–

za polskou vládu B. Majczynou, jakož i B. Czech a S. Żyrek, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi A. Cleenewerck de Crayencour, K. Herbout-Borczak a G. Goddin jakož i N. Ruizem Garcíou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288; oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26), jakož i čl. 17 odst. 1 a čl. 22 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66 a opravy Úř. věst. 2016, L 303, s. 26 a Úř. věst. 2016, L 324, s. 19).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení, které je vedeno mezi společností Profi Credit Polska a Mariuszem Wawrzosekem ve věci návrhu na vydání platebního rozkazu na základě vlastní směnky, kterou vystavil Mariusz Wawrzosek, za účelem zaplacení částek, na které údajně vznikl nárok z titulu plnění smlouvy o spotřebitelském úvěru, který poskytla uvedená společnost.

3

Dvacátý čtvrtý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádí, „že soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici přiměřené a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách se spotřebiteli“.

4

Účelem směrnice 93/13 je podle jejího čl. 1 odst. 1 sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.

5

Podle čl. 3 odst. 1 této směrnice:

„Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“

6

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice zní takto:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

7

Podle čl. 7 odst. 1 této směrnice:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

8

Článek 10 směrnice Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (Úř. věst. 1987, L 42, s. 48; Zvl. vyd. 15/01, s. 326) stanovil:

„Členské státy, které v souvislosti se smlouvami o úvěru dovolují spotřebiteli, aby:

zajistí, aby byl spotřebitel při použití těchto nástrojů pro tyto účely vhodným způsobem chráněn.“

9

Jak uvádí článek 1 směrnice 2008/48, účelem této směrnice je harmonizovat některé aspekty právní úpravy členských států, která se týká smluv o spotřebitelském úvěru.

10

Článek 3 písm. c) této směrnice definuje „úvěrovou smlouvu“ jako „smlouvu, na jejímž základě věřitel poskytuje nebo slibuje poskytnout spotřebiteli úvěr ve formě odložené platby, půjčky nebo jiné podobné finanční služby, s výjimkou smluv o průběžném poskytování služeb nebo dodávání zboží stejného druhu, kdy spotřebitel za tyto služby nebo zboží po dobu jejich poskytování nebo dodávání platí ve splátkách“.

11

Článek 17 uvedené směrnice, nadepsaný „Postoupení práv“, v odstavci 1 stanoví:

„Jsou-li práva věřitele plynoucí z úvěrové smlouvy nebo samotná smlouva postoupeny třetí osobě, může spotřebitel uplatnit vůči postupníkovi veškeré právní prostředky, které měl k dispozici vůči původnímu věřiteli, včetně vzájemného započtení pohledávek, pokud je v dotyčném členském státě povoleno.“

12

Článek 22 této směrnice, nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.“

13

Článek 29 směrnice 2008/48 stanoví, že se směrnice 87/102 zrušuje s účinkem ode dne 11. června 2010.

14

Článek 484 Ustawy – Kodeks postępowania cywilnego (občanský soudní řád) ze dne 17. listopadu 1964 (Dz. U. z roku 1964, č. 4), konsolidované znění ve znění pozdějších změn (dále jen „kpc“) stanoví:

„[…]

2.   Soud rozhoduje v řízení o vydání platebního rozkazu na základě písemného návrhu navrhovatele uvedeného v návrhu na zahájení řízení.

3.   Věc se projedná na neveřejném zasedání. […]“

15

Článek 485 odst. 2 kpc uvádí:

„Soud vydá platební rozkaz i vůči dlužníkovi z řádně vyplněné vlastní směnky […], o jejíž pravosti a obsahu není důvod pochybovat.“

16

Článek 486 odst. 1 kpc stanoví:

„Nejsou-li dostatečně splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, stanoví předseda termín jednání, kromě případu, kdy je možné věc projednat na neveřejném zasedání.“

17

Článek 491 odst. 1 kpc stanoví:

„Soud v platebním rozkazu odpůrci uloží, aby do dvou týdnů od doručení platebního rozkazu zaplatil celou pohledávku a náklady nebo aby v této lhůtě podal odpor.“

18

Článek 492 kpc stanoví:

„1.   Platební rozkaz se vydáním stává zajišťovacím titulem, který je vykonatelný bez vydání doložky o vykonatelnosti. […]

[…]

3.   Platební rozkaz vydaný na základě vlastní směnky […] je vykonatelný ihned po uplynutí lhůty stanovené pro zaplacení pohledávky. V případě podání odporu může soud na žádost odpůrce jeho výkon přerušit […]“

19

Podle čl. 493 odst. 1 kpc:

„Odpor se podává k soudu, který vydal platební rozkaz. Odpůrce v něm musí uvést, zda platební rozkaz napadá v celém rozsahu nebo částečně, a uvést důvody a námitky, které musí pod hrozbou nepřípustnosti uplatnit před účastí na jednání ve věci samé, jakož i skutkové okolnosti a důkazy. […]“

20

Článek 3851 Ustawy – Kodeks cywilny (občanský zákoník) ze dne 23. dubna 1964 (Dz. U. z roku 1964, č. 16), konsolidované znění ve znění pozdějších změn, stanoví:

„1.   Ustanovení spotřebitelské smlouvy, která nebyla sjednána individuálně, nejsou pro spotřebitele závazná, pokud jeho práva a povinnosti upravují takovým způsobem, který je v rozporu s dobrými mravy a hrubě porušuje jeho zájmy (zneužívající smluvní ujednání). Uvedené neplatí pro ustanovení týkající se hlavních plnění stran, především ceny nebo odměny, pokud byla jednoznačně formulována.

2.   Pokud některé z ustanovení smlouvy není podle odstavce 1 pro spotřebitele závazné, ostatní části smlouvy zůstávají pro strany závazné.

[…]“

21

Podle článku 101 Ustawy prawo wekslowe (zákon o směnkách) ze dne 28. dubna 1936 (Dz. U. z roku 1936, č. 37) ve znění pozdějších změn:

„Vlastní směnka obsahuje:

22

Podle čl. 19 odst. 4 Ustawy o kosztach sądowych w sprawach cywilnych (zákon o soudních poplatcích v občanskoprávních věcech) ze dne 28. července 2005 (Dz. U. z roku 2005, č. 167):

„Odpůrce je v případě, že podá proti platebnímu rozkazu vydanému v rámci řízení o vydání platebního rozkazu odpor, povinen zaplatit tři čtvrtiny soudních poplatků.“

23

Ustanovení směrnice 2008/48 byla do polského práva provedena prostřednictvím Ustawy o kredycie konsumencki (zákon o spotřebitelském úvěru) ze dne 12. května 2011 (Dz. U. z roku 2014, č. 1497), konsolidované znění ve znění pozdějších změn. Článek 41 tohoto zákona stanoví:

„1.   Vlastní směnka […] vystavená spotřebitelem věřiteli za účelem splnění nebo zajištění pohledávky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru musí obsahovat podmínku „nikoli na řad“ nebo jinou podmínku se stejným významem.

2.   Pokud věřitel přijme vlastní směnku […], která neobsahuje podmínku „nikoli na řad“ a postoupí tuto směnku […] jiné osobě, je povinen nahradit spotřebiteli škodu, která mu vznikne splacením směnky […].

3.   Ustanovení druhého odstavce se použijí i v případě, kdy se vlastní směnka nebo šek stane vlastnictvím jiné osoby proti vůli věřitele.“

24

Na základě vzorové standardní smlouvy ze dne 3. prosince 2015 poskytla Profi Credit Polska, společnost se sídlem v Bielsku-Białej (Polsko) (dále jen „finanční instituce“ nebo „věřitel“) Mariuszi Wawrzosekovi (dále jen „dlužník“) spotřebitelský úvěr. Tato vzorová standardní smlouva obsahovala ustanovení, podle něhož se dlužníkovi ukládá povinnost vystavit vlastní směnku za účelem zajištění pohledávek věřitele vyplývajících z této smlouvy. Splacení tohoto úvěru tak bylo zajištěno vlastní směnkou podepsanou dlužníkem, přičemž částka nebyla uvedena.

25

Poté, co dlužník nezaplatil, ho finanční instituce informovala, že vlastní směnka byla vyplněna na částku, která odpovídá zbývající dlužné částce. Tato instituce podala k předkládajícímu soudu návrh na vydání platebního rozkazu vůči dlužníkovi na částku 3268,38 polských zlotých (PLN) (přibližně 753 eur), která byla uvedena ve vlastní směnce. Uvedená finanční instituce přiložila ke svému návrhu uvedenou vlastní směnku, která byla řádně vyplněna a podepsána, jakož i výpověď úvěrové smlouvy.

26

Předkládající soud upřesňuje, že i přesto, že ve spise dotčená vzorová standardní smlouva není založena, je mu známo znění smluvního ustanovení, kterým se dlužníkovi ukládá povinnost vystavit vlastní směnku za účelem zajištění platby. Uvádí, že toto ustanovení má stejné znění ve všech úvěrových smlouvách uzavřených společností Profi Credit Polska, v souvislosti s nimiž bylo na uvedený soud podáno více návrhů na vydání platebního rozkazu.

27

Uvedený soud uvádí, že prodávající nebo poskytovatelé služeb v Polsku při vymáhání svých pohledávek často využívají tento typ řízení o vydání platebního rozkazu na základě vlastní směnky. Praxe je taková, že k tomuto návrhu bývá přiložena jen řádně vyplněná vlastní směnka bez jakéhokoli dalšího dokladu prokazujícího existenci závazkového vztahu před jejím vystavením („základní právní vztah“), což platí i pro smlouvu o spotřebitelském úvěru.

28

Předkládající soud zdůrazňuje, že řízení o vydání platebního rozkazu je založeno na předpokladu, že skutkové okolnosti odůvodňující pohledávku navrhovatele byly zcela prokázány prostřednictvím dokladů uvedených v článku 485 kpc a přiložených k návrhu, mezi které patří i vlastní směnka. Proto pro účely vydání platebního rozkazu stačí ověřit, zda vlastní směnka byla řádně vystavena v souladu s požadavky, které jsou uvedeny v článku 1 a následujících, jakož i v článku 101 zákona o směnkách v platném znění.

29

Předkládající soud uvádí, že podle použitelné vnitrostátní právní úpravy probíhá řízení o vydání platebního rozkazu ve dvou fázích. V první fázi se posouzení platnosti vlastní směnky, i když může být soudem provedeno i bez návrhu, omezuje na přezkum jejích formálních náležitostí, protože z čl. 485 odst. 2 kpc vyplývá, že soud, jemuž byla věc předložena, vydá platební rozkaz vůči dlužníkovi na základě „řádně vyplněné vlastní směnky […] o jejíž pravosti a obsahu není důvod pochybovat“. Ve druhé fázi, pokud směnečný dlužník podal proti platebnímu rozkazu odpor, může tento dlužník zpochybnit nejen závazek vyplývající ze směnky, ale i existenci základního právního vztahu, včetně například smlouvy o spotřebitelském úvěru.

30

Předkládající soud si klade otázku, zda je řízení o vydání platebního rozkazu na základě vlastní směnky v souladu se směrnicí 93/13.

31

Podle předkládajícího soudu se projednávaná věc liší od věcí, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito (C‑618/10, EU:C:2012:349) a ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC (C‑49/14, EU:C:2016:98), v nichž měly vnitrostátní soudy k dispozici smluvní dokumenty, v nichž byla uvedena práva a povinnosti smluvních stran, a měly tedy možnost nepoužít zneužívající ujednání uvedená v těchto dokumentech.

32

Naproti tomu má za to, že i když má ve věci, která mu byla předložena k projednání, přezkoumat právní vztah mezi stranami, tento přezkum se omezuje na oblast vymezenou směnečným vztahem. Uvádí, že podle použitelné vnitrostátní právní úpravy se jeho přezkum může týkat jen obsahu vlastní směnky. I kdyby tedy o základním právním vztahu věděl, na základě vnitrostátní právní úpravy by nemohl přezkoumat dokumenty, na základě nichž tento vztah vznikl. Pro účely určení případné zneužívající povahy některých ujednání nebo nedodržení povinnosti informovat proto přísluší jen spotřebiteli, aby proti platebnímu rozkazu podal odpor.

33

Za těchto okolností se Sąd Rejonowy w Siemianowicach Śląskich I Wydział Cywilny (Okresní soud v Siemianowicach Śląskich, první občanskoprávní senát, Polsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být ustanovení směrnice 93/13 […], zejména její čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1, jakož i ustanovení směrnice 2008/48 […], zejména její čl. 17 odst. 1 a čl. 22 odst. 1, vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby prodávající nebo poskytovatel (věřitel) uplatnil vůči spotřebiteli (dlužníkovi) nárok potvrzený řádně vystavenou vlastní směnkou, v rámci řízení o vydání platebního rozkazu podle čl. 485 odst. 2 a násl. [občanského soudního řádu] ve spojení s článkem 41 [zákona ze dne 12. května 2011 o spotřebitelském úvěru], podle nichž může vnitrostátní soud posoudit platnost směnečného závazku pouze z hlediska dodržení formálních náležitostí směnky, aniž zohlední základní právní vztah?“

34

Úvodem je třeba poznamenat, že zatímco se čl. 17 odst. 1 směrnice 2008/48 vztahuje na postoupení práv věřitele na třetí osobu, za okolností původního řízení je nesporné, že oprávněný z vlastní směnky a věřitel je jedna a ta samá právnická osoba.

35

Kromě toho, i když se článek 10 směrnice 87/102, která byla zrušena směrnicí 2008/48, vztahoval, jak uvedla generální advokátka v bodě 34 a násl. svého stanoviska, na vlastní směnky, ustanovení směrnice 2008/48 již na tyto nástroje neodkazují.

36

Vzhledem k tomu, že směrnice 2008/48 neprovedla harmonizaci v oblasti vlastní směnky jako zajištění spotřebitelského úvěru, ani její čl. 22 odst. 1 již není použitelný za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení.

37

Otázky položené předkládajícím soudem proto budou zodpovězeny pouze s ohledem na ustanovení směrnice 93/13.

38

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která umožňuje vydat platební rozkaz na základě vlastní směnky splňující formální náležitosti, kterou je zajištěna pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, pokud soud, který rozhoduje o návrhu na vydání platebního rozkazu, nemá pravomoc provést přezkum případné zneužívající povahy ustanovení této smlouvy.

39

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná.

40

Vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu na ochraně spotřebitelů, kteří se ve vztahu k prodávajícímu či poskytovateli nacházejí v nerovném postavení, směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost – jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s jejím dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění – zajistit odpovídající a účinné prostředky „zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli“ (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 56 a citovaná judikatura).

41

Za tímto účelem přísluší vnitrostátnímu soudu jednoduše neaplikovat zneužívající smluvní ujednání, aby nebylo vůči spotřebiteli závazné, aniž je oprávněn měnit jeho obsah (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 57 a citovaná judikatura).

42

V tomto kontextu je třeba zaprvé zdůraznit, že podle ustálené judikatury je vnitrostátní soud povinen z úřední povinnosti posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13 a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 52 a citovaná judikatura a ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 58).

43

Soudní dvůr měl příležitost upřesnit, ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 14. června 2012Banco Español de Crédito (C‑618/10, EU:C:2012:349) a ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC (C‑49/14, EU:C:2016:98), jakož i usnesení ze dne 21. června 2016, Aktiv Kapital Portfolio (C‑122/14, nezveřejněné, EU:C:2016:486), že tyto důvody platí, jako je tomu za okolností věci v původním řízení, i pro řízení o platebním rozkazu.

44

Efektivní ochrana práv, která z této směrnice vyplývají pro spotřebitele, totiž může být zajištěna pouze za podmínky, že vnitrostátní procesní systém umožňuje v rámci řízení o platebním rozkazu nebo řízení o výkonu platebního rozkazu přezkum i bez návrhu případné zneužívající povahy smluvních ujednání obsažených v dotyčné smlouvě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC, C‑49/14, EU:C:2016:98, bod 46 a usnesení ze dne 21. června 2016, Aktiv Kapital Portfolio, C‑122/14, nezveřejněné, EU:C:2016:486, bod 30).

45

V projednávané věci předkládající soud upřesňuje, že jeho přezkum se v první fázi řízení o platebním rozkazu omezuje na samotný směnečný vztah, a to konkrétně na vlastní směnku, a nemůže se týkat základního právního vztahu.

46

Tento soud navíc uvádí, že nemá k dispozici všechny informace o skutkových a právních okolnostech vyplývajících z dotčené úvěrové smlouvy.

47

Z toho vyplývá, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, není vnitrostátní soud schopen provést přezkum případné zneužívající povahy smluvního ujednání, neboť k tomu nemá k dispozici všechny informace o skutkových a právních okolnostech.

48

Zadruhé, pokud jde stále o první fázi řízení, polská vláda tvrdí, že podle čl. 486 odst. 1 kpc, v případě, kdy nejsou dostatečně splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, může předseda senátu, jemuž byla věc předložena k rozhodnutí, stanovit termín jednání, a to kromě případu, kdy je možné věc projednat na neveřejném zasedání. Je-li stanoven termín jednání, ústní část řízení se provede v souladu s pro něj platným řádným či mimořádným postupem, což umožňuje přezkoumat směnečný vztah a současně základní právní vztah, a to včetně smlouvy o spotřebitelském úvěru.

49

Nicméně jak vyplývá ze znění tohoto ustanovení, je jednak pravomoc předsedy senátu, jemuž byla věc předložena k rozhodnutí, stanovit termín jednání – jako výjimka z pravidla, podle něhož se podle článku 484 kpc věc projedná na neveřejném zasedání – podmíněna tím, že nejsou „dostatečně splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu“.

50

Přitom podle informací předkládajícího soudu není tato podmínka ve věci v původním řízení splněna.

51

Uvedený soud dále zdůrazňuje, že z čl. 485 odst. 2 kpc vyplývá, že během první fáze řízení je jeho pravomoc omezena na přezkum formálních náležitostí vlastní směnky. Předkládající soud upřesňuje, že v řízení, které je před ním vedeno, je dotčená vlastní směnka platná.

52

V každém případě, i když Soudní dvůr má podle článku 267 SFEU pravomoc určit na základě článku 7 směrnice 93/13 kritéria, která vymezují rámec umožňující i bez návrhu posoudit dodržení povinností vyplývajících z této směrnice, přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda mu takové ustanovení, jako je čl. 486 odst. 1 kpc, může v případě potřeby takovýto rámec poskytnout.

53

Zatřetí předkládající soud uvádí, že k přezkumu právního vztahu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dochází jen tehdy, pokud spotřebitel podá proti platebnímu rozkazu odpor.

54

Je třeba vycházet z toho, že i když se řízení před předkládajícím soudem týká pouze jeho první fáze, toto řízení přesto musí být, jak v bodě 28 svého stanoviska uvedla generální advokátka, přezkoumáno jako celek, jako řízení zahrnující jak první fázi, která předchází podání odporu, tak druhou fázi, která následuje po jeho podání.

55

Každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení zasahuje do práva na účinnou právní ochranu, totiž musí být analyzován s přihlédnutím k místu tohoto ustanovení v řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních soudních orgánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 50 a citovaná judikatura).

56

Je třeba poukázat na to, že v souvislosti se začátkem druhé fáze řízení, to znamená, když spotřebitel podá odpor proti platebnímu rozkazu, je vnitrostátní soud schopen získat informace o skutkových a právních okolnostech, které jsou nezbytné, aby i bez návrhu přezkoumal případnou zneužívající povahu smluvního ujednání, které spadá do rozsahu působnosti směrnice 93/13.

57

Jakkoli Soudní dvůr již v několika ohledech a s přihlédnutím k požadavkům vyplývajícím z čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vymezil způsob, jakým má vnitrostátní soud zajistit ochranu práv, která spotřebitelům vyplývají z této směrnice, nic to nemění na tom, že unijní právo v zásadě neharmonizuje řízení použitelná při přezkumu údajně zneužívající povahy smluvního ujednání, a že tato řízení tudíž spadají do působnosti vnitrostátních právních řádů členských států, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než řízení upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a že stanoví právo na účinnou právní ochranu ve smyslu článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. září 2017, The Trustees of the BT Pension Scheme, C‑628/15, EU:C:2017:687, body 58 a 59 a citovaná judikatura a ze dne 31. května 2018, Sziber, C‑483/16, EU:C:2018:367, bod 35 a citovaná judikatura).

58

Pokud jde o zásadu rovnocennosti, je třeba konstatovat, jak uvedla generální advokátka v bodě 55 svého stanoviska, že Soudní dvůr nemá k dispozici žádné poznatky, které by mohly vzbuzovat pochybnosti o souladu právní úpravy, o niž se jedná v původním řízení, s touto zásadou.

59

Pokud jde o právo na účinnou právní ochranu, je třeba uvést, že povinnost vyplývající z čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 stanovit procesní podmínky, které umožňují zajistit dodržování práv, jež vyplývají jednotlivcům ze směrnice 93/13 a chrání je před používáním zneužívajících ujednání, zahrnuje požadavek na účinnou právní ochranu, zakotvený rovněž v článku 47 Listiny základních práv. Právo na účinnou právní ochranu musí platit jak při určení soudů příslušných k rozhodování o žalobách založených na unijním právu, tak při stanovení procesních podmínek souvisejících s takovými žalobami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2018, Sziber, C‑483/16, EU:C:2018:367, bod 49 a citovaná judikatura).

60

Z článku 492 a z čl. 493 odst. 1 kpc vyplývá, že odpor proti platebnímu rozkazu, který podal dlužník k soudu, jenž tento rozkaz vydal, umožňuje tomuto soudu přerušit jeho výkon.

61

Jak uvedla generální advokátka v bodě 77 svého stanoviska, pro účely určení, zda takové řízení, jako je to, o které se jedná ve věci v původním řízení, porušuje právo na účinnou právní ochranu, musí předkládající soud určit, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, zda podmínky řízení o odporu stanovené vnitrostátním právem nevyvolávají nezanedbatelné riziko, že dotčení spotřebitelé požadovaný odpor nepodají (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 54; ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 58 a ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC, C‑49/14, EU:C:2016:98, bod 52).

62

Bez účinného přezkumu případné zneužívající povahy ustanovení dotyčné smlouvy totiž nelze zaručit dodržování práv přiznaných směrnicí 93/13 (rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander, C‑598/15, EU:C:2017:945, bod 46 a citovaná judikatura).

63

Mezi přiměřené a účinné prostředky, které mají spotřebitelům zaručit účinnou právní ochranu, musí patřit možnost podat žalobu nebo odpor za přiměřených procesních podmínek, aby výkon práv spotřebitelů nepodléhal podmínkám, zejména pokud jde o lhůty či poplatky, které nadměrně ztěžují nebo v praxi znemožňují výkon práv zaručených směrnicí 93/13 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 46 a citovaná judikatura).

64

Ze všech informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že odpůrce sice má podle čl. 491 a násl. kpc v první fázi řízení právo platební rozkaz napadnout, výkon tohoto práva na odpor, ale podléhá obzvláště restriktivním podmínkám.

65

Z článku 491 odst. 1 kpc totiž vyplývá, že lhůta pro podání odporu je dva týdny. Kromě toho podle čl. 493 odst. 1 kpc musí odpůrce ve svém odporu uvést, zda platební rozkaz napadá v celém rozsahu nebo z části, a pod hrozbou nepřípustnosti odporu musí uvést dovolávané důvody a námitky, jakož i skutkové okolnosti a důkazy.

66

Jak uvedla generální advokátka v bodě 79 svého stanoviska, takovéto procesní požadavky v takto krátké lhůtě vyvolávají nezanedbatelné riziko, že spotřebitel odpor nepodá, nebo že bude nepřípustný.

67

Z článku 19 odst. 4 zákona ze dne 28. července 2005 o soudních poplatcích v občanskoprávních věcech dále vyplývá, že odpůrce musí zaplatit tři čtvrtiny soudních poplatků v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu, prodávající nebo poskytovatel tedy musí zaplatit jen čtvrtinu těchto poplatků.

68

Jak zdůraznila generální advokátka v bodě 80 svého stanoviska, takovéto poplatky jsou samy o sobě způsobilé odradit spotřebitele od podání odporu. Spotřebitel je penalizován o to víc, je-li v každém případě povinen zaplatit poplatky trojnásobně vyšší než protistrana.

69

V této souvislosti je nutno připomenout, že existuje nezanedbatelné riziko, že dotyční spotřebitelé nepodají požadovaný odpor buď z důvodu obzvláště krátké lhůty, která je v této souvislosti stanovena, nebo proto, že je od obrany mohou odradit náklady na soudní žalobu, které vzniknou v poměru k částce sporného dluhu, nebo proto, že neznají či si neuvědomují rozsah svých práv, či konečně z důvodu, že návrh na vydání platebního rozkazu podaný prodávajícím nebo poskytovatelem má omezený obsah a spotřebitelé tak disponují neúplnými informacemi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC, C‑49/14, EU:C:2016:98, bod 52 a citovaná judikatura, jakož i usnesení ze dne 21. června 2016, Aktiv Kapital Portfolio, C‑122/14, nezveřejněné, EU:C:2016:486, bod 37).

70

Z toho vyplývá, že takové procesní požadavky, jako jsou ty, o které se jedná ve věci v původním řízení, v rozsahu, v němž vyžadují, aby spotřebitel ve lhůtě dvou týdnů od doručení platebního rozkazu uvedl skutečnosti a předložil důkazy umožňující soudu provést toto posouzení, a které ho penalizují způsobem, jímž se vypočítávají soudní poplatky, vyvolávají takovéto riziko.

71

Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba na položenou otázku odpovědět, že čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která umožňuje vydat platební rozkaz na základě vlastní směnky splňující všechny náležitosti, kterou je zajištěna pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, pokud soud, který rozhoduje o návrhu na vydání platebního rozkazu, nemá pravomoc provést přezkum případné zneužívající povahy ustanovení této smlouvy, a pokud podmínky uplatnění práva podat proti takovémuto rozkazu odpor neumožňují zajistit dodržování práv, která spotřebiteli přiznává tato směrnice.

72

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která umožňuje vydat platební rozkaz na základě vlastní směnky splňující všechny náležitosti, kterou je zajištěna pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, pokud soud, který rozhoduje o návrhu na vydání platebního rozkazu, nemá pravomoc provést přezkum případné zneužívající povahy ustanovení této smlouvy, a pokud podmínky uplatnění práva podat proti takovémuto rozkazu odpor neumožňují zajistit dodržování práv, která spotřebiteli přiznává tato směrnice.