1.

Je pro zajištění ochrany spotřebitele podle směrnice 2005/29/ES nutné, aby mohla být námitka nekalých obchodních praktik v řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou vznesena z moci úřední nebo na návrh jednoho z účastníků ( 2 )? Toto je určující otázkou ve věci, kterou předložil Juzgado de Primera Instancia No 5 de Cartagena (soud prvního stupně č. 5, Cartagena, Španělsko).

2.

Otázka posuzovaná ve věci v původním řízení tudíž připomíná podobné otázky, se kterými se zabýval Soudní dvůr v souvislosti se směrnicí 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ( 3 ). Jednou ze stránek tohoto stanoviska proto bude analýza úrovně ochrany poskytované v těchto dvou nástrojích na ochranu spotřebitele.

3.

Článek 2 písm. f) směrnice 2005/29 definuje „kodex chování“ jako „dohod[u] nebo soubor pravidel, který není uložen právním nebo správním předpisem členského státu a který vymezuje chování obchodníků, kteří se zaváží k jeho dodržování, v souvislosti s jednou nebo více obchodními praktikami nebo odvětvími podnikání.“

4.

Článek 3 směrnice 2005/29 stanoví oblast působnosti následovně:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům, jak je stanoveno v článku 5, před obchodní transakcí týkající se produktu, v jejím průběhu a po ní.

2.   Touto směrnicí není dotčeno smluvní právo, zejména pravidla týkající se platnosti, vzniku nebo účinků smlouvy.

[…]

4.   V případě rozporu mezi ustanoveními této směrnice a jinými pravidly Společenství, která upravují určité aspekty nekalých obchodních praktik, jsou tato jiná pravidla Společenství pro tyto určité aspekty rozhodná a použijí se.

[…]“

5.

Článek 10 směrnice 2005/29 („Kodexy chování“) stanoví:

„Tato směrnice nevylučuje kontrolu nekalých obchodních praktik prováděnou držiteli kodexu, kterou mohou členské státy podporovat, ani možnost osob nebo organizací uvedených v článku 11 obrátit se na držitele kodexu, jsou-li vedle toho přípustná i soudní nebo správní řízení podle uvedeného článku.

Opravný prostředek podaný těmto kontrolním orgánům nelze považovat za rovnocenný podání k soudu nebo správnímu orgánu, jež jsou uvedeny v článku 11.“

6.

Článek 11 upravuje prosazování ustanovení této směrnice. Uvádí se v něm:

„1.   Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů existovaly vhodné a účinné prostředky pro boj proti nekalým obchodním praktikám v zájmu zajištění souladu s touto směrnicí.

Tyto prostředky zahrnují právní předpisy, jež umožní osobám nebo organizacím, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na boji proti nekalým obchodním praktikám, včetně soutěžitelů, aby

[…]

2.   Na základě právních předpisů uvedených v odstavci 1 udělí členské státy soudům nebo správním orgánům pravomoci, které je zmocňují, aby v nezbytných případech s ohledem na všechny dotčené zájmy, a zejména veřejný zájem:

a to i bez důkazu o skutečně vzniklé ztrátě nebo újmě nebo úmyslu nebo nedbalosti na straně obchodníka.

[…]“

7.

Podle čl. 13 směrnice 2005/29 („Sankce“) se stanoví, že „členské státy stanoví sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá opatření nezbytná pro jejich uplatňování. Tyto sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

8.

Články 4, 5, 7 a 8 Ley de Competencia Desleal (zákon o nekalé soutěži) ze dne 10. ledna 1991, ve znění zákona č. 29 ze dne 30. prosince 2009, definují druhy jednání, která se mají považovat za nekalá mezi obchodníky a spotřebiteli podle španělského práva.

9.

Článek 32 zákona o nekalé soutěži upravuje typy žalob, které mohou být podány proti jednáním nekalé soutěže a vyjmenovává, mimo jiné, následující: i) určovací žalobu na nezákonnost, ii) žalobu na zdržení se nekalého jednání nebo na zákaz opakování takového jednání v budoucnu, iii) žalobu na odstranění následků vyvolaných nekalým jednáním a iv) žalobu na náhradu škody způsobené nekalým jednáním, pokud toto jednání bylo úmyslné nebo nedbalostní.

10.

Ley General de Defensa de Consumidores y Usuarios (obecný zákon na ochranu spotřebitelů), schválený královským legislativním nařízením č. 1 ze dne 16. listopadu 2007, ve znění zákona č. 29 ze dne 30. prosince 2009, definuje obchodní praktiky a ukládá obchodníkům určité informační povinnosti o jejich obchodech se spotřebiteli.

11.

Královské nařízení č. 6/2012 ze dne 9. března 2012 přijalo kodex správné praxe, ke kterému se mohly úvěrové instituce dobrovolně připojit („Kodex správné bankovní praxe“). Kodex podporuje zapojení španělského finančního sektoru do procesu oživení tíživé hospodářské a sociální situace v důsledku krize z roku 2008 restrukturalizací dluhů zajištěných hypotékou na dům dlužníka. Toho je dosaženo prostřednictvím tří opatření: i) restrukturalizací hypotečního úvěru, ii) snížením dlužné jistiny a iii) datio in solutum, tj. jednorázové vyrovnání dluhu plněním nefinanční povahy.

12.

Článek 5 královského nařízení stanoví, že jakmile úvěrová instituce souhlasí s tím, že bude vázána Kodexem správné bankovní praxe, ustanovení kodexu se pro ni stanou závazná.

13.

Podle článku 6 bude dodržování Kodexu správné bankovní praxe podrobeno dohledu kontrolní komise. Stížnosti pro podezření z nedodržování kodexu mohou být podány k Banco de España (španělská centrální banka).

14.

Výkon exekučního titulu týkajících se nemovitosti zatížené hypotékou a exekuční tituly jsou ve Španělsku upraveny v Ley de Enjuiciamiento Civil (občanský soudní řád). Znění použitelné na skutkový stav v původním řízení bylo změněno zákonem č. 13 ze dne 3. listopadu 2009 ( 4 ) a zákonem č. 1 ze dne 14. května 2013 ( 5 ).

15.

Článek 517 Občanského soudního řádu obsahuje výčet exekučních titulů, jako jsou veřejné listiny.

16.

Článek 552 umožňuje, aby soud i bez návrhu přezkoumával návrhy na nařízení výkonu exekučních titulů mimosoudní povahy, avšak pouze ve vztahu ke zneužívajícím ujednáním obsaženým v daném exekučním titulu.

17.

Článek 670 upravuje přijetí nejlepší nabídky, platbu a nabytí nemovitosti věřitelem v případě dražby. Cílem tohoto ustanovení je zajistit, aby osoba, která učinila nejvyšší nabídku, případně strana, která žádá o výkon rozhodnutí, uhradila ve většině případů alespoň 70 % z vyvolávací ceny ve dražbě. Za okolností, kdy strana, která žádá o výkon rozhodnutí, nevyužije možnost, aby jí byla přiklepnuta nemovitost, bude nemovitost přiklepnuta osobě, která učinila nejvyšší nabídku, i když je její nabídka pod 70 % vyvolávací ceny. V tom případě musí být nabídka vyšší než 50 % ocenění nemovitosti, nebo pokud je nižší, musí pokrýt alespoň dlužnou částku.

18.

Článek 671 upravuje situace, kdy nebyla v dražbě učiněna žádná nabídka. V takovém případě může věřitel ve lhůtě 20 dnů ode dne ukončení dražby požádat, aby došlo k udělení příklepu nemovitosti. Jestliže je nemovitost místem obvyklého bydliště dlužníka, udělí se příklep za částku odpovídající 70 % té částky, která by byla výchozí cenou v dražbě, nebo jestliže je dlužná částka na základě všech právních titulů nižší než tato procentní částka, ve výši 60 %. Pokud věřitel nevyužije tohoto svého práva, soud může na návrh dlužníka nařídit ukončení výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou.

19.

Článek 682 upravuje předpoklady pro řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou. Zakotvuje, že přezkum řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou je možný jen tehdy, když je v písemnosti, kterou se zřizuje zástavní právo k nemovitosti, určena cena, na kterou dotčené subjekty oceňují hypotékou zatížený majetek nebo nemovitost, aby tato sloužila jako vyvolávací cena pro účely dražby. Počáteční cena nemůže být nikdy nižší, než 75 % hodnoty podle odhadu učiněného pro účely poskytnutí úvěru.

20.

První odstavec článku 695 obsahuje úplný výčet důvodů pro námitky proti nucenému prodeji nemovitostí zatížených hypotékou. Jsou to: i) zánik zajištění nebo zajištěného závazku; ii) chyba v dlužné částce, pokud zajištěný dluh vyplývá ze zatíženého účtu vyžadujícího uzavření účtu mezi stranou, která žádá o výkon rozhodnutí a žalovaným v tomto řízení; iii) v případě výkonu rozhodnutí, jenž se má týkat movitého majetku zatíženého zástavním právem nebo zabaveného bez skutečné držby věci, předchozí existence jiného zabavení stejné nemovitosti a hypotéky vztahující se na movitý nebo nemovitý majetek nebo jejího obstavení a iv) nepřiměřené smluvní podmínky představující základ výkonu rozhodnutí nebo určující dlužnou částku.

21.

Článek 698 odst. 1 naopak stanoví, že o všech dalších námitkách, které mohou být vzneseny dlužníkem, včetně těch, které se týkají neplatnosti exekučního titulu, jeho splatnosti, určitosti, zániku nebo výše pohledávky, bude rozhodnuto v příslušném řízení, aniž to povede k přerušení nebo zastavení řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou.

22.

V roce 2006 Juan Carlos Marí Merino, María de la Concepción Marí Merino a Juan Pérez Gavilán (dále jen „dlužníci“) uzavřeli úvěrovou smlouvu zajištěnou hypotékou za těchto podmínek: jistina 166000 eur, 25letá doba splácení a hodnota zastavené nemovitosti podle odhadu: 195900 eur.

23.

V lednu 2009 byla navýšena jistina a byla i prodloužena doba splácení na 34 let a čtyři měsíce.

24.

V říjnu 2013, kdy byl zůstatek dluhu 102750 eur, došlo ke druhé změně podmínek úvěrové smlouvy na žádost dlužníků, když dlužníci nehradili požadovanou úvěrovou splátku po dobu 375 dní. Aby se usnadnilo splacení jistiny dluhu, byl dohodnut splátkový kalendář na úhradu zůstávajícího dluhu ve výši 102750 eur na dobu 40 let a schválen i mimosoudní prodej. Navíc bylo doloženo, že tato nemovitost byla místem obvyklého bydliště dlužníků. Úprava úvěrové smlouvy byla spojena s opětovným ohodnocením hypotékou zatížených aktiv, jejichž hodnota byla nyní, při poklesu trhu, odhadnuta na 57689,90 eura.

25.

Když dlužníci neuhradili devět splátek, banka zahájila v březnu 2015 řízení o výkonu rozhodnutí týkajícího se nemovitostí zatížených hypotékou podáním návrhu k předkládajícímu soudu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit, a pokud by svůj dluh neuhradili, aby jejich aktiva zatížená hypotékou byla prodána v dražbě a výnosy z dražby byly použity k úhradě dlužné částky, plus úroky a náklady. Pro účely dražby byla bankou navržena vyvolávací cena ve výši 57684,90 eura.

26.

Dlužníci později uplatnili námitku proti výkonu rozhodnutí, v níž tvrdili, že smlouva tvořící právní základ výkonu rozhodnutí obsahuje zneužívající ujednání. Dlužníci se domnívali, že ujednání upravující prodloužení lhůty splatnosti jakožto i nové ohodnocení nemovitostí zatížených hypotékou bylo zneužívající. Dlužníci tvrdili, že prodloužení lhůty splatnosti se použilo pouze proto, aby je přimělo souhlasit s výrazně sníženým ohodnocením nemovitosti zatížené hypotékou, což bylo k újmě dlužníků. To výrazně zhoršilo jejich postavení, a jejich souhlas s úpravami úvěru byl proto založen na podstatném omylu ohledně smyslu smluvních podmínek. Dlužníci jako druhý důvod pro svou námitku uváděli, že pro vypůjčitele byly splněny podmínky pro zproštění se svých dluhů poskytnutím nemovitostí za účelem zaplacení, v nichž by zůstali jako nájemci podle Código de Buenas Prácticas Bancarias (Kodexu správné bankovní praxe) z důvodu hospodářské situace, které dlužníci čelili. Navíc bylo požádáno o přerušení řízení o výkonu rozhodnutí.

27.

To přivedlo předkládající soud k úvahám o možné existenci nekalých obchodních praktik ze strany banky při úvěrových úpravách uskutečněných v říjnu 2013 a možném použití směrnice č. 2005/29.

28.

Předkládající soud má pochybnosti ohledně výkladu relevantních ustanovení směrnice 2005/29, a proto se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:

29.

Písemná vyjádření byla v tomto řízení předložena společností Bankia, španělskou a irskou vládou, jakož i Komisí, z nichž všechny přednesly i ústní vyjádření na jednání konaném dne 7. února 2018.

30.

Všechny tři předběžné otázky se v podstatě týkají správného výkladu článku 11 směrnice 2005/29.

31.

Předkládající soud se svou první otázkou konkrétně táže, zda povinnost uložená členským státům podle článku 11 směrnice 2005/29 zavést „vhodné a účinné prostředky“ pro boj proti nekalým obchodním praktikám brání takové vnitrostátní právní úpravě, jaká nedovoluje uplatňování příslušných ustanovení směrnice v souvislosti s řízeními o výkonu rozhodnutí týkajících se nemovitostí zatížených hypotékou.

32.

Vnitrostátní soud se druhou a třetí předběžnou otázkou táže, zda tyto vhodné a účinné prostředky musí také zajistit prosazování souladu s kodexem chování. Jinými slovy, předkládající soud žádá o výklad ohledně právních prostředků nápravy, které má spotřebitel k dispozici na základě směrnice 2005/29 za okolností, kdy se obchodník neřídí kodexem chování.

33.

Po provedení analýzy „vhodných a účinných prostředků“ ve smyslu článku 11 směrnice 2005/29 se budu v odpovědi na první předběžnou otázku zabývat tím, zda se ustanovení směrnice musí také prosazovat v souvislosti s řízením o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, aby se zajistila efektivita směrnice. Poté se budu zabývat společně druhou a třetí předběžnou otázkou a proberu roli kodexů chování ve směrnici 2005/29.

34.

Důležitost spotřebitelů při vytváření vnitřního trhu je v unijním právu již dlouho uznávána ( 6 ). Nejenže se požadavky na ochranu spotřebitele musí brát v úvahu při definování a uplatňování unijní politiky a činností ( 7 ), ale byla přijata i řada různých unijních právních předpisů týkajících se ochrany spotřebitelů ( 8 ). Tato právní úprava je vedena dvěma hlavními cíli. Na jedné straně se zajišťuje vysoká úroveň ochrany spotřebitele, aby byla spotřebitelům poskytnuta důvěra pro nalezení nejlepších podmínek v každém členském státě, a na druhé straně je cílem i vytváření rámce umožňujícího přeshraniční obchod a zjednodušující přístup k trhům mimo tuzemsko, a tím i podpora hospodářské soutěže.

35.

Veškerá unijní legislativa týkající se spotřebitelů je charakterizována napětím mezi povzbuzováním spotřebitelů na jedné straně a podniků na straně druhé, aby vstupovali do přeshraničních transakcí. Zatímco vysoká úroveň ochrany spotřebitelů motivuje spotřebitele, podniky spíše odrazuje příliš moc „administrativní zátěže“. Tento rozpor vedl k roztříštění právního rámce, který se skládá z různých právních nástrojů poskytujících různé formy a úrovně ochrany spotřebitelů.

36.

Směrnice 2005/29 je rámcovým nástrojem upravujícím obecné zásady vzájemných vztahů mezi podniky a spotřebiteli, podle potřeby doplněné zvláštními odvětvovými předpisy ( 9 ). Tato směrnice je nástrojem maximální harmonizace. Kromě výslovných výjimek uvedených ve směrnici 2005/29 ( 10 ), musí být obecná úroveň ochrany spotřebitele zajištěna ve všech členských státech ( 11 ).

37.

Směrnice 2005/29 usiluje o zavedení této úrovně ochrany spotřebitele ve vzájemných vztazích mezi podniky a spotřebiteli po celé Evropské unii vytvořením dalekosáhlých kontrolních mechanismů nad obchodními praktikami, které mohou ovlivňovat hospodářské chování spotřebitelů ( 12 ). Uskutečňuje se to vytvářením systému sankcí, které usilují o to, aby odradily obchodníky od používání nekalých obchodních praktik a ukončily využívání těchto obchodních praktik ( 13 ).

38.

Tato směrnice je charakterizována mimořádně širokým rozsahem věcné působnosti (ratione materiae) ( 14 ). „Obchodními praktikami“ se podle čl. 2 písm. d) směrnice č. 2005/29 rozumí „jednání, opomenutí, chování nebo prohlášení, obchodní komunikace včetně reklamy a uvedení na trh ze strany obchodníka“. Kromě toho se směrnice vztahuje na obchodní praktiky při jednáních podniků se spotřebiteli před obchodní transakcí týkající se produktu nebo služby, v jejím průběhu a po ní ( 15 ).

39.

Jsou tři druhy obchodních praktik, které jsou zakázány podle článku 5 směrnice 2005/29. Obecně se obchodní praktiky považují za nekalé, pokud jsou v rozporu s požadavky náležité profesionální péče a současně ovlivňují nebo mohou ovlivňovat rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci ( 16 ). Konkrétně jsou zakázány klamavé a agresivní obchodní praktiky ( 17 ). V neposlední řadě směrnice obsahuje „černou listinu“ nekalých obchodních praktik, které jsou za všech okolností zakázány ( 18 ). Na rozdíl od prvních dvou kategorií nekalých obchodních praktik, jsou praktiky uvedené v příloze I považovány za nekalé za všech okolností a nevyžadují individuální posouzení v každém jednotlivém případě.

40.

Úkol zajistit dodržování ustanovení směrnice připadá členským státům, které mají zavést „vhodné a účinné prostředky“ pro boj proti nekalým obchodním praktikám podle článku 11 směrnice 2005/29. Je to výklad tohoto požadavku a z ní vyplývajících povinností pro členské státy, kterých se týká první otázka.

41.

Podle článku 11 směrnice 2005/29 „vhodné a účinné prostředky“ mohou představovat žalobu proti nekalým obchodním praktikám nebo správní řízení s možností soudního přezkumu. Soudy a správní orgány pověřené úkolem zajistit dodržování směrnice musí mít pravomoc k tomu, aby ukončily nekalé obchodní praktiky, případně zakázaly dané praktiky již od počátku. Kromě toho musí členské státy podle článku 13 stanovit vhodný systém sankcí s ohledem na odborníky, kteří používají nekalé obchodní praktiky.

42.

Avšak žádné povinnosti členským státům nemohou být stanoveny, jestliže jde o druh řízení, jako je řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, v jehož rámci musí být přezkoumány nekalé obchodní praktiky.

43.

Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, směrnice 2005/29 ponechává členským státům rozhodovací prostor pro výběr vnitrostátních opatření určených pro boj proti nekalým obchodním praktikám za podmínky, že jsou vhodná a účinná, a že takto stanovené sankce jsou účinné, přiměřené a odrazující ( 19 ).

44.

Předkládající soud však prohlašuje ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, že prostředky pro boj proti nekalým obchodním praktikám, jak jsou nastaveny španělským zákonodárcem, nejsou efektivní, protože nepovolují přezkum nekalých obchodních praktik ve zkrácených řízeních, jako jsou řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou.

45.

Zásada efektivity vyžaduje, aby práva zaručená ustanoveními unijního práva byla uplatňována efektivně a aby vnitrostátní procesní právo neznemožňovalo či nadměrně neztěžovalo použití unijního práva ( 20 ).

46.

Směrnice 2005/29 se omezuje na ukládání sankcí obchodníkům a jako taková nezaručuje právo spotřebitelů na právní prostředky nápravy. Na rozdíl od čl. 6 odst. 1 směrnice č. 93/13 o nepřiměřených smluvních podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ( 21 ), který jako právní důsledek výslovně stanoví prohlášení neplatnosti smluvní podmínky, nebo případně celé smlouvy, takové ustanovení nelze ve směrnici 2005/29 nalézt.

47.

Je však důležité, že směrnice 2005/29 na rozdíl od toho výslovně stanoví, že směrnice nemá žádný vliv na smluvní právo, a zejména na pravidla týkající se platnosti, vzniku nebo účinků smlouvy ( 22 ). Jak poukázala španělská vláda, zjištění existence nekalé obchodní praktiky proto nemůže vyvolat přímé právní účinky pro smluvní vztah mezi obchodníkem a spotřebitelem ( 23 ).

48.

Naopak zamýšleným účinkem směrnice 2005/29 je uložení sankcí obchodníkovi, který se uchýlil k nekalým obchodním praktikám. Za účelem účinného provádění této směrnice mají členské státy pouze povinnost stanovit vhodný systém sankcí ukládaných obchodníkům, kteří se uchylují k nekalým obchodním praktikám ( 24 ).

49.

Španělské právo stanovuje, že existence nekalých obchodních praktik může být prohlášena v určovacích řízeních. Tato určovací řízení však nemají odkladný účinek na řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou ani soudce nemůže při projednávání této věci vydat žádné předběžné opatření.

50.

Stále zůstává otázkou, zda je v zájmu zjištění efektivity směrnice 2005/29 potřebné, aby v řízeních o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou bylo soudcům umožněno ukládat sankce na základě směrnice nebo přiznávat odkladný účinek v případech, kdy byla zahájena určovací řízení o prohlášení existence nekalých obchodních praktik.

51.

Z ustálené judikatury Soudního dvora ohledně zásady efektivity vyplývá, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, musí být analyzován s přihlédnutím k roli tohoto ustanovení v řízení jako celku, jeho vývoji a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních soudních orgánů ( 25 ).

52.

Předmětem řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou je výkon exekučního titulu odvozeného z hypotéky. Takováto řízení v sobě zahrnují to, že nemovitost byla již dříve zastavena jako zajištění a věřitel disponoval exekučním titulem, jenž byl potvrzen veřejnou listinou a vložen do katastru nemovitostí, na nějž se věřitel může spoléhat, pokud dlužník nesplní svoji povinnost splatit dlužnou částku jako jeho poslední možnost (ultima ratio). Účelem exekučního řízení má být poskytnout rychlé a účinné prostředky k uplatnění právních nároků založených na základě veřejné listiny ( 26 ).

53.

Španělský zákonodárce v zájmu zachování co nejúčinnějšího řízení omezil důvody pro námitky proti výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou. Kromě námitek týkajících se platnosti samotné hypotéky, je soudní přezkum omezen na klauzule o nekalých obchodních praktikách v exekučním titulu, což je ustanovení, které bylo přidáno po rozsudku Soudního dvora ve věci Aziz ( 27 ).

54.

Soudní dvůr v této věci totiž ve smyslu směrnice 93/13 a v souladu s ustálenou judikaturou zastával názor, že odmítnutí možnosti přezkumu spravedlnosti smluvní podmínky v řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou by nespravedlivým způsobem zasáhlo spotřebitele, protože tento by se mohl domoci jen následné ochrany výlučně v podobě náhrady škody, kterou Soudní dvůr považoval za neúplnou a nedostatečnou ( 28 ). V důsledku toho bylo vnitrostátní právo považováno za odporující unijnímu právu ( 29 ).

55.

Předkládající soud naznačuje ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, že stejné důvody by se měly použít i ohledně nekalých obchodních praktik, protože určovací řízení nemají odkladný účinek. Pokud by došlo k exekuci nemovitosti před vydáním rozsudku v určovacím řízení, mohlo by to znamenat nemožnost přiznat účinky rozhodnutí vydanému proti obchodníkovi, který by nepřiměřeně zasáhl do zájmů spotřebitele. Pravděpodobně to je také důvodem, proč se Komise domnívá, že by se judikatura ve věci Aziz měla rozšířit i na tento případ ( 30 ).

56.

Daný případ je však třeba odlišovat od této ustálené judikatury.

57.

Práva přiznána spotřebiteli ve směrnicí 2005/29 se liší od práv přiznaných ve směrnicí 93/13. V posledně uvedené se uvádí, že závěr o zneužívající smluvní podmínce vede k prohlášení dané podmínky, případně celé smlouvy, za neplatnou ( 31 ). Směrnice 93/13 proto poskytuje právní prostředek nápravy, který má přímé důsledky na smluvní vztah mezi obchodníkem a spotřebitelem. Proto se také Soudní dvůr přiklonil k tomu, aby přiznal tuto možnost v řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, zvlášť když v daném případě šlo o domov spotřebitele ( 32 ).

58.

Na druhé straně směrnice 2005/29 nemá žádné ustanovení o individuálních smluvních prostředcích nápravy pro spotřebitele, a jak bylo již výše vysvětleno, závěr o existenci nekalých obchodních praktik může na základě směrnice vést jen k uložení sankcí danému obchodníkovi ( 33 ). Takovýto závěr proto nemůže zabránit exekuci hypotéky a výsledek určovacího řízení nebude mít žádné smluvní důsledky. Dokonce i kdyby byl rozsudek v určovacím řízení vydán po vymožení dluhu, spotřebitel by jím nebyl nepřiměřeně dotčen. Rozhodnutí v určovacím řízení fakticky nemá vůbec žádný vliv na právní postavení spotřebitele při výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou.

59.

Navíc v daném případě tvrzený nepřiměřený zásah ve vztahu k spotřebiteli nespočívá v exekučním řízení jako takovém, ale spíše v novém ohodnocení nemovitosti, které je použito při výpočtu vyvolávací ceny v dražbě. Spotřebitelé se obávají, že jejich nemovitost v dražbě nedosáhne tak vysoké nabídky, jakou by měla s vyšší vyvolávací cenou. Španělská vláda na jednání poukázala na to, že škoda namítaná spotřebiteli je tudíž pouze hypotetická před ukončením dražby. Ani hypotéka, ani výše dluhu není zpochybněna. Namísto toho je otázkou spíše výše dluhu, který zůstane po ukončení dražby a poté, co její výnos byl započten proti dluhu. Pokud by soudce v určovacím řízení skutečně určil existenci nekalých obchodních praktik, mohla by být po exekuci hypotéky přiznána náhrada škody. Výsledek by byl pro spotřebitele stejný, i kdyby došlo k přerušení exekučního řízení do ukončení určovacího řízení.

60.

V rozsahu, v jakém směrnice 2005/29 stanovuje, že členské státy musí zajistit urychlené řízení v boji proti nekalým obchodním praktikám, se takové řízení předpokládá jen za okolností, za kterých jsou soudy žádány, aby ukončily nekalé obchodní praktiky, nikoliv kde jsou nekalé obchodní praktiky posouzeny ex post ( 34 ).

61.

Proto podle mého názoru neexistence odkladných účinků určovacích řízení neznemožňuje ani nadměrně neztěžuje uplatňování směrnice 2005/29 ani za okolností, kdy v řízeních o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou není přezkum nekalých obchodních praktik možný.

62.

Pokud se však vznáší otázka přezkumu smluvních podmínek z hlediska jejich nespravedlnosti podle směrnice 93/13, a to buď z úřední povinnosti, nebo na návrh jedné ze stran, jak je to v původním řízení ( 35 ), určitá výhrada existuje.

63.

Při posuzování spravedlnosti smluvní podmínky se musí vzít v úvahu všechny okolnosti týkající se sjednání dané smlouvy. Závěr, že daná obchodní praktika je nekalá, je jedním z několika prvků, na kterých může příslušný soud založit své posouzení ( 36 ). Proto v rozsahu, v jakém je to potřebné pro náležité posouzení nespravedlnosti dané smluvní podmínky ve světle směrnice 93/13, musí být přezkum nekalých obchodních praktik možný i v řízeních o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou ( 37 ). Není však v této souvislosti potřebné, aby soudce jednající v řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou mohl prohlásit obchodní praktiky za nekalé ve smyslu směrnice 2005/29 a uložil odpovídající sankce. Ani prohlášení sankcí, ani jejich uložení nemůže mít žádný vliv na exekuční řízení.

64.

Jak bylo navíc zdůrazněno ve věci Pereničová a Perenič, závěr o existenci nekalých obchodních praktik neznamená „automaticky a sám o sobě“, že napadená smluvní podmínka je nekalá, a proto nemá ani přímý ani bezprostřední vliv na to, zda je smlouva platná ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 ( 38 ). Podle směrnice 93/13 musí dojít ke splnění řady dalších okolností. Například daná podmínka nesmí být výsledkem osobních jednání mezi obchodníkem a spotřebitelem ( 39 ). Zdá se mi však, že v původním řízení byla tato podmínka předmětem jednání. Dlužníci požádali o prodloužení lhůty pro splacení úvěru a banka nabídla prodloužení za podmínky, že nemovitý majetek zatížený hypotékou bude znovu ohodnocen. Proto se tato výhrada nejeví být ve věci v původním řízení použitelná. V každém případě, i když soudce zjistí existenci nekalých obchodních praktik, musí pečlivě zvážit všechny požadavky vyplývající ze směrnice 93/13, pokud jde o zneužívající povahu smluvní klauzule.

65.

Pro takovýto přezkum je postačující danost určitého ustanovení umožňujícího přezkum smluvních podmínek na základě směrnice 93/13, jak je tomu u článku 695 občanského soudního řádu. Není potřebné zajistit žádné samostatné důvody pro námitky v exekučním řízení na základě směrnice 2005/29. Pokud se nekalé obchodní praktiky převedou do nekalé smluvní podmínky, je možnost přezkumu takových praktik zajištěna v rámci posouzení takové smluvní podmínky na základě směrnice 93/13 a práva přiznaná spotřebitelům v posledně uvedené směrnici jsou plně využitelná.

66.

Článek 11 směrnice 2005/29 tudíž nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava, o jakou jde i v původním řízení, nepřipouštěla ani z úřední moci, ani na návrh jedné ze stran, soudní přezkum nekalých obchodních praktik v řízeních o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou.

67.

Vnitrostátní soud se svou druhou a třetí předběžnou otázkou domáhá výkladu právních prostředků nápravy, které má spotřebitel k dispozici na základě směrnice 2005/29 za okolností, kdy se obchodník neřídí kodexem chování.

68.

Všechny strany předložením svých písemných vyjádření tvrdily, že kodex chování nemůže být prosazovaný na základě směrnice 2005/29.

69.

Tradičně se kodexy chování používají v některých členských státech k určení pravidel a zásad chování obchodníků na dobrovolném základě v rámci určitého odvětví. Cílem takových samoregulačních kodexů je buď vysvětlení podrobností právních požadavků spotřebitelům způsobem, kterému mohou porozumět, nebo stanovení určitých odvětvových norem, které nejsou upraveny v právních předpisech ( 40 ). Kodexy chování jsou také proto zaměřeny na boj proti nevhodným obchodním praktikám vůči spotřebitelům a jejich účel se poněkud překrývá s účelem směrnice 2005/29. Je však důležité, že kodexy chování jsou samoregulačními nástroji. Kontrola chování je prováděna mezi členy daného odvětví, kteří se přihlásili k tomu, že budou kodexem vázáni. Směrnice 2005/29 na druhé straně požaduje po členských státech, aby prosazovaly její ustanovení silou práva a univerzálním způsobem.

70.

Takže jaká je role kodexu chování v rámci směrnice 2005/29 a může být dodržování kodexu chování prosazováno na základě směrnice?

71.

Směrnice 2005/29 definuje „kodex chování“ jako „dohodu nebo soubor pravidel, který není uložen právním nebo správním předpisem a který vymezuje chování obchodníků.“ ( 41 ) Irsko poukázalo na to, že kodexy chování jsou proto definovány jako nezávazné a nemají právní rámec ani právní sílu. Prosazování dodržování kodexu chování prostřednictvím soudů se proto od počátku zdá být s touto definicí v rozporu.

72.

Směrnice 2005/29 předvídá roli kodexů chování při posouzení existence nekalých obchodních praktik. Na jedné straně černá listina obchodních praktik, které se za všech okolností považují za nekalé v příloze I směrnice 2005/29, obsahuje dvě obchodní praktiky týkající se kodexů chování. Zaprvé pokud obchodník tvrdí, že podepsal kodex chování, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, a zadruhé pokud tvrdí, že kodex chování byl schválen veřejným nebo jiným subjektem, ačkoli tomu tak není, tak to automaticky vede k závěru, že nekalé obchodní praktiky existují ( 42 ).

73.

Na druhé straně, při posouzení toho, zda na základě článků 5 a 9 směrnice 2005/29 nekalé obchodní praktiky existují nebo neexistují, jsou pravidla a zásady chování uvedené v kodexech chování jedním z prvků, které se mají posoudit. Kodexy chování mohou poskytnout zejména důkaz o požadavcích na odbornou péči v daném odvětví ( 43 ).

74.

Směrnice 2005/29 však ukládá další požadavky na existenci nekalých obchodních praktik. Samotná skutečnost, že se obchodník neřídil kodexem chování, nemůže sama o sobě a automaticky vést k závěru o existenci nekalých obchodních praktik. Směrnice vyžaduje posouzení toho, s ohledem na skutečnosti každého jednotlivého případu, zda předmětná obchodní transakce je nekalá ve světle kritérií stanovených články 5 až 9 směrnice ( 44 ).

75.

Nad rámec role kodexů chování při posouzení existence nekalých obchodních praktik se v článku 10 směrnice 2005/29, který byl výslovně zmíněn předkládajícím soudem, uvádí, že kontrola nekalých obchodních praktik může být vedle žalob a stížnostních mechanismů před správními orgány prováděna i držiteli kodexů. Kodexy chování proto přispívají k boji proti nekalým obchodním praktikám vytvářením doplňkových prostředků kontroly. Pravidla a zásady chování zakotvené v kodexech chování jsou míněny jako pomoc pro obchodníky pro efektivní používání zásad uvedených ve směrnici při jejich každodenní činnosti v jejich konkrétním odvětví ( 45 ). Jak je výslovně uvedeno v článku 10, kontrolu ze strany držitelů kodexu „nelze považovat za rovnocennou“ soudním nebo správním opravným prostředkům a nečiní obsah kodexů chování právně vynutitelným.

76.

Je důležité, že i když je potvrzena existence nekalých obchodních praktik v případě, kdy obchodník nedodržel kodex chování, jediným právním důsledkem, který z toho může na základě směrnice 2005/29 vyplynout, je to, že se danému obchodníkovi uloží sankce. Jak bylo vysvětleno ve výše uvedených bodech 47 až 49, a rovněž na to poukázaly Komise a španělská vláda v souvislosti s prosazováním kodexů chování, směrnice neposkytuje spotřebiteli žádný individuální smluvní prostředek nápravy.

77.

Vzhledem k tomu, že směrnice 2005/29 nevytváří žádný individuální právní prostředek nápravy pro spotřebitele, aby prosazoval dodržování kodexu chování, je na každém členském státě, aby určil důsledky porušení takovéhoto kodexu, pokud existují „vhodné a účinné prostředky“ pro boj proti nekalým obchodním praktikám.

78.

Španělské právo právě v souvislosti s Kodexem správné bankovní praxe předvídá stížnostní mechanismus před Banco de España (španělská centrální banka). Stížnosti založené na tvrzeném porušování kodexu ze strany úvěrových institucí mohou být podány ke španělské centrální bance, která může uložit sankce a nařídit dodržování kodexu. Toto je v souladu s požadavky uloženými směrnicí 2005/29 ohledně kodexů chování, jak bylo výše uvedeno ( 46 ).

79.

V důsledku toho odpověď na druhou a třetí předběžnou otázku musí být, že směrnice 2005/29 nebrání vnitrostátní právní úpravě, jakou je ta, o kterou jde v původním řízení, jež neposkytuje žádné individuální právní prostředky nápravy pro spotřebitele za okolností, kdy se obchodník neřídí kodexem chování.

80.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Juzgado de Primera Instancia No 5 de Cartagena (soud prvního stupně č. 5, Cartagena, Španělsko) takto: