–

za X E. C. Cerezo-Weijsenfeld, advocaat,

–

za nizozemskou vládu J. Langerem, M. K. Bulterman a M. H. S. Gijzen, jako zmocněnci,

–

za belgickou vládu C. Pochet, M. Jacobs a C. Van Lul, jako zmocněnkyněmi,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi M. Condou-Durande a C. Cattabriga, jakož i G. Wilsem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 39 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. 2005, L 326, s. 13, a oprava Úř. věst. 2006, L 236, s. 36) a článku 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98), ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi X a Belastingdienst/Toeslagen (finanční úřad – útvar dávek, Nizozemsko) ve věci rozhodnutí posledně uvedeného úřadu, kterým se X, státnímu příslušníkovi třetí země, ukládá, aby vrátil příspěvky na bydlení a na náklady zdravotního pojištění, které mu byly vyplaceny.

3

Článek 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podepsané v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies (Sbírka smluv Organizace spojených národů), svazek 189, s. 137, č. 2545 (1954)], doplněné Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků uzavřeným v New Yorku dne 31. ledna 1967, jenž vstoupil v platnost dne 4. října 1967, nadepsaný „Zákaz vyhoštění a navracení (refoulement)“, v odstavci 1 stanoví:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

4

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“), v článku 3, nadepsaném „Zákaz mučení“, stanoví:

„Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

5

Článek 13 této úmluvy zní následovně:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

6

Body 5 a 8 odůvodnění směrnice 2005/85 uvádí:

[…]

7

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na všechny žádosti o azyl podané na území členského státu, včetně hranic nebo tranzitních prostor, a na odnětí postavení uprchlíka.“

8

Článek 39 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na účinný opravný prostředek“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby žadatelé o azyl měli právo na účinný opravný prostředek před soudem nebo tribunálem proti:

[…]

3.   Členské státy v souladu se svými mezinárodními závazky případně stanoví pravidla týkající se:

[…]“

9

Body 2, 4 a 24 odůvodnění směrnice 2008/115 uvádějí:

[…]

[…]

10

Článek 2 odst. 1 této směrnice stanoví, že se tato směrnice vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu.

11

Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

12

Článek 12 odst. 1 směrnice 2008/115 stanoví:

„Rozhodnutí o navrácení, a pokud jsou vydávána, rozhodnutí o zákazu vstupu a rozhodnutí o vyhoštění se vydávají v písemné podobě a uvádějí se v nich věcné i právní důvody a informace o dostupných prostředcích právní nápravy.

[…]“

13

Článek 13 této směrnice, nadepsaný „Prostředky právní nápravy“, zní takto:

„1.   Dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost využít účinný prostředek právní nápravy ve formě odvolání proti rozhodnutí týkajícímu se navrácení uvedenému v čl. 12 odst. 1 nebo návrhu na jeho přezkum příslušným soudním nebo správním orgánem nebo příslušným subjektem, jehož členové jsou nestranní a jejichž nezávislost je zaručena.

2.   Orgán nebo subjekt uvedený v odstavci 1 musí mít pravomoc přezkoumávat rozhodnutí týkající se navrácení a uvedená v čl. 12 odst. 1, včetně možnosti dočasně pozastavit jejich výkon, jestliže nelze dočasné pozastavení uplatnit již podle vnitrostátních právních předpisů.

[…]“

14

V nizozemském právu mají prostředky právní nápravy podané v soudním řízení v prvním stupni před rechtbank (okresní soud, Nizozemsko) proti rozhodnutí Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (státní tajemník pro bezpečnost a spravedlnost, Nizozemsko) v oblasti mezinárodní ochrany automatický odkladný účinek. I když lze proti rozsudku vydanému rechtbank (okresní soud), kterým se potvrzuje rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu a ukládá se povinnost navrácení, podat odvolání, odvolací řízení automatický odkladný účinek nemá. Až do rozhodnutí o odvolání ve věci samé však navrhovatel může podat k voorzieningenrechter (soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních) Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) návrh na vydání předběžného opatření, mimo jiné za účelem zabránění vyhoštění. Tento návrh na vydání předběžného opatření však nemá sám o sobě automatický odkladný účinek.

15

Dne 1. července 2011 bylo X, iráckému státnímu příslušníkovi, odňato povolení k dočasnému pobytu, jež mu bylo dříve vydáno, jeho žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta a byla mu uložena povinnost navrácení. X podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k rechtbank Den Haag (okresní soud v Haagu), který uvedené rozhodnutí zrušil, přičemž však ponechal v platnosti jeho právní účinky. Rozsudkem ze dne 25. února 2013 Raad van State (Státní rada) zamítla odvolání, které X podal proti prvně uvedenému rozsudku.

16

X dále požádal o zálohy finančních příspěvků na bydlení a na náklady zdravotního pojištění, jež mu byly vyplaceny. Belastingdienst/Toeslagen (finanční úřad – útvar dávek) v návaznosti na rozsudek Raad van State (Státní rada) ze dne 25. února 2013 vyzval navrhovatele, aby tyto příspěvky vrátil, a to včetně období, v němž probíhalo řízení v prvním stupni a odvolací řízení proti rozhodnutí ze dne 1. července 2011.

17

Předkládající soud uvádí, že rozhoduje o odvolání, jež podal X proti rozsudku rechtbank (okresní soud), jímž byla potvrzena povinnost uložená X, aby vrátil dotčené příspěvky. V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že podle vnitrostátního práva závisí posouzení otázky, zda měl X na tyto příspěvky nárok v době, v níž probíhala řízení v prvním stupni a odvolací řízení směřující proti rozhodnutí ze dne 1. července 2011, na odkladném účinku těchto prostředků právní nápravy. Odkladný účinek žaloby podané v prvním stupni, jež je stanoven nizozemským právem, by tak X přiznával nárok na uvedené příspěvky. Nicméně vzhledem k tomu, že nizozemské právo nestanovuje automatický odkladný účinek v případě odvolacího řízení a X ani nepodal u voorzieningenrechter (soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních) návrh na přijetí předběžných opatření, předkládající soud má za to, že X by měl nárok na tytéž příspěvky v době, kdy probíhalo odvolací řízení, pouze pokud by unijní právo vyžadovalo, aby odvolání mělo automatický odkladný účinek.

18

Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 5. února 2018 požádala nizozemská vláda, aby bylo nařízeno znovuotevření ústní části řízení, pokud by Soudní dvůr měl za to, že projednávanou věc bude rozhodovat na základě otázky, kterou se ve svém stanovisku zabýval generální advokát, a sice zda se v důsledku pravomoci soudu prvního stupně zrušit rozhodnutí ze dne 1. července 2011 a zároveň zachovat jeho právní účinky vyžaduje, aby mělo odvolání, jež směřuje proti tomuto rozhodnutí, automatický odkladný účinek. Tuto otázku Soudnímu dvoru předkládající soud nepředložil a nebyla ani předmětem diskuse zúčastněných stran.

20

V tomto ohledu umožňuje článek 83 jednacího řádu Soudního dvora, aby Soudní dvůr kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídil znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi zúčastněnými stranami projednán.

21

V projednávané věci Soudní dvůr nepovažuje za důvodné vyjadřovat se k otázce, které se týkala žádost o znovuotevření ústní části řízení. Soudní dvůr má dále po vyslechnutí generálního advokáta za to, že má všechny poznatky nezbytné pro vydání rozhodnutí a že tyto poznatky před ním byly projednány. Znovuotevření ústní částí řízení tudíž není třeba nařizovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2017, Shiri, C‑201/16, EU:C:2017:805, body 24 a 25).

22

Belgická vláda vznáší námitku nedostatku pravomoci Soudního dvora odpovědět na položené otázky, neboť předmět, jehož se týkají, a sice zavedení odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, jež se týkají takových rozhodnutí, jako je rozhodnutí ze dne 1. července 2011, a stanovení automatického odkladného účinku takového odvolání, spadá do výlučné pravomoci členských států.

23

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že článek 39 směrnice 2005/85 a článek 13 směrnice 2008/115 obsahují ustanovení, která upravují právo na účinný prostředek právní nápravy proti takovým rozhodnutím, v nichž příslušné orgány členského státu odmítly vyhovět žádostem o mezinárodní ochranu a uložily žadatelům povinnost navrácení, jako je rozhodnutí ze dne 1. července 2011.

24

Pokud jde o otázku, zda zavedení odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, jež se týkají takových rozhodnutí, a rozhodnutí o tom, že těmto procesním prostředkům nápravy bude případně přiznán automatický odkladný účinek, spadá výlučně do pravomoci členských států, je tato otázka neoddělitelně spjata s tím, jak bude třeba odpovědět na předložené otázky, neboť tyto otázky se týkají konkrétně rozsahu práva na prostředek právní nápravy, jež je stanoveno v článku 39 směrnice 2005/85 a v článku 13 směrnice 2008/115, ve spojení se zárukami, jež jsou stanoveny v článku 18, čl. 19 odst. 2 a v článku 47 Listiny. Za těchto podmínek je pravomoc Soudního dvora k zodpovězení těchto otázek dána (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. března 2017, X a X,C‑638/16 PPU, EU:C:2017:173, bod 37 a citovaná judikatura).

25

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 39 směrnice 2005/85 a článek 13 směrnice 2008/115, ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která ačkoli stanoví odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým se potvrzuje rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu a ukládá se povinnost navrácení, nespojuje s tímto opravným prostředkem automatický odkladný účinek, i když se dotčená osoba dovolává skutečnosti, že hrozí vážné porušení zásady nenavracení.

26

V článku 39 odst. 1 směrnice 2005/85 se stanoví, že členské státy zajistí, aby žadatelé o mezinárodní ochranu měli právo na účinný opravný prostředek před soudem mimo jiné proti rozhodnutí o jejich žádosti o mezinárodní ochranu. Podle znění čl. 39 odst. 3 písm. a) a b) této směrnice členské státy v souladu se svými mezinárodními závazky případně stanoví pravidla týkající se otázky, zda tento opravný prostředek má za následek to, že žadatel může setrvat v dotyčném členském státě až do rozhodnutí o opravném prostředku, nebo dále možností právních prostředků nebo ochranných opatření, pokud uvedený opravný prostředek takový následek nemá.

27

Podle čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115, ve spojení s jejím čl. 12 odst. 1, musí mít dotčený státní příslušník třetí země možnost využít účinný prostředek právní nápravy k napadení rozhodnutí o navrácení, jež vůči němu přijal příslušný soudní nebo správní orgán nebo příslušný subjekt, jehož členové jsou nestranní a jejichž nezávislost je zaručena.

28

Platí tedy, že i když ustanovení směrnic 2005/85 a 2008/115 ukládají členským státům, aby stanovily právo na účinný prostředek právní nápravy proti rozhodnutím, jimiž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, a proti rozhodnutím, jimiž se ukládá navrácení, žádné z těchto ustanovení nestanoví, že členské státy přiznají žadatelům o mezinárodní ochranu, jejichž prostředek právní nápravy podaný proti rozhodnutí, jímž se zamítá jejich žádost, a proti rozhodnutí o navrácení byl v prvním stupni zamítnut, právo podat odvolání, a tím spíše ani to, aby byl výkon takového práva spojen s automatickým odkladným účinkem.

29

Takové požadavky nelze vyvodit ze systematiky ani z účelu těchto směrnic. Uvedené směrnice totiž mají za hlavní cíl, jak vyplývá z bodu 5 odůvodnění směrnice 2005/85, zavést v Evropské unii minimální rámec pro řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, jakož i – jak vyplývá z bodů 2 a 4 odůvodnění směrnice 2008/115 – vypracovat účinnou politiku pro vyhošťování a dobrovolný návrat při plném respektování základních práv a důstojnosti dotyčných osob (stran směrnice 2008/115 viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 48 a citovaná judikatura). Naproti tomu z bodů odůvodnění těchto směrnic nijak nevyplývá, že tyto směrnice usilují o to, aby členské státy měly povinnost zavést soudní řízení ve druhém stupni.

30

Aniž by směrnice 2005/85 a 2008/115 bránily tomu, aby členský stát stanovil řízení ve druhém stupni v případě opravných prostředků směřujících proti rozhodnutím, jimiž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, a rozhodnutím o navrácení, tyto směrnice neobsahují žádné pravidlo, jež by se týkalo zavedení a úpravy takového stupně soudního řízení. Konkrétně, jak uvádí generální advokát v bodě 41 stanoviska, ze znění, systematiky ani z účelu těchto směrnic nevyplývá, že pokud členský stát stanoví soudní řízení ve druhém stupni o opravných prostředcích podaných proti takovým rozhodnutím, musí jím zavedené odvolací řízení automaticky přiznávat opravnému prostředku podanému navrhovatelem odkladný účinek.

31

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že směrnice 2008/115, jakož i směrnice 2005/85 musí být vykládány při plném respektování základních práv a zásad uznaných zejména v Listině, jak vyplývá z bodu 24 odůvodnění prvně zmíněné směrnice a bodu 8 odůvodnění druhé zmíněné směrnice (rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 51).

32

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud se členský stát rozhodne navrátit žadatele o mezinárodní ochranu do země, ve vztahu k níž panují vážné důvody se domnívat, že by zde byl vystaven skutečnému riziku zacházení odporujícímu článku 18 Listiny, ve spojení s článkem 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, ve znění Protokolu k této Úmluvě, nebo článku 19 odst. 2 Listiny, právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny vyžaduje, aby měl tento žadatel k dispozici právní prostředek nápravy s automatickým odkladným účinkem proti vykonání opatření umožňujícího jeho navrácení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 54 a citovaná judikatura).

33

Soudní dvůr rovněž upřesnil, že pokud jde o rozhodnutí o navrácení a případné rozhodnutí o vyhoštění, ochrana spjatá s právem na účinnou právní ochranu a zásadou nenavracení musí být zajištěna tím, že žadateli o mezinárodní ochranu je přiznáno právo na účinný prostředek právní nápravy s automatickým odkladným účinkem přinejmenším v rámci jednoho stupně soudního řízení. Mimoto členské státy musí zajistit plnou účinnost prostředku právní nápravy proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu pozastavením všech účinků rozhodnutí o navrácení během lhůty pro podání tohoto opravného prostředku, a pokud je takový prostředek právní nápravy podán, až do rozhodnutí o něm (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, body 56, 58 a 61 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 5. července 2018, C a další, C‑269/18 PPU, EU:C:2018:544, bod 50).

34

Z ustálené judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že článek 47 Listiny, vykládaný ve světle záruk obsažených v jejím článku 18 a v čl. 19 odst. 2, nevyžaduje existenci dvoustupňového řízení, stejně jako to nevyžaduje ani článek 39 směrnice 2005/85 a článek 13 směrnice 2008/115. Důležitá je totiž pouze existence práva na prostředek nápravy před soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. července 2011, Samba Diouf, C‑69/10, EU:C:2011:524, bod 69, a rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 57).

35

V tomto ohledu je třeba dále připomenout, že jelikož Listina obsahuje práva, která odpovídající právům zaručeným EÚLP, má článek 52 odst. 3 Listiny zajistit nezbytný soulad mezi právy obsaženými v Listině a odpovídajícími právy zaručenými EÚLP, aniž je narušena autonomie unijního práva a Soudního dvora Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2016, N., C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 47, a rozsudek ze dne 14. září 2017, K., C‑18/16, EU:C:2017:680, bod 50 a citovaná judikatura). Podle vysvětlení k článku 47 Listiny vychází první pododstavec tohoto článku z článku 13 EÚLP. Soudní dvůr musí tudíž usilovat o to, aby jím podaný výklad čl. 47 prvního pododstavce Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která neporušuje úroveň, jež je zaručena článkem 13 EÚLP, tak jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2016, N., C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 77, a rozsudek ze dne 20. března 2018, Menci, C‑524/15, EU:C:2018:197, bod 62).

36

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom ani v případě výtky vycházející z toho, že by dotčená osoba byla v důsledku vyhoštění vystavena skutečnému nebezpečí zacházení, jež je v rozporu s článkem 3 EÚLP, článek 13 uvedené úmluvy neukládá Vysokým smluvním stranám povinnost zavést dvoustupňové soudní řízení, ani případně přiznat odvolacímu řízení automatický odkladný účinek (v tomto smyslu viz ESLP, 5. července 2016, A.M. v. Nizozemsko, CE:ECHR:2016:0705JUD002909409, bod 70).

37

Z toho vyplývá, že ochrana přiznaná článkem 39 směrnice 2005/85 a článkem 13 směrnice 2008/115, ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny, žadateli o mezinárodní ochranu proti rozhodnutí, kterým se zamítá jeho žádost a ukládá se mu povinnost navrácení, se omezuje pouze na existenci jediného soudního prostředku právní nápravy.

38

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že zavedení druhého stupně soudního řízení ve věcech, v nichž jsou napadena rozhodnutí, jimiž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, a rozhodnutí, jimiž se ukládá povinnost navrácení, a volba přiznat takovému druhému stupni soudního řízení případně automatický odkladný účinek, jsou – na rozdíl od argumentu vzneseného belgickou vládou, jenž je uveden v bodě 22 tohoto rozsudku – procesními podmínkami, jimiž se uplatňuje právo na účinný prostředek právní nápravy proti takovým rozhodnutím, jež je stanoveno v článku 39 směrnice 2005/85 a v článku 13 směrnice 2008/115. I když jsou takové procesní podmínky upraveny členskými státy na základě zásady jejich procesní autonomie v jejich vnitrostátních právních řádech, Soudní dvůr uvedl, že tyto podmínky musí dodržovat zásady rovnocennosti a efektivity (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2014, Sánchez Morcillo a Abril García, C‑169/14, EU:C:2014:2099, body 31, 36 a 50 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 16. července 2015, Sánchez Morcillo a Abril García, C‑539/14, EU:C:2015:508, bod 33).

39

Z ustálené judikatury Soudního dvora tak vyplývá, že procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), ani upravené takovým způsobem, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2014, Kone a další, C‑557/12, EU:C:2014:1317, bod 25, a rozsudek ze dne 6. října 2015, Târşia, C‑69/14, EU:C:2015:662, bod 27 a citovaná judikatura).

40

Dodržování požadavků, jež vyplývají ze zásad rovnocennosti a efektivity musí být analyzováno s přihlédnutím k místu dotčených pravidel v řízení jako celku, k průběhu tohoto řízení a zvláštnostem těchto pravidel u různých vnitrostátních soudních orgánů (rozsudek ze dne 1. prosince 1998, Levez, C‑326/96, EU:C:1998:577, bod 44, a rozsudek ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting-04, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 38 a citovaná judikatura).

41

Pokud jde o zásadu rovnocennosti, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že její dodržování vyžaduje rovné zacházení se žalobami založenými na porušení vnitrostátního práva a podobnými žalobami založenými na porušení unijního práva, nikoli však rovnocennost vnitrostátních procesních pravidel, která se použijí na spory odlišné povahy (rozsudek ze dne 6. října 2015, Târşia, C‑69/14, EU:C:2015:662, bod 34 a citovaná judikatura).

42

Je tedy třeba identifikovat srovnatelná řízení či prostředky právní nápravy a dále určit, zda je s prostředky právní nápravy založenými na vnitrostátním právu zacházeno příznivěji než s prostředky právní nápravy, jež jsou spojeny s ochranou práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2015, Baczó a Vizsnyiczai, C‑567/13, EU:C:2015:88, bod 45, a rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Dimos Zagoriou, C‑217/16, EU:C:2017:841, bod 19).

43

Pokud jde o srovnatelnost prostředků právní nápravy, posouzení podobnosti dotyčných prostředků právní nápravy z hlediska jejich předmětu, důvodu a podstatných náležitostí je na vnitrostátním soudu, který je přímo obeznámen s použitelnými procesními podmínkami (rozsudek ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting-04, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 39, a rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Dimos Zagoriou, C‑217/16, EU:C:2017:841, bod 20).

44

Stran obdobného zacházení s prostředky právní nápravy je třeba připomenout, že každý případ, ve kterém vyvstává otázka, zda je vnitrostátní procesní ustanovení týkající se prostředků právní nápravy založených na unijním právu méně příznivé než ustanovení týkající se obdobných prostředků právní nápravy vnitrostátní povahy, musí být posuzován vnitrostátním soudem s přihlédnutím k místu dotčených pravidel v řízení jako celku, k průběhu uvedeného řízení a zvláštnostem těchto pravidel u různých vnitrostátních soudních orgánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Dimos Zagoriou, C‑217/16, EU:C:2017:841, bod 21).

45

V projednávané věci předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí uvádí, že v určitých oblastech správního práva mimo oblast mezinárodní ochrany přiznává nizozemské právo odvoláním automatický odkladný účinek. Je však třeba uvést, že žádný ze zúčastněných, kteří předložili vyjádření Soudnímu dvoru, nevyjádřil pochybnosti stran dodržení zásady rovnocennosti vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení. Ve spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, každopádně není uveden žádný poznatek, který by umožňoval posoudit, zda jsou odvolání podaná v těchto oblastech srovnatelná z hlediska jejich předmětu, důvodu a podstatných náležitostí s odvoláním dotčeným ve věci v původním řízení, či zkoumat, zda je třeba mít v případě prvně uvedených odvolání za to, že jsou s ohledem na kritéria, jež jsou uvedena v bodě 44 tohoto rozsudku, příznivější oproti odvolání uváděném na druhém místě.

46

Za těchto podmínek je na předkládajícím soudu, aby ověřil dodržení zásady rovnocennosti s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v bodech 40 až 45 tohoto rozsudku (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Dimos Zagoriou, C‑217/16, EU:C:2017:841, bod 24).

47

Stran zásady efektivity je třeba mít za to, že tato zásada v projednávané věci neobsahuje požadavky, které by šly nad rámec požadavků, které vyplývají ze základních práv, zejména z práva na účinnou soudní ochranu zaručeného Listinou. Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z bodu 34 tohoto rozsudku – článek 47 Listiny, ve spojení se zárukami uvedenými v jejím článku 18 a čl. 19 odst. 2, vyžaduje pouze to, aby žadatel o mezinárodní ochranu, jemuž bylo vydáno zamítavé rozhodnutí stran jeho žádosti a na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení, mohl účinně uplatnit svá práva před jedním soudním orgánem, nelze mít pouze na základě skutečnosti, že soudní řízení v dalším stupni, jež je stanoveno vnitrostátním právem, nemá automatický odkladný účinek, za to, že byla porušena zásada efektivity.

48

Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba odpovědět na předložené otázky tak, že článek 39 směrnice 2005/85 a článek 13 směrnice 2008/115, ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ačkoli stanoví odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým se potvrzuje rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu a ukládá se povinnost navrácení, nespojuje s tímto opravným prostředkem automatický odkladný účinek, i když se dotčená osoba dovolává skutečnosti, že hrozí vážné porušení zásady nenavracení.

49

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 39 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka a článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ačkoli stanoví odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým se potvrzuje rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu a ukládá se povinnost navrácení, nespojuje s tímto opravným prostředkem automatický odkladný účinek, i když se dotčená osoba dovolává skutečnosti, že hrozí vážné porušení zásady nenavracení.