bodě 34 rozsudku ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise (C‑194/14 P, EU:C:2015:717), čl. 101 odst. 1 SFEU se netýká pouze podniků působících na trhu dotčeném omezeními hospodářské soutěže. Jeho dosah se neomezuje na podniky působící na trzích na vstupu, na výstupu nebo na trzích sousedících s tímto trhem nebo na ty podniky, které omezují svou nezávislost chování na daném trhu na základě dohody nebo jednání ve vzájemné shodě.

254

Znění čl. 101 odst. 1 SFEU totiž obecně odkazuje na všechny dohody a jednání ve vzájemné shodě, které v horizontálních nebo vertikálních vztazích narušují hospodářskou soutěž na vnitřním trhu bez ohledu na trh, na kterém strany působí, nebo na skutečnost, že se daná ujednání vztahují pouze na obchodní jednání jedné z těchto stran (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise, C‑194/14 P, EU:C:2015:717, bod 35).

255

Z toho vyplývá, že podnik se může dopustit porušení zásadního zákazu stanoveného v čl. 101 odst. 1 SFEU, pokud jeho chování, které je koordinováno s chováním jiných podniků, má za cíl omezit hospodářskou soutěž na trhu, na kterém není skutečným ani potenciálním soutěžitelem.

256

Tyto úvahy se uplatní obdobně pro článek 53 Dohody o EHP.

257

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nelze z bodu 37 rozsudku ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise (C‑194/14 P, EU:C:2015:717), vyvodit, že dosah tohoto rozsudku je omezen na případy, kdy dotyčný podnik hrál „podstatnou roli“ v dotčené kartelové dohodě. V tomto rozsudku se totiž Soudní dvůr zdržel definice podstatné povahy úlohy dotyčného podniku mezi podmínkami vzniku jeho odpovědnosti. V bodech 37 až 39 uvedeného rozsudku se omezil na převzetí skutkového zjištění, které Tribunál učinil v prvním stupni, aby odpověděl na argument, podle kterého zásahy žalobkyně ve věci, v níž byl vydán tentýž rozsudek, představovaly pouhé okrajové služby bez vztahu k povinnostem sjednaným výrobci a k omezením hospodářské soutěže, které z toho vyplývají.

258

Úvahy Soudního dvora se zejména zakládaly na judikatuře týkající se pojmu „jediné trvající protiprávní jednání“ (rozsudek ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise, C‑194/14 P, EU:C:2015:717, bod 30). Podle této judikatury porušení zásadního zákazu stanoveného v čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP nemusí být výsledkem jen jediného skutku, ale i řady skutků nebo rovněž pokračujícího jednání, i když jeden nebo několik prvků této řady skutků nebo tohoto pokračujícího jednání by mohly samy o sobě a nahlíženy jednotlivě zakládat porušení těchto ustanovení. Pokud se tak jednotlivé skutky začleňují do „jediného záměru“ z důvodu svého totožného cíle narušujícího hospodářskou soutěž uvnitř společného trhu, má Komise právo přičítat odpovědnost za tyto skutky v závislosti na účasti na protiprávním jednání nahlíženém jako celek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens, C‑441/11 P, EU:C:2012:778, bod 41 a citovaná judikatura).

259

Podnik, který se podílel na takovém jediném a komplexním protiprávním jednání chováním, které je mu vlastní, které spadá pod pojem „dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě s cílem narušujícím hospodářskou soutěž“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU nebo čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP a jehož účelem bylo přispět k uskutečňování protiprávního jednání jako celku, tak může být rovněž odpovědný za chování ostatních podniků v rámci téhož protiprávního jednání po celou dobu účasti na uvedeném protiprávním jednání. Je tomu tak v případě, že je prokázáno, že uvedený podnik hodlal svým vlastním jednáním přispět ke společným cílům sledovaným všemi účastníky a že o plánovaném nebo uplatňovaném jednání jiných podniků věděl při sledování týchž cílů nebo ho mohl důvodně předvídat a byl připraven podstoupit z toho plynoucí riziko (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens, C‑441/11 P, EU:C:2012:778, bod 42 a citovaná judikatura).

260

Podnik se tak mohl přímo účastnit všech protisoutěžních chování tvořících jediné trvající protiprávní jednání a v tomto případě má Komise právo mu přičíst odpovědnost za všechna taková chování, a tedy uvedené protiprávní jednání v plném rozsahu. Podnik se mohl rovněž přímo účastnit jen některých protisoutěžních chování tvořících jediné trvající protiprávní jednání, ale vědět o všech dalších plánovaných nebo uplatňovaných protiprávních chováních jiných účastníků kartelové dohody sledujících tytéž cíle nebo ho mohl rozumně předvídat a být připraven přijmout z toho plynoucí riziko. V takovém případě má Komise rovněž právo přičíst tomuto podniku odpovědnost za souhrn protisoutěžních chování tvořících takové protiprávní jednání, a v důsledku toho za protiprávní jednání v plném rozsahu (rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens, C‑441/11 P, EU:C:2012:778, bod 43).

261

Z toho vyplývá, že k prokázání účasti na jediném trvajícím protiprávním jednání musí být splněny tři podmínky, a sice existence celkového plánu sledujícího společný cíl, úmysl podniku podílet se na tomto plánu a skutečnost, že podnik měl (prokázanou nebo předpokládanou) vědomost o protiprávních chováních ostatních účastníků, kterých se přímo neúčastnil (rozsudek ze dne 16. června 2011, Putters International v. Komise, T‑211/08, EU:T:2011:289, bod 35; viz rovněž rozsudek ze dne 13. července 2018, Stührk Delikatessen Import v. Komise, T‑58/14, nezveřejněný, EU:T:2018:474, bod 118 a citovaná judikatura).

262

Dokonce i podřízené, vedlejší či pasivní přispění podniku k provádění kartelové dohody stačí k tomu, aby mu byla přičtena odpovědnost za protisoutěžní chování prováděné nebo zamýšlené jinými podniky, které sledují stejný protisoutěžní cíl, o němž má skutečnou nebo předpokládanou vědomost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, body 133 a 134, a ze dne 8. září 2010, Deltafina v. Komise, T‑29/05, EU:T:2010:355, body 55 a 56).

263

Existence soutěžního vztahu mezi dotyčnými podniky naopak není podmínkou k tomu, aby bylo protisoutěžní chování kvalifikováno jakožto jediné trvající protiprávní jednání, ani k přičtení této odpovědnosti. Opačný výklad by zbavil pojem „jediné trvající protiprávní jednání“ částečně jeho smyslu, neboť by zprošťoval tyto podniky veškeré přímé odpovědnosti z důvodu jednání podniků, s nimiž nesoutěží, ale které nicméně svých chováním přispívají k dosažení „celkového plánu“, který je specifický pro jediné trvající protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Duravit AG a další v. Komise, C‑609/13 P, EU:C:2017:46, body 124, 137 a 138).

264

Z toho vyplývá, že Komise byla v projednávané věci oprávněna k tomu, aby žalobkyni přičetla odpovědnost za složky jediného trvajícího protiprávního jednání, jehož cílem bylo omezit hospodářskou soutěž na trasách, které nemohla obsluhovat, pokud se prokáže, že žalobkyně svým vlastním chováním chtěla přispět ke společným cílům sledovaným všemi obviněnými dopravci a že věděla o protiprávních jednáních, která zamýšleli provést nebo prováděli za účelem dosažení stejných cílů, a kterých se přímo neúčastnila, nebo že je mohla rozumně předvídat a byla připravena přijmout z toho plynoucí riziko.

265

V bodech 862 až 868 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla judikaturu týkající se pojmu „jediné trvající protiprávní jednání“. Zejména v bodech 865 až 868 odůvodnění tohoto rozhodnutí připomněla, že podnik může být za určitých podmínek shledán odpovědným za jediné trvající protiprávní jednání v celém rozsahu, i když se přímo nepodílel na „všech zakládajících znacích“. V bodě 895 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise tuto zásadu zopakovala v odpovědi na argument společností British Airways a Air Canada, které tvrdily, že nevěděly o existenci „širšího spiknutí“.

266

V bodech 869 až 902 odůvodnění a v článku 1 napadeného rozhodnutí Komise konstatovala existenci jediného trvajícího protiprávního jednání zahrnujícího veškeré sporné kontakty, k nimž došlo či nedošlo v rámci EHP, a dotyčné trasy ať už příchozí, odchozí nebo v rámci EHP. Zejména v bodě 879 odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla, že sporné kontakty byly zaměřeny na „dosažení jediného cíle sledovaného odpovědnými osobami v rámci celkového plánu“.

267

V bodě 878 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise poznamenala, že všichni obvinění dopravci byli „zapojeni do komunikace a jednání ve vzájemné shodě ohledně PP a [že] někteří z nich byli do nich [zapojeni], co se týče BP a [odmítnutí] hradit provize“. V bodě 881 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise dodala, že „většina účastnic“, včetně žalobkyně, byla zapojena do tří složek jediného trvajícího protiprávního jednání. (viz rovněž bod 761 odůvodnění). Z bodů 882 a 883 odůvodnění uvedeného rozhodnutí vyplývá, že Komise tak hodlala konstatovat, že se žalobkyně přímo podílela na každé z těchto složek, a nikoli že se přímo účastnila jen některých z nich, ale věděla o všech ostatních protiprávních jednáních zamýšlených nebo uskutečňovaných ostatními obviněnými dopravci při sledování jediného protisoutěžního cíle nebo je mohla rozumně předvídat a být připravena přijmout z toho plynoucí riziko.

268

Z odpovědí Komise na argumenty společností Air Canada a British Airways v bodech 894 až 897 odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že to neznamená, že se Komise domnívala, že se žalobkyně přímo podílela na všech protisoutěžních činnostech spadajících do těchto složek.

269

Z důvodu, že žalobkyně zamýšlela nezávisle na svém postavení potenciálního soutěžitele na trasách EHP-třetí země kromě Japonska přispět k celkovému plánu sledujícímu společný protisoutěžní cíl popsaný v bodech 872 až 876 odůvodnění napadeného rozhodnutí a měla (prokázanou nebo předpokládanou) vědomost o protiprávním chování ostatních obviněných dopravců, kterého se přímo neúčastnila, jí Komise přičetla odpovědnost za jediné trvající protiprávní jednání, a to i v rozsahu, v němž se týkalo tras EHP-třetí země kromě Japonska.

270

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z napadeného rozhodnutí nelze vyvodit, že jí Komise současně chtěla přičíst odpovědnost za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týkalo tras EHP-třetí země kromě Japonska, na základě jejího postavení potenciálního soutěžitele na těchto trasách, a tím si protiřečila.

271

Zaprvé z bodu 890 odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze vyvodit, že Komise vycházela z případného postavení žalobkyně jako potenciálního soutěžitele na trasách EHP-třetí země kromě Japonska, aby jí přičetla odpovědnost ve vztahu k těmto trasám. Uvedený bod odůvodnění je jediný, ve kterém Komise v podstatě odkázala na existenci potenciální hospodářské soutěže mezi obviněnými dopravci na trasách, které neprovozují a ani nemohli přímo provozovat. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, vyplývá přitom jak z jeho znění, tak z jeho cíle a kontextu, v němž je uveden, že se netýká odpovědnosti jednotlivých dopravců obviněných z jediného trvajícího protiprávního jednání, nýbrž existence tohoto protiprávního jednání, kterou žalobkyně v rámci projednávané části nezpochybňuje. Tento bod odůvodnění totiž výslovně odkazuje na „existenci jediného trvajícího protiprávního jednání“. Pokud jde o body 112 a 885 až 887 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z těchto bodů vyplývá, že Komise musela prokázat, že kontakty ve třetích zemích nebo kontakty týkající se tras, které obvinění dopravci neobsluhovali ani přímo obsluhovat nemohli, byly relevantní pro prokázání existence jediného trvajícího protiprávního jednání nebo „celosvětového kartelu“.

272

Zadruhé na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, odkazy v napadeném rozhodnutí na „omezení hospodářské soutěže“ (body 1028 a 1277 odůvodnění), na „výměny informací mezi soutěžiteli“ (bod 908 odůvodnění), na „dohody mezi soutěžiteli, kteří usilovali o koordinaci svého chování s cílem odstranit nejistotu existující na trhu týkající se určování cen“ (bod 909 odůvodnění) a na „kontakty mezi soutěžiteli“ (bod 920 odůvodnění) navíc nepředpokládají, že se Komise opřela o případné postavení žalobkyně jako potenciálního soutěžitele na trasách EHP-třetí země kromě Japonska, aby jí přičetla odpovědnost za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týkalo těchto tras. Tyto odkazy se totiž omezují na odkaz na existenci dohod nebo jednání ve vzájemné shodě mezi podniky, které si konkurují na jednom nebo více trzích, přičemž v opačném případě by Komise nemohla dospět k závěru o existenci omezení hospodářské soutěže. (viz bod 252 výše).

273

Žalobkyně se tedy nemůže dovolávat rozporů v důvodech, pro které ji Komise shledala odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týkalo tras EHP-třetí země kromě Japonska.

274

Žalobkyně nemůže ani důvodně vytýkat Komisi, že se snažila napravit ve stadiu soudního řízení údajně nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí tím, že v žalobní odpovědi odkázala na rozhodnutí, které necitovala ani a fortiori neuvedla v napadeném rozhodnutí, a to rozsudek ze dne 22. října 2015, AC-Treuhand v. Komise (C‑194/14 P, EU:C:2015:717). Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, odkaz na tento rozsudek totiž nijak nemění „základ odpovědnosti uvedený v [napadeném] rozhodnutí“. Jak vyplývá z bodů 253 až 263 výše, uvedený rozsudek neuznává ani nevytváří nový základ, o který by se Komise mohla opřít za účelem přičtení určitému podniku odpovědnosti za porušení pravidel hospodářské soutěže. Omezuje se na objasnění a upřesnění významu a působnosti článku 101 SFEU (a obdobně článku 53 Dohody o EHP) tak, jak musí být nebo měly být chápány od jejich vstupu v platnost a na jejich uplatnění na projednávaný případ, kterým je případ osoby usnadňující hospodářskou soutěž.

275

Jak přitom vyplývá z bodů 250 až 269 výše, právními základy, o které se Komise opřela v napadeném rozhodnutí, aby shledala žalobkyni odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání na trasách EHP-třetí země kromě Japonska, jsou článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP, jakož i z nich vyplývající pojem „jediné trvající protiprávní jednání“.

276

Na rozdíl od toho, co kromě toho tvrdí žalobkyně, jsou v oznámení námitek uvedeny i tyto základy. V tomto oznámení stejně jako v napadeném rozhodnutí se totiž Komise opřela právě o tyto uvedené základy. Komise tak nejprve v bodě 3 uvedeného oznámení uvedla, že dotyčné podniky se „podílely na jediném trvajícím porušování […] čl. [101 odst. 1 SFEU], čl. 53 [odst. 1 Dohody o EHP] a článku 8 dohody [ES-Švýcarsko o letecké dopravě] […], kterým koordin[ovaly] své chování v oblasti určování cen za poskytování služeb [letecké nákladní dopravy] po celém světě, pokud jde o různé příplatky, letecké sazby a uhrazení provize z příplatků“. Dále v bodě 129 téhož oznámení upřesnila, že jediné trvající protiprávní jednání „se týkalo služeb letecké nákladní dopravy […] v U[nii]/EHP a ve Švýcarsku a na trasách mezi letišti v U[nii]/EHP a třetími zeměmi na celém světě v obou směrech“. Konečně v bodech 1412 až 1432 dotčeného oznámení vyložila judikaturu týkající se pojmu „jediné trvající protiprávní jednání“ a vysvětlila, jak ji zamýšlí použít na skutkové okolnosti projednávané věci.

277

Za těchto podmínek v souladu s tím, co bylo uvedeno v bodě 261 výše, vzhledem k tomu, že existence celkového plánu nebyla zpochybněna, je třeba určit, zda se Komise správně domnívala, že žalobkyně bez ohledu na své postavení skutečného nebo potenciálního soutěžitele na trasách EHP-třetí země kromě Japonska mohla být činěna odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání na trasách EHP-třetí země kromě Japonska v rozsahu, v němž chtěla přispět svým vlastním chováním ke společným cílům sledovaným všemi obviněnými dopravci a že věděla o protiprávních jednáních, která tito dopravci zamýšleli provést nebo prováděli na těchto trasách za účelem dosažení stejných cílů, a kterých se přímo neúčastnila, nebo že je mohla rozumně předvídat a byla připravena přijmout z toho plynoucí riziko.

278

V bodech 762 až 764 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise popsala „četné kontakty“, které žalobkyně udržovala s konkurenty po celou dobu, během níž se účastnila jediného trvajícího protiprávního jednání s cílem „koordinovat ceny v odvětví letecké nákladní dopravy“. Z těchto bodů odůvodnění přitom vyplývá, že žalobkyně se účastnila jednání ve vzájemné shodě na trasách EHP-třetí země kromě Japonska. Je totiž třeba konstatovat, že několik kontaktů, kterých se žalobkyně účastnila, se alespoň částečně týkalo takových tras.

279

Pokud jde tedy o PP, je třeba zmínit mezi skutečnostmi uvedenými v napadeném rozhodnutí „přátelské setkání“, které se konalo dne 22. ledna 2001 v prostorách společnosti Lufthansa v Německu (bod 174 odůvodnění), několik výměn e-mailů v rámci Air Cargo Council Switzerland (Švýcarská rada pro leteckou nákladní dopravu, dále jen „ACCS“) (body 203, 204, 286, 364, 426, 502, 535, 561 a 574 odůvodnění), diskuze v rámci aliance WOW (bod 517 odůvodnění) nebo ještě schůze PND BAR v Hong Kongu (body 394 a 503 odůvodnění) a v Singapuru (bod 295 odůvodnění). Pokud jde o BP, je třeba v tomto rozhodnutí odkázat zejména na „schůzku WOW pro Evropu“ (bod 630 odůvodnění) a na schůzku PND BAR v Hong Kongu ze dne 15. března 2004, v jejímž rámci bylo „dohodnuto, že dopravci musí uplatňovat BP při odletech z Hong Kongu“ (bod 665 odůvodnění). Pokud jde o odmítnutí hradit provize, bylo v témže rozhodnutí odkazováno zejména na mnohostrannou schůzku, která se konala dne 12. května 2005 v Itálii a na níž všichni dopravci, kteří představovali „více než 50 % trhu“ včetně žalobkyně, „potvrdili [svou] ochotu nepřijmout odměnu PP/BP“ (bod 695 odůvodnění) nebo ještě na e-mail ze dne 13. června 2005, kterým předseda ACCS zaslal svým členům „návrh společné odpovědi [na dopis švýcarskému sdružení spedičních podniků] vyhotovený jménem ACCS odmítající nároky [spedičních podniků]“ (bod 693 odůvodnění).

280

Pokud jde o protisoutěžní činnosti týkající se tras EHP-třetí země kromě Japonska, kterých se žalobkyně přímo neúčastnila, stačí poznamenat, že nezpochybňuje, že o nich věděla.

281

Žalobkyně naproti tomu zpochybňuje, že mohla vědomě přispět k provádění protisoutěžní koordinace na jiných trasách, než jsou trasy EHP-Japonsko.

282

V projednávané věci je třeba konstatovat, že jak vyplývá z bodů 872 až 876 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jediné trvající protiprávní jednání sledovalo jediný protisoutěžní cíl spočívající v omezení hospodářské soutěže mezi obviněnými dopravci týkající se příplatků přinejmenším v rámci Unie, EHP a Švýcarska.

283

Z napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že žalobkyně chtěla přispět k uskutečnění tohoto cíle svým vlastním chováním. Nejenže totiž žalobkyně podporovala pokračování jediného trvajícího protiprávního jednání a zmařila jeho odhalení tím, že se veřejně nedistancovala od obsahu kontaktů týkajících se tras EHP-třetí země kromě Japonska, kterých se účastnila, nebo je neoznámila příslušným správním orgánům, ale rovněž tím, že koordinovala příplatky a odmítala hradit provize na trasách EHP-Japonsko, přispěla k zajištění toho, aby spediční podniky nemohly v Japonsku obcházet platbu příplatků na trasách EHP-třetí země kromě Japonska používáním alternativních tras zejména přes Japonsko, a v důsledku toho přispěla k uskutečnění společného protisoutěžního cíle označeného v bodech 872 až 876 odůvodnění napadeného rozhodnutí. (viz bod 159 výše).

284

Z toho vyplývá, že se Komise nedopustila nesprávného posouzení, když považovala žalobkyni za odpovědnou za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týkalo tras EHP-třetí země kromě Japonska, bez ohledu na její případné postavení potenciálního soutěžitele na těchto trasách. Tento žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

285

Žalobkyně v rámci šestého žalobního důvodu vytýká Komisi, že porušila povinnost uvést odůvodnění a zásady zákazu diskriminace a proporcionality tím, že na různé dopravce uplatnila různé důkazní požadavky. Zaprvé tvrdí, že Komise náležitě neodůvodnila volbu stanovit její odpovědnost, a nikoliv odpovědnosti ostatních neobviněných dopravců, vůči nimž má Komise k dispozici důkazy obdobné těm, které byly použity vůči ní.

286

Zadruhé má žalobkyně za to, že Komise porušila zásadu zákazu diskriminace tím, že učinila závěr, že chování jednoho podniku představuje protiprávní jednání, zatímco rozhodla, že velmi podobné chování jiného podniku nepředstavuje protiprávní jednání, čímž použila na dva dotčené podniky různé úrovně dokazování.

287

Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu proporcionality tím, že jí uložila pokutu za protiprávní jednání, které je závažné, přičemž se rozhodla neuložit sankce za podobné jednání jiných dopravců. Použitý koeficient závažnosti ve výši 16 % je nepřiměřený, jelikož Komise nepovažovala dotčené protiprávní jednání za dostatečně závažné na to, aby odůvodnila opatření namířená proti některým neobviněným dopravcům.

288

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

289

Úvodem je třeba poznamenat, že i za předpokladu, že Komise se dopustila protiprávnosti tím, že nestanovila odpovědnost neobviněných dopravců, taková protiprávnost, která Tribunálu nebyla předložena v rámci projednávané žaloby, v žádném případě nemůže vést ke konstatování diskriminace, a tedy k protiprávnosti ve vztahu k žalobkyni, jelikož z judikatury vyplývá, že zásada rovného zacházení musí být v souladu s dodržováním zásady legality, podle které nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (rozsudek ze dne 17. září 2015, Total Marketing Services v. Komise, C‑634/13 P, EU:C:2015:614, bod 55).

290

Navíc je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení, která představuje obecnou zásadu unijního práva, zakotvená v článku 20 Listiny, vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 51 a citovaná judikatura).

291

Porušení zásady rovného zacházení z důvodu rozdílného zacházení tedy předpokládá, že předmětné situace jsou, pokud jde o všechny prvky, které je charakterizují, srovnatelné. Prvky, které charakterizují odlišné situace, a tím jejich srovnatelný charakter, musí být zejména určeny a posuzovány ve světle předmětu a cíle unijního aktu, který zakládá dotčené odlišení (viz rozsudek ze dne 20. května 2015, Timab Industries a CFPR v. Komise, T‑456/10, EU:T:2015:296, bod 202 a citovaná judikatura).

292

V projednávané věci žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise porušila zásadu rovného zacházení tím, že ji sankcionuje, přičemž nestanovila odpovědnost neobviněných dopravců, a v důsledku toho je nesankcionovala.

293

Žalobkyně přitom nijak neprokazuje, že se tito dopravci nalézají v situaci podobné její situaci. Pokud uvádí, že jejich chování bylo podobné, neprokazuje, že soubor nepřímých důkazů, kterým disponovala Komise ve vztahu k dotčeným dopravcům, byl podobný souboru nepřímých důkazů, kterým disponovala vůči ní.

294

Výtka vycházející z porušení zásady rovného zacházení musí být tedy zamítnuta.

295

Pokud jde o údajné porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva na obhajobu, je třeba připomenout, že Komise nemá žádnou povinnost uvést v rozhodnutí, kterým konstatuje porušení článku 101 SFEU, důvody, proč nebyly stíhané či sankcionované jiné podniky. Povinnost odůvodnění aktu nemůže totiž zahrnovat povinnost orgánu, který je jeho autorem, odůvodnit skutečnost, že nepřijal jiné podobné akty určené třetím osobám (rozsudek ze dne 8. července 2004, JFE Engineering v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, EU:T:2004:221, bod 414).

296

Výtku vycházející z nedostatku odůvodnění a porušení práva na obhajobu je tedy třeba zamítnout.

297

Co se týče výtky vycházející z porušení zásady proporcionality, stačí poznamenat, že vychází z chybného předpokladu, podle něhož měla Komise vůči žalobkyni a neobviněným dopravcům k dispozici soubor obdobných nepřímých důkazů.

298

S ohledem na výše uvedené je třeba třetí výtku uplatněnou žalobkyní zamítnout, a v důsledku toho zamítnout žalobní důvod v plném rozsahu.

299

Sedmý žalobní důvod, kterým žalobkyně tvrdí, že Komise porušila pokyny z roku 2006 a zásadu proporcionality při stanovení výše pokuty, se v podstatě skládá ze dvou částí. První se týká určení hodnoty tržeb a druhá stanovení koeficientu závažnosti a dodatečné částky.

300

Žalobkyně tvrdí, že Komise určila hodnotu tržeb odkazem na obrat z prodeje služeb letecké nákladní dopravy obecně, a nikoliv odkazem na zvláštní příjmy plynoucí z PP a BP, s nimiž bylo jediné trvající protiprávní jednání spojeno. Uvádí dvě výtky, první vychází z porušení bodu 13 pokynů z roku 2006 a druhá z porušení zásady proporcionality.

301

Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila bod 13 pokynů z roku 2006 tím, že měla za to, že jediné trvající protiprávní jednání bylo spojeno se sazbami, a že v důsledku toho zahrnula příjmy ze sazeb do hodnoty tržeb. Podle ní se toto protiprávní jednání týká pouze PP, BP a odmítnutí hradit provize, a nikoli sazeb, které byly vyloučené z jeho působnosti „z důvodu nedostatečných důkazů“.

302

Rozsudky ze dne 6. května 2009, KME Germany a další v. Komise (T‑127/04, EU:T:2009:142), a ze dne 19. května 2010, KME Germany a další v. Komise (T‑25/05, nezveřejněný, EU:T:2010:206), nejsou pro Komisi žádnou pomocí. Tyto rozsudky se totiž netýkají stanovování pokut podle pokynů z roku 2006, ale podle pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3; Zvl. vyd. 08/01, s. 171), které stanovily velmi odlišnou metodu výpočtu. Kromě toho existují zjevné skutkové rozdíly mezi projednávanou věcí a věcmi, ve kterých byly vydány uvedené rozsudky. Tyto rozsudky se totiž týkaly zohlednění výrobních nákladů za účelem stanovení výše pokuty. Sazby přitom nemohou být přirovnávány k výrobním nákladům, ale představují samostatný cenový prvek, u kterého Komise nekonstatovala žádné protiprávní jednání. Ve fázi repliky žalobkyně dodala, že vyloučení sazeb z hodnoty tržeb nezpůsobilo „neřešitelné spory“, o které šlo ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise (C‑272/09 P, EU:C:2011:810).

303

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

304

Je třeba připomenout, že pojem hodnoty tržeb ve smyslu bodu 13 pokynů z roku 2006 odráží cenu před zdaněním účtovanou zákazníkovi za zboží nebo službu, které byly předmětem daného protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. května 2009, KME Germany a další v. Komise, T‑127/04, EU:T:2009:142, bod 91, a ze dne 18. června 2013, ICF v. Komise, T‑406/08, EU:T:2013:322, bod 176 a citovaná judikatura). S ohledem na cíl sledovaný tímto bodem, který je převzat v bodě 6 týchž pokynů, a to vycházet při výpočtu výše pokuty uložené podniku z částky, která odráží ekonomický význam protiprávního jednání a relativní váhu tohoto podniku v něm, je tedy třeba pojem hodnoty tržeb chápat tak, že se týká tržeb na trhu dotčeném protiprávním jednáním (viz rozsudek ze dne 1. února 2018, Kühne + Nagel International a další v. Komise, C‑261/16 P, nezveřejněný, EU:C:2018:56, bod 65 a citovaná judikatura).

305

Komise proto může pro určení hodnoty tržeb použít celkovou cenu, kterou podnik účtoval svým zákazníkům na relevantním trhu zboží nebo služeb, aniž je nutné rozlišovat nebo odečítat jednotlivé složky této ceny podle toho, zda byly či nebyly koordinovány (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. února 2018, Kühne + Nagel International a další v. Komise, C‑261/16 P, nezveřejněný, EU:C:2018:56, body 66 a 67). Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tak tomu je i v případě, kdy byl rozsah protiprávního jednání uvedeného v oznámení námitek širší než rozsah zjištěný v konečném rozhodnutí, přičemž je tato okolnost pro účely použití bodu 13 pokynů z roku 2006 irelevantní.

306

Jak přitom Komise v podstatě uvádí, PP a BP nejsou odlišným zbožím nebo službami, které mohou být předmětem protiprávního jednání v rozporu s články 101 nebo 102 SFEU. Naopak, jak vyplývá z bodů 17, 108 a 1187 odůvodnění napadeného rozhodnutí, PP a BP jsou pouze dvěma složkami ceny dotčených služeb.

307

Z toho vyplývá, že v rozporu s tvrzením žalobkyně bod 13 pokynů z roku 2006 nebránil tomu, aby Komise vzala v úvahu celou částku tržeb souvisejících s dotčenými službami, aniž ji rozdělila na jednotlivé složky.

308

Navíc je třeba poznamenat, že přístup zastávaný žalobkyní by znamenal se domnívat, že z hodnoty tržeb je třeba vyloučit ty složky ceny, které nebyly konkrétně koordinovány mezi obviněnými dopravci.

309

V tomto ohledu je třeba připomenout, že neexistuje žádný pádný důvod pro to, aby z hodnoty tržeb byly vyloučeny vstupy, jejichž náklady jsou mimo kontrolu stran údajného protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. května 2009, KME Germany a další v. Komise, T‑127/04, EU:T:2009:142, bod 91). V rozporu s tvrzením žalobkyně totéž platí pro složky ceny, které, jako jsou sazby, nebyly konkrétně koordinovány, ale jsou nedílnou součástí prodejní ceny dotčeného výrobku nebo služby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, EU:T:2000:77, bod 5030).

310

Rozhodnout jinak by znamenalo uložit Komisi nezohlednit hrubý obrat v některých případech, ale v jiných ano, v závislosti na prahové hodnotě, kterou by bylo obtížné používat a která by vedla k nekonečným a neřešitelným sporům, včetně námitek diskriminace (rozsudek ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise, C‑272/09 P, EU:C:2011:810, bod 53).

311

Žalobkyně to sice zpochybňuje, ale omezuje se na tvrzení, že za okolností projednávané věci by její použití nebylo obtížné, bez toho, aby vysvětlila, jak by bylo zohledněno odmítnutí hradit provize, a ani nezpochybnila, že by mohla vzniknout podezření z diskriminace.

312

Komise tedy neporušila bod 13 pokynů z roku 2006, když dospěla v bodě 1190 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že bylo třeba zohlednit celou částku tržeb souvisejících se službami letecké nákladní dopravy, aniž bylo nutné ji rozdělit na jednotlivé složky.

313

Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.

314

Žalobkyně tvrdí, že přístup Komise je v rozporu se zásadou proporcionality. Tento přístup neodráží hospodářský význam dotčeného protiprávního jednání. V průběhu finančního roku 2004/2005 totiž příjmy žalobkyně související s PP a BP představovaly pouze „malé“ procento jejích celkových příjmů spojených s prodejem služeb letecké nákladní dopravy na trasách EHP-třetí země za uvedený hospodářský rok (řádově 12 %).

315

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

316

Je třeba připomenout, že zásada proporcionality vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekračovaly meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení sledovaného legitimního cíle (rozsudky ze dne 13. listopadu 1990, Fedesa a další, C‑331/88, Recueil, EU:C:1990:391, bod 13, a ze dne 12. září 2007, Prym a Prym Consumer v. Komise, T‑30/05, nezveřejněný, EU:T:2007:267, bod 223).

317

V rámci řízení, která Komise zahajuje s cílem uložit sankci za porušení pravidel hospodářské soutěže, uplatnění zásady proporcionality vyžaduje, aby pokuty nebyly nepřiměřené v poměru ke sledovaným cílům, tzn. v poměru k dodržování těchto pravidel, a že částka pokuty uložené podniku za protiprávní jednání v oblasti hospodářské soutěže musí být přiměřená tomuto jednání posuzovanému jako celek, zejména s přihlédnutím k jeho závažnosti a době trvání [viz rozsudek ze dne 29. února 2016, Panalpina World Transport (Holding) a další v. Komise, T‑270/12, nezveřejněný, EU:T:2016:109, bod 103 a citovaná judikatura].

318

V rámci posouzení závažnosti porušení pravidel hospodářské soutěže musí Komise zohlednit velký počet skutečností, jejichž povaha a závažnost se mění podle typu protiprávního jednání a jeho zvláštních okolností. Mezi tyto posuzované skutečnosti mohou být případně zahrnuty objem a hodnota zboží, které bylo předmětem protiprávního jednání, stejně jako velikost a hospodářská síla podniku, a tím i vliv, jaký mohl vykonávat na trh (rozsudek ze dne 3. září 2009, Prym a Prym Consumer v. Komise, C‑534/07 P, EU:C:2009:505, bod 96).

319

Podle judikatury podíl celkového obratu pocházející z prodeje produktů a služeb, které jsou předmětem protiprávního jednání, nejlépe odráží jeho hospodářský význam [rozsudek ze dne 29. února 2016, Panalpina World Transport (Holding) a další v. Komise, T‑270/12, nezveřejněný, EU:T:2016:109, bod 106].

320

Hodnota tržeb rovněž představuje výhodu spočívající ve vytvoření jednoduchého objektivního kritéria, které se snadno používá. Činí tak kroky Komise ve vztahu k podnikům předvídatelnějšími a umožňuje jim s cílem obecného odrazení odhadnout výši pokuty, které se vystavují, pokud se rozhodnou účastnit se na protiprávní kartelové dohodě [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. února 2016, Panalpina World Transport (Holding) a další v. Komise, T‑270/12, nezveřejněný, EU:T:2016:109, bod 159].

321

Bod 6 pokynů z roku 2006 přebírá tyto zásady takto:

„[…] má se za to, že kombinace hodnoty tržeb souvisejících s protiprávním jednáním a doby trvání je vhodnou hodnotou pro vyhodnocení ekonomického významu protiprávního jednání a relativní váhy každého podniku, který se podílel na protiprávním jednání. Jedná se o ukazatele, které poskytnou vhodnou informaci o řádové hodnotě pokuty a nemělo by se s nimi nakládat jako se základem pro automatický nebo aritmetický výpočet.“

322

V bodě 1190 odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom Komise dospěla konkrétně k závěru, že je třeba zohlednit celkový obrat z prodeje služeb letecké nákladní dopravy, a nikoliv pouze ty složky jejich ceny, které byly konkrétně koordinovány mezi obviněnými dopravci, a sice příplatky.

323

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, pouhá okolnost, že příplatky představovaly pouze „malé“ procento jejích celkových příjmů spojených s prodejem služeb letecké nákladní dopravy na trasách EHP-třetí země za hospodářský rok 2004/2005, nemůže prokázat, že tento přístup byl nepřiměřený ve vztahu k hospodářskému významu jediného trvajícího protiprávního jednání.

324

Samotná skutečnost, že podnik uskutečňuje prodeje za ceny, u nichž pouze jedna nebo více složek byly stanoveny nebo byly předmětem protiprávních výměn informací, totiž způsobuje narušení hospodářské soutěže ovlivňující celý relevantní trh (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2015, LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, C‑227/14 P, EU:C:2015:258, bod 62).

325

Pokud jde o dopad jediného trvajícího protiprávního jednání na trh EHP, je třeba připomenout, že určení hodnoty tržeb nezohledňuje taková kritéria, jako je konkrétní dopad protiprávního jednání na trh nebo způsobená škoda. (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. února 2016, UTi Worldwide a další v. Komise, T‑264/12, nezveřejněný, EU:T:2016:112, bod 259, a ze dne 12. července 2018, Viscas v. Komise, T‑422/14, nezveřejněný, EU:T:2018:446, bod 193).

326

Pouze v odlišné a pozdější fázi stanovení koeficientu závažnosti, která je předmětem druhé části tohoto žalobního důvodu, může Komise případně zohlednit kritérium této povahy [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. února 2016, Panalpina World Transport (Holding) a další v. Komise, T‑270/12, nezveřejněný, EU:T:2016:109, bod 94].

327

Z toho vyplývá, že přístup uvedený v bodě 1190 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který spočívá v zohlednění celkového obratu z prodeje služeb letecké nákladní dopravy, je způsobilý přispět k uskutečnění prvního cíle uvedeného v bodě 6 pokynů z roku 2006 spočívajícím v tom, aby byl náležitě zohledněn hospodářský význam jediného trvajícího protiprávního jednání. Kromě toho žalobkyně neprokazuje, že byl tento přístup způsobilý přispět k uskutečnění druhého cíle uvedeného v daném bodě, který spočívá v náležitém zohlednění relativní váhy každého obviněného dopravce.

328

Žalobkyně nemůže tvrdit ani to, že jí Komise uložila sankci, jakoby se sporná kartelová dohoda vztahovala rovněž na sazby. Podle obecné metody stanovené pokyny z roku 2006 je totiž povaha protiprávního jednání zohledňována v pozdější fázi výpočtu pokuty při určování koeficientu závažnosti, který je podle bodu 20 uvedených pokynů vyhodnocován individuálně pro každý typ protiprávního jednání, přičemž se přihlíží ke všem důležitým okolnostem případu (rozsudek ze dne 29. února 2016, Schenker v. Komise, T‑265/12, EU:T:2016:111, body 296 a 297).

329

Komise tedy neporušila zásadu proporcionality, když dospěla v bodě 1190 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že bylo třeba zohlednit celou částku tržeb souvisejících se službami letecké nákladní dopravy, aniž bylo nutné ji rozdělit na jednotlivé složky.

330

Tato výtka, jakož i tato část žalobního důvodu musí být zamítnuta v plném rozsahu.

331

Žalobkyně uvádí, že Komise porušila zásadu proporcionality tím, že stanovila koeficient závažnosti na 16 % a uplatnila na ni dodatečnou částku ve výši 16 %, i když rozsah jediného trvajícího protiprávního jednání byl menší než rozsah, který jí byl vytýkán v oznámení námitek. Dodává, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádný údaj týkající se dopadu tohoto významného omezení rozsahu uvedeného protiprávního jednání na výpočet výše pokuty v porovnání s rozsahem, který byl uveden v tomto oznámení.

332

Na jednání žalobkyně upřesnila, že tato část musí být vykládána v tom smyslu, že vychází nejen z porušení zásady proporcionality, ale i z nedostatečného odůvodnění.

333

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

334

Podle čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 při stanovování výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti protiprávního jednání.

335

Body 19 až 23 pokynů z roku 2006 stanoví následující:

„19. Základní výše [částka] pokuty bude souviset s určitým podílem tržeb a záviset na stupni závažnosti protiprávního jednání vynásobeným počtem let, během nichž k takovému jednání docházelo.

20. Vyhodnocení závažnosti se provede individuálně pro každý typ protiprávního jednání a přihlédne se přitom ke všem důležitým okolnostem případu.

21. Podíl tržeb, k němuž se bude přihlížet, se obvykle bude nacházet na stupnici do 30 %.

22. Při rozhodování o tom, zda by se podíl tržeb, k němuž se bude v daném případě přihlížet, měl nacházet ve spodní nebo horní části této stupnice, vezme Komise v úvahu určitý počet ukazatelů, například povahu protiprávního jednání, kumulovaný podíl všech stran na trhu, zeměpisný rozsah protiprávního jednání, implementování či neimplementování protiprávního jednání.

23. Mezi nejzávažnější omezení hospodářské soutěže patří horizontální dohody o stanovení cen, rozdělení trhů a omezení produkce, které jsou obvykle tajné. Politika hospodářské soutěže je musí přísně trestat. Podíl tržeb, k němuž se u takového protiprávního jednání přihlíží, se proto bude většinou nacházet v horní části stupnice.“

336

Podle judikatury platí, že horizontální dohoda, podle níž se dotčené podniky nedohodnou na celkové ceně, ale na její složce, představuje horizontální dohodu o stanovení cen ve smyslu bodu 23 pokynů z roku 2006, a proto patří k nejzávažnějším omezením hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. února 2016, UTi Worldwide a další v. Komise, T‑264/12, nezveřejněný, EU:T:2016:112, body 277 a 278).

337

Z toho vyplývá, jak Komise připomněla v bodě 1208 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že taková dohoda si obecně zaslouží koeficient závažnosti na horní hranici stupnice od 0 do 30 % uvedené v bodě 21 pokynů z roku 2006.

338

Podle judikatury platí, že koeficient závažnosti výrazně nižší než horní hranice této stupnice je velmi příznivý pro podnik, který je stranou takové dohody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Team Relocations a další v. Komise, C‑444/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:464, bod 125) a může být dokonce odůvodněný pouze s ohledem na povahu protiprávního jednání (viz rozsudek ze dne 26. září 2018, Philips a Philips France v. Komise, C‑98/17 P, nezveřejněný, EU:C:2018:774, bod 103 a citovaná judikatura).

339

V bodě 1199 odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom Komise měla právě za to, že „dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, kterých se […] [napadené] rozhodnutí týká, se týka[ly] stanovení různých složek ceny“.

340

Komise tedy správně v bodech 1199, 1200 a 1208 odůvodnění napadeného rozhodnutí kvalifikovala sporné jednání jako horizontální dohodu nebo jednání v oblasti cen, i když se „netýkalo celé ceny dotčených služeb“.

341

Komise byla tedy oprávněna dospět v bodě 1208 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že sporné dohody a jednání patřily mezi nejzávažnější omezení hospodářské soutěže, a proto si zasloužily koeficient závažnosti „na vrcholu stupnice“.

342

Koeficient závažnosti ve výši 16 %, který Komise použila v bodě 1212 odůvodnění napadeného rozhodnutí a který je výrazně nižší než horní hranice stupnice uvedená v bodě 21 pokynů z roku 2006, tedy mohl být odůvodněn pouze povahou jediného trvajícího protiprávního jednání.

343

Je však třeba poznamenat, že jak vyplývá z bodů 1209 až 1212 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise se při stanovení koeficientu závažnosti ve výši 16 % neopírala pouze o povahu jediného trvajícího protiprávního jednání. Komise tak v tomto rozhodnutí poukázala na kumulovaný tržní podíl obviněných dopravců na světové úrovni a na trasách v rámci EHP a EHP-třetí země (bod 1209 odůvodnění), na zeměpisný rozsah sporné kartelové dohody (bod 1210 odůvodnění) a na provádění sporných dohod a jednání (bod 1211 odůvodnění).

344

Žalobkyně však v rámci této části nezpochybňuje opodstatněnost těchto faktorů pro účely stanovení koeficientu závažnosti.

345

Za těchto podmínek nemůže žalobkyně tvrdit, že koeficient závažnosti ve výši 16 % byl protiprávní.

346

Pokud jde o dodatečnou částku, je třeba připomenout, že bod 25 pokynů z roku 2006 stanoví, že bez ohledu na dobu účasti podniku na protiprávním jednání, Komise zahrne do základní výše pokuty částku v hodnotě 15 % až 25 % hodnoty tržeb, aby podniky odradila i jen od účasti na horizontálních dohodách o stanovení cen, rozdělení trhů a omezení produkce. Tento bod upřesňuje, že Komise při rozhodování o podílu tržeb, z kterého bude v konkrétním případě vycházet, přihlédne k určitému počtu faktorů, zejména k těm, které jsou uvedeny v bodě 22 týchž pokynů. Mezi tyto faktory, které Komise bere v úvahu pro účely stanovení koeficientu závažnosti, patří povaha protiprávního jednání, kumulovaný podíl všech stran na trhu, zeměpisný rozsah protiprávního jednání, implementování či neimplementování protiprávního jednání.

347

Unijní soud z toho dovodil, že i když Komise neuvedla žádné konkrétní odůvodnění, pokud jde o podíl hodnoty tržeb použitý z důvodu dodatečné částky, pouhý odkaz na analýzu faktorů použitých k posouzení závažnosti je v tomto ohledu dostatečný (rozsudek ze dne 15. července 2015, SLM a Ori Martin v. Komise, T‑389/10 a T‑419/10, EU:T:2015:513, bod 264).

348

V bodě 1219 odůvodnění napadeného rozhodnutí se Komise domnívala, že „procentní podíl, který je třeba použít pro dodatečnou částku, by měl činit 16 %“ s přihlédnutím ke „konkrétním okolnostem věci“ a kritériím použitým pro účely stanovení koeficientu závažnosti.

349

Argumenty, které žalobkyně uvádí ohledně dodatečné částky, se přitom shodují s argumenty, jež uvedla ohledně koeficientu závažnosti a které již Tribunál zamítl. Tyto argumenty tedy nemohou obstát.

350

Pokud jde o argument vycházející z nedostatečně odůvodněného rozporu mezi napadeným rozhodnutím a oznámením námitek, co se týče určení koeficientu závažnosti a dodatečné částky, je tento argument právně i skutkově nepodložený.

351

Z právního hlediska stačí poznamenat, že Komise není povinna vysvětlovat případné rozdíly existující mezi konečnými posouzeními obsaženými v konečném rozhodnutí a předběžnými posouzeními, která učinila v oznámení námitek (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, InnoLux v. Komise, T‑91/11, EU:T:2014:92, bod 96 a citovaná judikatura).

352

Je totiž třeba poznamenat, že v bodech 1567 až 1581 oznámení námitek Komise uvedla, že zamýšlí uložit dotyčným dopravcům pokutu, a vymezila hlavní právní a skutkové okolnosti, které hodlala za tímto účelem zohlednit. Naopak vzhledem k tomu, že se podle ustálené judikatury nevyžadovaly jiné okolnosti (viz rozsudek ze dne 19. května 2010, Wieland-Werke a další v. Komise, T‑11/05, nezveřejněný, EU:T:2010:201, bod 129 a citovaná judikatura), Komise v něm neuvedla, do jaké části hodnoty tržeb hodlá stanovit koeficient závažnosti a dodatečnou částku.

353

Z toho vyplývá, že oznámení námitek a napadené rozhodnutí nevykazují žádný nesoulad, pokud jde o procentní podíl, v jakém byl stanoven koeficient závažnosti a dodatečná částka.

354

Tato část žalobního důvodu musí být tedy zamítnuta, a v důsledku toho musí být zamítnut sedmý žalobní důvod v plném rozsahu.

355

Žalobkyně Komisi vytýká, že porušila pokyny z roku 2006 a porušila zásadu ochrany legitimního očekávání tím, že do hodnoty tržeb zahrnula příjmy z prodejů příchozích služeb letecké nákladní dopravy zákazníkům usazeným mimo EHP.

356

Podle žalobkyně mohou být do hodnoty tržeb zahrnuty pouze prodeje uskutečněné na území EHP. Tržby uskutečněné mimo EHP mohou být podle bodu 18 pokynů z roku 2006 zohledněny pouze ve výjimečných případech, kdy „nemusí příslušné tržby podniku uvnitř EHP přiměřeným způsobem odrážet podíl daného podniku na protiprávním jednání“. Tyto výjimečné okolnosti však nebyly v projednávaném případě dány a Komise každopádně netvrdí, že tomu tak bylo.

357

Žalobkyně dodává, že přístup Komise se liší od obecného pravidla stanoveného v nařízení č. 139/2004, podle kterého je třeba určit obrat v místě, kde se nachází zákazník. Pokud jde o uplatnění této zásady na přepravu zboží, tvrdí, že konsolidované sdělení k otázkám příslušnosti upřesňuje, že „[…] je tomu [jinak] při přepravě zboží, neboť zákazník, jemuž je tato služba poskytnuta, sám necestuje, a přeprava je pro něj provedena v místě, kde se zdržuje“, takže „místo, kde se zdržuje zákazník, přestavuje relevantní kritérium pro přičtení obratu“.

358

Žalobkyně se rovněž dovolává rozhodnutí Komise ze dne 28. ledna 2009 ve věci COMP/39.406 – mořské potrubí, z něhož vyplývá, že metoda zeměpisného přičtení obratu podle pokynů z roku 2006 je v souladu s přístupem definovaným v konsolidovaném sdělení k otázkám příslušnosti.

359

Žalobkyně rovněž zdůrazňuje, že hospodářská soutěž v oblasti služeb letecké nákladní dopravy probíhá v třetích zemích za účelem přilákání zákazníků, kteří se zdržují v této zemi a nakupují tam služby. Případné účinky jediného trvajícího protiprávního jednání na hospodářskou soutěž v oblasti příchozích služeb letecké nákladní dopravy byly tedy pociťovány ve třetích zemích.

360

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

361

V tomto ohledu je třeba připomenout, že bod 13 pokynů z roku 2006 podmiňuje zahrnutí obratu ze zboží nebo služeb dotčeného podniku do hodnoty tržeb tím, že dotčené tržby „[…] přímo nebo nepřímo souvisely s protiprávním jednáním v příslušné zeměpisné oblasti uvnitř EHP“.

362

Bod 13 pokynů z roku 2006 tedy neodkazuje ani na „sjednané prodeje“, ani na „fakturované prodeje“ v rámci EHP, ale pouze na „tržby“ uvnitř EHP. Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, uvedený bod nebrání Komisi zohlednit prodeje uskutečněné vůči zákazníkům mimo EHP, ani nevyžaduje, aby byly zohledněny prodeje sjednané nebo fakturované v EHP. V opačném případě by stačilo, aby se podnik, který se účastní protiprávního jednání, choval tak, že bude sjednávat nebo fakturovat své prodeje s dceřinými společnostmi svých zákazníků, které se nacházejí mimo EHP proto, aby se k těmto prodejům nepřihlíželo pro účely výpočtu výše případné pokuty, která by tak byla mnohem nižší [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2017, Samsung SDI a Samsung SDI (Malaysia) v. Komise, C‑615/15 P, nezveřejněný, EU:C:2017:190, bod 55].

363

Na rozdíl od toho, co dále tvrdí žalobkyně, není Komise pro účely použití bodu 13 pokynů z roku 2006 ani povinna zvolit si kritéria, která mohla být považována za relevantní v oblasti kontroly spojování podniků, a zejména ta kritéria, která byla zjištěna ve sdělení uvedeném v bodě 357 výše. Jeho cílem je totiž poskytnout pokyny týkající se otázek příslušnosti, které vyvstávají v souvislosti s kontrolou spojování podniků. Nezavazuje tedy Komisi, pokud jde o metodu, kterou je třeba použít pro výpočet výše pokut ve věcech kartelových dohod, která spočívá na vlastních cílech (rozsudek ze dne 29. února 2016, Kühne + Nagel International a další v. Komise, T‑254/12, nezveřejněný, EU:T:2016:113, bod 252; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 9. září 2015, Samsung SDI a další v. Komise, T‑84/13, nezveřejněný, EU:T:2015:611, bod 206).

364

Pokud jde o výklad pojmu „tržby […] uvnitř EHP“, který žalobkyně hodlá vyvozovat z rozhodnutí Komise ve věci COMP/39.406 – mořské potrubí, stačí připomenout, že předchozí rozhodovací praxe Komise neslouží sama o sobě jako právní rámec pro stanovení pokut v oblasti hospodářské soutěže vzhledem k tomu, že tento rámec je definován pouze v nařízení č. 1/2003 a v pokynech z roku 2006 (viz rozsudek ze dne 9. září 2011, Alliance One International v. Komise, T‑25/06, EU:T:2011:442, bod 242 a citovaná judikatura), a že v každém případě není prokázáno, že okolnosti týkající se věci, v níž bylo vydáno toto rozhodnutí, jako jsou dotčené trhy, výrobky, země, podniky a období, byly srovnatelné s projednávaným případem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, T‑360/09, EU:T:2012:332, bod 262 a citovaná judikatura).

365

Uvedený pojem je třeba vykládat s přihlédnutím k cíli bodu 13 pokynů z roku 2006. Tímto cílem je, jak vyplývá z bodů 304 a 319 až 321 výše, použít jako výchozí částku pro výpočet pokut částku, která odráží zejména hospodářský význam protiprávního jednání na relevantním trhu, přičemž obrat z prodeje výrobků nebo služeb, které byly předmětem protiprávního jednání, je objektivním kritériem, které udává skutečnou míru škodlivosti tohoto jednání pro běžnou hospodářskou soutěž (viz rozsudek ze dne 28. června 2016, Portugal Telecom v. Komise, T‑208/13, EU:T:2016:368, bod 236 a citovaná judikatura).

366

Je tedy na Komisi, aby pro účely určení, zda byly tržby dosaženy „[…] uvnitř EHP“ ve smyslu bodu 13 pokynů z roku 2006, zvolila kritérium, které odráží realitu trhu, tj. které je schopno nejlépe identifikovat důsledky kartelové dohody na hospodářskou soutěž v EHP.

367

V bodech 1186 a 1197 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že při výpočtu hodnoty tržeb zohlednila obrat z prodeje služeb letecké nákladní dopravy na trasách uvnitř EHP, na trasách Unie-třetí země, na trasách Unie-Švýcarsko a na trasách EHP kromě tras Unie-třetí země. Jak vyplývá z bodu 1194 odůvodnění tohoto rozhodnutí, prodeje související s trasami Unie-třetí země a trasami EHP kromě tras Unie-třetí země zahrnovaly jak prodeje služeb letecké nákladní dopravy na odchozích trasách, tak i prodeje vstupních služeb letecké nákladní dopravy.

368

Ve stejném bodě odůvodnění Komise pro účely odůvodnění zahrnutí obratu z prodeje těchto služeb do hodnoty tržeb odkázala na nutnost zohlednit jejich „konkrétní okolnosti“. Zejména tak uvedla, že jediné trvající protiprávní jednání se týkalo těchto služeb a že „protisoutěžní ujednání [mohla mít] negativní dopad na vnitřní trh, pokud jde o ně“.

369

Jak však vyplývá z bodů 77 až 165 výše a v rozporu s tvrzením žalobkyně, bylo předvídatelné, že jediné trvající protiprávní jednání, včetně rozsahu, v němž se týkalo příchozích tras, bude mít podstatné a bezprostřední účinky na vnitřním trhu nebo uvnitř EHP, a mohlo tak ovlivnit běžnou hospodářskou soutěž uvnitř EHP. V bodech 1194 a 1241 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise nicméně uznala, že část „škody“ způsobené sporným jednáním na trasách EHP-třetí země se mohla projevit mimo EHP. Zdůraznila také, že část těchto služeb byla poskytována mimo EHP. V důsledku toho vycházela z bodu 37 pokynů z roku 2006 a obviněným dopravcům přiznala 50% snížení základní částky pokuty pro trasy EHP-třetí země, které žalobkyně nezpochybňuje.

370

Za těchto podmínek by se konstatování, že Komise nemohla do hodnoty tržeb zahrnout 50 % obratu dosaženého na těchto trasách, rovnalo zákazu zohlednit pro účely výpočtu výše pokuty prodeje, které spadají do působnosti jediného trvajícího protiprávního jednání a které mohly poškodit hospodářskou soutěž v EHP.

371

Z toho vyplývá, že Komise byla oprávněna použít 50 % obratu dosaženého na trasách EHP-třetí země jako objektivní prvek, který spravedlivě měří škodlivost účasti žalobkyně na sporné kartelové dohodě pro běžnou hospodářskou soutěž, pokud byl výsledkem prodejů, které souvisely s EHP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, InnoLux v. Komise, T‑91/11, EU:T:2014:92, bod 47).

372

Taková souvislost přitom v projednávaném případě existuje, pokud jde o příchozí trasy, neboť, jak vyplývá z bodů 1194 a 1241 odůvodnění napadeného rozhodnutí a jak tvrdí Komise ve svých písemnostech, služby příchozí letecké nákladní dopravy jsou částečně poskytovány uvnitř EHP. Jak bylo totiž uvedeno v bodě 111 výše, účelem těchto služeb je právě umožnit přepravu zboží ze třetích zemí do EHP. Jak Komise správně uvádí, část jejich „fyzického“ poskytování se ze své povahy uskutečňuje v EHP, kde probíhá část přepravy tohoto zboží a kde přistává nákladní letadlo.

373

Za těchto podmínek byla Komise oprávněna se domnívat, že tržby ze služeb příchozí letecké nákladní dopravy byly dosaženy uvnitř v EHP ve smyslu bodu 13 pokynů z roku 2006. Bod 18 těchto pokynů, který nebyl v napadeném rozhodnutí použit a o kterém žalobkyně uznává, že není v projednávaném případě použitelný, je tedy irelevantní.

374

Proto je třeba tento žalobní důvod zamítnout a učinit závěr, že Komise správně a bez porušení zásady legitimního očekávání zahrnula tržby ze služeb příchozí letecké nákladní dopravy do hodnoty tržeb.

375

Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu proporcionality tím, že stanovila obecné snížení na příliš nízké úrovni ve výši 15 %.

376

Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise dostatečně nezohlednila japonský právní režim. DLS, které upravují trasy mezi Japonskem na jedné straně a Francií, Německem, Itálií a Nizozemskem na straně druhé, obsahují všechna ustanovení, která vyžadují, aby uvedení dopravci mezi sebou uzavírali dohody o sazbách. Navíc japonský zákon pod hrozbou sankce ukládá místním a zahraničním společnostem povinnost požádat japonský úřad pro civilní letectví (JCAB) o schválení za účelem stanovení sazeb nebo poplatků, které uplatňují v oblasti služeb letecké nákladní dopravy u letů z nebo do Japonska. Takto schválené dohody v zásadě požívají imunity ve vztahu k japonskému právu hospodářské soutěže. Žalobkyně tvrdí, že ji tento právní režim důrazně pobízel k tomu, aby jednala ve shodě s jinými dopravci, a že by jí Komise měla přiznat snížení pokuty o více než 15 %.

377

Zadruhé se žalobkyně dovolává dvou rozhodnutí, v nichž Komise přiznala dotyčným podnikům snížení výše pokuty, která jim byla uložena, o 30 % nebo 40 % z důvodu, že je použitelný právní režim vybízel k uzavírání protisoutěžních dohod.

378

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

379

V tomto ohledu je třeba připomenout, že bod 27 pokynů z roku 2006 stanoví, že při rozhodování o výši pokuty může Komise vzít v úvahu okolnosti vedoucí ke zvýšení nebo snížení základní částky po celkové úvaze a přihlédne přitom ke všem důležitým okolnostem.

380

Bod 29 pokynů z roku 2006 stanoví, že základní částka pokuty může být snížena, pokud Komise zjistí, že existují polehčující okolnosti. Tento bod uvádí pro ilustraci, nikoliv taxativně pět druhů polehčujících okolností, které mohou být zohledněny, včetně povolení nebo doporučení daného protisoutěžního jednání veřejnými orgány nebo právními předpisy.

381

Komise v bodě 1263 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že žádný regulatorní režim neukládal obviněným dopravcům povinnost vzájemně se dohodnout na svých sazbách. V bodech 1264 a 1265 odůvodnění napadeného rozhodnutí měla nicméně Komise za to, že některé regulatorní režimy, včetně toho japonského, mohly obviněné dopravce přimět k protisoutěžnímu jednání, a proto jim v souladu s bodem 29 pokynů z roku 2006 přiznala obecné 15% snížení.

382

Ve svých písemnostech přitom žalobkyně pouze tvrdí, že DLS a ustanovení právních předpisů použitelná v Japonsku ji mohly podnítit ke spolupráci s jinými dopravci. Naproti tomu se žalobkyně nedovolává žádné právní nebo skutkové okolnosti, kterou by Komise nezohlednila v napadeném rozhodnutí a která by umožnila podpořit výtku, podle které je obecné 15% snížení nedostatečné. Je tedy třeba mít za to, že se žalobkyni nepodařilo prokázat nedostatečnost tohoto snížení a v důsledku toho porušení zásady proporcionality.

383

Mimoto i za předpokladu, že by žalobkyně svými tvrzeními, podle kterých DLS uzavřené Japonskem „vyžadují“ jednání ve vzájemné shodě ohledně cen mezi uvedenými dopravci, hodlala zpochybnit analýzu Komise obsaženou v bodě 1263 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle které uvedené DLS jen podněcovaly a usnadňovaly protisoutěžní chování, musí být její argumentace rovněž zamítnuta. Zaprvé je třeba poznamenat, že DLS buď podporovaly sporné jednání na trasách EHP-Japonsko, přičemž v takovém případě může být snížení výše pokuty odůvodněné podle bodu 29 pokynů z roku 2006, nebo je vyžadovaly, přičemž v takovém případě nemohlo být zjištěno žádné protiprávní jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže a za toto jednání nemohla být uložena žádná pokuta (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 1997, Komise a Francie v. Ladbroke Racing, C‑359/95 P a C‑379/95 P, EU:C:1997:531, bod 33 a citovaná judikatura).

384

V rozsahu, v němž přitom žalobkyně v této čísti v podstatě tvrdí, že DLS uzavřené Japonskem vyžadovaly koordinaci, však musí být její argumentace odmítnuta jako neúčinná, neboť i kdyby byla opodstatněná, znamenala by vadu zjištění protiprávního jednání, a nikoli vadu použití bodu 29 pokynů z roku 2006, o něž se jedná v rámci této části.

385

V odpovědi na otázky Tribunálu na jednání žalobkyně ostatně nevysvětlila, zda se dovolává donucení, nebo pouhého pobízení. Uvedla tak, že relevantní právní úprava „vyžad[ovala] koordinaci“, že „exist[ovalo] pobízení“ a konečně, že existoval „systém, jehož cílem bylo pobízet lidi k dodržování toho či onoho ustanovení“.

386

Zadruhé a v každém případě je třeba uvést, že argumentace žalobkyně vychází z chybné analýzy dotčených DLS. Relevantní ustanovení těchto DLS stanoví, že je třeba dosáhnout dohody na úrovni IATA „v co největší možné míře“, což nezakládá existenci povinnosti. Totéž ustanovení stanoví, že v případě, že dohoda nebude možná, musí být sazby, které se použijí „pro každou trasu“, stanoveny společnou dohodou „mezi dotyčnými uvedenými společnostmi“. Naproti tomu uvedené ustanovení nelze vykládat v tomto smyslu, že vyžaduje mnohostranné rozhovory ohledně sazeb použitelných na jednotlivých trasách.

387

Pokud jde o odkazy na dřívější rozhodnutí Komise, stačí připomenout, že pouhá skutečnost, že Komise ve své dřívější rozhodovací praxi přiznala určitou míru snížení za určité jednání, neznamená, že je povinna přiznat stejné snížení při posuzování podobného jednání v pozdějším správním řízení (viz rozsudek ze dne 6. května 2009, KME Německo a další v. Komise, T‑127/04, EU:T:2009:142, bod 140 a citovaná judikatura). Žalobkyně se tedy nemůže dovolávat snížení výše pokut, které bylo přiznáno v těchto jiných věcech.

388

V rozsahu, v němž žalobkyně navrhuje, aby Tribunál rozhodl o vhodnosti obecného 15% snížení, stačí uvést, že toto snížení spadá do výkonu pravomoci soudního přezkumu a bude tedy v tomto rámci postupováno (viz bod 448 níže).

389

Z výše uvedeného vyplývá, že devátý žalobní důvod není opodstatněný, a musí být proto zamítnut.

390

Žalobkyně tvrdí, že Komise pochybila, když jí nepřiznala 10% snížení základní částky pokuty, které poskytla společnostem Air Canada, Latam, SAS a Qantas z důvodu omezené účasti těchto dopravců na jediném trvajícím protiprávním jednání. Domnívá se, že když se nachází ve stejné situaci jako tito dopravci, odmítnutí Komise přiznat jí snížení bylo diskriminační.

391

Žalobkyně tak tvrdí, že působila na okraji protiprávního jednání popsaného v napadeném rozhodnutí a udržovala omezené množství kontaktů na omezeném počtu tras a pasivně. Úloha SAS a Qantas v rámci sporné kartelové dohody byla velmi podobná její roli.

392

Mimoto žalobkyně tvrdí, že její účast na odmítnutí hradit provize jistě nebyla užší než účast společností SAS nebo Qantas, jak to podle ní potvrzuje řetězec elektronické pošty společnosti Qantas týkající se platby provize z příplatků.

393

Podle žalobkyně není rozlišení mezi ní a těmito dvěma dopravci, které provedla Komise, objektivně odůvodněné a každopádně není dostatečně odůvodněné. Mimoto Komise konkrétně nezkoumala její situaci s ohledem na bod 29 pokynů z roku 2006.

394

Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

395

V tomto ohledu je třeba připomenout, že bod 29 pokynů z roku 2006 uvádí mezi druhy polehčujících okolností, které lze zohlednit při snížení základní částky pokuty, podstatně omezenou účast dotyčného podniku na protiprávním jednání.

396

Nejprve, pokud jde o kritiku žalobkyně týkající se toho, že vůči ní nebylo použito kritérium podstatně omezené účasti uvedené v bodě 29 pokynů z roku 2006, je třeba připomenout, že kritérium podstatně omezené účasti je přísnější než kritérium týkající se následovnické nebo výlučně pasivní role potrestaného podniku: odráží volbu Komise při nahrazení pokynů z roku 1998 uvedených v bodě 302 výše pokyny z roku 2006 již „nepodporovat“ pasivní jednání účastníků jednání porušujícího pravidla hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 12. července 2018, Sumitomo Electric Industries a J-Power Systems v. Komise, T‑450/14, nezveřejněný, EU:T:2018:455, bod 114).

397

Použití kritéria podstatně omezené účasti předpokládá splnění souboru podmínek, přičemž některé z nich sdílejí s kritériem výlučně pasivní role stejné faktory posuzování: je to tak zejména v případě četnosti účasti na schůzkách ve srovnání s ostatními účastníky kartelové dohody nebo vnímání úlohy dotčeného podniku v této kartelové dohodě ostatními jejími účastníky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 2014, Eni v. Komise, T‑558/08, EU:T:2014:1080, body 190 a 191, a ze dne 12. července 2018, Sumitomo Electric Industries a J-Power Systems v. Komise, T‑450/14, nezveřejněný, EU:T:2018:455, body 117 až 119).

398

Přitom v bodě 1257 odůvodnění napadeného rozhodnutí měla Komise za to, že žalobkyně nehrála pasivní nebo menší roli v jediném trvajícím protiprávním jednání, ani že její účast na protiprávním jednání nebyla podstatně omezená. V tomto rozhodnutí se v tomto ohledu opírala jednak o četnost a povahu kontaktů, které žalobkyně udržovala s ostatními dopravci po celou dobu trvání protiprávního jednání (bod 1253 odůvodnění), a jednak o to, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by přispěl k prokázání neexistence jejího protisoutěžního záměru (bod 1254 odůvodnění). V důsledku toho vyloučila přiznání snížení základní částky pokuty žalobkyni z tohoto důvodu.

399

Nebylo tedy prokázáno, že se Komise dopustila pochybení, když odmítla přiznat žalobkyni polehčující okolnost z důvodu její podstatně omezené účasti na jediném trvajícím protiprávním jednání.

400

Za předpokladu, že žalobkyně rovněž odkazuje na další příklady polehčujících okolností uvedené v bodě 29 pokynů z roku 2006, neuvádí je nijak konkrétně a a fortiori neuplatňuje žádnou okolnost, která by mohla odůvodnit, aby jí bylo z tohoto důvodu přiznáno snížení pokuty. Vzhledem k tomu, že na podporu těchto tvrzení chybějí konkrétní důkazy, je třeba, aby je Tribunál zamítl.

401

Dále, pokud jde o údajné znevýhodňující zacházení, jemuž byla žalobkyně vystavena v porovnání s dopravci, kterým bylo přiznáno 10% snížení základní částky pokuty, je třeba připomenout, že v bodech 1258 a 1259 odůvodnění napadeného rozhodnutí měla Komise za to, že společnosti Latam, Air Canada a SAS měly omezenou účast na jediném trvajícím protiprávním jednání, jelikož působily na okraji sporné kartelové dohody, udržovaly kontakty s ostatními dopravci v omezeném počtu a neúčastnily se všech složek protiprávního jednání. V důsledku toho jim přiznala 10% snížení základní částky pokuty. V rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 rovněž přiznala ze stejného titulu a ze stejných důvodů takové snížení společnosti Qantas. Naproti tomu se nedomnívala, že je třeba konstatovat omezenou účast žalobkyně na jediném trvajícím protiprávním jednání, a v důsledku toho jí z tohoto důvodu nepřiznala snížení základní částky pokuty.

402

Tribunál v bodě 399 výše rozhodl, že nebylo prokázáno, že žalobkyně hrála pasivní roli v jediném trvajícím protiprávním jednání nebo že její účast na něm byla podstatně omezená. Za těchto podmínek za předpokladu, že by žalobkyně prokázala, že byla v situaci srovnatelné se situací dopravců, kterým byla základní částka pokuty snížena o 10 %, by to pro ni v podstatě znamenalo dovolávat se protiprávností spáchaných při určování výše pokuty uložené těmto ostatním dopravcům, což učinit nemůže (viz bod 289 výše).

403

Každopádně v rámci tohoto žalobního důvodu je třeba konstatovat, že situace žalobkyně nebyla pro účely uplatnění polehčující okolnosti spočívající v omezené účasti na protiprávním jednání srovnatelná se situací ostatních dopravců uvedených v bodě 401 výše.

404

Je totiž třeba uvést, že na rozdíl od těchto dopravců se žalobkyně podílela na třech složkách jediného trvajícího protiprávního jednání (body 881 až 883 odůvodnění napadeného rozhodnutí), což nezpochybňuje. Z hlediska jejího přispění k závažnosti sporné kartelové dohody přitom skutečnost, že je podnik shledán odpovědným za některé složky jediného trvajícího protiprávního jednání s ohledem na jeho přímé zapojení do sporného jednání, představuje relevantní okolnost, která může odlišit její situaci od situace podniků shledaných odpovědnými pouze z důvodu jejich předpokládané nebo prokázané vědomosti o tomto jednání.

405

Mimoto na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, pokud jde konkrétně o společnosti SAS a Qantas, skutečnosti obsažené ve spise svědčí o míře zapojení žalobkyně do odmítnutí hradit provize, která není srovnatelná s mírou účasti uvedených společností. Jak totiž vyplývá z napadeného rozhodnutí, žalobkyně se účastnila několika mnohostranných rozhovorů týkajících se této složky jediného trvajícího protiprávního jednání v rámci ACCS ve Švýcarsku (body 692 a 693 odůvodnění) a v Itálii v rámci Italian Board of Airline Representatives (italská komora zástupců leteckých společností dále jen „IBAR“) (bod 694 odůvodnění), v prostorách společnosti Lufthansa v Itálii (bod 695 odůvodnění) a v Miláně (bod 696 odůvodnění). To je nejprve v kontrastu se situací společnosti Qantas, u níž by pouhá dvoustranná výměna informací se společností British Airways případně podpořila závěr o jejím zapojení do této složky protiprávního jednání (bod 685 odůvodnění). Dále je to v kontrastu se situací společnosti SAS. V tomto ohledu na rozdíl od toho, co naznačuje žalobkyně, je skutečnost, že společnost SAS je členem ACCS, irelevantní, jelikož její účast na předmětných výměnách informací uvedených v bodech 692 a 693 odůvodnění není tvrzena. Žalobkyně rovněž cituje dva mnohostranné kontakty uvedené v bodech 503 a 686 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, kterých se účastnila jak společnost SAS, tak žalobkyně. Na jedné straně přitom žalobkyně nesprávně uvádí, že Komise při prokazování její účasti na odmítnutí hradit provize vycházela z prvního z nich, jelikož tento důkaz sloužil pouze ve vztahu k části týkající se PP. Na druhé straně, ačkoliv je pravda, že společnost SAS byla zapojena do výměny informací uvedené v bodě 686 odůvodnění téhož rozhodnutí, tento kontakt musí být porovnán s ostatními kontakty, do kterých byla žalobkyně zapojena a které byly výše připomenuty. Tyto kontakty jsou totiž početnější a různorodější než kontakty, které se týkají společnosti SAS, a to i po zohlednění kontaktů uváděných žalobkyní, které jsou zahrnuty ve spise, ale které nejsou uvedeny v dotčeném rozhodnutí, a v jejichž rámci se společnost SAS s několika konkurenčními dopravci zabývala žádostí spedičního podniku o získání provize z příplatků.

406

Ostatně i s ohledem na omezené kontakty s ostatními dopravci měla Komise za to, že účast společnost SAS na protiprávním jednání byla omezenější, jak vyplývá z bodu 401 výše. Žalobkyně přitom nepředkládá důkazy, které by mohly vyvrátit konstatování, že byla zapojena do většího počtu kontaktů s větším počtem dopravců.

407

Z toho vyplývá, že jelikož se situace žalobkyně liší od situace dopravců, kterým bylo přiznáno snížení z důvodu jejich omezené účasti na jediném trvajícím protiprávním jednání, nemůže si důvodně stěžovat na znevýhodňující zacházení. V důsledku toho musí být rovněž zamítnuta i námitka žalobkyně spočívající v nedostatku odůvodnění objektivně odůvodněné povahy provedeného rozlišování, jelikož spočívá na chybném předpokladu, že její situace byla srovnatelná se situací ostatních dotčených dopravců.

408

Nakonec chce žalobkyně svou výtkou vycházející z porušení zásady proporcionality v podstatě namítat nepřiměřenost výše pokuty s ohledem na její údajně omezenou účast.

409

V projednávané věci přitom zaprvé, jak vyplývá především z napadeného rozhodnutí, byla žalobkyně přímo zapojena do tří složek jediného trvajícího protiprávního jednání (viz body 404 a 405 výše). Toto zjištění není vyvráceno jejím tvrzením, podle kterého měla její účast na složce uvedeného protiprávního jednání spočívající v odmítnutí hradit provize za cíl pouze reagovat na koordinované úsilí spedičních podniků, a nikoliv koordinaci sazeb. Je totiž třeba konstatovat, že toto tvrzení vychází ze dvou mylných předpokladů, z jednoho právního a druhého skutkového.

410

Z bodů 675 až 702 odůvodnění napadeného rozhodnutí včetně těch zvláště uplatněných vůči žalobkyni ve skutečnosti zajisté vyplývá, že otázka úhrady provizí z příplatků byla předmětem rozdílných právních výkladů mezi dopravci a spedičními podniky. Nicméně obvinění dopravci se neomezili na definování společného postoje k této otázce, aby jej koordinovaně hájili před příslušnými soudy nebo jej společně prosazovali u veřejných orgánů a dalších profesních sdružení. Naopak se obvinění dopravci na mnohostranné úrovni vzájemně dohodli, že odmítnou vyjednávat se spedičními podniky o úhradě provizí a poskytovat jim slevy z příplatků. V bodě 695 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Komise odkázala na e-mail ze dne 19. května 2005, v němž regionální ředitel společnosti Swiss v Itálii uvádí, že „všichni [účastníci schůzky konané dne 12. května 2005] potvrdili [svou] ochotu nepřijmout odměnu PP/BP“. V bodě 696 odůvodnění napadeného rozhodnutí se odkazuje na interní e-mail ze dne 14. července 2005, v němž CPA uvádí, že „všichni [účastníci schůzky konané předchozího dne včetně žalobkyně] znovu potvrdili svůj pevný úmysl nepřijmout žádné jednání týkající se“ úhrady provizí. Podobně v bodě 700 odůvodnění téhož rozhodnutí Komise odkázala na interní e-mail, v němž zaměstnankyně společnosti Cargolux informovala své ústředí o schůzce „se všemi [dopravci] působícími na letišti [v Barceloně]“ a uvedla, že „podle našeho obecného názoru bychom neměli platit provize z příplatků“.

411

Z napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že si několik dopravců vyměňovalo informace – na dvoustranné úrovni – aby se navzájem ujistili, že budou nadále dodržovat dříve dohodnuté odmítnutí hradit provize. V bodě 688 odůvodnění tohoto rozhodnutí je pro ilustraci popsán telefonický rozhovor ze dne 9. února 2006, v němž se společnost Lufthansa dotazovala společnosti AF, zda se její postoj k odmítnutí hradit provize nezměnil.

412

Z právního hlediska, pokud žalobkyně tvrdí, že odmítnutí hradit provize představovalo legitimní odpověď na údajně protiprávní chování spedičních podniků, je třeba připomenout, že se podnik nemůže dovolávat chování ostatních podniků, byť protiprávních či nekalých, za účelem odůvodnění porušení pravidel hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. července 2004, Dalmine v. Komise, T‑50/00, EU:T:2004:220, bod 333, a ze dne 12. července 2018, LS Cable & System v. Komise, T‑439/14, nezveřejněný, EU:T:2018:451, bod 53).

413

Je totiž na orgánech veřejné moci, a nikoliv na soukromých podnicích nebo sdruženích podniků, aby zajistily dodržování požadavků právních předpisů (rozsudek ze dne 7. února 2013, Slovenská sporiteľňa, C‑68/12, EU:C:2013:71, bod 20). Podniky nemohou samy zjednat spravedlnost tím, že nahradí tyto orgány, aby ukládaly sankce za případná porušení práva hospodářské soutěže Evropské unie, a naruší opatřeními přijatými z jejich vlastní iniciativy hospodářskou soutěž na vnitřním trhu. Tím spíše, když existují právní prostředky, kterými mohou svá práva uplatňovat u těchto orgánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 1991, Hilti v. Komise, T‑30/89, EU:T:1991:70, body 117 a 118).

414

V projednávaném případě přitom žalobkyně neprokázala ani netvrdí, že by takové právní prostředky chyběly.

415

Zadruhé jak správně uvádí Komise, jak počet protisoutěžních kontaktů zjištěných v napadeném rozhodnutí, kterých se žalobkyně účastnila a jejichž počet dosahoval téměř 75, tak počet ostatních dopravců zapojených do uvedených kontaktů, tedy celkem devět obviněných dopravců, nelze kvalifikovat jako omezené co do jejich počtu a intenzity.

416

Zatřetí na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, její účast na sporné kartelové dohodě v zásadě nespočívala v pasivním přijímání oznámení sdělovaných ostatními dopravci. Stačí totiž uvést, že napadené rozhodnutí zmiňuje četné dvoustranné a mnohostranné schůzky a jednání, které přesahují pouhé přijetí cenových oznámení elektronickou poštou (viz body 762 až 764 odůvodnění).

417

Z toho vyplývá, že tento žalobní důvod musí být zamítnut.

418

Vzhledem ke všem předchozím úvahám je třeba vyhovět druhé části prvního žalobního důvodu. V důsledku toho je třeba zrušit čl. 1 odst. 1 písm. h) a odst. 4 písm. h) napadeného rozhodnutí.

419

Naproti tomu nelze mít za to, že by tato protiprávnost mohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu. Ačkoli totiž Komise porušila pravidla v oblasti promlčení tím, že uložila sankce žalobkyni za jediné trvající protiprávní jednání, pokud jde o trasy uvnitř EHP a trasy Unie-Švýcarsko, je třeba konstatovat, že v projednávané žalobě žalobkyně neprokázala, že se Komise dopustila pochybení, když konstatovala její účast na tomto protiprávním jednání.

420

Ve zbývající části musí být návrhové žádání znějící na zrušení zamítnuto.

421

Na podporu svého návrhového žádání směřujícího ke snížení pokuty, která jí byla uložena, žalobkyně uplatňuje jediný žalobní důvod. Tento žalobní důvod vychází z nepřiměřené výše této pokuty a dělí se na jedenáct argumentů.

422

První čtyři argumenty, které žalobkyně uplatňuje na podporu tohoto návrhového žádání, se v podstatě týkají výpočtu hodnoty tržeb:

423

Pátý a šestý argument, kterých se žalobkyně dovolává na podporu tohoto návrhového žádání, se v podstatě týkají koeficientu závažnosti a dodatečné částky:

424

Sedmý až jedenáctý argument, kterých se žalobkyně dovolává na podporu tohoto návrhového žádání, se v podstatě týkají úprav základní částky:

425

Komise navrhuje návrhové žádání žalobkyně zamítnout a navrhuje, aby bylo zrušeno obecné 50% snížení a obecné 15% snížení přiznané žalobkyni v případě, že by Tribunál rozhodl, že obrat z prodeje služeb příchozí letecké nákladní dopravy nemohl být zahrnut do hodnoty tržeb.

426

V právu hospodářské soutěže Unie je přezkum legality doplněn pravomocí přezkumu v plné jurisdikci, která byla unijnímu soudu přiznána článkem 31 nařízení č. 1/2003 v souladu s článkem 261 SFEU. V rámci této pravomoci unijní soud může nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradit posouzení Komise svým posouzením, a částku uložené pokuty nebo penále tedy zrušit, snížit nebo zvýšit (viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‑386/10 P, EU:C:2011:815, bod 63 a citovaná judikatura).

427

Tento postup předpokládá podle čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003, že ve vztahu ke každému sankcionovanému podniku bude zohledněna závažnost dotčeného protiprávního jednání, jakož i doba jeho trvání, přičemž je třeba dodržet zejména zásadu uvést odůvodnění, zásadu proporcionality, individualizace sankcí a rovného zacházení, aniž je unijní soud vázán indikativními pravidly, které Komise stanovila ve svých pokynech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise, C‑603/13 P, EU:C:2016:38, bod 90). Je však třeba zdůraznit, že výkon pravomoci přezkumu v plné jurisdikci stanovený v článku 261 SFEU a v článku 31 nařízení č. 1/2003 není rovnocenný přezkumu z úřední povinnosti a řízení před unijními soudy má kontradiktorní povahu. S výjimkou důvodů veřejného pořádku, které je soud povinen uplatnit i bez návrhu, jako je nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy náleží žalobci, aby vznesl důvody proti tomuto rozhodnutí a na podporu těchto důvodů předložil důkazy (rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‑386/10 P, EU:C:2011:815, bod 64).

428

Po žalobci se tak požaduje, aby určil zpochybňované části napadeného rozhodnutí, zformuloval v tomto ohledu výtky a předložil důkazy, které mohou sestávat ze spolehlivých indicií, jejichž cílem je prokázat, že jeho výtky jsou opodstatněné (rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‑386/10 P, EU:C:2011:815, bod 65).

429

Za účelem splnění požadavků na přezkum v plné jurisdikci ve smyslu článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, pokud jde o pokutu, musí unijní soud při výkonu pravomocí stanovených v článcích 261 a 263 SFEU přezkoumat všechny právní i skutkové výhrady směřující k prokázání, že částka pokuty neodpovídá závažnosti a době trvání protiprávního jednání (viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 75 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Villeroy & Boch Austria v. Komise, C‑626/13 P, EU:C:2017:54, bod 82).

430

Konečně, za účelem stanovení výše pokut přísluší unijnímu soudu, aby sám posoudil okolnosti projednávaného případu a druh dotčeného protiprávního jednání (rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise, C‑603/13 P, EU:C:2016:38, bod 89) a přihlédl ke všem skutkovým okolnostem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2009, Prym a Prym Consumer v. Komise, C‑534/07 P, EU:C:2009:505, bod 86), včetně případně doplňujících informací, které nejsou uvedeny v rozhodnutí Komise ukládajícím pokutu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. listopadu 2000, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, C‑286/98 P, EU:C:2000:630, bod 57, a ze dne 12. července 2011, Fuji Electric v. Komise, T‑132/07, EU:T:2011:344, bod 209).

431

V projednávané věci přísluší Tribunálu, aby v rámci výkonu soudního přezkumu v plné jurisdikci určil s ohledem na argumentaci předloženou účastníky řízení na podporu tohoto návrhového žádání částku pokuty, kterou považuje za nejpřiměřenější, zejména s ohledem na zjištění učiněná v rámci přezkumu žalobních důvodů vznesených na podporu návrhového žádání znějícího na zrušení a důvodu uplatněného bez návrhu, jakož i s přihlédnutím ke všem relevantním skutkovým okolnostem.

432

Tribunál konstatuje, že pro určení výše pokuty, která má být uložena žalobkyni, není vhodné odchýlit se od metodiky výpočtu, kterou použila Komise v napadeném rozhodnutí a kterou předtím neoznačil za protiprávní, jak vyplývá z přezkumu sedmého až desátého žalobního důvodu. Ačkoli je na soudu, aby v rámci své pravomoci přezkumu v plné jurisdikci posoudil sám okolnosti dané věci a druh dotčeného protiprávního jednání za účelem stanovení výše pokuty, výkon soudního přezkumu v plné jurisdikci nemůže vést při určování výše ukládaných pokut k diskriminaci mezi podniky, které se účastnily dohody nebo jednání ve vzájemné shodě v rozporu s článkem 101 SFEU, článkem 53 Dohody o EHP a článkem 8 Dohody ES-Švýcarsko o letecké dopravě. V důsledku toho mohou být orientační pravidla, která lze vyvodit z pokynů, obecně návodem pro soudy Unie vykonávající uvedenou pravomoc, jestliže byly tyto pokyny použity Komisí pro účely výpočtu pokut ukládaných dalším podnikům sankcionovaným rozhodnutím, o němž mají tyto soudy rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens, C‑441/11 P, EU:C:2012:778, bod 80 a citovaná judikatura).

433

Za těchto podmínek je třeba nejprve poznamenat, že celková hodnota tržeb žalobkyně v roce 2005 činila 259640939 eur. Tato hodnota nezahrnuje žádné příjmy dosažené na trasách EHP kromě tras Unie-Švýcarsko, u kterých Tribunál konstatoval v bodech 166 až 190 výše, že nespadaly do působnosti jediného trvajícího protiprávního jednání. Z odpovědí žalobkyně na organizační procesní opatření Tribunálu totiž vyplývá, že na těchto trasách během roku 2005 nedosáhla žádného obratu.

434

Pokud jde o první argument uplatněný na podporu tohoto návrhového žádání, který se týká promlčení, je třeba uvést, že odkazuje na druhou část prvního žalobního důvodu. Tribunál tomuto žalobnímu důvodu vyhověl v bodech 193 až 224 výše, a v důsledku toho zrušil čl. 1 odst. 1 písm. h) a odst. 4 písm. h) napadeného rozhodnutí. Tyto odstavce se týkají tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko. Žalobkyně přitom nedosáhla během relevantního období žádného obratu na těchto trasách. Tento argument je tedy třeba zamítnout.

435

Pokud jde o druhý a třetí argument, které se týkají zahrnutí obratu z prodeje služeb příchozí letecké nákladní dopravy do hodnoty tržeb, je třeba uvést, že odkazují na pátý a osmý žalobní důvod uplatněné na podporu návrhového žádání znějícího na zrušení. Tribunál však tyto žalobní důvody přezkoumal a zamítl v bodech 77 až 165 a 355 až 374 výše a nic v argumentaci předložené na jejich podporu neumožňuje se domnívat, že zahrnutí celé ceny služeb letecké nákladní dopravy do hodnoty tržeb mohlo vést k tomu, že byla použita nepřiměřená hodnota tržeb. Naopak vyloučit z hodnoty tržeb obrat z prodeje služeb příchozí nákladní dopravy by bránilo uložení pokuty žalobkyni, která udává skutečnou míru škodlivosti její účasti na sporné kartelové dohodě pro běžnou hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2016, Portugal Telecom v. Komise, T‑208/13, EU:T:2016:368, bod 236).

436

Pokud jde o čtvrtý argument uplatněný na podporu tohoto návrhového žádání, který se týká v zásadě zahrnutí celkové ceny služeb příchozí letecké nákladní dopravy do hodnoty tržeb, je třeba uvést, že odkazuje na první část sedmého žalobního důvodu uplatněného na podporu návrhového žádání znějícího na zrušení. Tribunál však tuto část žalobního důvodu přezkoumal a zamítl v bodech 300 až 330 výše a nic z argumentace, kterou žalobkyně předložila na podporu této části, neumožňuje se domnívat, že zahrnutí celé ceny služeb letecké nákladní dopravy do hodnoty tržeb mohlo vést k tomu, že byla použita nepřiměřená hodnota tržeb. Naopak vyloučit z hodnoty tržeb jiné složky ceny služeb letecké nákladní dopravy než příplatky by znamenalo uměle minimalizovat hospodářský význam jediného trvajícího protiprávního jednání.

437

Dále je třeba uvést, že z důvodů uvedených v bodech 1198 až 1212 odůvodnění napadeného rozhodnutí si jediné trvající protiprávní jednání zaslouží koeficient závažnosti 16 %.

438

Pátý a šestý argument neprokazují opak. Pátý argument totiž předpokládal, že Tribunál vyhoví důvodu uplatněného bez návrhu. Vzhledem k tomu, že byl zamítnut, je třeba pátý argument zamítnout.

439

Pokud jde o neexistenci výrazných účinků jediného trvajícího protiprávního jednání na hospodářskou soutěž, uvedenou v šestém argumentu, stačí připomenout, že výši pokuty nelze považovat za nepřiměřenou pouze z toho důvodu, že neodráží hospodářskou škodu, která byla nebo mohla být způsobena údajným protiprávním jednáním (rozsudek ze dne 29. února 2008, Schenker v. Komise, T‑265/12, EU:T:2016:111, bod 287). Tento argument proto neodůvodňuje snížení koeficientu závažnosti.

440

Pokud jde o argument uplatněný v rámci druhé části prvního žalobního důvodu, podle kterého zrušení čl. 1 odst. 1 písm. h) a odst. 4 písm. h) napadeného rozhodnutí odůvodňuje snížení koeficientu závažnosti, je třeba poznamenat, že se netýká jediného trvajícího protiprávního jednání jako takového, ale míry účasti žalobkyně na něm. V souladu s judikaturou lze toto zrušení tedy zohlednit spíše v rámci polehčujících okolností než ve stadiu stanovení koeficientu závažnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Roca v. Komise, C‑638/13 P, EU:C:2017:53, bod 67 a citovaná judikatura).

441

Pokud jde o dodatečnou částku, ze stejných důvodů jako jsou ty uvedené v bodech 1198 až 1212 odůvodnění napadeného rozhodnutí a s přihlédnutím k úvahám obsaženým v bodech 346 až 349 výše má Tribunál za to, že je dodatečná částka ve výši 16 % přiměřená.

442

Kromě toho je třeba poznamenat, že vzhledem k tomu, že účast žalobkyně na jediném trvajícím protiprávním jednání nemůže být zákonným způsobem prokázána, pokud jde o trasy uvnitř EHP a trasy Unie-Švýcarsko, nemohou být multiplikační koeficienty uvedené v bodech 1214 a 1216 odůvodnění napadeného rozhodnutí zohledněny pro výpočet výše pokuty.

443

Je však třeba zohlednit skutečnost, že při neexistenci obratu dosaženého žalobkyní na trasách uvnitř EHP a trasách Unie-Švýcarsko a s ohledem na metodu použitou Komisí v napadeném rozhodnutí spočívající v přidělení každé kategorii dotyčných tras konkrétní hodnoty tržeb vypočtené na základě obratu dosaženého podnikem na této kategorii tras (viz bod 53 výše), hodnota tržeb použitá na trasy uvnitř EHP a na trasy Unie-Švýcarsko je, co se týče žalobkyně, rovna nule. Multiplikační koeficient spojený s dobou trvání účasti žalobkyně na jediném trvajícím protiprávním jednání se tak v případě tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko započítával na nulový vyměřovací základ. Proto skutečnost, že se Tribunál neodchýlil od takto popsané metody, avšak nezohlednil multiplikační koeficienty uvedené v bodech 1214 a 1216 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemůže snížit výši pokuty uložené žalobkyni. Jinými slovy, metodou, kterou Komise použila při výpočtu výše pokuty uložené žalobkyni, se žalobkyně již v podstatě vyhnula uložení pokuty z důvodu její odpovědnosti za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týká tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko.

444

Pokud jde o multiplikační koeficienty souvisejícími s trasami Unie-třetí země a trasami EHP kromě tras Unie-třetí země, které nejsou zpochybňovány, musí zůstat stanoveny na hodnotách 1 a 9/12 a na hodnotě 8/12.

445

Je tedy třeba stanovit základní částku pokuty na 111331780 eur.

446

Pokud jde o obecné 50% snížení, nelze vyhovět návrhu Komise, aby bylo ve vztahu k žalobkyni zrušeno. Jak vyplývá z žalobní odpovědi, tento návrh předpokládá, že Tribunál rozhodne, že obrat z prodeje služeb příchozí letecké nákladní dopravy nebylo možné zahrnout do hodnoty tržeb. Tribunál to však v bodě 436 výše odmítl.

447

V důsledku toho musí být základní částka pokuty po použití obecného 50% snížení, které se vztahuje pouze na základní částku, pokud se týká tras EHP kromě tras Unie-třetí země a tras Unie-třetí země (viz bod 1241 odůvodnění napadeného rozhodnutí), kterou žalobkyně v rámci návrhového žádání znějícího na zrušení nezpochybnila a která není nepřiměřená, po zaokrouhlení stanovena na 55000000 eur. V tomto ohledu považuje Tribunál za vhodné zaokrouhlovat tuto základní částku na první dvě číslice směrem dolů, s výjimkou případů, kdy toto snížení představuje více než 2 % částky před zaokrouhlením, v kterémžto případě se tato částka zaokrouhluje na první tři číslice. Tento způsob je objektivní, umožňuje všem obviněným dopravcům, kteří podali žalobu proti napadenému rozhodnutí, využít snížení a zabraňuje nerovnému zacházení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, InnoLux v. Komise, T‑91/11, EU:T:2014:92, bod 166).

448

Konečně, pokud jde o úpravy základní částky pokuty, je třeba připomenout, že žalobkyně získala obecné 15% snížení, jehož dostatečnost zpochybňuje v rámci devátého žalobního důvodu na podporu návrhového žádání znějícího na zrušení, jakož i v sedmém argumentu. Z obdobných důvodů, jako jsou ty uvedené v bodech 382 až 386 výše, nelze mít přitom za to, že Komise dostatečně nezohlednila japonský právní režim. Naopak nelze vyhovět návrhu Komise, aby bylo toto snížení zrušeno, a to z důvodů podobných těm, které jsou uvedeny v bodě 446 výše.

449

Kromě toho v bodě 1257 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že žalobkyně nehrála pasivní nebo menší roli v jediném trvajícím protiprávním jednání a že její účast na tomto protiprávním jednání nebyla podstatně omezená, a v důsledku toho jí z tohoto důvodu odmítla přiznat snížení pokuty. Je však třeba připomenout, že Komise nesprávně přičetla žalobkyni odpovědnost za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týká tras uvnitř EHP a tras Unie-Švýcarsko (body 221 až 223 výše). Z toho vyplývá, že žalobkyně mohla být činěna odpovědnou za uvedené protiprávní jednání pouze, pokud se týkalo tras Unie-třetí země a tras EHP kromě tras Unie-třetí země.

450

Účast žalobkyně na jediném trvajícím protiprávním jednání byla tedy podstatně menší než u většiny ostatních obviněných dopravců. Tribunál má za to, že omezená povaha této účasti může odůvodnit vyšší snížení pokuty, než jaké bylo přiznáno společnostem Air Canada, Lan Cargo a SAS v bodě 1258 odůvodnění napadeného rozhodnutí z důvodu, že „působily na okraji [sporné] kartelové dohody, udržovaly omezený počet kontaktů s ostatními dopravci a neúčastnily se všech znaků [jediného trvajícího] protiprávního jednání“.

451

Za těchto podmínek má Tribunál za to, že je třeba přiznat žalobkyni 15% snížení pokuty z důvodu její omezené účasti na jediném trvajícím protiprávním jednání, přičemž toto snížení zohledňuje zvláštnosti projednávané věci připomenuté v bodě 443 výše.

452

Naproti tomu Tribunál nekonstatuje, že osmý argument odůvodňuje dodatečné snížení pokuty přiznané žalobkyni. Tento argument předpokládá, že Tribunál vyhověl desátému žalobnímu důvodu v rozsahu, v němž se týká účasti žalobkyně na složce jediného trvajícího protiprávního jednání, která spočívala v odmítnutí hradit provize. Jak přitom vyplývá z bodů 331 až 354 výše, Tribunál tento žalobní důvod zamítl v plném rozsahu.

453

Stejně tak je třeba poznamenat, že devátý a desátý argument předpokládají existenci nerovného zacházení mezi žalobkyní a ostatními obviněnými dopravci. Jak však bylo rozhodnuto v rámci přezkumu návrhového žádání směrujícího ke zrušení, existence takové diskriminace nebyla prokázána.

454

Pokud jde o jedenáctý argument uplatněný na podporu tohoto návrhového žádání vycházející z rozporu s rozhodovací praxí Komise, stačí uvést, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 23. dubna 2015, LG Display a LG Display Taiwan v. Komise (C‑227/14 P, EU:C:2015:258, bod 67) zamítl obdobný argument z důvodu, že dřívější rozhodovací praxe Komise neslouží jako právní rámec pro pokuty v oblasti práva hospodářské soutěže.

455

Kromě toho je třeba připomenout, že žalobkyni bylo z titulu shovívavosti přiznáno snížení o 25 %, jehož přiměřenost nezpochybňuje.

456

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba vypočítat výši pokuty uložené žalobkyni následovně: nejprve se základní částka stanoví tak, že se s ohledem na závažnost jediného trvajícího protiprávního jednání použije procentní podíl 16 % z hodnoty tržeb žalobkyně v roce 2005 na trasách Unie-třetí země a trasách EHP kromě tras Unie-třetí země, poté se z titulu doby trvání protiprávního jednání použijí násobící koeficienty 1 a 9/12 a 8/12 v uvedeném pořadí a nakonec dodatečná částka ve výši 16 %, což vede k mezitímní částce 111331780. Po použití obecného 50% snížení činí tato částka po zaokrouhlení 55000000 eur. Poté, co se uplatnilo obecné snížení ve výši 15 % a dodatečné snížení ve výši 15 % z titulu omezené účasti žalobkyně na jediném trvajícím protiprávním jednání, musí být tato částka stanovena na 38500000 eur. Nakonec musí být tato částka snížena o 25 % z titulu shovívavosti, což vede k pokutě v konečné výši 28875000 eur.

457

Článek 134 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.

458

V projednávané věci měla žalobkyně úspěch v podstatné části návrhových žádání. Za těchto podmínek bude vzhledem k okolnostem projednávané věci spravedlivé rozhodnout, že žalobkyně ponese třetinu vlastních nákladů řízení a že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí dvě třetiny nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)

rozhodl takto:

I. Skutečnosti předcházející sporu

A. Správní řízení

B. Rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010

C. Žaloba proti rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 před Tribunálem

D. Napadené rozhodnutí

II. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

III. Právní otázky

A. K návrhovému žádání směřujícímu ke zrušení

1. K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku pravomoci Komise k použití článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP na příchozí služby letecké nákladní dopravy

a) K účinkům koordinace týkajícím se příchozích služeb letecké nákladní dopravy posuzované samostatně

1) K relevanci relevantního účinku

2) K předvídatelné povaze relevantního účinku

3) K podstatné povaze relevantního účinku

4) K okamžité povaze relevantního účinku

b) K účinkům jediného trvajícího protiprávního jednání jako celku

2. K důvodu uplatněnému bez návrhu vycházejícímu z nedostatku pravomoci Komise ve vztahu k dohodě ES-Švýcarsko o letecké dopravě konstatovat a sankcionovat porušení článku 53 Dohody o EHP na trasách EHP kromě tras Unie-Švýcarsko

3. K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady ne bis in idem a článku 266 SFEU, jakož i z porušení promlčecí doby

a) K druhé části vycházející z porušení promlčecí doby a z neexistence oprávněného zájmu na formálním konstatování protiprávního jednání

b) K první části vycházející z porušení zásady ne bis in idem a článku 266 SFEU

4. K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady zákazu diskriminace a ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a povinnosti uvést odůvodnění, která spočívají jednak v přisouzení odpovědnosti žalobkyni za jediné trvající protiprávní jednání na trasách uvnitř EHP a trasách Unie-Švýcarsko v období před 1. květnem 2004, a jednak v určení data zahájení její účasti na tomto protiprávním jednání

5. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP, které spočívá v přisouzení odpovědnosti žalobkyni za jediné trvající protiprávní jednání na trasách, na kterých nebyla skutečným nebo potenciálním soutěžitelem

a) K použitelným zásadám

b) K důvodům, na jejichž základě Komise přičetla žalobkyni odpovědnost za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týká tras EHP-třetí země kromě Japonska

1) K tvrzeným rozporům v odůvodnění

2) K údajné novosti základu uplatněného pro přičtení odpovědnosti za jediné trvající protiprávní jednání žalobkyni v rozsahu, v němž se týká tras EHP-třetí země kromě Japonska

c) K opodstatněnosti důvodů, na jejichž základě Komise přičetla žalobkyni odpovědnost za jediné trvající protiprávní jednání v rozsahu, v němž se týká tras EHP-třetí země kromě Japonska

6. K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, zásady zákazu diskriminace a zásady proporcionality z důvodu uplatnění různých požadavků v oblasti dokazování na různé dopravce

7. K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení pokynů z roku 2006 a zásady proporcionality

a) K první části týkající se určení hodnoty tržeb

1) K první výtce vycházející z porušení bodu 13 pokynů z roku 2006

2) K druhé výtce vycházející z porušení zásady proporcionality

b) K druhé části týkající se stanovení koeficientu závažnosti a dodatečné částky

8. K osmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení pokynů z roku 2006 a zásady ochrany legitimního očekávání spočívajícího v zahrnutí obratu z prodejů příchozích služeb letecké nákladní dopravy zákazníkům usazeným mimo EHP do hodnoty tržeb

9. K devátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality, pokud jde o obecné 15% snížení

10. K desátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady zákazu diskriminace, zásady proporcionality, jakož i v podstatě povinnosti uvést odůvodnění z důvodu odmítnutí Komise snížit pokutu na základě omezené účasti žalobkyně na jediném trvajícím protiprávním jednání

B. K návrhovému žádání znějícímu na změnu částky pokuty uložené žalobkyni

IV. K nákladům řízení