–

za R. Jonsson S. Testem, jur. kand.,

–

za chorvatskou vládu T. Gallim, jako zmocněncem,

–

za rakouskou vládu G. Eberhardem, jako zmocněncem,

–

za finskou vládu S. Hartikainenem, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi K. Simonssonem a M. Heller, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (Úř. věst. 2007, L 199, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi R. Jonsson, švédskou rezidentkou, a společností Société du Journal L’Est Républicain se sídlem ve Francii (dále jen „L’Est Républicain“) ohledně návrhu na náhradu nákladů řízení.

3

Bod 29 odůvodnění nařízení č. 861/2007 zní:

„Strana, která neměla úspěch ve věci, by měla nést náklady řízení. O nákladech řízení by mělo být rozhodováno podle vnitrostátního práva. V zájmu jednoduchosti a hospodárnosti by měl soud nařídit, že strana, která neměla úspěch ve věci, musí nahradit pouze náklady řízení, včetně například veškerých nákladů vzniklých v důsledku toho, že druhá strana byla zastupována advokátem nebo jiným odborníkem z oboru práva, nebo veškerých nákladů na doručení nebo překlad písemností, které jsou přiměřené ve vztahu k hodnotě nároku nebo které byly nezbytné.“

4

Článek 1 tohoto nařízení stanoví:

„Toto nařízení zavádí evropské řízení o drobných nárocích, jehož cílem je zjednodušit a urychlit řízení o sporech týkajících se drobných nároků v přeshraničních případech a snížit náklady na ně. […]“

5

Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na občanské a obchodní věci v přeshraničních případech, bez ohledu na povahu soudu, jestliže hodnota nároku bez navýšení o úroky, náklady a výlohy nepřesahuje v době doručení žalobního formuláře k příslušnému soudu částku 2000 EUR. […]“

6

Článek 16 téhož nařízení stanoví:

„Náklady řízení nese strana, která neměla úspěch ve věci. Soud však straně, která měla úspěch ve věci, nepřizná náhradu nákladů v rozsahu, v němž nebyly nutně vynaložené nebo nebyly přiměřené ve vztahu k nároku.“

7

Článek 19 nařízení č. 861/2007, nadepsaný „Použitelné procesní právo“, stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, řídí se evropské řízení o drobných nárocích procesním právem členského státu, v němž řízení probíhá.“

8

Ustanovení § 1 kapitoly 18 rättegångsbalken (zákon o soudním řízení) zní:

„Není-li stanoveno jinak, nahradí účastník řízení, který neměl ve věci úspěch, protistraně náklady řízení, které jí vznikly.“

9

Ustanovení § 4 tohoto zákona zní:

„Je-li ve věci podáno několik návrhů a účastníci řízení mají ve věci částečně úspěch a částečně neúspěch, ponese každý účastník řízení vlastní náklady řízení nebo se jednomu z účastníků řízení přizná přiměřená náhrada jeho nákladů řízení. Je-li možné náklady v jednotlivých částech sporu od sebe odlišit, stanoví se povinnost k jejich náhradě odpovídajícím způsobem. Nemá-li však účastník řízení úspěch ve věci pouze v zanedbatelné části, může mu být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši.

Totéž platí obdobně rovněž v případě, kdy bylo nároku účastníka řízení vyhověno pouze částečně.“

10

Na počátku roku 2012 nafilmovala R. Jonsson osobu, jak se řítí do vodního toku při skoku na pružném laně poté, co se jí lano přetrhlo. Část svého filmu a statický snímek z něj objevila na internetové stránce L’Est Républicain.

11

Rebecka Jonsson, podle níž bylo porušeno její výlučné právo nakládat s tímto filmem a snímkem, podala žalobu k Attunda Tingsrätt (soud prvního stupně v Attunda, Švédsko), kterou se domáhala, aby byla společnosti L’Est Républicain uložena povinnost zaplatit jí náhradu škody ve výši 1950 eur z titulu způsobené újmy, jež odpovídá náhradě za redakční použití filmu (379 eur) a snímku (211 eur), náhradě za neuvedení jména autora filmu (542 eur) a snímku (317 eur) a náhradě škody za porušení autorského práva, zpracování a manipulaci s filmem (284 eur) a snímkem (217 eur). Požadovala rovněž náhradu vynaložených nákladů řízení ve výši 15652,50 švédských korun (SEK) (přibližně 1530 eur).

12

Společnost L’Est Républicain tento návrh v celém rozsahu zpochybnila a navrhla, aby byla R. Jonsson uložena náhrada nákladů řízení vynaložených společností v souvislosti s překlady, a to ve výši 2040 eur.

13

Soud prvního stupně návrhu R. Jonsson na náhradu škody částečně vyhověl a přiznal jí z tohoto titulu částku 1101 eur, z čehož 379 eur jako náhradu za použití filmu a 211 eur za použití snímku, 211 eur jako náhradu za neuvedení jména u snímku a 200 eur jako náhradu za použití filmu úmyslně či z nedbalosti a 100 eur za takovéto použití snímku.

14

Soud prvního stupně dále rozhodl, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

15

Rebecka Jonsson měla za to, že byla v prvním stupni řízení neúspěšná pouze v minimálním rozsahu, a podala proto proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu, přičemž své odvolání omezila pouze na tu část rozsudku, která se týkala náhrady nákladů řízení. Navrhovala, aby bylo společnosti L’Est Républicain uloženo nahradit jí veškeré náklady řízení, které vynaložila v prvním stupni řízení.

16

Nařízení č. 861/2007 podle předkládajícího soudu neobsahuje žádné upřesnění k rozdělování nákladů řízení v takové situaci, o jakou jde ve věci, která je před ním projednávána.

17

Za těchto podmínek se Svea hovrätt (odvolací soud ve Stockholmu, Švédsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

18

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být článek 16 nařízení č. 861/2007 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž v případě, kdy má účastník řízení ve sporu úspěch jen částečně, může vnitrostátní soud nařídit, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení, nebo může tyto náklady mezi účastníky řízení rozdělit.

19

V první větě tohoto článku se stanoví, že „[n]náklady řízení nese strana, která neměla úspěch ve věci“.

20

Při zjišťování, zda taková situace, o jakou jde ve věci v původním řízení, kdy má účastník řízení jen částečný úspěch ve věci, spadá do působnosti uvedeného článku, je třeba určit, zda slova „strana, která neměla úspěch ve věci“ dopadají pouze na případ, kdy je účastník řízení se svými nároky neúspěšný v plném rozsahu, nebo také na případ, kdy je účastník řízení neúspěšný jen částečně.

21

Ze samotného znění článku 16 nařízení č. 861/2007 je patrné, že pro posledně uvedený případ nic nestanoví.

22

V tomto ohledu je nutnost konstatovat, že je-li některý z účastníků řízení se svými nároky částečně neúspěšný, pak je částečně neúspěšný i druhý účastník řízení. Kdyby přitom měl být tento článek vykládán tak, že se vztahuje i na situace, kdy je jeden účastník řízení se svými nároky neúspěšný jen částečně, byl by tím uvedený článek zbaven užitečného účinku, neboť by vnitrostátnímu soudu neumožňoval určit účastníka řízení, který má nést náklady řízení.

23

Mimoto, kdyby byl unijní normotvůrce toho názoru, že do působnosti článku 16 nařízení č. 861/2007 musí spadat i situace, kdy je účastník řízení ve sporu úspěšný jen částečně, muselo by být takové upřesnění v tomto nařízení obsaženo, a to tím spíše že se tímto nařízením zajišťuje pouze částečná harmonizace procesních pravidel platných pro rozhodování o drobných nárocích.

24

Z toho plyne, že první věta článku 16 tohoto nařízení musí být vykládána v tom smyslu, že se vztahuje pouze na situace, kdy je účastník řízení se svými nároky neúspěšný v plném rozsahu.

25

Dále je třeba uvést – jak vyplývá z článku 19 nařízení č. 861/2007 – že nestanoví-li toto nařízení jinak, řídí se evropské řízení o drobných nárocích procesním právem členského státu, v němž řízení probíhá. V bodě 29 odůvodnění tohoto nařízení se mimoto uvádí, že strana, která neměla úspěch ve věci, by měla nést náklady řízení, o kterých by mělo být rozhodováno podle vnitrostátního práva.

26

V souladu s článkem 19 tohoto nařízení, ve spojení s bodem 29 jeho odůvodnění, se tedy v takovém případě, o jaký jde ve věci v původním řízení, kdy má jeden účastník řízení ve sporu úspěch jen částečně, řídí procesní otázky týkající se rozdělení nákladů řízení mezi účastníky řízení nadále vnitrostátním právem členských států.

27

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že při neexistenci harmonizace vnitrostátních mechanismů pro rozdělení nákladů řízení se na procesní podmínky pro rozhodování o tomto rozdělení s výhradou ustanovení nařízení č. 861/2007 vztahuje vnitrostátní právní řád členských států na základě zásady procesní autonomie členských států. Tyto podmínky však nesmějí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), ani nesmějí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (obdobně viz rozsudek ze dne 13. prosince 2012, Szyrocka, C‑215/11, EU:C:2012:794, bod 34 a citovaná judikatura).

28

Z toho vyplývá, že má-li účastník řízení ve sporu úspěch jen částečně, je vnitrostátnímu soudu v zásadě zachována možnost rozhodnout o rozdělení nákladů řízení podle podmínek stanovených vnitrostátním právem, pokud vnitrostátní procesní pravidla rozdělování nákladů řízení o drobných nárocích v přeshraničních případech nejsou méně příznivá než procesní pravidla, jimiž se řídí podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu, a pokud procesní požadavky, s nimiž je rozdělení těchto nákladů řízení spojeno, nevedou dotyčné osoby k odmítání tohoto evropského řízení o drobných nárocích tím, že navrhovateli, který měl ve sporu do značné míry úspěch, ukládají, aby přesto nesl vlastní náklady řízení nebo jejich podstatnou část.

29

Z hlediska všech těchto úvah je třeba na položené otázky odpovědět tak, že článek 16 nařízení č. 861/2007 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž v případě, kdy má účastník řízení ve sporu úspěch jen částečně, může vnitrostátní soud nařídit, aby každý z účastníků řízení nesl vlastní náklady řízení, nebo může tyto náklady mezi účastníky řízení rozdělit. V takovém případě je vnitrostátnímu soudu v zásadě zachována možnost rozdělit částku těchto nákladů, pokud vnitrostátní procesní pravidla rozdělování nákladů řízení o drobných nárocích v přeshraničních případech nejsou méně příznivá než procesní pravidla, jimiž se řídí podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu, a pokud procesní požadavky, s nimiž je rozdělení těchto nákladů řízení spojeno, nevedou dotyčné osoby k odmítání tohoto evropského řízení o drobných nárocích tím, že navrhovateli, který měl ve sporu do značné míry úspěch, ukládají, aby přesto nesl vlastní náklady řízení nebo jejich podstatnou část.

30

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž v případě, kdy má účastník řízení ve sporu úspěch jen částečně, může vnitrostátní soud nařídit, aby každý z účastníků řízení nesl vlastní náklady řízení, nebo může tyto náklady mezi účastníky řízení rozdělit. V takovém případě je vnitrostátnímu soudu v zásadě zachována možnost rozdělit částku těchto nákladů, pokud vnitrostátní procesní pravidla rozdělování nákladů řízení o drobných nárocích v přeshraničních případech nejsou méně příznivá než procesní pravidla, jimiž se řídí podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu, a pokud procesní požadavky, s nimiž je rozdělení těchto nákladů řízení spojeno, nevedou dotyčné osoby k odmítání tohoto evropského řízení o drobných nárocích tím, že navrhovateli, který měl ve sporu do značné míry úspěch, ukládají, aby přesto nesl vlastní náklady řízení nebo jejich podstatnou část.