1.

V rámci této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou Soudnímu dvoru znovu předkládány otázky týkající se výkladu pojmu „odpad“ definovaného ve směrnici o odpadech ( 2 ). V projednávané věci je třeba objasnit, zda elektrická zařízení vrácená spotřebiteli, z nichž některá již nelze z důvodu vad používat, a nevyužité zásoby mají být považovány za odpad, který lze vyvážet pouze za podmínek stanovených v nařízení o přepravě odpadů ( 3 ).

2.

Není sporu o tom, že pojem „odpad“ nesmí být vykládán restriktivně a že je třeba vždy zohlednit všechny okolnosti daného případu. K rozhodnutí projednávané věci však nepostačuje takové posouzení konkrétního případu, jak je uvedeno výše, ale je rovněž nutno zodpovědět otázku, jaký význam je třeba přikládat základním cílům formulovaným unijním normotvůrcem, jež vyplývají ze směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních ( 4 ), která v dotčeném okamžiku nebyla ještě použitelná. Dále je třeba vyložit, jakým způsobem se má definice odpadu použít v trestním právu.

3.

Z článku 49 odst. 1 Listiny vyplývá zásada legality trestu:

„Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. […]“

4.

Podle čl. 2 bodu 1 nařízení o přepravě odpadů se „odpadem“ rozumí odpad ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) konsolidované směrnice o odpadech z roku 2006 ( 5 ), která byla mezitím nahrazena aktuálně platnou směrnicí o odpadech.

5.

Článek 2 bod 35 písm. a) nařízení o přepravě odpadů definuje pojem „nedovolená přeprava“ mimo jiné jako přepravu odpadů, která se uskutečňuje bez oznámení všem dotčeným příslušným orgánům podle tohoto nařízení.

6.

Článek 50 odst. 1 nařízení o přepravě odpadů upravuje sankce za porušení nařízení:

„Členské státy stanoví předpisy pro sankce použitelné v případě porušení tohoto nařízení a přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění jejich provádění. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. […]“

7.

Podle čl. 3 bodu 1 směrnice o odpadech, který podle jejího článku 41 a přílohy V odpovídá čl. 1 odst. 1 písm. a) konsolidované směrnice o odpadech z roku 2006, se „odpadem“ rozumí „jakákoli látka nebo předmět, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil“.

8.

Směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních byla přijata dne 4. července 2012 a měla být provedena do vnitrostátního práva do 14. února 2014. V souladu s výše uvedeným vstoupilo ke dni 14. února 2014 v platnost nizozemské prováděcí nařízení, regeling van de Staatssecretaris van Infrastructuur en Milieu, van 3 februari 2014, nr. IENM/BSK-2014/14758, houdende vaststelling regels met betrekking tot afgedankte elektrische en elektronische apparatuur (nařízení státního tajemníka pro infrastrukturu a životní prostředí ze dne 3. února 2014, Nr. IENM/BSK-2014/14758, týkající se ustanovení o odpadních elektrických a elektronických zařízeních).

9.

V článku 3 odst. 1 písm. e) směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních jsou výše zmíněná zařízení vymezena takto:

„elektrické a elektronické zařízení, které je odpadem ve smyslu čl. 3 bodu 1 směrnice [o odpadech][…]“.

10.

Článek 23 směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních upravuje inspekce a kontroly. Přeprava zařízení je předmětem odstavce 2:

„Členské státy zajistí, aby přeprava použitých EEZ, u nichž existuje podezření, že se jedná o OEEZ, probíhala podle minimálních požadavků v příloze VI, a náležitě tuto přepravu kontrolují.“

11.

Příloha VI směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních stanoví minimální požadavky pro přepravu. Ustanovení bodu 1 upravují dokumentační povinnosti:

„Tam, kde držitel předmětu prohlašuje, že má v úmyslu přepravovat použitá EEZ, a nikoli OEEZ, nebo tak již činí, vyžadují orgány členských států, aby měl tento držitel pro doložení tohoto prohlášení za účelem rozlišení mezi EEZ a OEEZ k dispozici:

12.

Příloha VI bod 5 směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních stanoví důsledky porušení těchto ustanovení:

„Jestliže chybí důkaz toho, že předmět je použitým EEZ, a nikoliv OEEZ, na základě příslušné dokumentace požadované v bodech 1, 2, 3 a 4, a jestliže chybí vhodná ochrana před poškozením v průběhu přepravy, nakládky a vykládky zejména prostřednictvím dostatečných obalů a vhodného uspořádání nákladu, jež spadají mezi povinnosti držitele, který zařizuje přepravu, považují orgány členských států položku za OEEZ a mají za to, že náklad představuje nedovolenou přepravu. […]“

13.

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že článek 10.60 odst. 2 Wet van 13 juni 1979, houdende regelen met betrekking tot een aantal algemene onderwerpen op het gebied van de milieuhygiëne (Wet Milieubeheer) [zákon ze dne 13. června 1979, kterým se upravují některé obecné otázky v oblasti ochrany životního prostředí (zákon o ochraně životního prostředí)] zakazuje jednání ve smyslu čl. 2 bodu 35 nařízení o přepravě odpadů. Nedodržení zákazu představuje podle čl. 1a bodu 1 Wet van 22 juni 1950, houdende vaststelling van regelen voor de opsporing, de vervolging en de berechting van economische delicten (WED) (zákon ze dne 22. června 1950 o stanovení pravidel vyšetřování, stíhání a trestání hospodářských trestných činů) hospodářský trestný čin, který je podle článku 6 posledně uvedeného zákona trestný.

14.

Společnost Tronex BV provozuje velkoobchod s nevyužitými zásobami. Dne 10. února 2014 bylo zjištěno, že plánuje přepravit nebo nechat přepravit v kontejneru dodávku elektrických přístrojů třetí osobě v Tanzanii, jíž tuto dodávku prodala za celkovou částku 2396,01 eur. Společnost Tronex nakoupila zboží od maloobchodníků, velkoobchodníků a dovozců. Dodávka zahrnovala elektrické rychlovarné konvice, parní žehličky, ventilátory a holicí strojky. Přístroje byly většinou zabaleny v původním balení, některé však byly i nezabalené. Dodávka sestávala z přístrojů vrácených spotřebiteli v rámci záruky a ze zboží, které např. z důvodu změny sortimentu již nemohlo být (běžným způsobem) prodáno nebo prodáváno. Některé kartony, v nichž byly přístroje zabaleny, byly opatřeny upozorněním na jejich vady. U několika skleněných varných konvic bylo poškozené sklo. Přeprava se měla uskutečnit bez oznámení či souhlasu podle nařízení o přepravě odpadů.

15.

Rechtbank Rotterdam (okresní soud v Rotterdamu, Nizozemsko) proto společnost Tronex v prvním stupni odsoudil k peněžité pokutě ve výši 5000 eur s dvouletým podmíněným odkladem, neboť měla v úmyslu, v rozporu s požadavky nařízení, přepravit odpad z Nizozemska do Tanzanie bez oznámení všem dotčeným příslušným orgánům, resp. bez jejich souhlasu.

16.

Společnost Tronex se proti uvedenému rozsudku odvolala. Tvrdí, že přístroje nepředstavovaly odpad.

17.

Gerechtshof Den Haag (odvolací soud v Haagu, Nizozemsko) tedy pokládá Soudnímu dvoru následující otázky:

Otázka 1:

Otázka 2:

Otázka 3:

18.

Písemné vyjádření předložily společnost Tronex B. V., Openbaar ministerie, Ressortsparket vestiging Den Haag (státní zastupitelství v Haagu, Nizozemsko), Nizozemské království, Rakouská republika, Norské království a Evropská komise. Jednání konaného dne 12. prosince 2018 se zúčastnily společnost Tronex, Nizozemsko a Komise.

19.

Vnitrostátní soud se dotazuje, zda mají být předmětná elektrická zařízení považována za odpad k okamžiku, kdy je spotřebitel vrátil obchodníkovi (první otázka), k okamžiku jejich prodeje společnosti Tronex (druhá otázka), nebo k okamžiku, kdy byla objevena během kontroly (třetí otázka). Ve skutečnosti však musí rozhodnout pouze o tom, zda měla být uvedená zařízení považována za odpad k posledně zmíněnému okamžiku. V původním řízení je totiž třeba rozhodnout, zda lze společnosti Tronex uložit sankci za nedovolenou přepravu odpadu ve stadiu přípravy. Za účelem poskytnutí odpovědi na tuto otázku se každopádně nabízí shrnout všechny tři otázky do jedné.

20.

Za tímto účelem nejprve provedu rozbor definice odpadu podle směrnice o odpadech, poté, na potvrzení svých závěrů o výkladu směrnice o odpadech, se budu zabývat směrnicí o odpadních elektrických a elektronických zařízeních a nakonec se budu věnovat obtížím, které vyvolává používání definice odpadu v trestním právu ve vztahu k požadavku určitosti vyplývajícímu z trestněprávních předpisů.

21.

Článek 2 bod 1 nařízení o přepravě odpadů odkazuje ohledně pojmu „odpad“ na příslušnou definici v čl. 1 odst. 1 písm. a) konsolidované rámcové směrnice o odpadech z roku 2006. Ta byla mezitím nahrazena novou rámcovou směrnicí o odpadech. Podle článku 41 nové rámcové směrnice o odpadech ve spojení s její přílohou V se nyní odkaz obsažený v čl. 2 bodě 1 nařízení o přepravě odpadů považuje za odkaz na čl. 3 bod 1 nové rámcové směrnice o odpadech.

22.

Článek 3 definuje „odpad“ jako jakoukoliv látku nebo předmět, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil.

23.

Je tedy nutné objasnit, zda musí být kupující, který dále prodává velké množství zboží vykoupeného od obchodníků nebo dodavatelů či zboží vráceného spotřebiteli nebo nadbytečného zboží třetí (zahraniční) osobě, považován za držitele, který se zbavuje předmětů ve smyslu čl. 3 bodu 1 směrnice o odpadech?

24.

Směrnice o odpadech nestanoví žádné kritérium, podle kterého by bylo možné určit, kdy dochází ke „zbavení se“ předmětu či látky, a členské státy se tak mohou při neexistenci příslušné úpravy na úrovni Společenství v zásadě svobodně rozhodnout, jakou formou má být dokázáno naplnění jednotlivých znaků zmíněné skutkové podstaty. Těmito pravidly týkajícími se dokazování však nesmí být dotčena účinnost unijního práva a zejména směrnice o odpadech ( 6 ).

25.

Vnitrostátní soudy posuzující otázku, zda mají být určité předměty či látky považovány za odpad, proto musí při uplatňování takových pravidel vzít v potaz kritéria stanovená v této souvislosti Soudním dvorem.

26.

Co se týče výrazu „zbavit se“, z judikatury vyplývá, že tento výraz by měl být vykládán s přihlédnutím k cíli směrnice o odpadech, který podle jejího bodu 6 odůvodnění spočívá v minimalizaci nepříznivých účinků vzniku odpadů a nakládání s nimi na lidské zdraví a životní prostředí, jakož i s ohledem na čl. 191 odst. 2 SFEU, který stanoví, že politika Evropské unie v oblasti životního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany a je založena zejména na zásadách obezřetnosti a prevence. Z toho vyplývá, že výraz „zbavit se“, a tím i „odpad“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice o odpadech, nelze vykládat restriktivně ( 7 ).

27.

Především je třeba věnovat zvláštní pozornost tomu, zda předmět nebo látka nejsou nebo již nejsou pro svého držitele užitečné, takže představují zátěž, které se snaží zbavit ( 8 ). Je-li tomu opravdu tak, existuje riziko, že se držitel bude chtít předmětu nebo látky ve svém držení zbavit způsobem, který by mohl způsobit škody na životním prostředí, zejména jejich opuštěním, zahozením nebo nekontrolovaným odstraněním ( 9 ).

28.

To nelze v projednávané věci předpokládat, neboť společnost Tronex uvedená elektrická zařízení prodala, a slibovala si tedy od dodávky finanční prospěch.

29.

Soudní dvůr ovšem již také konstatoval, že látky a předměty, jichž se jejich držitel zbavuje, představují odpad ve smyslu směrnice o odpadech i tehdy, pokud jsou vhodné k opětovnému ekonomickému využití ( 10 ), zejména pokud se jejich sběr uskutečňuje na komerčním základě za účelem jejich zhodnocení, zpětného získání surovin nebo opětovného použití ( 11 ).

30.

Společnost Tronex sice nemá v úmyslu elektrická zařízení zhodnotit, ani z nich zpětně získat suroviny, avšak cílem jejich vývozu bylo zřejmě jejich opětovné použití.

31.

Je ovšem třeba rozlišovat mezi sebranými předměty, kterých se jejich předchozí držitel zbavil, a těmi, kterých se jejich předchozí držitel nezbavil. Z pouhé skutečnosti, že účelem sběru předmětů bylo jejich opětovné použití, ještě nelze dovodit, že se jich jejich předchozí držitelé zbavili. V této souvislosti se nabídnutí přístrojů, které již nelze prodat na původně zamýšleném trhu, na jiných trzích, kde by je ještě bylo možné prodat, skutečně jeví nejen jako hospodárné, ale i účelné z hlediska šetrného využívání zdrojů.

32.

Zejména v případě nevyužitých zásob, které se stále nacházejí v neporušeném původním obalu, tedy nelze ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce dovodit žádné skutečnosti, které by uspokojivě dokazovaly, že se dotčených zásob jejich předchozí držitelé zbavili.

33.

Naproti tomu lze za odpad nepochybně považovat vrácené přístroje, které již nelze vzhledem k podstatným vadám používat a nelze je ani s vynaložením přiměřeného úsilí a nákladů opravit.

34.

Nelze naopak přijmout argument společnosti Tronex, že v důsledku vad je nepoužitelné i určité procento nového zboží. U nového zboží je totiž nutno vycházet z předpokladu, že je v zásadě funkční ( 12 ).

35.

V případě přístrojů vrácených spotřebiteli je naproti tomu taková domněnka neopodstatněná. Naopak, u vráceného zboží existuje riziko, že spotřebiteli bylo dodáno vadné zboží nebo že zboží sám před vrácením poškodil. Primárně tedy není jisté, zda lze vrácené zboží prodat za účelem jeho používání v souladu s jeho zamýšlenou funkcí.

36.

To však ještě neznamená, že je zboží třeba považovat za odpad již u spotřebitele. Vrácení zboží oproti vrácení kupní ceny totiž není totéž jako zbavení se tohoto zboží. Uvedené jednání nelze považovat ani za odstranění zboží, ani za jeho využití, a nelze ani předpokládat, že se spotřebitel zbaví zboží způsobem, který by mohl způsobit škody na životním prostředí ( 13 ).

37.

Jakmile se však vrácené zboží nachází opět v držení obchodníka, situace se zásadně změní, neboť pochybnosti o tom, zda lze zboží prodat za účelem jeho používání v souladu s jeho zamýšlenou funkcí, jsou pro jeho další osud rozhodující.

38.

Neexistuje žádný zjevný důvod k tomu, aby se na zboží, látky nebo produkty, které držitel hodlá za výhodných podmínek využít nebo dodat na trh bez ohledu na jejich případné zhodnocení, vztahovala ustanovení směrnice o odpadech, jejichž cílem je zajistit, aby se odpady využívaly nebo odstraňovaly bez ohrožení lidského zdraví a bez použití postupů či metod, které mohou poškodit životní prostředí. Vzhledem k povinnosti vykládat pojem „odpad“ široce, je však třeba tuto argumentaci omezit na situace, kdy je opětovné použití dotčeného předmětu nebo látky, bez nutnosti použít předtím některý ze způsobů využití odpadů uvedených ve směrnici o odpadech, nejen možné, ale i jisté ( 14 ).

39.

S ohledem na uvedené pochybnosti taková jistota u vrácených přístrojů primárně neexistuje. Pokud tedy prohlídka přístrojů tyto pochybnosti nerozptýlí, musí být takové zboží považováno za odpad.

40.

Jestliže se při prohlídce ukáže, že zboží lze i nadále používat v souladu s jeho zamýšlenou funkcí, pak nemůže být považováno za odpad. Totéž platí pro zboží s drobnými vadami, které jeho funkci omezují jen nepatrně, takže je lze prodat i bez opravy – a to případně se slevou.

41.

Budou-li však zjištěny vady, bez jejichž opravy nelze zboží znovu používat v souladu s jeho zamýšlenou funkcí, jde o odpad, neboť není jisté, že obchodník opravu skutečně provede. V této souvislosti nemůže být rozhodujícím kritériem výše nákladů na opravu, neboť nefunkční zboží představuje zátěž a není jisté, zda je lze používat k zamýšlenému účelu.

42.

Je vhodné, žádoucí a přiměřené, tedy obecně odpovídající, aby byla obchodníkovi uložena taková povinnost prohlédnout zboží a případně je opravit, neboť obchodník je tím, kdo rozhoduje o dalším osudu vráceného zboží ( 15 ). Na základě obdobných úvah jsou společnosti, při jejichž činnosti vznikají vedlejší produkty, například úlomky kamení v báňském průmyslu a zbytky písku z obohacování rudy ( 16 ) nebo hnůj při zemědělské výrobě ( 17 ), povinny prokázat, že tyto vedlejší produkty nepředstavují odpady z výroby.

43.

Pokud jde konečně přímo o přepravu sporných přístrojů, ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá další náznak toho, že se společnost Tronex zbavila přepravou přinejmenším některých přístrojů. V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je totiž uvedeno, že některé přístroje nebyly zabaleny. Nelze tudíž očekávat, že by nebyly během přepravy poškozeny.

44.

Prozatím lze konstatovat, že přepravu velkého množství elektrických zařízení vrácených spotřebiteli, která byla vykoupena od maloobchodníků nebo dodavatelů, je třeba považovat za přepravu odpadu ve smyslu nařízení o přepravě odpadů, pokud nebylo ověřeno, že vrácené přístroje jsou funkční, nebo pokud nebyly přístroje odpovídajícím způsobem zabezpečeny proti poškození během přepravy. Naopak elektrická zařízení v neporušeném původním obalu, která se stala nadbytečnými, nelze bez dalšího považovat za odpad.

45.

Takový výklad pojmu „zbavit se“ ostatně odpovídá směrnici o odpadních elektrických a elektronických zařízeních, která však ještě nebyla použitelná k okamžiku kontroly u společnosti Tronex, která se uskutečnila dne 10. února 2014. Nizozemsko totiž provedlo uvedenou směrnici do svého vnitrostátního práva až ke dni 14. února 2014, tedy v poslední den stanovené lhůty.

46.

Příloha VI bod 1 směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních stanoví požadavky, které mají umožnit rozlišit použitá zařízení od odpadních zařízení v případě, že držitel předmětu prohlašuje, že má v úmyslu přepravovat, nebo tak již činí, použitá EEZ, a nikoli OEEZ.

47.

Toto rozlišování je pro pojem „odpad“ rozhodující, neboť odpadními elektrickými zařízeními se podle definice uvedené v čl. 3 odst. 1 písm. e) směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních rozumějí přístroje, které mají být považovány za odpad ve smyslu čl. 3 bodu 1 směrnice o odpadech. Příloha VI bod 5 v tomto směru stanoví, že přepravu elektrických zařízení, která nesplňuje požadavky uvedené v příloze, je třeba považovat za nedovolenou přepravu odpadu ve smyslu nařízení o přepravě odpadů.

48.

Z přílohy VI směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních v tomto ohledu vyplývají dva základní požadavky, které musí být splněny, aby nebyla přeprava použitých elektrických zařízení považována za přepravu odpadu. Za prvé musí být zajištěno, že všechna zařízení jsou funkční, jak vyplývá zejména z bodu 1 písm. b) a bodu 3, a za druhé musí být zařízení odpovídajícím způsobem zabezpečena před poškozením v průběhu přepravy, což vyplývá z bodu 1 písm. d) a dále z bodu 5. Pouze v případě přepravy zařízení, která se uskutečňuje výslovně za účelem jejich opravy, může být podle bodu 2 funkčnost těchto zařízení omezená.

49.

Uvedená ustanovení směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních tedy kodifikují výše popsaný výklad pojmu „odpad“ ve vztahu k elektrickým zařízením, která byla vrácena nebo nejsou dostatečně zabezpečena před poškozením během přepravy.

50.

Kromě toho je však nutno vzít v úvahu, že se k definici odpadu v projednávané věci váže trestněprávní sankce stanovená v nizozemských právních předpisech. Tu především vyžadují právní předpisy Evropské unie, neboť článek 50 nařízení o přepravě odpadů požaduje, aby byly stanoveny účinné sankce za porušení nařízení. Článek 36 odst. 2 směrnice o odpadech ukládá podobnou povinnost ve vztahu k jiným porušením předpisů o odpadech, která rovněž závisejí na definici odpadu.

51.

Lze ovšem pochybovat o tom, zda je definice odpadu natolik určitá, aby v projednávané věci mohla být uložena trestněprávní sankce. Předvídatelnost a určitost, jakožto požadavky vyplývající ze zásady legality v souvislosti s trestnými činy a tresty (nullum crimen, nulla poena sine lege), mají totiž podle čl. 49 odst. 1 věty první Listiny základních práv zásadní význam nejen v právním řádu Evropské unie, ale i v právních řádech členských států ( 18 ).

52.

Požadavek určitosti použitelného práva, jenž je nedílnou součástí uvedené zásady, znamená, že právo musí jasně definovat trestné činy a trestní sankce, jež lze za jejich spáchání uložit. Tato podmínka je splněna, pokud má občan možnost se z textu příslušného ustanovení, a v případě potřeby z výkladu, který k němu podaly soudy, dozvědět, z jakých úkonů a opomenutí mu vzniká trestněprávní odpovědnost ( 19 ).

53.

Co se týče definice odpadu, občané sice mají možnost poznat, že otázku, zda se určitá osoba zbavila daného předmětu, je třeba posoudit na základě všech okolností daného případu a že pojem „zbavit se“ má být vykládán široce. Kromě toho již bylo v judikatuře mnoho věcí přímo řešeno nebo se alespoň natolik podobalo již řešeným věcem, aby o nich bylo možné na základě této judikatury jednoznačně rozhodnout.

54.

Dosud však neexistuje judikatura, kterou by bylo možno použít přímo na skutkové okolnosti projednávané věci. Soudní dvůr se zejména dosud nezabýval otázkou výkladu pojmu „odpad“ ve vztahu k přepravě vadných nebo nedostatečně zabalených přístrojů.

55.

Všem, kdo jsou náležitě obeznámeni s platným právem, je ovšem jasné, že za odpad je třeba považovat přístroje, které již nelze vzhledem k podstatným vadám používat a nelze je ani s vynaložením přiměřeného úsilí a nákladů opravit. Totéž platí pro zboží, které bylo odesláno bez dostatečného zabezpečení před poškozením v průběhu přepravy.

56.

Dosud však nebyla vyjasněna otázka, zda má být vrácené zboží považováno za odpad jen z toho důvodu, že nebyla ověřena jeho funkčnost nebo že ještě nebyly provedeny opravy za účelem obnovení jeho funkčnosti – přinejmenším ve vztahu k době před úplným provedením směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních.

57.

Na základě dostupných informací není nutné – ani možné – se zabývat otázkou, zda by na posouzení věci mohly něco změnit takové dokumenty, jako „Correspondents‘ Guidelines“ ( 20 ), které zmiňuje Komise a společnost Tronex. Soudní dvůr totiž nemá k dispozici žádné informace o tom, zda tyto dokumenty k rozhodnému okamžiku, tedy ke dni 10. února 2014, již existovaly nebo zda je společnost, jakou je Tronex, musela znát.

58.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr pro účely stanovení trestnosti dotčeného jednání vymezil časovou působnost mnou navrhovaného výkladu pojmu „odpad“ ve vztahu k vrácenému zboží, jehož funkčnost nebyla zkontrolována nebo u něhož je třeba za účelem obnovení jeho funkčnosti provést opravy, které dosud nebyly realizovány. Takový výklad pojmu „odpad“ lze tedy použít u trestněprávních sankcí pouze za taková porušení, k nimž došlo po úplném provedení přílohy VI směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních do vnitrostátního práva nebo nejpozději poté, co Soudní dvůr vynese rozsudek v projednávané věci.

59.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr rozhodl takto:

„Přepravu velkého množství elektrických zařízení vrácených spotřebiteli, která byla vykoupena od maloobchodníků nebo dodavatelů, je třeba považovat za přepravu odpadu ve smyslu nařízení (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů ve znění nařízení (EU) č. 255/2013, pokud nebylo ověřeno, že jsou všechny přístroje funkční, nebo pokud nebyly přístroje odpovídajícím způsobem zabezpečeny proti poškození během přepravy. Naopak elektrická zařízení v neporušeném původním obalu, která se stala nadbytečnými, nelze bez dalšího považovat za odpad.

Ve vztahu k vrácenému zboží, jehož funkčnost nebyla zkontrolována nebo u něhož je třeba za účelem obnovení jeho funkčnosti provést opravy, které dosud nebyly realizovány, lze tento výklad pojmu „odpad“ použít u trestněprávních sankcí pouze za taková porušení, k nimž došlo po úplném provedení přílohy VI směrnice 2012/19/EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních do vnitrostátního práva nebo nejpozději poté, co Soudní dvůr vynese rozsudek v projednávané věci.“