–

za E. Bogatua C. Stamatescu, solicitor, a D. Shortallem, BL,

–

za Minister for Social Protection M. Browne, C. Keane a A. Morrissey, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s M. D. Finanem, BL, a R. Mulcahyem, SC,

–

za vládu Spojeného království C. Crane a S. Brandonem, jako zmocněnci, ve spolupráci s K. Apps, barrister,

–

za Evropskou komisi D. Martinem a J. Tomkinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 11 odst. 2 a článku 67 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Eugenem Bogatuem a Minister for Social Protection (ministr pro sociální ochranu, Irsko) (dále jen „ministr“) ve věci rozhodnutí, kterým posledně uvedený odmítl vyplatit prvně uvedenému rodinné dávky za část období, kterého se týkala jeho žádost.

3

Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3) (dále jen „nařízení č. 1408/71“) bylo zrušeno k 1. květnu 2010, tedy okamžiku, k němuž se stalo použitelným nařízení č. 883/2004.

4

Článek 2 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Osobní působnost“, ve svém odstavci 1 stanovil:

„Toto nařízení se vztahuje na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států […], jakož i na jejich rodinné příslušníky […].“

5

Článek 73 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, jejichž rodinní příslušníci mají bydliště v jiném členském státě, než je příslušný stát“, stanovil zejména následující:

„Zaměstnaná osoba […] podléhající právním předpisům členského státu má nárok pro své rodinné příslušníky, kteří mají bydliště v jiném členském státě, na rodinné dávky stanovené právními předpisy prvního členského státu, jako by měli bydliště na jeho území[…].“

6

Článek 2 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Osobní oblast působnosti“, ve svém odstavci 1 uvádí:

„Toto nařízení se vztahuje na státní příslušníky členského státu, […] jakož i na jejich rodinné příslušníky […].“

7

Článek 11 uvedeného nařízení, který je nadepsán „Obecná pravidla“ a jenž je součástí hlavy II, nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“, obsahuje mj. odstavec 2, který stanoví:

„U osob pobírajících peněžité dávky z důvodu nebo v důsledku jejich zaměstnání […] se pro účely této hlavy má za to, že uvedenou činnost vykonávají. […]“

8

Článek 67 nařízení, který je nadepsaný „Rodinní příslušníci bydlící v jiném členském státě“ a který je součástí hlavy III, nadepsané „Zvláštní ustanovení o různých druzích dávek“, kapitoly 8, nadepsané „Rodinné dávky“, uvádí:

„Osoba má nárok na rodinné dávky v souladu s právními předpisy příslušného členského státu, včetně dávek pro rodinné příslušníky, kteří bydlí v jiném členském státě, jako by bydleli v příslušném členském státě. […]“

9

Článek 68 téhož nařízení, nadepsaný „Pravidla přednosti v případě souběhu“ a spadající do téže kapitoly, zejména stanoví:

„1.   Jsou-li během stejné doby poskytovány stejným rodinným příslušníkům rodinné dávky podle právních předpisů více než jednoho členského státu, použijí se tato pravidla přednosti:

[…]“

10

Eugen Bogatu je rumunským státním příslušníkem pobývajícím od roku 2003 v Irsku. Je otcem dvou dětí, které mají bydliště v Rumunsku.

11

Eugen Bogatu byl v Irsku zaměstnán v období od 26. května 2003 do 13. února 2009, tedy do okamžiku, kdy přišel o práci. Od té doby postupně pobíral příspěvkovou dávku v nezaměstnanosti (v období od 20. února 2009 do 24. března 2010), poté nepříspěvkovou dávku v nezaměstnanosti (v období od 25. března 2010 do 4. ledna 2013) a nakonec dávky v nemoci (v období od 15. ledna 2013 do 30. ledna 2015).

12

Dne 27. ledna 2009 požádal o přiznání mj. rodinných dávek.

13

Dopisy ze dne 12. ledna 2011 a 16. ledna 2015 ho ministr informoval o svém rozhodnutí vyhovět uvedené žádosti, s výjimkou období od 1. dubna 2010 do 31. ledna 2013. Rovněž mu sdělil, že jeho zamítnutí týkající se daného období je odůvodněno skutečností, že E. Bogatu během něj nesplňoval žádnou z podmínek zakládajících nárok na přiznání rodinných dávek pro jeho děti s bydlištěm v Rumunsku, jelikož v Irsku nevykonával zaměstnání nebo nepobíral alespoň příspěvkovou dávku.

14

V řízení před High Court (Vrchní soud, Irsko) E. Bogatu nezpochybňuje skutečnosti, na kterých ministr založil toto zamítnutí, ale tvrdí, že dané rozhodnutí je založeno na nesprávném výkladu unijního práva.

15

V této souvislosti zejména tvrdí, že článek 67 nařízení č. 883/2004 musí být vykládán týmž způsobem jako článek 73 nařízení č. 1408/71, z něhož vyplývalo, že každá osoba, která byla pojištěna v jednom členském státě v rámci systému sociálního zabezpečení zaměstnanců, měla nárok na odpovídající rodinné dávky pro své rodinné příslušníky, kteří měli bydliště v jiném členském státě, a to i když tato osoba přestala vykonávat výdělečnou činnost a nepobírala příspěvkovou dávku.

16

Ministr se hájí tvrzením, že článek 67 nařízení č. 883/2004 nemůže být vykládán týmž způsobem jako článek 73 nařízení č. 1408/71. Na rozdíl od posledně uvedeného článku, který se vztahoval na všechny „zaměstnance“, totiž prvně uvedený článek používá neutrální výraz „osoba“. Mimoto by uvedený výraz měl být chápán ve světle čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004, který neměl v nařízení č. 1408/71 obdobu a z něhož jasně vyplývá, že osoba, která již není zaměstnána, může být nadále považována za vykonávající danou činnost pouze v případě, že pobírá peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku výkonu uvedené činnosti.

17

Ve svém předkládacím rozhodnutí High Court (Vrchní soud) nejprve uvádí, že je nesporné, že Irsko je příslušné k poskytnutí rodinných dávek E. Bogatuovi ve smyslu článku 67 nařízení č. 883/2004. Dále uvádí, že podle irských právních předpisů k tomu, aby osoba měla nárok na rodinné dávky, není obecně nutné, aby v okamžiku podání žádosti o takové dávky nebo před ním vykonávala v Irsku zaměstnání, a že ve zvláštním případě osoby nacházející se v takové situaci, jako je situace E. Bogatua, tento nárok závisí výhradně na splnění podmínky věku dítěte, na něž daná osoba žádá o přiznání uvedené dávky. A konečně předkládající soud uvádí, že v projednávaném případě má E. Bogatu podle irských právních předpisů nárok na přiznání rodinných dávek, aniž by tím bylo dotčeno provádění nařízení č. 883/2004.

18

Za těchto okolností se High Court (Vrchní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda nařízení č. 883/2004, a zejména jeho článek 67 ve spojení s čl. 11 odst. 2 nařízení, musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, způsobilost určité osoby pro získání rodinných dávek v příslušném členském státě vyžaduje, aby tato osoba vykonávala v tomto členském státě zaměstnání nebo aby jí tento stát vyplácel peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku takové činnosti.

20

Jak vyplývá z bodů 10 až 17 tohoto rozsudku, situace dotčená ve věci v původním řízení, tak jak je popsána předkládajícím soudem, se vyznačuje následujícími prvky. Zaprvé osoba, která požádala o rodinné dávky, má bydliště v příslušném členském státě, tedy Irsku, a vykonávala v něm v minulosti zaměstnání, nikoliv ale již v současnosti. Dále je tato osoba rodičem dvou dětí, které mají bydliště v jiném členském státě, a to Rumunsku. A konečně obdobím, za něž uvedená osoba předkládající soud žádá o přiznání nároku na rodinné dávky, je období, po které jí příslušný členský stát vyplácel peněžitou dávku, které jeho vnitrostátní právní předpisy považují za „nepříspěvkovou“.

21

Vzhledem k této situaci je třeba zaprvé uvést, že článek 67 nařízení č. 883/2004 uvádí, že osoba má nárok na rodinné dávky v souladu s právními předpisy příslušného členského státu, včetně dávek pro rodinné příslušníky, kteří bydlí v jiném členském státě, jako kdyby bydleli v příslušném členském státě.

22

Jak vyplývá ze znění uvedeného článku, ten s odkazem na nárok „osoby“ nevyžaduje, aby taková osoba měla zvláštní postavení, mj. tedy postavení zaměstnance. Neupřesňuje tak samo požadavky, jimž může nárok této osoby na rodinné dávky podléhat, avšak odkazuje v tomto ohledu na právní předpisy příslušného členského státu.

23

Za těchto podmínek je pro odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem třeba uvedený článek vykládat s přihlédnutím ke kontextu, do něhož zapadá, a cíli, které sleduje.

24

Pokud jde nejprve o kontext článku 67 nařízení č. 883/2004, je třeba poznamenat, že uvedený článek musí být vykládán ve spojení zejména s čl. 68 odst. 1 písm. a) téhož nařízení, který má být použit v případě, pokud s výplatou rodinných dávek počítají z různých titulů právní předpisy více než jednoho členského státu, a který ukládá v takovém případě uplatnit pravidla přednosti zohledňující, v tomto pořadí: nároky přiznané z důvodu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, dále nároky přiznané z důvodu pobírání důchodu a nakonec nároky přiznané z důvodu místa bydliště.

25

Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení vyjmenovává několik důvodů, na jejichž základě může osoba získat nárok na rodinné dávky, mezi něž patří i zaměstnání, nemůže být článek 67 nařízení č. 883/2004 považován za omezující se pouze na důvod založený na takové činnosti.

26

Co se dále týče cíle sledovaného článkem 67 nařízení č. 883/2004, je třeba podotknout, že unijní normotvůrce měl při přijímání nařízení v úmyslu rozšířit oblast jeho působnosti i na jiné kategorie osob než zaměstnance, na které se vztahovalo nařízení č. 1408/71, a to zejména na ekonomicky neaktivní osoby, které nejsou v posledně uvedeném nařízení uvedeny.

27

Tento cíl obecně vyplývá z rozhodnutí unijního normotvůrce upřesnit v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 883/2004, že se toto nařízení použije mimo jiné na „státní příslušníky členského státu“, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států, zatímco čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71 stanovil, že se dané nařízení vztahuje na „pracovníky“, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států.

28

Uvedený cíl se odráží v konkrétním případě rodinných dávek v tom, že v článku 67 nařízení č. 883/2004 je použit výraz „osoby“ tam, kde článek 73 nařízení č. 1408/71, jehož je nástupcem, odkazoval na „zaměstnané osoby“. V tomto ohledu článek 67 nařízení č. 883/2004 odráží vůli unijního normotvůrce neomezovat nadále nárok na rodinné dávky pouze na zaměstnance, ale rozšířit ho i na jiné kategorie osob.

29

S ohledem na všechny tyto skutečnosti musí být článek 67 nařízení č. 883/2004 vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby určitá osoba měla v příslušném členském státě nárok na rodinné dávky, nevyžaduje, aby v něm vykonávala zaměstnání.

30

Zadruhé z čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004, na který předkládající soud odkazuje ve své otázce, vyplývá, že osoba, která pobírá peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku výkonu zaměstnání, a tedy peněžitou dávku založenou na jeho dřívějším výkonu, musí být pro účely určení právních předpisů použitelných na tuto osobu považována za vykonávající dané zaměstnání.

31

Nicméně z bodu 25 tohoto rozsudku vyplývá, že článek 67 nařízení č. 883/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že nevyžaduje, aby pravomoc členského státu vůči určité osobě v oblasti rodinných dávek byla založena na výkonu jakéhokoli zaměstnání, včetně dřívějšího.

32

Z toho plyne, že pobírání peněžitých dávek uvedených případně v čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004 nemá žádný vliv na závěr uvedený v bodě 29 tohoto rozsudku.

33

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že nařízení č. 883/2004, a zejména jeho článek 67 ve spojení s čl. 11 odst. 2 nařízení, musí být vykládáno v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, způsobilost určité osoby pro získání rodinných dávek v příslušném členském státě nevyžaduje, aby tato osoba vykonávala v tomto členském státě zaměstnání ani aby jí tento stát vyplácel peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku takové činnosti.

34

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že v okamžiku podání žádosti o rodinné dávky musí být dotyčné osobě skutečně vyplácena peněžitá dávka nebo jí může být případně v budoucnu vyplacena.

35

S ohledem na odpověď na první otázku není namístě na druhou otázku položenou předkládajícím soudem odpovídat.

36

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, a zejména jeho článek 67 ve spojení s čl. 11 odst. 2 nařízení, musí být vykládáno v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, způsobilost určité osoby pro získání rodinných dávek v příslušném členském státě nevyžaduje, aby tato osoba vykonávala v tomto členském státě zaměstnání ani aby jí tento stát vyplácel peněžitou dávku z důvodu nebo v důsledku takové činnosti.