1

Projednávaný spor se týká rozhodnutí Komise C(2015) 9887 final ze dne 11. ledna 2016 o režimu státní podpory v podobě zdanění nadměrného zisku 37667 (2015/C) (ex 2015/NN), zavedeném Belgií (dále jen „napadené rozhodnutí“), které se týká zvláštní právní úpravy belgického daňového práva, a sice režimu zdanění nadměrného zisku dosaženého belgickými společnostmi náležejícími do skupin nadnárodních podniků. Podstatným prvkem tohoto režimu je systém daňových rozhodnutí ex ante týkajících se nadměrného zisku (dále jen „režim zdanění nadměrného zisku“) umožňující belgické společnosti, která je součástí nadnárodní skupiny, aby provedla úpravy svého daňového základu.

2

Podle Belgického království režim zdanění nadměrného zisku spočívá na zásadě volné hospodářské soutěže, jež se hojně uplatňuje v oblasti mezinárodního zdanění a je uznána Vzorovou úmluvou Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) o daních. Cílem této zásady je zajistit, aby hodnota přiznávaná přeshraničním transakcím v rámci nadnárodní skupiny odrážela jejich skutečnou hospodářskou hodnotu, tedy hodnotu za podmínek, které by se uplatnily, pokud by tyto transakce nebyly uskutečněny mezi osobami ve spojení, což by umožnilo považovat každou z těchto společností, které jsou součástí téže skupiny, za samostatnou zdanitelnou entitu.

3

Belgické království uvádí, že podle dotčeného režimu zdanění nadměrného zisku příslušný belgický daňový orgán zkoumá situaci každé společnosti samostatně a přijme ex ante rozhodnutí, kterým stanoví podmínky uplatňování uvedeného režimu. V takovém rozhodnutí se nejprve stanoví ceny za obvyklých tržních podmínek uplatněné na transakce uskutečněné mezi belgickou společností a společnostmi, se kterými je spojena, a to na základě zprávy o převodních cenách. Jakmile jsou tyto převodní ceny na transakce uplatněny, belgický subjekt, který má centrální postavení v nadnárodní skupině, si v zásadě ponechává zbývající zisk pocházející z těchto transakcí. Dále se na základě druhé zprávy o převodních cenách stanoví potenciální „nadměrný zisk“. Za tímto účelem se přihlédne ke skutečnosti, že část zbývajícího zisku vyplývá z přidané hodnoty generované činnostmi uskutečňovanými belgickým subjektem a druhá část tohoto zbývajícího zisku je výsledkem takových skupinových efektů, jako jsou synergie ve skupině nebo úspory z rozsahu. V rámci zbytkového zisku odpovídá nadměrný zisk zisku, kterého by společnost nemohla dosáhnout, pokud by byla nezávislá. Jedná se tak o zisk belgického subjektu, který přesahuje zisk dosažený za obvyklých tržních podmínek.

4

Belgické království zdůrazňuje, že pouze nadměrný zisk, který na základě zpráv o převodních cenách nemůže být připsán transakcím belgické společností podléhající daňové povinnosti v Belgii, a není tak součástí zisku této společnosti dosaženého v souladu se zásadou obvyklých tržních podmínek, může být odpočten od daňového základu dotčeného daňového režimu. Podle Belgického království zbývající zisk odráží zisk dosažený belgickým subjektem, který je zdaňován belgickými orgány v souladu s ustanoveními belgického práva, kdežto zisk, který vyplývá z příslušnosti k nadnárodní společnosti, do daňové pravomoci Belgie nespadá.

5

Evropská komise v napadeném rozhodnutí konstatovala, že režimem zdanění nadměrného zisku je jeho adresátům poskytována státní podpora. Tento režim se totiž odchyluje od obecného pravidla stanoveného v belgickém daňovém právu, podle kterého společnosti se sídlem v Belgii nebo vykonávající své činnosti prostřednictvím stálé provozovny v Belgii jsou zdaňovány z jejich celkového zdanitelného zisku, při jehož výpočtu se vychází ze zisku, kterého skutečně dosáhly. Část zisku dosaženého belgickými subjekty z nadnárodních skupin je osvobozena od daně z příjmů právnických osob, což vede k nerovnému zacházení mezi společnostmi, které se nacházejí v podobné faktické a právní situaci, pokud jde o cíl sledovaný výše uvedeným obecným pravidlem, který spočívá ve zdanění zisků všech společností, které podléhají dani v Belgii.

6

Komise v napadeném rozhodnutí podpůrně uvedla, že nezávisle na skutečnosti, že referenční režim může být považován za režim zahrnující obecné pravidlo, podle kterého belgické subjekty náležející do nadnárodních skupin společností nemají být zdaňovány, pokud jde o částky nadměrného zisku označovaného jako zisk dosažený za „obvyklých tržních podmínek“, jelikož režim nadměrného zisku představuje nesprávný způsob uplatnění zásady volné hospodářské soutěže, a tedy odchylku od této zásady. Tato odchylka totiž spočívá v tom, že belgickým subjektům z nadnárodních skupin je přiznáno osvobození od daně pro části jejich zisku dosaženého v podmínkách volné hospodářské soutěže, čímž dochází k nerovnému zacházení mezi podniky, které se nacházejí v podobné faktické a právní situaci, pokud jde o cíl sledovaný obvyklým režimem zdanění zisku právnických osob v Belgii.

7

Proto napadené rozhodnutí v článku 1 stanoví, že režim zdanění nadměrného zisku představuje podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, která je neslučitelná s vnitřním trhem, a byla Belgickým královstvím zavedena protiprávně v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU. Článek 2 odst. 1 až 4 Belgickému království nařizuje, aby od příjemců vybrala nazpět protiprávní a neslučitelnou podporu, přičemž uvádí, že k částkám, které mají být navráceny, přirůstají úroky počítané na základě složeného úročení a že každá částka, která dosud nebyla získána zpět od příjemců, bude vymáhána od skupiny podniků, k níž příjemce náleží. Jeho článek 3 stanoví, že se navrácení poskytnuté podpory musí provést s okamžitým účinkem a Belgické království zajistí plné provedení napadeného rozhodnutí do čtyř měsíců ode dne jeho oznámení. Jeho článek 4 ukládá Belgickému království povinnost, aby ve lhůtě dvou měsíců od oznámení tohoto rozhodnutí poskytlo Komisi mimo jiné seznam příjemců podpory a informaci o její celkové výši (jistina a úroky), kterou má každý příjemce vrátit, a Komisi podávala průběžné zprávy o vnitrostátních opatřeních pro výkon napadeného rozhodnutí, a to až do úplného navrácení podpory poskytnuté v rámci daného režimu.

8

Komise v tiskové zprávě ze dne 11. ledna 2016 týkající se napadeného rozhodnutí uvedla, že vymáhání státní podpory se bude týkat celkové částky ve výši přibližně 700 milionů eur a že pokud jde o příjemce, budou se belgické orgány muset obrátit na přibližně 35 nadnárodních společností.

9

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 26. dubna 2016 podalo Belgické království žalobu znějící na zrušení napadeného rozhodnutí.

10

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 26. dubna 2016 podalo Belgické království projednávaný návrh na předběžné opatření, v němž navrhuje, aby předseda Tribunálu:

11

Ve vyjádření k návrhu na nařízení předběžných opatření došlých kanceláři Tribunálu dne 17. května 2016 Komise navrhuje, aby předseda Tribunálu:

12

Z článku 278 SFEU ve spojení s článkem 279 SFEU a čl. 256 odst. 1 SFEU vyplývá, že soudce rozhodující o předběžném opatření může nařídit odklad vykonatelnosti aktu napadeného před Tribunálem či nezbytná předběžná opatření, má-li za to, že to okolnosti vyžadují. Článek 278 SFEU však zakotvuje zásadu, že žaloby nemají odkladný účinek vzhledem k tomu, že pro akty přijaté orgány Evropské unie platí domněnka legality. Soudce rozhodující o předběžném opatření tedy může nařídit odklad vykonatelnosti aktu napadeného před Tribunálem nebo nařídit předběžné opatření pouze výjimečně (viz usnesení ze dne 11. listopadu 2013, CSF v. Komise, T‑337/13 P, nezveřejněné, EU:T:2013:599, bod 21 a citovaná judikatura).

13

Článek 156 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu mimoto stanoví, že návrh na předběžné opatření musí označit předmět sporu, okolnosti, které dokládají naléhavost, jakož i skutkové i právní důvody, které prima facie odůvodňují nařízení navrhovaného předběžného opatření. Soudce rozhodující o návrhu na předběžná opatření tudíž může rozhodnout o odkladu vykonatelnosti aktu nebo jiném předběžném opatření, pokud bylo prokázáno, že jejich nařízení je prima facie odůvodněno skutkově i právně (fumus boni juris) a je naléhavé v tom smyslu, že k zabránění vážné a nenapravitelné újmy na zájmech navrhovatele je nezbytné, aby byla nařízena a nabyla účinnosti před rozhodnutím ve věci samé. Tyto podmínky jsou kumulativní, takže návrh na předběžné opatření musí být zamítnut, pokud některá z nich není splněna (viz usnesení ze dne 11. listopadu 2013, CFS v. Komise, T‑337/13, nezveřejněné, EU:T:2013:599, bod 22) a citovaná judikatura.

14

V rámci tohoto celkového přezkumu má soudce rozhodující o návrhu na předběžné opatření širokou posuzovací pravomoc, a protože neexistuje žádné pravidlo ukládající mu předem určený postup analýzy při posuzování nutnosti vydat předběžná opatření, je na něm, aby s ohledem na okolnosti projednávaného případu určil způsob, jakým musí být tyto jednotlivé podmínky ověřeny, a pořadí, v jakém musí být zkoumány. Soudce rozhodující o návrhu na předběžné opatření rovněž případně přistoupí ke zvážení existujících zájmů (viz usnesení ze dne 11. listopadu 2013, CFS v. Komise, T‑337/14 R, EU:T:2013:599, bod 23 a citovaná judikatura).

15

S ohledem na skutečnosti obsažené ve spise má soudce rozhodující o předběžných opatřeních za to, že má k dispozici veškeré skutečnosti nezbytné k rozhodnutí o tomto návrhu na předběžné opatření a nepotřebuje k tomu předchozí ústní vysvětlení účastnic řízení.

16

Za okolností projednávané věci je nejprve nutné zkoumat, zda je splněna podmínka naléhavosti.

17

Belgické království v tomto kontextu odmítá právní nejistotu vyplývající z nového přístupu Komise, pokud jde o definici daňové příslušnosti členského státu a její nové definice „zásady obvyklých tržních podmínek“. Tvrdí, že z důvodu této právní nejistoty bezprecedentního rozsahu je vysoce pravděpodobné, že se některé podniky rozhodnou pro opuštění Belgie nebo tam již nebudou investovat, což by belgickému hospodářství způsobilo nenapravitelnou újmu.

18

Belgické království se dále obává toho, že mu výkon napadeného rozhodnutí způsobí nenapravitelnou újmu, jelikož belgické daňové orgány budou muset od společností získat všechny údaje, přezkoumat a přepočítat daň, kterou by každá společnost musela zaplatit v případě neexistence režimu nadměrného zisku, a požadovat navrácení částky zvýšené o úroky. Tyto orgány by kromě toho musely kontaktovat své partnery v jiných členských státech a v některých třetích zemích za účelem určení, zda část nadměrného zisku, která byla v Belgii převedena do následujícího účetního období, byla nebo bude zdaněna jinde. Tato práce by představovala enormní administrativní zátěž pro státní správu relativně malého státu, který má k dispozici méně lidských zdrojů. Belgické království tvrdí, že v případě zrušení napadeného rozhodnutí by muselo čelit vážné a nenapravitelné újmě, kterou by muselo zvládnout, nejprve v rámci stanovení částky, která má být vrácena na základě napadeného rozhodnutí, které je nejasné, a poté k vracení vybraných částek.

19

Belgické království dodává, že v případě navracení částek kvalifikovaných jako protiprávní státní podpora neslučitelná s vnitřním trhem, by společnosti, od kterých by tyto podpory měly být získány, podaly žaloby. Vnitrostátní soudy by ostatně stejně jako mezinárodní arbitrážní orgány musely řešit velké množství zdlouhavých a složitých sporů zahájených společnostmi, které by se domáhaly náhrady škody a úroků.

20

Belgické království v tomto kontextu připomíná, že podle judikatury mohou v některých případech existovat důvody pro zmírnění podmínky týkající se naléhavosti, pokud je prokázaný fumus boni juris obzvláště závažný. Proto byl již soudce rozhodující o předběžných opatřeních povinen přihlédnout k nepřiměřeným obtížím spojeným s prokazováním nenapravitelného charakteru údajné újmy a uznat, že primární právo, tedy články 278 a 279 SFEU mají přednost před jakoukoliv sekundární právní úpravou. Soudci rozhodujícímu o předběžných opatřeních tak nic nebrání v tom, aby tyto články přímo použil a nařídil odklad výkonu rozhodnutí, je-li toho názoru, že „to vyžadují okolnosti“, nebo nařídí „nezbytné“ předběžné opatření, a to z důvodu zjevné protiprávnosti napadeného opatření, pokud by například nebylo ani jen zdánlivě v souladu s právem.

21

Komise je naopak toho názoru, že podmínka týkající se naléhavosti není splněna.

22

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se musí naléhavost návrhu na předběžné posuzovat podle toho, zda je vydání předběžného rozhodnutí nezbytné pro zajištění toho, aby účastníku řízení, který podává návrh na předběžné opatření, nevznikla vážná a nenapravitelná újma. Tomuto účastníku řízení přísluší, aby prokázal, že nemůže vyčkat rozhodnutí o žalobě v hlavním řízení, aniž utrpí takovou újmu (usnesení ze dne 19. září 2012, Řecko v. Komise, T‑52/12 R, EU:T:2012:447, bod 36; ze dne 17. ledna 2013, Slovinsko v. Komise, T‑507/12 R, nezveřejněné, EU:T:2013:25, bod 14, a ze dne 27. února 2015, Španělsko v. Komise, T‑826/14 R, EU:T:2015:126, bod 24).

23

Pokud jde o důkazy, které jsou za tímto účelem nezbytné, z ustálené judikatury vyplývá, že účastník řízení, který se domáhá nařízení předběžného opatření, musí soudu předložit konkrétní a přesné údaje podpořené podrobnými dokumenty, které prokazují tvrzenou situaci a umožňují posoudit důsledky, které by pravděpodobně vyplynuly z nenařízení požadovaného opatření. Tento účastník řízení je tak povinen předložit důkazy na podporu informací, na jejichž základě by bylo možné sestavit pravdivý a úplný obraz situace, o které tvrdí, že odůvodňuje nařízení uvedeného opatření (v tomto smyslu viz unesení ze dne 17. ledna 2013, Slovinsko v. Komise, T‑507/12 R, nezveřejněné, EU:T:2013:25, bod 16 a citovaná judikatura).

24

Vzhledem k tomu, že projednávaný návrh na předběžné opatření podalo Belgické království, je třeba připomenout, že členské státy jsou odpovědné za zájmy, které jsou považovány za obecné na vnitrostátní úrovni. Proto mohou zajistit jejich ochranu v rámci řízení o předběžném opatření a mohou zejména požadovat uložení předběžných opatření s tvrzením, že sporné opatření by mohlo vážně ohrozit splnění jejich státních úkolů a úkolů veřejného pořádku. Členské státy mohou dále uplatnit újmy, které se týkají určitého odvětví jejich hospodářství, zejména jestliže sporné opatření může mít nepříznivý vliv na úroveň zaměstnanosti a životní náklady. Naopak nestačí, aby uvedly újmu, kterou by utrpěl omezený počet podniků, pokud tyto podniky samostatně nepředstavují celé odvětví národního hospodářství (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 29. srpna 2013, Španělsko v. Komise, T‑82/13 P, EU:T:2015:126, bod 25 a citovaná judikatura).

25

Pokud jde v projednávané věci o tvrzení Belgického království, podle kterého je v případě výkonu napadeného rozhodnutí pravděpodobné, že některé podniky, které jsou příjemci režimu zdanění nadměrného zisku, přesunou svou činnost mimo Belgii nebo se rozhodnou, že v Belgii již nebudou investovat, je nutné konstatovat, že Belgické království netvrdí, a tím spíše neprokázalo, že tyto podniky, jejich počet neuvedlo, jsou reprezentativní pro určité odvětví hospodářství a jejich ovlivnění může mít nepříznivý vliv na úroveň zaměstnanosti a životní náklady v určitém hospodářském odvětví nebo určitém belgickém regionu (v tomto smyslu obdobně viz usnesení ze dne 27. února 2015, Španělsko v. Komise, T‑82/14 P, EU:T:2015:126, bod 31).

26

Belgické království tak neprokázalo věrný a celkový obraz tvrzené hospodářské situace k odůvodnění naléhavosti, který vyžaduje judikatura. Za těchto okolností soudce rozhodující o předběžných opatřeních nemůže uznat dovolávanou naléhavost a přitom se spokojit s pouhým nepodloženým tvrzením Belgického království, které se týká jednání, jehož se u některých podniků obává. Vzhledem k striktně výjimečnému charakteru nařízení předběžných opatření (viz bod 12 výše), může být takové opatření přiznáno pouze tehdy, pokud uvedené tvrzení doprovází údaje představující věrný a celkový obraz dotčené situace a pokud je založeno na důkazech (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 17. ledna 2013, Slovinsko v. Komise, T‑507/12 R, nezveřejněné, EU:T:2013:25, body 18 a 19 a citovaná judikatura).

27

Stejně tomu je v případě tvrzení Belgického království, podle kterého vzhledem k tomu, že jeho daňové orgány jsou „orgány relativně malého státu, který má k dispozici pouze omezené lidské zdroje“ by bylo vystaveno nepřiměřené administrativní zátěži, pokud by měly stanovit částku podpory, která má být navrácena, a v případě pozdějšího zrušení napadeného rozhodnutí, výběru částky, které je třeba navrátit. Belgické království se totiž omezilo na uvedení údajných, ryze abstraktních administrativních obtíží, aniž objasnilo strukturu lidských zdrojů dostupných v jeho daňové správě, konkretizovalo údajně nepřiměřenou zátěž, které je daňová správa vystavena, a na základě konkrétních argumentů daňové povahy zpochybnilo body 205 až 211 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se věnují právě metodě navrácení částek kvalifikovaných jako protiprávní státní podpora, která je neslučitelná s vnitřním trhem.

28

Belgické království nezpochybnilo ani tvrzení Komise uvedené v bodě 202 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého kvantifikace částek, které mají být navráceny, není složitá: osvobození nadměrného zisku odpovídá procentnímu podílu ze zisku před zdaněním uplatňovaným na zisk skutečně přiznaný belgickým subjektem náležejícím ke skupině, přičemž pro odstranění selektivní výhody vyvolané opatřením postačí navrátit rozdíl mezi daní splatnou ze skutečně dosaženého zisku a daní skutečně zaplacenou v rámci napadeného režimu zvýšeného o úroky generované touto částkou, a to ode dne přiznání podpory.

29

Dále vzhledem k tomu, že Belgické království neuvedlo přesný počet podniků dotčených případným navrácením podpory, soudce rozhodující o nařízení předběžných opatření může vzít v úvahu pouze údaj uvedený v příloze k napadenému rozhodnutí, tedy přibližně padesát podniků, nebo údaj zveřejněný Komisí v její tiskové zprávě ze dne 11. ledna 2016, která hovoří o přibližně 35 podnicích. Zpracování takového počtu spisů týkajících se vymáhání částek příslušnými orgány nevyvolává dojem, že by došlo k narušení řádného fungování belgické daňové správy (viz obdobně usnesení ze dne 27. února 2015, Španělsko v. Komise, T‑826/14 R, EU:T:2015:126, body 48 a 49), a to ani za předpokladu, že této administrativa bude fakticky nucena zpracovat všechny žádosti o přezkoumání, přepočet a kontakt s jinými administrativami, na což upozorňuje Belgické království (viz bod 18 výše).

30

Podobně, pokud se Belgické království obává toho, že se společnosti, od kterých má být podpora získána, obrátí na soudy, které by tak musely čelit řadě zdlouhavých a složitých sporů, postačí konstatovat, že nebylo prokázáno, že belgickým soudům hrozí zahlcení žalobami podanými proti inkasním příkazům vydaným orgány daňové správy, takže by mohlo být vážně narušeno fungování belgického soudního systému, je třeba především připomenout, že vzhledem k tomu, že Belgické království neupřesnilo počet podniků, které by mohly být dotčeny případným navracením podpory, soudce rozhodující o nařízení předběžných opatření musí vycházet z předpokladu, že by belgické soudy musely rozhodnout nejvýše o padesáti návrzích (viz bod 29 výše). Projednání takového počtu žalob stěží může ovlivnit řádné fungování belgického soudního systému (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 27. února 2015, Španělsko v. Komise, T‑826/14 R, EU:T:2015:126, body 48 a 49).

31

Vzhledem k tomu, že se Belgické království na podporu své argumentace týkající se rizik narušení fungování jeho daňové správy a soudního systému, odvolává na usnesení ze dne 19. září 2012, Řecko v. Komise (T‑52/12 P, EU:T:2012:447), je třeba připomenout, že uznání naléhavosti, ve věci, která vedla k vydání uvedeného usnesení, byla založena na souboru velmi specifických okolností, které v Řecku v roce 2012 existovaly (dále jen „věc týkajíc se Řecka“).

32

Předseda Tribunálu totiž ve věci týkající se Řecka zohlednil, pokud jde o riziko, že se Řecká republika dostane do situace, kdy bude ohroženo plnění jejích státních úkolů, zohlednil zejména skutečnost, že počet příjemců podpory, tedy řeckých zemědělců, u kterých měly řecké orgány přistoupit k vymáhání podpory, činil několik set tisíc řeckých zemědělců, a že spolu se svými rodinami tak představovali významnou část celkového počtu řeckého obyvatelstva. Podle předsedy Tribunálu by takové hromadné vymáhání mělo nepříznivé důsledky pro daňovou správu, která se musí věnovat absolutní prioritě, a sice boji proti daňovým podvodům a sledování „velkých daňových úniků“ s cílem vybrat částky ve výši 20 miliard eur, tedy téměř padesátinásobek výše podpory, která má být navrácena v zemědělském odvětví, a to tím spíše že bylo vysoce pravděpodobné, že značný podíl ze stovek tisíc zemědělců odmítne odvést požadované částky, což by vyžadovalo rozsáhlý zásah zaměstnanců daňové správy, jejichž počet přitom nebyl navýšen za účelem provedení nuceného navrácení (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 19. září 2012, Řecko v. Komise, T‑52/12, EU:T:2012:447, body 44 až 47).

33

K tomu se ve věci týkající se Řecka přidalo riziko narušení veřejného pořádku. Předseda Tribunálu v tomto kontextu zohlednil skutečnost, že společenské klima v Řecku bylo poznamenáno narušením důvěry vůči orgánům veřejné moci, všeobecnou nespokojeností a pocitem nespravedlnosti, přičemž zdůraznil, že neustále narůstají násilné demonstrace proti drakonickým opatřením přijatým řeckými orgány veřejné moci, takže vymáhání sporných plateb v celém zemědělském odvětví by mohlo vyvolat demonstrace, které by se mohly zvrhnout v násilí a dramatické události, čímž by byla způsobena vážná a nenapravitelná újma, které se Řecká republika může oprávněně dovolávat (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 19. září Řecko v. Komise, T‑52/12 R, EU:T:2012:447, body 48 a 49).

34

Je však zjevné, že Belgické království se při prokazování naléhavosti v projednávané věci nemůže dovolávat žádných obdobných okolností, které jsou charakteristické pro věc týkající se Řecka.

35

Konečně, pokud je Belgické království toho názoru, že je třeba zmírnit podmínku týkající se naléhavosti v případě, že je prokázaný fumus boni juris obzvláště závažný, je nutné konstatovat, že návrh na předběžné opatření, namísto toho, aby se dovolávalo zásady fumus boni juris takovéto povahy, odkazuje na judikaturu, podle které je podmínka týkající se fumus boni juris splněna, pokud se alespoň jeden z důvodů uplatňovaných na podporu hlavní žaloby, jeví prima facie relevantní, nebo v každém případě není neopodstatněný, jelikož odhaluje existenci citlivého právního problému, jehož řešení není jasné, a vyžaduje tak podrobné šetření, které musí být předmětem hlavního řízení. Belgické království rovněž v návrhu na předběžné opatření dále zastává názor, že odpověď na právní otázky, které byly takto vzneseny, není bezprostředně zjevná a vyžaduje podrobné zkoumání, které patří do řízení ve věci samé, a navrhuje, aby předseda „posoudil žalobu tak, že není zjevně neopodstatněná, jelikož otázky, které jsou předmětem této žaloby, jsou dostatečně relevantní a závažné, aby prokázaly fumus boni juris“.

36

Z toho podle názoru samotného Belgického království vyplývá, že předpoklad tvrzeného zmírnění, tedy existence obzvláště závažného fumus boni juris, patrně není v projednávané věci splněn.

37

V každém případě je nutné připomenout, že zmírnění podmínek použitelných na posouzení existence naléhavosti bylo připuštěno pouze ve třech sporech, ve kterých se ze systémových důvodů jevilo jako nepřiměřeně obtížné, či dokonce nemožné, aby byly splněny tyto podmínky, které jsou stanoveny v jednacím řádu a tradičně vykládány v judikatuře.

38

V tomto kontextu je třeba zmínit spor týkající se omezujících opatření. V tomto ohledu je třeba uvést, že každý návrh na odklad výkonu omezujícího opatření bude v zásadě zamítnut z důvodu, že by takový odklad mohl zabránit plnému účinku těchto opatření v případě, že by hlavní žaloba směřující k dosažení zrušení tohoto opatření byla zamítnuta. Takový odklad provádění by totiž subjektu, který je předmětem těchto opatření, umožnil vybrat všechny prostředky uložené u bank povinných zajistit jejich zmrazení a vyčerpat prostředky z jeho bankovních účtů před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé. Mohl by tak obejít účel omezujících opatření, která by vůči němu byla přijata, třebaže předběžné opatření požadované od soudce rozhodujícího ve věci nesmí předem neutralizovat důsledky rozhodnutí, které bude poté v hlavním řízení vydáno [viz usnesení ze dne 14. června 2012, Qualitest FZE v. Rada, C‑644/11 P(R), nezveřejněné, EU:C:2012:354, body 73 až 77 a citovaná judikatura, a ze dne 11. března 2013, Iranian Offshore Engineering & Construction v. Rada, T‑110/12 R, EU:T:2013:118, bod 34 a citovaná judikatura].

39

Z ustálené judikatury mimoto vyplývá, že zájem osoby nebo subjektu na přiznání předběžného uvolnění jejích finančních prostředků sleduje dosažení výhody, kterého by nemohly dosáhnout ani rozsudkem zrušujícím napadené opatření. Takový rozsudek by totiž měl praktické účinky požadované touto osobou nebo tímto subjektem, a sice uvolnění jejich prostředků až k určitému datu následujícímu po vyhlášení tohoto rozsudku, přičemž k tomuto datu soud rozhodující o předběžných opatřeních v prvním stupni ztratí veškerou příslušnost ratione temporis, přičemž zmrazení finančních prostředků by mohlo být v každém případě zachováno z důvodu nového omezujícího opatření, které by ve lhůtě stanovené v čl. 60 druhém pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, nahradilo zrušené opatření. V důsledku toho zájem dotčené osoby nebo subjektu dosáhnout prostřednictvím předběžného opatření dočasného uvolnění finančních prostředků nemůže být chráněn soudcem rozhodujícím o nařízení předběžného opatření (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 16. července 2015, National Iranian Tanker Company v. Rada, T‑207/15 R, EU:T:2015:535, body 55 až 58 a citovaná judikatura).

40

Právě s ohledem na tuto zvláštní situaci sporů týkajících se omezujících opatření, soud rozhodující o předběžných opatřeních ve zcela výjimečných případech vzal v potaz možnost, že naléhavost může spočívat v naléhavé potřebě zhojit co nejrychleji zjevnou a mimořádně závažnou protiprávnost nebo uplatnit přímo článek 278 SFEU, tedy ustanovení primárního práva, a tudíž normu vyšší právní síly, než je jednací řád (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 24. ledna 2014, HTTS a Bateni v. Rada, T‑45/14 R, nezveřejněné, EU:T:2014:85, body 50 a 51).

41

Zadruhé je třeba připomenout spory týkající se zadávání veřejných zakázek. Vzhledem k tomu, že dosud uplatňovaná judikatura měla takový systémový účinek, že vyloučenému uchazeči prakticky znemožňuje prokázat, že odmítnutí jeho nabídky mu může způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu, soudce rozhodující o nařízení předběžných opatření byl toho názoru, že takový výsledek je neslučitelný s požadavky účinné předběžné soudní ochrany zaručené článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie. Z tohoto důvodu se napříště uznává, že v případě, kdy vyloučený uchazeč uspokojivě prokáže existenci obzvláště závažného fumus boni juris, nelze od něj požadovat, aby prokázal, že mu může být způsobena nenapravitelná újma za předpokladu, že návrh na nařízení předběžného opatření podá v požadované lhůtě [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 23 dubna 2016, Komise v. Vanbreda Risk & Benefits, C‑35/15 P(R), EU:C:2015:275, body 30 a 57].

42

Konečně zatřetí je třeba připomenout spory o přístup k dokumentům. Pokud jde o ochranu údajně důvěrných dokumentů soudce rozhodující o nařízení předběžných opatřeních zdůraznil, že i když nezhojitelný charakter dovolávané újmy nemůže být prokázán, brání akcesorická, a tedy omezená povaha jeho pravomocí, jakož i akcesorická a prozatímní povaha řízení o předběžných opatřeních ve vztahu k hlavnímu řízení, zpřístupnění některých individuálních údajů obsažených v těchto dokumentech, i když nelze vyloučit, že soudci rozhodující o předběžném opatření by sami upřednostnili zkoumání toho, zda dotčeným dokumentům vzhledem k jejich povaze musí svědčit obecná domněnka důvěrnosti, tj. domněnky, na jejímž základě se na uvedené dokumenty nebude vztahovat povinnost dílčího zpřístupnění. Soudce rozhodující o nařízení předběžných opatřeních tak v zásadě, a to s ohledem na svou ryze akcesorickou pravomoc, nemůže povolit dílčí zpřístupnění, aniž zbaví rozhodnutí soudů rozhodujících ve věci samé užitečného účinku. Vzhledem k tomu, že tyto úvahy týkající se povahy řízení o předběžných opatřeních jsou určující pro konečný výsledek tohoto řízení jako takového, nemohou být uplatněny pouze na oblast fumus boni juris a vážení zájmů, ale soudci rozhodujícímu o předběžných opatřeních musí rovněž umožnit, aby případně přímo uplatnil články 278 a 279 SFEU, tedy ustanovení primárního práva, která ho opravňují nařídit odklad výkonu, pokud má za to, že „to vyžadují okolnosti“, a nařídit „nezbytná“ předběžná opatření (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 25. července 2014, Deza v. ECHA, T‑189/14 R, nezveřejněné, EU:T:2014:686, body 99 až 101, 104 a 105, a ze dne 1. září 2015, Pari Pharma v. EMA, T‑235/15 R, EU:T:2015:587, body 104 až 106, 109 a 110).

43

Vzhledem k tomu, že projednávanou věc není možné podřadit pod žádný ze tří typů sporů uvedených v ode 38 až 42 výše, je třeba uplatnit podmínky týkající se fumus boni juris a naléhavosti tak, jak jsou tradičně vykládány v judikatuře (viz bod 13 výše), takže Belgické království mělo prokázat bezprostřednost vážné a nenapravitelné újmy, přičemž fumus boni juris, ať je jakkoliv silný, nemůže zhojit nedostatek naléhavosti (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 27. února 2015, Španělsko v. Komise, T‑826/14 P, EU:T:2015:126, bod 23).

44

S ohledem na výše uvedené soud rozhodující o předběžných opatřeních může pouze konstatovat, že Belgické království neprokázalo, že v případě, že nebude přiznán požadovaný odklad vykonatelnosti, by hrozilo nebezpečí, že utrpí vážnou a nenapravitelnou újmu. Podmínka naléhavosti tedy není splněna.

45

Toto řešení je slučitelné s vážením různých protichůdných zájmů v projednávané věci, v jehož rámci musí soud rozhodující o předběžných opatřeních zejména určit, zda zájem Belgického království na dosažení požadovaného předběžného nařízení převažuje nad zájmem, který představuje bezprostřední uplatnění napadeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 26. června 2003, Belgie a Forum 187 v. Komise, C‑182/03 R a C‑217/03 R, EU:C:2003:385, bod 142).

46

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 108 odst. 2 první pododstavec SFEU stanoví, že zjistí-li Komise, že podpora není slučitelná s vnitřním trhem, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví. Z toho vyplývá, že obecný zájem, v jehož jméně Komise vykonává své funkce, které jí jsou svěřeny v čl. 108 odst. 2 SFEU, aby zaručila, že fungování vnitřního trhu nebude nabouráváno státními podporami narušujícími hospodářskou soutěž, má obzvláštní význam. Povinnost dotyčného členského státu pozastavit státní podporu neslučitelnou se společným trhem má za cíl obnovení předchozího stavu (viz usnesení ze dne 20. srpna 2014, Gmina Kosakowo v Komise, T‑217/14 R, nezveřejněné, EU:T:2014:734, bod 51 a citovaná judikatura).

47

V důsledku toho bylo rozhodnuto, že v rámci návrhu na odklad výkonu povinnosti navrátit protiprávně vyplacenou státní podporu prohlášenou za neslučitelnou se společným trhem, kterou uložila Komise, má zájem Evropské unie za obvyklých okolností převážit nad zájmem příjemců podpory, tedy nad zájmem vyhnout se povinnosti navrátit podporu ještě před vydáním rozsudku v hlavním řízení. Pouze za mimořádných okolností mohou příjemci takové podpory dosáhnout nařízení předběžných opatření, a to především za předpokladu, kdy je splněna podmínka týkající se naléhavosti (viz usnesení ze dne 20. srpna 2014, Gmina Kosakowo v. Komise, T‑217/14 R, nezveřejněné, EU:T:2014:734, bod 52 a citovaná judikatura).

48

Jak bylo právě konstatováno, Belgické království v projednávané věci nesplňuje podmínku týkající se naléhavosti, což znamená, že unijní zájmy musí převážit nad jeho zájmy.

49

Pokud jde o případné mimořádné okolnosti, je třeba uvést, že se Belgické království v zásadě omezuje na zdůraznění existence fumus boni juris a skutečnosti, že Komise dlouhodobě opomíjela zabývat se režimem nadměrného zisku, přičemž v návrhu na předběžné opatření není uvedena žádná mimořádná okolnost, která může bránit navrácení údajné státní podpory.

50

Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že návrh na nařízení předběžného opatření je třeba zamítnout, aniž je nutné zkoumat podmínku týkající se fumus boni juris [usnesení ze dne 25. října 2012, Hassan v. Rada, C‑168/12 P(R), nezveřejněné, EU:C:2012:674, bod 31].

Z těchto důvodů

PŘEDSEDA TRIBUNÁLU

rozhodl takto: